Obléhání Avarika (52 př.Kr)

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav, Thór, Hektor

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Obléhání Avarika (52 př.Kr)

Příspěvek od kacermiroslav »

Obléhání Avarika

březen-duben 52 př.Kr.
Galie (dnešní Francie)

Obrázek
Agger zbudovaný u Avarika
Hvězdná kariéra vojevůdce a politika Gaia Julia Césara začala v Galii, kterou dostal v roce 58 př.Kr. svěřenou římským senátem, tedy přesněji řečeno jen tu část, kterou římská republika ovládala. Ambiciózní Caesar byl ale pevně rozhodnut získat pro republiku celou Galii a vysloužit si tak přízeň a slávu římského lidu i senátu. Úspěšné tažení, by jej tak mohlo katapultovat i do pozice významného politika, jak se již tolikrát v dlouhých dějinách Říma stalo. Jeho protivníkem ale bylo více jak dvě stě různě velkých galských kmenů, které rozhodně nechtěli přijít o svou svobodu. Aby mohl Caesar uskutečnit své sny, potřeboval nejprve mít v rukou vhodnou záminku k tomu, aby Galii mohl napadnout. A jak se říká, „kdo chce psa bíti, hůl si vždycky najde“, tak i Caesar si vhodnou záminku našel v podobě galského kmene Helvétiu, kteří pod tlakem Germánů opouštěli svá území v dnešním Švýcarsku a dali se do pohybu směrem k území, které měl Caesar v opatrování. Ten usoudil, že se cítí být ohrožen a Helvéty napadl a rozdrtil. V roce 57 př.Kr. tak má otevřenou cestu do Galie, kterou se mu prakticky během jednoho roku daří celou dobýt. Některé kmeny, jako například Atuatuky prodává do otroctví (více jak 53.000 mužů, žen a dětí), většinu z nich ale vojenský poráží a ustanovuje nad nimi římskou vládu. V roce 54 př.Kr. již v Galii vládne více méně klid a tak si může Caesar dovolit odskočit si na Britské ostrovy, kde si zavazuje k placení tributu některé z jihoanglických kmenů. Nicméně Anglie se ukázala jako tvrdý oříšek, a tak se Římané nakonec ještě rádi vrátili zpět na kontinent, kde to v jejich nepřítomnosti u Galů začalo opět vřít.

První povstání, kterému v letech 54-53 př.Kr. velel Ambiorix a kterého se zúčastnily kmeny Nerviů a Eburonů, bylo Římany potlačeno. A to přestože barbaři měli dispozici údajně 60.000 bojovníků a Caesar pouhých 7.000 legionářů. V roce 53 př.Kr. se vzbouřili Belgové, ale i toto povstání Caesar utápí v krvi a jednou provždy si podrobuje území Belgiku (území dnešní Belgie, Nizozemí, Lucemburska a části Francie). Ve stejné době se vypořádává i s kmenem Treverů a jejich vládcem Indutiomarem. Další velké protiřímské povstání vypuklo ve střední Galii v roce 53 př.Kr. a vedl je náčelník kmene Arvenů Vercingetorix. Tomu se podařilo spojit většinu galských kmenů v odporu proti Římanům a ohrozit tak vše, čeho doposud Caesar v Galii dosáhl. Římané tedy museli ihned vytáhnout do střední Galie, aby povstání potlačili ještě v zárodku. K zajištění severních území zde Caesar ponechal část vojska pod velením Tita Labiena. Vercingetorix u Galů prosadil vedení války ve formě spálené země, což římskému vojsku značně ztěžovalo situaci v zásobování, nicméně i tak nezadržitelně postupovali k hlavnímu městu kmene Arvenů Georgovii (Vercingetorix byl náčelníkem tohoto kmene). Cestou ale museli Římané nejdříve oblehnout významnou pevnost Avariko (Avaricum).
Obrázek
Poloha Avarika


