Hunská říše (Hunové)

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav, Thór, Hektor

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Hunská říše (Hunové)

Příspěvek od kacermiroslav »

Hunská říše (kmenový svaz)
5.století
centrum v dnešním Maďarsku

Obrázek
Hned na úvod si musíme říct, že pod pojmem Hunská říše známe dva státní útvary (když pomineme asijskou historii kmene, o které téměř nic nevíme). První Hunská říše vznikla v původních domovinách kočovných Hunů, tedy ve Vnitřním a Vnějším Mongolsku a druhá pak v Evropě s centrem v Panonii (dnešní Maďarsko). Tento článek pak pojednává o evropské říši.

Určitě si každý příznivec populárního seriálu „Třicet případů majora Zemana“ vzpomene na jeden z dílů, kde vystupuje zakázaná kapela „Mimikry“ se svým velkým hitem „Bič Boží“ :-) Pokud si někdo myslel, že tento výraz je pouze výplodem bujné fantazie socialistického scénáristy, tak je na omylu a já se pokusím aspoň zčásti toto uvést na pravou míru a do těch správných souvislostí. Abychom se však k tomu dopracovali, musíme si nejdříve říct něco o Hunské říši a jejím hlavním náčelníkovi Attilovi.

Hunská říše byla pozdně starověký nebo ranně středověký státní útvar (Zařazení záleží na tom, kde je hranice mezi starověkem a středověk. Nejčastěji se používá jako hraniční datum významná událost, kterou podle většiny historiků byl pád Západořímské říše v roce 476. Podle tohoto obecně přijímaného data pak patří Hunská říše ještě do starověku). Spíše než o nějakou říši, království nebo tak něco, bychom mohli mluvit o kmenovém svazu Hunů. Kdo vlastně byli Hunové? Byl to svaz kočovných, zřejmě mongolských kmenů. V průběhu 3. až. 2.století př.Kr. žili tyto kočovné hunské kmeny na území dnešního Mongolska. Určitou formu státu (kmenový svaz) vytvářeli Hunové již na svém původním domovském území v oblasti Vnitřního a Vnějšího Mongolska. Zakladatelem státu byl Modun (209 – 176 př.Kr.). Většinou se kmeny sdružovali v případě vlastního ohrožení, nebo pokud byl jejich společný zájem v expanzivních nájezdech na okolní říše. Společensky se tak dá mluvit o vojenské demokracii v čele s hlavním vládcem šan-jti. Kmenové svazy vedly téměř neustálou válku s Čínou, se kterou však měli zřejmě i obchodní styky a tak se není čemu divit, že u Hunské kultury na území Mongolska nacházíme i pokusy o vytvoření písma, což je doloženo četnými archeologickými nálezy. Čínská říše na obranu před nájezdy Hunů a dalších kočovných kmenů začala stavět čínskou Velkou zeď. V roce 198 př.Kr. pak podepsala s Huny smlouvu o přátelství.

Invaze do Evropy
Obrázek
V polovině 1.století př.Kr. se však hunská říše ve svém domovině rozpadla na severní a jižní část. Část severních Hunů pak postihla stěhovací mánie, kterou dnes známe pod pojmem stěhování národů a začala se přesouvat na západ do Evropy. Jejich příval byl nezadržitelný a lemovaný válkami a pleněním. Nikdo jim v cestě nedokázal zabránit. Hunský bojovník nad ostatní vynikal svou velkou mobilitou. Měl k dispozici hned několik koní a ty za jízdy střídal. Jel tak vždy na odpočatém, malém a houževnatém koníkovi, který si vystačil i s tím málem, co našel pod sněhem. Což byla velká výhoda oproti například sice statným, ale na „provoz“ náročným římským koním, které tak byly především v zimním období téměř nepoužitelné. Pro Huny byl kůň celý jeho život, na jeho hřbetě žili, bojovali, umírali. Jejich další velkou výhodou bylo jejich jezdecké umění, o kterém se historik Ammianus Marcellius vyjádřil slovy:

„Na svých otužilých, i když ošklivých koních sedí Hunové jako přikováni a občas na nich jezdí po ženském způsobu, když vyřizují své potřeby. Ze svého koně kterýkoliv příslušník tohoto národa nakupuje a prodává, jí a pije, skloněný k úzké šíji svého zvířete spí hlubokým spánkem. Jeli potřeba poradit se o důležitých záležitostech, radí se všichni společně v tomto postoji“.

Jejich „přikování“ k sedlu jim umožňoval tvar sedla, který byl vpředu i vzadu vyvýšen, a které bylo tvořeno dřevěnou kostrou. U Hunů se také objevují první, i když primitivní třmeny, které představovali kožené bandáže jako opěra pro nohy. Toto vše umožňovalo hunskému bojovníkovi střílet z luku v jakémkoliv režimu jízdy a na všechny strany. Luky pak byly s dvojitým zakřivením (tzv. reflexní), přibližně 100 cm dlouhé s tím, že dolní oblouk byl kratší. To mělo jezdci umožnit lepší pohyb se zbraní na koni. Tento asymetrický reflexní luk složený až z šesti různých materiálů (dřevo, rohovina, zvířecí šlachy, lepidlo, hedvábí a lak) měl pak dostřel až 250 metrů, přičemž na 70 metrů byla jejich přesnost velice vysoká. Šípy se používali s kovovou špičkou o délce 60-80 cm a díky síle luku dokázali probít běžnou ochranu tehdejších bojovníků. Také bojová taktika byla založena na zcela jiných principech, než jak byla zvyklá vojska v Evropě. Hunové útočili v oddílech po 500 až 1.000 jezdcích, přičemž se přiblížili k nepříteli a využívaje své vysoké pohyblivosti a dostřelu kompozitních luků, zasypaly nepřítele přívalem šípů. Díky vysoké pohyblivosti se snadno vyhnuli případnému protiútoku, stáhli se předstírajíce útěk a pak svůj útok znovu opakovali. Ze zálohy pak často útočila další vlna jezdců, která dílo zkázy dovršila. Tato taktika slavila hlavně úspěch v otevřených pláních. V boji zblízka používali dlouhé a oboustranně broušené meče nebo rádi používali lasa, kterými strhávali nepřítele z koní. Kromě zbraní využívali Hunové i psychologii. Na svých tvářích si již od mládí dělali různé jizvy, kterými děsili nepřítele. Hunští válečníci se hojně uplatňují i v žoldnéřských službách pro římskou říši a další.

Tzv. černí Hunové někdy kolem roku 370 napadli sarmatské Alany, jejichž království zabíralo území od jihu dnešního Ruska po severní Írán a bylo ohraničeno řekami Volha (Oarus) a Don (Tanais). Část přeživších Alanů před Hunským tlakem ustoupila na západ a spolu s dalšími kmeny, jako například Vandalové, nalezli nový domov až v severní Africe. Po porážce Alanů a pádu jejich říše byli na řadě germánští Gótové. Ti se v 70. letech 3.století usadili na severním a severozápadním pobřeží Černého moře, poté co byli zahnání za Dunaj římskými vojsky. Někdy v této době také došlo k jejich dělení na Vizigóty (západní) a Ostrogóty (východní). První na řadě přišli Ostrogóti, kteří měli své domovy mezi řekami Dněstr a Don. V roce 375 pak Hunové porážejí spolu s Alany Ostrogóty. Jejich král Ermanarich volí sebevraždu. Ani jeho nástupci králi Vithimirovi se nedaří lépe a v dalších bojích podléhá Hunům, přestože v jeho řadách bojují Hunští i Alanští žoldnéři. Po Vithimirovi smrti se vlády chopí regenti jeho nedospělého syna Videricha, náčelníci Alatheus a Saphrax. Za jejich vedení byli Ostrogóti nuceni ustoupit až k Dněstru. V letech 375-376 znovu Hunové spolu s Alani útočí, tentokráte na Vizigóty. Jejich vojska jsou posílena o poražené Góty a tak se dá mluvit o bratrovražedné válce. Vizigótský král Athanarich se útočníkům na řece Dněstr. Hunové se svými spojenci však nepozorovaně překročili řeku a zaútočili na vojsko v opevněném táboře. Vizigóti se v panice dali na útěk. Jejich král se ukryl v těžko přístupných jižních Karpatách. Většina národa se však stáhla až k Dunaji, kde požádala římského císaře Valense (374-378) o povolení usadit se na území Říše. Ten jejich žádosti na podzim roku 376 vyhověl.

