Boje rakousko-uherské armády na Haliči v srpnu a září 1914

Moderátor: Tkuh

Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Boje rakousko-uherské armády na Haliči v srpnu a září 1914

Příspěvek od Pátrač »

Obrázek proti Obrázek
BOJE RAKOUSKO-UHERSKÉ ARMÁDY NA HALIČI V SRPNU A ZÁŘÍ 1914
ZAČÁTEK VELKÉ VÁLKY NA VÝCHODĚ
.


Na samém počátku Velké války bylo vybojováno na všech frontách několik rozsáhlých bitev, které tím, že spotřebovaly to nejlepší co v armádách bojujících států bylo, neztratily na svém významu ani v jejím dalším průběhu. Tyto bitvy byly vybojovány na jižní frontě kde se Rakousko-uherská monarchie pokusila porazit jedním náporem Srbsko, na západní frontě kde se armáda Německého císařství pokusila porazit Franci, Belgii a expediční sbor Velké Británie i a východě, kde se ve Východním Prusku zrazilo Německo na své druhé frontě s Ruskem. Další významnou bitvou počátečního období války byla bitva na Haliči, která někdy bývá označována jako bitva či bitvy u Lvova. Byla vybojována v měsících srpnu a září roku 1914 na území rakousko-uherské provincie Halič.

Všechny tyto bitvy byly vybojovány podle původních nástupových plánů armád těch zemí, které se jich účastnily a proto se nedá nic dělat, musíme se na tyto plány podívat.
Ruský plán
Ruské velení z důvodů rasových a i vojenských mělo původní plány postavené tak, že bylo jako hlavní nepřítel preferováno Rakousko – Uhersko. Monarchie byla tak říkajíc tradiční nepřítel. Německo bylo ještě v prvním desetiletí 20. století přítel a spojenec. Takže první v pořadí byla monarchie, dokud nebude mít podporu německých sil. Operace proti Německu měly nastat až bude ruská armáda zmobilizována do plné síly. Někdy v roce 1912 do tohoto plánování vstoupily spojenecké ohledy na potřeby Francie. To donutil ruské velení přehodnotit tyto plány a síly rozdělit na dvě bojiště. Na jedné frontě měly dvě armády co nejdříve po vyhlášení mobilizace udeřit na Východní Prusko a to silou dvou armád na severozápadní frontě. To byla ofenziva navíc. A na jihozápadní frontě se měly dvě skupiny armád po dvou armádách soustředit v Haliči proti rakouskému uskupení, které zde bylo očekáváno v případě vzájemného konfliktu. Takto se Rusko, pro které byla příznačná jeho pomalost a zaostávající organizace a které vždy tuto slabinu započetlo do svého vojenského konání začalo připravovat na složitou válečnou operaci. Nikdy nebojovalo na dvou válčištích najednou. V tomto případě však porušilo tuto moudrou tradici a chystalo se vyrazit do riskantní operace. Osobě si myslím, že tento dvojí plán byla schopna vykonat armáda, která by musela prokázat více mobility a vyspělé organizace.

Plán ruské armády byl vypracován v roce 1910 a měl označení „Plán číslo 18“. Byl vypracován ve dvou variantách.

Varianta A - jako „Avstrija“, tedy Rakousko

Varianta G - jako „Germania“, tedy Německo a byl de facto stejný.

Lišily se pouze tím, že v případě plánu G by byla jedna ruská armáda postavena do sestavy Severozápadního frontu a v případě plánu A by byla ponechána u frontu Jihozápadního a rozmístěna v prostoru Lublinu. Více se o tomto pozoruhodném plánu dovíte v dalším textu.

Německý plán na východní frontě.


Německé plány pro vedení války byly jediné plány potenciálně válčícího státu, který od samého počátku počítal s tím, že se válka povede na dvou frontách. Ale obě dvě části válečného plánů zvaného Schlieffenův . Jeho část, tedy německé plány na ruské frontě se výrazně lišily od plánů na západě proti Francii. Byli méně propracované a prošly několika změnami. Jejich nedodržitelnost byla zde stejně rychlá a osudová jako na západě. Jistota byla jediná – zeměpisné podmínky. Plán tedy byl jednoduchý. Je-li priorita porážka Francie, na východě mělo být ponecháno jen minimum sil. A ty musí vydržet než bude poražena Francie.

Proto bylo důležité správně odhadnout rychlost ruské mobilizace nebo pokud se to nepodaří, alespoň správně reagovat na pohyb ruských sil. Schlieffenův plán jasně stanovil, že německá armáda vyčká útoku Rusů, přijme boj a způsobí mu podle dané situace co největší ztráty. Jediné co se po ní chtělo bylo to, aby zachovala rozvahu a bojovala vlastními silami. Že to nakonec bylo jinak, je věc jiná - koneckonců jsem se o tom rozepsal ve své práci o bitvě u Tannebergu. K tomu aby to dopadlo podle plánu měla pomoci velmi kvalitně vybudovaná síť železnic a silnic na území Východního Pruska. O útoku se v první fázi války neuvažovalo. Pokud by došlo naopak k postupu do nitra Ruské říše, tak by se výhoda kvalitních komunikací rychle ztratila a většina přesunů by se musela provést po zemi. Proto plán uvažoval, jak Rusy dostat do postavení, kdy by je bylo možno rozdrtit rychlým koncentrovaným úderem co nejblíže hranic. Narazil jsem i na informace, že jeden čas německé vrchní velení dokonce ve prospěch zabezpečení úspěchu v boji proti Francii vážně uvažovalo, že by celé Východní Prusko bylo vyklizeno až po řeku Vislu a znovu obsazeno po porážce Francie. Jen politická nechuť dobrovolně podstoupit takovou ztrátu tomu zabránila.

Německý plán nepočítal s tím, že by v první fázi války měly být akce německých vojsk podporovat bojové úsilí rakousko - uherské armády. Proto bitvu u na Haliči, někdy nazývanou i bitvou u Lvova musela rakouská armáda vybojovat sama. Celé to mělo jednu ukrytou pointu. Německá armáda měla udržet ruské síly tak řečeno pod kontrolou asi šest týdnů. Stejně tak to platilo i pro armádu rakouskou. Za tuto dobu měla být poražena Francie a dal se očekávat obrovský příliv sil uvolněný ukončením bojů na západě.
Rakouský plán
Rakouský plán byl vysloveně ofenzivní. Jeho autor, voják jako břitva, Konrad von Hötzendorf, náčelník generálního štábu se nemohl dočkat toho, až jeho armády udeří na Rusko a uvedou jeho, tedy ruský – jak tomu věřil - chaotický nástupový plán do takového zmatku, že bude možno nad nimi zvítězit. Náčelník generálního štábu německé armády Moltke, měl své pochybnosti ale protože tato akce slibovala, že bude možno ruskou armádu velmi vážně zaměstnat bez zásahu německých sil, nakonec tuto strategii přijal.

Co plán pravil?
Dvě armády tedy 1. a 4. měly zahájit úder směrem do Polska severním směrem. Na pravém boku více na východ je měly zajišťovat jedna a to 3. armáda. Mezeru mezi nimi měla vykrývat jedna armádní skupina a nejjižnější část linie pak tvořila druhá armádní skupina.Útočící armády měly postupovat širokým obloukem na východ a nakonec by se měly spojit se zajišťovacími armádou a armádními skupinami. Tyto spojené síly by pak pokračovali v postupu směrem k pobřeží Černého moře a ruské síly by tlačily před sebou. Z počátku součástí plánu byl i předpoklad, že německé divize z Východního Pruska udeří jihovýchodně a odříznou tak ruské síly v Ruském Polsku. To by byla významná pomoc. Ale Moltke neměl na podobné akce dost sil a tak se s tímto doplňkem musel von Hötzendorf rozloučit. Zajímavé je, že tento plán vůbec nepočítal se souběžným vedením války na dvou frontách. Tedy pokud se mělo bojovat tak napřed s jedním a pak teprve s druhým protivníkem, přičemž se očekávalo, že první na řadě bude Srbsko. Jenže nakonec von Hötzendorf musel bojovat na dvou frontách a to se v dalším průběhu války mělo ještě zhoršit.

Nástupový plán proti Srbsku
počítal se třemi polními - 2., 5., a 6., armádami, tvořených osmi armádními sbory. Šlo tedy o 23 pěších divizí, 3 jezdecké divize, 8 domobraneckých brigád, 6 pochodových brigád a 8 honvédských pochodových pluků. Čtyři pěší divize pak byly vycvičeny a vybaveny pro vedení boje v obtížném krasovém a horském terénu a byly tvořeny dohromady 14 horskými brigádami. Není potřeba se dále zabývat jejich úkoly - bylo by to mimo obsah této práce. Jen uvedu, že celému tomuto seskupení měl a také velel polní zbrojmistr Oskar Potiorek. Ten ale nevěděl v době kdy se chystal rozplánovat své operace, že s 2 armádou nemůže počítat. Její hlavní síly byl totiž jeho uskupení odebrány a přesunuty do Haliče.

Když se podíváme na tyto plány, musíme se znalostí věci danou nám časovým odstupem a tím, že víme jak to nakonec všechno dopadlo, konstatovat, že ani jeden z těchto lánů neobstál. Mohlo by se zdát, že hlavní vinu na tom nesou jejich autoři či jejich pokračovatelé, tím, že se nakonec snažili dohnat více a navíc i rozdílných cílů najednou. Tím totiž byl popřen jeden z nejzákladnějších principů vedení války – koncentrace sil. Ale to by byla jen jedna část pravdy.

Všichni tito lidé byli relativně dobří vojáci a byli myšlence koncentrace sil oddáni. Problém nastal, když měli tuto teorii adaptovat v konkrétních podmínkách, které nakonec na počátku války vznikly. Zde všichni, jeden vedle druhého doplatili na to, že 40 let v Evropě nebyla vedena válka ani jen podobná té, která přišla. Jejich zkušenosti byly formovány na válečných hrách a cvičeních. Zde totiž byla ideou ovládající myšlení bitva – kde se uplatňovaly ortodoxní vojenské a jasně čitelné číselné ukazatele. Koncentrace sil na těchto akcích byla chápána a také organizovaná jako pouhé přečíslení sil protivníka. Zapomínalo se na to, že koncentrace neznamená jen počet vojáků, koní a děl. Aby mohla sehrát svoji roli, je potřeba ji osvobodit od vnějších rušivých vlivů a zároveň musí být zajištěno rozptýlení pozornosti nepřítele. To se na manévrech, kdy protivníkem je jen jiná část vlastní armády, prostě nedá objektivně vyzkoušet.

Nabízí se otázka: „Proč tomu tak je?“ Odpověď není až tak těžká.

Mírový výcvik který vede k tomu, že vyhrávají idealistická řešení nad potřebnějším realistickým viděním je důležitý, ale opravdové bojové zkušenosti nepřinese. Válka se nakonec zpravidla vyvíjí jinak než si generální štáby plánují. Díky dlouhodobému klidu zbraní v Evropě se zapomnělo na to, že by příprava měla učit adaptabilitě a přizpůsobivosti reálným podmínkám. A to bylo mezi štábními důstojníky velmi vzácně. Vyrostli na teorii a studiu historických bitev, jejichž výklad byl upravován tak, aby to vyhovělo právě platné doktríně. Chybělo to nejpotřebnější – kritické myšlení, které by vedlo k pochybnostem o vlastních závěrech. Tyto pochybnosti by se staly živnou půdou pro vlastní myšlení ale to v té době nebyl žádoucí. Tam, kde se objevil někdo, kdo tuto vlastnost měl, se výsledky dostavily. Dokonalou ukázkou je německý štábní důstojník Max Hoffmann.

My tedy víme, že i rakousko – uherská armáda nedokázala naplnit své předválečné představy o tom, jak porazit své protivníky. A to ani ve válce proti Srbsku, kde se jakoby zapomnělo, že srbská armáda má ze sebou čerstvě dvě války a je tedy velmi zkušená, ani proti Rusku kde těch vlivů bylo více. Ale to uvidíme dál. Takže po tomto úvodu se podíváme na bitvu, kde von Hötzendorf rozhýbal své armády na ruské frontě a pak s nimi tak dlouho žongloval až je vystavil rozmetání a porážce.

Sám von Hötzendorf udělal skutečně ledacos proto, aby nakonec jeho plán neuspěl. Bylo to dáno tím, že tak jako Moltke i on podléhal nutkání měnit názory a tím i detaily plánu, který ve své podstatně nebyl špatný. Jeho největším narušením však bylo to, že se tak jako Němci rozhodl bojovat na dvou frontách. V okamžiku kdy se rozhodl za každou cenu porazit vojensky Srbsko, musel svoje síly rozdělit. Stalo se a vypadal to takto:[/B]

Primo: uskupení nazývané „Ešelon A“ , mělo 28 divizí a bylo určeno pro boj na ruské frontě.

Secundo: uskupení nazývané „Minimum Balkan“ , mělo 8 divizí a bylo určeno pro srbskou frontu

Tertio: uskupení nazývané „Ešelon B“ , mělo 12 divizí a bylo určeno k zasazení podle okamžitého vývoje situace. Nakonec se tento „Ešelon B“ stal 2. armádou a stal se oscilujícím prvkem, který se nikam nedostal včas.

Toto by dávalo plánu punc kvality v tom, že ho to dělalo překvapivě flexibilní a adaptabilnější než plány jak u spojenců tak i u protivníků. Jeho největší slabinou byla armáda rakousko-uherské monarchie, která tento plán mohla díky své zastaralosti splnit jen za výjimečně dobrých podmínek. Když se 28. července 1914 po vyhlášení válku Srbsku rozběhla částečná mobilizace rakousko-uherské armády a začal přesun prvních jednotek na srbskou frontu nezdálo se ještě, že by mohlo dojít k tomu pro co se později vžil název Velká válka. O den později začalo rakousko –uherské podunajské loďstvo ostřelovat Bělehrad.