„Všechna galská opevnění jsou postavena asi tímto způsobem: podél obrysu budoucí zdi položí na zem napříč ve stejných vzdálenostech dvou stop a bez mezer trámy, které na vnitřní straně sroubí a prostor mezi nimi vysypou silnou vrstvou hlíny. Na čelní straně opevnění vyloží prostor mezi trámy velkými kameny. Když je vše na místě a dobře drží pohromadě, položí se další vrstva; v té jsou trámy opět stejně daleko od sebe, ale nikoli nad trámy, ale nad kameny nižší řady. A tak se ve stavbě pokračuje, dokud není hradba vybudována do patřičné výšky. Tento způsob konstrukce slouží kráse a pestrosti stavby a hradba nepůsobí neforemně, protože na průčelí valu vznikají dlouhé a rovné linie střídavě kamenů a konců trámů. Konstrukce je však také účelná a při obraně velmi užitečná, protože kamení chrání val před požárem a před beranidly zas dřevěná kostra, která je na vnitřní straně svázána podélnými trámy dlouhými kolem čtyřiceti stop a kterou nelze narušit ani tahem, ani tlakem.“
(Zdroj: Gaius Julius Caesar – Zápisky o válce galské; str. 198 – Praha 2009)

To co z Římanů činilo četné vítěze, bylo jejich umění zejména v obléhacích pracích a v jejich taktice. Pro obléhání se používalo vícero způsobů. Přímý útok za pochodu byl jedním ze způsobu, který ale měl značně nejistý výsledek, a pokud byl obránce o útoku včas informován, byl prakticky bez šance. Blokáda byl druhý ze způsobu, který ale vyžadoval značné síly a často se potýkal s nedostatkem zásob na nepřátelském území. Aby si oblehatelé zajistili potraviny a píci pro koně, byli nuceni mít neustále část vojska vyčleněnou pro spížování. Aby se zabránilo nepřátelskému protiútoku, bylo potřeba proti obleženým vybudovat vlastní obrannou linii. Pokud nebyl zajištěn týl, musel být tato linie dvojitá, chránit oblehatele před vnitřním i vnějším nepřítelem. Do obléhaného města mohl voják vkročit třemi způsoby. Buď obléhatelé dotlačili k hradbám dřevěné obléhací věže (helepoles), které v přízemí měli beranidlo nebo speciální vrták. Nebo se museli pokusit hradby podkopat, načež zapálili dřevěné výztuhy napuštěné tukem a smolou. Chodby se pak zřítily a strhly s sebou i část hradeb, které přišly o základy. Třetí, ale nejsložitější způsob bylo zbudování aggeru, což byla konstrukce z kmenů stromů, hlíny, křoví, která mírně stoupala, až překonala příkop k hradbám. Před nepřátelskou střelbou byl agger chráněn palisádou a dnem i nocí ve zbrani připravenými vojáky. Přes agger pak bylo možno k hradbám dotlačit různé typy obléhací techniky včetně obléhacích věží, beranidel atd.


CESTA K AVARIKU
Vercingetorix se rozhodl proti Římanům uplatnit taktiku spálené země, která by jim značně zkomplikovala zásobování. I když ne všichni Galové s touto taktikou souhlasili, bylo nakonec rozhodnuto ji uplatnit. Podle této taktiky bylo také nutné spálit všechna hradiště, která nejsou dostatečně opevněná, nebo díky nevhodné poloze. Během jediného dne vzplanulo dvacet hradišť kmene Biturigů a stejně tak tomu bylo i u ostatních na římské trase do středu Galie. Na všeobecné poradě, kde toto vše bylo rozhodnuto, se také jednalo i o osudu Avarika. Biturgové, kterým Avariko patřilo, padli k nohám zástupcům ostatních Galů a prosili o jeho záchranu. Tato pevnost byla považována za vůbec nejkrásnější v celé Galii a bylo ji díky vhodné poloze možno dobře bránit. Avariko totiž leželo mezi řekou a jezerem a byla k ní pouze jediná přístupová, velice úzká cesta. Okolní bažinatá krajina tak neumožňovala vybudování klasického obléhacího opevnění. Nakonec bylo rozhodnuto pevnost bránit a byli za tím účelem vybráni vhodní obránci.

