Dějiny středověku v letech 510 – 519

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Dějiny středověku v letech 510 – 519

Příspěvek od kacermiroslav »

Dějiny středověku v letech 510 – 519

Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky, obrázky: kacermiroslav


Rok 510

Galie
Franský král Chlodvík likviduje potenciální soupeře
Po vítězství u Vouillie se franský král Chlodvík I. cítil již dost silný na to, aby skoncoval s ostatními dosud nezávisle vládnoucími panovníky, a postupně připojoval ke své říši franská i nefranská království v dnešní Belgii a Nizozemí, přičemž pouze Varnové si zachovali jistou autonomii. Postupoval naprosto bez jakýchkoliv skrupulí, např. roku 509/510 se nechal princ Chloderich přesvědčit, aby zavraždil svého otce Sigiberta Kulhavého, krále ripuárských Franků: „Když pak Chlodovech pobýval v Paříži, poslal tajného posla se vzkazem k synovi Sigiberta. „Pohleď,“ vzkazoval mu, „tvůj otec zestárl a kulhá na zmrzačenou nohu. Kdyby zemřel, připadlo by ti spolu s naším přátelstvím po právu i jeho království!. Tu syn, sveden chtivostí vlády, pokusil se otce zavraždit. Ten vytáhl jednou z města Kolína, přeplavil se přes Rýn a chtěl pobýt v Buchonském lese. Když však za poledne usnul ve svém stanu, dal jej tam syn najatými vrahy přepadnout a zabít, aby se zmocnil jeho říše. Ale bůh je spravedlivý a syn sám padl do léčky, kterou nepřátelsky nastražil svému otci. Vyslal tedy posly, aby králi Chlodovechovi podali zprávu o otcově smrti. Poslové vyřizovali: „Můj otec je mrtev a jeho poklady a jeho říše patří mně. pošli za mnou své lidi a já ti rád dám z těch pokladů všechno, co se ti bude líbit.“ Chlodovech odpověděl: „Vzdávám ti díky za dobrou vůli a prosím o jedno: až přijdou moji lidé, ukaž jim jenom, co máš, potom si ale všechno ponech sám!“ Když poslové přišli, odkryl Chloderich před nimi otcovské poklady. A jak tak prohlíželi to i ono, řekl jim: „Do této skříňky měl otec ve zvyku schovávat zlaté mince.“ Na to oni: „Prohrábni ji rukou až na dno, abys viděl, co všechno v ní je.“ A když to udělal a hluboko se sehnul, zdvihl jeden z poslů ruku a roztříštil mu sekerou lebku. A tak jej postihlo to, co hanebně spáchal na svém otci. Když se to Chlodovech dověděl, totiž to, že Sigebert a jeho syn byli zavražděni, odebral se na místo, dal svolat všechen lid a pravil: „Poslyšte, co se stalo. Zatímco já jsem se plavil po řece Šeldě, usiloval Chloderich, syn mého příbuzného, o vládu po svém otci a přesvědčil ho, že já jej chci zavraždit. A když potom otec utíkal přes Buchonský les, poslal za ním zlotřilce a dal ho zabít. Nato však byl usmrcen rukou mně neznámého vraha, když mu ukazoval otcovy poklady. Já na všem tom nemám nejmenší vinu. Vždyť přece nesmím prolévat krev svých příbuzných, vždyť by to byl zločin! Ale protože už se to stalo, dám vám radu, bude-li vám vhod: přidejte se ke mně a buďte pod mou ochranou!“. Když to slyšeli, projevili souhlas bušením do štítů i voláním, a vyzdvihnuvše jej na štít, provolali jej svým králem.“
Kronikář Řehoř z Toursu pak pokračuje: „Potom se Chlodovech obrátil proti Chararichovi. Když totiž bojoval se Syagriem, povolal si tohoto Chararicha na pomoc, on však zůstal daleko vzadu a nepomohl ani té, ani oné straně. Čekal, jak boj dopadne, aby mohl přátelství uzavřít s tím, komu bude přáno vítězství. Za to je Chlodovech nenáviděl a vytáhl proti němu. Lstí a úkladem zajal potom Chararicha a jeho syna, spoutal je a ostříhal jim hlavy: Chararicha dal vysvětit jako kněze, jeho syna jako jáhna. A když Chararich naříkal a plakal nad svým ponížením, jeho syn prý mu řekl: „Ze zeleného stromu byly odříznuty tyto větve a nejsou vůbec suché. Brzy znovu vypučí a začnou růst! Kéž by tak rychle zhynul ten, kdo toto spáchal!“ Ta slova pronikla k sluchu Chlodovecha, ty hrozby totiž, že si nechají narůst vlasy a že jej zabijí. A vydal rozkaz, aby oba najednou byli popraveni. Když byli mrtvi, zmocnil se jejich království, jejich pokladů i jejich lidu.“

„V Cambrai žil tenkrát král Ragnachar, tak propadlý chlípnosti, že sotva své nejbližší příbuzné nechával na pokoji... Frankům proto kypěla žluč převelikou zlostí. A tak se stalo, že Chlodovech poslal Ragnacharovým lidem zlaté náramky a přívěsky, aby jej pozvali do své země bojovat proti králi. Všechny ty dary byly však jen napodobeninou zlata, byla to totiž uměle pozlacená měď… Jakmile Ragnachar viděl, že jeho vojsko prohrává, připravoval se na útěk, ale byl od vojáků chycen a s rukama na zádech svázanýma byl spolu se svým bratrem Richardem předveden před Chlodovecha. „Jak jsi mohl tak ponížit náš rod,“ řekl mu Chlodovech, „že jsi se nechal spoutat?. Lépe pro tebe bylo zemřít!“ A rozmáchnuv se sekerou, rozťal mu hlavu. Nato se obrátil k jeho bratrovi a pravil: „Kdybys byl svému bratrovi pomáhal, nebyl by nikdy svázán!“ A také jeho usmrtil ranou sekery. Po jejich smrti poznali však zrádcové, že zlato, které od krále dostali, je falešné. Když to však řekli králi, dal jim prý tuto odpověď: „Poprávu dostal takové zlato, kdo z vlastní vůle, přivedl vlastního pána na smrt!“ A že mají mít dost na tom, že zůstali naživu a nemusí zradu na svých pánech vykoupit hanebnou smrtí na mučidlech. Jak to slyšeli, usilovali jen o jeho přízeň a prohlašovali, že jim opravdu stačí, ponechá-li je naživu.“

Dále Řehoř tvrdí: „Zavraždil potom ještě mnohé krále další, dokonce i své nejbližší příbuzné, protože se bál, aby jej nepřipravili o jeho říši. A tak upevnil královskou vládu nad celou Galií. Když však jednoho dne shromáždil všechen svůj lid, řekl prý o příbuzných, které sám zahubil, toto: „Běda mně, že jsem zůstal jako cizinec mezi cizinci a nemám jediného příbuzného, který by mně mohl nějak pomoci, kdybych se octl v nesnázích!“ Ale to neříkal z žalu nad jejich smrtí, nýbrž se lstivým úmyslem, zda by snad nenašel ještě někoho, koho by mohl zabít.“ A nakonec Řehořův závěr: „Každého dne Bůh Chlodvíkovi dopřával, aby pod jeho rukama padali nepřátelé a jeho království rostlo, neboť on před Pánem kráčel se srdcem upřímným a činil, co bylo příjemné jeho očím.“

Pactus Legis Salicae
Latinou neuznávající žádná gramatická pravidla bylo někdy v letech 507 – 511 sepsáno kmenové právo sálských Franků – Pactus Legis Salicae (Lex Salica). Zákoník platil pouze pro Franky žijící mezi mezi Loirou a oblastí Silva Carbonaria (Uhelný les, budoucí Neustrie) a nevztahoval se na dosud pohanské ripuárské Franky (Francia Rinensis, tj. pozdější Austrasie), jejichž zvláštní postavení v říši bylo respektováno.


Střední Evropa
Boj o langobardský královský trůn, Wachonova uzurpace
Vítěz nad moravskými Heruly langobardský král Taton byl roku 509/510 zavražděn svým synovcem Wachonem, který i uzurpoval moc. Podle langobardské tradice pocházel nový panovník z Čech a patřil tedy k těm, kteří v prvních dvaceti letech tohoto století opustili naši kotlinu a vystěhovali se do Podunají. Nebezpečnou konkurenci měl však v oprávněném následníkovi trůnu Risulfovi, o němž tradice udává pouze to, že to by původem Herul, podobně jako Silinga, Wachonova manželka (podle jiného zdroje však byl Tatonův syn nebo příbuzný). To by mohlo svědčit o tom, že část Herulů pod vedením kohosi zkrálovského rodu, asi Risulfa, se spojila s Langobardy, přičemž Risulf získal nějakým způsobem právo nástupnictví. Na životě ohrožený Risulf uprchl a našel útočiště u Warnů (Durynků), kteří jej však na Wachonův příkaz zavraždili. K jeho útěku muselo dojít někdy okolo roku 512, kdy k Warnům zamířila výše zmíněná skupina Herulů z Podunají.

Risulfův syn Hildigis byl ještě dítě, a proto zůstal u langobardského královského dvora. Kolem roku 535 prchl ke Slovanům, aby s pomocí slovanských a gepidských bojovníků zahájil boj o dědictví po otci (proto „Sámo před Sámem“). Wacho upevňoval sňatky svoji dynastickou pozici – jeho první ženou se stala dcera durynského krále Bisina Radegunda, jeho druhou ženou byla opět durynská princezna Bisina. Král však marně čekal na mužského potomka a rodily se mu samé dcery. I ty bylo možno využít v promyšlené sňatkové politice: Wisigardu provdal za franského krále Theudeberta I., langobardskou princeznu měl i Theudebertův syn Theudebald. Wacho úspěšně rozšiřoval své državy, ale s mocnými sousedy udržoval mír. Dovedně využíval napětí mezi Konstantinopolí, italskými Ostrogóty a Franky a postupně budoval své velmocenské postavení na středním Dunaji.

Boj o langobardský královský trůn, Wachonova uzurpace
A potom všem, co se stalo, se Tato dlouho neradoval ze svého válečného triumfu, protože Waccho, syn jeho bratra Zuchila, jej napadl a zbavil života. Tatův syn Hildechis rovněž bojoval proti Wacchovi, ale Waccho zvítězil a on poté, co byl přemožen, uprchl ke Gepidům a žil u nich v exilu až do konce svého života. A z tohoto důvodu si Gepidové přivodili nepřátelství Langobardů. A v té době napadl Waccho Suavy a podrobil si je své autoritě. A kdyby si snad někdo myslel, že je to lež a ne pravda, tak ať si přečte úvod k ediktu krále Rothariho, jenž obsahuje zálony Langobardů, a zjistí, že téměř ve všech rukopisech je napsáno to, co jsme uvedli v naší historii.

A Waccho měl tři manželky, a to nejprve Ranicundu, dceru krále Turingů (Durynků), pak se oženil s Austrigusou, dcerou krále Gepidů, s níž měl dvě dcery. Jméno první bylo Wisegarda, kterou věnoval jako manželku Theudepertovi, králi Franků, a druhá se nazývala Walderada, jež se spojila s Cusupaldem, dalším králem Franků, který ji však měl v nenávisti, a proto ji dal jako manželku jednomu ze svých stoupenců jménem Garipald. A Waccho měl jako třetí manželku dceru krále Herulů jménem Salinga. Z ní se mu pak narodil syn, jenž se jmenoval Waltari a který vládl po smrti Waccha Langobardům jako osmý král.

Boj o moc v království Durynků
Před rokem 510 zemřel durynský král Bisinus (Bessinus) a mezi jeho syny Hermenefredem (Herminifridem, Herminafridem), Baderichem a Berthacharem propukly spory o trůn. S pomocí Franků nakonec zvítězil Hermenefred, který se kolem roku 510/po roce 511 oženil s neteří italského krále Thoedericha Amalabergou.


Čechy
Germáni odcházejí…V prvních dvou desetiletích 6. století odešla z Čech nejméně ve dvou vlnách do dnešního Rakouska a Bavorska podstatná část místního germánského obyvatelstva a především prakticky veškerá aristokracie, takže zbývající Germáni nebyli pro slovanskou expanzi překážkou. Další zdroj uvádí: „Začátkem 6. století odešli Markomané z Čech a přestěhovali se do Bavorska (proto Bajuwaren, tj. „Příchozí z Bohemie“). Jejich opuštěná sídla obsadili Langobardi a přicházeli již i Češi.


Itálie
Nepokoje v ŘíměKřesťanští otroci pobili v Římě své židovské pány a majitele. Lid se však postavil na jejich stranu a vyvolal nepokoje.

