Šílenec na válečném tažení - Caligula (39-40)

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav, Thór, Hektor

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Šílenec na válečném tažení - Caligula (39-40)

Příspěvek od kacermiroslav »

„Šílenec na válečném tažení“
Caligulova tažení proti Germánii a Británii
rok 39-40

Obrázek
Císař Caligula
Pokud jsem ve svých předchozích článcích tvrdil, že Británie nebyla Římany od Caesara (rok 54 př.Kr.) po výpravu podivína Claudia (43 po Kr.) napadena, tak to není tak úplně pravda. Byl tu jeden římský panovník, který byl rozhodnut si v bitvách vysloužit ostruhy slávy, nebo spíše ovace v Římě včetně vítězného oblouku. Jeho výprava proti Británii a ještě předtím proti Germánii ale nebyla běžnou válečnou výpravou, jak bychom čekali.

Caligula – vlastním jménem Gaius Caesar Augustus Germanicus se stal čtvrtým římským císařem dne 16.března 37 ve svých necelých dvaceti pěti letech (* 31.8.12). Byl synem velice oblíbeného vojevůdce Germanika (+ rok 19) a vojsko svou náklonnost přeneslo i na jeho malého synka, kterému dali přezdívku „Caligula“ (botička). Poté co jeho otec zemřel, se Caligulova matka Agrippina starší dostala do sporů s císařem Tiberiem (vládl v letech 14-37), což v konečném důsledku znamenalo, že z jejich mužských potomků přežil císařovu pomstu pouze Caligula. V roce 31 přijal Caligula císařovo pozvání na ostrovní pevnost Capri, kam se Tiberius před nespokojeným římským lidem uzavřel již dříve. Poté co císař v roce 37 umírá, stává se Caligula jeho nástupcem jako jeho prasynovec a adoptivní vnuk, přestože podle testamentu se měl o moc na půl dělit s císařovým vnukem Gemellem. Za pomoci prefekta pretoriánů Macrona, se mu podařilo přesvědčit Senát o neplatnosti Tiberiova testamentu. Gemell tak po svém dědovi nezdědil nic a nový císař si navíc k tomu vynutil jeho formální adopci. Mladík tak nemohl uniknout z císařova dosahu, což se mu mělo brzy stát osudným. Na Caligulův příkaz byl počátkem příštího roku zavražděn spolu s několika jeho věrnými. Mezi popravenými nechyběl ani prefekt pretoriánů Macronus, který se stal císaři nepohodlný.
Obrázek
A caliga – bota římského legionáře

Z počátku byla vláda nového císaře umírněná a ke spokojenosti senátu i lidu, který jej miloval a očekával od něho stejné vystupování, jako od jeho otce Germanika. Císař byl velice talentovaný, schopný a vzdělaný, kromě toho vynikající řečník. Caligula měl v době svého nástupu na své straně paradoxně i zemřelého císaře Tiberia, který byl lidem nenáviděn a jeho mrtvolu dokonce nechali hodit do Tiberu se slovy, že „Tiberius patří do Tiberu“ . Nástup po takto neoblíbeném panovníkovi, tak mohl být snadnou záležitostí, protože si nikdo nedokázal představit, že by tento mladík mohl být takovým tyranem jako jeho adoptivní děd. Na své straně měl i armádu, která svou lásku k jeho otci přenesla na něho. Měl tedy všechny předpoklady k tomu, aby se do dějin zapsal jako úspěšný a oblíbený panovník.

Nicméně v říjnu roku 37 prodělal Caligula těžkou nemoc, po které se jeho povaha od základu změnila. Suetonius (*kolem 75 - + 130-140) píše o tom, že císař požil silné afrodisiakum, jiní zase mluvili o vlivu nadměrného pití. Dnešní historici jsou ale názoru, že se v jeho případě jednalo o duševní poruchu.

"Byl velmi vysoký a neobyčejně bledý, měl neforemnou postavu, ale velmi tenký krk a nohy. Oči a spánky propadlé, čelo propadlé a zamračené, vlasy řídké a na temeni úplně vypadané, zato na těle byl chlupatý. Proto se tedy považovalo za hrdelní zločin pohlédnout na něho z vyvýšeného místa, když procházel kolem nebo se z nějakého důvodu zmínit o koze. Jeho obličej už sám o sobě vypadal odpudivě a ošklivě, ale on mu nadto oddával ještě zuřivější výraz a nacvičoval si nejrůznější hrůzostrašné a děsivé grimasy před zrcadlem. Tělesně ani duševně nebyl zdráv. V dětství trpěl padoucnicí, a zatímco jako mladík byl přece jen trochu při síle, občas ho náhle přepadávala taková ochablost, že nemohl skoro chodit, vstát, soustředit myšlenky ani držet hlavu zpříma. Sám si svou duševní slabost uvědomoval a někdy se zabýval myšlenkou, že půjde na odpočinek a pročistí si mozek."
(Zdroj: Suetonius – Životopisy dvanácti císařů – kniha IV. - Praha 1974)

