Rytíř - zbraně, zbroj, taktika II.

[Geo]

Rytíři II.

Výcvik.
Výcvik rytíře byl jak plánovitý, tak vyplývající z přirozeného chodu života. Přičemž ona přirozená část zřejmě převažovala.
Nevím jak dalece jsou pravdivé informace o tom, že takový zemanský(rytířský) synek seděl v sedle dříve než se naučil chodit,
ale o mnoho později to patrně nebylo. Také první zbraň(byť třeba dřevěnou) ovládal velice brzy. K tomu pak je třeba přidat
postupně se přidávající lov, turnaje, nekonečná drobná válka mezi šlechtou a později i válečná tažení. To vše sloužilo
k zocelení a permanentnímu výcviku. Jestli-že je jen část pravdy na informacích o životě pážat a panošů, pak základní vojenský
výcvik je procházka růžovým sadem.
V tomto případě je třeba vzít v úvahu tehdejší způsob života, jenž byl fyzicky velice náročný. Cesty koňmo trvající i mnoho
dní, bez ohledu na počasí a v zavazadlech místo chleba pro jezdce, zrní pro koně. Také nošení zbroje, bylo nejen nutností
a znakem stavovské příslušnosti, ale také posilovnou na cestách. Doklady o mimořádné fyzické zdatnosti rytířů se nalézají
v mnoha kronikách a vyobrazení té doby(viz.rytíř bez koně).
Emanuel Vlček(antropolog) ve svém vyjádření ke studiu kosterních pozůstatků Přemyslovců a Lucemburků přirovnává postavu a
muskulaturu Jana Lucemburského(podle kosterních svalových úponů) k postavě desetibojaře a jeho syna Karla dokonce k těžkému
atletovi, samozřejmě menšího vzrůstu(cca.173cm). Z toho se dá poměrně jednoznačně vyvodit, že dnes jsme větších postav, ale
do fyzické kondice "Otce vlasti" by většině z nás patrně dost chybělo.

Turnaje
Účelem turnaje byla zábava, reprezentace a výcvik. Z nepochopení těchto důvodů pramení řada nedorozumění. Často se na hradech
a zámcích ukazují brnění, kde třeba jen helmice váží i více než 20 kg apod. Zde je třeba zdůraznit, že jde právě o turnajovou
zbroj, která měla zajistit účastníkům klání co největší bezpečnost. Bojové brnění bylo podstatně lehčí. V turnaji se měli
účastníci cvičit a ne zabíjet, nebo mrzačit.
Turnaje jsou prastarou záležitostí a měly na svědomí více životů rytířstva, než rytířské bitvy samy. Většina turnajů byla
podřízena pravidlům. Ta se mohla krajově mírně lišit, ale v zásadě šlo vždy o totéž. Klání jednotlivců. Klání skupin. A na
konec hromadná mydlenice. Nejstarší známá pravidla jsou - Leges Hastitudiales sive Torneamenti - Heinricha de Vogel z r.938.
Dostatečně známé jsou královské zákazy turnajů ve Francii, právě z důvodu velkého množství padlých. A další nařízení
zakazující boj ostrou zbraní.

Bitva
Sama rytířská bitva byla obdobou turnaje. (výzvy jednotlivců atd.) Jinak šlo o poměrně jednoduchou záležitostí. Masa jezdců
se rozjela a udeřila plnou silou a váhou. Poté se boj rozpadl na souboje jednotlivců. Kdo začal utíkat prohrál. Je zajímavé,
že většina rytířských bitev neměla mnoho padlých, a když, tak z řad pěchoty. Nebylo mnoho bitev, kde ztráty rytířstva překročily
několik desítek. Např. r.1119 bitva u Bremule. Padli pouze 3 rytíři. A podobných záznamů existuje více. Důvody k takovým
výsledkům jsou v zásadě dva.
1.) Vědomí stavovské příslušnosti, což se nám může dnes zdát podivné, ale rytíři té doby se považovali za obecně si rovné
a příbuzné
2.) Ekonomický důvod. Vítězi patřila zbroj a kůň poraženého, což sice znamenalo značný zisk, ale jestliže protivníka zajal
živého, mohl ještě očekávat slušné výkupné.
Právě k bitvě u Bremule měl soudobý kronikář napsat."Pro vědomí stavovské příslušnosti se navzájem ostýchali zabíjet
prchající a spíše se snažili je pochytat".(Toto je citace z knihy viz.prameny - o kterého kronikáře jde se mi nepodařilo
zjistit. Zajato mělo být 190 rytířů.)
Samozřejmě, že byly i bitvy velice krvavé(Kresčak atd.) Zajímavé na tom je, že ve většině případů šlo o střetnutí rytířů
s pěchotou, kdy rytířům z různých důvodů útok nevyšel, nebo byli zaskočeni v takticky nevýhodné pozici.