„Vercingetorix postupoval za Caesarem, i když po kratších úsecích, a vybral si k tábořišti místo chráněné lesy a bažinami a vzdálené od Avarika šestnáct mil [23,4 km]. Tam mu spolehlivý průzkum několikrát denně hlásil, co se děje u Avarika, a on sám odtud podle toho vydával rozkazy. Sledoval všechny naše výpravy za krmivem a obilím a napadal je. Když se musely rozptýlit do větší vzdálenosti. Tak nám působil velké škody, i když se naši snažili bránit chytrostí a vyráželi v různých denních dobách a do různých směrů.“
(Zdroj: Gaius Julius Caesar – Zápisky o válce galské; str. 193 – Praha 2009)



OBLÉHÁNÍ AVARIKA
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Římská republika:
Velitel: Gaius Julius Caesar
Počty: cca 30.000 – 40.000 mužů

Galská koalice:
Velitel: Vercingetorix
Počty: 40.000 obyvatel města z toho 10.000 obránců + 50.000 mužů v nedalekém táboře
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Obrázek
Situační mapa znázorňuje situaci po přesunutí galského tábora blíže k Avariku

Protože okolní krajina neumožňovala klasické obléhání, musel Caesar přistoupit k budování aggeru se dvěma obléhacíma věžemi. Navzdory špatnému počasí, dokázali Římané zbudovat obrovský 25 vysoký a více jak 100 metrů široký agger za pouhých dvacet pět dní.

„Caesar rozbil tábor na té straně hradiště, kde k němu řeka a bažina ponechaly otevřený přístup, i když úzký, jak bylo řečeno výše. Začal budovat obléhací val, přisunovat pohyblivé zástěny a stavět dvě obléhací věže. Poloha místa však bránila jeho úplnému obležení. Nepřestával také Boje a Haeduy upomínat o potraviny. První však neměli mnoho možností, protože jejich kmen byl malý a chudý a své zásoby rychle spotřebovali. Druzí zas neměli velkou chuť nás zásobovat a jejich pomoc byla nedostatečná. A tak chudoba Bojů, neochota Haeduů a spálení dvorců v okolí dostaly vojsko do tak velkých zásobovacích obtíží, že vojáci často neměli obilí několik dní a před úplným hladem je zachraňoval jen dobytek, přihnaný ze vzdálených vsí.“
(Zdroj: Gaius Julius Caesar – Zápisky o válce galské; str. 193, 194 – Praha 2009)

Oblehnout pevnost je jedna věc, dobít ji je druhá složitější věc. Přestože Římané v bojích prokázali velkou odhodlanost a statečnost, jejich soupeř prokázal to samé. Vždy se Galům podařilo různými „úskoky“ zmařit Římské záměry. Jak sám Caesar poznamenává, Galové jsou národ, který je velice učenlivý a dokáže rychle převzít vše, co se naučí od jiných. Například háky na strhávání hradeb chytali do smyček, a když se jim to podařilo, vtahovali je rumpály do hradišť. Římané zkoušeli stavět proti hradbám obléhací valy, které ale Galové podkopávaly tak šikovně, že se jim město stále nedařilo dobýt. V Galií bylo totiž mnoho dolů na železo a v kopání štol byli velice šikovní. Aby nebylo možné hradby zapálit (byla zbudována v kombinaci dřeva a kamene), pokryly ji obránci zvířecími kůžemi. Ve dne i v noci podnikali obránci výpady na Římany, kteří budovali agger a pokoušeli se jej zapálit. Stejně tak jak pokračovala stavba aggeru, zvyšovali se i hradby Avarika (díky kulatinovým konstrukcím, které tento postup umožňovali). V případě, že Galové pod svými hradbami objevili římský podkop, ihned jej zatarasili zaostřenými a opálenými kůly, následně do podkopu lili vařící smolu a těžkými balvany bránili dalšími pokračování v jejich stavbě.