Pro Římskou říši, která byla v té době zaměstnaná ve válce s Peršany, byli Vizigóti vítanou posilou na severní hranici říše. Ostatně samo za sebe mluví to, že se na římském území (v Thrákii) usadilo na 200.000 Vizigótů s náčelníky Fritigernem a Alaviem. Bohužel římští správci, na jejichž území byli Vizigóti usazování nezvládli situaci a namísto slíbené půdy internovali tento kmen do střežených táborů s omezeným přídělem potravin (takže takový předchůdce nechvalně známých koncentračních táborů z 20.století). Není se tedy čemu divit, že v roce 377 Vizigóti povstali a v čele s náčelníkem Fritigernem u Marcianopole (dnešní Bulharsko) porazili římskou armádu vyslanou na potlačení rebelii. Zpráva o porážce římského vojska se rychle rozšířila a ke vzbouřencům se přidávali další kmeny včetně Ostrogótů a části Alanů i Hunů. Císař Valens se rozhodl revoltu potlačit mečem. Aniž by vyčkal na posily z východní části říše, vrhnul se u Hadrianopole (9.srpna 378) do boje proti 70.000 vzbouřencům. Jeho 40.000 armáda byla zdecimovaná a sám císař v bitvě přišel o život. Hradby města však útokům barbarů odolala. Vzpoura pokračovala až do 3.února 382 kdy císař Theodosius I. s Vizigóty uzavřel příměří a získal je za spojence (foederaty).

Tím jak Ostrogóti a Vizigóti pod tlakem Hunských kmenů uvolnili svá původní území a stáhli se do relativního bezpečí Římské říše, obsadila vítězná hunská vojska tyto země a usazovali se i u hranic s Impériem. Římští císaři a generálové využívali přítomnosti slavných válečníků a najímali je do svých služeb jako žoldnéře. Hunové tak bojovali ve vojsku císaře Theodosia I. v bitvách Poetovie (rok 388, dnešní Ptuj ve Slovinsku), v bitvě u Frigidu (6.září 395) a na dalších místech. Osvědčení hunští žoldnéři jsou i nadále najímání v římských služeb. Roku 384 je kupuje západořímský místodržitel Flavius Bauto k tažení proti sarmatským Juthungům (dnešní Švýcarsko). Ani tentokráte Hunové nezaváhají a nepřítele ženou až na území Galie (dnešní Francie).

Ne všichni Hunové jsou však Římany koupeni na žoldnéřskou práci a tak jiné hunské kmeny využívají římské občanské války a poprvé napadají římskou říši. V zimě roku 395 kmeny Černých Hunů přešli přes zamrzlý Dunaj a vpadli do římské provincie Thrákie. V létě roku 395 přešli Bílý Hunové přes průsmyky Kavkazu a napadli Novoperskou a Východořímskou říši. Peršanům se podařilo jejich útok odrazit, ale část útočníků pronikla až k řece Kizilirmak v Turecku do nitra římských provincií Arménie, Kappadocie a Sýrie. Zde se jim pak podařilo dobýt řadu měst včetně nejvýznamnější v dané oblasti Antiochii. Hrůzy v Antiochii popsal neznámý autor:

„Najednou byli mezi námi, aniž bychom věděli, odkud přišli. Jejich koně pili ze studny bohů. Na schodech chrámů si brali naše ženy. U sloupů našeho města drtili hlavy našich dětí. Nahé a hozené přes hřbet koně, tak opustily naše dcery Antiochii. Nikdy víc je nespatříme“.

Nakonec se však Římanům (Východořímské říši) podařilo nájezdníky vytlačit ze svého území a od roku 398 na hranicích zavládl relativní mír.

Stejně jako Řím tak i Perská říše trpěla pod útoky Hunů. Kolem roku 350 na Persii v prostoru Kavkazu zaútočili Bílý Hunové, kteří tak zabránili dalším Peršanským záměrům útočit na Římany. Obě tehdejší světové velmoci tedy nakonec uzavírají na 30 let mír. Později byl tento mír roku 387 upevněn rozdělením Arménie, o kterou vedli obě říše spory a to tak, že 80% Arménie připadlo Persii a zbylých 20% Římu. Kromě toho se předpokládá, že Římany Peršanům platili nějaký poplatek na výpomoc jejich boji proti nomádským Hunům. Jak ale ukázal čas, tak ani mír na východních hranicích Říma a Persie, ani jejich vzájemný mír a podpora proti nomádům nemohla těmto kmenům zabránit v jejich postupu směrem na Západ. Možná kdyby především Řím tušil, jaká zkáza se na něj žene, tak by mírovou smlouvu obohatil o společné vojenské akce proti Hunům, které by mohli tyto kočovné kmeny potřít ještě daleko za hranicemi říše, a tudíž by předešli obrovským pozdějším škodám. Ovšem to jsou jen pouhé spekulace. Řím v tuto dobu Huny vnímal jako jedny z dalších kmenů, kteří neustále ohrožovali jeho hranice.

"V lidské podobě, třebas nevzhledné vedou tak drsný způsob života, že nepotřebují ani oheň, ani ochucené pokrmy, nýbrž živí se kořínky bylin a polosyrovým masem jakéhokoli dobytčete, které si vkládají mezi svá stehna a hřbety koní a svým teplem je krátce prohřívají... Nikdo z nich neoře, ani se nedotkne pluhu. Všichni se totiž bez pevných sídel, bez domova a zákona či trvale platného ritu podobají lidem stále utíkajícím a toulají se se svými vozíky, na kterých bydlí... Nikdo u nich nedokáže odpovědět na otázku, odkud pochází, neboť jinde byl počat, daleko odsud se narodil a ještě dále byl vychován."
(Zdroje: Ammianus Marcellinus)

Co se pojídání syrového masa týče, tak zde autor textu zřejmě zaměňuje tuto stravu za sušené maso, které tyto stepní národy takto konzervují dodnes.

Obrázek


http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3186
Další texty na téma stěhování Hunů zpracoval kolega Pátrač ZDE:

Síla Římské armády
Na toto téma je na Palbě poměrně dost zdařilých článků a proto tímto bodem pouze rychle proběhnu. V roce 395 došlo k rozdělení Římské říše na její východní a západní část s centry v Konstantinopoli a Římě. Nicméně obě říše spolu i nadále úzce spolupracovali a to především co se obranných bojů týče. Na první pohled tak Římská říše disponovala v obou částech armádou o síle odhadovanou až na 500.000 vojáků, ale pod tímto počtem musíme ve 4.století již vnímat vojsko složené často jen za peníze najímaných barbarů a foederátů. Procento žoldnéřů se zvýšilo úměrně s tím, jak římští občané odmítali sloužit v armádě, která už nenesla stopy vlastenecké povinnosti, ale těžké otročiny. Aby nemuseli Římané nastupovat do armády, mohli se z ní i vyplatit (např. roku 375 to bylo 376 solidů (1 solid = zlatá mince o váze 4,55 gramu). Takto vybrané peníze se opět použili k verbování žoldnéřských vojsk. Tyto pak sloužili jak v pravidelné armádě, tak byli dodatečně najímání i k jednotlivým vojenským akcím. Když to shrneme, tak v kritickém období příchodů Hunů do Evropy, svěřila především Západořímská říše svou bezpečnost do rukou ještě nedávných nepřátel. Samozřejmostí pak je i přebírání vojenské výstroje a taktiky těchto barbarských kmenů, které nikdy nedosáhli úrovně Římanů z doby největších válečníků, jako například za Caesara.


Hunové za vlády „krále“ Uldina a ve spojenectví s Římem
Začátkem 5.století se Hunů objevuje náčelník Uldin, vládce v Multenii na území dnešního Rumunska. Ten se chtěl zřejmě zavděčit Západořímskému panovníkovi Honoriovi, a proto nechal císaři poslat hlavu vizigótského náčelníka Gainase, který v roce 400 u Hunů hledal azyl poté, co zradil svého pána a vstoupil do služeb Východořímského císaře. V té době si také Hunové podmanili Gepidy, kteří sídlili ve střední Evropě. V zimních měsících roku 404/405 podnikl Uldin útok proti vazalským gótským a sarmatských kmenům, kteří se snažili vymanit se z jeho nadvlády. V roce 406 římský vojevůdce Flavius Stilicho (magister utriusque militae) uzavírá s Huny dohodu namířenou proti Ostrogótům krále Radagaiuse. V bitvě u Faesulae (Fisesole) v létě 406, pak spojenci Ostrogóty porážejí a král Radagaisus končí na popravišti (23.srpna 406). Spojenectví Říma s Huny se zdálo být v prvních letech více než úspěšné. Římané v nich našli silného spojence proti četným germánským kmenům, kteří ve velkém pronikali na římské území. Hunové se pro změnu obohacovali z kořisti i z římských darů. Občasné hunské nájezdy na území Východořímské říše vzhledem k vzájemným rozporům mezi oběma císaři, byly ze strany toho západořímského vítány. Za tichého Honoriova souhlasu se Hunové po úmrtí východořímského císaře Arcadia (395-408) zmocňují Moesie. Uldinovy Hunové se zde zmocňují římské pevnosti Castra Martis (Kula v dnešním Bulharsku). Jejich další postup, se podařilo díky diplomacii nového východního císaře Theodosia II. (408-450), zastavit. O rok později se Východořímské říši podařilo Huny zatlačit za řeku Istrus (Dunaj). Ve stejném roce plní Hunové své spojenecké závazky vůči Západořímskému panovníkovi a zúčastňují se bitvy u Pisae (Pisa v dnešní Itálii) proti Vizigótům, které vedl náčelník Athaulfa na pomoc svému švagrovi Alarichovi. Po roce 410 se Hunové začínají usazovat v Panonii. Přestávky v bojích s Huny se snaží využít konstantinopolský panovník, který vyhlašuje sedmiletý plán, jehož součástí je rozšíření dunajské flotily (provincie Moesie a Scythia) na 200 lodí. Ty mají Hunům a jiným barbarům bránit v přechodu přes řeku. Dále je rozhodnuto rozšířit opevnění Konstantinopole o tzv. Theodosiovy hradby (jejich stavbou jsou pověřeni prefekti Athemios a Kyros). V letech 420-422 zažívá Východořímská říše těžké boje s Peršany. Aby si císař Theodosius II. zajistil bezpečí na západní hranici, rozhodne se platit Hunům tribut v podobě 350 liber zlata ročně (114,5 kg).

