UrbanII – to mně zajímalo, zda se ty pohonné hmoty příliš nezahřejí, aby nedošlo k explozi a zda se vracely zpět do nádrže. Ale píšeš, že předehřáté pak ochotněji reagují. Tedy po průchodu chladícími prstenci půjdou pravděpodobně do spalovací komory. A pak u rakety A4 pohánělo palivové čerpadlo také chladící okruh?
Do Forum Fota jsem dal nějaké fotečky čerpadla, schéma motoru a rakety …
Moje další otázka, jak probíhá chlazení motoru u raket na tuhé pohonné hmoty?
Redboy dík, mám v tom trochu hokej, a bylo pro mě lepší položit dotaz. Ohledně toho uvažuji, že v novém projektu bude zavedena:
A) PORADNA pro technické otázky
B) PORADNA pro bojové a strategické otázky
Přeci jen se musí pro laiky nejdřív věci rozložit na části, zjistit čemu nerozumí.
Ale zpátky k věci … Takže borec byl pravděpodobně Michail Kuzmič Jangel. Dovolím si použít v této kompilaci některé tvé citace:
Významní raketoví odborníci:
Wernher von Braun – Německo pak USA (vojenské a kosmické rakety)
Sergej Pavlovič Koroljov – SSSR, kosmický výzkum (Sputnik, Gagarin)
Michail Kuzmič Jangel – SSSR, vojenské rakety (KPH)
Vladimír Nikolajevič Čelomej – SSSR, schopný konstruktér, vynikající manažer a vědec. Teoretik v oblasti proudových a raketových motorů. Rival Koroljova.
Pozn. Je zřejmé, že vojenské balistické rakety, které nesou jadernou hlavici, můžou být za jistých okolností použity jako kosmické pro dopravu družic na oběžnou dráhu.
Vysvětlím nejdřív základy:
Vzhledem k fyzikálnímu skupenství se dělí pohonné hmoty pro raketové motory na dvě základní skupiny:
a) Tuhé Pohonné Hmoty (TPH)
b) Kapalné Pohonné Hmoty (KPH)
Tuhé pohonné hmoty mají před kapalnými řadu předností, z nichž hlavní je ta, že motor na TPH je jednodušší, lacinější a v provozu spolehlivější než motor kapalinový. Ekonomickou nevýhodou TPH je několikanásobně vyšší cena ve srovnání s běžnými druhy KPH.
Tato nevýhoda ztrácí na významu při komplexním rozboru ceny motoru na TPH a KPH stejného výkonu, neboť vzhledem k podstatě jednodušší konstrukci motoru na TPH je cena celé rakety s TPH obvykle nižší než cena složitější rakety s KPH. Tuhé okysličovadlo je hlavním nositelem kyslíku potřebného pro spalování.
A jak to vidí RB: Ve Spojených státech šli cestou motoru na tuhé pohonné hmoty. To se snažili v Sovětském svazu také (viz. RT-2 … větev vývoje, která končí raketou Topol, která v poslední verzi vyústila v raketu označovanou jako Topol M), ale prostě to nešlo.
Čelomej šel jinou cestou. Podobně jako M.K. Jangel šel cestou dlouhodobě skladovatelných KPH. To sebou ale nese dost potíží. Jsou toxické, žíravé, samozápalné. Špatně se s nimi pracuje, je potřeba náročná a drahá zařízení a kvalifikovaná obsluha. Jakákoli havárie je hra o životy.
Jako palivo použil Asymetrický Dimetylhydrazin (toxická a hořlavá látka, možná si upomenete na bezpečnostní opatření při sběru trosek raketoplánu Columbia, důvodem je tato látka, která slouží pro manévrovací motory) a jestli toto je problém, tak okysličovadlo je Oxid Dusičitý, látka jejíž nadechnutí, má za následek srdeční zástavu. Látky jsou po smíchání samozápalné.
Čelomej umístil kapalné pohonné hmoty do samostatných nádrží. Celý systém pojal jako hermetický. Motory od paliva oddělovaly membránové armatury. Tak prostě nebylo třeba žádné tankovací zařízení, látky nepřicházely do styku s okolím, což ještě zvyšovalo jejich životnost (Pozn. nádrže tedy musely být naplněny předem, možnost jejich skladování, membrány sloužily k utěsnění, nebyl vhodný přístup vzduchu).
