Hamilkar Barkas (275-228 př.Kr.)

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav, Thór, Hektor

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Hamilkar Barkas (275-228 př.Kr.)

Příspěvek od kacermiroslav »

HAMILKAR BARKAS (* kolem 275 př.Kr. - + 228 př.Kr.)
vojevůdce a politik
Kartágo (severní Afrika)
Obrázek

Starověký Řím od svého bájného založení v roce 753 př. Kr. až po pád západní části v roce 476 (východní byla zničena až roku 1453) vedl desítky, možná stovky konfliktů, v kterých padli statisíce, možná milióny mužů na obou stranách. Ale jen některé z těchto konfliktů v dlouhých dějinách Říma přímo ohrožovali jeho existenci. A ty, které se stali takto smrtelnou hrozbou pro Řím, pak z mysli Římanů po celá staletí nemohla vymizet. Mezi jména, která Římané s hrůzou skloňovali ještě po staletích, byla jména tří kartaginských vojevůdců, která jako náhodou všechna začínala písmenem „H“, Hannibal, Hasdrubal a Hamilkar. Jako prvního si představíme vojevůdce Hamilkara, otce slavného Hannibala.

Hamilkar Barkas (punsky ḥmlqrt, což znamená „bratr Melkarta“) byl kartaginský politik a vojevůdce, který položil základy koloniální říše Kartága na Pyrenejském poloostrově. Proslul jako vynikající vojevůdce, který se účastnil první punské války s Římem, potlačil povstání žoldnéřů v severní Africe a dobyl velkou část Hispánie (dnešní Španělsko a Portugalsko). Od Římanů obdržel přezdívku „blesk“ (punsky „Baraq“) za své rychlé a nečekané akce. Jeho schopnosti v mnohém zdědili synové Hasdrubal, Mago a především Hannibal (kromě synů měl Hamilkar i tři dcery). Mnohé se od něho naučili i četní jeho stoupenci jako Hasdrubal zvaný Sličný. Po Hamilkarovi a jeho příjmení, jsou jeho potomci i stoupenci označováni jako Barkasovci.

O jeho původu a mládí toho bohužel příliš mnoho nevíme, stejně jako přesně neznáme ani datum jeho narození. To se pohybuje v rozptylu od roku 285 až do roku 270 př.Kr. (podle typu zdroje). Neznáme ani jména jeho rodičů, u kterých se předpokládá, že pocházeli z Kyrenaiky (dnešní Lýbie) a patřili k rodové aristokracii. Z propadliště dějin vystoupil až v samém závěru první punské války (264 – 241 př.Kr.). Ve válce šlo především o to, kdo bude držet ve svých rukou Sicílii, která do té doby náležela do sféry vlivu námořní velmoci Kartága. Dobyvačný Řím ale zahájil válku úspěšně a opanoval většinu Sicílie včetně významných měst jako Messana (Mesina), Akragás (Agrigento) a Panormos (Palermo). Nicméně malou západní část ostrova stále drželi Kartáginci ve svých rukách. Řím s tím nemohl být spokojen a proto na počátku 40. let 3. století přistoupil k obléhání měst Lilybaeum (dnešní Marsala) a Drepanon (dnešní Trapani). Jelikož Kartágo mělo stále silné námořnictvo, bylo schopno města podporovat z moře. V roce 249 př.Kr. se římský konzul Publius Claudius Pulcher pokusil zamezit přísunu potravin, v námořní bitvě byl ale u Drepana poražen kartaginským admirálem Adherbalem. Další konzul, Lucius Junius Pullus, přišel o svoji flotilu v bouři, i přesto se mu podařilo zmocnit se strategicky významné pevnosti na hoře Eryx, nedaleko Drepana, čímž izoloval přístavy od zbytku ostrova. Nicméně Kartágo nevyužilo situaci, kdy Řím přišel o značnou část svých námořních sil, a nepokusilo se o výsadek, kterému by Římané nedokázali zabránit. To byl zřejmě klíčový moment celé první punské války. Z patové situace ale nakonec těžil Hamilkar, který své schopnosti poprvé předvedl již roku 247 př. Kr (tedy ve značně mladém věku), když podnikl překvapivý nájezd na pobřeží Itálie. O Rok později již udeřil do římského týlu na Sicílii, když se jeho vojsko vylodilo západně od Panormu (Palerma). Následně Kartáginci obsadili horu Heirkte (severozápadně od Palerma) odkud další tři roky napadali římské oddíly v Palermu a jeho okolí. Občas si ale troufli i na delší nájezdy až na Kúry nebo Katana (dnešní Catania). Po třech letech nájezdů se Hamilkar roku 244 př.Kr. rozhodl napadnout římské pozice na hoře Oryx, která pak padla do jeho rukou. Obležení Drepana se mu ale prolomit nepodařilo. Po předchozích neúspěších to byl první karzáginský vojevůdce, které Římany porážel všude, kam přišel. Tím si samozřejmě v domovském Kartágu získal značnou popularitu.
Obrázek
starověká Sicílie

