Turecké jednotky na haličské frontě

Moderátor: Tkuh

Odpovědět
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 12968
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Turecké jednotky na haličské frontě

Příspěvek od Rase »

Obrázek

Turecké jednotky na haličské frontě

Brusilovova ofenzíva začala 4. června 1916, skončila 20. září téhož roku a pro Rakousko-uherskou armádu měla dalekosáhlé následky. Ztráty činily 639 331 padlých, pohřešovaných a zraněných. Německá armáda ztratila 140 000 vojáků, centrální mocnosti tak v oblasti přišly až o 780 000 vojáků. Nejkritičtějším důsledkem bylo i to, že vznikla velká díra v obrané linii, kterou Rakousko-uherské velení nedokázalo dostatečně rychle zacelit. Vyslání dalších jednotek přislíbilo Německo, ale počty posil byly stále nedostatečné. Poněkud překvapivě přislíbil pomoc Enver Paša (1881-1922), osmanský ministr války a hlavní vojenský vůdce země. Jednotky se začaly urychleně formovat, Enver Paša pospíchal, chtěl dostat vojáky na frontu co nejrychleji a tak neměli dokončený výcvik. Připravena byla i slavná 19. Pěší divize, jíž velel Mustafa Kemal (1881-1938) se proslavil při obraně poloostrova Gallipoli proti dohodovému výsadku. Jako Mustafa Kemal Paša se rázem stal národním hrdinou. Divize byla po bojích u Galipoli přesunuta na sever do Keşan a Şarköy kde byla spolu s 20. pěší divizí, v lednu 1916, přičleněny k nově zformovanému XV. Armádnímu sboru. Přesun více než 30 000 vojáků nebyl lehkým úkolem. Dne 10. července byli vojáci připraveni. Dne 21. července odcestoval 57. pluk 19. divize a dělostřelecký oddíl. Následovala jej 20. Divize, jejíž pěší jednotky odcestovaly 22. července z Apullu, zbytek 19. Divize odcestoval 24. července z Uzunköprü. První skupiny vojáků přicestovaly do Maďarska 5. srpna a bylo to poprvé od sedmnáctého století, kdy i v odlehlých částech Maďarska mohli lidé spatřit turecké vojáky. Cely sbor se přesunul během dvaceti dvou dní a takto rychlý přesun byl možný jen díky tomu, že vlaky, které převážely munici z Německa do Turecka, se vracely do Evropy prázdné a bylo tedy snadné je naložit vojáky. Celý XV. armádní sbor byl přidělen pod velení německého generála pěchoty - Felixe Graf von Bothmer (1852-1937). Jeho jednotky měly obsadit úsek fronty o délce 28 km, na západním břehu řeky Zlotalipa. Na křídlech se nacházela německá 55. pěší divize a bavorská 1. rezervní divize. Proti nim stála ruská 47. a 113. divize a 3. turkestánská divize.


Prvním tureckým důstojníkem, který navštívil frontu, byl podplukovník Mehmet Şefik, velitel 19. Divize. Şefik navštívil frontu v noci ze 12. na 13. srpna. Z jedoucího auta spatřil jen několik ženijních jednotek a skupiny rakouské pěchoty. V dálce se ozývala dělostřelecká palba.
Arcivévoda Karel navštívil plukovníka Yakupa Şevki a jeho podřízené, 20. srpna na stanici Hodorov. Další den, navštívil turecké velitelství generál Bothmer a vyjádřil úctu k hrdinům od Gallipole, pod Şevkiho vedením, spolu se všemi německými, rakouskými a maďarskými vojáky.
Dne 22. srpna, poslal plukovník Yakup Şevki, vrchnímu velitelství zprávu, v níž stálo, že turecké síly jsou připraveny ve svých pozicích a jsou připraveny k boji. Další den zjistil letecký průzkum, ze sousedního Hofmannova sboru, že se rusové připravují k útoku.

