Dějiny středověku v letech 570 - 579

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Dějiny středověku v letech 570 - 579

Příspěvek od kacermiroslav »

Dějiny středověku v letech 570 – 579
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky, obrázky: kacermiroslav


Rok 570

Franská říše
Útok Langobardů
Italští Langobardé neomezili své vojenské akce pouze na Apeninský poloostrov, ale z obsazených italských provincií pronikli dále na západ a roku 570/571 úspěšně napadli Burgundsko krále Gunthramna. Zasahující franská armáda pod velením patricia Amata (Amatus) byla poražena a útočníci se bezpečně vrátili i s lupem. Na podzim roku 570/571/572 se langobardští nájezdníci objevili již podruhé a pronikli až k Embrunu. Nyní to však již neměli tak lehké, protože u Mustiae–Calmes narazili na nejschopnějšího franského generála 6. století Eunia Mummola, syna galorománského hraběte z Auxerre, který je v bitvě porazil. Neznámo kdy se uskutečnil ještě jejich třetí vpád, při němž Mummolus opět osvědčil své vojevůdcovské kvality. I Gunthramnův bratr austrasijský král Sigibert I. se snažil svoje území (Provence, Akvitánii, Auvergne) proti podobným útokům zabezpečit, a proto podnikl ve spojení s císařem Justinem proti Langobardům větší počet válečných tažení.
Útok Langobardů
Poté někteří z langobardských vévodů napadli se silnými armádami Galii. A Hospitius, muž Boží, přebývající v klášteře v Nice, předvídal díky Duchu Svatému jejich invazi již dávno předtím a předpovídal občanům toho města všechny pohromy, které jim hrozí. Byl to člověk nejvyšší zdrženlivosti a chvályhodného způsobu života, který svazoval své tělo železnými řetězi, odíval se do kozích kůží a jedl pouze chléb s několika datlemi. Ale ve dnech půstu se živil jenom kořínky egyptských bylin, potravou to poustevníků, které mu darovali jistí kupci. A Pán považoval za vhodné, aby udělal ty velké a znamenité věci, které jsou popsány v knihách ctihodného muže Řehoře, biskupa z Toursu. Tento svatý muž pak předpověděl příchod Langobardů těmito slovy: „Langobardé“, řekl, „přijdou do Galie a zpustoší sedm měst, protože špatnost lidí narostla do obrovských rozměrů v očích Našeho Pána. Všichni křivě přísahají, křivě přísahají, loupí a vždy jsou hotovi k vraždě. Žádné spravedlnosti v nich není, desátky nedávají, chudáky nezaopatřují jídlem, nahé neodívají a cizince pohostinně nepřijímají. A proto dopadne taková rána na tyto lidi.“ Svým mnichům také radil, když říkal: „Odejděte z těchto míst a vezměte si s sebou vše, co máte, protože zřím, že ten národ, jak jsem předpověděl, se již blíží. A když říkali: „Neopustíme tě, nejsvětější Otče“, tak jim odpovědel: „Neobávejte se o mě, neboť oni mi sice ublíží, ale nepřivodí mi smrt“. [Podle Maria z Avenches došlo k invazi Langobardu okamžitě po Alboinově útoku na Itálii, tzn. roku 569. A evidentě nebyla vojensky úspěšná, protože autor uvádí, že mnoho langobardských zajatců bylo prodáno do otroctví. Ve skutečnosti k invazi nemohlo dojít před rokem 570.]
A když mniši odešli, tak armáda Langobardů ničíce na svém tažení vše kolem sebe přitáhla ke klášteru toho svatého muže. A on se jim ukázal malým oknem ve své věži. Ale když chodili kolem ní a hledali nějaký vstup, jímž by mohli proniknout dovnitř, tak nenašli ale vůbec ničeho. Dva z nich pak vylezli na střechu a odkryli ji. A když jej uviděli svázaného řetězy a oděného v kozích kůžích, tak řekli: „To jistě zločinec, který se dopustil vraždy, a proto byl uvržen do těchto pout.“ A když přivolali tlumočníka a ten se ho zeptal jakého zlého skutku se dopustil, že je takto za trest svázán, tak prohlásil, že je vrahem vinným všemi zločiny. A když pak jeden z těch Langobardů vytáhl meč, aby mu usekl hlavu, tak jeho pravá ruka rázem zmrtvěla, zastavila se v nápřahu a nemohla být spušětna zpět. A tak upustil svůj meč, který spadl na zem. Když to jeho společníci uviděli, tak začali křičet a naléhat na světce, aby jim milostivě sdělil, co by měli udělat. Ten pak udělal znamení kříže a uzdravil jím odumřelou ruku. A ten uzdravený Langobard byl tímto způsoben přiveden k víře v Krista a hned udělán knězem a pak mnichem, přičemž zůstal na onom místě až do konce svého života ve službách Bohu. A když blahoslavený Hospitius promluvil slovo Boží k Langobardům, tak dva jejich vévodové, kteří ho uctivě vyslechli, se vrátili do své země, a to živi a zdrávi, zatímco ti, jenž jeho slovy pohrdli, uboze zahynuli v té samé Provence. A zatímco Langobardové ničili Galii, tak Amatus, patricius Provence a poddaný Gunthraniho, krále Franků, přivedl armádu proti nim. Jakmile však bitva začala, tak uprchl a byl zabit. A Langobardé zabili tolik Burgundů, že jich nebylo ani možno spočítat, načež se vrátili do Itálie obtíženi nezměrnou kořistí.
Když odešli, tak Eunius, zvaný Mummulus, byl vyzván králem, aby získal čest svému patriciátu. A když Langobardové opět napadli Galii a dostali se až k Mustiascalmes (Moutiers, department Basses Alpes), které leží poblíž města Ebredunum (Embrun), tak se Mummmulus pohnul se svojí armádou a vydal se tam s Burgundy. A když Langobardové byli obklopeni jeho armádou ze všech stran a stromy poraženy tak, aby jim zahradily průchod po křivolakých lesních stezkách, vyřítil se na ně, mnoho jich pobil, mnohých se zmocnil a poslal Gunthramovi, svému králi. A Langobardové, když se všechny tyto věci staly, se vrátili do Itálie.
Později Sasové, kteří přišli s Langobardy do Itálie, pronikli do Galie, rozbili si svůj tábor na území Regia u vily Stablo (Establon poblíž Moutiers) a slídíce po vilách okolních měst brali kořist, odvlékali zajatce a vše obraceli v prach. Když se to dozvěděl Mummulus, napadl je se svojí armádou a zabíjel je tak dlouho, dokud noc tomu neudělala přítrž. Narazil totiž na lidi neznalé a nechápající ničeho, s čím by se mohli setkat. Když ale nastalo ráno, Sasové svoji armádu znovu sešikovali a s odvahou se připravovali k boji. Pak ale prostřednictvím poslů uzavřeli mír, Mummulovi odevzdali dary, veškerou kořist a zajatce zanechali na místě a vrátili se do Itálie.
Poté, co Sasové přišli do Itálie, začali plánovat, že se se svými manželkami, dětmi a veškerým majetekem vrátí zpět do Galie, kde budou přijati králem Sigispertem a s jeho pomocí se vrátí do své rodné země. Je totiž jisté, že tito Sasové přišli do Itálie i se svými manželkami a dětmi, aby se zde usadili. Když ale pak nebyli ochotni poslouchat rozkazy Langobardů, kteří jim nedovolovali žít podle jejich vlastních zákonů, rozhodli se vrátit zpět do své země. Než se dostali do Galie, vytvořili dvě vojska. A zatímco prvé vstoupilo do země přes město Nicea (Nice), táhlo druhé přes Ebredunum, to je tou samou cestou, co o rok dříve. A protože právě byl čas žní, žali obilí, mlátili jej, jedli ho a dávali ho i jako potravu svým zvířatům, kradli stáda a ani se nezdržovali pálením. Když přišli k řece Rhodanus (Rhôna), který museli překročit, pokud chtěli dosáhnout království krále Sigisperta, narazili na Mummula v čele obrovského množství lidí. Když jej uviděli, velmi se vylekali a dali mu velký počet zlatých mincí, aby je propustil a umožnil jim přejít Rhodanus. A zatímco pokračovali ke králi Sigispertovi, oklamali svým jednáním po cestě mnoho lidí, když jim prodávali mosazné pruty obarvené tak – a já sám nevím, jak to udělali –, že vypadaly jako prokázané a ověřené zlato. [Řehoř z Toursu říká, že se to stalo ve městě Arvernum (Clermontu) až k tomu došlo na jaře. Pak tam ale zase nesedí to zralé obilí, pokud ovšem Sasové neputovali Galií až do následujícího jara.] A mnoho těch, kdo naletěli na tento podvod a dávali zlato a dostávali mosaz, se stalo úplnými chudáky. A když konečně přišli ke králi Sigispertovi, tak ten jim povolil vrátit se do těch míst, které předtím opustili.
Smrt královny Arnegundy
Vdova po franském králi Chlotharovi I. královna Aregunda zemřela a pohřbena byla v pařížském opatství Saint–Denis i se všemi svými krásnými šperky, kterými tak dráždila své obávané snachy „neustrijskou vlčici“ Fredegundu a „austrasijskou lvici“ Brunhildu.
Přírůstek do Sigibertovy rodiny
Roku 570/571 se austrasijskému králi Sigibertovi I. a jeho manželce Brunhildě narodil syn Childebert II.



