Íránský zbrojní průmysl - letectvo

[Polarfox]

Íránský zbrojní průmysl - letectvo

Letecká technika je vždy jednou z nejsložitějších součástí výzbroje, zvláště co se týká vývoje, údržby a vycvičenosti personálu. Nutno podotknout, že ve všech třech oblastech dostala ta íránská v důsledku nástupu mulláhů, porevolučního zápalu a následně srážky se svým západním sousedem dosti na frak. První starostí porevolučního letectva bylo zajistit vůbec alespoň nějaké letuschopné stroje a schopné piloty. Ačkoli se to podařilo v první polovině války o něco vylepšit, záhy došlo k postupnému a nevyhnutelnému válečnému opotřebení a několik desítek letuschopných letadel a vrtulníků, pro které byly neustále kanibalizovány odstavené stroje, bylo pouhým stínem zašlé slávy šáhova letectva.

I přes některé dílčí modernizační pokusy bylo prvořadou záležitostí zajištění provozuschopnosti zbylého letového parku pomocí vybudování soběstačného průmyslu schopného zásobit letectvo potřebnými náhradními díly, provádět kvalitní údržbu a znovuzprovoznit odstavené stroje. I když je kvalita dílů vyráběných místně v Íránu zpochybňována, nakonec se těchto cílů podařilo dosáhnout a od konce války začal počet provozuschopných letounů i mírně narůstat. Zároveň ale všichni tito přeživší i znovuvzkříšení zástupci letecké techniky běželi svůj předem prohraný souboj s končící životností a stále rychlejším zastaráváním. Řada letadel i vrtulníků prošla modernizacemi, ale i tak bylo nutno bezodkladně hledat náhradu. Modernizační programy tak zároveň posloužily jako testovací oblast pro vývoj vlastních nových typů letecké techniky. I tady se Írán zaměřil na typy, s kterými již měl zkušenosti a v letecké oblasti (alespoň po nějaký čas) značně vypomáhalo Rusko (jak v projekční fázi, tak i použitými komponenty). Probíhá výroba cvičných letounů, vrtulníků, ale místní konstruktéři se nezalekli ani mety nejvyšší, tedy proudových bojových letounů. Zde je ale až příliš patrný náskok zbytku světa, který se Írán snaží chytit sice obětavě, ale stále na bázi staré techniky, která i tak má spíše podobu demonstrátoru a k leteckým jednotkám proniká velmi ostýchavě. Nejmodernějším domácím strojem je typ Saeqeh na bázi stařičké F-5E a pokročilejší projekty se buď rozplynuly po omezení ruské podpory a nebo se nacházejí jen v hlavách generálů a na korbách nákladních automobilů, když defilují ve formě modelu na vojenských přehlídkách, tudíž krásné na pohled leč ve skutečnosti nedosažitelné.

O něco lepší je situace v případě vrtulníků, kdy Írán staví na bázi amerických typů dodaných ještě za šáha, pro něž má vybudovánu rozsáhlou podpůrnou základnu a je schopen produkovat jejich místní upravené kopie (hlavně lehčí transportní typy). Na jejich základě vyvíjí i nové typy, za všechny mohu jmenovat lehký útočný vrtulník Shahed 285. I tak jsou to ale většinou vrtulníky několik let zaostávající za světovým průměrem, hlavní výhodou je, že mohou být dodávány vlastními silami v obstojném množství a doplnit tak prořídlé stavy.

Podobně se dá shrnout i situace v oblasti letecké výzbroje. Írán sice prezentuje mnoho druhů především řízené a neřízené protizemní výzbroje, ale kolik z těchto nových typů tvoří součást skutečného íránského bojového inventáře a kolik z nich jsou pouze makety a prototypy je diskutabilní (stejně tak i výkony).

Írán se tedy do rychle se točícího kolotoče leteckého průmyslu nevrhnul příliš po hlavě a spíše nesměle přešlapuje okolo. Zda-li nakonec nalezne dostatek sil a odvahy ke skoku a překvapí nás nějakým opravdu originálním typem, to nám zatím nikdo nepoví, nezbývá než si počkat a sledovat místní letecké firmy a jejich pokusy.

[Polarfox]

Část první - bojové a cvičné letouny

---

Bojové letouny

Simorgh, Azarakhsh, Saeqeh

Oblíbená inspirace západními vzory se nevyhnula ani vojenským letounům. Základním odrazovým můstkem pro jednu vývojovou větev se stal lehký stíhací letoun Northrop F-5, který Íránu v různých verzích slouží již dlouhá léta. Stejně jako u jiných druhů vojenské techniky, i zde byl nejdříve uspokojen požadavek na údržbu letounů pomocí vlastních sil íránského průmyslu (zde asi největší roli hrála firma HESA sídlící v Mehrabádu, ale nutno říci, že Írán se zároveň v 90tých letech mohutně zásoboval náhradními díly dodanými ze západu pomocí nastrčených firem). Do služby byly následně uváděny poškozené a dříve neopravitelné stroje.

Brzy se ale přikročilo k prvním modifikacím. V rámci programu Offogh byly upgradovány stávající F-5 – v roce 1999 bylo prohlášeno, že dosah palubního radaru APQ-159 byl zvýšen na 64/40 km ve vyhledávacím/sledovacím módu a další úpravy zajistily kompatibilitu s čínskými střelami PL-7 a ruskými R-60 (dále používány ještě americké AIM-9P). Je možné, že vylepšování postarších F-5 pokračuje dále, neboť v roce 2009 měl být představen jeden exemplář vybavený zařízením pro doplňování paliva za letu.

Dalším krokem se stal letoun Simorgh (fénix), což je modifikace nejstarších verzí F-5A a RF-5A na dvoumístnou cvičnou variantu. Celý program dal do roku 2002 nejméně 7 kusů a byl iniciován z důvodu nedostatku pokračovacích cvičných letounů (a jako náhrada starých T-33A). Ale to byly zatím pouze dílčí úpravy a hlavní slovo měli tamější konstrukční kanceláře říci až v rámci košatého projektu letounu Azarakhsh (blesk). Košatého protože je v průběhu let poměrně těžké rozlišit několik vývojových fází a svou roli hraje i typický íránský nedostatek či naopak přebytek (byť ne moc kvalitních) informací.


