vojenský a mnišský Calatravský řád

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

vojenský a mnišský Calatravský řád

Příspěvek od kacermiroslav »

vojenský a mnišský Calatravský řád
Pyrenejský poloostrov
středověk

Obrázek
Úvod
Co se vojenských rytířských řádů týče, známe především ty řády, které vznikly za křížových výprav do Svaté země, tedy templáře, johanity a další. Také si jistě vzpomeneme na německé a livonské rytíře, kteří mečem šířili křesťanství v Pobaltí. Tím však výčet bojových řádů zdaleka nekončí. Početná skupina vojenských řádů vznikla na Pyrenejském poloostrově, a některé z nich si svou sílou a významem nezdali s těmi řády, které vznikly před branami Svatého města. Na území Pyrenejského poloostrova, tedy současného Španělska a Portugalska, byl dobrý důvod k zakládání bojovných mnišských řádů. Tím pádným důvodem v historii Pyrenejského poloostrova je tradičně přijímán rok 711. V té době na poloostrově existovalo vizigótské království, která se však zrovna nalézalo ve vnitřních nepokojích. Podstat těch nepokojů tkvěla v tom, zda královský úřad bude obsazován podle principu dědického práva nebo dle volby. Proti králi Roderichovi stáli šlechtici z rodu bývalého panovníka Wamby. Ti si na svou pomoc přivolali arabského vojevůdce Tárika, který tak s arabsko-berberským vojskem překonal Gibraltara pak v následné bitvě u laguny de la Janda porazil a zabil krále Rodericha. Půl roku poté se zmocnil Toleda. Tím se ale arabský postup nezastavil. Z Afrického kontinentu přicházejí další arabští bojovníci a tak s jejich posilou padá jedno město za druhým. Země byla před arabským vpádem již natolik oslabena vnitřními rozbroji, že na obsazení celého poloostrova údajně stačilo pouhých 10.000 bojovníků. Obsazování poloostrova bylo o to jednodušší, že dobyvatelé byli ke svým poraženým poměrně dosti tolerantní a třeba i křesťany brali pod svá ochranná křídla. Pouze za to vybírali zvláštní daň. Postupně se tak vytvořily dvě skupiny obyvatelstva – mozárabové, kteří zůstali u svého náboženství, a muladínové, kteří přestoupili k islámu. Samozřejmě ti, kdo přijali islám byli osvobozeni od placení daně, takže jejich přechod na novou víru nebyl zcela nezištný. Arabskou expanzi se podařilo zastavit až majordomovi francké říše Karlu Martelovi a to v bitvě u Tours a Poitiers roku 732. Do té doby ale byl až na malý kousek celý poloostrov v moci Arabů. Jejich moci tak na severozápadě vzdorovalo již jen království Asturie. Ale i zde byla vnitřní situace království kritická kvůli sporům o dědičnost koruny. Zemi se podařilo konsolidovat až v polovině 9.století pod vládou krále Alfonse II. Tento vládce pak nechal vybudovat slavný kostel nad údajným hrobem svatého Jakuba a ze Santiaga de Compostela tak učinil centrum boje proti nevěřícím. Boj proti Arabům tak mohl začít a po mnoha staletích byla roku 1492 španělskými vládci reconquista završena, když padla poslední arabská bašta – Granada.

Obrázek Calatrava


Calatravský řád
stručné dějiny
Řád calatravských rytířů patřil mezi vůbec ty nejstarší řády vyskytující se na Pyrenejském poloostrově a který zde i vznikl (tou dobou zde ale již působili templáři). Stejně jako řada dalších řádů, i tento vznikl z bratrstva mnichů, jejichž úkolem byla například obrana strategicky důležitého města Calatravy. Toto město leží na kastilské hranici v jižním Španělsku asi 110 km od Toleda a bylo založeno cisterciáckým mnichem Diegem Velásquezem. Se souhlasem krále Sancha III. a za podpory toledského arcibiskupa nahradili bojovní rytíři Calatravského řádu v Calatravě templáře. Právě po městě Calatrava měl tento řád své jméno. Postupem doby se původní mnišské bratrstvo transformovalo do podoby bojovného rytířského řádu, jimž se oficiálně stalo bulou papeže Alexandra III. roku 1164 a následně byl ještě roku 1187 potvrzen papežem Řehořem VIII. podle jehož nařízení se drželi stanovené řehole v které byl například slib mlčení, čtyři dny v týdnu abstinence, několikadenní půsty, spaní ve zbroji či nošení bílého cisterciáckého roucha.

Členové řádu kromě bojové role i nadále drželi cisterciáckou řeholi, ale na mateřském cisterciáckém řádu již byli nezávislí. Spojení ale i nadále udržovali, protože byli vzděláni v cisterciáckém klášteře svatého Bernarda v Clairvaux. V čele řádu stál mistr, kterému se zodpovídala dvanáctičlenná rada. Pro odlišení od ostatních řádů nosili řádový rytíři bílé pláště s řádovým křížem.

Rytíři calatravského řádu se aktivně zapojili do bojů s Maury, kteří od 8.století pronikali na Pyrenejský poloostrov, a už roku 1177 se jim podařilo dobýt Córdobu. V roce 1195 však utrpěli spolu s královským vojskem drtivou porážku v Andalusii a řád byl téměř celý zdecimován. Přeživší členové se uchýlili do kláštera Cirvelos, kde začali s novým náborem bratří. Porážka řád tedy nesrazila a již roku 1198 poráží Mary spolu s řadovým vojskem v bitvě u Salvatierry. Toto místo pak řád dostane jako nový domov a po následujících čtrnáct let nesl řád název „Rytíři ze Salvatierry“. Ovšem ta za pár let opět padla do maurských rukou a řádový bratří byli rozptýleni. Kvůli strachu z dalšího postupu Maurů vybízel papež Inocenc III. křižáky na výpravu do Španělska. V roce 1212 byla Calatrava získána zpět a Maurové byli postupně vytlačováni na jih. Řád se tak po několika desítkách let mohl vrátit na místo svého vzniku.

