HANNIBAL BARKAS (*247 - +183 př.Kr.) „Hannibal ante portas&q

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav, Thór, Hektor

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

HANNIBAL BARKAS (*247 - +183 př.Kr.) „Hannibal ante portas&q

Příspěvek od kacermiroslav »

HANNIBAL BARKAS (* 247 - + 183 př.Kr.) - „Hannibal ante portas“
Vojevůdce, stratég a politik
Kartágo (severní Afrika)


Obrázek
Hannibalova mramorová busta z Capuy (Zdroj: www.wikipedia.org)

V nebezpečí projevoval největší odvahu a přímo uprostřed ohrožení vyznačoval se svrchovanou rozvahou. Žádná námaha nedokázala zdolat jeho tělo, žádným útrapám se nepodařilo zlomit jeho ducha. Byl stejně otužilý vůči horku jako vůči zimě, jedl a pil, jak si toho žádala přirozenost, a mez jeho nasycení neurčovala chuť labužníka. Hodiny bdění a spánku mu nediktoval den nebo no; odpočinku věnoval prostě čas, který mu zbyl po vyřízení záležitostí, a nepřivolával si ho ani měkkým lůžkem, ani tichem. Mnozí ho často spatřili, jak leží na zemi, přikryt vojenským pláštěm, mezi hlídkami a předními strážemi. Oděvem se nikterak nelišil od oblečení svých druhů; zato za podívanou stály jeho zbraně a koně. Mezi jezdci stejně jako mezi pěšáky byl daleko nejlepší: první se hnal do boje, poslední opouštěl vřavu svedeného zápasu. Tyto jeho znamenité mužné vlastnosti našly svou protiváhu v stránkách povahy nesmírně špatných. Byl nelidsky krutý, věrolomnější, než bývají Punové, neměl smysl pro pravdu, nic mu nebylo svaté, neznal bázně bohy, nedal se vázat žádnou přísahou, neplatilo pro něj svědomí. S tímto nadáním k vynikajícím přednostem i charakterovým kazům sloužil po tři léta pod vojevůdcem Hasdrubalem a nezanedbal nic, čemu by se mohl budoucí velký vojevůdce naučit z vlastní zkušenosti nebo od druhých.
(Zdroje: Livius – Dějiny IV. – str. 20-21 – Praha 1973)

Tak takto nějak Hannibala charakterizoval římský historik Titus Livius (59 př.Kr. – 17 po Kr.), tudíž jeho hodnocení musíme brát s jistou rezervou, jakožto od zástupce národa/impéria, pro kterého Hannibal představoval nepřítele státu číslo jedna.

Punské války mezi Římem a Kartágem svedli proti sobě celou řadu vojevůdců na jedné i druhé straně. Na straně Kartága jsme se v prvním povídání seznámili s Hamilkarem Barkasem v druhém pak s jeho synem Hasdrubalem. Řekli jsme si, že Řím poznal během první a druhé punské války hned tři kartaginské vojevůdce, jejichž jména začínali písmenem „H“. Hamilkar, jeho syn Hasdrubal a další Hamilkarův syn Hannibal (samozřejmě těch vojevůdců na písmeno „H“ bylo v Kartágu více, Hanno, Hasdrubal Boiotarch, Hasdrubal Gisco atd.). Ten byl po celá staletí existence starověkého Říma pokládán za největšího nepřítele tohoto Impéria, jehož dějiny podle legendy započaly roku 753 př. Kr. a skončili jeho pádem (západní poloviny Říše) v roce 476.

Jakožto prvorozený syn slavného Hamilkara Barkase (*cca 275 - +228), vojevůdce a senátora, byl Hannibal (*247) předurčen stát se jeho nástupcem a také jeho výchova tomu byla plně podřízena (jeho matka pocházela z Ibérie, dnešní Španělsko). Už jako malý devítiletý chlapec se účastnil otcových tažení do Hispánie (dnešní Španělsko), kde se od něho učil vše potřebné ve válečném řemeslu. Ve svých deseti letech zvládal věci, které se očekávali od mnohem starších mladíků/mužů. Je mimořádně vnímavý, inteligentní, nebojácný. Svému otci pak při slavnostní návštěvě Baalová chrámu v Kartágu slibuje…“Přísahám, že jakmile mi to věk dovolí…ohněm a mečem určím osud Říma“ . Nicméně mnoho nechybělo, a Hannibala vůbec nemuselo být. Kartaginští bohové byly totiž značně krvelační a tak si jejich kněží vyžadovali živé zápalné oběti v podobě novorozenců, nejraději pak prvorozených synů. Hannibal měl to štěstí, že jeho otec pocházel z velice bohaté a vlivné rodiny. Dítě, které za živa místo něho upálili, samozřejmě takové štěstí nemělo. Pocházelo zřejmě od otroků nebo chudých rodičů.

Obrázek
Mapa druhé punské války, včetně přechodu Hannibalova a později Hasdrubalova přes Alpy (Zdroj: www.wikipedia.org)

Kromě Hannibala, který byl nejstarším, se Hamilkarovi narodili ještě dva synové (Hasdrubal Barkas a Mago), kteří rovněž zasáhli do průběhu druhé punské války a tři dcery (někdy jsou uváděny jen dvě). Dcery ale strávili na rozdíl od bratrů, doprovázejících jejich otce, většinu svého života v Kartágu. Hannibal spolu s bratry byl vzděláván spartským učitelem a filozofem Sosylosem. Pokud někdo z vás viděl film „300: bitva u Thermopyl“, tak si asi dokáže představit, jaké nároky měl spartský učitel na své žáky. Kromě vlastního jazyka tak Hannibal ovládal i řečtinu (a zřejmě i další jazyky, Iberštinu, možná Latinu, čemuž bych se po jeho 16 letech v Itálii nedivil), což se mu na „stará“ kolena hodilo, když pobýval ve východních zemích v azylu. Některé zdroje uvádí, že Hannibal ovládal celkem sedm jazyků.

Otec mu jako dědictví zanechal nenávist k Římanům a on ji v sobě živil tak dalece, že dříve se zbavil svého života než jí. Ba dokonce, když byl vyhnán z vlasti a odkázán na cizí pomoc, nikdy nepřestal – třeba v duchu – s Římany válčit.
(Zdroje: Kolektiv – Cornelius Nepos - Antické válečné umění – str. 134 - Praha 1977)

Povstání žoldnéřů
Jelikož bylo Kartágo donuceno platit válečné reparace, nedostávalo se mu potřebného finančního obnosu k vyplacení svých vlastních žoldnéřů. To vedlo k povstání této nesourodé skupiny tvořené převážně Řeky, Ibery, Galy, Libyjci a vojáky z baleárských ostrovů. Pod vedením někdejšího latinského (italského) otroka Spendia a Libyjce Matha, vyrazilo žoldnéřské vojsko směr Kartágo. Senát vyslal k vojsku delegaci, která ale byla rebely zajata a její členové pak našli krutou smrt mučením. Situace se dále vyhrocovalo, protože se k žoldnéřům přidali i četné domorodé kmeny. Všichni pak společně oblehli významné město Utica. Na pomoc byl z Kartága vyslán vojevůdce Hanno Veliký s věrnými jednotkami, které ale byli v následném boji s rebely poraženi. Poslední nadějí Kartága se tak stal Hamilkar Barkas. Tomu se nakonec žoldnéřské vojsko s domorodci podařilo v bitvě u řeky Bagrades (Medarda) porazit a jal se pronásledovat vůdce Spendia. Kromě toho se Hamilkar pokoušel žoldnéřské povstání potlačit i mírovou cestou, ale Spendius nechal všechny zajatce popravit. Není asi třeba zdůrazňovat, že Hamilkar začal jednat neméně krutě a tak krev tekla proudem na jedné i druhé straně. Obležené město Utica padlo do rukou rebelů a tím byla otevřena cesta na Kartágo. Bez námořnictva, které by hlavní město odřízlo od moře, se ale rebelům Kartágo dobýt nepodařilo. Mezitím ale Hamilkar porazil Spendia a byl zároveň Senátem jmenován hlavním velitelem vojsk. Mohl se tak svobodněji rozhodovat, jak proti povstalcům zakročit. První na řadě byl pokus prolomit obležení Kartága, v kterém mu ale zabránil Matho. V zimě 239/238 př.Kr. Kartáginci reorganizovali svou armádu a na jaře Hamilkar a Hanno zaútočili na povstalecké pozice. Podařilo se je postupně vytlačit na jih k městu Leptis Minor. Zde také došlo k rozhodují bitvě, v niž byl Matho a jeho muži poraženi.

Obrázek
Kartágo (zdroj: www.wikipedia.org)

Během žoldnéřského povstání, které otřáslo základy Kartága, byly Punové podporování Římany. Když se ale konflikt chýlil ke konci, rozhodl se Řím obsadit Sardínii a to na základě předchozí mírové smlouvy, která nepřesně specifikovala, jaké ostrovy kolem Sicílie musí Kartágo opustit. Tímto podvodem se tedy Řím zmocnil dalšího významného území s vědomím, že oslabené Kartágo s tím není schopno v této době nic podniknout. Nicméně Sardinie byl v držení dalších rebelujících žoldnéřů, kteří po porážkách v Africe očekávali, že nyní přijdou na řadu oni. Proto se obrátili na Řím a požádali jej o pomoc. Ten rád vyhověl a ostrov obsadil svým vojskem.

Kartáginci samozřejmě proti obsazení Sardinie protestovali a tak jím Řím vyhlásil válku. Předchozími konflikty zdeptaná africká velmoc nebyla válku schopná vést, a proto musela obratem požádat o mír. Nenasytný Řím si pak na Kartágu vynutil vydání kromě Sardinie i Korsiku a zaplacení 1.200 talentů stříbra (1 talent = cca 27 kg).


Invaze do Ibérie (Hispánie)
Ožebračené Kartágo muselo rezignovat na budování námořních sil a rozhodlo se raději pro expanzi po souši, která by opět naplnila pokladnice. V názorech, kam vést výboje se ale velitelé rozcházeli. Hanno preferoval výboje v Africe, v dosahu domovských základen. Hamilkar pak navrhoval Ibérii (Pyrenejský poloostrov). V tomto měl podporu svého zetě Hasdrubala Sličného, který měl značný vliv na kartaginský senát. Často se uvádí, že Hanno a jeho výboje, pouze posilovali postavení velkých vlastníků pozemků, zatímco Hamilkar s Hasdrubalem jednali v zájmu obyčejných lidí.

