Ptolemaios I. Sótér

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav, Thór, Hektor

Odpovědět
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4070
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Ptolemaios I. Sótér

Příspěvek od jarl »

Ptolemaios I. Sótér
Obrázek
Zakladatel známé egyptské vládnoucí dynastie Ptolemaiovců přišel na svět pravděpodobně v roce 367 př. n. l. daleko od země, které měl v budoucnu vládnout. Jeho matkou byla Arsinoé, jež byla spřízněna s makedonskou vládnoucí dynastií Argeovců, a otcem makedonský šlechtic Lágos, díky němuž jsou Ptolemaiovci někdy označováni jako Lágovci, což je vůči Ptolemaiovi poněkud nespravedlivé, protože Lágos byl tuctovým dvořanem a veškerá sláva, kterou je tato dynastie opředena, náleží až jeho synovi. Ostatně Lágovo otcovství není tak úplně jisté, neboť Ptolemaios bývá někdy označován za levobočka makedonského vládce Filipa II.

Své dětství strávil většinou v blízkosti makedonského královského dvora v Pelle kde vyrůstal společně s mnoha mladými šlechtici, kteří tvořili družinu budoucího krále Alexandra III., s nímž jej navzdory poměrně velkému věkovému rozdílu pojilo blízké přátelství. Ptolemaios však později doplatil na rozpory mezi makedonským králem Filipem II. a jeho synem Alexandrem, takže byl poslán do vyhnanství, z něhož se vrátil až po nástupu Alexandra na královský trůn.

Makedonie se toho času stala opravdovou velmocí a Filip II. dokázal roku 338 př. n. l. v bitvě u Chairóneie rozdrtit vojska protimakedonské koalice vedené Athénami a Thébami, čímž se stal nepopiratelným vládcem téměř celého Řecka. V této bitvě získal své první vojenské ostruhy i mladý Alexandr, jenž velel makedonskému jezdectvu a po jeho boku bojoval i Ptolemaios.

Opravdová možnost nastoupit závratnou vojenskou kariéru se mu však otevřela až po zavraždění Filipa II., k němuž došlo v roce 336 př. n. l. Tento krvavý čin spáchal jistý Pausanius, ale jeho pohnutky zůstávají nejasné, tudíž podezření padá i na Filipova nástupce Alexandra, jenž okamžitě nechal zlikvidovat všechny ostatní potenciální uchazeče o uvolněný trůn, s výjimkou svého slabomyslného nevlastního bratra Arrhidaia, a stal se králem Makedonie. Vzápětí tvrdě potlačil vzpouru některých řeckých obcí (Théby byly srovnány se zemí) a začal se chystat k uskutečnění odvážného záměru, který měl v plánu již jeho otec. Tímto plánem nebylo nic menšího nežli dobytí obrovské Perské říše (či přinejmenším její části).

Alexandrova armáda čítající asi 36 000 makedonských a řeckých vojáků se v roce 334 př. n. l. vydala na jedno z nejslavnějších vojenských tažení v celé historii lidstva a po boku mladého makedonského panovníka, jenž si měl již brzy získat přídomek Veliký, se do války s Peršany vydal i králův věrný druh Ptolemaios. První bitva byla svedena ještě toho roku u řeky Gráníkos a skončila přesvědčivým makedonským vítězstvím. Poté Makedonci postupně dobývali jednu perskou provincii za druhou a koncem roku 333 př. n. l. dokázali u Issu porazit silné nepřátelské vojsko vedené perským velkokrálem Dáreiem.

Obrázek
Alexandr Veliký

Alexandr však poraženého nepřítele nepronásledoval a vydal se raději do Egypta, jehož se bez boje zmocnil koncem roku 332 př. n. l. Zde se nechal od vděčných Egypťanů, kteří v něm viděli osvoboditele od kruté perské nadvlády, korunovat na faraona a přikázal založit slavné město Alexandria, které dodnes nese jeho jméno. S Alexandrem přitáhl do Egypta i Ptolemaios, jenž se tak poprvé seznámil s touto neuvěřitelně starobylou a podivuhodnou zemí, které měl v budoucnu sám vládnout.

Alexandr se v Egyptě dlouho nezdržel, neboť již na jaře roku 331 př. n. l se jeho armáda vydala na tažení na východ, a v říjnu tohoto roku se podruhé utkal s perským velkokrálem v bitvě u Gaugamel, kde jej opět porazil, ale Dáreios dokázal znovu uprchnout. Ovšem jeho osud byl již stejně zpečetěn a z mocného vládce se stal štvanec na útěku, jenž před svým přemožitelem prchal z jedné provincie do druhé tak dlouho, až jej následujícího roku zajal jeho vlastní satrapa Béssos, který jej posléze nechal popravit.

Tím byla Persie definitivně poražena, ale válka přesto neskončila, protože Alexandr zahájil další tažení, aby se zmocnil i zbývajících perských provincií a potrestal Béssa za vraždu Dáreia. Při všech těchto vojenských taženích, jež skončily podmaněním obrovského území od Egypta na západě až po dnešní Afghánistán na východě, doprovázel Alexandra i Ptolemaios, který vynikl tím, že se mu podařilo zajmout zrádného Béssa, jenž se mezitím prohlásil za krále Persie. Alexandr se zmocnil i pohádkových pokladů perských vládců a stal se pravděpodobně nejbohatším mužem tehdejšího světa. Značnou část tohoto nepředstavitelného bohatství rozdělil mezi své spolubojovníky, takže i s Ptolemaia se stal movitý muž, jehož bohatství mu mohl závidět mnohý soudobý král.

