Dějiny středověku v letech 490 - 499

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Dějiny středověku v letech 490 - 499

Příspěvek od kacermiroslav »

Dějiny středověku v letech 490 – 499

Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky, obrázky: kacermiroslav


Rok 490

Itálie

Válka o Itálii
Boj o nadvládu nad Apeninským poloostrovem mezi ostrogótským králem Theoderichem Amalem a vládcem Itálie Odoakerem pokračuje již druhým rokem. Otřesenému Theoderichovi konečně přišly na pomoc oddíly vizigótského krále Alaricha II., s jejichž pomocí – byť za cenu těžkých ztrát – již potřetí zvítězil dne 11. 8. v bitvě na řece Addě (Addui), poblíž cesty z Lodi do Verony. Poražený Odoaker se opět stáhl do Ravenny, Gótové jej však následovali, přitáhli k městu, rozbili si tábor v Piniovém háji a zahájili obléhání. Vojenská situace však nebyla jednoznačná – obležení odpovídali smělými výpady a jak se boje v Itálii protahovaly, přiváděly neshody v gótském táboře na stranu Odoakera a jeho velitele Tufy, operujícího v údolí Adiže kolem Tridentu, stále více a více zběhů. Ostrogótům se sice podařilo vytlačit vandalskou armádu ze Sicílie a prakticky tak ovládnout celý Apeninský poloostrov, ale boje o Ravennu (tzv. havraní válka) se protáhly na celé tři roky.

Válka o Itálii
Na počátku roku 490 přešel italský král Odoaker do protiútoku, při němž získal zpět Cremonu a Milán a oblehl svého soupeře krále Theodericha v Ticinu (Pávii). A situace mohla být skutečně vážná, kdyby Ostrogótům nepřišli včas na pomoc jejich příbuzní Vizigóti a neprorazili kruh kolem Ticina. V rozhodující bitvě celé války svedené dne 11. 8. na řece Addua (Adda) pak koalice uštědřila Odoakerovi již třetí porážku a donutila ho stáhnout se zpět do Ravenny. Pravděpodobně nyní římští senátoři vyhodnotili jeho situaci jako beznadějnou a přiklonili se na stranu jeho soupeře. Theoderich se tak stal pánem nejenom Říma, ale i jižní Itálie a Sicílie.

Dohoda, kterou před invazí do Itálie uzavřel císař Zenon s králem Theoderichem, byla tajná a neoficiální a císař neudělal nic, co by vedlo k roztržce s Odoakerem, o čemž svědčí i fakt, že západní konzul Flavius Probus Faustus byl Východem bez problému přijat. Zdá se ale, že se Odoaker před bitvou na řece Adduy (možná počátkem roku 490) formálně separoval od římské říše tím, že svého syna Thelu prohlásil caesarem. Možná očekával, že vyhlášením nezávislosti Itálie a vypovězením poslušnosti císaři získá na svoji stranu italské katolíky nevražící na východní monofyzity. Avšak i kdyby se jeho očekávání naplnilo, po bitvě na řece Adduy bylo vše jinak a senátoři se rozhodli přejít do tábora jeho nepřítele. A tak již koncem roku 490 odcestoval do Konstantinopole představitel senátu Festus, aby zde oznámil Theoderichovy úspěchy a dohodl se na nové formě správy Itálie.
Thederichovi se nyní již mohlo zdát, že má již Itálii pevně ve svých rukou. Ale situace jeho již třikrát poraženého soka nebyla úplně beznadějná, neboť Tufovi muži byli stále bojeschopní a také burgundský král Gundobad mu táhl za obvyklého pustošení severní Itálií na pomoc. Další potíže pak působili Vandalové, kteří využili války a dobyli Sicílií. Tento jejich pokus o územní územní expanzi však nevyšel a jejich válečníci museli vyklidit celý ostrov včetně pevnosti Lilybaeum (Marsala).
Pravděpodobně také roku 490 našel Theoderich také způsob, jak se vypořádat s Odoakerovými posádkami pevně uchycenými v italských městech. Italům, kteří většinou stáli na jeho straně, totiž poručil, aby nepřátele v dohodnutý den napadli a všechny je pobili. Zdá se, že brutální akci se podařilo do posledních chvíle utajit, takže mohla být rychle a rázně provedena, a že Odoaker tehdy utrpěl takové ztráty jako by byl poražen v bitvě v otevřeném poli. Zbožný panegyrik sice s nadšením, ale o to více stručně popisuje tento masakr, mluví o něm jako o oběti a tvrdí, že Theodericha vedla sama ruka Prozřetelnosti. Není však jasné, proč se král k něčemu takovému vůbec snížil. Je však možné, že Tufovo jednání chápal jako zradu, která zasluhuje pomstu a ospravedlňuje odplatu, ať bude jakákoliv.
Gótové nyní přitáhli k poslední Odoakerově pevnosti Ravenně a svůj tábor si rozbili východně od ní v tzv. Piniovém háji. Protože však město obklopené močály bylo prakticky nedobytné, jedinou jejich šancí bylo zablokovat jej a vyhladovět. To se jim však ne zcela dařilo, protože nebyli schopni odříznout je od dodávek potravin po moři. (491)

Válka o Itálii
Proto Theodoric odešel z císařského města a vrátil se ke svým vlastním lidem. Společně s celým kmenem Gótů, který jednomyslně souhlasil, se vypravil do Hesperie. Prošel přímým pochodem přes Sirmium k místům, která sousedí s Pannonií a, blížíc se k území Venetie a po most u Sontia, utábořil se tam. Když se tam nějaký čas zdržoval, aby dal odpočinout svým mužům a stádům zvířat, poslal proti němu Odoacer vojenskou sílu, se kterou se srazil na pláních u Verony a krvavě ji zničil. Potom sbalil tábor a vyrazil s velkou odvahou přes Itálii. Když překročil řeku Pád, rozbil tábor nedaleko císařského města Ravenna, asi u třetího milníku od města v místě zvaném Pineta. Když to Odoacer spatřil, opevnil se uvnitř města. Často přepadával vojsko Gótů v noci, vyrážejíc tajně kupředu se svými muži, a to ne jednou či dvakrát, ale často; a takto bojoval téměř celé tři roky. Ale jeho snaha byla marná, neboť celá Itálie nakonec prohlásila Theodorika svým pánem a říše s tím souhlasila. Ale Odoacer se svou trochou přívrženců a přítomnými Římany trpěl stále válkou a hladem v Ravenně. Protože ničeho nedosáhl, poslal vyslance a prosil o slitování. Theodoric to nejprve zaručil a poté jej zbavil života.

Narození Cassiodora Senatora
Tohoto roku přišel na svět Flavius Magnus Aurelius Cassiodorus Senator, vysoký úředník ve službách krále Theodericha i jeho nástupců. Po odchodu do ústraní organizoval opisování rukopisů a věnoval se i literární činnosti.


Římská říše
Eufemios se snaží ukončit schisma
Konstantinopolský patriarcha Fravitas zemřel a na biskupském stolci jej nahradil Eufemios. Zastával striktně prochalkedonský postoj a v zájmu ukončení akakiovského schizmatu s Římem byl dokonce připraven rozejít se s monofyzitickým alexandrijským arcibiskupem Petrem Mongem. Papež Felix III. byl však neústupný, neboť mu ani tak nešlo o usmíření, jako o prosazení svého primátu a pokoření Konstantinopole. Proto striktně trval na vyškrtnutí jména jím prokletého a exkomunikovaného patriarchy Akkakia z posvátných knih – diptychonu.


Galie
Porážka Bretonců Franky
Kolem roku 490 porazil franský král Chlodvík Bretonce v bitvě na řece Loiře.


Hispánie
Vizigóti obsazují území za Pyrenejemi
Pravděpodobně mezi lety 480/481 - 490 urputně bojovali o střední Hispánii Vizigóti a Svébové, přičemž první z nich získali nevýraznou a nestálou převahu. Zdá se, že před rokem 483 Vizigóti bez větších problémů ovládli celou kartaginskou provincii a rovněž část Lusitánie a ukončili tak vládu místních statkářů typickou banditismem. Roku 483 totiž Vizigót Salla a méridský biskup Zenon zrekonstruovali římský most přes řeku Guadianu v Méridě (Emerita Augusta), hlavním městě Lusitánie, která byla ze krále Rechiara hlavním městem svébského království, což jistě svědčí o již zkonsolidované vizigótské moci. Pád Bætiky je v tomto období možný, ale ne rozhodně jistý. (Někteří historikové předpokládají, že Vizigóti ovládli Bætiku ještě před smrtí krále Euricha roku 484.)


Británie
Počátek vojenské kariéry krále Artuše
Přelom osmdesátých a devadesátých let 5. století je obdobím vojenské aktivity britského dux bellorum (válečného vévody) Arthura, který se Sasy vybojoval dvanáct vítězných bitev. Arthur proti opěšalým Germánům postavil jízdu po římském způsobu a jeho vítězný boj na Mons Badonicus (údajně pod vrchním velením Ambrosia Aureliana) zaručil v Británii na půl století mír. Germánské kmeny však již okupovaly jihovýchodní Anglii a následující období se nese ve znamení postupného rozkladu keltsko-římské společnosti vlivem občanských rozmíšek a celkové apatie. Britoni jsou nakonec zatlačeni do nepřístupných regionů Walesu a Cornwallu. Podle Geoffreye z Monmouthu umírá Arthur kolem roku 542 v bitvě u Camlannu.


Rok 491

Itálie
Válka o Itálii
Boj o nadvládu nad Apeninským poloostrovem mezi ostrogótským králem Theoderichem Amalem a vládcem Itálie Flaviem Odoakerem pokračuje již třetím rokem. Dne 15. 6. v noci podnikl Odoaker se svými Heruly z obležené Ravenny smělý výpad, při němž pronikl až do Piniového háje a zaútočil na Theoderichův tábor. Boj skončil nerozhodně, obě strany utrpěly těžké ztráty a Odoaker se nakonec stáhl. Jeho vrchní velitel Levila zahynul na ústupu v řece Bedentu.
Ostrogótské vojsko však považovalo Theodericha za vítěze a provolalo jej italským králem. Tím však byla porušena dohoda s císařem Zenonem, který Theodericha vyslal do Itálie jako svého vojevůdce a patricia. A i kdyby se oba dohodli, že Theoderich bude Itálii vládnout jako král, byl by potřeba byť formální imperátorův souhlas. Na východ proto odjel nejvyšší představitel římského senátu Festus s úkolem vše vysvětlit; císař však stále s rozhodnutím váhal a čekal na definitivní výsledek bojů.

Válka o Itálii (zdroj)
(490) Po svém vítězství v bitvě na řece Addua (11. 8. 490) a následném masakru Odoakerových posádek v italských městech přitáhl král Theoderich k poslední soupeřově pevnosti Ravenně a svůj tábor si rozbil východně od ní v tzv. Piniovém háji. Protože však Honoriovo město obklopené močály bylo prakticky nedobytné, jedinou jeho šancí bylo zablokovat jej a vyhladovět. To se však ne zcela dařilo, protože nebyl schopen odříznout jej od dodávek potravin po moři a vyhladovět. Třebaže izolace Ravenny tedy nebyla absolutní, její obyvatelé přesto trpěli nedostatkem a cena obilí stále stoupala. Odoaker se tedy rozhodl situaci nějakým způsobem řešit a svírající gótský kruh prorazit. V noci dne 10. 7. roku 491 proto vyrazil se skupinou Herulů z městských bran a snažil se překonat Theoderichovy obranné příkopy. V těžkém boji však utrpěl jenom další porážku, která jej donutila stáhnout se zpět.
Po svých vítězstvích nad Odoakerem vyslal Theoderich předsedu římského senátu Flavia Festa do Konstantinopole, aby jej císař Zenon potvrdil jako krále. Během pobytu vyslanců ve východní metropoli však Zenon zemřel, přičemž jeho následovník následovník Anastasius Theoderichův požadavek již odmítl. (492)

Theoderich získal Sicilii
Po porážkách utrpěných v minulém roce se severoafričtí Vandalové vzdali Sicílie a ta byla začleněna do vznikajícího ostrogótského království. Theoderich se vyvázal z lenní povinnosti a již nebyl povinen platit do Kartága ani symbolický poplatek, za který vandalský král Geiserich přenechal ostrov Odoakerovi.

Válka o Itálii
Proto Theodoric odešel z císařského města a vrátil se ke svým vlastním lidem. Společně s celým kmenem Gótů, který jednomyslně souhlasil, se vypravil do Hesperie. Prošel přímým pochodem přes Sirmium k místům, která sousedí s Pannonií a, blížíc se k území Venetie a po most u Sontia, utábořil se tam. Když se tam nějaký čas zdržoval, aby dal odpočinout svým mužům a stádům zvířat, poslal proti němu Odoacer vojenskou sílu, se kterou se srazil na pláních u Verony a krvavě ji zničil. Potom sbalil tábor a vyrazil s velkou odvahou přes Itálii. Když překročil řeku Pád, rozbil tábor nedaleko císařského města Ravenna, asi u třetího milníku od města v místě zvaném Pineta. Když to Odoacer spatřil, opevnil se uvnitř města. Často přepadával vojsko Gótů v noci, vyrážejíc tajně kupředu se svými muži, a to ne jednou či dvakrát, ale často; a takto bojoval téměř celé tři roky. Ale jeho snaha byla marná, neboť celá Itálie nakonec prohlásila Theodorika svým pánem a říše s tím souhlasila. Ale Odoacer se svou trochou přívrženců a přítomnými Římany trpěl stále válkou a hladem v Ravenně. Protože ničeho nedosáhl, poslal vyslance a prosil o slitování. Theodoric to nejprve zaručil a poté jej zbavil života.


Římská říše
Smrt císaře Zenona, vlády se ujímá Anastasius
Dne 9. 4. zemřel císař Zenon I. a ihned propukla diskuze o jeho nástupci. Protože lid vyjádřil přání mít na trůně skutečného ortodoxního Římana a ne zase nějakého isaurijského barbara, sáhl senát tentokráte do vlastních řad a do purpuru oblékl již staršího úředníka silentaria Anastasia. Vdova po Zenonovi, císařovna Ariadna se za něj provdala, čímž jeho postavení legitimizovala. Avšak isaurijské oddíly zemřelého císaře se nechtěly vzdát svého postavení a politického vlivu, a proto provolaly imperátorem císařovnina bratra Longina. Tento pokus o uzurpaci byl sice energicky rozdrcen, ale s Isaury se válčilo ještě sedm let.

Smrt císaře Zenona
Dne 9. 4. zemřel při epileptickém záchvatu císař Zenon. Římané jej všeobecně nenáviděli pro jeho monofyzitům vstřícnou církevní politiku a pro jeho barbarský původ. Na druhou stranu nelze popřít, že spolu se svými domorodými isaurijskými vojáky vytvořil účinnou protiváhu germánským žoldnéřům v říši a že po dlouhou dobu tak úspěšně vzdoroval muži takového formátu jakým nepochybně byl ostrogótský král Theoderich Amal později nazývaný Veliký. Když čteme pozorněji soudobé autory, tak nemohl být tak špatný vládce, jak je obvykle líčen. V jistém ohledu snad byl dokonce lepší než jeho předchůdce Leon – méně neúprosný a méně hrabivý. Choval se velmi umírněně a jeho přáním bylo, aby nemusel udělovat hrdelní tresty. V prvním roce jeho vlády dokonce pretoriánský prefekt Erythrius, jinak velmi lidský muž, dokonce rezignoval na svůj úřad, protože zjistil, že bez útisku a nespravedlností nemůže zvýšit daňové příjmy. Ve finanční politice byl méně úspěšný než jeho následovník Anastasius i předchůdce Leon. Např. roku 477 byla státní pokladna tak prázdná, že chyběly peníze i pro armádu, a v následujících letech strádal státní rozpočet enormními výdaji ve prospěch Ostrogótů. Mnoho peněz vyplýtval pak Zenon i na dary pro své přívržence, mnoho peněz se pak prostě ztratilo, protože nikdo řádně nevedl ani nekontroloval účetnictví. Na druhou stranu je nutno říci, že státní pokladně notně pustil žilou již císař Leon svým financováním neúspěšné vandalské expedice, a také „uzurpátor“ Basiliscus – byť vládl pouhých dvacet měsíců – přece z něčeho také musel platit své přívržence. Jenom přísná fiskální politika, jakou zavedl Anastasius, mohla tehdy státní finance ozdravit. Zenon se však nikdy k něčemu takovému neodhodlal, neměl finančního ducha, byl lhostejný a v mnoha ohledech i slabý. Přesto se o něm říkalo, že i tak by jeho vláda byla poměrně dobrá, kdyby se nedostal do vleku Erythriova nástupce prefekta Sebastiana. Kromě toho, že prodával úřady, však o tomto muži slyšíme jen velmi málo.

Se svoji manželkou císařovnou Ariadnou měl stejnojmenného syna, jenž se však choval tak, že to u dvora působilo skandály. Jeho otec si přál, aby utužoval tělo i mysl cvičeními hodnými pravého to muže, ale nesvědomití mladí dvořané vycítili, že by pro ně mohl být vítaným zdrojem peněz. Proto jej obklopili chlapci přibližně stejného věku, kteří neodmítali uspokojovat jeho touhy, zatímco oni sami se k němu chovali s takovým patolízalstvím, že začal zacházet se všemi, kdo s ním přišli do kontaktu, jako se svými sluhy.
Tento způsob život mu způsobil těžké zdravotní problémy a nakonec po mnohadenním bezvědomí i předčasnou smrt. Poté Zenon uvažoval – jak se zdá –, že předá vládu svému bratru Longinovi, který se však těšil nevalné pověsti prostopášníka. Zašel tedy za znalcem okultních věd Maurianem, aby mu prozradil, kdo bude příštím císařem. Dozvěděl se, že to bude silentarius (úředník starající se o to, aby v okolí císaře bylo ticho) a že si vezme císařovnu za manželku. Toto proroctví se však ukázalo jako velmi nešťastné pro významného aristokrata a patricia s výbornou pověstí silentaria jménem Pelagius, který skončil na popravišti, neboť císař byl v důsledku soustavného nepřátelství, jenž ho obklopovalo, velmi podezíravý. Ke konci svého života Zenon onemocněl a zemřel při záchvatu padoucnice.