K uskutečnění svých záměrů v Ibérii si Hamilkar s sebou v roce 237 př.Kr. vzal Hasdrubala i všechny své tři syny. Obzvláště nejstarší Hannibal se tak od otce mohl učit přímo v praxi při dobývání Ibérie. Když bylo Hannibalovi 19 let, došlo v rodině k neštěstí. V roce 228 př.Kr. se Hamilkar pokusil ovládnout přístav Helike (Elche). Město bylo v obležení, ale Iberové obdrželi posily, které Kartágince donutili k ústupu. Hamilkar pak při překračování dravé řeky utonul. Tím Kartágo přišlo o výraznou postavu ve svých dějinách, která ještě mohla během druhé punské války (218-201 př.Kr.) nadělat Římanům obrovské škody. Bez nadsázky pak můžeme prohlásit, že bez bohatství z Ibérie, které Hamilkar a Hasdrubal Sličný (+ 221 př.Kr.) pro Kartágo zajistili, by tato druhá válka s Římem nemohla nikdy vzniknout.

Tedy v tom věku, který jsem uvedl, odešel s otcem do Hispánie. Po otcově smrti, když na jeho místo nastoupil Hasdrubal [Sličný], stal se Hannibal velitelem jízdy. Když byl Hasdrubal zabit, zvolila jej armáda za vrchního velitele. Jeho volba byla pak oficiálně schválena v Kartágu, když se tam zpráva o ní dostala. Tak se stal Hannibal – nebylo mu ještě ani dvacet pět let – vrchním velitelem a v příštích třech letech podrobil si silou zbraní všechny hispánské kmeny, násilím dobyl Sagunta, města, které mělo spojeneckou smlouvu s Římem, a připravil tři velké armády. Jednu z nich poslal do Afriky, druhou v čele s bratrem Hasdrubalem zanechal v Hispánii, třetí vedl s sebou do Itálie. Překročil srázy Pyrenejí; kamkoliv vkročil, bojoval se všemi domorodci a ze všech střetnutí vyšel vítězně.
(Zdroje: Kolektiv – Cornelius Nepos - Antické válečné umění – str. 135 - Praha 1977)

Z malého chlapce vyroste muž, který dělá čest své rodině a kterému jsou bohové při jeho počínání dobře naladěni. Ostatně jeho jméno se dá přeložit jako „Přízeň (milost) boha Baala“ . Po smrti svého otce se v rozmezí 19 až 29 let života z Hannibala stal jeden z nejvlivnějších mužů Kartága, který měl této africké říši navrátit její lesk, slávu a bohatství, o které byla Římem připravena během první punské války. Ovšem na druhou stranu, tam kde je moc a sláva, tam je i závist. V případě Hannibala byla ta závist v podobě mocného politika Hanna II. Velikého (+ kolem 193 př.Kr.), který proti němu brojil, kde se jen dalo. Své bojové „ostruhy“ si Hannibal vysloužil jako velitel jízdy během bojů proti Iberům ve vojsku Hasdrubala zvaného Sličný (zeť Hannibalova otce, tudíž Hannibalův strýc), který po Hamilkarovi převzal velení v Iberii. Hasdrubal Sličný založil v Ibérii město Nové Kartágo (dnešní Cartagena) a dal vzniknout skutečné „říši Barkasů“ (Ibérie, Baleárské ostrovy). V roce 226 př.Kr. Hasdrubal s Římany uzavírá významnou smlouvu o rozdělení Hispánie (Ibérie) na sféry vlivu. Na sever od řeky bylo panství Římanů, na jih Kartáginců. V roce 221 př.Kr. ale tento prozíravý vojevůdce a politik umírá rukou iberského otroka. Nitky vraždy vedou údajně až do Kartága. Nikomu se ale nic nepodaří prokázat, stejně jako motiv vraždy zůstává utajen.


Hannibal velitelem
Nástupcem Hasdrubala Sličného v Hispánii se měl stát tehdy teprve pětadvacetiletý Hannibal. Proti tomu ale v Kartágu ostře vystoupil Hanno Veliký, který se údajně obával příliš velké moci rodiny Barkasů. Nicméně s podporou politických spojenců z Kartága, byl Hannibal nakonec ve své hodnosti potvrzen. Během následujících dvou let ukončil podmanění Hispánie, když se mu mimo jiné v bitvě na řece Tajo podařilo porazit výrazně početně silnějšího nepřítele. Římané sledovali s obavami vzrůstající moc Kartága na jih od hraniční řeky Ebry a počínání si mladého Hannibala. Proto se rozhodli uzavřít spojeneckou smlouvu s městem Saguntum, které leželo jižně od Ebra a prohlásili jej za svůj protektorát. Tím porušili podmínky smlouvy, kterou uzavřeli s Hasdrubalem Sličným ohledně rozdělení sféry vlivu v Hispánii. Hannibal neváhal Saguntum oblehnout. Po osmi měsících obležení, město roku 219 př.Kr. padlo. Jeho obyvatelstvo nechal Hannibal zmasakrovat jako odstrašující příklad pro další případné spojence Říma. Římský senát na to reagoval žádostí o vydání Hannibala do jejich rukou. Jelikož tento jejich požadavek senát v Kartágu odmítl, bylo otázkou, kdy vypukne válka. Římský vyslanec prý Punům nabídl mír nebo válku. Kartáginci mu odpověděli, ať sám vybere. Říman vybral válku. Řím si byl totiž jistý svou převahou, což se ale mělo brzy ukázat jako chybný předpoklad.

Díky bohatství, které do Kartága plynulo z Hispánie, zajištěné Hamilkarem, mohl jeho syn o pár desetiletí později postavit obrovskou armádu o sto tisících mužích. Toto vojsko pak mělo podle smělého Hannibalova plánu přenést boj na území Říma, a zasadit nepříteli tak smrtelný úder. V dubnu roku 218 př. Kr. vykročila tato armáda z Nového Kartága směr Pyreneje a dále přes Alpy do Itálie. Po překročení hraniční řeky Ebro, si Hannibal uvědomil, že Hispánie odvedením všech mužů, přišla o svou ochranu. Proto poslal zpět svého bratra Hasdrubala Barkase s asi 40.000 muži a část vojska odeslal i do Afriky, aby bránili Kartágo proti africkým nepřátelům nebo případnému římskému protiútoku. Pyreneje se Hannibalovým mužům i válečným slonům (37 slonů), které s sebou vzal, podařilo překročit relativně snadno. V Galii ale na Kartágince čekali místní, nepřátelsky naladěni Keltové. Hannibalovi se je ale podařilo přesvědčit, že jeho výprava má úplně jiný cíl. Tak se mu podařilo v míru projít přes jejich území. V Galii pak ze svého vojska nechal propustit asi 7.000 vojáků, kteří se ukázali být málo spolehlivými (zřejmě žoldnéři z Iberských kmenů). Bylo mu totiž jasné, že pro překročení Alp a útoku do Itálie, potřebuje mít morálně silné vojsko. V té době zřejmě disponoval vojskem v počtu 30.000 – 40.000 pěšáků a 10.000 jezdců doplněné o 37 válečných slonů. Vojsko pak bylo za žold posbíráno, kde se dalo. V pěchotě převládali Iberové, Libyjci a baleárští prakovníci. Lehké jízdě pak dominovalo asi 4.000 Numidských jezdců, kteří byli pokládání za vůbec nejlepší část Hanibalova vojska. Jejich velitel Maharbal patřil mezi nejbližší Hannibalovi spolupracovníky a přátelé. Zbytek jezdectva byl tvořen Ibery.

Obrázek
Gálie (zdroj: www.wikipedia.org)


Přechod přes Alpy
Aby neztrácel čas, nevěnoval se Hannibal dobývání galského města Massalie (dnešní Marseille ve Francii), přestože se jednalo o řeckého spojence Říma, a stejně tak se vyhnul vojsku konzula Publia Cornelia Scipiona (+211 př.Kr.), který byl proti němu poslán s vojskem. Ani po překročení řeky Rhóny nenarazili Punové na větší překážky a pokračovali dále na sever. Až zde narazili na první větší odpor v podobě keltského kmene, který Punům bránil v překročení řeky. Hannibal ale v noci za pomoci svých jezdců Kelty vymanévroval a zajistil si tak volný přechod. Scipio (otec slavného vojevůdce Scipiona Africana), který si uvědomil, že Hannibal již směřuje k Alpám, se rozhodl nalodit své muže na lodě a počkat si na Kartágince v Předalpské Galii (dnešní severní Itálie). Byl totiž přesvědčen, že velké vojsko, obtížené zásobami a zbraněmi, není schopno překročit Alpy. Ale kdyby se to přeci jenom jako zázrakem Hannibalovi podařilo, byl připraven je sevřít mezi své muže a horské štíty a rozdrtit je. Nicméně Hannibal byl odhodlán postoupit do samého srdce římské republiky a v tom mu nyní bránily již jen hory. Dodnes se přesně neví, jakou cestu přes hory zvolil, ale za pomocí místních kmenů, které nebyli zrovna nakloněni Římu, se mu podařilo zřejmě údolím řeky Dróme a průsmykem Col de Montgenevre (případně o něco severněji podél řeky Isery a průsmykem Col du Mont Cenis), za nějakých patnáct dní překonat Alpy. Výkon je o to úctyhodnější, že vojsko bylo tvořeno národy, které na sníh nebyly zvyklé a mnozí z vojáků jej tak viděli poprvé v životě. Navíc k přechodu došlo začátkem zimy a bez zajištění zásobování. Dokonce i část válečných slonů se podařilo přes horské průsmyky a úzké cestičky dostat do severní Itálie. Ne že by jejich role v bitvě byla tak klíčová, ale Hannibal je považoval za vynikající psychologickou zbraň. Do té doby totiž Římané s tímto „bojovým prostředkem“ mnoho zkušeností neměli.

