Stránka 1 z 1

Attila „bič Boží“ velekrál Hunů (434-553)

PříspěvekNapsal: 29/4/2011, 08:01
od kacermiroslav
Attila „bič Boží“ velekrál Hunů
434-453

Obrázek
"Jsem biskup Lupus, člověk Boží." Attila bezvadnou latinou odpověděl: „Ego sum Attila, flagellum Dei“ - „Já jsem Attila, bič Boží.“

Takto nějak se zřejmě představil Attila během svého tažení do Galie v roce 451, kdy jeho vojska nezadržitelně postupovala do nitra země a za sebou nechávala jen spálenou zemi a hory mrtvol. A takto si zřejmě jeho slova (pokud je vůbec pronesl) vyložili křesťané, protože hledali vysvětlení pro Attilovy úspěchy. Bylo naprosto nepředstavitelné, aby pohan mohl proti Boží vůli porazit jeho vlastní říši. Proto ať už byl pohan nebo ne, musel mít Boží podporu, a nabízí se jediné možné vysvětlení, proč ji získal: křesťanstvo nežilo v souladu s božím očekáváním, a je teď za své prohřešky trestáno. Lidová pověst vypráví o poustevníkovi, který se dostal do rukou Hunů a předpověděl mu zkázu: „Jsi bič Boží, ale pokud se Bohu zlíbí, může zlomit svůj nástroj pomsty. Pak budeš poražen, abys dosáhl poznání, že tvá moc není pozemského původu.“ Stejnou frázi užívá při popisu Hunů i Isidor Sevillský, encyklopedista z šestého a sedmého století.

Datum ani místo narození nejmocnějšího ze všech známých hunských náčelníků bohužel neznáme, ale odhaduje se, že v době svého úmrtí mu mohlo být kolem 47 let. Dle této informace se tedy dá usuzovat, že „Bič Boží“ se narodil kolem roku 406. Ovšem tento údaj není ničím podložen. Pro svůj osud velekrále Hunů měl správný rodový původ. Pocházel z nejvyšší hunské společnosti, přičemž jeho otcem byl náčelník Mundiuch (Mundzuk), o němž ale nic bližšího nevíme. Mundiuch měl dva bratry (Rugila a Octar), kteří se vládli všem Hunům od poloviny dvacátých let 5. století. Octar umírá roku 432 po desetileté vládě, která uplynula ve vzájemně výhodném spojeneckém svazku s Římskou říši. Vojevůdce Flavius Aetius Octara považuje za svého přítele. Na jeho místo nastupuje Octarův bratr Rugila (Ruga), který rovněž panuje více méně ve shodě se Západořímským Impériem. Roku 434 ale umírá, údajně po zásahu bleskem, během svého tažení do východořímské Thrákie.


Attila a Bleda spoluvládci (434)
Po jeho smrti se stává náčelníkem Hunů Attila se svým bratrem Bledou, přičemž si zřejmě každý z nich ponechal pod svou sférou vlivu část kmenů a podobným způsobem si zřejmě dopředu rozdělili Římskou říši. Dobyvačné choutky Attily a Bledy se projeví již roku 436, kdy Hunové vyvracejí říši Burgundů na Rýně. Ovšem v té době jsou uvnitř Hunského kmenového svazu (byly mu podřízeny především germánské a sarmatské kmeny od Rýna až po Kavkaz) patrné odstředivé tendence spojenců, kteří na násilné sjednocení reagovali útěkem na římské území. Tito utečenci se také stávají předmětem vzájemných hunsko-římských jednání. Již v roce 435 žádal Rugův vyslanec Esla jejich vydání a stejný požadavek obnovují i bratři Attila a Bleda. Vztahy obou bratří ale zřejmě nebyli nikdy dobré (vzhledem k mnohoženství měl každý z nich zřejmě jinou matku) a tak ambiciózní Attila po posílení své pozice neváhá a svého bratra kolem roku 445 zavraždí (asi v průběhu zimy 444/445).