Kartágiňan Hamilkar, příjmením Barkas, byl otcem Hannibalovým. Jsa ještě mlád, zahájil svou vojevůdcovskou kariéru velením vojsku na Sicílii v první punské válce – ovšem už téměř na jejím konci. I když se před jeho příchodem vedlo Kartágiňanům špatně na moři i na souši, tam, kde byl on sám osobně přítomen, nikdy neustoupil nepříteli ani mu nedal možnost způsobit nějakou škodu. Naopak, kdykoliv se nabídla příležitost, sám doráží často na nepřítele a vždy odešel jako vítěz. Tak se stalo, že když Punové ztratili na Sicílii téměř všechno, on hájil Oryx tak úspěšně, že by se zdálo, že se tu válka ani nevede. Mezitím se Kartágiňané, poraženi v námořní bitvě u Aratských ostrovů římským konsulem Gaiem Lutatiem, rozhodli skončit válku a jednání o mír svěřili úsudku Hamilkarově. Ten sice planul touhou po válce, přece však usoudil, že je třeba snažit se o mír, neboť věděl, že vlast vyčerpaná nadměrnými výdaji není s to dále snášet nezdary války. Avšak jednal o mír tak, že ihned v mysli plánoval zahájit válku, jakmile se jen síly trochu obnoví, a stíhat Římany zbraněmi, dokud by buď svou silou nezvítězili, anebo by byli poraženi a vzdali se. S tímto záměrem uzavřel mír, přičemž projevil při jednáních takovou opovážlivost, že když Catulus prohlásil, že neskončí s válkou dříve, dokud on a jeho lidé, kteří drželi Oryx, nevydají zbraně a neopustí Sicílii, prohlásil, že jeho vlast může podlehnout, i on sám že raději zahyne, než aby se vrátil domů s takovou pohanou: neslučuje prý se s jeho povahou, aby vydal nepřátelům zbraně, které mu dala vlast proti nim. Catulus ustoupil jeho zarputilosti.
(Zdroje: Kolektiv – Antické válečné umění – str. 131-132 - Praha 1977