Alexandr se ovšem nehodlal spokojit s dobytím Persie, protože byl neustále puzen neukojitelnou touhou dobývat další a další země a zvětšovat svoji už i tak obrovskou říši. V roce 327 př. n. l se vydal na tažení do severní Indie, jejíž vládci se mu sice většinou bez odporu poddali, ale přesto musel tvrdě bojovat s místním panovníkem jménem Póros, který měl sice kvantitativně i kvalitativně slabší armádu nežli Alexandr, ale přesto mu v bitvě u Hydaspés způsobil citelné ztráty, jež byly mnohem větší nežli v předchozích bitvách s Peršany. Bitvu však přesto vyhrál Alexandr, jenž se později s Pórem smířil a ustanovil jej svým místokrálem.

To se však již blížil konec indické anabáze, neboť unavení vojáci už nebyli ochotni svého vojevůdce následovat a on musel své sny o ovládnutí světa odložit a nařídit návrat, který se proměnil v ošklivou noční můru, ale přesto se jádro armády nakonec na přelomu let 325 a 324 př. n. l. dostalo zpět do Persie.

Obrázek
Alexandrova říše

Brzy nato se Alexandr pokoušel zreformovat vlastní říši a v rámci snah o splynutí svých řeckých a perských poddaných uspořádal hromadnou svatbu vlastních vojáků s místními ženami (údajně jich bylo 10 000). V této souvislosti je znovu zmiňován Ptolemaios, jenž pojal za manželku dceru vysokého perského hodnostáře, která se jmenovala Artakama. Jeho manželství však pravděpodobně příliš dlouho nevydrželo a Ptolemaios svou perskou manželku nejspíše zapudil brzy po Alexandrově smrti (z této doby je znám jeho milenecký vztah se slavnou hetérou Thais).

Alexandr se ke konci svého života stával spíše orientálním panovníkem, který věřil ve svůj božský původ a vládl jako neomezený despota. Brzy přebral i perské vladařské obyčeje a dvorní ceremonie, což Ptolemaiovi vyneslo i podivný titul „královský ochutnávač“. To vyvolávalo nevoli Makedonců a Řeků, kteří těžce nesli tyto novoty. Avšak již brzy se měl naplnit osud velkého Alexandra, který se sice prohlásil za boha, ale nakonec zemřel stejnou smrtí jako obyčejní smrtelníci, když ochořel jakýmsi horečnatým onemocněním a v červnu roku 323 př. n. l. v Babylónu umírá.

Za jeho nástupce byli prohlášeni slabomyslný Arrhidaios a Alexandrův pohrobek nesoucí jméno Alexandr IV., což v praxi znamenalo, že nepředstavitelně rozlehlá říše zahrnující desítky národů, které dosud spojovala pouze úcta k zemřelému panovníkovi, byla odsouzena k zániku, protože ani jeden z nových vládců nebyl schopen převzít otěže vlády. Proto jsou za skutečné nástupce po Alexandrovi pokládáni jeho vojevůdcové, kteří si celou říši záhy rozdělili mezi sebe, díky čemuž jsou označováni jako diadochové (dědicové, nástupci). Mezi nejvýznamnější diadochy první generace patřili Antipatros, Perdikkás, Seleukos, Antigonos, Krateros, Lýsimachos, Euménes a samozřejmě Ptolemaios.

Ptolemaios již nebyl žádný mladík (bylo mu pravděpodobně 44 let), ale protřelý muž a zkušený voják, který si nepochybně dokázal velmi rychle spočítat, že Alexandrova říše nemá šanci přežít svého zakladatele a nyní nastává příhodná chvíle, aby si jeho nejschopnější pobočníci vybrali některou z provincií tohoto obrovského státu a založili své vlastní království. Pravděpodobně od samého počátku kalkuloval s tím, že proces dělení říše bude dlouhodobou a krvavou záležitostí, v níž se bude bojovat všemi dostupnými prostředky a bývalí druhové se stanou zarytými nepřáteli.

Zatím však diadochové alespoň navenek zachovávali zdání jednoty a tvářili se že jednotlivé provincie, které jim byly svěřeny, budou spravovat ve jménu Alexandrova mladičkého syna a nevlastního bratra. Ptolemaios od samého počátku požadoval, aby mu byl přidělen Egypt a také jej nakonec obdržel. Byla to velmi dobrá volba, třebaže tato země zdánlivě ležela na samé periferii Alexandrovi říše. Ptolemaios však hodlal využít vhodné polohy této země, jež se dala velmi dobře bránit, protože jí na západě ohraničovala nehostinná poušť osídlená pouze nepočetnými divokými kmeny, které ji nemohly vážněji ohrozit, a na východě se nalézalo Rudé moře. Na jihu se sice rozkládala sílící Núbie, ale její vládci v té době neprojevovali žádné snahy o územní expanzi severním směrem, takže ani odtud Egyptu nehrozilo vážnější nebezpečí. Na severu se rozkládalo Středozemní moře odkud se sice mohla vylodit nepřátelská vojska, ale Ptolemaios začal brzy budovat silnou flotilu, čímž toto nebezpečí eliminoval na minimum, takže jediný schůdný způsob kudy do země mohla proniknout nepřátelská vojska představoval úzký pobřežní pás východně od Suezské šíje, který se ale dal velmi dobře bránit.

Obrázek
Ptolemaios na egyptské minci

Kromě výhodné polohy měl Egypt i další nesporné přednosti, neboť se jednalo o lidnatou a nesmírně bohatou zemi, obývanou možná až sedmi milióny lidí. Příhodné klima umožňovalo dvě sklizně ročně, třebaže veškerá zemědělská půda ležící podél břehů Nilu byla několik měsíců v roce pod vodou, díky každoročním záplavám, jež ale zároveň zúrodňovaly tamější pole, takže jejich vliv na egyptské zemědělství byl velice pozitivní. Kromě zemědělských plodin produkoval Egypt i zlato, drahokamy, alabastr, diorit, bazalt, granit a kvalitní stavební kámen. Velký význam měla i výroba papyru a tradičních egyptských látek a známé byly i zdejší parfémy, koření a slonovina, které byly získávány z Núbie a od domorodých kmenů sídlících v divokém africkém vnitrozemí.

