Dějiny pozdní antiky v letech 365–369

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav, Thór, Hektor

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Dějiny pozdní antiky v letech 365–369

Příspěvek od kacermiroslav »

Dějiny pozdní antiky v letech 365 – 369

Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky: kacermiroslav


Rok 365
ŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Dělení římské říše
Koncem zimy odjeli císařští spoluvládci Valentinianus I. [1] a jeho bratr Valens[2] z Konstantinopole do města Naissus (Niš, Srbsko) a rozdělili si zde říši: starší Valentinianus si ponechal její ohroženější západní provincie, zahrnující celou Evropu kromě Thrákie a severní Afriku až po Tripolitanu, třebaže věděl, že jsou méně rozvinuté a daňově nevýnosné, zatímco mladší Valens měl vládnout Orientu, ještě bez Ilýrie. Toto rozdělení impéria na říši západořímskou a východořímskou se ukázalo – s výjimkou krátkých přestávek – již trvalým. Ve městě Sirmium (Sremska Mitrovica, Srbsko) si oba augustové rozdělili i císařský dvůr, vládní hodnostáře a vojenské oddíly a rozešli se, aby se již nikdy nesetkali. Valentinianus pokračoval dále do ohrožené Galie a Valens musel do syrské Antiochie, protože měl obavy z Peršanů.

Pozn.:
K definitivnímu rozdělení Římské říše došlo roku 395. Po tomto datu již nebylo Impérium nikdy spojeno v jedněch rukách. Obě říše, Západořímská a Východořímská si pak žili svůj vlastní život. Západní již pár let po rozdělení začala procházet poslední svou vývojovou fázi, pro kterou byly typické nájezdy okolních barbarů. Západní říše nakonec roku 476 zanikla. Východní, kterou známe především pod jménem Byzantské říše (podle původně řecké osady Byzantik, na které byla vystavěna Konstantinopol), pak pád své západní sestry přežila o téměř tisíc let.
Obrázek


VÝCHODOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Procopiova uzurpace
Císař Valens, postupující do Sýrie, dostal informace o možném gótském útoku na Thrákii, a proto na její obranu vyslal mimo jiné dva galské pomocné sbory. Galové dorazili do Konstantinopole, kde velmi brzo zjistili, že ne všichni jsou s Valentovou vládou spokojeni. Valens měl totiž za manželku Albiu Domnicu, jejíž otec vysoký úředník Petronius byl všeobecně nenáviděn pro svoji hamižnost a krutost. Nenávist vůči tchánovi se přenesla i na zetě a podnítila k uzurpaci Procopia [3], příbuzného zemřelého císaře Juliana [4], ukrývajícího se dosud v obavách o svůj život v nedalekém Chalkedonu (Kadiköy, Turecko). Za slib obrovské odměny galští legionáři Valenta zradili a dne 28. 5./28. 9. provolali Procopia císařem. Na jeho stranu se postavila Thrákie a část Malé Asie, zatímco Ilýrie zůstala věrná legitimnímu panovníkovi; také reakce obyvatel Konstantinopole byla více než vlažná. Do sporů o trůn pak vstoupili i gótští Tervingové, kteří usilovali o revizi nevýhodné mírové smlouvy, k jejíž podpisu je donutil roku 332 císař Constantinus I. [5]. Nejdříve se sice pokoušeli vyjednávat, nyní se ale postavili na stranu Prokopia a poslali mu tři tisíce bojovníků, protože bezpochyby doufali, že jim vítězný uzurpátor poskytne ústupky.

Valenta zastihla zpráva o Procopiově uzurpaci v kappadocké Kaisarei (Caesarea, Kayseri, Turecko), kde čekal, až pominou letní vedra a on bude moci pokračovat v cestě do Antiochie (Antakya, Turecko). Celý ohromený nastoupil zpáteční cestu Galatií a na své protivníky narazil u stanice Mygdon (též Mydon), ležící na silnici z Nikaie (Iznik, Turecko) do Ankyry (Ankara, Turecko). Vojáci už zahájili bitvu a začali po sobě střílet, když Procopios odvážně pronikl do prostoru mezi nimi a promluvil k druhé straně tak jímavě, že Valentovi legionáři přešli na jeho stranu a uznali ho císařem. Valens se stáhl do Nikomedie (Izmit, Turecko) a poručil svým velitelům oblehnout nepřátelskou Nikaiu, zatímco on sám postupoval proti Chalkedonu a oblehl jej. Při nenadálém výpadu obránců byl však zahnán na útěk a pronásledován, což městu jen tak nezapomene. Oželev Bithýnie, vrátil se do Ankyry, kam mu přišly posily. Konečně mohl zaznamenat i jistý úspěch: jeho generál Arintheos zajal u Dadastany (na silnici z Ankyra do Nikaie) velitele Procopiových pomocných sborů. Bohužel uzurpátor kontroval dobytím města Kyzikos (u nynějšího Erdeku na poloostrově Kapidagi, Turecko).

Pozn.:
Procopius byl jedním z hlavních velitelů (comes rei militaris), svého příbuzného císaře Juliána (Apostata) během jeho tažení proti Peršanům v roce 363. Císař jej na tomto tažení ve městě Karrhy (Harran, Turecko) ustanovil svým nástupcem, pokud by sám v boji padl. Zřejmě tak učinil nejen s ohledem na příbuzenské vazby, ale také na jeho schopnosti. Není také vyloučeno, že Procopius byl odhodlán držet se protikřesťanského směru, který nastavil Julián (zvaný řec. Apostata = Odpadlík). Nicméně během volby (27.6.363) byl novým císařem provolán Jovianus [6] a to zřejmě díky Procopiovy nepřítomnosti. Zrovna byl v té době s menší části vojska mimo hlavní tábor. Procopius byl poté pověřen přepravou císařových ostatků do Tarsu (Tarsus, Turecko), kde jej měl pohřbít. Z obav o svůj život se po splnění úkolu ukrýval. Zřejmě byl pronásledován ortodoxními křesťany, kteří nemohli císaři odpustit jeho kroky zaměřené proti křesťanství. Císař Jovianus se snažil Procopia usmířit. Byl si vědom, že tento jediný žijící potomek dynastie Konstantinovců, měl větší nárok na trůn než on. Nehledě na to, že již Juliánus jej ustanovil svým dědicem. Po smrti císaře Joviana a volbě nového (Valentiniaa I.) si byl nový panovník vědom hrozby ze strany Procopia. Tomu se podařilo jen těsně vyhnout se zatčení zinscenovaného císařem. Poté se ale nečekaně objevil v Konstantinopoli, která byla zrovna bez přítomnosti císaře, a následně se mu podařilo přesvědčit místní vojenské posádky, aby jej prohlásili císařem. Jeho volba byla místním obyvatelstvem přijatá chladně (zřejmě se obávali návrat k pohanství), nicméně díky obratné propagandě se mu podařilo své postavení upevnit. K tomu mu pomohla izolace hlavního města od zpráv z okolního světa a rozšíření pověstí o císařově smrti. Jedním z prvních kroků bylo zajištění ražby vlastních mincí, na kterých nezapomněl zdůraznit své příbuzenské vazby s konstantinopolskou dynastií. K utužení svých dynastických nároků neváhal využít také vdovy a dcery po císaři Constantiovi II. Tento postup se setkal s určitým úspěchem, především mezi vojáky dosud loajálními ke Konstantinovcům a v určité části východní společnosti, zvláště mezi pohany, kteří se cítili Valentinianem perzekuovaní.

Císař Valens po zprávách z Konstantinopole uvažoval o abdikaci a dokonce pomýšlel na sebevraždu (asi mu nedošlo, že by to byl jeden ze smrtelných hříchů, evidentně křesťanství nebylo ještě silně zakořeněno). Později se sice rozhodl bojovat, nicméně jeho snaha zabránit šíření povstání byla komplikována faktem, že většina jeho vojáků se již nacházela v Sýrii, kam byla odvelena kvůli chystanému tažení proti Peršanům. Přesto poslal Valens vstříc Procopiovi dvě legie, jež ale uzurpátor snadno přemluvil k odpadnutí. Samotný Valens málem upadl do zajetí při jedné menší potyčce nedaleko města Chalkedonu.
Obrázek
Mince císaře (uzurpátora) Procopia

Ortodoxní Athanasius opět odchází do exilu
Kromě vojenských záležitostí řešil ariánský císař i záležitosti náboženské a poslal mnohé ortodoxní biskupy včetně alexandrijského patriarchy Athanasia [7] do vyhnanství. Athanasiův již pátý exil však netrval dlouho a po čtyřech měsících se mohl vrátit.


ZÁPADOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Porážka Římanů Alamany u Chalon-sur-Saone
Protože Alamani [8] nedostali minulý rok od císaře očekávaný tribut, vydali se na lupičskou výpravu, přešli zamrzlý Rýn, zmocnili se klíčové pevnosti Mogontiaca (Mohuč, SRN) a plenili římské provincie. Proti loupícím hordám vyrazil comes nad oběma Germániemi Frank Charietto a starý a nemocný comes Severianus. V lednu svedli v blízkosti dnešního francouzského města Chalon-sur-Saone bitvu, v níž byli poraženi a donuceni k ústupu tak kvapnému, že dokonce přišli o svůj prapor. Severianus byl usmrcen vrhacím kopím a stejnou zbraní přišel o život i Charietto, když se pokoušel zastavit prchající vojáky. Vítězství u Chalon otevřelo Alamanům cestu do nitra Galie a umožnilo jim proniknout do Champagne a Lotrinska.

Zosimos o Chariettovi
Frank Charietto byl zajímavou postavou. O počátku jeho kariéry nás informuje historik Zosimos ve své Nea Historia (Historie nové doby):

„Jakýsi muž barbarského původu, který se oddával se svými krajany loupežení a tělesnou výškou a jí odpovídající statečností předčil všechny ostatní, se rozhodl opustit rodnou zemi a odstěhovat se ke Galům pod římským panstvím. Nějakou dobu se zdržoval v největším záalpském městě Augusta Treverorum. Když v době, kdy Julianus ještě jako caesar nespravoval zemi, pozoroval barbary sídlící za Rýnem, jak napadají města na druhém břehu řeky a všude volně drancují, uvažoval o tom, jak by městům pomohl. Netroufal si však, protože žádný zákon mu to nedovoloval činit; proto se zpočátku sám ukryl v hustém lese a čekal na vpády barbarů. Když byli v noci zmoženi vínem a spánkem, přepadal je, pozutínal co nejvíce hlav, odnášel je do města a tam je ukazoval. Tím, že čin častěji opakoval, uvedl barbary do nemalé tísně, protože nevěděli, co se vlastně děje, pociťovali však ztráty podle toho, že se jejich počet den ze dne zmenšoval. Časem se k němu připojili i jiní lupiči, takže z několika jednotlivců vznikl silný houf. Tu teprve Charietton - tak se totiž jmenoval muž, který první vymyslil tento způsob útoku na barbary - přišel k caesarovi a vyjevil mu, co předtím věděli jen nemnozí. Pro caesara bylo těžké čelit s vojskem tajným útokům barbarů v noci, protože loupili v malých hloučcích roztroušeni na několika místech současně a s rozbřeskem dne nebylo nikoho vidět; skryli se totiž v lesích, které sousedily s poli, a živili se tím, co naloupili.

Julianus si uvědomil, že s vojskem proti barbarům nic nepořídí, a nezbývalo mu tedy nic jiného než zakročit proti lupičům rovněž tlupou lupičů. Přijal tedy Chariettona a jeho společníky a k nim přidal část Saliů. Protože byli vycvičeni v loupežení, vysílal je v noci na loupící Kvády, ve dne pak stavěl na různých místech na volném prostranství stráže, které pobíjeli každého, komu se podařilo uniknout jeho lupičům. V této akci pokračoval tak dlouho, až se Kvádové dostali do nejvyšší tísně, kdy jejich počet se zmenšil natolik, že se dostavili se svým vůdcem k k caesarovi, který se již při dřívějších útocích zmocnil množství zajatců, mezi nimi i králova syna, kterého zajal Charietton. Když přednášeli své úpěnlivé prosby a Julianus žádal jako rukojmí některé nejvznešenější muže, mezi nimi i králova syna, dal se vůdce do žalostného pláče a přísahal, že s jinými mu zahynul i jeho syn A tu se caesar slitoval nad otcovými slzami, ukázal mu syna, kterému nic nechybělo, a oznámil, že si ho ponechá jako rukojmí; kromě něho přijal jako rukojmí ještě jiné šlechtice a vyhověl prosbě Kvádů o mír pod podmínkou, že se nechopí zbraně proti Římanům.“

(Zdroj: Zosimos - Nea Historia „Historie nové doby“)

Císař Valentianus nebude intervenovat do záležitostí
Východu

Krátce před 1. 11. byl Valentinianus na cestě do Parisií (Paříže, Francie), když se dozvěděl o Valentových potížích s Procopiem. Svého bratra však nechal, ať si pomůže sám; jeho prioritou byli Alamani.

Potíže s loupícími Berbery, Afričané si stěžují v Římě
Severoafričtí domorodí Berbeři [9] zaútočili tento rok již podruhé na město Leptis (Lebida u města Homs, Libye). Jeho ohrožení obyvatelé tedy vyslali na císařský dvůr již druhé poselstvo, které si opět stěžovalo na nečinnost a zkorumpovanost afrického komity Romana. Valentinianus poslal celou záležitost vyšetřit tribuna a notaria Palladia a dal mu s sebou i žold pro severoafrické posádky. Romanus však poručil svým vojenským velitelům odevzdat peníze jako úplatek Palladiovi a ten jej přijal a samozřejmě imperátorovi referoval, že v Africe je vše v pořádku. Nedůvěřivý Valentinianus vyslal další vyšetřovací komisi. Romanus však přitlačil na obyvatele města a na jejich posly k císařskému dvoru tak razantně, že najednou prohlásili svá dřívější obvinění proti němu za lživá. To už císař vzkypěl hněvem a nechal posly popravit.

Ustanovení defensores civitatis
Císař si uvědomoval neradostnou situaci prostých obyvatel říše a veden upřímnou snahou pomoci ustanovil roku 365/368 funkci „defensores civitatis“, tj. ochránce prostých občanů, či advokátů na ochranu chudých. Záměr to byl chvályhodný, ale v praxi se toto opatření minulo účinkem.

Narození Flavia Stilichona
Kolem roku 365 přišel na svět Flavius Stilicho, pozdější nekorunovaný vládce západního císařství.

Básník Ausonius jmenován vychovatelem císařova syna
Na Valentinianův příkaz přišel do císařské rezidence v Trevíru básník Ausonius, aby se stal vychovatelem jeho syna Gratiana [10].


Rok 366

VÝCHODOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Konec Procopiovy uzurpace
Na jaře tohoto roku vyrazil císař Valens s celou svojí brannou mocí proti uzurpátorovi trůnu Procopiovi a obě vojska se střetla u lýdského města Thyateiry (nyní zříceniny u města Akhisar, Turecko). Procopiův velitel Hormisdas v boji už vítězil, když jeho kolega Gomarius sklonil zbraně a vyzval vojáky k přeběhnutí. Ti svého generála uposlechli a bitva byla ztracena. Reparát za Thyateiru se Procopius snažil složit již 27. 5. u frýžského města Nacolea (též Nakolie, Seyitgazi, Turecko) a boj měl i tentokrát vyrovnaný průběh. Pak jej ale vojáci opět zradili a přešli na stranu legitimního císař. Procopius byl dopaden na útěku, popraven a jeho hlava poslána do Galie západnímu imperátorovi Valentinianovi I. Ani pokus o uzurpaci jeho příbuzného Marcella neměl naději na úspěch. Vítězný Valens se začal mstít a zahájil kruté represe proti poražené straně.