Týl vojska, které bylo tvořeno vozatajstvem s rodinami vojáků, lehkými ženami, hudebníky a obchodníky, nechal Hannibal před překročením Alp odeslat zpět do Hispánie. Cesta byla totiž nad jejich možnosti a nesjízdná pro povozy. S nimi odeslal zpět do Nového Kartága i svou ženu Imilke s malým synem, který se mu narodil během obléhání Sagunta. Pro Hannibala to bylo zřejmě naposledy, kdy svou rodinu a syna viděl. Jejich další osudy bohužel neznáme, ale je docela možné, že zahynuli při pádu Nového Kartága, když bylo Římany v roce 209 př.Kr. dobyto.

Nicméně kromě zimy zužoval Puny také místní keltský kmen Allobrogů, jehož bojovníci obsadili některé důležité horské průsmyky a bránili Kartágincům v pochodu, když jejich kolony zasypávali mraky šípů, oštěpů a kamenů. Teprve po několika bojích vedených ve vysokohorském alpském terénu, byla cesta skrz keltskou obranu proražena. Po nekonečných patnácti dnech pak koncem listopadu Kartáginci sestoupili do údolí řeky Pádu v místech kolem Turína. Zde se konečně mohli vojáci i zvířectvo jakž takž ohřát a vzpamatovat se z neskutečně těžké cesty, která si podle některých historiků vyžádala až 20.000 Hannibalových mužů.

Hannibal, syn Hamilkarův, Kartágiňan. Jestliže je pravda – a nepochybuje o tom nikdo -, že národ římský překonal všechny národy ve zdatnosti, nedá se popřít, že Hannibal převyšoval všechny ostatní vojevůdce svým důvtipem stejnou měrou, jako národ římský vyniká nad všechny ostatní národy svou statečností. Neboť kolikrát se utkal s Římany v Itálii, tolikrát vyšel z bitvy jako vítěz – a kdyby mu doma závist jeho spoluobčanů nevzala síly, byl by býval podle všeho schopen Římany úplně porazit. Avšak nepřejícnost mnohých zdolala udatnost jednoho muže.
(Zdroje: Kolektiv – Cornelius Nepos - Antické válečné umění – str. 134 - Praha 1977)

Když přišel k Alpám, které oddělují Itálii od Galie a které před ním nikdo s vojskem nepřešel kromě Řeka Hérakla (podle něho se dnes to místo nazývá Řecký průsmyk), zahnal alpské kmeny, které se pokusily zabránit mu v přechodu, otevřel si průchody, vytvořil cesty a dokázal, že plně vystrojený slon mohl projít cestou, po níž dříve jeden člověk beze zbraně mohl stěží lézt. Tudy převedl vojsko a dostal se do Itálie.
(Zdroje: Kolektiv – Cornelius Nepos - Antické válečné umění – str. 135-136 - Praha 1977)

Obrázek
Přechod přes Alpy (Zdroj: http://traumwerk.stanford.edu/archaeolo ... ord_1.html)

V důsledku mrazu, lavin sněhu, hladu, pádů do horských roklí a v bojích s Kelty, se Hanibalova armáda scvrkla na pouhých 26.000 vojáků (12.000 mužů africké pěchoty, 6.000 Iberských pěšáků a 8.000 jezdců). Když o deset let Alpy překračoval jeho bratr Hasdrubal Barkas, měl již přechod usnadněn, protože Keltové si uvědomili, že Kartáginci nejsou pro ně nebezpečím a že jejich zbraně se toužili napít římské krve, nikoliv jejich.


Vpád do severní Itálie
Avšak Hannibal počítal s tím, že ztráty, které jeho vojsko utrpělo v Alpách, nahradí noví spojenci, kteří nebyli spokojeni s nadvládou Říma. Z části se mu jeho výpočty skutečně splnily. Na unavené Puny ale v Předalpské Galii již čekali odpočati a připravení Římané konzula Scipiona. To ale nezabránilo jejich porážce (bitva u Ticina – listopad 218 př.Kr.). Hannibal proti nim vedl osobně iberskou jízdu, která nalomila římské řady. Dílo zkázy pak dokonal Maharbal se svými Numiďany, který se vypořádal s římskou jízdou a pak se vrhl nepříteli do zad. Římané byli ve velkém pobíjení ještě na útěku. Sám Scipio byl v bitvě vážně zraněn a pouze díky svému synovi vyvázl živý z bitevní vřavy. Římané se pak stáhli do opevněného tábora v Placentii (dnešní Piacenza) za řekou Trebií. Úvodní střetnutí tak pro Hannibala vyznělo více než pozitivně, což bylo přesně to, co pro své unavené muže, kteří měli ještě v čerstvé paměti obrovské ztráty z přechodu Alp, potřeboval. Navíc toto jeho vítězství se stalo signálem pro porobené kmeny a národy, které v Hannibalovi začali vidět osvoboditele a tak se k němu část Galů a Ligurů přidala. Vzhledem k předchozím ztrátám v horském terénu, potřeboval Hannibal každou ruku a tak byl více než vděčný za pomocné sbory, které tyto kmeny poskytly. Římanům pak mělo být ještě hůře. Uvědomovali si velmi dobře, že nepřítel je teď na jejich půdě a nebude jednoduché jej porazit, protože zatím předvedl takové skutky, které žádného Římana ani ve snu nenapadli. Proto ihned ze Sicílie povolali dalšího konzula (Tiberius Sempronius Longus) s jeho vojskem. Původně se totiž domnívali, že Kartágo napadne Sicílii, o kterou přišli po ukončení bojů První punské války, a proto měli vojsko na tomto ostrově. Nehledě na to, že především Syrakusy těžce nesli ztrátu své moci a podřízenost Římu. Římské vojsko na ostrově tak plnilo roli četníka, aby nedošlo k nějakým nepokojům. Nyní ale byla tato armáda potřeba na pevnině. Urychleně se tedy přepravili na Apeninský poloostrov a v prosinci 218 př.Kr. dorazili k Terbii. Zde se setkalo Longusovo vojsko se Scipionovou armádou, která byla Hannibalem v předchozí bitvě poraženo (v boji přišli Římané o necelé tři tisíce mužů). Sempronius Longus byl celý dychtivý se utkat s Kartáginci, kteří tábořili na druhém břehu řeky, a nedbal na Scipionovo varování. Vzal tedy své dvě legie (asi 9.000 mužů), který doplnil o přibližně stejný počet spojenců z řad italských a galských kmenů, přibral Scipionovi muže a spolu s jízdou se připravil na bitvu. Římané nyní disponovali armádou kolem 40.000 mužů, zatímco Hannibal jich měl včetně spojenců údajně kolem 38.000. Nicméně Hannibal si byl plně vědom, jaký průběh bitvy se mu nepřítel snaží vnutit. Proto vyslal numidskou jízdu, aby zaútočila na Semproniův přední voj a vyvolala šarvátku. Pokud by byl odpor nepřítele příliš velký, měla se jízda ihned stáhnout. Sempronius ale zcela ignoroval Scipiona, který již tušil, co od Hannibala může očekávat, a nechal se strhnout šarvátkou. Numiďané tak Římany vylákali a ti je pronásledovali přes zamrzlou řeku na druhý břeh, kde ale na ně již čekalo celé punské vojsko. Střed Punů složen z Kartáginců, Libyjců a Iberů zastavilo římské legionáře a mezitím silná kartaginská jízda vyklidila od Římanů obě křídla. Těm tak zůstal nechráněn týl, do kterého Kartáginci vpadli. Hannibal totiž před bitvou nechal ukrýt svého mladšího bratra Magona spolu s tisícovkou jezdů a další tisícovkou pěšáků za svahem řeky. Tito pak zaútočili do nechráněných římských zad. Římanům nezbylo nic jiného, než aby se pokusili spasit útěkem zpět přes zamrzlou řeku. Cestou je ale doráželi Numidií jezdci. Led se zbarvil krví. Z obklíčení se neprobilo nějakých 10.000 mužů, kteří toho dne vydechli naposledy.

Bitva u Trebie vyvolala u řady severních kmenů pozitivní reakci a tak prakticky celá Předalpská Galie, včele s kmenem Bojů (v jejich hlavním městě Bononix, dnešní Bologna, Hannibal přezimoval) vstoupila do aliance s Kartáginci. A situace Římanů se měla ještě dále přiostřovat. Na jaře roku 217 př.Kr. se Hannibal rozhodl vyrazit více na jih, aby mohl své vojsko zajistit dostatkem zásob z bohatých jižních krajů. Mezi tím Řím zvolil dva nové konzuly (Gnaeus Servilit Geminus a Gaius Flaminius Nepos), kteří měli za úkol nepřítele v dalším pronikání na jih zastavit. Aby Hannibal nemohl nepozorovaně proniknout, obsadili Římané všechny stezky a průsmyky přes Apeniny. Hannibal tak byl nucen jít přímou cestou s vědomím, že nepřítel sleduje každý jeho pohyb. Poté co vojsko přešlo Apeniny, museli Kartáginci projít i těžko prostupnými bažinami v údolí řeky Arno. Čtyři dny se brodili vojáci bažinami a mnoho z nich v nich nalezlo i smrt, včetně velkého množství koní. Také pro slony to byl hrob, protože prakticky žádný z nich neprošel, přestože dokázali zdolat i Alpy a vlhké a zimní počasí Pádské nížiny, kde přezimovali. Pouze Hanibalův miláček, slon Surus (Syřan) toto vše dokázal překonat a svého vůdce nesl na hřbetě vstříc dalšímu římskému vojsku. Ale ani Hannibal nezůstal ušetřen těmto strastem. V důsledku neléčené infekce oslepl na jedno oko. To mu ale nijak nekalilo jeho bystrý úsudek před další bitvou. Z bažin se Kartáginci dostali do úrodné Etrurie.