"Attila, král Hunů, zabil Bledu, svého bratra a spoluvládce, a přinutil jeho lidi k poslušnosti".
(zdroj: Prosper)

Tomuto kroku předcházel nález tzv. Martova meče, který Attila od nálezce obdržel a podle kterého se mohl domáhat vlády nad všemi Huny. Jeho sebevědomí s tímto mečem dosti vzrostlo a bylo otázkou času, kdy se pokusí odstranit Bledu, nebo Bleda Attilu. O tom, že to mohl být jakýkoliv meč (a nikoliv bájemi opředený Martův), ztracený v pláních během šarvátky nebo přepadu (nebo na staré bitevní pláni) v době, kdy ztratit život, natož meč, bylo více než jednoduché.

"A ačkoli byl svým povahovým založením vždy velmi sebevědomý, jeho sebejistota vzrostla po nalezení Martova meče, vždy považovaného za posvátný mezi skythskými králi... Když jistý pasák spatřil kulhající jalovici ze svého stáda a nemohl zjistit příčinu toho zranění, s obavami následoval stopu krve a po jisté době našel meč, který (kráva) bezděčně zašlapala, když ukusovala trávu. Vykopal jej a přinesl jej přímo králi Attilovi. Ten se nad tím darem zaradoval, a protože byl ctižádostivý, myslel si, že byl předurčen k vládě nad celým světem a že mu byla Martovým mečem zajištěna převaha ve všech válkách."
(Zdroje: Priscus, Fragmenta Historicorum Graecorum)

Obrázek
Attilova říše

Podrobnosti k Hunské říši (Hunský kmenový svaz) naleznete ZDE: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4585


Attila jediným vládcem (444/445)
V době, kdy se Attila zmocnil samostatné vlády, zaujímala Hunská říše velkou část východní Evropy a ovládala prakticky všechny germánské a slovanské kmeny od východních hranic Západořímské říše až po řeku Volhu. Středisko hunské říše (nebo správněji kmenového svazu) leželo v Panonii na území dnešního Maďarska. Zřejmě někde zde mezi Tisou a Dunajem měl i Attila své hlavní sídlo. O jeho městě víme, že bylo celé zbudované ze dřeva kromě lázní, které byly zbudované podle římského stylu z kamene. Římané ostatně byli častými návštěvníky v jeho městě, protože s Huny udržovali přátelské vztahy a umně je naváděli k boji proti nepřátelům Říma. Z rukou Římana, který se osobně dostavil na Attilův dvůr, pak máme popis jeho osoby.

"Byl to muž, který přišel na svět, aby naháněl hrůzu všem národům, bič všech zemí, jenž jakýmsi úradkem osudu děsil celé lidstvo strašlivými zvěstmi, jež o něm kolovaly. Kráčel hrdě, koulejíc očima ze strany na stranu, takže se síla jeho pyšného ducha odrážela v pohybech jeho těla. Nadto byl milovníkem války, avšak zdrženlivý v chování, rozhodný v radě, štědrý k těm, kteří jej prosili, a milostivý k těm, které jednou přijal pod svou ochranu. Byl malé postavy, se širokým hrudníkem a velkou hlavou; jeho oči byly malé, jeho vous tenký a postříbřený šedinami; a měl plochý nos a tmavou barvu pleti, což prozrazovalo jeho původ... Vzácná jídla, servírovaná na stříbrném tácu, byla nabídnuta nám a barbarským vůdcům, ale Attila jedl jen maso z dřevěné misky. Ve všem ostatním se také ukazoval umírněný - jeho číše byla dřevěná, zatímco hosté měli poháry ze zlata a stříbra. Jeho oděv byl také celkem jednoduchý, nápadný pouze svou čistotou. Meč, který nosil na boku, přezky jeho skythské obuvi, ani uzda jeho koně nebyly zdobené jako u ostatních Skythů zlatem nebo gemami, ani ničím drahocenným."
(Zdroje: Priscus, fr. 8 in Fragmenta Historicorum Graecorum)

