Hadriánův a Antoniův val v Británii (2.století)

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav, Thór, Hektor

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Hadriánův a Antoniův val v Británii (2.století)

Příspěvek od kacermiroslav »

Hadriánův a Antoniův val v Británii
2. století po Kr.
Obrázek
Hadriánův a Antoniův val[/align]

Nejdelší obranná linie světa, Velká čínská zeď se svou délkou přesahující šest tisíc kilometrů, měla svého menšího bratříčka i na západě v podobě římského opevněné v Evropě, tzv. Limes Romanus. Jednalo se o stálý systém opevnění Římské říše, které zároveň plnilo územní a celní hranice Impéria. „Limes“ nabyl na významu v průběhu 1.století, kdy chránil římské území před barbarskými kmeny podnikajícími nájezdy přes Rýn (především Germánské kmeny) a Dunaj. Samotné „Limes Romanus“ tak tvořilo kombinaci zbudovaného stálého opevnění a velkých vodních toků jako byl výše jmenovaný Rýn a Dunaj. V Evropské části dosahovalo největší nepřerušené délky 382 km, kdy se táhlo od dnešního Kolína nad Rýnem až k Řeznu (Regensburg). Původně bylo Limes opevněno jen řetězcem vyplétaných plotů (něco na způsob středověkých tzv. polských plotů), v nichž se v pravidelných rozestupech 500 až 1.500m zbudovaly dřevěné věže. Jak rostla hrozba ze strany barbarů, bylo posilováno i opevnění. Vyplétané ploty a dřevěné věže se nahrazovaly palisádami a kamennými stavbami. Podél opevnění se pak táhla římská cesta pro rychlý přesun armády. Teprve za touto "hradbou" se nalézaly vlastní vojenské tábory a pevnosti, kde byly jednotlivé legie. Tyto pevností šířily romanizaci a z mnoha z nich vznikla středověká evropská města. Tato modernizace opevnění probíhala zejména za císaře Antonia Pia (císař v letech 138-161).

Limes Romanus tak kromě přirozených překážek (hory, řeky) tvořila různě dlouhá opevnění, přičemž to nejdelší (382 km) neslo název Limes Germanicus. Kromě evropské, asijské i africké sítě opevnění, disponovala Římská říše také opevněním na britských ostrovech.
Obrázek Obrázek
Limes Romanus / Hranice Římské říše za císaře Claudia (41-54)

Britské ostrovy se někdy mezi 6. a 4.stoletím před Kr. staly cílem nových osadníků, Keltů. Mezi prvními dorazili Goidelové (nebo též Gaelové), kteří dali svůj jazyk gaelštinu Irsku a Skotsku. Dále následovali Britové nebo Bretonové, jejichž jazyk stál u zrodu Velštiny a francouzských Bretonců. Ostrovy nově příchozí samozřejmě nenašli liduprázdné, ale obývané Ibery. Ti podlehli náporu Keltů a byli vytlačeni mimo úrodná pole. Někdy v průběhu 4. století před Kr. navštívil Británii slavný řecký obchodník, zeměpisec a průzkumník Pýtheás z Massalie (dnešní Marseille ve Francii), který žil přibližně v letech 380-310 př. Kr. Objevený ostrov nazval Prettaniké, z čehož nakonec různými obměnami vzniklo Británie. Svou cestu, během které podnikl cestu k britským ostrovům a pronikl zřejmě až k severnímu polárnímu kruhu popsal v knize „Peri tú Ókeanú“. Ta se nám bohužel dochovalo pouze částečně a zprostředkovaně díky starověkým kritikům.

Kelti si na ostrovech vybudovali vlastní organizovanou a životaschopnou civilizaci, která fungovala na základech platných pro všechny až do 1.století před Kr. Tehdy na ostrovy zavítala „návštěva“ z Říma.

Poté co Gaius Julius Caesar pro Řím dobyl větší část Gálie (dnešní Francie), bylo logické, že dalším cílem se stane země za „kanálem“, Británie. Caesar potřeboval další slavné vítězství, kterým by se dále v Římě před lidem a senátem zviditelnil. Důvodů k invazi na Ostrovy měl víc. Zdejší Keltové podporovali odpor svých příbuzných v Galii. Navíc Caesar doufal, že tato bájemi opředená země je plná zlata, perel a dalších vzácných kovů. Proto se roku 55 před Kr. rozhodl uspořádá výpravu, nebo spíše průzkum bojem přes kanál La Manche. Nejdříve Caesar sondoval bližší informace o Británii na obchodnících, kteří s ostrovany obchodovali. Ti mu ale možná úmyslně nepodali přesné informace (báli se, že přijdou o svůj monopol na obchod). Jelikož byl Caesar tísněn časem, vyslal k Británii jednu válečnou loď, která měla najít příhodné místo k vylodění invazních sil. Poté se skutečně armáda v počtu dvou legii (asi 12.000 mužů) přeplavila přes kanál a začala dobývat ve jménu Říma novou zemi. Zde ale slavný vojevůdce narazil. Keltové se ukázali být těžkým oříškem a výpravu tak rozhodně nelze nazvat úspěšnou. Hlavním nedostatkem byla chybějící jízda. Proto se Caesar rozhodl roku 54 před Kr. vrátit posílen o jízdní jednotky, se kterými doufal, že si podmaní jednotlivé a rozdrobené keltské kmeny. Rok, kdy vojevůdce nebyl na ostrovech ale Keltové dokázali využít k vytvoření aliance, která měla společnými silami odrazit římský vpád. Caesarovi se sice nakonec podařilo vůdce Keltů Cassivellaua (ovládal území na sever od Temže) přimět k uzavření příměří a placení poplatků, ale již o dva roky později se Keltové těchto závazku vzdali. Římané neměli dostatečné prostředky, aby placení poplatků obnovili a tak celé tažení bylo v Římě kritizováno, stejně jako osoba vojevůdce. Caesar by se jistě na ostrovy časem vrátil a zjednal si pořádek podle svých představ, občanská válka jej ale zaměstnávala na pevnině a nakonec jeho násilná smrt tyto plány pohřbila definitivně. Britské ostrovy tak dále mohli žít svým vlastním životem až do vlády císaře Claudia (císař v letech 41-54 po Kr.).