A.D. 511

Franská říše
• Galský koncil
Po chaosu války se sešlo v Aurelianu (Orleáns, Francie) třicet dva biskupů na prvním galském koncilu. Rozhodující vliv měl franský král Chlodvík I. – sám koncil svolal, určil obsah jednání, schválil jeho závěry a vyznačil oblasti, kde je nutno zřídit diecéze. Podle vzoru vizigótského koncilu v Agdě zreorganizoval franskou církev na nezávislou zemskou církví s rozhodujícím vlivem krále. Na pořadu jednání se dostal i problém chudých, o než se mají starat bohatí. Trestem exkomunikace se hrozilo těm kněžím, kteří by předpovídali budoucnost a provozovali věštectví i v té podobě, k níž se roku 507 na svém tažení proti Vizigótům uchýlil sám Chlodvík (tzn. z evangelia). Nařízení však platilo pouze pro galorománský klérus a netýkalo se jejich kolegů germánského původu. Jednání ukončil dne 11. 7.
• Smrt franského krále Chlodvíka, dělení říše
Dne 27. 10./po 29. 10./ 27. 11. zemřel král Chlodvík v Paříži ve věku 45 let a byl pohřben v bazilice Apoštolů, kterou sám nechal postavit nad hrobem sv. Jenovéfy. Spojenectví Franků s Římem se projevilo zasláním jeho votivní koruny papežovi Hormisdovi. Královna vdova Chlothilda se obávala, že jeho nejstarší a vojensky nejzkušenější nemanželský syn Theuderich I. nyní ovládne celou říši, a proto si vynutila její dělení, které by uspokojilo i její vlastní syny Childeberta, Chlodomera a Chlothara.
Na Theudericha se přesto pohlíželo jako na garanta zachování hranic území merovejského rodu, a proto jeho úděl, který tvořil třetinu otcovy říše, obklopoval z obranných důvodů území mladších nevlastních bratrů. Ze svého sídelního města Remeše měl spravovat severovýchod se všemi oblastmi na pravém břehu Rýna anektovanými roku 506, tj. Champagne, Toul, Mety, Chalons, Troyes(?), Sens, Auxerre, údolí Mosely, Verdun, Rodez, území ripuárských Franků, Durynsko, Alamansko, dále územní zisky z roku 508, tzn. akvitánskou Auvergne a Limousinsko a před Góty ještě ne zcela zabezpečené Rodez a Albi. Vlastní Chlothildiny synové se rozdělili o zbytek: Childebert I. dostal kraj mezi řekami Sommou a Loirou, Bretagne, Normandii a část Akvitánie jižně od Poitiu a Limousinska, přičemž hranice jeho říše procházela nedaleko měst Amiens, Beauvais(?), Senlis(?), Meau(?), Chartres (po 524?), Le Mans a Angers; za hlavní město si zvolil Paříž. Patnáctiletý Chlodomer I. získal území mezi Loirou a Garonnou, patřily mu církevní provincie Sens a Tours, dále sever Akvitánie s městy Bourges a Poitiers, přičemž příslušnost měst Troyes a Limoges k jeho říši je pravděpodobná. Své sídlo si zřídil v Orleánsu. Na nejmladšího, ale nejagresivnějšího Chlothara I. zbylo nejméně: ze svého sídelního města Soissons ovládal kraj severně a východně od Sommy s městy Cambrai, Tournai, Therouanne, Arras, Noyon a Laon, tzn. převážně oblasti ovládané Franky již před otcovými výboji. Své akvitánské enklávy v Akvitánii vyměnil s Childebertem za přímořské kraje. Každý z nových franských vládců tedy dostal jádro původního území v oblasti mezi Rýnem a Loirou a k tomu ještě nové územní zisky v Akvitánii; své metropole měli nedaleko od sebe, čímž chtěli dát najevo vůli zachovat jednotu říše.
• Pactus Legis Salicae
Latinou neuznávající žádná gramatická pravidla bylo někdy v letech 507 – 511 sepsáno kmenové právo sálských Franků – Pactus Legis Salicae (Lex Salica). Zákoník platil pouze pro Franky žijící mezi mezi Loirou a oblastí Silva Carbonaria (Uhelný les, budoucí Neustrie) a nevztahoval se na dosud pohanské ripuárské Franky (Francia Rinensis, tj. pozdější Austrasie), jejichž zvláštní postavení v říši bylo respektováno.

Římská říše
• Sesazení patriarchy Macedonia (zdroj)
(501) Konstantinopolský patriarcha Macedonius již neskrývá svoji ortodoxní víru, a proto jej potkal stejný osud jako jeho předchůdce Euphemia – v srpnu roku 511 jej synoda sesadila, přičemž ještě dříve než odešel do Euchaity musel monofyziticky orientovanému císaři Anastasiovi vydat jeho vyznání ortodoxní víry, které podepsal v den své korunovace roku 491. Jeho nástupcem zvolili již otevřeného monofyzitu Timothea.
Monofyzité tvrdili, že Macedonius byl vykázán proto, že strojil císaři úklady, kdežto pro pravověrné byl pravý důvod ten, že odmítl vydat císaři jeho vyznání víry. Faktem je, že Anastasius začal postupně opouštět platformu poměrně neutrálního a kompromisního Henotikonu a více se klonit k otevřenému mnofyzitismu. Také patriarcha Macedonius eskaloval konflikt, když císaře otevřeně označil za manichejce zřejmě ve snaze zalíbit se pravověrným mnichům z metropole, které pobouřil svým podpisem pod Henotikonem. (→512)


Itálie
• Ravenna a Konstantinopol zapomíná na svoje spory
Napětí mezi císařem Anastasiem I. a italským králem Theoderichem postupně opadlo do té míry, že se obě strany tohoto roku shodly na volbě Felika konzulem.
• Ostrogótsko–durynské spojenectví
Po pádu království Herulů si Theoderich hledal na severu jiné spojence a našel je v Duryncích, se kterými uzavřel příslušné smlouvy. Na jejich potvrzení provdal kolem roku 510/po roce 511 svoji neteř Amalabergu za durynského krále Hermenefreda (Herminifrida, Herminafrida).
• „Vita sancti Severini“
Třetí opat kláštera Lucullanum nedaleko Neapole Euggipius dokončil svoji legendu „Vita sancti Severini“, popisující život jeho učitele sv. Severina, apoštola Norika a patrona Rakouska.


Hispánie
• Svržení vizigótského krále Gesalich, Theoderichův protektorát nad vizigótským královstvím
Již po čtyřech letech vlády si vizigótský král Gesalich znepřátelil gótskou politickou nobilitu. Když popravil šlechtice Goiaricha a Veila vycítil ostrogótský král Theoderich svoji příležitost ke sjednocení obou zemí a do Hispánie vyslal Theudise (Theudes), příslušníka své osobní stráže, který zřejmě byl příslušníkem mocného gótského nekrálovského klanu, z něhož později vzešli italští králové Ildibad a Totila. Slabý Gesalich byl svržena a prchl do Afriky; země se poddala Theoderichovi, který Theudise jako spolehlivého stoupence svého rodu Amalů jmenoval velitelem ve Španělsku. Theoderich nyní vládl nad svými vizigótskými příbuznými jako protektor: královský poklad poručil převézt do Ravenny, do Hispánie vysílal své úředníky a vojáky, kontroloval daně, prováděl roční výplatu vojenských oddílů a nechával se informovat o všech problémech. Na fransko–vizigótské válce tak nakonec vyzískal nejvíce právě on, neboť jeho uzemní zábory byly větší než Chlodvíkovy. Nyní ovládl italské území, podstatnou část Balkánu, jižní Galii a většinu Iberského poloostrova, což představovalo třetinu zaniklé západořímské říše.
Theudis se však oženil s bohatou Hispanorománkou a za vyženěné peníze postavil ozbrojenou družinu o síle dvou tisíc mužů, která mu zajistila postavení fakticky nezávislého vládce země. Theoderich se jej ale neodvažoval odstranit, protože se obával domácího povstání a reakce Franků. K otevřenému konfliktu mezi oběma muži tedy nikdy nedošlo, třebaže Theudis vytrvale odmítal přijít složit účty do Ravenny.
• Svržení vizigótského krále Gesalricha a jeho smrt (zdroj)
Král Gesalrich zpočátku udržoval velmi přátelské vztahy s italským králem Theoderichem, pak se ale roku 511 „spojil s nepřáteli Ostrogótů“, a to zřejmě proto, aby přibrzdil jejich mocenskou a územní expanzi. Ale kdo byli tito nepřátelé Ostrogótů? Že by Frankové, Burgundi anebo část vizigótské šlechty? V každém případě jako odvetu za ono spojenectví jej ostrogótský generál Ibbas vyhnal z Barcelony a přinutil odejít do exilu. Gesalrich se bez peněz a bez vojska nejdříve uchýlil do Afriky, kde doufal v pomoc Vandalů. Avšak ti v obavách z Theodericha Velikého, Ibbasova pána, mu nejenom že neposkytli žádné vojenské oddíly, ale vyštvali ho ze země. Gesalrich odešel do Akvitánie. Ale rovněž Frankové neprojevili příliš velký zájem mu pomoci, byť mu nebránili za jeho vlastní prostředky shromažďovat vojsko. Když se však Gesalrich po ročním skrývání kdesi v Akvitánii vrátil zpět do Hispánie, byl poražen dvanáct mil od Barcelony generálem Ibbasem. Znovu se dal na útěk a mířil do Burgundska, kde snad ještě měl nějaké přátele. Když se však snažil překročit řeku Durance, padl do zajetí a byl zabit.
• Vláda krále Amalaricha a Theoderichovo regenství (zdroj)
Generál Ibbas pak v Barceloně prohlásil králem mladého Amalaricha, syna Alaricha II. a z matčiny strany vnuka Theodericha Velikého. Protože nový král měl pouze devět roků, vládl za něj Theoderich jako regent až do své smrti roku 526. Během této doby nevedli Vizigóti příliš velký počet válek, a to ani vnitřních, ani zahraničních. Podařilo se jim získat některá města dobytá franským králem Chlodvíkem, i když např. Rodez již roku 511 znovu ztratili. A nebylo by podivné, kdyby Baskové jejich oslabení nevyužili. Katoličtí biskupové tarragonské provincie, kteří se sešli roku 524 na léridském koncilu, totiž považovali za nutné vyhlásit, že kněží, kteří vykonávají svaté mše v obležených městech, nesmí prolévat krev, a to ani svých nepřátel. A kdyby tak učinili, měli být přísně potrestaní. A je možné, že v tomto období drancovali některé hispánské kraje baskičtí horalé tak, jak se to často stávalo v pozdějším období.
Náboženská tolerance byla pro Ostrogóty charakteristická, ale oživení po katastrofě roku 507 bylo pomalé. Dva dokumenty z let 523 - 526 pak vrhají trochu světla na obtíže této doby. Do čela nově vytvořené hispánské prefektury dosadil Theoderich jakéhosi Ampélia, soudě podle jména hodnostáře nebarbarského původu, zatímco za nejvyššího správce bývalých císařských statků v Hispánii si vybral Liuverita, pravděpodobně Ostrogóta. Do čela vojenské správy postavil rovněž ostrogótského velmože Teudise, jenž byl rovněž hispánským poručníkem mladého krále Amalaricha. Příchod části Theoderichova vojska do Hispánie pak měl celkem logicky za následek částečnou emigraci Ostrogótů z Itálie. A nejlepším příkladem je právě Teudis, o němž historik Procopius tvrdí, že se oženil s bohatou Hispanořímankou, z jejíchž příjmů pak byl schopen naverbovat vojsko o síle 2000 mužů, kterého ho učinilo prakticky nezávislým vládcem. A Theoderich se jej neodvážil napadnout, neboť nemohl riskovat franský vpád anebo vzpouru samotných Vizigótů proti ostrogótské vládě, která zřejmě mezi nimi nebyla příliš oblíbená. A asi nebudeme daleko od pravdy, když prohlásíme, že oněmi „nepřáteli Ostrogótů“, s nimiž se spojil Gesalrich, byli vizigótští „nacionalisté“ nespokojení s tím, že nejvyšší úřady zeme zastávají cizinci. Důkazem toho by mohla být i skutečnost, že několik roků poté, co Ostrogóti osvobodili Arles, pobodali zde a málem zabili Theoderichova pretoriánského prefekta pro Galii jistého Liberia, jenž ještě o 40 let později sehraje v hispánských událostech důležitou úlohu.
Hispánský obilím pak Theoderich zásoboval obyvatele Říma a v Hispánii vybíral i daně, zatímco Vizigótům posílal roční dar. Protože však ne všechny vybrané peníze se dostaly až do jeho pokladnice, tak si vymínil, aby jeho příjmy byly zvýšeny až na úroveň z doby krále Euricha a Alaricha II. I v této době však výběrčí daní (exactores) a vyběrčí opožděně placených daní (compulsores) šidili a pokračovali v zažitých praktikách, když např. používali falešné váhy při vybírání odvodů v podobě obilí. A zaměstanci peněžních domů - ty za vlády Římanů neexistovaly - nepracovali ani tak pro vládu jako pro soukromé osoby, odvody nájemců královských statků byly neúměrně vysoké, cla byla podvodně zvyšována a spory se celkem běžně řešily vraždami. A král Theoderich se toto vše pokoušel řešit, i když nevíme, s jakým výsledkem.
Z území ovládaného dosud tolosánským královstvím zůstala v době Theoderichova regenství pouze dolní Provence až k řece Durance, Septimánie, tj. provincie narbonnská, provincie tarragonská, vysočiny ve střední Hispánii až po hranice se svébským královstvím na severozápadě a řekou Tajo na jihu a okolí Meridy až po lusitánský Lisabon přilehlými oblastmi. Velkou část Lusitánie a provincie kartaginské a téměř celou Bætiku však pod kontrolou neměli.


Severní Afrika
• Napětí mezi Vandaly a Ostrogóty
Vandalský král Thrasamund se ujal sesazeného Gesalicha, což vedlo k diplomatické roztržce mezi oběma státy. Theoderich se na svého švagra obořil ostrou demarší a vyhrožoval válkou. Thrasamund se zalekl, omluvil se, poslal do Itálie dary – ty ale nebyly přijaty – a Gesalicha vypověděl ze země.