Římská říše a Orient
Boje na římsko–perském pomezí
Perští vazalové arabští Lákšímovci (Lachmovci) podnikali pod šejkem Amrem (Amr III. ibn Hind Mudrit al-Hijara, 554-569) nájezdy do syrské pohraničí, třebaže jim to mírová římsko–perská smlouva z roku 562 zakazovala. Římské území naopak bránili arabští Ghassánovci, kteří roku 569 pod velením fylarchy (barbarského krále) Mundhíra (al-Mundhir III ibn al-Haritha, 569-581) Amra porazili a zabili. Následujícího roku byl poražen i jeho bratr a nástupce Kabus (Qaboos ibn Hind, 569-577).
Narození Proroka Muhammada
Dne 19. 4. 570/20. 4. 570/571 se v Mekce narodil Kasim Muhammad (Velebený) ibn Abdulah, pozdější Prorok. Pocházel z rodu Kurajšovců (Žraloci) a po smrti otce vyrůstal u svého strýce.
Narození Proroka Muhammada
Buď roku 570 či podle některých badatelů o něco později (snad roku 580) se ve městě Mekka ležící v oblasti Hidžázu narodil zakladatel islámu Muhammad. Podle muslimské tradice to mělo být v tzv. roce Slona, což je označení, jehož se v oázách Hidžázu používalo pro rok, kdy Mekku obléhal etiopský místodržící Abraha, vládnoucí v jižní Arábii a hodlající prý zničit i svatyni Ka´bu. V jeho vojsku byli také sloni, obyvatelům Hidžázu do té doby neznámí. Správné vročení roku slona do éry našeho letopočtu není úplně jisté. Pravděpodobné je, že to bylo zhruba 53 let před začátkem hidžry (před rokem 622), jak tvrdí egyptský historik al–Kalkašandí (tedy v roce 570), kdy ještě Etiopané nebyli ve vládě nad jižní Arábií vystřídáni Peršany (roku 575).
Jeho otec Abdalláh z kmene Kurajšovců, sídlícího v Mekce zhruba od konce 5. století, potomek zdejší kupecké rodiny z rodu Hášimovců, zemřel před Muhammadovým narozením, matka Ámina z rodu Zuhrovců pocházela též z kupeckých předků. Malého Muhammada jako chůva vychovávala beduínky Hálima, kterou si velmi oblíbil. V 6 letech se vrátil zpátky do Mekky a podléhal nyní autoritě svého děda Abd al–Muttaliba, který byl hlavou rodu Hášimovců. Po al–Muttalibově smrti se chlapce ujal jeho stých Abú Tálib. V tradici svého rodu se Muhammad posléze stal vůdcem obchodních karavan a obchodníkem a když se skutečně osvědčil, svěřila mu své zboží bohatá vdova Chadídža, k níž vstoupil do služby jako čtyřiadvacetiletý. Později se stala jeho první a dlouho jedinou manželkou. Porodila mu šest dětí, z nichž přežily pouze čtyři dcery. Přijal však do svého domu také svého bratrance Alího, jehož osud je počátkem a příčinou prvního rozkolu v muslimské ummě.


Perská říše
Jemen vazalem Persie [570 – 572]
(¬562) Obrovskou, ale z větší neplodnou Arábii obývalo po celá staletí obrovské množství svobodných a divokých arabských kmenů podřizujících se každý pouze svému náčelníkovi. A tito domorodí náčelníci jen zřídkakdy byli schopni rozšířit svoji vládu nad větším množstvím obyvatelstva žijícím tak roztroušeně. A ani žádné cizí mocnosti nebyly schopny na delší dobu ujařmit tyto syny Ismaelovy.
Až počátkem 6. století [525] Habešané z Auxumu (Etiopie), tito křesťané, „kteří se značně pozdvihli nad úroveň afrických barbarů svým náboženstvím a svým stálým stykem s Římem“, připojili ke své říši velkou část Arábii Felix (Jemen), které vládli nejdříve ze svého hlavního města a pak prostřednictvím svých místodržících, jejichž závislost na habešském negušovi byla ovšem spíše formální.
Když Jemen zachvátila velká vzpoura, vyslal etiopský neguš svého vysoce postaveného člověkem jménem Abraha, aby ji potlačil a obnovil autoritu jeho země v této oblasti. Avšak když se Abraha stal pánem země, přijal královskou korunu a do všech důležitých měst dosadil své stoupence. Všude pak postavil křesťanské kostely a zvláště jeden obzvláště nádherný v městě Saná. A než zemřel, předal vládu svému synovi Jaksoumovi. Vznik křesťanského státu na Arabském poloostrově samozřejmě naplňoval krále Chosroea obavami, neboť kdyby se soupeření s císařem přeneslo i do této oblasti, jistě by Habešané sympatizovali s jeho nepřáteli Římany. Na druhou stranu císař Justinián expanzi Habešanů přivítal a navázal přátelské styky nejenom s nimi, ale i s jejich kolonisty v Jemenu.
Chosroes se nyní rozhodl využít míru z roku 562 a zlomit moc Habešanů v Arábii. A kdyby se mu opravdu podařilo vyhnat tyto odvážné Afričany a asijské půdy, jistě by si tím získal vděčnost těch nespočetných arabských kmenů z pouště, rozšířil by vliv své země až ke břehům Arabského zálivu, zničil by důležitý opěrný bod Římanů v jihozápadní Asii a znepokojoval by je po celé délce jejich východní hranice. Ale král by se jistě k vojenskému zásahu v tak daleké oblasti nikdy neodhodlal, kdyby se na něj neobrátil s žádostí o pomoc jistý potomek starých homeritských (jemenských) králů Saif, syn Dsu–Jezmův.
Poté, co se Abraha chopil moci, oženil se s jeho matkou a ponechal si jej na svém dvoře. Malý Saif pak dospíval, přičemž považoval Abrahu za vlastního otce. Jednoho dne jej však Masrouk, Jaksoumův následníkem a biologický Abrahův syn, urazil tak těžce, že odešel do Persie a žádal Chosroea, aby jej znovu dosadil na trůn jeho homeritských předků. Jeho krajané totiž prý velmi trpí pod jhem svých habešských utiskovatelů a jen čekají na signál ke vzpouře, aby si vybojovali svobodu. Stačilo by pak poslat po moři jen několik tisíc vojáků, vylodit se v Adenu, vyvolat povstání a pak společně s Homerity zničit anebo vyhnat Habešany.
Chosroeovi se pak tento nápad zalíbil natolik, že okamžitě přistoupil k jeho realizaci [570 – 572, viděl jsem i rok 568]. Shromáždil flotilu, nalodil na ni určité množství vojáků a poslal je pod Saifovým velením Perským zálivem a pak kolem jižního pobřeží Arábie do Adenu, kde se k nim opravdu připojilo velké množství Homeritů. Třebaže následné boje popisují pouze různá romantická vyprávění, jejich výsledek nesporně bylo vyhnání okupantů z území Jemenu, který pak Peršané předali Saifovi, aby zde vládl jako jejich vazal.
Toto politické uspořádání však nepřetrvalo dlouho, neboť již za krátkou dobu [574] zavraždili Saifa jeho osobní strážci. Chosroes poté svěřil vládu nad Homerity jistému svému důstojníkovi, který však již obdržel obvyklý titul marzpana, čímž se nelišil od správců ostatních perských provincií. A tak by se mohlo zdát, že se Homerité vlastně neosvobodili, ale svým povstáním pouze docílili změny svých pánů. Na druhou stranu vláda snášenlivých perských pohanů pro ně byla jistě přijatelnější než pronásledování ze strany bigotních etiopských křesťanů.
Jemen vazalem Persie [570 – 572]
Perskému králi Husravovi se poštěstilo založit pěknou perskou kolonii v Jemenu v jižní Arábii. Tam byl velmi starý stát, jehož panovník jednou přijal židovskou víru: Když se později začalo do země vkrádat křesťanství a zakotvilo v městě Nedžránu, došlo ke střetnutí obou věr. Jemenský král přepadl Nedžrán a dal několik stovek lidí naházet do jam, v nichž hořely ohně. Ještě Muhammad v Koránu připomíná toto pronásledování. Jeden z křesťanů se prý zachránil a přišel k etiopskému králi, ukázal mu ohořelé evangelium a prosil ho o pomoc. Král dostal od Římanů lodi, přeplavil vojsko do Arábie, krále jemenského přemohl a zřídil tam kolonii. Historie etiopského čili habešského panství v jižní Arábii není nic zvláště utěšeného; spory byly mezi Etiopy a domorodci, guvernéři byli na sebe řevniví a bojovali spolu, také časové určení není nikde v pořádku. Proslavenou osobou té doby byl Abraha Ploskonosý, místokrál, který si vládl podle svého, negúse, krále Habeše, neposlouchal, ale udělal všelicos dobrého pro zemi. Dal opravit hráz, která byla hlavní podmínkou pro zavodnění země (o jejím protržení mluví Muhammad v Koráně) a dal zbudovat nádherný křesťanský chrám v městě Saná. Poutní místa byla vždycky plna konkurenční řevnivosti; jakýsi muž z Mekky se vypravil do Jemenu, vykonal v chrámě tělesnou potřebu a odkvapil do vlasti. Abraha se rozhodl potupu pomstít a vypravil se k Mekce s vojskem, v němž byli i sloni, třináct, dva nebo jeden.
Výprava dopadla špatně. Bůh zázrakem zahnal Etiopy, kteří byli napadeni hejnem ptáků, ti házeli po nich kaménky, které způsobili neštovice, jak se o tom v Koráně zmiňuje prorok. Ten rok nazvali Arabové rokem slona a v něm se prý narodil Muhammad; svědomití letopisci vypočetli, že to bylo z neděla na pondělí 20. dubna 571. Abraha se brzy nato rozžehnal se životem a jeho nástupci utiskovali své poddané, takže se jihoarabský velmož Saif obrátil na římského císaře se žádostí, aby vzal Jemen sám pod svou moc. Ale císař odmítl a Saif se obrátil na Husrava. Padl na kolena před jeho trůnem a řekl:
„Králi, havrani nám vzali naši zemi!“
„Kteří? Habešští či indičtí?“ tázal se Husrav.
„Habešští! Přicházím k tobě, abys mi pomohl a vyhnal je. Pak bude moje země tvou, protože jsi nám milejší než oni!“
„Tvá země je příliš daleko od naší, je chudá, jsou tam jen ovce a velbloudi, netoužím po ní. Nevydám na ni žádné perské vojsko!“ rozhodl král.
Pak dal Saifovi deset tisíc dirhamů a nádherný šat. Hned před palácem rozdal Saif peníze otrokům a dětem. Král se tomu podivil a usoudil, že na tom člověku něco je. Dal si ho znovu zavolat.
„Tak zacházíš s darem královským, že je rozhazuješ mezi lidi?“ řekl.
„A co mám dělat s tím, co mi král dal?“ Hory mé země jsou ze samého zlata a stříbra!“
Husrav mu přikázal, aby u něho zůstal, že si celou věc nechá projít hlavou. Svolal radu a tázal se, co soudí o tom člověku a jeho úmyslech. Jeden hodnostář řekl:
„Králi, v tvých vězeních jsou lidé v poutech a čekají na popravu. Nechtěl bys mu je dát? Když zahynou, bude splněn tvůj rozsudek. Když dobudou země, rozmnoží tvou říši!“
Král s moudrou radou souhlasil a poručil zjistit, kolik je trestanců ve vězeních. Napočítali jich osm set. Pak dal král vybrat důstojníka, který by se ujal velení: stal se jím obstárlý rytíř Vahriz. Se Saifem a kriminálníky ho poslal na osmi lodích do Jemenu. Cestou mořská bouře dvě lodi potopila, takže u Adenu přestálo šest set lidí. Abrahův syn Masrúk se vypravil proti nim, ale domorodci Peršany posílili a Etiopové byli poraženi a vyhnáni. Vahriz vjel do Saná; brána města musela být zbourána, aby mohl vjet se vztyčeným praporem. Na rozkaz Husravův dosadil za krále Saifa. Nový panovník se Etiopům krutě mstil, pronásledoval je, zabíjel nebo zotročoval. Z některých udělal své strážce a ti ho zanedlouho ubili. Jeden Etiop začal provozovat mstivou hrůzovládu mezi domorodci. Husrav vyslal do Jemenu znovu Vahrize s vojskem, Vahriz všechny Etiopy vyhubil a stal se guvernérem nové kolonie. To se stalo jistě před rokem 572, protože si římští vyslanci stěžovali na perský zákrok v Jemenu toho roku krátce před vypuknutím nové války s Persií.