Obrázek
Bitva u Trebie (zdroj: www.wikipedia.org)

U řeky Rhodanu se utkal s konsulem Publiem Corneliem Scipionem a obrátil jej na útěk; s týmž se střetl u Clastidia na Pádu, zranil jej a porazil. A potřetí se mu týž Scilo s kolegou Tiberiem Longem postavili do cesty u Trete. Hannibal s nimi svedl bitvu a oba porazil na hlavu. Pak přešel územím Ligurů přes Apeniny a zamířil do Etrurie. Za pochodu byl stižen tak prudkou nemocí očí, že později už nikdy dobře neviděl na pravé oko. Ještě trpěl tou chorobou a byl nesen na nosítkách, a přece dokázal zabít u Trasimenského jezera konsula Gaia Flaminia, který se tu s vojskem dostal do léčky, a o málo později postihl týž osud i praetora Gaia Centenia, který s vybraným oddílem měl v rukou soutěsku. Odtud dorazil Hannibal do Apulie. Proti němu tam přitáhli dva konzulové, Gaius Terentius Varro a Lucius Aemilius Paulus. Spojenou armádu obou konsulů potřel v jediné bitvě, usmrtil konsula Paula, kromě toho několik bývalých konsulů, mezi nimiž byl i Gnaeus Servilit Geminuj, jenž byl konsulem v předešlém roce. Po vybojování této bitvy vytáhl k Římu, aniž narazil na odpor, a zastavil se v horách v blízkosti města. Po několik dní tam držel vojsko v táboře a pak se vracel do Capuy. Na salernském území se mu postavil do cesty římský diktátor Quintus Fabius Maximus, Hannibal, uzavřený v soutěsce, se však v noci dostal z nebezpečí bez jakékoliv škody svého vojska, a to tak, že obelstil Fabia, nejchytřejšího z římských vojevůdců. Pod rouškou noci dal přivázat k rohům dobytka roští, zapálil je a velké množství takto vybavených dobytčat přikázal rozehnat všemi směry. Nenadálý pohled na ten zjev nahnal římskému vojsku tolik děsu, že se nikdo neodvážil vyjít z tábora. Nemnoho dní po tomto úspěchu vylákal lstí k bitvě a porazil Marka Minucia Rufa, který byl velitelem jízdy, ale měl stejnou moc jako diktátor. V Lukáši vlákal – ač nebyl osobně přítomen – do léčky Tiberia Sempronia Graccha, který byl podruhé konsulem, a zničil jej. Stejným způsobem zabil u Nenusie Marka Claudia Marcella, který byl konsulem popáté. Zabralo by mnoho času, kdybych měl vypočítávat všechny bitvy. Proto bude stačit říci jen jedno, aby bylo možné pochopit, jak veliký to byl člověk: dokud byl v Itálii, nikdo mu neodolal v otevřené bitvě a po bitvě u Cann už nikdo proti němu nepostavil v rovině ani tábor.
(Zdroje: Kolektiv – Cornelius Nepos - Antické válečné umění – str. 136-137 - Praha 1977)

Samozřejmě že úrodná Etrurie byla vítaným zdrojem příjmu potravin a zásob a navíc Hannibal předpokládal, že rozsáhlým pleněním donutí nedaleko přítomné římské vojsko pod velením konzula Flaminia k bitvě. V tom se ale zatím přepočítal, protože Flaminius se choval poměrně pasivně a nijak plenící Kartágince neohrožoval a nadále zůstal schován za zdmi města Arretium (Areko). Proto se Hannibal rozhodl využít této situace a s vojskem manévroval tak, aby Flaminiovi a jeho mužům odřízl cestu na Řím. Za soumraku dne 23. června 217 př.Kr. pak Římané spatřili, jak Punové táboří na břehu Trasimenského jezera. Flaminius předpokládal, že nepřátelské vojsko bude přes noc ve svém tábořišti a rozhodl se tak na Puny hned ráno zaútočit. Ovšem byla to důmyslně Hannibalem nastražená past. V táboře u jezera zůstal jen menší oddíl spojeneckých Keltů, hlavní vojsko se na nepřítele vyřítilo z mlhy z okolních kopců. Římané tak byli sevřeni mezi Punské vojsko a vody jezera. Jako první se do bitvy vložili baleárští prakovníci, kteří díky výškovému rozdílu z velké dálky na Římany metaly kameny a působily jim těžké ztráty. Mezitím iberská jízda zaútočila na zadní voj a zablokovalo jádro římských sil. Bitva trvala pouhé tři hodiny a od počátku se proměnila v krvavá jatka. Údajně obě vojsko tak byla zabrána do boje, že ani nepostřehla, že se pod nimi chvěje země zemětřesením. Konzul Flaminius padl po udatném souboji s náčelníkem galských Insubrů Ducariem. Bitva byla pro Římany prohraná a tak se zbytek armády pokoušel ustoupit jedinou možnou cestou, tedy do vod jezera. Ale ani tady jatka nepřestala. Římským vojákům z vody koukaly jen hlavy, do kterých je sekali Numidií jezdci. Málokterý voják se tak spasil plaváním (mnohdy neuměli plavat a také zbroj je táhla ke dnu). V boji nakonec padlo kolem 15.000 Římanů. Past tak splnila plně svůj účel. Voda nedaleké říčky Macerone byla údajně ještě tři dny poté zabarvena římskou krví. Nedaleko ležící obec pak časem dostala jméno Sanguinetto („místo krve“). Punové se také zmocnili velkého množství zajatců. Ti, kteří pocházeli z italských a keltských kmenů, nechal Hannibal propustit na svobodu. Samozřejmě tím vojevůdce sledoval možnost získání na svou stranu dalších spojenců, protože on nepřišel bojovat proti Italům a spojencům Říma, ale proti samotným Římanům. Římany si ale ponechal podle válečného práva jako otroky.

Obrázek
Bitva u Trasimenského jezera (zdroj: www.wikipedia.org)

Druhý den po bitvě se zpráva o porážce donesla do 150 km vzdáleného Říma. Samozřejmě že zpráva vyvolala ve městě zděšení, které bylo umocněno dalšími špatnými zprávami. Římané totiž chtěli posílit Flaminiovi muže o jezdecký oddíl konzula Servilia. Tento oddíl ale narazil na numidské jezdce (Maharbal). Výsledkem bylo 2.000 mrtvých a stejný počet zajatých Římanů. Řím se ale i po těchto zprávách odmítl vzdát, nebo jen přistoupit na nějaká jednání s Hannibalem. Ten pak, ač byl s vojskem nedaleko Říma, neměl dostatečné prostředky k obléhání, a tak se zatím pochod na město nekonal. Kartáginci tak dále pokračovali v plenění Apeninského poloostrova. Vtrhli do střední a jižní Itálie, kde hodlali vyvolat protiřímské povstání, případně najít další spojence mimo Itálii (především v Řecku a Makedonii). Římané ale mezitím postavili do zbraně další vojsko, jehož velení svěřili sedmdesátiletému senátorovi Quintu Fabiu Maximovi, který byl v době krize jmenován diktátorem. Fabius Maximus ale místo útoku na nepřítele zvolil taktiku spálené země. Obyvatelstvo nechal odvést do opevněných měst a sídel a vše ostatní nechal spálit, aby ani kousek půdy, úrody, zásob, nepadli Kartágincům do rukou. Hannibalovi muži mezitím vyplenili Apulii a vyrazili přes Samnium do Kampánie (nejbohatší část tehdejší Itálie), přičemž stín jim dělalo římské Maximovo vojsko. Hannibal vysílal do okolní krajiny své jezdce, kteří vypalovali všechny římské statky až na majetky diktátora Fabiana (později dostal přezdívku Cunctator, neboli česky Váhavec). Chtěl jej tímto donutit ke střetnutí, protože jeho taktika „boje“ byla v Římě silně nepopulární a toto jen přilévalo olej do ohně.

Fabianus tak byl nakonec donucen ke konfrontaci. Vybral si k tomu Kampánii, kde jak se zdálo, chtějí Punové přezimovat. Podařilo se mu je obklíčit, ale Hannibal se dokázal ze svízelné situace dostat pomoci dnes již legendární lsti, o které ale s jistotou nemůžeme říct, že je pravdivá. Fabianus se totiž spokojil s tím, že svými muži nechal obsadit všechny únikové cesty a dále jen čekal na Hanibalovu reakci. Ten v noci nechal k asi 2.000 volům (jejich „pojízdná“ konzerva zásob jídla) přivázat na rohy louče, které poté zapálili. Dobytek pak byl hnán na nedaleký svah. Římané se ve tmě domnívali, že zde útočí Kartáginci, aby se probili z obklíčení. Přesunuli tak do „ohroženého“ úseku většinu vojska, ale Hannibal mezi tím pronikl uvolněným průsmykem z obklíčení. Tuto příhodu nám například podává historik Titul Livius. Samozřejmě v Římě byla tato zpráva přijata s roztrpčením, protože bylo všem jasné, že Fabianus měl Hannibala téměř na lopatkách, ale pro svou váhavost toho nedokázal využít. Proto senát k němu zvolil spoludiktátora Marca Minucia Rufuse. Mezi tím se ale Punové vydali do Apulie, kde dobyli Gerundium. Velkou část odbojného obyvatelstva nechal Hannibal popravit a uprázdněné domy využil jako zimní ubikace pro své muže. Fabianův kolega Rufus se chtěl zřejmě lidu a senátu zalíbit ráznou akcí, přestože jej Fabianus varoval, aby nic nepromyšleného nepodnikal, rozhodl se zaútočit na Puny ležící v Gerundiu (Fabianus tou dobou byl v Římě na konání slavnostních obětí). Útok Římanů se nezdařil a od úplné porážky je zachránil příchod Fabianových mužů. Sám Rufus pak nešetřil slov chvály na svého staršího spoludiktátora.