Vzato kolem a kolem byl Egypt ideální zemí pro muže, jenž hodlal založit vlastní nezávislou dynastii, což Ptolemaios dozajista plánoval a byl odhodlán k tomuto vytčenému cíli směřovat všemi prostředky. Od samého počátku si počínal jako suverénní vládce, který dával nepokrytě najevo, že se nebude podřizovat ani Perrdikovi, kterému Alexandr na smrtelném loži svěřil svůj pečetní prsten, což mu dávalo pocit výlučnosti, takže tento muž měl mezi diadochy nejsilnější slovo.

Ptolemaios sice získal do své správy Egypt, ale jeho postavení bylo zpočátku dosti nejisté, neboť tuto provincii dosud spravoval Kleomenés, jehož sem dosadil ještě Alexandr, takže Ptolemaiova autorita mohla být poněkud zpochybňována. Ovšem protřelý Ptolemaios si věděl rady a rozhodl se odhodit jakékoliv skrupule a řídit se výlučně svými vlastními zájmy. Během předchozího krátkého pobytu v Egyptě si všiml jakou přímo mýtickou postavou se v očích Egypťanů stal Alexandr a také věděl jaký význam přikládají zdejší obyvatelé kultu mumifikovaných tělesných ostatků, čehož obratně využil. Zmocnil se Alexandrova těla, jež se Perdikkás chystal odeslat do Makedonie kde mělo být pohřbeno, a vojevůdcovy ostatky nechal mumifikovat a vystavil je v egyptské Memfidě. Tím se v očích Egypťanů stal nepopiratelným Alexandrovým dědicem a jeho postavení bylo brzy natolik pevné, že mohl nechat popravit Kleomena a vládnout jako jediný nezpochybnitelný vládce Egypta. Ptolemaios byl k původním obyvatelům své nové země poměrně tolerantní a respektoval jejich náboženské zvyklosti a obyčeje. Dokonce jmenoval některé Egypťany i mezi své úředníky, ale jejich funkce byly vždy pouze reprezentativní a všechny opravdu důležité úřady pochopitelně zastávali Makedonci a Řekové.

Krádež Alexandrova těla (jinak se tento čin nazvat nedá) byla hozenou rukavicí Perdikkovi, jenž byl nucen zareagovat a zorganizoval vojenské tažení, jehož účelem bylo Ptolemaiovo odstranění. V té době se již křehká jednota diadochů začala hroutit a vznikaly první ozbrojené konflikty a dočasné koalice těchto nedávných spolubojovníků. Sebevědomý Perdikkás si většinu diadochů rychle znepřátelil, takže se vlastně mohl spolehnout pouze na Euména, jenž však byl díky svému řeckému původu (ostatní diadochové byli čistokrevní Makedonci) poněkud podceňován, ale brzy se projevil jako velmi schopný voják i diplomat.

Perdikkás přenechal vedení války na asijské frontě Euménovi a sám se s početnou armádou vydal v roce 321 př. n. l. do Egypta. Jeho vojsko se bez odporu dostalo až k Nilu, ale díky špatnému zásobování začala rychle upadat morálka vojáků, což se Perdikkovi nakonec stálo osudným. Při přechodu Nilu měli být jeho muži údajně napadeni krokodýli, takže se přechod nezdařil a rozezlení vojáci svého velitele zabili a přešli na Ptolemaiovu stranu. Tím bylo nebezpečí hrozící Egyptu zažehnáno a Ptolemaios již během své dlouhé vlády nemusel čelit žádnému vážnějšímu útoku na svoji bohatou državu.

Války diadochů ovšem pokračovaly, ale Ptolemaios již do nich nikdy příliš nezasahoval a hlavní část své armády držel na egyptské půdě. Třebaže mohl využít pověstí, které o něm hlásaly že je nemanželským synem makedonského krále Filipa II., díky čemuž bylo možné tvrdit že i v jeho žilách koluje krev Argeovců, takže po smrti všech zbývajících příslušníků této dynastie, mohl vznést nárok na celé Alexandrovo dědictví. Ptolemaios však zůstal realistou a soustředil se na upevňování své egyptské državy.

Obrázek
Ptolemaios jako egyptský faraon

Ostatní diadochové však pokračovali v boji a brzy jejich řady znatelně prořídly. Krátce po Perdikkově smrti padl Krateros, jehož porazil Eumenés a brzy poté zemřel i Antipatros. Za stávající situace získal nejsilnější postavení Antigonos, který nakonec porazil i Euména, jehož nechal popravit. Také zbývající příslušníci dynastie Argeovců mizeli ze světa přímo závratnou rychlostí, takže brzy již zůstala naživu pouze Alexandrova sestra jménem Kleopatra, která se nacházela v Antigonově moci. Vyvraždění členů slavné vladařské dynastie, na jejímž počátku měl stát samotný Héraklés, umožnilo diadochům prohlásit se za krále a začít nosit diadém symbolizující v řeckém prostředí královský titul (diadém byla obyčejná stužka uvázaná ve vlasech). Jako první se v roce 306 př. n. l. prohlásil králem Antigonos a brzy jej následovali i ostatní diadochové včetně Ptolemaia, který přijal královský diadém následujícího roku a nyní byl titulován jako Ptolemaios I. Sótér (zachránce, spasitel), třebaže není úplně jasné jestli mu tento přídomek nepřiřkl teprve jeho nástupce.