A.D. 512

Římská říše
• Vybudování „Dlouhých hradeb“
Na obranu Konstantinopole proti útočníkům byly roku 512/517 vybudovány tzv. „Dlouhé hradby“, tzn. vnější pás opevnění o délce osmdesáti kilometrů, táhnoucí se ve vzdálenosti čtyřiceti kilometrů od města od Selymbrie (Silivri, Turecko) až k Derkonu na černomořském pobřeží.
• Vybudování „Dlouhých hradeb“ (zdroj)
Po náhlém vzdmutí vlny agresivity bulharských nomádů (útoky přes Dunaj v letech 493, 499 a 502) přijal císař Anastasios řadu opatření, která měla, když už ne přímo odstranit, tak alespoň paralyzovat tuto novou hrozbu ze severu. Série bulharských útoku především jasně prokázala slabiny dlouhou dobu zanedbávaného obranného systému na Dunaji. Zdá se, že od časů hunských tažení ve 40. letech 5. století, během kterých byl tento systém opevnění katastrofálně poškozen, nebyly pohraniční fortifikace i soustavy pevností dále ve vnitrozemí Thrákie a Illyrie ve větší míře obnoveny.
V rámci Anastasiových stavebních aktivit je rozhodně třeba zmínit rozsáhlou opravu a zesílení Dlouhé zdi, mohutné linie opevnění chránící předpolí hlavního města,vzdálené asi 65 km od hradeb Konstantinopole a táhnoucí se od pobřeží Černého moře až k Propontidě v délce 420 stadií (ačkoli se vybudování této východořímské „čínské zdi“ často připisuje právě Anastasiovi, zdá se, že opevnění bylo postaveno již za vlády Theodosia II.)
• Náboženské nepokoje v Konstantinopoli
Císař Anastasios I. ve snaze zavděčit se svým monofyzitickým poddaným včlenil do jednoho liturgického hymnu neortodoxní pasáž. Reakce prochalkedonského konstantinopolského obyvatelstva byla však jednoznačně odmítavá. V chrámu Boží moudrosti došlo k výtržnostem, ty se pak přenesly do ulic a přerostly ve velké lidové povstání – monofyzité a státní úředníci byli pobíjeni a velká část města shořela, přičemž sám císař nabízel abdikaci. Vzbouřenci se objevili u domu vnučky západořímského císaře Valentiniana III. Anicie Iuliany a jejímu manželovi Flaviovi Aerobindovi Dagalaiphovi nabídli císařský purpur. Ten si ale byl vědom možného rizika, a proto prchl a skryl se na „bezpečném místě“.
• Císař Anastasius se přiklání k monofyzitismu (zdroj)
(511) Pro náboženský smír na Východě nebylo dobré, že císař Anastasius nebyl nábožensky nestranný. Rozum mu sice napovídal, že je nutné postavit se za kompromisní Henotikon a nepreferovat ani jednu z forem křesťanské víry, tzn. ani chalcedonskou ortodoxii, ani východní monofyzitismu. Upřímně se i o to snažil, ale jak stárl, tak docházel k poznání, že dohoda obou stran je nemožná. Proto se někdy v letech 511 – 512 otevřeně přihlásil k víře svých monofyzitických přátel.
Je však nutno podotknout, že ne všichni monofyzité a ne všichni ortodoxní byli proti náboženskému smíru – Henotikon totiž nebyl jednoznačný, a tak zatímco jedni mohli klidně argumentovat, že odsuzuje věroučné doktríny Chalcedonu, mohli druzí tvrdit pravý opak (tj. monofyzitický a ortodoxní výklad). K umírněným a dohodě nakloněným patřili např. monofyzité, v jejichž čele stál Flavianus, biskup z Antiochie, který sice Chalcedon odsuzoval, ale jinak se pohyboval v intencích Henotikonu. Z druhé strany se o usmíření snažil dokonce papež Anastasius II. (496 – 498), když ve svém pontifikálním listu udělal takové ústupky, že se to de facto rovnalo částečnému přijetí tohoto Zenonova ediktu. (Papež tehdy poslal do Konstantinopole dva biskupy, kteří zde tlumočili jeho ochotu ustoupit od požadavků jeho předchůdce Felixe vymazat jméno pro římskou církev heretického konstantinopolského patriarchy Acacia ze seznamu pravověrných biskupů. Z těchto důvodů je jediným papežem (Honorius? Vigilius?), od něhož se katolická církev distancovala, přičemž Dante jej poslal rovnou do pekla. Anastasiovi nástupci pak již zastávali nekompromisní stanovisko.)
Roku 511 sesadil císař pravověrného konstantinopolského patriarchu Macedonia, jenž ovšem nikdy neschvaloval jeho církevní politiku. Ještě významnější však bylo sesazení umírněného antiochijského patriarchy Flaviana (roku 512) a následná volba nekompromisního Severa z Pisidie, předního teologa monofyzitické víry, který okamžitě po svém usednutí na arcibiskupský stolec anathemizoval věroučné doktríny přijaté v Chalcedonu a vyhlásil svůj patriarchát monofyzitickým stejně jako byl patriarchát egyptský.
Církevní synoda, která se sešla v Tyru roku 513, také odsoudila Chalcedon a znovu potvrdila Henotikon interpretovaný ovšem v monofyzitické duchu. Vítězní monofyzité vedení Severem nyní požadovali radikální kroky proti ortodoxním, císař však varoval vévodu provincie Phoenicie Libanensis před krvavými represemi proti neposlušným biskupům. Přesto monofyzité své náboženské protivníky po několik následujících let pronásledovali. Odpovědí pak bylo povstání v Thrákii z roku 513.
• Náboženské nepokoje v Konstantinopoli (zdroj)
Několik let předtím (tj. před rokem 512) přijel do Konstantinopole známý monofyzitický mnich Severus ze Sozopole a byl i se dvěma svými „heretickými“ přívrženci s úctou přijat císařem Anastasiem. Za svého pobytu seznámil císaře s drobnou úpravou liturgického hymnu Trisagion, jenž začíná slovy: „Svatý, svatý, svatý, Pán Bůh zástupů…“, o monofyzitický přídavek „…jenž byl pro nás ukřižován“ tak, jak se to začalo zpívat v Antiochii před nějakými padesáti roky. Anastasius s podporou pretoriánského prefekta Východu se nyní postavil ortodoxní většině Konstantinopole a patriarcha Timotheus zařadil tento „kacířský verš“ do liturgie. Když si ho však v neděli 4. 11. roku 512 věřící poprvé vyslechli, propukla taková vřava, že Marinus a městský prefekt Plato museli nasadit do akce vojsko. Třebaže vojáci mnoho lidí zabili a mnoho zatkli, situaci se vůbec nezklidnila a již následujícího dne tekla v areálu chrámu opět krev. V úterý 6. listopadu se pak ortodoxní sešli na Konstantinově fóru a zahájili otevřené povstání – zapálili Marinův dům, strhli Anastasiovu sochu a novým císařem prohlásili Areobinda, manžela Anicie Juliany, vnučky západního císaře Valentiana III. a tedy příslušnice slovutné Theodosiovy dynastie. Magistr officiorum Celer a magister militum in praesenti Patricius, kteří se vydali vyjednávat, museli prchat před deštěm kamenů.
Příštího dne poslal Anastasius za vzbouřenci svého vyslance s oznámením, že je ochoten abdikovat a že přijde do kathismy (císařská lóže v hipodromu) bez koruny na hlavě. Na druhý den se lid shromáždil v hipodromu a po císaři požadoval, aby Marina a Platona předhodil dravé zvěři. Císaři se však nějakým způsobem podařilo situaci zklidnit natolik, že jej lid požádal, aby si korunu opět nasadil na hlavu, a slíbil řádné chování.
• Herulové se stěhují na území impéria
Po porážce od Langobardů roku 508/509 se moravští Herulové uchýlili ke Gepidům. Jejich vztahy se však nevyvíjely příliš ideálně, a proto opustili oblast dolního Potisí a vydali se na jih. Se souhlasem císaře překročili Dunaj a usadili se jako jeho poddaní v Ilýrii/Pannonii II. Protože ani soužití s Římany se nevyvíjelo ideálně, byl nutný zásah císařské armády. Někteří byli pobiti, jiní vstoupili do služeb vítězů, na jejichž území potom žili i v době císařů Justina I. a Justiniana I. usazeni nejprve v provincii Dacia ripensis, později v okolí Singiduna (Bělehrad, Srbsko) v provincii Moesia I. Jiná část Herulů se usídlila v říši Gepidů, další odešli do Itálie, kde s někdejšími Gepidy Odoakerovými žili ve státě krále Theodericha, a někteří se vydali na cestu zpátky do svých původních domovů ve Skandinávii, do míst, kde podle Prokopiova svědectví po část roku panovala polární noc. Cestou procházeli sídlišti Slovanů (také na našem území), dále pak Varnů a Dánů.
• Opevňovací práce na perské hranici (zdroj)
505) Římsko–perská válka z let 502 – 505 upozornila císaře na slabé místo obrany impéria v Mezopotámii, a tak zatímco Peršané se zde mohli opřít o velkou pevnost Nisibis (Nusaybin, Turecko), které mělo nepříteli bránit v přístupu k řece Tigris, Římané nemohli účinně kontrolovat hlavní komunikaci na Constantinu (v provincii Mesopotamia). Proto jakmile příměří roku 512 vypršelo, rozhodl se císař Anastasius tento zjevný nedostatek napravit a poblíž Darasu několik mil od Nisibis postavit velkolepé opevněné město vybavené skladišti obilí, cisternami a dvěma veřejnými lázněmi. Jmenovalo se Anastasiopolis a bylo pro impérium tím, co bylo Nisibis pro Persii. Zdeníci a dělníci z celé Sýrie pak pilně pracovali a svoji práci dokončili ještě dříve, než se perský král Kavad vrátil z války proti Ephthalitům (503 – 513). Samozřejmě v Konstantinopoli protestoval, protože to bylo zjevné porušení dohody nestavět žádné pevnosti v menší než jisté vzdálenosti od hranic. V dané chvíli však nebyl schopen nějaké důraznější akce . Obratná císařova diplomacie a určitá vyplacená částka peněz pak přispěly k tomu, že se se stavbou smířil. Zdá se, že ve stejnou dobu bylo zesíleno i opevnění Theodosiopole (Erzerum, Turecko), strategicky důležité pevnosti střežící vstup do východních provincií impéria.


Střední Evropa
• Risulf zavražděn!
Oprávněný dědic langobardského trůnu Risulf uprchl k Warnům (Durynkům), kteří jej však na příkaz uzurpátora Wachona zavraždili. Jeho syn Hildigis byl ještě dítě, a proto zůstal u královského dvora. Kolem roku 535 však i on utekl ke Slovanům, aby se slovanskými a gepidskými bojovníky zahájil boj o dědictví po otci (proto „Sámo před Sámem“).
• Langobardský král Wacho se oženil s Gepidkou Austrigusou.



Galie
• Založení kláštera St. Césaire
Biskup Caesarius založil pro svoji sestru Caesarii v jihogalském Arelate (Arles, Francie) první ženský klášter na západě (St. Césaire).