Bitva u Kann (Cann)
Přestože Fabianova taktika spálené země byla více méně úspěšná, chýlilo se jeho funkční období v roce 216 př.Kr. ke konci a bohatí senátoři neměli v úmyslu mu jeho funkci prodloužit. Touto taktikou totiž trpěla i jejich vlastní peněženka, když na místo lidských ztrát při pokusech o poražení Hannibala v bitevním poli, padali za oběť ohni jejich bohaté statky a další majetky ať z ruky Punů, nebo Fabianových mužů uplatňujících taktiku spálené země. Jelikož si tedy senát představoval energičtější vedení války, rozhodli se v hlasování lidového shromáždění zvolit nové konzuly (Lucius Aemilius Paullus a Gaius Terentius Varro). Především druhý jmenovaný byl velice populární u širokých vrstev lidu. Oba konzulové pak převzali vedení vojska, přičemž se v jeho vedení střídali každý den. Především Varro byl odhodlán svést s Puny co nejdříve bitvu na život a na smrt. Paullus se nechal chvíli přemlouvat, ale nakonec svolil. Mezitím co Kartáginci dobyli jihoitalskou osadu Kann u řeky Aufidius (Ofano, nedaleko pobřeží Jaderského moře), shromáždili Římané vskutku impozantní armádu. Bylo až s podivem, jaké měli Římané i po předchozích ztrátách (a to se válčilo i mimo Apeninský poloostrov) stále lidské rezervy. Obrovské vojsko, které bylo složeno z osmi legií a bylo tvořeno téměř 70-80.000 pěšáky a 6.000 jezdci se vypravilo vstříc Kartágincům. V té době (srpen 216 př.Kr.) disponoval Hannibal vojskem v počtu asi 35-40.000 mužů a 10.000 jezdci. Hannibal spoléhal na Varrovu netrpělivost a chystal se Římanům uštědřit lekci vojenské taktiky. Po menších potyčkách, v kterých Punové nechávali Římany vítězit, pak Římané zaútočili dne 2. srpna přímo na střed Punské armády. Římané měli střed tvořen svými elitními legionáři, zatímco Hannibal zde umístil jen své galské a italské žoldnéře. Hlavní údernou sílu svého vojska kartaginský vojevůdce přenesl na křídla. Ta se pak podle vývoje bitvy posunula vpřed, zatímco střed couvnul pod mocným římským náporem. Čím hlouběji se Římané probíjeli do Kartaginského středu, tím více se dostávali do obklíčení, aniž by si to v zápalu boje uvědomovali. Mezitím Maharbal v čele svých Numiďanů zaútočil na římskou jízdu a spolu s iberskou kavalérii je porazil a zahnal na útěk. Římané tak přišli o svá křídla a past se tak mohla uzavřít. Dílo zkázy bylo dokonáno, když se Kartaginská jízda vrátila zpět a sevřela Římany z týlu. Zcela obklíčené vojsko pak bylo doslova vyvražděno. Konzul Varro s několika jezdci z boje uprchnul, naproti tomu jeho kolega Paullus v bitvě padl spolu s odhadovanými 50.000 až 70.000 muži. Vojsko tak bylo doslova a do písmene rozdrceno a zničeno a to i spolu s elitou. Kromě Paulluse v bitvě padli i oba jeho předchůdci, exdiktátor Rufus, 29 vojenských tribunů a kolem 80 senátorů (ztráty senátoru řinili nějakých 25-30% z celkového počtu 300, kteří zasedali v budově Senátu na Kapitolu v Římě). Naproti tomu Hannibal přišel asi o 6.000 mužů. Bitva u Kann tak vstoupila do dějin jako jedna z nejkrvavějších bitev v lidských dějinách a zároveň jako ukázka taktické vyspělosti kartaginského vojevůdce a stratéga Hannibala, který s poloviční armádou dokázal nepříteli uštědřit takovou decimaci. Slovo decimace dokonce v tomto případě ani není na správném místě, protože decimace se používala římského vojska v krajních případech pro obnovení pořádku ve vojsku (např. během Spartakova povstání 73-71 př.Kr.), kdy byl každý desátý voják z nastoupené jednotky popraven. V případě bitvy u Kann ale pro změnu padlo až devět z deseti mužů.

Obrázek
Bitva u Kann (zdroj: www.wikipedia.org)

Po tomto přesvědčivém vítězství se zdálo, že nic nebrání cestě na Řím. Především Maharbal trval na útoku. Hannibal to ale odmítl, čímž si podle římského historika Livia vysloužil z úst numidského velitele ostrou kritiku: „Bohové skutečně nedali jednomu člověku všechno! Vítězit, Hannibale, umíš, ale vítězství využít neumíš.“ Různí římští historici, kteří později látku druhé punské zpracovávali, se v tomto okamžiku Hannibalovi začali vysmívat. Dnes bychom ale mohli říct, že Hannibal opět prokázal své kvality a prozíravost. Jeho vojsko totiž nezůstalo po bitvě u Kann nedotčené, a přestože jeho ztráty byly v porovnání s těmi římskými na první pohled zanedbatelné, tak na druhý pohled ztráta 6.000 mužů, plus ranění z původního množství, představovalo citelné oslabení. Hannibal tak k obléhání obrovského velkoměsta neměl dostatek mužů ani potřebný materiál. Jeho necelých 40.000 mužů si tak nemohlo bez zásob a obléhací techniky podmanit půlmilionový Řím, který nešlo ani plně obklíčit a vyhladovět. Nicméně příhodnější chvíle již neměla přijít. V létě 216 př.Kr. tak byl Hannibal nejblíže vítězství za celou druhou punskou válku.

Vítězství u Kann přivedlo do řad punské armády četné italské kmeny a také bohatá města na jihu Itálie a na Sicílii. Právě na to se Hannibal zřejmě spoléhal. Doufal, že doplní počty co nejdříve a teprve poté bude schopen na Řím zaútočit. Řecký historik Polybios k tomu napsal: „O kolik vážnější byla porážka u Kann než ty, které jí předcházely, mohlo být patrné z chování římských spojenců. Před tímto osudným dnem zůstala jejich loajalita neotřesena, nyní začali kolísat, jelikož přestali věřit v moc Říma.“ Především řecké obce na Sicílii a bohaté a mocné Syrakusy včele s králem Hierónem byli vítanými novými spojenci. Také makedonský král Filip V. (*239 př.Kr; král v letech 221-179 př.Kr.) mohl být tou rozhodující silou na miskách vah a Hannibal vítal jeho zapojení se do války v roce 215 př.Kr. (první makedonská válka). K jeho smůle ale Římané zachytili jejich vzájemnou korespondenci a podařilo se jim rozdmýchat nepokoje u Filipových sousedů v Řecku. Ten tak měl plné ruce práce a jeho účast na druhé punské válce byla relativně zanedbatelná, stejně jako jeho „úspěchy“ proti Římu v Ilyrii. Také z jeho početné námořní flotily (200 lodí) neměl Hannibal téměř žádný užitek díky makedonským válkám proti Římu a především proti řeckým sousedům. Filip V. byl pak později nakonec Římany koupen, když mu ponechali jako zisk menší území v Ilyrii, které dobyl.

Obrázek
Makedonie a Řecko kolem roku 200 př.Kr. (zdroj: www.wikipedia.org)


Hannibal ante portas
V druhé polovině roku 216 př.Kr. obsadil Hannibal Kampánskou Capuu, což bylo v té době druhé největší a nejbohatší město Itálie, které navíc nebylo od Říma příliš vzdáleno. Zde se rozhodl s vojskem přezimovat a sbírat síly. Toho se rozhodli Římané využít a se změnou taktiky chystali Hanibalovu pozvolnou porážku. Bylo jim totiž jasné, že v otevřeném boji se mu nemohou postavit. Protože většina jejich spojenců ve střední Itálii jim zůstala věrná, spoléhali na svou převahu v lidských zdrojích a zahájili opotřebovací válku. V Římě byl mezitím zvolen nový diktátor Marcus Claudius Marcellus, který později obdržel přezdívku „meč Říma“. Ten sice obratně odrazil Hannibala ve třech bitvách u Noly (216, 215 a 214 př.Kr.), ale v roce 212 př.Kr. získali Kartáginci další četná vítězství (Tarentum, Capua, Silarus, Herdonia) a zničili v nich dvě římské armády. Mezi tím ale Římané oblehli v roce 213 př.Kr. Capuu a aby Hannibal zachránil město pro sebe, odhodlal se ke kroku, který neudělal ani v roce 216 př.Kr, tedy pochod na samotný Řím. Přestože tušil, že nemá stejně jako po bitvě u Kann šanci město dobýt, dala se jeho armáda na pochod. Výsledek odpovídal tomu, co vojevůdce předpokládal. Pouze ve městě vyvolal paniku, známe „Hannibal ante portas“ (Hannibal před branami). Přestože Kartáginci rozložili svůj tábor na dohled z římských hradeb před Collinskou branou, útoku na město se vzdali. Punům pomalu, ale jistě docházel dech. Římané se zmocnili Tarenta (209 př.Kr.) a již předtím roku 212 dobyli sicilské Syrakusy, v kterých při jejich obraně padl i známý matematik Archimédes. Pochod na Řím nezachránil ani Capuu, která v roce 211 př.Kr. padla Římanům do rukou. Hannibal se tak musel s vojskem otočit u druhé milníku na via Appia a stáhl se zpět. V roce 210 př.Kr. ale opět uštědřil Římanům několik porážek v Apulii.


Hasdrubalův příchod do Itálie
O dva roky později sice v bojích s Hannibalem padl i sám diktátor Marcus Claudius Marcellus (+208 př.Kr.), to ale nic nezměnilo na situaci Punů na jihu Itálie, která se stávala den za dnem obtížnější, přestože stále dokázali svého nepřítele ve většině bojů porazit. Římané se snažili omezit boje na šarvátky menších rozměrů, které Kartágince oslabovali jak na počtech, tak je deptali i psychicky. Římanům se podařilo postupně zpět dobýt Samnii a Lukáši, i když v roce 207 př.Kr. Hannibal znovu pronikl do Apulie. Tento rok pak mohlo dojít k dalšímu obratu, když na pomoc Hannibalovým mužům z Hispánie vyrazil jeho mladší bratr Hasdrubal Barkas. Ten se střídavými úspěchy vedl válku proti Římu v Hispánii. Zde panovala více méně patová situace až do roku 209 př.Kr., kdy se Scipionovi Africanovi (pozdější Hannibalům přemožitel) podařilo obsadit Nové Kartágo (dnešní Cartagena ve Španělsku). Hasdrubal pak se svým vojskem překročil Pyreneje, obešel římská vojska a stejně jako o deset let dříve, i on překročil Alpy a valil se do Pádské nížiny. Římanům bylo jasné, že pokud se vojska obou bratrů spojí, tak již budou disponovat dostatečně velkou silou, která by mohla Řím definitivně porazit. Hasdrubal totiž s sebou přivedl do severní Itálie asi 25.000 pěšáků a 5.000 jezdců.