Nástup císaře Anastasia a válka s Isaury
Večer v den Zenonovy smrti přišli senátoři, císařští ministři a patriarcha Euphemius do císařského paláce, zatímco lid a vojsko se shromáždilo v hipodromu. Císařovna Ariadna oblečena v císařské roucho vstoupila spolu s velkým komorníkem Urbiciem, magistrem officiorum (představeným císařských kanceláří), castrensisem (komorníkem), kvéstorem a dalšími do kathismy (císařské lóže), aby k nim promluvila. Lid ji začal vřele pozdravovat a volal:
„Žij dlouho! Dej světu ortodoxního císaře!“
Odpověď vládkyně tlumočil magister libelliorum (hodnostář přijímající žádosti určené císaři a formulující odpovědi na ně) stojící před kathismou:
„Očekávala jsem vaši žádost, a proto jsem poručila našim nejjasnějším ministrům a posvěcenému senátu, aby se souhlasem naší chrabré armády vybrali křesťana za římského císaře, člověka obdařeného všemi vladařskými ctnostmi, jenž není otrokem peněz a jenž nemá – pokud takový vůbec může být – žádné lidské neřesti.“
Lid pak volal:
„Ariadno, augusto, ty vybojuješ nebeského krále a dáš světu basilea, který není lakomý.“
Ariadna tedy pokračovala:
„Aby volba byla čistá a Bohu milá, poručila jsme ministrům a senátorům, aby hlasovali společně s armádou v přítomnosti evangelií a v přítomnosti patriarchy tak, aby volba nikoho nebyla ovlivněna jeho sympatiemi nebo antipatiemi nebo příbuzenskými vztahy anebo čímkoli jiným, ale aby každý volil podle svého nejčistšího vědomí a svědomí. Protože je to ale vážná věc týkající se blaha celého římského světa, musíte být srozuměni s tím, že volba proběhne až po řádném pohřbu Zenonově, blahé paměti, neboť nic nelze uspěchat.
Lidé pak křičeli:
„Žij dlouho augusto! A vyhoď toho zloděje městského prefekta! Bude se žít dobře za tvé vlády, jestliže žádný cizinec nebude ukládat tresty Římanům.“
Ariadna: „Předpokládala jsem, že budete mít takové přání. Ještě před tím, než jsem sem přišla, ustanovila jsem do úřadu prefekta vynikajícího muže Juliána.“
Lid: „Dobrá volba, žij dlouho augusto.“
Pak Ariadna ještě krátce promlouvala, načež se vrátila do císařského paláce, kde se ministři shromáždění před sálem Delphax radili, kdo bude Zenonovým nástupcem. Nakonec souhlasili s Urbiciovým návrhem, aby o tom rozhodla císařovna sama, a patriarcha se pro ni vydal. Ariadna si vybrala silentaria (staral se o klid kolem císaře) a magister officiorum pro něj do jeho domu poslal velitele domesticů a protectorů, aby jej přivedli do consistoria, kde pak trávil tuto noc. Bylo také oznámeno, že smuteční obřady za Zenona a jeho pohřeb proběhnou již nazítří.

Anastasius byl pozoruhodnou a v Konstantinopoli velmi známou postavou. Jako monofyzita nezastával zrovna ortodoxní náboženské názory, v čemž snad můžeme pozorovat vliv jeho ariánské matky a manichejského strýce. Ve víře pak byl velmi horlivý a snažil se přesvědčovat o její správnosti i ostatní lidi. Hrál si na arcibiskupa a dělal to zajímavým způsobem: s železnou pravidelností docházel na bohoslužby do chrámu Boží moudrosti, vždy si sedl na křeslo, které si sem nechal přinést, a z něho pak vykřikoval své věroučné poučky. Toto jeho chování patriarchu Euphemia natolik obtěžovalo, že se obrátil na císaře Zenona s žádostí, aby situaci řešil. Ten pak povolil vyhodit Anastasia i jeho „biskupskou stolicí“ z chrámu. I tímto způsobem si Anastasius mezi lidem vydobyl pověst člověka zbožného a velkodušného a je dokonce možné, že svého času se málem vydal na dráhu církevního hodnostáře, když jeden zdroj uvádí, že byl navržen na uprázdněný biskupský stolec v syrské Antiochii.
Patriarchu samozřejmě tato volba náležitě rozladila, přičemž protestoval slovy, že Anastasius není hoden vládnout křesťanům. Když však ministři a senátoři se za císařovnina volbu postavili, tak sice kapituloval, ale prosadil si, že ještě dříve, než jej korunuje, musí podepsat ortodoxní vyznání víry.

Následujícího dne pak státní hodnostáři oblečení v bílá roucha vstoupili do consistoria, kde byli obřadně přijati Anastasiem. Byl mezi nimi i patriarcha, který nejpozději nyní získal jeho podpis pod vyznáním víry, kterýžto dokument byl pak uložen v archivu chrámu Boží moudrosti a svěřen do ochrany správce jeho pokladu. Anastasius poté opustil consistorium a po schodech stoupal k portiku sálu „Devatenácti akkubitů“ (tj. Devatenácti pohovek, obřadně se zde jedlo), kde na žádost senátorů odpřísáhl, že nebude pronásledovat žádnou osobu, ke které chová zášť, a že bude vládnout svědomitě. Z triklinia pak odešel do hipodromu, kde si oblékl císařskou tuniku, kamaše, pás a červené boty, načež vstoupil do kathismy, před níž již stáli vojáci se standartami poleženými na zemi. Když byl pozdvižen na štítě a jeho hlava ozdobena císařským diadémem, vojáci pozvedli své prapory a pozdravili jej. Pak se vrátil do triklinia, kde je patriarcha oděl do císařského roucha a korunoval římským císařem. Pak se znovu objevil v kathismě a promluvil k lidu. Každému vojákovi slíbil dar ve výši pěti nomismat (zlatých mincí) a libru stříbra – stejnou částku, kterou jim vyplatil již Leon II.

Nakonec následovaly oslavné aklamace, jako např.:
„Vládni, jak jsi žil! Žil jsi zbožně, vládni zbožně! Obnov armádu! Vládni jako Marcianus! Zbav se donašečů!“ atd.
O několik týdnů později (20. 5.) se oženil s Ariadnou; po vládě Zenonově byla jeho vláda pro impérium vítaná změna. Anastasius byl muž vysoké postavy s krásnýma očima, které se lišily svojí barvou. Je popisován jako inteligentní, vzdělaný, jemný a stále činorodý, v udílení darů velkorysý a schopný ovládat své nálady. Sám římský biskup jej ocenil takto:
„Vím, že jste zbožný i ve svém osobním životě.“
Prvním úkolem, před kterým stál, bylo skoncovat s Isaury, kteří impériu vládli více než dvacet let. Jeho volbou byli zklamáni, ba přímo zděšeni, protože předpokládali, že na trůn usedne Zenonův bratr Longinus Kardala. Již brzo však došlo k výtržnosti v aréně, která dala Anastasiovi záminku, aby je vyhnal z Konstantinopole. Během jednoho představení, na němž byl přítomen, se totiž lidé začali bouřit proti městskému prefektovi Juliánovi, který zřejmě udělal něco, co veřejné mínění rozjitřilo. Císař poslal proti buřičům svoji osobní stráž, ti se však nenechali zastrašit – založili v hipodromu požár a strhli a potupili bronzovou sochu císaře. Než se situace uklidnila, přišlo mnoho lidí o život.
Císař pak takticky vyměnil Juliána za svého vlastního švagra Secundia, ze vzpoury však obvinil Isaury a vyhnal je z města, přičemž Longina poručil vysvětit na kněze a poslat do egyptských Théb. Zenonův majetek pak nechal zabavit a dokonce prodal i jeho císařské roucho. Samozřejmě zrušil i výplatu velké sumy obnášející 1.400 liber zlata, kterou jeho předchůdce vyplácel svým isaurijskám krajanům. Následovala vzpoura v Isaurii, přičemž ke vzbouřencům se samozřejmě připojili i vyhnanci z Konstantinopole v čele s Longinem. Jejich vojsko prý dosahovalo počtu jedno sta tisíc mužů a veleli mu Linginines a Athenodorus.
Na císařskou armádu pod Janem Skythem a Janem Hrbáčem pak narazili u Cotyaea ve Frýgii, kde i utrpěli drtivou porážku. Třebaže Linginines padl, jejich ostatní vůdci se nepodrobili a stejně jako za časů Illa a Zenona vzdorovali v isaurijských horách ještě po několik dalších let, než všichni byli pochytáni a pobiti. A tak teprve roku 498 padl Římanům do rukou poslední z nich Longinus Selinus a byl umučen v Nikai. Císař pak usadil jejich velké kolonie v Thrákii. Když nyní byla nadvláda Isaurů zlomena navždy, úspěšně se tím dovršila politika císaře Leona II., který se pomocí nich snažil zpacifikovat východní Germány. Cizí germánské elementy v armádě samozřejmě existovaly i nadále, byly však pod kontrolou, takže Východ tak nepotkal osud Západu.

Impérium mělo také velké štěstí, že válka s Isaury skončila ještě před konfliktem s perskou říší, jak o tom bude pojednáno dále. Bylo však nutné zkřížit zbraně i dalšími nepřáteli: Blemyové sužovali Egypt, Mazikové Libyi, Tzanové vpadli do Pontu a Saracéni z pouště zase útočili na provincii Euphratensis, Sýrii a Palestinu, Ti však roku 498 byli poraženi. Další jejich nájezd o čtyři roky později byl již ukončen mírovou smlouvou. Roku 515 byla Kappadokie zpustošena při vpádu Sabirů, kteří se pronikli z Kavkazu. Nejnebezpečnějším nepřítelem se však stali zadunajští Bulhaři. (→493)

Arméni zůstali monofyzity
Na synodě ve Valarspatu potvrdili Arméni svoji monofyzitickou variantu křesťanské víry.

Arméni podpořili Henotikon
Závěry koncilu v Chalcedonu sice arménští teologové přijali, zůstali však vůči nim ostražití. Nová církevní politika císařů Zenona a Anastasia je pak jenom podpořila v jejich pochybách, což vedlo k přijetí kompromisního Zenonova Henotikonu na koncilu v roce 491. Když se pak císař Justinus opět přiklonil k chalcedonským doktrínám, tak Arméni již otevřeně deklarovali svoji monofyzitickou víru, důsledkem čehož byl definitivní rozkol mezi arménskou a řeckou církví. O toto schisma se postaral jejich patriarcha Narses, když na synodě konané kolem roku 527 odsoudil teorii dvou přirozeností Krista (tj. lidské a Boží). Synoda, jež s sešla v Dvinu roku 551, tj. ihned po jeho smrti, pak již jenom potvrdila nezávislost arménské církve a provedla reformu kalendáře. Arménský letopočet tak začíná 11. červencem roku 552. Rozkol měl i politické důsledky, neboť perský král Chosroes mohl jen získat tím, že vliv Řeků v Arménii se snížil a jejich agenti již nebyli tak ochotně přijímáni.


Galie
Územní expanze krále Chlodvíka úspěšně pokračuje
Zhruba pět let po dobytí „Syagriova království“ (486/487) porazil franský král Chlodvík I. Sasy a podle Řehoře z Toursu anektoval území kmene Durynků. Šlo však asi jen o menší, Durynkům příbuzný kmen usazený mezi Sommou a Uhelným lesem v dnešní Belgii, neboť k části skutečných Durynků, žijících na levém břehu Rýna, jediným, kteří přicházejí v úvahu jako cíl tehdejšího Chlodvíkova tažení, se jako ke svobodnému království ještě za dalších patnáct let bude obracet ostrogótský král Theoderich.


Rok 492

Itálie
Válka o Itálii
Po bojích trvajících od roku 489 ovládá ostrogótský král Theoderich Amal prakticky již celou Itálii až na Ravennu, kterou stále drží jeho soupeř italský král Flavius Odoaker. Protože město obklopené močály a bažinami bylo prakticky nedobytné, vyplula v srpnu z blízkého přístavu Ariminia (Rimini, Itálie) gótská flotila a zahájila jeho námořní blokádu. Theoderich také získal zpět na svoji stranu obojetné Rugie prince Frederika (Friderika) a s jejich pomocí zničil vojenské síly Odoakerova herulského velitele Tufy v bitvě mezi Tridentem a Veronou. Tufa v boji padl, o dalších Frederikových osudech není nic známo.

Válka o Itálii (zdroj)
(491) Po dalším roce neúspěšného obléhání Ravenny bylo všem jasné, že se ji Gótové nikdy nezmocní, pokud zcela nepřeruší dodávky potravin po moři. Králi Theoderichovi se však podařilo získat či vybudovat vlastní válečnou flotilu, která od srpna roku 492 vyplouvala ze své základny v osm mil vzdáleném Portu Leonis, aby blokovala dva ravennské přístavy. (Přístavy již neexistují a je místo nich suchá zem. Jejich zbytky jsou však dodnes patrné v okolí kostelů S. Apollinare in Classe a S. Maria in Porto fuori.) Odoaker se pak držel ještě šest měsíců, než počátkem roku 493 poslal místního biskupa vyjednávat.

Roku 492 odjela na Východ již druhá senátorská delegace vedená vlivným senátorem Flaviem Aniciem Probem Faustem Nigerem, konzulem roku 490 a Theoderichovým magistrem officiorum. Císař Anastasius nejdříve částečně uznal Theoderichovy nároky na vládu nad Itálií, což lze doložit faktem, že povolil jmenovat dva západní konzuly pro rok 494, ale pak jat podezřívavostí rozhovory přerušil. Faustus se tak roku 494 vrátil do Ravenny prakticky s prázdnýma rukama. (493)

Válka o Itálii
Proto Theodoric odešel z císařského města a vrátil se ke svým vlastním lidem. Společně s celým kmenem Gótů, který jednomyslně souhlasil, se vypravil do Hesperie. Prošel přímým pochodem přes Sirmium k místům, která sousedí s Pannonií a, blížíc se k území Venetie a po most u Sontia, utábořil se tam. Když se tam nějaký čas zdržoval, aby dal odpočinout svým mužům a stádům zvířat, poslal proti němu Odoacer vojenskou sílu, se kterou se srazil na pláních u Verony a krvavě ji zničil. Potom sbalil tábor a vyrazil s velkou odvahou přes Itálii. Když překročil řeku Pád, rozbil tábor nedaleko císařského města Ravenna, asi u třetího milníku od města v místě zvaném Pineta. Když to Odoacer spatřil, opevnil se uvnitř města. Často přepadával vojsko Gótů v noci, vyrážejíc tajně kupředu se svými muži, a to ne jednou či dvakrát, ale často; a takto bojoval téměř celé tři roky. Ale jeho snaha byla marná, neboť celá Itálie nakonec prohlásila Theodorika svým pánem a říše s tím souhlasila. Ale Odoacer se svou trochou přívrženců a přítomnými Římany trpěl stále válkou a hladem v Ravenně. Protože ničeho nedosáhl, poslal vyslance a prosil o slitování. Theodoric to nejprve zaručil a poté jej zbavil života.
• Italští senátoři odjíždějí do Konstantinopole
Protože Theoderichovo provolání italským králem v minulém roce bylo asi nad rámec původních dohod s císařem Zenonem, odcestovalo do Konstantinopole k jeho nástupci Anastasiovi I. již druhé poselstvo v čele Flaviem Aniciem Probem s úkolem dosáhnout potvrzení královského titulu. Ani Probova mise však nebyla úspěšná.

Gelasius střída Felika
Dne 1. 3. zemřel papež Felix II. (III.) a ještě téhož dne byl zvolen jeho nástupcem Gelasius, původem z Afriky. V dopise konstantinopolskému císaři koncipoval nový náměstek Kristův svoji teorii „dvou mečů“ – světského a církevního, tzn. teorii dvojí moci (auctoritas sacrata pontificum et regalis). Tvrdil, že duchovní moc má větší autoritu, a proto jsou papež a církevní koncily nezávislé na císaři v otázkách víry. Sám sebe považoval za jedinou autoritu reprezentující římskou kultura po zničení říše barbary a usiloval o to, aby biskupové nebyli v podřízeném postavení vůči světským vládcům. Mezi Anastasiem, který zase prohlásil, „ že je zvyklý poroučet a ne poslouchat“, a Gelasiem samozřejmě propukl konflikt.


Galie
Území Durynků připojeno k Chlodvíkovu království
Zhruba pět let po dobytí „Syagriova království“ (486/487) porazil franský král Chlodvík I. Sasy a podle Řehoře z Toursu anektoval území kmene Durynků. Šlo však asi jen o menší, Durynkům příbuzný kmen usazený mezi Sommou a Uhelným lesem v dnešní Belgii, neboť k části skutečných Durynků, žijících na levém břehu Rýna, jediným, kteří přicházejí v úvahu jako cíl tehdejšího Chlodvíkova tažení, se jako ke svobodnému království ještě za dalších patnáct let bude obracet ostrogótský král Theoderich.