A právě dozrál čas se podívat na mobilizační opatření armády rakousko-uherské monarchie. Pravda totiž je, že rakousko-uherská armáda měla připraveny dva mobilizační plány. Tyto se markantně lišily.

Plán „R“ byl mobilizační plán, který měl zajistit boj armády s Ruskem, Srbskem a Černou Horou. Tedy boj na dvou frontách. Znamenalo to mobilizaci celé rakousko –uherské armády.

Plán „B“ byl mobilizační plán, který počítal s bojem se Srbskem a Černou Horou bez účasti Ruska. Zde šlo o mobilizaci uskupení „Minimum Balkan“ a „Ešelon B“.

Mobilizace byla vyhlášena podle plánu „B“.Tedy Minimální balkánské skupiny a byla započata i mobilizace „Ešelonu B“ a nakonec i dvou jezdeckých divizí „Ešelonu A“. A nakonec byl zmobilizován i III. sbor ze Štýrského Hradce jako záloha.

Bylo tedy uvedeno do plné bojové pohotovosti devět rakousko-uherských sborů. Byly to tyto sbory:

III. armádní sbor. Místo mírového velitelství Štýrský Hradec, velitel sboru generál pěchoty Emil Colerus z Geldernu – 6. pěší divize, 28. pěší divize, třetí brigáda Dělostřelectva, 3. brigáda jezdectva a 4. brigáda pevnostního dělostřelectva pro opevněnou oblast Pula.

IV. armádní sbor. Místo mírového velitelství Budapešť, velitel sboru generál jezdectva Karel Terstijanszki de Nadas – 31. pěší divize, 32. pěší divize, 10. jezdecká divize, 4. jezdecká brigáda a 4. brigáda polního dělostřelectva

VII. armádní sbor. Místo mírového velitelství Temešvár, velitel sboru generál pěchoty Otto Meixner ze Zweienstammu – 17. pěší divize, 34. pěší divize, 7. jezdecká brigáda a 7. brigáda polního dělostřelectva

VIII. armádní sbor. Místo mírového velitelství Praha, velitel sboru generál pěchoty jízdy Artur, svobodný pán Giesl z Giesingenu – 9. pěší divize, 19. pěší divize, 1. jezdecká brigáda a 8. brigáda polního dělostřelectva

IX. armádní sbor. Místo mírového velitelství Litoměřice, velitel sboru generál pěchoty Lothar šlechtic z Horsteinu – 10. pěší divize, 29. pěší divize, 9. jezdecká brigáda a 9. brigáda polního dělostřelectva

XII. armádní sbor. Místo mírového velitelství Sibiu(Sibiň), velitel sboru generál pěchoty Herman Köves z Kövesházy, – 16. pěší divize, 35. pěší divize, 12. jezdecká brigáda a 12. brigáda polního dělostřelectva

XIII. armádní sbor. Místo mírového velitelství Záhřeb, velitel sboru generál jízdy Adolf, svobodný pán z Rhemen na Barenfeldu. – 7. pěší divize, 36. pěší divize, 8. jezdecká brigáda a 13. brigáda polního dělostřelectva

XIV. armádní sbor. Místo mírového velitelství Insbruck, velitel sboru generál jízdy Viktor Dankl – 3. pěší divize, 8. pěší divize, 8. jezdecká brigáda a 14. brigáda polního dělostřelectva. Dále potom tři – 96., 121., a 122. samostatné pěší brigády, 1. horská dělostřelecká brigáda a 3. pevnostní dělostřelecká brigáda pro opevněnou oblast Trident.

XV. armádní sbor. Místo mírového velitelství Sarajevo, velitel sboru generál pěchoty Michal šlechtic z Appelů – 1. pěší divize tvořená 7., 8., a 9. horskou brigádou, 48. pěší divize tvořená 10., 11., 12. horskou brigádou, 8. jezdecká brigáda a 14. brigáda polního dělostřelectva. Dále zde byly začleněny tři – 96., 121., a 122. samostatné pěší brigády, 2. horská dělostřelecká brigáda a 5. pevnostní dělostřelecká brigáda pro opevněnou oblast Sarajevo.

XVI. armádní sbor. Místo mírového velitelství Dubrovník, velitel sboru podmaršálek Václav Wurm – 18. pěší divize tvořená 1., 2., 3., a 13. horskou brigádou, 47. pěší divize tvořená 4., a 14. horskou brigádou, 8. jezdecká brigáda a 14. brigáda polního dělostřelectva. Dále potom měl v podřízenosti tři – 96., 121., a 122. samostatné pěší brigády, 3. horskou dělostřeleckou brigádu a samostatnou 5. horskou brigádu

Nezmobilizováno zůstalo 8 sborů, tedy necelá polovina polních armádních sil.

„Ešelon B“ zahájil přesun na srbskou frontu - von Hötzendorf – byl rozhodnut skoncovat se Srbskem hodně, ale hodně rychle. Jenže když 31. července vyhlásilo mobilizaci Rusko, lekl se sám své vlastní smělosti a vydal pokyny „Ešelon B“ zastavit, otočit a poslat proti Rusku. netušil totiž, jestli mobilizovaná ruská armáda bude útočit na monarchii nebo na Německé území. Přitom ruská mobilizace i když byla směrovaná proti oběma centrálním mocnostem, byla v první řadě namířena proti Německému císařství – dohoda s Francií mluvila jasně. Rakousko – uherské dopravní vojenské instituce propadly z tohoto obratu panice. Von Hötzendorf nakonec musel nechat „Ešelon B“ dojet do vykládacích stanic, otočit dopravu a po novém naložení vyslat tuto velkou sílu na východní bojiště. Důsledek byl takový, že tento manévr podpořil katastrofu na obou bojištích. V boji proti Srbům nebylo „Ešelonu B“umožněno nastoupit – tím byla ofenziva proti Srbsku oslabena a na bojiště v Haliči dorazily jeho divize až po odeznění hlavních bojů. Tento konflikt různých cílů v rakouském velení von Hötzendorf nedokázal odstranit a tím pádem nakonec na obou bojištích neuspěl.

Samotná mobilizace proběhla přes všechna pochybení a velením vyvolané zmatky překvapivě dobře. A lze konstatovat, že 12. srpna 1914 bylo dosaženo bojové pohotovosti na balkánské frontě a ve dnech 23. až 26. srpna 1914 na frontě proti Rusku.

Vojenské operace začal proti Srbsku 12. srpna rakouská 5. armáda přechodem přes dolní tok řeky Driny a dne 14. srpna ji od Sarajeva následovala rakouská 6. armáda. Rozběhla se předehra k první rakousko-uherské porážce v této válce. Původně zde měla být nasazena i 2. armáda ta ale byla do 25.8. přesunuta do Haliče a tedy se bojů na této frontě jako celek neúčastnila

Na východě šel rakousko-uherským silám vstříc velmi silný protivník.

Válečná propaganda v monarchii pro ruského protivníka používala označení „ruský parní válec“. A vzhledem k počtům a tím i faktické síle to bylo označení správné. Celkově ruská armáda pro boj na západní frontě vyčleňoval po mobilizaci 60 kádrových divizí, 31 záložních pěších divizí a 28 divizí jezdectva. Bylo to:
- 25 armádních sborů s čísly 1 až 25
- gardový armádní sbor
- granátnický armádní sbor a
- kavkazský armádní sbor.

V reálných číslech to znamenalo, že pro první úder je vyčleněno 1456 praporů a 5 294 děl. Ruské divize byly velké měly o dva prapory více než rakouské a navíc měli v praporech více vojáků. Takže pokud by se teoreticky zrazily dva armádní sbory o dvou divizích, tak ten ruský by měl převahu jednoho silného pluku.

K tomu Rusové stavěli i samostatné tak zvané střelecké brigády , každou o čtyřech plucích o dvou praporech. Tyto brigády patřily spolu s gardovou pěchotou a granátnickými pluky k elitním formacím ruské armády.

Tento nepoměr sil nebylo jak vyrovnat - jen lepší strategií taktikou a dobrým politickým manévrováním. Pomoci nemohlo ani to, že by se na bojišti objevilo něco málo německých divizí. Navíc pro ruskou armádu nebyl až tak velký problém nahradit lidské ztráty.

Co však bylo horší, na rozdíl od rakouských protivníků měli za sebou Rusové zkušenost z moderní války. Před devíti lety utrpěli porážku v takzvané Rusko - japonské válce. Znali možnosti kulometů, byli zběhlí v dělostřelecké podpoře různými způsoby včetně palebných valů a nepřímé střelby a uměli docenit možnosti drátěných zátarasů.

Ruská pěchota byla přirozeně statečná, velmi houževnatá a poměrně dobře vycvičená. Na druhou stranu byla málo iniciativní a bez pevného velení snadno propadla stádovosti a tím pádem panice. Dokázala tvrdě útočit a nebála se boje na bodáky. V obraně byla stoicky klidná a pod pevným vedení bojovala až do úplného zničení. Dovedla se dobře v poli opevnit a ruské důstojnictvo mělo dobrý cit pro využití terénu v obraně.

Silnou stránkou ruské armády bylo dělostřelectvo. Bylo silné a zkušené. Každá brigáda měla 48 děl, divize tedy 96 děl. Navíc tato děla měla větší dostřel a vyšší účinnost granátů při dopadu než rakouské protějšky. Jedinou výjimkou byly sborové baterie těžkých hmoždířů u rakouských sborů. Jejich obzvláště těžké minové granáty byly pro všechny protivníky v četně ruských nepříjemným překvapením.
Slabinou ale byla slabá logistika dělostřelectva. Pokud bylo dost granátů, vše bylo dobré. Pokud bylo potřeba přejít na úsporný režim, rychle se ztrácela jeho efektivnost a snadno propadalo demoralizaci.

Rakousko - uherská armáda své síly na této frontě původně podle nástupového plánu členila do tří armád a dvou armádních skupin. Byly to:

1. armáda - velitelem byl generál jezdectva Viktor Dankl. Velel těmto silám:

Obrázek


Obrázek velitele 1. rakousko-uherské armády

I. armádní sbor, předurčen pro západní Halič, Slezsko a Moravu. Velitel generál jezdectva Eduard von Böhm Ermolli. Velel 5. pěší divizi, 12 pěší divizi, 7. jezdecké divizi, 1. brigádě polního dělostřelectva a 2. brigádě pevnostního dělostřelectva – pevnost Krakow.

V. armádní sbor, předurčen pro jihozápadní Uhry. Velitel polní zbrojmistr Pavel Puhallo von Brlog. Velel 14. pěší divizi, 33 pěší divizi, 2. jezdecké divizi, 5. brigádě polního dělostřelectva.

X. armádní sbor, předurčen pro Střední Halič. Velitel generál pěchoty Hugo Meixner von Zweinenstammu. Velel 2. pěší divizi, 24 pěší divizi, 6. jezdecké divizi, 10. brigádě polního dělostřelectva.

Dále pak:
čtyřem brigádám domobranecké pěchoty
třem pochodovým brigádám
dvěma jezdeckým divizím
Polské legii

3. armáda - velitelem byl generál jezdectva Rudolf Ritter von Brudermann . Velel těmto silám:

Obrázek


Fotografie velitele 3. rakousko-uherské armády

XI. armádní sbor, předurčen pro východní Halič a Bukovinu. Velitel generál jízdy Desiderius Kolossváry do Kolossvár. Velel 11. pěší divizi, 30 pěší divizi, 4. a 8. jezdecké divizi, 11. brigádě polního dělostřelectva.

XIV. armádní sbor. Tento sbor plánovaný válečně pro tuto armádu nakonec nebyl k armádě přemístěn a zůstal v bojích proti Srbsku.

Dále pak :
přemístěn a zůstal v bojích proti Srbsku.
jedné samostatné pěší divizi
třem pochodovým brigádám
třem jezdeckým divizím

4. armáda - velitelem byl generál pěchoty Baron Moritz Auffenberg-Komarow. Velel těmto silám:

Obrázek


Fotografie velitele 4. rakousko-uherské armády

II. armádní sbor, předurčen pro Dolní Rakousy a Jižní Moravu. Velitel generál pěchoty Blažej Scheuma. Velel 15. pěší divizi, 27 pěší divizi, 3. jezdecké divizi, 2. brigádě polního dělostřelectva a 1. brigádě pevnostního dělostřelectva – pro hlavní město Vídeň.

VI. armádní sbor, předurčen pro severovýchodní Uhry. Velitel generál pěchoty Svetozar Boroevic de Bojna. Velel 5. pěší divizi, 12 pěší divizi, 8. jezdecké brigádě, 6. brigádě polního dělostřelectva.

IX. armádní sbor. Místo mírového velitelství Litoměřice, předurčen pro severní Čechy. Velitel sboru generál pěchoty Lothar šlechtic z Horsteinu – 10. pěší divize, 29. pěší divize, 9. jezdecká brigáda a 9. brigáda polního dělostřelectva

XVII. armádní sbor, jehož kádrové složení se mi nepodařilo zjistit.

Vím ale, že dále pak velel:
jedné pochodové brigádě
jedné jezdecké divizi

Armádní skupina Kövess pod velením Hermana Kövesse von Kövessháza. Její složení jsem nezjistil.Tato armádní skupina byla nahrazena do 25.srpna 1914 2. armádou povolanou ze srbské fronty. Velitelem byl generál jezdectva Eduard svobodný pán von Böhm-Ermolli. Byl to pozoruhodný muž, natolik, že se mu v závěru práce budu věnovat, nebo spíše mu v osobnostech věnuji samostatný medailon. Velel těmto silám:

Obrázek Obrázek

Obrázky generálů Kövesse a generála Böhm - Ermolliho

III., a XII. sboru jejichž složení známe, je napsáno výše.
třem samostatným pěším divizím
pěti brigádám domobranecké pěchoty
jedné pochodové brigádě
třem jezdeckým divizím
Jeho IV. armádní sbor zůstal na srbské frontě.