Itálie
Vévoda Zotto se ujímá vlády nad Beneventem
Langobardi se již pevně uchytili na jihu Itálie, kde založili vévodství Benevento pod vládou vévody Zotta.
• Patriarcha Probinus zemřel v Aquilei poté, co vládl církvi jeden rok. Kněz Helias (Eliáš) byl ustanoven nad církví.


Bavorsko
Narození královny Theodolindy
Kolem roku 570 se vévodovi Garibaldovi I. a jeho třetí manželce královně Walderadě narodila princezna Theodolinda, pozdější langobardská královna.


Hispánie
Král Leovigild napadl říšská území na Pyrenejském poloostrově
Vizigótský král Leovigild zahájil svůj boj za obnovení autority královské moci nad celým územím Pyrenejského poloostrova a v letech 570 – 571 napadl města Malagu a Medinu Sidonii nacházející pod pravomocí císaře Justina II. První z nich vyplenil a druhé obsadil.
Král Leovigild napadl říšská území na Pyrenejském poloostrově
Jan z Biclary popisuje, jak král Leovigild překvapive vrátil své království sužované četnými vzpourami do jeho původních hranic. Své první válečné tažení uskutečnil do Bætiky na jihu Pyrenejského poloostrova, která pro své velké bohatství byla již od časů Teudisových cílem vizigótské agrese. A dobytí této provincie bylo zejména potřebné právě nyní, co v Hispánii vznikla východořímská provincie. Vizigóti totiž potřebovali upevnit své hranice s Římany, resp. zatlačit je co nejdále k pobřeží Středozemního moře, a znovu se na jejich úkor zmocnit bohatého údolí řeky Guadalquiviru. Leovigild pak měl vše toto na zřeteli, když roku 570 využil zaneprázdnění východních Římanů jejich problémy v Evropě, Asii a v Africe a zahájil svůj první velký útok proti jejich území Římanův Hispánii, když napadl Bazu a Malagu. Nevíme však, zda jen pokračoval ve válce zahájené již jeho předchůdcem Atanagildem, anebo šlo o jeho originální válečný plán. Jeho strategickým záměrem pak bylo přerušit starou římskou silnici Via Augustu a rozštěpit tak nepřátelské území na dvě poloviny. Zpustošil tehdy bastetánské kraje v okolí Bazy a Malagy a odrazil římský protiútok. Máme povícero důvodů se domnívat, že město Baza mu padlo do rukou, což by však i znamenalo, že dobyl i Guadix. Vizigóti na této výpravě pak získali i obrovskou kořist.
Změna na svébském trůně
Na trůn hispánských Svébů nastoupil král Miro II.


Británie
Smrt Gildase Moudrého
Kolem roku 570 zemřel v klášteře na ostrově Hout mnich Gildas Moudrý, autor spisu „O pádu a dobytí Británie“ (De excidio et conquestu Britanniae), v němž popisuje dějiny země pod vládou Římanů a vášnivě odsuzuje pětici současných králů pro jejich nepravosti. Podle zdroje #2 je Gildas autorem díla „Stručný přehled o dějinách Anglie od dobytí Římem“, v němž oslavil vítězství na Mons Badonicu. Tím částečně dokázal pravdivost hrdinských činů rytířů kulatého stolu, třebaže krále Artuše vysloveně nezmiňuje.
Smrt Gildase Moudrého
Podle irských análů zemřel v roce 569 nebo 570 mnich Gildas Moudrý.


Čechy
• Avaři přitáhli na Moravu a do Čech


Severní Afrika
Vzpoura berberského náčelníka Garmula
Roku 569 se vzbouřil berberský náčelník Garmul. Zabil pretoriánského prefekta Afriky a následujících dvou letech ještě dva římské magistry militum. Pak byl opět nastolen mír.

