Dějiny pozdní antiky v letech 380–384

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav, Thór, Hektor

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Dějiny pozdní antiky v letech 380–384

Příspěvek od kacermiroslav »

Dějiny pozdní antiky v letech 380 – 384

Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky: kacermiroslav



Rok 380
ZÁPADOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Edikt proti pohanům a heretikům
Dne 28. 2. odvolal císař Gratianus edikt svého otce Valentiniana I., podle něhož mělo být pohanské náboženství tolerováno, a vydal vlastní nařízení o pravověrnosti zaměřené hlavně proti ariánům, v němž nařídil, že všichni Římané musejí vyznávat víru ve Sv. Trojici podle nikajského koncilu: „Všechny národy, které podléhají naší shovívavé, laskavé vládě, ať přijmou náboženství, které kázal Boží apoštol Petr .... ostatní však, které prohlásíme za nerozumné a zvrácené, ať snášejí hanbu kacířského učení.“ Křesťanství se tak stalo státním náboženstvím a katolická církev jedinou povolenou církví. Zároveň byla zahájena kampaň proti pohanům hlavně mezi římskou aristokracií a sám zbožný Gratianus šel příkladem: když mu pontifikové jako obvykle přinášeli roucho, nepřijal je s tvrzením, že se tento šat nehodí pro křesťana. Jako první římský císař odmítl pohanský titul pontifex maximus (nejvyšší velekněz) a distancoval se od antického kultu.

Pozn:
Vlastně až do roku 380 mohlo vedle křesťanství oficiálně fungovat i jakékoliv jiné, dříve uznané náboženství. Ediktem milánským z roku 313 se křesťanství pouze postavilo na úroveň jiných náboženstev. To že císařská rodina, včetně Konstantina I. Velikého [1], přijala křesťanství jako svou osobní víru, vedlo právě k velké popularizaci křesťanství v jeho různých obdobách (ariánské atd.). Po četných koncilech, vedených od roku 313, se pak postupně mezi křesťanskými vyznáními dostalo do popředí katolické, které právě roku 380 císař Gratianus ustanovil jako jediné. Ostatní náboženství, včetně různých herezí, pak byla potírána.
Obrázek
Rozšíření křesťanství k roku 313

Priscillianus zatracen!
Na synodě v Caesaraugustě (Zaragoza, Španělsko) katoličtí biskupové zatratili a do vyhnanství poslali Priscilliana, zakladatele asketické a mravně přísné křesťanskou sektu, který se snažil o návrat k raně křesťanským ideálům a usilovala o reformu života kněží. Priscillianus však svůj boj nevzdal a ještě na cestě do exilu usiloval o schůzku s čelnými představiteli západní církve papežem Damasem [2] a milánským biskupem Ambrosiem. Ti se sice od něho distancovali, ale na jeho stranu se postavil magister officiorum Macedonius, který mu vymohl milost a návrat do funkcí. Jiný zdroj však tvrdí opak: synoda dospěla k názoru, že ávilský biskup Priscillianus není kacíř, ačkoliv by měl být potrestán za neuposlechnutí metropolity Hidacia z Méridy.

Franský barbar velí římské armádě!
Nejvyšším velitelem na západě se stal Bautus, barbar franského původu. Jeho dcera Aelie Eudoxie se později provdala za východního císaře Arcadia.

Roku 380/381 se Aurelius Augustinus (sv. Augustin) stal známým svým spisem „De apto et pulchro“.


VÝCHODOŘÍMSKÁ ŘÍŠE A ORIENT

Edikt proti pohanům a heretikům
Ani na východě není náboženská situace lepší a po roce 380 dopadá na kacíře jeden represivní zákon za druhým. Jistý edikt císaře Theodosia I. [3] dokonce zakazoval diskutovat o jakékoliv náboženské otázce, čímž připravil lidi o jednu z jejich oblíbených činností. Jen s Židy dočasně jednal shovívavěji, neboť se přátelil s židovským patriarchou Gamalielem VI. K pohanům zaujal zpočátku nejednoznačný postoj: směli sice přinášet oběti, ale věštění jim bylo zakázáno. Třebaže pohanské chrámy nedal ještě zavřít, nebyl schopen zabránit jejich zničení.

Edikt proti pohanům a heretikům
Císař Theoodsios vydal edikt, v němž nařídil, aby všichni vyznávali víru podle Petra. Zákon však nebyl uveden do života a zejména ne v Řecku, kde před Justiniánem nikdo nikoho nenutil přestoupit ke křesťanství.

Pozn:
Tady je potřeba si uvědomit, že Západní i Východní říše se po svém dělení (k definitivnímu rozdělení došlo roku 395) řídili nařízeními svých vlastních císařů. Pokud tedy Gratianus v západním Impériu zakázal ostatní náboženství kromě katolického, tak východní císař na to měl poněkud jiný názor. Proto se zde mohla různá víra relativně svobodně vyznávat až do nástupu císaře Justiniána I. Velikého (527-565).
Obrázek
Rozdělení římské říše roku 395

Válka s Góty
Již od roku 376 se na Balkáně bojuje s povstalými Góty. Barbaři strádají nedostatkem potravin, a proto se tohoto roku rozdělili: Alatheovi a Safrakovi Greutungové zamířili do panonských provincií na severozápadě, zatímco Fritigernovi Tervingové zamířili na jihozápad směrem k Soluni. Zatímco Greuthungy císař Theodosius porazil a usídlil v Panonii, uštědřili mu Tervingové již druhou krutou porážku: jeho vojsko se připravovalo k táboření a zapálilo si velké ohně, kterými na sebe upozornilo nepřítele. Gótové je napadli a díky zradě barbarských foederátů i porazili, takže císaře nakonec bránili pouze Římané a vojáci egyptských legií. Všichni sice padli, ale svojí statečností mu umožnili prchnout. Po tomto svém vítězství opanovali barbaři již nehájenou Makedonii a Thessalii. Zdejší města však nedobývali, protože doufali, že pro ně budou později zdrojem finančních prostředků.