Attila byl malé postavy, zřejmě životem stráveným v sedle měl nohy do „O“ a podle všeho nebyl zřejmě ani moc hezký. Prostě asijský typ s chudým vousem, plochým nosem a tmavší barvou kůže. Jeho tvář pak zřejmě podle hunského obyčeje „zdobily“ četné jizvy, které válečník získal v boji, ale také si je vyráběl sám, aby co nejvíce i svým vzhledem zastrašoval nepřítele. Nicméně pokud pomineme jeho hodnocení zevnějšku, tak to byl jinak zajímavý člověk, který vůči svým poddaným i přátelům vystupoval velice vlídně. Ne nadarmo dostal přezdívku Attila, což v hunské řeči znamená „tatíček“. Také obchodníci a řemeslníci, kteří pracovali na jeho sídle v Panonii, si nemohli vynachválit jeho štědrost a přímé jednání. Nadto jak píše Priscus, byl zřejmě i skromný a spokojil se obyčejnými věcmi, kterými se obklopoval a které používal, jako oděv, zbraně, nádobí atd. Ovšem jeho ambice, to je kapitola sama pro sebe. Jak jsem psal již výše, neměl žádné morální zábrany s bratrovraždou ani s pleněním a vražděním v rozsáhlých územích, která Hunové v tak častých intervalech napadali. Stejně tak mu nedělalo problém nechat do posledního živáčka vyvraždit celá města, včetně žen a dětí. Ovšem to byl standard té doby, která na civilní obyvatelstvo nebrala nijak velký ohled. Desítky tisíc mrtvých v dobytých městech bylo prostě tak běžné, že se nad tím skoro nikdo nepozastavil. Lidský život neměl téměř žádnou cenu, maximálně jen jako otrok. Pokud se tedy Attila v tomto nelišil ani od svých pozdějších římských (civilizovaných?) protivníků, tak bychom měli poněkud přehodnotit jeho roli „ďábla“, do kterého ho současníci, ale především pozdější autoři, tak rádi uváděli.

Poté, co Východořímská (Byzantská) říše, již neměla Attilovi po četných nájezdech, co nabídnout, rozhodl se obrátit své vpády jiným směrem. Byzanc byla totiž soustavně bičována Hunskými vpády již pár desítek let a východní císař, aby uchránil své poddané, byl donucen přistoupit na placení vysokého ročního tributu. V roce 435 se Attila ještě s bratrem Bledou účastnil v městě Margus (Orašje) jednání s Východořímským poselstvem vedeném Plinthou, které mělo za úkol s vůdci Hunů vyjednat mír. Krátce předtím totiž Hunové za krále Rugy (+434) podnikli útok proti římské Thrákie, vědomi si zaneprázdněnosti římské armády v bojích v Africe s Vandaly. Ruga sice během tažení, které nelze ani jako úspěšně označit, umírá. Nicméně císař si byl vědom, že pokud s nimi neuzavře příměří, tak neuspěje ani na bojištích v Africe proti Vandalům, ani na východě proti Peršanům. Proto se Konstantinopol rozhodla akceptovat zvýšení ročního tributu na 700 liber zlata (229 kg) a kromě toho se zavázala, že nepřijmou žádné hunské uprchlíky a rovněž neuzavřou příměří či spojenecké smlouvy s nepřáteli Hunů.

Nicméně Hunové se nijak nerozpakovali porušovat ujednané příměří. A tak zatímco se Západořímskou říši žili v relativním klidu, Byzanc dostávala jednu drtivou ránu za druhou. V letech 441-442 utrpěla Ilýrie sérií drtivých hunských nájezdů, které byly Huny naplánovány právě v době, kdy Římané válčili s Vandaly v Africe a Peršany v Armenii, Syrii a Kapadocii. Důvodem vpádu nájezdníků na východořímské území mělo být údajné znesvěcování hunských pohřebišť biskupem z Margu a poskytování azylu hunským uprchlíkům. Provincie Thrákie a Dacie byly zcela zpustošeny. Konstantinopol byla nucena opět zasednout k jednacímu stolu a přistoupit na hunský požadavek ohledně navýšení placení tributu. Ten byl stanoven na 1.400 liber zlata (458 kg). Roku 444 po posílení svých hranic, se Byzanc rozhodla vypovědět placení tributu, načež Hunské vojsko pod Attilovým vedením přitáhlo v roce 447 až před brány hlavního města. Cestou Hunové rozdrtili římské vojsko u Marcianopole a vyplenilo rozsáhlé oblasti.