Taktické použití
Taktické použití rytíře bylo mírně řečeno problematické. Rytíř byl individualista, který se většinou nehodlal podřídit
nikomu a ničemu. V poli si byli rytíři rovni, ať už to byl pán nebo kmán. Velitel mohl pouze určit bitevní sestavu a
směr útoku. Nějaký organizovaný manévr během bitvy byl nemyslitelný, a jestli-že k něčemu podobnému došlo končilo to katastrofou.
Vše bylo na vůli boží. Také pokus o vyčlenění záloh končíval neúspěchem. Před bitvou na Moravském poli se podobnou zálohu
pokusil vyčlenit Rudolf(Habsburský).Většina rytířů ovšem odmítla do této zálohy nastoupit s argumentem, že rytíř má právo
na první rozjezd a úder. Zákaz rabování před konečným vítězstvím, pod trestem oběšení apod., se míjel účinkem.(Filip August
r.1214 před bitvou u Bouvines).

Rytíř bez koně
Tady je třeba říci, že v této věci panuje vcelku slušný zmatek. Je to vidět v některých filmech, ale přejímají to i někteří
autoři, kteří se ovšem o vojenskou stránku rytířství nezajímají. Jde o zakořeněnou představu, že rytíř, který přišel o koně,
byl vlastně jenom kusem železa ležícím u cesty. viz.Turnaje
Pravda je ovšem zcela jiná. Abych tady jen tak nemluvil uvedu pár příkladů.
1.) Kresčak. Pěší angličtí rytíři byli včleněni do sestavy lučištníků k jejich ochraně
2.) Antiochia(1.kř.výprava) Pěší rytíři porazili muslimskou jízdu, ač byla početnější.
3.) Je řada iluminací zobrazujících rytíře bránících hradby a dokonce na hradby lezoucích v plné zbroji
(Hortus deliciarum,Weltchronik - Rudolf z Emže 1260 - 1270)
4.) Stejně tak je řada vyobrazení na kterých rytíř nasedá na koně bez pomoci.
Vzhledem k jejich fyzické kondici se to nezdá být přehnané.
V zásadě se dá říci, že rytíř bez koně byl jen o málo nebezpečnější než na koni. Postavit se mu mohl zase jenom rytíř.
Středověká pěchota, mizerně vystrojená a vyzbrojená, nebyla pro podobného profesionála důstojným soupeřem a tuto nevýhodu
mohla kompenzovat pouze počtem a za cenu velkých ztrát.
Rytíř sám o sobě byl dokonalým, ač prakticky nezvladatelným profesionálem.


Prameny: Vojenská dějiny Československa,- Zbraně, šerm a mečíři, - Člověk, zbraň a zbroj v obraze doby atd.

P.S. Omlouvám se, ale někdy jsem neuvěřitelně ukecaný.

[stc]

Zdravím,
Musím pochválit za články, sice krátké, ale přesto dostatečné, zvláště když se zde na palbě toho nepíše moc o středověku a starověku.

Jen bych rád doplnil pár řádek. Myslím že by bylo záhodno zmínit skutečný původ rytířství jako takového.

Už za římské republiky se ve společnosti vyčlenila sociální skupina tzv. equites neboli jezdců - rytířů. V společnosti jim patřilo původně místo mezi patricii a plebejci, čili tvořili jakýsi třetí stav mezi "ušlechtilými" a "těmi ostatními" , samosebou kromě otroků, kteří měli mnohdy status "mluvícího zvířete". Původně dostávali oni equites - rytíři od státu dokonce kompenzaci aby si mohli pořídit koně a na něm mohli vykonávat službu státu jako součást jezdeckých odílů přináležejících k legiím.