Simorgh

Azarakhsh přímo vychází ze stroje F-5E a velká část pozorovatelů se přiklání k tomu, že jde o upravené původní trupy (ačkoli Íránci letoun prohlašují za nově lokálně vyrobený), dost možná o některé z poškozených. Z vnějšku je téměř identický s F-5E a hlavní změny se dají nalézt až uvnitř v oblasti konstrukce a elektroniky. Stroj je vybaven novým zesíleným křídlem z kompozitních materiálů, takže pod křídly unese až 1000 kg výzbroje v podobě řízených i neřízených střel, laserem naváděných bomb a jiné výzbroje domácí i zahraniční výroby. Motory J-85 byly upraveny a poskytují vyšší tah. Azarakhsh obdržel laserový značkovač a vylepšený radar (modernizovaný s využitím ruských technologií a součástek). Byly vyrobeny jak jednomístné, tak i dvoumístné stroje (tedy na bázi F-5F), které prošly po roce 2000 operačními testy a celková objednávka zněla na 30-35 kusů. Ale typ byl od začátku plánován spíše jako demonstrátor, což se potvrdilo v roce 2010 prohlášením o zastavení vývoje a celková výroba dala dohromady jen něco okolo 6 strojů (obou variant).

V oběhu se pohybuje i fotografie letounu s posunutým křídlem, ale zda-li se jedná o novou verzi či dezinformaci, netuším.


Azarakhsh (na poslední fotografii středoplošná varianta stroje)

Na stroj Azarakhsh navazuje další vývojová etapa v podobě typu Saeqeh, což je již výrazněji modifikovaný F-5E s nezaměnitelnými dvojitými ocasními plochami (ala F/A-18). Z vnějšku jsou patrné i další odlišnosti ve vstupech vzduchu a motorové sekci (možná použity ruské RD-33). Prototypy se navzájem mírně odlišují (například tvar vstupu vzduchu k motorům). První vzlet se konal v roce 2004 a až doposud by mělo být vyrobeno přinejmenším 5 letadel tohoto typu, který se dle Íránců výkony přibližuje F/A-18 (z jaké dálky se k němu s vyplazeným jazykem blíží ale již bohužel neuvádějí ). Vyrobenými letouny měla být vyzbrojena jedna eskadra, ale opět se jedná nejspíše jen o demonstrátor, který měl posloužit jako pokusný k získání nových zkušeností, které se využijí v programu vyvíjeného cvičného/lehkého bojového letounu Shafagh a k žádné masové sériové výrobě zřejmě v budoucnu nedojde.

http://www.youtube.com/watch?v=Rf1AMcJli1Y
http://www.youtube.com/watch?v=bttQYIrP ... re=related


Saeqeh (na prvních třech fotografiích první prototyp a jeho účast na válečných manévrech v roce 2006, na poslední fotografii pak asi ojedinělý záběr, kde je většina verzí a modifikací F-5 sloužících v íránském vojenském letectvu – Saeqeh, Azarakhsh, Simorgh a F-5F)

F-4

Stárnoucí „nestárnoucí“ F-4 Phantom jsou v inventáři přítomny v počtu něco mezi 50 až 70 kusy (nejčastěji se udává 65, většina je verze F-4E, ale přežívá ještě několik F-4D a pár průzkumných RF-4E, v roce 2006 to bylo 64/12/6 kusů) a tvoří tak stále důležitou součást výzbroje. Za pomoci ruských technologií došlo k modernizaci letitých dříčů, nyní mají upravený radar (dosah APQ-120 u F-4E byl například zvýšen na téměř dvojnásobek), integrována byla i novější výzbroj – především střely R-73 a čínské PL-7 a odbyta nebyla ani protizemní výzbroj, za všechny ostatní mohu jmenovat především střely Ch-58, domácí Qadr, Zoobin a laserem naváděné pumy. Dle íránských zdrojů by měly být schopny nést i letecké verze protilodních střel C-801 a C-802/Noor (tj. C-801K/C-802K)(F-4 nesou maximálně dva kusy).


íránské F-4

F-14

Zatímco F-4 je stále jedním z tažných koní íránských vzdušných sil, zbývající stroje F-14 si udržují pozici „vyšší třídy“ a jsou i po letech asi to nejlepší, co mohou místní generálové vyslat do vzduchu. A ti jsou si toho dobře vědomi, takže časem a bojovými ztrátami očesaná flotila F-14 je obhospodařována se značnou péčí. V současnosti by stále mělo být ve stavu ještě něco okolo 40 exemplářů z téměř osmdesátky původně dodaných kusů, ale jen část je letuschopná (ačkoli po válce došlo k opravě řady odstavených letadel , je to asi 20 až 25 letadel, ale čísla jsou někdy udávána i vyšší). Tyto stroje byly pomocí místních a ruských součástek upgradovány na vyšší standard – byl zvýšen dosah radaru AWG-9 (F-14 nadále v Íránu plní roli mini AWACSu), zbraňový systém byl modifikován a rozšířila se paleta nesené výzbroje (kromě standardních AIM-7, AIM-9 a okopírovaných AIM-54, tak i nově ruské R-73 a letoun je schopen používat širokou škálu protizemní výzbroje). Zbylé letouny očividně čeká ještě dlouhá služba a ještě asi řadu let potrvá, než se na nich projeví zub času. Bezprostřední komplikace ale mohla nastat spolu se škodolibou a účelovou likvidací amerických zásob náhradních dílů pro F-14 v roce 2007. Ačkoli Írán proklamoval plnou samostatnost v jejich výrobě (navíc dle expertízy jednoho ulétnutého stroje navíc, alespoň tehdy, nevalné kvality), předpokládá se, že stále nepokryl celou škálu a až donedávna čile podloudnými cestami tyto díly pro F-14 (a jinou západní techniku) skupoval. Íránští konstruktéři se tak možná budou muset na nějakou dobu trochu otáčet.

http://www.youtube.com/watch?v=l_3jLuW0 ... re=related
http://www.youtube.com/watch?v=P8JcXT2u ... re=related


