BITVA U TANNENBERGU V SRPNU 1914 - KONEC PLÁNŮ RUSKÉ ARMÁDY NA VÍTĚZNÝ POCHOD DO NITRA NĚMECKA
Kolem bitvy na starobylém bojišti u Tannenbergu se psalo a píše ledacos. Ale dlouhou dobu tato bitva mezi ruskou a německou armádou byla základem pomníku, který se vytvořil kolem osob, které s vynikajícím úspěchem německých vojáků v této bitvě, která zajistila, že ruský voják do konce Velké války na území Německého císařství nevstoupil, neměly společného nic, nebo jen velmi málo.V první řadě se dlouhou dobu se vytvářel obraz starého generála - prušáka tělem i duší - který v důchodu vymýšlí velkou smrtící past na ruskou invazní armádu. Studuje mapy, měří bažiny a mokřady a vymýšlí jak do nich zahnat ruské vojáky. A když invaze skutečně nastává, objevuje se ve velitelské funkci a svůj plán , dítko hýčkané dlouhé roky, uskuteční. Myslím tím generála Hindenburga. Zde je jeho obraz:
V řadě druhé pak vyrostl z neznáma stín generála Ludendorfa, kterému se přičítá autorství plánu, který měl stvořit ve vlaku cestou na své nové působiště. Po cestě nabral výše zmíněného generála a po přibití na místo měli tito dva rozehrát koncert bravurních manévrů, který způsobil ruské armádě mimořádnou porážku. Když jsem tuto bitvu studoval v dějinách válek a vojenského umění, připomínala mi ničivé porážky Rudé armády v létě a na podzim roku 1941. Co ve stručnosti říci o pro nás zajímavých letech v životě ?
Erich Friedrich Wilhelm Ludendorff se narodil v roce 1865 v Kruszewnii. Za první světové války byl velitelem generálního štábu 8. armády ve Východním Prusku. V roce 1914 se - jak se pokusím dokázat neoprávněně - proslavil vítězstvím nad ruskými vojsky v bitvě u Tannenbergu. Od roku 1916 začal prosazovat takzvanou totální válku.
Od roku 1916 stál spolu s maršálem von Hindenburgem v čele německé armády. Podporoval plány na zábory velkých území a to zejména na východě a plány na přesídlení Slovanů. V únoru 1917 inicioval obnovení neomezené ponorkové války a taktéž měl velký podíl na pádu říšského kancléře von Bethmann-Hollweg a jeho nahrazení představitelem vojenského velení von Hertlingem.
Po neúspěchu letní ofenzívy v roce 1918 ve Francii a zhroucení balkánské fronty požádal 29. září 1918 vládu, aby začala jednání o příměří, a doporučil parlamentarizaci Německa. Po oznámení tvrdých podmínek příměří usiloval o obnovení bojů. 26. října 1918 byl ze svého postu sesazen a posléze odcestoval do Švédska. Zemřel v roce 1937 v Tutzingu v Bavorsku. A zde je obrázek tohoto vojáka
Jistě je z prvotních vět vidět, že to s bitvou u Tannenbergu bylo trochu jinak. A to nejen na bojišti ale hlavně v zákulisí, ze kterého německý úspěch v této bitvě vyrostl. Je to tak, ledacos je jinak. Já se pokusím dát dohromady jak to bylo doopravdy.
Je jednoznačnou pravdou, že Němci v roli vojáků jsou tradičně velmi dobří. Dokáží skvěle plánovat, jsou v boji iniciativní už od malých funkcí. Jako národ jsou přirozeně stateční a dokáží si k vedení války vytvořit velmi kvalitní nástroj, tedy armádu. Zde v této bitvě pak navíc našli dva málo známé vojáky, kdy jeden byl a je neuznaný vojenský génius, lepší štábní mozek jsem ve Velké válce nenašel. A ten měl k dispozici kvalitního realizátora – velitele sboru. Jejich jména se objeví dále.