„Když už se věže přibližovaly k hradbě, dověděl se Caesar od zajatců, že Vercingetorigovi došla píce, že přesunul tábor blíže k Avariku a sám s jezdci a lehkooděnci, ovládajícím boj v jezdeckém šoku, vyrazil nastražit léčku na místo, kam čekal, že příštího dne naši vyrazí za krmivem. Jak to Caesar zjistil, opustil o půlnoci potichu tábor a ráno dospěl k nepřátelskému ležení. Nepřátelé se o jeho příchodu včas dověděli od svého průzkumu, ukryli své vozy a zavazadla hloub do lesů a všechny své síly své síly seřadili na vyvýšeném a přehledném místě. Jakmile to vyzvědači Césarovi oznámili, nařídil ihned odložit nesenou výstroj a připravit se na boj.“
(Zdroj: Gaius Julius Caesar – Zápisky o válce galské; str. 194, 195 – Praha 2009)

Galové se shromáždili na vyvýšeném pahorku, který byl ze všech stran obklopen bažinou, která ale nebyla širší více než padesát stop (cca 15 metrů). Všechny přístupové cesty zabezpečili hlídkami a strhli můstky. Svým postavením si byli naprosto jisti. Pokud by Římané chtěli zaútočit, byl by jejich útok zastaven i v této malé bažině a Galové by pak na ně mohli snadno z výšky udeřit. Římané si toho byli dobře vědomi a snažili se Galy vyprovokovat k opuštění chráněného pahorku. Ti ale na boj v otevřené rovině nepřistoupili a tak se obě vojska zase vrátili do svých táborů. Ve svém táboře byl ale Vercingetorix obviněn ze zrady, že přesunul svůj tábor a nesvedl s Římany bitvu, přestože byla výhoda na jeho straně. Tomu se ale podařilo nakonec své lidi přesvědčit o opaku a na důkaz svých slov nechal předvést zajaté Římany, které předtím donutil vypovídat podle jeho představ. Ti pak museli tvrdit, že Římané mají nedostatek potravin a chtějí do tří dnů obléhání ukončit. Poté Galové Vercingetorixovi opět vyslovili důvěru. Mezitím pokračovali před městem práce na aggeru a obléhání.

„Všechny tyto překážky a navíc ještě bahno ztuhlé mrazem nebo rozmáčené ustavičnými dešti zdržovaly obléhací práce, ale vojáci vytrvalou prací to vše překonali a za dvacet pět dní vybudovali obléhací val široký tři sta stop a vysoký osmdesát stop. Už téměř dosahoval k nepřátelské hradbě a Caesar jako obvykle ještě kolem půlnoci bděl, dohlížel na práci a vybízel vojáky, aby nepřestali s dílem ani na chviličku. Vtom si někdo všiml, že od našeho valu jde kouř; nepřátelé ho zapálili z podzemní chodby a současně po celé hradbě spustili pokřik a zahájili výpad ze dvou bran po obou stranách obléhacích věží. Jiní na hradbě zas házeli z dálky na val pochodně a suché dříví a lili na něj smůlu a jiné lehce hořlavé tekutiny, takže bylo těžko rozhodnout, čemu se nejdříve postavit a kde začít s pomocí. Ale stále platil Césarův rozkaz, aby dvě legie vždy přenocovaly před táborem v plné pohotovosti, a jiní vojáci, na nichž byla právě řada, pracovali na valu. Proto se jich mohla část rychle postavit na odpor proti výpadu a druzí poodtáhli obléhací věže a strhli hořící část valu. Celý tábor se mezitím vrhl hasit. Noc již přecházela v úsvit a všude se stále bojovalo; vítězství se opět přiklánělo k nepřátelům, kteří viděli, že ochranné rohože na obléhacích věžích ohořely a naši vojáci na nich mohou nekrytí jen těžko pomáhat v boji. Galové stále střídali unavené čerstvými silami a byli přesvědčeni, že tyto chvíle rozhodnou o osudu celé Galie.“
(Zdroj: Gaius Julius Caesar – Zápisky o válce galské; str. 198, 199 – Praha 2009)