Postupně však, během třetího a začátkem druhého století před n.l., ztratili svoji vojenskou funkci, jelikož římská armáda se čím dál více spoléhala na služby spojeneckého jezdectva (například numidská nebo iberská jízda),a stali se elitou římské společnosti se statusem stejným či podobným jaký náležel patriciům. Spousta z nich zbohatla, spravovala provicie apod. Protože se ale patriciové v senátu vymezovali stále více vůči úspěšným členům stavu jezdeckého, byla během druhého století provedena Gaiem Semproniem Gracchem reforma v níž se oddělili zájmy senátorů a rytířů aby se vytvořila protiváha v senátu ( do té doby přehlasovali patriciové spolu s jezdci všechny ostatní ). Rytíři se stávali soudci, bankéři a pokud obdrželi politický úřad, stávali se senátory. Další reformy byli provedeny za Oktaviána Augusta, a dalších císařů během nichž se stal rytířský stav byrokratickou elitou římského impéria. Rytíři sloužili jako "ministři", guvernéři provincií a v neposlední řadě rytíři sloužili jako velitelé legií, či celých vojenských oblastí na hranicích římského impéria. Také důležité úřady jako Prefekt Prétoriánů, či Guvernér provincie Egypt ( zásoboval Řím obilím ) byly rezervovány pro příslušníky rytířského stavu.

V pozdně římském impériu pak equites - rytíři, jako velcí pozemkoví vlastníci (zvláště v Galii a Italských provinciích), podpoření pozdně římskými zákony o zákazu změně stavu (rolník musel být rolníkem a jeho potomci taktéž), a zákazu svobodného pohybu (rolník zůstal připoután k půdě) vytvořili zárodek elity jakou byla později středověká šlechta a zárodek nevolnictví a feudalismu. V podstatě využívali situace, kdy římský rolník nemohl splácet přemrštěné daně, a tak využil "šlechetné" nabídky rytíře že mu předá půdu, bude na ní hospodařit a bude z úrody odevzdávat dávky místo aby úrodu prodal aby splatil daně státu.

Tímto jsme vyčerpali alespoň částečně otázku původu stavu rytířského, neberouc ovšem v úvahu vliv stěhování národů, germánské kmeny a později vznikající království na území bývalé Západořímské říše. Zbytek doufám napíši zítra.

[Johan]

Pane kolego opět jsem si spokojeně pochrochtával-velice děkuji. Hlavně mne potěšilo, že jste potvril a vyargumentoval i můj názor, že rytíři rozhodně nebyli pouhými amatéry. Ono člověka vždy potěší,když někdo potvrdí jeho vlastní mínění.

Jen opět drobné doplnění, kterým Vás nikterak nerozporuji. Ona neochota rytířů zabijet se vzájemně nebyla plošná-jako ve středověku konečně téměř nic nebylo celoplošné Tak třeba ve střední Evropě (ale začasté i v konfliktech Anglie a Francie) byly války výrazně krvavější záležitostí. Šlo totiž v podstatě o střety vyprofilovaných a relativně centralisovaných států, kde namnoze (a prosím vnímat v rámci STŘEDOVĚKÉHO kontextu) fungovalo i něco velmi podobného národnímu cítění. Navíc zvl.ve střední Evropě nelze ignorovat ani početnost a organisovanost armád. Pěchotu např.většinou "dodávaly" městské posádky (u nás hlavně královských měst) a byla tedy jak solidně organisována, tak i solině vyzbrojována a cvičena (Husité "nevypučeli" na zelené louce). To pak celkovou účinnost vojsk (a tedy i vzájemného masakrování se) zvyšovalo.

[Geo]

Pane kolego. Pochvala je samozřejmě milá. Potěšení na mé straně. Člověk jen rozkvete, když potká někoho tak extrémě inteligentního a všímavého.
Jen co budu mít trochu času dovolím si malé doplnění a možné i malinké rozporování. To vše samozřejmě ve vší úctě. Viděl bych to na zítřek.

[YAMATO]

Když už je řeč o turnajích a Karlu IV...neměl ten v mládí při turnaji nějaký hodně těžký úraz? Někde jsem o tom kdysi četl, že mu byla provedena velmi náročná operace...a hlavně že byla provedena až nečekaně kvalitně oproti očekávaným možnostem a schopnostem lékařů té doby.

[janmilda]

Pánové, píšete o velmi zajimavých věcech a velmi zajimavě a poutavě! Ani jsem nevěřil, že ten středověk je tak zajimavý i když musel být hrozně těžký! Yamo,myslíš to zranění tváře dřevcem? Je to pár let co to dávali v telce, snad je to ono! milda

[Tunac]

Měl zlomenou čelist a obratle, trefili ho dřevcem do helmy. Od té doby byl přihrblý a nosil hlavu na bok.