"…tak mnoho zabíjení a vraždění, že nikdo nebyl schopen spočítat mrtvé. Hunové drancovali kostely a kláštery a zabíjeli mnichy a panny... Zničili Thrákii takovým způsobem, že se již nikdy nevzpamatuje a nebude taková jako předtím".

Aby císař uchránil své poddané, musel znovu přistoupit na zvýšení tributu, který dosahoval sumy 700 kg zlata. Nadto jako výpalné (nebo jako nedoplatek dříve nesplácených tributů) musel císař zaplatit před bránami ležícímu vojsku dvě tuny zlata! Kromě toho východní císařství přišlo o část svých provincií, v kterých se usadili Attilovi Hunové a jejich spojenci. Těm připadlo území na jih od Dunaje „v šíři pěti dní cesty“ , (tj. asi 100-150 kilometrů) od Singiduna v Panonii do Novae (Šistova). Byzantinci tím přišli kromě území i o první obrannou linii. Jak si posteskl konstantinopolský patriarcha Nestorius, „Barbaři se stali pány a Římané otroky“.

Změna nastala v roce 450, kdy umírá východořímský císař Theodosius II. a na jeho místo nastupuje bývalý důstojník generála Flavia Aspara, Marcianos (450-457). Nový panovník odmítl smlouvu s Huny z roku 447 a chystal se k válce. Císař měl údajně pronést slova, že „zlato má pro přátelé, pro něj zůstává jen železo“. Nicméně Hunové zaútočili jiným směrem. Byzantské provincie již totiž byly celé zpustošené a neskýtali potřebnou kořist. Konstantinopol pak byla chráněna hradbami, které byly pro nomády prakticky nepřekonatelné. Proto se Attila rozhodl se svými muži zaútočit na západ. Aby si chránil záda, rozhodl se dokonce stáhnout své lidi z dříve obsazených východořímských území a snížil výši tributu. Císař Marcianos byl ale rozhodnut neplatit žádnou částku. Attilu tento jeho krok rozčílí, ale svou pomstu si musí nechat až na dobu, kdy ukončí západní tažení.
Obrázek


Vpád Hunů do Galie a bitva na Katalaunských polích (451)
Roku 451 tedy Attila chystá výpravu proti Západořímské říši. Jelikož s ní je v tradičně dobrých vztazích, hledá nejprve nějakou příčinu k vpádu. Tou se mu stává sestra západořímského císaře Valentinina III. (425-455) Honoria. Císař totiž neměl mužského potomka a jeho sestra byla údajně těhotná se svým správcem statků Eugeniem. Aby se na trůn nedostal jejich potomek, nechal Valentinianus Eugenia popravit a svou sestru zavřít do domácího vězení. Ta ale tajně navázala kontakty s Attilou a slíbila mu mnoho peněz, pokud jí z vězení vysvobodí (na důkaz svých slov mu poslala prsten). Attila této situace využil a dokonce se prohlašoval za jejího snoubence. Pro sebe si pak jako věno nárokoval polovinu Západního Impéria s Gálii (dnešní Francie). Tomu musel císař zabránit, a proto svou sestru proti její vůli provdal za senátora Herculana. Bylo jasné, že válka s Huny začne každou chvíli. Císař se tedy raději z ohrožené Ravenny stáhl jižněji do Říma.

"Bojovníku rugijskému stojí po boku Gót, za ním kráčí divoký Gepid, Skira žene Burgund. Dopředu se dere Hun, Bellonot, Neur, Bastarn, Toring, Brukter; a také Frank z kraje nad Neckarem, řeky s travnatými břehy".
(Zdroj: Sidonius Appolinarius – Carmina 7.319)

Na jaře 451 tedy Hunové se svými četnými spojenci vpadli do Gálie. Podle historiků mohl Attila disponovat obrovskou armádou o 80.000 až 100.000 mužích. Výčet dobytých a vypleněných a vyvražděných měst by byl příliš dlouhý. Attila si na tomto tažení byl tak jist svým úspěchem, že nechal císaři do Ravenny vzkázat, ať mu připraví svůj palác.