Rok 571
Franská říše
Útok Langobardů
Italští Langobardi neomezili své vojenské akce pouze na Apeninský poloostrov, ale z obsazených italských provincií pronikli dále na západ a roku 570/571 úspěšně napadli Burgundsko krále Gunthramna. Zasahující franská armáda pod velením patricia Amata (Amatus) byla poražena a útočníci se bezpečně vrátili i s lupem. Na podzim roku 570/571/572 se langobardští nájezdníci objevili již podruhé a pronikli až k Embrunu. Nyní to však již neměli tak lehké, protože u Mustiae–Calmes narazili na nejschopnějšího franského generála 6. století Eunia Mummola, syna galorománského hraběte z Auxerre, který je v bitvě porazil. Neznámo kdy se uskutečnil ještě jejich třetí vpád, při němž Mummolus opět osvědčil své vojevůdcovské kvality. I Gunthramnův bratr austrasijský král Sigibert I. se snažil svoje území (Provence, Akvitánii, Auvergne) proti podobným útokům zabezpečit, a proto podnikl ve spojení s císařem Justinem proti Langobardům větší počet válečných tažení.
Útok Langobardů
Poté někteří z langobardských vévodů napadli se silnými armádami Galii. A Hospitius, muž Boží, přebývající v klášteře v Nice, předvídal díky Duchu Svatému jejich invazi již dávno předtím a předpovídal občanům toho města všechny pohromy, které jim hrozí. Byl to člověk nejvyšší zdrženlivosti a chvályhodného způsobu života, který svazoval své tělo železnými řetězi, odíval se do kozích kůží a jedl pouze chléb s několika datlemi. Ale ve dnech půstu se živil jenom kořínky egyptských bylin, potravou to poustevníků, které mu darovali jistí kupci. A Pán považoval za vhodné, aby udělal ty velké a znamenité věci, které jsou popsány v knihách ctihodného muže Řehoře, biskupa z Toursu. Tento svatý muž pak předpověděl příchod Langobardů těmito slovy: „Langobardé“, řekl, „přijdou do Galie a zpustoší sedm měst, protože špatnost lidí narostla do obrovských rozměrů v očích Našeho Pána. Všichni křivě přísahají, křivě přísahají, loupí a vždy jsou hotovi k vraždě. Žádné spravedlnosti v nich není, desátky nedávají, chudáky nezaopatřují jídlem, nahé neodívají a cizince pohostinně nepřijímají. A proto dopadne taková rána na tyto lidi.“ Svým mnichům také radil, když říkal: „Odejděte z těchto míst a vezměte si s sebou vše, co máte, protože zřím, že ten národ, jak jsem předpověděl, se již blíží. A když říkali: „Neopustíme tě, nejsvětější Otče“, tak jim odpovědel: „Neobávejte se o mě, neboť oni mi sice ublíží, ale nepřivodí mi smrt“. [Podle Maria z Avenches došlo k invazi Langobardu okamžitě po Alboinově útoku na Itálii, tzn. roku 569. A evidentě nebyla vojensky úspěšná, protože autor uvádí, že mnoho langobardských zajatců bylo prodáno do otroctví. Ve skutečnosti k invazi nemohlo dojít před rokem 570.]
A když mniši odešli, tak armáda Langobardů ničíce na svém tažení vše kolem sebe přitáhla ke klášteru toho svatého muže. A on se jim ukázal malým oknem ve své věži. Ale když chodili kolem ní a hledali nějaký vstup, jímž by mohli proniknout dovnitř, tak nenašli ale vůbec ničeho. Dva z nich pak vylezli na střechu a odkryli ji. A když jej uviděli svázaného řetězy a oděného v kozích kůžích, tak řekli: „To jistě zločinec, který se dopustil vraždy, a proto byl uvržen do těchto pout.“ A když přivolali tlumočníka a ten se ho zeptal jakého zlého skutku se dopustil, že je takto za trest svázán, tak prohlásil, že je vrahem vinným všemi zločiny. A když pak jeden z těch Langobardů vytáhl meč, aby mu usekl hlavu, tak jeho pravá ruka rázem zmrtvěla, zastavila se v nápřahu a nemohla být spušětna zpět. A tak upustil svůj meč, který spadl na zem. Když to jeho společníci uviděli, tak začali křičet a naléhat na světce, aby jim milostivě sdělil, co by měli udělat. Ten pak udělal znamení kříže a uzdravil jím odumřelou ruku. A ten uzdravený Langobard byl tímto způsoben přiveden k víře v Krista a hned udělán knězem a pak mnichem, přičemž zůstal na onom místě až do konce svého života ve službách Bohu. A když blahoslavený Hospitius promluvil slovo Boží k Langobardům, tak dva jejich vévodové, kteří ho uctivě vyslechli, se vrátili do své země, a to živi a zdrávi, zatímco ti, jenž jeho slovy pohrdli, uboze zahynuli v té samé Provence. A zatímco Langobardové ničili Galii, tak Amatus, patricius Provence a poddaný Gunthraniho, krále Franků, přivedl armádu proti nim. Jakmile však bitva začala, tak uprchl a byl zabit. A Langobardé zabili tolik Burgundů, že jich nebylo ani možno spočítat, načež se vrátili do Itálie obtíženi nezměrnou kořistí.
Když odešli, tak Eunius, zvaný Mummulus, byl vyzván králem, aby získal čest svému patriciátu. A když Langobardové opět napadli Galii a dostali se až k Mustiascalmes (Moutiers, department Basses Alpes), které leží poblíž města Ebredunum (Embrun), tak se Mummmulus pohnul se svojí armádou a vydal se tam s Burgundy. A když Langobardové byli obklopeni jeho armádou ze všech stran a stromy poraženy tak, aby jim zahradily průchod po křivolakých lesních stezkách, vyřítil se na ně, mnoho jich pobil, mnohých se zmocnil a poslal Gunthramovi, svému králi. A Langobardové, když se všechny tyto věci staly, se vrátili do Itálie.
Později Sasové, kteří přišli s Langobardy do Itálie, pronikli do Galie, rozbili si svůj tábor na území Regia u vily Stablo (Establon poblíž Moutiers) a slídíce po vilách okolních měst brali kořist, odvlékali zajatce a vše obraceli v prach. Když se to dozvěděl Mummulus, napadl je se svojí armádou a zabíjel je tak dlouho, dokud noc tomu neudělala přítrž. Narazil totiž na lidi neznalé a nechápající ničeho, s čím by se mohli setkat. Když ale nastalo ráno, Sasové svoji armádu znovu sešikovali a s odvahou se připravovali k boji. Pak ale prostřednictvím poslů uzavřeli mír, Mummulovi odevzdali dary, veškerou kořist a zajatce zanechali na místě a vrátili se do Itálie.
Poté, co Sasové přišli do Itálie, začali plánovat, že se se svými manželkami, dětmi a veškerým majetekem vrátí zpět do Galie, kde budou přijati králem Sigispertem a s jeho pomocí se vrátí do své rodné země. Je totiž jisté, že tito Sasové přišli do Itálie i se svými manželkami a dětmi, aby se zde usadili. Když ale pak nebyli ochotni poslouchat rozkazy Langobardů, kteří jim nedovolovali žít podle jejich vlastních zákonů, rozhodli se vrátit zpět do své země. Než se dostali do Galie, vytvořili dvě vojska. A zatímco prvé vstoupilo do země přes město Nicea (Nice), táhlo druhé přes Ebredunum, to je tou samou cestou, co o rok dříve. A protože právě byl čas žní, žali obilí, mlátili jej, jedli ho a dávali ho i jako potravu svým zvířatům, kradli stáda a ani se nezdržovali pálením. Když přišli k řece Rhodanus (Rhôna), který museli překročit, pokud chtěli dosáhnout království krále Sigisperta, narazili na Mummula v čele obrovského množství lidí. Když jej uviděli, velmi se vylekali a dali mu velký počet zlatých mincí, aby je propustil a umožnil jim přejít Rhodanus. A zatímco pokračovali ke králi Sigispertovi, oklamali svým jednáním po cestě mnoho lidí, když jim prodávali mosazné pruty obarvené tak – a já sám nevím, jak to udělali –, že vypadaly jako prokázané a ověřené zlato. [Řehoř z Toursu říká, že se to stalo ve městě Arvernum (Clermontu) až k tomu došlo na jaře. Pak tam ale zase nesedí to zralé obilí, pokud ovšem Sasové neputovali Galií až do následujícího jara.] A mnoho těch, kdo naletěli na tento podvod a dávali zlato a dostávali mosaz, se stalo úplnými chudáky. A když konečně přišli ke králi Sigispertovi, tak ten jim povolil vrátit se do těch míst, které předtím opustili.
Narození krále Childeberta
Roku 570/571 se Sigibertovi I. a jeho manželce Brunhildě narodil syn Childebert II.
Říši zasáhla epidemie moru
Franskou říši pustošila epidemie moru: „Když potom přišla ona morová rána, zahynulo v celém tom kraji takové množství lidí, že se ani nedá spočítat, kolik tisíc jich pomřelo. Vždyť se už nakonec nedostávalo rakví a prken, takže jich do jedné jámy pochovávali deset i více najednou. Jen v bazilice svatého Petra napočítali kterési neděle tři sta mrtvých těl.“


Itálie
Zotto povládne Beneventu
První vévoda Langobardů v Beneventu se jmenoval Zotto a vládl zde dvacet let [zřejmě 571 – 591].


Římská říše a Orient
Turečtí poslové již podruhé v Konstantinopoli, schyluje se k další válce s Persií
Vojenská expedice tureckého chána Diza–bula z roku 569/570 proti perské říši nemohla být úspěšná, neboť již roku 571 žádali Turci naléhavě císaře Justina, aby vypověděl padesátiletý mír s Persií a spojil se s nimi k jednomu velikému útoku na nepřítele, jenž současně napaden ze dvou stran jistě bude rozdrcen…
Schyluje se k další válce s Persií
Třebaže císař nedal turecké delegaci žádnou konkrétní odpověď, přesto obnovil alianci s Diza–bulem a začal o válce s Persií vážně uvažovat. A bylo více důvodů, proč opět pozvednout zbraně proti perskému králi Chosroeovi… Za ostudný tribut totiž Justinus především považoval peníze vyplácené Persii na základě mírové dohody z roku 562. Když pak ze stejného důvodu odepřel „podporu“ Arabům žijících pod perskou vládou přiznanou jim svým předchůdcem císařem Justiniánem, tak jenom vyvolal válku mezi arabskými spojenci Říma a Persie. Justinovu averzi vůči perskému králi pak vzbuzovaly jeho úspěchy v západní Arábii, které jej přesvědčily o nutnosti těsné spolupráce s velkým křesťanským královstvím Habešanů. Také středoasijští Turci mu nabízeli své přátelství a vyzývali jej ke společnému útoku proti perskému nepříteli a kromě toho nesnášenlivá náboženská politika perských guvernérů vehnala arménské křesťany do dalšího povstání s cílem vybojovat si větší náboženskou a politickou svobodu. Příznivou skutečností také bylo, že Chosroes, tento „velký král“, již dosáhl velmi pokročilého věku a zdálo se, že jeho síly již ochabují, protože všem svým nedávným expedicím nikdy nevelel osobně, ale svěřil je svým generálům. A po zvážení všech těchto skutečností porušil roku 572 císař Justinus mír uzavřený teprve před deseti roky a znovu počal starý zápas.
Narození Proroka Muhammada
Dne 19. 4. 570/20. 4. 570/571 se v Mekce narodil Kasim Muhammad (Velebený) ibn Abdulah, pozdější Prorok. Pocházel z rodu Kurajšovců (Žraloci) a po smrti otce vyrůstal u svého strýce.