Pozn.:
Do konce roku 365 se Procopiovi podařilo ovládnout celou Thrákii a Asianu. Až na jaře roku 366 se podařilo císaři Valentovi shromáždit dostatečné vojenské síly, aby mohl pomýšlet na vítězství. Většina jeho vojáků totiž byla konce roku 365 koncentrována v Sýrii, kam byla převelena kvůli plánované válce s Peršany. Během postupu z Ankyry se Valens ve Frýgii střetl se vzbouřeným generálem Gomoariem a Hormisdasem. Díky zradě jednoho z nich se mu v této bitvě u Thyateiry (Akhisar), podařilo vzbouřence porazit. Poté u Nacoleie narazil na Procopia. Díky příslibu amnestie se mu podařilo mezi Procopiovými vojáky vyvolat rozsáhlou dezerci, čehož následně v boji využil. Setnutou hlavu uzurpátora Procopia poslal Valens svému bratrovi Valentinianovi do Trevíru.
Obrázek
Poloha města Thyateira (Akhisar)

Císař Valens zasahuje do církevních záležitostí
Roku 366/367 vydal východní imperátor výnos proti ortodoxním biskupům, zvláště proti alexandrijskému Athanasiovi, který se musel na čtyři měsíce ukrýt v rodinné hrobce. Alexandrijští však na jeho obranu povstali a Valens, který měl svých válečných starostí i tak dost, mu pak povolil v klidu spravovat egyptskou církev až do jeho smrti roku 373.


ZÁPADOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Válka proti Alamanům
Císař Valentinianus I. organizuje z Lutecie (Lutetia Parisiorum, Parisie, Paříž, Francie) vojenské akce proti Alamanům, pustošícím galské provincie. Generál jízdy Jovinus porazil jeden jejich houf u osady Scarponny (Charpeigne jižně od Met, Francie), druhou tlupu zlikvidoval, když nájezdníci odpočívali po vyloupení okolních statků u řeky, a poslední houf dostihl a zničil poblíž Catelaun (Katalaunská pole, Chalon-sur-Marne, Francie). Barbarský král byl zajat a přibit na šibenici. Alamani museli oželet na šest tisíc mrtvých a čtyři tisíce raněných, Římané pak napočítali dvanáct set mrtvých a dvě stě zraněných. Jovinus se radostně vrátil do Parisií a vstříc mu vyšel samotný císař.

Církev rozštěpena – Damasus nebo Ursinus?
Po smrti papeže Liberia [11] dne 24. 9. „toužili po uchvácení biskupského stolce nad lidskou míru Damasus I. [12] a Ursinus“. Menší část kléru, podle níž Felix (viz roky 356 a 357) a jeho „svolní zastánci se neodpustitelně provinili narušením církevní jednoty“, prohlásili ihned jeho nástupcem diákona Ursina, většina však byla při volbě dne 1. 10. pro Damasa. Ursinus svůj boj prohrál a odešel do vyhnanství. Tím to ale neskončilo:

„…stoupenci jich obou zašli až k nebezpečným šarvátkám, v nichž docházelo ke zraněním i smrti. Viventius [quaestor císařského dvora] je nebyl s to srovnat ani zkonejšit, a proto ustoupil, donucen přesilou, na předměstí. V zápase pak nabyl vrchu Damasus, poněvadž strana, která stála při něm, byla výbojnější. Je známo, že se v bazilice Sicinina [Santa Maria Maggiore], kde je shromaždiště křesťanského ritu, nalezlo v jediném dni sto třicet sedm mrtvol pobitých osob a že se potom lid, dlouho zdivočelý, stěží utišil. Já pak, když uvažují o okázalosti městských poměrů, nepopírám, že se lidé chtiví této věci musí kvůli dosažení toho, po čem baží, hádat ze všech sil i z plných plic, poněvadž jsou - když k tomu dospějí - do budoucna zabezpečeni tak, že se obohacují milodary matrón a na veřejnosti vystupují sedíce nádherně oděni v kočárech a starají se o hostiny tak marnotratné, že jejich hodokvasy převyšují královské stolování. A věru by mohli být blaženi, kdyby si nevšímali velkoměsta, jímž zakrývají své neřesti, a kdyby žili podle vzoru některých provincionálních velekněží, jež skromnost zcela střídmého jídla i pití, prostota oděvu i oči sklopené k zemi doporučují věčnému božstvu i jeho opravdovým ctitelům jako lidi poctivé a mravné.“
(Ammianus Marcellinus Rerum gestarum libri qui supersunt)

Po tomto „skandálu století“ je Ursinovi umožněn návrat.

Princ Gratianus se oženil
Císařův syn Gratianus byl pro tento rok jmenován konzulem a ve věku sedmi let se oženil s dvanáctiletou Constantií, dcerou císaře Constantia II.


Rok 367

ZÁPADOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Vpád barbarů do Británie
Pod údery keltských Piktů, Skotů a germánských Sasů se zhroutila obrana Británie. Aby mohl lépe organizovat vojenské akce za Lamanšským průlivem, přesunul císař Valentinianus I. svůj hlavní stan z Lutecie (Lutetia Parisiorum, Parisie, Paříž, Francie) do Ambiani (Amiens, Francie) a do Británie vyslal svého schopného a tvrdého velitele Flavia Theodosia, otce pozdějšího císaře Theodosia I. Ten barbary v letech 368 – 369 zpacifikoval a zahnal za Hadriánův val.
Obrázek
Hadriánův val

Pozn:
Více podrobností k Hadriánovu valu naleznete ZDE: http://www.palba.cz/viewtopic.php?p=93860#93860

Tzv. „spiknutí barbarů“ v letech 367 – 369
Nejhlubšího dna po vpádech z let 360 a 364 dosáhla situace v Británii roku 367, kdy do země vtrhli Piktové, Skotové a Attacottové, zatímco Frankové a Sasové zaútočili na pobřeží Galie. Zaskočeno bylo jak ústřední říšské velení – samotný císař Valentinianus pobýval v severní Galii –, tak vyšší důstojníci zodpovědní za Británii. Dux (vévoda) Britanniarum Fullofaudes, jenž velel stálým posádkám Británie, byl vyřazen z boje a comes (hrabě) odpovědný za pobřežní obranu zabit. Nejpozoruhodnější událostí byl společný postup takto nesourodých barbarů. K situaci zajisté přispěla zrada domorodých zvědů na severu, avšak abychom objasnili celou tuto operaci, musíme předpokládat existenci neznámého barbara s neobyčejnými vojenskými i diplomatickými schopnostmi. Získat podrobné vědomosti o rozmístění Římanů ani porozumět římským vojenským postupům nebylo těžké, sloužilo–li v římské armádě takové množství Germánů (i když na vědomou zradu Říma lze usuzovat jen vzácně). K přesvědčení o geniálním barbarském vůdci nás vede skutečnost, že souběžně útočily kulturně velice odlišné národy, jejichž domovské země si byly navzájem poměrně vzdálené; že měly velmi nápaditě rozdělené cíle – a co je snad nejzávažnější – že vše udržely v naprosté tajnosti. Římané s určitostí hovořili o spiknutí, a v tom je velice obtížné s nimi nesouhlasit.

Jakmile byli barbaři v Británii, pohybovali se bez zábran v nevelkých houfech a loupili, ničili, jímali zajatce nebo podle libosti zabíjeli. Zvláště zranitelná jistě byla venkovská krajina podél cest a neodolala, jak se zdá, ani některá ohrazená města. Státní moc i vojenská disciplína se zhroutily. Vojáci zbíhali, někteří – nepřesvědčivě – tvrdili, že jsou na dovolené. Příležitosti se chopili političtí oportunisté. Británie se užívalo jako místa důstojného vyhnanství pro vysoce postavené provinilce a bezprostředně poté, co Římané Británii znovu získali, bylo mezi těmito lidmi v zárodku zmařeno jedno dobře doložené spiknutí. Jiné doklady existují i o tom, že do rukou rebelů načas padla jedna z provincií britské diecéze (jež se spíše než na čtyři nyní členila na pět provincií).