Jejich práci pak velmi usnadnili Rusové tím, že dokázali před invazí a v jejím průběhu nakupit tolik chyb, že je otázkou jestli ta invaze měla vůbec kdy šanci na vítězství. Celé nesmyslné řešení této invaze začalo už před válkou. Odpovědnost za ně nese tehdejší náčelník generálního štábu, generál Žilinskij. Tím, že v roce 1913 uzavřel s Francií dohodu, která Rusko zavazovala, že 15 den mobilizace vyšle do boje 800 000 mužů. Tak na něj padá odpovědnost za dvě věci:
- za to, že se tato invaze vůbec uskutečnila a
- za to, že se uskutečnila dříve, než na ni bylo Rusko a jeho armáda připraveny.
V té době a nikdy před tím nebyla ruská armáda něčeho takového schopna. Její mobilizační proces byl těžkopádný a tato smlouva ho vystavila příliš velkému tlaku.
Navíc vytvořila v ruské armádě pnutí mezi polními veliteli a generálním štábem - polní velitelé byli nuceni k horečnatému spěchu a navíc došlo ke změně celkového plánování – najednou nebyl nepřítel jeden, tedy Rakousko-uherská monarchie, ale i Německé císařství.
Slabinu plánu pak podtrhlo to, že ho měl realizovat člověk, který ho nevytvořil a navíc byl záměrně ze žárlivosti ministrem války zbaven možnosti jakkoliv jeho vývoj v poli ovlivnit. Byl to - díky skvělé práci Ljubov - nám dobře známý velkokníže Nikolaj. Ten byl jmenován samotným carem a k ruce dostal dva generály. Generála Jenuškeviče, carova člověka a dvorského generála s minimálními bojovými zkušenostmi a navíc mezi polními veliteli a vojáky vůbec neoblíbeného. Jako druhé pak dostal generála Danilova. Byl to schopný, ale příliš ortodoxní generál a ten nakonec celou strategii při invazi řídil.
Velkokníže Nikolaj se od prvních dnů války dostal pod velký politický a morální tlak Francouzů. Ti právě prohrávali boj o svoji zemi a potřebovali nutně pomoci odlehčovací ofenzivou, která by donutila Německo k boji na dvou frontách. Rychlost byla zásadní faktor a proto invaze Ruska do Východního Pruska začala dříve než byla opravdu připravena.
Východní Prusko v té době bylo utvářeno do podoby dlouhého území které se táhlo přes řeku Němen směrem s centrálním oblastem evropské části Ruska. Na severu bylo ohraničeno pobřežím Baltu a na jihu pak územím ruského Polska. Základ plánu byl takový:
Za prvé: generál Rennenkampf se svojí 1. armádou tvořenou šesti a půl pěšími divizemi a pěti divizemi jezdectva 17. srpna překročí pruskou hranici na východě a razantním postupem donutí německou armádu k pohybu. Hlavně tím měl na sebe upoutat co nejvíce německých sil
Za druhé: generál Samsonov se svojí 2. armádou s osmi pěšími divizemi a třemi divizemi jízdy a to v záloze pochodovaly ještě dvě pěší divize, měl udeřit tak, aby překročil jižní hranici a odřízl všechna německá vojska bojující proti ruské 1. armádě od jakékoliv možnosti ustoupit za řeku Vislu, nebo se o ni jen opřít při další obraně. Obrazy těchto generálů následují:
Rennenkampf / Samsonov
- v první řadě šlo o to, že obě ruské armády byl od sebe odděleny pásem Mazurských jezer, širokým 75 kilometrů. Ten to pás společně s opevněnou oblastí kolem Königsbergu zúžil pásmo postupu Rennenkampfovy armády na pouhých 50 až 60 kilometrů.
- v druhé řadě pak šlo o to, že jižní Samsonovova armáda na bojiště musela dorazit díky mizivé dopravní infrastruktuře většinou vlastními silami. To samotnou invazi vystavilo vyčerpání lidských a hipomobilních sil ještě před zahájením boje. Plán vypadal asi takto:
V prvním kole neváhat a vší silou udeřit na tu armádu, které se v Prusku objeví jako první, poničit ji tak aby ztratila bojeschopnost
V druhém kole pak neváhat svižně provést potřebný manévr, otočit se proti té druhé a provést sní stejné potlučení jako stou první.