íránské F-14

Integral/Shafaq, M-ATF, F/B-44 a další běžící či budoucí projekty

Pokud jsou letouny F-14 tím nejlepším, co může íránské letectvo nabídnout, pak je (nebo spíše měl být, viz. dále) lehký cvičný/útočný letoun Shafaq (nebo někdy Shafagh) tím nejlepším, co měl být místní letecký průmysl v dohledné době schopen vyrobit (pominu projekty pokročilých letounů, jejichž praktická realizace je dle mého pro íránské podmínky ve hvězdách). Je celkem typické, že vývoj takto vyspělé techniky nespočíval pouze v místních rukou, ale jednalo se o společný rusko-íránský projekt s původním názvem Integral. Velkou čáru přes rozpočet asi udělali Rusové svým odstoupením od projektu a Írán si dále musel poradit sám (letoun ale byl, jak jinak, vydáván za zcela místní výrobek s minimální pomocí ruských inženýrů na počátku projektu). To se samozřejmě promítlo do termínů a vůbec celého vývoje a doposud nedošlo k žádným letovým zkouškám letounu známého nyní pod místním označením Shafaq. Známy jsou modely a hlavně maketa letounu v plné velikosti. V roce 2009 pak následovalo prohlášení o ukončení projektu (dle článku, který uvádím na konci, především kvůli nekompetentnosti a nekoncepčnosti místního průmyslu a čelních představitelů). Typ byl prohlášen pouze za jakýsi volný koncept bez vyhlídky na sériovou výrobu. Na druhou stranu to nemusí být zas tak překvapující, neboť dle některých ukazatelů se jednalo hlavně o univerzitní projekt bez pevné návaznosti na výrobní závody a většina „omáčky“ a plánovaného použití se na typ mohla nabalit díky přispění vždy pohotové íránské propagandy a světových fandů. A tak asi Shafaq v očích veřejnosti žil životem, který mu stejně nikdy nebyl souzen.

Toliko ale k úvodu, nyní pár bližších konstrukčních informací o stroji Shafaq, což je v základní verzi dvoumístný cvičný letoun, který byl plánován i v jedno a dvoumístné útočné verzi. Na vnějších tvarech a vybavení stroje je již znát krok vpřed od upgradovaných starších typů především americké výroby. Tvarování trupu a speciální povrch má značně snížit radarovou zjistitelnost letounu, moderní měla být palubní elektronika i použitá výzbroj (různé typy naváděné i standardní munice, pravděpodobně i integrální kanón u čistě bojových verzí). Nejasnosti panují v oblasti pohonu. Jednomotorový (rozvíjena byla ale i dvoumotorová varianta) stroj měl být schopen dosáhnout vysoké podzvukové rychlosti, na nadzvukovou Íránci (alespoň dle většiny údajů) rezignovali. Jako pohonná jednotka byl plánován motor RD-33, ale hovoří se i o J-79. V případě sériové výroby měl nahradit řadu letitých cvičných a úderných strojů (například F-5) klasického letectva i Revolučních gard. Bezesporu by hodně přispěl i ke standardizaci a zjednodušení leteckého parku. Leč vše bylo nakonec zcela jinak.

http://www.irandefence.net/showpost.php ... count=2748 (prohlášení o ukončení vývoje a jeho příčinách)

http://www.youtube.com/watch?v=HN1AK-pA8gE


maketa letounu Shafaq a modely cvičné a lehké bojové verze stroje

Nepříliš relevantních informací se nám dostává v případě dalších vyvíjených perspektivních bojových letounů. Ačkoli se jich v různých modelech na íránských zbrojních výstavách a přehlídkách vystavuje přehršel, nedovoluji si zabíhat do jakýchkoli podrobností. A to právě z důvodu absolutního nedostatku jakýchkoli věrohodných údajů či prognóz, navíc popisky jsou často zmatené a modely samotné jsou si často dosti podobné. Za všechny tak jmenovitě uvedu letoun M-ATF (Malek Ashtarts - Advanced Tactical Fighter) a F/B-44 „Íránský lev“. Zatímco první měl vycházet ze společné rusko-íránské kooperace a typu Mikojan LFI, načež byl údajně zrušen (podobně jako Shafaq, který z něj možná i čerpal), druhý již řadu let zavdává příčinu k řadě spekulací. Mělo by se jednat o letoun perspektivně schopný nahradit stroje F-4, F-14 a MiG-29, který má zároveň nést řadu jejich znaků a komponentů (taková maličká chiméra), spekuluje se i o využití prvků z YF-17 (jehož dokumentaci by měl Írán vlastnit). Jedno je ale téměř jisté, i za předpokladu že nějaký vývoj běží, jedná se o běh na velmi dlouhou trať a situace se může kdykoli radikálně změnit. Nezbývá nám tedy než klasický postup, počkat a nechat se překvapit. A doufat, že přitom nezajdeme stářím .


M-ATF (1) a F/B-44 (2 až 4)


na závěr trocha přehlídkové modelařiny – plánovaný letoun Sofreh Mahi (Platýz) (1 až 5), plus další odlišné typy (možná se pod nimi skrývá také zmiňovaný Morg Ashora či je to nějaký druh UCAV) (6, 7), o kterých si Írán může leda nechat zdát…

Cvičné letouny

Tazarve

Konstrukce prvního íránského cvičného proudového letounu prošla několika vývojovými stádii. První verze byla pojmenována Dorna a byla zalétána v polovině 90tých let. V roce 1998 se druhý prototyp, pro změnu pojmenovaný Tondar. Zatím nejznámější je ale třetí vývojová verze – JT2-2 Tazarve. Veřejnosti byl představen v roce 2002. V roce 2005 byla zalétána další upravená verze – Ra´ad. Zatím poslední oficiálně potvrzený prototyp byl uveden do služby taktéž v roce 2005. Celkem bylo objednáno 5 předsériových kusů a 25 sériových letounů, ale nejspíše zatím zůstalo u původních pěti prototypů (z nichž jeden byl v roce 2007 zničen v důsledku nehody). Typ používá americký motor General Electric J85 bez přídavného spalování. Kromě cvičných Tazarve se chystá i lehká bojová varianta, ale až poté, co budou uspokojeny potřeby letectva u cvičných letounů (které mají nahradit dvoumístné cvičné verze letounů F-5).