Vpád barbarů do Británie
Piktové, Skotové a Sasové se spojili a vtrhli do Británie. Císařské jednotky se jim udatně bránily, „vévoda severního pomezí“ a „hrabě saského pobřeží“ padli kdesi v bitvě. Barbaři prolomili na několika místech opevnění (Hadriánův val) a do poklidného světa venkovských vil a usedlostí vtrhly vraždící hordy, které vše srovnaly se zemí. V Britském muzeu je vystaven nádherný stříbrný jídelní servis z Mildenhall, který jeho majitelé v této době zřejmě zakopali dříve, než jejich vilu přepadli útočníci. Nikdo z nich se zřejmě nedožil toho, aby jej mohl vykopat. Z této pohromy se venkov už téměř nevzpamatoval, města také upadala, avšak lidé za jejich hradbami alespoň nacházeli útočiště. Císař vyslal proti útočníkům generála Theodosia, který svůj úkol splnil a zemi vyčistil od barbarů. Na pobřežních opevněních opět nacházíme stopy, svědčící o dalších opravách.
Obrázek

Gratianus spoluvládcem
Za svého pobytu v Ambiani přežil imperátor atak těžké choroby a právě blízkost smrti snad způsobila, že se začal zabývat otázkou nástupnictví. Protože chtěl udržet moc v rukou svého rodu a založit vládnoucí dynastii, rozhodl se jmenovat svého osmiletého syna Gratiana augustem a spoluvládcem. Zorganizoval slavnost čistě vojenského rázu: mladíka před vojskem vychválil a prohlásil, že k jeho jmenování dochází „z vůle mé a našich spolubojovníků“. Tento pokus se nakonec ukázal jako mimořádně úspěšný, neboť nová dynastie bude u moci devadesát jeden rok, což je jeden z nejdelších úseků v souvislé řadě následovnictví v dějinách císařství. Po Gratianově povýšení se imperátor přesunul do Treveri (Trevír, SRN), aby se lépe mohl vypořádat s útočícími Alamany.

Pozn.:
Díky otcově proklamaci za císaře (364) se stal Gratianus již ve věku sedmi let konzulem a obdržel i titul nobilissimus puer. V srpnu roku 367 byl v Ambianu prohlášen augustem,[2] tj. plnoprávným spoluvladařem Valentiniana I. Ten mu zajistil slušné vzdělání a brával ho s sebou i na vojenské výpravy, např. roku 368 proti Alamanům. Za ženu mu vybral Constantii, dceru Constantia II., čímž se valentinianovská dynastie pokrevně spojila s konstantinovskou. S císařovnou Marinou Severou (Gratianovou matkou) se Valentinianus kolem roku 370 rozvedl a nová žena Iustina mu během pěti let porodila syna Valentianiana (II.) a tři dcery. Na Gratianovo postavení neměl rozvod žádný vliv.

Po krvavém masakru v bazilice Santa Maria Maggiore v minulém roce získal papež Damasus opět přízeň císařského dvora a ten poslal vzdoropapeže Ursina do vyhnanství.

V Poitiou zemřel ortodoxní galský teolog Hilarius z Poitiers.


VÝCHODOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

První Valentovo tažení proti Gótům
Východní císař Valens obvinil gótské Tervingy z vojenské spolupráce s uzurpátorem Procopiem a po celou zimu připravuje v Marcianopoli (Reka Devnja, Bulharsko) odvetné válečné tažení. Germáni však válku nechtěli, omlouvali se a tvrdili, že snad šlo o prominutelný omyl. Valens byl však neoblomný a na jaře nechal u pevnosti Dafne (na levém břehu Dunaje naproti bulharskému městu Tutrakan) postavit most, po němž římské legie přešly na druhou stranu. Gótové nebyli schopni podstoupit přímou vojenskou konfrontaci, a proto spořádaně ustoupili do hor a bažin, odkud podnikali nečekané výpady. Třebaže legionáři měli slíbenou za hlavu každého zabitého barbara peněžitou odměnu a opravdu se snažili, byl výsledek celého tažení nulový a císař nakonec zavelel k návratu.

Pozn:
Tervingové, nebo též Vizigóti, si válku s císařem nepřáli. Na císařský dvůr se ale donesli jiné zprávy, které mohli být uměle šířeny válkou chtivými generály. Jelikož tedy císař nabyl dojmu, že jej chtějí barbaři napadnout, rozhodl se je předejít, přestože s tímto kmenem byl Řím v míru již od roku 322, kdy je porazil císař Konstantin I. Veliký (+337). Na jaře roku 367 tedy Valens překročil Dunaj a postupoval proti Gótům vedených jejich soudcem Athanarichem. Ti se stáhli do pohoří Karpat a unikli tak z dosahu Římanů. Pro neúspěch měla být výprava opakována následující rok, rozvodněný Dunaj ale tomu zabránil.

Dekret proti ortodoxním biskupům
Roku 366/367 vydal Valens výnos proti ortodoxním biskupům, zvláště proti alexandrijskému Athanasiovi, který se musel na čtyři měsíce ukrýt v rodinné hrobce. Alexandrijští však na jeho obranu povstali a Valens, který měl svých válečných starostí i tak dost, mu pak povolil v klidu spravovat egyptskou církev až do jeho smrti roku 373.

V Malé Asii byly zpacifikovány tlupy loupících Isaurů [13].
Obrázek
Římská provincie „Dioecesis Orientis“ kolem roku 400. Isaurie je zde vyznačena.


Rok 368

VÝCHODOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Druhé Valentovo tažení proti Gótům
Císař Valens zahájil své druhé tažení proti gótským Tervingům, silné povodně mu však neumožnily přesunout dostatečně rychle své legie za Dunaj, a proto skončil krachem i tento jeho válečný podnik. Nakonec – když už ho omrzelo čekání na to, až v řece opadne voda – šel zimovat do Marcianopole (Reka Devnja, Bulharsko).

Císařský dekret proti patrociniím
Valens vydal ostrý edikt proti patrociniím, tzn. proti poskytování ochrany mocnými jedinci jednotlivcům i celým venkovským oblastem proti výběrčím daní a státním úředníkům.

Tohoto roku byla zahájena stavba obrovského konstantinopolského akvaduktu. Na jeho stavbu byly použity kameny z hradeb Chalkedónu (Kadiköy, Turecko), které se zapletlo do Procopiovy vzpoury.

Dne 11. 10. zničilo zemětřesení město Nikaiu (Iznik, Turecko).
Obrázek
Konstantinopolský aquadukt


ZÁPADOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Randův útok na Mogontiacum
O Velikonocích přepadl alamanský princ Rando město Mogontiacum (Mohuč, SRN), které nemělo žádnou vojenskou posádku. Bez problému jej obsadil, vyplenil a odvlekl mnoho zajatců.

Bitva u Solicinia
V létě vyrazil císař Valentinianus I. se synem Gratianem z Treveri (Trevír, SRN) do boje proti Alamanům, přešel Rýn a za obvyklého pustošení táhl proti toku řeky Neckaru. U osady Solicinium (Schwetzingen u Heidelbergu, SRN) Germáni ustoupili na příkrý kopec. Jeho severní přístupný svah dostal pod kontrolu comes Sebastianus a zbytek armády neočekávaně zaútočil neschůdným terénem. Alamani se dali na útěk a padli do rukou Sebastianovi, který je pobil a poručil povraždit i zajatce. Císař zbytek roku věnoval budování obranné linie na Rýnu a na zimu se vrátil zpět do Trevíru.

Pozn.:
Místo, kde byla bitva svedena, není zcela jisté. V úvahu připadá více lokalit. Sulz am Neckar, Heidelberg, Schwetzingen, Rottenburg (Sülchen), Glauberg nebo Tübinger Spitzberg. Všechny tyto lokality leží v jihozápadním Německu na ploše zhruba 200km2. Nejnovější výzkumy kladou jako nejpravděpodobnější místo bitvy do dnešního Hechingenu, kde leželo ztracené římské město Solicinium.


Vpád barbarů do Británie
V letech 368 – 369 bojoval Flavius Theodosius v Británii proti Piktům, Skotům a saským pirátům. Barbary porazil a zahnal za Hadriánův val. Válečných akcí se zúčastnil i jeho stejnojmenný syn a Magnus Maximus. Pozdější císař Theodosius mladší bude převelen z Británie na kontinent do války proti Alamanům, zatímco Magnus na ostrovech zůstane a roku 383 vyvolá vzpouru.