Splnit ale takový plán ale vyžadovalo, aby místní velitel německých sil generál Prittwitz věřil jak silám landwehru tak i posádkovým oddílům, že dokáží posílit přirozené překážky a úspěšně bojovat. To ale nebylo v jeho povaze a tak na jihu ponechal pro jistotu mimo místní síly, obě dvě divize XX. sboru generála Scholtze. Vše co měl dále - osm divizí pěchoty a jednu divizi jízdy vyslal proti Rennenkampfovi. A aby si to ztížil zahájil čelní útok - zdá se, že nějak nezafungoval průzkum. K protiútoku došlo u Gumbinnenu. Zde prostřední sbor generála Mackensena zahájil přímý útok a byl tvrdě odražen. To způsobilo v německých silách otřes a to i u obou krajních sborů, které zatím do bojů nezasáhly. Rennenkampf to ale nevěděl – německý tvrdý, byť odražený útok ho překvapil a vydal proto rozkazy k ústupu. Když však dorazil k vojskům, zjistil naprosto šokovaný, že naopak ustupují Němci.
Co stalo? Na jižní hranice Východního Pruska totiž dorazil Samsonov. Prittwitz tuto zprávu dostal od XX sboru. Tato informace ho podle všeho vyděsila. Je zajímavé, že velení XX. sboru zůstalo klidu. Sice nevědělo, že Samsonov dovedl na bojiště síly výrazně větší než odhadlo, ale průzkum dokázal zjistit, že ruské síly jsou vyčerpané dlouhými pochody, bez potravin hladové, neúplné, dorazily do prostoru po částech a s týlovými složkami v naprostém chaosu. A zde se objevuje první důstojník z těch dvou, kterým přináleží uznání za konečnou porážku ruských sil. Byl to podplukovník Hoffmann. Ten celou dobu diskutoval o situaci s generálem Grünerem a tito dva jestřábci hlavně zůstali v klidu a organizovali sbor k obranné operaci. Když si je pozval velitel generál Prittwitz k sobě, vyděsil je více než Samsonov a jeho divize. Před náčelníkem štábu generálem hrabětem Walderseem jim oznámil, že armáda přerušuje bitvu a stahuje se za Vislu. Na svém trval a námitky obou oponentů, které lze specifikovat takto:
- je potřeba pokračovat v útoku u Gumbinnenu, dokud se situace nevyjasní
- unáhlený ústup bez boje by Samsonovovi, který je k Visle blíže než vlastní německé síly ulehčilo odříznutí velké časti německých sil a jejich zničení
- situace je nejasná, není potřeba přijímat takové zásadní rozhodnutí
naprosto odmítl akceptovat.
Potom odešel podle svého středem a tím si sám sobě ukončil vojenskou kariéru. Diskuse těch dvou vlčáků s váhavým Walderseem nakonec došla k tomu, že je potřeba přece jen aktivnější řešení. Nakonec padlo rozhodnutí, které historie zná jako základ tannenbergského manévru. A tento manévr vymyslel právě podplukovník Hoffman. V jeho finální části mělo dojít prostě řečeno k razantnímu útoku XX. sboru na levé nebo pravé křídlo Samsonovovi armády. Pro ten účel měly být z akcí proti Rennenkampfovi uvolněny tři divize k jeho posile. Zbývající síly I. záložního a XVII. sboru se měly od Rennenkampfa odpoutat a pod clonou zadních sledů po silnicích ustupovat na západ. A pak by se vidělo co dál.