Nešťastný imperátor požádal svého západního kolegu Gratiana o pomoc a ten poslal východ vojsko pod velením Bautona a Arbogasta. Západní armáda byla v boji úspěšnější: vtrhla do postižených provincií, barbary porazila a vytlačila zpět do Thrákie. Rokem 380 zmizeli gótští náčelníci a vítězové od Adrianopole Fritigern, Alatheus a Safrax z dějin a jako o jediném vládci barbarů se mluví o umírněném Athanarichovi. Historik Zosimos však vidí situaci takto:

„Gratianus uzavřel mír s náčelníky Athanarichem, Fritigernem, Allotheem a Safraxem, kteří pronikli do Pannonie. Jako svým foederátům jim přidělil území k osídlení v Panonii a Horní Moesii a zavázal se dodávkami potravin. Barbaři se však s tím nespokojili a pronikli dále do Epeiru, kde chtěli udeřit na tamní řecká města. Aby nikoho neměli v zádech, zaútočili na Athanaricha, porazili ho a zahnali do Konstantinopole. Samotný císař mu vyšel vstříc a přátelsky ho přijal.“

Císařův křest a návrat z tažení do Konstantinopole
Theodosius těžce onemocněl a jeho zdravotní stav byl již natolik tak vážný, že dne 14. 11. přijal křest z rukou ortodoxního biskupa Acholia (Ascholia). Po svém uzdravení opustil ještě v listopadu Thessaloniku (Soluň, Řecko), aby v čele okázalého průvodu přijel do Konstantinopole. Místního ariánského patriarchu Démofila vyhnal dne 26. 11. z města a nahradil biskupem z Naziánu Gregoriem (Řehořem), kterého o Vánocích i uvedl do „hlavního chrámu“.

Narození alexandrijského patriarchy Cyrila
Na svět přišel Cyril (Kyril), despotický, panovačný a bezohledný monofyzitický alexandrijský biskup.
Obrázek
Císař Theodosius I.


Rok 381

VÝCHODOŘÍMSKÁ ŘÍŠE A ORIENT

Smrt náčelníka Athanaricha, vyrovnání s Góty
Počátkem roku se uchýlil do Konstantinopole vyhnaný náčelník gótských Greuthungů Athanarich. Císař Theodosius jej přátelsky přijal a ještě v lednu s ním uzavřel mírovou smlouvu. Athanarich však zemřel již po dvou týdnech a byl velkolepě pohřben. Zlákáni vysokou odměnou vstoupili jeho lidé do Theodosiových služeb a jako vojáci říše šli bránit podunajský limit. A zde byli opravdu zapotřebí, neboť „přibližně v této době“ přešli hraniční řeku také Hunové, germánští Skirové a dácký kmen Karpodáků. Byli však poraženi a rázně vytlačeni zpět. Také západní armáda císaře Gratiana bojovala tohoto roku úspěšně a vyhnala Fritigernovy Tervingy z Ilýrie na východ. Příštího roku vstoupili i oni pod dojmem vysokých plateb vyplácených Athanarichovým lidem do služeb říše. Všechny tyto úspěchy svědčí o tom, že říše se již vzpamatovala z katastrofy u Adrianopole a nabyla ztraceného sebevědomí. Počátkem roku zakázal křesťanský císař byť i jen návštěvu pohanských svatyň.

Druhý ekumenický koncil
Za účastí 150/350 biskupů byl dne 1. 5. zahájen v Konstantinopoli 2. ekumenický koncil, který měl definitivně skoncovat s ariánskou „herezí“ . Hned na počátku byl zvolen novým konstantinopolským patriarchou Gregorios (Řehoř Naziánský), který se i ujal předsednictví. Někdo však poukázal na to, že je ještě – byť formálně – biskupem v Sasimě (Naziánu?) a že to odporuje církevním kánonům. Gregorios proto podal rezignaci a všeobecně se předpokládalo, že nebude přijata. Protože však opak byl pravdou, musel císař na biskupský stolec protlačit právníka a senátora Nektaria, který nejenom že neměl kněžské svěcení, ale nebyl dokonce ani pokřtěn.

Čelní a výrazněji se projevující ariáni nedostali ani pozvání a při slabé účasti konzervativních staronikajců měli mezi přítomnými biskupy rozhodující slovo kompromisnější mladonikajci. Ale i oni trvali na pojmové nevhodnosti vztahového výrazu homoiúsios. Proto 36 semiariánů koncil opustilo, zatímco ostatní se nechali uchlácholit ujištěním, že přece homoúsios odpovídá i jejich představám, neboť podle Platóna a Origena spojuje Logos s Bohem stejná úsia. Ariánství včetně některých dalších „odpadlých směrů“ bylo nakonec zatraceno a koncil schválil represivní kroky, např. každý ariánský každý kostel měl být předán do rukou katolíků. Koncil nařídil římským občanům vyznávat ortodoxii, ale snad z úcty ke gótskému biskupovi Wulfilovi [4] nebránil Germánům pěstovat jejich tradiční ariánskou víru. K zániku této „hereze“ mezi Římany došlo ještě v průběhu 4. století, kdežto u barbarů se udržela ještě po dvě staletí.

Jiný zdroj uvádí toto: Koncil vypracoval formulace o trojjedinosti Boha, řešil otázku, nakolik byl Ježíš Bohem a nakolik člověkem, zabýval se tezemi o soupodstatnosti všech třech osob v boží Trojici, definoval božství Sv. Ducha (např. konstantinopolský patriarcha Makedonios ho popíral), kanonizoval vyznání víry a potvrdil pravidlo, podle něhož konstantinopolskému patriarchovi patří výsadní postavení ihned po biskupovi římském a přede všemi ostatními biskupy. Dále bylo zdůrazněno, že konstantinopolský patriarcha má pravomoci nad biskupstvími na východě a že žádný biskup nesmí opustit svoji diecézi a odstěhovat se do jiné. Další publikace však uvádí, že římský a konstantinopolský biskup byli postaveni naroveň, proti čemuž papež Damasus prý sice na jednu stranu protestoval, na stranu druhou však volal po mírnosti a dobré vůli.

Poprvé se v pramenech vyskytuje pro Konstantinopol výraz Nea Rome (Nový Řím).
Obrázek
Místo konání druhého ekumenického koncilu


ZÁPADOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Císař Gratianus vydal zákon o odpadlících a zahájil proti nim represe.