Tazarve

Fajr F.3

Čtyřmístný cvičný vrtulový letoun. Modifikovaný Cirrus SR-20. Ve výrobě od roku 2001, působí i v civilním sektoru.

http://www.airliners.net/photo/Fajr-3/1444234/L/


Fajr F3

Průzkumné letouny

Bavar 2

Bavar je létající člun využívající přízemního efektu, jehož první prototyp byl představen v roce 2006 a v současnosti jím již Írán vyzbrojil přinejmenším 3-4 letky (nejvíce bylo pohromadě viděno 12 strojů – viz. video, to jsou jediné potvrzené počty). S největší pravděpodobností vychází z civilních letounů obdobného typu a někdy je kladen do přímé návaznosti na ruský stroj ESKA-1 (kterému se podobá takříkajíc jako vejce vejci). Hlavními úkoly má být námořní průzkum a navádění na zjištěné cíle. Vybavení jednomístného průzkumného stroje je spartánské a tvoří ho údajně kamerový systém s nočním viděním a zařízení na odesílání pořízených dat na základnu. Poháněn je obyčejným spalovacím motorem s tlačnou vrtulí a výzbroj je tvořena jedním kulometem (neznámé ráže). Velký humbuk nadělali Íránci okolo údajných stealth vlastností letounku, o čemž se ale dá úspěšně pochybovat a tyto zkazky lze odkázat do říše bajek a legend (jedinou výhodu proti radaru mu může poskytovat malá velikost, stavební materiály a profil letu nízko při vodní hladině, ale samotné tvarování a uchycení motoru nějaký pokus o „neviditelnost“ nutně degraduje). Na internetu probíhají spekulace o jeho možnostech a případném použití jako sebevražedného letounu (při masovém útoku) či nosiče vyspělejších zbraňových systémů (řízené střely a torpéda), ale nemyslím, že by ho Revoluční gardy (které jsou jeho výhradním uživatelem) použily jinak než ke svému průzkumnému účelu a dokážu si ho představit ve spolupráci s mnohem nebezpečnějšími a početnějšími rychlými čluny. Dále může být využit k pobřežnímu hlídkování a boji s pašeráky. Je možné, že v budoucnu budou vyvinuty výkonnější varianty, které budou dimenzovány pro použití sofistikovanějších zbraní, ale zatím je Bavar pouze dalším zajímavým technologickým bonbónkem íránské zbrojní výroby.

Připojuji video zachycující 12 strojů Bavar 2 promenujících se pěkně pospolu v Bandar Abbásu, je zde též vidět jeden stroj dvoumístné (s největší pravděpodobností cvičné) varianty. Doporučuji poslechnout si zvuk motoru .

http://www.youtube.com/watch?v=qTIoezhRS3g


Vlevo sovětský ESKA-1, povšimněte si blízké podoby se strojem Bavar 2 na zbylých fotografiích.

[Polarfox]

Část druhá - ostatní letouny (transportní, speciální atd.)

---

Transportní/hlídkové letouny

Ir.An-140

Írán projevil zájem o omlazení svého leteckého parku v kategorii lehkých transportních letounů a jako vhodný byl vybrán ukrajinský typ Antonov An-140 (z 12ti konkurenčních nabídek, kontrakt sjednám v polovině 90tých let). Jedná se o dvoumotorový turbovrtulový letoun, který se vyznačuje krátkým vzletem a schopností operovat z neupravených ploch. Kromě transportní má vzniknout i speciální námořní průzkumná varianta (v plánu je snad i klasická varianta letounu včasné výstrahy). An-140 je vyráběn (respektive montován) v licenci (první kus sjel z výrobní linky v roce 2001) jako Ir.An-140 (či IRAN-140 a podobné jmenné mutace), zatím ale pouze v civilní dopravní verzi pro 52 pasažérů (či adekvátní náklad). Dle některých zmínek nejsou místní civilní dopravci s těmito stroji příliš spokojeni (ostatně již v roce 2002 zakalila vody dopravní nehoda, kdy po zřícení jednoho z letadel zahynulo všech 45 osob na palubě a to včetně řady specialistů a prominentů ukrajinských a ruských společností kooperujících na licenční výrobě typu An-140).

Plánovány jsou tedy dvě hlavní verze:
Ir.An-140T – Vojenská transportní verze se zadní nákladovou rampou schopná přepravovat i lehká vozidla. Další připravovanou verzí má být Ir.An-140TK.
Ir.An-140MP – Námořní hlídková/průzkumná varianta, která má být vybavena vyspělou elektronikou a vybavením (různá sestava radarů jako FLAR, SLAR atd., infračervené a optické senzory, kamerový systém, záchranné prostředky, detektor magnetických anomálií, sonobóje a jiné), případně i vlastní protilodní a protiponorkovou výzbrojí. Celkově má plnit následující úkoly – záchranné akce a námořní hlídkování, práce v roli letounu včasné výstrahy, velitelského centra, dále navádění na cíl, navádění řízených střel (v roli retranslační stanice), kontrola znečištění aj.

Jak již bylo uvedeno výše, zatím probíhá pouze montáž z dodaných setů a to civilní verze An-140, další fází má být plně soběstačná licenční výroba. Vyráběna má být i vylepšená verze An-140-100 pro 68 pasažérů. Těžko říci, kdy se dočkáme vojenských letounů, ať už budou vycházet z An-140 či An-140-100. Ještě pár let to ale může trvat.


civilní Ir.An-140 (1 až 3) a plánované militarizované verze (4 až 10)

UAV – bezosádkové průzkumné, cílové a útočné prostředky

Ababil, Mohajer

Historie vývoje vzdušných bezosádkových prostředků se odvíjí již od časů irácko-íránské války. Již v roce 1986 tak byl vyvinut typ Ababil (Vlaštovka), jehož výroba pokračuje v mnoha odlišných verzích až dodnes (vyrobeno téměř 400 exemplářů). Konstrukčně se jedná o téměř třímetrový letounek kachní koncepce (některé verze jsou vybaveny dvojitými ocasními plochami pro větší stabilitu) poháněný dvoulistou tlačnou vrtulí a schopný nést až 45 kg užitečné zátěže (pro různé denní a noční průzkumné prostředky). Je vypouštěn pomocí pneumatického systému nebo startovacích raket z mobilních nebo tažených startovacích zařízení (a přistává pomocí padáku nebo malých ližin), pohybuje se rychlostí cca 300 km/h a dosah tohoto prostředku může činit snad až 120-150 km za použití autopilota (při použití klasického rádiového řízení je značně nižší). Existuje několik průzkumných verzí, ale též i verze v roli létajícího terče a dokonce bojového prostředku naloženého trhavinou. V tomto speciálním případě je pak naložen výbušninou (40 kg) a útočí pomocí nárazu na cíl. Kromě íránských ozbrojených sil se Ababily dostaly i do výzbroje organizace Hizballáh. Vylepšená varianta s proudovým motorem Toloue 4 a tím pádem i výrazně vyšší rychlostí (a dosahem) by se měla nazývat Hadaf 1 (možná ještě ani není zavedena do výzbroje, jestli vůbec kdy bude).


