Dějiny pozdní antiky v letech 360–364

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav, Thór, Hektor

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Dějiny pozdní antiky v letech 360–364

Příspěvek od kacermiroslav »

Dějiny pozdní antiky v letech 360 – 364

Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky: kacermiroslav

Rok 360
ŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Barbaři napadli římskou Británii
Proti divokých Skotů a Piktů, kteří napadli římské provincie v Británii, vyslal caesar Julianus [1] náčelníka polních vojsk Lupicina. Generál si vzal pomocnou lehkou pěchotu Herulů [2] a Batavů, k tomu dvě jednotky z Moesie a koncem zimy s nimi přišel do Bononie (Boulogne-sur-Mer, Francie), aby se přeplavil do Rutupií (Richborough, Velká Británie) a odsud pokračoval přes Londinium (Londýn, Velká Británie) dále na sever. O výsledcích tohoto tažení se Ammianus Marcellinus nezmiňuje.

Barbaři napadli římskou Británii
Problémy na britských hranicích vyvstaly roku 360, kdy Skoti z Irska a Piktové [3] ze Skotska porušili dohodu s Římem, což dává tušit, že nebezpečí hrozilo už dříve a bylo zažehnáno diplomatickým jednáním (a pravděpodobně, jak bylo zvykem, také zlatem). Když dobře informovaný soudobý dějepisec Ammianus Marcellinus [4] líčí řadu barbarských nájezdů na místa při hranicích Británie v roce 360, říká nám, že v tom čase „nad provinciemi ležel příkrov strachu“, a významně dodává, že „byly již vyčerpány pohromami, jež se kupily celá léta“.

Pozn.:
První římský pokus o ovládnutí Británie uskutečnil již G.I.Caesar v polovině prvního století před Kristem. Skutečného úspěchu dosáhl až císař Claudius v polovině prvního století po Kristu. Pro ochranu Anglie, kterou se podařilo Římanům ovládnout, byla šíje na hranicích mezi Anglii a Skotskem přehrazena tzv. Hadriánovým 117 kilometrů dlouhým valem (stavba zahájena roku 122 a dokončena o cca 10 let později). Jak název napovídá, stavbu zadal císař Hadrián (+138), který jej také osobně v roce 122 navštívil. Jak se Římanům dařilo pronikat na sever, zřídili roku 142 další obrannou linii, tzv. Antoniův val. Ten nechal vystavět císař Antonius Pius (císař v letech 138-161) a stavěl se dva roky. Val dosahoval délky 60 kilometrů od dnešního Old Kirpatricku k Firt of Clyde. Římanům se ale nepodařilo zpacifikovat keltské a piktské kmeny usazené mezi oběma valy. Po dvaceti letech tak byli nuceni Antoniův val opustit a stáhnout se jižnější Hadriánův val. Vzhledem k tomu, že ten byl jednou tak dlouhý, byl logický těžší úkol jej bránit a vyžadovalo to větší počet vojáků. Ještě roku 208 se císař Septimus Severus (císař v letech 193-211) pokusil znovu ovládnout Antoniův val, ale jeho pokus byl neúspěšný.
Obrázek
Hadriánův a Antoniův val v Británii

Caesar Julianus provolán augustem
Císař Constantius II. [5] stíná hlavy za minulý rok Peršany dobytou Amidu (Diyarbakir, Turecko): schopný generál jezdectva Ursicinus je místo vrchního velitele východní armády Sabiniana neprávem obviněn z pádu této důležité pevnosti, shledán vinným a propuštěn z armády do ústraní. Imperátor se rozhodl provést odvetný úder, a proto sbírá armádu a svého západního césara, bratrance Juliana žádá, aby mu poslal pomocné jednotky Herulů, Batavů, Keltů a Peltuantů (Drzounů) a dále ze všech ostatních jednotek tři sta nejlepších mužů. Všem má velet Lupicinus, o němž však císař ještě nevěděl, že je v Británii. Vojáci ovšem sloužili pod podmínkou, že nikdy nebudou odveleni ze záalpských krajin, a Julianus si uvědomoval, že by vyplněním příkazu oslabil obranu Galie a zmařil další nábor nováčků. Přesto jim dal rozkaz k odchodu s tím, že si mohou vzít rodiny a použít státních poštovních vozů. Nespokojené vojenské oddíly právě procházely Parisiemi (Paříž, Francie) a Julianus jim vyšel vstříc na předměstí, aby se s nimi rozloučil. V noci však vojáci vyvolali vzpouru a zaskočeného Juliana provolali augustem. Celý nejistý a zmatený vyslal na východ poselstvo s úkolem celou záležitost bratranci Constantiovi vysvětlit.

Pozn.:
Provolání vojska Juliána augustem (císařem), to se rovnalo velezradě. Julián se tak v tom momentě stává proticísařem svého bratrance a má na výběr. Buď se pokusit chopit vlády nad celým římským Impériem a sesadit právoplatného císaře, nebo se zříci tohoto titulu. To ale nebyla nijak jednoduchá věc. Mohl by tím proti sobě poštvat vojsko, a navíc jeho bratranec byl silně nedůvěřivý. Ostatně již roku 337 nechal císař Constantius vyvraždit prakticky všechny mužské potomky své rodiny (i když se vedou spory, jestli za tím byl skutečně on) až na Juliána a jeho bratra Galla. Toho ale nechal pro podezření z velezrady roku 354 popravit. Z celé císařské rodiny tak zůstali pouze dva mužští potomci, Constantius a Julianus.
Obrázek
Císař Julius Apostata

Boje na západní frontě
Aby vojáci nevyšli ze cviku a zbytečně nelenošili, přešel Julianus u města Tricensimy (Kellen, SRN) Rýn a lehce přemohl attuarijské Franky, kteří „volně rejdili po okrajových částech Gallie“. Římské legie se pak vracely po řece k Rauraku (Kaiser–Augst a Basel–Augst u Basileje, Švýcarsko) a po cestě zpevňovaly hraniční opevnění. Na zimu se šlo přes Besantio (Besancon, Francie) na jih do Vienny (Vienne, Francie).

Boje na východní frontě
Perský král Šapúr II. [6] obnovil v Mezopotámii svoji válečnou aktivitu, překročil řeku Tigris a ztekl hradby města Singary (Džebel Singar – Sindžár, severní Irák). Zdá se však, že se již trochu uklidnil a zapomněl na rukáv svého roucha, prostřelený minulý rok u Amidy, protože ztráty na životech civilního obyvatelstva nebyly na rozdíl od minulého roku vysoké. Své noční můře „Závoře Orientu“ těžké pevnosti Nisibis (Nusaybin, Turecko) se opět vyhnul, aby místo ní dobyl třemi legiemi bráněnou Bézabdu (Cizre, Turecko). Zde se jeho mírné chování změnilo k horšímu a obyvatelstvo bylo vyvražděno. Peršané byli nakonec odraženi až od pohraniční pevnosti Virtu (správně asi Birthu) a ustoupili se značnými ztrátami. Julianovo poselstvo našlo císaře Constantia v kappadocké Kaisarei (Kayseri, Turecko) a předložilo mu „vysvětlující“ dopis. Po jeho přečtení „vzplál císař neobyčejným rozhořčením“. Přesto se rozhodl nejdříve zdeptat Peršany a bratrance si nechat nakonec. V září přitáhl Constantius k Amidě (Diyarbakir, Turecko) a při pohledu na vypálené a zničené dvacetitisícové město „hlasitě plakal“. Římské vojsko sice oblehlo město Bézabdu, drsné zima jej však přinutila stáhnout se do Sýrie a přezimovat v „Perle Orientu“ Antiochii na řece Orontu (Antakya, Turecko).

Pozn.:
Spolu s obránci bylo v době perského útoku v Amidě přítomno asi 30.000 vojáků a obyvatel. Prakticky nikdo nezůstal po masakru, který následoval po obsazení města, naživu. Jen nemnohým, včetně historika Ammiana Marcellinuse, se podařilo uniknout. Město přitom odolávalo velké přesile téměř tři měsíce a mohl být zachráněno, pokud by v dané lokalitě přítomný vrchní velitel Sabinianus podnikl nějaké kroky (napadení týlu, zásobovacích tras atd.). Pád Amidy je podrobněji pospán zde: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4509

Boje na východní frontě
(¬359) Poté co během zimy roku 359 – 360 perský král Šapúr nashromáždil dostatečné množství válečných zásob i vojáků, vpadl na jaře roku 360 do římské Mezopotámie s armádou snad ještě početnější než, byla ta, s níž roku předcházejícího dobyl Amidu. Cílem jeho prvního útoku se stala Singara (Sindžár, severní Irák), město „určitého“ strategického významu, bráněné dvěma legiemi a oddílem místních domorodých vojáků. Po celkem marném verbálním pokusu přimět obránce ke kapitulaci pak postupoval Šapúr klasickými metodami, když se jeho muži snažili hradby překonat žebříky nebo prorazit beranidlem. Obránci pak proti nim nasadili válečné stroje [balisty vystřelující šípy anebo skorpiony metající kameny] a pálili na ně z luků a z praků. Po několik dnů vzdorovali nepřátelské přesile úspěšně, pak ale obléhatelé nasadili beranidlo proti věži, která byla opravena teprve nedávno, takže malta ještě neměla čas zcela ztvrdnout. A právě zde se pod jeho údery začalo zdivo rychle drolit a již za krátkou dobu se celá věž zhroutila. Peršané pak okamžitě pronikli do průlomu a opanovali město, kterému nezbylo nic jiného než kapitulovat Toto snadné vítězství uspokojilo krále natolik, že ukázal svojí přívětivější tvář, když zakázal vraždění a nařídil, aby jak vojákům, tak civilistům byl pokud možno zachován život. Zajatce pak podle obvyklého obyčeje nechal odvést na východní pomezí své říše, aby se zde usadili a bránili jeho zemi proti útokům Indů a Scythů.

Není nijak překvapující, že se Římané ani nepokusili obleženým nějakým způsobem pomoci, neboť Singaru považovali za dostatečně silnou pevnost, jejíž posádka může po dlouhou dobu úspěšně vzdorovat vetřelcům. Kromě toho její obležení trvalo poměrně krátkou dobu než, aby mohla pravděpodobně z Nisibis vzdálené na šedesát mil přijít nějaká armáda, která by zde na okraji pouště mohla mít velké problémy se zásobováním vodou. Město totiž představovalo pouze předsunutou základnu, jež měla sledovat pohyby nepřítele a hlásit přicházející nebezpečí, přičemž nikdo vážně nepomýšlel na její obranu, pokud přitáhl tak silný nepřítele jako roku 360.

Od dobyté Singary postupoval Šapúr kolem Nisibis na sever až k silné pevnosti nazývané Bezabdé (Cizre, Turecko), stojící na východním břehu řeky Tigris v místech, kde její tok opouští kurdské hory a dostává se na mezopotamskou rovinu. Jednalo se o hlavní město provincie Zabdikény, jedné z pěti, které odstoupil perský král Narses (293-302) císaři Galeriovi (dd roku 293 spoluvladař císaře Diocletiana, poté císař v letech 305-311) a které jeho vnuk Šapúr tolik toužil získat zpět. A také Řím si ji cenil natolik, že ji vybavil dvojitými hradbami a umístil za ně tři legie se silným oddílem lukostřelců rekrutujících se z místních zabdikénských horalů. Když si Šapúr v doprovodu svých obrněných jezdců prohlížel hradby Bezabdé, příliš se přiblížil k příkopu a dostal se pod silnou palbu z hradeb. Přesto potlačil svůj hněv a druhého dne vyslal své velmože dojednat kapitulaci města. Po špatných zkušenostech z Amidy však s nimi poslal vysoko postavené Římany zajaté v Singaře, aby se na ně nikdo neodvažoval střílet. Obležení nátlaku neustoupili a odmítli se vzdát, jinak však jednání proběhlo celkem bez incidentů.

