Bitva u Imbrosu - výpad osmanského loďstva (1918)

Moderátor: Tkuh

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Bitva u Imbrosu - výpad osmanského loďstva (1918)

Příspěvek od kacermiroslav »

Bitva u Imbrosu - výpad osmanského (tureckého) loďstva do Egejského moře
První světová válka
20. ledna 1918


Obrázek
Goeben v den bitvy

Nedávno jsem v článku na téma únik německé Středomořské flotily probíral, jaký význam tento „přesun“ moderních německých lodí do rukou Osmanské říše měl. Tyto lodě tak v srpnu 1914 alespoň z části zaplnili mezeru, která vznikla poté, kdy britská Royal Navy zabavila tureckou bitevní loď RESHADIEH. Tu si vláda Osmanské říše objednala ještě před První světovou válkou, přičemž její stavba byla zahájena již v srpnu 1911, na vodu byla spuštěná v září 1913 a v srpnu, kdy ji Velká Británie zabavila, byla prakticky dokončená. Do britské Royal Navy vstoupila pod jménem ERIN. Rovněž tak Britové zabavili druhou bitevní loď, kterou si Turkové u ostrovní říše zaplatili. Jednalo se o původní brazilskou loď Rio de Janeiro, kterou koncem roku 1913 turecká vláda koupila a přejmenovala na SULTAN OSMAN I. s tím, že v srpnu 1914 si ji měl nový majitel převzít. Britové tuto zajímavou loď s výzbrojí v podobě 14 děl ráže 305mm zařadili do výzbroje pod jménem AGINCOURT. Pokud by Osmanská říše obdržela obě již zaplacené lodi, pro které měla v srpnu v Anglii již de facto připravené posádky, tak buď by nedošlo ke vstupu Turecka do války na straně Centrálních mocností, nebo pokud ano, tak by tato říše rozkročená na evropském i asijském kontinentu, mohla na sebe vázat nemalé námořní prostředky dohodových zemí. Nicméně takto se musela aspoň spokojit s nečekaným obdržením německé Středomořské eskadry složené z bitevního křižníku GOEBEN a lehkého křižníku BRESLAU. Na druhou stranu to byla oproti bitevním lodím rychlá plavidla, což byla jejich velká výhoda, kterou si v porovnání s plavidly pohybujícím se v dané lokalitě, podržely až do konce války. Především pak bitevní křižník se svou výzbrojí v podobě deseti děl ráže 280mm, byl ceněnou jednotkou, která převyšovala vše, co proti ní mohli Francouzi, Italové nebo Rusové postavit. Pouze Britové disponovali bitevními křižníky. Modernější bitevní křižníky ale museli držet proti Němcům a proto se ve Středozemním moři plavili pouze starší typy, které loď proti lodi také příliš neměli velkou šanci v boji s německým GOEBENEM uspět.