Armádní skupina Kummer, které velel generál pěchoty baron Heinrich Kummer von Falkenfeld, ve složení:
dvě divize domobranecké pěchoty
jedna brigáda domobranecké pěchoty
jedna jezdecké divize.

Tyto síly a další, které sem postupně válečné větry přivály, vybojovaly první válečné operace na území Haliče. Co to ale je myšleno pod názvem Halič? Inu, zde je na místě trochu zeměpisu.

Obrázek


Takto vypadala provincie Halič na základní mapě

Halič je, nebo možná spíše bylo území, ohraničené na severozápadě řekou Vislou, na severu dosahující až za města Rawa Ruská a Brody a na východě k řece Zruč. Rakousko toto území získalo při trojím dělení Polska V převážné míře je tvořena plochou, otevřenou, místy bažinatou krajinou bez významnějších přírodních překážek a pro obranu proti silnému vojenskému uskupení málo vhodná.
Z hlediska vojenského netvoří překážku vstupu na její území ani úzké a lehce překročitelné pohraniční řeky. Jižní hranici tvoří pásmo pohoří Karpaty, které Halič oddělovaly od tehdejších Uher. Hory jsou proťaty několika poměrně širokými průsmyky, které představují nejsnadnější a nejkratší cestu z Haliče do uherských nížin. To koneckonců bylo v minulosti prokázáno několikrát.

Obrázek


Administrativní mapa Haliče

A po této zeměpisné malé exkurzi se vrátíme k válečným událostem.

Dne 2. srpna 1914 byli velitelé sil vyčleněných podle platného nástupového plánu seznámeni s úkoly. Ty zněly takto:

1. a 4. armáda se měly seskupit na dolním toku Sanu a levým křídlem krytým samostatnou armádní skupinou Kummer která se organizoval u Krakova zahájit postup ve všeobecném směru n Brest Litevský. 3. armáda spolu s druhou armádní skupinou Kövess, tvořící pravé křídlo celé sestavy polních armád se měly rozložit ve východní Haliči od Samboru po horním toku Dněstru po Černovce a bránit území říše před očekávanou nepřátelskou ofenzivou. Vzhledem k tomu, že nakonec bylo vyhodnoceno, že takový rozsáhlý prostor nemohou tak malé síly zajistit, bylo rozhodnuto plán změnit a stáhnou 2. armádu ze srbské fronty a její síly rozmístit na pravém křídle 3. armády v okolí Stanilawowa.
Nástupový prostor od německých hranic po Rawu Ruskou měli zajistit četnické, finanční a domobranecké formace a ty se měly opřít o silné jednotky i. a X. armádního sboru a 3. jezdecké divize. Oblast východní Haliče po rumunské hranice pak hluboko do předpolí měli zajistit síly XI. armádního sboru a 7. jezdecké divize.

Takto tedy vypadaly síly které se měly pokusit splnit sen, který si snil a plánoval náčelník generálního štábu Konrad von Hötzendorf, a takový byl plán jejich použití.

Tolik první díl. Vydržte, za chvilku zde bude pokračování.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

BOJE RAKOUSKO-UHERSKÉ ARMÁDY NA HALIČI V SRPNU A ZÁŘÍ 1914
ZAČÁTEK VELKÉ VÁLKY NA VÝCHODĚ. Část 2
.


Nástupová opatření tedy byla nařízena generálním štábem už 2. srpna 1914. K oficiálnímu vyhlášení válečného stavu mezi Ruskem a rakousko-uherskou monarchií pak došlo až 6. srpna 1914. Německo neváhalo a vyhlásilo Rusku válku už 1. srpna 1914.

Conrad von Hötzendorf v rámci mobilizace upřesnil prostory pro soustředění sil svých polních armád mezi řeky San a Dněstr. Zde se mohly opřít o pevnost Přemyšl a další opevněné prostory a předmostí. 1. a 4. armáda se proto soustředila na dolním toku řeky San, mezi Přemyšlem a ústím Sanu do Visly. 3. armáda, ke které se potom připojila i 2. armáda, kryla jejich nástup v prostoru na východ od Lvova a na horním toku Dněstru u Samboru.

Nástupový prostor byl pak skutečně zajištěn krycími oddíly X. a X. sboru společně se sedmi jezdeckými divizemi a četnickými, domobraneckými a finančními oddíly. V době, kdy se u Krakova tvořila armádní skupina Kummer, obstaraly zajištění hranic západně od ústí Sanu do Visly krycí oddíly I. armádního sboru a 3. jezdecké divize.
Mobilizované polní rakousko-uherské síly, které se postavily proti Rusku společně s armádní skupinou Kummer tvořenou převážně domobraneckými silami představovaly :
681 praporů
350 eskadron jezdectva
327 baterií dělostřelectva
Příchod 2. armády pak zvýšil tyto síly na 772 praporů, 386 eskadron a 363 baterií dělostřelectva, což byl stav platný k 25. srpnu 1914.

Rakušané na nic nečekali a 15. srpna vstoupily síly armádní skupiny Kummer na ruské území. V ten samý den byl zahájen strategický průzkum jezdeckými útvary všech polních armáda jeho konečná hranice byla určena na čáru Lublin - Chelm – Kowel – Luck – Dubno – Starokonstnatynów – Mogilev.
Obrázek
Rakousko - uherské dělostřelecké jednotky za přesunu

Samotný přesun rakousko-uherských jednotek do určených výchozích prostorů začal 12. srpna. V ten den se k Dněstru začaly přemisťovat formace armádní skupiny Kövess. Od 20. až 21. srpna se pohnuly i síly 3. armády, které měly přehradit všechny přístupové cesty ke Lvovu. Pravý bok ale zůstal odkrytý a proto bylo rozhodnuto jak jsem zmínil výše , že sem bude přemístěna 2. armáda Böhm-Ermolliho. První vlaky s touto armádou dorazily do určených prostorů Kalusze, Žydaczowa a Stryje 25. srpna 1914.

Po celu dobu co probíhala mobilizace a přesuny a strategický průzkum, ruská armáda mobilizovala a organizovala rozvinování svých sil. Tempo jakého při těchto činnostech ruská armáda dosáhla, rakousko-uherské velení překvapila a bylo rozhodnuto na nic nečekat a válečné operace zahájit co nejdříve. Měl být zasazen překvapivý úder v prostoru mezi Vislou a Bugem. A to i tehdy, pokud nebude mobilizace dokončena. Boj měl být co nejrychleji přenesen na ruské území, ruské armádě měl být zasazen tvrdý úder a hlavně měla být oslabena tak, aby ztratila schopnost zaútočit do Haliče. V této době se skutečně uvažovalo i nad tím, že pokud by tato operace měla úspěch, mělo dojít k zatlačení ruských armád ke Kyjevu a Černému moři. Jak vše dopadlo uvidíme dál. Ale už zde mohu předeslat závěr, že takové ambice byly prostě nad síly rakousko-uherské armády.

Ruská mobilizace nadále jela k překvapení všech jako dobře namazaný stroj. A zatímco rakouské síly přicházely do svých nástupových prostor vyčerpané dlouhými přesuny, už 9. srpna se objevily první ruské jezdecké jednotky, které okamžitě vstoupily do boje s rakouskými hlídkami, které si v prostoru aktivně vyhledávaly.
Obrázek
Ruská pěchota se přesunuje na frontu

Aby bylo možno vylepšit operační plánování a velení, byl hlavní stan čili AOK – Armeeoberkomando, přeložen z Vídně do pevnosti Přemyšl. K ofenzivním úkolům byly jak už víme určeny 1. a 4. armáda a ty byly navzdory přepravním potížím schopny nasazení jako první. Od 14. srpna již prováděly energický průzkum a to pomocí vlastního letectva, jízdy a dokonce i německé vzducholodě. Cílem bylo zjistit co se děje v prostoru Bugu a Visly a kam až sahá ruské jižní křídlo severně od Dněstru. Je zajímavé, že i když se zde pohybovaly impozantní jezdecké síly, nedošlo skoro nikde k jezdeckým bojům, které by stály za nějakou zmínku. Vlastně došlo. Stalo se to u Jaroslawi ve východní Haliči. Zde se střetla dne 11. srpna 1914, 4. rakouská jezdecká divize ve střetném boji s 10. ruskou jezdeckou divizí. Narazil jsem i na názor, že tím, že se zde utkalo 8 rakouských eskadron s 12 ruskými eskadronami, šlo o největší jezdeckou bitvu celé velké války. Pokud máte někdo jinou znalost, prosím dejte nám to vědět.

Z výše uvedeného je vidět, že prostor pro útočné operace byl zvolen mezi Bugem a Vislou. Útok měl dopadnout na všechny ruské síly mezi těmito řekami. Proti 1. rakousko-uherské armádě stála 4. ruská armáda a proti 4. rakousko-uherské armádě pak stála 5. ruská armáda. Přítomnost těchto ruských armád ohrožovala jak plány obou rakouských armád ale horší bylo, že jejich případný vítězný postup by odřízl rakouské armády v Haliči od přímého spojení s centrálními oblastmi říše. To by byla pohroma- armáda by musela ustoupit do Karpat a Rusům by se otevřela cesta na Moravu a tím vlastně i do Vídně. Na druhou stanu rakouský útok by toto mohl vše eliminovat a navíc by přines velkou úlevu německé armádě ve Východním Prusku.

Velké formace jízdy byly poslány tedy k provedení průzkumu v pásmu širokém 380 kilometrů a do hloubky až 160 kilometrů. Je to spodivem ale tyto síly nepřinesly pro rozvoj plánování boje nic, co by stálo za řeč. Oficiální rakouská historie pak píše, cituji: „ výsledky tohoto dalekého průzkumu nestály za vysoký počet obětí které si vyžádaly“. Dost jezdců bylo zabito nebo zraněno při srážkách s ruskou pěchotou, která se jim odhodlaně postavila. Navíc a to bylo horší, špatná práce s koňmi způsobila, že se tisícům koní zanítily hřbety pod sedly a některé formace to na dlouhou dobu vyřadilo z boje jako jízdu.

Průzkum po zemi nic moc nepřinesl a ze vzduchu i když zjistil ledacos, byly to informace tak rozporuplné, že von Hötzendorf nabyl dojem, že ruská armáda dělá to, co předpokládal jeho plán. Zatímco Rusové se shromaždovali k ofenzivě proti jeho armádám, na což bylo pamatováno variantou obratu rakouských armád čelem proti nim na linii která by procházela Lvovem, von Hötzendorf v duchu svých tužeb nabyl dojem, že Rusové se seskupují tak, aby je bylo možno odříznout v polských pláních a porazit. Inu i mistr tesař se někdy utne, ale von Hötzendorf se utnul tak, že to hrozilo katastrofou, kterou ale ve svém zanícení pro útočnou operaci neviděl. Pravda je, že podceňovaní letci od již 18. srpna dodávali informace o tom, že se ruské síly shromaždují rychleji a blíže než se předpokládalo. To ale na názoru vrchního velitele nic nezměnilo.

Otázka letectva v rakousko-uherské armádě je zcela jistě na samostatnou práci. Ale ne pro mě. Jako zde napíšu jako jisté rozptýlení něco málo o činnosti letectva v této době na tomto bojišti.

Letectvo bylo podceňované a tomu odpovídala jeho síla. Celá rakouská armáda měla 15 leteckých rot. Fliegerkompanie, zkráceně Flik byly v rakouské armádě za benjamínka a otloukánka. Každá Flik měla v sestavě pouhých 6 letadel. Před započetím nepřátelství na celám východě této velké říše byla jediná Flik 8 a to jako součást vybavení pevnosti Přemyšl. Na základě rozhodnutí von Hötzendorfa byly do Haliče převedeny čtyři letecké roty s čísly:3., 5.,7. a 11. Ze srbské fronty zahájila přesun i Flik 1.
Flik 8 jako první této válce dostala za úkol navázat a trvale udržovat vizuální kontakt s ruskými silami a dávat o všem zjištěném pravidelné zprávy. Velitelem Flik8 byl z počátku nadporučík Eugen Czapary ale byl rychle nahrazen nadporučíkem, Ing. Rudolfem Stangerem.

Flik 11 měl tu pochybnou čest, že byl postižen první ztrátou letounu a jeho posádky v boji. Stalo se to už 26.srpna 1914 a obětí se stal letoun Aviatik B.I., jeden ze tří, které v ten den prováděli letecké působení – tedy asi nálet na ruské letiště u Sholkewka v Haliči.Při plnění úkolu se objevil osamělý neozbrojený ruský letoun Morane G. Ten bez váhání provedl útok a řízeně narazil do vedoucího rakouského stroje s nadporučíkem Friedrichem von Rosenthalem jako velitelem celé formace a pilotem, šikovatelem Franzem Malinou. Po nárazu se oba letouny zřítily a všichni tři letci zahynuli. Tak se odehrál první taran v historii vzdušné války a jeho teoretikem a prvním praktikem byl ruský letec, kapitán Petr Nikolajevič Nestěrov.

Ale zpět na pozemní bojiště.

20. srpna 1914 vydal von Hötzendorf rozkaz k postupu na sever, do hlubin Polska.Tápajíce ve tmě nedostatku informací o nepříteli, rakouské armády vyrazily směrem k Lublinu sám náčelník generálního štábu vyjádřil přesvědčení, cituji: „ že Rusové nejeví známky jakéhokoliv pohybu z východu proti pravému křídlu". Kdoví jak by se rozhodoval, kdyby věděl, že proti jeho křídlu pochodují dokonce dvě ruské armády. My se nyní musíme vrátit k ruskému lánu, který jsem částečně rozkryl výše.