Když se Prittvitz po nějaké době vrátil, panika zněj už opadla a dal k těmto kroků souhlas a ideu ústupu za Vislu už opustil. Navíc druhý den se uklidnil úplně. Jeho síly se od Rennenkampfa úspěšně odpoutali a Samsonov svůj postup natolik zpomalil, že se dá mluvit o jeho zastavení. Jeho lidská chyba byla v tom, že o svých úmyslech ustoupit za Vislu v panice informoval jak Mackensena tvrdě bojujícího s Rennenkampfem, tak také, a to bylo vážnější i vrchní velitelství v Koblenzi na Rýně, kde navíc řekl, že i linii na Visle udrží jen tehdy když dostane posily. Bylo to ve své podstatě krajně uspěchané a hlavně hloupé. Ale hloupější bylo, že když změnil svůj pohled na situaci, zapomněl to své původní hlášení dementovat. To mu zlomilo vaz a 22. srpna vybuchla na jeho velitelství bomba. Tedy jen pomyslná. Bylo sem doručeno sdělení – rozkaz, že velení přebírá generál von Hindenburg a jeho novým náčelníkem štábu bude generál Lundendorff. Ten měl na sobě čerstvé vavříny v boji, kdy z téměř dokonané porážky německých sil u Lutychu dokázal vypáčit skvělé vítězství. Jejich speciální vlak už byl na cestě. Jen o pár desítek minut později dorazil opožděný telegram který oznamoval skutečnost už známou že Prittwitz a Waldeseen jsou zbaveni velení.
Ludendorff přímo z Koblenze vyslal přímé a své první rozkazy velitelům sborů ve Východním Prusku, nasedl do vlaku a v Hannoveru naložil svého velitele Hinderburga. Zde je vidět zajímavost, která po celou válku byla pro velení polních armád charakteristická. Náčelník štábu Ludendorff byl konzultován a pověřen. Jeho velitel byl jakoby považován za druhořadou osobu pro vedení války. A tak to tak skutečně bylo.
Ale to nejpikantnější pak bylo, že ten plán který byl rozběhnut, vypracoval mladý štábní důstojník Hoffman, který nakonec zůstal v Ludendorffově štábu jako náčelník operačního oddělení.
Plán byl přesně vypočítaný a přecházel od smělosti až k drzosti. Ale Hoffman při jeho tvoření věděl co dělá. Měl totiž osobní zkušenost s oběma Ruskými veliteli proti kterým Němci ve Východním Prusku stáli. Před deseti lety byl vyslán tehdejším náčelníkem německého generálního štábu Schlifenem jako vojenský přidělenec na misi u japonských sil v Rusko - japonské válce.Tedy v době od 8. února 1904 - 5. září 1905.
Hoffmann, tehdy v hodnosti kapitána, považován okolím za povrchního vtipálka a zábavného společníka, dokonale pronikl do tajů manévrové války, kterou spolu ruská a japonská armáda vedli v Madžusku, na řece Yalu a u Mukdenu. Učil se, jak jsou Rusové nedbalí při svém plánování a posílání zpráv. Odposlouchávané rádiové korespondenci kde si Rusové v roce 1914 naprosto volně předávali rozkazy a vykládaly své plány tedy plně důvěřoval. Navíc se na bojištích dálného východu dověděl o historce, kdy se na nádraží v Mukdenu generálové Rennenkampf a Samsonov poprali jak malí kluci. Vyvodil z toho závěr, že Rennenkampf nebude nějak moc pospíchat aby v boji přispěchal Samsonovovi na pomoc.
Paradoxem celé bojové situace bylo to, že prvotní Ludendorffovi rozkazy vydané z velké dálky a bez opravdové znalosti taktické reality, provedení Hoffmannova plánu začaly ztěžovat. Tak plán, který byl Ludendorffovi neprávem přiřknut, díky němu skoro zkolaboval. Rozkazy sborům aby do jeho příjezdu operovali na základě vlastních rozhodnutí si I. a XVII. sbor vyložily po svém a místo ústupu na západ si hodily záda a zahájily jednodenní odpočinek. A také nařízený přesun velitelství na nové místo do Marienburgu se odrazil na tempu samotné bojové činnosti. Ale Ludendorff byl dobrý profesionál a když zjistil, že Hoffmannovi kroky zapadají do jeho představ o vedení boje s ruskými silami, tak tyto prvky posvětil a přijal za své.
Když se potvrdil i další Hoffmannův předpoklad, že Rennenkampf se při pomoci Samsonovi nepřetrhne – 24. srpna totiž Rennenkampf ukončil pronásledování německých sil – nařídil Ludendorf veliteli I. záložního sboru generálovi Belowovi urychlit ústup tak, aby mohl co nejrychleji zaútočit na Samsonovův levý bok. Další den pak dospěl při poradě s Hoffmannem k tomu, že rozhýbe správně i XVII. sbor generála Mackensena a na zaměstnání Rennenkampfa ponechá jen jezdecké síly. A najednou se začala rýsovat velmi lákává možnost udeřit na obě křídla Samsonovovi armády. Jenže bohužel ztracený den odpočinku už nešlo nahradit.