A právě na tomto tažení přitáhl Attila k Troyes, rozkošnému městu, tvořeným dřevěnými domy s doškovými střechami a možná i jednou či dvěma kamennými vilami, které nechránily žádné hradby. Snadná kořist pro postupující Huny. Ve městě stál důležitý kostel, ve kterém působil biskup Lupus, proslulý svou účastí na misi do postrománské Británie před dvaceti lety, a který se proslaví ještě více - v tomto případě nechvalně - v souvislosti s Attilovým příchodem. Hunské jednotky vstoupili do Troyes. Město znamenalo příliš dobrý zdroj zásob, takže kolem něj Hunové nemohli projít jen tak bez povšimnutí. Nepochybně se pustili do drancování, které podnítilo vznik legendy, jež však beznadějně mísí skutečnosti s fikcí. Přesto se často bere jako historicky pravdivá. Podle Lupova oficiálního životopisu biskup zachránil své město a jeho obyvatele tím, že se postavil proti Attilovi. Na jejich setkání měla zaznít proslulá fráze spojovaná s hunským nájezdníkem. Předpokládejme, že ke střetnutí obou mužů skutečně došlo. Nedochovaly se zprávy o tom, jak se Lupus představil, ale pravděpodobně jeho úvodní slova mohla znít takto: „Jsem Lupus, člověk Boží.“ V tom okamžik přišel Attila s ráznou, jednoduchou odpovědí, pronesenou bezvadnou latinou: „Ego sum Attila, flagellum Dei“ - „Já jsem Attila, bič boží.“

Obrázek
Attilův vpád do Galie v roce 451

Nicméně to již nastal Attilův soumrak. Jeho vojskům v Galii se postavil římský velitel Flavius Aetius, někdejší Attilův přítel, spolu se svými spojenci z řad Franků, Vizigótů, Burgundů a četných dalších. Obě vojska se střetla v bitvě „národů“ na Katalaunských polích v červnu roku 451. Zde byl Attila v průběhu dvoudenní bitvy poražen, ale nikoliv rozdrcen. Aetius i když tu možnost měl, ji nevyužil. Potřeboval totiž proti svým současným a jen dočasným spojencům mít Attilovy Huny na té druhé straně misky vah. Attila si byl své porážky dobře vědom. Měl již z koňských sedel připraven val, za kterým chtěl do poslední chvíle bojovat a pak jej zapálit, aby se nepřítel nemohl zmocnit ani jeho těla. Aetius ale rozhodl jinak, což se mělo Římu již o rok později vymstít.

Další podrobnosti k bitvě jsou ZDE:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4587


Vpád Hunů do severní Itálie (452)
Hunové se z bitvy oklepaly poměrně rychle a již v září podnikli menší vpád do římské Ilyrie, aby demonstrovali svou bojeschopnost proti Východořímskému císaři Markianovi, který odmítal platit Hunům tribut slíbený jeho císařským předchůdcem. Na následující rok pak Attila připravil vpád do severní Itálie. Přes Emonu (dnešní Lublaň ve Slovinsku) pronikl do pádské nížiny a dobýval jedno severoitalské město za druhým. Jeho cílem měl být zřejmě Řím v odvetu za neúspěch v Galii z předchozího roku. Nakonec Hunové další svůj postup na jih zastavují z nedostatku potravin a po epidemiích bahenní zimnice a zřejmě i moru, které trápí jejich tábory. K tomu se ještě přidala hrozba římského vojska pod Aetiovým velením, jehož početní stavy doplnil i východořímský císař Marcian. Obě vojska se setkávají na řece Mincius (Mincio), kde Attila s římskými vyjednávači, v jejichž řadách je i papež Leon I. (Lev I. Veliký, pontifikát v letech 440-461), uzavírá dohodu, podle které upustí od dalších tažení. Hunové si mohou ponechat kořist získanou v severní Itálii, ale mají propustit zajatce. Attila souhlasí, ale nakonec propouští pouze římské vojáky. Civilisty si odvádí do otroctví.