Tento císař, pro mnohé díky svému fyzickému handicapu podceňován panovník, se rozhodl vyslyšet požadavky lidu, který toužil po nových koloniích a zorganizoval výpravu proti Británii. V roce 43 po Kr. se za osobní účasti císaře připravila nová invazní armáda složena ze čtyř legii (II, XX, XIV, IX) a doplněná o pomocné sbory. Celkem asi 50.000 mužů ve zbrani. Římané na první vážnější odpor místního obyvatelstva narazili až na úrovni Walesu a Skotska. Z náboženského druidského centra na ostrově Mona byl řízen proti římský odpor, který další postup Římanů zastavil. V bojích se osobně vyznamenal i sám císař, kterému i přes jeho chabou tělesnou stavbu těla mnoho nechybělo, aby v bitvě osobně zabil jednoho z místních králů. Alespoň tak o tom podává zprávy Suetonius (*cca 75 - +130/140), autor životopisů prvních dvanácti císařů.

Bližší podrobnosti k II legii naleznete ZDE: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2832
Bližší podrobnosti k XX legii naleznete ZDE: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3383



HADRIÁNŮV VAL
Obrázek Obrázek Obrázek
Přestože Claudiova výprava byla úspěšná, stále Británie nebyla plně v římských rukách. Boje pokračovali prakticky po celé první století a až počátkem druhé století lze Británii (tedy Římany obsazené části), přesněji řečeno Anglii a Wales považovat za dobyté. Římské moci dále vzdorovalo hornaté a těžko proniknutelné Skotsko.

Římané se ukázali jako zdatní kolonizátoři, kteří zakládali města, tábory, lázně…budovali silnice, díky kterým se mohly rychle přesouvat vojenské jednotky i obchodníci. Města jako Colchester (Camulodunum) nebo St.Albans (Verulamium) sloužila jako místa, kam chodili legionáři po ukončení aktivní vojenské služby na odpočinek. Města u kontaktní hranice s Kelty a Pikty jako York nebo Lincoln fungovala jako posádková. Díky příhodné poloze na Temži dokázali Římané z nevýznamné vesnice vystavět přístav a město Londinium (dnešní Londýn), které se stalo důležitým centrem obchodu a zásobování římských vojenských jednotek v Británii.

Samotný proces kolonizace obsazené území pak probíhal většinou nenásilně, stejně jako v jiných koutech světa, které Řím opanoval. Místní náboženství byla vesměs tolerována a Římany byl v hojné míře podporován obchod. Pokud někdy Římané proti místním božstvům zasahovali, tak především z politických důvodů. Tento osud ostatně potkal i Druidy a jejich centrum na ostrově Mona, které bylo do základu vyvráceno včetně posvátných hájů, které byly spáleny. Jinak se místní obyvatele dařilo civilizovat podle římských měřítek. Již Tacitův tchán Agricola, který přímo pocházel z Británie, byl místním obyvatelstvem značně oblíben, a jeho správcovství v letech 79-85 lze považovat za úspěšné.

Jiná situace ale vládla vně Římany obsazeného území. Sever ovládal kmen Brigantů (neboli „lid z Vysočiny“) a ještě dále žili Piktové. Ti pak urputně vzdorovali jakémukoliv pokusu o podmanění. Jelikož ale tyto severské kmeny viděli bohatství římského světa v obsazené Anglii a Walesu, nemohli si odpustit čas od času na jih zaútočit. Římané se samozřejmě pokoušeli těmto vpádům zabránit. Agricola během svého správcovství naplánoval rozsáhlou operaci, která měla kombinovat pozemní a námořní složky. Úspěch se dostavil a Skotsko bylo více méně obsazené. Vyvstal ale jiný problém. A to v podobě dlouhých a zranitelných zásobovacích tras, na které Brigantové a Piktové útočili ze zálohy. Jeden z nájezdů iniciovaný Briganty prakticky zdecimoval celou IX. legii v Eboracu (tehdy to ještě ale nebylo město, dnešní York). V roce 119 pak v Británii vypuklo rozsáhlé povstání, které trvalo více jak dva roky. Za účelem potlačení revolty, vyslal císař Hadrián [1] na ostrovy velitele Quinta Pompeia Falcona. Tomu se podařilo situaci uklidnit a roku 120 se Británii rozhodl osobně navštívit i císař.

Hadriánův předchůdce na císařském stolci Traianus [2] rozšířil moc Říma o Dákii, Arménii, Arábii a Mezopotámii. Za jeho vlády dosáhlo Impérium svého největšího územního rozsahu. Nicméně ke konci jeho vlády přišlo období všeobecného šetření, protože všechny výše uvedené výboje značně zatížili státní pokladnu. A v té době, zatímco byl Traianus na svých taženích na východě, se začali bouřit kmeny na západě, včetně těch v Británii, kdy v letech 115-120 začali barbaři podnikat větší nájezdy na Římany okupovanou část ostrovů. Obdobná situace panovala i u germánských kmenů na „Limes“ podél Rýna a v Dákii. Nový císař Hadriánus tak musel hned v prvních dnech své vlády řešit tyto nepokoje. Když tedy ve svých jednačtyřiceti letech v roce 117 (v srpnu) zdědil tento veterán dáckých válek císařský purpur, první co udělal je, že se vzdal zisků jeho předchůdce Traiána za Eufratem. Také změnil nově založenou provincii Arménii na kmenové království a pak se ihned vydal uklidňovat situaci na Dunaji. Poté co byla situace na Dunaji zpacifikována, rozhodl se Hadriánus vypravit v roce 122 do Británie, které byla rovněž zmítána nepokoji. Byla to jeho třetí zastávka po římském světě (po Gálii a Rýnu), což samo o sobě svědčí o vážnosti a důležitosti situace, která panovala na ostrovech. Hadrián si ke své cestě na ostrovy vzal jako doprovod VI. Legii Vetera Victrix, s kterou počítal nahradit zbytky zničené IX.legie Hispania. Římský historik k příjezdu císaře na ostrovy píše toto:

„Adeptus imperium ad priscum se statim morem institut et tenendae per orbem terrarum paci operan intendit. Nam deficientibus iis natiionibus, quasi Traianus subegerat. Mauri lacessebant, Sarmatea bellum inferebant, Britanii teneri sub Roman Dijone non poterant, Aegyptus seditionibus urgebatur. Libya denique ac Palestina rebellesanimos efferebant…“

„Převzav impérium, [Hadrianus] se neprodleně navrátil k dřívější politice [Augustově], rozhodnut nastolit po celém světě mír. Neboť ze všech národů, které Traianus ovládal, Maurové podnikali nájezdy, Sarmaté vedli války, Brity nebylo možno udržet pod římskou kontrolou, Egypt byl zmítán vzpourami a Libye i Palestina rebelovaly“

(Zdroj: Davies Norman – Ostrovy dějiny – str. 115 - Brno 2003)

Aby ochránil obsazenou římskou Británii před barbary, rozhodl se císař nechat postavit zeď, která měla oba světy od sebe oddělovat. De facto tak nechal vztyčit hranice v tomto zapadlém koutu Impéria.

Hadriánův val byl postaven mezi dnešními městy Carlisle a Newcastle na severu Británie. Samotná stavba 80 římských mil dlouhého díla (117 km), zabrala legionářům šest let života. Stavbu řídil blízký Hadriánův přítel (možná i příbuzný), guvernér Aulus Platorius Nepos. Byla započata na východě v dnešním Wallsend-on-Tyne (mezi pevnůstkou č. 4 a 7) a skončila na západním pobřeží ostrovů v Bowness-on-Solway. Přestože hlavní část valu byla postavena za uvedených šest let, dokončovací práce si vyžádali další čas (nejpozději do roku 138 bylo vše dokončeno), stejně jako různé rekonstrukce a modernizace (někdy se uvádí, že celá stavba byla dokončena za 10 let). Původně měl být Hadriánův val tvořen pouze vlastní zdí s příkopem a 80 malými pevnůstkami pro pár desítek legionářů. Tyto pevnůstky měly být rovnoměrně rozvrstvené, pro zajištění vzájemné signalizace. Nakonec byla ale realita jiná.

Stavba byla rozdělena na úseky v délce 5 mil (asi 8 km), kde jedna skupina měla za úkol vykopat základy, postavit pevnůstky a věžičky. Další skupina pak stavěla zeď. Zeď byla vystavěna z kamenných vápencových kvádrů (z místních zdrojů) dosahovala šířky až 3 metry (v nejužším místě jen 1,8m), výšky mezi 5-6 metry včetně předprsní a byla vystavěna z východu až po řeku Irthing poblíž dnešního Gislandu. Dále na západ byl val vystavěn převážně ze dřeva, hlíny a drnů, což se promítlo i do rozměrů, šířka dosahovala kolem 6 metrů a výšky kolem 3,5 metru. Věžičky a pevnůstky byly ale vždy zbudovány z kamene. Nicméně nejpozději do roku 138 byla i tato část nahrazena kamennou zdí (pro změnu převážně z pískovce). Pro zvýšení obranyschopnosti byl před valem vyhlouben hluboký příkop (Glacis), vyplněný špičatými dřevěnými kůly. Pasti se zakrytými kůly byly rovněž umístěny v prostoru mezi příkopem a zdí ze severní i jižní strany. Další příkop (tzv. vallum), byl vyhlouben i v týlu. Ten byl navíc ohraničen dvěma hliněnými náspy, které měly za úkol ztížit přístup civilistů (nebo útočníků) až k valu a vojenské cestě, která se táhla po celé linii valu. Tato cesta měla umožnit rychlý přesun pěších i jízdních jednotek, včetně dopravy zásob, po celé linii valu. Římané tak mohli rychle reagovat v případě ohrožení konkrétní části valu. Pro další zvýšení odolnosti byla na každé jedné římské míly (1,46 km) jedna pevnůstka (tzv. milecastle). Mezi pevnůstkami stály dvě pozorovací věže s hlídkou pro nejméně osm legionářů (s vnitřním půdorysem 4,27m2). Jednotlivé „milecastle“a věže se od sebe trošku lišili stavebním provedením, to podle stavebních zkušeností a zvyklostech II (Augusta), VI (Victrix) a XX (Valeria Victrix) legie, které se na stavbě podíleli. Dodatečně pak byla obranyschopnost posílena 14 až 17 (podle různých zdrojů) většími pevnostmi, které poskytovaly útočiště pro 500 až 1.000 mužů pomocných vojsk. Pevnosti jako Vercovicium nebo Banna byly vystavěny podél zdi, další hlouběji v týlu.

Bližší podrobnosti k VI legii naleznete ZDE: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3494

Žádná část celé 117 km dlouhé linie neušla pozornému oku Římanů, kteří tak měli dokonalí přehled o všem, co se před nimi na severu děje. Mohli tak kontrolovat nejen případný nepřátelský vpád a rychle na něj reagovat (viditelnost v hornaté, většinou bezlesé krajině byla výtečná), ale také pohyb zboží, zvířat a lidí. Hadriánův val totiž především plnil úlohu hranic římského světa se vším všudy, co k hranicím patří. Tedy i výběr poplatků (cla). Na svou celkovou délku 117 km měla zeď celkem 80 bran. Počty vojáků na valu v průběhu času kolísaly, ale odhaduje se, že zde sloužilo přibližně 9.000-11.000 členů pomocných sborů, přičemž jízdní jednotky v počtu 1.000 mužů byly umístěny na východě a stejný počet na západě. Samotné Římské legie měli své vlastní velké tábory (např. Eboracum) umístěné na strategických místech tak, aby mohli zasáhnout v co nejkratším čase na jakémkoliv místě římské Británie.