Obrázek

Britové si byli velice dobře vědomi nebezpečí, které hrozilo námořním trasám za předpokladu, že by lodě Osmanské říše vyrazili do Egejského moře a proto v daném prostoru stále udržovali početné námořní síly. Jednalo se především o tzv. Egejskou eskadru, jejímž jádrem byly semi-dreadnoughty AGAMEMNON a LORD NELSON. Tato plavidla kotvila v zátoce Mudros na ostrově Lemnos. Přestože tyto řadové bitevní lodě nedokázaly dohnat mnohem rychlejší bitevní křižník, tak nad ním měly palebnou převahu v podobě osmi děl ráže 305mm a dvaceti děl ráže 234mm proti deseti dělům ráže 280mm. Mohly tak doprovázet konvoje, nebo v případě možnosti zatarasit bitevnímu křižníku cestu zpět do Dardanel, pokud by se odvážil k tak dalekému výpadu. Další britská plavidla v západní části Středozemního moře kotvila v Suezu, což ale bylo již daleko od Dardanel, odkud přicházel turecký výpad v úvahu. Tato plavidla by tak nedokázala včas na vyplutí tureckých lodí reagovat. Velký problém pro země Dohody nastal koncem roku 1917, kdy se zhroutilo carské Rusko i jeho prozatímní vláda a nová, bolševická vláda se rozhodla s Centrálními mocnostmi uzavřít příměří. K tomu došlo v Brestu-Litevském 15. prosince 1917. Tímto příměřím se spojenému německo-tureckému loďstvu uvolnila cesta k výpadům z Dardanel do Egejského moře, protože ruská hrozba na Černém moři pominula. Díky příměří se rovněž zlepšila situace tureckého zásobování uhlím, protože po dosavadní dobu války bylo právě toto zásobování podél anatolského pobřeží terčem opakovaných ruských útoků. Jelikož Centrální mocnosti s vládou bolševického Ruska jednali i o předání černomořské flotily, tak je asi jasné, že Dohoda z těchto jednání měla velké obavy. Kromě uzavření východní fronty a přesunu statisíců vojáků na Západ se představitelé Dohody obávali právě výrazného posílení německo-tureckého loďstva o ruská plavidla. Výpad do Egejského moře by pak byla především ohrožená námořní trasa do Soluně, kudy hlavně proudil vojenský materiál na makedonskou frontu proti spojeným německým a rakousko-uherským vojskům. Hrozba těchto námořních tras byla reálná, což například dokazovala turecká žádost ze dne 2.12.1917 směřovaná na velitele německo-turecké flotily viceadmirála Huberta von Rebeur-Paschwitz, v které žádali o narušení přesunu dvou britských divizí z makedonské fronty do Palestiny. Touto úlohou mohli být pověřeny buď ponorky, které byly sice účinnou zbraní, ale měly omezený akční rádius a především pak rychlost jak pod hladinou, tak i nad hladinou. Německý velitel ale ve své odpovědi navrhnul výpad hladinových lodí, bitevního křižníku GOEBEN a lehkého křižníku BRESLAU směrem k Soluni. Pokud by se tomuto svazu podařilo nepřítele překvapit, mohly mu zasadit citelné ztráty. Roztroušený konvoj by se pak stal i snadnějším terčem ponorek. No a i kdyby se útok nezdařil, pořád i samotný výpad do Egejského moře mohl být vnímán pozitivně. Kór když turecká vojska byla otřesená dobytím Jeruzaléma britskými vojsky 10. Prosince 1917.
Operační plán vypracovaný viceadmirálem von Reubeur-Paschwitzem počítal s výpadem z Dardanel a zničením zde hlídkujících torpédoborců a v následné plavbě do zátoky Kusu na ostrově Imbrosu. Zde totiž kotvili monitory vyzbrojené těžkými děly, které by v případě navrácení německo-tureckého svazu mohly blokovat vstup do Dardanel. Násilně vydobytý průjezd by pak znamenal riziko poškození křižníků. Terčem útoků se mělo stát i letiště na tomto ostrově. Poté měl svaz pokračovat do k ostrovu Lemnos, kde měl GOEBEN svými těžkými děly zničit lodě kotvící v zátoce Mudros. BRESLAU měl za úkol hlídkovat na jihovýchodě ostrova a hlásit případné útoky velkých hladinových lodí nepřítele. Součástí plánu byla i ponorka UC 23, která měla za úkol ještě před vlastní operací před zátoku Mudros položit miny a následně zde pak hlídkovat a napadat nepřítele torpédy. Celou operaci si vzal na starost viceadmirál Rebeur-Paschwitz. Ten kromě německých lodí do operace povolal i turecká plavidla, kterým ale veleli němečtí velitelé. Jmenovitě se jednalo o torpédoborce BASRA, SAMSUN, MUAVENETIMILLIYE a NUMUNEIHAMIYET. Torpédoborce měly za úkol svaz velkých hladinových plavidel doprovodit skrz úžiny směrem ven do Egejského moře. Dále ale nikoliv. Jejich úkolem bylo čekat na svaz, než se vrátí zpět a zatím hlídkovat a případně i napadat nepřátelské ponorky, které by k ústí úžin neprodleně vyrazili s vidinou snadné kořisti, která by se navracela z výpadu a musela by proplout úzkým prostorem ústí Dardanel.

Britové ale s podobným výpadem po vypuknutí bolševické revoluce v Rusku počítali, protože vzájemné námluvy Centrálních mocností naznačovali, že dříve či později bude hrozba černomořské flotily eliminovaná a výpad do Egejského moře by tak připadal v úvahu. Velitel Egejské eskadry kontradmirál Sydney R.Fremantle již v prosinci 1917 vypracoval plán, jak takovému případnému útoku čelit. Jeho nástupce kontradmirál Arthur Hayes-Sadler, který se stal velitelem Egejské eskadry, se těchto návrhů svého předchůdce držel. Nicméně část svých sil musel uvolnit na konvojovou dopravu. Součástí dohodové taktiky bylo i množství minových polí a protiponorkových zátarasů natažených Brity od vjezdu do Darnadel až po zátoku Suvla a ostrov Imbros. Jedna z minových zátaras byla položená hned u ústí do Dardanel, další pak severozápadně od ostrůvku Mavro a poté tří zátarasy v prostoru mezi poloostrovem Gallipoli a ostrovem Imbros. Rovněž u zátoky Suvla byl položen minový zátaras. Protiponorkové sítě Britové pak rozmístili v prostoru mezi ostrůvkem Mavro a jižním mysem poloostrova Gallipoli. Další se nacházel na jižním okraji Imbrosu a největší Britové umístili mezi zátokou Kusa na Imbrosu a zátokou Suvla na Gallipoli. Obrana byla posílená i o letecké základny umístěné na ostrovech Imbros a Tenedos. Jak už jsem výše psal, jádrem Egejské eskadry byly dva semi-dreadnoughty třídy LORD NELSON, stavěné v letech 1905 – 1908 a vyzbrojené čtyřmi děly ráže 305mm a pěticí děl ráže 234mm v boční salvě. Při standardním výtlaku 16.090 tun to byly jedny z nejsilnějších řadových bitevních lodí, jaké byly postaveny. Kromě těchto jednotek měli Britové v daném prostoru dva obrněné křižníky a sedm lehkých, plus deset torpédoborců, deset monitorů a velký počet menších hlídkových a pomocných plavidel. Problém těchto početných jednotek byl ale v roztříštěnosti, protože jak jsem už výše uvedl, část sil kotvila v zátoce Suvla, část na ostrově Imbros. Před ústím úžin standardně hlídkovaly dva torpédoborce a dále nejblíže byly dva monitory, které kotvily v zátoce Kusa na ostrově Imbros. Ostatní lodě Egejské eskadry se nacházeli více méně rozptýlené po Egejském moři od Soluně až po Krétu.