Když bylo v životním zájmu státu, aby Hasdrubal byl zničen se svým vojskem dříve, než by se spojil s bratrem Hannibalem, chtěl se Claudius Nero spěšně spojit se silami Livia Salinatora, který měl v rukou velení v té válce, ale nepokládal vojsko pod svým velením za dostatečně silné. Claudius však zároveň nechtěl, aby se o jeho odchodu dověděl Hannibal, proti němuž sám stál.
(Zdroje: Kolektiv – Cornelius Nepos - Antické válečné umění – str. 289 - Praha 1977)

V nouzi nejvyšší si Senát zvolil dva konzuly – Marka Livia a Gaia Claudia Nerona, kteří s vojskem měli za úkol zabránit spojení obou kartaginských armád. Claudius Nero měl držet v šachu Hannibala na jihu Itálie u Bruttia, kde Kartáginci tábořili (ve Venusiu), Livius pak vyšel do severní Itálie proti Hasdrubalovi u Seny. Ten mezitím ukončil obléhání Placetie a vyslal své posly za bratrem, aby mu sdělil místo, kde se mají setkat. Čtyři galští jezdci a dva Numiďané se téměř nepozorovaně dostali skrz téměř celou Itálii, když sledovali Hanibalovu stopu při jeho ústupu do Metapontu. Nakonec se dostali až do Tarentu, kde je ale dopadli římští vojáci, kteří se potulovali po venkovských polích, kde sháněli píci. Římané se zmocnili zprávy, kterou poslové nesli a uvědomili se, že Hannibal bude na svého bratra čekat. Museli tedy rychle jednat. Ihned proti Hasdrubalovi vyslali armádu, ke které se přidalo o na 7.000 mužů z vojska Cladia Nerona, který tábořil u Hannibala. Aby kartaginský vojevůdce nic nezjistil, ponechal Claudius Nero svůj tábor ve stejné velikosti. Na 6.000 mužů, kteří v táboře zůstali, pak měli za úkol udržovat i nadále početné ohně, jako by se vojsko nikam nehnulo. Spolu s Marcem Salinatorem a Liciniem pak Římané dali dohromady více jak 40.000 armádu, která nad řekou Metauros Hanibalova bratra Hasdrubala porazila. Sám Hasdrubal v bitvě padl, a jeho hlavu doopravilo poselstvo do Hanibalova tábora. Při pohledu na tvář svého bratra prý Hannibal pravil „Nyní vidím osud Kartága“. Následně Kartáginci ustoupili do Bruttia.

Hannibal si byl dobře vědom, že nyní zůstal bez pomoci. Na Kartágo se spolehnout nemohl, protože zde měl hlavní slovo jeho největší politický rival Hanno Veliký, který se pokoušel již zničit jeho otce Hamilkara i Hasdrubala Sličného. Hanno uvolnil pouze prostředky k udržení Hispánie v době, kdy zde ještě pobýval Hanibalův bratr Hasdrubal. Po bitvě u Kann (216 př.Kr.) obdržel Hannibal pouze zanedbatelnou pomoc, přestože žádal alespoň o 10.000 mužů. Aby zvrátil situaci v kartaginském senátu, vyslal domů svého nejmladšího bratra Maga. Ten se ale namísto velké armády vrátil s pouhými 4.000 muži. Hannibal tak mohl svou armádu doplňovat pouze z místních zdrojů, což znamenalo použít latinské a galské žoldnéře, jejichž výstroj i výcvik se nevyrovnali Kartágincům. Aby toho nebylo málo, tak kartaginský senát kromě odesílání vojáků do Hispánie, posílal vojska i na Sardínii a Sicílii, kde si také byl nepřítel, ale válka se zde nerozhodovala. Hlavní boje vedl Hannibal na Apeninském poloostrově. Jen pád Říma, mohl položit celé impérium a nikoliv ztráta Sardinie, Korsiky či Sicílie. Kartaginský senát tak zbytečně štěpil své síly. A právě opatrnická strana Hannova a rozhodnutí senátu, nakonec vehnali Kartágo do zkázy, přestože měli vítězství na dosah.

Neokusil hořkost porážky, byl z Itálie odvolán bránit vlast. V Africe válčil s Publiem Scipionem, synem onoho Scipiona, kterého obrátil na útěk poprvé u Rhodanu, podruhé na Pádu a potřetí u Trete. Protože prostředky vlasti byly již vyčerpány, chtěl s ním uzavřít dočasné příměří, aby později s většími silami obnovil boj. Sešel se se Scipionem, avšak neshodli se na podmínkách. Několik málo dní po této schůzce se utkal se Scipionem u Zamy. Je to neuvěřitelné – ale byl poražen a během dne a dvou nocí dorazil do Hadruméta, vzdáleného od Zamy kolem tří set mil. Během tohoto útěku mu nastrojili léčku Numiďané, kteří spolu s ním vyvázli z bitevního pole; on jim však nejen unikl, ale dokonce je pobil. V Hadrumétu shromáždil zbytky vojska a z útěku a novými odvody sebral v několika málo dnech velké množství vojáků.
(Zdroje: Kolektiv – Cornelius Nepos - Antické válečné umění – str. 137 - Praha 1977)

Když už nebylo Hannibalovi dopřáno další rozhodné vítězství ve stylu Kann a ani Kartágo se nepostaralo o zajištění pomoci, stala se Itálie postupně druhořadým válčištěm. Hannibal sice prakticky v každé větší či menší srážce s Římany vyhrával, ale těžiště bojů se nyní přesunulo do Hispánie a Sicílie. Na Sicílii, jak jsem již psal výše, podlehli roku 212 př.Kr. Syrakusy, roku 209 př.Kr. padlo Nové Kartágo v Hispánii, a také makedonský král Filip V. se nechal Římany uplatit a odstoupil od spojeneckého svazku s Kartáginci. Definitivní tečkou pak byla porážka Hanibalova bratra u Metauru (207 př.Kr.). Vojevůdci bylo jasné, že bez zázraku v podobě domácí podpory kartaginského senátu, bude nucen z Itálie odejít, nebo zemřít.


Návrat do Afriky a bitva u Zamy
Obrázek
Bitva u Zamy; obraz od H-P.Motta 1890 (zdroj: www.wikipedia.org)
V roce 203 př.Kr. po téměř patnácti letech vyplněných nekonečnými válkami, byl Hannibal povolán zpět do Afriky. Měl totiž bránit svou zemi, která mu v předchozích letech převážně jen házela klacky pod nohy, před římskou armádou vedou Scipionem Africanem. Ten v Hispánii předváděl své kvality a pro Řím ovládl toto bohaté území. Kartaginský senát byl nyní připraven přijmout Římany nabízený mír, protože i Řím byl dlouhými léty válek značně unaven. Jednou z podmínek smluv bylo akceptování ztráty kartaginských zámořských držav, tedy i bohaté Hispánie. Další byl požadavek, že králem Numiďanů, kteří poskytovali Punům svou vynikající jízdu, se stane pro římsky laděný Massinissa. Dále mělo Kartágo rapidně zmenšit svou flotilu a Římu zaplatit válečné reparace. Tou dobou se již Hannibal vracel do Afriky. Své působení na Apeninském poloostrově zakončil záznamem svých tažení do kovových desek v Juniově chrámu v Krotónu. Po jeho návratu do Kartága se opět do popředí dostala válčení naladěná politická klika, která odmítla přijmout mírové podmínky. Dokonce nechali popravit římské vyslance a tak válka pokračovala dál se stejnou zuřivostí. Scipio, který tou dobou dlel v Římě, se navrátil ke svému vojsku a pokračoval dál v ničení afrického zázemí Kartágské říše. Proti němu vyšel s vojskem složeným z Punů, Libyjců a italských žoldnéřů Hannibal. Obě vojska se setkala u Zamy (říjen 202 př.Kr.). Hannibal měl údajně k dispozici přes padesát tisíc mužů (někdy se uvádí až 58.000) a 80 válečných slonů. Byla to největší armáda, jaké velel od svého odchodu z Nového Kartága v roce 218 př.Kr. Scipio Africanus se svým spojencem, numidským králem Masinissou pak disponoval vojskem v počtu kolem 43.000 mužů (z toho 6.000 numidských jezdců). Na první pohled tak měli Kartáginci početní převahu. To ale vyrovnávala kvalita římských legionářů, protože Hannibal musel odvést nedostatečně vycvičené a v boji neprověřené nováčky. Kartaginský vojevůdce tak spoléhal na početné válečné slony. Římané se ale již naučili s těmito tlustokožci bojovat a nechali je volně projíst skrz své řady, přičemž je napadali z boků v týlu k tomu určenými jednotkami. Některé z nich se jim podařilo obrátit i proti svým pánům, v jejichž řadách působili velké škody. Scipio pak v boji využil především početnou jízdu a posil v podobě Numiďanů, kteří špatně vycvičenou nepřátelskou jízdu rozprášili. Také střed Punské formace byl zničen legionáři. Proto musel Hannibal sáhnout po svých veteránech a pokusit se tak zvrátit nepříznivý průběh bojů. Doposud vyrovnaný průběh bitvy zvrátili římští jezdci, kteří se navrátili z bojů s Punskou kavalérii a napadali Kartágince z týlu. Osud Kartága tak byl zpečetěn. Hannibal se sice spasil útěkem do Hadrumetu, ale více jak dvacet tisíc (někdy se uvádí až třicet tisíc) Kartáginců to štěstí nemělo a padlo na bitevním poli. Římané se také zmocnili mnoha tisíc zajatců. Hannibal touto bitvou přišel o svou neporazitelnost. K jeho smůle bohužel právě tato bitva rozhodla o budoucím osudu Kartága, přestože v předchozích letech byl Řím opakovaně stejně drtivě Hannibalem porážen prakticky v každé bitvě, které velel.