Rok 493

Itálie
Válka o Itálii
Ostrogótský král Theoderich Amal ovládl celou Itálii, avšak v bojích trvajících od roku 489 utrpěl těžké ztráty a je unaven dlouhotrvajícím konfliktem. Svého soupeře italského krále Flavia Odoakera oblehá již dva a půl roku v Ravenně, ale město je prakticky nedobytné a on musí tuto patovou situaci nějakým způsobem řešit. Proto přijímá nabídku jednání, kterou zprostředkoval ravennský arcibiskup Jan. Dne 25. 2. se obě znepřátelené strany sešly a přistoupily na kompromis, podle něhož měl být uzavřen mír a oba rivalové – Theoderich i Odoaker – vládnout na Apeninském poloostrově společně. Na stvrzení mírové dohody byl Odoakerův syn caesar Thela (Thelanes) podstoupen Gótům jako rukojmí. Dne 3. 3./5. 3. se otevřely městské brány a Theoderich vstoupil vítězně do města. Uzavřené dohody však nemohl ani jeden z nich myslet vážně, rychlejší však byl Theoderich: dne 13. 3. se s Odoakerem na hostině těžce pohádal, načež jej mečem vlastnoručně rozetnul ve dví. Pak si svůj fyzický výkon chlapácky pochválil a nechal se slyšet, že jeho soupeř „neměl v těle žádné kosti“. Tím však vraždění neskončilo – zmasakrováni byli i všichni Odoakerovi stoupenci, předáci a žoldnéři včetně svých rodinných příslušníků.

Po čtyřech letech tedy válka skončila, území Itálie však bylo těžce zpustošeno, zvláště pak Toskánsko a Aemilie. Venkovské obyvatelstvo opustilo své domovy a záchranu hledalo v pustnoucích městech, kde ještě přežívala stará municipální zpráva, římské zákony a kultura, a jejichž biskupové udržovali národní vědomí. Také Řím upadl, třebaže nebyl válečnými akcemi bezprostředně dotčen. Země se dostala do moci Germánů a Římané, kteří ztratili politickou moc, si našli náhradu v náboženském životě. Pro každé nově vznikající barbarské království byla velmi důležitá otázka rozdělení půdy s původními vlastníky. Theoderich měl pozici značně ulehčenou tím, že třetinu italské půdy již předtím získali Odoakerovi bojovníci a amalský král tak mohl svým mužům přidělit především již existující „sortes Herulorum“, jak se půdě poražených Odoakerových mužů říkalo. Do čela komise, dohlížející na spravedlivé dělení, postavil Římana Liberia, který měl zajišťovat, aby vůči původnímu obyvatelstvu nedocházelo ke křivdám.

Válka o Itálii (zdroj)
(491) Po dalším roce neúspěšného obléhání Ravenny bylo všem Gótům jasné, že se ji nikdy nezmocní, pokud zcela nepřeruší dodávky potravin po moři. Králi Theoderichovi se však podařilo získat či vybudovat vlastní válečnou flotilu, která od srpna roku 492 vyplouvala ze své základny v osm mil vzdáleném Portu Leonis, a blokoval přístup do Ravenny i po moři. Odoaker se pak držel ještě šest měsíců, než počátkem roku 493 poslal místního biskupa vyjednávat. Dne 25. 2. pak oba protivníci dospěli k dohodě, že zastaví nepřátelství a budou vládnout Itálii společně, načež o týden později (5. 3.) vstoupil Theoderich do Ravenny. Jedinou schůdnou cestu, jak nyní mírovou dohodu realizovat, pak bylo rozdělit Itálii mezi oba rivaly. Theoderichovi však vůbec nepřišlo na mysl, aby se o vládu s kýmkoliv dělil, a je zcela jisté, že když už na dohodu přísahal, byl rozhodnut se Odoakera zbavit. A skutečně již o několik dnů později (15. 3.) jej v paláci Lauretum vlastnoručně zabil, přičemž svůj čin zdůvodnil tvrzením, že mu Odoaker strojil úklady. Jistě to však byla jenom záminka.
„Ve stejný den“, dodává letopisec (Anonymus Valesianus), „byli zabiti všichni Odoakerovi vojáci, kdekoliv byli dopadeni, a všichni jeho příbuzní.“ „Ve stejný den“ však není docela přesné, protože Jan z Antiochie uvádí, že Odoakerův syn Thela, „kterého prohlásil caesarem“, byl vyhnán do Galie a že jej zabili, když se vrátil. Odoakerovu manželku Sunihildu pak vsadili do vězení, kde zemřela hlady, takže opravdu pouze Odoakerův bratr byl zavražděn ve stejný den. Nepochybně je také přehnané tvrzení, že byli zlikvidováni všichni Odoakerovi vojáci.
Po třech a půl letech od zahájení invaze tedy Theoderich ovládl Itálie. Bylo k tomu potřeba svést tři vítězné bitvy, zmasakrovat Odoakerovy posádky v italských městech a jeho samotného dlouho obléhat v nedobytné Ravenně. Theoderichovou hrubou chybou, která oddálila úplné vítězství, pak bylo to, že po vítězství u Verony důvěřoval zrádnému Tufovi. Můžeme si být jisti, že po dobu celé války se snažil získat na svoji stranu místní lidi. Ale když ji dovedl do vítězného konce a pevně se chopil vlády, ta okamžitě vydal výnos, v němž odepíral občanská práva všem těm Italům, kteří stáli na straně jeho protivníka. Tato „krutá a hloupá“ politika se však nikdy nerealizoval, protože významný biskup města Pávie Epiphanius krále přesvědčil, aby své rozhodnutí přehodnotil, přiměl ke slibu, že nedojde k žádným exekucím. (493)

Válka o Itálii
Proto Theodoric odešel z císařského města a vrátil se ke svým vlastním lidem. Společně s celým kmenem Gótů, který jednomyslně souhlasil, se vypravil do Hesperie. Prošel přímým pochodem přes Sirmium k místům, která sousedí s Pannonií a, blížíc se k území Venetie a po most u Sontia, utábořil se tam. Když se tam nějaký čas zdržoval, aby dal odpočinout svým mužům a stádům zvířat, poslal proti němu Odoacer vojenskou sílu, se kterou se srazil na pláních u Verony a krvavě ji zničil. Potom sbalil tábor a vyrazil s velkou odvahou přes Itálii. Když překročil řeku Pád, rozbil tábor nedaleko císařského města Ravenna, asi u třetího milníku od města v místě zvaném Pineta. Když to Odoacer spatřil, opevnil se uvnitř města. Často přepadával vojsko Gótů v noci, vyrážejíc tajně kupředu se svými muži, a to ne jednou či dvakrát, ale často; a takto bojoval téměř celé tři roky. Ale jeho snaha byla marná, neboť celá Itálie nakonec prohlásila Theodorika svým pánem a říše s tím souhlasila. Ale Odoacer se svou trochou přívrženců a přítomnými Římany trpěl stále válkou a hladem v Ravenně. Protože ničeho nedosáhl, poslal vyslance a prosil o slitování. Theodoric to nejprve zaručil a poté jej zbavil života.
Bylo to třetího roku po jeho příchodu do Itálie, jak jsme řekli, když Theodoric, radou císaře Zenona, sjednotil úbor občanů a oděv jeho národa a přejal šat s císařským pláštěm, když se nyní stal vládcem nad Góty i Římany. Poslal vyslance k Lodoinovi, králi Franků, a požádal jej o jeho dceru Audefledu. Lodoin, a také jeho synové Celdebert, Heldebert a Thiudebert, mu ji ochotně a rád dali, neboť se domnívali, že tímto svazkem bude vytvořen spolek a že budou spojeni s národem Gótů. Ale toto spojení nebylo zárukou míru a harmonie, protože mezi sebou návzájem zuřivě bojovali znovu a znovu o země Gótů; ale Gótové Frankům nikdy nepodlehli, dokud Theodoric žil.

Mír s Burgundy
Král Theoderich se snažil zajistit si klidné držení Itálie před chamtivými sousedy tím, že velkorysou sňatkovou politikou vytvoří širokou koalici germánských království. Sám šel příkladem a vstoupil do manželství se sestrou franského krále Chlodvíka I. Audofledou (Audafleda, Augoflada, Audefleda). Roku 493/494 pak uzavřel mír i s bývalými Odoakerovými spojenci Burgundy, který stvrdil sňatkem své dcery Ariagny (Areagny, též Ostrogothy) s princem Sigismundem, synem krále Gundobada, přičemž další svojí dceru Theodegothu (Thiudegotha) provdal někdy po roce 493 za vizigótského krále Alaricha II.

Theoderichova vláda nad Itálií
Vláda patricia Theodericha trvala celých třicet šest let, počítáme–li její počátek od vítězné bitvy na řece Adduy až po královu smrt roku 526, přičemž stála na týchž základech jako vláda jeho poraženého soka Odoakera. Podobně jako Odoaker musel i on usadit na Apeninském poloostrově vlastní lidi, jejichž počet mohl dosahovat až dvou set tisíc včetně dvaceti tisíc maximálně však čtyřiceti tisíc bojovníků. Theoderichova situace však byla ulehčena tím, že jeho lidé prostě dostali půdu, kterou již jednou zkonfiskoval Odoaker a přidělil svým Germánům. Ti byli z větší části pobiti nebo vyhnáni, ačkoliv není vyloučeno, že mnozí se podrobili mohli na ni zůstat.
Jako obecný princip v takových případech platilo to, že Gótům připadne jedna třetina majetku Římanů [v Galii a Hispánii ovšem třetiny dvě]. Uvážíme–li však, že komisi, která měla majetek dělit, opět předsedal slovutný senátor Liberius, můžeme si být téměř jisti, že velké senátorské domény byly ušetřeny.

Po celých prvních šest let Theoderichovy vlády však císař Anastasius necítil potřebu vůči němu definovat své vztahy a teprve roku 497 došlo mezi nimi k dohodě, jíž bylo ustanoveno ostrogótské království v Itálii. Císař tehdy Theoderichovi potvrdil titul magister militum udělený mu již císařem Zenonem a pověřil jej správou země za podmínek, které si v Konstantinopoli již vyjednal jeho předchůdce Odoaker. Itálie tak zůstala součástí impéria a Theoderich ji vládl jako v podstatě suverénní panovník, byť s jistými omezeními. Pozice ostrogótského vládce jako pouhého císařova místokrále pak nejlépe vyniká na skutečnosti, že úřední listiny nikdy nedatoval roky své vlády, ale roky vlády císařovy, že neměl právo razit vlastní mince a vydávat zákony – leges. [Za Odoakera i Theodericha se v Ravenně i Římě razily zlaté mince s jménem a vyobrazením aktuálně vládnoucího císaře. Odoaker pak sám razil vlastní stříbrné a bronzové mince, na nichž je kromě jeho jména i králův obraz autenticky ztvárněný i s hustým knírem pod nosem. Theoderichovy stříbrné mince pak mají císařův obraz na líci a jeho monogram na rubu; bronzové pak na líci pouze císaře. Jedinou nám známou mincí s Theoderichovým obrazem je pak zlatý trojsolidus, vydaný k nějaké zvláštní příležitosti, který se ovšem zachoval v pouze jediném exempláři. Předpokládá se, že předlohou zde vyvedené královy busty, spíše však polopostavy, musel být nějaká skutečná králova socha nebo mozaikový obraz, o nichž zcela jistě víme, že existovaly. Theodorichovy mince pak můžeme ohodnotit jako „stylově čisté a docela vkusné“.]

Pokud však chtěl něco nařídit, musel se spokojit s pouhým ediktem, který však mohli vydávat i vysocí státní úředníci, např. pretoriánský prefekt. Edikt pak však nesměl být v rozporu s žádným císařovým zákonem, nesměl zavádět nic nového a pouze stávající zákon modifikovat tím, že bude např. stupňovat nebo zmírňovat jeho nařízení. A Theoderichovy vyhlášky sebrané v kodexu zvaném Edictum Theoderici tyto pravidla dodržují, když nezavádějí žádné novoty a nemění stávající principy. Až král poprvé přijede do Říma (roku 500), také samozřejmě neopomene zdůraznit, že bude dodržovat zákony všech minulých císařů. V jednom bodě však nebyl příliš velký rozdíl mezi císařskými leges a královými edikty, neboť Theoderich je neformuloval tak, aby se vztahovaly k jednomu konkrétnímu případu, ale aby tato jeho nařízení měla dlouhodobou platnost stejně jako zákony císaře.
Na druhou stranu právo jmenovat západní konzuly přenesl již císař Zenon z císaře západního na Odoakera, přičemž Theoderich obdržel od Anastasia roku 498 právo vybrat jednoho z nich. V jednom případě (roku 522) se pak císař Justinus zřekl vlastní nominace a povolil Theoderichovi jmenovat oba konzuly, jímž se stal Symmachus a Boëthius. Ostrogótský panovník však byl ve svém výběru omezen, neboť konzulem se nemohl stát žádný Gót, ale pouze Říman, byť došlo k jedné výjimce, když se roku 519 stal konzulem králův zeť Eutharich. Vybrán však nebyl Theoderichem, ale císařem jako projev obzvláštní přízně. Stejně jako za Odoakera nemohl kromě konzulátu žádný Germán zastávat také žádný státní úřad, byť tehdy ještě existovala pretoriánská prefektura Itálie, a poté, co Theoderich získal Provence (roku 508), i prefektura Galie. Na přelomu století také pracoval římský vicarius stejně jako ještě existovali místodržící provincií rozdělení jako dříve do třech hodnostních stupňů – konzuláři, korektoři a praesidiové. Na vládě se podílel i magister officiorum, dva ministři financí a kvestor paláce. Kromě nemožnosti zastávat některý z civilních úřadů nemohli se Gótové stát patriciem s výjimkou Theodericha samotného, kterému však tento čestný titul udělil samotný císař. Také římský senát pracoval podobně jako po celé 5. století a Theoderich uznával jeho autoritu stejně jako senátoři uznávali autoritu jeho vlastní.

Římský charakter Theoderichova italského království je tak zcela zřejmý, i když existují dva či tři úřady, které odrážejí germánský vliv. Např. tzv. saiones byli maršálové či poslové, kteří plnili královy rozkazy, svolávali barbary do zbraně a měli pravomoc odvolat římského úředníka, který si neplnil své povinnosti. (Úřad „saio“ však může být germánský pouze podle jména, protože předlohou pro „saiones“ mohli být římští „agentes in rebus“ či „comitiaci“.) Císařský zákon z roku 393 také stanovil, že každá osoba, jež se ocitla v nebezpečí, může požádat o speciální ochranu, tzv. tuitio. Soudce pak jmenoval státního úředníka (apparitor), aby dotyčnou osobu chránil. Instituce „tuitia“ se v ostrogótské Itálii velmi rozšířila a často ochranu uděloval král sám, protože to byl možný způsob, jak udržet mír mezi barbary a Římany. K oživení tohoto starého římského zvyku došlo také pravděpodobně proto, že dobře korespondoval s germánskými představami o tom, že král má chránit své poddané (munt).

Jestliže všechny civilní hodnosti byly rezervovány Římanům, v případě vojenských hodností to bylo přesně naopak a Římané byli z armády úplně vyloučeni. Ačkoliv armáda tak byla úplně gótská a staří římští legionáři již definitivně zmizeli, nechá se dokázat, že i barbaři v mnoha ohledech navazovali na praxi, která existovala v Itálii za doby starých císařů. Král Theoderich pak byl z titulu své hodnosti magister militum jejím vrchním velitelem, přičemž neexistovala žádná jiná osoba se stejnou hodností, která by mu stála na roveň nebo mu byla podřízena. (Když však Theoderich zemřel, nemohla hodnost vrchního velitele gótské armády přejít na jeho nástupce Athalaricha, protože byl nezletilý. Královna–regentka tak jmenovala dva vrchní velitele s hodností patricius praesentalis – gótského válečníka Tuluina a pretoriánského prefekta Galie Římana Liberia, čímž ovšem porušila stávající zvyklosti, protože Tuluin nemohl být patriciem a Lyberius zase vojenským velitelem.)
Největším handicapem do Itálie nově přišedších barbarů však bylo to, že nebyli římští občané a že podobně jako Odoakerovi Germáni měli stejný právní status jako např. námezdní žoldnéři, pocestní anebo rukojmí, jenž sice mohli pobývat na římském území, ale mohli z něho být kdykoliv vykázáni a vráceni za hranice do svých domovů. Jako cizinci také nepodléhali římským zákonům v tom smyslu, že se jich např. netýkala jejich ustanovení o manželství nebo dědictví, avšak tomu, co můžeme nazvat jako „ius commune“, tj. zákonům týkající se např. kriminálních činů nebo běžného života, se museli podřizovat všichni i osoby jen dočasně přebývající na území Římanů. Theoderichovy edikty jsou tak adresovány oběma skupinám obyvatel Itálie – jak Gótům, tak Římanům. Postavení Gótů jako cizinců zásadním způsobem Theodericha omezovalo, protože sám, byť jako osoba s královským titulem, nemohl žádnému barbarovi udělit římské občanství, protože to příslušelo pouze císaři.
Postavení Gótů jako vojáků–cizinců pak znamenalo, že podléhali pouze vojenským soudům, neboť podle římského práva žádný voják nemohl být souzen soudem civilním. Zde však král vážným způsobem zasáhl do práv domácích Italů, když rozhodl, že spory mezi Góty a Římany budou řešit vždy soudy vojenské, ať žalobce byl kdokoliv. Podobně jako císař však i on měl vlastní soudní dvůr, který mohl převzít jakoukoliv kauzu soudního dvora nižšího stupně nebo změnit jeho rozhodnutí. A zdá se, že v tomto případě byl Theoderich aktivnější než samotný císař. Je nepochybné, že to byla justice a ne legislativa, prostřednictvím níž vládl Theoderich Itálii. Vůči Gótům pak vystupoval nejenom jako jejich nejvyšší vojenský velitel z titulu své hodnosti magister militum, ale i jako jejich král, přičemž se nenazýval podobně jako např. Odoaker „rex Gothorum“, ale přijal prostý titul „rex“, což by mohlo svědčit o tom, že ne všichni Germáni, kteří s ním přišli do Itálie byli Gótové a že vládl i početným skupinám Odoakerových Germánů a Rugiů. Titul „rex“ však neměl žádnou oporu oporu v římském právu a Theodederich jako jeho nositel nemohl vládnout i Římanům, kteří byli – podobně jako on samotný – poddanými císaře.