Obrázek Obrázek
Monitor HMS Raglan a HMS M28

V době, kdy se německo-turecká eskadra chystala k výpadu, se akorát velitel Egejské eskadry Hayes-Sadler nacházel v Soluni, kam odplul na jedné z řadových bitevních lodí (Lord Nelson) dne 16. ledna 1918. Přitom k tomuto účelu mohl využít ozbrojenou jachtu TRIAD, která se pro tuto funkci běžně využívala. Nicméně v daný den tato jachta nebyla k dispozici a tak kontraadmirál využil pohostinnosti jedné ze svých řadových bitevních lodí. Nicméně německo-turecké velení o této situaci, kdy Egejská eskadra byla oslabená, nevědělo, přestože nad nepřítelem podnikalo hlídkové lety. Poslední vzlet nad Mudrosem se ale uskutečnil 8. ledna 1918 a v té době se zde ještě obě bitevní lodě nacházely na kotvách. Obě ex německé válečné lodě si v přístavu Zonguldak doplnili uhlí (Breslau již koncem prosince a Goeben mezi 15. až 18. lednem) a stejně tak učinili turecké torpédoborce a odpoledne v 16:00 hod dne 19. ledna 1918 celý svaz vyrazil z Cařihradu. Z Dardanel se svaz dostal v noci a v ráno v 5:41 již vyrazili směr širé moře, aniž by je někdo z nepřátel zpozoroval. Britové totiž měli na ostrůvku Mavro pozorovatele, kteří ale díky husté mlze nemohli německo-turecký svaz zahlédnout. Stejně tak nic neviděli posádky hlídkujících torpédoborců LIZARD a TIGRESS, které křižovali okolí severovýchodně od ostrova Imbros. Vzhledem k minovým polím, které Britové kladli před ústí Dardanel, se velitel německo-tureckého svazu rozhodl zamířit nejdříve jihozápadním směrem, aby se nebezpečnému vodám vyhnul. Jejich znalosti o nepřátelských minových polích ale byli omezené a jejich lodi se právě do jednoho takového pole blížili. Jednu minutu po šesté hodně ranní se u boku bitevního křižníku GOEBEN (námořní kapitán Stoelzel) ozval výbuch, který ale nezpůsobil žádné větší škody a svaz tak mohl pokračovat v plavbě dál na Imbros (např. byl poškozen kompas, který trochu ztěžoval navigaci). Viceadmiral Rebeur-Paschwitz se rozhodl od svazu oddělit lehký křižník BRESLAU, aby zabránil dohodovým lodím ve vyplutí ze zátoky Kusu d doby, než se přiblíží bitevní křižník s jeho těžkými děly. V té době se zatím GOEBEN nacházel poblíž mysu Kefalo, kde stála radiostanice. Jelikož se jednalo o důležitý vojenský objekt, zaměřili se na něj těžký děla bitevního křižníků a čtvrtou salvou, vedenou ze vzdálenosti dvou námořních mil (jedna míle = 1.852 m), cíl zcela zničila. Ke dnu klesla rovněž dvojice obchodních lodí, která se v zátoce Kefalo zrovna k jejich smůle nalézala. Hlídkující britské torpédoborce LIZARD a TIGRESS nakonec přeci jenom svého soupeře vystopovali, ale museli ustoupit před projektily ze 105mm děl křižníku BRESLAU. Ten pak v 7:44 přenesl palbu na v zátoce Kusu zakotvené monitory RAGLAN a M28. O pět minut později se k dělům křižníku přidala i těžká děla druhé německé lodi, který na monitory střílel ze vzdálenosti kolem deseti kilometrů. Britové se snažili nepříteli odpovídat, ale ani jejich výzbroj v podobě dvou těžkých děl ráže 356mm, která měl RAGLAN (dříve M3, ještě dříve Lord Raglan, ještě dříve Robert E. Lee), nemohla na výsledku střetnutí nic změnit. Druhý monitor M 28 byl vyzbrojen pouze jedním těžkým dělem ráže 234mm, které na velkou vzdálenost bitevní křižník příliš ani ohrozit nemohlo. Němci se ale nepřítele dlouho obávat nemuseli, protože jej během pár minut rozstříleli. Ke dnu po mohutných explozích klesl jak M 28 (třída M15, nebo někdy uváděn jako