Protože Ptolemaios se snažil příliš nemíchat do věčných válek diadochů, které se v následujících desetiletích vedly praktiky neustále, věnoval své úsilí na rozvoj Egypta a upevnění své moci. Jak již bylo řečeno výše byl poměrně tolerantní k původnímu obyvatelstvu, které jej bez výhrad přijalo za svého vládce, což mu dávalo téměř neomezenou moc nad celou zemí. Protože Egypťané jej uznávali za nástupce oblíbeného Alexandra nechal Ptolemaios razit vlastní mince s Alexandrovou podobiznou, aby zdůraznil návaznost vlastní vlády na svého slavného předchůdce a rovněž rychlým tempem pokračovala výstavba Alexandrie, z níž se brzy stalo nové hlavní město Egypta (později měla více než milión obyvatel).

Jeho moc byla opravdu nesmírná. Panovník byl podle egyptských představ živoucí bůh a tomu odpovídaly i jeho vladařské pravomoci. Vládce byl naprosto nedotknutelný a jeho činy nepodléhaly žádné kontrole, což v praxi znamenalo že i ostatní příslušníci nejvyšší vrstvy byli zcela závislí na jeho libovůli a mohli být kdykoliv zbaveni nejenom veškerého majetku, ale i života. Egyptský panovník byl také majitelem veškeré zemědělské půdy, která byla svým uživatelům pouze propůjčena a Ptolemaios jim jí mohl kdykoliv odebrat.

Nakupení takřka neomezených vladařských pravomocí Ptolemaios využil k vlastnímu obohacení, když vyhlásil státní monopol na výrobu některých důležitých komodit jako byl například papyrus, olej nebo pivo, což mu přineslo obrovské zisky na úkor zdejšího obyvatelstva, protože zároveň znemožnil dovoz těchto produktů vypsáním obrovských celních poplatků. Na druhou stranu však potvrdil mnohá privilegia zdejším chámům, čímž si získal podporu mocné vrstvy kněží, což zvětšovalo jeho oblíbenost mezi Egypťany. Ptolemaios však vždy zůstal především Řekem, potažmo Makedoncem, a mluvit egyptsky se nikdy nenaučil (což platí i o všech jeho nástupcích s výjimkou slavné Kleopatry VII.).

Pragmatický Ptolemaios se pokusil o jakousi syntézu egyptských a řeckých náboženských představ, když nechal, takříkajíc ve státním zájmu, stvořit nového boha pojmenovaného Serápis, který vyhovoval jak Řekům, tak Egypťanům. Nové božstvo se brzy začlenilo do zdejšího panteonu a získalo si značnou oblibu. Také se snažil o rozvoj obchodu a nechal obnovit průplav spojující Středozemní a Rudé moře, což mělo obrovský hospodářský význam.

Obrázek
Bůh Serápis

Šikovně si počínal i na diplomatickém poli, když se oženil s Antipatrovou dcerou Euridiké, s níž měl brzy syna, který vešel do dějin jako Ptolemaios Keraunos. Samotné manželství asi nebylo příliš šťastné a Ptolemaios si mezi dvorními dámami své manželky brzy našel milenku jménem Bereniké, s níž se později také oženil.

Vzájemných válek diadochů využil Ptolemaios nejprve k obsazení Kyrenaiky a později připojil ke svému území i Kypr, Koilésýrii, některé Egejské ostrovy o dokonce i část území ležícího přímo na území pevninského Řecka. Je však pravda že o většinu těchto zisků musel se střídavým úspěchem neustále bojovat zejména s Antigonem, jenž se mezitím stal zdaleka nejmocnějších ze všech diadochů. Ptolemaios se snažil podporovat Antigonovy nepřátele, takže nabídl azyl Seleukovi, jehož Antigonos vypudil z Babylonie, a také jako jediný poskytl vojenskou pomoc ostrovu Rhodos, který se v letech 305 až 304 př. n. l. neúspěšně pokoušel dobýt Antigonův syn Demétrios zvaný Poliorkétés. Vděční obyvatelé Rhodu proto postavili na jeho počest obří sochu boha Hélia, která patřila mezi sedm divů starověkého světa. Také se pokusil podrýt nepřítelovo postavení odvážným diplomatickým tahem. Jak již bylo řečeno výše nacházela se v Antigonově držení Alexandrova sestra Kleopatra, která byla nyní poslední představitelkou dynastie Argeovců. Antigonos jí plánoval provdat za svého syna Demétria, ale Kleopatra dala přednost Ptolemaiovi, což se jí stalo osudným, neboť Antigonos tento plán odhalil a Kleopatru nechal zavraždit.

Celkově se válka s Antigonem nevyvíjela v Ptolemaiův prospěch, třebaže společně se Seleukem dokázali v bitvě u Gazy porazit Demétria, který však v roce 305 př. n. l. drtivě zvítězil nad Ptolemaiovu válečnou flotilu u Kypru, jenž následně dobyl.

To se však již blížil Antigonův pád protože tento mocný vládce byl v roce 301 př. n. l poražen v bitvě u Issu kde padl a většinu jeho držav si přisvojili vítězové, jimiž byli Lýsimachos a Seleukos. Ptolemaios se této bitvy nezúčastnil, ale přesto se pokoušel o územní zisk na úkor poraženého Antigona, což vedlo k roztržce se Seleukem a spory mezi Ptolemaiovci a Seleukovci trvaly ještě dlouho po smrti zakladatelů obou dynastií. Ptolemaios však alespoň dokázal získat zpět ostrov Kypr, jenž si jeho nástupci podrželi více než dvě staletí.