Když Theoderich dobyl roku 493 Itálii, neprovedl ve státním aparátu žádnou čistku a ponechal ve vysokých úřadech několik Odoakerových ministrů, přičemž masy nižších subalterních úředníků se změny vůbec nedotkly. Například ve funkci pretoriánského prefekta Itálie se udržel Liberius (493 – 500), jeden z nejbližších spolupracovníků Odoakerových. Také Odoakerův ministr financí Cassiodorus, otec svého slavnějšího syna, z jehož spisů čerpáme nejdůležitější informace o době Theoderichovy vlády, klidně pokračoval ve své práci až do prvních letech 6. století, kdy se stal pretoriánským prefektem.
Theoderich nechápal tento rozpolcený ústavní, právní a administrativní systém Itálie jako nezbytné zlo, jemuž je nutno se podrobit, ale on v tento systému věřil a s upřímným srdcem a neutuchající energií jej dále rozvíjel a budoval s jediným cílem – integrovat své lidi do římské civilizace (civilitas). Nedělal však žádné unáhlené kroky, nesnažil se okamžitě zbořit všechny bariéry dělící Góty a Římany a přetvořit je v jeden národ. Obě skupiny jeho poddaných se totiž odlišovaly nejenom svým právním postavením, ale i svým náboženstvím. Král se však na rozdíl od vládců Vandalů a Franků projevoval jako nábožensky tolerantní, když tvrdil:
„Nemůže lidem nařídit v jaké náboženství mají věřit, protože nikdo nemůže být k víře donucen proti své vůli.“
Jeho odpor k zasahování do záležitosti církve pak byl prý tak velký, že nechal popravit katolického diákona, protože konvertoval k ariánství jenom proto, aby se mu zalíbil. Třebaže je tato historka určitě smyšlená, když diákon zřejmě přišel o život za jiných okolností, může mít jakési reálné jádro. Je také dobrým dokladem toho, jak opatrně král přistupoval k otázkám víry a jakému renomé se těšil.

A tak Římané a Gótové nežili v Itálii spolu, ale vedle sebe, jako dva samostatné národy s různým náboženstvím a způsobem života. A bariéry mezi nimi byly tak nepřekročitelné – Římané pohrdali drsnými barbary a barbaři zase celou jejich civilizací , že ještě v době pádu ostrogótského království proces integrace v jeden národ ještě vůbec nezačal, byť situace v sousední vizigótské Hispánii ukazuje, že kdyby se ostrogótskému státu dostalo více času, nebyl by to proces zcela nemožný. Theoderich si to velmi dobře uvědomoval, neboť se vůbec nesnažil do celého procesu zasahovat a pouze usiloval o to, aby oba národy spolu žily v míru. O jeho vladařských schopnostech pak svědčí ten fakt, že se mu dařilo udržet vztahy mezi Góty a Římany na přijatelné úrovni.

K sousedním germánským královstvím Vizigótů, Burgundů, Franků a Vandalů se choval již ne jako císařův místodržící, ale jako panovník suverénní země, přičemž je přirozené, že chtěl především spolupracovat se svými příbuznými Vizigóty, byť alespoň zpočátku s nimi nenavázal těsnější vztahy, aby nevyvolal negativní reakci ostatních sousedů. Mírovou koexistenci se sousedy pak zajišťoval prostřednictvím manželských svazků – jednu ze svých dcer provdal za vizigótského krále Alaricha II. a druhou za burgundského prince Sigismunda, který se ujal trůnu po svém otci Gundobadovi. Jako svoji druhou manželku pak pojal franskou princeznu sestru krále Chlodvíka a svoji sestru poslal roku 500 vandalskému králi Thrasamundovi.
Cílem této jeho politiky nepochybně bylo zachovat stávající rozložení sil v západní Evropě, udržet mír a zabezpečit Itálii proti útoku císaře. Král si totiž velmi dobře uvědomoval, že císař Anastasius nebo i jeho nástupce se může kdykoliv rozhodnout podřídit Itálii své přímé vládě, vyslat na Apeninský poloostrov své vojsko a naložit s ním tak jako naložil císař Zenon s Odoakerem. Aby snížil možná rizika, usilovat spojit všechny germánská království do jedné aliance, s jejíž pomocí by mohl čelit útoku z východu daleko účinněji než izolovaný Odoaker. Avšak ani tyto příbuzenské vazby nedokázaly zabránit nepřátelství a válce mezi germánskými národy.

Vztahy mezi Theoderichem a císařem nebyly nikdy obzvláště srdečné a olej do ohně přilévala i ta skutečnost, že Italové jím vykázáni ze země, odcházeli do Konstantinopole, kde je císař s velkou laskavostí přijímal a propůjčoval jim důležité pozice ve své administrativě. O této skutečnosti víme díky slavnému africkému řečníkovi Priscianovi, sympatizujícímu s národním cítěním protigótsky orientovaných Italů, který opustil území Vandalů a usadil se v Konstantinopoli. Tito exulanti pak často korespondovali se svými přáteli v Římě, čímž vážně narušovali vztahy mezi králem Theoderichem na straně jedné a senátory a císařem na straně druhé.
Je pozoruhodné, že Theoderich, jemuž se dostalo v Konstantinopoli římské výchovy i vzdělání a jenž upřímně obdivoval řeckou a římskou kulturu, zřejmě zůstal až do konce svého života negramotný a nebyl schopen napsat ani svoje vlastní jméno. Proto podobně jako císař Justinus stvrzoval dokumenty pomocí jakési zlaté šablonky s otvory ve tvaru čtyřech písmen L E G I, tj. „četl jsem“.
Jako své sídelní město si vybral Ravennu, město Honoriovo, Placidiino a Valentinianovo. Na rozdíl od svého předchůdce Odoakera však již neobýval tzv. „Vavřínový palác“ (Lauretum), ale nechal vybudovat palác nový v jiné části města a vedle něho pak pro své ariány kostel sv. Martina. Z Theoderichova paláce se pak zachovala jediná zeď, ale kostel jako skvělá ukázka práce ravennských mistrů existuje až do současnosti pod jménem S. Appollinare Nuovo. Z krásných mozaikových obrazů dokončených až třicet let po jeho smrti, kterými byla vyzdobena hlavní chrámová loď, se zachovaly pouze biblické scény provedené až pod samou střechou a postavy osob patřící do doby Theoderichovy vlády mezi okny. Můžeme také předpokládat, že to byl právě on, kdo vystavěl ariánské baptisterium, jenž se dochovalo až do dnešních časů jako kostel S. Maria in Cosmedin. Je také zajímavé, že u státních dílen v přístavu Classis nechal vysušit část mokřin a vysadit zde ovocný sad.

Ravenna má také další památku na Theoderichovu éru – kruhové mauzoleum, jenž si král nechal postavit jako místo posledního odpočinku. Stavba je pozoruhodná svojí kamennou kopulí provedenou z jediného kusu istrijského mramoru, po jejímž obvodu je dodnes dvanáct úvazů pro lana, pomocí níž byla zvednuta a umístěna na své místo jako obrovské umývadlo. Je nepochybné, že právě zde spočinulo tělo mrtvého krále. Na jakou dobu jest ovšem otázka. Existuje totiž pouze jedna zpráva až z doby o tři sta let mladší uvádí, která uvádí, že hrobka je již „dlouho prázdná“.

Za Theoderichovy vlády žila Itálie v míru a těšila se z blahobytu a hojnosti jako nikdy před tím. A tento úspěch se dostavil nejenom díky králově obratné politice a jeho vojenské zdatnosti, ale i díky tomu, jak rozhodně avšak na druhou stranu i humánně prosazoval princip spravedlnosti. Ravennský letopisec např. tvrdí, že král „neudělal nic špatného“. Dobře informovaný historik Procopius pak zmiňuje Theoderichovu spravedlivou vládu a vyzdvihuje zaslouženou loajalitu, kterou mu jeho poddaní projevovali. Atmosféru blahobytu té doby také barvitě líčí Italská kronika:

„Kupci z různých provincií se jenom hrnuli. Pořádek v zemi byl tak perfektní, že kdyby se někdo rozhodl nechat ležet své zlato nebo stříbro třeba na poli, zůstalo by tam bez úhony jakoby bylo uloženo za hradbami města. To dokresluje také ta skutečnost, že nepostavil v žádném městě Itálie žádnou novou bránu a že hradební vrata v žádném městě nemusela být nikdy zavírána. Kdokoliv pak mohl dělat obchody v kterékoliv noční hodině, právě tak jako ve dne. V jeho době šedesát modiů pšenice stálo jeden solidus a třicet amfor vína se prodávalo za stejnou cenu.“
Dlužno však říci, že Italy – přes veškerou prosperitu a dobrou bezpečnostní situaci v jejich zemi – pohled na barbary usazené přímo mezi nimi žádným velkým štěstím nenaplňoval. A ke konfliktu obou národů opravdu nebylo daleko. (497)


Galie
Král Chlodvík již nechce být ariánem
Ve snaze upevnit vnitřní jednotu své říše se franský panovník Chlodvík I. rozhodl vzdát se ariánské formy své křesťanské víry a přijmout katolicismus svých galorománských poddaných. V tom byl samozřejmě podporován galskou církví, která měla výborné vztahy již s jeho otcem králem Childerichem I. Katolíkem se však s ohledem na svoje germánské válečníky nemohl stát ze dne na den, ale vše se muselo dobře připravit. Tomuto záměru odpovídala i volba manželky – král se tohoto roku oženil s krásnou burgundskou princeznou a horlivou katoličkou Chlotildou (Chlothilda, Chrodichilda), čímž vstoupil do řad nejdůležitějších germánských panovníků. Nová franská královna byla dcerou krále Chilpericha II. Po zavraždění svého otce strýcem Gundobadem byla i se svojí starší sestrou Chronou vyhnána ode dvora. Chrona se stala jeptiškou, ale Chlotilda se zalíbila franskému poselstvu natolik, že ji král Chlodvík požádal o ruku.

Nechceme žádné rady z Říma!
Galská církev si počíná samostatně a odmítá zasahování papeže do svých záležitostí. Protože všichni Germáni byli ariáni, zůstal vliv římského biskupa omezen pouze na střední a jižní Itálii.


Římská říše
Další výpad barbarů přes Dunaj
Barbaři využili toho, že severní hranice impéria zůstala po odchodu Ostrogótů do Itálie nechráněná, tohoto roku poprvé přešly Dunaj a napadli římskou Thrákii, Makedonii a Thessalii.

Další výpad barbarů přes Dunaj
Roku 493 došlo k prvnímu velkému útoku Bulharů proti římské říši. Historik illyrského původu a současně vysoký říšský hodnostář Marcellinus Comes píšící své dílo v Konstantinopoli v první polovině 6. století nám zachoval zprávu o smrtelném zranění vrchního velitele polní armády v Thrákii, magistra militum per Thracias Iuliana způsobeném v noční srážce skythskou zbraní. Za klasicizujícím termínem Skythové, s nimiž se Iulianus střetl, se s vysokou pravděpodobností skrývají Bulhaři. Protože jejich devastující nájezdy nadále pokračovaly, byla proti nim z Konstantinopole vypravena roku 499 velká trestná expedice čítající 15.000 mužů a 520 vozů proviantu a válečného vybavení vedená magistrem militum Aristem.

Problémy impéria s Bulhary
Po pádu hunské říše roku 454 obývala část Hunů území mezi ústím Dunaje a Dněstru, kde jim vládli dva Attilovi synové. Během vlády výmluvného Zenona, někdy přepadali římské provincie bráněné císařovými ostrogótskými foederáty, jindy dodávali Římanům pomocné sbory. Když však ostrogótský král Theoderich odešel do Itálie, uvolnil jim tím cestu do Thrákie a Illýrie, které utrpěly za Anastasiovy vlády vážné škody. Tito Hunové se nyní stali známými jako Bulhaři, přičemž musíme tyto Bulhary neboli Onogury odlišovat od dalších dvou velkých hunských společenství Kutrigurů, žijícími mezi Dněprem a Donem, a Utigurů z oblasti jižně od Donu. Kdežto tyto dva posledně jmenované kmeny navždy zmizely z dějin, založili Onoguři bulharský stát.
Nepochybně to byli oni, kteří roku 493 napadli impérium, porazili římskou armádu a zabili magistra militum Juliána. Další nájezd je zaznamenán k roku 499, když Aristus, magister militum per Illyricum, ztratil v bitvě s nim čtvrtinu ze své padesátitisícové armády. Jejich plenění se pak opakovalo ještě o tři roky později roku 502, když již táhli Balkánem zcela nerušeně, aniž se jim někdo postavil na odpor.

Církevní politika císaře Anastasia (zdroj)
(491) Třebaže lid roku 491 změnu na trůně uvítal, popularita nového císaře Anastasia v jeho očích rychle upadala a v Konstantinopoli často propukaly bouře vyprovokované oficiální církevní politikou. Anastasius byl totiž monofyzita, který trval na Zenonově Henotikonu. Příčiny prvého vzbouření roku 493 neznáme, musely ale být vážné, když dav vláčel sochy císaře a císařovny městskými ulicemi. Také Anastasiovy vztahy k ortodoxnímu konstantinopolskému patriarchovi Euphemiovi, který ostatně vystoupil proti jeho povýšení, byly značně napjaté. Euphemius byl totiž věrným doktrínám z Chalcedonu a konspiroval proti alexandrijskému patriarchovi Petrovi i jeho následníku Athanasiovi, kteří oba prokleli Chalcedon i věroučný papežský list Tomus Leonis. K otevření roztržce s císařem pak došlo tehdy, když bez jeho vědomí napsal Euphemius list papeži Felixovi, v němž se dovolával jeho pomoci. Patriarchové Alexandrie a Jeruzaléma jej tehdy před Anastasiem osočili z hereze a na koncilu svolaném roku 496 do Konstantinopole dosáhli potvrzení Henotikonu a jeho odvolání.(→496)
Naposledy upravil(a) kacermiroslav dne 13/11/2011, 18:18, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 494

Severní Afrika
Pronásledování katolíků zastaveno!
Vandalský ariánský král Gunthamund se snažil stmelit všechny vrstvy obyvatelstva v boji proti loupeživým domorodým Berberům, a protože se po tzv. akakiovského schizmatu mezi východní a západní církví již nemusel obávat ani toho, že mu místní ortodoxní katolíci budou konspirovat s Konstantinopolí, změnil výrazným způsoben církevní politiku svého zemřelého strýce krále Hunericha: zastavil represe proti katolíkům a povolal jejich kartaginského biskupa Eugenia z vyhnanství v tuniského Telminu zpět do sídelního města (roku 484). V desátém roce své vlády (494/495) potom povolil i návrat ostatním biskupům a duchovním a vrátil katolické církvi v Africe zpět její zabavený majetek.


Itálie
Dobytí Itálie Theoderichem Amalem, mírová smlouva s Burgundy
Roku 493/494 uzavřel ostrogótský král Theoderich mír s burgundským králem Gundobadem, někdejším Odoakerovým spojencem, a stvrdil jej sňatkem své dcery Ariagny (Areagny, též Ostrogothy) s královým synem princem Sigismundem.

Dobytí Itálie Theoderichem Amalem, mírová smlouva s Burgundy (zdroj)
(492) Válečný zápas mezi Theoderichem a Odoakerem velmi tvrdě dopadl na Itálii, přičemž zvláště utrpěla zemědělská výroba. Odoakerův spojenec burgundský král Gundobad totiž vyplenil Ligurii, odkud si odvedl tak velké množství zajatců, že nezůstal prakticky nikdo, kdo by obdělával půdu a staral se o vinice. Král Theoderich deklaroval svoji ochotu zajatce vykoupit a poslal do Galie vyjednávat největší autoritu pozdně antické Itálie biskupa Epiphania z Pávie, který spoluvytvářel italskou politiku prakticky již po třicet let. A biskup nehledě na svůj pokročilý věk a chladné počasí se skutečně v březnu roku 494 vydal po obtížných alpských cestách za králem do Lyonu. Když si ale ariánský panovník Gundobad – sám vynikající řečník – vyslechl jeho argumenty a všechny ty modlitby, odpověděl celkem upřímně, až cynicky v tom smyslu, že válka povoluje a ospravedlňuje vše, co je v době míru nezákonné:
„Válka popouští uzdu zdrženlivosti, kterou ty jako osvícený křesťan učíš. Je to ustálený zvyk, jenž uznávají obě strany, že cokoliv bylo nezákonné se zákonným stane, když spolu bojují. Cílem války je soupeře úplně vyhladit a zničit jeho sílu.“

Pak však souhlasil s uzavřením míru, jenž měl být zpečetěn sňatkem Theoderichovy dcery s princem Sigismundem, načež prohlásil, že až se biskup a jeho společníci [např. Epihaniův nástupce na biskupském stolci Ennodoius] vrátí do svých domovů, tak uváží, co bude nejlepší udělat pro svoji duši a v zájmu svého království (konverze z ariánství ke katolicismu?) Epiphanius pak úplně splnil svůj úkol, když král bezplatně propustil všechny vězně, kteří se nacházeli v jeho rukou, a povolil vykoupení těch, kteří patřili soukromníkům. Do Itálie se tak spolu s ním vrátilo na šest tisíc lidí. (496)

Italští senátoři přijíždějí z Konstantinopole
Roku 492 odjela na Východ již druhá senátorská delegace vedená vlivným senátorem Flaviem Aniciem Probem Faustem Nigerem, konzulem roku 490 a Theoderichovým magistrem officiorum. Císař Anastasius nejdříve částečně uznal Theoderichovy nároky na vládu nad Itálií, což lze doložit faktem, že povolil jmenovat dva západní konzuly pro rok 494, ale pak jat podezřívavostí rozhovory přerušil. Faustus se tak roku 494 vrátil do Ravenny prakticky s prázdnýma rukama.