třída M28) o výtlaku 540 tun, tak i mnohem větší RAGLAN (třída Abercombie) o výtlaku 6.150 tun, kterému nepomohlo ani silné 100 mm pancéřování (dělostřeleckou věž chránilo až 250mm ocele a pancéřovou palubu krylo 25-50mm). Z britské posádky obou plavidel se zachránila ani ne polovina mužů (139 jich v boji padlo). Pět minut po osmé hodině přenesl GOEBEN palbu na další obchodní loď, která se nacházela v zátoce Kefalo. Čtvrtou salvou byl cíl zcela zničen a loď se převrátila. Další vojenské cíle, které by stály za ostřelování, se již na Imbrosu nenacházeli. Svaz se tedy nejdříve vydal zpět stejnou cestou, jakou se na Imbros dostali a poté nabral směr ostrov Lemnos k zátoce Mudros, který měl být hlavním cílem výpadu. Cesta probíhala vcelku bez problémů až do 8:26, kdy se na obloze ukázala dvojice nepřátelských strojů. Rebeur-Paschwitz se rozhodl přesunout křižník BRESLAU, který zatím plul v kýlové brázdě asi tak kilometr za vlajkovou lodí, aby nyní plul vedle bitevního křižníku a mohl mu poskytnout volný palebný prostor pro jeho zadní protiletadlová děla. Bohužel ale zrovna tento manévr se pro další akci stal osudový, protože se během něho lehký křižník dostal do blízkosti minového pole, o kterém nikdo neměl ani tušení. V 8:31 se ozval výbuch první miny, ke kterému došlo na zádi pravoboku. Ten vyřadil z provozu parní i ruční zařízení a pravou turbínu a křižník se de facto stal neovladatelný. Manévr kvůli dvojici letadel, která pancéřovaným plavidlům stejně žádnou větší škodu udělat nemohla, se tak nevyplatil. GOEBEN již za dvě minuty po výbuchu první miny obrátil směr své plavby a mířil k lehkému křižníku s úmyslem vzít jej do vleku. V prostoru mezi oběma plavidly se ale nacházely miny, které byly nyní při minimální rychlosti v průzračné vodě dobře viditelné. Přestože se kapitán Stoelzel pokoušel s maximální opatrností přiblížit k poškozenému křižníku, tak i jeho loď v 8:55 narazila na minu. Někdy v této době na GOEBEN oba britské letouny vysypaly svůj pumový náklad, který ale i tak dopadl neškodně do moře. Jak vidno, strach z hrozby vzdušeného útoku byl skutečně přehnaný a nevyplatil se, jak již v případě lehkého křižníku tušíme. Ve vodách kolem německých lodí se kromě britských letadel nacházeli i oba hlídkující torpédoborce LIZARD a TIGRESS, které se nyní snažili torpédy dorazit poškozeného nepřítele. Zadní těžká děla bitevního křižníku je ale donutila k ústupu. Přestože byl lehký křižník těžce poškozen, stále se držel na hladině a po dílčích nouzových opravách se mohl alespoň trošku pohybovat a tak se jej kapitán Hippel snažil sám vyvést z minového pole při zpětném chodu strojů. Minové pole bylo ale mnohem větší, než Němci tušili a přesně v devět hodin najel křižník na další minu a hned vzápětí i na třetí. Jeho osud tak byl zpečetěn. První z nich vybuchla v prostoru mezi kotelnami a druhá u strojoven na levém boku. Po těchto explozích již byla loď zcela neovladatelná, protože přišla o jakoukoliv možnost manévrování. Křižník byl silně nakloněn na levobok se zádí, která se již nořila do vln. Tři minuty po výbuchu druhé a třetí miny explodovala další u kotelny a o dvě minuty později i pátá pod velitelským můstkem. V této chvíli, kdy již byla záď zcela pod vodou a loď se rychle nakláněla na levobok, vydal kapitán Hippel rozkaz k opuštění plavidla. Námořníci šli rychle přes palubu a již o pár minut později se v 9:07 křižník potopil s přídí vysoko čnějící k nebi.