[YAMATO]

No ano, to je ono! Fascinuje mě, že to vůbec přežil...a že nakonec žil tak dlouho!

Že by ten temný středověk nebyl zas tak temný?

[Tunac]

Četl jsem ten článek v novinách, co s ním lékeř udělal, bylo na úrovni 1/2 20. století. Bylo to tam detailně popsáno, někde se našel o tom zápis, nebo to odhadovali podle popisu. Za 1/2 roku mu dovolil doktor teprve chodit..

[Rosomak]

Narážíte zřejmě na publikaci "Slavné České lebky" kterou napsal lékař a antropolog Jiří Ramba.
Karlu IV. je zde věnována celá druhá kapitola, velmi zajímavá pasáž je o tom, jak by mu dnešní medicína mohla zkvalitnit a prodloužit život.
V této knize je např. patologickým nálezem vyloučena syfilida u Bedřicha Smetany a popsány choroby, kterými trpěl.

[Tunac]

Rosomak@
V novinách vyšla kdysy dvojstránka k jeho úrazu. Vycházela z Karlových kosterních pozůstatků. O knize slyším poprvé.

[alibaba]

V tomto poradu osobne Dr. Ramba popisuje zraneni a rekonvalescenci Karla IV. Je to asi ve 30:20 casu. Stoji to za to.

[Johan]

Základními problémy středověkého lékařství byla zubní péče (často prostě vykonávaná kováři a v mnoha směrech připomínala spíše mučení) a boj proti nákazám. V oblasti ranhojičství byli tehdejší doktoři naopak na velmi solidní úrovni-samozřejmě, s otázkami plastické chirurgie si hlavu nikdo moc nelámal. Ale dokázali rány velice dobře vyčistit (voskem), proti hnilobě v nich nasazovali larvy much (v podobných případech se užívají stále) a proti otravám krve piavice lékařské (přicházejí opět ke slovu-zvláště při otravách kovy, jako jsou otravy mědí či olovem). K desinfekci nástrojů pak přímý plamen (většinou z hoření vosku, tedy velmi čistý i po co do mechanických nečistot) a u ran pak med nebo propolis. Vesměs velice účinné prostředky.

Viděl jsem angl.dokument, kde objevili lebku bojovníka, z období války Růží, se zhojenými stopami rozsáhlé destrukce. Nebyl to sice naprostý plebej, ale také žádný bohatý pán. Utrpěl zřejmě úder jakýmsi bijákem, který mu doslova rozflákal 1/2 hlavy. I tak ho tehdejší lékaři dokázali slátat. Zranění by prý i dnes spadala do kategorie velmi vážná, až smrtelná. To ukazuje jednak kvalitu tehdejší medicinské péče, jednak i její nečekaně širokou dostupnost.

Mimochodem-kriminalisté pak jeho hlavu zrekonstruovali a byl to vopravdu xicht děsivej. Potkat ho vnoci v pražském metru, tak praštíte šrajtoflí vo zem a zdrháte. Jenže přežil! A to dost dlouho, padl nakonec v uplně jiné bitvě, než v jaké utrpěl svá 1.zranění, na následky průstřelu lebky (a potažmo i mozku) šípem. To by fakt "nerozchodil" ani dnes.

[Geo]

pro: STC
Popis vývoje rytíře od římských jezdců je zajímavý a nepostrádá logiky.
Horší už bude tuto hypotézu dokázat. Jak už jsem řekl logiky má dostatek, ale co dál?
Po roce 450 mizí prameny a ty které se dochovaly jsou beznadějně tendenční. To, že rytíř pocházel z velkých vlastníků půdy je jasné, ale
poslední větší římský vlastník půdy měl být poražen v bitvě u Soison
nastupujícími Franky. Toto píši v zaměstnání a tak nemám po ruce knihovnu, ani své poznámky abych mohl argumentovat přesněji. Rozhodně to bylo před rokem 600. Otázkou samozřejmě zustává kolik se toho z předcházejících období zachovalo. Určitě došlo k rozbití velkých celků, které nově příchozí ani nebyli schopni obdělat(znalosti a technologie).
Postupem doby došlo spolu s vývojem společnosti k jejímu majetkovému
vyprofilování, a k tomu patřilo opětné spojování pozemků. Zůstavá tedy otázkou zda byl rytíř(mimo jiné) produktem jisté tradice, či přirozeným produktem společenského a hospodářského stavu společnosti. Potom by se nabízelo spíše období Karla Velikého jako prostor pro ukotvení "rytířského stavu".
Nadhodil jste zajímavé téma. Jsem zvědav co bude dál?