Školní léta sv. Benedikt začínajíJako čtrnáctiletý přichází Benedikt z Nursie do Říma, aby zde získal klasické vzdělání a mohl nastoupit světskou kariéru.

Úspěch krále Theodericha
Gótové se zmocnili na úkor Vandalů ostrova Malty.


Galie
Narození a smrt králova syna
Roku 494/495 se franskému králi Chlodvíkovi I. narodil syn Ingomer a jeho matka královna Chlotilda jej nechala katolicky pokřtít. Již roku 497 však Ingomer zemřel, což zkomplikovalo Chlodvíkovu konverzi z ariánství k ortodoxnímu katolictví, protože Frankové v princově smrti jistě viděli trest Boží.

Franské vojenské akce
Frankové zahájili válečné akce proti Burgundům a Vizigótům.


Británie
Další invazoři v Británii
Germánští Anglové, Sasové a Jutové vedení králem Cerdikem se vylodili v Británii s cílem usadit se na ostrovech. Původní britské keltorománské obyvatelstvo se jejich invazi zoufale brání.


Perská říše
Počátky Mazdakova hnutí
Kolem roku 494 se začaly perskou říší šířit názory náboženského reformátora Mazdaka, zakladatel tzv. mazdakistické hnutí. K jeho požadavkům např. patřilo zrušení rodiny, odstranění soukromého vlastnictví jako příčinu veškeré nenávisti – veškerý majetek měl sloužit všem. Mazdakismus nalezl podporu nejenom mezi chudými, ale i u perského šáha, který v něm viděl protiváhu mocné perské aristokracie.


Rok 495

Severní Afrika
Konec represí proti katolíkům
Vandalský ariánský král Gunthamund se snažil stmelit všechny vrstvy obyvatelstva v boji proti loupeživým domorodým Berberům, a protože se po tzv. akakiovského schizmatu mezi východní a západní církví již nemusel obávat ani toho, že mu místní ortodoxní katolíci budou konspirovat s Konstantinopolí, změnil výrazným způsoben církevní politiku svého zemřelého strýce krále Hunericha: zastavil represe proti katolíkům a povolal jejich kartaginského biskupa Eugenia z vyhnanství v tuniského Telminu zpět do sídelního města (roku 484). V desátém roce své vlády (494/495) potom povolil i návrat ostatním biskupům a duchovním a vrátil katolické církvi v Africe zpět její zabavený majetek.


Galie
Katolický křest malého prince Ingomera
Roku 494/495 se franskému králi Chlodvíkovi I. narodil syn Ingomer a jeho matka královna Chlotilda jej nechala katolicky pokřtít. Již roku 497 však Ingomer zemřel, což zkomplikovalo Chlodvíkovu konverzi z ariánství k ortodoxnímu katolictví, protože Frankové v princově smrti jistě viděli trest Boží.


Itálie
Gótská expanze pokračuje
Ostrogótský král Theoderich pronikl za Alpy a obsadil bývalou římskou provincii Raetia prima.


Británie
Invaze Germánů na britské ostrovy
Po Hengistovi a Horsovi (449), kteří si na mrtvých tělech původních obyvatel zbudovali své jutské království v Kentu, přiharcovali roku 477 Ella a jeho tři synové, aby pokračovali v útoku. V roce 495 se objevil údajně na pěti lodích Cedric a Cynric , v roce 501 založil jistý pirát Port Portsmouth, roku 514 zaútočili západní Sasové Stuf a po něm Wihtgar a zahnali Brity na útěk. V roce 544 byl zabit Wihtgar. Roku 547 přišel Ida, zakladatel království Northumbrie. Vše, co o těchto datech můžeme říci, je, že zhruba odpovídají známým faktům, že tito nájezdníci napadali naše nešťastné břehy ve vlnách a za nimi přicházeli noví osadníci.


Rok 496

Galie
Franský král Chlodvík potřel Alamany
Roku 496/497 zaútočili Alamani přes Rýn a pronikli hluboko na území rýnských (ripuárských) Franků až za starou římskou silnici spojující Worms, Štrasburk a Mety. Není jasné, zda se nájezdu účastnily všechny kmeny, ale jejich útok byl tak prudký, že mu král Sigibert Kolínský (Kulhavý) nebyl schopen čelit, obrátil se proto pravděpodobně k řece Mosele a ustupoval po silnici spojující Toul a Mety s Trevírem a Kolínem. Alamani jej však dostihli u Tolbiacu (Zülpich, SRN) a v bitvě porazili. Král sálských Franků Chlodvík I. mu z Remeše vyrazil na pomoc, nepřítele potřel již v druhé bitvě u Tolbiacu, zahnal na útěk a zabil alamanského krále. Pak pronikl za Rýn a podrobil si Alamany své svrchovanosti. (Není však jasné, zda již tentokrát zabral severní Alsasko a území severně od Ostu, ze kterého nepřítel podnikal své útoky, nebo k anexi tohoto kraje a vyhnání jeho obyvatel do ostrogótské říše došlo až po porážce alamanského povstání roku 506) Vítězství u Tolbiacu posílilo Chlodvíkovu hegemonii mezi franskými králi a zajistilo mu mezi ripuárskými Franky takovou autoritu, že v klidu přijmou věrolomnou Sigibertovu vraždu (509/510) a následné sjednocení obou království pod Chlodvíkovou vládou.

Podle líčení Řehoře z Toursu výsledek bitvy dlouho visel na vlásku a Chlodvík viděl východisko z krizové situace v opuštění své tradiční pohanské víry a veřejném vyhlášení slibu stát se katolíkem, což učinil slovy: „Bože mé ženy, pomoz mi, abych zvítězil, a já k tobě přivedu svůj lid.“ Jako vítěz samozřejmě musel svůj slib splnit. Jeho katolická manželka královna Chlotilda proto poručila remešskému biskupovi Remigiovi, aby se dostavil a poučil jej o slově Božím. Král se tak stal katechumenem, ale protože si nebyl jistý reakcí svých předáků, váhal se křtem asi do roku 498. Ve skutečnosti Chlodvík byl, tak jako všichni germánští panovníci, arián a ke katolické víře konvertoval až poté „co osvobodil Galoromány z ariánské poroby“, tzn. kolem roku 508. Řehoř se snaží zatajit, že franský král byl ještě „heretik“, když dobyl svých největších vítězství nad Burgundy, Alamany a Vizigóty a jeho úspěšná válečná tažení prezentuje jako akce již katolického panovníka.

Problémy s Vizigóty
Vizigóti využili Chlodvíkova alamanského tažení a obsadili město Saintes, zatímco jejich spojenci saští piráti se již pevně uchytili na pobřeží Atlantiku.


Itálie
Střídání na papežském stolci
Dne 21. 11. zemřel papež Gelasius a jen o tři dny později usedl na stolec římského biskupa Anastasius II. pocházející z rodiny římského duchovního. Vedl umírněnou politiku a snažil se usmířit východ a západ zmítající se v akakiánském schizmatu, což mu ovšem vyneslo obvinění ze zrady. Východní imperátor však nevyhověl jeho žádosti vymazat papežem Felixem zavrženého konstantinopolského patriarchu Akkakia z církevních knih (dyptichonu)

Další Theoderichovo poselstvo v Konstantinopoli
Král Theoderich vyslal k císaři Anastasiovi I. nejvyššího představitele římského senátu Festa s úkolem dosáhnout potvrzení svého královského titulu. Jeho mise byla úspěšná: roku 497/498 imperátor skutečně Theodericha uznal a poslal mu královský ornát.

Další Theoderichovo poselstvo v Konstantinopoli
Po smrti vůči východním teologickým doktrínám nekompromisního papeže Gelasia a volbě jeho umírněnějšího nástupce Anastasia vyslal král Theoderich do Konstantinopole již po třetí senátorskou delegaci opět vedenou Flaviem Aniciem Probem Faustem Nigerem. Rozhovory nyní již byly úspěšně završeny, když císař Anastasius i oficiálně svěřil vládu nad Itálií Theoderichovi jako svému místokráli. Pokud si totiž chtěl císař zachovat jistý vliv v Itálii musel zde mít partnera pro vyjednávání. A tím mohl být pouze Theoderich, neboť italská církev v čele s papežem Gelasiem opětovně na synodě v roce 495 otevřeně deklarovala své nepřátelství vůči jeho církevní doktrínám a římský senát byl v těchto otázkách hluboce rozštěpen.

Smrt pávijského biskupa Epiphania (zdroj)
(494) Ještě krátce před svojí smrtí naléhal biskup Epiphanius na krále Theodericha, aby snížil daně vybírané v provincii Liguria, která obzvláště utrpěla řáděním Burgundů za války s Odoakerem, přičemž argumentoval v tom smyslu, že bohatství vlastníků půdy je i bohatstvím dobrého vladaře. Theoderich pak jeho žádosti vyhověl a pro rok 497 prominul provincii dvě třetiny celkové daňové kvóty. Epiphanius se však v chladném a vlhkém ovzduší města Ravenny nachladil a dne 21. 1. roku 496 ve věku padesáti osmi let zemřel poté, co prakticky po dobu třiceti let spoluvytvářel italskou politiku.

Hispánie
Burdunelova vzpoura 496 - 497
Roku 497 vypukla v Hispánii vzpoura, kterou vedl jakýsi Burdunelus. A nevíme, zda to bylo spiknutí šlechty, vzpoura bagaudského typu anebo lidové povstání vyprovokané usazováním galských Gótů za Pyrenejemi. Následujícího roku Vizigóti vzbouřence tvrdě potřeli a Burdunela poslali do Tolosy, kde jej exemplárně a všem pro výstrahu potrestali upálením uvnitř bronzového býka.

Severní Afrika
Smrt krále Gunthamunda, vlády se ujímá Thrasamund
Dne 3. 10. zemřel tolerantní vandalský král Gunthamund a na trůn nastoupil jeho krásný, urostlý, štíhlý a všestranně kultivovaný bratr Thrasamund. Nový panovník, který měl i filozofické a teologické zájmy, byl upřímně věřícím ariánem. Své severoafrické katolíky se snažil přivést na „pravou víru“ dary, poctami a hodnostmi. Brzo po nástupu na trůn ale ve svém ediktu zakázal nově obsazovat uvolněné katolické biskupské stolce, takže pravověrní byli nuceni své hodnostáře vysvěcovat tajně.


Římská říše
Koncil v Konstantinopoli, sesazení patriarchy Euphemia (zdroj)
(493) Vztahy monofyziticky orientovaného císaře Anastasia k ortodoxnímu konstantinopolskému patriarchovi Euphemiovi, který ostatně vystoupil již proti jeho povýšení, byly značně napjaté. Euphemius byl totiž věrným doktrínám z Chalcedonu a konspiroval proti alexandrijskému patriarchovi Petrovi i jeho následníku Athanasiovi, kteří oba prokleli Chalcedon i věroučný papežský list Tomus Leonis. K otevření roztržce s císařem pak došlo tehdy, když bez jeho vědomí napsal Euphemius list papeži Felixovi, v němž se dovolával jeho pomoci. Patriarchové Alexandrie a Jeruzaléma jej tehdy před Anastasiem osočili z hereze a na koncilu svolaném roku 496 do Konstantinopole dosáhli potvrzení Henotikonu a jeho odvolání.
Na ulicích města však vypukla vřava a lid shromážděný v hipodromu po císaři požadoval, aby toto rozhodnutí revidoval. Anastasius mu ale nevyhověl a na konstantinopolský patriarší stolec dosadil Macedonia poté, co mu musel podepsat Henotikon, třebaže nový patriarcha zastával téměř stejné teologické názory jako jeho sesazený předchůdce. (→498)

Smrt patriarchy Euphemia
Konstantinopolský patriarcha Euphemios zemřel.


Perská říše
Svržení perského krále Kabada
Ve snaze omezit moc satrapů a umlčet starou šlechtu popřával perský král Kabades sluchu náboženskému reformátorovi Mazdakovi. (K požadavkům tohoto tzv. mazdakistického hnutí patřilo např. zrušení rodiny a odstranění soukromého vlastnictví jako příčiny veškeré nenávisti, všechen majetek musí sloužit všem.) Tyto jeho názory samozřejmě měly mezi chudými obrovský ohlas a vyvolaly krvavé útoky proti kněžím a šlechtě. Bohaté vrstvy se proto roku 496/497 spojily, Kabada svrhly, vsadily do vězení a na trůn dosadily jeho bratra Zamasfa (Zamasfes, Djamasp, Jamasp, Zamasp).

Svržení perského krále Kavada
Když roku 488 nastoupil na trůn Kavad (488 – 531), dostal se k moci ten nejschopnějším král z celé řady sasánovských králů. Jeho největším úspěchem bylo, že se mu podařilo obnovit moc perského krále, která od konce postupně 4. století upadala. Sasánovští králové byli v tomto období v podobné situaci, jako merovejští vládci franské říše o dvě stě let později – král neměl žádnou autoritu a zemi vládli zoroastričtí kněží (mágové), hodnostáři a šlechta, přičemž stát řídil králův první ministr s titulem wazurg–framadhar, jehož hodnost odpovídala hodnosti pretoriánského prefekta v římské říši. Ostatně jednomu z nich vděčil i za svůj trůn.

Králi Kavadovi by se nikdy nepodařilo z těchto pout vymanit, kdyby se nepřidal k přívržencům náboženského reformátora Mazdaka, který právě v těchto letech začal šířit své myšlenky o tom, že současný stav společnosti je proti přirozenosti a že všichni lidé jsou si rovni. Tvrdil rovněž, že i takové jednání, které společnost označuje jako zločinné, např. když se někdo postaví nespravedlivému zákonu, vlastně zločinem nemusí být, a společné vlastnictví a společné manželky byly dalším jeho nápadem. Král sice tyto myšlenky zdánlivě přijal a začal je šířit, avšak jeho konverze k mazdakismu nebyla upřímná, neboť ho chtěl pouze použít proti šlechtě a zoroastrickým kněžím, s nimiž pak bojoval po několik let. Až roku 496/497 došla šlechtě trpělivost a Kavad byl svržen a uvězněn v pevnosti zvané „Léthé“, tj. „Zapomnění“. (→499)


Británie
Další útoky Germánů v Británii
Sasové se již ve druhé vlně usazují v britském Southamptonu a Wessexu a vyhánějí odsud místní románské obyvatelstvo.


Rok 497

Galie
Franský král Chlodvík potřel Alamany
Roku 496/497 zaútočili Alamani přes Rýn a pronikli hluboko na území rýnských (ripuárských) Franků až za starou římskou silnici spojující Worms, Štrasburk a Mety. Není jasné, zda se nájezdu účastnily všechny kmeny, ale jejich útok byl tak prudký, že mu král Sigibert Kolínský (Kulhavý) nebyl schopen čelit, obrátil se proto pravděpodobně k řece Mosele a ustupoval po silnici spojující Toul a Mety s Trevírem a Kolínem. Alamani jej však dostihli u Tolbiacu (Zülpich, SRN) a v bitvě porazili. Král sálských Franků Chlodvík I. mu z Remeše vyrazil na pomoc, nepřítele potřel již v druhé bitvě u Tolbiacu, zahnal na útěk a zabil alamanského krále. Pak pronikl za Rýn a podrobil si Alamany své svrchovanosti. (Není však jasné, zda již tentokrát zabral severní Alsasko a území severně od Ostu, ze kterého nepřítel podnikal své útoky, nebo k anexi tohoto kraje a vyhnání jeho obyvatel do ostrogótské říše došlo až po porážce alamanského povstání roku 506) Vítězství u Tolbiacu posílilo Chlodvíkovu hegemonii mezi franskými králi a zajistilo mu mezi ripuárskými Franky takovou autoritu, že v klidu přijmou věrolomnou Sigibertovu vraždu (509/510) a následné sjednocení obou království pod Chlodvíkovou vládou.

Podle líčení Řehoře z Toursu výsledek bitvy dlouho visel na vlásku a Chlodvík viděl východisko z krizové situace v opuštění své tradiční pohanské víry a veřejném vyhlášení slibu stát se katolíkem, což učinil slovy: „Bože mé ženy, pomoz mi, abych zvítězil, a já k tobě přivedu svůj lid.“ Jako vítěz samozřejmě musel svůj slib splnit. Jeho katolická manželka královna Chlotilda proto poručila remešskému biskupovi Remigiovi, aby se dostavil a poučil jej o slově Božím. Král se tak stal katechumenem, ale protože si nebyl jistý reakcí svých předáků, váhal se křtem možná až do roku 499. Ve skutečnosti Chlodvík byl, tak jako všichni germánští panovníci, arián a ke katolické víře konvertoval až poté „co osvobodil Galoromány z ariánské poroby“, tzn. po roce 508. Řehoř se snaží zatajit, že franský král byl ještě „heretik“, když dobyl svých největších vítězství nad Burgundy, Alamany a Vizigóty a jeho úspěšná válečná tažení prezentuje jako akce již katolického panovníka.