Ve srovnání se složitostí plánu vypracovaného von Hötzendorfem, byl ruský plán jednoduchý a selsky chytrý. Nabízel dvě odlišné varianty vedení boje s možnými protivníky. A počáteční rozmístění sil bylo takové, aby bylo možno provést oba dva.V každém případě mělo být evakuováno, polské území na západ od Varšavy a Visly. Ruské síly byly rozděleny do dvou skupin po třech armádách a čtvrtá střežila jejich vnější křídlo.

Jedna skupina armád byla rozvíjena na severozápadní frontě čelem proti Východnímu Prusku a druhá na jihozápadní frontě čelem proti Haliči. Plán měl dvě varianty.

Primo: Pokud by se soustředili německé síly k ofenzivě proti Rusku, bylo rozhodnuto podle plánu G zahájit stahování v boji přes Brest- Litevský k severojižní linii a v případě nutnosti by ustupovaly ještě dále, dokud by jednotky ze Sibiře a Turkestánu neumožnily svým příchodem provést energický protiútok.

Sekundo: Pokud by ale Němci svůj hlavní nápor zaměřily na Francii a na východě zůstali v klidu, bylo rozhodnuto podle plánu A posílit jihozápadní skupinu armád jednou armádou ze severozápadní skupiny a udeřit na Rakušany. Zbývající síly severozápadní skupiny by pak provedly za účelem pomoci Francouzům výpad do Východního Pruska.

Ve světle klasického vojenského myšlení té doby by se tento plán útoku na dva velmi vzdálené body a v odlišných směrech mohl zdát jako nesmyslný. Měl tedy být zavržen a nebo přepracován. Jeho obhajobu by bylo možno založit na několika bodech:

- prokázaná celková slabost německých sil ve Východním Prusku

- možnost významného narušení průběhu vojenských operací proti Francii

- tento plán chránil velmi dobře křídlo hlavní ofenzivy

- v případě úspěchu by výrazně zkrátil frontu a vylepšil silové poměry což by mohlo vydláždit cestu k probojování se hlavních armád do Slezska.

My nyní navíc víme, že hlavní slabé místo plánu bylo někde jinde. Bylo to provedení severní ofenzivy a celkově horší kvalita ruské armády v porovnání s německou. Tyto nedostatky navíc dostaly možnost vyniknout díky tlaku, který na ruskou stranu vyvíjela porážená Francie.

Velkokníže Nikolaj, jehož nám skvěle biograficky představila v tomto článku

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3335

Ljubov- zde je vidět důležitost jejích prací o osobnostech ruské říše – odolal tlaku Francouzů aby udeřil přímo na Slezsko a ignoroval německé a rakouské síly na křídlech. Na to mu rozum a odvaha stačily. Ale tlak loajality ke spojenci vedl k tomu, že začal narychlo sestavovat další dvě armády oblasti středu linie aby Francouzi prosazovaný manévr mohl realizovat co nejdříve. Dále pak udělal chybu největší – pokusil se zrychlit probíhající přesuny vojska. Tím pomalou a trochu těžkopádnou ruskou organizaci vystavil takovému tlaku, že ho bez vážných škod nemohla snést. Důsledek těchto snah se projevil velmi rychle. Katastrofa u Tannenbergu kterou jsem rozebral v samostatné práci mluví jasně. Ale bezprostřední dopad tyto velkoknížecí aktivity přinesli v oblasti Haliče.

Zde si Rusové díky stejným nedostatkům v průzkumu jako jejich protivník a díky stejnému povýšení přání nad realitu u velkoknížete Nikolaje vytvořili obraz nepřítele a jeho aktivit, který byl pravým opakem skutečnosti. Velitel jihozápadní skupiny Ivanov usoudil, že Rakušané pochodují na východ. Předpokládal tedy, že se rakouské síly střetnou s jeho velmi silnou 3. armádou a 8. armádou, které postupují na západ. Armády 4. a 5. pak zahájí přesun od severu přes týl rakouských sil. Ivanov už viděl brilantní obkličovací operaci. Úžasné na tom je to, že to takto mohlo dopadnout, jen v obráceném sledu.

Zahájení na ruské straně ale ukazovalo spíše na možný debakl.

Velkokníže Nikolaj prostě tlačil na své podřízené natolik silně, že v rozporu s Ivanovovým přáním se nejzápadněji umístěná 4. armáda dala na pochod na jih i přesto, že nebyla dokončena její mobilizace a dokonce ani stmelení již zmobilizovaných sil. V tomto stavu bojové nepřipravenosti se 23.srpna 1914 střetla s rakouskou 1. armádou, která se v dobrém pořádku přesunovala na sever. Překvapení bylo oboustranné. Výsledkem byla bitva u Krasniku. Jak k ní došlo?

Rozvinovaná ruská armáda se rozčlenila podle vyvinuté situace takto:

Proti rakousko uherským silám stál Jihozápadní front pod velením generála dělostřelectva Ivanova. Pod jeho velením pak byly tyto armády:
4. armáda generála jezdectva Plehveho v prostoru okolo Lublina
5. armáda generála pěchoty Evertha v prostoru Chelm – Vlodzimier Wolynski
3. armáda generála pěchoty Ruzského v prostoru Luck – Dubno - Szumsk
8. armáda generála jezdectva Brusilova v prostoru Proskurov- Jarmolinec
armádní skupina generálmajora Petrova mezi Dněstrem a Prutem východně od Chotina.

Proti Východnímu Prusku se rozvinul Severozápadní front pod velením generála jezdectva Žilinského. Pod jeho velením pak byly tyto armády:
1. armáda generála jezdectva Rennenkampfa biografie tohoto muže je zde: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3581
2. armáda generála jezdectva Samsonova kterého biografie je zde: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3547

21. srpna 1914 postoupila rakouská 1. armáda přes těžký terén k řece Tanewu a rakouská 4. armáda zaujal velmi dobře zvolenou čáru Cieszanov – Niemierow, odkud bylo možno potupovat několika směry. Budoucí bojiště je krajina tvořená na severu kolem Rawy Ruské řetězcem poměrně vysokých kopců které se táhnou k jihu a tvoří přirozenou překážku. Okolo Lvova pak přechází v jen mírně zvlněnou písčitou rovinu řídce porostlou malými lesíky, přecházejíc okolo Grodku v planinu pokrytou nespočtem malých jezírek a končí rozsáhlými močály. není to ideální terén pro velkou manévrovou bitvu velkých vojenských uskupení.

Pod vlivem paniky která krátkodobě zachvátila německou 8. armádu ve Východním Prusku, byl von Hötzendorf požádán samotným německým císařem o rychlou pomoc v podobě ofenzivy proti Rusům. 22. srpna 1914 byl vydán rozkaz a rakouská 1.armáda vyrazila se svými devíti pěšími divizemi směrem na Tanew. Rakouská 4. armáda pak měla útočit severním a severovýchodním směrem.

24. srpna 1914 byl tento rozkaz doplněn, požadavkem na silný úder v prostoru mezi Vislou a Bugem, což nasměrovalo 1. armádu na Lublin a 4. armádu podél řeky Hučavy. 3. armáda pak měla jen zajišťovat bok. Zároveň se ale daly do pohybu i ruské síly. 4. a 5. armáda postupovaly od severu proti Krakovu a 3. a 8. armáda od východu směrem na Lvov.

Rakouská 1. armáda – Danklova měla jako první úkol obsadit pásmo výšin mezi Vislou a Frampolem. A od prvního dne se rozvinuly drobné ale intenzivní srážky s předsunutými jednotkami Rusů. A druhého dne na linii Krasnik – Grom. Danklova armáda narazila na dva ruské armádní sbory od 4. armády. První bitva rakousko-uherské armády na východní frontě začala. Rakušané zahájily boj a díky taktické chybě ruského velení se rakouské 12. pěší divizi podařilo nalézt širokou mezeru v ruské sestavě podél Visly. Divize nezaváhala a pronikla do hloubky ruské sestavy. U Annopolu tato divize rozprášila ruskou 13. divizi i s její posilovou pěchotou a poté se stočila a udeřila na pravé křídlo 4. armády. I přes příchod posil ruská vojska nevydržela a začala ustupovat. Rakušanům se tak otevřela cesta do kraje mezi Vislou a Wieprzem.

Tento vývoj situace velkoknížete Nikolaje i generála Ivanova šokoval. A krátkou dobu to vypadalo, že bude hůř.

27. srpna 1914 překročilo levé křídlo rakouské armády Vislu a postoupilo k Josefóvu. Rusové přisunuli posily a pokusily se o protiútok ale ten byl zastaven za pomoci posil od levého křídla od sousední 4. armády a útok pokračoval. Ale byl zpomalován - ruské síly rostly. Nakonec byl rakouský postup jeden denní pochod od Lublinu zastaven. Po šestidenních bojích byly síly Danklovy armády vyčerpány a u I. a V. sboru bylo potřeba nasadit pochodové prapory.

Předvoje 4. armády obsadily v první den linii Treszpol – Potylicz. a do 24. srpna čekaly na hlavní síly. Auffenberg měl dobrou představu o tom co se před ním děje. Rozhodl se na nepřítele počkat. Rozestavil své síly tak, že střed měl pevně držet zesílený VI. armádní sbor a pohyblivá ramena měla tvořit II. a IX. armádní sbor na levé straně a XIV.sbor na straně pravé. Dne 26. srpna 1914 se vyčkávající rakouské síly střely s předvoji ruské 5. armády. Ta byla velením stočena od jihu na západ a měla odlehčit zle tísněné ruské 4. armádě. Cíl byl jasný – uvolnit 4. armádu a potom společnými silami rakouské síly porazit. Dne 27. srpna 1914 na sebe narazily hlavní síly ruské 5. armády a Auffenbergovy 4. armády na čáře Sczebriszin – Zamosc – Onorydwa – Krylow. Začala další velká bitva známá jako bitva u Tomaszowa a Komarowa.
Obrázek
Jednoduchá mapa bitvy u Komarowa

Zde do bitvy a plánů velitelů armád zasáhl von Hötzendorf. Nadšen počátečními úspěchy a vybírajíc si ze zpráv průzkumu jen ty informace, které odpovídali jeho touze po ofenzivě sebral 3. rakouské armádě 3 divize a poslal je k Auffenbergovi a očekával, že jeho útočné úsilí bude gradovat. Tím už tak slabou třetí armádu u Lvova oslabil. A aby tomu nebylo dosti, vydal jí rozkazy zahájit útok směrem na východ a porazit podle něho málo početné ruské síly které do tohoto prostoru přicházely.

Generál Brudermann uposlechl a zahájil postup. Na žádnou pomoc nemohl spoléhat. 2. rakouská armáda se na bojiště teprve pomalu blížila a její rekognoskační skupiny se právě objevily u Stanislawi.
Brudermannova armáda tedy unáhleně postoupila k řece Zlota Lipa a 26. srpna stejně unáhleně bez řádného průzkumu zahájila sérii útoku – nesouvislých a nepřipravených. Tyto útoky zasáhly čela přicházejících ruských kolon, které jak pozdě odpoledne Brudermanna zjistil, měly nad jeho vojsky pětinásobnou převahu. Rakušané ve zmatku ustoupili k řece Gnila Lipa. Samotné město Lvov se večer a v noci naplnilo vyděšenými uprchlíky a to bylo stále ještě 40 kilometrů za frontou. Druhý den pak von Hötzendorf nařídil zle otřesené 3. armádě ustoupit ke Lvovu a Auffenbergovy pak nařídil této armádě její tři divize vrátit. Pod vlivem událostí dokonce uvažoval, že by postup na severu zastavil. Jenže když přišla zpráva že Rusové ustupující 3. armádu nepronásledují, nechal armády na severu postupovat.
Obrázek
Jednoduchá mapa porážky 3. rakousko-uherské armády

Do bitvy probíhající ve východní Haliči na šířce 150 kilometrů se nakonec zapojila i Danklova armáda, která čelila ruské 4. armádě, která obnovila své síly a začala se tvrdě bránit. Danklovy divize při urputném boji neustále postupovaly a tlačily ruské síly před sebou. 26. srpna 1914 síly Danklovy armády porazily ruskou 46. divizi generála Parského. V odpoledních hodinách zde fronta postupoval stále více na východ. rakouský II. armádní sbor obsadil přes odpor ruského 25. sboru generála Zujeva město Zamocz. Ale už v noci se začalo štěstí obracet na ruskou stranu. Zatím to ale takto nevypadalo.

Ruské síly celou noc a dopoledne 27. srpna ustupovaly. Došlo ale k velmi tvrdým bojům. Ztráty které utrpěly rakouské síly byly těžké. 39. divize honvédů utrpěla ztráty asi 50 % a musela ustoupit. 27. pěší divize naopak porazila 38. ruskou divizi a přinutila ji přejít do obrany. Nakonec z toho bylo nerozhodné střetnutí.

V úseku ruského 5. sboru došlo tento den k bitvě mezi rakousko – uherským jezdeckým sborem generála Wittmanna 7. ruskou divizí. 21 eskadron Rakušanů sesedlo z koní a pěšky zaútočilo na ruské pozice. Boj trval celé odpoledne ale přes veškerou statečnost a úsilí Rakušané nedokázali ruskou pěchotu porazit.Večer pak to, co se sboru zbylo muselo ustoupit do Dyniska.