Následovalo tedy obléhání města, při němž obě strany použili všech možných metod útoku i obrany. Boje pak byly přerušeny pouze nakrátko, když do perského tábora přišel místní biskup, jemuž se ale nepodařilo získat Šapúrův příslib, že se stáhne. Nakonec Peršané po Singaře prolomili i hradby Bezabdé, pronikli do ní a obyvatele zmasakrovali. Šapúr pak nechal velmi pečlivě opravit její opevnění, poručil přivézt značné množství zásob a vyčlenil pro její obranu posádku skládající se z nejlepších bojovníků, neboť si byl vědom toho, že se Římané se její ztrátou nesmíří a že se jí pokusí získat zpět.

Třebaže zima se již blížila, pokračoval v tažení, při němž se zmocnil ještě celé řady méně důležitých pevností, které nemohly jeho armádě účinně vzdorovat. Nakonec stanul před mocnou pevností jménem Virta (Cizre, Turecko) a její obránce vyzval ke kapitulaci. Když se ani zde nesetkal s kladnou odezvou, zahájil boj a vytrvale útočil na její hradby. Teprve koncem roku poznal marnost svého počínání a s velkými ztrátami se vrátil do své země.

Mezitím císař Constantius řešil těžký problém, zda se má více obávat svého bratrance Juliana na západě anebo krále Šapúra na východě. Nakonec se však rozhodl pro tažení na východ a v předjaří roku 360 opustil Konstantinopol a postupoval Cappadocii (Kapadocie), Malou Arménií do Samosaty (Samsat, Turecko), kde přešel Eufrat, aby svůj hlavní stan rozbil v Edesse (Urfa, Turecko). Za svého pobytu v Cappadocii si k sobě povolal arménského krále Arsaca, aby mu připomněl závazky vůči Římu a utužil jeho loajalitu mnohými dary. V Edesse pak po celé léto sbíral vojsko a válečný materiál a zásoby, přičemž do pole byl schopen vyrazit až o podzimní rovnodennosti. Prošel zpustošenou Amidou, kde se rozplakal nad jejími rozvalinami, a pak již zamířil k Bezabdé, kterou po odmítnutí svých smírných návrhů oblehl.

V tu dobu král stál Šapúr před Virtou, přičemž lze předpokládat, že neudělal žádný pokus své obležené posádce pomoci – pevnost byla dostatečně silná na to, aby si pomohla sama. Císaři Constantiovi tím dovolit vrhnout všechny své síly proti hradbám Bezabdé. Ale nakonec se ukázalo, že obránci mají více sil než útočníci. Perské posádka totiž znovu a znovu podnikala odvážné výpady, při nichž ničila ženijní práci svých obléhatelů. Nakonec pak boje ukončilo až deštivé počasí koncem roku, kdy se pláň kolem města proměnila v jedinou velikou mazlavou bažinu. Císař tedy neochotně zatroubil k ústupu, přešel Eufrat a odešel zimovat do Antiochie (Antakya, Turecko).

Perské vojenské úspěchy z let 359 – 360, pád Amidy, Singary a Bezabdé spolu s nepříliš úspěšnou výpravou proti posledně jmenovanému místu mohly snadno otřást věrností vazalů arménského krále Arsaca a iberského Meribanese. A Constantius si to zřejmě uvědomoval, neboť za svého pobytu v Antiochii v zimě roku 360 – 361 vyslal na tyto dvory své vyslance, aby se snažili jejich loajalitu podpořit bohatými dary. A zdá se, že tato politiky byla úspěšná, neboť ani jeden z králů věc Říma nezradil a nepřešel na Šapúrovu stranu. Je také možné, že Arsaces i Meribanes vyčkávali a pouze sledovali, jak se situace vyvine, aby se přiklonili k tomu, kdo bude jasným vítězem. A než to bude zřejmé, zůstanou na straně Římanů. (→361)
Obrázek
Římská provincie Kapadocie kolem roku 120 p.Kr.

Chrám Boží moudrosti vysvěcen!
Na místě dnešního chrámu Boží Moudrosti (Hagia Sofia) v Konstantinopoli byl tento rok postaven jeho skromnější předchůdce a zasvěcen samotným císařem. Konstantinopolským patriarchou byl jmenován arián Eudoxios, který později bude mít rozhodující vliv na náboženskou politiku císaře Valenta.

Ortodoxní galský teolog Hilarius z Poitiers (Sv. Hilarius z Poitiers; asi 315 – 13. ledna 367) se vrátil ze svého frýžského vyhnanství.

Neklid v oblasti Kavkazu počátkem 60. let snad svědčí o tom, že se Hunové dali do pohybu směrem na západ.


Rok 361
ŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Julianus zasahuje proti Alamanům
„Uzurpátor“ Julianus se již po roce na císařském trůně otrkal a „užíval okázale diadému vyzdobeného třpytnými drahokamy, kdežto na počátku své vlády přijal k okrase své hlavy pouze obyčejný věnec“. Proti Alamanům [7] krále Vadomaria, kteří porušili mírovou smlouvu a vydali se na kořistnickou výpravu do raetijského pohraničí, vyslal vojsko pod velením komita Libinona. Římané se dostali až do blízkosti města Sanctionu (Säckingen, SRN), kde sice byli poraženi, ale podařilo se jim ustoupit bez větších ztrát na životech. Vítězní Germáni vyslali k caesarovi vyjednavače, kteří mu předložili dopis samotného císaře Constantia II., v němž Vadomaria k tomuto loupežnému nájezdu přímo vybízel. Přes toto gesto dobré vůle poslové příliš nepochodili a skončili ve vězení. Římské legie pak znovu vyrazily do akce a při nenadálém nočním útoku potřely Alamany ještě na jejich území. Vadomarius byl zajat a v poutech poslán do Hispánie (podle jiného zdroje císaři). Na území říše však udělal docela slušnou kariéru, i když dost daleko od sídel svého kmene. Stal se vojenským velitelem východořímské provincie Phoenice v diecézi Oriens a v římských službách bojoval i proti Peršanům, a to v době spoluvlády dvou císařských bratří, augustů Valentiniana (365 – 395) a Valenta (365 – 378).

Boj o moc v římské říši
Po potření Alamanů zahájil Julianus zápas o vládu nad římskou říší a spolu se svými galskými legiemi vyrazil na východ s úmyslem obsadit Pannonii a slabě bráněnou Ilýrii. Přes Marcinské lesy (Schwarzwald) postupoval k Dunaji, kde se nalodil na říční flotilu. Také Constantius, který přezimoval v syrské Antiochii (Antykya, Turecko), konal nezbytné přípravy k válce – hledal spojence a činil příslušná opatření, aby povstalcům zabránil ve vylodění v Africe. Nebyl však stále rozhodnut, zda se má nejdříve utkat s Julianem nebo s perským králem Šapúrem, se kterým byl ve válečném stavu již od roku 359. Nakonec se rozhodl potřít Peršany a východní armáda vyrazila k Edesse (Urfa, Turecko).
Julianus proto v poklidu obsadil strategicky důležité město Sirmium (Sremska Mitrovica, Srbsko) a ubytoval se ve zdejším císařském paláci, načež jeho legionáři ovládli strategicky důležitý průsmyk Succi (Trajanova vrata, Bulharsko). Dvě legie se však ukázaly natolik nespolehlivé, že je musel odeslat zpět. Když však tito vojáci přišli do italské Aquileie (Itálie), vzbouřili se a město obsadili. Když se odmítli vzdát, byli tvrdě a dlouho obléháni. Vzdali se až koncem roku. Římskému senátu adresoval Julianus dopis, v němž svému protivníkovi Constantiovi vytýkal hanebnosti a nectnosti; v Naissu (Niš, Srbsko) pak o vzniklé situaci jednal s římskými senátory Symmachem a Maximem.

Pozn.:
Důležité město Sirmium (Sremska Mitrovica, dnešní Srbsko) mělo skutečně císařský palác, ačkoliv se nejednalo o tradiční sídlo císařů. Nicméně jeden z nich Gaius Valerius Maximianus Galerius (+311) si koncem 3. století za své sídelní město zvolil právě Sirmium. Galerius byl spolucísař císaře Diocletiana od roku 293 a spravoval větší část Balkánského poloostrova a Podunají (Thrákii a Ilýrii).
Obrázek
Římské město Sirmium

Smrt císaře Constantia, vlády se ujímá Julianus
Julianovy úspěchy přinutily císaře uzavřít mír s perským velkokrálem Šapúrem, který se dal na ústup s průhledným tvrzením, že věštby jsou mu nepříznivé. Constantius si tak uvolnil ruce a nyní vrhl veškeré své síly na západ:

„Vytáhl [ze syrské Antiochie, Antakya, Turecko] za pokročilého již podzimu, a když přišel do předměstí vzdáleného odtud tři míle, jehož jméno je Hippokefalon uzřel za jasného již dne mrtvolu odpraveného člověka, ležícího s uťatou hlavou na pravé straně a nataženého směrem k západu. Polekán tím znamením, zatímco osud připravoval jeho konec, chvátal dále a přišel do Tarsu (Tarsus, Turecko), kde byl zasažen lehkou horečkou. Domníval se však, že pohybem při cestování může ze sebe setřást kritický stav svého oslabeného zdraví a zamířil krušnými cestami do Mopsúkrény (snad Durak, Turecko), poslední to kilické stanice pro ty, kdo se odtud ubírají, umístěné na úpatí pohoří Tauru. Následujícího dne se pokusil vyrazit dále, ale byl zdržen dotírající naň tíživou nemocí. Nesmírná žár spaloval ponenáhlu jeho žíly, takže nebylo možné se ani dotknout jeho těla, žhavého jako kamínka, a když nepomáhalo užívání léků, lkal, popadaje poslední dech, nad svým zánikem; a tehdy prý ještě při plném vědomí ustanovil Juliana za svého nástupce ve vládě [a přijal křest z rukou ariánského biskupa Euzóia]. Potom ho již trýznilo smrtelné chroptění; i umlkl a dlouho bojoval s duší, jež se chystala odejít. S životem se rozloučil 3. listopadu třicátého osmého roku své vlády ve věku čtyřiačtyřiceti let.“
(Zdroj: Ammianus Marcellinus Rerum gestarum libri qui supersunt)

Někteří císařští hodnostáři se sice snažili prosadit na trůn jiného člověka, ale nakonec rezignovali a k Julianovi vypravili poselstvo s výzvou, aby převzal vládu nad Orientem. Ten i s vojskem prošel Thrákií, překonal průsmyk Succi a přes Filippopoli (Plovdiv, Bulharsko) zamířil na hlavní město. Do Konstantinopole vstoupil dne 6. 12, aby zde byl již 11. 12. korunován římským císařem.

Pozn.:
Julián ziskem císařské koruny zřejmě překvapil nejednoho politika, či vojevůdce. Na jeho hlavu by si ještě před pár lety většina lidí vsadila, že skončí na popravčím špalku, jako většina jeho rodiny. Nakonec po letech domácího vězení a věčného podezírání ze strany císaře, byl vojskem provolán augustem a postavil se tak v otevřený boj proti císařskému bratranci, který měl smrt jeho nejbližších na svědomí. Na rozdíl od svého bratra Galla, prokázal Julián své schopnosti i v těch nejtěžších situacích, do kterých jej Constantius vědomě posílal.