Po smrti krále Uldina, o které nemáme bližších informací, se tito kočovníci za svých nových panovníků Octara (422-432) a Rugy (432-434) stávají skutečně významnou silou ve vojsku západořímského vojevůdce Flavia Aetia. Roku 425 se podílejí spolu s Aetiem na potlačení uzurpátora (vzdorocísaře) Ioanna, který je poražen a popraven. Následně je Hunům umožněno osídlit část Panonie (Panonia Secunda), ale již roku 427 je odtud vojevůdce Flavius Felix vyhání. Poslední skutečně velký římský (západořímský) vojevůdce Flavius Aetius využívá Huny jako žoldnéře ve velké míře v Galii, za kterou ze své pozice (magister militum per Galliarum) zodpovídá. V letech 425-427 bojují v jeho službě proti Vizigótům, v roce 428 pak porážejí středoruské Franky. V roce 432 (někdy je uváděno 430) umírá hunský král Octar, kterého Aetius považoval za svého přítele. Poté co byl císařovnou Gallou Placidií (regentka za svého nedospělého syna Valentinina III.) zbaven moci, nachází azyl u Octarova nástupce, krále Rugy. Zde Aetius využívá svého vlivu a znalosti římského prostředí a s Huny roku 433 přitáhne před hlavní město říše Ravennu (Řím v té době již nebyl hlavním městem Impéria). Císařovna Galla Placidia se proti nim pokouší přimět zaútočit Vizigóty, ti si ale dobře pamatují, že v jejím jménu proti nim Aetius s Huny bojoval. Císařovna je tak nucena přijmout všechny Aetiovy požadavky. Ten se stává vrchním velitelem západořímských vojsk (magister utriusque militae) a v odměnu dává Hunům římskou provincii Panonii Superior. Vzájemně dobrá spolupráce pokračuje i za dalšího hunského panovníka Bledy (jeho předchůdce Rugilu údajně zabil blesk během jeho vpádu do Thrákie). V roce 435 se Burgundi rozhodli napadnout římské území. Aetiův vojevůdce Litorius s hunskými spojenci jim ale připravují krvavou lázeň. Na bojišti údajně umírá až 20.000 burgundských bojovníků včetně jejich krále. Poraženi Burgundové se již na odpor nezmůžou a jsou přesídlení do Sapaudie (Savojsko). Ve stejném roce Západořímská říše uzavírá spojenectví s Vandaly krále Geisericha. Tito jsou ale úhlavním nepřítelem Vizigótů, kteří na to reagují povstáním. Na jeho potlačení je vyslán vojevůdce Litorius spolu s hunskými žoldnéři. Ti spěchají na pomoc obleženému městu Narbo (dnešní Narbonne), do kterého se jim i přes Vizigótské obklíčení podaří dopravit potraviny. Litorius pak proti Vizigótům bojuje až do roku 439, kdy se u Tolosy (Toulouse) dostává do jejich zajetí, načež je jimi popraven. Hunové poté, co v Litoriovi ztratí organizátora všech operací, jsou bez jeho schopností bezmocní a stávají se snadnou kořistí vítězných Vizigótů. Z hunského kontingentů nepřežil téměř nikdo. Vizigótské Toloské království si vydobylo faktickou nezávislost.


Hunové za Attily
Obrázek
Především za vládce Attily, který se kolem roku 445 bratrovraždou zbavil Bledy, začali Hunové ve 30. a 40.letech 5.století podnikat loupežné nájezdy jak proti Východořímské (Byzantské) říši, tak i proti její západní sestře Západořímské říši. Odraz těchto kořistnických vpádů se nám dochoval jak v místních kronikách, tak například postava Attily je popsaná v proslulém eposu „O Nibelunzích“, kde vystupuje pod jménem Etzel, jako moudrý a osvícený panovník. V této době sahala moc Hunského svazu od Kavkazu a Kaspického moře na východě, po Dunaj a Rýn na jihu a západě. Centrum říše leželo v dnešním Maďarsku.

V roce 435 dorazilo do města Margus (Orašje) Východořímské poselstvo vedené Plinthou (Gót ve službách Konstantinopole), které mělo za úkol s vůdci Hunů Bledou a Attilou vyjednat mír. Krátce předtím totiž Hunové za krále Rugy (+434) podnikli útok proti římské Thrákie, vědomi si zaneprázdněnosti římské armády v bojích v Africe s Vandaly. Ruga sice během tažení, které nelze ani jako úspěšně označit, umírá. Nicméně císař si byl vědom, že pokud s nimi neuzavře příměří, tak neuspěje ani na bojištích v Africe proti Vandalům, ani na východě proti Peršanům. Proto se Konstantinopol rozhodla akceptovat zvýšení ročního tributu na 700 liber zlata (229 kg) a kromě toho se zavázala, že nepřijmou žádné hunské uprchlíky a rovněž neuzavřou příměří či spojenecké smlouvy s nepřáteli Hunů.

Ačkoliv byla smlouva podepsána oběma stranami, nebyla vždy řádně dodržována. Konstantinopol ze začátku řádně splácena roční tribut a vydala řadu vysoce postavených hunských uprchlíků, kteří byli samozřejmě ihned Huny popraveni. Naproti tomu Hunové čas od času dále podnikali nájezdy na území Byzance. V letech 441-442 utrpěla Ilýrie sérií drtivých hunských nájezdů, které byly Huny naplánovány právě v době, kdy Římané válčili s Vandaly v Africe a Peršany v Armenii, Syrii a Kapadocii. Důvodem vpádu nájezdníků na východořímské území mělo být údajné znesvěcování hunských pohřebišť biskupem z Margu a poskytování azylu hunským uprchlíkům. Provincie Thrákie a Dacie byly zcela zpustošeny. Náporu neodolalo ani město Viminiacium (dnešní Kostolac v Srbsku), které bylo do základů zničeno. Dále padnul Margus, který vydal jeho biskup viněný Huny ze znesvěcování jejich pohřebišť. Také padlo Singidunum (Bělehrad), Sirmium (Sremská Mitrovica v Srbsku), Naissus (Niš v Srbsku), Serdica (Sofie v Bulharsku) a Filippopolis (Plovdiv v Bulharsku). Východořímský velitel Flavius Aspar sice v řadě střetnutí utrpěl porážky, ale na druhou stranu se mu hunské představitelé podařilo přímět zasednout k jednacímu stolu. Cena míru byla pro Konstantinopol velice vysoká. Tribut byl stanoven na 1.400 liber zlata (458 kg). V danou chvíli se s tím Byzanc smířila, ale císař Theodosius II. byl rozhodnut po zklidnění situace, podmínky míru změnit. Velitel Nomos (magister officiorum) obdržel rozkaz opevnit nejrizikovější úseky obrany na Dunaji a také posílit dunajskou flotilu, která by udržela Huny na jejich straně řeky. V roce 444 pak Byzanc přestala platit tribut, což vyvolalo odvetnou reakci nomádů. Ti přitáhli pod Attilovým vedením až před hlavní město říše, Konstantinopol. Cestou porazili Římany v bitvě u Marcianopole (Reka Devnja v Bulharsku), ale za cenu vysokých ztrát. Mohutné hradby Konstantinopole Huny odradili od útoku na město. Nakonec bylo přistoupeno k vyjednávání. Pro Byzanc to opět znamenalo výrazné odlehčení od zlatého pokladu. Hunové jako výpalné obdrželi 6.000 liber zlata (téměř dvě tuny !) a zároveň byl roční tribut navýšen na 2.140 liber (700 kg). Kromě zlata se Byzanc musela vzdát celé Dacie Ripensis a části dalších tří provincií.