Perská říše
Povstání v Arménii
Arméni žijící pod perskou nadvládou (Persarmeni) povstali pod vedením Vardana Mamikoneana poté, co perský marzapan (místodržící) Surena zabil Vardanovi bratra Manuela, arménskému patriarchovi (katholikovi) obsadil palác a v Dvinu přes jeho protesty vystavěl zoroastrovský ohňový chrám. K císaři Justinovi II. pak vyslali poselstvo a nabídli mu, že se stanou jeho poddanými, aby mohli svobodně vyznávat své křesťanské náboženství. Císař jejich nabídku přijal a perskému králi Chosroeovi odpověděl, že je jako křesťany přece nemohl odmítnout. Třebaže byl Surena zabit a palác i ohňový chrám lehly popelem, povstání skončilo neúspěšně a katholikos i Vardan museli uprchnout do Konstantinopole. Protože ani obdobné povstání v Iberii (Gruzii) nedopadlo lépe, spojil se císař Justinus II. se středoasijskými Turky a příštího roku vyhlásil Peršanům válku.
Jemen vazalem Persie [570 – 572]
(¬562) Obrovskou, ale z větší neplodnou Arábii obývalo po celá staletí obrovské množství svobodných a divokých arabských kmenů podřizujících se každý pouze svému náčelníkovi. A tito domorodí náčelníci jen zřídkakdy byli schopni rozšířit svoji vládu nad větším množstvím obyvatelstva žijícím tak roztroušeně. A ani žádné cizí mocnosti nebyly schopny na delší dobu ujařmit tyto syny Ismaelovy.
Až počátkem 6. století [525] Habešané z Auxumu (Etiopie), tito křesťané, „kteří se značně pozdvihli nad úroveň afrických barbarů svým náboženstvím a svým stálým stykem s Římem“, připojili ke své říši velkou část Arábii Felix (Jemen), které vládli nejdříve ze svého hlavního města a pak prostřednictvím svých místodržících, jejichž závislost na habešském negušovi byla ovšem spíše formální.
Když Jemen zachvátila velká vzpoura, vyslal etiopský neguš svého vysoce postaveného člověkem jménem Abraha, aby ji potlačil a obnovil autoritu jeho země v této oblasti. Avšak když se Abraha stal pánem země, přijal královskou korunu a do všech důležitých měst dosadil své stoupence. Všude pak postavil křesťanské kostely a zvláště jeden obzvláště nádherný v městě Saná. A než zemřel, předal vládu svému synovi Jaksoumovi. Vznik křesťanského státu na Arabském poloostrově samozřejmě naplňoval krále Chosroea obavami, neboť kdyby se soupeření s císařem přeneslo i do této oblasti, jistě by Habešané sympatizovali s jeho nepřáteli Římany. Na druhou stranu císař Justinián expanzi Habešanů přivítal a navázal přátelské styky nejenom s nimi, ale i s jejich kolonisty v Jemenu.
Chosroes se nyní rozhodl využít míru z roku 562 a zlomit moc Habešanů v Arábii. A kdyby se mu opravdu podařilo vyhnat tyto odvážné Afričany a asijské půdy, jistě by si tím získal vděčnost těch nespočetných arabských kmenů z pouště, rozšířil by vliv své země až ke břehům Arabského zálivu, zničil by důležitý opěrný bod Římanů v jihozápadní Asii a znepokojoval by je po celé délce jejich východní hranice. Ale král by se jistě k vojenskému zásahu v tak daleké oblasti nikdy neodhodlal, kdyby se na něj neobrátil s žádostí o pomoc jistý potomek starých homeritských (jemenských) králů Saif, syn Dsu–Jezmův.
Poté, co se Abraha chopil moci, oženil se s jeho matkou a ponechal si jej na svém dvoře. Malý Saif pak dospíval, přičemž považoval Abrahu za vlastního otce. Jednoho dne jej však Masrouk, Jaksoumův následníkem a biologický Abrahův syn, urazil tak těžce, že odešel do Persie a žádal Chosroea, aby jej znovu dosadil na trůn jeho homeritských předků. Jeho krajané totiž prý velmi trpí pod jhem svých habešských utiskovatelů a jen čekají na signál ke vzpouře, aby si vybojovali svobodu. Stačilo by pak poslat po moři jen několik tisíc vojáků, vylodit se v Adenu, vyvolat povstání a pak společně s Homerity zničit anebo vyhnat Habešany.
Chosroeovi se pak tento nápad zalíbil natolik, že okamžitě přistoupil k jeho realizaci [570 – 572, viděl jsem i rok 568]. Shromáždil flotilu, nalodil na ni určité množství vojáků a poslal je pod Saifovým velením Perským zálivem a pak kolem jižního pobřeží Arábie do Adenu, kde se k nim opravdu připojilo velké množství Homeritů. Třebaže následné boje popisují pouze různá romantická vyprávění, jejich výsledek nesporně bylo vyhnání okupantů z území Jemenu, který pak Peršané předali Saifovi, aby zde vládl jako jejich vazal.
Toto politické uspořádání však nepřetrvalo dlouho, neboť již za krátkou dobu [574] zavraždili Saifa jeho osobní strážci. Chosroes poté svěřil vládu nad Homerity jistému svému důstojníkovi, který však již obdržel obvyklý titul marzpana, čímž se nelišil od správců ostatních perských provincií. A tak by se mohlo zdát, že se Homerité vlastně neosvobodili, ale svým povstáním pouze docílili změny svých pánů. Na druhou stranu vláda snášenlivých perských pohanů pro ně byla jistě přijatelnější než pronásledování ze strany bigotních etiopských křesťanů.
Jemen vazalem Persie [570 – 572]
Perskému králi Husravovi se poštěstilo založit pěknou perskou kolonii v Jemenu v jižní Arábii. Tam byl velmi starý stát, jehož panovník jednou přijal židovskou víru: Když se později začalo do země vkrádat křesťanství a zakotvilo v městě Nedžránu, došlo ke střetnutí obou věr. Jemenský král přepadl Nedžrán a dal několik stovek lidí naházet do jam, v nichž hořely ohně. Ještě Muhammad v Koránu připomíná toto pronásledování. Jeden z křesťanů se prý zachránil a přišel k etiopskému králi, ukázal mu ohořelé evangelium a prosil ho o pomoc. Král dostal od Římanů lodi, přeplavil vojsko do Arábie, krále jemenského přemohl a zřídil tam kolonii. Historie etiopského čili habešského panství v jižní Arábii není nic zvláště utěšeného; spory byly mezi Etiopy a domorodci, guvernéři byli na sebe řevniví a bojovali spolu, také časové určení není nikde v pořádku. Proslavenou osobou té doby byl Abraha Ploskonosý, místokrál, který si vládl podle svého, negúse, krále Habeše, neposlouchal, ale udělal všelicos dobrého pro zemi. Dal opravit hráz, která byla hlavní podmínkou pro zavodnění země (o jejím protržení mluví Muhammad v Koráně) a dal zbudovat nádherný křesťanský chrám v městě Saná. Poutní místa byla vždycky plna konkurenční řevnivosti; jakýsi muž z Mekky se vypravil do Jemenu, vykonal v chrámě tělesnou potřebu a odkvapil do vlasti. Abraha se rozhodl potupu pomstít a vypravil se k Mekce s vojskem, v němž byli i sloni, třináct, dva nebo jeden.
Výprava dopadla špatně. Bůh zázrakem zahnal Etiopy, kteří byli napadeni hejnem ptáků, ti házeli po nich kaménky, které způsobili neštovice, jak se o tom v Koráně zmiňuje prorok. Ten rok nazvali Arabové rokem slona a v něm se prý narodil Muhammad; svědomití letopisci vypočetli, že to bylo z neděla na pondělí 20. dubna 571. Abraha se brzy nato rozžehnal se životem a jeho nástupci utiskovali své poddané, takže se jihoarabský velmož Saif obrátil na římského císaře se žádostí, aby vzal Jemen sám pod svou moc. Ale císař odmítl a Saif se obrátil na Husrava. Padl na kolena před jeho trůnem a řekl:
„Králi, havrani nám vzali naši zemi!“
„Kteří? Habešští či indičtí?“ tázal se Husrav.
„Habešští! Přicházím k tobě, abys mi pomohl a vyhnal je. Pak bude moje země tvou, protože jsi nám milejší než oni!“
„Tvá země je příliš daleko od naší, je chudá, jsou tam jen ovce a velbloudi, netoužím po ní. Nevydám na ni žádné perské vojsko!“ rozhodl král.
Pak dal Saifovi deset tisíc dirhamů a nádherný šat. Hned před palácem rozdal Saif peníze otrokům a dětem. Král se tomu podivil a usoudil, že na tom člověku něco je. Dal si ho znovu zavolat.
„Tak zacházíš s darem královským, že je rozhazuješ mezi lidi?“ řekl.
„A co mám dělat s tím, co mi král dal?“ Hory mé země jsou ze samého zlata a stříbra!“
Husrav mu přikázal, aby u něho zůstal, že si celou věc nechá projít hlavou. Svolal radu a tázal se, co soudí o tom člověku a jeho úmyslech. Jeden hodnostář řekl:
„Králi, v tvých vězeních jsou lidé v poutech a čekají na popravu. Nechtěl bys mu je dát? Když zahynou, bude splněn tvůj rozsudek. Když dobudou země, rozmnoží tvou říši!“
Král s moudrou radou souhlasil a poručil zjistit, kolik je trestanců ve vězeních. Napočítali jich osm set. Pak dal král vybrat důstojníka, který by se ujal velení: stal se jím obstárlý rytíř Vahriz. Se Saifem a kriminálníky ho poslal na osmi lodích do Jemenu. Cestou mořská bouře dvě lodi potopila, takže u Adenu přestálo šest set lidí. Abrahův syn Masrúk se vypravil proti nim, ale domorodci Peršany posílili a Etiopové byli poraženi a vyhnáni. Vahriz vjel do Saná; brána města musela být zbourána, aby mohl vjet se vztyčeným praporem. Na rozkaz Husravův dosadil za krále Saifa. Nový panovník se Etiopům krutě mstil, pronásledoval je, zabíjel nebo zotročoval. Z některých udělal své strážce a ti ho zanedlouho ubili. Jeden Etiop začal provozovat mstivou hrůzovládu mezi domorodci. Husrav vyslal do Jemenu znovu Vahrize s vojskem, Vahriz všechny Etiopy vyhubil a stal se guvernérem nové kolonie. To se stalo jistě před rokem 572, protože si římští vyslanci stěžovali na perský zákrok v Jemenu toho roku krátce před vypuknutím nové války s Persií.