2. armáda generála Samsonova se pod nekončícími telegrafickými pobídkami náčelníka generálního štábu Žilinského těžce prodírala kupředu. Žilinský se totiž domníval, že Němci skutečně ustupují za Vislu. Proto se snažil urychlit Samsonovův postup a současně zapomínal pohánět Rennenkampfa. Tomu navíc vydal rozkaz zahájit obléhání Königsbergu, čímž většinu jeho energie odvrátil na jiný směr.
Samsonovova armáda se nakonec rozšířila na šířku 90 kilometrů. To by při zajištění kvalitního operativního řízení a velení mohlo ukázat spíše výhodou. Ale špatné nebo neexistující cesty, pomalé tempo postupu vojáků ji charakterizovalo jako velmi nebezpečnou. Další postup pak vedl k postupné dezorganizaci.
XX. sbor generála Scholtze pomalu v boji ustupoval a stáčel se směrem na západ a vytrvale bojoval proti dvěma ruským sborům, a to 13. a 15. Ten ústup se protahoval a Ludendorff, který se obával možných škod dalšího ústupu vydal rozkaz veliteli I. armádního sboru generálovi Fracoisovi, aby 26. srpna provedl útok s cílem prolomit ruské levé křídlo tvořené 1. sborem a dvěma jezdeckými divizemi. A zde se objevuje druhý neuznaný strůjce vítězství, vítěz, který po bitvě zůstal zapomenut. Je to tento generál Francois, který namítl, že toho není schopen - chyběla mu pěchota, dvě třetiny polních a všechna těžká děla - prostě nestihla dorazit. Ludendorffa to nezajímalo a trval na svém. Tím prokázal, že sice chápe důležitost faktoru času a toho se nedostávalo, ale že naopak nechápe taktickou realitu. Francois totiž necítil potřebu dostat podobné bití jako před pár dny Mackensen od Rennenkampfa a rozhodl se pro pasivní odpor proti rozkazu a obsadil malý odlehlý horský hřeben. Viděl totiž, že Samsonovovi dochází dech. Jeho vojáci už sotva pletli nohama. Já osobně si neumím představit v jakém stavu byla ruská pěchota poté, co například jeden sbor musel ujít za 12 dní 240 kilometrů v hlubokém písku.
Přesto se 26. srpna tvrdě bojovalo. Na pravém boku Samsonovovy armády se 6. ruský sbor nečekaně srazil s oběma německými sbory – Mackensenovým a Belowovým - které se už odpoutali od Rennenkampfa a protože ten rezignoval na jejich pronásledování, svižně spěchaly na druhé bojiště. Ruské síly se dostaly do boje který nečekaly, upadly do zmatku a začaly ustupovat. Němci byli také unavení a jejich pronásledování nebylo nijak razantní. Jedna ruská divize byla ale přitlačena k jezeru Bössau a část jejích vojáků se utopila. Díky této bezvýznamné epizodě se dlouho po válce vyprávěly historky, jak Hindenburg nahnal Rusy do vody a bažin a jak se jich tisíce utopili.
Krize bitvy, tedy z pohledu Rusů nastala 27. srpna. Francois který si rozumně počkal na své dělostřelectvo a pěchotu začal svoji vlastní bitvu. Jeho dělostřelci začali tvrdě ostřelovat postavení levého křídla u Usdau. Hladové a špatně řízené ruské formace nevydržely palbu a začaly opouštět pozice aniž by viděly jediného německého pěšáka. Francois nařídil pronásledování k Niedenburgu aby se dostal na týl ruského středu, ale dostal se pod nečekaný ruský protiútok. To ho přimělo stočit se směrem na Soldau a zahájit boj. Protiútok ruské pěchoty postupně vyčerpal palbou a prudkými ztečemi. Když skončil den, jeho vojáci zůstali v klidu a on sám se připravoval k dalšímu boji. Když se 28. srpna rozednilo, zjistil Francois že Rusové od Soldau zmizeli a proto obnovil postup na Niedenburg.