Pro další zvýšení obranyschopnosti valu, byly podél jeho linie budovány i větší pevnosti, někdy mimo vlastní zeď, většinou ale zakomponované do její obrany, které měli být schopny ubytovat legionáře a pomocné sbory [3] až v počtu 500 až 1.000 mužů na pevnost (samozřejmě se tento počet lišit pevnost od pevnosti a jejího významu v celé síti). Zároveň tyto velké pevnosti měli za úkol držet nezbytně nutné zásoby pro celou zeď a její obránce. Pokud by barbaři měli v úmyslu obeplout val podél pobřeží na lodích, měl jejich pohyb odhalit systém hlásek, milníků a pobřežních věží, který se východě táhl až k Maryportu. Ten byl s Hadriánovým valem spojen římskou cestou, která navazovala na vojenskou cestu podél opevnění ve Standwixu.

Hadriánův val, jako hranice se svými bránami jako hraničními přechody, byl rušným místem obchodu a cestování. Podél valu pak vznikala četná civilní sídliště, která byla napojena na dopravní infrastrukturu a také často provázána s životem legionářů a pomocných sborů na valu. Místní obyvatelstvo ve velké míře s vojáky samozřejmě obchodovalo a plnilo i funkci zásobování potravinami.
Obrázek Obrázek Obrázek
Věž z Hadriánova valu / Milecastle č. 37 / Jedna z velkých vstupních bran[/align]

Jediná písemná zmínka v antických pramenech o Hadriánově valu se nám dochovala v tomto krátkém textu:

„…Ergo conversis regio more militibus Britanniam, in qua multa correxit murumque per octoginta passuum primus duxit, qui barbaros Romanosque divideret.“

„Tudíž cestoval do Británie, chtěje vladařským způsobem přebudoval vojsko. Dal tam velmi mnohé věci do pořádku a byl první, kdo vystavěl [římskou] zeď dlouhou osmdesát mil, která oddělovala Římany od barbarů.“

(Zdroj: Davies Norman – Ostrovy dějiny – str. 115 - Brno 2003)

Jen jako zajímavost uvádím, že příjezd císaře na ostrovy se stal podnětem k ražbě tří pamětních mincí. Ano, už tehdy bylo populární razit tento druh mincí. První mince byla vydána u příležitosti císařova příjezdu, druhá k obnovení armády a poslední třetí (bronzový sestercius), zobrazovala postavu, které zosobňovala Británii a nesla heslo BRITANNIA C.

Poté co byl val dostavěn, byl nedaleko jeho východní konce vztyčen slavnostní památník s tímto textem (nebo spíše jeho fragmenty):

„[DIVORUM] OMNIUM FIL[IUS] IMP. CAESAR TRAIANUS HADR[IANUS] [AUGUSTUS IMPOSIT] A NECESSITAT [E IMPERII] [INTRA FINEX CONSER] VATI [DIV]INO PR[AECEPTO] […C]OS II[I…] DIFFVISIS [BARBARIS ET] PROVINC[IA RECIPERATA] BRITANNIA AD[DIDIT LIMITEM INTER] VTRVMQUE O[CEANI LITUS PER MP LXXX] EXERCITUS PR[OVINCIAE OPUS VALLI FECIT] SUB CUR[A A PLATORI NEPOTIS LEG AUG OR PR]“

„Syn všech zbožštělých [císařů] HADR[IANUS AUGUSTUS] kvůli [udrž]ení [říše v jejích hranicích, jež mu bylo ulo]ženo [bož]ským pokynem…, mnohokrát konzuly…, aby rozptýlil [barbary] [a] [získal zpět] provincii Británii, připoji[il] pohraniční systém mezi oběma [břehy] oce[ánu v délce osmdesáti mil]. Armáda [v] pr[ovincii vybudovala val] pod velením [Aula Platona Nepa, císařova pretoriánského legáta].

(Zdroj: Davies Norman – Ostrovy dějiny – str. 115, 116 - Brno 2003)
Obrázek Obrázek Obrázek
Pevnost Chesters / Typy zdí / Milecastle[/align]

Zbudováním Hadriánova valu byla Británie definitivně v antické době rozdělena na severní barbarskou část, a jižní Římskou. Tzv. Malované ostrovy tak byly rozděleny a jejich jednotlivé části (včetně Římany nedotčeného Irska – Éire) se dále po nějakou dobu vyvíjeli nezávisle. Nicméně bylo by chybné domnívat se, že Británie byla celá Římskou provincií. Pokud si vezmeme celou plochu Britských ostrovů, tak území, které Římané ovládli, zaujímalo pouze něco přes 30 procent celkové rozlohy Ostrovů. Ovšem význam ostrovů spočíval pravděpodobně v něčem jiném. Nechci posuzovat v čem, ale přítomnost vojenských jednotek na ostrovech je neúprosná. Zatímco v roce 24 po Kr. nebyla v Británii jediná legie, tak v roce 74 to byly již 4 legie a v roce 150, kdy se situace uklidnila, byl stav snížen na 3 legie. Pro srovnání: Ibérie v roce 24 měla 3 legie, v roce 74 a 150 jen po jedné legii. Germánie Dolní pak ve stejných letech (24, 74 a 150) měla ve stavu 4, 4 a 2 legie. Germánie Horní na tom byla obdobně. Panonie (dnešní Maďarsko) pak ve stejném období měla ve stavu 3, 2 a 4 legie. Dalmácie jen 2, 1 a 1 legie. Jako další ukazatel důležitosti Británie může být výše zmiňována výprava císaře Claudia z roku 43, kdy císař s sebou na ostrovy vzal čtyři legie, což v té době představovalo 15% všech imperiálních sil. Tato čísla je potřeba si promítnout do území a délce hranic, kterých se týkali, v porovnání se zbytkem římského světa.