Toto setkání papeže a Attily zachytil ve svém obraze vynikající malíř 15. a 16. století Raffael Santi. Raffael podává tuto historickou událost, k níž došlo roku 452 u Mincia, s neobyčejnou kompoziční vyvážeností. Zatímco se papežův mírumilovný průvod ubírá vstříc Attilovým hordám, snášejí se mu z nebe zázračně na pomoc sv. Petr a Pavel s tasenými meči.
Obrázek
Rafaelo Santi – Setkání papeže Lva Velikého s Attilou


Attilova smrt (453)
Také pro rok 453 Attila plánuje další velké tažení, jehož terčem se měla stát Východořímská říše a její vzdorující císař, odmítající platit tribut. Již na podzim roku 452, po svém návratu z Itálie, posílá „Bič Boží“ posly s výhrůžným vzkazem do Konstantinopole, že jeho vojska opětovně zpustoší Thrákii, pokud neobnoví placení tributu. Císař Marcianus se ale nenechal zastrašit a tak hunské poselstvo dopadlo jako již dříve, tedy neúspěchem. Ostatně Attila neutrpěl nemalé ztráty během svých tažení do Galie a Itálie a také jeho renomé, zejména po neúspěchu na Katalaunských polích, značně utrpělo. V době plánování výpravy proti Byzanci si Attila našel čas na svatbu. Jeho nevěstou a sedmnáctou manželkou, se měla stát mladá germánská dívka jménem Ildico. Attila je ale druhý den po svatební noci nalezen ráno v kaluži krvi. Co se přesně té noci stalo, asi již nikdy nezjistíme. Existuje více variant. Jedna z nich je, že Ildico Attilu zabila ukrytým nožem. Asi se chtěla holka vdávat z lásky a ne za stárnoucího náčelníka, kterému táhlo již na padesátku. Nicméně pravděpodobnější verze zní, že byl namol opilý a udusil se vlastní krví, když se mu spustila z nosu.

Takto neslavně skončil jeden z největších válečníků všech dob, kterého se bál celý tehdy známí svět. Ne nadarmo byl v době raného křesťanství zván jako „Bič Boží“. Krátce po jeho smrti byla říše Hunů zničena germánskými Gepidy.

Attila byl údajně pohřben s obrovským pokladem, přičemž jeho tělo bylo uložené do trojité rakve, první ze zlata, druhá ze stříbra a třetí ze železa. Kde hrob hledat nevíme, protože když byl vykopán, nechali Hunové všechny otroky, kteří jej budovaly, povraždit. Nadto pak přes hrob svedli tok řeky (nejčastěji se uvažuje o Tise). Pokud by byl přeci jenom nalezen, má nálezce od jeho otevření odradit nápis „Fulgur conditum“ – zakopaný hrom. Co tato symbolika značí je asi jasné – nechat Attilu odpočívat, nebo jeho temný duch opět postihne Evropu.


Attilovi poradci
Pro zajímavost. Attila namísto někdejších klanových a kmenových poradních vůdců využíval skupinu důstojníků (tzv logádes), kteří byli často nehunského původu, ale Attila si je vybral pro jejich vlastnosti a schopnosti. Mezi ně například patřil Germán Orestes, otec posledního západořímského císaře Romula Augustula. Také Skir Odoaker, který posledního císaře sesadil, pracoval pro Attilu. Tito schopní muži často působili v roli vyslanců, úředníků nebo vojenských velitelů. Díky jejím znalostem a schopnostem vynikala Attilova armáda nad ostatními barbary i v tom, že zvládla složitou techniku obléhacích operací, včetně obléhací techniky. V době, kdy žil Attila ještě v míru se Západním Impériem, obdržel od císaře titul magister militium, tedy vrchní velitel západořímských vojsk.
Obrázek
Římští vyslanci na Attilově dvoře