Frankové ovládli Aremoriku
Po tvrdošíjném odporu uznalo tohoto roku obyvatelstvo Aremoriky (Bretagne) svoji závislost na franské říši.

Narození franského prince
Králi Chlodvíkovi a jeho manželce Chlotildě se narodil syn Childebert I.


Itálie
Císař Anastasius uznal Theodericha králem Itálie
Aniž učinil nějaké zásadní ústupky, uzavřel císař Anastasios I. roku 497/498 dohodu s ostrogótským vládcem Itálie Theoderichem Amalem, v níž jej konečně uznal i po formální stránce králem a poslal mu královský ornát. Theoderich se ale na druhou stranu nesměl prezentovat při oficiálních příležitostech jako jemu rovnocenný vládce.

Císař Anastasius uznal Theodericha králem Itálie (zdroj)
(493) Vláda patricia Theodericha nad Itálii trvala celých třicet šest let, počítáme–li její počátek od vítězné bitvy na řece Adduy až po královu smrt roku 526. Prvních šest let jeho vlády však císař Anastasius necítil vůbec potřebu vůči němu definovat své vztahy a teprve až roku 497 mezi nimi došlo k dohodě, jíž bylo ustanoveno ostrogótské království.
Císař tehdy Theoderichovi potvrdil jeho titul magister militum udělený mu již císařem Zenonem a pověřil jej správou Itálie za podmínek,které si v Konstantinopoli již vyjednal jeho předchůdce Odoaker. Itálie tak zůstala součástí impéria a Theoderich ji vládl jako v podstatě suverénní panovník, byť s jistými omezeními. Pozice ostrogótského vládce jako pouhého císařova místokrále pak nejlépe vyniká na skutečnosti, že úřední listiny nikdy nedatoval roky své vlády, ale roky vlády císařovy, že neměl právo razit vlastní mince a vydávat zákony – leges. Pokud však chtěl něco nařídit, musel se spokojit s pouhým ediktem, který však mohli vydávat i vysocí státní úředníci, např. pretoriánský prefekt. Edikt pak však nesměl být v rozporu s žádným císařovým zákonem, nesměl zavádět nic nového a pouze stávající zákon modifikovat tím, že bude např. stupňovat nebo zmírňovat jeho nařízení. A Theoderichovy vyhlášky sebrané v kodexu zvaném Edictum Theoderici tyto pravidla dodržují, když nezavádějí žádné novoty a nemění stávající principy. Až Theoderich poprvé přijede do Říma (roku 500), také samozřejmě neopomene zdůraznit, že bude dodržovat zákony všech minulých císařů. V jednom bodě však příliš velký rozdíl mezi leges a Theoderichovými edikty nebyl, neboť Theoderich je neformuloval tak, aby se vztahovaly k jednomu konkrétnímu případu, ale aby tato jeho nařízení měla dlouhodobou platnost stejně jako zákony císaře.


Římská říše
Povstání Isaurů potlačeno
V letech 497 – 498 potlačil císař Anastasios rozsáhlé povstání isaurských vojenských jednotek svého předchůdce Zenona a posílil tak své postavení v říši.

Perská říše
Svržení perského krále Kabada
Ve snaze omezit moc satrapů a umlčet starou šlechtu popřával perský král Kabades sluchu náboženskému reformátorovi Mazdakovi. (K požadavkům tohoto tzv. mazdakistického hnutí patřilo např. zrušení rodiny a odstranění soukromého vlastnictví jako příčiny veškeré nenávisti, všechen majetek musí sloužit všem.) Tyto jeho názory samozřejmě měly mezi chudými obrovský ohlas a vyvolaly krvavé útoky proti kněžím a šlechtě. Bohaté vrstvy se proto roku 496/497 spojily, Kabada svrhly, vsadily do vězení a na trůn dosadily jeho bratra Zamasfa (Zamasfes, Djamasp, Jamasp, Zamasp).

Svržení perského krále Kavada
Roku 488 se ujal vlády v perské říši Kavad (488 – 531), jeden z nejschopnějších sasánovských králů v historii, jemuž se podařilo obnovit moc perského krále, která od konce postupně 4. století upadala. Sasánovští králové byli v 5. století v podobné situaci, jako merovejští vládci franské říše o dvě stě let později – neměli žádnou autoritu a zemi vládli zoroastričtí kněží (mágové), hodnostáři a šlechta, přičemž stát řídil králův první ministr s titulem wazurg–framadhar, jehož hodnost odpovídala hodnosti pretoriánského prefekta v římské říši. Ostatně jednomu z nich vděčil i za svůj trůn.
Kavadovi by se nikdy nepodařilo z těchto pout vymanit, kdyby se nepřidal k přívržencům náboženského reformátora Mazdaka, který právě v těchto letech začal šířit své myšlenky o tom, že současný stav společnosti je proti přirozenosti a že všichni lidé jsou si rovni. Tvrdil rovněž, že i takové jednání, které společnost označuje jako zločinné, např. když se někdo postaví nespravedlivému zákonu, vlastně zločinem nemusí být, přičemž společné vlastnictví a společné manželky byly dalším jeho nápadem. Král sice tyto myšlenky zdánlivě přijal a začal je šířit, avšak jeho konverze k mazdakismu nebyla upřímná, neboť ho chtěl pouze použít proti šlechtě a zoroastrickým kněžím, s nimiž pak bojoval po několik let. Úspěšnější byla v tomto boji zpočátku šlechta, která roku 496/497 Kavada svrhla a uvěznila v pevnosti zvané „Léthé“, tj. „Zapomnění“. (→499)


Hispánie
Burdunelova vzpoura 496 - 497
Roku 497 vypukla v Hispánii vzpoura, kterou vedl jakýsi Burdunelus. A nevíme, zda to bylo spiknutí šlechty, vzpoura bagaudského typu anebo lidové povstání vyprovokané usazováním galských Gótů za Pyrenejemi. Následujícího roku Vizigóti vzbouřence tvrdě potřeli a Burdunela poslali do Tolosy, kde jej exemplárně a všem pro výstrahu potrestali upálením uvnitř bronzového býka.


Severní Afrika
Biskup Eugenius vypovězen!
Vandalský ariánský král Thrasamund se rozhodl skoncovat s aktivitami kartaginského katolického biskupa Eugenia a vypovědět ho do galského města Albi. Eugenius zde zemřel roku 505.
Naposledy upravil(a) kacermiroslav dne 16/11/2011, 22:25, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 498

Galie
Válka proti Vizigótům
Franský král Chlodvík I. zahájil válečné tažení proti Vizigótům. Konflikt vypukl zřejmě v důsledku sporů o město Tours, které bylo známé svými sympatiemi k Frankům, další příčinou mohla být pomsta za vizigótský útok na město Saintes z roku 496. Chlodvíkovi válečníci vyrazili do západní Akvitánie a objevili se u města Bordeaux; válečné operace však brzo uvázly na mrtvém bodě a Chlodvík přistoupil na mír zprostředkovaný ostrogótským králem Theoderichem. Válka skončila, obě strany uznaly stávající status quo a rezignovaly na územní zisky. Při svém návratu z tažení navštívil král baziliku s hrobem sv. Martina ve městě Tours, jehož se rozhodl uctívat jako ochránce a patrona svého státu.

Válka proti Vizigótům
Od počátku 90. let Frankové soustavně útočili na vizigótské državy v Galii. Roku 498 obsadili strategicky důležité město Bordeaux, které však Vizigóti již zakrátko dobyli zpět.

Konverze krále Chlodvíka
Na základě zprávy kronikáře Řehoře z Toursu se soudí, že někdy v letech 497 – 499 opustil Chlodvík tradiční pohanství a konvertoval k ortodoxní katolické víře. Řehoř však mlží, protože ve své nenávisti ke všem heretikům nebyl schopen přiznat, že král byl podobně jako jeho otec Childerich i všichni germánští vládci té doby arián a že tedy svých největších vítězství nad Burgundy a Vizigóty dosáhl ještě bez pomoci toho pravého Boha. Z dopisu biskupa Avita z Vienne, kterým mu blahopřál ke křtu, však vyplývá, že jeho konverze se uskutečnila až poté, co „osvobodil Galoromány z ariánské poroby“ (tj. po roce 508).

Odchod Vizigótů do Hispánie
Vizigótské obyvatelstvo opouští Franky ohroženou jižní Galii a masově se usidluje v Hispánii. Domácí hispanorománské obyvatelstvo se brání a v zemi se rozvíjí hnutí bagaudů.


Itálie
Smrt papeže Anastasia a rozkol v římské církvi
Dne 19. 11. neočekávaně zemřel umírněný papež Anastasius II. Po celý svůj pontifikát usiloval o překonání akakiánského schizmatu a o usmíření východní a západní církve a v zájmu církevní dohody dokonce rezignoval i na požadavek svého předchůdce Felixe vymazat zatraceného konstantinopolského patriarchu Akkakia z církevních knih. Většina kléru zvolila dne 22. 11. jeho nástupcem císařova odpůrce Symmacha, muže původem ze Sardinie, což se vůbec nelíbilo senátorovi Festovi, který se právě vrátil z Konstantinopole, kde dojednával uznání Theodericha italským králem. Ve východní metropoli se totiž mluvilo i o císařově kompromisním Henotikonu (482), kterým měly být překonány rozpory mezi ortodoxními a monofyzity. Protože východní biskupové jej přijali, ale západní odmítli, hledal císař spojence přímo v Římě a našel je ve Festovi, který se nechal uplatit jeho zlatem. Určité množství tohoto drahého kovu však skončilo i v kapsách římského duchovenstva, jenž pak zvolilo císaři nakloněného Laurentia Caella. Symmachus byl vysvěcen ve sv. Petrovi, Laurentius tentýž den v chrámu Panny Marie. Římané se teď rozdělili na dva znepřátelené tábory – Laurentiovy straníky vedli čelní představitelé senátu Festus a Probinus, jejich protivníky senátor Faustus. Rozkol v církvi však rychle přerostl v divokou občanskou válku a krev tekla nejenom na ulicích, ale i v chrámech. Král Theoderich se z pozice ariánského „kacíře“ nejdříve nechtěl do záležitostí katolické církve přímo vměšovat, pak si však pozval vůdce obou stran do Ravenny a sdělil jim svoje rozhodnutí: na biskupský stolec nastoupí ten, který byl zvolen jako první a většinou hlasů, tj. Symmachus, a vydal v tomto smyslu příslušný zákon.

Smrt papeže Anastasia a rozkol v římské církvi
Církevní vztahy mezi Římem a Konstantinopolí ovlivňovaly politickou situaci v Itálii prakticky po celou dobu vlády ostrogótského krále Theodericha. Všechny důležité římské rody (nyní již výhradně křesťanské) musely totiž nějakým způsobem zaujmout postoj k schismatu vyvolanému Henotikonem císaře Zenona. Senátor Fetus pak při své politické misi do Konstantinopole roku 497 informoval císaře, že je určitá naděje na smíření mezi Západem a Východem a že je možno papeže Anastasia přesvědčit, aby Henotikon podepsal. Když se ale vrátil zpět do Říma, byl papež Anastasius již mrtvý.
Nicméně Festus reprezentoval názory jen jedné senátorské skupiny, kdežto jiná vlivná skupina senátorů stála striktně proti jakémukoliv kompromisu v teologických otázkách. Tyto neshody se pak plně projevily při volbě nového papeže, kdy se ve stejný den (tj. 22. 11. roku 498) pontifikátu ujali Festův člověk Laurentius (Vavřinec), zastánce smíření s Východem, a kandidát ortodoxních Symmachus. Církvi tak vládli dva konkurenční papeži a jejich početní a bojovně naladění přívrženci proměnili ulice města Říma na několik let v krvavé bojiště. Situace nakonec došla tak daleko, že se italští katolíci obrátili na svého ariánského krále, aby spornou záležitost rozhodl. Theoderich sice jen nerad zasahoval do církevních záležitostí, avšak aby zajistil Itálii klid, slíbil vydat konečné rozhodnutí. Třebaže si byl vědom svých závazků vůči Festovi, nechal se nakonec ortodoxním duchovenstvem severní Itálie přesvědčit, že právoplatně zvoleným papežem je Symmachus (roku 499).


Římská říše
Císař uznal Theodericha králem Itálie
Aniž učinil nějaké zásadní ústupky, uzavřel císař Anastasios I. roku 497/498 dohodu s ostrogótským vládcem Itálie Theoderichem Amalem, v níž jej konečně uznal i po formální stránce králem a poslal mu královský ornát. Theoderich se ale na druhou stranu nesměl prezentovat při oficiálních příležitostech jako jemu rovnocenný vládce.

Porážka Isaurů
Roku 497/498 potlačil císař Anastasios rozsáhlé povstání isaurských vojenských jednotek svého předchůdce Zenona a po šesti/sedmi letech je vypudil z Knstantinopole. Podle jiného zdroje však jim bylo jako elitě armády povoleno v metropoli zůstat, ztratila však veškerý politický vliv.

Hospodářská politika císaře Anastasia, zrušení chrysargyronu
Během dlouhého období Anastasiova panování nastalo celkové zklidnění poměrů. Promyšlená hospodářská politika císaře a jeho poradců přispěla výraznou měrou k ozdravení státních financí a obecně k velkému hospodářskému rozmachu impéria. Zrušení vysoce nepopulární daně placenou ve zlatě postihující městské řemeslníky a obchodníky (zvaná latinsky collatio lustralis, řecky chrysargyron) roku 498 a důležitá měnová reforma z téhož roku, představují nejvýraznější reformní kroky Anastasiovy vlády v tomto směru, je ale možné zmínit i časté poskytování daňových úlev oblastem postiženým válečnými událostmi či přírodními katastrofami; nejlepším dokladem Anastasiova úspěchu na tomto poli je obrovská finanční rezerva ve výši 320.000 liber zlata, která se nacházela ve státní pokladně v době jeho smrti (518).

Hospodářská politika císaře Anastasia, zrušení chrysargyronu
Císař Anastasius byl zodpovědný vládce a osobně se zabýval státními financemi. Jeden úředník patřící do úřad pretoriánského prefekta, jenž svoji kariéru začal právě v období jeho vlády, pak tvrdil, že pečlivé hospodaření Anastasiovo a jeho zájem i o detaily státního rozpočtu, odvrátily bankrot, hrozící impériu od dob nepovedené a drahé vojenské expedice císaře Leona proti Vandalům.
Příznivé ekonomické výsledky dovolili císaři zrušit daň z příjmu známou jako chrysargyron, která zvláště těžce doléhala zejména na chudší vrstvy obyvatelstva. Proto není divu, že toto jeho rozhodnutím z května roku 498 mu přineslo velkou slávu a populáritu. To, co se dělo po zveřejnění této vyhlášky ve městě Edessa, dobře ilustruje všeobecnou radost:
„Celé město se radovalo. Všichni si oblékli bílé šaty a bez rozdílu toho, zda chudí či bohatí, šli se zapálenými svícemi a hořícími kadidelnicemi v rukou do kostela chváleje císaře ku svatému přijímání. Veselili se pak po celý týden rozhodnuti uspořádat takovou slavnost každým rokem.“
Ztráta fisku způsobená zrušením chrysargyronu pak byla kompenzována zdaněním příjmů ze „soukromého majetku“ (či příjmů „zemských stavů“, v anglickém originále Private Estates). Zdá se, že se „státní majetek“ (v originále Imperial Estates) se v době Anastasiovy vlády pozoruhodně rozrostl konfiskacemi majetku bývalého císaře Zenona a jeho isaurijských rebelů. V důsledku toho se císař rozhodl ustanovit nového ministra financí, který by jako určitá obdoba „komity pro soukromý majetek“ (Count od Private Estates) spravoval v poslední době získané domény a všechno to, co mělo připadnout koruně v budoucnosti. Tento ministr obdržel titul „comes pro patrimonia“, tj. pro dědictví (Count of Patrimony).

Možná nejdůležitější inovací daňového systému byla změna ve způsobu výběru naturálních dávek zvaných annona, která spočívala v tom, že se tohoto úkolu místo místních samospráv ujali speciálně k tomu určení úředníci nazývaní vindices pravděpodobně jmenovaní prefektem. Pokud by ovšem bylo pravdou, že pověření vybírat daně dostal ten, kdo za to v jakési aukci nejvíce zaplatil, jednalo by se o návrat ke starému systému. Názory na dopady tohoto rozhodnutí se liší – zatímco některé prameny tvrdí, že vedl k ožebračení provincií, jiné uvádějí, že nový systém byl pro sedláky velkou úlevou. Proto je docela dobře možné, že se císařovy příjmy rozrostly i o daně bohatých a vlivných velkostatkářů, jež se kuriálové „báli obtěžovat“. Ale i nový systém měl svá úskalí a vždy hrozilo jeho zneužití, např. uplácením vindices. Císař si to zřejmě uvědomoval, a proto zřejmě posiloval pravomoci defensores (ochránců lidu) a biskupů, od nichž se očekávalo, že budou bránit občany před útiskem státních úředníků. Avšak ti, kteří jeho novou daňovou politiku odsuzovali, přesto tvrdili, že vindices zacházeli s městy, jako by ležela na území nepřítele.

(Není úplně jisté, zda stávající výběrčí daní, kterými byli členové místních samospráv, byli opravdu nahrazeni vládními úředníky. Uvažuje se i o tom, že místní výběrčí daní se dostal pod přímý státní dozor a že musel plnit vindexovy příkazy. Místodržící provincie, který zůstal zodpovědný za výběr daní, pak komunikoval s vindex a ne s decuriony. Reforma však rozhodně proběhla úspěšně, neboť okamžitě vedla ke zvýšení státních příjmů, z čehož finančně profitoval i samotný prefekt.)
Autorem všech těchto změn byl schopný finančník syrského původu jménem Marinus, který se v pozdějších letech císařovy vlády řadil k jednomu z nejdůvěryhodnějších rádců. Svoji kariéru začal v postavení finančního úředníka komity Východu, z něhož se pak vypracoval do čela daňového odboru pretoriánského prefekta, kde si ho povšiml císař a jmenoval prefektem. Víme, že reforma financí se uskutečnila právě za jeho prefektury, její začátek i konec je však nejistý.