Hispánie
Král Leovigild bojuje proti Římanům
Vizigótský král Leovigild zahájil svůj boj za obnovení autority královské moci nad celým územím Pyrenejského poloostrova a v letech 570 – 571 napadl města Malagu a Medinu Sidonii, nacházející pod pravomocí císaře Justina II. První z nich vyplenil a druhé obsadil. V důsledku smrti svého bratr a spoluvládce Liuvi I. (Leuva) v prosinci 571/lednu 572 získal pod kontrolu i galskou Septimánii, čímž se stal se jediným vizigótským králem.
Král Leovigild bojuje proti Římanům
Následujícího roku se Gótové soustředili na západní části římských držav na Pyrenejském poloostrově. Král Leovigild roku 571 překvapivě dobyl silně opevněnou Medinu Sidonii (Asidona), jež ležela na staré římské silnici z Algecirasu do Sevilly a byla jakýmsi úhelným kamenem celého římského limesu na západě poloostrova. Jan z Biclary nás pak informuje, že tomu dopomohla zrada jakéhosi Framidanea, zřejmě římského správce tohoto města.
Když si Leovigild dobytím Mediny Sidonie zabezpečil záda, věnoval se již naplno vzpouře bætické aristokracie, jejíž hlavní opěrný bod v silně opevněné Córdobě dobyl roku 572. Ale ve stejnou dobu vypuklo v okolí města ozbrojené povstání rolníků, při jehož potlačování si Leovigild podrobil „mnoho měst a pevností“. K dalšímu takovému povstání pak došlo roku 577 v Oróspedě. Není zřejmé, zda Córdobčané byli spojenci vzbouřených rolníků, ale pravděpodobnější je, že vesničané pouze využili vzpoury blízkého velkého města k tomu, aby povstali a setřásli jak nadvládu Córdoby, tak ústřední gótské vlády. Leovigild jim však nedal šanci a povstalce rozdrtil.

Severní Afrika
Revolta Berberů
Roku 569 se vzbouřil berberský náčelník Garmul, zabil pretoriánského prefekta Afriky a následujících dvou letech ještě dva římské magistry militum, než byl opět nastolen mír.


Británie
Postup Germánů do hloubi britských ostrovů
Gildas Moudrý tvrdí, že mír vydobytý králem Artušem u Mons Badonicum trval až do jeho časů [psáno cca roku 545], tedy padesát let let po bitvě [499 nebo 500, zcela určitě v letech 490 – 503], kdy existovalo pět britských království, jimž vládli zlí „tyrani“[Dumnonia, Dyfed, Powys, Gwyned, Gwent?]. Jak však dokládají odkryté hřbitovy, germánští vetřelci po celou tu dobu vytrvale postupovali dál do vnitrozemí, vzhůru údolím Temže, na západ z Východní Anglie a na sever z Wessexu. Anglosaská kronika uvádí, že v padesátých letech 6. století postoupili Sasové z Wessexu do Wiltshiru; v roce 571 uchvátili rozsáhlý úsek jižní části střední Anglie; roku 577 zvítězili v rozhodující bitvě u Dyrhamu (hrabství Gloucester), a získali tak Gloucester, Cirencester a Bath.
Naposledy upravil(a) kacermiroslav dne 20/2/2012, 15:31, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 572