Celá raketa je pak umístněna v hermetickém kontejneru, který sloužil zároveň jako transportní a zároveň se z něj raketa odpalovala a chránil raketu od plynů při startu. Dá se s nadsázkou říct, že vznikla raketa, která byla schopna podobné exploatace (využití, užitek, připravenost ke startu) jako raketa na tuhé pohonné hmoty (TPH).
Na druhé straně je potřeba říct, že TPH jsou lepší řešení, což dokazuje Minuteman, Topol…., ale prostě ze špatných řešení, se to Čelomejovo jeví jako nejlepší a ve spojitosti s kontejnerem i praktické.
Důvody pro použití KPH a výhody TPH
Jsou tedy zřejmé další výhody rakety poháněné tuhými pohonnými hmotami (TPH). Ovšem jak víme první rakety používaly kapalné pohonné hmoty (KPH). Tyto hmoty byly zřejmě dostupnější a lacinější. Tuhé pohonné hmoty se musely teprve vyvinout, otestovat … byly drahé.
Rakety na TPH jsou prakticky neustále připraveny na start. Avšak u KPH se používá například kombinace alkoholu a kapalného kyslíku - nepraktická manipulace, a není dobré tyto látky přechovávat v nádržích natankované rakety.
Výsledkem těchto závěrů bylo, že se všechny firmy, jenž se měly zájem technologií THP zabývat, musely zahájit výzkum a testy. Jedním z výsledků těchto prvních prací byla na americké straně balistická raketa Polaris.
Skvělé Redboy, píšeš o kosmodromu Bajkonur a té nehodě
…. Na tomto místě nelze znovu nepřipomenout tragédii na kosmodromu Bajkonur ze dne 24. října 1960. Toho dne se připravoval první zkušební start rakety R-16. Natankovaná raketa o hmotnosti 140 tun stála na startovacím stole a probíhala předstartovní příprava. V průběhu testů byla zjištěna závada. Jednalo se údajně o celkem banální problém, ale raketa natankovaná cca 100t extrémně zápalného a toxického paliva a okysličovadla měla být podle předpisu paliva zbavena.
To mělo být odčerpáno, porucha opravena a opět natankována. K tomu ale nedošlo. Na přímý pokyn velitele dělostřelectva a raketového vojska, maršála dělostřelectva Mitrofana Ivanoviče Nedelina, který si přímo na rampě, několik desítek metrů u rakety rozbalil pracovní stůl a spolu s pobočníky přihlížel přípravám startu. Příčinou bylo naprosto brutální podcenění problému a spěch s jakým zkoušky probíhaly. Celý projekt byl sledován až z nejvyšších míst politického a vojenského vedení Sovětského svazu. Tato chyba měla za následek tragický sled událostí.
V době oprav zřejmě palivo a okysličovadlo proniklo do spalovacích komory motoru druhého stupně rakety. Došlo k zážehu jeho motorů a výsledná exploze v okruhu cca 100-120m zabila v podstatě všechny přítomné a zničila startovací pozici. Na místě zahynulo 76 lidí (z nichž 17 byly civilisté) a dalších 16 z 49 raněných podlehlo těžkým popáleninám později v nemocnici. Mezi oběťmi byl maršál Nedelin, Boris Konoplev hlavní konstruktér řízení R-16 pracovníci konstrukční kanceláře, výrobního závodu velené Bajkonuru i vojáci obsluhy OZ. Přímo u zkoušek byl přítomen i M.K. Jangel.
Přežil v podstatě náhodou, chvíli před nešťastnou událostí odešel se skupinou konstruktérů a pracovníků OKB mimo rampu. Podle některých údajů na poradu, podle některých si prostě šel zapálit cigaretu. Sám generální konstruktér tragédii velmi těžce nesl, mezi oběťmi bylo nespočet jeho známých a přátel. Pravděpodobně se jedná o nejtragičtější havárii v dějinách Sovětského raketového vojska a je nasnadě, že o havárie a nehody nikdy nebyla nouze.
Přes všechna zdržení a komplikace byl vývoj rakety R-16 ukončen. Rok po tragédii, 20. října 1961 byla R-16 přijata do výzbroje a 15. června i její šachtová varianta R-16U. Ta startovala jako první Sovětská MBŘS z podzemní šachty. Postupně bylo ve výzbroji až do roku 1977 až 190ks R-16. Většina v povrchovém OZ, zbytek v šachtovém OZ Šeksna-V.
… To jsem přesně potřeboval ….
Jen bych ještě potřeboval vědět něco o tom navádění raket na cíl …