Tzv. „spiknutí barbarů“ 367 – 369
Valentinianus na útok barbarů odpověděl vysláním nevelké, ale silné bojové jednotky elitního vojska, jíž velel comes rei militaris Theodosius. Flavius Theodosius byl otcem pozdějšího císaře Theodosia Velikého [14], jeho vlastní otec sám jako comes (hrabě) sloužil v Británii za císaře Constanta. Takové úderné jednotky se za pozdní říše staly častou metodou, jak řešit mimořádné situace: podobnou výpravu už Británie jednou zažila (roku 360), a snad ji zakusila i více než jednou. V této době tyto jednotky obvykle sestávaly z comitatenses. Od konce 4. století se do římských armád stále častěji přijímaly barbarské válečné tlupy pod velením jejich vlastních králů. Úderné jednotky se pak vesměs sestavovaly z kombinace tvořené jakýmkoli pravidelným vojskem, jež bylo k dispozici, a barbarskými spojenci, nebo někdy i z barbarů samotných, kteří byli zjednáváni pro konkrétní tažení nebo bojovou operaci. Hledíme–li do budoucna, je nezbytné, abychom si uvědomili, že v 5. století,jak se vojenská praxe vyvinula z té podoby, kterou měla ve století předchozím, nepůsobili už „barbaři“ jako nějací nepřátelští vetřelci z vesmíru, nýbrž patřili k důvěrně známým rysům života. Služeb barbarských válečníků se často užívalo proti jiným barbarům, při potlačování vnitřních nepokojů i římských občanských válkách.

Způsob, jímž Theodosius vedl tažení a řídil následnou obnovu Británie, byl, jak se zdá, stejně výtečný jako důkladný. Londýn byl okázale osvobozen. Znovu byla shromážděna posádková vojska, dezertérům udělena milost a byla obnovena bojeschopná armáda. Barbarské válečné skupiny byly jedna po druhé zničeny a Sasové poraženi na moři. Majetek uloupený obyvatelstvu provincií byl nalezen a vrácen. Pod novým vicariem se obnovila státní moc. Provincie, jež padla do rukou rebelům, byla znovu dobyta a na počest Valentinianova bratra a jeho východního kolegy Valenta nazvána Valentií. Znovu byly vystavěny pevnosti a opravena poničená města.

Pozn.:
Flavius Theodosius starší byl velice schopným velitelem císařských vojsk, který vlastnil rozsáhlé statky v Hispánii (dnešní Španělsko). Po dosažení vzdělanosti (368), které odpovídalo jeho původu, se vojenských tažení svého otce účastnil i Theodosius mladší, pozdější císař Theodosius I. Veliký. Společně s nim se zúčastnil tažení do Británie (368/369), v roce 370 proti germánským Alamanům na Rýně a proti Sarmatům na Dunaji v letech 372/373.

Smrt alamanského prince Vithicabia
Podle Ammiana Marcellina podněcoval odvážný a statečný syn alamanského krále Vadomaria Vithicabius neustále své krajiny k válce proti Římanům, kterým se to přirozeně nelíbilo. Třebaže Vithicabius přežil několik jejich vražedných útoků, nakonec padl rukou svého osobního sluhy. Jiný zdroj tvrdí, že za podněcování vzpoury dal císař tohoto roku popravit Withikapa, syna Wadomara, alamanského krále z Breisgau. (Vithicabius = Withikapus?)

Politické procesy v Římě
Valentinianus a jeho panonští rádci se snaží terorem potlačit senátorskou aristokratickou opozici. Z jejich popudu proto vedl římský prefekt pro zásobování a vikarius Flavius Maximinus v letech 368 – 371 politické procesy a ještě byl nabádán „k přemrštěné ráznosti“ – lidé byli obviňováni z magie, travičství, cizoložství, krutě mučeni a přísně trestáni, většinou smrtí.

Pozn:
Křesťanství bylo Ediktem Milánským z roku 313 pouze zrovnoprávněno s ostatními náboženstvími a to až do roku 380, kdy bylo uznáno jediným. Proto tyto procesy v Římě byly namířeny kromě jiného (neoprávněně) do řad vyznavačů starších náboženství.



Rok 369

VÝCHODOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Třetí Valentovo tažení proti Gótům
Po dvou nezdarech zahájil římský císař Valens své třetí tažení proti gótským Tervingům – u Novidunu (Isaccea, Rumunsko). Nechal zbudoval pontonový most, přešel po něm na druhý břeh Dunaje a Góty porazil a zahnal na útěk. Gótové sice nebyli schopni odolat útoku římské armády, ale podařilo se jim vyhnout porážce srovnatelné s debaklem z roku 332. I tak byla jejich situace obtížná, protože „obchod byl narušen, takže barbaři si nad nesmírným nedostatkem věcí k životu nezbytných.“ Gótský náčelník Athanarich proto požádal Valenta o osobní setkání a ten souhlasil. Protože mu jeho otec zakázal pod přísahou vkročit na římskou půdu, byla příslušná mírová smlouva podepsána na lodi uprostřed koryta Dunaje. Pro impérium byla výhodná v tom, že již nemuselo posílat za Dunaj výroční dary, a jestliže nepočítáme tuto finanční ztrátu, byla přijatelná i pro Góty, neboť je zbavovala některých symbolů římské hegemonie zvláště povinnosti poskytovat vojenské kontingenty. Císař se dále zřekl ochrany křesťanů žijících na gótském území a ponechal je zcela v pravomoci jejich pohanských pánů. Ještě než se vrátil do Konstantinopole, poručil vybudovat obrannou linie na Balkáně a přísně střežit hranice.
Obrázek
Řísmko-Gótské obranné valy

Boje v Arménii, tažení proti Peršanům
V hlavním městě zahájil Valens přípravy polního tažení tentokráte proti Peršanům. Arménští místodržící Kylakes a Arrabannes, dosazení do funkce perským králem Šapúrem II. [15], jej totiž požádali, aby dal Arménům za krále Papu (Bap), syna zavražděného krále Arsaka, který pobýval jako jeho rukojmí v pontské Neokaisarei (Niksari, Turecko). Císař souhlasil a princi umožnil návrat do rodné země, kde měl vládnout bez odznaků královské moci. Jeho úkolem bylo potlačit zoroastrismus [16], pomstít se těm, kteří podporovali Persii, a ve spojení s císařskými silami odrazit perskou ofenzívu. Rozzuřený perský král Šapúr opravdu vpadl do Arménie; Papu sice honil po horách marně, ale podařilo se mu dobýt a vypálit arménské hlavní město Artogerassu (v oblasti hory Araratu) a zmocnit se zde královy matky. Do válečného konfliktu se na Papově straně zapojil i císař a boje v Arménii se za jeho osobní účasti protáhly na osm let. Sparapet Mušel Mamikonean dobyl velké části území, kterých se zmocnila Persie, tzn. Gordyénu, Arzanénu, oblast v Médii – Atropaténě, Norširakan, Kaspianu, na Ibérii (Gruzii) Gogarénu a na Albánii území až po řeku Kuru. Zmocnil se však i třech římských provincií Sofanény, Anzitény a Ingilény, což způsobilo napětí mezi císařem a králem a vedlo k rozpadu jejich koalice.
Obrázek
Faravahár, strážný duch (zoroastrismus)

Syn krále Arsaca Pap (Bab) se vrací do Arménie
(364) Arsacův syn Pap (Bab) pak využil ústupu perských obléhatelů města Artogerassy [364] a odešel pod ochranu římského císaře Valenta, který mu za místo pobytu určil město Neocaesareu. O něco později [369] se však na radu Cylacese a Artabannese vrátil do Arménie a byl místními vlastenci s tajnou podporou císaře provolán arménským králem [370].