Hadrián do Británie přicestoval na jaře roku 122 a zůstal zde téměř celý rok. Za tu dobu uskutečnil celou řadu kroků, které měli za úkol posílit Římskou moc a správu na ostrovech. Kromě toho osobně ještě v průběhu roku 122 navštívil „svůj“ val.
Obrázek Obrázek
Pevnost Vindolanda (Little Chesters, též Chesterholm) / Pevnost Segedunum (Wallsend)

Seznam pevnůstek:
Hadriánův val tvořila celá řada pevností a pevnůstek, které leželi jak přímo na linii zdi, tak i poblíž. Jmenovitě se jednalo o tyto pevnosti: Segedunum (Wallsend), Pons Aelius (Newcastle upon Tyne), Condercum (Benwell Hill), Vindobala (Rudchester), Hunnum (Halton Chester), Cilurnum (Walwick Chesters), Procolita (Carrowburgh), Vercovicium (Housesteads), Aesica (Great Chesters), Magnis (Carvoran), Banna (Birdoswald), Camboglanna (Castlesteads), Uxelodunum (Standwix, nebo též Petriana), Aballava (Burgh-by-Sands), Coggabata (Drumburgh), Mais (Bowness-on-Solway), Leahill Turret, Habitancum (Risingham), Bremenium (Rochester), Fanum Cocidi (Bewcastle), Ad Fines (Chew Green). Mimo vlastní zeď pak leželi tyto pevnosti: Alauna (Maryport), Arbeia (South Shields), Coria (Corbridge), Vindolanda (Little Chesters, též Chesterholm) a Vindomora (Ebchester).

K zajištění zásobování a přesunu vojsk v celé Británii obsazené zemi si Římané vybudovali rozsáhlou síť silnic. Tato infrastruktura umožnila držení obsazené země za pomoci relativně nízkých stavu vojáků. Samozřejmě bráno v poměru muž na muže a nikoliv jejich kvalitativní úrovně, která byla v případě římských profesionálních legionářů vyšší. Z Londinia (dnešní Londýn) tak vycházela síť silnic po římském vzoru na všechny světové strany. Na západ na pobřeží k Dubrois, Na jih do Portus Adurni (silnice Strane Street), na východ do Iscy na severozápad do Walesu (Viroconium) na sinici Waitling Street a na sever, přes Lindum, Eboracum (York), Curium na Hadriánův val.

V roce 1987 byly zbytky Hadriánova valu zařazeny na Seznam světového dědictví UNESCO.



ANTONIŮV VAL
Obrázek Obrázek
Jak už bylo řečeno výše, území na sever od Hadriánova valu se pokoušel dobýt již Agricola, ovšem neúspěšně. Celá tato oblast tak nadále zůstávala nestabilní až do Hadriánova nástupce císaře Antonia Pia [4]. Ten obnovil útoky na sever, které byly natolik úspěšné, že mohl odvolat posádky z Hadriánova valu a o sto mil (cca 160 km) na sever začal budovat nový val, který po něm nesl název Antoniův val.

Ten byl zbudován na ideálním místě ve Skotsku. Pokud se podíváme na mapu, tak si nemůžeme nevšimnout, že tento val spojoval východ se západem na nejužším místě. To svědčí o tom, že Římané měli velmi dobře zmapovanou tuto krajinu. Zvolením ideálního místa umožnilo zkrácení valu v porovnání s jeho jižním starším bratříčkem až o polovinu. Což bylo poměrně důležité i pro velikost nezbytně nutné vojenské posádky. Na val o poloviční délce tak bylo nutno mít přibližně jen polovic vojáků. Posádka Antoniova valu se tak odhaduje na 4.500 až 5.000 legionářů a členů pomocných sborů. Ušetřená posádka tak mohla být použita někde jinde.

Val se táhl z východu od Old Kirkpatrick k Firth of Clyde na západě ve výše uvedené délce 63 kilometrů. Stavba byla zahájena roku 142 a dokončena, jako hrubá stavba, byla již o dva roky později. Poslední práce na valu ustali v roce 154. V porovnání s Hadriánovým valem byl Antoniův val zbudován v „levnějším“ provedení. Byl tvořen převážně hliněným náspem, asi 3-4 metry vysokým a 5-6 metrů širokým, s širokým příkopem na severní straně. Odolnost valu byla na severní i jižní straně zvýšena horizontálně umístěnými ostrými kůly (alespoň na určitých částech) a také pastičkami. Pastičky – to byly kryté jámy plné ostrých kůlů, umístěné v prostoru mezi valem a příkopy na severní i jižní straně. Jižní strana byla standardně doplněna vojenskou cestou. Původně Římané měli v plánu vybudovat pevnosti po 6 mílích (10 km), ale tato vzdálenost se ukázala být až příliš velká. Proto se nakonec přistoupilo k realizaci, kde pevnůstka byla postavena každé dvě míle, tedy po cca 3,3 kilometrech (na Hadriánově valu to bylo každou jednu míly). Celkem bylo na valu a v jeho blízkosti postaveno 26 pevnůstek. Z nich nejzachovalejší je Rough Castle Fort, která v porovnání s ostatníma patřila mezi ty nejmenší.

Hranice Římského světa na území Británie se tak na čas posunula až hluboko do srdce Skotska. Opravdu ale jen na čas, protože s nástupem nového císaře Marca Aurelia [5] bylo shledáno, že udržet tuto linii s nestabilními kmeny v prostoru mezi oběma valy, je nemožné. Proto byl Antoniův val již roku 164 opuštěn a Římané se vrátili na pevněji zbudovaný Hadriánův val. Zde aspoň měli jistotu relativně klidného týlu a nepřátelský útok tak hrozil pouze ze severní strany.
Obrázek Obrázek
Model Antoniova valu[/align]
Seznam pevnůstek:
Ve směru od ústí řeky Clyde po Forth ležely tyto římské pevnosti (pevnůstky) na Antoniově valu: Old Kilpatrick, Duntocher, Cleddans, Castle Hill, Bearsden, Summerston, Balmuildy, Wilderness Plantation, Cadder, Glasgow Bridge, Kirkintilloch, Auchendavy, Bar Hill, Croy Hill, Westerwood, Castlecarry, Seabegs Wood, Rough Castle, Watling Lodge, Falkirk, Mumrills, Inveravon, Kinneil a Carriden. Celkem 24 pevností. Další dvě leželi mimo vlastní val a to Bishopton na východě a Camelon na západě před valem.