Co bylo skutečnou příčinou náhle změny v jeho chování, se již zřejmě nikdy nedovíme. Pokud do této doby Caligula držel své temné a zhýralé nitro na uzdě, tak po podzimu roku 37 se již přestal ovládat. Některé notoricky známé případy jeho chování nám na tváři můžou vyvolat úsměv, jako například jeho posedlost koněm Incitatem, kterému nechal postavit stáj z mramoru a zlata a daroval mu dům i otroky. Údajně jej chtěl nechat jmenovat římským senátorem. Nebo když při aukci za nějakou věc danou do aukce po veřejném představení, nechal jistému dražebníkovi tuto zbytečnost zaplatit velkou sumou v podobě třinácti gladiátorů. Dražebník totiž při aukci usnul a v limbu pokyvoval hlavou. Císař si toho všimnul a nechal počítat, kolikrát kývne na draženou věc. Jedno kývnutí, jeden gladiátor. To byly ukázky té méně škodné stránky mladého císaře. Ta horší prohlašovala, že všechny římské ženy patří jemu a také se podle toho choval. Žádná žena, kterou chtěl dostat, před ním nebyla v bezpečí a ani její případný, vzdorující manžel, kterého mohl nechat odstranit. Sám byl čtyřikrát ženatý, ale vydařené bylo pouze jeho poslední manželství s Caesonií, která byla po sexuální stránce stejně zvrhlá, jako on. Kromě svých manželek udržoval incestní styky se svými sestrami. Údajně se všemi třemi, Agrippinou mladší, Drusillou i Julií Livillou mladší. Také měl ambice jako gladiátor, sportovec a umělec. Vystupoval jako tanečník i v ženských šatech, zpěvák, recitátor, vozataj a gladiátor, a za vše od diváků očekával velké ovace. Práci pro stát se tak prakticky přestal věnovat a jen pěstoval své záliby a choutky. Krátce po svém uzdravení nechal popravit několik svých věrných, kteří prohlašovali, že zaslíbí své životy bohům, pokud se jejich císař uzdraví. Caligula jim tedy v tom pomohl. Když v červnu 38 zemřela jeho milovaná sestra Drusilla, nechal ji posmrtně povýšit mezi římské bohy, což byla pocta, která doposud náležela pouze mužům.

Na úkor státní pokladny nechal pro sebe a své nejbližší stavět četná přepychová sídla, i když z těchto peněz našel i něco pro Řím, pro který nechal postavit dva nové akvadukty zásobující město vodou. Celkově pak se státní pokladnou nedokázal správně nakládat a díky různým nepromyšleným nebo rovnou chybným reformám a navíc i díky císařově marnotratnosti (odíval se do šatů posázených drahokamy, nebo pil vzácné perly rozpuštěné v octě atd.), se mu podařilo během velice krátké doby prohýřit neskutečnou sumu (údajně 2700 milionů sesterciů, Ottův naučný slovník mluví „jen“ o 720 milionech), kterou zdědil po sice tyranském, ale zároveň šetrném Tiberiovi. Podle tvrzení Cassia Diona (2. století) propukla v roce 39 finanční krize (Suetonius její počátky klade do roku 38). Aby opět naplnil pokladnu, neváhal na všechny možné strany rozesílat falešná obvinění, načež obviněné nechal popravit a zmocnit se jejich majetku. S oblibou nutil otce dívat se na synovu popravu, nebo syna na otcovu. Jednomu z otců, který byl nemocný, poslal nosítka, aby o popravu vlastního syna „nepřišel“ a poté jej pozval k sobě do paláce a nutil jej do veselosti a vtipkování. Když se mu znelíbil jeden z pořadatelů gladiátorských her, který je neuspořádal podle císařových představ, nechal jej spoutat a před jeho zraky bičovat několik dní. Dorazil ho až poté, co se mu hnilobný pach masa a mozku (z otevřených ran), stal nepříjemným. Rád svým popravčím opakoval, že mají odsouzence bičovat tak, aby cítil, že umírá. Tedy jen slabé rány, ale dlouhou dobu. Nebo když se po řadě let vrátil jeden z vyhnanců do Říma, ptal se jej císař, co tam celé ty roky dělal. Ten mu odpověď se zřejmou snahou zalichotit se, že se celé roky modlil, aby zemřel Tiberius a Caligula mohl nastoupit na trůn. To císaře vyděsilo, protože si hned představil, jak se další vyhnanci pro změnu modlí za jeho smrt. Proto nechal své katy poslat na ostrovy, aby vyhnance povraždili. Když jednou zatoužil vidět téct krev jednoho významného římského senátora, poručil ostatním senátorům, aby jej napadli s výkřikem „nepřítel státu“ , načež byl nebožák davem doslova rozsápán. Caligula byl spokojen, až když před ním nakupili to, co ze senátora zbylo – údy a vnitřnosti. Jiné senátory nechával tajně popravovat a dále k nim posílat pozvánky na různá jednání, jako by byli stále naživu.

Některá jeho nařízení, kdy nechal například zdanit soudní řízení, svatby a prostituci (co by pak měla říkat naše generace, která platí daně snad ze všeho kromě vzduchu a to možná také časem přijde), vyvolala i lidu nepokoje. Když se pak nespokojený dav shromáždil v cirku, nechal císař jeho brány uzavřít a lid pobít, nehledě na svou tehdy ještě dobrou popularitu.