Řád postupně sílil, rostl i počet jeho členů, majetek, prestiž i význam, což se například projevilo jmenováním představeného řádu velmistrem. Časem řád získal statky nejen v jižní Kastilii, ale i v Portugalsku, Aragonii, Leonu i v navarrském království. Řád byl tedy stejně jako templáři velice úspěšný v získání bohatství. Rytíři řádu však bohatství nezískali pouze se zbraní v ruce, když dobývali bohatá města, ale také se ukázali jako dobří hospodáři, zejména pak v pěstování oblí a vína. Tyto komodity navíc řád dokázal i zpracovávat. Na vrcholu své moci se tak řád ocitl koncem 13.století a to již vlastnil kolem 56 komturií, 16 převorství, 64 vesnic a roční příjem řádu činil 50.000 dukátů.

Ve 13.století role řádu ještě zesílila, když se spojil s avizským řádem, který dříve dodržoval řeholi svatého Benedikta. Toto spojení obou řádu vydrželo až do roku 1385 a spolu s dalšími faktory přineslo řádu a jeho velmistru tak velkou moc, že mohl zasahovat i do politického dění. To se projevovalo například i tím, že se řád mnohdy musel více věnovat vnitřním bojům, než vedením války proti Maurům.

Ovšem řád neměl jen světlé chvíle ve své historii. Koncem 13.století jej postihlo čtyřleté období schizmatu a v čele řádu tak stáli dva představení (1296). Toto schizma mělo být rozhodnuto na cisterciácké generální kapitule, ale problémy pokračovaly i v první polovině 14.století. A s malými přestávkami pokračovalo i v pozdější době. Dalším škraloupem v historii řádu byl případ svržení velmistra v polovině 15.století. Roku 1443 vyzval král Juan Kastilské řádové rytíře, aby svrhli svého představeného Fernanda de Pedillia a zvolili novým velmistrem Alfonse Aragonského, což byl nemanželský syn navarrského krále. Velmistr se sice postavil na odpor, ale byl zabit, takže nezbyla jiná možnost, než zvolit druhého kandidáta. Proto řádoví bratří hlasovali pro Alfonse Aragonského. Tento zásah z nejvyšších politických míst nezůstal ojedinělým a časem se stupňoval.

Roku 1486 se král Fernando obrátil na papeže Inocence III., aby v řádu po smrti jeho 29.velmistra Lópeze de Padilla, povolil administrativní změny v řádu. Tyto změny měly posílit vliv krále a umožnili mu rozhodovat o tom, kdo bude velmistrem. Další zásadní krok učinil pár měsíců před svou smrtí papež Hadrián VI., když 4.května 1523 definitivně spojil hodnost velmistra řádu s královskou korunou. To byl již krok k laicizaci řádu, která se o sedmnáct let později projevila svolením k uzavírání sňatků.

Dosažením vyhnání Maurů z Pyrenejského poloostrova v roce 1492 pozbyl řád svůj původní význam a jeho komendy tak začali sloužit například k zaopatřování šlechtických synů. Úpadek řádu vyvrcholil v roce 1808, kdy král řádu odebral jeho statky. To se sice změnilo o pár let později v roce 1814 za krále Fernanda VII., ale řád se již nikdy z těchto ran nevzpamatoval a nedosáhl svého původního vlivu a velikosti.

Provázání řádu s královskou korunou přivodilo i jeho pád. V roce 1931 padla ve Španělsku monarchie a to znamenalo pád i Calatravského řádu. Po restauraci království a korunovaci Juana Carlose I. španělským králem v roce 1975 bylo řádu umožněno jeho obnovení. V té době měl ale již necelých 80 rytířů.


Velmistři calatravského řádu
· Don García (1164-1169)
· Fernando Escaza (1169-1170)
· Martín Pérez de Siones (1170-1182)
· Nuño Pérez de Quiñones (1182-1199)
· Martín Martínez (1199-1207)
· Ruy Díaz de Yanguas (1207-1212)
· Rodrigo Garcés (1212-1216)
· Martín Fernández de Quintana (1216-1218)
· Gonzalo Yáñez de Novoa (1218-1238)
· Martín Ruiz (1238-1240)
· Gómez Manrique (1240-1243)
· Fernando Órdoñez (1243-1254)
· Pedro Yáñez (1254-1267)
· Juan González (1267-1284)
· Ruy Pérez Ponce (1284-1295)
· Diego López de Santsoles (1295-1296)
· Garci López de Padilla (1296-1322)
· Juan Núñez de Prado (1322-1355)
· Diego García de Padilla (1355-1365)
· Martín López de Córdoba (1365-1371)
· Pedro Muñiz de Godoy (1371-1384)
· Pedro Álvarez de Pereira (1384-1385)
· Gonzalo Núñez de Guzmán (1385-1404)
· Enrique de Villena (1404-1407)
· Luis González de Guzmán (1407-1443)
· Fernando de Padilla (1443-1443)
· Alonso de Aragón (1443-1445)
· Pedro Girón (1445-1466)
· Rodrigo Téllez Girón (1466-1482)
· Garcia López de Padilla (1482-1487)
o poté samotní španělští králové...



Zdroje:
www.cojeco.cz
www.wikipedia.org
www.e-stredovek.cz
www.chivalricorders.org
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Ostatní“