A.D. 513

Římská říše a Orient
• Vitalianova vzpoura
Comes foederatorum Vitalianus využil nespokojenosti svého hunského a bulharského mužstva s nepravidelným vyplácením žoldu a i z osobních důvodů inicioval vzpouru proti svému nadřízenému magistru militum per Thraciam Hypatiovi – jako první padli rozzuřeným vojákům za oběť Hypatiovi domestici Constantinus a Celerianus. S pomocí dux Moeasiae Maxentia pak ovládl město Odessos (Varna, Bulharsko) a zmocnil se nejlepšího Hypatiova přítele Carina. Jeho prostřednictvím získal velké množství peněz (výkupné?), za které naverboval mezi místními obyvateli velkou armádu. Svému povstání dal ideologický rozměr tím, že se vyhlásil za ochránce ortodoxie proti monofyzitům nakloněnému císaři Anastasiovi I. Požadoval ukončení akakiánského schizmatu a rehabilitaci svého kmotra biskupa Flaviana z Antiochie a svého strýce konstantinopolského patriarchy Makedonia.
Vzbouřenci přitáhli k hradbám Konstantinopole a marně doufali, že už jejich pouhá přítomnost vyvolá povstání. Na druhou stranu císař Anastasios neměl žádné vojenské jednotky, které by mohly bránit město, a proto byl připraven vyjednávat. Pozval svého soupeře do císařského paláce, což Vitalianus celkem rozumně odmítl a místo sebe vyslal delegaci vyšších důstojníků. Ty ale císař Anastasios podplatil a zavázal si je slibem věrnosti. Důstojníci se tedy vrátili do tábora a svého velitele přesvědčili, aby odtáhl, neboť „všechny spory byly urovnány“. Na zpáteční cestě napadl vzbouřence magister militum Kyrillos, byl však poražen, zajat a v zajetí zabit. Vitalianus byl dále úspěšný i proti velké císařské armádě, kterou porazil v bitvě u města Akra na pobřeží Černého moře. Anastasiovy generály Hypatia a Alathara tehdy vzal do zajetí a propustil až po vyplacení velké sumy peněz.
• Vitalianova vzpoura (zdroj)
Comes foederatorum (velitel barbarských jednotek v rámci římské armády) Vitalianus v Thrakii, dal podnět k velkému povstání nejen svých foederátů, ale i jednotek pravidelné armády a lidových mas, chudiny a nespokojených živlů, především z důvodu odporu převážně ortodoxního obyvatelstva evropských provincií k nedávným protichalkedonsky zaměřeným krokům monofysitického císaře Anastasia. Svoji roli sehrály samozřejmě i jiné příčiny nespokojenosti (například mimořádná neobliba magistra militum per Thraciam Hypatia u armády, anebo zpožděné vyplácení žoldům vojenským jednotkám), náboženský motiv ale přesto převládal.
• Vitalianova vzpoura (zdroj)
V důsledku své náboženské i finanční politiky ztratil císař Anastasius podporu svých poddaných a jeho nepopularita mezi všemi společenskými vrstvami postupně narostla do takových rozměrů, že bylo jenom otázkou času, kdy se objeví ambiciózní generál, který se jej pokusí svrhnout. Tím mužem byl Vitalianus, komita především bulharských foederátů dislokovaných v Thrákii. Jeho otec se jmenoval Patriciolus a v téže hodnosti jako jeho syn se účastnil perských válek. Vitalianus pocházel ze Zaldaby v Dolní Moesii a jeho rodina snad byla gótského původu.
Bezprostředním důvodem vzpoury se pak stal fakt, že vojáci nedostávali potraviny, na něž měli nárok, za což měl být podle nich zodpovědný magister militum per Thraciam Hypatius. Vitalianus jako jejich vůdce však tvrdil, že jej do revolty vehnala císařova náboženská politika – především nová monofyzitická podoba církevního hymnu Trisagion stejně jako sesazení patriarchů Flaviana a Macedonia, z nichž první byl jeho osobním přítelem. Třebaže Vitalianus byl mužem výjimečně malého vzrůstu a při řeči zadrhával, jeho nepřátelé již velmi brzo měli poznat, jak je odvážný a vychytralý.
Roku 513 se Vitalianus lstí zmocnil dvou nejvyšších důstojníků generálního štábu, získal na svoji stranu vévodu provincie Dolní Moesie a pak se uvěznil Carina, blízkého přítele Hypatiova, jemuž zachoval život pod podmínkou, že mu pomůže obsadit město Odessus. Hypatius, který jak se zdá byl velmi nepopulární, situaci nezvládl a odešel do Konstantinopole. Vitalianus nyní posílil svoje bulharské foederáty velkým množstvím venkovanů a čele prý padesáti tisíc mužů také vyrazil do Konstantinopole s představou, že se její ortodoxní obyvatelstvo postaví na jeho stranu.
Císař proto poručil, aby na městské brány umístili bronzové kříže a na ně vyvěsili listiny s vlastním pohled na příčiny celé vzpoury. Aby si zajistil věrnost Bithýnie a Asie, na čtvrtinu snížil clo na dovoz živého dobytka z těchto provincií. Vojenští činitelé pak dělali všechna potřebná opatření, aby bylo možno čelit této vážné krizi. Magister militum in praesenti (vrchní velitel římské armády) Patricius, jenž si vydobyl v perské válce vysoké pocty a Vitalianovi dopomohl ke vzestupu, byl vyslán, aby vyjednával. Vitalianus mu vysvětlil důvody, proč sáhl ke zbrani, a prohlásil, že je odhodlaný napravit bezpráví spáchané Hypatiem a prosadit přijetí ortodoxní víry. Patricius pak jej i s předáky pozval do Konstantinopole. Vitalianus sice celkem logicky odmítl opustit svůj tábor, jeho důstojníci se však následujícího dne k audienci u císaře přesto dostavili. Anastasiovi se je pak podařilo pomocí slibů a četných darů získat na svoji stranu, takže souhlasili se vším, co jim předložil. Důstojníci se pak vrátili s císařovým příslibem, že ve sporných otázkách víry rozhodne římská církev. Vitalianus neoponoval jejich jednomyslnému názoru, spokojil se s tím, stáhl svoji armádu do Dolní Moesie a čekal, jak se situace vyvine.
Císař nyní sesadil nepopulárního Hypatia a nahradil jej Cyrilem, zkušeným důstojníkem, který se okamžitě vydal do Moesie, možná proto, aby se lstí zmocnil Vitaliana. Ale vůdce rebelů byl ostražitý a Cyrila zabil. Cyrilova vražda se pro císaře stala jasným signálem, že rebel zůstal rebelem, načež senát jej prohlásil jako za časů starých Římanů nepřítelem republiky. Místo Cyrila byl magistrem militum per Thraciam jmenován Alathar, důstojník hunského původu, přičemž vrchní velení dostal císařův synovec shodou okolností také jménem Hypatius. Římská armáda pod jeho velením o síle osmdesát tisíc mužů byla sice na podzim roku 513 částečně úspěšná, pak ale po tomto bezvýznamném vítězství následovala drtivá porážka v bitvě u Acrisu na pobřeží Černého moře poblíž města Odessus. Hypatia, který zde zaujal obranné postavení za nákladními vozy, napadli Vitalianovi barbaři a v nastalé temnotě, kterou pověrčivý kronikář přičítá tajemným kouzlům, prorazili jeho obranou linii a dobyli skvělého vítězství. Římané nyní prchali přes srázy a průrvy, zatímco jejich velitel vběhl do vln Černého moře. Pokud se však zde chtěl skrýt, nebyl to dobrý nápad, neboť jeho vyčnívající hlava jej prozradila. Vitalianus mu však zachoval život a držel jej u sebe jako cenné rukojmí. (Prameny uvádějí, že toho dne padlo na šedesát tisíc Římanů, což je nepochybně číslo přehnané stejně jako údaj o početnosti obou armád.) K dalším jeho úlovkům patřil Julianus, hodnostář z úřadu magistera memoriae, jehož vozil v kleci tak dlouho, dokud i za něj nedostal výkupné. Od Bulharů také vykoupil Alathara spolu s dalšími jeho důstojníky.
Po vítězství u Acrisu měl Vitalianus již dost finančních prostředků, aby si pomocí bohatých darů udržel věrnost svých svých barbarů. S jejich pomocí se pak zmocnil všech měst v Moesii a Scythii, přičemž v Sozopoli (Sizeboli) padli vzbouřencům do rukou císařovi vyslanci i deseti librami zlata, které vezli za Hypatia.
Mezitím zachvátily Konstantinopoli nepokoje provázené i ztrátami na životech, vyvolané tím, že císař zakázal noční veselí s poukazem na výtržnosti v hipodromu. Mezi jinými přišel o život prefekt vigilum, tj. velitel konstantinopolských policistů a hasičů. (→514)
• Synoda v Tyru (zdroj)
Církevní synoda, která se sešla v Tyru roku 513, odsoudila věroučné závěry koncilu v Chalcedon a znovu potvrdila Henotikon interpretovaný ovšem v monofyzitické duchu. Vítězní monofyzité vedení Severem nyní požadovali radikální kroky proti ortodoxním, císař však varoval vévodu provincie Phoenicie Libanensis před krvavými represemi proti neposlušným biskupům. Přesto monofyzité své náboženské protivníky po několik následujících let pronásledovali. Odpovědí pak bylo povstání v Thrákii.


Franská říše
• Mírová smlouva s Ostrogóty
Mírovou smlouvou z roku 509/513 uzavřeli Frankové formálně nepřátelství s ostrogótským králem Theoderichem, které se datovalo od jejich války s Vizigóty roku 507.

Hispánie
• Smrt sesazeného vizigótského krále Gesalricha (zdroj)
Král Gesalrich od roku 508 udržoval velmi přátelské vztahy s italským králem Theoderichem, pak se ale roku 511 „spojil s nepřáteli Ostrogótů“, a to zřejmě proto, aby přibrzdil jejich mocenskou a územní expanzi. Ale kdo byli tito nepřátelé Ostrogótů? Že by Frankové, Burgundi anebo část vizigótské šlechty? V každém případě jako odvetu za ono spojenectví jej ostrogótský generál Ibbas vyhnal z Barcelony a přinutil utéci. Gesalrich se bez peněz a bez vojska uchýlil do Afriky, kde jak doufal mu Vandalové pomohou získat trůn zpět. Avšak ti v obavách z Theodericha Velikého, Ibbasová pána, mu nejenom že neposkytli žádné vojenské oddíly pro splnění jeho plánů, ale poslali ho do vyhnanství. Gesalrich potom odešel do Akvitánie, kde ani Frankové rovněž neprojevovali příliš velké úsilí pomoci mu, byť mu nebránili shromažďovat vojsko za své vlastní prostředky. Když se však Gesalrich po ročním skrývání kdesi v Akvitánii vrátil s vojskem zpět do Hispánie, byl poražen dvanáct mil od Barcelony generálem Ibbasem. Znovu se dal na útěk a mířil do Burgundska, kde snad ještě měl nějaké přátele. Když se však snažil překročit řeku Durance, padl do zajetí a byl zabit.


Itálie
• Biskup Caesarius z Arelate v Římě
Jeden z předních galských biskupů Caesarius z Arelate přišel do Říma, aby od papeže Symmacha dostal potvrzení biskupského statutu svého města a své jmenování vikářem pro Hispánii a Galii. Na zpáteční cestě se Caesarius zastavil i v Ravenně, kde mu ariánský král Theoderich připravil vřelé přijetí.



A.D. 514

Římská říše
• Vitalianova vzpoura
„Bojovník za ortodoxii“ vzbouřený comes foederatorum Vitalianus vytáhl již podruhé se svým pozemním vojskem na Konstantinopol a do Bosporském průlivu vyslal svoji flotilu čítající na dvě stě lodí. Císaři Anastasiovi bylo jasné, že situace je vážná, a proto byl ochoten k ještě větším ústupkům než před rokem. K rebelům vyslal Jana, syna Valerianova, s pěti tisíci librami zlata a ujištěním, že na červenec příštího roku svolá do Herakleie (Ereğli, Turecko) na severním pobřeží Propontidy koncil, na němž bude usilovat o usmíření východní a západní církve. Vitalianus opět uvěřil planým slibům, přerušil obléhání a odtáhl. Když poznal svůj omyl, přišel k metropoli ještě jednou.
• Vitalianova vzpoura (zdroj)
(513) Roku 514 sebral Vitalianus v přístavech Thrákie na dvě stě lodí a vyslal je k Bosporu, zatímco sám s celou svojí armádou pochodoval ke Konstantinopoli podél pobřeží. Jakýsi Jan, syn Valeriany (nebylo obvyklé, aby se muž označoval jménem své matky), byl císařem Anastasiem pověřen, aby s ním vedl jednání. Oba muži se setkali v Sosthenionu (Stenii) a nakonec opravdu dospěli k dohodě. Podle ní byl Vitalianus jmenován thráckým magistrem militum a císařův synovec Hypatius dostal od něho svobodu za devět tisíc liber zlata(!) Nejdůležitější bod celé smlouvy však obsahoval císařův závazek svolat na příští rok do Herakleie všeobecný koncil, který by nastolil církevní smír, přičemž Vitalianus si prosadil to, že na jednání bude zastoupen i Řím. Oba pak – Vitalianus i císař – byli v písemném styku s papežem Hormisdou. Třebaže koncil měl začít pracovat již 1. 7. roku 515, církevní hodnostáři se ve skutečnosti nikdy nesešli. (→515)


Itálie
• Pitzia popraven
Ostrogótský král Theoderich poručil zabít Pitziu, vojenského spoluvelitele, který vedl v letech 504 – 505 úspěšnou válku proti Gepidům.

• Smrt papeže Symmacha
Dne 19. 7. zemřel papež Symmachus a 20. 7. byl jeho nástupcem zvolen Hormisdas, bohatý a ženatý aristokrat původem z kampánského Frosina. Na rozdíl od Symmachova byl jeho pontifikát klidný, neboť ustaly nepokoje datující se od dvojí papežově volby roku 498.


Británie
• Invaze Germánů na britské ostrovy pokračuje (zdroj)
Po Hengistovi a Horsovi (449), kteří si na mrtvých tělech původních obyvatel zbudovali své jutské království v Kentu, přiharcovali roku 477 Ella a jeho tři synové, aby pokračovali v útoku. V roce 495 se objevil Cedric a Cynric, v roce 501 založil jistý pirát Port Portsmouth, roku 514 zaútočili západní Sasové Stuf a po něm Wihtgar a zahnali Brity na útěk. V roce 544 byl zabit Wihtgar. Roku 547 přišel Ida, zakladatel království Northumbrie. Vše,co o těchto datech můžeme říci, je, že zhruba odpovídají známým faktům, že tito nájezdníci napadali naše nešťastné břehy ve vlnách a za nimi přicházeli noví osadníci.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