Těch případů, kdy Caligula nechal někoho rozsápat, zabít, mučit, bez jakékoliv příčiny, nebo jen pro malicherný důvod (často se jednalo o vysoce postavené osoby římského politického i kulturního světa), bychom našli mnohem mnohem víc, ale to není předmětem tohoto článku. Císař, který se považoval za největšího ze všech Římanů, kteří kdy žili, zatoužil samozřejmě i po vítězném věnci z bojů s barbary. Nechtěl totiž, aby jeho vláda zapadla v zapomnění. Byl si vědom, že jeho předchůdci jako vláda Augustova, se do paměti lidu vryla například porážkou Varových legií (více podrobností ZDE: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=791), nebo vláda Tiberia byla poznamenána tragédii, když se zřítil amfiteátr u Fiden. Pro všeobecný blahobyt a šťastnost, který podle císařova názoru v říši za jeho vlády panoval, se bál, že by mohla být jeho vláda zapomenuta. Proto neustále toužil po nějakých katastrofách ať přírodních, jako zemětřesení, nebo po požárech a hladomorech. Kromě toho se ale také chtěl vrýt do pamětí obecného lidu nějakým velkým vojenským tažením, přičemž mu bylo vcelku jedno, jestli bude úspěšné, nebo nikoliv. Ostatně lidí si kolikrát více pamatují ty neúspěchy, jako výše uvedena porážka tří Varových legii v Germánii v roce 9 po Kr., nebo boje s největším nepřítelem státu Hannibalem ve 3.století př. Kr.


CALIGULOVO TAŽENÍ PROTI GERMÁNII
rok 39-40

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Obrázek
Římská říše v letech 37 až 54 za Caliguly a Claudia

Někdy v průběhu roku 39 se Caligula dozvěděl o komplotech, které proti němu podnikají někteří ze správců provincií Panonie a Germánie. Rozhodl se tedy sebrat vojsko a vyrazit na sever, aby „velezrádce“ potrestal. Ještě před odjezdem se dozvěděl o spiknutí jednoho z významných důstojníků (legát pro Horní Germánii), který měl se svou legii posádku v Moguntiacu (dnešní Mohuč). Se svými oddanými pretoriány tedy vytáhl do Mohuče, kde nechal tohoto důstojníka popravit (Gnaius Cornelius Lentulus Gaetulicus). Jelikož se na této vzpouře podílela i jeho rodina, nechal koncem roku 39 zabavit majetek svých sester, které poslal do vyhnanství na Pontické ostrovy se slovy „Nemám jenom ostrovy, ale také meče“ , protože se obě (Agrippina mladší a Julie Livilla). Jeho švagr Marcus Aemilius Lepidus (byl předpokládaný císařův nástupce, protože Caligula neměl mužského potomka), který byl hlavním vůdcem komplotu, skončil na popravišti stejně jako Gaetulicus v Mohuči. Majetek sester pak následně nechal prodat a peníze využil pro svou potřebu.

Podle historika Filóna z Alexandrie (*20 - +50), se Caligula obával další vzpoury místodržitelů těch provincií, které disponovali značnou vojenskou silou. Správce Panonie Calvisius Sabinus, se zřejmě skutečně pokoušel koupit si vojsko. Císař se ale o všem dozvěděl, a nechal jej povolat zpět do Říma, kde byl obžalován. Následně se svou manželkou raději zvolil sebevraždu, než kruté mučení řízené sadistickým císařem. Také místodržitel Sýrie Lucius Vitelliusbyl ze své funkce odvolán a zachránilo jej pouze pokleknutí před císařem, kterého uctil jako boha. Tím císaři zalichotil tak, že jej prozatím nechal naživu. Aby předešel případné vzpouře legie v Africe, která spadala pod Senát, raději ji nechal přesunout jinam.
Obrázek
Římské Impérium v letech 37-41

„Vojenství a válečnictví se dotkl jenom jednou, a to ještě ne podle programu, nýbrž náhodně. Cestoval totiž, aby zhlédl údolí řeky Clitummu a tamní háj, a dostal se až do Mevanie; zde mu kdosi připomněl, že by se měl doplnit počet jeho Batávů, které měl ve své tělesné stráži. Odtud se zrodil podnět k výpravě proti Germánii. Caligula se ho již nevzdal, nýbrž hned povolal odevšad legie a pomocné sbory, všude dal s velkou nelítostností provádět odvody, nashromáždil i vozatajstvo všeho druhu v množství dotud nebývalém a nastoupil pochod. Na něm se postupovalo někdy tak rychle a prudce, že kohorty prétoriánů proti zvyku naložit své odznaky na soumary a tak za ním uhánět, jindy zase tak zvolna a změkčile, že se mohl dát nosit osmi otroky v nosítkách a vymáhat od lidí blízkých měst, aby před ním zametli silnici a kropili je proti prachu.“
(Zdroj: Suetonius – Životopisy dvanácti císařů – kniha IV. kap. 43 - Praha 1974)

Jak píše Suetonius, Caligula se na válečné tažení dostal vlastně náhodou, i když jej měl zcela jistě dříve či později v úmyslu uskutečnit. Poté co přicestoval do Mevanie (dnešní Bevagna ve střední Itálii) změnil své plány a začal organizovat tažení. Poté co shromáždil dostatek legií a pomocných sborů, přešel na podzim roku 39 Alpy, aby po vzoru svých předků dále pokračoval v bojích proti Germánům. Za svůj tábor si zvolil město Lugdunum (dnešní Lyon ve Francii), kde strávil několik měsíců, během kterých se věnoval na místo boje s barbary, hazardním hrám a popravám bohatých Galů, jejichž majetek obratem prodával, aby měl peníze pro své záliby.