Rok 382

VÝCHODOŘÍMSKÁ ŘÍŠE A ORIENT

Mírová smlouva s Góty
Po šesti letech bojů na Balkáně byla dne 3. 2./3. 10. podepsána mírová smlouva mezi císařem Theodosiem a gótskými Tervingy, kteří přišli na území říše roku 376 s náčelníky Alavivou a Fritigerem. Oba barbarští vůdcové však již nebyli mezi živými: Alavivus zemřel již před bitvou u Adrianopole roku 378 a Fritigernus zmizel z dějin roku 380. Dohoda odrážela přibližnou vojenskou rovnováhu sil mezi oběma bojujícími stranami. Římanům se nepodařilo soupeře zničit, ale i barbaři v dlouholeté válce utrpěli značné ztráty a byli těžce otřeseni. Tervingové nakonec zlákáni štědrostí, kterou císař projevil lidem jemu spřáteleného greuthungského náčelníka Athanaricha, nakonec opustili svůj sen o nezávislém státě, říši se podrobili a uzavřeli s ní foedus. Podle dohody jim císař Theodosius přidělil jako svým spojencům půdu v dolnodunajských provinciích Dacia ripensis a Moesie II, kde se připojili k Athanarichovým lidem snad již pod vládou náčelníka Alaricha. Také Greuthungům náčelníků Alathea a Safraka bylo podstoupeno území v Pannonii a všem zaručena plná autonomie – mohli se řídit vlastními zákony, byli osvobozeni od daní, měli právo nosit zlaté náhrdelníky aj. Germáni na druhou stranu souhlasili s počátečním odvodem rekrutů a s vojenskou službou při obraně říše. Do pole sice museli stavět armádu o síle čtyřiceti tisíc mužů, ale jejich vojáci sloužili za žold a pod vlastními veliteli a císař byl pouze formálně nejvyšší autoritou. Pokud by si za sebe našli náhradu, mohli službu v poli kdykoliv odepřít. Císař však nepřistoupil na to, aby uznal jakéhokoliv vůdce za nejvyššího náčelníka – krále Gótů.
Obrázek
Římská provincie Dacia

Omezení senátorských výhod
Císař Constantius II. (337 – 361) svého času rozhodl, že všichni senátoři budou osvobozeni od placení mimořádných daní a od různých povinností vůči státu, souhrnně nazývaných „sordida numera“ , tj. nečisté, špinavé nebo nízké povinnosti. Od roku 382 však byli těchto „numer“ zbaveni jen ti senátoři, kteří byli zároveň vyššími státními úředníky.


ZÁPADOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Císařova opatření proti pohanům
Působení milánského biskupa Ambrosia (sv. Ambrože) na hluboce věřícího západního císaře Gratiana konečně přineslo své ovoce: imperátor se po čtyřech letech odvrátil od umírněných názorů Ausoniových a vystoupil proti pohanům. Kněžským pohanským sborům odňal státní peněžitou podporu, zbavil je daňové svobody, zkonfiskoval jim odkázané nemovitosti a napříště takové závěti úplně zakázal. Pohané a heretici se nesměli shromažďovat a byli proti nim nasazováni inkvizitoři. Největší pobouření však vyvolal jeho příkaz odstranit ze zasedací místnosti senátu oltář se sochou bohyně Vítězství (Victorie). Anticky orientovaní senátoři ve snaze toto jeho rozhodnutí zvrátit vyslali na císařský dvůr delegaci vedenou Quintiem Aureliem Symmachem, ale křesťanská menšina senátu, milánský biskup Ambrosius a papež Damasus docílili toho, že je Gratianus vůbec nepřijal. (Bohyni Vítězství Victorii představovala okřídlená ženská postava „vznešené krásy“ s vavřínovým věncem v ruce provedená v mědi, stojící na zemské kouli. Toto mistrovské umělecké dílo původně pocházelo z jihoitalského Tarentu. Na oltář v Kurii ji postavil Julius Caesar a od dob Augustových nezačalo žádné zasedání senátu, aniž by se na oltáři neobětovalo).

Římská synoda
Na římské synodě likvidoval milánský biskup Ambrosius ariánské a semiariánské biskupy, kritizoval opatrnost papeže Damasa a pokoušel se manipulovat i s účastníky konstantinopolského koncilu do té míry, že jej musel ukáznit samotný císař Theodosius I. Ambrož poté změnil tón s vysvětlením, že vše dělal je z „lásky k církevní jednotě“.

Příprava tažení proti Alamanům
V zimě roku 382 – 383 pobýval císař Gratianus delší dobu v Mediolanu (Milán, Itálie) a připravoval se na válku proti Alamanům.

Další pocta germánskému barbarovi
Magister peditum Flavius Merobaudes z kmene Franků se stal na západě poprvé konzulem.

Začátek církevní kariéry sv. Jeronýma
Sv. Jeroným se stal tajemníkem papeže Damasa.
Obrázek
Mediolanum (Miláno v Itálii)


Rok 383

ZÁPADOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Jak za vlády Graciána byl císařem v Británii prohlášen Maximus a jak s velkým vojskem odtáhl do Galie
Léta od vtělení Páně 377 Gracián – čtyřicátý císař po Oktaviánovi Augustovi – po smrti Valentově po šest let držel nejvyšší moc, již dlouho předtím však vládl se strýcem Valentem a s bratrem Valentiniánem. Když viděl, v jak stísněném a skoro zhrouceném stavu se říše nachází, oblékl v Sirmiu do purpuru Hispánce Theodosia a postavil jej do čela vlády nad Východem a současně nad Thrákií, aby obnovil stát, jak nutnost vyžadovala.
V té době byl v Británii vlastně proti své vůli provolán císařem Maximus [5], byl to sice zdatný a energický muž a jistě by byl hoden titulu Augusta, kdyby se nedostal nahoru jako tyran tím, že porušil věrnost přísahy. Přeplavil se do Galie, kde mezitím císař Gracián oklamaný úskoky a vystrašený nenadálým přepadením přemítal o útěku do Itálie. Maximus ho zavraždil, jeho bratra císaře Valentiniána potom vyhnal z Itálie. Valentinián, který prchl na Východ, však Theodosius přijal s otcovskou láskou. Ostatně Valentinián se k vládě brzy vrátil: neboť tyran Maximus byl obklíčen v Aquileii, zajat a zabit.

Uzurpace Magna Maxima, smrt císaře Gratiana
Po delší době strávené v Mediolanu (Milán, Itálie) opustil císař Gratianus na jaře Itálii a přesunul se do Raetie. Místo boje proti Alamanům však musel čelit nebezpečné vojenské vzpouře. Vojenské oddíly v Británii se totiž domnívaly, že jejich provincii „zanedbává“ , a proto se vzbouřily a císařem prohlásily komitu Magna Clementa Maxima. Magnus pocházel z chudé hispánské rodiny z Callaecie a sloužil v Galii, na britských ostrovech a severní Africe. Byl v příbuzenském nebo klientském poměru k rodu císaře Theodosia a vždy jej hnětlo, že se jeho bývalý spolubojovník vyšvihl k hodnosti nejvyšší, kdežto jeho kariéra byla o poznání skromnější.