Roku 450 umírá císař Theodosius II. a na jeho místo nastupuje bývalý důstojník generála Flavia Aspara, Marcianos (450-457). Nový panovník odmítl smlouvu s Huny z roku 447 a chystal se k válce. Nicméně Hunové zaútočili jiným směrem. Byzantské provincie již totiž byly celé zpustošené a neskýtali potřebnou kořist. Konstantinopol pak byla chráněna hradbami, které byly pro nomády prakticky nepřekonatelné. Proto se Attila rozhodl se svými muži zaútočit na západ. Aby si chránil záda, rozhodl se dokonce stáhnout své lidi z dříve obsazených východořímských území a snížil výši tributu. Císař Marcianos byl ale rozhodnut neplatit žádnou částku. Attilu tento jeho krok rozčílí, ale svou pomstu si musí nechat až na dobu, kdy ukončí západní tažení.

Záminku k tažení na západ Attilovi poskytla sestra západořímského císaře Valentinina III. (425-455) Honoria. Císař totiž neměl mužského potomka a jeho sestra byla údajně těhotná se svým správcem statků Eugeniem. Aby se na trůn nedostal jejich potomek, nechal Valentinianus Eugenia popravit a svou sestru zavřít do domácího vězení. Ta ale tajně navázala kontakty s Attilou a slíbila mu mnoho peněz, pokud jí z vězení vysvobodí. Attila této situace využil a dokonce se prohlašoval za jejího snoubence. Pro sebe si pak jako věno nárokoval Gálii (dnešní Francie). Tomu musel císař zabránit, a proto svou sestru proti její vůli provdal za senátora Herculana. Bylo jasné, že válka s Huny začne každou chvíli. Císař se tedy raději z Ravenny stáhl jižněji do Říma.

Attila byl dobře informován o situaci v Galii i o odstředivých tendencích jednotlivých kmenů. Mohl tak doufat v jejich pomoc proti Římanům, stejně jako spoléhal na Vandaly krále Geisericha, kteří byli tradičním nepřítelem Vizigótů sídlících mimo jiné právě v Galii. Vojevůdce Flavius Aetius si byl dobře vědom hrozby ze strany Hunů a proto sliby i penězi nešetřil, aby zajistil jednotnou obranu Galie. Podařilo se mu uzavřít smlouvu se sálskými Franky. Ani Attilovi nebyla diplomacie cizí a pokoušel se na svou stranu získat ripuárské Franky, u kterých zrovna probíhal boj o moc. Attila i Aetius každý podpořil jednoho z pretedentů trůnu. Ti pak každý se svými muži přešli jedni na stranu Attily, druzí na stranu Římanů. Schylovalo se k obrovské bitvě. Podle historiků Aetius i Attila, každý z nich disponoval armádou o síle 80.000 až 100.000 mužů! Attila se ještě na poslední chvíli snažit obratnou diplomacii oddělit od Římanů Vizigóty, které ujišťoval o tom, že jejich panství není terčem jeho nájezdů. Samozřejmě císař Valentinianus III. tvrdil opak a tak se nakonec Vizigóti s králem Theodorichem I. přidali na stranu Římanů. Jistou roli v tom sehráli i příbuzenské vazby mezi Theodorichem a Aetiem, který byl jeho zetěm. Vizigótský král římskému vojevůdci napsal: „Vaše přání, Římané, je vyplněno. Podařilo se vám zasít nepřátelství mezi nás a Attilu. Budeme ho pronásledovat kamkoli nás povolá.“

V únoru 451 přitáhla obrovská Hunská armáda k Rýnu, který v březnu překonala. Následně bylo zničeno město Confluentes, ale Colonia Agrippina (dnešní Kolín nad Rýnem) hunskému útoku odolala. Dalším cílem se stal Treveri (Trevír v Německu). Poté se Hunové rozdělili, aby poplenili větší území a snadněji si opatřovali zásoby. Cestou jim za oběť padl Mettis (Méty ve Francii) a Remi (Remeš). Hunští spojenci Gepidové mezitím dobyli Argentoratum (Štrasburk), Nemetae (Spyer), Borbetomagus (Worms) a Mogontiacum. Na přelomu dubna a května 451 Aetius sjednocuje své síly v Arelate (Arles ve Francii). Hunové stáčí směr svých útoků na Aurelianus (Orleans), který je strategickým místem pro přechod přes řeku Liger (Loira). Město je obleženo a téměř Huny v červnu dobyto. Na poslední chvíli na scénu přijíždí Aetius se svými muži a v krvavé bitvě před městskými hradbami Huny poráží. Ti se stahují na severovýchod do Champagne. Cestou jsou napadeni sálskými Franky, jejichž útok odrazí Attilovi spojenci Gepidové vedení králem Ardarichem. Hunové jsou sice odraženi, donuceni ustoupit, ale nejsou zcela poraženi. Schyluje se k bitvě na Maurických polích, která je spíše známá jako bitva na Katalaunských polích (podle města Catalaunum, dnešní Chalons sur Marne).
Obrázek

Je zbytečné popisovat průběh bitvy, která si zaslouží vlastní vlákno. Výsledek je asi většině znám. Římanům se nakonec v této bitvě národů podaří Huny porazit a ti byli nuceni se stáhnout zpět do střední Evropy. Nicméně již o rok později (452) Hunové dobyli Emonu (Lublaň ve Slovinsku) a následně vpadli do severní Itálie. Výčet měst, kterých se barbaři zmocnili, je dlouhý, a nebudu jej zde celý vypisovat. Jen snad pro zajímavost, jako první padla jejich útoku za oběť Aquileia, která byla tři měsíce v obležení. Hunové ke zdolání obrany města použili i četné obléhací stroje. Jak vidno, zvládli nakonec i tuto techniku boje.

Nakonec Hunové další svůj postup na jih zastavují z nedostatku potravin a po epidemiích bahenní zimnice a zřejmě i moru, které trápí jejich tábory. K tomu se ještě přidala hrozba římského vojska pod Aetiovým velením, jehož početní stavy doplnil i východořímský císař Marcian. Obě vojska se setkávají na řece Mincius (Mincio), kde Attila s římskými vyjednávači, v jejichž řadách je i papež Leon I., uzavírá dohodu, podle které upustí od dalších tažení. Hunové si mohou ponechat kořist získanou v severní Itálii, ale mají propustit zajatce. Attila souhlasí, ale nakonec propouští pouze římské vojáky. Civilisty si odvádí do otroctví.

Po svém návratu do Panonie začíná Attila plánovat další vpády proti Východořímské říši a jejími císaři, který odmítá platit Tribut. Marcianos (450-457) využil hunských vpádů do Galie a Itálie k tomu, aby zesílil obranu svých západních hranic. Attila si volný čas v plánování akce proti Konstantinopoli vybírá pro svou svatbu s burgundskou princeznou Ildico (mělo být jeho sedmnáctou ženou). Jeho nečekaná smrt v roce 453 znamená zřejmě záchranu Východořímského císařství a stejně tak dalších území a lidských životů, kterých by se tento „bič Boží“ zcela jistě zmocnil. Po jeho smrti dochází k sérii bojů mezi Huny a Ostrogóty, v které ostrogótské kmeny vítězí. Od Hunů odpadají jejich spojenci Gepidové, kteří ve spolupráci s oddíly z řad Skirů Ruigiů a Herulů Huny v bitvě na řece Nedao (někde v Panonii). V bitvě padl i jeden z Attilových synů Ellac. Těchto úspěchů se rozhodne využít i západořímský císař Valentinianus III., jehož vojska prakticky bez boje obsazují celou Panonii. Východořímskou provincii Panonia Secunda pak císař Marcianos daruje Ostrogótům, kteří dále s Huny svádějí boje v letech 456/457 a 464-467. Moc Hunů je silně v bojích oslabena, ale ještě roku 467 se Attilův syn Dengizich pokouší na Východořímské říši vymoct placení tributu svým vpádem do Moesie a Thrákie. O dva roky později ale umírá. Jeho hlava je pak doručena do Konstantinopole, kde je naražena na kůl a vystavena obyvatelstvu města. Hrozba Černých Hunů pominula. Ti se rozprchli do všech koutů Evropy a postupně byli ti, co zůstali v Panonii asimilováni nově příchozími Avary.

Vládci Hunské říše
kolem 360 Vund
360 – 378 Balamber
378 – 390 Baltazár (Alypbi)
390 – 410 Uldin (chán západních Hunů)
410 – 412 Donatus (chán východních černomořských Hunů)
412 – 422 Charaton (Aksungur)
422 – 432 Octar
432 – 434 Rugila (Ruga)
cca 434 – cca 445 Bleda
cca 434 – 453 Attila
453 – cca 455 Ellac
cca 457 Tuldila
? – 469 Dengizich
469 – 503 Hernach (Belk Ermak)



Na dvoře „velekrále“ Attily
rok 448

Obrázek
Římští vyslanci na dvoře velekrále Attily (Priscus je ten stařec v bílém)

V roce 448 římský císař Theodosius II. vyslal poselství ke dvoru vládce Hunů, Attily. Účastníkem byl i rétor Priscus, který cestu popsal. Tento text je kromě jiného zřejmě také nejstarší známou písemnou zmínkou o Slovanech. Medovina, medos, nápoj připravovaný z medu, je název slovanský. Toto dílo je však u nás velmi málo známé. Přikládám proto jeho plné znění.