Obrázek
Breslau

Kapitán Stoelzel musel prokázat svůj um, aby dostal bitevní křižník z minového pole. Naštěstí GOEBEN nebyl příliš hluboko v minovém poli a podařilo se jej tak dostat ven. BRESLAU už ležel na dně moře a tak bylo zbytečné se dále v těchto vodách pohybovat. Riskovat nejcennější tureckou jednotku pro záchranu posádky Rebeur-Paschwitz nechtěl, ale zároveň nechtěl své kolegy nechat utopit se. Proto již v 9:04 rádiem povolal turecké torpédoborce, aby posádku vzali na svou palubu. Již po prvním výbuchu nechal velitel flotily Kagerah spustit pro všechny případy na vodu čluny, které se teď hodili. Turecké torpédoborce rovněž na výzvu pluly přímo k místu potopení křižníku a to bez ohledu na minová pole, která měli v mapách zanesená. Později se ukázalo, že tato minová pole, přes která torpédoborce pluly, ve skutečnosti neexistovala, protože mapa byla podvrhem britské zpravodajské služby. Nicméně stále se v tomto prostoru nacházeli oba britské torpédoborce, které nyní na turecká plavidla spustili palbu. Slabší a pomalejší turecké torpédoborce, které se soupeři nemohli rovnat ani ve výzbroji, byli nakonec donuceni ustoupit, přestože se BASRA (nadporučík Gerdts) dostala k místu potopení na pouhých 500 metrů. Obdržela ale na zádi dva zásahy ze 102mm děl, což je donutilo k návratu, i když palba mezi torpédoborci vydržela až do 9:55 hod. Tedy do doby, kdy německo-turecký svaz vplul do dardanelské úžiny. Poté co se Britové před úžinou odpoutali, vrátili se zpět k místu, kde klesl ke dnu BRESLAU, aby se věnovali záchraně námořníků. Jenomže v lednové studené vodě, která měla jen kolem 6 až 8 stupňů, nemohli námořníci vydržet plavat neomezeně dlouho. Hodina a půl byla nad síly mnoha mužů, včetně kapitána Georga von Hippela. Z posádky čítající více jak 350 mužů se zachránila přibližně třetina jen díky tomu, že Britové neumožnili jejich včasnou záchranu. Bohužel taková ale byla, je a bude válka. Přesně bylo zachráněno 162 mužů.

GOEBEN měl tedy zatím větší štěstí, než lehký křižník a podařilo se mu dostat se ven z nebezpečného minového pole a po stejné trase, kterou podnikl výpad, se vracel zpět do bezpečí Dardanel. Smůla se ale lepila na paty i tomuto plavidlu a v 9:48 hod narazil již na třetí minu a to na stejném místě, kde trup bitevního křižníku inicioval výbuch miny v 6:10 hod. Ale ani tentokráte výbuch nezpůsobil vážnější škody. Musí se nechat, že němečtí konstruktéři i loďařské společnosti odvedli velmi dobrý kus práce. Málokterá loď by se mohla pochlubit, že i po třech zásazích min byla její bojeschopnost prakticky nesnížená. Do bezpečí Dardanel se GOEBEN spolu s torpédoborci uchýlil o půl jedenácté, přestože jej prakticky celou zpáteční cestu pronásledovali nepřátelská letadla snažící se způsobit alespoň nějaké škody. Nicméně ani jedna z dvaceti svržených pum nezpůsobila žádné škody, protože letci nebyli úspěšní v přesnosti zásahů, kdy žádného nedocílili. O půl hodiny později (11 hod) proplul bitevní křižník vlastními minovými přehradami a kapitán Stoelzel mohl propustit zvláštního lodivoda, kterými minovými poli jeho loď provázel. Jenomže smůlu Němce neopouštěla ani nadále. Dvě minuty po půl dvanácté, kdy křižník plul rychlostí 15 uzlů, najel u mysu Nagara na mělčinu. Kapitán ihned s posádkou začali pracovat na vyproštění lodi, ale ať dělali, co dělali, tak loď vlastními silami z mělčiny vyprostit nedokázali. Situace byla velice vážná, protože k uvíznutí došlo ještě před vlastní protiponorkovou přehradou a hrozilo tak riziko, že dohodové ponorky zlikvidují nehybný trup bitevního křižníku. Námořní velení osmanské říše ihned do ochrany cenné jednotky nasadilo vše, co se dalo použít včetně torpédoborců, torpédovek i docela malých plavidel. Všechna plavidla pak neustále pročesávala okolní vody a pátrali po případných nepřátelských ponorkách, které se dali očekávat. Rovněž protiletadlová obrana nebyla zanedbaná. Do okolí mysu Nagara bylo přemístěno početné protiletadlové dělostřelectvo a do Canaku byla stažená všechna postradatelná letadla z úžin a ze sil 5. armády. Druhý den v podvečer v 18:15 (21. ledna) vyplula z Cařihradu stará řadová loď TORGUT REIS. Paradoxně tak německou válečnou loď plula vyprostit ex německá řadová loď třídy BRANDENBURG, kterou Němci Turkům v roce 1911 prodali spolu s další její sesterskou lodí. Aby byla šance GOEBEN vyprostit, rozhodl se kapitán Stoelzel z předních skladišť vyložit všechnu munici a další nepotřebný materiál, který by trup na přídi zbytečně zatěžoval. Nicméně ani po těchto zásazích se nepodařilo po dalších sedm dní loď z mělčiny vyprostit.