Přestože byla Hamilkarova činnost na Sicílii více než úspěšná, nepodařilo se mu se sílami, které měl k dispozici, změnit poměr sil. Římané navíc začali budovat nové loďstvo, které by se Kartágu mohlo postavit v boji a odříznout tak obléhaná města od moře. Tím by byl pád Sicílie zpečetěn. V roce 242 př.Kr. sena 200 římských lodí vedených konzulem Gaiem Lutatiem Matulou vypravilo směr Dřepáno. Přestože římský útok nebyl zcela úspěšný, podařilo se jim narušit zásobování měst. Kartágo tak bylo nuceno v březnu 241 př.Kr. vyslat k sicilským břehům svou flotilu, která ale Římanům v bitvě u Aratských ostrovů podlehla. Tím byl osud punských měst na Sicílii zpečetěn. Protože se Kartágo chtělo vyhnout ponižující kapitulaci, pověřil senát Hamilkara mírovým vyjednáváním. Ten tento úkol přehrál na svého podřízeného Lilybaea. Výsledná smlouva nakonec nebyla až tak ponižující, jak by se podle výsledků války mohlo zdát. Kartágo sice přišlo o celou Sicílii, muselo vydat všechny válečné zajatce a bylo donuceno zaplatit vysoké válečné reparace (s původní výši římské lidové shromáždění nesouhlasilo a navýšilo jej, stejně jako požadovalo odevzdání několika menších ostrovů kolem Sicílie). Ale udrželo si své postavení námořní velmoci a své kolonie v Hispánii.

Když Hamilkar přišel do Kartága, poznal, že poměry ve státě jsou velmi odlišné od toho, več doufal. Neboť v důsledku dlouhého trvání nešťastné války v cizině vzplála tak vážná vnitřní válka, že Kartágo nebylo nikdy v takovém nebezpečí – kromě toho okamžiku, kdy bylo s konečnou platností zničeno. Vzbouřili se žoldnéři, kteří byli stavěni proti Římanům; bylo jich dvacet tisíc. Ti postavili celou Afriku proti Kartágu a dobývali samotné město. Tyto nesnáze natolik poděsily Puny, že dokonce žádali pomoc od Římanů a obdrželi ji. Ale nakonec, když už byli téměř přivedeni k zoufalství, jmenovali Hamilkara vrchním velitelem. Hamilkar nejen zatlačil nepřátelé od hradeb Kartága, třebaže jejich počet stoupl na sto tisíc, ale také je sehnal na místo, kde sevřeni v úzké soutěsce zahynuli, většina spíše hladem, než mečem. Všechna města, která odpadla, mezi nimi Utiku a Hippona, nejpevnější města v celé Africe, získal opět pro svou vlast. A nebyl tím spokojen. Rozšířil dokonce hranice kartaginských držav, v celé Africe zajistil takový mír, že se zdálo, jako by v ní dlouhá léta nebyla žádná válka. Když skončil tyto akce ke své spokojenosti, maje důvěru v sebe a nenávist vůči Římanům, prosadil ve snaze najít snáze důvod k válce, aby byl v čele vojska poslán do Hispánie. Vedl tam s sebou i syna Hannibala, tehdy devítiletého. Kromě toho byl s ním urozený a vzhledný mladý muž, Hasrubal, o němž někteří prohlašovali, že byl Hamilkarem milován hanebněji, než se slušelo. Nemohli totiž chybět nactiutrhači tak velkému muži. Tak se stalo, že „správce mravů“ zakázal Hasdrubalovi pobývat s Hamilkarem. Hamilkar mu dal za manželku svou dceru, protože podle kartaginských obyčejů nemohl být tchán zbaven společnosti svého zetě. O hasdrubalo jsem se zmínil proto, že po zavraždění Hamilkarově stál on včele vojska, vykonal velké činy a byl první, kdo podplácením podlomil starobylé mravy Karbinců. Po jeho smrti se vrchním velitelem stal volbou vojska Hannibal. Hamilkar poté, co překročil moře a přišel do Hispánie, vykonal s přízní Štěstěny velké skutky. Podrobil mocné a bojové kmeny a obohatil celou Afriku koňmi, zbraněmi, lidmi, penězi. Když uvažoval o přenesení války do Itálie, padl v bitvě proti Výtonům v devátém roce svého pobytu v Hispánii. Jeho trvalá nenávist proti Římanům byla, jak se zdá, hlavní příčinou druhé punské války, neboť Hannibal, jeho syn, byl stálými otcovskými prosbami dohnán k tomu, že chtěl raději zahynout, než aby nezměřil své síly s Římany.
(Zdroje: Kolektiv – Antické válečné umění – str. 132-133 - Praha 1977