Obrázek
Plán bitvy u Zamu (zdroj: www.wikipedia.org)


Uzavření míru
Z Hadrumetu Hannibal kartaginskému senátu poslal zprávy, aby ještě rychle přijal mírové podmínky, přestože se jejich podmínky již poněkud změnili v neprospěch Punů (Hannibal se měl údajně sejít se Scipionem před bitvou. Je možné, že zde jednali o nových podmínkách mírů. Jiné zdroje ale uvádí, že k setkání nakonec nedošlo, protože se Scipio obával další Punské zrady. Viz. povraždění římských vyslanců). Senát jeho návrh přijal a souhlasil s podmínkami míru. Kartágo tak rezignovalo na všechna svá zámořská území, včetně všech ostrovů ve Středozemním moři. Dále uznalo Massinissu králem Numiďanů, a zavázalo vést dále války pouze se souhlasem Říma. Samotné válečné reparace pak byly stanoveny na 10.000 talentů zlata (1 talent = cca 27 kg). Co se samotného Hannibala týče, tak Scipio kupodivu nežádal jeho hlavu. Zřejmě si vážil svého největšího soka a zároveň učitele, od kterého se toho hodně naučil.


pokračování níže
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Hannibal „králem“
Zatímco se horlivě zabýval těmito přípravami, skončili Kartáginci válku s Římany. Nicméně Hannibal i potom zůstal v čele vojska a vedl válku v Africe až do konce konsulátu Publia Sulpicia a Gaia Aurelia. V roce těchto úředníků přišli totiž kartaginští vyslanci do Říma, aby poděkovali senátu a národu římskému, že s nimi uzavřeli mír; za to přinesli darem zlatý věnec a současně žádali, aby jejich rukojmí byli umístěni ve Fregellách a aby jim byli vráceni zajatci. V souladu s usnesením senátu se jim dostalo následující odpovědi: jejich dar že je s díky přijat; že rukojmí budou žít tam, kde oni žádají; zajatci však, že nebudou vráceni, protože Hannibal, jehož zásluhou válka začala a který je zatvrzelým nepřítelem římského národa, stojí ještě v čele jejich vojska stejně jako jeho bratr Magón. Po obdržení této odpovědi povolali Kartágiňané Hannibala a Magóna domů, Hannibal byl vrchním velitelem dvaadvacet let; po svém návratu byl zvolen králem. Jako totiž v Římě konsulové, tak jsou v Kartágu každoročně voleni dva králové na dobu jednoho roku.
(Zdroje: Kolektiv – Cornelius Nepos - Antické válečné umění – str. 137-138 - Praha 1977)

Obrázek
Hannibal vyobrazen na stříbrné minci, šekel (zdroj: http://www.wikipedia.org)

Po skončení druhé punské války, se Hannibal na šest let stáhl z veřejného života a dále se věnoval pouze obchodní činnosti, v které byl stejně úspěšný, jako v té vojenské. Kartágo se poměrně rychle vzpamatovalo z válečných útrap. Bylo to samozřejmě způsobeno tím, že většina bojů, až na ten závěrečný, se vedla mimo vlastní území a tak s jejich opravou měl co do činění nový majitel, Řím. Do politiky se Hannibal vrátil až roku 196 př.Kr. kdy byl zvolen suffetem, tedy jedním ze dvou kartaginských úředníků, jejichž postavení bylo na úrovni římského konzula. Během své politické kariéry se Hannibal opět osvědčil. Zavedl řadu reforem (snažil se zrušit vládnoucí oligarchii, zmenšit státní výdaje a reformoval ústavu), které byly Kartágu více než prospěšné, což ale na druhou stranu vyvolalo podezření za mořem v Římě, kde znepokojivě sledovali rychle vzrůstající moc Kartága i popularitu Hannibala. Kromě výše popsaných změn prosadil Hannibal volbu senátoru pouze na dobu volebního období, které bylo stanoveno na jeden rok (mezi dvěma funkčními období musela být dvouletá prodleva), a nikoliv na doživotní volbu, jak tomu bylo doposud. Také kupování úřadu bylo zakázáno a trestáno. Hanibalovo působení v roli suffeta a jeho opatření, bychom mohli přirovnat k fungování státu, který si vysnil Aristoteles (*384 - +322 př.Kr.). Kromě toho podporoval hospodářský rozvoj země, nechal kultivovat rozsáhlá území vysázením olivových hájů, dbal na placení daní (především tzv. milionářská daň na bohaté) a zavedl placení cla na dovoz zahraničního zboží.

Vzrůstající moc Hannibala a obyčejného lidu na úkor šlechty a senátorů, byla samozřejmě trnem v oku někdejších mocipánů. Proto se rozhodli zbavit se Hannibala. Využili k tomu poselství do Říma a nedůvěru Říma v jejich největšího nepřítele. Před římským senátem byl Hannibal vlastními vyslanci obviněn ze spolupráce s římskými nepřáteli, především pak s Antiochem III. Velikým, vládcem Seleukovské říše v letech 223 – 187 př.Kr. Než ale mohl být zatčen, podařilo se mu z Kartága uprchnout, protože se o zradě dozvěděl od svých vlastních lidí. Kartágo tak v jeho osobě přišlo nejen o největšího vojevůdce, jakého kdy mělo, ale také o vynikajícího státníka, jehož funkční období a reformy, státu jen a jen prospívalo. Svým způsobem si tak Kartágo již dopředu prohrálo i třetí punskou válku (149-146 př.Kr.), protože nenechalo Hannibalo včele státu, kde ještě mohl odvést pořádný kus práce na posílení ekonomické i vojenské moci Kartága. Případně mohl vychovat i nějakého svého nástupce, kterému by předal své bohaté vojenské zkušenosti.

Obrázek
Seleukovská říše za Antiocha III. Velikého (zdroj: http://www.wikipedia.org)


Hannibal vyhnancem
V tomto úřadě [krále] prokázal Hannibal stejnou pečlivost, jakou dříve ukázal ve válce. Neboť zajistil, že z nových daní bylo nejen peněz na placení Římanům podle smlouvy, ale že zůstal přebytek, který uložil do státní pokladny. Potom za konsulátu Marka Claudia a Lucia Furia přišli do Kartága vyslanci z Říma. Hannibal, domnívaje se, že byli posláni, aby žádali o jeho vydání, ještě dříve, než jim bylo dáno slyšení v senátu, nasedl tajně na loď a uchýlil se do Sýrie k Antiochii. Jakmile byl jeho útěk odhalen, vyslali Punové dvě lodi, aby jej zajaly, pokud by jej dostihly. Jeho majetek byl zkonfiskován, jeho dům do základů zbourán a jeho samého prohlásili za psance, zbaveného občanských práv.
(Zdroje: Kolektiv – Cornelius Nepos - Antické válečné umění – str. 138 - Praha 1977)

Pokud si chtěl Hannibal zachránit život, musel uprchnout tak daleko, kam moc Říma nesahá. Nejdříve se uchýlil do azylu do Tyru (starověké fénické město v dnešním Libanonu), odkud dále pokračoval na dvůr seleukovského krále Antiocha III. Velikého. Ten byl potomkem jednoho z diadochů (nástupců) Alexandra Velikého (Makedonského) Seleuka I. Nikátora a vládl v obrovské východní říši, jejíž hranice začínali v Malé Asii na břehu Egejského moře a přes Egypt na jihu a Persii na východě sahali až k Indii. Seleukovská říše tak byla východním protějškem Říma a bylo otázkou času, kdy se jejich zájmy střetnou v Řecku, které leželo mezi oběma Impérii (správněji v případě Říma bychom měli říci „republikou“ nikoliv Impériem). Antiochos byl velice rád, že tento slavný vojevůdce se ucházel o jeho přízeň a velice zdvořile jej přijal. Nicméně na jeho neléhání, aby jej postavil do čela armády namířené proti Římu, odmítl přistoupit.

Stejně jako v rodném Kartágu, i zde vyvolala Hanibalova schopnost závist a tak tento největší Kartáginec sloužil novému pánu pouze v roli vojenského poradce. Ve volném čase pak podle Cicerona (103-43 př.Kr.) navštěvoval na Antiochově dvoře přednášky filozofa Formia. Když jednou Formio ukončil svůj projev o povinnostech generála, dotázal se na Hannibalův názor. Hannibal údajně řekl „Viděl jsem během svého života spoustu starých hlupáků, ale tento je všechny předčí.“

Nicméně k válečnému řemeslu se Hanibal vrátil v roce 192 př.Kr., kdy Antiochovo vojsko vpadlo na území Řecka, čímž proti sobě poštvalo Řím. Hannibalovi bylo svěřeno velení nově budované námořní flotily. Jeho úspěšná Italská léta se ale již neměla opakovat. On, který válčil především na souši, nyní velel námořníkům a s nimi v bitvě u řeky Erymedóntu Římanům a jejich rhodským spojencům podlehl. Také hlavní seleukovské síly byly v bitvě u Thermopyl poraženy. Antiochos se ale nevzdával a v roce 190 př.Kr. se postavil do čela obrovské 70.000 armádě, která v poli stála proti 50.000 Římanům vedených Luciem Corneliem Scipionem (bratr Scipia Africana). Král byl hrdý na armádu, kterou byl schopen postavit a před bitvou předvedl Hannibalovi své početné a skvěle vyzbrojené síly, přičemž se Hannibala dotázal, zda se jeho vojáci mohou vyrovnat římským legionářům, načež Hannibal odpověděl: „Ano, toto vojsko se vyrovná římskému, kéž by však bylo také tak lačné po vítězství.“ . V následní bitvě (u Magnésie) byla seleukovská armáda poražena a král byl následně nucen vyklidit Malou Asii až k Tauru (pohoří v jižním a východním Turecku). Hannibalo pak nezbylo nic jiného, než se dát zase na útěk, protože porážka a ústup Římu v Malé Asii mohlo pro něho znamenat jediné, že bude pro klid zbraní vydán Římu.