Ababil – bez rozlišení verze (1 až 4), cílový Ababil 2 (5), sestřelený letounek Ababil 3 (6) a pohled do řídícího stanoviště prostředků Ababil (7)

Dalším pamětníkem války s Irákem je typ Mohajer, jehož počátky taktéž sahají až k druhé polovině 80tých let. Část z celkem asi 250 vyrobených kusů si stihla svůj debut v tomto konfliktu a kromě průzkumu byly využity i bojově. Konstrukčně se jedná o letounky doutníkovitého tvaru (alespoň u prvních verzí) se spojenými dvojitými ocasními plochami a tlačnou vrtulí. Jednotlivé verze (Mohajer 1 až 5) se od sebe odlišují elektronickým vybavením, konfigurací podvozku a stále rostoucím dosahem. Rychlost všech verzí dosahuje přibližně 200 km/h.

Mohajer 1 – kolový podvozek, dosah cca 30 km
Mohajer 2 – až na přistávací ližiny a mírné odlišnosti vzhledově identický s první variantou, přidán autopilot a výrazně výkonnější průzkumné vybavení, dosah 50-150 km
Mohajer 3 (nebo též Dorna) – údajně vysoce autonomní prostředek, přistávací ližiny, dosah cca 100 km
Mohajer 4 (nebo též Hodhod) – upravený tvar trupu a křídel, nový typ ližin (tříbodová konfigurace, přinejmenším částečně přitažitelné k trupu), dosah 150 km
Mohajer 5 – varianta uzpůsobená pro proudový pohon, stále asi ve vývoji

Jak již bylo poznamenáno v úvodu, Mohajer (respektive verze Mohajer 1) se zúčastnil závěrečných bojů irácko-íránského konfliktu. Většinou se nasazení neslo ve znamení průzkumných akcí (vypouštěn byl snad dokonce i z malých člunů) a korigování dělostřelecké palby, ale Írán vyvinul i útočnou variantu vyzbrojenou šesti raketami PG-7 (užívanými pancéřovkou RPG-7) umístěnými po 3 kusech pod každým křídlem letounku (kromě toho mohly svrhávat i ruční granáty). Takto vyzbrojené stroje útočily například na irácká velitelská stanoviště a staly se tak průkopníky v této oblasti. Dalším aktivním uživatelem, tentokráte modernějších verzí, se stalo hnutí Hizballáh.


Mohajer 1 (1), Mohajer 1 – vyzbrojená varianta (2 až 4), Mohajer 2 (5 až 7) a Mohajer 4 (8 až 11)

Saeqeh 1, 2

Malý cílový letounek existující ve dvou verzích dle komplexity. Vzhledově se neodlišují.
Saeqeh 1 – obyčejný rádiově ovládaný stroj
Saeqeh 2 – GPS systém, možnost simulace radarových a IR emisí
Možno též použít malou statickou kameru v nose letounku (pravděpodobně bez rozlišení verze).


Saeqeh

Karrar

Určitou „lahůdkou“ je čistě bojový typ Karrar, který byl halasně představen v srpnu 2010. Možná si ještě řada z vás vzpomene na titulky v českých sdělovacích prostředcích, kdy éterem létala jména na způsob „Posel smrti“, „Velvyslanec“ aj. a celkově vzbuzující velký rozruch. O co se tedy vlastně jedná? Karrar je plně autonomní úderný prostředek dlouhého dosahu (až 1000 km dle íránských prohlášení) vyvíjený již přinejmenším od roku 2003 a útočící pomocí podvěšené výzbroje v podobě pum (jak klasických „železných“, tak i naváděných) a řízených střel. Tento 4 metrový „posel všeho dobrého i zlého“ (aneb „This jet is a messenger of honour and human generosity and a saviour of mankind, before being a messenger of death for enemies of mankind” bla bla) startuje pomocí odhazovacího raketového motoru a přistává pomocí padáku (pokud se k přistání dostane). Měl by disponovat stealth charakteristikami (na což nevypadá) a schopností kopírování terénu (může být). O řízení se stará inerciální/GPS systém a let je tak plně v rukou letounku (a potažmo božích). Spekuluje se o původu celé konstrukce, někteří odborníci tvrdí, že vychází z cílových letounů MQM-107. Další neznámou jsou možné varianty (ať již současné či budoucí). Předpokládá se (či bylo avizováno/pozorováno) použití v roli střely s plochou dráhou letu, dále v průzkumné, opakovaně využitelné cílové a protivzdušné variantě.

Výzbroj úderné varianty mají tvořit buď dvě 115 kg pumy pod křídly a nebo jedna 227 kg pod trupem. Další představenou variantou výzbroje je podvěšení střel Kowsar a nebo Nasr 1 (asi maximálně dvě jako na známých fotografiích, otázkou je, jak by to bylo u těžší a rozměrnější Nasr 1). Maximum podvěšených střel jsou 4 kusy, ale zde se bude jednat o nějaký jiný menší typ. Otázkou je pak způsob navedení střel a potřebné vnitřní vybavení. To samé platí pro protivzdušnou variantu a obecně celou naváděnou výzbroj.

Karrar je zcela typickým výplodem zdejší asymetrické strategie s nespornou potenciální bojovou hodnotou (pokud má avizované parametry), jakýsi hybrid vícenásobně použitelné levné střely s plochou dráhou letu, která nepotřebuje žádná statická (a lehce odhalitelná a zničitelná) vypouštěcí zařízení a skupinově útočící na svůj cíl (což má asi eliminovat očekávané ztráty a pravděpodbně asi i nijak úžasnou přesnost). Nezbývá než počkat si na další vývoj a případné nové verze a vylepšení...a zároveň doufat, že tento “posel” (ať už čehokoli) bude své poslání plnit pouze v rámci íránského území.

http://www.youtube.com/watch?v=f3AHXv8d4Gw
http://www.youtube.com/watch?v=5xmiC6u-pKE


Karrar

Ostatní UAV

Málo je známo o typech Ra´d (útočný) a Nazir (průzkumný) avizovaných počátkem roku 2010. Snad jen to, že by se mělo jednat o prostředky s krátkým dosahem s velmi malou radarovou odraznou plochou a masově produkované (jak jinak ). Kromě nich Írán produkuje či vyvíjí i další drony, ať již letounové koncepce – Black Eagle (ručně vypouštěný), tak i vrtulníkové – rodina vrtulníčků Shahin. Zajímavá je i řada Orooj s velkým dosahem a vytrvalostí (některé se solárním pohonem) a něco na způsob jihoafrického typu Lark.