Diplomatická aktivita císaře Constantia
(360) Perské vojenské úspěchy z let 359 – 360, pád Amidy, Singary a Bezabdé spolu s nepříliš úspěšnou výpravou proti posledně jmenovanému místu mohly snadno otřást věrností vazalů arménského krále Arsaca (král 350-367) a iberského Meribanese (Mirian III. král v letech 284-361). A Constantius si to zřejmě uvědomoval, neboť za svého pobytu v Antiochii v zimě roku 360 – 361 vyslal na tyto dvory své vyslance, aby se snažili jejich loajalitu podpořit bohatými dary. A zdá se, že tato politiky byla úspěšná, neboť ani jeden z králů věc Říma nezradil a nepřešel na Šapúrovu stranu. Je také možné, že Arsaces i Meribanes vyčkávali a pouze sledovali, jak se situace vyvine, aby se přiklonili k tomu, kdo bude jasným vítězem. A než to bude zřejmé, zůstanou na straně Římanů.

Podivná válka na východní frontě a smrt císaře Constantia II., velení přejímá Julián
(360) Roku 361 již bylo Římanům jasné, že pokud nezvýší své vojenské úsilí, neprosadí se na válečném poli a neobnoví svoji ztracenou prestiž, mohou Peršané dosáhnout rozhodujícího úspěchu. Ale místo rázných vojenských akcí jsme se tohoto roku na Východě dočkali pouze váhavých a opatrných pohybů obou armád, přičemž za celý rok neuskutečnili ani Římané, ani Peršané jediný vážnější vojenský podnik. Císař Constantius opustil Antiochii (Antakya, Turecko) a přišel do Edessy (Urfa, Turecko), kde si zřídil svůj hlavní stan. Zřejmě se zabýval myšlenkou znovu zaútočit na Bezabdé (Cizre, Turecko), ale pak se spokojil s tím, že část své armády poslal sledovat pohyby perské armády. Jeho příkazy pak byly jasné – neriskovat a nepodstupovat žádné otevřené střetnutí. Také jeho protivník perský král Šapúr nebyl tohoto roku zrovna bojechtivý, a třebaže se ještě počátkem roku tvářil, že půjde až za Eufrat do bohaté Sýrie, ve skutečnosti se nedostal ani do římské Mezopotámie. Týdny a měsíce pak vyplýtval demonstrací své vojenské síly na východním břehu Tigridu a nakonec znervózněn přítomností Constantiovy armády, která jej zpovzdálí sledovala, se začátkem podzimu náhle otočil a aniž se o cokoliv pokusil, vrátil i se svými vojáky do hlavního města Ctesiphonu (předměstí Bagdádu, Irák). Není přitom těžké porozumět defenzivní taktice císaře Constantia. Již celé měsíce dostával svých špehů ze Západu zprávy o krocích jeho bratrance Juliana, které de facto znamenaly vzpouru a vyhlášení války. Pokud Šapúr ohrožoval Mezopotámii, nemohl prostě opustit Východ a čelit výtkám, že preferuje řešení svých osobních sporů před obranou svých východních provincií. A proto se ani nevrátil do Konstantinopole, když ho zastihla zpráva, že se Julianus prohlásil císařem. K občanské válce ale potřeboval armádu silnou a předchozí válkou neztenčenou, a proto vystupoval pasivně a svým důstojníkům zakázal podstupovat riziko bitev. Jakmile však Peršané ustoupili, okamžitě se vydal do Konstantinopole. Jeho motivy jsou tedy srozumitelné. Těžší ovšem je vysvětlit ústup Peršanů. Ammianus Marcellinus tvrdí, že král Šapúr zdůvodnil svoji neochotu překročit Tigris nepříznivými věštbami. My ale nemáme žádné zprávy o tom, že by byl tak pověrčivý anebo že by se někdy nechal ovlivňovat nějakými znameními. Pravou příčinou historik nezaznamenal, ale mohla jí být králova nemoc stejně dobře, jako rejdy vnitřního nepřítele anebo útok nepřítele vnějšího. Ostatně již jednou, když jej napadly východní kmeny, opustil mezopotamské bojiště a odpochodoval na východ, čímž umožnil Constantiovi vydat se proti uzurpátorovi Magnentiovi (proticísař v letech 350-353). A je možné, že i nyní zaútočili barbaři podobně jako roku. Ať však situace byla jakákoliv, Constantiovi se v každém případě uvolnily ruce k tažení do Evropy. K rozhodujícímu měření sil mezi oběma rivaly však již nikdy nedošlo, neboť císař Constantius – možná psychicky i fyzicky vyčerpaný – na cestě z Antiochie do Konstantinopole vážně onemocněl v cilicijské Mopsucreně, kde po krátké době i zemřel.

Julián se tak ujal vlády nad impériem, aniž musel použít sílu svých zbraní. A perský král Šapúr měl již brzo zjistit, že válku, kterou vyvolal spoléhaje se na slabost Římanů, nyní proti němu povede vládce plně kompetentní disponující značnými válečnými zkušenostmi. Julián, na něhož Constantiovou smrtí přešla nejenom vláda nad římskou říší, ale i vedení války na Východě, byl totiž mužem v nejlepších letech, člověk hrdý a sebevědomý, který se takovou energií bojoval s drsnými a bojovnými kmeny Germánie. Za čtyři roky svého působení na Západě vyhnal Alamany a další hrozné válečníky za Rýn a na východním břehu je sužoval tak dlouho, dokud je nedonutil podrobit se majestátu Říma. Osobně byl odvážný, temperamentní až neklidný a velmi ambiciózní, neboť jeho přáním bylo vyrovnat se anebo dokonce zastínit všechny ty hrdiny dávné římské historie. Válku na svém východním pomezí tedy neviděl jako problém, ale jako výzvu a příležitost dosáhnout stejné slávy jako např. Alexandr Makedonský nebo jeho předchůdci na trůnu císaři Traianus, Severus či Marcus Aurelius, kteří osobně vedli anebo posílali vojenské expedice až daleko na východ, aby k provinciím evropským připojili i území v Asii. A proto když Julián bez problémů usedl na trůn, rozhodl se osobně postavit do čela velké armády, pomstít se Peršanům za všechno to pustošení a vojenské porážky uplynulých šedesáti let a dosáhnout takových úspěchů, aby mohl s klidným svědomím přijmout titul „Persicus“. Můžeme však účinně pochybovat, že by chtěl v Alexandrově stylu provést „konečné účtování s Persií“, jak nám to podsouvají tehdejší prameny. Jako vzdělaný muž musel být velmi dobře obeznámen s římskými dějinami, velmi dobře musel vědět o všech vojenských neúspěších Crassem (115-53 před Kr.) počínaje a Constantiem konče. Protože mu tedy muselo být jasné, že podrobené celé Persie by bylo velmi obtížné, ba přímo nemožné, musely být jeho válečné cíle podstatně skromnější – pomstít se východním barbarům, terorizovat je, resp. vyrvat z jejich moci některé provincie. Pozorný římský důstojník, který jej po celou dobu doprovázel a celou tuto válečnou kampaň popsal, nám pak líčí, s jakou radostí se chopil příležitosti pokračovat ve válce na východě, která mu mohla přinést další vítězství. A jeho vojenský talent a zkušenosti stejně jako jeho schopnost nadchnout pro své cíle vojáky mu opravdu dávaly dobré vyhlídky na úspěch. Ale ambiciózní plány na dobytí nejenom celého sasánovského království, ale i Hyrkánie a vzdálené Indie jsou opravdu pouhým produktem historikovy představivosti. (→362)
Obrázek
Oblast Hyrkánie

Náboženské nepokoje v egyptské Alexandrii
Po smrti nenáviděného ariánského císaře propukla v Alexandrii otevřená revolta a dav krvavě zúčtoval s jeho hodnostáři. Pohané i příznivci katolického biskupa Athanasia např. zaútočili na ariánského biskupa Georgia, vyvlekli jej z kostela, přivázali k velbloudu, roztrhli ho a mrtvé tělo i se zvířetem spálili – „Přítel bil přítele, bratr bratra, rodiče děti, konečně jeden druhého.“ Ariáni si místo Georgia zvolili biskupem Lucia. Katolík Athanasios se však vrátil z vyhnanství a vyhnal je z kostelů.

Přírůstek do císařovy rodiny
Císařovně Faustině, druhé manželce císaře Constantia (vzal si ji tento rok po smrti císařovny Eusebie), se narodila dcera Constantia, pozdější manželka císaře Gratiana [8].

Aktivity sv. Martina
Klášterní hnutí se dostalo i na západ – sv. Martin založil v Ligugé první klášter v Galii.


Rok 362
ŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Císař Julianus se odvrací od křesťanství
Římský císař Julianus upevňuje svoji mocenskou pozici, soudí přívržence zemřelého císaře Constantia II. – nejvyššího komořího vydřiducha Eusebia nechal popravit –, z úsporných důvodů propouští nejenom dvořany a eunuchy, ale i kuchaře a holiče. Nový imperátor se veřejně odklonil od křesťanství – proto Julián Apostata (řecky - Odpadlík) – a snažil se zrestaurovat staré pohanské kulty. Ve svém ediktu ze 4. 2. nařídil obnovit zbořené antické chrámy a vrátit je jejich majitelům. Řecký monogram Krista na labaru (vojenské standartě) musel opět ustoupit původnímu římskému orlu, do zasedací síně senátu se vrátil oltář se sochou bohyně Vítězství, odstraněný císařem Constantiem, křesťané dostali zákaz vyučovat ve veřejných školách a zastávat velitelské funkce v armádě. (Římští generálové a budoucí císaři Jovianus, Valentinianus a Valens vážně ohrozili svoji kariéru, když se odmítli zříci své víry.) Julianus se také rozhodl poctít úctyhodného židovského boha Jahva, a proto zahájil práce na obnově jeruzalémského chrámu. Aby zasel nesváry mezi ariány a katolíky, povolal z vyhnanství katolické biskupy a vrátil jim církevní majetek, převedený minulým režimem do vlastnictví ariánů. Katolický alexandrijský biskup Atahanasios čelil na synodě obvinění, že před svými nepřáteli utíkal, upřímnými slovy: „Písmo nás poučuje, že máme utíkat.“ Julianus však jeho návrat do funkce nehodlal tolerovat a znovu jej poslal do exilu s tím, že mu byl povolen návrat do města, ale nikoliv na biskupský stolec. Athanasios na to reagoval klidně: „Přátelé, odejděme na čas odtud; je to jen mráček, který se brzy rozplyne.“, resp. jiná varianta: „Neznepokojujte se, je to jen mráček a rychle přejde“, načež po moři opět prchl a skryl se na poušti. Do Alexandrie se posléze vrátil tajně.