Poté co Galové vyzkoušeli všechny způsoby, jak zastavit stavbu aggeru, rozhodli se z hradiště uprchnout. Bylo jim jasné, že se tenčí jejich zásoby potravin a také, že agger s obléhacími věžemi, beranidly a podkopy, je nad jejich síly a schopnosti. Svůj útěk naplánovali na noc a doufali, že se jim podaří spojit se s Vercingetorixovými muži. V útěku jim měli napomoci i bažiny, které by Římanům v noci bránili v pronásledování. Nicméně o útěk se měli pokusit pouze muži. Ženy děti a starci měli zůstat v hradišti, protože by mohli útěk prozradit a navíc by muže zdržovali a byli by příliš zranitelní. Ostatním obyvatelům Avarika se nelíbilo, že mají být bez obrany mužů vydání Římanům na pospas a prosili tak své muže, aby je neopouštěli. Ti se ale nedali obměkčit a tak ženy křikem Římany upozornily na jejich útěk, který se tak nemohl uskutečnit.

Příštího dne se Římanům podařilo zase o kus blíže k hradbám přisunout obléhací věže a prakticky všechny práce na aggeru, které Caesar nařídil, se podařilo dokončit. Poté se spustil silný déšť, který se Caesar rozhodl využít pro nějakou lest. Rozkázal vojákům pracujícím na aggeru, aby se jako na oko dále věnovali obléhacím pracím, ale ve skutečnosti aby byli připraveni k útoku. Také legie nechal připravit k boji pod příkrovem pohyblivých zástěn. Poté prvním mužům na hradbách slíbil vysoké odměny a zavelel k útoku.

„Nepřátelé byli překvapeni, vyděšeni a zahnání z hradeb a bašt. Vytvořili tedy na nádvoří hradiště a na všech prostornějších místech klínové šiky a chystali se svést rozhodný boj. Když však viděli, že nikdo z hradeb proti nim nesestupuje, nýbrž že naši pouze obsazují celý obvod opevnění, dostali strach, aby neztratili úplnou naději na útěk, zahodili zbraně a vrhli se všichni najednou do nejodlehlejších částí hradiště. Část z nich byla pobita naší pěchotou, protože v panice ucpali úzké průchody bran, část se branami protlačila, byla však zničena jízdou. Nikdo z našich vojáků se nezajímal o kořist, byli tak rozzuřeni krveprolitím v Cenabu i namáhavým obléháním, že neušetřili ani starce, ženy a děti. Z celého počtu obyvatel hradiště, který dosahoval čtyřiceti tisíc, se dostalo ve zdraví k Vercingetorigovi sotva osm set. Ti vyrazili z hradeb hned, jak se strhl první pokřik.“
(Zdroj: Gaius Julius Caesar – Zápisky o válce galské; str. 200, 201 – Praha 2009)

Obrázek
Římská tažení v Galii roku 52 př.Kr


Dobyté Avariko stihlo stejné krveprolití jako četná další města ve starověku. O život přišli nejen boje schopni muži, kteří se navíc i vzdali, ale smrti neunikli ani starci, ženy a děti. Tady je vidět, že Caesar se v tomto nijak nelišil od jiných vojevůdců starověku. Lidský život pro něho neměl žádnou velkou cenu, pokud se nejednalo o jeho Římany. To že vojáci obsadili nejdříve hradby a teprve poté, co se obránci vzdali svých zbraní, se na ně vrhli, svědčí o tom, že to bylo předem naplánované krveprolití s jasným úmyslem povraždit co nejvíce Galů. Proto se vojáci nevěnovali drancování, ale vraždění.