Ra´d (snad) (1), Blafl Eagle (2), vrtulníčky Shahin (3), Orooj 1 se solárními energetickými články (4), něco ála Lark (5), neznámý proudový UAV (6) a prvky řídících stanic íránských UAV (7 a 8)

[Polarfox]

Část třetí - vrtulníky

---

AH-1J/Panha 2091/HESA P4

Do Íránu bylo dodáno přibližně 200 kusů bitevních vrtulníků AH-1J Sea Cobra (mírně vylepšené proti americké verzi, hlavně v oblasti motorů, dodáno celkem 202 kusů, z toho 62 strojů ve variantě schopné odpalu střel TOW)), kterých do současných dnů ještě nejméně 50 přežívá (u klasického letectva i jednotek Revolučních gard). V irácko-íránské válce prokázaly své cenné služby a i v současnosti jsou značně oblíbené a zatím stále nenahraditelné (ostatně jiný čistě bitevní vrtulník Írán nevlastní). Už za války proběhly pokusy o jejich vylepšení, jsou známé fotografie s protizemními střelami AGM-65 Maverick či AIM-9 Sidewinder. Nakolik byly tyto modifikace rozšířeny není známo.


íránské AH-1 modifikované pro nesení AGM-65 (1 a 2) a AIM-9 (3 až 5)

Totéž se dá říci i o současných modernizačních snahách známých pod názvy Panha 2091 či HESA P4. Panha 2091 by měl být dílčí upgrade z přelomu století, přičemž HESA P4 má být současný a modernější počin. Ale dají se najít i jiné verze a tak je rozumnější do tohoto rozlišení příliš „nezabřednout“. Obecně došlo k několika změnám, ty vizuální reprezentuje především nový hranatý překryt kokpitu namísto zaoblené verze (zároveň mělo dojít k posílení pancéřování, snad sklo) a jiný tvar přídě se senzorovým vybavením, ty méně patrné pak zbylé modernější přístrojové vybavení („skleněný“ kokpit s multifunkčními displeji, termální senzory, výstražný radar pro zadní polosféru se čtyřmi anténami, GPS systém, možná snad i speciální vrtulníkový radar Hasib s dosahem 4km aj.). Jak již bylo uvedeno, ne všechny stroje byly schopny odpalovat střely TOW (či jejich ekvivalent Toophan), kterýžto problém tato modifikace nejspíše taktéž řeší. Jinak zůstává výzbroj oproti původním Cobrám nezměněna.


některé detaily konstrukce a vybavení modernizovaných strojů plus samotné typy Panha 2091 a HESA P4

Leč v květnu 2010 bylo oznámeno předání 10 „nových“ vrtulníků Tufan (místní označení Cobry) íránskému námořnictvu, které vypadají víceméně jako staré Cobry, ale s řadou vylepšení známých z modernizovaných strojů Panha 2091/HESA P4. Jasně je vidět přebudovaná příď se senzory, stroj má nést multifunkční a průhledové displeje (ačkoli kokpit jimi dle fotografie moc neoplývá), nový komunikační systém a střely TOW/Toophan. Otázka číslo jedna zní, zda-li jsou představené stroje opravdu nové a nebo se jedná o přestavěné/opravené staré stroje (o dost pravděpodobnější možnost). Druhá se pak může zaobírat samotným rozsahem modernizace, neboť se pak zdá, že právě tato podoba bude zatím finální a komplexní změna jako u Panha 2091/HESA P4 se prostě konat nebude. Ani na jednu asi momentálně nenalezneme 100% odpověď a tak opět nezbývá než počkat na další vývoj.


vrtulníky Cobra/Tufan předané roku 2010 (1 až 4) a záchranné zařízení při nouzovém přistání na vodě, které taktéž možná některé íránské stroje nosí (5)

Zafar 300, Shabaviz 2061, Shahed 278, Shahed 285

Velmi oblíbenou platformou, na které Íránci rádi staví, je i typ Bell 206A. A tak Írán rozjel produkci dalších vrtulníků, nyní pojmenovaných jako Shabaviz 2061 (pravděpodobně opravené a později i bezlicenčně vyráběné kusy), které se ale od originálu nijak výrazně neodlišovaly. Vylepšeným typem se stal až Shahed 278, který z Bellu 206 a Shabavizu 2061 úzce vycházel. Zdá se, že oba typy jsou v íránské armádě dosti rozšířené a produkce dosáhla vyšších čísel.

¨
Zleva doprava – původní Bell 206A, Shabaviz 2061, stroje Shahed 278 a tentýž typ námořních složek Revolučních gard

Na základě úspěšného amerického stroje se však vyvíjely i speciální lehké útočné verze. S první konverzí íránské závody vyrukovaly ještě za války s Irákem (snad již v roce 1986). Jednalo se o typ Zafar 300, dvoumístný lehký bitevní vrtulník, který dostal do vínku kromě dosti jednoduše a krabicovitě řešeného trupu (který měl ke svému ladnému předkovi vzhledově přeci jen trochu daleko) výzbroj v podobě kulometu GAU-2B/A (instalovaného pod přídi obdobným způsobem jako u AH-1 Cobra, které se i trošku přídí podobá) a raketnicemi pro neřízené střely ráže 70mm na bočních pylonech (případně kulometnými kontejnery). Typ nebyl dále rozpracováván, neboť výzbroj byla shledána jako nedostačující a jediný prototyp (pokud vůbec kdy létal a nebyla to pouze maketa) je možno spatřit v muzeu.


Zafar 300

V nedávné době ale Írán tuto ideu oprášil a lehký bojový vrtulník ideálně zapadl do jeho plánů na vedení asymetrického konfliktu. A tak vyrukoval se strojem Shahed 285 (nebo též AH-85), celkově ve třech variantách, z čehož jsou dvě pozemní (jedna lehká, určená například k potírání pašeráků a těžší bojová) a jedna námořní. Hlavními úkoly Shahed 285A (těžká pozemní verze) jsou průzkum a v omezené míře vedení bojové činnosti pomocí pevného palubního kulometu (PK ráže 7,62mm umístěného pod přídí, ale je možné, že je to těžší typ ráže 12,7mm, z fotografie to lze těžko identifikovat) a neřízených střel v raketnicích na vnějších pylonech. Námořní Shahed 285C je určen k námořnímu hlídkování a vedení protilodních úderů pomocí řízených střel (letecká verze lehkých protilodních střel Kowsar, což je íránská kopie čínských C-701) a kulomet byl nahrazen pouzdrem s palubním pátracím radarem. Vrtulník může nést dvě protilodní rakety (kromě Kowsar pravděpodobně i obdobné střely TL-10) a stává se tak poměrně hodnotným přírůstkem schopným zasáhnout proti menším (vzhledem k velikosti hlavic lehkých střel) plavidlům protivníka. Na jedné výstavě byl dokonce zachycen s 8 střelami neznámých parametrů (typ Sadid 1, zatím ve vývoji, bližší údaje jsem nenašel, možná nějaký typ lehkých protitankových/protilodních řízených raket).