„Jakmile dostih tábora, aby se ukázal zdatným a přísným vojevůdcem, s potupou zbavil hodnosti legáty, kteří přivedli pomocné sbory z různých míst s nějakým opožděním. Při přehlídce vojska dokonce odňal hodnost velitelů předních centurií četným centurionům, kteří byli již starší a kterým v několika případech chybělo již jenom několik dní do výslužby, vzav si za záminku u každého jeho pokročilejší věk a sníženou použitelnost. Ostatní vyplísnil pro jejich lakotu a snížil poplatky vysloužilců na pouhých šest tisíc sesterciů. Jediný jeho úspěch byl ten, že přijel na milost Adminia, syna británského krále Cynobellina, který zapuzen byv od otce přeběhl s malou hrstkou k Římanům. Přesto však, jako by se mu byl vzdal celý ostrov, poslal do Říma velkolepý dopis, nařídiv kurýrům, aby na voze jeli až na forum a k radnici a odevzdali jej konsulům jedině v chrámu Martově a za plné přítomnosti senátu.“
(Zdroj: Suetonius – Životopisy dvanácti císařů – kniha IV. kap. 44 - Praha 1974)

Britský náčelník Cunobelinus (Cynobellin), měl tradičně dobré vztahy s Římem. Zemřel před římskou invazí z roku 43, kterou vedl Caligulův nástupce císař Claudius. V době invaze vedené Claudiem a jeho vojevůdcem Aulem Plautiem (za zásluhy byl odměněn funkcí prvního guvernéra Británie; v letech 43-47) byla obrana řízena jeho syny Caratacusem a Togodumnusem. Oba bratři zřejmě nesdíleli otcovu politiku vůči Římu, a proto se zřejmě Claudius odhodlal k invazi, aby je potrestal. Catuvellauny dráždilo, že jsou uváděny jako spojenci Říma, přestože forma placení tributu určena již Caesarem byla placena jen sporadicky, jestli v této době vůbec. Navíc tento kmen se cítil být povýšen nad ostatní okolní kmeny, které to těžce nesly. V římské Galii se tak objevili někteří z uprchnuvších britských náčelníků, kteří se požadovali pomoci. Především Cantiané zavdávali silný důvod k rozhořčení a právě tento kmen kontroloval pobřeží, kde se římská armáda vylodila. Také průběžně informovali Řím o tom, co se v Camulodunu děje. Claudius tak měl z druhé ruky informace, že zatímco jeho „spojenec“ náčelník Cunobelin leží na smrtelné posteli, jeho dva synové se hádají o dědictví a nejstarší syn Adminius, dokonce musel emigrovat do Galie, kde se s ním setkal císař Caligula, jak je popsáno Suetoniem výše.
(více podrobností o Radiově tažení naleznete ZDE: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4596)

„Později, poněvadž se nedostávalo důvodů k válčení, poručil několika Germánům ze své tělesné stráže, aby se přepravil přes Rýn a tam se skryli. Po obědě si dal velmi lomozně hlásit, že nepřítel je tu. Nato se vyřítil s přáteli a částí pretoriánských jezdců do nejbližšího lesa, zde dal osekat stromy a vyzdobit jako trofeje a s nimi se za soumraku vrátil. Těm, kteří ho nenásledovali, zde vyčinil za zbabělost a netečnost, zato průvodce a účastníky svého „vítězství“ podaroval novým druhem věnců, ozdobených podobami slunce, měsíce a hvězd a také pojmenovaných novým jménem věnců „průzkumnických“. Jindy zase dal několik svých rukojmí vyvést ze školy a tajně poslat napřed. Potom náhle přerušiv hostinu vyrazil s jízdou na jejich pronásledování a jako polapené uprchlíky je přivedl v poutech. Také v takovéto komedii neznal nejmenší míry. Vrátil se na hostinu, a když mu přinesli důstojníci hlášení, že je vojsko shromážděno, pozval je tak, jak byli v plné zbroji, aby zasedli ke stolu. Nadto je napomenul velmi známým veršem Vergiliovým: „Musíte vytrvat přec a se zachovat pro lepší časy“. A mezi takovýmito hříčkami poslal do Říma velmi strohý edikt, v němž vytýkal senátu a lidu: „Zatímco váš císař svádí bitvy a postupuje nesmírná nebezpečí života, vy si hovíte v neustálém hodování, bavíte se cirku a v divadlech a užíváte půvabu venkovských sídel.“
(Zdroj: Suetonius – Životopisy dvanácti císařů – kniha IV. kap. 45 - Praha 1974)

Jak vidno, celé tažení v Germánii byla naprostá fraška, kterou se císař evidentně bavil a kterou ponižoval vojáky, kteří své schopnosti nesčetněkrát v boji prokázali. A přitom císař, který byl na jedné straně nesmírně sebevědomí, byl na druhé straně strašně bázlivý. Velice se bál bouřek, a neval se před hromy a blesky schovat i pod postel. Když byl svého času na Sicílii, utekl jednou v noci z Messany (Messina), protože ho vyděsil kouř a dunění sopky Etny.