Magnus sebral britské legie, vylodil se s nimi v ústí Rýna a vyrazil proti legitimnímu císaři, který mu již táhl vstříc. Avšak také galští legionáři projevovali nespokojenost, protože mladý císař podle nich příliš protěžoval své alanské žoldnéře a projevoval nadměrný zájem o sport a cvičiště, což ho podle nich odvádělo od plnění jeho vladařských povinností. Císař také ztratil podporu papeže Damasa a mocného milánského biskupa Ambrosia, neboť proti jejich vůli vrátil hispánským priscillianům dříve odňaté kostely. Když císařská armáda dorazila do Lutécie (Paříž, Francie), vzbouřila se a dezertovala, takže Gratianovi nezbylo nic jiného než prchat do bezpečné Itálie. Jeho útěk však skončil už v Lugdunu (Lyon, Francie), kde jej dne 25. 8. zavraždil Andragathius, jeden z jeho vyšších důstojníků.

Magnovi se tak podařilo ovládnout celou Galii, za svůj hlavní stan si vybral Treveri (Trevír, SRN). Na konstantinopolský dvůr vyslal poselstvo, jehož prostřednictvím požadoval, aby ho východní imperátor Theodosius uznal spolucísařem a podepsal s ním mírovou smlouvu, dále nabádal ke svornosti a spojenectví proti nepřátelům říše, v opačném případě vyhrožoval válkou. Císař Theodosius však měl prozatím dost svých vlastních starostí a také se obával o osud svého italského spoluvládce Valentiniana II., proto se k vyslancům choval zdvořile, lichotil jim a s jejich požadavky vyjádřil souhlas, přičemž však tajně připravoval válku. Také císaři Valentinianovi nezbylo nic jiného, než převzetí vlády Maximem s jistým zaváháním uznat. Turbulencí spojených se změnou na císařském trůnu využili germánští Juthungové a pronikli přes Dunaj do provincie Raetie (dnešní Bavorsko, Rakousko a Švýcarsko), kde však byli poraženi římským generálem franského původu Bautem.
Obrázek
Uzurpátor Magnus Maximus

Uzurpace Magna Maxima, smrt císaře Gratiana
Velitel britských jednotek Magnus Maximus shromáždil všechny jednotky, které dokázal sehnat, zbavil Hadriánův val i pevnosti už tak skromného počtu obránců a spěchal do Galie. V bitvě u Paříže porazil císaře Gratiana, který byl na útěku v Lyonu zabit vlastními vojáky.

Ausonius odchází do ústraní
Po smrti císaře Gratiana se jeho bývalý vychovatel, vysoký státní úředník a nejvýznamnější římský básník 4. století Decimius Magnus Ausomius stáhl do ústraní a odešel na svůj statek v Burdigale (Bordeaux, Francie), kde se zabýval již pouze literární činností.

Sv. Augustin v Říme
Aurelius Augustinus (sv. Augustin) opustil severoafrické Kartágo a přišel do Říma, aby byl po půl roce povolán jako veřejný učitel řečnictví do císařova sídelního města Mediolana (Milán, Itálie).

Itálie má problém se zásobováním
Neúroda a hladomor panující tohoto roku v Itálii byly zastánci tradičního náboženství interpretovány jako hněv starých bohů.

Císař se žení
Císařovna Constantie zemřela a čerstvý vdovec Gratianus se znovu oženil s Laetou.


VÝCHODOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Synoda v Konstantinopoli
Na červen svolal císař Theodosius do Konstantinopole synodu, aby „se vytvořil jeden názor na víru a odstranily spory“ . Jako účastník jednání zemřel gótský biskup Wulfila (též Ulfilas, v překladu Malý Vlk, *311). Kolem roku 350 podnikl misii ke Germánům a obrátil ke křesťanství Góty, vytvořil vlastní srozumitelný překlad bible do gótštiny, při němž použil vlastní druh písma vytvořený na základě latinské abecedy. Jeho bible, tzv. Codex argenteus (Stříbrný kodex), byla za třicetileté války uloupena v Praze a nyní se nachází ve finské Uppsale.

Císař utahuje daňový šroub
Císař Theodosius musel vyplácet obrovské finanční sumy svým gótským foederátům, a proto se zaměřil ještě s větší horlivostí než jeho předchůdce Valentinianus I. na zvýšení příjmů z daní. I z oblastí zpustošených válkou ždímal peníze všemi dostupnými prostředky. „Nikdo“ , prohlásil tohoto roku, „nesmí vlastnit žádný majetek osvobozený od daně.“ Následující záplava nařízení a výnosů utáhla daňový šroub až na hranici únosnosti.

Opatření proti pohanům
Císař rozhodl, že svědecké výpovědi křesťanů, kteří přešli zpět k pohanství, nemají před soudem žádnou cenu, a že takoví lidé ztratili i dědické právo. Za tradiční náboženství se tohoto roku postavil rétor Libanios ve své řeči „K obraně pohanského chrámu“.

Mladý Arcadius provolán augustem
Dne 16. 1. prohlásil císař Theodosius svého syna Arcadia augustem.


PERSKÁ ŘÍŠE

Změna na perském trůnu
Po smrti perského krále Artaxerxese II. (Ardašíra) [6] nastoupil na trůn jeho bratr Sapor III. (Šápur, Šáhpuhr) [7]. Není pak jasné, zda král Artaxerxes zemřel anebo byl sesazen kvůli svému krutému chování vůči kněžím a šlechticům, jak uvádějí Tabarí a Masudí. Toto jejich tvrzení by pak totiž nebylo příliš v souladu s královými přízvisky „Dobrotivý“ a „Ctnostný“ , které najdeme v jiných pramenech. A tak je vysoce pravděpodobné, že vládl až do své smrti, jak uvádějí Agathias a Eutychius.
Obrázek
Perský král Ardašír II.

O vládě jeho bratra Sapora pak víme pouze to, že roku 384 podepsal mírovou smlouvu s Římany a že o něco později zaútočil proti arabskému kmeni Yad. Perské zdroje mu pak přisoudily přízvisko „Bojovný“ , které by se však spíše hodilo pro jiné sasánovské krále tohoto jména. Sapor pak zemřel roku 388, když vládl o něco více než 5 let.

Šahpuhr III. zastavil pronásledování křesťanů
Král Ardašír II. ještě tu a tam některého křesťana odsoudil, ale jeho vláda se nelíbila ani Peršanům. Sesadili ho a na trůn přišel Šáhphurův syn Šahpuhr III., který ničím nevynikal, ale otázku křesťanství rozřešil podivuhodným, velmi moderním způsobem. Prohlásil totiž na adresu křesťanů k svému rozhodnutí propustit je z vězení: „Jejich propuštění ze žalář bude k tomu, aby se vrátili k svému životu a platili daně, což bude pro stát užitečnější“

Šahpuhr byl tedy jedním z mála sasánovských králů, kteří zdůrazňovali ekonomiku.
Obrázek
Perský král Šapúr III.