Stroje jsou jednomístné, což klade vyšší nároky na pilota při vedení bojové činnosti a elektronické vybavení je, především u pozemní varianty, dosti skoupé (a příliš se neliší od civilních strojů, kromě HUD napojeného na zbraňový systém, několika LCD displejů a GPS). Pozemní průzkumná/útočná verze postrádá téměř jakékoli průzkumné vybavení, což typ při tomto poslání též hodně limituje (ale v íránské televizi se objevil záběr vrtulníku Shahed 285 s kulovou senzorovou hlavicí, takže je zde možná vyvíjen pokrok). Je vidět, že Írán vytvořil co nejjednodušší vrtulník, který bude možno masově nejen vyrábět, ale i použít, typický „výdobytek“ nynější asymetrické strategie. O dosti lépe je na tom námořní varianta, vybavená „skleněným“ kokpitem a palubním radarem a základní bojová hodnota je zde větší. Celkově se jedná o nový typ (z roku 2009) a necháme se tedy překvapit, jakého rozšíření a dalších vylepšení/verzí se dočká.

http://www.youtube.com/watch?v=v2v6kOcJwpw


Shahed 285 (AH-85A - pozemní a AH-85C- námořní) - pozemní verze (prvních 6 fotografií, za povšimnutí stojí rozdílné verze překrytu střeliště kulometu a senzorová hlavice na poslední fotografii pozemní varianty stroje) a námořní verze (4 fotografie na konci)

Shahed 274

Aby nebylo příbuzných Bellu 206 málo, je nutno připomenout ještě typ Shahed 274. Tvarově je od svého vzoru sice odlišný a výrazně zaoblenější, ale příbuznost stejně nezapře. Popud k vývoji tohoto typu vzešel od Revolučních gard a jako program X-5 se propracoval až do svého prvního vzletu v roce 1997. První exemplář tohoto pětimístného typu poháněného 313kW motorem Roils-Royce 250-C20B byl Revolučním gardám předán v roce 1999. Následovala přinejmenším dva další kusy (do konce roku 2001) a předpokládala se produkce 20 až 30 strojů. Nakolik ovšem byla naplněna není známo. Vzhledem k nedostatku jakéhokoli obrazového materiálu k tomuto zajímavému typu se lze domnívat, že nakonec sériová výroba spuštěna nebyla. Ovšem kdo by chtěl podrobnější info, nechť si napíše Revolučním gardám .


Shahed 274 (pravděpodobně na aerosalonu v roce 2002)


Shabaviz 275, AB 212AS

Vrtulníky Panha Shabaviz 275 (nebo též 2-75) jsou odvozeny od typu Bell 214 Isfahan, hojně dodávaného za šáhovy vlády. Do země se dostalo přes 300 kusů dvou verzí (296 Bell 214A a 39 Bell 214C), které ve válkou a dlouholetým provozem očesaném torzu stále létají. Mělo by zbývat cca 50 varianty 214A a 25 214C. Původně se plánovala produkce v samotném Íránu (jak starší verze 214A, tak i speciální 214ST), z které ale z nám již velmi dobře známých politických důvodů sešlo. Írán je schopen kompletní údržby a zároveň produkuje nové stroje pod místním označením Shabaviz 275 (víceméně modernizovaná kopii Bellu 214C asi i „líznutá“ Bellem 205 a AB 212). Nenalezl jsem žádné konkrétní informace o počtu vyrobených kusů. Mimochodem již od roku 2006 je na Írán kvůli bezlicenční výrobě vrtulníků (tedy nejen Bell 214, ale i kopií Bell 206) vznesena žaloba. Z které si ale tento stát příliš velké vrásky stejně nedělá.


Bell 214A (1 až 3) a Shabaviz 275 (4 až 7) a pohled do jeho (doufám) pilotní kabiny (8)

Otázkou pak je, jak je to s případnou výrobou námořního typu AB 212. Asi momentálně neběží, ale prosakují informace o připravované výrobě typu obdobných parametrů, takže i zde se můžeme dočkat v budoucnu dalších přírůstků do sbírky. Navíc Írán usiloval i o získání AB 412, kdy se snažil vzorové exempláře podloudnými cestami propašovat z Itálie a Mexika, zatím neúspěšně.


námořní AB 212

RH-53D, CH-47C

Ještě zapeklitější je situace kolem vrtulníků Chinook a námořních Sea Stallion. Jako zástupci nejtěžší místní kategorie se stále zarputile drží a údajně prošly přinejmenším generálkou motorů, možná nějakými drobnými úpravami a snad instalací neprůstřelných skel. Uvádím je zde tedy spíše pro zajímavost.


RH-53D a CH-47C

[Polarfox]

Část čtvrtá - letecká výzbroj

---

Protiletecké řízené střely

Sedjil

V polovině 80tých let, s válkou proti sousednímu Iráku běžící na plné obrátky, začali Íránci pociťovat nedostatek protiletadlových řízených střel AIM-54 Phoenix, jejichž zásoby pomalu ale jistě docházely. Pro letouny F-14 se tedy začala hledat náhrada a zrak konstruktérů padl nakonec na široce používanou pozemní střelu Hawk (dostupnost byla jedním z klíčových kritérií, na mezinárodním černém trhu nebyla zbraň potřebných kvalit k dispozici a nebo nemohla být pořízena v uspokojivém množství). Záhy začaly v rámci programu Sky Hawk práce na konverzi Hawku (v modernější verzi I-Hawk, dosah 40 km) na leteckou zbraň, přičemž k prvnímu cvičnému odpalu mělo dojít v dubnu 1986. Přes problémy se vzájemnou kompatibilitou radaru AWG-9 a střely Sedjil (jak byla letecká verze Hawku v Íránu pojmenována) se podařilo projekt dotáhnout do funkčního (byť nepříliš uspokojivého, výkony modifikované střely byly totiž značně omezené) stádia a došlo snad dokonce k bojovému nasazení (pouze pár vystřelených Sedjilů, existují dva nepotvrzené nároky na sestřel). Ale to už vleklý konflikt pomalu končil a po válce se Íránu podařilo podloudnými cestami získat další náhradní díly (a snad i celé střely) k AIM-54 a provizorní Sedjil obratem putoval do důchodu. To je ještě umocněno údajnou schopností Íránu vyrábět vlastní funkční kopie Phoenixů v domácích továrnách. Sedjil se asi nedá označit za příliš vyvedený a ve službě se dlouho neohřál, ale jedná se bezesporu o nezvyklý a velmi zajímavý počin na trnité cestě k soběstačnému průmyslu.