Přes všechny úspěchy se tímto způsobem daně nevybíraly dlouho a již Anastasiův nástupce celý systém revidoval. A tak v některých oblastech vindices pracovali i nadále, kdežto z většiny provincií zmizeli a dávky se vybíraly původním způsobem. Zdá se také, že v tomto období byly naturální dávky převáděny na dávky peněžní,
Císařská vláda musela urychleně řešit i problém půdy ležící ladem, protože tím se značně redukovaly příjmy státního rozpočtu. A situace byla vážná a stále se zhoršovala, přičemž všechny snahy trend zvrátit se dosud ukázaly jako marné. Rolníci totiž bankrotovali a opouštěli svá hospodářství, protože nebyli schopni čelit daňovému útisku a zlovůli státních úředníků. Počet rolnických usedlostí se tak dramaticky snižoval a zemědělství začalo pociťovat nedostatek pracovních sil. Císař se tedy snažil zastavit výpadek svých daňových příjmů prostým opatřením, které spočívalo v tom, že ti, kdo platí, budou platit i za ty. kteří neplatí nebo platit nemohou. Za tímto účelem spojil drobné usedlosti svobodných rolníků do jakýchsi účetních celků, které byly odpovědny za řádný výběr daní ode všech svých členů. Takže když někdo neplatil, museli to za něj udělat jiní, aby daně mohly být odvedeny v původní výši, přičemž částka, kterou rolník odvedl nad rámec svých daňových povinností se nazývala epibole. Větší statky nebyly do systému zahrnuty, protože se předpokládalo, že když se určitá část statku stane neproduktivní, tak se zbylé části statku postarají o vyrovnání daňového nedoplatku. Potíž však nastala tehdy, když se statek prodal nebo dědictvím rozdělil mezi více lidí, protože i tak zůstával samostatnou daňovou jednotkou se všemi s tím spojenými důsledky – když jeden z vlastníků neplatil daně, museli za něj platit ostatní. Nepanuje však shoda v tom, jak se v takovém případě postupovalo. Snad platili všichni… snad byla opuštěná půda i s jejím daňovým břemen připojena k nejbližšímu sousedovi… (Dříve se soudilo, že se v takovém případě postupoval stejně jako v případě vesnických společenství, dnes však víme, že se epibole v obou případech vyměřovala různě, byť o přesné metodice nemámě až do začátku 6. století žádné zprávy. Zdá se však, že se za vlády Anastasiovy pretoriánský prefekt Zoticus (511 – 512) postavil proti záměru sjednotit vybírání epibole ve vesnicích a na rozdělených statcích a navrhl, jak nakládat s neobdělávanou půdou. Tento jeho návrh pak rozpracoval za Anastasiova nástupce Justina pretoriánský prefekt Demosthenes (520 – 524), jehož výnos stanovil, že místodržící každé provincie má právo rozhodnout, kdo bude epiboli platit. Opuštěná půda se vším, co k ní náleží, včetně kolónů, má pak být dána člověku, který zároveň s ní převezme i odpovídající daňové závazky, přičemž kritériem pro jeho výběr nebude ani tak to, zda má nějaké pozemky v sousedství, ale historie držení této opuštěné půdy.)

Zbývá nám ještě se zmínit o velmi užitečné Anastasiově měnové reformě, jejíž potřeba byla vyvolána tím, že obzvláště chudší vrstvy obyvatelstva trpěly nekvalitní drobnými měděnými mincemi, na nichž nebyla ani vyznačena jejich nominální hodnota. Císař proto dal do oběhu velkou měděnou minci zvanou follis (tj. měšec) ekvivalentní 40 sesterciům a dále drobnější mince v hodnotách 20, 10 a 5 sesterciů, které měly svoji hodnotu zřetelně vyznačenou. Tyto ražby se v praxi ukázaly jako velmi prospěšné a byly chudšími občany ochotně přijímány.
Reformy císaře Anastasia se ukázaly natolik úspěšné, že nejenom zachránily impérium finančním krachem, ale vytvořily i finanční rezervu, která v roce císařovy smrti (roku 518) obnášela na tu dobu obrovskou sumu 320.000 liber zlata [tj. 14.590.000 £ v cenách z roku 1923]. Jeho přísná kontrola, možná i redukce výdajů jej však učinila maximálně nepopulárním mezi úřednickým aparátem, jehož „kapsy trpěly“, i mezi aristokracií uvyklé na honosné průvody a okázalé oslavy. Proto tento rodák z Dyrrhachia se netěšil dobré pověsti a byl obviňován z hrabivosti a skrblictví. Toto obvinění vůči němu však nebylo spravedlivé a snadno jej můžeme vyvrátit na základě tvrzení jednoho z autorů, který píše, že osobně byl císař Anastasius velkorysý a štědrý a že jen zřídka propustil nějakého prosebníka s prázdnýma rukama, přičemž zaznamenává i několik konkrétních případů. Vždy jednal v zájmu státu, byl odhodlaný a energický, ale obdobně jako císař Nerva umírněný. Kdyby nezastával „kacířské“ názory, měli by pro něj i dějepisci více chvály.
Anastasius sice přísně kontroloval výdajovou stránku rozpočtu, nikdy však nelitoval peněz na stavbu různých komunikací a užitečných veřejných staveb. Kromě hradeb v Thrákii vybudoval kanál v v Bithýnii spojující nikomedijskou zátoku s jezerem Sophon, čímž realizoval starý projekt Plinia mladšího. Velkorysé sumy věnoval občanů na nápravu válečných škod, pomáhal městům postiženým zemětřesením, financoval čistění přístavů, výstavbu akvaduktů a lázní atd.

Jotaba se vrací do lůna impéria (zdroj)
(474) Deset let poté (tj. ± 474) došlo k dalšímu diplomatickému incidentu mezi římskou a perskou říši, který byl vyvolán tím, že Peršané – byť bez vědomí svého krále – pronikli do oblasti Rudého moře. Jakýsi dobrodruh jménem Amorkesos, „zdali proto, že nebyl úspěšný v Persii, či z jiného důvodu“, dal přednost římskému území a usadil se v provincii Arabia, na jejíž území neolupoval ne Římany, ale Saracény. „Když jeho síla vzrostla“, obsadil Jotabu (Tiran), jeden z malých ostrovů na začátku Akabského zálivu, oddělujícího Arabský a Sinajský poloostrov. Jotaba patřila Římanům, kteří na ni měli obchodní stanici „určité důležitosti“. Amorkesos odsud vyhnal řecké výběrčí cel a sám se ujal tohoto úkolu, v důsledku čehož brzo nahromadil velké bohatství. Pak se zmocnil i některých dalších míst v okolí.

Chtěl však víc a toužil po titulu fýlarchy, aby mohl jako císařův místokrál vládnout Saracénům provincie Arabia Petrae, kteří byli formálními poddanými Konstantinopole. Když však poslal k císaři Leonovi jednoho duchovního, aby celou záležitost dojednal, tak ten se vrátil se zprávou, že se s ním chce císař setkat osobně. Když opravdu Amorkesos do Konstantinopole přijel, dostalo se mu všemožných poct – mohl usednout k císařovu stolu, byl pozván na jednání senátu a dokonce obdržel titul patricius. Před odjezdem mu pak Leon věnoval cenný obraz a přinutil senátory, aby jej také obdarovali. Důležitější však bylo, že si z Konstantinopole opravdu odvážel titul fýlarchy (barbarského místokrále) a že mu císař daroval Jotabu spolu s několika vesnicemi, kromě těch, které již měl. Římané však považovali za skandální, že se takových poct dostalo pohanovi a „uctívači ohně“. Leon byl proto nucen předstírat, že se zamýšlí stát křesťanem. Amorkesova cesta však představovala i bezpečnostní riziko a císař sklidil kritiku i za to, že mohl snadno poznat, že města, přes která cestoval, nemají vojenské posádky a jsou tedy proti případnému vojenskému útoku zcela bezbranná. Impérium však ostrov neztratilo trvale, neboť svrchovanost nad ním obnovil roku 498, tj. za Anastasiovy vlády, vojenský velitel Palestiny Romanus.

Povstání cirkových démů v Konstantinopoli
Přívrženci cirkové strany Zelených si vzali jako záminku zatčení několika svých představitelů a vyvolali v Konstantinopoli povstání. Po samém císaři Anastasiovi házeli kamením a ve městě zakládali požáry.

Povstání cirkových démů v Konstantinopoli (zdroj)
(496) Další bouře propukla v Konstantinopoli roku 498, když městský prefekt uvrhl do vězení několik členů cirkového dému Zelených za to, že házeli kamením (po kom? po císaři? po prefektovi?) Ostatní pak v hipodromu požadovali po císaři Anastasiovi jejich propuštění natolik temperamentně, že ten poručil excubitorům (tělesné stráži), aby je uklidili. To se ale asi příliš nezdařilo a na kathismu (císařskou lóži) začaly létat kameny, přičemž jeden z nich málem zasáhl samotného císaře. To už gardisté nemohli nechat bez povšimnutí a muže, který jej hodil, rozsekali na kusy. Zelení pak zapálili Bronzovou bránu hipodromu, z níž se pak oheň přenesl nejenom na císařskou lóži, ale i opačným směrem na přilehlé fórum. Třebaže císař mnoho buřičů potrestal, přesto jim alespoň zčásti ustoupil a novým městským prefektem jmenoval Platona. (→499)

Arabský útok na římské územíRoku 498 zaútočili vazalové perských Sasánovců arabští Lachmovci na provincii Euphratensis, kterou bránil dux Eugenius. Jejich útok také postihl město Sergiopolis.

Nestoriáni v Persii
Z říše vyhnaní nestoriáni si v Persii založili vlastní církev.

Synoda v Konstantinopoli
Na synodě v Konstantinopoli byli Theodor z Mopsuestie, jeho spolužák Maximus ze Seleukie a Diodorus z Tarsu odsouzeni jako heretici. (Theodor z Mopsuestie byl exeget antiochijské školy, komentoval téměř celé Písmo a za života byl považován za pravověrného. Po své smrti byl však napadán jako nestorián.)


Perská říše
Rozvoj mazdakistické hnutí (zdroj)
(487) Když se král Kobad vítězně vrátil s „chazarského“ tažení (??? – ???), tak se zdálo, že má před sebou ještě dlouhé roky klidné a úspěšné vlády. Ale právě nyní, kdy se na něj štěstěna usmívala, došlo ke společenskému pohybu, který zapříčinil jeho pád.
Mazdak, rodák z Persepole či Nišapuru v Chorasánu, a Archimagus, zoroastrický velekněz, se počátkem jeho vlády prohlásili náboženskými reformátory a začali šířit své názory. Všichni lidé se podle nich z boží prozřetelnosti rodí jako sobě rovni – nikdo z nich si na tento svět nepřináší žádný majetek a nemá ani žádná předem daná práva, která by neměli i všichni ostatní. Držení majetku a sňatky jsou pouhé výmysly lidí a je proto proti vůli boží, když se statky tohoto světa nedělí mezi všechny rovným dílem anebo když si kterýkoliv muž přivlastňuje nějakou ženu. V takových společnostech založených na soukromém majetku a instituci manželství nemohou podle platných zákonů uplatňovat svá přirozená práva. Cizoložství, incest, krádež nejsou tedy kriminální zločiny, ale nezbytné kroky, které mají vést obnovení přírodních zákonů v takových společnostech.

K těmto „komunistickým“ myšlenkám, které jsou opravdu asi z jeho hlavy, pak Mazdak připojil i zásady i jiných východních myslitelů či asketů jako je posvátnost zvířecího života, nutnost vystříhat se stravy živočišného původu s výjimkou mléka, sýry a vajec, povinnost nosit prostý oděv či žít střídmě a zbožně. Tyto své myšlenky pak nešířil z nějakých zištných důvodů, ale proto, že jim skutečně věřil. Nemusí být proto ani překvapeni, že měly obrovský ohlas, a to hlavně mezi mladými lidmi bez rozdílu postavení, samozřejmě mezi „milovníky rozkoše“ ale hlavně mezi příslušníky nižších vrstev. Byť tato nová víra byla jen stěží slučitelná s výkonem panovnické moci a byť z ní žádný perský král nemohl mít ani nějaký osobní prospěch, tak je velmi zajímavé, že se Mazdakovým zřejmě upřímně věřícím stoupencem stal i král Kobad. Zajímavé taky je, jakým způsobem získal Mazdak svého nejdůležitějšího konvertitu.

Naše zdroje totiž tvrdí, že Mazdak prohlásil, že dokáže pravdivost svého učení zázrakem. Nakonec si však vypomohl podvodem, kterým oblbl nepříliš jasnozřivého krále. Pod oltářem, na němž obvykle obětoval, nechal vyhloubit jakousi prostoru a z ní vyvést trubku až k posvátnému věčně hořícímu ohni. Do dutinu pak posadil svého člověka, a pak poslal pro krále, aby mu předvedl, jak rozmlouvá s ohněm, v němž Peršané viděli symbol a ztělesnění boha. Král lest neprohlédl a vše považoval za zázrak, který dokazuje božské poslání svého nového učitele.
Je zcela pochopitelné, že konverze despotického panovníka vedla k velkému rozvoji této neobvyklé víry a že vše posléze vyústilo do takovým nepořádkům, že situace byla vysloveně nesnesitelná. Nespokojenci s materiální společností totiž plenili dle libosti majetek boháčů a „k ukojení svých vášní“ si rozebírali i jejich skvělé harémy. Marně první ministr Mebodes nazýval novou víru falešným a obludným učením, jež by neměla být tolerována ani jedinou hodinu; stoupenci Mazdakovi měli podporu samotného krále a ten jim zajišťoval naprostou beztrestnost. Den ode dne byli proto smělejší a jejich řady se rozrůstaly. A když Persie již byla jejich ambicím malá, odcházeli do sousedních zemí, aby zde šířili své náboženské doktríny. A stopy, že mnozí tuto víru i přijali, nacházíme až daleko na západě…

Vzpoura v ArméniiKrál Kobad se snažil svoji mazdakistickou víru vnutit i křesťanským Arménům, a proto odvolal Vahana Mamikoneana z úřadu marzapana (guvernéra). Ten však povstal a se zbraní v ruce se postavil do čela svých krajanů. Kontaktoval také císaře Anastasia a vyzval jej, aby vyhlásil svojí svrchovanost nad Persarménií a zavázal se, že poskytne Arménům ochranu před útokem jejich dřívějších pánů. Bohužel obavy z toho, jaké důsledky by mohlo mít nepřátelství Peršanů, způsobily, že císař váhal. Arménští kronikáři pak sdělují, že v jejich nešťastné zemi začali Peršané utlačovat jejich náboženství natolik, že vypukla vzpoura, a že hrozilo, že Persie svojí nesnášenlivostí zemi ztratí…

Uvěznění krále Kobada
Situace se tak pro Armény mohla vyvinout velmi špatně, kdyby nepořádky v Persii nepřerostly na několik let ve vážnou krizi. Když totiž hodnostáři a přední šlechtici říše marně u krále protestovali proti excesům vyznavačů nové víry a marně jej žádali, aby jim dvůr neposkytoval ochranu, obrátili se na Meboda a požádali jej, aby vymyslel, jakým způsobem zastavit to zlo, které podle nich již překonalo hranici únosnosti. A Mebodes opravdu zvážil všechny okolnosti a prohlásil, že to zlo nelze zastavit jinak než sesazení Kobada, který byl pasivní a měl hlavní podíl na tom, že se situace v zemi tak vyhrotila. Jeho návrh byl jednohlasně přijat, přičemž perští šlechtici se domluvili na tom, že jej nahradí jiným příslušníkem královského rodu. Jejich volba pak padla na jeho bratra Zamspa, jenž byl znám svojí láskou ke spravedlnosti a mírností své povahy. A když tak podnikli všechny nezbytné přípravy, vyvolali vzpouru, zmocnili se Kobada a uvěznili jej v „Hradu zapomnění“. K vládě pak povznesli Zamaspa a obvyklými ceremoniemi jej korunovali.
Jejich pokus o potlačení mazdakistického hnutí však fatálně selhal. Když totiž tohoto heretika uvěznili a chtěli jej popravit, jeho stoupenci okamžitě zaútočili na vězení, vylomili dveře jeho cely a svého vůdce osvobodili. Vláda se pak necítila dostatečně silná na tom, aby v této věci mohla ještě něco dalšího podnikat, a proto ustoupila, nechala Mazdaka žít celkem nerušeně v ústraní a jen přihlížela, jak zvětšuje počty svých příznivců…

Uvěznění krále Kobada
O průběhu mazdakovských bouří jsme zpraveni jen kuse. Víme, že začaly v době hladu vypleněním státních i soukromých sýpek, k čemuž prý král dal svolení. Mazdak předložil totiž jednou králi dotaz, jak se má naložit s člověkem, který má protijed proti hadímu uštknutí a nedá z něho tomu, kdo byl hadem uštknut. Král odpověděl, že takový člověk je pro<svoji necitelnost hoden smrti. Mazdak tedy vyzval lid trpící hladem, aby vybral zásoby ze sýpek. Když ho král potahoval k zodpovědnosti, vysvětlil mu, že protijedem proti hladu je obilí a ten, kdo je má, je povinen poskytnout je tomu, kdo zmírá hladem. Král uznal Mazdakovo odůvodnění, přemýšlel o celé věci a přijal nakonec Mazdakovy názory o úpravě společenských poměrů. To ovšem vzbudilo odpor vyšších stavů. Mazdakovi stoupenci vnikali podle některých zpráv do domů zámožných a urozených lidí a rozdělovali si jejich majetek, odnímali jim ženy z harémů, rozebrali si jejich stáda atd. Bylo zosnováno spiknutí vysoké šlechty a hlavy kněžstva proti králi, který byl sesazen a postaven před shromáždění velmožů k soudu. Jeden šlechtic jménem Gusanastadés (v perském znění Gušnaspdatát), místodržící v území na hranicích hefthalitské říše, vytáhl při své řeči nožík, kterýmsi Peršané ořezávali nehty, a pohrávaje si s ním, vyzval je, aby krále zabili. Řekl jim:
„Vidíte tento nožík, nejdražší Peršané! I když je věcí zcela nepatrnou, dá se jím teď pořídit víc než dvaceti tisíci obrněnými rytíři o trochu později.“ Ale šlechta se zalekla a rozhodla se krále odstranit doživotním uvězněním. V Persii byl hrad zvaný, „Pevnost zapomenutí“, do něhož byli zavíráni ti, kteří měli být pro svět navždy ztraceni a jejichž jména se nesměla již vyslovovat. V těchto vězeních byli státu zvláště nebezpeční lidé vydáni smrti mezi hladovými krysami. Do této pevnosti byl tedy uvržen král, aby tam zahynul. Ale kupodivu bylo dovoleno jeho manželce a sestře v jedné osobě, aby za ním docházela. Vrchní žalářník se do ní zamiloval a žádal ji, aby mu byla po vůli. Když se o tom král dozvěděl, nastrojil plán, jak z vězení uniknout. Jedni vypravují, že žena přišla do vězení s otrokem, nesoucím králi koberec, král se dal do koberce zabalit a otrok ho vynesl ven.