Ztracený čas pomohlo dohnat to, že Rusové byli už téměř ve stavu, který se dá nazvat rozklad. Jak fyzického stavu vojáků tak i taktického myšlení velitelů. Do tohoto chaosu totiž Samsonov přijal rozhodnutí, které Němcům ulehčilo pokračování bitvy. I když věděl, že jeho levé křídlo je vážně ohroženo a pravé dokonce poraženo, nařídil středovým formacím zaútočit přímo na sever. Důvod proč to udělal je neznámý. Mohl by to mít tyto příčiny:
- přílišná věrnost obdrženým rozkazům - což považuji za možné ale spíše nepravděpodobné a nebo
- nesnesl, že od sám ustupuje když jeho dávný soupeř na válečných polích, tedy generál Rennenkampf, opět postupuje
Tento postup způsobil XX. německému sboru určité potíže a ztráty. Ale nijak zvláště jím neotřásl. I tak ale Ludendorff nabyl dojem že začíná krize a nařídil Francoisovi, aby odeslal část sil na pomoc a sám se zbytkem udeřil na severovýchod do prostoru, kde byl předpokládám ruský týl středových sil. Francois, který ale měl na rozdíl od Ludendorffa přesné informace o terénu, kterým by musel projít – husté a z časti bažinaté lesy, se rozhodl už podruhé jinak. Nenechal se oslabit a nenechal se připravit o čas, který tím, že Rusové ztratili tempo získal, a zahájil nový postup na Niedenburg. V časném odpoledni Ludendorff zjistil že Ruské síly neútočí ale přešlapují a jsou ve stavu, který vypadá na počínající ústup. Vydal Francoisovi rozkazy, které mu nařizovali obsadit Niedenburg a pokračovat na východ k Willenburgu, tedy v tom, co bez vědomí Ludendorffa už nějakou dobu dělal. Francois už večer 29. srpna měl v pevném držení Niedenburg a ovládal i silnici do Willenburgu. Jeho síly byly sice značně roztažené ale byly řádně zakopány a ve skvělém morálním stavu – koneckonců právě viditelně vyhrávaly. Tím vytvořil aniž by to Ludendorffa napadlo vynikající past do které se zachycovalo stále více ruských jednotek. Rusové už v naprosté panice ustupovali v podobě neřízených mas zpět, zamotávali se do lesních masivů, kterým se Francois chytře vyhnul a pokud začala střelba, po krátkých vzepnutích k odporu se hromadně vzdávali. Tři ruské sbory: 13., 15. a 23 zanikly a byly postupně brány do zajetí.
Vrcholem tragédie pak bylo Samsonovovo rozhodnutí. V těžké depresi se ještě 28. srpna pokoušel řídit bitvu aby zjistil, že jeho vojska neorganizovaně ustupují. Neschopen cokoliv udělat se otočil a zamířil k jihu jen proto aby se ztratil v hlubokých lesích. Zde se s představou, že zklamal svého cara oddělil od svého štábu a prostřelil si hlavu. KOnečná fáze bitvy u Tannenbergu pak vypadala takto:
Přesto část ruských sil unikla. Francois kterému nikdo nepřispěl na pomoc nedokázal udržet vše a zátaras, který vytvořil byl na několika místech protržen. Mackensen a Below se totiž díky Ludendorffovi, který opět 28. propadl panice z postupu sil generála Rennenkampfa a vydal sérii navzájem si odporujících rozkazů nebyli schopni oriemtovat v úklech na ně kladené. Rozkazový chaos způsobil, že tito generálové nevěděli, co vlastně mají dělat. Tak nakonec ten kdo byl oslavován jako geniální vojevůdce, svými rozkazy umožnil poměrně velkým silám ruských poražených divizí uniknou a uniklo by jich ještě více, kdyby Mackensen z vlastní iniciativy nepřijal rozhodnutí vyrazit na jih a tím se podařilo únikový koridor výrazně přiškrtit.