A.D. 515
Římská říše
• Vitalianova vzpoura
„Bojovník za ortodoxii“ vzbouřený comes foederatorum Vitalianus stále marně čeká na to, až císař Anastasios I. konečně splní svůj slib a svolá do Herakleie (Ereğli, Turecko) církevní koncil, na němž by se usmířila východní a západní církev. Na podzim roku 516 mu však již došla trpělivost a již potřetí vyrazil na Konstantinopol. Pozemní vojsko si rozbilo tábor na předměstí Sykai, zatímco jeho flotila spustila kotvy u Bithari, tzn. u vstupu do zálivu Zlatý roh. Roku 516 proti němu imperátor Anastasios vyslal praefecta praetorio Marina, jemuž se konečně podařilo Vitalianovy pěšáky zahnat na útěk a nepřátelské loďstvo u ústí Zlatého rohu zapálit. Otřesený Vitalianus se stáhl do Anchialu (Pomorje u Burgasu, Bulharsko), a třebaže pro císaře stále představoval hrozbu, další akce nepodnikal.
• Vitalianova vzpoura (zdroj)
(514) Minulého roku císař Anastasius slíbil vzbouřenému Vitalianovi, že na všeobecném koncilu svolaném do Herakleie na 1. 7. roku 515 bude hledat cesty, jak smířit východní a západní církev. Avšak jeho vyslanci, kteří opravdu odcestovali do Říma, se vrátili se zprávou, že papež je zcela nekompromisní v otázce prokletí památky konstantinopolského patriarchy Acacia. Císař však považoval za nespravedlivé, aby živí byli vyloučení z církve kvůli nebožtíkovi, a na žádnou dohodu nepřistoupil, třebaže neplodná korespondence mezi ním a papežem pokračovala. Zdá se také, že Vitalianovi slíbil, že sesazení biskupové se budou opět moci ujmout svých stolců, přičemž je také možné, že tuto otázku měl řešit až již zmíněný koncil. Když ale biskupové nikdy nesešli a v celé cause se nedělo, snadno nabyl přesvědčení, že císař nikdy nechtěl tento bod smlouvy splnit. Proto koncem roku znovu shromáždil svoji flotilu a znovu přitáhl se svojí armádou k Bosporu, přičemž obsadil Sycae, později nazývanou Galata, tj. část Konstantinopole ležící severně od zálivu Zlatý roh.
Je překvapující, že v této krizové situaci svěřil Anastasius vrchní velení nad celou armádou svému vlivnému rádci Marinovi, který dosud zastával jenom civilní funkce (především finanční). Oba stávající magistři militum in praesenti totiž nechtěli převzít velení s poukazem na to, že kdyby utrpěli porážku, mohli by být obviněni ze zrady, protože byli s Vitalianem i jeho otcem v přátelských vztazích.
„Velký finančník“ Marinus se však s Vitalianem rázně vypořádal, když povstaleckou flotilu zcela zničil ve velké námořní bitvě u ústí Zlatého rohu proti kostelu svaté Thecly v Sycae. Je také zaznamenáno, že tohoto svého vítězství dosáhl použitím speciální hořlaviny podobné té, která se později nazývala řecký oheň. Podle Jana Malalase mu tuto směs namíchal jakýsi Athéňan jménem Proclus (není totožný se slavným novoplatonikem Proclem, jenž zemřel roku 485), a dodává, že Proclus pak odmítl čtyři sta liber zlata, které měl dostat jako odměnu. Jan z Antiochie však líčí situaci méně dramaticky, když píše, že rychlá loď pod velením Justina, velitele excubitorů (císařské gardy) a budoucího císaře, napadla nepřátelskou loď z Chrysopole (předměstí Konstantinopole na druhém břehu Bosporu) a zajala ji i celou její posádkou a že tento úspěch obrátil na útěk celou nepřátelskou flotilu.
Nesporné však je, že vítězný Marinus se vylodil v Sycae, pobil všechny vzbouřence, které zde našel, a ještě do večera ovládl břehy úžiny. V noci pak Vitalianus prchl i se všemi svými vojáky, kteří mu ještě zbyli, do Anchialu (Pomorje, Bulharsko) a zůstal zde, aniž něco podnikal, až do Anastasiovy smrti o tři roky později. Ale en všem povstalcům se podařilo uniknout jako jemu. Tarrachu,jednoho z jeho stoupenců, kterému poručil zabít Cyrila, upálili v Chalcedonu a dva další, které náhodně zajali, také zabili. Císař se pak v čele honosného průvodu dostavil do Sosthenionu (též Laosthenion, nyní Stenie severně od Rumili Hissar), kde měli vzbouřenci svůj hlavní stan, aby zde v kostele sv. Michal, jímž byla tato lokalita známá, poděkoval archandělovi za vysvobození.
Toho roku zemřela císařovna Ariadna a její manžel ji přežil o tři roky. Císař Anastasius zemřel ve věku osmdesáti let v noci z osmého na devátého července roku 518. Neměl žádné potomky, ani neudělal žádné rozhodnutí ve věci svého nástupce, i když je možné, že uvažoval o svých synovcích Probovi, Pompeiovi nebo Hypatiovi. V závěrečných měsících svého života (po smrti patriarchy Timothea 5. 4. 518) pak byl zřejmě znovu konfrontován s nepřátelstvím Vitalianovým, detaily ale nejsou známé. (→518)
• Vpád kočovníků do Malé Asie
Po sedmi letech drancovali kočovní Sabirové, sídlící severně od Kavkazu a na dolním toku řeky Volhy, opět římské maloasijské provincie.


Severní Afrika
• Král disputuje s katolíky
Ariánský král Thrasamund chtěl poznat i argumenty svých katolických protivníků, a proto po osmi letech povolil jejich vůdci biskupovi Fulgentiovi z Ruspe návrat ze sardinského vyhnanství. Panovník se svým ideovým protivníkem skutečně diskutoval o náboženských otázkách, pak ale Fulgentius přenesl svoji činnost mezi lid a ohnivě řečnil na ulicích. To mu však již král nebyl ochoten tolerovat a roku 518 jej na Sardinii vrátil.


Itálie
• Král Theoderich řeší problém nástupnictví
Několik manželek porodilo ostrogótskému králi Theoderichovi pouze samé dcery a stárnoucí panovník se již definitivně vzdal naděje, že zplodí vlastního syna. Aby předešel problémům s nástupnictvím, nechal z Hispánie přivézt Eutharicha, příslušníka jednoho z nejpřednějších gótských rodů a poté, co jej Cassiodorus Senator drobnou úpravou rodokmenu zařadil mezi členy vládnoucí dynastie Amalů, oženil jej se svojí dcerou Amalaswinthou (Amalasuntha, Amalasuintha) a oficiálně prohlásil následníkem ostrogótského trůnu. Se synem roku 507 padlého vizigótského krále Alaricha II. Amalarichem v nástupnictví nepočítal, chtěl jej však mít pod dohledem, a proto mu vykázal pobyt v jihogalském městě Arelate (Arles, Francie).
• Theoderich se snaží spojit Góty v jeden národ (zdroj)
Ve snaze sjednotit Góty a vytvořit z nich jeden národ se král Theoderich roku 507 ujal regentské vlády nad poraženými Vizigóty. Vyvrcholením této politiky pak bylo manželství, které roku 515 uzavřela jeho dcera Amalasvinta s Eutarichem, jenž byl podobně jako on příslušníkem legendárního pannonského rodu Amalů. Eutarich žil již jistý čas v tolosánském vizigótském království a spřízněn byl i s dalším mocným rodem Baltů, z něhož pocházeli vizigótští králové, např. Theoderich I. Tyto jeho plány však roku 522/523 překazila Eutarichova smrt.


Burgundsko
• Založení kláštera Saint Maurice
Na počest sv. Mauritia (Mořice) a dalších příslušníků tzv. thébské legie založil burgundský princ Sigismund (sv. Zikmund) v Agaunu klášter Saint Maurice (Sv. Mořic). Existuje dodneška.




A.D. 516

Římská říše
• Vitalianova vzpoura
„Bojovník za ortodoxii“ vzbouřený comes foederatorum Vitalianus stále marně čeká na to, až císař Anastasios I. konečně splní svůj slib a svolá do Herakleie (Ereğli, Turecko) církevní koncil, na němž by se usmířila východní a západní církev. Na podzim roku 516 mu však již došla trpělivost a již potřetí vyrazil na Konstantinopol. Pozemní vojsko si rozbilo tábor na předměstí Sykai, zatímco jeho flotila spustila kotvy u Bithari, tzn. u vstupu do zálivu Zlatý roh. Roku 516 proti němu imperátor Anastasios vyslal praefecta praetorio Marina, jemuž se konečně podařilo Vitalianovy pěšáky zahnat na útěk a nepřátelské loďstvo u ústí Zlatého rohu zapálit. Otřesený Vitalianus se stáhl do Anchialu (Pomorje u Burgasu, Bulharsko), a třebaže pro císaře stále představoval hrozbu, další akce nepodnikal.
Třebaže Vitalianova vzpoura byla alespoň částečně pacifikována, tříleté válečné běsnění zanechalo na Anastasiově díle obnovy římského Balkánu vážné šrámy. Pracně obnovovaný systém pohraniční obrany byl narušen, posádky opustily své pevnosti a krvavou občanskou válkou oslabená armáda byla jen s obtížemi schopna čelit plenícím hordám kočovníků, které opět začaly pronikat na území impéria ze zadunajského prostoru. Již roku 517 došlo po dlouhé době k novému velkému nájezdu.
• Císař Anastasius píše do Ravenny
Kromě vojenských opatření se císař Anastasios snaží odstranit příčiny vzpoury také tím, že urovná spory s papežem Hormisdem a ukončí tzv. akakiánské schizma. V tomto směru však naléhavě potřeboval podporu papežova momentálního protektora, ostrogótského krále Theodericha Velikého, což bylo také pravou příčinou císařovy ochoty fakticky uznat Theodericha za legitimního římského vládce. V dopise zaslaném roku 516 do Ravenny např. císař tvrdí, že existují dva římské státy, a nejslavnějšího, vznešeného a bohem ustanoveného římského vládce Theodericha přirovnává k papeži: má světskou autoritu, zatímco papež církevní.

Burgundsko
• Smrt krále Gundobada, vlády se ujímá Sigismund
Burgudský král Gundobad zemřel a vláda v zemi přešla na jeho syna Sigismunda (sv. Zikmund). S datem jeho nástupu na trůn se země Burgundů oficiálně stala katolickým královstvím. Ariánské heretiky na ortodoxní víru obracel především viennský biskup sv. Avitus.
• Smrt krále Gundobada, vlády se ujímá Sigismund (zdroj)
Třebaže burgundský král Gundobad zůstal po celý život ariánem, snažil se dobře vycházet s císařem Anastasiem. Když roku 516 zemřel, vystřídal jej na trůně jeho syn Sigismund, který se jako katolík již brzo ocitl ve vleku katolického duchovenstva a především pak viennského biskupa Avita. Sigismund dále pokračoval ve sbližování s Konstantinopolí a dokonce zašel tak daleko, že císaře Anastasia v korespondenci podlézavě nazýval svým pánem. Ostrogótského krále Theodericha tak vyděsilo toto politické sbližování Lyonu a Konstantinopole, že Sigismundovým poslům nedovolil projet jeho územím a pokračovat dále na Východ. K napjatým vztahům mezi oběma královskými dvory pak zajisté přispělo i ta okolnost, že konzulství Theoderichova zetě Eutharicha [pro rok 519] Burgundové neuznali. Theoderich pak zřejmě začal vkládat své naděje do Sigismundova syna Sigericha, který ač sám katolík, nebyl v dobrých vztazích se svým otcem. Když však Sigerichova matka zemřela a Sigismund se podruhé oženil, došlo mezi otcem a synem k osudové roztržce, která stála Sigericha život [roku 522].


Itálie
• Narození dědice ostrogótského trůnu
Někdy v letech 516 – 518 se následníkovi ostrogótského trůnu Eutharichovi a jeho manželce Amalaswinthě, dceři krále Theodericha, narodil syn Athalarich.



A.D. 517
Římská říše
• Neradostná situace na Balkáně (zdroj)
Ačkoliv se roku 516 podařilo pacifikovat Vitalianovu vzpouru, tříleté válečné válečné běsnění zanechalo na římského Balkánu vážné šrámy. Císařem Anastasiem tak pracně obnovovaný systém pohraniční obrany byl narušen, posádky opustily své pevnosti a krvavou občanskou válkou oslabená armáda byla jen s obtížemi schopna čelit plenícím hordám kočovníků, které opět začaly pronikat na území impéria ze zadunajského prostoru. Již roku 517 došlo po dlouhé době k novému velkému nájezdu. Útočníci se tentokráte objevili až v Makedonii a Thessálii a pronikli až k Thermopylám; na vykoupení velkého množství lidí odvlečených lidí věnoval císař Anastasios veliké sumy peněz. Podle zprávy kronikáře Marcellina Comese měla být hlavním aktérem loupeživého tažení gétská jízda. Klasicizující etnonymum Gétové však Marcellinus striktně používá pro Slovany, a proto je pravděpodobné, že tato invaze skutečně byla prvním nám známým slovanským nájezdem na území římské říše. Zůstávají však zde nejasnosti. Překvapuje především dobrá informovanost a zkušenost nájezdníků, kteří bleskurychle,očividně bez vážnějšího odporu pronikli přes celý Balkán až za Rhodopy, aby vyplenili dosud útoky nepostiženou Makedonii a Thessálii. Další pozoruhodnou skutečností je výhradně jízdní složení vojska odpovídající spíše charakteru nomádské armády. jedinou alespoň částečnou paralelu představuje třítisícové vojsko slovanských jezdců, které se roku 550 rychle a zcela otevřeně přesouvalo po hlavních císařských komunikacích a bezprecedentními krutostmi rozsévalo hrůzu po balkánských provinciích. Přestože jde o pouhou hypotézu, zdá se pravděpodobné, že se i na nájezdu z roku 517 alespoň zčásti participovali bulharští kočovníci.
• Neradostná situace na Balkáně
Barbaři o sobě zase jednou dali vědět a již po čtvrté od roku 493 překročili dunajskou hranici. Podle zprávy kronikáře Marcellina Comese „gótská“, podle kontextu však slovanská jízda pronikla až k Thermopylám a vyplenila Makedonii, Thessalii, Epirus a Ilýrii a na zimu se vrátila domů s bohatou kořistí. Snadný úspěch je přiláká i příští rok.
• Vybudování „Dlouhých hradeb“
Na obranu Konstantinopole proti útočníkům byly roku 512/517 vybudovány tzv. „Dlouhé hradby“, tzn. vnější pás opevnění o délce osmdesáti kilometrů, táhnoucí se ve vzdálenosti čtyřiceti kilometrů od města od Selymbrie (Silivri, Turecko) až k Derkonu na černomořském pobřeží.
• Vybudování „Dlouhých hradeb“ (zdroj)
Po náhlém vzdmutí vlny agresivity bulharských nomádů (útoky přes Dunaj v letech 493, 499 a 502) přijal císař Anastasios řadu opatření, která měla, když už ne přímo odstranit, tak alespoň paralyzovat tuto novou hrozbu ze severu. Série bulharských útoku především jasně prokázala slabiny dlouhou dobu zanedbávaného obranného systému na Dunaji. Zdá se, že od časů hunských tažení ve 40. letech 5. století, během kterých byl tento systém opevnění katastrofálně poškozen, nebyly pohraniční fortifikace i soustavy pevností dále ve vnitrozemí Thrákie a Illyrie ve větší míře obnoveny.
V rámci Anastasiových stavebních aktivit je rozhodně třeba zmínit rozsáhlou opravu a zesílení Dlouhé zdi, mohutné linie opevnění chránící předpolí hlavního města, vzdálené asi 65 km od hradeb Konstantinopole a táhnoucí se od pobřeží Černého moře až k Propontidě v délce 420 stadií (ačkoli se vybudování této východořímské „čínské zdi“ často připisuje právě Anastasiovi, zdá se, že opevnění bylo postaveno již za vlády Theodosia II.)