Za takovýchto „bojových“ akcí proti barbarům, strávil císař v leženích v Galii a na Rýně zimu roku 39-40, aniž by svedl s nepřítelem jakýkoliv skutečný boj. Není pochyb o tom, že i na vojsko muselo toto divadelní představení působit demotivujícím dojmem a jistě nejeden legionář si u táborového ohně šeptal se sousedem, že císař to nemá v hlavě v pořádku. Na druhou stranu si ale mohli být jistí, že nějaký ten čas ještě na tom světě zůstanou, když je císař nevystavuje žádnému skutečnému nebezpečí a ty jeho kratochvíle, proč mu je nedopřát. V mysli samotného císaře, ale byl jeho život ohrožen. Když se jednou projížděl na voze na území Germánů za Rýnem, kdosi pronesl, že by to byl pořádný poplach, kdyby teď do nahuštěného šiku zaútočil nepřítel. To císaři stačilo k tomu, aby ihned vsedl na koně a rychle prchal k mostu přes Rýn. Ten byl ale ucpán vozataji, zavazadly a muži a tak se nechal na druhou stranu řeky přenést rukama vojáků nad jejich hlavami.


CALIGULOVO TAŽENÍ PROTI BRITÁNII
rok 40

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Obrázek
Severozápadní Evropa kolem roku 37-41

Když už bylo římské vojsko shromážděno, rozhodl se toho císař využít a po „veleúspěšném“ tažení proti Germánii, se rozhodl napadnout i Británii. To měl být jeho husarský kousek, protože Británie byla poprvé a zatím naposledy Římany dobývána za Caesara v polovině 1. století př. Kr. Tímto tažením chtěl Caligula zastínit i samotného Caesara (+ 44 př.Kr), jehož tažení na Ostrovy nelze v žádném případě považovat za úspěšné, přestože některé z jihoanglických kmenů byly ochotny odvádět Římu roční tribut (i když nepravidelně). Caligulu k tomuto tažení možná inspiroval Adminus, nejstarší syn krále Cunobelina, vládce kmene Catuvellů, kterého císař nedávno přijal na milost. Zřejmě se tak domníval, že se mu tímto poddává celá Británie a proto je potřeba podniknout vojenské tažení k Lamanšskému průlivu.

„Posléze, jako by chtěl svést rozhodnou bitvu, dal vojsku bojově nastoupit v rojnici podél břehu oceánu a rozmístil vrhací a jiné stroje, aniž kdo věděl nebo jen tušil, co zamýšlí. Náhle vydal rozkaz, aby sbírali škeble a plnili si jimi přilbice a záhyby šatu. „Toť jest kořist vyrvaná oceánu,“ volal, „kterou jsme povinování Capitoliu a Palatiu.“ A na znamení vítězství dal postavit vysokou věž, aby z ní jako z majáku na Faru v nocích svítily ohně k řízení plavby lodí. Potom vyhlásiv vojsku dar, sto denárů na muže, jako by překračoval všechny známé doklady štědrosti, řekl: „Nyní vesele odcházejte domů, odcházejte bohatě odměněni!“
(Zdroj: Suetonius – Životopisy dvanácti císařů – kniha IV. kap. 46 - Praha 1974)

Vojsko na břehu moře shromážděné v bojové formaci krátce ostřelovalo vlny z vrhacích strojů a luků, načež nechal císař vojáky posbírat „kořist“. Opět nezbývá než dodat, že vojáci určitě nad tímto tažením kroutili hlavami, ale na druhou stranu se za tu „námahu“ dočkali bohaté odměny v podobě sto denárů na hlavu. Když se císař ještě krátce lodí projel po Oceánu, aniž by se mu cokoliv stalo, usoudil, že je jeho „nepřítel“ poražen a tudíž se může začít věnovat přípravám na jeho triumfální průvod.

„Nato obrátiv svou pozornost k přípravě triumfu, vybral a určil pro vítězný průvod kromě barbarských zajatců a přeběhlíků také právě nejurostlejší, a jak sám říkal řeckým výrazem, „triumfu nejdůstojnější“ chlapíky z Gálie, a to i některé tamní předáky, a donutil je, aby si nejenom nechali narůst vlasy a obarvili je plavým odstínem, nýbrž se také naučili germánskému jazyku a přijali barbarská jména. Rovněž nařídil, aby byly trojřadky, s kterými vyplul na oceán, z velké části po souši dopraveny do Říma. Dopsal i svým berním úředníkům: „Připravte triumf tak, aby nás stál co nejméně, ale aby byl takový, jakého ještě nikdy nikdo neviděl; vždyť máte právo sáhnout na peněžité prostředky všech lidí.“
(Zdroj: Suetonius – Životopisy dvanácti císařů – kniha IV. kap. 47 - Praha 1974)

V čele jeho triumfálního průvodu mělo kráčet těch něco málo germánských barbarů, které se jeho vojákům podařilo pochytat. Na doplnění stavu nechal najmout galské zápasníky, které donutil obarvit si vlasy na červeno, aby tak působily vzezřením zajatých a poražených Germánů. Nakonec se ale triumf nekonal. Císaři se nedostávalo peněz, a proto vstoupil do Říma jen s ovací (ovatio). Ve vzpomínku na svá „vítězství“ nechal vyrazit mince, které zobrazovali jeho vojenskou velikost, která nicméně je v příkrém rozporu s písemnými prameny, které je popisují.