Obrázek
Ptolemaios II. a jeho manželka Arsinoé

Po Antigonově smrti již Ptolemaios žádná větší vojenská tažení nevedl a do nekonečných válek diadochů téměř nezasahoval. Později na něj dolehl jeho vysoký věk a on se začal připravovat na předání vlády svému nástupci. Nejstarší syn upadl v nemilost a byl ze země vypovězen, takže se jeho dědicem stal mladší syn, jehož mu v roce 309 př. n. l. porodila královna Bereniké. Tento mladík byl v roce 288 př. n. l. jmenován spoluvládcem Egypta a když se jeho otec v roce 285 př. n. l. vzdal vlády, nastoupil na uvolněný trůn jako Ptolemaios II. Filadelfos (Sestru milující). Ptolemaios I. Sótér umírá o dva roky později ve věku 84 let (což není úplně jisté) a je zajímavé, že se stal jediným z první generace diadochů, který se dokázal dobrovolně vzdát své vlády. V té době už ze všech jeho soupeřů zůstal naživu pouze Seleukos, jehož v roce 281 př. n. l. zavraždil Ptolemaios Keraunos.

Ptolemaios byl muž, který ve svých činech nekladl vždy důraz pouze na okamžitý efekt, ale dokázal hledět i do daleké budoucnosti, takže podpořil i mnohé projekty, jež sice neměly okamžitý ekonomický ani politický dopad, ale jemu i jeho dynastii zajistily nehynoucí slávu, díky čemuž je dnes jméno Ptolemaios mnohem známější nežli jména všech jeho konkurentů. Sám sepsal historii Výprav Alexandra Velikého, ale jeho dílo se bohužel nezachovalo, takže se dnes můžeme pouze domýšlet jaké zajímavé skutečnosti nám mohl Ptolemaios odhalit. Nedochovala se ani žádná ze slavných staveb a institucí, které nechal založit. Nejznámější je patrně maják Faros ležící na stejnojmenném ostrově a v Alexandrii založené slovutné Múseion, jehož součástí byla i legendární Alexandrijská knihovna.

Těmito činy se Ptolemaios zařadil mezi největší panovníky v předlouhé historii Egypta a postavil si trvalejší pomník, nežli jsou obrovské kamenné hrobky, jež nechaly navršit jeho dávní předchůdci a nic ne této skutečnosti nemění ani fakt, že Ptolemaiovy stavby již dávno zmizely ze světa, zatímco pyramidy úspěšně vzdorují času už téměř 5000 let.
Nejvýznamnější stavby a instituce založené Ptolemaiem

Maják na ostrově Faros

Maják na ostrově Faros bývá pokládán za sedmý z divů starověkého světa a třebaže se jednalo o pozoruhodnou stavbu, která se několik století pyšně vypínala nad Alexandrií a svým světlem za temných nocí naváděla tehdejší plavce do bezpečných vod zdejšího přístavu, nemáme o něm mnoho spolehlivých zpráv, díky čemuž nelze ani přesně rekonstruovat jeho vzhled.

Známé je ovšem jméno stavitele majáku, jimž samozřejmě nebyl přímo Ptolemaios ale Sóstratos z Knidu, který tuto velkolepou stavbu navrhl a dohlížel na její stavbu. Ptolemaios si však její realizaci objednal a hlavně jí zaplatil ze své téměř bezedné pokladnice a je známo že jej přišla na 800 talentů, což byla sice obrovská suma, ale pohádkově bohatý panovník si toto vydání mohl snadno dovolit, tím spíše že realizace se jistě protáhla na mnoho let (asi dvacet) a výsledek přispěl jak k jeho osobní slávě, tak dodal lesku celé Ptolemaiovské dynastii.

Je všeobecně známo, že maják stál na ostrově Faros a usnadňoval lodím vjezd do takzvaného Velkého přístavu (Alexandrie měla ještě další přístav Šťastného návratu a Ptolemaiovci využívali i vlastní soukromé kotviště). Kapacita všech zdejších přístavů se odhaduje na 1200 lodí, což svědčí o mimořádném vytížení, takže maják měl velký praktický význam, i když jeho rozměry byly zbytečně předimenzované, protože zamýšlenému účelu by samozřejmě stačila i mnohem menší a lacinější stavba, která by ale nebyla natolik imponující aby se uchovala v paměti až do dnešních dnů.

Obrázek
Rekonstrukce majáku na ostrově Faros

Není přesně známá jeho výška, ale odhady založené na údajích tehdejších kronikářů se většinou pohybují v rozmezí od 117 do 180 metrů a vzdálenost, na níž bylo v noci viditelné jeho světlo, se udává až na 300 stadií, což odpovídá vzdálenosti více nežli 50 kilometrů.

Jako stavební materiál byl pravděpodobně použit mramor, samotný maják měl několik pater a korunovala jej socha boha moře Poseídona, pod níž se v noci zapaloval oheň. Dokončen byl pravděpodobně až několik let po Ptolemaiově smrti (snad roku 279 př. n. l.) a později jej vážně poškodili Caesarovi legionáři, ale římský císař Claudius jej nechal obnovit. Opravený maják vydržel až do konce osmého století kdy jej poškodilo zemětřesení, ale definitivně zanikl až ve století čtrnáctém.
Alexandrijská knihovna
Ptolemaios nechal založit také slavnou Alexandrijskou knihovnu, ale je třeba podotknout, že největší slávy se tato instituce dočkala až za vlády Ptolemaia II, který měl velkou zálibu v písemnictví všeho druhu a dokázal zde nashromáždit téměř všechna významná literární díla starověku (mezi nimi nechyběly ani originály slavných řeckých dramatiků jako byli například Eurípidés nebo Sofoklés). Postupně se tu nashromáždilo asi 700 000 svitků a Alexandrijská knihovna se stala zdaleka nejznámější knihovnou starověku a podle záměrů svého tvůrce měla na jednom místě uschovat „všechno vědění celého světa,“ což byl záměr stěží proveditelný. Přesto se tu nashromáždilo obrovské množství písemností, takže zdejší knihovna představovala pro každého zájemce opravdovou studnici moudrosti, z níž bylo možné načerpat nepřeberné množství vědomostí.