Perská říše
• Poselstvo krále Kobada si stěžuje v Konstantinopoli na porušování smluv a dohod (zdroj)
505) Ephthalitská válka, jež smířila Persii s Římem, nepřetržitě zaměstnávala perského krále Kobada po dobu deseti let (503 – 513). Konstantinopol pak toho využila a pokračovala v budování silně opevněné linie poblíž perské hranice, s níž začal již císař Theodosius mladší. Jeho nástupce Anastasius se již nespokojil s obnovou a rozšířením obranných možností Theodosiopole (Erzerum, Turecko), ale nechal vybudovat na jižních výběžcích pohoří Mons Masius přímo na okraji velké mezopotamské roviny pevnost Daras (Dara, Turecko), která měla představovat hrozbu Persii. Pouhých dvanáct mil od perské Nisibis tak vzniklo velké město se vším, co k němu patří – kostely, lázněmi, krytými kolonádami, velkými obilnicemi a nádržemi na vodu. Nikdo pak nedbal na to, že je to již jasné porušení smlouvy uzavřené mezi císařem Theodosiem a králem Isdigerdem, které dosud obě strany považovaly za platnou. Nemůžeme se tedy divit, že když válka s Ephthality skončila, poslal král Kobad do Konstantinopole kolem roku 517 formální stížnost.
Císař Anastasius nebyl schopen obvinění z Porušení smlouvy vyvrátit, a tak někdy vyslancům hrozil a jindy jim zase projevoval přízeň. A když se tato metoda neprojevila jako účinná, nasadil svůj oblíbený prostředek, když velkou sumou uplatil nejenom vyslance, ale i jejich krále. (→520)


Itálie
• Narození dědice ostrogótského trůnu
Někdy v letech 516 – 518 se následníkovi ostrogótského trůnu Eutharichovi a jeho manželce Amalaswinthě, dceři krále Theodericha, narodil syn Athalarich.