Pozn:
Historici a teologové dodnes vedou dohady, co bylo příčinou odstoupení Juliána od křesťanství, a kdy k tomu došlo. Julián se narodil v roce 331 v Konstantinopoli, tedy téměř dvě desetiletí poté, co jeho nevlastní strýc císař Konstantin Veliký přijal roku 313 křesťanství Ediktem milánským jako povolené náboženství v Římské říši. Julián jakožto člen císařské rodiny dostával náležité vzdělání. Byl vychován k arianismu, které vyznával i jeho bratranec císař Constantius II. (císař v letech 337-361). Nicméně během svých studií se dostal i k četbě spisům pohanského rétora Libania (*cca 314 - +393), jakožto představiteli pozdní sofistiky. Jeho žákem ale nebyl, neboť Juliánův učitel Hekebolios byl Libaniovým sokem. Během studií Libaniových přednášek se zřejmě v Juliánově hlavě začal měnit názor na křesťanství. Brzy také navázal kontakty se stoupenci novoplatonismu, odebral se do Pergamu, aby zde naslouchal přednáškám filozofa Aidesiose. Díky stykům s jeho žákem Maximem z Efesu, kterého si velmi vážil, došlo zřejmě někdy v tomto období k jeho vnitřnímu odvrhnutí křesťanské víry. Křesťanství pro něho ztratilo zřejmě definitivní význam poté, co císař pro podezření z velezrady nechal roku 354 popravit jeho bratra Galla. Podle mnoha historiků se Julianus přiklonil k pohanství již v roce 351, třebaže na veřejnosti nadále vystupoval jako přesvědčený křesťan, což dokumentují z určitých Julianových výroků (např. když v roce 355 kritizoval vojáka v Gallii, kteří se podle něho uměli jen modlit), stejně jako z jedné řeči Libania, který v této souvislosti přikládal zvláštní význam právě výše zmiňovanému Maximovi. Podle některých novějších názorů se sice Julianus již před rokem 360 ztotožňoval s některými pohanskými postoji, to ovšem bylo pro pozdně antické křesťany typické. Teprve po smrti Constantia II. se prý Julianus skutečně odvrátil od křesťanství. Jak sám Julián poznamenává, poslední hezké dny jeho života skončili s jeho odchodem k císařskému dvoru v roce 355, kdy musel na Konstantinův rozkaz opustit Athény, kde společně s pozdějšími církevními Otci Grégoriem z Nazianzu a Basileiem z Kaisareie zahájil studium novoplatonismu u filozofa Priska.

Císař Julianus připravuje odvetnou válku proti Persii
Julianus však nezapomněl na konflikt s perským králem Šapúrem a rozhodl se zahájit proti němu válku. Opravou hradeb thráckých měst a pevností si zabezpečil týl pro případ gótského útoku a pro vojsko sehnal peníze, zbraně a proviant. Po skončení příprav nadchl legionáře kvalitním proslovem a finanční odměnou, a pak vyrazil přes bosporskou úžinu (Dobytčí brod) do Chalkédonu (Kadiköy, Turecko), odkud pokračoval přes Libyssu (Gebze, Turecko) do zemětřesením zničené Nikomédie (Izmit, Turecko). Podarovav přeživší obyvatelstvo trochou peněz, zamířil přes stejně postiženou Nikaiu (Iznik, Turecko), galatský Péssinús (Balahisar, Turecko), Ankyru (Ankaru, Turecko) a průsmyk Pylai (v Taurském pohoří, nyní Gülek Bogazi) do „Perly Orientu“ syrské Antiochie na řece Orontu (Antakya, Turecko). Pobyt v tomto křesťanském velkoměstě však nebyl pro pohanského císaře zrovna klidný. Když poručil odstranit ze sousedství Apollónova chrámu na předměstí Dafné ostatky svatého Babyly, dne 22. 10. chrám čirou náhodou vyhořel. Julianus v tom viděl odvetu fanatických křesťanů, a proto poručil vše přísně vyšetřit. Na popravišti skončil jeden oblíbený kněz a křesťanský chrám byl uzavřen, za což se mu dostalo nenávisti antiochijských křesťanů.
Obrázek
Římská Antiochie

Pozn.:
O řadě svatých našinec mnohdy ani neví, protože jejich popularita nepřekročila daleko hranice jejich působnosti. To je i případ Sv.Bybala (Babylus), který byl v letech 237-253 Antiošským patriarchou. V roce 351 nechal císař Constantius Gallus (+354) na předměstí Antiochie postavit kostel nad ostatky světce, který zemřel roku 253. Podle východní pravoslavné církve je svátek Sv.Babyla slaven 4.září, podle římsko-katolické dne 24.ledna.

Císař Julianus připravuje odvetnou válku proti Persii
(361) Již brzy po smrti císaře Constantia zjistil perský král Šapúr, že válku, kterou vyvolal spoléhaje se na slabost Římanů, nyní proti němu povede nový vládce, muž plně kompetentní se značnými válečnými zkušenostmi. A Julianus, na něhož Constantiovou smrtí přešla nejenom vláda nad římskou říší, ale i vedení války na Východě, byl opravdu mužem v nejlepších letech, člověkem hrdým a sebevědomým, který s takovým úspěchem pacifikoval drsné a bojovné kmeny Germánie. Za čtyři roky svého působení na Západě vyhnal Alamany a další hrozné válečníky za Rýn a na východním břehu je sužoval tak dlouho, dokud je nedonutil podrobit se majestátu Říma. Osobně byl odvážný, temperamentní až neklidný a velmi ambiciózní, přičemž jeho přáním bylo vyrovnat se anebo dokonce zastínit všechny ty hrdiny dávné římské historie. Válku na svém východním pomezí proto neviděl jako problém, ale jako výzvu a příležitost dosáhnout stejné slávy jako např. Alexandr Makedonský nebo jeho předchůdci na trůnu císaři Traianus, Severus či Marcus Aurelius, jenž všichni osobně vedli anebo posílali vojenské expedice až daleko na východ, aby k provinciím evropským připojili i území v Asii. A proto i on, když usedl na trůn, se rozhodl se osobně postavit do čela velké armády a pomstít se Peršanům za všechno to pustošení a vojenské porážky uplynulých šedesáti let a dosáhnout takových úspěchů, které by ho opravňovaly s klidným svědomím přijmout honosný titul „Persicus“.

Můžeme však účinně pochybovat o tom, že by Julianus chtěl v Alexandrově stylu provést „konečné účtování s Persií“, jak nám to podsouvají tehdejší prameny. Jako vzdělaný muž byl velmi dobře obeznámen s římskými dějinami a velmi dobře tedy věděl o všech těch vojenských porážkách Crassem [9] počínaje a Constantiem konče. Protože mu tedy muselo být jasné, že podrobené celé Persie by bylo velmi obtížné, ba přímo nemožné, byly jeho válečné cíle podstatně skromnější – pomstít se východním barbarům, terorizovat je, resp. vyrvat z jejich moci některé provincie. Pozorný římský důstojník, který jej po celou dobu doprovázel a celou tuto válečnou kampaň popsal, nám pak líčí, s jakou radostí se chopil příležitosti pokračovat ve válce na východě, která mu mohla přinést další vítězství. A opravdu jeho vojenský talent a zkušenosti stejně jako jeho schopnost nadchnout pro své cíle vojáky mu opravdu dávaly dobré vyhlídky na úspěch. Ale ambiciózní plány na dobytí nejenom celého sasánovského království, ale i dokonce Hyrkánie a vzdálené Indie jsou opravdu pouhým produktem historikovy představivosti.

Do Konstantinopole pak Julianus vstoupil dne 11. 12. roku 361 a opustil ji po půl roce 12. 5. roku 362. Během této doby nejenom že očistil císařský dvůr od Constantiových hodnostářů, vydal zákony zaměřené proti křesťanství a opatření na podporu a oživení starých kultů, ale hlavně pracoval na přípravě svého perského tažení, které mělo proběhnout co nejdříve. Kromě východní armády pro něj vyčlenil i ty oddíly, které prozatím mohl postrádat na Západě, a všechny je svěřil dvěma pečlivě vybraným generálům Římanu Victorovi a perskému uprchlíkovi princi Hormisdovi, kteří všechny legionáře bez problému přivedli do Antiochie. Pak se za nimi vydal osobně a s velkou okázalostí postupoval Malou Asií, přičemž do Antiochie dorazil 14. 6. či 7. roku 362. Když se opět setkal se svými generály, začal na ně naléhat, aby urychleně vyrazili do pole proti Peršanům. Nakonec se však zklidnil a přijal názor odložit útok, dokud si vojáci z Evropy neodpočinou a nebudou ukončeny všechny přípravy. V plánu totiž nebyl nějaký pouhý výpad přes hranice, ale velký průnik až do samého srdce sasánovské říše ve stylu velké Traiana nebo Severa, kteří přinesli římské orly až na samý jih Mezopotámie. Pro úkol tak grandiózní rozsahu tedy bylo nutno shromáždit obrovské množství válečných zásob a materiálu, ale i opatřit nákladní lodě, které je povezou po Eufratu za pochodující armádou. A tak po celou zimu roku 362 – 363 rekvírovali římští důstojníci vše potřebné, zatímco netrpělivý panovník vysmívaný rozmařilými obyvateli Antiochie se vztekal nad svojí nečinností a toužil vyměnit válku slov, kterou vedl se svými křesťanskými poddanými, za válku vedenou skutečnými zbraněmi, jež tak důvěrně znal.
Musel být ještě v Antiochii, když přijal vyslance perského vládce, kteří sondovali jeho ochotu uzavřít mír – král Šapúr asi znejistěl, když na trůn římských císařů usedl tento mladý a aktivní muž znalý válečnictví a toužící dobýt pro sebe slávy. Nevíme, jaké instrukce Šapúr svým vyslancům dal, ale pravděpodobně jejich prostřednictvím nenabízel žádné ústupky, což by římské zdroje rozhodně nepřešly mlčením, ale zřejmě pouze zachování stávajícího status quo. A pokud tomu opravdu tak bylo, není vůbec překvapující, že jim Julianus nepopřál sluchu. Císařově pověsti by však více prospělo, kdyby s nimi nejednal tolik povýšeně a hrubě. Podle jednoho zdroje totiž před jejich očima roztrhal dopis jejich krále, zatímco podle dalšího jim s opovržlivým úsměvem řekl, že již nemá v úmyslu si s jejich pánem vyměňovat poselstva, protože již za krátkou dobu jej navštíví osobně. A tak když byli takovým způsobem odbyti, opustili perští vyslanci Antiochii, aby králi sdělili, že musí čelit vážné invazi.
Ve stejnou dobu nabízeli císaři svoji pomoc různí nezávislí i polozávislí vládci z oblastí přiléhající k Mezopotámii a slibovali, že se připojí k jeho tažení. Takové návrhy by však náčelníci pouštních loupeživých kmenů udělali každému silnému útočníkovi, s jehož pomocí se jim mělo dostat kořisti, aniž by museli podstupovat nějaké velké riziko. Julianus však jejich návrhy velkopansky odmítl s tvrzením, že Řím raději dává pomoc svým spojencům než by přijímal pomocnou ruku od nich. Avšak udělal přinejmenším dvě výjimky, neboť ještě před tím než vyrazil z Evropy přijal do svých služeb silný gótský oddíl a z Antiochie poslal své posly k Saracénům, aby jim připomenuli jejich závazky poskytnout mu pomocné oddíly a aby trvali na jejich splnění. Až totiž bude postupovat do nitra Persie, tak bude nutné, aby tito lidé z pouště vystupovali jako jeho spojenci a ne jako nepřátelé, přičemž jejich přínos pro zdar celé akce mohl být stejně velký jako škody, které mohly způsobit. Jeho velkou chybou proto bylo, že tomuto spojenectví nevěnoval velkou pozornost a že nezabránil sběhnutí Arabů na stranu nepřítele, přičemž je docela možné, že kdyby se mu je podařilo k sobě více připoutat a udržet je na své straně, mohlo celé toto tažení skončit skvělým úspěchem Říma. Existovali ovšem ještě další „spojenci“, jež nemusel k tažení vybízet, ale mohl jim to přímo poručit. Ačkoliv byl arménský král Arsaces původně na trůn dosazen perským králem Šapúrem, podrobil se císaři Constantiovi a stal se dobrovolně římským vazalem. Třebaže se Arsaces vždy choval loajálně a nikdy neudělal nic proti zájmům Říma, Constantius pochyboval o jeho věrnosti. Ale Julianus jej považoval za přítele a spolehlivého spojence, a proto mu tedy začátkem roku 363 poslal dopis, v němž požadoval, aby sebral co největší branné síly a byl okamžitě připraven vyrazit do akce. Tón listu však byl tak nešťastný, že musel Arsaca, který se zřejmě snažil zachovat neutralitu a nemíchat se do sporu velmocí, vysloveně urazit a znechutit. Arménie totiž vždy byla vazalem jedné země anebo druhé země a bylo pro ni výhodné, že ani jedna z velmocí nebyla v této oblasti hegemonem. Další potíž pak byla v tom, že arménský král se jako pravověrný křesťan musel dívat na Juliána jako na odpadlíka od víry pravé, který silou zakročil proti jejím vyznavačům. A právě proto tuto královu neochotu císaři pomoci sdíleli především jeho vzdělaní poddaní spjatí s křesťanskou vírou. A pokud má pravdu arménský historik, který tvrdí, že dopis urazil náboženskou víru jeho země, pak jednal císař Julianus velmi nerozumně, neboť si znepřátelil Armény pravě v té době, kdy je nejvíce potřeboval pro válku s Persií. Ale i tak síly, které císař shromáždil, byly imponující – 83.000 až 95.000 římských legionářů jízdních i pěších včetně gótských oddílů, ne méně než 20.000 Arménů a velké množství lehkých saracénských jezdců. (→363)

Další silné zemětřesení v Malé Asii
Druhá vlna zemětřesení ze dne 2. 12. již zcela zlikvidovala Nikomédii (Izmit, Turecko) a Nikaiu (Iznik, Turecko).