„Vydali jsme se s barbary na cestu do Sardice, vzdálené od Konstantinopole třináct dní rychlé jízdy. Znaveni jsme pozvali k večeři i Edecon s barbary. Místní nám prodali ovce a hovězí, které jsme zabili a připravili jídlo. Během pohoštění velebili barbaři Attilu a my našeho císaře. Bigilas řekl, že není poctivé srovnávat muže s bohem. Označení Attily mužem a Theodosiuse Bohem, Huny rozlítilo. Změnili jsme proto hovor jiným směrem a uklidnili jejich city. Po jídle nám Maximin představil Edecon a Oerestese s hedvábnými šátky a indickými drahokamy. Když jsme přijeli do Naissus, našli jsme město liduprázdné, jen několik nemocných leželo v domech. Zastavili jsme poblíž řeky, kde na volném prostranství bylo mnoho kostí lidí zabitých ve válce. Pozítří jsme přišli do stanice Agintheus, kde nás očekával nejvyšší velitel Illyrské armády, vyslaný z nedalekého Naissus. Vyslechl císařovo poselství a převzal pět z těch sedmnácti dezertérů, o nichž Attila napsal císaři. Nabádali jsme ho, aby s nimi zacházeli laskavě, což přislíbil. Nazítří jsme šli z Naissus směrem k Dunaji. Prošli jsme strmým údolím s mnoha ohyby točité a zdlouhavé cesty. Mysleli jsme, že cestujeme na západ, ale ráno, někteří z nás, neznalí místopisu, volali, že slunce vyšlo do chybného směru a to je předzvěst neobvyklých událostí. Ve skutečnosti tato část cesty směřovala k východu, kvůli terénu. Po průchodu obtížných míst jsme došli na zalesněnou rovinu. U řeky byli barbarští převozníci, kteří se předháněli, kdo nás převeze v lodích, vytesaných z jednoho kmene. Nebyly určeny pro nás, ale pro Attilu, který předstíral, že si přeje lovit v římském území. Po přechodu Dunaje jsme na linii sedmdesáti stadiií v barbariku vyčkávali, aby Edecon a jeho společnost mohla pokračovat a informovat Attilu o našeho příjezdu. Večer jsme uslyšeli zvuk blížících se koní, a dva Skythy, kteří přijeli s povolením, že můžeme pokračovat v cestě k Attilovi. Pozvali jsme je k jídlu a oni se s radostí přidali k hostině. Příští den nás přivedli do Attilova ležení s velkým počtem stanů. Když jsme chtěli postavit náš stan na vyvýšenině, barbaři nám bránili, neboť stan Attily byl níže. Proto jsme ho postavili na sníženém místě. Přišla však zpráva od Attily, že pokud mu nemáme co nového oznámit, že nás nepřijme. Proto jsme se neochotně připravovali k návratu. Když zavazadla byla zabalená a my se chystali k cestě v noci, přišli poslové od Attily, ať ještě počkáme a přivezli dobytče a říční ryby, které poslal Attila. Uložili jsme se ke spánku a očekávali příznivější zprávu od barbara. Ten však opět žádal náš odjezd, pokud nemáme nic mimo toho co již věděl. Začali jsme se znovu chystat na cestu, i když Bigilas trval na tom, že bychom měli předstírat nějaký další vzkaz. Viděl jsem, že Maximin byl velmi sklíčený. Šel jsem ke Scottasovi (jeden z Hunských šlechticů, bratr Onegesiuse), který si oblíbil mne i Rusticiuse, jenž rozumněl jazyku Hunů. Šel s námi ne jako člen poselstva, ale v obchodní záležitosti s Constantiusem, kterého Aetius představil Attilovi jako císařova tajemníka. Já jsem informoval Scottase, Rusticius měl funkci tlumočníka. Maximin mu slíbil velké dary, když zajistí přijetí u Attily. Navíc mu řekl, že poselství má vedle oficielní úlohy také skryté poslání. Podle přání samotného císaře by byl Onegesius vyslán do Byzance, kde by obdržel skvostné dary za vyřešení sporů mezi Huny a Římany. Pokud by to nebyl Onegesius, pak by totéž mohl získat jeho bratr Scottas. Řekl jsem mu, aby nám on, nebo jeho bratr pomohl a dokázal tak pravdivost pověstí, že mají velký vliv na Attilu. Scottas osedlal koně a odjel do Attilova stanu. Když jsem se vrátil k Maximinovi, ležel ve zmatku a úzkosti v trávě s Bigilasem. Popsal jsem rozhovor se Scottasem. Oba to schvalovali a začali připravovat projev Attilovi a presentaci císařových darů. Scottas přišel, aby nás přivedl do Attilova stanu, který byl obklopený velkým množstvím barbarů. Attila seděl na dřevěném stolci. Zastavili jsme se v malé vzdálenosti od něho a Maximin vykročil aby pozdravil barbara a dal mu císařův dopis. V něm bylo, že císař se modlí za něho a jeho bezpečí. Král odpověděl, "Chci, aby to co přejí pro mne, dostali i Římané“ a adresně Biligasovi, že je nestydatá bestie a ptal se ho co zamýšlel a kdy se vzdají všichni dezertéři. Pak odjel Bigilas, vracel se do impéria najít zbývající dezertéry, jež Attila požadoval. Ve skutečnosti jel pro peníze na odměnu pro spiklence Edecona. My jsme druhý den cestovali s Attilou na sever země. Doprovázeli jsme toho barbara, ale na jistém místě jsme změnili směr, neboť Attila šel k vesnici, kde si chtěl vzít dceru Eskam, i když měl mnoho dalších manželek. Zaváděl ve Skythii mnohoženství. Postupovali jsme po cestě na rovině se splavnými toky. Z nich největší, vedle Dunaje, jsou Drecon, Tigas a Tiphesas. Ty jsme překonávali v monoxylech, člunech zhotovených z jednoho kusu dřeva, užívaných obyvateli žijících na březích. Menší řeky jsme překročili na vorech, používaných k překonání bažin, které barbaři vezli na vozíkách. Ve vesnicích nám poskytovali pokrmy. Proso místo obilí a medovinu místo vína. Sloužící, kteří nás doprovázeli dostávali proso a nápoj zhotovený z ječmene, který barbaři nazývají kamys. Po dlouhém putování, pozdě večer jsme postavili stany na břehu jezera. Ale rozpoutal se silný vítr a bouře, doprovázená hromy, blesky a prudkým deštěm. Smetla náš stan a kuchyňské potřeby do vod jezera. Vyděšení jsme opustili místo a uprchli do blízké vesnice. Skythové vyběhli s pochodněmi z rákosu a pozvali nás do svých chat, kde nám poskytli teplo a světlo ohni z rákosí. Dáma, která byla pověřena řízením vesnice (ona byla jednou z Bledových žen) nám poslala zásoby a hezká děvčata aby nás utěšila (to je u Skythů kompliment). Společně s dívkami jsme se najedli, ale nesnížili jsme se zneužít jakýchkoliv dalších výhod jejich přítomnosti. Zůstali jsme v chatkách rána a ztracená kuchyňská náčiní jsme našli na břehu i ve vodě. Strávili jsme den sušením našich věcí, neboť svítilo slunce. Když jsme se postarali o koně a dobytek, odměnili jsme se princezně a předali její zdvořilost dary, skládající se z věcí kterých si váží, neboť se u nich neprodukují. Stříbrné flakonky, červenou kůži, indický pepř, ovoce palem a jiné delikatesy. Po sedmi dnech jsme se zastavili ve vesnici, slušelo se počkat, abychom Atillovu družinu nepředjeli. Setkali jsme se tam s Římany, kteří také šli k Attilovi. Byl tam Romulus, Promotus (guvernér Norica) a Romanus (vojenský kapitán). S nimi Constantius, jehož Aetiusovi poslal Attila, jako svého tajemníka a Tatulus, otec Orestesa. Cílem jejich poselstva bylo obměkčit Attilu, který požadoval vydání obchodníka se stříbrem v Římě, Silvanuse. Ten přijal lodě s nákladem zlata od Constantiuse z Galie. Když Sirmium v Pannonii bylo obleženo Skythy, biskup z města svěřil ty lodě Constantiusovi, aby při dobytí města a ho vykoupili, nebo nepřežil, vykoupil ostatní zajatce. Ale když město bylo zotročeno, Constantius porušil slib a v Římě dal lodi do zástavy Silvanisovi za peněžní částku. Kdyby peníze vrátil, tak Silvanus mu vrátí lodě. Constantius byl na příkaz Attily a Bleda ukřižován, ale Attila nalezl nějakou věc z lodi a požadoval i Silvanuse, neboť mu ukradl majetek. Aetiusa vyslal císař vysvětlit Attilovi, že Silvanus byl věřitel Constantiuse, lodi měly posádky a nebyly kradené. Prodal je kněžím pro posvátné účely. Jestli však Attila trvá na svém požadavku, on, císař, mu pošle hodnotu lodí, ale nevydá nevinného. Pak jsme došli do vesnice, kde stál Attilův dům. Říkalo se o něm, že je nejskvostnější ze všech jeho sídel. Byl zhotovený z leštěných prken a kolem dokola obehnán dřevěnou ohradou, navrženou ne pro ochranu, ale pro vzhled. Dům Onegesiuse byl v nádheře horší než králův a jeho dřevěná ohrada nebyla vyzdobena věžemi, jako ta krále. Nedaleko ohrady byly lázně, které Onegesius, druhý nejmocnější mezi Skythy, nechal postavit z kamení. V této oblasti nejsou stromy, ani kameny, materiál dováží z Pannonie. Lázně zbudoval zajatec ze Sirmia, očekával, že za to získá svobodu. Ale postihla potíž, Onegesius ho jmenoval „koupelníkem“ a musel mu a jeho rodině při koupání sloužit. Kdy Attila vstoupil do vesnice, přivítaly ho řady dívek, kráčejících v řadách pod tenkými bílými baldachýny z ložního prádla. Pod každým kráčelo sedm i více děvčat. Bylo tam mnoho dívek, které zpívaly skythské písně. Když se Attila přiblížil k domu Onegesiuse, přivítala ho jeho žena s mísou masa a vínem. Prosila, aby přijal pohoštění. To je nejvyšší čest která se může prokázat mezi Skythy. Aby ji potěšil, pojedl, poseděl na jeho koni, ochutnal víno a pokračoval do paláce. Ten stál na vyvýšeném místě a byl vyšší než ostatní domy. Zůstali jsme na večeři u Onegesiuse, který musel vysvětlovat nehodu mladého prince, který uklouzl a zlomil si pravou ruku. Po jídle jsme opustili dům Onegesiusa a postavili naše ležení blíž paláci. Maximin tak mohl být ve vhodné vzdálenosti pro návštěvu Attily, a styku s jeho dvorem. Druhý den za svítání, poslal Maximin pro mne Onegesiuse a ty, kteří byli vysláni císařem, abychom určili zda chceme hovořit s Maximinem a v kolik hodin. Když jsem přijel do