A.D. 518

Římská říše
• Smrt císaře Anastasia, vlády se ujímá Justinus
V noci 8. 7. roku 518 zemřel starý císař Anastasios I. a jeho silentiariové, tj. úředníci, kteří se měli starat o klid a ticho v okolí císaře nebo císařovny, o tom okamžitě informovali Kelera a Justina. Keler byl magister officiorum a velel vojenským oddílům v císařském paláci, tzv. „candidatům“ a „schlolares“, kteří však ve skutečnosti bojeschopní nebyli a císaři je měli spíše pro ozdobu. Na druhou stranu Justinus velel „excubitores“, opravdu bojeschopným oddílům dislokovaným v Konstantinopoli, a měl na vývoj situace rozhodující vliv. Druhý den ráno se lid shromáždil v hipodromu a vysocí státní úředníci a senátoři včetně patriarchy přišli do Velkého paláce, aby vybrali nového císaře. Anastasios totiž neměl žádného dědice a ani nikoho neurčil svým nástupcem. V úvahu mohl snad přicházet pouze jeho synovec magister militum per Orientem Hypatios, zkušený voják průměrných kvalit, který se však právě nacházel v syrské Antiochii, což jej značně znevýhodňovalo. Ani Justinovy vyhlídky na zvolení nebyly zpočátku veliké a jeho synovec Justinianus už vůbec nepřicházel v úvahu – roku 518 to byl pouhý „candidatus“ pod Kelerem, třebaže pozdější tradice tvrdí něco jiného.
Volba se však protahovala, dav v hipodromu bouřil a atmosféra nakonec zhoustla natolik, že hrozily nepokoje. Volitelé pod tlakem „excubitores“ nakonec úplně zpanikařili a shodli se na Justinovi, načež se vydali do hipodromu, usadili jej do císařské lóže, představili lidu, prohlásili císařem a pak oděli do purpuru. Justinus se vojákům odvděčil obvyklým způsobem a obdaroval je stejnou částkou jako již Leo při své korunovaci roku 457 nebo Anastasios roku 491 – 5 zlatými mincemi (nomismaty) a půl librou stříbra na hlavu.
Justinus rodák z Bederiany, vesnice v provincii Dardanie nedaleko Naissu (Niš, Srbsko), pocházel z prostředí chudých pastevců a nemluvil řecky, ale pouze latinsky. Aby unikl bídě, vydal se někdy kolem roku 461/467 se svými dvěma společníky Zimarchem a Dityvistem do Konstantinopole, kde císař Zenon verboval tři sta mužů pro svoji novou palácovou gardu, která měla být protiváhou Asparových germánských oddílů. Byl přijat a jako schopný voják rychle služebně postupoval; o jeho společnících však již nic nevíme. Zaujatý Prokopios poukazuje ve své „Tajné historii“ nejenom na císařovy nedostatečné hygienické návyky – nazývá jej „Velkým špindírou“ –, ale líčí ho jako negramotného hlupáka, který potřeboval dřevěnou šablonku, když se měl podepsat. Pravdou však je, že podpis císaře musel být tehdy velmi zdobný, což mohlo člověku neznalému umění kaligrafie činit problémy, a šablonka by pak opravdu byla řešením. Justinus také zastával nejvyšší armádní funkce a lze proto předpokládat, že nemohl být úplným analfabetem. Zajímavé je, že Anonym Valesiův něco podobného tvrdí i o ostrogótském králi Theodorichovi: „Král Theoderich byl tak nevzdělaný a tak tupý, že se za deset let své vlády nedokázal naučit čtyři písmena, jimiž potvrzoval svůj edikt. Dal si proto udělat zlatý plíšek s vyříznutými otvory, tvořící čtyři písmena - „legi“ - četl jsem. Když tedy chtěl potvrdit edikt, přiložil plíšek na papír a jeho otvory vedl pero, aby se zdálo, že potvrzení učinil samostatně.“
Záhy po své korunovaci – pokud již ne dříve – adoptoval Justinus pod jménem Justinianus jednoho ze svých schopných synovců Petra Sabbatia, přibral jej k vládě a určil svým nástupcem, byť s oficiální ceremonií otálel prakticky až do své smrti roku 527. Nová vládnoucí garnitura v Konstantinopoli se odvrátila od monofyzitismu císaře Anastasia a postavila se plně na pozice ortodoxie. Na 20. 7. byla svolána do Konstantinopole církevní synoda, která tuto „herezi“ odsoudila a proklela čelného monofyzitického teologa Severa z Antiochie. Konstantinopolský patriarcha Jan pak zaslal kopie synodiálních akt všem východním biskupům. Také jeruzalémský patriarcha Jan svolal synodu, která se plně postavila za Konstantinopol, a stejný názor vyjádřili i syrští preláti. Odsouzený Severus ztěží unikl zatčení útěkem do Egypta, kde vyhledal ochranu alexandrijského monofyzitického patriarchy Timothea II.
Justinus a Justinián nyní začali usilovat o dohodu s Římem a o ukončení akakiánského schizmatu. Císař proto napsal 1. 8. papeži Hormisdovi dopis, v němž mu oznamoval svůj nástup na trůn, a třebaže skromně tvrdil, že si jej vybrali proti jeho vůli, nemohl zakrýt to, že tehdy vlastně provedl státní převrat. (Jan Malalas např. uvádí, že eunuch Amanthios chtěl na trůn protlačit vlastního kandidáta komitu Theokrita a dal Justinovi peníze, za něž měl koupit pro Theokrita podporu. Ten však peníze použil pro sebe, usedl na trůn a již devátý den po své korunovaci je oba nechal popravit.) Císař dále papeže v listu vyzýval, aby poslal do Konstantinopole vyslance, s nimiž by mohl urovnat roztržku. Také Justinián adresoval papeži dopis, v němž jej tentokráte žádal, aby přijel do Konstantinopole osobně. Poslední list poslal na západ patriarcha Jan. Hormisdovi se dostaly do rukou až za tři měsíce, odpověď nepřišla před koncem roku.
Změněné náboženské politice impéria odpovídal i výběr nové vládnoucí garnitury: starý Anastasiův protivník „bojovník za ortodoxii“ Vitalianus byl plně rehabilitován a jmenován do funkce vrchního armádního velitele (magister militum praesentalis). V tomto případě však vládnoucí tandem neměl příliš šťastnou ruku, neboť Vitalianus se po následující dva roky intenzivně vměšoval do církevní politiky státu a do správy říše a u lidu dosáhl tak velké popularity, že oba vážně ohrožoval a bylo nutné se jej zbavit vraždou. Patricius Apion, který byl za Anastasia vysvěcen na kněze a poslán do exilu, se vrátil zpět a ujal se úřadu prefekta. Vstřícná politika vůči ostrogótskému králi Theoderichovi pokračovala i za Justina a finanční situace impéria byla v této době více než skvělá – ekonomicky uvažující a šetrný Anastasios totiž nahospodařil za dobu své vlády na tři sta padesát tisíc liber zlata, tj. neuvěřitelných 114,5 tuny drahého kovu. (Pro srovnání císaře Leona I. stála roku 468 válka s Vandaly sto tisíc liber, ale senátorský velkostatek vynášel tehdy ročně tak 500 - 1 300 kg Au.)
• Smrt císaře Anastasia a volba jeho nástupce Justina (zdroj)
Císař Anastasius zemřel, aniž kohokoliv jmenoval svým nástupcem, přičemž problém nástupnictví dále komplikoval fakt, že neexistovala žádná augusta, která by si vybrala nového vládce impéria. Nejjednodušším řešením by bylo obléknout do purpuru některého z Anastasiových příbuzných. Bohužel císařovi synovci Probus, Pompeius a Hypatius byli lidé pouze průměrných kvalit, pravděpodobně i sdíleli strýcovu monofyzitickou víru (přinejmenším Pompeius) a zdá se, že ani nebyli příliš ambiciózní nebo že nedokázali své nároky na trůn rezolutně prosazovat.
A tak císařovi příbuzní uvolnili cestu nejvyššímu komorníkovi Amantiovi, který se snažil podobně jako Urbicius po smrti Zenonově protlačit na trůn svého vlastního kandidáta. Tím byl nám jinak neznámý Theocritus, jenž však neměl pro vládu vůbec žádné předpoklady snad kromě toho, že byl Amantiovi osobně velmi oddaný. Protože komorník věděl, že při volbě nového císaře bude mít rozhodující slovo vojáci palácové stráže (excubitores), dal peníze jejich veliteli Justinovi, aby je podplatil a tak získal na Theocritovu stranu.
Ráno dne 9. 7. roku 518 lid přišel do hipodromu a pozdravil senát:
„Žijte dlouho senátoři! Senáte Římanů, tu vincas! Žádáme Boha, aby dal císaře naší armádě! Žádáme Boha, aby dal císaře celému světu!“
Oproti tomu vysocí státní úředníci a senátoři se spolu s patriarchou zase dostavili do triklinia velkého sálu „Devatenácti akkubitů“ (nebo akkubit?, tj. Devatenácti pohovek; obřadně se zde jedlo), aby i oni vybrali Anastasiova nástupce. Jejich debata však stále nevedla k žádnému výsledku, třebaže magister officiourum Celer na všechny naléhal, aby se na někom pokud možno rychle shodli, aby je nepředešli jiní (tj. lid nebo armáda). Mezitím excubitorové prohlásili v aréně císařem Jana, tribuna a Justinova přítele, a pozvedli jej na štítě. S ním však nesouhlasili příslušníci cirkového dému Modrých natolik, že po něm začali házet kameny a vyvolali srážku s excubitory, v níž jich několik přišlo o život. Pak palácová stráž zvaná scholariové přišla se svým vlastním kandidátem, kterým byl nám jménem neznámý patricius a magister militum. Ten se zase nelíbil excubitorům natolik, že jej napadli a možná by jej i zabili, kdyby nezasáhl Justinův synovec candidatus Justinianus. Když však excubitorové prohlásili císařem právě jeho, tak zase odmítl císařský diadém přijmout. Jakmile vždy padlo jméno nového císaře, jeho příznivci okamžitě bušili na Slonovinovou bránu, spojující arénu s císařským palácem, a volali na komorníky, aby přinesli císařské roucho. Jakmile jim ale oznámili, o koho se jedná, byli vždy odmítnuti.
Když ani volba v hipodromu dlouho nevedla k žádnému výsledku, zvolili vysocí úředníci a senátoři císařem velitele excubitorů Justina a přivedli jej do kathismy, tj. císařské lóže, aby jej představili lidu a armádě. Zde se mu dostalo poměrně příznivého přijetí, pouze scholariové jeho volbu odmítli, avšak nebyli schopni zabránit jeho korunovaci patriarchou Janem. Komorníci konečně přinesli císařské roucho, které si Justinus oblékl, pak přijal císařský diadém, kopí a štít, načež byl pozdraven jako basileus. Nyní pronesl svůj první projev, v němž vojákům slíbil dar pěti zlatých nomismat a půl libry stříbra na každého muže.
Toto je oficiální popis volby a korunovace císaře Justina, v němž však některé skutečnosti úplně chybí. Nikde totiž není ani zmínky o intrice Amantiově ani o kandidatuře Theocritově, jehož se Justinus zavázal podporovat. Jestliže by Justinus opravdu využil svého vlivu na excubitores a předal jim Amantiovy peníze, je stěží myslitelné, aby Theocritovo jméno nebylo provoláno v aréně. Kdyby se však Justinus peníze ponechal a chtěl se sám stát císaře, což by bylo i přirozené, proč nepadlo ani jeho jméno. Vše ukazuje na to, že Justinus a jeho přátelé měli vše chladně vykalkulováno. Věděli totiž, že nemohou počítat s hlasy scholariů, a kdyby jej tedy v aréně navrhli, nemusel by být jako jejich kandidát vůbec přijat. Kdyby však jeho jméno zmínili úctyhodní senátoři, byla by s jejich podporů daleko snazší překonat odpor scholariů.
Proto v hipodromu navrhovali kandidáty, kteří neměli vůbec žádnou šanci, zatímco Justinovi přátelé děsili senátory asi v tomto smyslu:
„Rychle se musíme na někom shodnout, abychom předešli tomu, že nám bude vládnout a plést se do našich věcí nějaká úplně nevhodná osoba. Ale musíme si vybrat někoho přijatelného pro excubitores a Justinus tyto podmínky splňuje. Není to sice vhodný uchazeč o trůn, ale na druhou stranu je již starý a umírněný.“
Byť tedy někdo v zákulisí intrikoval a tahal za nitky, ujal se Justinus řádně vlády a papeži mohl s klidným svědomím napsat:
„Do čela impéria jsem byl postavem díky přízni Nejsvatější Trojice, volbou nejvyšších ministrů našeho svatého paláce, senátu a konečně volbou armády.“
• Vláda císaře Justina (zdroj)
Justinus usedl na císařský trůn již ve zralém věku šestašedesáti let. Byl to prostý illyrský sedlák původem z vesnice Bederiana nedaleko od Scupi (Skopje, Makedonie) v provincii Dardanie a jeho mateřštinou nebyla řečtina, ale latina. Aby unikl bídě, vydal se jednoho dne pouze s tlumokem a kusem chleba do Konstantinopole, kde se nechal spolu se dvěma svými společníky zapsat do armády. Díky svým fyzickým předpokladům pak rychle služebně postupoval až byl přijat do palácové grady. V isaurských a perských válkách vedených za císaře Anastasia se osvědčil natolik, že byl povýšen a již jako komita excubitorů se proslavil odražením Vitalianova útoku.
Třebaže se stal senátorem, neměl žádné organizační schopnosti a nebyl schopen spravovat záležitosti soukromé, natož řídit stát. Vyznal se pouze ve válečnictví a jinak byl docela nevzdělaný. Říká se dokonce, že neuměl ani psát a že k podpisu dokumentu musel používat podobně jako ostrogótský král Theoderich šablonku. Jakou svoji souložnici si koupil jakousi zajatkyni jménem Lupicina, již nechal po svém nástupu na trůn korunovat augustou pod již přijatelnějším jménem Euphemia. Třebaže tento rolnický synek udělal takovou kariéru, na svoji rodnou ves nezapomněl stejně jako na své příbuzné. Jeho sestra, manželka jistého Sabbatia, bydlela v sousední vesnici jménem Tauresium a měla dvě děti – Petra Sabbatia a Vigilantii. Svého staršího synovec Petra přijal pod svoji ochranu a dopřál mu výborného vzdělání. Mladík však nechtěl používat své neřímské jméno Petr Sabbatius, a proto při adopci Justinem přijal příhodněji znějící Justinianus. (Vesnice Tauresium je nyní [1923] známa pod jménem Taor. Justinián ji později nechal obehnat hradbou ve tvaru obdélníku s obrannými věžemi v rozích a poručil přejmenovat na Tetrapyrgii. Zdá se, že kromě Justiniána se Justinus postaral i o blaho svých dalších příbuzných. Avšak když je materiálně zabezpečil a poskytl jim vzdělání, museli hrát jeho hru na politickém kolbišti. Např. Vigilantie se provdala za jakéhosi Dulcissima a měla s ním tři děti – pozdějšího císaře Justina, Marcella a Praejectu. Další Justinův bratr, resp. sestra, pak měl tři syny jménem Germanus, Boraides a Justus. Důležitou roli v dějinách sehrál zvláště Germanus. Jeho první manželkou se stala Passara, s níž měl dva syny Justina a Justiniána a dceru Justinu. Druhou manželkou mu pak byla ostrogótská princezna Matasuntha, s níž zplodil Germana. Podle Jana Malalase byl dalším Justiniánovým příbuzným Marcianus. Předpokládá se, že může být totožný s Justinem, synem Germanovým, konzulem roku 540, neboť na jeho konzulském dyptichonu je uvedeno jeho plné jméno Fl. Mar. Petr. Theodor. Valent. Rust. Boraide. Germ. Iust., přičemž Marc. by mohlo znamenat právě Marcianus.)
Hlavním úkolem právě zvoleného císaře Justina bylo zbavit se konkurentů a lidí, představujících potenciální nebezpečí. Amantiua a Theocrita tak poslal na popraviště a tři další ztrestal smrtí nebo exilem. (Marcellinus líčí Amantia jako manichejce, kdežto Procopius tvrdí, že proti němu neměli nic konkrétního a že pouze urážlivě mluvil o patriarchovi. Jan Malalas se zase zmiňuje o demonstraci proti Amantiovi a Marinovi v chrámu Hagia Sophia.) Na druhou stranu vzbouřenec Vitalianus, jenž tak třásl trůnem pod císařem Anastasiem, si již musel být jist císařovou pravověrností natolik, že se vrátil do vysoké politiky a začal připravovat smíření východní a západní církve. Vitalianovy zásluhy v boji o ortodoxii pak byly oceněny hodností magister militum in praesenti a konzulstvím pro rok 520.
Po těchto drobných personálních změnách již drželi Justinus a jeho lidé moc pevně ve svých rukou – potenciální opozičníci byli potlačeni a příbuzní zemřelého císaře se chovali loajálně. Např. Anastasiův synovec Pompeius dokonce spolupracoval s Justinem a Vitalianem na obnovení církevní jednoty. Práce se také našla pro Anastasiova blízkého spolupracovníka Marina, který se stal roku 519 pretoriánským prefektem Orientu. Jan Malalas tvrdí, že jeho předchůdce v úřadě byl jakýsi Appion (snad v letech 518 – 519), který se vrátil z exilu, kam jej poslal císař Anastasius.
Císař Justinus již nepokračoval v církevní politice svého předchůdce Anastasia, ale již velmi brzy po svém nástupu na trůn přešel na pozici ortodoxie a začali pracovat na urovnání roztržky s Římem datující se do doby vydání Zenonova Henotikonu. O tuto změnu a přijetí závěrů koncilu v Chalcedonu se pak hlavní měrou zasadil jeho synovec Justinián, jenž se o teologické otázky živě zajímal. A byl to právě on, kdo prosadil rozhodné kroky proti východním monofyzitů a vyvolal tak represe, které byly nesrovnatelně tvrdší a systematičtější než ty, k nimž docházelo v průběhu celého 5. století. Justinián byl také muž natolik inteligentní, politicky a sociálně zdatný, že již brzy měl svého starého strýce zcela ve svých rukou, přičemž bylo nepochybné, že to bude právě on, kdo jej jednoho dne na trůnu vystřídá. A jeho mocenský vzestup byl opravdu strmý. Ihned po Justinově korunovaci se stal patriciem, comitou domesticorum a magistrem militum in praesenti. Mnozí k němu kritičtější lidé jej však obviňovali z toho, že násilím odstraňoval vlivné osoby, které mu mohly být politickými konkurenty. Jeho obětí tak prý mohl být jak Amantius, tak jemu mnohem nebezpečnější Vitalianus, jenž byl zabit roku 520 v sedmém měsíci svého konzulátu v části paláce zvané Delphax. Důkazy o tom, že vraždu zinscenoval Justinianus, jak tvrdí Procopius ovšem chybí. Jan Malalas zase dává Vitalianovu smrt do souvislosti s krvavými nepokoji v konstantinopolských ulicích a v hipodromu vyvolanými cirkovými démy Modrých a Zelených.
Po Vitalianově vraždě byla vůdčí role Justiniánova v politickém životě impéria již zcela zřejmá a pocty se začaly jen hrnout. Ku příležitosti své volby konzulem pro rok 521 potěšil lid velkolepými hrami, které jej přišly na 288.000 solidů, tj. 18.000 £ v cenách z roku 1923, později znamení svých nezpochybnitelných nároků na trůn přijal titul nobilissimus. Zajímavé však je, že nebyl jmenován caesarem, což by mu zabezpečilo druhé nejvyšší postavení v říši ihned po císaři. Že by snad Justinus přece jenom trochu žárlil na svého ambiciózního synovce, jehož kariéra se tak slibně vyvíjela?
Již před svým nástupem na trůn si Justinián snažil zabezpečit nejenom podporu církve, ale i jednoho cirkového dému, a protože císař Anastasius favorizoval Zelené, bylo celkem logické, že se přikloní ke konkurenčním Modrým a že je začne protěžovat. S tím se ale nespokojil a šel ještě děle. V každém cirkovém společenství totiž existovalo jakési „tvrdé jádro“, jež představovalo vyslovenou pohromou pro veřejný pořádek. (Procopius říká, že příslušníci cirkových démů chodili ve zvláštním oblečení se širokými rukávy pevně obemykajícími zápěstí a v podobných kalhotách a botách jako Hunové. Nechávali si narůst vousy nebo kníry a holili si pouze přední část hlavy, kdežto vlasy rostoucí na zadní části nosili dlouhé. V noci se pak sdružovali do band a olupovali lidi na ulici.) Justinián začal totiž výtržníky strany Modrých využívat ve svůj prospěch, obdarovával je penězi a výnosnými úřady a především je chránil před rukou zákona. Není proto divu, že jejich drzost rostla a že za Justinovy vlády nejenom Konstantinopol, ale i jiná velká města Východu zažila krvavé nepokoje a vzpoury proti autoritě státu, na jejichž vyvolávání měli Modří lví podíl. Násilnosti pak vyvrcholily roku 524 vysloveným skandálem, když jisté vážené muže Modří zavraždili přímo v chrámu Boží moudrosti. Justinián by samozřejmě i nyní vše zametl pod koberec, bohužel byl nemocný a celá záležitost se dostala před císaře Justina, kterého jeho rádci již přesvědčili, že je nezbytně nutné proti „nepřátelům společnosti“ tvrdě zasáhnout. A městský prefekt Theodotus Colocynthius postupoval pravdu rázně, když spořádaným konstantinopolský občanům dopřál pohled na to, jak jsou vrazi a lupiči věšeni, upalováni nebo stínáni. (Podle Jana Malalase byly tehdy také zakázány všechny veřejná vystoupení a profesionální „tanečnice“ byly z celého Orientu vykázány, přičemž výjimku dostala pouze Alexandrie.)
Když se ale Justinián proti všem předpokladům uzdravil, dal Theodotovi okamžitě svoji nelibost najevo tím, že jej zbavil úřadu a deportoval do Jeruzaléma. Přesto tato tvrdá lekce zřejmě Modré ukáznila, neboť v posledních letech vlády císaře Justina už byl všude klid. (Procopius tvrdí, že prefekt i někteří jeho přátele byly mučením donuceni k přiznání, že mluvili proti Justiniánovi. Ale kvestor Proclus se postavil na jejich stranu a prokázal, že neudělali nic, za co by si zasloužili smrt. Podle Jana Malalase prý zase Justinův hněv vzbudila ta skutečnost, že Theodotus nechal popravit i jednoho bohatého senátora, aniž to s ním konzultoval. Jan z Nikia zase uvádí, že zatkl císařova synovce. Procopius a Malalas se pak shodují na tom, že v Jeruzalému se Theodotus ukryl, protože si myslel, že jeho život je v ohrožení. V úřadu jej vystřídal Theodorus Têganistes.)
Význam císaře Justina spočívá v tom, že již na samém počátku své vlády urovnal spory s papežem a západní církví a uvedl do vysoké politiky a připravil k samostatné vládě svého synovce Justiniána. Kromě něho byl nejvlivnějším mužem u dvora kvestor Proclus, čestný a neúplatný, jehož srovnávali s Aristidem (jeden z deseti řeckých velitelů v bitvě proti Peršanům u Marathonu). S výjimkou roku 527, kdy vypukla válka s Persií, a roku 526 – 527, kdy hrozil konflikt s ostrogótskou Itálií, se římské impérium těšilo za Justina z míru a prosperity. Na jaře roku 527 však císař onemocněl tak těžce, že byl nucen vyhovět senátorům, kteří žádali, aby přibral Justiniána ke spoluvládě jako augusta. Vlastní korunovační akt pak provedl patriarcha dne 4. 5. ve velkém trikliniu císařského paláce již v Justinově nepřítomnosti, přičemž následující ceremoniály probíhaly za přítomnosti císařské gardy v sále Delphax a ne v hipodromu, jak bylo obvyklé. Císař Justinus pak bojoval o život ještě několik měsíců až do 1. 8. roku 527, kdy podlehl zánětu, který se začal šířit z místa na noze, kde byl kdysi zraněn nepřátelským šípem. (→527)
• Další velký vpád barbarů na území impéria (zdroj)
V roce, kdy se vlády ujal císař Iustinus I., opět vpadla na říšské území masa invazorů. Historik Prokopios sice uvádí, že ke vpádu Antů mělo dojít v době, kdy se vlády ujal Iustinianus, strýc Germana, krátce předtím jmenovaného vrchním velitelem v Thrákii. Nový magister militum per Thracias Germanus se s nájezdníky utkal a nepřátelské vojsko rozdrtil. Germanus však nepochybně nebyl Iustinianův synovec, ale bratranec a k útoku Antů nejspíš došlo na počátku vlády Iustina I., který byl skutečným strýcem vítězného vojevůdce; tento Germanus sice zplodil v manželství s dědičkou ostrogótské dynastie Amalů Matasuinthou (vnučkou Theodericha Velikého) stejnojmenného syna, tedy Iustinianova synovce, ten se však narodil až po otcově náhlé smrti roku 550.
Tento vpád, k němuž došlo patrně roku 518, podnikli Antové, velká větev slovanských kmenů, které právě na počátku 6. století dorazily ve velké migraci ze svých původních sídel východně od Karpat k Dunaji a k Černému moři. Tito Antové, v jejichž čele snad stála gótsko–alanská nobilita, se usadili v širých oblastech mezi Dněstrem a Dněprem, na rozdíl od druhé hlavní skupiny Slovanů Sklavinů, jak je nazývají dobové latinské i řecké prameny, kteří postupně migrovali na západ a jihozápad ke střednímu a dolnímu toku Dunaje. Antové a o něco později i Sklavini začali záhy podnikat v symbióze se zkušenými bulharskými nájezdníky loupeživé výpravy na římská území.
Tento velký vpád roku však pro ně skončil špatně – shora uvedený císařův synovec Germanus nepřátelskou hordu v bitvě zcela vyhladil a získal tak dle Prokopia mezi barbary nehynoucí respekt.
• Pronásledování monofyzitů za Justinovy vlády, synoda v Konstantinopoli (zdroj)
Na začátku své vlády řešil císař Justinus problém vyplývající ze sporů o přirozenost Krista. Má se postavit na stranu ortodoxních věřících, kteří tvrdí, že Kristus má podstatu lidskou i Boží, anebo na stranu monofyzitů a zastávat názor, že v Kristovi splynuly podstata lidská a Boží v podstatu jedinou, a to Boží? Každé z možností měla i své výhody, i svá negativa. V prvém případě by totiž dosáhl usmíření s Římem a celou západní církví avšak za cenu náboženských konfliktů na Východě. Kdyby se však postavil na stranu monofyzitů, pak by byla daní za náboženský smír na Východě roztržka se Západem. Vůdčím duchem při řešení tohoto těžkého dilematu pak byl Vitalianus, konstantinopolský patriarcha Jan, ale především jeho synovec Justinianus, který vždy projevoval o teologické otázky živý zájem.
Rozhodnutí těchto předních mužů nakonec bylo jednoznačné – nehledě na politické důsledky ustoupí impérium od politiky císařů Zenona a Anastasia a usmíří se s Římem. Tento nový církevní trend započal církevní synodou v Konstantinopoli svolanou na rok 518, kdy se shromáždění biskupové postavili na pozici ortodoxie a sesadili své monofyzitické kolegy z jejich stolců. Jedná malá potíž však přetrvávala, neboť papež a císař se nemohli shodnout v názoru na konstantinopolského patriarchu Acacia, a tak zatímco římský biskup požadoval vymazání jeho jména ze seznamu pravověrných (diptychonu), císař to odmítal, neboť nechtěl takovou jeho pohanu připustit. (V lednu poslal papež na jednání vlastní delegaci biskupů, přičemž diákon Dioscuros popsal celou cestu po via Egnatia, její přijetí u desátého milníku od Konstantinopole Vitalianem, Pompeiem a Justiniánem a mnoha dalšími předními osobami a audienci u císaře, která proběhla v přítomnosti senátu.) (→519)