27. srpna se podařilo donutit k ústupu 25. ruský sbor, až za řeku Vajslawku. 70. ruská divize přitom zle potloukla 45. zeměbraneckou divizi, ale ta si zachovala pořádek a také ona postoupila vpřed. Nakonec se zde rozpoutaly urputné boje. Na jedné straně II. rakouský sbor bojoval proti osamocenému 183. pěšímu pluku ruské armády, který byl nakonec podpořen samostatnou 46. ruskou pěší brigádou. Útočil s plným nasazením, ale ani tak se mu přes ruskou elitní brigádu nepodařilo postoupit. 10. litoměřická divize dorazila na bojiště v chaosu a po částech a boje se účastnila jen částí sil. 39. zeměbranecká a 27. pěší divize se nedokázaly pohnout z místa. Další tři dny IX. a VI. Sbor Auffenbergovy armády vedly střetné boje s 19. a 5. ruským sborem na linii Labunie – Rachanie. U Krynice se srazily tři rakouské : 10. a 39. pěší a 26. zeměbranecká divize s ruským 14. sborem. Musela to být těžká bitva - 26. zeměbranecká na konci dne ztratila bojeschopnost a musela být stažena do týlu až do prostoru Krasnobrodu.

Východní křídlo VI. rakouského boru bylo zaskočeno v prostoru Pukarzowa čerstvou ruskou 7. divizí. Ruská pěchota po prudkém palebném přepadu přešla do lavinového bodákového útoku. 15. rakouská divize byla zavalena tvrdou ruskou pěchotou a utrpěla v této hořké bitvě zdrcující porážku. Podobně dopadla v tomto prostoru i 27. divize. Obě opustily boj a byly přesunuty do Tomaszova.

28. 8. 1914 byly II., IX. A VI. rakouské sbory na pokraji sil. A nejhůře na tom byl VI. sbor, která byl na samém pokraji porážky. Jaké ztráty zde rakousko-uherská armáda utrpěla ukazuje to, že 26. zeměbranecká divize měla padlých 9 %, raněných 15 % a 35 % nezvěstných včetně zajatých. To představuje ztráty 59 %. Nebylo zbytí a divize byla reorganizována na jedinou brigádu o pěti praporech. Rovněž po nesmyslně dlouhých a vyčerpávajících přesunech do boje nasazená 95. zeměbranecká brigáda z Kummerovi armádní skupiny utrpěly neúměrně vysoké ztráty na zajatcích.

U Komarova jen 4. rakousko-uherská armáda ztratily cca 50 000 mužů. Z 15 pěších pluků, které ztratily více než 1000 vojáků jich 8 bylo českých.Zvláště vysoké ztráty na zajatcích pak asi byly prvotní příčnou postupně vznikajícího názoru ve velení armády, že české jednotky na tomto bojišti vykazují značnou nespolehlivost.

Ale události pokračovaly dál. Pravé křídlo Auffenbergovy armády bylo odpoledne 28. srpna napadeno velmi silným útokem. Byl zastaven jen za cenu přesunutí záloh ze všech míst kde je mohli byť jen trochu postrádat. Útok byl sice zastaven ale pokud by se rozjel znovu, hrozilo naprosto vážně nebezpečí průlomu mezi Auffenbergovou 4. a Brudermanovou 3. armádou. Tím se obě armády dostaly do vážné krize. 4. armáda ztratila schopnost mobilně operovat a 3. armáda která čelila náporu 3. a 8. ruské armády uvízla v prostoru východně od Lvova. Auffenbergovy síla odolávaly vypětím všech sil ruskému náporu. Jako světlý bod se ukázalo dobití města Zamosc 10. josefovskou divizí. Pravé křídlo armády v té době tvořil VI. sbor který byl v takovém stavu, že nedokázal odrazit úder kozáckých jednotek které se probili do jeho týlového pásma. Úplné katastrofě zabránil nečekaný příchod 19. plzeňské pěší divize. Ta se čtyři dny plahočila vlivem špatných rozkazů po Haliči a i když byla velmi vyčerpaná, její čelní kolona se okamžitě z chodu rozvinula a útokem, který nakonec skončil naprostým kolapsem z únavy, kozáky vytlačila z prostoru tolik zkoušeného sboru. Tato divize byla po boji tak zesláblá, že 50% vojáků spalo v příkopech roztroušeno na 40 kilometrech cest a nebylo se schopno více než 12 hodin smysluplně pohnout. Ale přesto tato divize zachránila VI. sbor před porážkou a to možná konečnou.

Po počátečním úspěchu u Krasniku na podobné problémy narazila i Danklova 1. armáda která pod opakovanými ruskými útoky u Choreou zatlačena zpět. Armádní skupina Kummer se pokusila zaútočit proti ruským pozicím přes bažinatou krajinu v prostoru Opole. Útok se utopil v mokřinách a jen díky tomuto terénu který výrazně zeslabil účinky dělostřeleckých granátů skupina utrpěla relativně malé ztráty. Rakouské naděje na tomto úseku fronty maličko pozvedl útok německého armádního sboru generála Woyrsche. Velmi rychle ale tento plamínek pohasl. Přes veškeré nasazené úsilí německé jednotky nedokázaly překročit Vislu. Ruská obrana byla v tuto dobu a na tomto místě neprostupná.

Pravé křídlo Auffenbergovy armády bylo vážně ohroženo. AOK proto rozhodlo o podřízení skupiny arcivévody Josefa Ferdinanda 4. armádě a stanovilo, že má být použita k útoku směrem na Wasylóv. Armáda e pokusila přejít do útoku. Zatímco na křídlech se podařil a zde bojující divize zaznamenaly dílčí úspěchy, 19. pěší divize se dostala u Jarczówa do vážných potíží. Díky nemožnosti důkladného se seznámení s terénem, došlo ke špatným přesunům a ve frontě vznikla mezera kterou Rusové začali ohledávat možnost vlastního útoku. Mezeru vykryl obětavý zásah 4. záložního praporu 88. berounského pěšího pluku. Je zajímavé, že více než 60% jeho vojáků bylo lékaři uvolněno ze služby – dlouhé pochody jim zničily nohy. A tak tato pěchota zaujímal postavení odlehčena o polní výbavu jen se zbraněmi, municí a s bagančaty v rukou. A v tomto stavu se těmto vojákům podařilo obsadit slabě bráněný Jarców.
Další postup však byl zastaven. Kulomety zakopané u vesničky Wierscycé a baterie děl u Grodku nedaly pěchotě útočící otevřenou krajinou šanci na jakýkoliv úspěch. 19. pěší divize sice splnila co měla a pomohla zachránit VI. sbor před zkázou, utrpěla ale vážné ztráty.

Zde také došlo k prvním jevům, které válku přenesly i mezi civilní obyvatelstvo. V Jarcóvě místní obyvatelé povraždili několik raněných rakouských vojáků. Jejich spolubojovníci za trest postříleli stejné množství místních sedláků a velkou část městečka vypálily.

29. srpna pak došlo k zásadnímu obratu. Skvěle útočící armádní skupina arcivévody Josefa Ferdinanda postoupila v před a to vyvolalo otřes v ruských velitelských stupních. Rusové zaváhali a Auffenbergovy armáda přešla do útoku i ve svém středu. Zde se podařilo 25 pěší divizi a 13. zeměbranecké divizi natolik rozvrátit obranu ruského 14. sboru, že mu hrozilo obklíčení. Za této situace ruský generál Plehve nařídil své 5. armádě všeobecný ústup. Auffenberg přešel do pronásledování, ale jeho vyčerpané síly nebyly schopné potřebného tempa. Přesto ale vytlačily 1. září na východ zadní voje 9. a 5. ruského sboru. II. Rakouský sbor se pokusil svého protivníka obchvátit ale neuspěl a dostal rozkaz postupovat směrem na Tyszowce. Další pronásledování nebylo Auffenbergovy umožněno. Mělo to prozaický ale velmi vážný důvod.

AOK Auffenbergovy nařídilo pomoci 3. armádě generála Brudermanna. Ta totiž při pokusu v prostoru východně od Lvova v prostoru Pomořan a Zloczowa zastavit postup ruských armád neuspěla a byla poražena. Od 27. srpna byla nucena zahájit všeobecný ústup. Jak k tomu došlo bylo popsáno výše. Jenže tak jako von Hötzendorf měl touhu útočit, tak Ivanov po boji na Zlotej Lipe znejistěl a z důvodu špatného průzkumu nabyl dojem že zde čelí hlavním rakouským silám. Po bitvě, která donutila Brudermanna k ústupu se Ivanov na 48 hodin zastavil, aby se jeho kolony mohly rozvinout zaujmout obranu na této říčce v očekávání rakouského útoku, který ale nikdy nepřišel. Kdyby neváhal, a vyrazil v před, prošel by řídkou a demoralizovanou sestavou Rakušanů jako nůž máslem a večer Rusové mohli obsazovat Lvov. Když velkokníže zjistil, že Ivanov zastavil postup okamžitě nařídil pokračovat. Jenže vrchní velitel velí a podřízení v poli, kteří nesou odpovědnost mění. Ruzského 3. ruská armáda zahájila útok až 30. srpna a i to jen pod tlakem 8. armády generála Brusilova. Tato budoucí hvězda ruské generality vedla svoji armádu pevně a rozhodně. Třetí den bitvy se pozice vojáků generála Brudermanna staly naprosto neudržitelné a pod ochanou silných zadních vojů byl, zahájen ústup který se zastavil na úrovni grodeckých jezer. 31. srpna se zde po několika denních útocích podařil generálovi Brusilovovi mistrovský kousek. Aniž by ukončil své útočné akce, včas zachytil příchod 2. rakouské armády generála Böhm-Ermolliho. Bez váhání svižně stočil jeden sbor posílený jednou divizí a zasadil této armádě vstřícný úder tak silný, že její plánovaný protiútok se nezdařil. A nejenom to. Sama musela ustoupit a ruské síly obsadily Rohatyn. Pád tohoto města rozhodl i osud celé bitvy, protože u města Bolsowce ztroskotal i poslední pokus 38. honvédské divize a 43. zeměbranecké divize na zvrat dění.

A průšvih rostl. Uvolněné jednotky 3. ruské armády se během 24 hodin reorganizovaly, doplnily munici a poté zaútočily přímo proti frontě bránící Lvov v prostoru Firljevov – Przemyszlany – Kurowice a po krátkých i když velmi tvrdých bojích ji prorazily. Postupovaly na jih a velmi rychle se jim podařilo ohrozit slabě krytý bok rakouské 3. armády.

Generál Brudermann si uvědomil hrozící pohromu. Jeho rozhodování bylo těžké ale závěr pochopitelný. Věděl totiž velmi dobře, že:

- Lvov byl opevněn jen lehce, tak aby opevnění dokázalo zastavit nenadálý útok lehkých sil, ale neschopné odolávat náporu pravidelné armády

- bránit město bude znamenat jeho zničení a velké ztráty na životech civilistů

- okolí města neumožňuje obranné boje velkého rozsahu

Generál zvedl svoji armádu, odpoutal ji od nepřítele a ustoupil za řeku Weresczycu. Zachránil tím hodně svých vojáků před zbytečnou smrtí v bitvě, kterou nešlo vyhrát a zabránil strašnému utrpení tisíců civilistů ale přišlo rozhodnutí AOK, na jehož základě byl zbaven velení a nahrazen generálem pěchoty Svetozarem Boroevicem von Bojna.

Tolik druhá část, za chvilku zde bude závěr.
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 11/4/2011, 22:30, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

BOJE RAKOUSKO-UHERSKÉ ARMÁDY NA HALIČI V SRPNU A ZÁŘÍ 1914
ZAČÁTEK VELKÉ VÁLKY NA VÝCHODĚ. Část 3
.


Pro všechno co jsem zde právě popsal, bylo Auffenbergovy nařízeno zastavit, ustoupit zpět a přímým úderem od severu přes Ruskou Rawu udeřit vítězícím Rusům do pravého boku. Ale i to nakonec bylo jinak. Auffenberga si byl jistý sám sebou- koneckonců právě vyhrával. Uvažované zastavení ve prospěch operací u Lvova zpochybnil a požádal o dva dny aby svůj předpokládaný úspěch dokončil. Zastavení Rusů na dva dny von Hötzendorf přesvědčilo k souhlasu. A ten souhlas jak ukázala historie byl omyl. Takových se ale stává v každé válce hodně. S ohledem na to, že jedna jeho armáda v panice ustoupila a blížil se pád Lvova, s ohledem na to, že od komunikačních a týlových linií armády Brusilova a Ruzského dělilo jen 45 kilometrů a houf panikařících jednotek, je v tomto souhlasu kus odvahy. Vůle po vítězství takového charakteru zasluhuje obdiv – ten ale není na místě. Tato vůle vycházela ze sebeklamu. Ještě pořád von Hötzendorf nepochopil, že se silami které má k dispozici je rozhodný úspěch v této fázi bojů už nemožný.

První velké střetnutí na Haliči skočilo naprostým vítězstvím ruské armády. Dne 3. září 1914 ruská 8. armáda obsadila vyklizený Lvov a většina jejích sil pokračovala v postupu za stahujícími se vojsky Rakušanů. Dne šestého září 1914 pak obsadil 8. ruský armádní sbor Mikolajev, 24. sbor dobyl Halicz, kde ukořistil kompletní sestavu pevnostního materiálu a pevnostní dělostřelecký zbrojní park. 2. kozácká divize obsadila Stanislawow a přes něj vyrazila na Stryj. Štáb 8. ruské armády se nakonec usadil ve Lvově.
Obrázek
Skvělá mapa porážky rakousko - uherské armády u Lvova

Rakousko-uherské plány se zhroutily. Původně dobře rozjetý nástupu díky selhání 3. armády přinesl nakonec vážnou porážku a sebevědomí vojáků od pěšáka na cestě po generála ve štábu armády bylo otřeseno. Prestiž monarchie se otřásla. Jen díky tomu, že i Rusové si nebyli jisti svými možnostmi a pronásledovaní ukončili. A jejich 3. armáda se stočila na severozápad aby obešla řeku Wereszycu a přispěla na pomoc porážené Plehvově 3. armádě, která stále ještě ustupovala před armádou generála Auffenberga.