[Geo]

pro Johan:
Vážený pana kolego.
Je samozřejmě pravdou, že rytířská válka se bitvu od bitvy měnila, ale na obecné tvářnosti boje a společenských
poměrů se toho měnilo pramálo. slova "v rámci STŘEDOVĚKÉHO kontextu" bych 158x podrtrhl.
Co je však zásadnější je období o kterém vlastně mluvíme. Královská města, v převážné většině případů založená
Přemyslem II. v II.pol. XII.stol., začala projevovat dostatek síly a vůle ji prosadit až ve století XV. Do té doby
ji neměla, a jestli-že se ve století XIV. cosi v tomto směru děje(Eliška podporovaná Prahou proti Janovi atd.) Není to ani
tak otázkou postoje města, jako daleko více postojem a ambicemi jednotlivých kupeckých rodů. Husitské vojenství na toto
podhoubí určitě navázalo, ale osobně si myslím, že v tomto případě šlo o trochu něco jiného. Města se jen stala husitským
vojskům přirozenými základnami. Což mne přivádí na myšlenku pokračování rytířů. Pokusit se je porovnat s taktikou husitů.

[Johan]

Trochu jsme se vzájemně nepochopili. Nechtěl jsem zmiňovat (tentokrát výjmečně) politické aspirace měst. Spíše mi šlo o jejich funkci společenskou, hospodářskou a potažmo i vojenskou. Města (alespoň ta královská) XIV.století již byla významnými centry společenského a hospodářského života. Jako taková vydržovala stálé a začasté i dosti silné posádky. Zmiňovaní vojáci pak (zvláště v případě nasazení zemské hotovosti) byli králi a království (více/méně) k disposici. A nutno říci, že vykazovali, v dobovém kontextu, značné kvality. Ať již pro svou vybavenost, nebo vycvičenost.

Co se národního cítění týče-možná by jste byl překvapen, ale na vejškách na téma "Národní cítění ve středověku" běží i celá pásma přednášek. To české (ale třeba i polské, francouzské, anglické...) je řazeno k těm silnějším-v tom není až takový problém. Problém je, že národní cítění (všimněte si prosím, že slovo "národ" jsem dosud nepoužil a ani nepoužiji) se tehdy vymezovalo a formovalo uplně jinak, než dnes. V Čechách to (velmi, ale VELMI, zjednodušeně řečeno) byly tyto nosníky:1) Víra-tedy římské katolictví (Čechy XIV.století byly nábožensky až bigótní a Poláci se proti nám mohli jít, tak-leda, "zahrabat"); 2) Král-jednota této funkce byla u nás velmi důležitá, proto se i s pojmem "mladší král" zacházelo velice obezřetně a 3) Samozřejmě Koruna (velké "K" nyní není překlep, ani chyba). Naopak-jazyk nebo (geograficko-etnický) původ až tak stěžejní úlohu (jako je tomu dnes) nesehrávaly.

[Alchymista]

Len na okraj - politické a mocenské postavenie miest bolo veľmi rozdielne. Je významný rozdiel medzi mestami na území českého kráľovstva alebo v nemeckom vnútrozemí a povedzme slobodnými mestami spolku "hanzy" (mestskými republikami) na baltickom pobreží alebo podobnými mestami v taliansku.

[Geo]

Vemu to z opačné strany.
Nepřekvapuje mě podobné téma přednášek, ale směr kterým se ubírá. Myslím tím výklad.
1.) Víra.
Víra římská byla v oblasti střední i jižní Evropy dominantní.(mimo
pravoslaví) Takže si myslím, že byla spíše znakem evropanství(hrozné
slovo) než nějakého uvědomění menšího celku.
2.) Král byl opravdu pojícím prvkem(vždyť on byl stát), ale to nazvat
národním cítěním mi přijde přehnané.
3.) Koruna viz.král
V této věci se mi zdá přístup Pekařův realističtější.