Rok 384

ZÁPADOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Pohané intervenují u císaře Gratiana
Římští anticky orientovaní senátoři usilovali o odvolání ostrých protipohanských opatření, vyhlášených císařem Gratianem před dvěma roky. Tato jejich snaha však narazila na odpor v křesťanských kruzích zastoupených milánským biskupem sv. Ambrožem a vedla ke známé řadě apelů obou stran adresovaných na císařský dvůr. Tradicionalisté pověřili Quinta Aurelia Symmacha, městského praefekta, řečník a politika, aby sepsal a na císařský dvůr doručil petici, v které požadovali návrat oltáře se sochou bohyně Vítězství (Victorie) do zasedací símě senátu. V tomto kritickém období byly poměry u dvora spíše příznivé pro pohanské názory, protože vztahy mezi rádci mladého císaře a sv. Ambrožem se zhoršily díky rostoucímu vlivu císařovy matky ariánky Justiny, za níž stál i franský vrchní armádní velitel Flavius Bauto. Kromě toho městský prefekt Symmachus zastával důležitou mocenskou pozici a prefektury v Itálii, Ilýrii a Africe byly také v rukou podobně smýšlející osobnosti Vettia Agoria Praetextata. Polemika se vedla rozvážně a důstojně. „Každý“ , prohlásil Symmachus, „má své vlastní zvyklosti, svou vlastní víru. Člověk na návycích velmi lpí. Proto požadujeme obnovení dřívější podoby kultu, v jakém tak dlouho sloužil římskému státu ku prospěchu. K tak velkému tajemství nelze proniknout jen jedinou cestou.“ Toto výslovné popření univerzálnosti křesťanství výslovně odmítl Ambrož, který trval na tom, že císař by měl „dělat to, co prospívá jeho spáse před zrakem Božím.“ Dále prohlásil: „Jestliže čteme Písmo svaté, vidíme, že císaře soudí biskupové: dobrý císař pomoc církve nezavrhuje – ale vyhledává.“ Někteří poradci u dvora naslouchali Symmachovu projevu s velkými sympatiemi, ale pod Ambrožovým tlakem byla senátní petice zamítnuta. To bylo naposledy, kdy pohané výrazně vystoupili na obranu svého náboženství. Symmachus se svého úřadu vzdal a Praetextatus zemřel ještě tohoto roku.
Obrázek
Zlatá mince Magna Maxima

Uzurpátor Magnus Maximus uznán spoluvládcem
Západní císař Valentinianus a jeho východní kolega Theodosius I. uznali galského uzurpátora Magna Maxima svým spoluvládcem.

Pozn.:
Jak bylo psáno výše, Magnus Maximus nebyl jen galským uzurpátorem, protože jej na císaře (Augusta) prohlásili jeho legie v Británii. Ovládal tedy dostatečně velké území, které mu poskytovalo slušné vojenské zázemí. To ostatně rozhodlo, proč by uznán spolucísařem a nebyl, jako řada jiných, vojensky poražen, či zavražděn.

Soud s Priscillianem
„Heretik“ Priscillianus a jeho nejbližší stoupenci byli postaveni před synodální soud v Burdigale (Bordeaux). Priscillianus se proti rozsudku odvolal přímo k císaři, tj. uzurpátorovi Magnovi Maximovi. Brzo se však ukáže, že to nebyl moc dobrý nápad.

Svatba Stilichona a Sereny
Neteř císaře Theodosia Serena (dcera jeho bratra Honoria) se tohoto roku provdala za pozdějšího nejvyššího velitele západořímských vojsk Flavia Stilichona.

Smrt papeže Damasa
Dne 11. 12. zemřel papež Damasus a možná ještě v prosinci nastoupil na uvolněný stolec římského biskupa papež Siricius [8].

Sv. Augustin přichází do Milána
Po půlročním pobytu v Římě byl Aurelius Augustinus (sv. Augustin) povolán jako veřejný učitel řečnictví do sídelního města Medioalana (Milán, Itálie). Zde se seznámil s biskupem Ambrožem a pod jeho vlivem se obrátil na víru.


VÝCHODOŘÍMSKÁ ŘÍŠE A ORIENT

Opatření proti pohanům
Praefectus praetorio Orientis Kynegios odcestoval z Konstantinopole na východ. Všude zakazoval uctívání starých bohů, konání pohanských obětí a obřadů, nekřesťanské chrámy nechal zavírat a ničit.

Situace v Arménii
Regent za nezletilého arménského krále Arsaka sparapet Manuel zemřel a Persie dosadila na žádost některých aristokratů na trůn Chosrova IV., snad Varazdatova syna. Tím skončilo krátké období arménské autonomie.

Situace v Arménii, římsko–perská mírová smlouva
Po vraždě krále Baba (375) dosadili Římané na arménský trůn jistého Varaztada (Pharasdates), příslušníka arsakovského rodu který však se svým předchůdcem nebyl těsně spřízněn. Skutečnou vládu nad Arménií však svěřili jednomu šlechtici jménem Mušel, pocházejícímu z rodu Mamikoneanů. Mušel vládl rázně a s císařem Valentem udržoval nadstandardně dobré vztahy. Nakonec však Varaztad uvěřil svým rádcům, že Mušel chce podkopat jeho pozici, a nechal jej zavraždit na hostině. Toto královo zrádné jednání vyburcovalo k činu Mušelova bratra Manuela, který zahájil povstání proti Varaztadovi, porazil jej v otevřeném boji a roku 378 vyhnal z arménského království.

Ku vládě pak povolal dva ještě malé syny zavražděného Baby a jeho manželky Zermandueth a obklopil je odpovídajícím přepychem, aby de facto vládl sám. Za těchto okolností se samozřejmě obával nevole římského císaře, který neviděl rád, že vyhnal krále, jehož sám na arménský trůn dosadil. Jestliže se tedy chtěl v čele státu udržet, musel se proti Římu spojit s někým silným. To pak mohli být jedině Peršané. A tak se zdá, že brzy poté, co na perském trůnu Artaxerxes II. vystřídal svého otce Sapora (tj. roku 379), poslal na jeho královský dvůr vyslance s bohatými dary a dopisem, v němž za ochranu nabízel podřízenost Persii a věrnost jejímu panovníkovi.