„Dříve než odešel z provincie, pojal zločinně ukrutný úmysl vyvraždit legie, které se kdysi po smrti Augustově vzbouřily. Chtěl tak učinit proto, že tenkrát držely v zajetí jeho otce Germanika, který jim velel, a jej samého ještě jako děcko. Dav se jenom stěží odvrátil od provedení tak šíleného záměru v plném rozsahu, přece nemohl být nijak zadržen, aby beze zbraně, ba i bez mečů vyslechl jeho řeč, obklopil je ozbrojenou jízdou. Když si však uvědomoval, že se mnozí, kterým se to zdálo podezřelé, vykrádají, aby se chopili zbraně, došlo-li by k nějakému násilí, uprchl z řečniště a nakvap zamířil do Říma. Všechnu zlost obrátil proti senátu, kterému – ve snaze odvrátit řeči, které se šuškaly o tak veliké ostudě – veřejně vyhrožoval, mezi jiným si stěžuje, že byl okraden o zasloužený triumf, ačkoli sám ještě nedávno vydal zákaz, dokonce pod trestem smrti, že nesmí být činěn návrh na jakoukoli jeho poctu.“
(Zdroj: Suetonius – Životopisy dvanácti císařů – kniha IV. kap. 48 - Praha 1974)

Těžko říct, jestli Suetonius měl na mysli kompletní vyvraždění všech čtyřech rýnských legií (jedna legie = cca 6.000 mužů), nebo jestli měl na mysli decimaci, která nebyla zase v římském vojsku až tak neobvyklá (decimace = poprava každého desátého). Pokud ale Caligula uvažoval skutečně o vyvražděních celých legií, jejichž vzpouru jeho otec Germanicus v roce 14 po Kr. potlačoval (jednalo se o panonské a rýnské legie), tak by se mohlo jednat o popravu až několika desítek tisíc lidí, což by kromě jiných dopadů vedlo k prudkému poklesu bojové síly Impéria, které by tak přišlo o cca 10-15% svých početních stavů. Příčinou této vzpoury byla výměna na císařském stolci, kdy Augusta v roce 14 po Kr. nahradil Tiberius, a vyhlídka na kořist v případě občanské války. Vojáci také požadovali zkrácení vojenské služby na 16 let a zvýšení žoldu. Postupně se vzpoura přenášela dál a dál, ale nakonec se podařilo vše u legií v relativním klidu vyřešit. Ve stejné době se ale vzbouřili i germánské legie na Rýnu pod velením legáta S.Silia (Horní Germánie) a A.Caecina (Dolní Germánie). Vrchní velení měl Caligulův otec Germanicus. Vzpoura se rychle přenášela z legie XXI Rapax, V Alaudae na I Germanica a XX Valeria Victrix. Legát Caecina jim ve vzpouře nedokázal zabránit a vojáci si vylili svou zlost a vztek na centurionech, z nichž některé zabili, a jejich mrtvoly naházely do Rýna. Germanicus, který v době vzpoury nebyl u vojska, se za nimi ihned rozjel a i přes několikeré ohrožení vlastního života, se mu nakonec podařilo vzpoury uklidnit a následně využil vzteku legionářů k výpravě proti Germánům, kteří zrovna v té době slavili nějaký svátek a na útok ze strany Římanů nebyli připraveni. Tímto krokem, jako by legie bojem ze sebe smyli předchozí vzpouru, která tak byla zapomenuta.

Kdyby za sebou neměl meče svých pretoriánů, tak by asi Caligula těžko mohl takto vyhrožovat legiím. Sám byl totiž neskutečně bojácný, což je v ostrém kontrastu s jeho chvástáním. Můžeme tak říct, že to byl vlastně zbabělec, který se rád schovával za jiné. Když se později dozvěděl o nějaké vzpouře Germánů, ihned nechal připravit loďstvo, které jej mělo z Říma odvézt do zámořských provincií.
Obrázek
Pretoriáni ve slavnostním obleku


Císařova smrt
„Když ho tedy na pochodu vyhledali poslové nejvznešenějšího sboru s prosbou, aby urychlil svůj návrat, prohlásil co nejdůraznějším hlasem: „Přijdu, přijdu, a tenhle se mnou“, znovu a znovu buše na jílec meče, kterým byl opásán. V ediktu napsal: „Vracím se, ale jenom k těm, kteří si přejí mého návratu, ke stavu jezdeckému a k lidu, neboť pro senát budoucně nebude ani občanem, ani vůdcem“. Rovněž vydal zákaz, že ho nesmí přijít nikdo ze senátu vítat. A tak upustiv od velikého triumfu, nebo spíše jej oddáliv, vstoupil o svých narozeninách do Říma jenom v malém triumfu. A do čtyř měsíců byl zavražděn, směle se dopustiv hrozných činů a chystaje se ještě k mnohem těžším. Měl totiž v úmyslu přestěhovat se zprvu do Antia, později do Alexandrie, předtím však vyvraždit všechny nejvýznamnější členy obou stavů, senátorského i jezdeckého. O tom nepřipouštějí nejmenší pochybnosti dva rukopisy, nalezené mezi tajnými papíry, s rozličnými tituly; jeden měl nadpis „Meč“ druhý „Dýka“; oba obsahovaly jména osob určených k smrti spolu s bližšími údaji. Nalezla se i ohromná schránka plná rozmanitých jedů; když ji dal později Claudius utopit, byla prý jimi otrávena mořská voda tak, že hynuly ryby a příliv vyvrhoval zdechliny na nejbližší pobřeží.“
(Zdroj: Suetonius – Životopisy dvanácti císařů – kniha IV. kap. 49 - Praha 1974)