Je pravda, že už v této první fázi války s Ruskem se projevilo zúročení zkušeností ruské armády z rusko-japonské války. Kdykoliv to bylo možné, Rusové se zakopali a položili drátěné zátarasy. Rakouská pěchota se pak musela s tímto prvkem, který neznala a nebyla na jeho překonání cvičena vypořádat. A také zaplatit těžkými ztrátami za nové zkušenosti.

Jenže jak už jsem uvedl výše, von Hötzendorf se zdaleka necítil poražený. Naplánoval novou složitou operaci vysloveně útočného charakteru a pokusil ze o zvrat. Začalo se roztáčet soukolí operace někdy nazývané druhá bitva o Lvov. Pohnutkou bylo nejenom dobýt zpět ztracená území ale i zabránit odchodu ruských sil do Východního Pruska kde se právě zdálo, že Německo vyhrává a hrozilo, že ruská armáda se to pokusí zvrátit přesunem dalších sil a znovu udeří na byť vítěznou bitvou vyčerpané německé síly.

Dále pak bylo potřeba zajistit postavení 4. armády Auffenbergovy, která se příliš vysunula při pronásledovaní Plehveho 3. armády. Tím mezi Danklem a Auffenbergem vznikla velká mezera, do které ruské velení ihned po její lokalizaci začalo přesouvat poměrně velké síly. Tyto síly se utkaly v tvrdé bitvě u Hrubieszova s armádní skupinou arcivévody Josefa Ferdinanda, kterou donutily k ústupu na jih. I Danklova armáda se dostala pod těžký tlak a začala ztrácet pozice. Na pomoc jí přišel pruský zeměbranecký sbor generála Woyrsche který se ihned zapojil do boje. Ani to ale nestačilo. Pod těžkým tlakem a hrozbou obklíčení nakonec začala ustupovat Danklova armáda na jihovýchod.

Druhá bitva o město Lvov se začala rozhořívat o dne 8. září 1914 úderem na ruské pozice u Grodku. Začal se rozvíjet poměrně úspěšně ale nakonec uvázl na velmi houževnaté obraně. Nic na tom nezměnilo ani to, že na bojiště dorazil následník trůnu Karel v doprovodu nejvyšší generality. Bitva se stával stále zarputilejší ztráty na obou stranách rostly do rozměrů jaké ani jedna armáda ve svých dějinách - a my víme, že to byly dějiny velmi dlouhé - nepamatovala. Nepomohlo ani nasazení pancéřových vlaků. Jeden z těchto vlaků byl ruskou dělostřelbou vážně poškozen a byl téměř zajat . Tomu se podařilo zabránit na poslední chvíli a jen díky velké obětavosti zachránců. A že smutek a ztráty se ve válce rozměrů, která se na evropském kontinentě rozhořela nevyhýbají nikomu, vyplývá z toho, že toho dne padl v boji Hubert, syn Konrada von Hötzendorfa. Na ruské straně padl generál Rode.

I tak se ale útok začal rozvíjet a když se zdálo, že nastává obrat k lepšímu, musel být útok odvolán. Na bojišti u Rawy Ruské se objevila nečekaná a velmi vážná komplikace. Jihozápadní front včas vystihl zámysl Rakušanů a stočil včas 3. armádu na severozápad a nic netušící postupující rakouské síly se s touto armádou srazily čelně. Armádní skupina arcivévody Josefa Ferdinanda byla poražena a mezera mezi Danklem a Ajuffenbergem zůstala odkrytá. Rezervy nebyly. Dankl se ocitl pod velmi silným tlakem reorganizované 4. ruské armády a vedení nyní generálem Alexandrem Evertem. a této armádě navíc od Varšavy táhla na pomoc i čerstvá 9. armáda generála Platona Lešického. Jak se to všechno takto mohlo stát?

6. září 1914 dostal Auffenberg rozkaz od AOK zaútočit na Lvov. Jeho armáda šlo do této bitvy ve směru od Rawy Ruské ve třech proudech.Ale již 7. září jeho síly všude narazily na tuhý odpor nepřítele, který nakonec přešel do protiútoku. Celá Auffenbergova armáda musela přejít do obrany a vedla další dny velmi těžké obranné boje. Ztráty byly děsivé. Například 26. zeměbranecká divize za 5 dní od 6. do 10. září klesla na počty 3 200 vojáků z původních 8 000. Ale toto šílenství vykřesalo další naději, kterou von Hötzendorf stále hledal. Urputný boj Auffenbergovy armády na sebe vázal stále další a další ruské síly.

Protože hlavní ruské síly uvázly v těžkých bojích s armádou generála Auffenberga, AOK a hlavně von Hötzendorf nabyly dojem že není nic ztraceno. Své naděje vkládal do 2. armády Böhma –Ermolliho a 3. armády generála Boroevice. Ty podle plánu přešly do útoku 8. září 1914. Začalo to dobře. Obě armády rozhodným postupem překročili vodou prolitou oblast u Grodku a dosáhly územního zisku na východním břehu řeky Wereszyce východně od Grodku a u Komarna. Potom se ale objevily na bojišti jednotky 8. ruské armády generála Brusilova a plán se zhroutil. Nastalý střetný boj Rakušané nemohli díky stavu svých vojska a hlavně malé mobilitě zvrátit ve svůj prospěch. Bitva skončila na mrtvém bodě a obě strany si vytvořily představu,že nepřítel je velmi silný.

Von Hötzendorf ale v neztenčené víře ve své rozhodnutí vydal nový rozkaz k: „ soustředěnému útoku na lvovské frontě“. A ráno přesvědčen o tom, že jeho přítomnost je to pravé ořechové co povzbudí morálku, vycestoval do první linie. Celkem přirozeně jeho přítomnost po takových kataklyzmatech co jeho vojáci už prožily, neměla žádný viditelný účinek. A veliteli 2. armády Böhm –Ermollimu poslal naléhavou výzvu, „ útočit bez přestání, důrazně a bez ohledu na ztráty“. Jako by krvavá lázeň, kterou by splnění tohoto apelu mohla cokoliv změnit. Velitel , generál Böhm –Ermolli usoudil, že tento rozkaz ani nemá cenu předávat níže. Rozkazů tohoto znění nakonec bylo za Velké války vydáno bezpočet a nikdy nic nevyřešily, jen připravily o život spoustu vojáků.
Obrázek
Kulometné hnizdo ruské pěchoty

Drobné útoky ale přece jen nějaké ovoce přinesly. Dne 9. září 1914 se ještě podařilo dosáhnout nepatrných úspěchů na silnici spojující Grodek se Lvovem ale to byl vrchol úspěšnosti rakouských snah. Na levém křídle Auffenbergovy armády totiž pokračoval ruský obchvat a nebyla zde naděje na jakoukoliv pozitivní změnu. Přesto von Hötzendorf hodlal pokračovat ve své vizi útoku úporným úsilím dosáhnout taktické a operační nemožnosti.své armády skoro hodil do propasti ze které by byl únik asi nemožný. Záchrana ale přišla díky telegramu, který došel naštěstí ještě ve správnou dobu. A my se podíváme jak k tomu došlo.

V této době bohužel i severní část bojiště vypadala tak, že boj spěje ke špatnému konci. 1. armáda generála Dankla, které po těžké porážce armádní skupiny Kummer u Chodelu hrozilo obklíčení, a to úplné, zahájila 9. září ústup. Nedokázala totiž dále zadržovat dvounásobnou přesilu ruské 4. a 9. armády. A právě 9. září Dankl poslal telegram von Hötzendorfovy, že je opravdu zle. Jižní křídlo rakouské fronty si sice nadále vedlo relativně dobře a ještě 11. září 1914 se zdálo, že zde bude možný ofenzivní úspěch. Situace Danklovy armády ale rychle spěla k jejímu minimálně obklíčení a v horším případě úplnému zničení. AOK proto vydalo rozkaz, který konkrétně von Hötzendorf nesl velmi těžce. Rozkaz zněl čert ví jak, ale obsah byl jasný a pro duši tohoto vojáka velmi těžký.

Rakousko – uherská armáda na tento rozkaz musela přerušit boj a bylo rozhodnuto jednotlivé polní armády vyvést za řeku San.

Rozkaz byl naštěstí vydán ještě včas. Hrozila totiž naprostá zkáza.

- severní křídlo Auffenbergovy armády již bylo téměř obklíčeno silami ruské 3. a 5. armády

- na spadnutí bylo možné přetnutí týlových tras všech tří rakouských armád bojujících u Lvova

Do mezery Danklem a Auffenbergem široké asi 40 kilometrů právě nastupovala doplněná Plehveho armáda a jeden jízdní kozácký sbor. Jejich příchod von Hötzendorf nejen že nepředvídal – jeho průzkum ho ani nezjistil. Ten telegram, který zabránil naprostému zničení rakouských armád poslali sami Rusové. Rakouská radiová služba zachytila rozkaz, který jak bylo v té době ruským zvykem byl vyslán v otevřeném řeči. Z rozkazu bylo naprosto jasné, že armáda generála Plehveho má do večera za úkol dosáhnout bodů, které se nacházely překvapivě daleko za řekou Rava Russkaja. Pohled na mapu zkušenému vojákovi ukázal, že se děje něco čemu nerozumí protože nemá dost informací. A intuice mu říkala, že je zle tak, jak si nikdy nedokázal představit. Ještě několik hodin otálel a doufal, že se stane vojenský zázrak. Mezitím vydal rozkaz armádní skupině arcivévody Josefa aby zatlačila na ústup masu vetřelců. Generál Auffenberg takový rozkaz ani neuznal za způsobilý k dalšímu předání. Když žádná zpráva o zázraku nepřišla, von Hötzendorf pochopil, že svoji největší vojenskou bitvu prohrál.

Za tohoto velmi reálného nebezpečí, kdy byla zkázou ohrožena většina vojenské síly rakousko-uherské monarchie na východní frontě, pod silným a stále rostoucím tlakem nepřítele, který cítil, že vyhrává a jeho morálka se den ode dne zvyšovala byl 11. září vydán rozkaz k generálnímu ústupu. Navíc se nedala čekat žádná pomoc od Německého spojence, který sice zvítězil v bitvě o Východní Prusko ale spěl k rozhodnému neúspěchu v bitvě na Marně.

Je neuvěřitelnou souhrou okolností a dokonalou ukázkou historické ironie, že tento rozkaz byl vydán téměř ve stejnou hodinu kdy Moltke na západním válčišti přijal nevyhnutelný závěr že jeho plán selhal a vynucený ústup pravého křídla svým rozkazem změnil ve všeobecný ústup německých armád ve Francii.

Generální ústup znamenal vyvedení všech tří armád u Lvova z boje, a okamžitý odchod za řeky San a Dunajec. Naštěstí si armáda i přes těžkou porážku a velké ztráty zachovala organizaci a jistou úroveň morálky. Odpoutání od čel ruských armád proběhlo úspěšně a to 12. září. Zadní voje rakouských sil zahájilo ostřelování ruských pozic a kryly ústup hlavních sil.

Směry ústupu pro jednotlivé armády byly tyto:

2. armáda Böhma –Ermolliho pochodovala do nových postavení prostorem jižně od Nižankowic

3. armáda Borovice využila prostor mezi Přemyšlem a Nižankowicemi

4. armáda generála Auffenberga ustupovala za řeku San po ose mezi Přemyšlem a Jaroslawí

Vrchní velitelství pod vlivem těchto událostí opustilo pevnost Přemyšl, která se díky ruskému úspěchu dostala do prvosledové zóny bojových operací. Přesunulo se do malého městečka Nowy Sacz jihovýchodně od Krakova.

Přesun bojové linie za řeku San znamenal že mimo pevnost Přemyšl se do prvního sledu budoucích operací dostala i slabě opevněná předmostí v Jaroslawi a v Sieniawě. Pohled na mapu, pohled na stav vlastních sila a pohled a na sice také vyčerpanou ale konsolidovanou, metodicky postupující masu ruských sil vedl k jasnému závěru - ani tuto linii nebude možno dlouhodobě udržet. Cílem byla krátká několikadenní zastávka, aby si všechny tři armády odpočinuly, odsunuly raněné, provedli reorganizaci a hlavně se měly pokusit krýt ústup 1. armády generála Dankla, která byla ze všech čtyř armád v nejhorší stavu.

Důsledkem tohoto ústupu padla do rukou ruské armády celá východní Halič. Do prostoru jižní Haliče se podařilo 2. a 3. armádě ustoupit bez vážnějších střetů s ruskými silami. Pouze 4. armáda měla s odpoutáním potíže a byla nucena si odchod vybojovat v bitvě u Krakowce dne 13 září 1914. Další porážku utrpěly rakouské síly u Grodku Jagielonskego. Nakonec se ústup zastavil a nejvýchodnější části rakousko-uherské linie se táhly po předmostích na řece Sanu, které si Rakušané hodlali udržet po dobu nezbytně nutnou k vlastní konsolidaci. Jak nastupoval podzim boje byly stále více a více ovlivňovány počasím. Na Haliči mimo železnice nebyly kvalitní komunikace a tyto se pod vlivem srážek měnily v hluboká bahniště stejně jako bojové prostory. Bláto se zde tak jako na dalších frontách stalo součástí války.