Itálie
• Narození dědice ostrogótského trůnu
Někdy v letech 516 – 518 se následníkovi ostrogótského trůnu Eutharichovi a jeho manželce Amalaswinthě, dceři krále Theodericha, narodil syn a dědic trůnu Athalarich.


Severní Afrika
• Fulgentius opět v exilu!
Ariánský vandalský král Thrasamund už měl plné zuby agitace katolického biskupa Fulgentia z Ruspe, a proto ho po třech letech vrátil do jeho sardinského vyhnanství. Návrat mu byl povolen až roku 523.


Durynsko
• Narození sv. Radegundy
V hlavním městě durynského království Erfurtu se králi Berthacharovi narodila dcera Radegunda. Po porážce Durynků Franky roku 531 byla odvedena do zajetí, aby se později stala manželkou franského krále Chlothara I. a nakonec světicí.



A.D. 519


Římská říše
• Konec akakiánského schizmatu
Na výzvu císaře Justina I. a jeho synovce Justiniána poslal papeže Hormisda do Konstantinopole delegaci v čele s diákonem Dioscorem. Tento alexandrijský Řek neměl o ničem diskutovat, ale jenom přednést tvrdé požadavky Říma: chce–li císař urovnat roztržku, musí odsoudit konstantinopolského patriarchu Akakia, jeho kacířské nástupce a východní heretické preláty – tzn. všechny východní biskupy, kteří byli ve funkcích po roce 484 – včetně císařů Zenona a Anastasia. Justinus se nakonec podvolil a uznal papežská dogmata a římskou církev za nejvyšší instanci, zavrhl kompromisní edikt Henotikon císaře Zenona, distancoval se od exkomunikovaného konstantinopolského patriarchy Akkakia, jenž Henotikon vypracoval, a souhlasil i s požadavek vyškrtnout jeho jméno z posvátných knih. Roztržka tedy byla urovnána a na Zelený čtvrtek (28. 3.) se nešťastný konstantinopolský patriarcha podvolil Římu a podepsal v přítomnosti císaře, senátu a duchovenstva papežský libellus. (Dogmatické spory byly vyvolány tím, že císař Zenon se snažil najít kompromis mezi ortodoxií a monofyzitismem, který vyznávalo velkého množství jeho poddaných, a proto v zájmu církevního smíru vydal roku 482 k monofyzitům vstřícný edikt Henotikon zformulovaný patriarchou Akakiem. Římská církev však Henotikon odsoudila a Akakia exkomunikovala. K rozkolu také přispěly spory římského papeže a konstantinopolského patriarchy o první místo v hierarchii čtyř hlavních biskupů celé církve, tzv. patriarchů. Zvláště silně se při urovnávání sporů angažoval ke katolickému kléru velmi vstřícný ariánský vládce Itálie král Theoderich, z druhé strany přispěl k náboženskému smíření Justinův synovec Justinián.)
• Opatření proti monofyzitům
Konstantinopol nyní proti monofyzitům tvrdě zakročila a zahájila represe, která trvaly až do začátku 30. let. Nebyly však zaměřeny proti laikům, ale pouze proti kněžím a řeholníkům, přičemž k pronásledování docházelo hlavně v Sýrii a Palestině, zatímco v Egyptě měli monofyzité tak obrovskou početní převahu, že zde byli naprosto v bezpečí. Tak např. čelný ideolog monofyzitismu a chráněnec císaře Anastasia antiochijský biskup Severus byl sesazen, vyhnán a nahrazen ortodoxním Pavlem „Židem“ (519 – 521). Ten podle Jana z Efesu začal okamžitě od heretiků čistit kostely a kláštery, vyháněl kněze, mnichy i jeptišky, kteří prchali pod ochranu alexandrijského patriarchy Timothea II. Pavlův nástupce Eufrasios postupoval již mírněji, ale v roce 526 padl za oběť velkému zemětřesení. I vojáci museli podepsat ortodoxní vyznání viry, v opačném případě přišli o „příděly“ či „dávky“ (tj. příděly potravin?, o žold?)
Nová církevní politika impéria se nesetkala jenom s kladným přijetím a leckde císař Justinus narazil na odpor – např. biskup města Thessaloniky (Soluň, Řecko) odmítl papežský libellus podepsat. Císař jako pragmatický voják tedy trochu ubral plyn a po roce 520 byl již snášenlivější. Kompromis hledala i skupina mnichů, která přišla počátkem roku do Konstantinopole ze Skythie Minor (Dobrudža, Rumunsko). Na svoji stranu získali magistra militum praesentalis Vitaliana, který v Malé Skýtii dlouho pobýval, přičemž jeden z mnichů byl i jeho příbuzný, a navrhli kompromisní formulaci, že „jeden ze Sv. Trojice trpěl na kříži“, což bylo prakticky totožné s dodatkem, který roku 512 vtělil do liturgického hymnu Trisagion císař Anastasius a který jej málem stál trůn. Třebaže okamžitě byli napadeni a exkomunikováni ortodoxními mnichy, kteří byli ještě papežštějšími než papež, zaujala jejich doktrína Justiniána, který je poslal do Říma k papeži Hormisdovi. Ten na jejich návrhy zpočátku nereagoval, pak je však odsoudil.
• Pronásledování monofyzitů za Justinovy vlády (zdroj)
Na začátku své vlády řešil císař Justinus problém vyplývající ze sporů o přirozenost Krista. Má se postavit na stranu ortodoxních věřících, kteří tvrdí, že Kristus má podstatu lidskou i Boží, anebo na stranu monofyzitů a zastávat názor, že v Kristovi splynuly podstata lidská a Boží v podstatu jedinou, a to Boží? Každé z možností měla i své výhody, i svá negativa. V prvém případě by totiž dosáhl usmíření s Římem a celou západní církví avšak za cenu náboženských konfliktů na Východě. Kdyby se však postavil na stranu monofyzitů, pak by byla daní za náboženský smír na Východě roztržka se Západem. Vůdčím duchem při řešení tohoto těžkého dilematu pak byl Vitalianus, konstantinopolský patriarcha Jan, ale především jeho synovec Justinianus, který vždy projevoval o teologické otázky živý zájem.
Rozhodnutí těchto předních mužů nakonec bylo jednoznačné – nehledě na politické důsledky ustoupí impérium od politiky císařů Zenona a Anastasia a usmíří se s Římem. Tento nový církevní trend započal církevní synodou v Konstantinopoli svolanou na rok 518, kdy se shromáždění biskupové postavili na pozici ortodoxie a sesadili své monofyzitické kolegy z jejich stolců. Jedná malá potíž však přetrvávala, neboť papež a císař se nemohli shodnout v názoru na konstantinopolského patriarchu Acacia, a tak zatímco římský biskup požadoval vymazání jeho jména ze seznamu pravověrných (diptychonu), císař to odmítal, neboť nechtěl takovou jeho pohanu připustit. (V lednu poslal papež na jednání vlastní delegaci biskupů, přičemž diákon Dioscuros popsal celou cestu po via Egnatia, její přijetí u desátého milníku od Konstantinopole Vitalianem, Pompeiem a Justinianem a mnoha dalšími předními osobami a audienci u císaře, která proběhla v přítomnosti senátu.)
Ale Hormisdas byl neoblomný a donutil jej ustoupit, takže v dubnu roku 519 poslal patriarcha Jan do Říma memorandum, v němž proklel (anathemizoval) Acacia a všechny ty, kdo jeho církevní politiku zastávali, přičemž neopomenul zdůraznit, že „katolická víra byla vždy pro jeho stolec nedotknutelná“. Jména pěti patriarchů – Acacia, Fravitta, Euphemia, Macedonia a Timothea – a dvou císařů – Zenona a Anastasia – pak byla ymazána z diptychonu konstantinopolské církve. Vítěznému papeži nyní již nezbývalo nic jiného než připomenout císaři, že by se měl zasadit i o „ nápravu“ antiochijské a alexandrijské církve. „Náprava“ však znamenala represe a císař s jejich zahájením opravdu neváhal.
Nejpřednější ze všech monofyzitických biskupů Severus z Antiochie (Antakya, Turecko) byl vyhnán z města a na padesát dalších donuceno k odchodu do exilu včetně Juliana z Halicarnassu, Petra z Apameie a Tomáše z Darasu. Kacířská řeholní společenství v Sýrii pak byla rozprášena a jejich kláštery uzavřeny. Když se „heretici“ stavěli na odpor, byli uvězněni anebo rovnou zmasakrováni. Ale ani tato extrémní opatření nebyla schopna „vyrvat kacířství i s kořeny“, neboť v Egyptě, Sýrii, Palestině i v mezopotámských pouštích vytrvávali monofyzité ve své víře s nadějí, že se dočkají lepších časů. Severus samotný pak žil celkem klidně v Alexandrii. (→529)


Itálie
• Eutharich uznán Theoderichovým nástupcem
Král Theoderich chtěl nastolit dobré vztahy s novou vládnoucí garniturou v Konstantinopoli a Justinus nebyl proti. Císař tedy roku 519 jmenoval Theoderichova zetě Eutharicha jako vůbec prvého Góta konzulem a adoptoval jej jako svého „syna ve zbrani“, čímž jej uznal Theoderichovým nástupcem.


Franská říše
• Svatba v královské rodině
Franský král Chlodomer se oženil s burgundskou princeznou Guntheukou.


Čechy
• Germáni odcházejí…
V prvních dvou desetiletích 6. století odešla z Čech nejméně ve dvou vlnách do dnešního Rakouska a Bavorska podstatná část místního germánského obyvatelstva a především prakticky veškerá aristokracie, takže zbývající Germáni nebyli pro slovanskou expanzi překážkou. Další zdroj uvádí: „Začátkem 6. století odešli Markomané z Čech a přestěhovali se do Bavorska (proto Bajuwaren, tj. „Příchozí z Bohemie“). Jejich opuštěná sídla obsadili Langobardi a přicházeli již i Češi.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Ostatní“