http://www.youtube.com/watch?v=8TQM1MSByWg


střely Sedjil na íránských F-14

Protilodní řízené střely

C-801K (Karus?) – Letecká verze střely čínské protilodní řízené střely C-801. Mohou být neseny letouny F-4 (první cvičný odpal 2 střel se uskutečnil někdy v letech 1997-98), Su-24 a snad i vrtulníky Mi-17.

C-802K - Letecká verze střely protilodní řízené střely C-802 (případně její místní modifikace Noor). Nosiče obdobné jako u předchozího typu (cvičný odpal se uskutečnil z vrtulníku Mi-17). Pravděpodobně produkovaná lokálně (ale nemusí být ještě ve výzbroji).
Odpal z Mi-17 http://www.liveleak.com/view?i=849_1202722417


C-801K

Fajr-e-Darya - Zajímavou položkou je protilodní řízená střela Fajr-e-Darya, která byla uvedena do služby na vrtulnících Sea King (mohou nést 2 kusy). Jde totiž o kopii v celku neperspektivních střel Sea Killer Mk 2, které tvořily raketovou výzbroj fregat třídy Alvand (na nichž se pak přestaly užívat přibližně na začátku 90tých let). Vývoj (snad podporovaný i Číňany) byl dokončen ke konci 90tých let (cca 1997). Není jisté, zda-li pak došlo k nějaké významné sériové výrobě, neboť od té doby se další informace moc neobjevují (až na zcela matoucí varianty, kdy asi dochází k záměně s úplně jiným zbraňovým systémem) a pravděpodobně byla dána přednost modernějším typům čínské provenience. Dle fotografií došlo asi i ke změnám, neboť hlavice indikuje změnu naváděcího systému (použit elektrooptický systém).


Fajr-e-Darya na přehlídce (1) a při odpalu z vrtulníku SH-3 Sea King (2)

[Polarfox]

Část pátá - zajímavosti

---

rezervé

[Polarfox]

Přidán transportní/hlídkový letoun Ir.An-140.

Wed 01 Jun, 2011 21:25
Přidány: vrtulníky Shahed 274, Shabaviz 275, AB 212, RH-53 a CH-47.

Mon 30 May, 2011 21:02
Přidáno: střela Fajr-e-Darya a bezosádkové letouny.
Přidány: letouny Shafaq, M-ATF a další projekty, vrtulníky AH-1/Panha 2091/HESA P4.

Sloučil Hydrostar

[skelet]

Írán představil nový stíhácí letoun Qahir 313, který sám vyvinul i vyrobil. Světu jej ukázal při příležitosti oslav výročí islámské revoluce z roku 1979, která vedla k nastolení teokratického režimu.

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/iranci-predstavi ... anicni_paw

[Polarfox]

Koukám, že se íránští modeláři předvedli

[skelet]

TAdy jsou pěknější fotky
http://www.islam-azeri.az/%C4%B0ran%20Q ... haber.html
V každém případě mají "modeláři" dobrou fantasii. Takhle nějak si představuju letadlo budoucnosti, akorát s výkonnějšími motory, tady budou stěží J85

[kopapaka]

No pokud by to mělo nahrazovat F-5ky, tak proč ne. Hodně záleží na tom, k čemu ta předváděčka měla sloužit. Jestli je to jen propaganda ( ven nebo dovnitř? ), maketa skutečného budoucího stroje a nebo něco jiného?
Ale vypadá opravdu moc hezky

[Trismegistos]

No pokud by to mělo nahrazovat F-5ky, tak proč ne. Hodně záleží na tom, k čemu ta předváděčka měla sloužit. Jestli je to jen propaganda ( ven nebo dovnitř? ), maketa skutečného budoucího stroje a nebo něco jiného?
Ale vypadá opravdu moc hezky

Podle snímku kokpitu se jedna na 100% o maketu.

Edit: Přidány fotografie

[skelet]

No podle nasávacích otvorů to bude tak maximálně jeden motor J85, takže to je buď jen maketa demonstrátoru nebo maketa pilotovaného RC modelu

[kopapaka]

Mě napadla jedna věc, jestli nemá jít o létající obdobu těch obtížně zjistitelných rychlých člunů co má námořnictvo...Pak by ta velikost při použití dostupných prvků RL neviditelnosti mohla mít smysl...

[skelet]

Akorát kam dáš výzbroj?

[jersey.se]

Trochu pochybuju ze je to vubec nadzvukove. Nebo jo, pochybuju o tom dost. Ten profil, lomeni a vubec...

[Alchymista]

pokiaľ "to" vôbec lieta, tak to bude najskôr niečo podobné SAAB 210 Lilldraken.

údajne "letové zábery" diskutovaného stroja http://www.youtube.com/watch?v=ok2aMgfBdCs
jednoznačne - rádiom riadený model s nepatričným zvukom

[Polarfox]

Při posuzování tohohle stroje je třeba vycházet z toho, co se jim už povedlo realizovat. A pokud nebyli dosud schopni zplichtit pořádně dohromady ani jednodušší stroj, tak je tohle na 99% blamáž. Navíc se jedná o stát, kde je blamáž pojem numero uno...

Jinými slovy hezká maketka, z které se za 10 let může něco vyklubat

[pomala.jesterka]

Mě zaujaly ty anglické popisky. Jedna moje teorie praví, aby nepřátelští letci jednoznačně věděli, že je v v kokpitu nebezpečný pilot. Druhá je, že toto je exportní verze pro US/GB. Podle třetí fotky budou v bojových akcích asi potřebovat prodlužovačky.

[skelet]

zas kdyby to lítalo, tak je to sympatický následovník amerického programu LCBAA a britského programu SABA z druhé poloviny osmdesátých let. Něco takového by se mi líbilo i u nás.. celokompozitový, lehce nadzvukový letoun, s jedním nebo dvěma motory F125