Nebudu se tu dlouze rozepisovat o konci císaře, který si zřejmě stejně nic jiného za zvěrstva, která prováděl, nic jiného než násilnou smrt nezasloužil. Snad jen to, že smrt si pro něho přišla již čtyři měsíce po jeho návratu z „úspěšné akce“ proti Germánii a Británii, ale předtím se ještě jako první v římských dějinách za svého života nechal prohlásit za boha. Jeho božství ale skončilo již 24.ledna roku 41, kdy tři důstojníci pretoriánské gardy naplánovali jeho smrt. Smrtící ránu pak zasadil jeden z nich Cassius Chaerea (kolego Palbáku Cassi, nevíš o tom náhodou něco?:-)


Zdroje:
• Kolektiv – Slovník antické kultury – Praha 1974
• Suetonius – Životopisy dvanácti císařů – Praha 1974
• Zamarovský V. – Dějiny psané Římem – Praha 1967
http://antika.avonet.cz
http://www.wikipedia.org
http://www.palba.cz
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Cassius Chaerea
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1247
Registrován: 19/9/2007, 10:52

Příspěvek od Cassius Chaerea »

Já v tom mordu prsty nemám. :D
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Zajímalo by mě, jestli by někdo našel ještě trapnější (zoufalejší) válečné tažení, než to, které podnikl Caligula. Nějak si nemůžu vzpomenout, že by se něco takového stalo někde jinde.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
asija
poručík
poručík
Příspěvky: 782
Registrován: 16/9/2009, 12:00

Příspěvek od asija »

v clanku me nejvice zaujal ten náhlý přerod / změna psychyky, kdyz si rikal ze byl nejdrive velice slibny / oblibeny / rozumny / moralni.
Víš o tom něco více?
Chápu ze je asi problem o tom neco rici, protoze psychika se historicky spatne zachovava, a ze to uplne neni tema palby (i kdyz tohle "vojenske tažení" asi taky s vojenstvim tolik nesouvisi)
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Těžko říct, co přesně bylo příčinou jeho obratu v chování. Ale jak píše Suetonius, již v děctví trpěl padoucnicí - epilepsií, a tudíž zřejmě k nějakým zdravotním a zřejmě i duševním problémům měl předpoklady. Nadto se Suetonius zmiňuje i o tom, že si sám císař byl vědom své duševní slabosti. Není z toho sice jasné, jestli měl na mysli slabost způsobenou v důsledku epilepsie, nebo jestli trpěl nějakou psychickou poruchou. Na toto téma bylo vysloveno již mnoho teorií, ale těžko říct co byla pravda. Co se jeho změny v chování po říjnu 37 týče, tak zřejmě prodělal nějakou těžkou němoc (třeba zánět mozkových blan, encefalitida nebo tak něco….nejsem lékař, tak jen hádám), co v konečném důsledku vedlo ke změně jeho povahy. Ve spojitosti s vrozenými dispozicemi, touto nemocí a dobou, kdy žil (gladiátorské hry, veřejné popravy), se pak možná ani nemůžeme divit jeho zálibě v sadismu a dalších věcech, která naše společnost těžko chápe (přestože v té době to bylo….téměř bežné). Caligula jen prostě překročil určitou hranici, která byla v té době zvykem. Nebyl ale zdaleka sám.

EPILPSIE - PADOUCNICE

EPILEPSIE JE ZÁCHVATOVITÉ ONEMOCNĚNÍ CENTRÁLNÍ NERVOVÉ SOUSTAVY, KDY BĚHEM PROPAGACE ONEMOCNĚNÍ DOCHÁZÍ KE KŘEČÍM CELÉHO TĚLA. EPILEPSIÍ JE MNOHO DRUHŮ OD NEJBANÁLNĚJŠÍHO STADIA TZV. ABSENCE PO VELKÉ TZV. GRAND-MAL ZÁCHVATY KŘEČÍ CELÉHO TĚLA. EPILEPSIEMI TRPÍ PŘIBLIŽNĚ 1% POPULACE, TAKŽE PRAVDĚPODOBNOST, ŽE SE SETKÁTE S TÍMTO ONEMOCNĚNÍM V BĚŽNÉM ŽIVOTĚ JE DOCELA VYSOKÁ.