Rok 363
ŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Tažení císaře Juliana proti Peršanůn a jeho smrt
V zimě roku 362 – 363 připravuje císař Julianus v Antiochii (Antakya, Turecko) tažení proti Persii. Měl však problémy nejenom s fanatickými křesťany, ale i místními obchodníky, kteří neúnosně vyšroubovali ceny obilí. Poručil ji tedy ceny snížit, ale ti to ignorovali. Na státní náklady proto realizoval dovoz obilí z Egypta, ale překupníci obilí skoupili ještě dříve než, se dostalo do města – zásobování se zhroutilo. Do bojů proti Peršanům se měli zapojit i Arméni a Julianus proto vybídl jejich vazalského krále Arsaka III., aby připravil vojsko a čekal na rozkazy. Také všechny římské vojenské jednotky opustily zimní tábory, přešly řeku Eufrat a čekaly na císaře. Julianovi se tak podařili shromáždit vojsko o síle devadesáti pěti tisíc mužů, tzn. největší armádu, kterou kdy Řím na východě postavil. Antiochii opustil 5. 3. provázen nenávistí a pohrdáním místních křesťanů. Tempo pochodu bylo opravdu svižné a Římané postupovali asi třicet dva kilometrů denně. Prošli Hierapolí (Membidž, Sýrie) a po pontonovém mostě překonali řeku Eufrat do osroénského města Batnai (Suruc, Turecko). Ve městě Karrhy (Harran, Turecko) se Julianus setkal se svým příbuzným Procopiem (comes rei militaris), předal mu purpurový plášť a vybídl jej, aby se chopil vlády, jestliže on sám v boji padne.

Peršané však nebyli nečiní a podnikli útok na římské území. Překvapený císař proto nařídil Procopiovi a komitovi Sebastianovi, aby si vzali třicet tisíc vojáků a chránili bok postupujících vojsk. Pak se měli spojit s dvaceti čtyřmi tisíci muži krále Arsaka, spolu s ním projít přes Korduénu (východně od horního Tigridu, Kurdistán) a Moxóenu (jižně od Vanského jezera), vtrhnout na perské území a zpustošit úrodný kraj Chiliokómon. V případě potřeby měli jeho hlavnímu vojsku přijít na pomoc. Dne 27. 3. Julianus předstíral výpad za Tigris, ale přes strážní hrad Davany v Osroéně vtáhl do Kalliniku (Rakka, Sýrie), kde mu holdovali drobní saracénští králové. Po Eufratu připlulo tisíc nákladních, padesát válečných a padesát pontonových lodí, které vezly dostatečné množství proviantu, zbraní a obléhacích strojů. Počátkem dubna se k hlavní císařské armádě přidaly pomocné saracénské sbory, s nimiž se pokračovalo do pevnosti Kerkúsion (též Kirkésion, Busejra, Sýrie) na soutoku Abory (Chábúru) a Eufratu. Zde Julianus čekal, až jeho muži Aboru překonají, poté přešel sám jako poslední a na druhém břehu přikázal rozpojit pontonový most, aby vojákům bylo jasné, že návrat zpět není možný. Přes osadu Zaitha se táhlo k opuštěné Dúře (Dúra–Európos); perská pevnost Anatha (Aná, Irák) se vzdala dobrovolně, načež byla zapálena o její okolí zpustošeno. Obránci ostrovní tvrze Thilutha a Achaiachala prohlásili, že se vzdají, až bude dobyto vnitrozemí. Římané se s tím spokojili a na dalším pochodu vypálili opuštěná města Diakiru a Ozorgardanu. Došlo i k prvnímu kontaktu s nepřítelem – Peršané byli poraženi a zahnání na útěk.

Následoval pád Pirisabory, která byla vyrabována a zapálena. Při obléhání Maiozamalchy se v ohrožení života ocitl samotný císař; město bylo opět dobyto a jeho obyvatelstvo vyvražděno. Římští vojáci pak obsadili královský letohrádek a zalovili si v šáhově oboře – hlavní město perské říše Ktésifont (předměstí Bagdádu) je již na dohled. Postupuje se dál a při útoku na bezejmennou tvrz se císař opět ocitl v ohrožení života. 29. 5. zvítězil v bitvě u Ktésifontu (Ctesiphonu) a zahnal nepřítele až za městské hradby. Výsledkem ozbrojeného střetnutí bylo dva a půl tisíce mrtvých Peršanů a sedmdesát padlých Římanů. Obléhání dobře opevněné perské metropole však císař Julianus nehodlal riskovat.

Perský král Šapúr viděl, že v otevřeném boji se s nepřítelem nemůže měřit, a proto se uchýlil ke lsti: dva jeho šlechtici se nechali zohavit uříznutím nosu a pak byli jako údajní zrádci posláni k Julianovi, kterému poradili vpadnout perské armádě do zad. Julianus lest neprohlédl a skutečně se vydal na pochod do vyprahlého vnitrozemí. Protože loďstvo nemohlo být stráženo, muselo být spáleno. Peršané však uplatňovali taktiku spálené země, takže císařská armáda nenašla při svém postupu žádné obilí ani trávu pro své koně. Zásobovací problémy narostly do takové míry, že dne 16. 6. musel být zahájen ústup do římské Korduény (Kurdistán). Následujícího dne byla v hrozném vedru pochodující římská armáda napadena nepřítelem, kterého se jí podařilo odrazit. Perská jízda to však následujícího dne zkusila znovu a neúspěšně napadla zadní pochodové proudy. Kolem 23. 6. byl Julianus zaskočen u Maronsy (nesprávně Maranga) impozantním perským vojskem a přinucen svést bitvu, v níž však zvítězil jen s nepatrnými vlastními ztrátami. Po tři následující dny byl klid, odpočívalo se, ale k jídlu byly už jen nepatrné porce kaše. Římská armáda se opět dala do pohybu až 26. 6., ale Peršané napadli postupně týl, čelo a levý bok pochodujících vojsk. „Císař tedy poletoval mezi hlavními bitevními nebezpečími, a tu vyrazili naši gardoví těžkooděnci, pohotoví k boji, obrátili Peršany a jejich zvířata na útěk a sekali jim do stehen i zad. Julianus, aniž dbal opatrnosti, zdviženýma rukama i voláním dával zjevně najevo, že se nepřátelé ustrašeně rozutíkali, čímž podněcoval hněv pronásledujících a sám se také odvážně pouštěl do boje. Z té i oné strany na něj křičeli gardoví kadeti, jež předtím strach rozprášil, aby se vyhnul spoustě prchajících jako sesuvu špatně postavené střechy. Najednou mu však zavadilo o kůži na předloktí jezdecké kopí, neznámo odkud vržené, prorazilo mu žebra a zarylo se do spodního laloku jater. Pokusil se jej sice hned pravou rukou vytrhnout, ale ucítil, že si dvojbřitým železným hrotem přeťal u prstů šlachy, načež se smekl s koně. Přítomní vojáci se rychle seběhli, odnesli ho do tábora a tam byl lékařsky ošetřován.“ (Ammianus Marcellinus Rerum gestarum libri qui supersunt). I v této bitvě utrpěli Peršané porážku – o život přišlo na padesát jejich šlechticů a satrapů, včetně obou šáhových vojevůdců. Těžce zraněný císař Julianus však zemřel kolem půlnoci.

Pozn.:
Císařova smrt zasáhla všechny jeho stoupence, kteří v jeho osobě viděli návrat starých pořádků. Juliánův přítel, antiochijský rétor a filozof Libanios, podle svých vlastních slov po zprávě o císařově nečekané smrti pomýšlel na sebevraždu. Uvědomoval si, že císař, v nejlepších letech, který mohl impériu vládnout ještě řadu let, již nemůže uskutečnit jeho sny o starém Římě. Dospěl tedy k názoru, že Řím takový, jaký byl od dob Augusta, již nikdy nebude a naopak jej čeká zánik jako jiné staré civilizace. Že příčinu vidí v křesťanství, bylo více méně jasné. Také prostý lid byl zprávou o císařově smrti zdrcen. Například v mezopotamském městě Karrhai byl posel, který zprávu přinesl, rozlíceným davem ukamenován. Po celé říši se šířili zprávy, že za smrt můžou křesťané, kteří zosnovali Juliánovu smrt. To že kopí bylo vrženo z římských řad údajně potvrzovali i římští přeběhlíci v táboře velekrále Šápura II.

Vlády nad římským impériem se ujímá Jovianus
Dne 27. 6. volili v obklíčení Peršany hodnostáři římské říše nového císaře. Nabídku odít se do purpuru nejdříve dostal Saturninus Secundus Salutius, prefekt pretoriánů, který však tuto poctu pro vysoký věk a chatrné zdraví odmítl stejně jako jeho syn, který naopak argumentoval svým mládím. Nakonec volba padla na celkem nevýrazného oddílového velitele císařovy tělesné stráže (protector domesticus) Flavia Joviana[10], syna Varronianova, původem ze Singiduna (Bělehradu). Již s novým imperátorem v čele pokračovala armáda v ústupu směrem k tvrzi Sumere (Samarrá, Irák) a cestou odrážela útoky Peršanů. Další den se nocovalo na otevřené pláni, a třebaže tábor byl opevněný, prorazili perští jezdci jeho bránu a napadli samotného císaře. Ještě v noci se proto pokračovalo dál k osadě Charchu, ležící jedenáct kilometrů severně od Samarrá (Karkh Fairuz nebo Karkh Samarra na středním toku Tigridu). Dne 1. 7. se Římané obtěžovaní Saracény přiblížili k městu Dúra (Dúra–Európos) a v panice chtěli okamžitě překročit rozvodněnou řek Tigris. Problém však byl v tom, že většina z nich neuměla vůbec plavat a druhý břeh byl ještě navíc v držení nepřítele. Útok proto provedli obojživelní Galové a Sarmaté, kteří překonali říční tok a na druhém břehu zlikvidovali bezstarostné Peršany. Situace byla však stále vážná – říční proud byl příliš prudký, takže se stále nedařilo postavit most a převést po něm do bezpečí celou armádu. Ale i král Sapor byl otřesen těžkými ztrátami, které jeho vojsko ve válce utrpělo, a protože nevěděl v jaké situaci se nachází římská armáda, jako první poslal nabídku míru. Jeho poslové se však v římském táboře správně a rychle zorientovali, postavili se do role vítězů a kladli si nehorázné požadavky. Rokovalo se čtyři dny.