Britové se samozřejmě o uvíznutí bitevního křižníku dozvěděli, a byli rozhodnuti se s nebezpečným nepřítelem definitivně vypořádat. Jako první zaútočili na nehybnou loď armádní a námořní letouny vyslaných z letišť na ostrovech Imbros a Lemnos a rovněž hydroplány z lodí ARK ROYAL a EMPRESS. Během šesti dnů provedli Britové 276 vzletů, během kterých bylo na cíl svrženo 180 pum o celkové hmotnosti přesahující 15 tun. Ale ani v tomto případě nebyli letci úspěšní, protože docílili pouhých dvou zásahů, což bylo žalostně málo na to, aby poškodilo dobře pancéřovanou loď. Prvního zásahu bylo docíleno v 11:58 dne 22. ledna, kdy puma zasáhla zadní komín, do kterého vyrvala díru o průměru tří metrů. Druhá puma cíl zasáhla o den později večer a zasáhla držáky protiponorkových sítí na levoboku. I v tomto případě se jednalo o škody spíše kosmetické. Ostatně ani se není čemu divit, když nejčastěji svrhávané pumy měly hmotnost 30 a 50 kg. S tímto poznáním se Britové rozhodli do zátoky Mudros přesunout hydroplánovou loď MANXMAN, která na své palubě měla dva torpédonosné letouny s torpédy ráže 457mm. Ta se ale do zátoky Mudros dostala až 25. ledna a poté stejně díky mizernému počasí nemohla její letadla vzlétnout. Dalším způsobem, jak zničit nepřátelskou loď, byla snaha vést nepřímou palbu z těžkých děl monitorů kotvících v Soroském zálivu. Po výše uvedených neúspěších se logicky nabízí otázka, proč proti bezbranné lodi nezaútočili ponorky, které měli největší šanci na úspěch. Věc se měla takt. Odpoledne 20. ledna, kdy se Britové o potížích GOEBENU dozvěděli, se v zátoce Mudros nacházela pouze ponorka E 12, která měla navíc prasklou levou hřídel mezi dieselovým a elektrickým motorem. To ale jejímu veliteli kapitán-poručíkovi A.P.Williamsu-Freemanovi nebránilo v rozhodnutí vyplout, protože ponorka stále mohla plout alespoň na druhý hřídel, bez většího omezení dojezdu a rychlosti. Proto kapitán hlásil o den později, že ponorka je připravená k vyplutí. Nicméně kontradmirál Hayes-Sadler, který se toho dne zrovna vrátil ze Soluně, vyplutí zakázal. Jeho rozhodnutí o nepoužívání ponorek proti nehybnému nepříteli se nepodařilo zvrátit ani o den později, kdy do zátoky Mudros dorazili z Malty a Korfu dvě plně bojeschopné ponorky E 2 a E 14. Přitom velitel prvně jmenované ponorky kapitán-poručík Philip H- Bonham-Carter, který měl pro strach uděláno, se opakovaně u kontradmirála hlásil a snažil se jej přimět k vydání povolení útoku na GOEBEN. Váhavým přístupem svého nadřízené byl pak doslova znechucen. Až když na místo dne 25.1. dorazil velitel Středomořského loďstva viceadmirál Somerset A. Gough-Calthorpen, padlo rozhodnutí vyslat proti nepříteli i ponorky, jmenovitě E 14 (korvetní kapitán G.S.White). Mezitím se ale Němcům podařilo zjistit, že hloubka vody pod uvíznutou přídí vzrostla, a tak se rozhodli ještě pro další pokus o vyproštění cenné lodi. K akci, která se konala 26. ledna se kromě řadové lodi TORGUT REIS přidali i dva remorkéry. Po několika pokusech, kdy se s křižníkem podařilo alespoň trochu hnout, se jim nakonec v 17:47 podařilo GOEBEN z mělčiny vyprostit. Předtím byla ještě řadová loď k bitevnímu křižníku připoutaná řetězy u přídě a svým lodními šrouby odhrnovala písek pod trupem uvízlé lodi. To zřejmě rozhodlo a poté za pomocí společných sil remorkérů a řadové lodi se křižník z mělčiny uvolnil. Za doprovodu TORGUIT REIS se GOEBEN dostal za protiponorkovou síť a skrz úžiny vplul druhý den (27. ledna) do Cařihradu. Britská ponorka E 14, která se po váhání velitele Hayes-Sadlera konečně vydala večer 27. ledna na cestu, pronikla skrz přísně střežené Dardanely a plula směrem k mysu Nagara, kde ale nepřítel již k její smůle nebyl. Při zpáteční cestě navíc byla objevená pozornou hlídkou hydrofony ze břehu a následně byla pronásledována. Po několika blízkých zásazích hlubinnými pumami se musela vynořit a pokusit o útěk na hladině. Stala se ale snadným terčem pobřežních děl, přestože její kapitán zůstal na můstku a snažil se obratně ponorný člun navigovat k najetí na mělčinu a záchraně námořníků. V momentě, kdy ponorka dosedala na mělčinu, byl smrtelně zraněn tureckým granátem. Zbytek posádky padl do tureckého zajetí. Pobřežní dělostřelectvo pak poškozenou ponorku u Kumkale rozstřílelo. Za obětavost i v neúspěšné akci byl korvetní kapitán Geoffrey Saxton White posmrtně vyznamenán nejvyšším britským vyznamenáním za statečnost – Viktoriiným křížem.