Upřímně řečeno, jsem v otázce měst XIV.století na pochybách. Že se stávaly centry(shv) je zajisté pravda, ale je otázkou jak moc ovlivňovaly
běh země, tj. jakého dosáhly v této oblasti významu. Kolik jich ovšem mohu vyjmenovat? Praha, Plzeň, České Budějovice. Ostatní byla důležitá pro ten který region, ale v zemském měřítku význam neměla. Rozhodně tedy ne mocenský. O síle posádek těchto měst asi moc informací nebude, ale nějak příliš velké určitě nebyly. Stačí se jen podívat na velikost těchto měst a hned to dostane jiný rozměr. Nehledě na to, že to byli nájemné síly a tedy nikterak laciné, které si město muselo platit z vlastní kapsy. Samozřejmě, že jejich počet se měnil podle podmínek. V případech krize
se počet zvyšoval a naopak. Pasáž "více/méně" by zasloužila šírší vysvětlení.
Což takto k tomu napsat článek??? Rád si počtu.

[Johan]

ad. Geo:
K městům přiřaďme minimálně ještě Opavu, Olomouc a Brno. Moraváci nechť se neurážejí. Jednak jde o nejvýznamnější politická centra země po Praze (Opavské vévodství+Olomoucké biskupství+hlavní město markrabství) a jednak jsem právě i proto psal Koruna s velkým "K". Dále pak samozřejmě Kutnou Horu (viz i její přínos k obraně změ za Václava II.). K "více/méně" jen tolik, že města se v tomto směru od jiných "vrchností" neodlišovala a jestli opravdu nemusela, tak své vojáky do pole (zvláště na ta vzdálená) nevypravovala.

Co se týče dalšího nejste tentokrát tak docela přesný:
ad.1.) V Čechách bylo (né zcela pravdivé, ale velmi silné) povědomí, že u nás nikdy nedošlo k žádné herezi (pak jsme zažili onen pořádný šrumec za Husitství). Na tomto základě se Češi (lze chápati i ve smyslu:svobodní lidé z Čech) často velice hlasitě prohlašovali za celoevropsky výjmečné.
ad.2.) Osobu krále musíme nahlížet v souladu s naším regionem. V Říši se mohlo stát, že některé území změnilo vladaře i několikrát v průběhu roku. To u nás neplatí. Král je opravdu stálicí, kolem které se formuje společnost i celkem velmi pevná územní držba. Vzpomeňme, jak Cheb trval na tom, aby ho Jan Lucemburský, co říšskou zástavu, nikomu dále nepostupoval-dnes to zní neuvěřitelně, ale prostě chtěl býti (Cheb) součástí české stability.
ad.3.) Koruna u nás měla zcela zásadní význam. Byla jak institucí, tak i hmatatelným ztělesněním (v případě klenotů) státnosti. Jestli podobný výraz v daném čase a souvislostech můžeme použíti. A zároveň né vždy v Evropě požívá takového významu-např. každý král Francie se nechával korunovati svou vlastní korunou. Ty pak tvořily působyvou sbírku v královském pokladu, dokud je, za revoluce lůza (ééé...pardon-valstně revoluční lid) neroztavila a neukradla.
Takžě-tato "pojítka" u nás opravdu působyla jako prvek určující a zároveň utvářející svébytnost. Teď budiž věcí další diskuse, zda toto lze označiti za svébytnost národní, ale mnohé národy tak činí ještě dnes.

Co se článku ke středověku týče: Pane kolego-nebudu Vám do toho fušovati Mám teď více než dosti co dělati se starou monarchií

ad. Alchymista:
Zcela přesná poznámka. Středověk to holt s globalisací moc nepřeháněl

[Johan]

Á-ještě mne napadlo: Ozbrojené síly z měst byly až nečekaně početné. Jednak měl každý měšťan, za určitých okolností (tedy přímé napadení města) povinnost k obraně. Z úhlu pohledu země tohle samozřejmě podstatné nebylo. Ale mějme na paměti, že netoliko města, leč i jejich jednotlivé vrstvy si vydržovaly své ozbrojence (viz např.:cechovní stráže) a ti už v zemské hotovosti povinnosti měli. Proto konečně v Čechách tak nejistý postoj třeba právě k cechům (viz Václav IV.). Králové je neviděli rádi, ale jejich kopí se mohla hodit, tak cechy požívaly velmi široké tolerance.