Athanarich pronásleduje křesťany
Po urovnání vztahů s římskou říší obrátil gótský náčelník Athanarich svůj hněv proti domnělým zrádcům ve vlastních řadách a tohoto roku zahájil největší pronásledování křesťanů v gótské historii – v jeho očích rozkládalo toto vyznání výlučně spjaté s římským státem tradiční společenství víry v gótských zemích. Hlavním podnětem k následným represím bylo objíždění území se sochou bohyně Země, které mělo v každém novém vegetačním období zajistit úrodnost polí, plodnost lidí i dobytka. Křesťané nebyli ochotni účastnit se tohoto pohanského obřadu, a tak byli mnozí upáleni, přičemž gótský liturgický kalendář zná i hromadné upálení dvaceti šesti křesťanů v jejich kostele, a to na popud jiného pronásledovatele, dílčího předáka Winguricha. Představitel křesťanské strany náčelník Fritigern byl poražen a život mu zachránily římské pohraniční jednotky, mezi oběťmi perzekuce najdeme ariány, katolíky i přívržence Auddaiovy (Bůh má lidskou podobu).

Katolík sv. Sabas, o němž vypráví nejznámější legenda, byl prostý venkovan, nebohatý, ale svobodného původu. Když se jeho vesnice chystala ke konání obvyklých obětí, bylo na shromáždění jejich příslušníků rozhodnuto, že křesťanům má být k jídlu předloženo neposvěcené maso oběti. O tom, že by se slavnosti nemuseli zúčastnit vůbec se nedalo uvažovat, protože bozi by za to mohli přivodit trest na celou vesnickou komunitu. Za bezpečnější se tedy považovalo božstva obelstít. Ale Sabas s tímto řešením nesouhlasil, a proto byl ze vsi vypovězen, ne ovšem navždycky. Posléze přežil tento gótský křesťan i své druhé vypovězení a padl teprve za oběť pronásledování předáka Atharida roku 372.

Z území Tervingů byl vypovězen i biskup Wulfila [17] (Malý Vlk, přeložil bibli do gótštiny), potomek římských zajatců, kterých se Gótové zmocnili v jisté kappadocké vesnici ve 3. století. Většina jeho komunity jej následovala na římské území, ale místo toho, aby se vrátili do svých maloasijských a balkánských osad, z nichž pocházeli jejich předkové, vytvořili kolem dunajské hranice samostatnou enklávu, která existoval ještě v polovině 6. století. Nikdy nesplynuli s většinovou společností, mluvili gótsky, ale sám biskup ovládal i latinu a řečtinu. Severně od Dunaje však zůstala i nadále řada křesťanů, udržujících úzké styky se svými bratry v římském impériu, např. gótský kazatel jménem Sansalas, který se volně pohyboval přes hranice.

Armáda obnovila klid v Sýrii
Domorodí Maratokupréni loupili v římské Sýrii. Kořist hledali v bohatých domech a na statcích a dokonce se odvažovali napadnout i malá města. Tohoto roku je císařské armády zlikvidovala.

Na svět přišel dobyvatel Říma gótský král Alarich
Někdy v letech 369 – 371 se v dunajské deltě na ostrově Peuke narodil Alarich, pozdější gótský král a dobyvatel Říma.


ZÁPADOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Útok Alamanů na římské stavebníky
V rámci opevňovacích prací na horním a středním Rýnu poručil císař Valentinianus I. vybudovat pevnost na hoře Piru (Heiligenberg u Heidelbergu, SRN) v hloubi alamanského území. Barbaři v tom však viděli pošlapání mírových smluv, a proto vojáky napadli, pobili a stavbu rozbořili.

Vpád barbarů do Británie
Flavius Theodosius starší vytáhl z Londinia (Londýn) proti Piktům a Skotům pustošícím římské provincie, porazil je a vytlačil za Hadriánův val. Zemi se snaží před dalšími útoky barbarů zabezpečit, a proto opravuje zdejší pevnosti a opevňuje města. Po úspěšném splnění svého úkolu byl povolán na císařský dvůr, aby v hodnosti velitele jezdectva (magister equitum) v císařově hlavním štábu nahradil Jovina, osočeného z pohodlnosti. Z Galie byl převelen do Afriky.
Obrázek
Londinium (Londýn)

V Galii není bezpečno!
Galští bagaudi číhají u cest a berou vše cenné. Tento rok se jim však podařil husarský kousek – oloupili a zavraždili samotného císařova švagra.



POZNÁMKY (některé části citovány z www.wikipedia.org):

[1] Valentinianus I. (321 – 17. listopadu 375) byl císařem římské říše v letech 364 až 375. K vládě byl provolán vojskem. Uznal, že jeden panovník není schopen uhájit celou říši proti nájezdům barbarů a proto jmenoval spoluvladařem svého bratra Flavia Valenta, kterému svěřil východní část říše a sám se ujal vlády v západní části. V oblasti náboženství byl tolerantní, projevoval také nezvykle velký zájem o osudy nejchudších vrstev římské říše. Zemřel při svém tažení proti Kvádům ve vojenském táboře u Komárna (Brigetium).

[2] Flavius Iulius Valens (328 – 9. srpna 378) byl římský císař v letech 364 až 378. Jeho bratr císař Valentinianus I. ho jmenoval svým spoluvládcem a svěřil mu správu východní poloviny říše. Valentovo panování ukončila porážka v osudné bitvě u Adrianopole, v níž nalezl smrt a která se stala symbolem počátku úpadku římské říše.

[3] Procopius - (cca 325 / 326 – 27.května 366) byl uzurpátorem císařské hodnosti (365-366) za císaře Valenta. Procopius pocházel z císařské Konstantinovy dynastie a byl příbuzným někdejšího císaře Juliána (361-363). Jeho rodištěm byla údajně Kilíkie v Malé Asii (dnešní Turecko).

[4] Julianus Apostata - Flavius Claudius Julianus (331 v Konstantinopoli – 26. června 363 poblíž vesnice Maranga u řeky Tigris), známý jako Julianus Apostata (řecky „Odpadlík“) nebo také česky Julián, byl v letech 361 až 363 římským císařem. Byl císařův bratranec, jenž už za života Constantia II. Flavia se osvědčil jako vojevůdce proti Alemanům a Frankům a jako císař zvítězil nad Peršany u Ktesifontu, zemřel v této válce. Byl ovlivněn novoplatonismem a úctou k antické minulosti. Roku 355 Constantiem II. jmenován Caesarem. Roku 360 i s vojskem veřejně odstoupil od Křesťanství. Zemřel na vítězném tažení proti Peršanům roku 363.

[5] Constantinus I. Veliký Flavius Valerius - vládce Říše římské v letech 306 - 337. Narozen kolem roku 275. Syn Constantiuse I. Chloruse. Jako vojenský uzurpátor ovládl roku 312 západní a roku 323 východní část římské říše, když roku 312 porazil Maxentia u Říma a roku 323 Licinia u Adrianopole a Chalkedonu. Constantinus I. Veliký pochopil význam křesťanství pro upevnění státní moci a ediktem milánským roku 313 je zařadil mezi povolená náboženství. Roku 325 předsedal 1. ekumenickému koncilu v Nikaji, křest však přijal až před smrtí z rukou ariánského biskupa. Na tomto koncilu zavrhl nauku Ariovu, že Kristus jako syn Boží není od věčnosti, a tudíž je mu podřízen (proti svaté Trojici). Císař se považoval i v duchovních věcech za rozhodčího. Roku 330 založil na místě Byzantia Constantinopolis (též Nový Řím, dnešní Istambul v Turecku) jako hlavní město východní části říše. V tom čase Constantinova dotace. Říší rozdělil na čtyři správní prefektury, dělené na diecéze a provincie. Úředníci státu se stali zřízenci dvorskými, princeps se změnil v pána (dominus), občané v poddané. Vedle pozemkové daně (podle katastru) byla zavedena výdělková daň (pro řemesla a obchod). Po smrti Constantinově se říše rozdělila mezi jeho tři syny. Constantius dostal Východ říše a Thrákii, Constanc Afriku, Itálii a Ilýrii, a Constantius II. západ říše.

[6] Flavius Claudius Iovianus - (331 Singidunum – 17. února 364 Dadastana, Malá Asie), česky Jovián, byl římským císařem a nástupcem Juliana Apostaty. Vládl pouze osm měsíců v zimě 363 až 364. Jovianus vyznával křesťanství a upustil proto od protikřesťanské politiky svého předchůdce. V roce 363 uzavřením míru ukončil válku se sásánovskou Persií.