První kontakt s rusy

Ruský útok započal 2. září a první boje byly nejtěžší , severně od tureckého sboru. Zde dislokovaná německá 55. Divize, čelí moderním, ruským silám, podporovaným intenzivní dělostřeleckou palbu směřující na přední linii, která byla široká jen 4 km. V poledne, bylo několik tureckých regimentů zataženo do bojů. Jmenovitě se jednalo o 77. pluk, který přišel do kontaktu s nepřítelem jako první, a dokázal odrazit útok ruské pěchoty, která překročila řeku Zlotopila. Mezitím, dostaly rezervní prapory 19. divize rozkaz, přesunout se na sever a podpořit zde bojující německou divizi.
Rusové se pomalu dostávali do výhody a dařilo se jim Němce tlačit. Dne 3. září, Hofmannův sbor zahájil protiútok. Podařilo se mu však jen nepřítele zpomalit a zdržet. V noci ze 4. na 5. září, generál Hofmann zopakoval útok, ale tentokrát požádal turecké dělostřelectvo o podporu. Tentokrát byl protiútok úspěšný a rusové se museli stáhnout z německých pozic. Díky tomu se podařilo udržet Turecko-německou frontu na severu.
Brzy po tomto úspěšném protiútoku, zaslechli vojáci turecké 20. Divize, exploze v jižním sektoru. Byla to těžká dělostřelecká palba, po které rusové útočí na 25 km široké frontě. V noci z 5. září, proběhly na této frontě. Rusům se podařil průlom na bavorskou 1. rezervní divizi, která musela vyklidit své opevněné pozice. Zase je ale museli obsadit, jelikož se zdařil další protiútok. Rakouské jednotky v okolí ale rychle ustupovaly a místním jednotkám hrozilo obklíčení, což byla špatná zpráva pro generála Bothmera. Hrozilo že bude Gerokova skupina a turecký sbor obklíčen nepřítelem a zcela odříznuta. Navíc nebyl čas a ani dostatečné síly, aby bylo možné, ruský parní válec zastaven. Bothmer nařídil ústup, dne 5. září v 20:00. Podle jeho nového plánu, měla Gerokova skupina a turecký sbor, zaujmout nové pozice, vzdálené 20-30 km a zaujmout zde novou, obranou línii.

Návrat

Během obdržení zprávy k ústupu, se nacházelo turecké velitelství uprostřed zmatku. Vojsko totiž nebylo v kontaktu s nepřítelem a bylo tedy obtížné, vysvětlit vojsku důvody tohoto ústupu. Vojáci totiž přišli o mnoho přátel při bojích o pár metrů území a nyní měli vyklidit území o rozloze 20 kilometrů (!). Ne jen, že se jim tato myšlenka nezamlouvala, ale především postrádali zkušenosti a cvik s ústupovými přesuny.
Ústup se musel provést v naprosté tajnosti, jelikož pokud by se nepřítel dovtípil, co se chystá, mohly být důsledky katastrofální. Podle plánu, mělo linii držet osm z čtyřiadvaceti praporů, v opevněních na západním břehu řeky Zlotalipa a jako zadní voj, pak pěšky ustupovat přez lesy až dosáhne nové obrané linie (tzn. 20 km). Plán byl proveden o půlnoci a zadní stráže měli klidnou noc. Rusové spali.
Mlžného rána, dne 6. Září, zahájili rusové masivní útok na stará opevnění. Turecké prapory opětovaly palbu, jak jen dokázaly. Ruské velení si ale rychle uvědomilo, že počet střelců byl jen dvoutřetinový, než během předchozích dnů. Mezitím turečtí velitelé, museli čelit velice složitému rozhodnutí. Jednotky byli příliš slabé na udržení linie, ale pokud by ustoupily moc brzo, hrozilo že ohrozí ostatní dvě divize, které by neměli čas na přípravu pozic.
Podplukovník Bahattin Bey, velitel 61. pluku a 20. divize, se rozhodl pro částečný ústup. 2. prapor mě setrvat na pozici a 5. Prapor mě ustoupit. Rusové ale léčku prokoukli a zahájili útok na turecké jednotky. Ty utrpěly těžké ztráty