Ovšem Alexandrijská knihovna nesloužila pouze k shromažďování písemností, ale celé jedno její oddělení se zabývalo výhradně pořizováním kopií všech zajímavých knih, jež byly následně šířeny do okolních zemí. Pouze této zdánlivě okrajové činnosti vděčíme za záchranu mnoha literárních děl starověkých autorů, které se nám díky práci neznámých opisovačů zachovaly až do dnešních dnů.

Traduje se že Alexandrijská knihovna byla vypálena Caesarovými legionáři při pouličních bojích v roce 48 př. n. l., o čemž však, na rozdíl od zničení majáku na ostrově Faros, nejsou žádné přesvědčivé důkazy. Naopak je prokázáno, že zdejší knihovna fungovala i v pozdějších letech, takže pokud opravdu došlo k jejímu zapálení, pravděpodobně shořela pouze její část.
Múseion
Alexandrijská knihovna byla součásti instituce, jejíž vliv na rozvoj evropské a vlastně i celosvětové civilizace, je natolik zásadní, že se bez přehánění jednalo o jednu z nejdůležitějších institucí v dějinách lidstva. Múseion (Chrám múz) bylo založeno Ptolemaiem v roce 308 př. n. l. ale prvotní popud k jeho ustanovení dal Demétrios Falérský, který se stal jeho prvním ředitelem.

Podstata jeho myšlenky byla soustředit v Múseiu nejlepší tehdejší učence, aby tu na náklady egyptského panovníka nerušeně bádali a provozovali svoji činnost. K tomu, aby mohli dosáhnout požadovaných výsledků jim byly vytvořeny ty nejlepší podmínky, což znamenalo, že každý z přibližně stovky mužů, kteří tu nastálo působili, pobíral plat ve výši dvanácti talentů ročně, k němuž se vázaly i další nezanedbatelné výhody (osvobození od daní, ubytování a strava zdarma). Kromě hmotných výhod zde měli k dispozici skvělé pracovní podmínky, protože mohli k vlastnímu studiu využívat rozsáhlé Alexandrijské knihovny, botanické a zoologické zahrady, kdy bylo soustředěno exotické zvířectvo a rostlinstvo, a také mechanické dílny, které bychom moderní terminologií mohli označit za vědecké laboratoře.

V Múseiu se studovaly mnohé obory jako literatura, historie, filosofie, zeměpis, astronomie, lékařství, matematika a nejrůznější vědecká odvětví. Díky jedinečným podmínkám zde působily mimořádné osobnosti, jež také ve svých oborech dosahovaly mimořádných výsledků. Kupříkladu Aristarchos ze Samu zjistil, že Země má tvar koule a Eratosthenés z Kyrény dokonce přibližně vypočítal její obvod na 252 000 stadií, což odpovídá hodnotě asi 40 000 kilometrů (představuje to odchylku oproti skutečnosti přibližně 11 %) Od těchto objevů zbýval již pouze krůček k zjištění, že Země (a ostatní planety) je oběžnicí slunce (takzvaná heliocentrická soustava), což hlásal již výše zmíněný Aristarchos. Astronom Hipparchos z Nikaie zase sestavil první katalog hvězd.

Obrázek
Eukleidés

Tyto epochální objevy sice předběhly svou dobu mnohdy i o více než tisíc let, ale neměly žádný praktický dopad na život tehdejších obyvatel. Naopak mnoho dalších objevů výrazně usnadnilo život celému lidstvu. Znovu je nutné připomenout Eratosthéna z Kyrény, který jako první zavedl do map poledníky a rovnoběžky a později dal lidem i velmi přesný kalendář, jež převzali i Římané a je dodnes znám jako juliánský. Obrovský kus práce tu na poli matematiky odvedl Eukleidés, jenž zde zformuloval její moderní základy a významně posunul i znalosti v oboru optiky. V Múseiu působil i veleslavný Archimédés ze Syrakus, který tu vynalezl takzvaný Archimédův šroub (šnekové čerpadlo), jenž se používá dodnes (další své epochální objevy již učinil v rodných Syrakusách). Nelze zapomenout ani na starověkého génia Ktesíbia, který nejenže zdokonalil vodní hodiny, ale zkonstruoval i použitelnou požární stříkačku a také vodní varhany.

Obrovského pokroku bylo dosaženo i v lékařství kde kupříkladu Erasistratos z Keu jako první popsal činnost srdečních chlopní a krevního oběhu. Hérofilós z Chalkedonu se zase zabýval činností lidského mozku a oka. Významně byly rozšířeny i poznatky o anatomii člověka, k čemuž přispěly nejenom běžně prováděné pitvy, ale i doslova „mengeleovské“ pokusy na odsouzených zločincích.

Samozřejmě že v Múseiu působili i nejrůznější šarlatáni a pochlebovači, kteří využívali Ptolemaiovské štědrosti výhradně k zajištění vlastní pohodlné existence, ale přesto je nesporné že tato instituce nesmírně obohatila vědomosti celého lidstva a její přínos nelze vůbec adekvátně docenit.

Bohužel po nástupu křesťanství, které bylo již ze své monoteistické podstaty mimořádně netolerantní ke všemu „pohanskému“, se Múseion stalo podezřelou institucí a jeho existence byla násilně přerušena (stejně dopadla například i Platonova Akademie, Aristotelovo Likeum a koneckonců i sportovní hry konané v řecké Olympii), což zasadilo tehdejší vzdělanosti těžkou ránu, ze které se evropská kultura vzpamatovávala po dlouhá staletí.