Jelikož bylo Kartágo donuceno platit válečné reparace, nedostávalo se mu potřebného finančního obnosu k vyplacení svých vlastních žoldnéřů. To vedlo k povstání této nesourodé skupiny tvořené převážně Řeky, Ibery, Galy, Libyjci a vojáky z baleárských ostrovů. Pod vedením někdejšího latinského (italského) otroka Spendia a Libyjce Matha, vyrazilo žoldnéřské vojsko směr Kartágo. Senát vyslal k vojsku delegaci, která ale byla rebely zajata a její členové pak našli krutou smrt mučením. Situace se dále vyhrocovalo, protože se k žoldnéřům přidali i četné domorodé kmeny. Všichni pak společně oblehli významné město Utica. Na pomoc byl z Kartága vyslán vojevůdce Hanno Veliký s věrnými jednotkami, které ale byli v následném boji s rebely poraženi. Poslední nadějí Kartága se tak stal Hamilkar Barkas. Tomu se nakonec žoldnéřské vojsko s domorodci podařilo v bitvě u řeky Bagrades (Medarda) porazit a jal se pronásledovat vůdce Spendia. Kromě toho se Hamilkar pokoušel žoldnéřské povstání potlačit i mírovou cestou, ale Spendius nechal všechny zajatce popravit. Není asi třeba zdůrazňovat, že Hamilkar začal jednat neméně krutě a tak krev tekla proudem na jedné i druhé straně. Obležené město Utica padlo do rukou rebelů a tím byla otevřena cesta na Kartágo. Bez námořnictva, které by hlavní město odřízlo od moře, se ale rebelům Kartágo dobýt nepodařilo. Mezitím ale Hamilkar porazil Spendia a byl zároveň Senátem jmenován hlavním velitelem vojsk. Mohl se tak svobodněji rozhodovat, jak proti povstalcům zakročit. První na řadě byl pokus prolomit obležení Kartága, v kterém mu ale zabránil Matho. V zimě 239/238 př.Kr. Kartáginci reorganizovali svou armádu a na jaře Hamilkar a Hanno zaútočili na povstalecké pozice. Podařilo se je postupně vytlačit na jih k městu Leptis Minor. Zde také došlo k rozhodují bitvě, v niž byl Matho a jeho muži poraženi.

Během žoldnéřského povstání, které otřáslo základy Kartága, byly Punové podporování Římany. Když se ale konflikt chýlil ke konci, rozhodl se Řím obsadit Sardínii a to na základě předchozí mírové smlouvy, která nepřesně specifikovala, jaké ostrovy kolem Sicílie musí Kartágo opustit. Tímto podvodem se tedy Řím zmocnil dalšího významného území s vědomím, že oslabené Kartágo s tím není schopno v této době nic podniknout. Nicméně Sardinie byl v držení dalších rebelujících žoldnéřů, kteří po porážkách v Africe očekávali, že nyní přijdou na řadu oni. Proto se obrátili na Řím a požádali jej o pomoc. Ten rád vyhověl a ostrov obsadil svým vojskem.

Kartáginci samozřejmě proti obsazení Sardinie protestovali a tak jím Řím vyhlásil válku. Předchozími konflikty zdeptaná africká velmoc nebyla válku schopná vést, a proto musela obratem požádat o mír. Nenasytný Řím si pak na Kartágu vynutil vydání kromě Sardinie i Korsiku a zaplacení 1.200 talentů stříbra (1 talent = cca 27 kg).