domu spolu se sluhy nesoucími dary, našel jsem dveře zavřené a musel čekat až někdo vyjde a oznámí náš příjezd. Při čekání před ohradou která obklopovala dům, mne nějaký muž ve skythském oděvu oslovil řecky slovem Xaire, "Vítej!" Odpověděl jsem mu stejným pozdravem a zeptal se kdo je a odkud pochází. Usmál se a řekl, že je rodilý Řek a jako obchodník přišel do Viminacium na Dunaji. Tam si vzal bohatou manželku a zůstal, ale město padlo za kořist barbarům. Jeho zařadili do kořisti k rozdělení lupu. Jak je zvykem Skythů nechat bohaté zajatce vůdcům, byl dán Onegesiusovi. Bojoval proti Římanům i Acatirům a vyplatil se kořistí, čímž získal svobodu. Oženil se s barbarkou a mají děti. Má tak výhodu, že se stravuje u stolu Onegesiuse. Život mezi Skythy považoval za lepší než mezi Římany, neboť: „Skythové po válce žijí v nečinnosti, užívají si kořisti a vůbec, nebo jen velmi málo se lopotí. Na druhé straně Římané, kteří jsou velmi zodpovědní zemřít ve válce, musí kvůli tyranům pracovat rukama, když neválčí. A ty jsou prací zraňovány více než válkou. Násilné vymáhání daní je hrozné, a darebáci škodí jiným, protože zákony neplatí pro všechny. Bohatý hříšník, není za bezpráví potrestán, zatím co chudák musí podstoupit trest. Pokud ovšem nezemře ještě před soudem, neboť soudní procesy jsou velmi zdlouhavé. Vrchol mizérie je, že se musí platit soudci a úředníkům za účelem získání spravedlnosti." Odpovídajíce na tento útok na impérium, požádal jsem ho, aby trpělivě vyslechl také stranu "Stvořitelů římské republiky." Řekl jsem: "Byli to moudří a dobří lidé, kteří za účelem předejít náhodným věcem udělali z jedněch lidí třídu hlídačů zákonů a další třídu jejichž profesí jsou paže vždy připravené na bitvu. Jsou ochotni jít statečně bojovat, jakoby k obyčejnému cvičení, hrůzu z boje majíce potlačenu výcvikem a zkušenostmi.Jiní pak byli určeni věnovat se obdělávání půdy a podporovat tak nejen sebe, ale i ty, kteří bojují za jejich obranu příspěvkem vojenského obilí. Je snad nepoctivé poskytnout peněžní odměnu těm, co chrání právo a vojákům za obranu? Podpora koně přinese prospěch jezdci. A pokud se týče dlouhých soudních procesů, za to vděčí obavy o spravedlnost, soudcové nesmějí selhat při vynesení správných rozsudků. Je lepší zdlouhavější ukončení případu, než uspěchané porušení zásad proti božstvu a spravedlnosti. Římani jednají se svými sluhy lépe, než král Skythů se svými předměty. Jsou jako otcové nebo učitelé, napomínají je zdržovat se zla a uposlechnout vedení, vážit si počestnosti, kárají je pro jejich chyby, jako vlastní děti. Mají mnoho způsobů udílení svobody a neseberou, jako Skythové majetek zemřelých, neboť závěť je zákonem“. Můj účastník rozmluvy prolévaly slzy, a přiznal, že zákony a konstituce římanů byla čestná, ale bohužel guvernéři a chudost ducha minulých generací ten stav zničili. Jak my jsme byli zaměstnáni rozhovorem, vyšel sloužící z dveří ohrady. Pospíšil jsem si zjistit, co dělá Onegesius, neboť jsem mu chtěl dát zprávu římského vyslance. Vzkázal, abych ještě počkal. Po chvíli přišel a já jsem mu řekl: Římský vyslanec Vás zdraví a přináší dary a zlato od císaře. Vyslanec potřebuje setkání s Tebou a prosí o určení času a místa.“ Onegesius nařídil sluhům převzít dary a zlato a řekl, že to oznámí aby Maximin mohl být přijat ihned. Předal jsem mu poselství a Onegesius se objevil ve stanu. Vyjádřil své poděkování a zeptal se na účel návštěvy. Maximin řekl, že přišel čas, aby Onegesius získal ještě větší slávu mezi lidmi. Když pomůže císaři svou moudrostí uspořádat předměty sporu mezi Římany a Huny. Dosáhne-li dohody, získá mnoho výhod pro svou rodinu, on i jeho děti se stanou přáteli císaře a císařské rodiny. Onegesius zjišťoval, do jaké míry lze potěšit císaře a jak uspořádat spory. Maximin odpovědět: "Jestliže příčiny nepřátelství se zeměmi Římské říše a sporů se vyšetří a uspořádá na základě míru, císaře to potěší." Onegesius řekl, aby informoval Attilu, ale Římané si nemají myslet, že by mohli zvítězit s ním, kdyby zradil svého pána a dal přednost bohatsví Římanů. Nazítří jsem vstoupil do ohrady Attilova paláce a předal dary jeho manželce jménem Kreka. Měla tři syny, s nichž nejstarší řídí Acatiry a další národy sídlící u černomořské Skythie. Uvnitř ohrady byli početné budovy, některé z vyřezávaných prken skvěle sestavené, jiné kolem dřevěných bloků, vyčnívajících ze země. Barbaří sloužící Attilově ženě mne pustili do dveří. Spočívala skloněna na měkké pohovce. Podlaha byla pokrytá vlněnými šátky. Několik sloužících stálo kolem ní a služky seděly na podlaze před ní. Když jsem pozdravil a představil dary, odešel jsem k dalšímu domu, kde byl Attila a očekával mne s Onegiusem. Obklopoval mne mnoho stráží Attily a sluhů, kteří mne znali a tak mi nikdo nebránil. Uviděl jsem jak přichází množství lidí, kteří způsobovali velký hluk. Očekávali Attilův příchod. Vyšel z domu s důstojnou chůzí, doprovázený Onegesiusem. Zastavil se před domem a mnoho osob, které měly soudní procesy mezi sebou přišlo nahoru a vyslechlo rozsudek. Pak se vrátil do domu, a přijal vyslance barbarských národů. Protože jsem čekal na Onegesiuse, Romulus a Promotus, přišlí z Italie kvůli zlatým lodím. Se ptali, zda jsme již byli přijati. Byli rozpačití, neboť Attila hrozil válkou jestliže buď Silvanuse, nebo lodě nevydají. Jak jsme tak mluvili o stavu světa, Onegesius vyšel; my jsme šli za ním a ptali se na naše zájmy. Zeptal se co konzulové z Říma navrhují Attilovi a proč chtějí aby jednal s Maximinem. Když jsem přišel k našemu stanu a předal tuto zprávu Maximinovi, abychom připavili odpověď na otázku barbara, vrátil se Onegesius. Řekl jsem, že Římané by chtěli po něm, aby šel k Maximinovi, že císař pošle vyslance, jehož si vybere. Vrátil se s tím, že barbar si přeje jednat s Nomusem nebo Anatoliusem nebo jiným členem Senátu, a jiné vyslance nepřijme. Když jsme se vrátili do stanu, otec Orestesův přišel s pozváním od Attily pro nás oba na hostinu ve tři hodiny. Když ta hodina nastala, šli jsme do paláce spolu s vyslanci západních Římanů. Attila stál na prahu a sluha nám podal pohár, podle národního zvyku, ještě předtím, než jsme se posadili. Po ochutnání jsme šli na určená místa. Sedadla byla seřazena u obou stěn místnosti. Attila seděl uprostřed na pohovce; druhá pohovka byla daná za ním, a od ní koberec vedoucí až k jeho posteli, pokryté ložním prádlem, s baldachýnem a přehozy, jaké Řekové a Římani mívají na svatebním loži. Místa vpravo od Attily byla více čestná než nalevo, kde jsme seděli my. Berichus, vznešený mezi Scythians, seděl na naší straně, ale měl před námi přednost. Onegesius seděl na židli vpravo od Attilovy pohovky, a oproti Onegesiuse na židlích seděli dva Attilovi synové Nejstarší syn seděl na jeho pohovce, ale na samém konci s očima upřenýma do země a v plaché úctě k otci. Kdy všechno bylo uspořádané, sluha podal Attilovi dřevěný pohár vína. On ho vzal a pozdravil nejpřednější. Kdo byl takto uctěn, nesměl si sednout až král dopil víno a pohár vrátil obsluze. Všichni hosté tak byli uctěni a ochutnávali poháry. Každý měl svoji obsluhu, která nalila víno až po odchodu Attilova sluhy. Když obřad skončil, přinesli stoly dost velké, aby u nich mohli sedět tři nebo čtyři, nebo ještě víc. Byl tam umístěn i stůl Attily. Obsluhující Attilu vstoupil první s mísou plnou masa, a za ním přišel další sluha s chlebem a potravinami, které položili na stůl. Luxusní jídlo, uložené na stříbře bylo připraveno pro barbara i jeho hosty, ale Attila nejedl nic než maso na dřevěné míse. Ve všem ostatním se ukázal střídmý; jeho pohár byl ze dřeva, zatím co hosté dostali poháry ze zlata a stříbra. I jeho oblečení bylo docela jednoduchý, ale zářící čistotou. Meč měl po straně a řemínky jeho skythské obuvi a uzda koně nebyla na rozdíl od ostatních Skythů, ozdobená zlatem, stříbrem a drahokamy. Když bylo jídlo prvního chodu zkonzumované, vstali jsme a každý pil na zdraví Attily po pořadí. Když jsme se posadili, byly přineseny mísy s jídly dalšího druhu. Po tom se obřad opakoval. Když nastal večer, rozsvítili svítilny a dva barbaři předstoupili před Attilu a zpívali písně na oslavu jeho vítězství. Někteří z hostů potěšilo upomenutí na války, zatím co jiní, zesláblí věkem jako mouchy, začali prolévat slzy. Po písních přišel nepříčetný Skyth, neohrabaný a s lámavou řečí, jehož vystoupení přinutilo společnost ke smíchu. Za ním vstoupil Zerkon, Moorish trpaslík, kterého poslal jako dar Attilovi Aetius a Edecon. Chtěl přesvědčit Attilu vrátit mu manželku, kterou mu dal jeho patron Bleda. Neuspěl, ale všechny kromě Attily, uvedl do neuhasitelného smíchu svým zjevem, oblečením a hlasem, který byl popletenicí latiny, hunštiny a gotštiny. Attila však zůstal bez jakéhokoliv úsměvu a nebo aktu, který by prozrazoval cokoli blížící se úsměvu, kromě toho, když ho nejmladší syn tahal za líce. Překvapilo mne, že se nezajímal o další děti. Barbar, který seděl vedle mne a uměl latinsky, mi řekl, že věštci předpověděli, že jeho říše by padla, kdyby nebyla obnovena tímto chlapcem. Když noc pokročila odešli jsme z hostiny nepřejíce si pokračovat v pitkách.“
(Zdroje: (Priscus, fr. 8 in Fragmenta Historicorum Graecorum)