Pozn.:
Samotné tažení, v kterém pokračoval Juliánův nástupce Jovianus, se pak po vítězném tónů předchozích měsíců, proměnilo v boj o přežití. Jovianus byl nakonec donucen uzavřít pro Řím nevýhodný mír, za což byl současníky i řadou pozdějších historiků kritizován. Juliánovi současníci, jako například historik Ammianus Marcellinus, který se osobně tažení účastnil, pak velice litovali císařova úmrtí a pro Joviána měli jen slova pohrdání:

"Na tomto místě jsi po zásluze obviňována ty, Štěstěno římského světa, neboť jsi za bouří rozvracejících stát vyrazila vládu z rukou zkušeného státníka" – (tím je míněn Juliánus) - "a nabídla ji mladíkovi, který se měl teprve zdokonalit a kterého není spravedlivé ani hanit, ani chválit. Vždyť z jeho předchozího života nebylo známo, že by se v záležitostech tohoto druhu osvědčil nějakými významnými činy. To ovšem vlastence zasáhlo až do morku kostí, že ... spáchal čin nedůstojný vlády a vydal Nisibis, jež už od dob kralování Mithradatova čelila tomu, aby se Peršané zmocnili Orientu."


Konec nepovedeného tažení – mír s Persií a územní ústupky králi Šapúrovi
Císař Jovianus nakonec uzavřel mír a odstoupil Peršanům pět svých provincií za Tigridem anektovaných kdysi Diokletianem: Arzanénu (východně od Amidy – Diyarbakiru), Moxoénu (jižně od Vanského jezera), Zabdikénu (kolem Bézabdé – Cizre), Rehiménu (u horního Tigridu, jižně od Moxoény) a Korduénu (turecký, íránský a irácký Kurdistán, východně od horního Tigridu) s patnácti tvrzemi včetně „Závory Orienty“ mohutné pevností Nisibis (Nüsaybin, Turecko), Singary (Džebel Singar, Irák) a Castry Maurorum. Podle dohody musely zmíněná města opustit jejich římské posádky, přičemž z Nisibis a ze Singary byl povolen odchod i civilnímu obyvatelstvu. Jovianus se dále zavázal neposkytnout pomoc arménskému králi Arsakovi, což vedlo k jeho pádu a ovládnutí Arménie Peršany.
Římská armáda konečně překonala řeku a pokračovala dále k pevnosti Hatra (Chadr, severní Irák). Ani zde však nebyly žádné potraviny ani voda, takže první proviant dostali legionáři až od Procopiových oddílů, dislokovaných kolem perské tvrze Ur (asi Zagura, severní Irák). Jovianus se snažil upevnit svoji moc i nad Západem, a proto jmenoval svého tchána Lucilliana generálem pěchoty a jezdectva a vyslal jej do Mediolána (Milána) s úkolem potlačit zde případné uzurpátory. V Thilsaphatě se spojil s Procopiem a Sebastianem a společně pokračovali k Nisibis. Její obyvatelé ostře protestovali proti vydání svého města Peršanům a navrhovali, že se budou bránit sami. Císař však trval na platnosti uzavřených dohod a poručil je z jejich domovů vyhnat násilím, za což si samozřejmě vyslechl ne zrovna lichotivá slova. Procopia pak vyslal do Tarsu (Tarsus, Turecko), aby zde pohřbil Julianovo tělo. Protože však Procopius měl jako blízký Julianův příbuzný oprávněné obavy o svůj život, ukryl se po splnění úkolu na bezpečném místě a „nebyl k nalezení“.
Obrázek
Ústup Římanů po smrti císaře Juliána (na mapě vyznačeno červeně)

Pohanství opět zavrženo
Zimu strávil císař Jovinus v Antiochii, kde vedl různá úřední jednání. Veřejně zavrhl pohanství svého předchůdce a vyhlásil návrat říše ke křesťanství, z exilu povolal biskupy a obnovil všechny církevní výsady. Kostely získaly opět nárok na finanční dotace zavedené již císařem Konstantinem, a třebaže pohanský myslitel Themistius mu složil hold za jeho náboženskou snášenlivost a umírněnost, některé staré chrámy poručil uzavřít a zakázal přinášet pohanské oběti. O několik měsíců však změnil názor a vyhlásil plnou snášenlivost k antickým kultům.

Pozn.:
Kdoví jakým směrem by se ubíral osud Římské říše a de facto i křesťanství, kdyby císař Julián na vítězném tažení do Persie nepadl. Je nutno si uvědomit, že křesťanství bylo po dvou a půl staletích pronásledování v roce 313 uznáno jako jedno z povolených náboženství v Římské říši. Nicméně nebylo jediným náboženstvím, přestože jej vyznávali panovníci počínaje Konstantinem I. Velikým (autor ediktu Milánského z roku 313) a Constantiusem II. (337-361) konče. I Julián byl vychováván jako křesťan, ale v křesťanství neviděl budoucnost a proto po svém nástupu na císařský trůn začal prosazovat dřívější božstva. Jelikož celé Impérium zdaleka nebylo křesťanské (viz. přiložená mapka vztažená k rozšíření křesťanství k roku 325), nacházel ve svém úsilí jak protivníky, tak i příznivce. Jeho tažení do Persie by pak výrazně pozdvihlo jeho prestiž a prestiž Bohů, které vyznával a to by zcela jistě zviklalo ve víře i obyčejné lidi. Pokud by tedy Julián měl dostatek času konsolidovat moc a prosazovat dřívější božstva, mohlo se stát, že by křesťanství bylo nuceno opět vstoupit do „ilegality“. Takto se však situace vyvinula jinak a křesťanství mohlo nakonec být roku 380 prohlášeno jako jediným náboženstvím Impéria.
Obrázek
Rozšíření křesťanství v letech 325 (hnědá barva) a kolem roku 600 (zelená)

Zemětřesení v Palestině
Zemětřesení ukončilo obnovu starého židovského chrámu v Jeruzalémě, o jejíž zahájení rozhodl císař Julianus minulý rok.


Rok 364
ŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Smrt císaře Joviana
Uprostřed zimy opustil římský císař Jovianus Antiochii (Antakya, Turecko) a cestou do Konstantinopole se zastavil u hrobu svého předchůdce císaře Juliana v kilickém městě Tarsos (Tarsus, Turecko), aby mu vzdal poctu. V Tyaně (Kemerhisat, jih středního Turecka) dostal zprávu, že v galském městě Durocortoru (Remeš, Francie) byli zabiti dva jeho vyšší důstojníci, oznamující zde změnu na císařském trůně, přičemž pouze příštímu císaři Valentinianovi se podařilo uprchnout a ukrýt se. Přes tento incident se situace rychle zklidnila a galská armáda jej uznala vládcem impéria. Po příjezdu do Ancyry (Ankara, Turecko) přijal titul konzula a za svého spolukonzula jmenoval svého malého syna Varroniana. Za špatné znamení se však považovalo to, že chlapec položený na kurulské křeslo se hlasitě rozplakal.

„Potom Joviana smetl kvapně den předurčený mu k ukončení života. Když totiž přišel do Dadasty, kteréžto místo je předělem mezi Bithýnií a Galatií, byl v noci [17. 2.] nalezen bezduchý a o jeho smrti se vynořili přemnohé pochybnosti. Vyprávělo se totiž, že nedokázal snést škodlivý zápach ložnice vybílené čerstvým vápnem, nebo že zhynul zduřením hlavy od nesmírného žhnutí řeřavého uhlí, anebo prý se dozajista nadmul prudkou zácpou ze směsice jídel.“

Pozn.:
Jovianus byl nalazen mrtev v posteli ráno 17.února 364 ve vesnici jménem Dadastan, kde přenocoval na své cestě do Konstantinopole. Ohledně příčiny jeho nečekané smrti se vyrojila celá řada teorií. Nejpravděpodobnější se jeví ta, kde se poukazuje na otravu kouřem ze špatně odvětrané místnosti. Joviánovi ostatky byly pochovány v císařském mauzoleu v Konstantinopoli, kam byly dopraveny. O osudech Joviánova syna se nám žádné zprávy nedochovaly.

Hodnocení Joviána jako císaře je poněkud rozpačité. Za prvé byl císařem příliš krátkou dobu, aby dokázal projevit své kvality. Za druhé, jeho volba a uzavření pro Řím nevýhodného míru bylo provedeno v krizové situaci a přestože byl současníky za tento krok kritizován tak pozdější historici považují mír za vcelku vyvážený. Joviánus de facto neměl jiné volby, pokud nechtěl připustit likvidaci celé východní armády, která se nacházela v obklíčení Peršanů. Vzhledem k tomu, že nový císař znovu vrátil do svých úřadů jeho předchůdcem vypuzené biskupy a ukončil pronásledování křesťanů, byl z pochopitelných důvodů příznivci křesťanství hodnocen pozitivně. Theodoretos ve svém díle „Církevní dějiny“ měl pro Joviána pouze slova chvály. Na druhou stranu příznivci starých pořádků, jako historik Ammianus Marcellinus se o tomto císaři vyjadřovali pohrdavě.
Obrázek
Mince císaře Joviána

Vlády se ujímá Flavius Valentinianus
Protože trůn nemohl zůstat dlouho neobsazený, byl dne 25. 2./26. 2. v hlavním městě Bithýnie Nikaii (Iznik, Turecko) imperátorem jednomyslně provolán Flavius Valentinianus[11], třiačtyřicetiletý křesťan původem z Panonie. Po dvou dnech se vydal na cestu do Konstantinopole a v Nikomédii (Izmit, Turecko) dne 1. 3. povýšil svého bratra Valenta (*328) do funkce představeného císařské stáje s tribunskou hodností. V Konstantinopoli se pak s ním podělil o vládu nad impériem a prohlásil ho dne 28. 3. svým spoluvládcem, přičemž mu velkoryse udělil přímo titul augusta a ne augustovi podřízeného caesara. Oba bratři, trávící zimu v Konstantinopoli, vážně onemocněli, a třebaže obvinili stoupence zemřelého císaře Juliana z tajných kouzel, vyšetřování k ničemu nevedlo. Valentinianus byl nábožensky tolerantní a zrušil Juliánovi edikty proti křesťanům; jeho bratr se později projevil jako horlivý arián.