Jaká byla bilance: 92 000 ruských vojáků, polovina Samsonovovi armády byla zajata, další tisíce vojáků padly v boji , dezertovaly či byly zraněny. Zbytek armády utrpěl těžký šok a následný rozpad morálky.
Němci získali skvělé vítězství. Ale nebylo zásluhou Ludendorffa a ještě méně Hindenburga. Plán vypracoval podplukovník Hoffmann a ti dva ho jen korigovali a upřesňovali. Ludendorff ani nebyl nositelem vítězství v poli. To je jednoznačně zásluha generála Francoise, který díky vlastnímu rozumu a skvělému průzkumu dvakrát ignoroval rozkazy které od Ludendorffa dostal a to umožnilo vytvořit past která zajistila vítězství. Jedině jistý náznak myšlenky na dvojité obklíčení je možno přičíst Ludendorffovi ale i ten bylo možno realizovat jen tehdy kdy se Rennenkampf zastavil. A pikantní je i to, že až při jeho vytváření, které i tak bylo z velké části dílem podplukovníka Hoffmana, bylo vybráno jméno pro právě vyhrávanou bitvu. Bylo to jméno města Tannenberg, kde v roce 1410 utrpěli teutonští rytíři utrpěli drtivou porážku od spojeného vojska Poláků, Litvínů, Čechů a dalších spojeneckých oddílů. Původně se tento plán totiž jmenoval „Frögenau“. Hoffman si uvědomil, že se zde po staletích rýsuje možnost skvělé rehabilitace. Tím prokázal, že mimo taktické a strategické invence je navíc i skvělý propagandista.
Tannenberg pomohl centrálním mocnostem přečkat první měsíce války. Toto vítězství vyvážilo německý neúspěch na řece Marně u Paříže, jenž následoval necelé dva týdny poté. Pomohlo též zmírnit tlak vyvíjený Rakousko-uherskem, jehož chaotická mobilizace a válečné plánování vedly k prvním porážkám. Nejdůležitější však bylo, že Tannenberg výrazně zmenšil hrozbu ruského vpádu do německého vnitrozemí.
Zdrcující porážka Ruska vyvolala u jeho hlavních spojenců Británie a Francie vážné pochybnosti o bojových schopnostech carské armády. Porážka u Tannenbergu vyvedla Rusy z rovnováhy a poskytla Němcům možnost opět udeřit v bitvě u Mazurských jezer. Mezi 7. a 14. zářím rozdrtili stejné německé síly, jež předtím zničili Samsonovou II. armádu také Rennenkampfovu I. armádu. Rusové přišli o dalších 140 000 mužů. Jen vyčerpání Němců zabránilo ještě větší katastrofě.
Spolu s ukončením Schlieffenova plánu na západě byl Tannenberg příčinou zásadní změny v německé strategii. Hindenburg a Ludendorff, vzývaní ,,protagonisté východu´´, věřili, že lze zvítězit spíše nad Ruskem než nad Francií. Příležitost se naskytla v roce1915, kdy při Gorlicko-tarnowském tažení způsobili Rusům obrovské škody. Ale ani tato porážka ruského obra nezničila. Němci museli dál vést válku na dvou frontách, kterou nemohly vyhrát.
Takže takto. Touto prací jsem chtěl navázat na biografické pojednání o jednom z aktérů této zajímavé vojenské srážky. Myslím tím generála Samsonova, který se stal obětí vlastní vojenské nedostatečnosti ale zároveň i intrik v ruském velení a navíc ke vší smůle narazil na vojáky kteří prostě byli lepší než on. Snad tato práce práci Ljubov vhodně doplní.
Použitá literatura:
Liddell Basil Hart: Historie I. světové války, Papermac 1992
Martin Gilbert: První světová válka- úplná historie. BB/art 2005
Text je čistě můj vlastní.
Obě mapy jsem stáhl přes Google z Wikipedie, práce o této bitvě. S jejím textem nesouhlasím ale mapy jsou velmi dobré.
Fotografie jsem sesbíral kde se dalo.
Edit: jinak Pozorovatel signalista zahájil otevřenou vzpouru. Prohlásila, že si to číst nebude, protože tam píšu věci, kterým rozumí jako parkovaní tanků. Zítra jí vyhlásím kasárníka.