Rovněž zbytky Antoniova valu jsou zapsány od roku 2008 na Seznam světového dědictví UNESCO.
Obrázek Obrázek
Velitelství na Bar Hill / Pevnůstka Bar Hill Bathhouse[/align]


DALŠÍ OSUD VALŮ
Poté co byl Antoniův val v roce 144 dokončen, začali Římané podnikat nájezdy dále na sever. Přestože jejich vpády do Skotska (tehdy zvané Kaledonie podle kmene Kaledonců, se kterými se Římané setkali jako s prvními ze Skotských kmenů), byly více méně úspěšně, nepodařilo se jim obsadit toto území. Navíc kmeny usazené v pruhu 160 kilometrů širokém mezi Hadriánovým a Antoniovým valem, se nepodařilo plně ovládnout a tak nepřátelství na Antoniově valu permanentně hrozilo jak ze severní, tak i jižní strany. Nakonec muselo být opevnění v roce 164 legiemi opuštěno (za císaře Marca Aurelia). Ty se stáhli na původní Hadriánův val. V roce 180 a pak v rozmezí mezi 190 až 197 trpěla celá severní hranice pod útoky barbarů, které se dařilo jen s maximálním vypětím sil potlačovat. Římané ale utrpěli těžké ztráty a posádka na valu byla silně oslabena. V roce 208 se rozhodl císař Septimus Severus [6] přicestovat do Británie a vyřešit tyto vleklé boje a zabezpečit hranice. Skutečně se mu to podařilo a Římští vojáci znovu Antoniův val obsadili. Ten byl opraven a několik následujících let držen v jejich moci. Během této akce byl Antoniův val někdy také nazýván na počest císaře Severovým valem.

Vojenská služba na Ostrovech se po stabilizování situace v průběhu druhé poloviny 2. století proměnila v relativně klidnou a rutinní činnost a vojáci postupně ztráceli svou bojovou hodnotu. Například dácká kohorta zůstala v Británii celá dvě staletí, aniž by zasáhla do dění na kontinentu. Tato izolace římské moci vedla k jistému laxnímu přístupu k dění v Římě i k prosazování nároků některých pretedentů trůnů či císařů na pevnině. Netrvalo dlouho a Británie si začala volit své césary (uzurpátory).

Na konci třetího století se na pobřeží začali objevovat nově příchozí Sasové a Frankové. Římané měli sice k dispozici i námořnictvo, to ale nájezdy barbarů nedokázala odrážet. S novým velitelem admirálem Carausiesem se počítalo, že dokáže tyto nájezdy potlačit. Ten se ale na místo toho dal spíše na dráhu lupiče, který na úkor barbarů hrabal do vlastní kapsy, místo aby jejich nájezdy potíral. Nespokojenost s jeho osobou byla vysoká a vše se doneslo až na císařský dvůr. Aby předešel císařovu hněvu, raději použil uloupené prostředky k tomu, že podplatil vojáky a nechal se prohlásit císařem (286). Vládu nad Británii a části Gálie si pak podržel až do své smrti v roce 293, kdy jej nahradil Allectus (uzurpátor v letech 293-296). Pevné vlády nad Impériem i Británii se podařilo nastolit až císaři Diocletianovi, který správu Ostrovů rozdělil mezi tři muže: civilního správce, vrchního velitele (Dux Britanniorum) a hraběte na saském pobřeží (Comes littoris saxonici), který podléhal prefektu Galie, nikoli Británie. Takto nebyla moc soustředěna do jedněch rukou a mohla být účinně vykonávaná. Nájezdy barbarů skutečně po římských zásazích ustaly.

Pod údery keltských Piktů, Skotů a germánských Sasů trvajících od roku 360 se v roce 367 zhroutila obrana Británie. Aby mohl lépe organizovat vojenské akce za Lamanšským průlivem, přesunul císař Valentinianus I. svůj hlavní stan z Lutecie (Lutetia Parisiorum, Parisie, Paříž, Francie) do Ambiani (Amiens, Francie) a do Británie vyslal svého schopného a tvrdého velitele Flavia Theodosia, otce pozdějšího císaře Theodosia I. Ten barbary v letech 368 – 369 zpacifikoval a zahnal za Hadriánův val.

Prakticky až do roku 384 pak žila Británie více méně klidným životem. Nicméně v tomto roce si britské legie zvolili nového císaře, oblíbeného generála Maxima. Ten byl sice úspěšný v boji proti císaři Gratiánovi, kterého na kontinentu porazil, ale podlehl Theodorovi I. Byl zajat a popraven.

Počátkem 5.století se Římská říše ocitla ve velké krizi. Germánští Vizigóti se zaměřili na bohatá severoitalská města a začali podnikat vpády na Apeninský poloostrov. V letech 402 a 403 se je sice Římanům podařilo opakovaně porazit (u Pollentie a u Verony) a donutit k ústupu na Balkán, ale na druhou stranu došlo k trvalému přesunu císařského dvora do lépe chráněné Ravenny. Aby byla posílená obrana Itálie, stáhli Římané z Británie svou XX.legii. To v konečném důsledku vedlo ke konci římské moci na britských ostrovech a první velké územní ztrátě a k opuštění pracně vybudovaných obranných linii na Hadriánově valu. Opuštěný val se stal vítaným zdrojem stavebního materiálu pro místní obyvatele. Z kdysi pevně zbudovaných hranic Impéria se stali neméně pevné základy vznikajících farem, domů, plotů a kostelů.