DRUHY EPILEPSIÍ
ABSENCE - ZHLEDISKA PROPAGACE ZEVNÍCH PŘÍZNAKŮ JDE O NEJBANÁLNĚJŠÍ ZÁCHVAT EPILEPSIE, PŘI KTERÉM NEMOCNÝ NEZTRATÍ VĚDOMÍ, JEN JE JAKOBY "MIMO" - POSTIŽENÝ VYPADÁ JAKOBY SE ZASNIL, KOUKÁ DO PROSTORU A NEVNÍMÁ OKOLÍ, ALE JE PŘI VĚDOMÍ
PETIT MAL - TZV. MALÝ ZÁCHVAT - PODOBNÝ ZÁCHVAT JAKO ABSENCE, KDE JSOU PŘIDÁNY K PROJEVŮM RŮZNÉ AUTOMATISMY - PŘEŽVYKOVÁNÍ, MLASKÁNÍ, MNUTÍ RUKOU ATD.
GRAND MAL - TZV. VELKÝ ZÁCHVAT - NÁHLÁ ZTRÁTA VĚDOMÍ, PŘED PÁDEM POSTIŽENÝ VĚTŠINOU ZVLÁŠTNĚ VYKŘIKNE, ČASTO SE POMOČÍ, MŮŽE SE POKOUSAT, MŮŽE MÍT PĚNU U ÚST, ČASTO SI NEPAMATUJE NA TO CO SE STALO, ZMATENOST, ZORNICE ROZŠÍŘENÉ BEZ REAKCE NA OSVIT
STATUS EPILEPTICUS - TZV. EPILEPTICKÝ STAV - KLASICKÝ VELKÝ ZÁCHVAT, KTERÝ TRVÁ DELŠÍ DOBU, NEBO SLED NĚKOLIKA ZÁCHVATŮ ZA SEBOU KDY NEDOJDE V PAUZÁCH MEZI ZÁCHVATY K OBNOVĚ VĚDOMÍ, PORUCHY DÝCHÁNÍ, OTOK MOZKU, STAV AKUTNĚ OHROŽUJÍCÍ ŽIVOT

PŘÍČINY - ÚRAZ MOZKU, PŘEHŘÁTÍ, STAVY PO DUŠENÍ - NEDOSTATEK KYSLÍKU V TKÁNÍCH, EPILEPSIE, CÉVNÍ MOZKOVÁ PŘÍHODA, INFEKCE CENTRÁLNÍ NERVOVÉ SOUSTAVY, METABOLICKÉ PORUCHY, OTRAVY

PŘÍZNAKY - BĚHEM ZÁCHVATU SE KOMBINUJÍ TZV. TONICKO-KLONICKÉ KŘEČE, TONICKÉ KŘEČE - TRVALÉ - TRVAJÍ CCA 30 VTEŘIN, KLONICKÉ KŘEČE - ZÁŠKUBY - TRVAJÍ ASI 3 MINUTY, BEZVĚDOMÍ, POMOČENÍ, POKÁLENÍ, PĚNA U ÚST, ZMATENOST, VĚTŠINOU SE NEMOCNÝ SÁM PROBERE K VĚDOMÍ, PO ZÁCHVATU MÁ ROZŠÍŘENÉ ZORNICE NEREAGUJÍCÍ NA SVĚTLO

PRVNÍ POMOC
PŘI ZÁCHVATU VŽDY ZACHOVAT CHLADNOU HLAVU, ODSTRANIT VŠECHNY VĚCI Z DOSAHU NEMOCNÉHO, O KTERÉHO BY SE MOHL PORANIT - ŽIDLE, STOLY, OSTRÉ PŘEDMĚTY, NENÍ NUTNÉ PŘIDRŽOVAT NEMOCNÉMU RUCE NEBO NOHY V DOMĚNÍ, ŽE KŘEČE PŘESTANOU - NEPŘESTANOU, POUZE UDRŽOVAT HLAVU V ZÁKLONU, PŘÍPADNĚ ZAKLONIT PO ODEZNĚNÍ KŘEČÍ, JISTIT HLAVU PROTI ÚDERŮM O TVRDOU ZEM, V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ NESTRKAT NIC DO ÚST - ANI V DOBRÉ VÍŘE, ABY SE NEPOKOUSAL - PROKOUSLÝ JAZYK, NEBO TVÁŘ SROSTE ZA PÁR DNÍ, ALE UDUŠENÍ NEMOCNÝ UŽ TĚŽKO ROZCHODÍ!!!,
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

kacermiroslav píše:Zajímalo by mě, jestli by někdo našel ještě trapnější (zoufalejší) válečné tažení, než to, které podnikl Caligula. Nějak si nemůžu vzpomenout, že by se něco takového stalo někde jinde.
No kdybych měl náladu tak bych si asi na ledacos vzpoměl. To že nařídil pitomost která pitomě dopadla není pouze jeho výsada.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Cassius Chaerea
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1247
Registrován: 19/9/2007, 10:52

Příspěvek od Cassius Chaerea »

Vždyť nad Poseidonem zvítězil, tak co mu vyčítáte?
Uživatelský avatar
Stuka
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2120
Registrován: 22/8/2010, 20:18

Příspěvek od Stuka »

Caligula onemocněl pravděpodobně mozkovou encefalitidou a zešílel. Na jezeře Nemi si nechal vystavět dvě obrovské lodě. Jeho záliba v megalomanství se projevila tím, že jedna z lodí prý měřila 104 metrů. Obě lodě byly potopeny a lidé se je snažili v průběhu staletí vyzdvihnout, avšak nepodařilo se. Až v r. 1928 Mussolini přišel s nápadem nepotápět se k vrakům ale rovnou vypustit celé jezero. Okolní skály byly tedy probourány tunelem a vystavěným akvaduktem se z jezera odvedla veškerá voda. Po třech letech se na dně objevili trosky dvou obrovských vraků. Mussolini nechal vraky zrestaurovat a vybudoval pro ně muzeum na břehu jezera. V r. 1944 však muzeum shořelo.
Zdroj:
http://www.matrix-2012.cz/index.php?opt ... &Itemid=86
ObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Řím“