Turecká vojska na pochodu

Tyto boje prokázaly, že linie dlouhá 16 km byla prostě příliš široká pro jeden sbor. Velitel armádního sboru, plukovník Yakup Şevki, požádal, aby kopce a některá pole kolem nich, která měla na starost 20. divize, připadly bavorské 1. rezervní divizi, aby tak zúžila tureckou linii. Tak se také stalo. Během následujících dnů, byl v Haliči klid. Turecké a německé jednotky byly posíleny a mezery byly obsazeny. Mezitím rusové připravovali útok do oblasti Lipicadolna na jihu, který byl spojnicí mezi tureckými a bavorskými jednotkami. Dne 16. září, rusové zahájil hlavní útok. Útok opět zahájila těžká dělostřelba na turecké pozice a následný útok pěších jednotek. Rusové dokonce použili jedovatý plyn. Soustředili jej především na 62. Pluk. Vliv však byl minimální, jelikož byla turecká vojska, vybavena protiplynovými maskami. (na rozdíl od tureckých jednotek, na jiných bojištích. Tam turecká vojska masky postrádaly – ruský plán byl tedy chytrý a promyšlený).
61. pluk byl nucen ustoupit a situace začala být velmi nebezpečnou, protože po několika týdnech intenzivních bojů, přišli turci o taktické rezervy na levém křídle. Ve tři hodiny, téhož dne, zahájila německá, 65. brigáda podporovaná dvěma prapory z tureckého 20. divize, protiútok.
To bylo poprvé, kdy německá a turecká vojska, měla bojovat společně. Přes všechny potíže v koordinaci (zejména jazyková bariéra) byl protiútok velkým úspěchem. Čímž byli rusové zahnáni do výchozích pozic. Dne 17. září, se rusové pokusil o další útok, ale byl odvrácen tureckým protiútokem (bajonety).
Během bojů mezi 16. a 17. zářím, ztratil turecký XV sbor 95 důstojníků a 7000 mužů. Odhady ruských ztrát se pohybují mezi 15ti až 20ti tisíci. Fronta se stabilizovala a po zbytek září probíhaly jen drobné, lokální boje. Němci přesunuli, jako zálohu, k XV. armádnímu sboru, jeden pěší pluk, jeden jezdecký pluku a několik dělostřeleckých baterií. Turecký voják, Ibrahima Efendi (Arıkan), veterán těchto bojů, napsal ve svých pamětech, že i přes ztráty, byla solidarita mezi tureckými a německými vojáky pozoruhodná.
Dne 30. září, opět propukly boje, kdy ruský kavkazský 3. sbor zaútočil na turecké line. Turecké pozice několikrát změnily vlastníka, na konci dne se ale rusové museli vrátit zpět s prázdnýma rukama. Turecké ztráty, toho dne, činily 45 důstojníků a 5.000 mužů.
Dne 5.-6 října, rusové obnovili útoky s 13 pluky a podařilo se jim obsadit kopec Cevatbey (pojmenovaný po padlém důstojníkovi), v jižní části turecké linie. Po těžkém boji, získaly čtyři turecké prapory, kopec zpět. Ztráty činily 15 důstojníků a 3.000 mužů. Ruské ztráty byly odhadnuty na 12.000. Co se týče bojů v tomto období, napsal turecký důstojník poručík Mehmet Şevki Bey, ve svém deníku, že turci byli v této době zkušení a zvyklí na urputné boje. Přesně věděli, co mají dělat a snadno tak dokázali odrážet ruské útoky.
"V těchto dnech, probíhala intenzivní dělostřelecká palba, trvající déle než 24 hodin, s cílem zničit naše přední linie. Ty byly obsazeny jen řídce. Během začátku ostřelování jsme evakuovali tyto linie a stáhli je na čtvrtou linii. Pak proběhl naivní útok ruské pěchoty, která byla zcela vystavena naší palbě. Přišli o 80% ze svého počtu, ale zbylých 20% i nadále bojovalo. Bojovali s našimi muži, tváří v tvář, v lese s naší pěchotou. Bojovalo se granáty a bajonety. Za nepřetržitého skandování "Alláh Alláh" byli rusové donuceni k ústupu. Naše vojsko pak obsadilo naše pozice, o které jsme přišli během dělostřelby. Následující ruské útoky probíhaly zcela stejně, boj se stal rutinou a vždy byli zastaveni dříve, než dosáhli našich pozic. "