Mušelova nabídka byla s nadšením přijata a podmínky rychle dojednány. Arménie se zavázala platit fixní tribut, přijmout do svých pevností na 10.000 Peršanů a zajistit pro ně vše potřebné. Manuel také souhlasil s příchodem perského místokrále, s nímž se měl dělit o moc, a s tím, že jej vybaví vším, co je potřebné pro jeho „stůl a dvůr“ . Na druhou stranu Peršané přistoupili na to, že si Arsaces, Valarsaces a pravděpodobně i jejich matka Zermandueth podrží královský titul a důstojnost a že budou Arménii chránit v případě invaze. Manuel pak měl zastávat hodnost sparapata, tj. vrchního velitele arménských ozbrojených sil.
Je těžké říci, jak dlouho toto spojenectví fungovalo, ale nejspíše ne více, něž několik let. Zřejmě ještě na svém trůnu seděl perský král Artaxerxes II., když došlo k roztržce popisované Faustem (379). Jistý vznešený Armén jménem Meroudžam, žárlící na moc a bohatství Manuelovo, sparapata přesvědčil, že perský vojenský velitel Arménie se jej bude snažit zatknout a buďto poslat jako vězně Artaxerxesovi anebo jej usmrtit. A Manuel ve snaze zajistit si osobní bezpečnost vždy důvěřoval informacím o svých nepřátelích. Proto uvěřil i tentokrát a s celou armádou napadl oněch 10.000 Peršanů a pobil je meči s výjimkou jejich velitele, kterému dovolil uniknout (kolem roku 380). To samozřejmě vyvolalo válku, v níž obě strany bojovaly se střídavými úspěchy. Přesto Manuel byl úspěšnější a udržoval i bez pomoci Říma nezávislost a územní integritu Arménie. Když ale roku 384 zemřel, propukl v zemi zmatek a arménská šlechta se rozdělila na dva tábory, které proti sobě pozdvihly zbraně. Jedni bojovali s pomocí Římanů a druzí s pomocí Peršanů. Arménie se tak opět stala kolbištěm, na němž se obě východní velmoci utkaly, a zdálo, že se k životu opět probouzí jejich zavilé nepřátelství.

Ale jiné okolnosti válce příliš nepřály a Řím i Persie měly úplně jiné starosti. Persie totiž byla v rukou slabého a málo bojovného vládce, který se musel daleko na východě vypořádat s hordami Skytů, kdežto Řím jen s obtížemi čelil barbarským Gótům. A i když se velkému Theodosiovi podařilo během let 379 – 382 uzavřít mír a zabránit pustošení Makedonie a Thracie, pak jenom za cenu toho, že souhlasil, aby se velké skupiny těchto barbarů usídlily přímo v srdci impéria, zatímco kolem celé jeho severní hranice se pohyboval další hrozný mrak nájezdníků, kteří kdykoliv mohli proniknout do provincií na dolním Dunaji.
A tak jak římský císař, tak perský král králů, jímž byl po smrti Artaxerxese II. (roku 383) Sapor III., proto byli nakloněni míru, přičemž ke konkrétní dohodě oba dospěli roku 384. Theodosius tehdy popřál sluchu persepolským vyslancům a souhlasil s takovým uspořádáním Arménie, s nímž mohly být obě strany docela spokojeny. Klid a mír v kavkazském regionu pak měl být zajištěn tím, že si obě mocnosti zemi rozdělily ovšem až poté, co od ní odtrhly její okrajové oblasti, které mohly celkem snadno připojit ke svému území. Menší část tohoto zbytku ležící převážně na západě pak obsadily Římané, kteří zde vládou pověřili Arsaca, jehož k moci pozdvihl již Manuel, syna to nešťastného Baba či Pary, vnuka současníka císaře Juliana krále Arsaca. Větší část Arménie sestávající se z oblastí položených východněji se stala vazalem Persie a byla Saporem III. svěřena křesťanskému vládci též z rodu Arsakovců jménem Chosroes, jenž kromě titulu krále dostal i jednu Saporovu sestru za manželku. A tak Řím a Persie dohodou ukončily spory o Arménii, načež na východě zavládl na 36 let mír (384 – 420). (→386)

Hunové poprvé zverbováni do římské armády
První Hunové se objevili v západní Evropě v roce 384, když byli společně se svými alanskými vazaly požádáni, aby posílili řady císařské armády v občanské válce proti falešnému císaři Maximovi. Pomohli ho udržet za hranicemi Itálie a možná by se jim podařilo proniknout i hlouběji na území říše, kdyby se nenechali uplatit, a nestáhli se zpátky domů. Jejich ukázněnost přiměla Theodosia, aby je znovu najal o čtyři roky později

Pozn:
Asi není třeba sáhodlouze rozebírat, že Římané si v podobě Hunů hřáli hada na svých prsou. O pár desítek let již východní říše zažívala krušná léta, kdy prakticky rok co rok hunská vojska překračovala jejich hranice a pustošila rozsáhlá území. Západ s Huny žil v relativním klidu až do poloviny 5. století. Tehdy ale Attila, zvaný v církevních pramenech „bič Boží“, obrátil svou pozornost i na západ, který se tak ocitl v ohni zkázy stejně jako léta předtím Východ.

Narození císaře Honoria
Dne 9. 9. se císaři Theodosiovi a jeho manželce Aelii Flaccille narodil mladší syn Honorius.

Střídání na biskupském stolci v Alexandrii
Roku 384/385 zemřel v egyptské Alexandrii místní patriarcha Timotheus a na uvolněný biskupský stolec nastoupil horlivý monofyzita Theofilus (Theophylos), pozdější úhlavní nepřítel konstantinopolského patriarchy Jana Zlatoústého.

Obrázek Obrázek
Římská pevnost Porolissum v Dacii, dnešní Rumunsko



POZNÁMKY (některé části citovány z www.wikipedia.org):

[1] CONSTANTINUS I. Veliký Flavius Valerius - vládce Říše římské v letech 306 - 337. Narozen kolem roku 272. Syn Constantiuse I. Chloruse. Jako vojenský uzurpátor ovládl roku 312 západní a roku 323 východní část římské říše, když roku 312 porazil Maxentia u Říma a roku 323 Licinia u Adrianopole a Chalkedonu. Constantinus I. Veliký pochopil význam křesťanství pro upevnění státní moci a ediktem milánským roku 313 je zařadil mezi povolená náboženství. Roku 325 předsedal 1. ekumenickému koncilu v Nikaji, křest však přijal až před smrtí z rukou ariánského biskupa. Na tomto koncilu zavrhl nauku Ariovu, že Kristus jako syn Boží není od věčnosti, a tudíž je mu podřízen (proti svaté Trojici). Císař se považoval i v duchovních věcech za rozhodčího. Roku 330 založil na místě Byzantia Constantinopolis (též Nový Řím, dnešní Istambul v Turecku) jako hlavní město východní části říše. V tom čase Constantinova dotace. Říší rozdělil na čtyři správní prefektury, dělené na diecéze a provincie. Úředníci státu se stali zřízenci dvorskými, princeps se změnil v pána (dominus), občané v poddané. Vedle pozemkové daně (podle katastru) byla zavedena výdělková daň (pro řemesla a obchod). Po smrti Constantinově se říše rozdělila mezi jeho tři syny. Constantius dostal Východ říše a Thrákii, Constanc Afriku, Itálii a Ilýrii, a Constantius II. západ říše. Constantius I. veliký zemřel roku 337.