Ústup to byl strašlivý. Pěchota se zlomeně vlekla podél blátivých cest na kterých stahovaná děla zapadala po nápravy do bláta. Jezdci kteří mohli jet na svých koních, vypadali jak jezdci z Apokalypsy. Pronikavý zápach hnisajících ran stovek koní, které jejich jezdci vedli za uzdy. Kolony stovek povozů a které pokud uhynuly jejich potahy byl pouze převráceny na bok cesty, a materiál byl ztracen. Stejnému problému naštěstí čelili i Rusové, kteří díky své přirozenosti nespěchali a tím dávali Rakušanům šanci odejít. A odposlechnuté zprávy které nepoučitelní ruští radisté pořád posílali v otevřené řeči často pomohly ustupující armádě vyhnout se dalším bojům. Auffenbergova armáda to mohla dokázat jen tak, že se prudce stočila na jih a tím se promíchala s ustupující vlnou 3. armády. Vznikl naprostý chaos. Naštěstí to Rusové nedokázali využít. Na San ustoupily jen dvě třetiny počtů vojáků, které v srpnu von Hötzendorf poslal se sebevědomím a jistotou do ofenzivy.

Dne 15. září bylo postavení rakouských armád takovéto:

2. armáda Böhma –Ermolliho se rozložila v prostoru Samboru

3. armáda Borovice využila prostor oko Přemyšlu

4. armáda generála Auffenberga se usadila mezi Přemyšlem a Jaroslawí

Bohužel byly tak zjevně neschopné dalšího soustředěného boje, že zde nemohly dlouho setrvat. 18. září 1914 ruská armáda zahájila soustředěné útoky na sanská předmostí a ještě téhož dne bylo vyklizeno předmostí v Sieniawě. Velitel posádky pevnosti Přemyšl poslal na posílení předmostí u Jaroslawi jeden honvédský prapor a jednu baterii polního dělostřelectva. S těmito posilami pak toto předmostí odolávalo tlaku tří ruských armádních sborů až do 21. září.

Zatímco probíhaly tytu události, 1. rakousko-uherská armáda generála Dankla, pod náporem ruských sil které u Sandomierze začaly přecházet řeku San, musela ustoupit svým severním křídlem až za město Tarnobrzek. Vytrvalé pokusy I. rakousko-uherského sboru vytlačit 4. ruskou armádu generála Everthas prostoru mezi řekou Vislou a ústím Sanu se přes nasazení a houževnatost nepovedly. Potřeba urychleně doplnit prořídlé stavy si vynutily poměrně brzké ukončení bojů na Sanu a proto souběžně s konsolidací a snahou co nejvíce přibrzdit Rusy byla vybrána a předběžně rekognoskována nová obranná linie. Byla nakonec stanovena na čáře řek Dunajec a Bialá, což umožnilo dvě zásadní věci:
- zkrácení fronty a z toho plynoucí koncentraci sil
- snazší koordinaci s německými útvary.

Německá armáda poté co porazila u Tannenbergu ruskou armádu generála Samsonova se v dalším pustila do armády generála Rennekampfa. V rámci těchto bojů se Němcům podařilo Ruského generála obelstít a část svých sil přesunuly severozápadně od Krakova. Zde začaly okamžitě operovat ve prospěch rakousko-uherských sil v prostoru Krakov- Kreuzburg.

Zatímco 4. ruská armáda nadále pronásledovala Danklovu armádu přes dolní tok Sanu, překročila 5. ruská armáda stejnou řeku mezi Sieniawou a Jaroslawí a 3. ruská armáda zahájila zteč samotné pevnosti, kterou se Rusům podařilo obklíčit. Když ruské jednotky překročili řeku u Sisnice, Walawy a Dusovic, stala se situace jaroslawského předmostí natolik kritickou, že jí byl nařízen ústup. Velitel pevnosti k jeho krytí poslal značné síly a posádka který zničila co mohla, předmostí pod silnou ochranou spořádaně vyklidila a posílila posádku samotné pevnosti .

Samotná pevnost Přemyšl je pozoruhodná fortifikace. Takže jen pár slov o tomto fortifikačním komlexu.

Podle dochovaných záznamů již během krymské války probíhající v letech 1853—1856, došlo k zahájení stavby téměř 15 km dlouhého obranného valu se 30 pevnostmi a střeleckými věžemi před branami Przemyslu. V letech 1888 až 1914 zde pak bylo postupně vybudováno mohutné obranné opevnění, které se stalo se svými pancéřovými, dělostřeleckými i pěchotními pevnostmi a soustavou pevností s pancéřovými a dělostřeleckými forty okolo Krakówa pilířem rakousko-uherské obrany Haliče před ruským napadením. Systém vnějšího a vnitřního opevnění města, 45 km po obvodě dlouhého, byl považován za prvotřídní pevnost, jejíž vybudování osobně prosazoval císař Josef František.
V den vypuknutí války zde byly dvě dokončené a jedna rozpracovaná obranná linie. Bojové objekty se sestávali z:
- 15 stálých a jednoho provizorního dělostřeleckého fortu
- 16 stálých a 7 provizorních fortů mezilehlých
- 6 stálých fortů předsunutých
- desítek kvalitně vybudovaných dělostřeleckých a pěchotních postavení.
Přemyšl byl bezesporu branou do Uher a klíčem k ní pak právě samotná Halič. Přestože původní válečné strategické plány byly založeny na ofenzivním vedení války proti Rusku, nebylo nic ponecháno náhodě ani v přemyšlském obranném systému. Již v květnu 1914 byl velitelem pevnosti jmenován generál pěchoty, polní podmaršál Hermann Kusmanek považovaný za schopného předvídavého důstojníka. Pod jeho velením se město postupně rozrostlo nejprve o 50 000 sem odeslaných vojáků, později však až na celkových 120 000 obránců pevnosti, kteří ji se svým velitelem hájili ve dvou ruským obleženích až do posledních chvil...
Obrázek
Plán pevnosti Přemyšl

Přestože je dnes pevnostní systém Přemyšlu, vybudovaný podle ženijního důstojníka Morize von Brunnera, stejně jako pevnostní pancéřový systém Krakova, postavený dle Ernsta von Leithnera, považován z historického hlediska doby svého vzniku za zastaralý, je naproti tomu nutno uvést, že právě Přemyšl byl jako vůbec první pevnost, uvnitř svého obranného systému doslova nadčasově vybaven vlastním polním -později stálým - letištěm Žurawica se čtyřmi dřevěnými hangáry a veškerým nutným vybavením, a to ještě před vypuknutím světové války. Neuvěřitelná jasnozřivost. Jako by to ani nebyla rakousko-uherská armáda. Později přibylo ještě druhé a třetí alternativní polní letiště Hurko a Buszkowice uvnitř opevnění. To samo o sobě vypovídá o obrovské rozloze a strategickém významu této pevnosti. Pevnost Přemyšl splnila očekávání během prvního obléhání velmi silným ruským vojskem. Zde opustíme pevnost a podíváme se dál na to co se dělo na frontě.
Obrázek
Palebné postavení 305 mm moždíře. Výzbroj pevnostních dělostřeleckých brigád a sborových oddílů težkého dělostřelectva.

Zatímco Rusové zahajovali obléhání pevnosti, bylo rozhodnuto že 3., a 4. rakouská armáda zůstanou na místě, kam ustoupily po porážce u Lvova. 1. armáda měla zabrat prostor po 2. armádě, která dostala rozkaz zahájit přesun na hřebeny Karpat do prostoru Dukelského průsmyku. Jak známé slovní spojení pro každého zájemce o vojenskou historii.
Obrana karpatských průsmyků totiž byla svěřena armádní skupině generála Hoffmana, která ale byla příliš slabá. Byla tvořena 5 pochodovými prapory, 22 domobraneckými prapory, a pouhými 3 dělostřeleckými bateriemi.

Začalo peklo. Užocký průsmyk dne 24. září Hoffmannovi muži ubránili ale Verecký, Beskydský a Torunský průsmyk Rusové obsadili a postoupili až k Mukačevu. Přivolané posily je nakonec vyrazily zpět, ale fronta, která zde vznikla byla nestála a velmi pohyblivá. Ale už 26. září silná a dobře vedená 2. Böhm-Ermolliho armáda zaujala pevné pozice u Stropkova v Dukelském průsmyku.

Mohl bych pokračovat operacemi, které souvisely s první masivní společnou rakousko-uherskou a německou ofenzivou na východní frontě, obranou Přemyšlu při prvním ruském obléhaní a boji na předhůří i hřebenech Karpat. Ale tím bych se dostal mimo plánovaný rozsah této práce.

Co závěrem?

Nevím. Ale zkusím napsat svůj pohled na tento slepenec bitev. Na tomto bojišti s srazily dvě silné a dobře vycvičené armády. Dále se zde zrazily dva ambiciosní a komplikované plány . A pokoušely se je realizovat dva vojáci tělem i duší.

Výsledek by takový jaký známe. Do rukou Rusů jak jsem již psal, padla celá východní Halič. Rakousko-uherské jednotky zde během dvou měsíců bojů utrpěly obrovské ztráty na lidských životech, jádru důstojnického sboru a bylo ztraceno hodně cenného válečného materiálu. Velké škody pak utrpěla morálka celé armády. Byly to ztráty, které nebylo možno nahradit rovnocenným způsobem.
Na druhou stranu bojové operace rakousko-uherské armády na tomto bojišti umožnily tím, že na sebe navázaly všechny volné ruské síly, německé armádě vybojovat brilantní vítězství proti ruským silám, které napadly Východní Prusko.
Cena byla vysoká. Ztráta prestiže a velký taktický neúspěch vše více jmenované dokreslují.

Plán války proti Rusku , jeho praktická realizace a řízení plně padají na vrub náčelníka generálního štábu rakousko-uherské armády Konrada von Hötzendorfa.
Obrázek
Obrázek načelníka generálního štábu rakousko - uherské armády Konrada von Hötzendorfa

Osobně jsem přesvědčen o dvou skutečnostech:

- nebylo v Evropě muže, který by chtěl válku více než on a muže který by pro přípravy na válku a pro její vyvolání udělal více

- byl to navíc podle mého názoru nejschopnější stratég

Moltke, Joffre a velkokníže Nikolaj byli jeden vedle druhého svědomití, pracovití ale přízemní vojáci bez fantazie. Povahy měli velmi odlišné ale jedno měli společné - tempo myšlení. To se promítalo i do tempa jejich rozhodování a reakcí. Oproti jejich těžkopádnosti měl von Hötzendorf velký smysl pro mobilitu a vlohy pro smělý manévr.

Přesto byl právě on jediný z nich všech, který při realizaci svého plánu takto zoufale ztroskotal. Stalo se to proto, že nepochopil a nedocenil rostoucí význam materiálních faktorů a nadřadil strategii taktice. Protože neměl smysl pro taktickou realitu, pokusil se ji nahradit intuitivně strategickou virtuozitou. Ale jeho armáda na takový způsob boje nebyla uzpůsobena. Vyjmenuji alespoň ty základní nedostatky rakousko – uherské armády.

- zastaralá výzbroj. Rakouská děla měla oproti konkurenci kratší dostřel a v bojových sestavách jich bylo málo.

- pušky byly ze dvou třetin již překonaných palebných výkonů, moderních bylo málo a bylo jich málo jako celku. Při obraně karpatských průsmyků v druhém měsíci války rakouští vojáci museli bojovat s jednorannými puškami.

- doprava sestával z těžkopádných zemědělských vozů, železniční sít byla řídká a silniční síť zanedbaná. Silnic se zpevněným povrchem bylo do přehršle.

- byl podceněn rozvoj letectva pro účely průzkumu

- radiotechnické zabezpečení boje bylo nedostatečné a neexistovala například u Němců velmi výkonná odposlechová služba

- díky svému ofenzivnímu myšlení von Hötzendorf stále považoval jízdu ze velmi progresivní druh vojska- hluboké zklamání které mu právě jízda na počátku bojů přinesla jsem psal výše.

- zaslepeně byl preferován výcvik armády na všech úrovních k vedení útoku

Takže pokud to shrneme je jasné, že jeho nástroj pro realizaci plánu boje s Rusy byl křehký. Plán samotný tak jak byl výše popsán stál na pohledu na mapu. Území ruského Polska přímo vybízelo k tomu, aby bylo přeťato u své základny od jihu Rakušany a od severu Němci a došlo tak ke zničení velkých mas ruských vojsk. Dopadlo to jinak. Z 900 000 vojáků jich v této bitvě ztratil celých 350 000. Tím že nakonec „prohlédl“ a nařídil generální ústupu který nakonec prohloubil o dalších 120 kilometrů zabránil totální zkáze svých armád ale zmaru nezabránil. Celkový ústup dosáhl hloubky 230 kilometrů. Konrad von Hötzendorf rozjel velké představení. A při žonglování se svými armádami zapomněl na vnější vlivy a skutečnost, že na světě je i protivník, který také má své touhy a plány. Nakonec své armády rozmetal.

Dokázal je posbírat, doplnit a znovu stmelit. Ale ani za podpory německých součástí už nikdy nemohly bojovat tak, jak dokázaly při zahájení této rozsáhlé a zároveň osudové bitvy.

Použitá literatura:

Libor Nedorost: Češi v I. světové válce, díl I., II., Libri 2006
Liddell Basil Hart: Historie I. světové války, Papermac 1992
Martin Gilbert: První světová válka, úplná historie, BB/art, 2005
Kolektiv autorů: Pod císařským praporem – historie habsburské armády 1526 – 1918, Křížek 2003
Kolektiv autorů: Vojenské dějiny Československa – II. díl, Naše vojsko 1986
Fučík, výpis ze dvou článků v časopise Respekt. Mezi námi - skvělé práce.
Sergej Vojcechovský: Bitva u Tomaszova a Komarowa, Praha 1935
Václav Kupka: Pevnosti Krakov a Přemyšl, Dvůr Králové nad Labem, 1999.