Těch osm set Caesarem uváděných uprchlíků přijal Vercingetorix ve svém táboře až pozdě v noci a potichu. Bál se totiž, aby zpráva o pádu a krveprolití v Avariku nevyvolala v táboře nějaké nepokoje. Ještě před příchodem do tábora nechali Vercingetorixovi lidé uprchlíky rozdělit podle příslušnosti ke kmeni a poté je odvedli do té části tábora, která byla vyhrazena jejich kmeni.

Příštího dne nechal Vercingetorix svolat poradu, kde oznámil předákům osud Avarika a utěšoval je, že Římané nezvítězili díky své síle, ale jen díky svým znalostem obléhací taktiky, která jim, Galům je neznámá. V otevřené bitvě si Galové věřili. Vzhledem k tomu, že Vercingetorix byl samého začátku proti tomu, aby Avariko bylo bráněno, a i později navrhoval, aby bylo před příchodem Římanů opuštěno, získal si svou prozíravostí další sympatie a autoritu. Jeho cesta ke sjednocení všech galských kmenů byla otevřena. Proti této síle, jak byli všichni přesvědčeni, nemůžou Římané v nepřátelském území a s omezenými lidskými i materiálními zdroji obstát. Vercingetorix tedy vyslal posly, kteří se snažili sliby a dary vtáhnout do boje další galské kmeny.

Mezitím Římané v obsazeném Avariku nabírali síly do dalších bojů. Ve městě samotném se zmocnili velké kořisti, ale hlavně pak velkého množství obilí a dalších potravin, které potřeboval pro své muže zajistit, když jeho zásobování na nepřátelském území, které nechal Vercingetorix spálit (taktika spálené země), selhávalo. Co se Galů týče, ty vzhledem k tomu, že byli utáboření nedaleko města, se rozhodli svůj tábor před případným římským útokem zabezpečit. Přestože nejsou zvyklí provádět opevňovací práce, tak pád Avarika a osud jeho obyvatel je naplnil takovým strachem, že tentokráte se všichni na místo meče chopili nářadí a tábor obehnali opevněním. Do tohoto tábora pak Vercingetorix přijímal posily, které se postupně ze všech konců Galie k němu přidávali. Mezi četnými příchozími byl například i Teutomatus, vládce Nitiobrogů, který s sebou přivedl početnou jízdu. Jeho otec přitom dříve od římského senátu obdržel titul přítele římského lidu. Jak vidno, Vercingetorix na svou stranu získával i někdejší římské spojence. Caesarovi a Římanům měli nastat kruté časy. O tom ale příště v popisu největší obléhací operace starověku a středověku, Alesie.



Zdroje:
• Conolly P. - Dějiny římského vojska – Bratislava 1992
• Čornej a koletiv - Dějiny evropské civilizace I. - Praha, Litomyšl 1997
• Čornej, Kučera, Vaníček a kolektiv - Evropa králů a císařů – Praha 1997
• Gaius Julius Caesar – Zápisky o válce galské – Praha 2009
• Kolektiv - Slovník antické kultury – Praha 1974
• Kolektiv – Starověký Řím – Praha 1958
• Zamarovský V. – Dějiny psané Římem – Praha 1967

http://www.mariaterra.com/Latin_2_Honor ... _Maps.html
http://www.forumromanum.org/literature/ ... allic.html
http://www.historyofwar.org/articles/si ... ricum.html
http://www.absoluteastronomy.com/topics/Bituriges
http://mikiania.ic.cz/galskevalky.htm
http://antika.avonet.cz
www.wikipedia.org
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Výzva galského krále Vercingentorixe k boji proti Římanům se nám i přes propast dějin dochovala a to v písemné podobě na skále u středofrancouzského města Clermont-Ferrad (tedy místo, kde stávala hlavní Arvenská pevnost Gergovia). Není vyloučeno, že text napsal přímo Vercingetorix (jako jeden z mála gramotných Galů) - "Spojme se proti zlému římskéhmu pánovi. Není jiné volby, než život, nebo smrt!"
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Řím“