Zdroje:
• Čornej a koletiv - Dějiny evropské civilizace I. – Praha, Litomyšl 1997
• Čornej, Kučera, Vaníček a kolektiv - Evropa králů a císařů – Praha 1997
• Gárdonyi G. - Ve stínu hunské slávy – Praha 1963
• Honzák, Pečenka, Stellner, Vlčková - Evropa v proměnách staletí – Praha 1997
• Kameník M. – Attila – Praha 1998
• Maxwell-Stuart P.G. - Papežové život a vláda – Praha 1998
• Priscus - Fragmenta Historicorum Graecorum
• Soukup J. - Říše byzantská, Slované a Evropa – Zlín-Kudlov 1999

http://www.artchiv.info/GALERIE/OBRAZ/1 ... tilou.html
http://img293.imageshack.us/i/huns4kf.jpg/sr=1
www.antika.avonet.cz
www.wikipedia.org
www.palba.cz

PříspěvekNapsal: 25/7/2012, 21:50
od matjka
Co pravdy na tom, že by mohl být pohřben na Slovensku?( V roce 1932 prý vedl výzkum pan Štěpán...)

PříspěvekNapsal: 25/7/2012, 22:26
od jmodrak
Áno, hľadal a nenašiel. Hrob môže byť úplne všade v Karpatskej kotline a okolí - v Rakúsku, Morave, Slovensku, Maďarsku, Zakarpatskej Ukrajine, Rumunsku, Srbsku, Chorvátsku, Slovinsku a možno aj Bulharsku, Čechách, Poľsku.

Re: Attila „bič Boží“ velekrál Hunů (434-553)

PříspěvekNapsal: 28/7/2012, 14:41
od kacermiroslav
Spíše by se dal Attilův hrob hledat na území dnešního Maďarska. Přeci jenom jeho tělo by asi nevozili po nezdařené svatební noci kdoví kolik dní daleko (to by s ním asi jen tak nikdo nevydržel, jak by se rozkládal:-) Takže podle mě to zase až tak daleko od hlavního sídla být nemohlo.

Re: Attila „bič Boží“ velekrál Hunů (434-553)

PříspěvekNapsal: 28/7/2012, 17:32
od jmodrak
Attilu určite zabalzamovali a prevážali v truhlách. Proti "Dunajskej a Tiszkej teorii" je sama príroda a logika. Zrejme si historici s " historickou empatiou" ako je u nich zvykom zjednodušili prácu. Keď tak by som skutočne hľadal je ho hrob v takej polohe, kde ho hľadal Štepan, ale ako som písal, môže to byť hocikde v danej oblasti.

Re: Attila „bič Boží“ velekrál Hunů (434-553)

PříspěvekNapsal: 29/7/2012, 23:18
od kacermiroslav
Nakolik Hunové, jakžto stepní národ znali balzamování? nebylo balzamování v rozporu s jejich vírou? Nebyl by jejich velekrál pohřben podle tradic?

Re: Attila „bič Boží“ velekrál Hunů (434-553)

PříspěvekNapsal: 30/7/2012, 00:06
od jmodrak
Attila bol možno Hun výzorom, ale dušou rimanom - civilizovaným. K pochovávaniu Hunov - Huni ako stepný národ pochovávali v mohylách s darmi a zbraňami bojovníka. Takže vlastne cely pohreb v truhlach a zakopanie do zeme atď. je mimo klasických tradícii. Ale tento prerod tradícii nie je zvláštny, skôr potvrdzuje ostatne poznatky o usadzovaní stepných nomádov. Attilov dedo, ktorý prvý vstúpil do služieb Ríma a dosiahol podľa dnešných merítok generálsku hodnosť, bol možno pochovaný podľa tradícii, ale je ho otec, vlastne už syn rímskeho generála, už asi nie a sám Attila bol už možno kresťan, aj keď možno ariansky, rovnako ako väčšina húnskej elity a ich spojencov. Jednoducho vtedy ako dnes preberala elita spôsoby vyspelejšej kultúry a žila na úrovni. Podobne "rušenie " tradícii možno vidieť u každeho národa a kmeňa. Keltmi počínajúc, cez Germánov, Trakov, Dákov, Slovanov a Maďarov atď.