[2] Damasus I. - papežem byl zvolen 1.10.366 – zemřel 11.12.384. Délka pontifikátu 18 let, 2 měsíce a 11 dní. Narozen asi kolem roku 305. Národností Ital z Říma. V době jeho zvolení mu bylo asi 61 let. Byl synem kněze a později se stal jáhnem. Damasus postavil několik kostelů, nechal opravit katakomby pod bazilikou sv. Petra a podporoval kult mučedníků. Zajímal se také o literaturu a složil několik básní na počest předchozích papežů a křesťanských mučedníků. Damasus I. znovu otvírá seznam svatých. Když zemřel Liberius, vypukly v Římě nepokoje a Damasus si najal hrdlořezy, aby zmasakrovali přívržence jeho protivníka, antipapeže Ursina. Násilnosti pokračovaly i po Damasově vysvěcení, až konečně nový papež pevně ovládl situaci. Za podpory císařského dvora energicky uplatňoval nároky římského arcibiskupa a často se zmiňoval o Římu jako o „apoštolské stolici“. „Východ snad apoštoly poslal“, říká ve verších vyrytých na pamětní desce zasazené nad místem, kde leží pohřben Petr a Pavel, „ale zásluhou jejich mučednictví získal Řím vyšší právo pokládat je za své občany“. Damasus měl i šarm, který uplatňoval zvláště na ženy vyšší třídy. Tato taktika možná trochu dodala váhu obvinění z cizoložnictví, kterému musel čelit. Argumentoval logicky: obraťte na víru ženy a příbuzní muži je budou následovat. Taková politika se setkala s jistým úspěchem. Křesťanství se v aristokratických kruzích stalo ne-li přímo módním, tedy alespoň přijatelným, což na oplátku jen posílilo stoupající prestiž a moc papeže, kterou Damasus stavěl na odiv a zdůrazňoval svým osobním životem a bohatstvím kostelů „zářícím zlatem“ a „zdobených vzácným mramorem“. Boj s kacířstvím a shizmatem však ještě nepatřil minulosti. Za svého pontifikátu Damasus pokračoval v boji proti těm, kdo vyznávali odchylky nebo odmítali uznat nadřazenost Petrova stolce. Dne 28.2.380 se dočkal důstojné odměny za své úsilí. Toho dne totiž císař Theodosius I. (379-395) nařídil, aby „všichni obyvatelé říše“ přijali „způsob náboženství, které Římanům předal apoštol Petr a které nyní vyznává biskup Damasus a Petr z Alexandrie“. Damasovo kouzlo a sílu osobnosti, pravděpodobně jeho dva nejdominantnější rysy, můžeme pozorovat i v reakcích na něho. Sv. Jeroným mu roku 376 napsal „Ačkoli mě Vaše Eminence leká, vaše vlídnost mě k Vám přitahuje“, a následujícího roku souhlasil, že se stane jeho sekretářem. Právě na Damasův příkaz Jeroným opravil a přeložil do latiny Septuagintu – řeckou verzi Starého zákona – i Nový zákon a poskytl tak západní církvi revidované vydání bible, Vulgátu, což představovalo důležitý centralizující krok, který přispěl k uchování latiny jako hlavního liturgického jazyka v Římě a Říma jako střediska biblické vzdělanosti. Sv. Bazil zase pokládal Damasa za vznětlivého člověka, se kterým se nedá jednat. Připomínal mu, jak napsal v dopise příteli, to, co řekl Diomedes o Achillovi: „Člověk by neměl prosit, protože ten muž je prý nadutý“.
[3] Theodosius I. Veliký - vládce Říše římské v letech 379 - 395. Narozen roku 347. Poslední panovník nad celou říší. Roku 379 se ujal vlády ve východní části říše jako spoluvladař Gratianův. Roku 382 uzavřel mír s Góty. Roku 394 dobyl západní část. Pronásledoval pohanství. Roku 381 svolal 2. ekumenický koncil, který odsoudil ariánství. Po jeho smrti byla říše rozdělená mezi jeho syny Arcadia a Honoria. Tím byla římská říše definitivně rozdělena na východořímskou a západořímskou. Theodosius I. Veliký zemřel roku 395.

[4] Wulfila nebo Ulfilas (jméno by mohlo znamenat „malý vlk“); (asi 310 – 383 Konstantinopol) byl biskup gótského původu, misionář a překladatel, který úspěšně šířil ariánské křesťanství mezi Góty. Roku 340 byl Wulfila Eusebiem z Nikomédie vysvěcen na biskupa, načež se vrátil jako misionář mezi Góty žijící v severním Černomoří. Před represemi gótské aristokracie, které odmítala křesťanství, byl Wulfila nucen uchýlit se do římské Nikopolis ad Istrum (asi 30 km severně od Velikého Tarnova v Dnešním Bulharsku), kde přeložil větší část Bible z řečtiny do gótštiny. Za tím účelem sestavil gótskou runovou abecedu. Křesťanství mezi Góty (Vizigóty a Ostrogóty) šířil v ariánské podobě.

[5] Magnus Maximus – uzurpátor (vzdorocísař) v letech 383 – 388. Vlastním jménem Flavivs Magnvs Maximvs Avgvstvs, také znám jako Maximianus nebo ve welštine Macsen Wledig. Narodil se kolem roku 335. Za císaře Graciál byl velitelem římských vojsk na britských ostrovech. V roce 383 byl vojskem proti své vůli prohlášen císařem. Vojenské oddíly v Británii se totiž domnívaly, že jejich provincii „zanedbává“, a proto se vzbouřily a císařem prohlásily komitu Magna Clementa Maxima. Magnus pocházel z chudé hispánské rodiny z Callaecie a sloužil v Galii, na britských ostrovech a severní Africe. Byl v příbuzenském nebo klientském poměru k rodu císaře Theodosia. S vojskem se vylodil v Galii, porazil císaře Gratiána, který byl na útěku vlastními muži zavražděn, a chopil se vlády i v severní Itálii. Západní císař Valentinianus a jeho východní kolega Theodosius I. jej uznali jako svého spoluvládce. Později proti němu východní císař poslal vojsko, které jej v bitvě na řece Sava (dnešních Chorvatsko) porazilo. Magnus Maximus v bitvě dne 28.srpna 388 padl. Z manželství s Elenou (není přesně doložena) měl syna Flavia Victora (+srpen 388) a dvě dcery.