Franská říše
Útok Langobardů
Na podzim roku 570/571/572 zaútočili italští Langobardi již podruhé na franskou říši a pronikli až k Embrunu. U Mustiae–Calmes však narazili na nejschopnějšího franského generála 6. století Eunia Mummola, syna galorománského hraběte z Auxerre, který je v bitvě porazil. Neznámo kdy uskutečnili ještě svůj třetí vpád, při němž mohl Mummolus opět osvědčit své vojevůdcovské kvality. I Gunthramnův bratr austrasijský král Sigibert I. se snažil svoje území (Provence, Akvitánii, Auvergne) proti podobným útokům zabezpečit, a proto podnikl ve spojení s císařem Justinem proti Langobardům větší počet válečných tažení.
Útok Langobardů
Poté někteří z langobardských vévodů napadli se silnými armádami Galii. A Hospitius, muž Boží, přebývající v klášteře v Nice, předvídal díky Duchu Svatému jejich invazi již dávno předtím a předpovídal občanům toho města všechny pohromy, které jim hrozí. Byl to člověk nejvyšší zdrženlivosti a chvályhodného způsobu života, který svazoval své tělo železnými řetězi, odíval se do kozích kůží a jedl pouze chléb s několika datlemi. Ale ve dnech půstu se živil jenom kořínky egyptských bylin, potravou to poustevníků, které mu darovali jistí kupci. A Pán považoval za vhodné, aby udělal ty velké a znamenité věci, které jsou popsány v knihách ctihodného muže Řehoře, biskupa z Toursu. Tento svatý muž pak předpověděl příchod Langobardů těmito slovy: „Langobardé“, řekl, „přijdou do Galie a zpustoší sedm měst, protože špatnost lidí narostla do obrovských rozměrů v očích Našeho Pána. Všichni křivě přísahají, křivě přísahají, loupí a vždy jsou hotovi k vraždě. Žádné spravedlnosti v nich není, desátky nedávají, chudáky nezaopatřují jídlem, nahé neodívají a cizince pohostinně nepřijímají. A proto dopadne taková rána na tyto lidi.“ Svým mnichům také radil, když říkal: „Odejděte z těchto míst a vezměte si s sebou vše, co máte, protože zřím, že ten národ, jak jsem předpověděl, se již blíží. A když říkali: „Neopustíme tě, nejsvětější Otče“, tak jim odpovědel: „Neobávejte se o mě, neboť oni mi sice ublíží, ale nepřivodí mi smrt“. [Podle Maria z Avenches došlo k invazi Langobardu okamžitě po Alboinově útoku na Itálii, tzn. roku 569. A evidentě nebyla vojensky úspěšná, protože autor uvádí, že mnoho langobardských zajatců bylo prodáno do otroctví. Ve skutečnosti k invazi nemohlo dojít před rokem 570.]
A když mniši odešli, tak armáda Langobardů ničíce na svém tažení vše kolem sebe přitáhla ke klášteru toho svatého muže. A on se jim ukázal malým oknem ve své věži. Ale když chodili kolem ní a hledali nějaký vstup, jímž by mohli proniknout dovnitř, tak nenašli ale vůbec ničeho. Dva z nich pak vylezli na střechu a odkryli ji. A když jej uviděli svázaného řetězy a oděného v kozích kůžích, tak řekli: „To jistě zločinec, který se dopustil vraždy, a proto byl uvržen do těchto pout.“ A když přivolali tlumočníka a ten se ho zeptal jakého zlého skutku se dopustil, že je takto za trest svázán, tak prohlásil, že je vrahem vinným všemi zločiny. A když pak jeden z těch Langobardů vytáhl meč, aby mu usekl hlavu, tak jeho pravá ruka rázem zmrtvěla, zastavila se v nápřahu a nemohla být spušětna zpět. A tak upustil svůj meč, který spadl na zem. Když to jeho společníci uviděli, tak začali křičet a naléhat na světce, aby jim milostivě sdělil, co by měli udělat. Ten pak udělal znamení kříže a uzdravil jím odumřelou ruku. A ten uzdravený Langobard byl tímto způsoben přiveden k víře v Krista a hned udělán knězem a pak mnichem, přičemž zůstal na onom místě až do konce svého života ve službách Bohu. A když blahoslavený Hospitius promluvil slovo Boží k Langobardům, tak dva jejich vévodové, kteří ho uctivě vyslechli, se vrátili do své země, a to živi a zdrávi, zatímco ti, jenž jeho slovy pohrdli, uboze zahynuli v té samé Provence. A zatímco Langobardové ničili Galii, tak Amatus, patricius Provence a poddaný Gunthraniho, krále Franků, přivedl armádu proti nim. Jakmile však bitva začala, tak uprchl a byl zabit. A Langobardé zabili tolik Burgundů, že jich nebylo ani možno spočítat, načež se vrátili do Itálie obtíženi nezměrnou kořistí.
Když odešli, tak Eunius, zvaný Mummulus, byl vyzván králem, aby získal čest svému patriciátu. A když Langobardové opět napadli Galii a dostali se až k Mustiascalmes (Moutiers, department Basses Alpes), které leží poblíž města Ebredunum (Embrun), tak se Mummmulus pohnul se svojí armádou a vydal se tam s Burgundy. A když Langobardové byli obklopeni jeho armádou ze všech stran a stromy poraženy tak, aby jim zahradily průchod po křivolakých lesních stezkách, vyřítil se na ně, mnoho jich pobil, mnohých se zmocnil a poslal Gunthramovi, svému králi. A Langobardové, když se všechny tyto věci staly, se vrátili do Itálie.
Později Sasové, kteří přišli s Langobardy do Itálie, pronikli do Galie, rozbili si svůj tábor na území Regia u vily Stablo (Establon poblíž Moutiers) a slídíce po vilách okolních měst brali kořist, odvlékali zajatce a vše obraceli v prach. Když se to dozvěděl Mummulus, napadl je se svojí armádou a zabíjel je tak dlouho, dokud noc tomu neudělala přítrž. Narazil totiž na lidi neznalé a nechápající ničeho, s čím by se mohli setkat. Když ale nastalo ráno, Sasové svoji armádu znovu sešikovali a s odvahou se připravovali k boji. Pak ale prostřednictvím poslů uzavřeli mír, Mummulovi odevzdali dary, veškerou kořist a zajatce zanechali na místě a vrátili se do Itálie.
Poté, co Sasové přišli do Itálie, začali plánovat, že se se svými manželkami, dětmi a veškerým majetekem vrátí zpět do Galie, kde budou přijati králem Sigispertem, s jehož pomocí se vrátí do své rodné země. Je totiž jisté, že tito Sasové přišli do Itálie i se svými manželkami a dětmi, aby se zde usadili. Když ale pak nebyli ochotni poslouchat rozkazy Langobardů, kteří jim nedovolovali žít podle jejich vlastních zákonů, rozhodli se vrátit zpět do své země. Než se dostali do Galie, vytvořili dvě vojska. A zatímco prvé vstoupilo do země přes město Nicea (Nice), táhlo druhé přes Ebredunum, to je tou samou cestou, co o rok dříve. A protože právě byl čas žní, žali obilí, mlátili jej, jedli ho a dávali ho i jako potravu svým zvířatům, kradli stáda a ani se nezdržovali pálením. Když přišli k řece Rhodanus (Rhôna), který museli překročit, pokud chtěli dosáhnout království krále Sigisperta, narazili na Mummula v čele obrovského množství lidí. Když jej uviděli, velmi se vylekali a dali mu velký počet zlatých mincí, aby je propustil a umožnil jim přejít Rhodanus. A zatímco pokračovali ke králi Sigispertovi, oklamali svým jednáním po cestě mnoho lidí, když jim prodávali mosazné pruty obarvené tak – a já sám nevím, jak to udělali –, že vypadaly jako prokázané a ověřené zlato. [Řehoř z Toursu říká, že se to stalo ve městě Arvernum (Clermontu) až k tomu došlo na jaře. Pak tam ale zase nesedí to zralé obilí, pokud ovšem Sasové neputovali Galií až do následujícího jara.] A mnoho těch, kdo naletěli na tento podvod a dávali zlato a dostávali mosaz, se stalo úplnými chudáky. A když konečně přišli ke králi Sigispertovi, tak ten jim povolil vrátit se do těch míst, které předtím opustili.
A když se konečně vrátili zpět do své země, tak ji našli obsazenou Suavi (Svéby) a dalšími národy, jak jsme to již dříve vylíčili. To je rozzuřilo antolik, že se je pokusili vyhnat a zničit. Nicméně Svébové jim nabídli jednu třetinu toho kraje řkouce: „Můžeme žít spolu a přebývat pohromadě beze všech sporů.“ A když k tomu nechtěli dát své svolení, tak jim Svébové nabídli nejdříve jednu polovinu a později dvě třetinys tím, že oni sami si ponechají pouze jednu třetinu země. A když s tím nesouhlasili, tak jim k zemi nabídli ještě všechna stáda dobytka jen aby nezačínali válku. Ale Sasové ani s tím nebyli spokojeni a hotovili se k boji. A dokonce mezi nimi došlo ke sporům o to, jakým způsobem si budou dělit mezi sebe ženy Svébů. Ale vše se zvrtlo a události se vyvinuly jiným způsobem, než si mysleli, protože v bitvě jich bylo zabito na 20.000, zatímco Svébů padlo pouze 480, přičemž a zbytek dobyl vítězství. A šest tisíc Sasů, kteří přežili válku, učinili slib, že si nebudou holit vousy ani stříhat vlasy, dokud nevykonají pomstu na svých svébských nepřátelích. Ale když znovu šli do bitvy, utpěli pouze další hrozivou a zničující porážku. A tak přestali válčit.
Sasům se již v Itálii nelíbí a vrací se domů, konflikt se Šváby
Sasové, kteří roku 568 pronikli s mnoha dalšími barbary do Itálie, se poškorpili s Langobardy, pro vzájemné neshody jim vypověděli spojeneckou smlouvu a někdy v letech 572 – 574 odešli z Apeninského poloostrova s cílem prorazit přes Galii zpět do svých domovů v říši austrasijského krále Sigiberta. Burgundský vévoda krále Gunthramna Mummolus je však porazil a zahnal zpět. Sasové se však nenechali odradit a zkusili to znovu. Protože však jejich cesta na sever byla opět provázena obvyklými loupežemi a násilnostmi, musel je Mummolus opět ukázňovat. Doma je však čekalo překvapení: „A protože králové Chlothachar a Sigibert usadili v té době, kdy Alboin vtrhl do Itálie, na bývalém území Sasů Šváby a jiné národy, napadli Sasové, kteří táhli s Alboinem a za vlády Sigiberta se zase vrátili, tyto kmeny a chtěli je z těch krajů vyhnat a zničit. Švábové jim však nabídli třetinu půdy a řekli: „Můžeme přece spolu žít bez boje.“ Ale Sasové byli na ně rozezleni, protože dříve drželi všechnu půdu sami, a za žádnou cenu nechtěli přistoupit na mír. Nato jim Švábové nabídli polovinu půdy a potom dvě třetiny, ponechávajíc si sami jen třetinu. Když však Sasové stále odmítali, nabídli jim s půdou všechen dobytek, jen aby nezačínali válku. Ale oni se ani s tím nesmířili a žádali boj. A ještě před bitvou se mezi sebou dohadovali, jak si rozdělí ženy Švábů a kdo kterou z nich po smrti jejich mužů dostane! Neboť si představovali, jakoby ty muže už pobili. Ale smilování Páně, jež je vždy spravedlivé, zvrátilo jejich plány v pravý opak. Když totiž začal boj, bylo Sasů dvacet šest tisíc a z těch dvacet tisíc padlo. Švábů bylo jen šest tisíc a čtyři sta osmdesát jich zahynulo, těm zbylým bylo však přáno vítězství. Ti ze Sasů, kteří zůstali naživu, složili pak přísahu, že žádný z nich si nebude holit vousy a stříhat vlasy, dokud se nepomstí protivníkům. Pak znovu došlo k bojům, Sasy však postihla pohroma ještě větší. A tak války zanechali.“ (Řehoř z Toursu Historiarum libri decem)
Podle jiného zdroje Sasové doprovázeli Langobardy již při jejich druhém tažení do Galie a ti kteří porážku přežili, se dohodli se Sigibertem, že je usadí na severu Francie. Je možné, že je Sigibert předtím podplatil, aby napadli území jeho bratra burgundského krále Gunthramna.