Obrázek
HMS Raglan


Zhodnocení
Je mi naprosto jasné, že tato bojová akce v žádném případě nemohla nějakým zásadním způsobem ovlivnit dění na mořích a už vůbec nemohla něco v prospěch Centrálních mocností rozhodnout. To ani ostatně nebyl smysl této práce. Pozice Velké Británie, potažmo dohodových mocností, byla na Středozemním moři prakticky neotřesitelná a tyto ztráty, které výpad německo-tureckého svazu spojencům způsobil, byly brány jako nutné zlo války. Na druhou stranu si je potřeba přiznat, že i těch pár lodí, kterými Osmanská říše mohla disponovat, dokázali na sebe vázat nemalé nepřátelské prostředky a v případě dobře naplánovaného a nečekaného výpadu mohli způsobit i nemalé škody. Ostatně stačí se podívat na jednu stranu vah, kde je potopený lehký křižník a na druhé straně, kde jsou dva monitory, přičemž už jen HMS Raglan měl větší výtlak než potopená německo-turecká loď. Na tuto stranu vah je pak potřeba zařadit i neúspěšnou ponorku E 14, potopené tři obchodní lodě, zničená radiostanice a sestřelení jednoho letounu Sopwith Baby a zničení dalšího. Co se materiálních ztrát týče, tak z bitvy na tom mnohem hůře dopadli Britové. Nicméně těch pár jednotek, mělo pro Turky cenu zlata a právě během tohoto výpadu o jednu ze svých nejcennějších jednotek přišli. K jejich smůle k tomu došlo v poměrně rozsáhlém a hlubokém minovém poli, protože po první explozi se křižník dal ještě vcelku dobře zachránit a pokud by se tak stalo, tak by i nadále mohl dělat těžkou hlavu dohodovému velení ve Středomoří. Příklad střetnutí u Imbrosu pak také ukázal, jak si stojí monitory proti bitevním lodím v boji a to i přestože jsou vyzbrojené těžkými děly ráže 356mm. Nějak si teď nevybavuji lepší příklad, než právě tento. Zároveň to naznačuje, jak by mohl dopadnout souboj moderního dreadnoughtu s lodí pobřežní obrany, která byla rovněž vyzbrojená těžkými děly, měla odpovídající pancéřování, ale malou rychlost a především pak menší počet hlavních děl. I když HMS Raglan byl monitor, který byl do výzbroje zařazen v červnu roku 1915, jednalo se tak o velice moderní plavidlo, tak v souboji neměl prakticky žádnou šanci na úspěch a i spolu s druhým monitorem byl rozstřílen během pouhých pár minut. Pro německo-turecký svaz to bylo ale Pyrrhovo vítězství, které draze zaplatili ztrátou velice cenného lehkého křižníku.

Zdroje:

• Jaroslav Hrbek – Velká válka na moři - 1. díl rok 1914 – Praha 2001
• Jaroslav Hrbek – Velká válka na moři - 5. díl rok 1918 – Praha 2002
• Hynek, Klučina, Škňouřil – Válečné lodě 3 – Praha 1988
http://www.warshipsww2.eu
http://www.wikipedia.org
http://www.palba.cz
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11466
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Bitva u Imbrosu - výpad osmanského loďstva (1918)

Příspěvek od Zemakt »

Smůla se ale lepila na paty i tomuto plavidlu a v 9:48 hod narazil již na třetí minu a to na stejném místě
Přece se říká "do třetice všeho dobrého i zlého" :) , netušíš Míro kolik kg výbušnin měly tehdejší dohodové miny. Je to opravdu pozoruhodné, že se jim prakticky podařilo pouze oprýskat lak.

Jinak díky za pěkné čtení.
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
Scrat
podporučík
podporučík
Příspěvky: 683
Registrován: 1/8/2009, 12:06

Re: Bitva u Imbrosu - výpad osmanského loďstva (1918)

Příspěvek od Scrat »

U těch mim záleží na typu a také na tom zda byly britské nebo francouzské. Všeobecně byla v mině nálož podle typu 150 - 320 liber trhaviny ( přibližně 68 - 145 kg). Snad jedinou výjimkou byla britská mina model H Mk.III obsahující pouze 40 liber (18 kg) trhaviny i to však často stačilo na většinu menších válečných lodí. Britové používali Amatol což je vlastně směs dusičnanu amonného a TNT v poměru od 40/60 do 80/20 %. Jedná se o trhavinu méně účinnou, ale levnější a mnohem citlivější na úder v porovnání s čistým TNT. Oproti tomu u francouzských min byla trhavá náplň tvořena solemi kyseliny pikrové (průmyslové názvy lyddit, mélinit, šimóza).

Scrat
All great things are simple, and many can be expressed in single words: freedom, justice, honor, duty, mercy, hope.
Winston Leonard Spencer-Churchill
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Bitva u Imbrosu - výpad osmanského loďstva (1918)

Příspěvek od jarl »

Informace o britským minách se dají dohledat zde: http://www.navweaps.com/Weapons/WAMBR_Mines.htm Množství výbušnin se ale u každého typu lišilo a bez podrobnějších znalostí o minách v tomto poli to nelze určit.