[7] Athanasios - Svatý Atanáš Alexandrijský (řecky Athanasios, polatinštěle Athanasius, počeštěle též Athanáš; asi 295 - 2. května 373) byl jako jáhen sekretářem alexandrijského biskupa Alexandra, po jeho smrti (328) nastoupil na jeho místo. Ještě ve funkci biskupského sekretáře se účastnil 1. nikájského koncilu (325). Atanáš bojoval celý život proti arianismu. Vysloužil si celkem pět vyhnanství (335, 339, 356, 362 a 365). Podařilo se mu prosadit dočasně mír na alexandrijském synodu v roce 362. Snažil se také získat na svou stranu semiariány a smířit se s apolinaristy. V jeho listech Serapionovi se poprvé objevuje diskuze o božství Ducha svatého.

[8] Alamani (taktéž Alemani) - byli původně svazem západogermánských kmenů sídlícím na horním toku Mohanu na území dnešního Německa. Původ tohoto svazu a jeho vztahy s ostatními germánskými kmeny je nejasný. Pod dobu existence římské říše byli velmi útoční a snažili se všemožně napadat provincii Horní Germánii. Do jisté míry následovali Franky, kteří byli prvním germánským kmenovým svazem, jenž zastavil pronikání Římanů na sever od dolního Rýna a následně napadl zmiňovanou provincii.

[9] Berbeři je souhrnné označení pro africké národy v severní Africe. Jejich předkové obývali souvislý pás území od Kanárských ostrovů přes Maroko až k údolí Nilu v Egyptě. Už ve starověku vybudovali transsaharský obchodní systém, který se opíral o karavanní cesty, ksary a kasby.

[10] Gratianus - Flavius Gratianus, známý též jako Gracián (18. dubna 359, Sirmium – 25. srpna 383, Lugdunum), byl římský císař vládnoucí od 24. srpna 367 do 25. srpna 383, bratr Valentinina II. Nejprve jako spoluvládce svého otce Valentiniana I., od 17. listopadu 375 jako samostatný panovník na západě impéria. Jeho matkou byla Valentinianova první manželka Marina Severa. Roku 383 byl usmrcen uzurpátorem Maximem.

[11] Liberius - Papežem zvolen 17.5.352 – zemřel 24.9.366. Délka pontifikátu 14 let, 4 měsíce a 6 dní. Národností Ital z Říma. Liberius je první papež, který nebyl kanonizován, téměř jistě proto, že se podle všeobecného mínění zkompromitoval kacířstvím. Zpočátku projevoval tvrdohlavost, jaká často doprovází slabost charakteru. Později, když byl císařem Konstantinem II. (337-361) zastrašován a poslán do exilu, ustoupil požadavkům Východu a navázal spojení s kacířskými ariány. Směl se pak vrátit do Říma, kde byl zatím zvolen antipapež Felix II. Navzdory pozdějšímu obratu k pravověrnosti zemřel s nadobro pošramocenou pověstí. Z dosavadních výkladů vyplývá jeden zvláště významný fakt. Vlny pronásledování ze strany státu naučily křesťanské komunity, zvláště v samotném Římě, že přízeň státu je nespolehlivá. Proto bylo třeba pevné ruky nějaké autority, a kdo jiný by se hodil lépe než papež? Čím autoritativnější se zdál papežský stolec, tím spíše byla přijímána (po místním odporu) papežská moc jako taková, až nakonec i stát do jisté míry uznal rodící se papežské nároky.

[12] Damasus I. - papežem byl zvolen 1.10.366 – zemřel 11.12.384. Délka pontifikátu 18 let, 2 měsíce a 11 dní. Narozen asi kolem roku 305. Národností Ital z Říma. V době jeho zvolení mu bylo asi 61 let. Byl synem kněze a později se stal jáhnem. Damasus postavil několik kostelů, nechal opravit katakomby pod bazilikou sv. Petra a podporoval kult mučedníků. Zajímal se také o literaturu a složil několik básní na počest předchozích papežů a křesťanských mučedníků. Damasus I. znovu otvírá seznam svatých. Když zemřel Liberius, vypukly v Římě nepokoje a Damasus si najal hrdlořezy, aby zmasakrovali přívržence jeho protivníka, antipapeže Ursina. Násilnosti pokračovaly i po Damasově vysvěcení, až konečně nový papež pevně ovládl situaci. Za podpory císařského dvora energicky uplatňoval nároky římského arcibiskupa a často se zmiňoval o Římu jako o „apoštolské stolici“. „Východ snad apoštoly poslal“, říká ve verších vyrytých na pamětní desce zasazené nad místem, kde leží pohřben Petr a Pavel, „ale zásluhou jejich mučednictví získal Řím vyšší právo pokládat je za své občany“. Damasus měl i šarm, který uplatňoval zvláště na ženy vyšší třídy. Tato taktika možná trochu dodala váhu obvinění z cizoložnictví, kterému musel čelit. Argumentoval logicky: obraťte na víru ženy a příbuzní muži je budou následovat. Taková politika se setkala s jistým úspěchem. Křesťanství se v aristokratických kruzích stalo ne-li přímo módním, tedy alespoň přijatelným, což na oplátku jen posílilo stoupající prestiž a moc papeže, kterou Damasus stavěl na odiv a zdůrazňoval svým osobním životem a bohatstvím kostelů „zářícím zlatem“ a „zdobených vzácným mramorem“. Boj s kacířstvím a shizmatem však ještě nepatřil minulosti. Za svého pontifikátu Damasus pokračoval v boji proti těm, kdo vyznávali odchylky nebo odmítali uznat nadřazenost Petrova stolce. Dne 28.2.380 se dočkal důstojné odměny za své úsilí. Toho dne totiž císař Theodosius I. (379-395) nařídil, aby „všichni obyvatelé říše“ přijali „způsob náboženství, které Římanům předal apoštol Petr a které nyní vyznává biskup Damasus a Petr z Alexandrie“. Damasovo kouzlo a sílu osobnosti, pravděpodobně jeho dva nejdominantnější rysy, můžeme pozorovat i v reakcích na něho. Sv. Jeroným mu roku 376 napsal „Ačkoli mě Vaše Eminence leká, vaše vlídnost mě k Vám přitahuje“, a následujícího roku souhlasil, že se stane jeho sekretářem. Právě na Damasův příkaz Jeroným opravil a přeložil do latiny Septuagintu – řeckou verzi Starého zákona – i Nový zákon a poskytl tak západní církvi revidované vydání bible, Vulgátu, což představovalo důležitý centralizující krok, který přispěl k uchování latiny jako hlavního liturgického jazyka v Římě a Říma jako střediska biblické vzdělanosti. Sv. Bazil zase pokládal Damasa za vznětlivého člověka, se kterým se nedá jednat. Připomínal mu, jak napsal v dopise příteli, to, co řekl Diomedes o Achillovi: „Člověk by neměl prosit, protože ten muž je prý nadutý“.

[13] Isaurie - bylo historické území nacházející se na jihu střední části Malé Asie. Jádro tohoto kopcovitého a izolovaného kraje leželo severně od pohoří Taurus v dnešní turecké provincii Konya. V dobách římské nadvlády podnikal zdejší divoký a bojovný lid nájezdy do sousedních krajin, o čemž se zmiňuje Ammianus Marcellinus. Po Diocletianových administrativních reformách tvořilo jejich území provincii Isauria hraničící s Pamfýlií na západě, Lykaonií na severu a Kilíkií na východě.

[14] Theodosius I. Veliký - vládce Říše římské v letech 379 - 395. Narozen roku 347. Poslední panovník nad celou říší. Roku 379 se ujal vlády ve východní části říše jako spoluvladař Gratianův. Roku 382 uzavřel mír s Góty. Roku 394 dobyl západní část. Pronásledoval pohanství. Roku 381 svolal 2. ekumenický koncil, který odsoudil ariánství. Po jeho smrti byla říše rozdělená mezi jeho syny Arcadia a Honoria. Tím byla římská říše definitivně rozdělena na východořímskou a západořímskou.