Zimní spánek

Dne 8. října, byl velitel sboru plukovník Yakup Şevki povýšen na brigádního generála. Následujícího týdne, po těžkých bitvách z 5. a 6. září, vojáci odpočívali a probíhala reorganizace. Probíhaly jen menší ruské pokusy o zisk některých území, ty ale byly snadno odraženy. Mezitím Bothmer zkrátil délku sektoru XV. sbor o 10 km, umístěním německé 36. pěší divize v jižní části sektoru, který byl dříve obsazený tureckou 20. divizí. Turečtí vojáci tak získali potřebný čas na potřebný odpočinek a nabrání nových sil. Dne 10. listopadu, byl brigádní generál Yakup Şevki, odvelen do Turecka, kde převzal velení 14. armádního sboru a byl nahrazen brigádním generálem Cevatem Pašou. Listopad a Prosinec 1916 proběhl bez vážných střetů. Byla totiž zima a obě strany měly plné ruce práce se zajišťováním zimních uniforem a zásob pro své vojáky.
Na začátku roku 1917, byly ztráty doplněny čerstvými vojáky z Turecka a počet vojáků, XV. armádního sboru vzrostl na 27.031 mužů, s dalšími 5.668 muži, prodělávajícími výcvik v zázemí. Sbor byl také významně posílena novými jednotkami, čímž posílil svou bojovou účinnost. Tito zahrnovali dělostřelecké baterie, ženijní jednotky, leteckou skupinu, balónovou jednotku, polní pekárnu, dopravní jednotky a veterinární nemocnici. Turečtí důstojníci se zúčastnili výcvikových a vzdělávacích programů (patrně novou taktiku bojových oddílů – Sturmtruppen).
V roce 1917 navštívil turecká vojska v Haliči, korunní princ Abdurrahim, dne 4. ledna. Byla to velká morální vzpruha pro utužení morálky bojujících vojáků. Dalšího dne následovala návštěva delegátů od Císaře Viléma a později, 22. ledna, byli úspěšní turečtí velitelé i vojáci, dekorováni německým železným křížem. 4. února byl brigádní generál Cevat Paša, navštíven samotným Císařem Vilémem. Později, 28. ledna, 17. a 25. února, se rusové pokusili obsadit Chikilanské kopce v severní části tureckého sektoru. Během všech těchto útoků, byli za těžkých ztrát odraženi. Několik útoků v březnu a dubnu, také nepřinesly žádný výsledek, pouze další ztráty na ruské straně.
Během dubna, se dva rustí vojáci přiblížili k tureckým zákopům s bílou vlajkou. Po souhlasu velitelů na obou stranách, byly umožněny vzájemné návštěvy. Nicméně, toto mírumilovné jednání brzy skončilo, když rusové vzali dva německé vojáky jako rukojimí.
Rusové se připravovali na nový útok. Byli posíleni jednotkami ze Sibiře a finskými jednotkami. Kerenský a generál Brusilov navštívili frontu. V květnu, XV. armádní sbor obdržel rozkaz, aby se vrátil zpět do Turecka. 19. divize měla odejít co nejdříve, ale 20. divize měla ještě nějakou dobu zůstat v Haliči. Od 11. června do 7. Července roku 1917, byla 19. divize zcela přestěhována, zpět do Turecka.