Vláda Zamaspova
Král Zamaspes vládl po dva až tři roky, snad v letech 498 – 501. Armáda sice na něj naléhala, aby svého bratra usmrtil, ale on se obával použít tak extrémního prostředku k zajištění své mocenské pozice, a proto jej pouze uvěznil v „Hradu zapomnění“… (→501)


Rok 499

Galie
Konverze krále Chlodvíka
Na základě zprávy kronikáře Řehoře z Toursu se soudí, že někdy v letech 497 – 499 opustil franský král Chlodvík I. tradiční pohanství a konvertoval k ortodoxní katolické víře. Řehoř však mlží, protože ve své nenávisti ke všem heretikům nebyl schopen přiznat, že král byl podobně jako jeho otec Childerich i všichni germánští vládci té doby arián a že tedy svých největších vítězství nad Burgundy a Vizigóty dosáhl ještě bez pomoci toho pravého Boha. Z dopisu biskupa Avita z Vienne, kterým mu blahopřál ke křtu, však vyplývá, že jeho konverze se uskutečnila až poté, co „osvobodil Galoromány z ariánské poroby“ (tj. po roce 508).


Itálie
Synoda řeší problém dvojí papežské volby
Do Říma byla svolána synoda, která měla za úkol vyřešit rozkol v římské církvi způsobený dvojí volbou papežů Symmacha a Laurentia. Biskupové na počátku jednání vstali a třicetkrát pozdravili krále Theodericha jako císaře: „Vyslyš nás Kriste. Ať žije Theoderich!“, aniž jakkoliv zmínili konstantinopolského imperátora Anastasia. Právoplatně zvoleným nakonec uznali Symmacha. Vzdoropapež Laurentius se podvolil a odstoupil, za což byl odměněn biskupstvím v kampánské Nucerii. Symmachovi se také podařilo prosadit dekret o volbě papeže, podle něhož měl stávající náměstek Kristův jisté právo designace svého nástupce. Do praxe to však uvedeno nebylo.

Krále Theoderich prohlásil papežem Symmacha
Církevní vztahy mezi Římem a Konstantinopolí ovlivňovaly politickou situaci v Itálii prakticky po celou dobu vlády ostrogótského krále Theodericha. Všechny důležité římské rody (nyní již výhradně křesťanské) musely totiž nějakým způsobem zaujmout postoj k schismatu vyvolanému Henotikonem císaře Zenona. Senátor Fetus pak při své politické misi do Konstantinopole roku 497 informoval císaře, že je určitá naděje na smíření mezi Západem a Východem a že je možno papeže Anastasia přesvědčit, aby Henotikon podepsal. Když se ale vrátil zpět do Říma, byl papež Anastasius již mrtvý.
Nicméně Festus reprezentoval názory jen jedné senátorské skupiny, kdežto jiná vlivná skupina senátorů stála striktně proti jakémukoliv kompromisu v teologických otázkách. Tyto neshody se pak plně projevily při volbě nového papeže, kdy se ve stejný den (tj. 22. 11. 498) pontifikátu ujali Festův člověk Laurentius, zastánce smíření s Východem, a kandidát ortodoxních Symmachus. Církvi tak vládli dva konkurenční papeži a jejich početní a bojovně naladění přívrženci proměnili ulice města Říma na několik let v krvavé bojiště. Situace nakonec došla tak daleko, že se italští katolíci obrátili na svého ariánského krále, aby spornou záležitost rozhodl. Theoderich sice jen nerad zasahoval do církevních záležitostí, avšak aby zajistil Itálii klid, slíbil vydat konečné rozhodnutí. Třebaže si byl vědom svých závazků vůči Festovi, nechal se nakonec ortodoxním duchovenstvem severní Itálie přesvědčit, že právoplatně zvoleným papežem je Symmachus (roku 499).


Perská říše
Perský král Kabades se znovu zmocnil trůnu
Svržený perský král Kabades uprchl z vězení a uchýlil se k Bílým Hunům (Hefthalitům, Efthalitům). S místním králem uzavřel spojenectví a oženil se s jeho dcerou, načež doprovázen hunským vojskem se vydal zpět do Persie s cílem sesadit svého bratra Zamasfa. Perská armáda mu nekladla odpor a přiklonila se na jeho stranu; vojáci vnikli bez odporu do královského paláce a Zamasfa zajali. Kabades jej poručil oslepit a sám se ujal vlády. Byl však již vyléčen z Mazdakových rovnostářských iluzí, proto nastolil silně centralizovanou a stabilní administrativu, která uspokojovala jak ambice šlechty, tak i potřeby chudého lidu.

Perský král Kabades se znovu zmocnil trůnu (zdroj)
(497) Během své vlády uskutečnil perský král Kavad několik reforem, jejichž smyslem bylo obnovit a zabezpečit královskou moc. Vysoký úřad wazurg–framadaharha, jenž jí konkuroval, sice nezrušil, ale jeho nositeli tak oklestil pravomoci, že se proměnil jenom o málo víc než v čestný titul. Aby ozdravil státní finance, nechal sepsat veškerou zemědělskou půdu. Ke konci své vlády (†531) měl již tak silnou pozici, že si mohl dovolit potlačit své mazdakistické spojence, které pouze považoval za účinnou protiváhu šlechty a zoroastrického kněžstva.


Římská říše
Tažení proti Bulharům
Protože devastující nájezdy Bulharů podnikané na severní hranici impéria od roku 493 neustávaly, byla proti nim z Konstantinopole vypravena roku 499 velká trestná expedice čítající 15.000 mužů a 520 vozů proviantu a válečného vybavení vedená magistrem militum Aristem. Tažení však skončilo katastrofou. V bitvě na dnes nelokalizované řece Tzurta byla Aristova armáda rozprášena, přičemž třetina vojska zahynula buď na útěku nebo při zhroucení přetíženého říčního břehu. Bitva na řece Tzurta natolik otřásla bojovým duchem armády, že následujícího roku císař Anastasios nechal vyplatit illyrským jednotkám zvýšený žold pro podpoření podlomené morálky a při dalším bulharském vpádu roku 502 pro jistotu již vojsko do pole nevyslal.

Problémy impéria s Bulhary
Po pádu hunské říše roku 454 obývala část Hunů území mezi ústím Dunaje a Dněstru, kde jim vládli dva Attilovi synové. Během vlády výmluvného Zenona, někdy přepadali římské provincie bráněné císařovými ostrogótskými foederáty, jindy dodávali Římanům pomocné sbory. Když však ostrogótský král Theoderich odešel do Itálie, uvolnil jim tím cestu do Thrákie a Illýrie, které utrpěly za Anastasiovy vlády vážné škody. Tito Hunové se nyní stali známými jako Bulhaři, přičemž musíme tyto Bulhary neboli Onogury odlišovat od dalších dvou velkých hunských společenství Kutrigurů, žijícími mezi Dněprem a Donem, a Utigurů z oblasti jižně od Donu. Kdežto tyto dva posledně jmenované kmeny navždy zmizely z dějin, založili Onoguři bulharský stát.
Nepochybně to byli oni, kteří roku 493 napadli impérium, porazili římskou armádu a zabili magistra militum Juliána. Další nájezd je zaznamenán k roku 499, když Aristus, magister militum per Illyricum, ztratil v bitvě s nim čtvrtinu ze své padesátitisícové armády. Jejich plenění se pak opakovalo ještě o tři roky později roku 502, když již táhli Balkánem zcela nerušeně, aniž se jim někdo postavil na odpor.

Císař Anastasius připravil lid o oblíbenou zábavu (zdroj)
(498) Roku 499 zakázal císař boj s dravou zvěří. (→501)


Británie
Král Artuš a jeho vítězství na Mons Badonicus
V roce 499/500 zvítězilo domácí britské obyvatelstvo pod vedením legendárního krále Artuše nad germánskými Sasy v bitvě na Mons Badonicus (hora Bado – Bath snad někde v dnešním východním Dorsetu). Artuš je možná totožný s římským vojevůdce Ambrosiem Aurelianem, synem Vortigernova soupeře Ambrosia.

Král Artuš a jeho vítězství na Mons Badonicus
Gildas píše píše o tragédii způsobené útoky barbarů toto:
„Sotva se vrátili [Britové, zřejmě žádající pomoc od Flavia Aëtia] do své země, už tam na svých korábech přistály nepřátelské hordy Piktů a Skotů… Tyto dva kmeny se částečně liší ve svých zvycích,avšak spojuje je nenasytná touha po krvi a to, že si své ubohé obličeje zakrývají vlasy, místo aby si zahalili oděvem ty části těla, které to vyžadují. Zmocnili se celého severu a všech přilehlých částí až k Hadrianovu valu. Tento val hlídá ustrašená a boje neschopná posádka. Nešťastní obyvatelé jsou tlačeni od opevnění směrem k jihu a jejich polonazí nepřátelé je přibíjejí k zemi svými zahnutými zbraněmi. Co mám ještě dodat? Obyvatelstvo opouští vysoký val a svá města a dává se na útěk ještě zoufalejší než kdykoli předtím. A nepřítel je znovu pronásleduje a opět dochází k vraždění ještě krutějšímu než dříve. Jako řezníci čtvrtí jehňata, tak s našimi politováníhodnými občany zacházejí nepřátelé, pokud je vůbec na místě přirovnat jejich způsoby k životu divokých šelem, neboť se živí krádežemi a vraždí jen kvůli troše jídla.

Tyto pohromy zvnějšku ještě násobily domácí nesváry,až k neštěstím docházelo tak často, že země byla zcela zbavena potravy s výjimkou té, jež se dala opatřit lovem. Proto ubožáci, kteří ještě zbyli, znovu napsali mocnému Římanovi Aetiovi Flaviovi – Aetiovi,třikrát zvolenému konzulem, Britové přednášejí své nářky:

„Barbaři nás ženou do moře, moře nás žene k barbarům. Mezi těmito dvěma způsoby smrti jsme buď pobíjeni, nebo se topíme.“ Pomoci se jim však nedostalo. Zoufalý hlad mezitím donutil mnohé, aby se lupičům podrobili… Jiní se však nikterak nevzdávali, nýbrž na ně nadále útočili z hor, jeskyní, průsmyků a lesů. A pak poprvé, když nedůvěřovali již nikomu jen Bohu, pobili své nepřátele, kteří po mnoho let plenili jejich zem… Načas byla troufalost našich protivníků zkrocena, ne však bezbožnost našich vlastních lidí. Nepřítel opustil naše občany, ti ale neopustili své hříchy.“
Nenius nám sděluje to, co Gildas opomíjí – jméno onoho britského vojáka, který dobyl slavného vítězství u Mount Badon. Toto jméno nás přenáší z mlhavé, matně se rýsující historie do říše fantazie. Z ní se noří květnatá, historicky nepotvrzená, nejasná, zato však zářivá legenda o králi Artušovi a rytířích Kulatého stolu. Kdesi na ostrově shromáždil velký vojevůdce ozbrojené římskobritské síly a v bitvě na život a na smrt barbary porazil. Kolem něho, kolem jeho jména a činů se skví vše, co jen může romantický příběh a poezie poskytnout. Nenius svou latinou pedantsky popisuje dvanáct bitev, jež se všechny odehrály na neidentifikovatelných místech s protivníky, o nichž nevíme více, než že to byli pohané.

Moderní bádání možnost zcela sprovodit Artuše ze světa nepřipouští. Nejnovější a nejzasvěcenější autoři se váhavě,avšak jednomyslně shodují v tom, že Artuš skutečně existoval. Nemohou sice říci, kdy přesně v onom temném věku žil, ani kde vládl a sváděl bitvy,jsou však připraveni uvěřit, že to byl významný britský válečníkem, který pronesl planoucí pochodeň civilizace všemi bouřemi a svým mečem zaštítil věrné pokračování toho, co se až do té doby podařilo uchovat v paměti. Všechny čtyři skupiny keltských kmenů sídlících na obdělávaných pahorkatinách Británie milovaly artušovské legendy a každá z nich prohlašovala, že právě na jejím území Artuš konal své hrdinské činy. Po jeho říši či území se pátralo od Corwallu až po Cumberland.
Artuš údajně získal titul Dux Bellorum. Co by však mohlo být přirozenějším čí nezbytným skutkem než uznat vrchního velitele novým britským knížetem,o jehož vyslání Britové ostatně žádali Aetia už před padesáti lety? Jakmile se Artuš stal velitelem pohyblivých polních oddílů,přesouval se z jedné části země do druhé a sjednocoval místní ozbrojené síly v každé oblasti. Debaty na téma,kde působil,tedy nevyžadují další vysvětlení.
Čtvrté století se nadto stalo svědkem stále rostoucího významu jízdy ,která na bitevním poli získala dominantní postavení. Čas pěchoty na nějakou dobu pominul, čas legií minul zcela. Sasové útočili pěšky, bojovali meči a kopími a v jejich výzbroji téměř zcela chybělo brnění. Proto pro ně mohla být obyčejná malá jednotka římské jízdy neporazitelným nepřítelem. Pokud nějaký velitel jako Artuš shromáždil oddíl jezdců chráněných pancířem,mohl se svobodně pohybovat po celé Británii, postavit se kdekoliv do čela místního odporu proti Sasům a znovu a znovu vítězit.

Artušova „dvanáctá bitva“, říká Nennius, „se odehrála na Mount Badon, kde padlo v jediném dni devět set šedesát mužů jen útokem Artušovým, a nikdo je neporazil, jen on sám. A ve všech svých bitvách zvítězil. Jeho protivníci však vždy, když byli v boji přemoženi, hledali pomoc v Germánii a jejich řady bez ustání rostly.“ Všechny pokusy lokalizovat dějiště bitvy u Mount Badon ztroskotaly. Stovka učených výzkumů nepřinesla žádné výsledky. Pokud se však bojovalo na území, o něž se vedl spor, s cílem zastavit postup nájezdníků z východu, pak by byl nejpravděpodobnějším uchazečem Liddington Camp, který shlíží na Bradbury ležící nedaleko Swindonu.
Na druhé straně datum bitvy jsme schopni stanovit s neobyčejnou přesností. Gildas tvrdí, že k ní došlo před čtyřiceti třemi lety a jedním měsícem ode dne, kdy píše své řádky, a že si toto datum dobře pamatuje, protože se shoduje s datem jeho narození. Z jeho knihy víme, že král severního Walesu Maelgwyn byl v době, kdy psal, ještě naživu. Podle análů z Cambrie Maelgwyn zemřel na mor roku 547. Gildas tedy musel psát nejpozději tohoto roku, a jestliže k bitvě došlo o čtyřicet tři let dříve, pak by to mělo být v roce 503. Pro kontrolu máme k dispozici i irské anály, které tvrdí, že Gildas zemřel v roce 569 nebo 570. Pravděpodobně se tedy narodil po roce 490, a proto se zdá jisté, že se bitva odehrávala mezi lety 490 a 503.

Gildas také tvrdí (zdroj), že mír vydobytý u Mons Badonicum trval až do jeho časů, tedy padesát let let po bitvě, kdy existovalo pět britských království, jimž vládli zlí „tyrani“ [Dumnonia, Dyfed, Powys, Gwyned, Gwent?]. Jak však dokládají odkryté hřbitovy, germánští vetřelci po celou tu dobu vytrvale postupovali dál do vnitrozemí, vzhůru údolím Temže, na západ z Východní Anglie a na sever z Wessexu. Anglosaská kronika uvádí, že v padesátých letech 6. století postoupili Sasové z Wessexu do Wiltshiru; v roce 571 uchvátili rozsáhlý úsek jižní části střední Anglie; roku 577 zvítězili v rozhodující bitvě u Dyrhamu (hrabství Gloucester), a získali tak Gloucester, Cirencester a Bath.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Ostatní“