Pouhých patnáct let po definitivním rozdělení (395) Impéria na jeho Východní a Západní část, byl Řím vypleněn. V roce 410 se věčné město stalo terčem útoku Vizigótů pod vedením krále Alaricha I. (*cca 370 - +410). Po obléhání (čtvrté v pořadí, které vedl Alarich), kdy ve městě propukl hladomor, se Vizigótům podařilo do Říma proniknout a v následujících třech dnech zcela vyplenit. Ztráty na životech, ale oproti praktikám té doby, byly relativně nízké, protože Alarich jako křesťanský král ariánského vyznání respektoval nedotknutelnost uprchlíků v kostelích. Germánům stejně šlo především o zlato a šperky, než o lidi ukryté na svaté půdě. Po vyplenění Říma Vizigóty to šlo se západní říši rychle z kopce až k jejímu trpkému konci v roce 476 (více podrobností ZDE: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4393).
Obrázek Obrázek
Hadriánův val dnes


Poznámky

[1] HADRIANUS, Publius Aelius Hadrianus (24. ledna 76 v Italice – 10. července 138 nedaleko Neapole), běžně známý jako Hadrianus (česky Hadrián), byl římským císařem v letech 117 až 138. Náležel k tzv. adoptivním císařům, mezi nimiž vládl jako třetí v pořadí. Traianův prasynovec a nástupce. Byl především skvělý organizátor. Vzdal se výbojů za Eufratem a římské panství v Británii ohradil opevněním proti Piktům a Skotům. Civilní správu říše oddělil od vojenské správy. Procestoval celou říši a opravoval a budoval nová města. V Thrákii založil Hadrianopolis (Drinopol) a v Řecku povznesl novými stavbami zejména Athény. V Římě postavil mimo jiné své mauzoleum (Andělský hrad). V letech 132 - 135 probíhala vzpoura Židů, vedena Šimonem Bar-Kochbou (Synem hvězdy). Vznikla proto, že císař hodlal na půdě zničeného Jeruzaléma vybudovat římské město s chrámem Jovovým. Po tříletém boji byli Židé poraženi a ze země vypuzeni. Hadrianus byl proslulý svou cestovatelkou a sběratelskou vášní a úctou k řecké kultuře.

[2] Marcus Ulpius Traianus (18. září 53 v Italice poblíž dnešní Sevilly – 9. srpna 117 v Selinúntu), obvykle známý jako Traianus (česky Traján), byl římským císařem od roku 98 až do své smrti v roce 117. Mezi adoptivními císaři panoval jako druhý v pořadí. Pocházel ze Španělska. Adoptivní syn císaře Nervy. Byl první římský císař, který nebyl Ital. Byl především vojevůdce, ale vedle toho i výtečný vladař. Dbal o řádné konání práva, zakládal města a přístavy, stavěl mosty, lázně, vodovody. V Egyptě obnovil průplav z Nilu do Rudého moře. Roku 104 dobyl Dacii a učinil z ní římskou provincii. Roku 114 ovládl Arménii, Mezopotámii, Babylón a část Arábie. V Římě vybudoval Forum Traiani. Za jeho vlády dosáhla římská říše největšího územního rozpětí.

[3] Pomocné sbory – pocházely prakticky ze všech koutů říše. Každý národ, kmen si během svého vývoje a života vypěstoval často nějakou specifickou schopnost (lovu, přežití, budování bydlení atd.), které Římané dokázali využít ve svůj prospěch. Nejvíce mužů pomocných sborů pocházelo z Galie, Germánie a Ilýrie.

[4] ANTONIUS PIUS - Publius Aurelius Falvus Boinius Arrius Antonius, po adopci Titus Aurelius Caesar Antonius - Vládce Říše římské v letech 138 - 161. Narozen roku 86. Adoptivní syn Hadrianův. Podporoval rozkvět provincií a posiloval Limes Romanus. Proslul svou mírumilovností (za něho nebylo válek) a spravedlností, pro kterou byl autoritou i cizím vládcům v jejich sporech. Mluví se o zlaté době císařství.

[5] MARCUS AURELIUS, Marcus Annius Catilius Severus, po adopci Marcus Aelius Verus Aurelius Caesar - Vládce Říše římské v letech 161 - 180. Narozen roku 121. Císař a filozof. Představitel nejmladšího období stoicismu. Svoje filozofické názory zveřejnil v řecky psaných aforismech ("Hovory k sobě"). Stoicismus v jeho pojetí získal nábožensko mystický charakter. V etice byl fatalista a hlasatel askeze. Svou filozofii ovlivnil křesťanství, která však jako císař krutě pronásledoval. Byl výtečný panovník, který, třebaže si přál mír, byl nucen po celou dobu vlády bojovat s Markomany a Kvády, tlačícími se přes severní hranice říše. Z počátku stál po císařově boku jako spoluvládce jeho bratr Lucius Verus, velitel východní fronty proti Parthům. Roku 166 vnikli Markomani do Itálie a oblehli Aquileiu. Marcus Aurelius je zatlačil za Dunaj a donutil k míru. Po čase vnikli Germáni na území římské říše opět a císař je pronásledoval až hluboko za Dunaj. Vítěznému dokončení války zabránilo vzbouření Cassia, římského vojevůdce v Sýrii, proti němuž byl císař nucen se obrátit. Roku 169 zemřel Aurelianův bratr a spoluvladař Lucius Verus na tažení proti Germánům. Roku 177 podnikli Germáni nový nájezd do krajin alpských. Císař je vypudil a porazil na jejich území (zvěčnil to nápisem na skále trenčanského hradu z roku 179). Hodlal vytvořit z jejich území dvě nové provincie: Markomanii a Sarmatii (rovina Uher), když náhlá smrt učinila konec jeho plánům. Zemřel v ležení ve Vindoboně (Vídeň). Marcus Aurelius zemřel roku 180.