Obrázek
Hunské říše vytvořené v průběhu 3. a 5. století

Zdroje
• Honzák, Pečenka, Stellner, Vlčková - Evropa v proměnách staletí – Praha 1997
• Marcellinus Ammianus – Dějiny římské říše za soumraku antiky – Praha 2010
• Černej a kolektiv – Dějiny evropské civilizace – Praha, Litomyšl – 1997
• Hans-Christian Huf - Sfinga, záhady historie I. – Praha 1997
• Gibbon Edward – Úpadek a pád římské říše – Praha 1983
• Zamarovský V. – Dějiny psané Římem – Praha 1967
• Taylor A. – Vzestup a pád velkých říší – Praha 2008
• Ďjakov, Kovaljov – Dějiny Starověku – Praha 1963
• Prokopios z Kaisareie – Válka s Góty – Praha 1985
• Gárdonyi G. – Ve stínu hunské slávy – Praha 1963
• Kolektiv – Slovník antické kultury – Praha 1974
• Čapek, Pátek - Světové dějiny I. – Praha 1992

http://madamepickwickartblog.com/2010/0 ... o-clothes/
http://www.johnpratt.com/items/docs/lds ... ewton.html
http://www.allempires.com/forum/forum_p ... ?TID=13013
http://milasko.blog.cz/0804/mapa-3-huns ... 5-stol-n-l
http://www.awesomestories.com/assets/attila-in-gaul
http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1408
http://hismap.wz.cz/asie.php
http://www.wikipedia.org
http://www.starovek.cz
http://www.slovane.cz
http://www.cojeco.cz
http://www.valka.cz
http://www.palba.cz
Naposledy upravil(a) kacermiroslav dne 14/4/2011, 15:05, celkem upraveno 2 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 12902
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Rase »

Zajimavý článek, dokonce sem přečetl i ono Priscusovo putování - velice zajimavé (pokud sem četl správně, tak tam byla jen zmínka o medovině, nic bližšího).

Pro zajimavost popisuje historik Edward Gibbon Attilu jako člověka snědé plet s velkou hlavou, malýma hluboko posazenýma očima, rozpláclým nosem, několika fousy namísto bradky, širokými rameny a krátkým hranatým trupem. Dále o něm píše, že z něho vyzařovala velká síla, i když byl nesouměrné postavy.

(zdroj: Frederick Drimmer-Obludárium aneb kabinet lidských kuriozit)
Obrázek

"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Inu zdá se že mirakačerů je ve formě. Já si zde pouze přihřeji svoji zelňačku

- http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3186

Zde jsem se pohybu Hunů na východ věnoval velmi podrobně a tak trochu to práci miroslava doplní.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
jmodrak
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1376
Registrován: 20/1/2010, 20:53

Příspěvek od jmodrak »

Pekný článok. Len by som popravil niektoré tvrdenia historikov. Hlavne, tých čo čerpajú z Jordanesa. Začal by som taktikou, o ktorej sa síce tvrdí, že bola neznáma Rímskej armáde, ale nie je to pravda. Tou istou taktikov porazil cisár Aurelianus ( vládol v rokoch 270-275 ) Allamanov, keď tiahli na Rím. Ľahké jazdectvo, ktoré ju vykonávalo sa skladalo zo Sarmatov. Bola to stará kočovnícka taktika, zrejme ešte od Skýtov a bola všeobecne známa. Tak isto hunsky luk bežné brnenie neprerazil. Dokonca ani brnenie z kože, ktoré používala hunská ľahká jazda. Ťažká jazda Hunov dokonca používala kovové brnenie. Zaujímave je, že väčšinu armády Hunov tvorili pešiaci. Či v nej boli spojenecké alebo podmanené kmene alebo Huni, bohužiaľ nie je rozoberané.
Tak isto s Alanmi a Gótmi je to asi zložitejšie. Najrozšírenejšia legenda síce hovorí o tom, že Ermanarich spáchal samovraždu, ale sú aj iné a tie tvrdia že bol zavraždený, zrejme prohunskou stranou. Časť Gótov zrejme dobrovoľne prešla k Hunom. Šlo o vnútrogotske spory, kde časť vládcov v opozícii sa spojila s Hunmi. Goti žili v rímskej ríši zrejme už pred rokom 200, ale pravdepodobnejšie asi ešte oveľa skôr. Mali dokonca aj cisára – Maximus Trak vládol 235-238 a ten do armády vstúpil okolo roku 190. A to sa narodil na rímskom územi a zrejme už mal občianstvo.
Huni zrejme sami o sebe neboli nejakou silnou silou, ktorá by mohla zvrátiť mocenské pomery, napr. keď roku 397-398 chceli vyplieniť Jeruzalém – mesto zlata, ako to oni videli, porazil ich eunuch – klieštenec Eutropius s domobranou a gótmi, pretože cisár Teodosius I s armádou riešil iný, naliehavejší problém, totiž bojoval proti inému vzdor cisarovi. To bolo pre neskore cisárstvo typické. Na 1 bitku s cudzími vojskami pripadali minimálne 1-3 bitky vnútorne.
Údajna smrť kráľa Uldina.
Húnský vládca – historikmi označovaný ako kráľ Uldin sa nedohodol na výkupnom s Východorímskou ríšou a napadol Trákiu. Veliteľ provincie sa spojil s nespokojencami v je ho tábore a po vyjednávaniach s nimi zaútočil na Uldinove vojsko. To rozdrvil, teda tých, ktorý sa k nemu nepridali a Uldin utiekol do hôr, kde mal nájsť smrť z rúk vlastných vojakov.
Začiatok a koniec Hunov
Huni mali svoje pôvodne sídla a oblasť kde kočovali zrejme v dnešnej Ruskej republike Tuva. Na jej planinách sa zrejme vytvorilo spoločenstvo Hunov.
Po rozpade svojej ríše – vnútrohunských vojnách sa jednotlivé frakcie kmeňa rozišli. Časť údajne si to namierila do stepí, kde sa zrejme pripojila k ostatným kmeňom – su záznami, že napr. Krymsky Góti bojovali proti týmto Hunom, časť zostala v službách Byzantskej ríše ( záznami že slúžia v armáde pod týmto menom sú ešte z roku 555 ) a možno ostatných novovytvorených kráľovstiev. Našli sa ich tábory napr. vo Švajčiarsku.
Uživatelský avatar
Kruan
podpraporčík
podpraporčík
Příspěvky: 293
Registrován: 30/11/2009, 17:20