Obrázky mi postahoval Pozorovatel-signalista z Googlu. Dávala pozor, nemělo by dojít k narušení ničích práv.

Text je společnou prací mou a mého pobočníka Pozorovatele-signalisty a je kompilací vzešlou z desítek hodin práce.

Touto prací bych se přiblížil ke konci mého soukromého projektu, kdy jsem chtěl zmapovat několik bitev z počátku Velké války. Marnu dělá mirakačerů a na mě zbývá už jen první fáze války se Srbskem, což je otázka času.

Potěší mě jakékoliv připomínky, doplňky a vůbec diskuse.
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 14/2/2011, 20:34, celkem upraveno 2 x.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
major.plk
rotný
rotný
Příspěvky: 90
Registrován: 22/9/2009, 10:07
Bydliště: liptákov

přemyšl letiště

Příspěvek od major.plk »

"Přemyšl byl jako vůbec první pevnost, uvnitř svého obranného systému doslova nadčasově vybaven vlastním polním -později stálým - letištěm "

Nevím v kterém roce bylo to letiště v Přemyšlu vybudováno, takže mohlo být opravdu první. Ale vlastním letištěm a hangáry disponovaly za války 1912-1913 všechny Osmanské pevnosti v Trhákii tedy Edirne , Lule Burgaz a Kir Killise. všech se počítalo s bálony pro řízení palby a tak balonový oddíl měly všechny turecké pevnosti i v makdonii. např. Kir kilise bylo Bulharskou armadou ukořistěno 6 letadel typu Depruisin a bleriot a 2 balony. Rakouská armáda měla dle mého mnohem menší pochopení pro novoty než např. armády balkánských států.
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

major.plk: To se Pátrač asi překlepl. První letecká škola v R-U byla otevřena už 19. dubna 1911 ve Wiener Neustadtu a počítám, že to už by nějaké funkční letiště mít měla. Oni ti Rakušáci až zas tak zaostalí nebyli. :wink:
さようなら。
Bublifuk
praporčík
praporčík
Příspěvky: 353
Registrován: 2/9/2008, 16:20
Bydliště: Praha

Příspěvek od Bublifuk »

zastaralá výzbroj. Rakouská děla měla oproti konkurenci kratší dostřel a v bojových sestavách jich bylo málo.

- pušky byly ze dvou třetin již překonaných palebných výkonů, moderních bylo málo a bylo jich málo jako celku. Při obraně karpatských průsmyků v druhém měsíci války rakouští vojáci museli bojovat s jednorannými puškami.
Jen technická - RU armáda měla v okamžiku vypuknutí války k disposici cca 2,5 milionu pušek, což opravdu není mnoho. Ale - ona Tebou uváděná pouze 1/3 moderních je nesmysl. Cca 850.000 jich bylo nejmodernějšího vzoru M1895, to je pravda a je to zhruba 1/3. Ovšem dalších 1,5 milionu byly rovněž opakovací pušky Mannlicher vzoruů M1886/90 (400.000) a M1888/90 (100.000). Přičemž v obou případech ono /90 znamená, že už používaly náboje M1890 ráže 8mm plněné slabě dýmavým prachem. Tento náboj se od náboje M1892, který používal zcela bezdýmný prach, co do balistických vlastností vůbec nelišil (i pro mě překvapivě), úsťová rychlost obou typů dosahovala 620 m/s. A samotné pušky se lišily v podstatě pouze designem a výrobním materiálem. Princip činnosti závěru a tedy i rychlost palby zůstaly stejné. Šlo proto o moderní pušky nijak nezaostávající za potřebami doby. Zbytek pušek byly (opět) opakovací M1886 na původní náboj Werndl 11mm a jednoranných pušek Werndl měla RU monarchie ve skladech v r. 1914 už pouze 120.000, tedy jednoranné pušky činily pouze necelých 5% ve výzbroji. Náboj 11mm Werndl pak již byl rovněž plněn bezdýmným střelným prachem a pušky Werndl byly všechny vybaveny vyhazovačem nábojnic pro rychlejší střelbu.
Je pravdou, že vzhledem k překotnému a nedobrému vývoji války se proti původním plánům do bojů v Karpatech zapojily i jednotky vyzbrojené Werndlovkami, přičemž si, přes zastaralost svých pušek, vedly velmi dobře.
Zejména však: RU armáda v tom nebyla zdaleka sama - v roce 1914 bylo až 10% ruských jednotek vyzbrojena puškami Berdan 1870, Francouzi zase měli ve skladech cca 200.000 rovněž jednoranných pušek Grass. Ona opakovačka byla pořád relativně nová zbraň a úplné přezbrojení prostě chtělo čas.
Pokud jde o to dělostřelectvo, pak 8cm polní kanon M5 resp. M5/8 (skutečná ráže 76,5 mm) se plně vyrovnal, pokud jde o výkony, svým protějškům na kterékoli straně fronty a v době vypuknutí války jich bylo k disposici celkem 2.522 kusů, tedy dostatek. Je pravda, že Rusové měli děl prostě víc. Problém byl jinde - v nábojích. Původně se používaly pouze šrapnely.Těsně před válkou došlo konečně i k zavedení tříštivorhavých granátů, bylo jich však zoufale málo a navíc zpočátku trpěly značnou závadovostí. To přímo katastrofálně podvazovalo schopnost RU polního dělostřelectva efektivně podporovat své jednotky zejména při protibaterijních střelbách (proti postavením nepřátelských děl) a rovněž při ostřelování polních opevnění. Šrapnelem to fakt rozbít nešlo. RU pěchota pak musela útočit "do plných" a důsledky jsi popsal velmi dobře.

To není kritika jinak výborného článku, za který děkuji, jen drobné doplnění Tebou napsaného.

hlavní zdroj: Zdeněk Sedláček, Rakousko-Uherská armáda 1914-1918. Naprosto luxusní záležitost! :)
Obrázek

Nemůžeš tvrdit, že civilizace nezaznamenává určitý pokrok, neboť v každé další válce Tě zabijí novým způsobem.
W.Rogers
Bublifuk
praporčík
praporčík
Příspěvky: 353
Registrován: 2/9/2008, 16:20
Bydliště: Praha

Příspěvek od Bublifuk »

Safra - mi u vz.1888/90 vypadla jedna nula - bylo jich samozřejmě cca jeden milion.
Obrázek

Nemůžeš tvrdit, že civilizace nezaznamenává určitý pokrok, neboť v každé další válce Tě zabijí novým způsobem.
W.Rogers
radecky
nadrotmistr
nadrotmistr
Příspěvky: 197
Registrován: 7/11/2008, 19:25

Příspěvek od radecky »

Rakousko-uherský XVII.sbor byl zformován 20.srpna 1914 pod velením Generála kavalerie Karla hraběte Huyn.
V sestavě byla 19. pěší divize ve složení 37.a 38. brigády pěchoty, 2.a 9. pochodové brigády a 19.brigády polního dělostřelectva(30 polních kanonů a 12 polních houfnic ).
Dále se XVII. sbor skládal ze dvou jezdeckých divizí:
6.jezdecká divize ( 5. a 14. jezdecká brigáda )
10.jezdecká divize (4. a 8. jezdecká brigáda , 6.pochodová brigáda).

Celková bojová síla sboru postupně dosáhla stavu 12 pluků pěchoty a 8 pluků jízdy.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Dobrý den kolegové - děkuji za uznání a hlavně za doplňky. Já se právě vrátil ze služebky.

major.plk - zdravím nového kolegu. Věřím že na Palbě najdeš věci zajímavé a že i Ty nás potěšíš nějakou novinkou.

radecký - dal bys dohromady i XVIII. sbor?
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
radecky
nadrotmistr
nadrotmistr
Příspěvky: 197
Registrován: 7/11/2008, 19:25

Příspěvek od radecky »

Rakousko- uherský XVIII. sbor byl sestaven v prosinci 1914 pod vedením
FML Heinricha Tschurtschenthalera von Helmheim a skládal se převážně jen ze 44.divize Ladwehru (44.zeměbranecká)pod stéjným velením.

V květnu 1915 před prolomením fronty na Dunajci došlo ke změně velení, kdy velitelem XVIII.sboru se stal General der Kavalerie Emil Ritter von Ziegler. Složení sboru bylo v květnu 1915 následující:

44.Střelecká divize ( 17. a 122.pěší brigáda , 44.brigáda polního dělostřelectva)

9. pěší divize ( 18.a 53. pěší brigáda,9.Feldartileriebrigáde.)

Stávající velitel sboru zemřel v srpnu 1915 na choleru a novým velitelem se dne 15.srpna stal Feldmarschalleutnant Klaudius Czibulka.

Zdroj: Leadership of the Empire of Austria-Hungary during World War 1.
Naposledy upravil(a) radecky dne 24/9/2009, 07:44, celkem upraveno 1 x.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Takže to mám kompletní. Víš já mám dispozici výkazník k zahájení války a to bylo aktivováno 16 sborů. A přitom vím, že ke konci roku 1914 jich bylo aktivních 18. Bylo to 50 divizí ve jejichž svazzku bylo 93 pěších brigád a 9 divizních horskcýh brigád.

Dále mělo být k dispozici

- 19. samostaných pěších brigád
- 5 samostaných horských brigád
- 14 pochodových brigád určených pro posílení plních vojsk- od září 1914 byl rozpouštěny
- 5 domobraneckých brigád
- 17 c.k. domobraneckých teritoriálních brigád
- 9 k.u. domobraneckých etapních brigád

- 11 jezdeckých divizí s 22 jezdeckými brigádami
- 44 brigád polního dělostřelectva
- 5. brigád pevnostního dělostřelectva.

Kolego ten název 44. střelecká divize - není to překlep? Mám pocit že zeměbranecké divize a zeměbranecké jednotky cekově byly přejmenovány na střelecké někdy v roce 1915 či dokonce později.

A ještě jednou moc děkuji za doplňky Tobě i ostaním za doplňky.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Julesak
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 6387
Registrován: 7/8/2007, 18:26

Příspěvek od Julesak »

Veľa informácií o ck armáde sa dá nájsť tu:
http://www.austro-hungarian-army.co.uk
mierová organizácia z roku 1914 napr. tu:
http://www.austro-hungarian-army.co.uk/orbat.htm

Veľmi dobre spracovaná rozsiahla stránka, pre záujemcov o túto časť histórie stojí určite za preskúmanie.
Obrázek

Nie je dôležité ako sa hlasovalo, ale ako sa to spočítalo.

Jediný režim ktorý uznávam je pitný.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Ty stránky znám ale naprostá neznalost němčiny mě vyřazuje z jejich studia. Takže musím jít po našich pramenech. Ale děkuji za odkazy - jazykově schopným mohou velmi dobrým zdrojem.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
radecky
nadrotmistr
nadrotmistr
Příspěvky: 197
Registrován: 7/11/2008, 19:25

Příspěvek od radecky »

44.střelecká divize

To Pátrač : Je to tak, jak říkáš.
V prosinci 1914: 44. Landwehr(44.zeměbranecká).
V květnu 1915 pak uváděna: 44. Schützen (střelecká).
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

Pátrač píše:Ty stránky znám ale naprostá neznalost němčiny mě vyřazuje z jejich studia.
Ty nevíš, co to je Korpskomando? Opravdu ti nic neříká věta: "Kdo je mrtvej, ať se přihlásí do tří dnů u Korpskomanda k pořádnýmu vykropení?" :D
さようなら。
čet.Hrad
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 109
Registrován: 21/2/2006, 13:09

Moždíř

Příspěvek od čet.Hrad »

Vauu, prosimtě, článek jsem ještě ani nečetl a už mám husí kůži - existuje MOŽDÍŘ jako dělostřelecká zbraň a HMOŽDÍŘ jako nástroj k drcení například koření. Prosím, oprav si to.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Ahoj četaři - vskutku, vskutku. Tak dlouho jsem moždířoval až se to zhmoždilo. Milé překlepnutí. Prosit nemusíš, už jsem to opravil.

Ale jestli Ti tato drobnost dělá husí kůži :D tak to raději nečti. Mohou tam být další chyby a nerad bych aby to s Tebou švihlo. :rotuj:
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Rosomak
7. Major
7. Major
Příspěvky: 2318
Registrován: 7/8/2007, 08:54

Příspěvek od Rosomak »

Hrade, to se řeší přes SZ.
BTW, oficiálně jsou možné oba tvary.
Na Moravě se to neřeší, tam je to jasné z kontextu (jak se říká, Pražáci nejvíc řvou co je spisovně a přitom furt kurví název státu). Slovenština má také pro oba jen jeden tvar - mažiar.

Když ses tak z toho opopínkoval, v první světové se jim říkalo bombomety, teprve později se názvy více specifikovaly. Ale např. v angličtině znají jenom minomet - mortar.
Jak jsem psal jinde, nedělejme z češtiny mrtvý jazyk.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Rosomak - děkuji za doplněk. A jinak, každý podnět má svoji hodnotu. I když člověče já se s tím píšu asi tak 50 hodin, je toho 27 stránek wordu a pak to skončí na hmoždíři. Jouva, skoro jsem zapochyboval jestli se mi chce něco dělat.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Rosomak
7. Major
7. Major
Příspěvky: 2318
Registrován: 7/8/2007, 08:54

Příspěvek od Rosomak »

Jasně, dokud si někdo nezkusí napsat úvodní článek obsáhlého tématu aby vyzkoušel, o čem to je - mně také někdy příspěvek o pár větách zabere i pár hodin, než si člověk ověří (nebo zkusí ověřit to co píše), a přesto někdy napíše blbost.

Pátrači, v pohodě, máš to dobře a ode mne máš za 1*.
Ale oprav to zpět, viz odkaz na jazykovou příručku. :twisted:
Odpovědět

Zpět na „Východní fronta“