Ožebračené Kartágo muselo rezignovat na budování námořních sil a rozhodlo se raději pro expanzi po souši, která by opět naplnila pokladnice. V názorech, kam vést výboje se ale velitelé rozcházeli. Hanno preferoval výboje v Africe v dosahu domovských základen. Hamilkar pak navrhoval Ibérii (Pyrenejský poloostrov). V tomto měl podporu svého zetě Hasdrubala Sličného, který měl značný vliv na kartaginský senát. Často se uvádí, že Hanno a jeho výboje pouze posilovali postavení velkých vlastníků pozemků, zatímco Hamilkar s Hasdrubalem jednali v zájmu obyčejných lidí.

K uskutečnění svých záměrů v Ibérii si Hamilkar s sebou v roce 237 př.Kr. vzal Hasdrubala i všechny své tři syny. Kartaginské vojsko se vylodilo v Gadesu (Cádiz), odkud započalo dobývání Pyrenejského poloostrova. Především jižní oblast (dnešní Andalusie) byla považována za mimořádně úrodnou a bohatou na těžbu stříbra. Hamilkar zřejmě uvažoval, že s bohatstvím z Ibérie bude schopen znovu otevřít válku s nenasytným Římem, který je v posledních jednáních opakovaně zradil. Podporu v Kartágu měl Hamilkar znovu v osobě svého zetě, který se po úvodu tažení vrátil zpět, aby zde dohlížel na příjem bohatství, které začalo z Ibérie proudit.

Boužel přesně nevíme, jak celé tažení probíhalo, ale dá se předpokládat, že Kartáginci postupovali podél údolí řeky Guadalquivir. Následně založili jako svou stálou základnu město Leuka Akra (zřejmě dnešní Alicante). Římanům ale neušla přítomnost Kartáginců na pevnině a poslali v roce 231 př. Kr. k Hamilkarovi své vyslance. Ty vojevůdce ujistil, že výboje nejsou v žádném případě namířené proti zájmům Říma, ale jsou vedeny ve snaze zajistit zlato a stříbro k placení reparací, ke kterým se Kartágo po uzavření první punské války zavázalo. Římané se tedy rozhodli nezasahovat.

V roce 228 př. Kr. ale došlo k neštěstí. Hamilkar se pokusil ovládnout přístav Helike (Elche). Město bylo v obležení, ale Iberové obdrželi posily, které Kartágince donutili k ústupu. Hamilkar pak při překračování dravé řeky utonul. Tím Kartágo přišlo o výraznou postavu ve svých dějinách, která ještě mohla během druhé punské války (218-201 př.Kr.) nadělat Římanům obrovské škody. Bez nadsázky pak můžeme prohlásit, že bez bohatství z Ibérie, které Hamilkar a Hasdrubal Sličný (+ 221 př.Kr.) pro Kartágo zajistili, by tato druhá válka s Římem nemohla nikdy vzniknout.

Co se Hamilkarova osobního života týče, tak jak jsem psal v úvodu, zplodil tři vynikající syny, bez kterých by zřejmě druhá punská válka ani nemohla existovat a kromě nich ještě tři dcery. Antický autor se pak zmiňuje o jeho až nepřirozeně velkém zájmu o svého zetě Hasdrubala Sličného. Mohlo se jednat o velice vroucí přátelství, nebo homosexuální platonickou lásku, nebo rovnou vztah. Která z variant je pravdivá se asi nedozvíme. V každém případě homosexualita v té době, v kulturách jako Řecko nebo Řím, nebyla zase až tak výjimečná. Krásným příkladem nám může posloužit asi nejslavnější vojevůdce starověku Alexandr Makedonský.


Zdroje:
• Kolektiv – Antické válečné umění – Praha 1977
• Kolektiv – Encyklopedie antiky – Praha 1974
• Kolektiv – Slovník antické kultury – Praha 1974
• Kolektiv – Starověký Řím – Praha 1958
• Richter Stanislav – Kartágo – Praha 1975
http://www.answers.com/topic/hamilcar-barca
http://www.cestovani-tunisko.cz/hamilkar-barkas/
www.wikipedia.org
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Ostatní národy“