[15] Šapúr II. - perský velekrál z rodu Sásánovců vládnoucí v letech 309–379. Byl korunován při svém narození v roce 309. Jeho otcem byl král Hormizd II. (vládl 302–309), matkou jedna z královských konkubín, která také za něho v prvních letech vládla spolu se svým druhým mužem Bahrámem Kušanským. Doba Šápúrova panování, se vyznačovala řadou úspěchů ve válkách s římskou říší a etniky na východě, ale také vnitřním neklidem, vyvolaným téměř čtyřicetiletým pronásledováním křesťanů.

[16] Zoroastrismus či zarathuštrismus je dualistická náboženská soustava, vytvořená prorokem Zarathuštrou. Nazývá se také mazdaismus podle jména boha či pársismus podle jeho vyznavačů.

[17] Wulfila nebo Ulfilas (jméno by mohlo znamenat „malý vlk“) (asi 310 – 383 Konstantinopol) byl biskup, misionář a překladatel, který úspěšně šířil ariánské křesťanství mezi Góty. Wulfila byl Gót nebo poloviční Gót, který žil jistou dobu v Byzantské říši v době, kdy zde převládl arianismus. Eusebios z Nikomédie vysvětil kolem roku 340 Wulfilu na biskupa a ten se poté vrátil jako misionář mezi Góty sídlící v severním Černomoří.




Zdroje:
• A Dorling Kindersley Book - Velká rodinná encyklopedie Dějiny světa – Praha 2005
• Ammianus Marcellinus - Rerum gestarum libri qui supersunt
• Ammianus Marcellinus - Dějiny římské říše za soumraku antiky – Praha 2010
• Ammianus Marcellinus - Soumrak říše Římské – Praha 1975
• Bednaříková J., Homola A., Měřínský Z. – Stěhování národů a východ Evropy – Praha 2006
• Brownstone, Franck – Historie válek – Praha 1999
• Cafourek, Goga - Školní atlas světových dějin – Praha 1974
• Cetl, Horák, Hošek, Kudrna - Průvodce dějinami evropského myšlení – Praha 1985
• Conolly P. - Dějiny římského vojska – Bratislava 1992
• Čapek V., Pátek J. – Světové dějiny I. – Praha 1994
• Čornej P., Čornejová I., Charvát P., Charvátová K., Kepartová J., Kostlán A. - Dějiny evropské civilizace I. – Praha 1997
• Čornej P., Kučera J., Vaníček V. a kolektiv – Evropa císařů a králů - Praha 1997
• Dorazil O. – Světové dějiny v kostce – Rudná u Prahy 1997
• Havlík L.E. - Přehledné dějiny Byzance – Brno 1979
• Honzák, Pečenka, Stellner, Vlčková – Evropa v proměnách staletí – Praha 1997
• Hroch M. - Historické události Evropa – Praha 1980
• Kolektiv - Československý vojenský atlas MNO – Praha 1965
• Kolektiv - Slovník antické kultury – Praha 1974
• Kolektiv – Velká rodinná encyklopedie Dějiny světa – Praha 2005
• Kvaček, Kuklík, Mandelová, Pařízková - XX.století v o sobě, dějiny v dokumentech – Liberec 2005
• Kvirec J. – Evropa do roku 1914 Historie v dokumentech – Liberec 2007
• Maxwell-Stuart P.G. – Papežové, život a vláda – Praha 1998
• McEvedy C. - The World history factfinder – New York, USA 1989
• Prokopios z Kaisareie – Válka s Góty – Praha 1985
• Prokopios z Kaisareie – Válka s Peršany a Vandaly – Praha 1985
• Soukup J. - Říše byzantská, Slované a Evropa – Zlín-Kudlov 1999
• Švestka, Klímová, Šulc, Patočka - Školní atlas světa – Praha 1989
• Taylor A. - Vzestup a pád velkých říší – Praha 2008
• The Kingfisher History Encyklopedia - Encyklopedie historie světa – Praha 2001
• Zamarovský V. - Dějiny psané Římem – Praha 1967

http://picasaweb.google.com/lh/photo/o5 ... kgI5K0RSPA
http://www.museumoflondon.org.uk/Englis ... ndon_2.htm
http://atheism.about.com/library/FAQs/c ... city06.htm
http://www.freewebs.com/chunkeymonkey13q/DarkAges.html
http://members.datafast.net.au/sggram/f571.htm
http://www.numisology.com/Antioch.htm
http://antika.avonet.cz
www.wikipedia.org
www.gjp.cz/kovar/
www.palba.cz
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 12968
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Rase »

Velice zajimavé čtení, hodně mě potěšilo i krátké zpracování zmíněného "spiknutí barbarů" (moc se o něm totiž nepíše)
Už delší dobu mě zajimá fakt, že dávné kmeny a národy byly velice malé (národ je ale těžké definovat, jelikož třeba i takoví Keltové žili v době halštatské na území s domorodým obyvatelstvem, kterému vládli), vládnoucí třídy, ty co se nazývaly Franky, alemany atd. nemohly být moc početné, jelikož poměrně často docházelo k jejich vyhlazení (!) - keltové vymizeli po bojích s Dáky, maďaři zase narazili na Franky a dá se říct že po nich zbylo hlavně jméno.
Pasáž o franku Chariettovi je perfektní.
Obrázek

"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Tak na to není vůbec jednoduchá odpověď. Etnogeneze je nepřetržitý proces a zrod etnika může trvat dlouhodobě a může být značně komplikovaný. Hranice, kde se mluví v jedné vesnice jednim dialektem, v dalším údolí lehce odlišným a o kus dál již trošku více odlišným, je prostě příliš křehká. Nicméně většina i těchto "pidi" kmenů si byla vědoma své příslušnosti k nějakému většímu celku (Germáni, Góti, Slované, Keltové atd.). Proto se často v historii setkáme s tím, že podle potřeby vznikali různé útvary (kmenové svazy), které třeba aspoň na krátkou dobu byli spojenci proti vnějšímu nepříteli.

Ono se stačí podívat třeba jen na území střední Evropy během formování Velké Moravy. Na relativně malém prostoru tu existovala celá řada kmenů s nadkmenovým příslušenstvím k Slovanům. Nebo je to krásně vidět na Britských ostrovech. Jen hornaté a chudé Skotsko, kolik mělo různých kmenů, kteří se řadili k Piktům nebo Keltům. Z této roztříštěností právě těžili dobyvatelé. Jiná otázka nastala, pokud se podařilo najít vůdce, který byl respektován všemi kmeny. Potom se tato kmenová uskupení dokázala nepříteli postavit v boji v obrovském množství. Příkladem je třeba Galie a dobývání Alesie Caesarem (rok 52 př.Kr.). Vercingetorix byl uznán za vůdce celé řady galských kmenů a u Alesie dokázala proti Římanům stát údajně až armáda čítající včetně posádky obklíčené ve městě 330.000 mužů !
ObrázekObrázekObrázek
jmodrak
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1376
Registrován: 20/1/2010, 20:53

Příspěvek od jmodrak »

Už delší dobu mě zajimá fakt, že dávné kmeny a národy byly velice malé (národ je ale těžké definovat, jelikož třeba i takoví Keltové žili v době halštatské na území s domorodým obyvatelstvem, kterému vládli), vládnoucí třídy, ty co se nazývaly Franky, alemany atd. nemohly být moc početné, jelikož poměrně často docházelo k jejich vyhlazení (!) - keltové vymizeli po bojích s Dáky, maďaři zase narazili na Franky a dá se říct že po nich zbylo hlavně jméno.
Tieto kmene, resp. spoločenstva kmeňov atď boli dosť početné. To, že na nákup do ríše chodila iba mala časť, nech ťa nemýli. Napr. Vizogótov celkový odhad bol v dobe založenia ich kráľovstva asi 450 000, aj keď nie všetci boli Vizogoti. Je to na celý článok, iba načrtnúť štruktúru týchto kmeňov. O "komplikovaných prípadoch" ako boli napr. "Allemani" ani nehovoriac. Tak isto by som to s "vybíjaním" etník a národov v Europe bol veľmi opatrní. Nie všetko čo vtedajší historici popísali bola pravda, resp. my tomu správne rozumieme, čo sa vlastne stalo.
Odpovědět

Zpět na „Řím“