A ještě jedna maličkost Breslau už tehdy žádná 105mm děla neměl, protože byl v r. 1917 kompletně přezbrojen děly ráže 150 mm.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Scrat
podporučík
podporučík
Příspěvky: 683
Registrován: 1/8/2009, 12:06

Re: Bitva u Imbrosu - výpad osmanského loďstva (1918)

Příspěvek od Scrat »

....Jednalo se především o tzv. Egejskou eskadru, jejímž jádrem byly semi-dreadnoughty AGAMEMNON a LORD NELSON. Tato plavidla kotvila v zátoce Mudros na ostrově Lemnos. Přestože tyto řadové bitevní lodě nedokázaly dohnat mnohem rychlejší bitevní křižník, tak nad ním měly palebnou převahu v podobě osmi děl ráže 305mm a dvaceti děl ráže 190mm proti deseti dělům ráže 280mm....
Jsi si jistý tou ráží 190 mm? Já jen že ráže 7,5'' byla primárně určena pro pancéřové křižníky a pro plavidla stavěná na export. Jako sekundární ráže pro bitevní lodě objednané Královským námořnictvem se nepoužívala, na to měli Britové větší kanóny. Konkrétně jmenované bitevní lodě disponovaly pomocnou výzbrojí tvořenou děly BL 9,2'' Mk XI.
....Především pak bitevní křižník se svou výzbrojí v podobě deseti děl ráže 280mm, byl ceněnou jednotkou, která převyšovala vše, co proti ní mohli Francouzi, Italové nebo Rusové postavit. ....
Také velmi odvážné tvrzení, máš zřejmě na mysli pouze to co se nacházelo v oblasti Egejského moře. Protože "vše ostatní" co byli spojenci schopni proti tomuto osamělému bitevnímu křižníku nasadit ať ve Středozemním nebo v Černém moři by ho bez problémů roztrhalo na kusy. Jediné v čem je Yavuz překonával byla rychlost. Ale to byla všeobecná vlastnost německých lodí potřebná k rychlému opuštění bojiště pokud se na něm objeví něco alespoň trochu rovnocenného.

Scrat
All great things are simple, and many can be expressed in single words: freedom, justice, honor, duty, mercy, hope.
Winston Leonard Spencer-Churchill
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: Bitva u Imbrosu - výpad osmanského loďstva (1918)

Příspěvek od kacermiroslav »

Scrate, kontroloval jsem to u Hrbka (Velká válka na moři 1918) a skutečně je tam na str. 79 chybně uvedená ráže 190mm. A máš pravdu, je to špatně, správně tam má být ráže 234mm.
http://www.navweaps.com/Weapons/WNBR_92-50_mk11.htm

Ano, měl jsem na mysli především oblast Egejského moře. Jinak v palebné síle by se samozřejmě v roce 1918 našla celá řada plavidel, které Goeben převyšovala. V kombinaci palebné síly a rychlosti, ale opět nic neměli ani Rusové na Černém moři (kteří v té době stejně už byli z války venku a zmítali se ve vlastní občanské) ani nikdo jiný ve východní polovině Středozemního moře. Nicméně pokud by Britové chtěli, tak by samozřejmě mohli do této oblasti podle okolnosti přesunout celou řadu jiných plavidel.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Scrat
podporučík
podporučík
Příspěvky: 683
Registrován: 1/8/2009, 12:06

Re: Bitva u Imbrosu - výpad osmanského loďstva (1918)

Příspěvek od Scrat »

Ohledně těch Rusů na Černém moři.
Jistě v inkriminované době už byli skutečně mimo hru ale v předchozích letech stačilo aby Yavuz narazil i jen na staré bitevní lodě a raději se pakoval zpátky do Cařihradu. Nešlo o to kdo byl silnější ale o to že vzhledem k celkové situaci Turci/Němci nemohli riskovat případné ochromení plavidla na bojišti. A přesto že byly ruské predreadnoughty zoufale pomalé tak jejich dvanáctipalce byly pro bitevní křižník víc než smrtelně nebezpečné. A stejně tak to bylo i s Imperátorkami, stačilo vidět siluetu nebo sloup kouře na obzoru.

Scrat
All great things are simple, and many can be expressed in single words: freedom, justice, honor, duty, mercy, hope.
Winston Leonard Spencer-Churchill
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: Bitva u Imbrosu - výpad osmanského loďstva (1918)

Příspěvek od kacermiroslav »

Samozřejmě, vzhledem k tomu, že Turci měli jen toto plavidlo, tak prostě pro ně mělo cenu zlata a báli se i jen jeho poškození. Prostě pokud byl Goeben na čas vyřazen z boje, tak jeho úlohu žádné jiné plavidlo převzít nemohlo. A samozřejmě je vcelku jedno, jestli je nepřátelský projektil vystřelen z dreadnoughtu, nebo staré řadové lodi. Ostatně popis takové bitvy jsem kdysi zpracoval Zde: http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=212&t=3168
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Námořní bitvy“