Příspěvek od Kruan »

Pěkné počtení. Jen už pár let přemýšlím, proč vždy tito lehce vyzbrojení a pohyblivý nájezdníci tolik zatápěli Evropě. Hunové, Avaři, Mongolové, Křížové výpravy...všechno jak přes kopírák. Statičtí evropští těžkoděnci proti rychlé lehké jízdě, která operuje prakticky bez týlu. Jen se divím, že se evopská strategie za ta století tak málo změnila.
Uživatelský avatar
VGR_j4ck41
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 448
Registrován: 1/9/2010, 10:23

Příspěvek od VGR_j4ck41 »

Kruan píše:Jen se divím, že se evopská strategie za ta století tak málo změnila.
ja jsem nad tim jednou taky zamyslel a dosel jsem k nasledujicimu:

1 - v Evrope v te dobe nebyl dostatek levnych jizdnich koni
2 - nomadsky zpusob boje se formoval na rozlehlych pastvinach kde neexistovalo opevneni a proto nomadi de facto nemeli duvod k boji sesedat ... evropske armady naproti tomu boj o opevnenou pozici znaly a proto potrebovali tezkoodence ktery by na opevneni mohl zautocit a prezit dostatecne dlouho

takze tohle se moc menit nemohlo ... ale co se menit mohlo a menilo byla vyzbroj ... a tak zatimco u tehle lehkoodency jizdvalecniku se po dlouha staleti de facto nemenilo vubec nic, tak evropska pechota vymenila mec za pusku a tohle vychodni lehkoodeny jezdectvo najednou zjistilo, ze ma docela velky problem
Uživatelský avatar
Kruan
podpraporčík
podpraporčík
Příspěvky: 293
Registrován: 30/11/2009, 17:20

Příspěvek od Kruan »

evropska pechota vymenila mec za pusku a tohle vychodni lehkoodeny jezdectvo najednou zjistilo, ze ma docela velky problem

JJ, jen bych čekal, že s tím Evropa přijde dříve. V Číně se snažili držet nájezdníky na distanc palebnou převahou, v Evropě jsem nic takového nezaznamenal.
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Kruane, to bych tak jistě netvrdil. Například v bitvě u Taginae z roku 552 Narses rozdělil svou armádu tak, aby jeho lučištníci mohli nepřítele zasypat ze tří stran během jeho útoku na střed formace. Právě lučištníci tuto bitvu prakticky rozhodli.
Btw: (bitvu mám zpracovanou a časem ji sem umístím)
ObrázekObrázekObrázek
jmodrak
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1376
Registrován: 20/1/2010, 20:53

Příspěvek od jmodrak »

K víťazstvám kočovníkov – tí vyhrávali vtedy, ak dotyčná krajina nebola politický jednotná, chýbali, resp. boli v rozklade zjednocujúce prvky. Tam, kde štát fungoval a bol politický pevný, tam aj kočovníci narazili a boli porazený. Skýtmi počínajúc a Mongolmi končiac.
Statický težkoodenci – mýtus. Napr. Húni, keď sa zoznámili s ťažkou jazdou rýchlo preberali jej prvky, podľa svojich možnosti. Ťažká jazda, disciplinovaná a pod dobrým veliteľom dokázala ľahkú doslova zmasakrovať. Nebola jej taktický súper a dobrý veliteľ nikdy nedovolil kontaktný boj, pokiaľ to okolnosti nevyžadovali a nebol k tomu zúfalému kroku donútený. Taktika aj stratégia Európanov boli správne, len pol. nejednotnosť spôsobovala porážky.


VGR – trochu poopravým
1. nikde a nikdy nebol dostatok lacných jazdeckých koní – výnimka možno boli mustangovia, ale to je už iná historia. Jazdecký kôň v dnešnom slova zmysle nevznikol v stepiach euroazie ale v južnej Škandinávie, sev. Nemecka a Poľska. Dovtedy to boli iba poníci. Sice nenáročný, ale tiež malo výkonný.
2. Opevnené pozície nomádi poznali, minimálne vozovú hradbu – viz tzv. hrinky – poznali ich už predskýtske kmene, Húni, Avari atď. Ich spôsob dobýjania opevnení bol spočiatku odlišný, čím viac skúsenosti získavali, tým viac preberali „civilizované „ spôsoby dobýjania opevnení.
3. Keď pešiaci dostali zbraň (nemusela to byť práve puška) ktorá bola účinná proti jazdectvu, mala jazda vždy problém, ľahká aj ťažká.
Príčiny porážok je treba hľadať skôr v politických problémoch danej krajiny, ako vo výzbroji a taktike.
Uživatelský avatar
Alfik
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4130
Registrován: 16/9/2008, 19:23
Bydliště: Jeseník

Příspěvek od Alfik »

Kruane- Jenže ty se pleteš v jedné zcela zásadní věci: a to v tom že zvítězili. Naopak - kromě několika bitev (jakkoli hrozných a možná i zásadních) to obvykle projeli. A často právě díky převaze těžké evropské jízdy.
Vždyť se na to podívej: jediní kteří v Evropě zůstali jsou Maďaři a ti tu zůstali jen proto že se dokázali zcela předělat na zemědělce a usadili se.
"Zapomněli jste na syny Vorvénovy. Ztratili jste Greptrovo kladivo. Vás nikdo mstít nebude." Dr. Lazarus
Uživatelský avatar
VGR_j4ck41
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 448
Registrován: 1/9/2010, 10:23

Příspěvek od VGR_j4ck41 »

jmodrak píše:
VGR – trochu poopravým
1. nikde a nikdy nebol dostatok lacných jazdeckých koní – výnimka možno boli mustangovia, ale to je už iná historia. Jazdecký kôň v dnešnom slova zmysle nevznikol v stepiach euroazie ale v južnej Škandinávie, sev. Nemecka a Poľska. Dovtedy to boli iba poníci. Sice nenáročný, ale tiež malo výkonný.
2. Opevnené pozície nomádi poznali, minimálne vozovú hradbu – viz tzv. hrinky – poznali ich už predskýtske kmene, Húni, Avari atď. Ich spôsob dobýjania opevnení bol spočiatku odlišný, čím viac skúsenosti získavali, tým viac preberali „civilizované „ spôsoby dobýjania opevnení.
3. Keď pešiaci dostali zbraň (nemusela to byť práve puška) ktorá bola účinná proti jazdectvu, mala jazda vždy problém, ľahká aj ťažká.
Príčiny porážok je treba hľadať skôr v politických problémoch danej krajiny, ako vo výzbroji a taktike.
jo jiste s tema konema jsem se blbe vyjadril, mel jsem spise napsat nedostatek jizdnich zvirat a tu pusku jsem zminil v tom smyslu ze kocovnici byli z velke casti mobilni lukostrelci, takze kdyz chteli a vyslo jim to tak mohli utocit na nepratelsku pechoptu aniz by jim to ona mohla vratit ... no a tomu zabranilo az rozsireni pechotnich zbrani ktere byli schopne tuto vyhodu eliminovat ... s evropskou tezkou jizdou to mela evropska pechota prece jenom "jednodussi" nebot ta sla na telo takze tam tech moznosti jak se jim branit bylo vic
Odpovědět

Zpět na „Ostatní národy“