Ruská poslední naděje

Významný ruský útoku započal 29. června. Pozice byly ostřelovány novým, železničním dělem ráže 205 mm a houfnicemi ráže 155 mm. Turecká 20. divize a německé jednotky, měly co dělat, aby ustály silnou dělostřeleckou palbu a následný útok početné pěchoty na křídlech. 1. července se stalo mnoho tureckých vojáků obětí ruských plynových granátů. Lieutenant Mehmet Şevki Bey, podrobně popsal celý útok ve svém deníku:
"Všimli jsme si, že granáty dopadající na naše pozice, nevytvářely mohutné exploze a ani nelétaly šrapnely. Bylo možné spatřit zelenožlutý mrak, který pomalu rostl a přibližoval se. Chlorový oblak, stejně jako ten, který Mehmetçik viděl v Berlíně, bylo kolem nás! Počet dopadajících granátů prudce vzrostl a brzy jsme mohli vidět, jak oblak plynu stoupá nejen po naší levici, ale také po naší pravici, také byl před námi a měli jsme jej i v zádech. Byl v podstatě všude. "
Rozsáhlý plynový útok, rusům příliš nepomohl. Situace byla pro ruské vojáky bezvýchodná. Došlo i na boje na bodáky. Po třech dnech těžkých bojů, byli rusové doraženi. Rusové ustoupili ještě dříve, než turecké 20. divizi dorazily posily, tvořené 250. německým plukem.
Nyní nastal čas, aby turecké jednotky přešly do protiútoku. 12. července, začal turecký útok dělostřeleckou palbou ze všech pozic. Ibrahim Efendi napsal ve svých pamětech:
"Naše děla bušila do ruských pozic, s cílem přerušit dodávky střeliva. Ostřelovala nepřátelské pozice a cesty, z jedné strany na druhou. Rusové opětovali palbu celý den. Když začala noc, tempo zpomalilo. Nepřítel opět vypálil plynové granáty na německé pozice po našem levém křídle, ale nezpůsobil tak žádné škody. V noci z 12. na 13. Července, probíhalo další velké ostřelování nepřítele, za účasti německých, rakouských a maďarských děl všech ráží. Zdálo se, že nebe pláče. Kolem druhé hodiny, bylo nařízeno, aby jsme posílili německé pozice u Kurzhani. Okamžitě jsme odjeli a zanedlouho jsme dorazili k německému velitelství."
15. července, bylo velitelství XV. armádního sboru, převezeno vlakem do Istambulu. 20. divize byla nyní pod velením Rohatynského velitelství. Vzhledem k tomu, že všechny ruské pokusy o prolomení tureckého linie byly marné, rozhodli se ustoupit. Vyklidili své pozice, evakuovali blízká města a vesnice. Začali vše stěhovat na východ. 21. července, obdržela 20. divize rozkaz, pronásledovat spolu s německou jižní armádou, ustupující ruské jednotky a zničit je mezi řekami Dněstr a Sereth.
Do pohybu se dali druhého dne. Během postupu byla jednotka navštívena Císařem Vilémem a opět se předávala vyznamenání. Rusové začali budovat obrané postavení, východně od řeky Zebruc. Turecká a německá vojska se mezitím snažila řeku překročit. Zde ale zastihl tureckou divizi, rozkaz k zastavení a připravit se nikoli k překročení řeky, ale k návratu do Turecka.
Dne 5. srpna, byla 20. Turecká divize nahrazena německou 24. divizí, byla přesunuta do zázemí k železničním nádražím. Během příprav k odjezdu, se konaly velké ceremoniály a byly udělovány další medaile a vyznamenání. Dělostřelecké jednotky odjely 16. srpna a jednotky pěchoty je následovaly 22. srpna. Vojáci 20. divize bojovali v Haliči od září 1916 do srpna 1917. Do 26. září 1917 byli všichni vojáci v Istambulu, načež byli převeleni do Palestiny. V bojích proti Rusům se elitní a dobře vyzbrojení turečtí vojáci osvědčili a byli Němci chváleni pro svou udatnost.