[6] Ardašír II. byl perský velkokrál z rodu Sásánovců vládnoucí v letech 379–383. Jeho otcem byl podle části autorů král Hormizd II., podle jiných Šápúr II. O Ardašírově vládě je známo jen málo podrobností a i ty jsou zčásti rozporuplné. Neví se například, zda na trůně setrval až do své smrti či zda nebyl nakonec sesazen velmoži. Dochoval se však jeho reliéf u Ták-e Bústánu, kde je znázorněn spolu s Ahura Mazdou a Mithrou – jde o jedinou památku v Íránu s vyobrazením Mithry. Za Ardašíra II. sporadicky pokračovalo pronásledování křesťanů, započaté za vlády Šápúra II.

[7] Šápúr III. († 15. srpna 388) byl perský velkokrál z rodu Sásánovců vládnoucí v letech 383–388. Jeho otcem byl král Šápúr II. (vládl 309–379), synem a nástupcem král Bahrám IV. Šápúr III. nastoupil na trůn za neklidné vnitropolitické situace v říši a pravděpodobně to byl hlavní důvod, proč usiloval o dorozumění s císařem Theodosiem v otázce Arménie, de facto rozdělené na římskou a perskou sféru vlivu. Obě strany si vyměnily řadu vyslanců a patrně roku 387 byla uzavřena dohoda, potvrzující Peršanům držbu čtyř pětin arménského území (nelze však úplně vyloučit, že se tak stalo až Šápúrova nástupce Bahráma IV.). Šápúr byl nábožensky tolerantní panovník, který zastavil letitou perzekuci křesťanů, ačkoli navenek asi zdůrazňoval spíše ekonomické důvody, jež ho k tomu vedly (z řad křesťanů se rekrutovali mnozí odborníci a řemeslníci). Šápúrovu vládu ukončili roku 388 perští velmoži, kteří proti němu zorganizovali spiknutí (údajně přeřezali lana jeho stanu, ten na něj spadl a zabil ho). Část kronikářů popisuje tohoto krále jako spravedlivého a milosrdného vládce, prameny k jeho době jsou však obecně nedostatečné.

[8] Siricius - papežem byl zvolen v prosinci roku 384 – zemřel 26.11.399. Délka pontifikátu 14 let, asi 10 měsíců a 26 dní. Národností Ital z Říma. Před svým zvolením na papežský stolec byl jáhnem. Když Damasus zemřel, o zvolení se opět ucházel dřívější vzdoropapež Ursinus a dokonce i sv. Jeroným choval naději, že bude následovníkem svého někdejšího ochránce, ale nikdo si jeho ambice neuvědomil. Přednost dostal Siricius, který během svého pontifikát stejně jako jeho předchůdce kladl důraz na nejvyšší moc Říma. Na dotazy ostatních biskupů o nejrůznějších záležitostech odpovídal kategoricky a autoritativně a zaujímal nekompromisní postoj ke kacířství. Také byl prvním římským biskupem, který užíval titulu „papež“ v moderním smyslu, a je docela možné, že tak otevřené uplatňování nadřazeného postavení přispělo k nepřátelskému názoru Paulina z Noly, že Siricius je domýšlivý a odměřený. Roku 390 vysvětil opravenou a zvětšenou baziliku sv. Petra. Siricius také jako první zavedl povinný celibát pro biskupy, kněze a jáhny.




Zdroje:
• A Dorling Kindersley Book - Velká rodinná encyklopedie Dějiny světa – Praha 2005
• Ammianus Marcellinus - Rerum gestarum libri qui supersunt
• Ammianus Marcellinus - Dějiny římské říše za soumraku antiky – Praha 2010
• Ammianus Marcellinus - Soumrak říše Římské – Praha 1975
• Bednaříková J., Homola A., Měřínský Z. – Stěhování národů a východ Evropy – Praha 2006
• Brownstone, Franck – Historie válek – Praha 1999
• Cafourek, Goga - Školní atlas světových dějin – Praha 1974
• Cetl, Horák, Hošek, Kudrna - Průvodce dějinami evropského myšlení – Praha 1985
• Conolly P. - Dějiny římského vojska – Bratislava 1992
• Čapek V., Pátek J. – Světové dějiny I. – Praha 1994
• Čornej P., Čornejová I., Charvát P., Charvátová K., Kepartová J., Kostlán A. - Dějiny evropské civilizace I. – Praha 1997
• Čornej P., Kučera J., Vaníček V. a kolektiv – Evropa císařů a králů - Praha 1997
• Dorazil O. – Světové dějiny v kostce – Rudná u Prahy 1997
• Havlík L.E. - Přehledné dějiny Byzance – Brno 1979
• Honzák, Pečenka, Stellner, Vlčková – Evropa v proměnách staletí – Praha 1997
• Hroch M. - Historické události Evropa – Praha 1980
• Klíma O. – Sláva a pád Íránu – Praha 1977
• Kolektiv - Československý vojenský atlas MNO – Praha 1965
• Kolektiv - Slovník antické kultury – Praha 1974
• Kolektiv – Velká rodinná encyklopedie Dějiny světa – Praha 2005
• Kvaček, Kuklík, Mandelová, Pařízková - XX.století v o sobě, dějiny v dokumentech – Liberec 2005
• Kvirec J. – Evropa do roku 1914 Historie v dokumentech – Liberec 2007
• Maxwell-Stuart P.G. – Papežové, život a vláda – Praha 1998
• McEvedy C. - The World history factfinder – New York, USA 1989
• Prokopios z Kaisareie – Válka s Góty – Praha 1985
• Prokopios z Kaisareie – Válka s Peršany a Vandaly – Praha 1985
• Soukup J. - Říše byzantská, Slované a Evropa – Zlín-Kudlov 1999
• Švestka, Klímová, Šulc, Patočka - Školní atlas světa – Praha 1989
• Taylor A. - Vzestup a pád velkých říší – Praha 2008
• The Kingfisher History Encyklopedia - Encyklopedie historie světa – Praha 2001
• Zamarovský V. - Dějiny psané Římem – Praha 1967
http://thisweekatvaticanii.blogspot.com ... uncil.html
http://picasaweb.google.com/lh/photo/o5 ... kgI5K0RSPA
http://www.thenagain.info/webchron/medi ... nople.html
http://www.roman-empire.net/army/adrianople.html
http://www.numisology.com/Antioch.htm
http://persianempire.info/sassanid4.htm
http://antika.avonet.cz
www.wikipedia.org
www.gjp.cz/kovar/
www.palba.cz
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Řím“