[6] SEPTIMUS SEVERUS Lucius - z dynastie Severovců. Vládce Říše římské v letech 193 - 211. Afrického původu. Na trůn se dostal za zmatků po smrti císaře Commoda. Provolán za císaře legiemi v Pannonii. Vojevůdce ilyrských legií. Zbavil se protivníků a byl pak uznán v celé říši. Byl to strohý voják, zejména v chování k senátu. Cítil, že oporou jeho vlády je vojsko, proto mu poskytoval četné výhody. Povolil dokonce uzavírat sňatky, čímž nesmírně uvolnil kázeň zejména v pohraničních oblastech. Zkázou se také ukázalo, když vyplácel vojákům–při nedostatku peněz -část žoldu v naturáliích. Při nechuti k vojenským povinnostem se začala armáda plnit barbarskými žoldnéry. Septimus Severus nedbal také na privilegované postavení Itálie a spravoval ji jako provincii.Vyšší místa úřednická svěřoval vzdělaným právníkům a tak učinil krok k císařskému absolutismu. Jako válečník se vypravil osobně proti Parthům a přinutil je k odstoupení Mezopotámie, kterou opět na čas připojil k říší. V Británii činili skotští horalé vpády na římské území. Septimus Severus se snažil proniknout do Kaledonie. Císař horaly donutil k míru a hleděl zesílit ochranný val Hadrianův. Na této výpravě zemřel v Eboraku (Yorku) roku 211. Zůstaly po něm v Římě i v provinciích četné vzpoury. V Římě stojí na severní straně fóra vítězný oblouk na paměť vítězství nad Parthy. Septimus Severus zemřel roku 211.

Obrázek Obrázek
Císař Publius Aurelius Falvus Boinius Arrius ANTONIUS
Císař Publius Aelius HADRIANUS / Císař Publius Aurelius Falvus Boinius Arrius ANTONIUS





Zdroje
Zamarovský V. – Dějiny psané Římem – Praha 1967
Suetonius – Životopisy dvanácti císařů – Praha 1974
Conolly P. Dějiny římské vojska – Bratislava 1992
Davies N. – Ostrovy dějiny – Brno 2003

http://www.planetware.com/map/vindoland ... vindol.htm
http://www.odysseyadventures.ca/article ... -forts.htm
http://hadrianswalllive.blogspot.com/20 ... -like.html
http://hadrianswalllive.blogspot.com/20 ... -wall.html
http://www.falkirklocalhistorysociety.c ... php?id=116
http://www.theromangaskproject.org.uk/P ... /Map1.html
http://www.ancientvine.com/hadrianswall_new.html
http://www.swaag.org/publicationsSWAAG01.htm
http://www.aboutscotland.co.uk/hadrian/wall.html
http://www.almac.co.uk/falkirktcm/Rome.htm
http://www.athenapub.com/antwall1.htm
http://www.warlordgames.co.uk/?p=620
http://www.antoninewall.co.uk/
http://www.antoninewall.org/
http://antika.avonet.cz
www.wikipedia.org
www.palba.cz
Naposledy upravil(a) kacermiroslav dne 1/4/2011, 10:16, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázekObrázek
MadI
Příspěvky: 8
Registrován: 24/9/2010, 11:09

chrochtám nebo slintám (?) blahem

Příspěvek od MadI »

No to se to v poslení době rozjelo! Antika, Řím a samá super témata, ne jen už 100x + 1 zpracovaný Teutoburský les nebo Alesie !!!
Přečtu si to ještě jednou, v klidu, o víkendu - udělám si příjemné odpoledne! Děkuji!
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

S potěšením jsem si tuto práci přčetl. Co se týka fotogarfií, nemůžu neupozornit na tento odkaz.

http://commons.wikimedia.org/wiki/Categ ... ian's_Wall

Mnoho skvělých fotografií. Miro dobrá práce.

A i když to není úplně k tématu, jedna zajímavá informace se objevila i zde. Je to jen další důkaz skvělých stavebních schopností římské doby a římské říše zvláště.

http://www.novinky.cz/veda-skoly/224438 ... lnice.html
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Díky za odkazy. Juknul jsem na to. Co se římské infrastruktury v Británii týče, stačí se podívat na úvodní mapku. Je tam dobře vidět, kolik takových super "dálnic", "dálnic" a normálních silnic I a II třídy Římané za tu dobu postavili. Prakicky každý kout jejich provincie byla protkána silnicemi. Dokonce i na sever od Hadriánova valu začali ihned budovat další silnice, o které se měli opírat při dobývání severských končin. A také na sever od Antoniova valu najdeme římskou silnici, tedy mimo vlastní hranice Impéria (viz. mapa níže).
Obrázek
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

No to je pěkná informace. Ti lidé ale dokázali vybudovat komunikační síť že to bere dech. To potom mělo svůj vliv na rychlou a razantní reakci na možnou hrozbu.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Přesně tak....a protože mě zaujala myšlenka římské dopravní infrastruktury v Británii, začal jsem na toto téma dnes dělat jeden menší článek.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Moc pěkný článek. Tyhle starověké opevněné linie jsou opravdu fascinující a troufám si tvrdit, že na rozdíl od slavných opevnění budovaných ve 20. století, se jejich stavba díky dlouhodobému využití opravdu vyplatila. Jejich význam nebyl jenom čistě vojenský, protože přispěly k rozvoji ekonomiky celé této oblasti.

Vzpomněl jsem si i na pozdější opevnění, které v 8. století nechal postavit král Offa, aby ochránil západní hranice Mercie před útoky waleských kmenů. Kdyby někdo hledal zajímavý námět na článek, tak by je mohl samostatně zpracovat.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

jarl píše:Vzpomněl jsem si i na pozdější opevnění, které v 8. století nechal postavit král Offa, aby ochránil západní hranice Mercie před útoky waleských kmenů. Kdyby někdo hledal zajímavý námět na článek, tak by je mohl samostatně zpracovat.
Tak těch různých liniových opevnění (zdí a valů), bylo v Británii zbudováno mnohem více:-) jenom se k nim (např. Offa´s Dyke a Wat´s Dyke) špatně shánejí podrobnějí info. Nicméně, třeba se k nim časem dostanu:-)
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Příspěvek od Polarfox »

Tak jsem si hned na základě mapky začal hledat limes tripolitanus, to jsem vůbec netušil, že i v Africe vybudovali linii :)
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Odpovědět

Zpět na „Řím“