Urážka alamanských vyslanců v Miláně, barbaři opět pustoší území říše
Na císařský dvůr do Mediolána (Milán, Itálie) přišli pro obvyklý tribut vyslanci Alamanů a očekávali, že dostanou jako obvykle „určité a předem stanovené dary“. Věci však byly natolik „málo cenné“, že je zahodili, za což s nimi bylo „drsně nakládáno“. Diplomatický incident v Medioalánu povede příští rok k válce. Alamani však nebyli jediní barbaři, toužící po kořisti: Vizigóti pronikli do Thrákie, Kvádové zpustošili Pannonii, Piktové, Sasové, Skotové a Attakotti řádili v Británii a také domorodí Berbeři (Maurové) drancovali města v severoafrické Tripolitánii. Obyvatelé města Leptis (Lebida u města Homs, Libye) proto požádali komita Afriky Romana o vojenskou pomoc. Romanus byl sice ochoten zasáhnout, ale nebude to přece dělat zadarmo. Zbídačení lidé mu však nemohli poskytnout požadované peníze, potraviny, píci a čtyři tisíce velbloudů, a proto Romanus proti útočníkům nic nepodnikl a nakonec své muže po čtyřiceti dnech nečinnosti stáhl. Vyslanci města Leptis si proto na něj stěžovali na císařském dvoře, ale Remigius, náčelník císařských úřadů a Romanův příbuzný, celou záležitost smetl se stolu.
Obrázek
Model antického Mediolána (Milána)
Naposledy upravil(a) kacermiroslav dne 1/4/2011, 14:34, celkem upraveno 2 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Barbaři pustoší římskou Británii
Po čtyřech letech od posledního vpádu, tj. roku 364, se nepřátelští Skotové z Irska a Piktové ze Skotska znovu vrátili do Británie, tentokráte v doprovodu „Attacottů“ (pravděpodobně z Irska) a Sasů.

Severní Afrika, nájezdy Berberů
Římské panství v severní Africe v této době zažívalo těžké období. Jak slábla římská moc, osmělovaly se berberské kmeny, které nakonec roku 364 vyplenili okolí tripolského města Leptis (dnešní Libye). Obyvatelé města požádali o pomoc comita Afriky Romana. Ten ze své pozice byl povinen chránit římské občany, území, majetek. Romanus ale pouze zůstal u slibů, později si pomoc podmiňoval obdržením čtyř tisíc velbloudů a četných zásob potravin a píce. Samozřejmě poté, co byla krajina Berbery zpustošena, nemohla mu tento jeho požadavek splnit. Ohrožena Leptis tak spolu s dalšími městy v regionu zůstala na pospas berberských kmenů bez jakékoliv římské pomoci. Tedy ne tak úplně, někteří Římané (hodnostáři, velitelé, úředníci atd.) se snažili situace využít ve svůj prospěch a rovněž plenili tuto provincii, přičemž mnohdy v plenění překonali i berberské nájezdníky. Obyvatelé provincie Tripolitany si na Romana ve stejném roce 364 na císařeském dvoře stěžovali. Remigius (magister officiorum, náčelník císařských úřadů) byl ale Romanovým přítelem a vše se snažil zamést pod stůl. Úkolem zjistit skutečnou situaci byl nakonec pověřen "vicarius" Africké diecéze Dracontius a spolu s ním i obžalovaný Romanus. Že volba Romana do komise nebyla zrovna šťastní asi není potřeba zdůrazňovat. Císař nikomu z účastníků nevěřil a komise se nijak do zjišťování skutečnosti nehrnula. Vše se tedy jen oddáli a opět trpěl obyčejný člověk. Celá situace se opakovala i roku 365, kdy byla provincie nomády napadena hned dvakrát, aniž by Roman jakkoliv proti nim zasáhl.
(kacermiroslav)


PERSKÁ ŘÍŠE

Král Šapúr se vypořádal s arménským králem Arsakem
Po uzavření míru s Římskou říši se perský král Šapúr rozhodl pomstít se římskému vazalovi arménskému králi Arsakovi III. a zlikvidovat jeho království. Poté, co celá řada urozených dezertovala a nikdo nechtěl za svého krále bojovat, se Arsakes vzdal a Ammianus sděluje, že byl oslepen a popraven, zatímco podle arménských pramenů spáchal sebevraždu. Peršané svěřili vládu nad dobytou zemí dvěma kolaborantům Kylakovi a Arrabanovi, z Ibérie (Gruzie) vyhnali Římany dosazeného krále Sauromaka a nahradili ho Aspakurem. Cílem perského zájmu se poté stalo i arménské hlavní město Artogerassa, ležící v oblasti hory Araratu, kde byly uloženy Arsakovy poklady a kde pobýval i královna se synem Papou. Kylakes a Arrabannes však Šapúra zradili a umožnili svým krajanům nočním výpad, při němž bylo pobito velké množství Peršanů. Přes tento úspěch byla Arménie válkou těžce postižena – velká města byla zbořena a jejich obyvatelstvo deportováno.

(363) Úspěch perského krále Šapúra ve válce s císařem Julianem a Jovianem (roku 363) byl v mnoha ohledech zapříčiněn postojem Arménů k tomuto ozbrojenému konfliktu. Jak již bylo řečeno, pohlížel císař Julianus na ně jako na své spojence, přičemž v jeho plánech měl hrát důležitou roli jejich kontingent, který měl dodat král Arsaces. Proti Ctesiphonu (Ták–i–Kisrá u Bagdádu, Irák) chtěl vyrazit se dvěma armádami, které měly postupovat po dvou sbíhajících se liniích, a zatímco on potáhne údolím Eufratu a pak podél kanálu Nahr–Malcha, jeho generálové Procopius a Sebastianau spolu s vojsky arménského krále zpustoší úrodnou Médii a pak budou podél levého břehu Tigridu pokračovat Asýrií a Adiabénou k hlavnímu městu perské říše, kde se všichni spojí v jedinou mohutnou armádu. Jak velké pak muselo být jeho zklamání, když přitáhl ke Ctesiphonu a po jeho severní armádě, která mu mohla v této krizové situaci tolik pomoci, nebylo ani stopy.

Pokusíme se nyní vysvětlit, co toho bylo příčinou a jaké okolnosti způsobily, že Procopius a Sebastianus nesplnili rozkazy, což mělo velký podíl na nezdaru celé Julianovy expedice. Zdá se, že oba římští generálové opravdu pronikli severní Mezopotámií až k arménským hranicím a že se zde opravdu spojili s arménskými oddíly, které na jejich podporu vyslal král Arsaces. Společně se pak vydali do Medie, aby ohněm a mečem zpustošili úrodnou a bohatou oblast známou jako Chiliacomus neboli „Krajina tisíce vsí“. Mohli pokračovat i dále, kdyby se Arméni náhle a bez varování nevrátili zpět do své země. Podle Mojžíše z Chorény k tomu Armény vedly náboženské důvody, neboť jejich veliteli jménem Zurseus se zdálo nemyslitelné, aby jeho křesťanská země bojovala na straně odpadlíka. Byl proto ochoten riskovat a nesplnit rozkaz svého vládce spíše, než pomáhat někomu, na koho pohlížel jako na nepřítele své víry. Římští generálové opuštěni svými spojenci se nyní lišili ve svých názorech, jak postupovat dál, a zatímco jeden z nich chtěl i nadále táhnout podél Tigridu na jih a pokusit se o spojení s Julianovou armádou, druhý něco takového svým vojákům zakázal a trval na ústupu do Mezopotámie. A jako vždy spory mezi generály paralyzovaly Římany natolik, že k tažení ke Ctesiphonu nedošlo a druhá armáda se do bojů roku 363 vůbec nezapojila.

Když se Julianus na cestě ke Ctesiphonu dozvěděl o zběhnutí Arménů, ihned napsal jejich Arsacovi dopis, v němž si na jeho generála stěžoval a hrozil králi odplatou, jestli Zurseus nebude po zásluze potrestán. Arsaca jeho dopis vyděsil, přesto neudělal nic, aby Zurseovo provinění napravil a neposlal žádné další oddíly císaři ku pomoci. Aby se však vyvinil z podezření, že měl na zradě nějaký podíl, nechal svého generála i s celou jeho rodinou popravit. A když tak otupil – jak předpokládal – ostří Julianova hněvu, dal přednost klidu a míru a zůstal nadále úplně pasivní.

I když postoj Arménů byl pro Peršany výhodný a nepochybně přispěl k jejich úspěchu, nebyl král Šapúr s Arsacovýn vládnutím spokojen. Rozhodl se jej tedy okamžitě napadnout a zbavit koruny. Řím se ostatně v mírové smlouvě vzdal protektorátu nad touto zemí a zavázal se nevstupovat do případných konfliktů mezi nimi. A ambiciózní panovník jako Šapúr si nemohl nechat ujít příležitost si Arménii definitivně podrobit. Pouze však uvažoval, zda to má udělat silou zbraní anebo anebo uměním diplomacie, či zda má obě metody zkombinovat. Nakonec se rozhodl pro třetí možnost a začal kout pikle s části arménských satrapů, zatímco jeho armáda pustošila území těch ostatních. Předpokládal totiž, že aby tomu arménská šlechta zabránila, tak přejde na jeho stranu a vysvětlí Arsacovi, že nemá jinou možnost než se podrobit. Pak ale zkusil ještě jeden nenásilný prostředek, aby získal provincii, po níž tolik toužil, a králi napsal dopis, jehož text se zachoval u jednoho dobového autora:

„Sapor (Šapúr), potomek Hormisdův, společník Slunce, král králů, zdraví svého drahého bratra Arsaca, krále Arménů, na něhož s laskavostí vzpomíná. Dozvěděli jsme se, že si se osvědčil jako náš věrný přítel. Nejenom že jsi odmítl vpadnout do Persie spolu s Caesarem, ale když si vzal od tebe tvůj kontingent, poslal jsi posly a stáhl ho zpět. Kromě toho jsme nezapomněli, jak jsi nejdříve jednal, aby jsi mu zabránil v průchodu přes tvé území, jak si přál. Naši vojáci, jenž opustili své pozice, se snaží svalit na tebe vinu z důvodů své vlastní zbabělosti. Ale my jim nenasloucháme a jejich vůdce jsme potrestali smrtí. A tvému království, přísahám u Mithry, jsme nezpůsobili žádné škody. Uspořádejme tedy své záležitosti tak, že smíš k nám přijít neodkladně, aby ses s námi poradil ku našemu společnému prospěchu. Pak se můžeš vrátit domů.“

Když Arsaces dostal tento dopis, asi cítil jisté podezření, ale zřejmě již neviděl jinou možnost než přijmout toto pozvání. Opustil tedy Arménii a přijel na Šapúrův královský dvůr, kde jej ihned zadrželi, oslepili, pak jej spoutali řetězy – podle zvyku Peršanů s ohledem na jeho královskou hodnost stříbrnými – a vsadili do tuhého vězení zvaného „Hrad zapomnění“. Ale tím, že se Šapúr Arsaca zbavil, ještě automaticky neznamenalo, že se mu automaticky podrobí celý jeho národ. A arménští vlastenci se opravdu semkli kolem královy manželky Pharandzem a syna Baby či Pary a v silné pevnosti jménem Artogerassa (Ardakers) byli připraveni čelit jeho hněvu. Vládce Persie tedy svěřil obléhání tohoto místa dvěma arménským přeběhlíkům jménem Cylaces a Artabannes, zatímco on sám se ve stejnou dobu snažil rozšířit svůj vliv do sousední Iberie, která byla velmi těsně spojena s Arménií, s níž i mnohdy sdílela stejné osudy. V té době zde vládl král Sauromaces, kterého na trůn dosadili Římané, aby hájil jejich zájmy. Sapor tedy napadl Iberii, Sauromaca vyhnal a královským diadémem ozdobil hlavu jistého Aspacurese, načež se vrátil domů s tím, že si Armény definitivně podrobí Cylaces a Artabannes (podle arménských dějepisců Zid a Garen).