Po Antiochově porážce se Hannibal obával, aby nebyl vydán Římanům, což by se nepochybně stalo, kdyby k tomu dal sám možnost. Přišel ke Gortýňanům na Krétu, aby tam rozvážil, kam se má uchýlit. Tento muž – ze všech nejchytřejší – však pochopil, že se pro lakotu Kréťanů dostane do velkého nebezpečí, pokud by neučinil nějaké opatření. Měl s sebou totiž velké množství peněz a věděl dobře, že pověst o tom se rozšířila. A tak se uchýlil k takové lsti: několik amfor naplnil olovem, navrch dal zlato a stříbro. Za přítomnosti předáků obce uložil nádoby do chrámu Artemidina, předstíraje, že svěřuje svůj majetek jejich ochraně. Když je takto uvedl v omyl, naplnil bronzové sochy, které s sebou přivezl, všemi svými penězi a pohodil je na dvoře svého domu. Gortýnští střežili chrám s velkou péčí – ne tak před jinými jako před Hannibalem, aby bez jejich vědomí nic nevzal a neodvezl s sebou.
(Zdroje: Kolektiv – Cornelius Nepos - Antické válečné umění – str. 139 - Praha 1977)

Nové útočiště nalezl u Arménského krále Artaxia I., ale ani zde nemohl dožít v klidu své dny, protože Římané mu byly pořád na stopě. Za krátký azyl se králi odměnil plány na vybudování nového hlavního města Arménie, které neslo název Artaxata, a už zase byl na cestách. Tentokráte na Krétu, ale ani zde mu pšenka nekvetla. Kréťani se ukázali jako značně hamižní a tak když Hannibal s sebou přivezl nemalý majetek, hned se stal středem pozornosti. Aby svůj majetek uchránil před nepoctivýma rukama, musel se uchýlit k menší lsti, která je popsána Corneliem Neposem výše. Jak vidno, uměl si poradit prakticky v jakékoliv situaci a nemuselo se vždy jednat jen o boj a válčení.

Tak si Hannibal zachránil svůj majetek, a ošáliv všechny Kréťany, dostal se k Prúsiovi do Pontu. I u něho zastával stále stejný názor vůči Itálii a nečinil nic jiného, než že krále vyzbrojoval a cvičil proti Římanům. Vida, že Prúsiovy vlastní prostředky jsou slabší, získával další krále, přijímal do spojenectví bojové kmeny.
(Zdroje: Kolektiv – Cornelius Nepos - Antické válečné umění – str. 139-140 - Praha 1977)

Nakonec Hannibal zakotvil v Bithýnii (severovýchod Malé Asie u pobřeží Černého moře, dnešní Turecko) u pontského krále Prúsia I. Samozřejmě i zde pořád hledat spojenectví namířená proti Římu a rozhodl se vycvičit armádu svého nového pána tak, aby se mohla v boji postavit jakémukoliv nepříteli. V té době Prúsias válčil se sousedním Pergamem a jeho vládcem Eumenésem II., který byl ve spojenectví s Římem v bitvě u Magnésie (tam co byla roku 190 př.Kr, poražena seleukovská armáda krále Antiocha III.). V Bithýnii byl Hannibal jmenován vrchním velitelem námořních sil a jelikož mohl vést válku podle svého vlastního uvážení, tak opět prokázal své kvality. Pergamské loďstvo bylo sice početnější a kvalitněji vyzbrojeno, ale Hannibal v námořní bitvě provedl další ze svých lstí. Nechal totiž naplnit amfory jedovatými hady a štíry a tyto pak metat na paluby nepřátelských lodí. Zdánlivě neškodný obsah pak mezi pergamskou posádkou vyvolal paniku a celá flotila se pak stala snadnou Hannibalovou kořistí. Přestože byl Prúsias spokojený s Hannibalovými aktivitami, nebyl schopen vést válku proti Římu, jak si Kartáginec přál, a tak na naléhání Římanů byl nakonec ochoten tohoto „největšího nepřítele Říma“, vydat.

Zatímco v Asii probíhaly tyto události, stalo se náhodou, že v Římě obědvali Prúsiovi vyslanci u bývalého konsula Tita Quinctia Flaminia. Padla tam zmínka o Hanibalovi a jeden z vyslanců řekl, že se zdržuje v království Prúsiově. Flaminius to následujícího dne sdělil senátu. Otcové, kteří byli přesvědčeni o tom, že dokud Hannibal bude žít, nebudou oni zbaveni nebezpečí nástrah, poslali do Bíthýnie vyslance – mezi nimi byl Flaminius – s žádostí, aby král nedržel u sebe člověka, který je největším nebezpečím pro Řím, a aby jim jej vydal. Prúsias se neodvážil odmítnout. Žádal jen, aby na něm nechtěli, aby sám učnil to, co by bylo proti hostinnému právu: aby jej prý oni sami, pokud budou moci, zajali; že najdou snadno místo, kde se skrývá. Hannibal totiž pobýval stále na jednom místě, v pevnosti, kterou mu král dal darem a kterou si vybudoval tak, že měl na všech částech stavby východ. To vše proto, že se obával, aby se nestalo to, k čemu opravdu došlo.
(Zdroje: Kolektiv – Cornelius Nepos - Antické válečné umění – str. 141-142 - Praha 1977)


Hanibalova smrt
Hannibal si byl vědom, že Řím po jeho stopě půjde kamkoliv se on pohne a také již po letech vyhnanství na něho doléhala únava i stáří. Nicméně i když mu táhlo na 65 rok života, stále byl ve střehu a svůj dům v bithýnské Lybisse měl zařízen tak, aby mohl kdykoliv uniknout. Když však jednoho dne v roce 183 př.Kr. (někdy je uváděn i rok 182 př.Kr.) byla jeho vila obklíčena početnějším vojenským oddílem, došlo mu, že jej král vydal Římanům a že spadla klec. Protože nechtěl být vláčen ulicemi Říma jako nějaká cenná kořist, raději se rozhodl vzít si svůj život. Za tím účelem s sebou stále nosil silný jed. Ten se teď rozhodl požít. Jeho údajná poslední slova zněla: „Nastal čas ukončit strach Římanů. Již déle nehodlají čekat na smrt starého muže, který jim způsobil tolik starostí.“ . Ve stejném roce pak umírá i jediný Hanibalův přemožitel, Scipio Africanus. Tak ze světa odešel největší z vojevůdců a stratégů, jaký kdy žil. Řím teď mohl oslavovat konečné vítězství a téma Hannibal a válka s Kartágem se stala vděčným motivem četných historických děl z per Římanů. Díky nim, i když mnohdy značně tendenčně psaným dílům, máme o Hannibalovi a druhé punské válce velice detailní zprávy od historiků jako Livius, Juvenalis, Cicero a další. Samozřejmě většina z nich psala s určitým časovým odstupem od samotné války, ale mohli ve svých dílech použít četné zprávy tehdejšího Říma, které se nám na rozdíl od jejich děl, do dnešních dní nedochovali. Kromě tendenčních římských děl se pak o Hannibalovi dozvídáme od řeckého historika Polypa, který byl jeho neskromným obdivovatelem a často nám podává zprávy v příkrém rozporu s těmi římskými. O Hannibalových kvalitách kromě jiného hovoří i to, že jeho taktika je dodnes součástí výuky na všech vojenských akademiích po celém světě. Jeho způsobem boje se nechal inspirovat G.I.Caesar nebo Napoleon či Alfréd von Schlieffen, autor německého plánu útoku na Západ z období První světové války. Norman Schwarzkopf, velitel koaličních sil ve válce v Zálivu, jednou prohlásil: „Technika války se možná změnila, podoba výzbroje se zcela jistě změnila, avšak i dnes aplikujeme stejné válečné principy, jakých se užívalo již ve dnech Hannibalových.“

Když římští vyslanci přišli k tomu místu a s množstvím ozbrojenců obstoupili dům, otrok, který vyhlížel ze dveří, oznámil Hanibalovi, že se objevilo neobvyklé množství vojáků. Hannibal mu nařídil, aby obešel všechny vchody a rychle mu oznámil, zda je obklíčen ze všech stran. Otrok mu brzy oznámil, jaký je stav, a řekl, že všechny východy jsou obsazeny. Hannibal poznal, že to není náhoda, nýbrž že hledají jeho a že nemůže déle setrvat při životě. Aby jej nepozbyl z cizího rozhodnutí, jsa pamětliv svých minulých činů, požil jedu, který s sebou vždy nosil.
(Zdroje: Kolektiv – Cornelius Nepos - Antické válečné umění – str. 142 - Praha 1977)

Závěrečná slova jsem si vypůjčil od historika Polybia (*cca 203 - +120 př.Kr.): „Celkem sedmnáct let pobýval na různých bojištích, prošel mnoha barbarskými zeměmi a přitom přesvědčil ohromné množství mužů rozličných jazyků a původu, aby mu byli nápomocni při uskutečňování jeho nebezpečných záměrů. Žádný z jeho podřízených nikdy neuvažoval o spiknutí proti němu, ani o tom, že by opustil toho, k němuž se jednou připojil a v jehož šlépějích kráčel.“ .



Zdroje:
• Kolektiv – Antické válečné umění – Praha 1977
• Kolektiv – Encyklopedie antiky – Praha 1974
• Kolektiv – Slovník antické kultury – Praha 1974
• Kolektiv – Starověký Řím – Praha 1958
• Burián Jan – Hannibal – Praha 1967
• Livius – Dějiny II -III. – Praha 1972
• Livius – Dějiny IV. – Praha 1973
• Livius – Dějiny V. – Praha 1975
• Polybios – Dějiny I. – Praha 2007
• Polybios _ Dějiny II. – Praha 2010
• Richter Stanislav – Kartágo – Praha 1975
• History revue – Praha, červenec 2010
• History revue – Praha, srpen 2010

http://scienceworld.cz/historie/lidske- ... locha-2917

http://traumwerk.stanford.edu/archaeolo ... ord_1.html
http://iulius.wz.cz/kartago.htm
http://antika.avonet.cz
http://www.wikipedia.org
http://www.palba.cz
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Jen tak na okraj. Hannibal se samozřejmě stal námětem mnoha děl, obrazů, knih a filmů. Což asi nikoho nepřekvapuje. Výjimkou je ale, aby stát, který s ním nemá nic společného, po něm pojmenoval loď. A to ne lecjakou kocábku. Jednalo se o britskou řadovou bitevní loď HMS Hannibal (třída MAJESTIC), která byla stavěná v letech 1894-1898 a stála téměř jeden milion £. Že by projev uznání geniality jednoho starověkého vojevůdce, která byla inspirací i pro britské vojenské tradice? Tomu by ostatně odpovídalo i to, že v této nejpočetnější třídě bitevních lodí (celkem devět jednotek) byla další lo´d pojmenována HMS Caesar, tedy po další veličině starověkých vojenských dějin.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Ostatní národy“