Závěr

O událostech na Haličské frontě se v turecké společnosti, mnoho neví. Většina turků sice na vysoké škole slyšela o Haliči, ale většina ji nedokáže nalézt na mapě. Turecká tradice sice glorifikuje a ospravedlňuje válku na vlastní půdě (ve své době na Gallipoli, Palestině, Iráku, Kavkaze atd.), to ale nebyl případ haličské fronty. Tato kampaň ale byla velice důležitá z potřeby lidských zdrojů v oblasti, turecká pomoc umožnila Němcům, aby soustředili své síly na ostatních bojištích. Haličské tažení není mezi turky brána jako "zbytečná válka", zkrátka jen přitahuje méně pozornosti, v porovnání se známými a epochálními bitvami na Gallipoli, nebo dramatem ze Sarıkamışe, kde se jednalo o obranu vlastních území Osmanské říše. Zde jsou sepsány nejdůležitější body, které vyplynuly z turecké účasti na haličské frontě:

- Bylo to poprvé, kdy turecká armáda bojovala na cizí půdě, pod velením spojeneckých sil.
- Haličská kampaň ukázala, jak vysokých výkonů jsou turečtí vojáci schopni, pokud jsou dostatečně vybaveni a zásobeni.
- To co němečtí vojáci dokázali za použití značného množství materiálu, dokázali turečtí vojáci dosáhnout za použití oddanosti své povinnosti, i když nebylo třeba bránit vlastní zem. Jasně prokázali hrdinství a houževnatost, což byly hlavní faktory v úspěšném výsledku. Rakušané a Maďaři také obdrželi stejnou pomoc, ne-li víc, než turci, ale tváří v tvář ruským útokům se zcela zhroutili.
- Turecký XV. armádní sbor utržil během celého působení v Haliči ztráty v počtu 25.000 mužů.
- Rusové zajali 10.000 tureckých vojáků, kteří byli následně deportováni do odlehlých částí říše – na Kazaň, do Moskvy a na Sibiř.


Rumunsko vstoupilo do první světové války na straně států dohody již koncem srpna 1916. Během září se na Balkánskou frontu dostali i turečtí vojáci. Dvě turecké divize posílily čtyři bulharské divize, které spadaly pod 3. bulharskou armádu, které velel německý polní maršíl August von Mackensen. Tyto jednotky překročily Dunaj a pomohly zlikvidovat rumunská vojska a prakticky eliminovat bojeschopnost celého státu.

Zdroj:
http://www.turkeyswar.com/campaigns/galicia.htm
https://en.wikipedia.org/wiki/XV_Corps_(Ottoman_Empire)

Obrázek
Německý císař Vilém II. obklopen tureckými důstojníky provádí přehlídku vojáků XV. osmanského armádního sboru nasazeného na východní frontě v Haliči proti Rusku.

Obrázek
Turečtí vojáci poblíž Rogatyně na Ukrajině (cca 1916)

Obrázek
Turečtí vojáci v Khodorivu (vypadají jako zajatci, ale asi ne) - vyfotografoval Carl Erzherzog

Obrázek
Císař Karel hovoří s tureckými důstojníky na Haličské frontě
vojáci.png
vojáci.png (209.82 KiB) Zobrazeno 1279 x
Naposledy upravil(a) Rase dne 20/6/2022, 18:45, celkem upraveno 3 x.
jmodrak
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1376
Registrován: 20/1/2010, 20:53

Příspěvek od jmodrak »

Zaujímavosti je dosť. Napr. v Pardubiciach v Karanténe sa liečili turecký vojaci, majú tam aj pomník, 508 vojakov. Menšie počty sú aj v Olomouci alebo Brne.
Tiež by ma zaujímalo, či bol zbor vystriedaný inými jednotkami a účasťou Turkov v ďalších bojoch v Haliči.
K záverom -
To co němečtí vojáci dokázali za použití značného množství materiálu, dokázali turečtví vojáci .....
by som tak nevidel, ak spočítam straty, tak mi vychádza kompletný zbor. Ale Turci radi nafukujú niektoré veci.
K pravopisu. Asi ako ja si začiatočník v písaní. Preto si daj článok opraviť niekomu inému. Ja som zistil, že trpím asi "autorskou slepotou", kedy aj po tretej kontrole sa mi zdá bezchybný. Chce to asi prax. Alebo niekoho, ktorý ti to opraví, čo je môj prípad.
Odpovědět

Zpět na „Východní fronta“