Cylaces a Artabannes tedy řídili obléhaní Artogerassy, jejíž posádka již byla ve svízelné situaci. Když však jednou oba dva odešli do města vyjednávat, nechali se přesvědčit svými krajany, aby odpadli od Persie. Arméni pak společně připravili zrádný noční útok na perské obléhatele a donutili je, se stáhnout. Arsacův syn Baba pak využil jejich ústupu a odešel pod ochranu římského císaře Valense[12], který mu za místo pobytu určil město Neocaesareu. (→369)





POZNÁMKY (některé části citovány z www.wikipedia.org):

[1] Julianus Apostata - Flavius Claudius Julianus (331 v Konstantinopoli – 26. června 363 poblíž vesnice Maranga u řeky Tigris), známý jako Julianus Apostata (řecky „Odpadlík“) nebo také česky Julián, byl v letech 361 až 363 římským císařem. Byl císařův bratranec, jenž už za života Constantia II. Flavia se osvědčil jako vojevůdce proti Alemanům a Frankům a jako císař zvítězil nad Peršany u Ktesifontu, zemřel v této válce. Byl ovlivněn novoplatonismem a úctou k antické minulosti. Roku 355 Constantiem II. jmenován Caesarem. Roku 360 i s vojskem veřejně odstoupil od Křesťanství. Zemřel na vítězném tažení proti Peršanům roku 363.

[2] Herulové - Jedná se o jeden z východogermánských kmenů příbuzných se Skiry a Rugii, který zřejmě pocházel z jižní části Skandinávského poloostrova a Jutska (dnešní Dánsko). Přibližně na začátku 3.století tento kmen opustil domovské Jutsko a vydal se směrem na východ do Polska, kde nějaký čas pobyl. Motivací odchodu byla zřejmě snaha nalézt zemi, která by početný kmen dokázala snadněji uživit než nehostinné a studené severní země Skandinávie. Po svém putování se část Herulů usadila na pobřeží Černého a Azovského moře, kde se postupně sblížili s Ostrogóty. V průběhu 4.století se Herulové dostali do područí Ostrogótů, které pak spolu s nimi podmanili nově příchozí Hůnové (rok 375). Herulové se tak stali první obětí Hunské expanze na západ, která nastartovala process tzv. stěhování národů. Na straně Hunů se take účastnili slavné bitvy na Katalaunských polích v roce 451 pod Attilovým vedením. Po smrti Attily (+453) se Herulové stávají součástí koalice kmenů, které povstali proti Hunům a porážejí je v roce 454 v bitvě na řece Nedao. Po rozpadu Hunské říše po roce 454 si Herulové založili vlastní království severně od Dunaje na území dnešního jižního Slovenska a Moravy s uvažovaným centrem na Brněnsku (vrch Žuráň u Podolí). Jejich vliv zřejmě zasahoval až do Čech. Toto království, ale brzy po svém vzniku opět zaniká. Část Herulů se poté spojila s dalším tzv. barbarským kmenem Langobardů. Další část se pak spojila s Gepidy, kteří měli ve střední Evropě svou říši. V druhé polovině 5.století se Herulové usazují na území dnešní severní Itálie, Rakouska a Moravy. Jejich moc ale zlomil gótský král Theodorich Veliký (králem v letech 474-526) a Langobardi, kteří jim odváděli poplatky za mír.

[3] Piktové - byl keltský národ, žijící ve středním a severním Skotsku mezi obdobím prvních pokusů Římanů o nadvládu Kaledonie, resp. Skotska, až do 10. století. Jméno jim dali právě Římané (z latinského Picti - pomalovaní) a označovali jím vlastně všechny osadníky žijící na onom území. Během 10. století byli Piktové začleněni do nově vzniklého království Alba.

[4] Ammianus Marcellinus – narozen v Antiochii někdy mezi rokem 325 až 330, pravděpodobněji roku 330. Pocházel z Řecka a během svého mládí získal dobré vzdělání. Vstoupil do armády, kde bojoval proti Alamanům a Peršanům. Roku 363 se účastnil císařova tažení do Mezopotámie. Po smrti císaře Juliana (+363) odešel do Říma, kde se věnoval historii a literatuře. Je považován za posledního významného římského historika. Jeho kniha „Rerum gestarum libri“ (Soumrak říše římské) byla vydána v Čechách roku 1975. Rozsáhlé dílo měl celkem 31 knih, ale dochovaly se nám pouze knihy 14 až 31. Autor navazuje na Tacita a začíná svůj děj smrtí císaře Nervy v roce 96 a končí smrtí císaře Valenta (+ 378). Bohužel zachovány máme děje mezi léty 353 až 378. Dílo je velmi ceněno pro svůj objektivní přístup. Na druhou stranu tím, že Marcellinus nepsal ve svém rodném jazyce a používal jisté básnické obraty, tak se některé části stávají nejasné. Ze samotného textu pak lze mezi řádky číst, že autor nebyl nakloněn křesťanství.

[5] Constantius II. - Constantius II. (Konstantin), vlastním jménem Flavius Iulius Constantius (* 7. srpna 317 v Ilýrii, zřejmě v Sirmiu – + 3. listopadu 361 v Mopsukrenai, Kilíkie), byl synem Konstatina Velikého a císařem římské říše od roku 337 (na východě) resp. 353 (jako jediný vládce říše) až do roku 361. Začal prosazovat primát křesťanství před ostatními vírami v říši. Po smrti císaře Constantina I. Velikého se říše římské rozdělila mezi jeho tři syny, přičemž Constantius II. Flavius Iulius obdržel východní část říše a Thrákii. Roku 350 byl jeho bratr Constans zabit ve vojenském povstání. Již předtím se Constans zmocnil území svého bratra Constantinuse II. (340), a tak se teď Constantius II. stal pánem celé říše. Svým caesarem nástupcem jmenoval Juliana Apostatu (odpadlík). Constantius zemřel roku 361.

[6] Šapúr II. - perský velekrál z rodu Sásánovců vládnoucí v letech 309–379. Byl korunován při svém narození v roce 309. Jeho otcem byl král Hormizd II. (vládl 302–309), matkou jedna z královských konkubín, která také za něho v prvních letech vládla spolu se svým druhým mužem Bahrámem Kušanským. Doba Šápúrova panování, se vyznačovala řadou úspěchů ve válkách s římskou říší a etniky na východě, ale také vnitřním neklidem, vyvolaným téměř čtyřicetiletým pronásledováním křesťanů.

[7] Alamani (taktéž Alemani) - byli původně svazem západogermánských kmenů sídlícím na horním toku Mohanu na území dnešního Německa. Původ tohoto svazu a jeho vztahy s ostatními germánskými kmeny je nejasný. Pod dobu existence římské říše byli velmi útoční a snažili se všemožně napadat provincii Horní Germánii. Do jisté míry následovali Franky, kteří byli prvním germánským kmenovým svazem, jenž zastavil pronikání Římanů na sever od dolního Rýna a následně napadl zmiňovanou provincii.

[8] Gratianus - Flavius Gratianus, známý též jako Gracián (18. dubna 359, Sirmium – 25. srpna 383, Lugdunum), byl římský císař vládnoucí od 24. srpna 367 do 25. srpna 383, bratr Valentinina II. Nejprve jako spoluvládce svého otce Valentiniana I., od 17. listopadu 375 jako samostatný panovník na západě impéria. Jeho matkou byla Valentinianova první manželka Marina Severa. Roku 383 byl usmrcen uzurpátorem Maximem.

[9] Marcus Licinius Crassus (115 př. n. l. – 53 př. n. l.) byl římský politik, vojevůdce a nebývalý boháč. Svůj majetek získal především za Sullovy diktatury díky proskripcím. V roce 60 př. n. l. uzavřel s Pompeiem a Caesarem první triumvirát. Po roce 55 př. n. l. se stal prokonzulem v Sýrii, kde bojoval hlavně proti Parthům. Přes počáteční úspěchy zde neuspěl - padl v bitvě u Karrh. V roce 71 př. n. l. porazil Spartakovo povstání.

[10] Flavius Claudius Iovianus - (331 Singidunum – 17. února 364 Dadastana, Malá Asie), česky Jovián, byl římským císařem a nástupcem Juliana Apostaty. Vládl pouze osm měsíců v zimě 363 až 364. Jovianus vyznával křesťanství a upustil proto od protikřesťanské politiky svého předchůdce. V roce 363 uzavřením míru ukončil válku se sásánovskou Persií.

[11] Valentinianus I. (321 – 17. listopadu 375) byl císařem římské říše v letech 364 až 375. K vládě byl provolán vojskem. Uznal, že jeden panovník není schopen uhájit celou říši proti nájezdům barbarů a proto jmenoval spoluvladařem svého bratra Flavia Valenta, kterému svěřil východní část říše a sám se ujal vlády v západní části. V oblasti náboženství byl tolerantní, projevoval také nezvykle velký zájem o osudy nejchudších vrstev římské říše. Zemřel při svém tažení proti Kvádům ve vojenském táboře u Komárna (Brigetium).

[12] Flavius Iulius Valens (328 – 9. srpna 378) byl římský císař v letech 364 až 378. Jeho bratr císař Valentinianus I. ho jmenoval svým spoluvládcem a svěřil mu správu východní poloviny říše. Valentovo panování ukončila porážka v osudné bitvě u Adrianopole, v níž nalezl smrt a která se stala symbolem počátku úpadku římské říše.




Zdroje:
• A Dorling Kindersley Book - Velká rodinná encyklopedie Dějiny světa – Praha 2005
• Ammianus Marcellinus - Rerum gestarum libri qui supersunt
• Bednaříková J., Homola A., Měřínský Z. – Stěhování národů a východ Evropy – Praha 2006
• Brownstone, Franck – Historie válek – Praha 1999
• Cafourek, Goga - Školní atlas světových dějin – Praha 1974
• Cetl, Horák, Hošek, Kudrna - Průvodce dějinami evropského myšlení – Praha 1985
• Conolly P. - Dějiny římského vojska – Bratislava 1992
• Čapek V., Pátek J. – Světové dějiny I. – Praha 1994
• Čornej P., Čornejová I., Charvát P., Charvátová K., Kepartová J., Kostlán A. - Dějiny evropské civilizace I. – Praha 1997
• Čornej P., Kučera J., Vaníček V. a kolektiv – Evropa císařů a králů - Praha 1997
• Dorazil O. – Světové dějiny v kostce – Rudná u Prahy 1997
• Havlík L.E. - Přehledné dějiny Byzance – Brno 1979
• Honzák, Pečenka, Stellner, Vlčková – Evropa v proměnách staletí – Praha 1997
• Hroch M. - Historické události Evropa – Praha 1980
• Kolektiv - Československý vojenský atlas MNO – Praha 1965
• Kolektiv - Slovník antické kultury – Praha 1974
• Kolektiv – Velká rodinná encyklopedie Dějiny světa – Praha 2005
• Kvaček, Kuklík, Mandelová, Pařízková - XX.století v o sobě, dějiny v dokumentech – Liberec 2005
• Kvirec J. – Evropa do roku 1914 Historie v dokumentech – Liberec 2007
• Maxwell-Stuart P.G. – Papežové, život a vláda – Praha 1998
• McEvedy C. - The World history factfinder – New York, USA 1989
• Prokopios z Kaisareie – Válka s Góty – Praha 1985
• Prokopios z Kaisareie – Válka s Peršany a Vandaly – Praha 1985
• Soukup J. - Říše byzantská, Slované a Evropa – Zlín-Kudlov 1999
• Švestka, Klímová, Šulc, Patočka - Školní atlas světa – Praha 1989
• Taylor A. - Vzestup a pád velkých říší – Praha 2008
• The Kingfisher History Encyklopedia - Encyklopedie historie světa – Praha 2001
• Zamarovský V. - Dějiny psané Římem – Praha 1967

http://picasaweb.google.com/lh/photo/o5 ... kgI5K0RSPA
http://www.numisology.com/Antioch.htm
http://antika.avonet.cz
www.wikipedia.org
www.gjp.cz/kovar/
www.palba.cz
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Řím“