Použité zdroje:
Pavel Oliva: Řecko mezi Makedonií a Římem. Vydalo nakladatelství Academia v roce 1995.
Philipp Vanderberg: Kleopatra a Caesar. Vydalo nakladatelství Alpress v roce 2005.
Anna Šwiderková: Sedm Kleopater. Vydalo nakladatelství Panorama v roce 1987.
Vojtěch Zamarovský: Za sedmi divy světa. Vydalo nakladatelství Albatros v roce 1986.
http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1413
http://www.wikipedia.org/
http://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page
Naposledy upravil(a) jarl dne 27/3/2010, 12:08, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Jarl - je to jiné kafe než jsme u Tebe zvyklí ale pane kolego je to zajímavé počtení. Potřeboval sis odpočinout od vodních ploch a rachotu lodních děl? Je to do Palby další tak trochu jiný vánek ale myslím si, že je skvělý.

Měl bych jeden dotaz. Nemáš tušení kdy skutečně alexandijská knihovna zanikla?
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4070
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

V osobním životě nejsem pouze specialistou na námořní válčení z obobí mezi léty 1860 až 1918 jak by se zdálo díky mé dosavadní publikační činnosti, ale velmi se zajímám i o období starověku, které je bohužel na Palbě tak trochu popelkou.

Co se zániku Alexandrijské knihovny týče tak jsou směrodatná tato data: I jí zasadilo tvrdou ránu vzmáhající se křesťanství, když její budova byla zničena koncem čtvrtého století našeho letopočtu na rozkaz byzantinského císaře Theodosia I. Samotná Alexandrijská knihovna sice přežívala i nadále ale definitivně byla zničena v roce 643 kdy Egypt dobyli muslimové (traduje se že i v té době zde bylo tolik svitků, že muslimům trvalo několik dní nežli je všychny spálili).
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Já mám spektrum zájmů takové nějak neuspořádané ale myslím si, že v krátké době sem o dobách starých ale z našeho území něco dodám. Díky za doplněné info o knihovně.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
matjka
štábní rotmistr
štábní rotmistr
Příspěvky: 222
Registrován: 21/1/2009, 21:58

Příspěvek od matjka »

pěkný článek velmi mě potešil jelikož mám starověk rád ... :) :up:
platon : Jen mrtví viděli konec války
Uživatelský avatar
Tkuh
praporčík
praporčík
Příspěvky: 378
Registrován: 26/7/2009, 15:57

Příspěvek od Tkuh »

no to je nádhera.
mám jeden dotaz, co se stalo s alexandrovou mumií? asi nebyla ještě nalezena nebo už byla dávno vykradena?
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4070
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

matjka, Tkuh - jsem rád že vás můj článek zaujal; třeba se někdy pokusím sepsat i něco o Alexandrovi. Jeho mumifikované tělo bylo několik dalších století uloženo v pohřebišti Ptolemaiovců, které se nazývalo Séma, čímž mělo být posíleno přesvědčení, že Ptolemaiova vláda navazuje na vládu Alexandrovu. Mumie byla původně uložena v zlatém sarkofágu, který byl později nahrazen sarkofágem skleněným (alespoň to tvrdí Strabón). Alexandrovo tělo bylo v Alexandrii ještě v době kdy Egypt dobyli Římané, ale jeho další osud neznám. Snad jej zničili Arabové, a nebo je dodnes pohřbeno někde pod dnešní Alexandrií.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Tkuh
praporčík
praporčík
Příspěvky: 378
Registrován: 26/7/2009, 15:57

Příspěvek od Tkuh »

už je mi to jasný
jinak napiš nám sem klidně i o alexandrovi, ale ty tvoje loďky taky nebyly špatné, takže to zkus nějak zkombinovat
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

jarl píše:Mumie byla původně uložena v zlatém sarkofágu, který byl později nahrazen sarkofágem skleněným (alespoň to tvrdí Strabón). Alexandrovo tělo bylo v Alexandrii ještě v době kdy Egypt dobyli Římané, ale jeho další osud neznám. Snad jej zničili Arabové, a nebo je dodnes pohřbeno někde pod dnešní Alexandrií.
Tady bych jen doplnil, že ve Starověku byla hladina moří výrazně nižší než v současné době a tak část původní Alexandrie založené Alexandrem Velikým nyní ve skutečnosti leží pod hladinou moře. Podle četných historiků a badatelů se pak Alexandrova hrobka možná může ještě dnes hledat někde pod hladinou Středozemního moře. Ovšem jsou to jen teorie a silně pochybuji, že by se jeho hrobka mohla někdy ještě najít. Otázkou je, jestli by vůbec mohla tak dlohou dobu pod hladinou moře z ní něco přečkat. Navíc dno moře kolem Alexandrie je úplně celé poseté stavbami z doby Antiky značně znehodnocenými vlívem slané vody a tak se těžko dá vůbec najít nějaký záchytný bod.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

jarl píše: Samotná Alexandrijská knihovna sice přežívala i nadále ale definitivně byla zničena v roce 643 kdy Egypt dobyli muslimové (traduje se že i v té době zde bylo tolik svitků, že muslimům trvalo několik dní nežli je všychny spálili).
Touha Ptolemáiovců po shromažďování knih byla tak velká, že každá loď, která do Egypta připlouvala musela poskytnout zaměstnancům knihovny vezené knihy a ty byly buď odkoupeny, nebo zapůjčeny a opsány.

Další příklad: Ptolemaios III. si vypůjčil z Athén drahocenné rukopisy Aischylových, Sofoklových a Euripidových tragédií pod záminkou, že podle nich chce pořídit kopie. Athéňané na něm žádali patnáct talentů jako záruku, že rukopisy budou vráceny. Král však raději oželel zálohu a originály si ponechal, zatímco do Athén poslal jen kopie.

Pověst o tom, že Muslimové pálili svitky z knihovny několik dní se traduje až od 13.století, kdy se tvrdilo že s nimi topili v lázních. Obecně je spíše přijímána skutečnost, že knihovnu nechali dobyvatelé zapálit s tím, že buď je v nich to co je v Koránu a tudíž jsou ty svitky zbytečné, nebo v nich je to co v Koránu není a tudíž jsou kacířské.

Ještě jedna poznámka na závěr k samotné Ptolemaiovské dynastii. je zajímavé, že i když se v průběhu následujících tří stalezí mezi sebou brali strýcové a neteře a další nejbližší pokrevní příbuzní, tak se u této dynastie neprojevila žádná degenerace (nebo alespoň v takové míře, jak by se dalo očekávat).
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Vallun
štábní praporčík
štábní praporčík
Příspěvky: 546
Registrován: 12/2/2009, 08:23

Příspěvek od Vallun »

Tady bych jen doplnil, že ve Starověku byla hladina moří výrazně nižší než v současné době ... - Nějaké prameny? Ne, že bych nesouhlasil, ale narazil jsem na několik různých údajů, tak bych rád věděl, čemu věříš Ty.

buď je v nich to co je v Koránu a tudíž jsou ty svitky zbytečné, nebo v nich je to co v Koránu není a tudíž jsou kacířské. - atomovku na ně! :)

Ještě jedna poznámka na závěr k samotné Ptolemaiovské dynastii. je zajímavé, že i když se v průběhu následujících tří stalezí mezi sebou brali strýcové a neteře a další nejbližší pokrevní příbuzní, tak se u této dynastie neprojevila žádná degenerace (nebo alespoň v takové míře, jak by se dalo očekávat). Manžel =/= otec...
Ve válce: Rozhodnost; Po porážce: Vzdor
Po vítězství: Velkomyslnost; V míru: Dobrá vůle

sir Winston
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Vallun píše:Tady bych jen doplnil, že ve Starověku byla hladina moří výrazně nižší než v současné době ... - Nějaké prameny? Ne, že bych nesouhlasil, ale narazil jsem na několik různých údajů, tak bych rád věděl, čemu věříš Ty...
Tak tady nejde o to, čemu věřím já, ale co jsou holá fakta. O tom, že hladina moří neustále stoupá už tisíce let snad z médii a dokumentů slyšel každý (viz. tání ledovců z poslední doby ledové). Pokud mě pamět neklame, tak hladina moří se někdy od 1.tisíciletí př.Kr. po současnou dobu zvýšila až o desítky metrů. Proto je také řada antických památek pod vodou. K tomu si přidej fakt, že evropská kontinentální deska zajíždí pod africkou (viz. potápějíce se Benátky) a odpověď máš jasnou.

Co se samotné Alexandrie týče, tak ta pak z velké části zmizela pod vodou během velkého zemětřesení v roce 856 (odkazů na netu najdeš více než dost).
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Vallun
štábní praporčík
štábní praporčík
Příspěvky: 546
Registrován: 12/2/2009, 08:23

Příspěvek od Vallun »

Ono jde samozřejmě hlavně o to, čemu věříš... To, že hladina moře stoupla je dokladovatlený fakt, už méně průkazné je o kolik celkově a jak rychle...a o to mi šlo...
Ve válce: Rozhodnost; Po porážce: Vzdor
Po vítězství: Velkomyslnost; V míru: Dobrá vůle

sir Winston
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Vallun píše:Ono jde samozřejmě hlavně o to, čemu věříš... To, že hladina moře stoupla je dokladovatlený fakt, už méně průkazné je o kolik celkově a jak rychle...a o to mi šlo...
Trošku odbíháme od tématu, tak snad to Jarl "rozdýchá":-) Samozřejmě údaje se liší v tom, o kolik se hladiny moří každoročně zvedají. Navíc proces není stejný, ale postupně se podle všeho zrychluje. Pokud ale budeme brát třeba jako fakt, že například hladina Jadranu se každý rok zvedne o 2,5 mm, tak za 400 let je to již 1 m. Na Jadranu je pak hodně osad z doby antiky, které jsou právě pod mořem. Pokud tento údaj aplikujeme i na Alexandrii, tak to znamená zvýšení hladiny moře v době kolem roku 300 př.Kr. o 5,75 metrů.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4070
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

To že hladina moří alespoň v posledních stoletích stoupá je jistě pravda, ale u přístavních měst ležících v ústí řek se díky naplavované zemině přesto může někdy projevovat opačný efekt a ony se od moře neustále vzdalují. Jako příklad může posloužit belgické město Bruggy, které je dnes spojené s mořem pouze díky umělému průplavu.

Proto si myslím, že i značná část starověké Alexandrie může být stále ještě nad hladinou moře. Každopádně maják Faros stál ve starověku na stejnojmeném ostrově, takže by již měl být pod vodou a ono je to právě naopak. Ostrov Faros se časem spojil s pevninou a na místě kde stál legendární maják je od 15. století Kaitbajova pevnost, která je částečně postavena z materiálu získaného z trosek slavného majáku. I tato pevnost je dosud nad hladinou moře, jak dosvědčuje následující obrázek.

Obrázek
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Bublifuk
praporčík
praporčík
Příspěvky: 353
Registrován: 2/9/2008, 16:20
Bydliště: Praha

Příspěvek od Bublifuk »

No paráda, tomu říkám změna! :)
Ono Hélenské období je u nás strašně opomíjené, a to i na školách. Většinou se s Řeky a Makedonci končí po smrti Alexandra a pak už se zmiňují jen v souvislosti s Římany, tzn. bitva u Pydny a šlus.
Kleopatru nepočítám..
Všem zájemcům vřele doporučuji knihu od A.Swiderkové - Helada králů. Nic lepšího v češtině snad o tom zatím nevyšlo, a to se bavíme o datu vydání 1972. V anikvariátech na ní jde narazit, alespoň v Praze.
Obrázek

Nemůžeš tvrdit, že civilizace nezaznamenává určitý pokrok, neboť v každé další válce Tě zabijí novým způsobem.
W.Rogers
Odpovědět

Zpět na „Ostatní národy“