Itálie
Langobardi dobyli Pávii, král Alboin zavražděn
Po třech letech obléhání dobyl langobardský král Alboin vyhladovělou Pávii a vítězně vstoupil do starého Theoderichova paláce. Narozdíl od Theodericha se mu však nepodařilo ovládnout Itálii celou, protože v rukou císaře Justina II. zůstala oblast Latia, jehož střediskem byl Řím, jižně odsud ležící Kampánie, pás pobřeží od dnešní Neapole k Amalfi, střed a jih Apulie i celá Kalábrie. Určité pozice si Konstantinopol uhájila i na severu Apeninského poloostrova: v okolí Ravenny, na pobřeží Ligurie, v Istrii, v tzv. Pentapoli (Pětiměstí) mezi Rimini a Anconou a v oblasti Perugie. Langobardi se tak ocitli v nepříliš záviděníhodné pozici mezi římskou říší a Franky. A navíc bylo roztříštěné hranice jejich státu obtížné bránit. Současníkům se však jako zázrak jevil zejména ten fakt, že se udržel i těžko hájitelný Řím, třebaže Alboin usiloval o to, aby se stal jeho hlavním městem a on mohl odsud vládnout celé zemi tak jako před ním ostrogótský král Theoderich. Dobytí budoucího hlavního města langobardského státu Pávie však bylo jeho posledním velkým vítězstvím, neboť dne 28. 6. padl ve Veroně za oběť spiknutí osob ze své bezprostřední blízkosti – manželky Rosamundy, kterou si vzal po smrti své první ženy franské princezny Chlodoswinthy, štítonoše Helmichise a vojáka Peredea.
Alboin byl sice výjimečně schopný vojevůdce a panovník, ale na druhé straně však také nesnesitelný pijan a ožrala. Při jednom hlučném večírku ve svém veronském paláci přinutil svoji manželku, aby se napila z poháru vyrobeného z lebky jejího zavražděného otce gepidského krále Kunimunda. (Germáni si představovali si, že na pijícího tak přejde síla a schopnosti zabitého bojovníka.) Královna se podvolila, ale její potupa byla tak velká, že se rozhodla vykonat na svém manželovi krevní mstu. Slibem manželství a trůnu získala na svoji stranu Helmichise, který byl jako králův soukojenec královskému rodu pokrevně roven. O Peredeovi zase věděla, že udržuje milostný poměr s její komornou. Proto si se služebnou vyměnili role a Peredeus, který se vlastně vyspal s královnou, byl již snadným objektem vydírání. Trojici spiklenců se jevila k činu jako nejpříhodnější doba, kdy se horkem znavený panovník uložil k polednímu spánku. Rosamunda se postarala o manželovi osobní zbraně a odvolala stráže, načež Helmichis v klidu vstoupil do ložnice a Alboina zabil. Čerstvá vdova Rosamunda pak splnila svůj slib a provdala se za něho. Spiklenci se však přepočítali – sice propukly spory mezi různými langobardskými klany, ale většina lidí královu smrt odsoudila. Ani vojenské oddíly se za Helmichise nepostavily a chystaly se proti němu zasáhnout. Královna se proto rozhodla prchnout a navázala kontakt s císařským místodržícím v Ravenně Longinem, který jí na řeku Adigi, protékající Veronou, poslal lodě. Královna s dcerou Alsvindou v doprovodu početné skupiny sympatizujících Langobardů a Gepidů na ně za noční temnoty nastoupily a odpluly do Ravenny, kam přivezly i královský poklad. Longinus vycítil svoji příležitost a naléhal na Rosamundu, aby se svého manžela zbavila a provdala se za něho. Královna souhlasila a Helmichisovi, který byl právě v lázni, podala otrávený nápoj. Ten se opravdu napil, pak ji však přiložil meč na hrdlo a donutil ji zkonzumovat zbytek – oba zemřeli společně. Osiřelou Alsvindu i s langobardským královským pokladem poslal Longinus do Konstantinopole.
Po Alboinově smrti se v Pávii volil nový langobardský panovník a rozhodnutí šlechty vyznělo příznivě pro Clephse. Nový král se během své krátké vlády snažil zabránit rozkladu centrální královské moci, jenž už ostatně začal za jeho předchůdce, a tvrdou rukou krotil langobardské vévody. Sasy, kteří s ním přišli do Itálie, nutil podrobit se jeho jeho autoritě. Ti však vypověděli spojenectví a odešli z Itálie. Král zahájil i pronásledování domácího italského obyvatelstva – statkáři byli zabíjeni nebo vyháněni a jejich majetek konfiskován.
Langobardi dobyli Pávii
Město Ticinum (Pavie) se po obležení trvajícím tři roky a několik měsíců vzdalo Alboinovi a Langobardům, kteří jej obléhali. Když do něj Alboin vstupoval branou sv. Jana ležící na jeho východní straně, tak jeho kůň v průjezdu upadl a nemohl vstát, třebaže jej k tomu nutili kopanci a nakonec i údery kopími. Potom jeden z Langobardů takto promluvil ke králi: „Pamatuj, králi, na ten zlý slib, který jsi dal, a odvolej ho než vstoupíš do města, protože v tomto městě žije křesťanský lid.“ Alboin totiž slíbil, že vydá všechny lidi meči, protože nebyli ochotni se mu vzdát. Poté, co svůj slib odvolal a zavázal se, že bude k občanům milosrdný, jeho kůň vstal, takže mohl vstoupit do města. Svůj slib pak dodržel a nezpůsobil nikomu žádnou škodu. A když stál obklopen lidmi v paláci, který kdysi dávno postavil král Theoderic, cítil po všech těch bědách úlevu na duši a již s nadějí se díval do budoucnosti.
Vražda krále Alboina a neúspěšný pokus o uzurpaci, královna Rosemunda prchá do Ravenny
Když král vládl Itálii po dobu třech let a šesti měsíců, byl zavražděn v důsledku zrady své manželky [25. 5. nebo 28. 6. roku 572/573]. Důvodem jeho vraždy bylo toto: „Jednou se veselil na hostině ve Veroně déle než bylo zdrávo s pohárem vína v ruce, který si nechal zhotovit z lebky svého tchána krále Cunimunda. Pak ho předal královně a vyzval jí, aby se s veselou myslí napila se svým otcem. A pokud se to někomu zdá nemožné, tak u Krista přísahám, že mluvím pravdu! Viděl jsem krále Ratchise, jak o jistém svátečním dni drží ten pohár v ruce a ukazuje ho hostům. To způsobilo Rosemundě takové hoře, že ihned vzplála touhou pomstít vraždu svého otce vraždou svého manžela. A zanedlouho začala osnovat svůj plán spolu s Helmechisem, královým scilporem, tj. zbrojnošem, a soukojencem., který ji přesvědčil, aby do spiknutí zasvětila i Peredea, jenž byl velký silák. Když však Peredeo nechtěl provést tak závažný zločin, k němuž jej královna nabádala, vlezla si jednou v noci do postele v oděvu své služky, s níž byl Peredeo zvyklý obcovat. A Peredeo přišel a spal s ní z neznalosti. A když ten hříšný akt byl vykonán, tak se jej zeptala, kdo si myslí, že ona je. A on řekl jméno své milenky, o níž si myslel, že s ní spal. Královna ale řekla: „To vůbec není tak, jak si ty myslíš, protože já jsem Rosemunda. Peredeo, když jsi spáchal takový skutek, tak buďto ty musíš zabít Alboina anebo on tě zabije svým vlastním mečem.“ Když se Peredeo tak dozvěděl jakou zlou věc vlastně udělal a jakým způsobem jej k tomu přinutili, tak souhlasil s tím, že zavraždí krále.
A zatímco Alboin jednoho dne uléhal osamocen k odpolednímu spánku, tak Rosemunda nařídila odnést pryč všechny zbraně, aby v paláci bylo úplné ticho. Pak pevně přivázala králův meč k čelu postele, aby nemohl být odnesen anebo vytažen z pochvy, načež podle rady Peredea – krutější než jakákoliv bestie – vpustila vraha Helmechise. Ale Alboin se náhle vzbudil, když vycítil zlo, jenž ho ohrožuje, a rychle vztáhl ruko po meči, který však byl tak pevně přivázán, že ho nemohl tasit. A proto uchopil stoličku a bránil se jí po jistou dobu. Ale běda! Tento nejbojovnější a nejodvážnější muž byl bezmocný vůči svému nepříteli a byl zabit jako kdokoliv úplně bezvýznamný. A on, jenž se ve válkách nejvíce proslavil tím, že přemohl tolik nepřátel, nakonec zahynul intrikou jedné malé ženy. Jeho tělo bylo pohřbeno za velikého nářku a bědování Langobardů pod stupni jistého schodiště, které bylo vedle paláce. Alboin byl vysoké psotavy a celé jeho tělo bylo dobře uzpůsobeno pro vedení války. Za našich časů Giselpert, jenž byl vévodou Verony, otevřel jeho hrob a vzal si jeho meč a ozdoby, které tam našel. A z tohoto důvodu se chlubil s jeho obvyklou marnivostí před nevědoucími muži, že on viděl Alboina.
Helmechis po smrti Alboinově se pak pokusil uchvátit jeho království, což se mu však nezdařilo, protože Langobardé velmi truchlíce pro královu smrt jej odmítli. A proto Rosemunda okamžitě poslala list Longinovi, prefektovi Ravenny, aby poslal loď, která by je přivezla. Longinus potěšený tou zprávou rychle poslal loď, na kterou nastoupil, a pak v noci uprchl Helmechis s Rosemundou, svoji manželkou. Vzali s sebou také Albsuindu, královu dceru, a všechny poklady Langobardů a rychle dospěli do Ravenny. Pak prefekt Longinus začal podněcovat Rosemundu, aby zabila Helmechise a spojila se s ním ve svazku manželském. A protože ona jako žena vždy připravená spáchat jakkoukoliv špatnost se chtěla stát vládkyní lidu města Ravenny, tak dala svůj souhlas s provedením tohoto hrůzného činu. A tak jednou když se Helmechis vykoupal a přišel z lázně, nabídla mu pohár plný jedu a tvrdila, že je to pro jeho zdraví. Ale když on vycítil, že pije pohár smrti, vytasil a pozvedl nad ni svůj meč, a tak ji donutil vypít to, co zbylo. A tak oba tito nejhříšnější vrazi zemřeli ve stejném okamžiku soudem Boha Všemohoucího.
[Podle Ravennských análů přišla Rosemunda do Ravenny v měsíci srpnu i s velkým množstvím Gepidů a Langobardů a královským pokladem a byla přijata prefektel Longinem. Marius z Avenches píše, že Helmegis přišel se svojí manželkou, celým pokladem a částí armády poddal se ravennské republice. Jan z Biclary píše, že Alboinův poklad i s královnou se dostal do moci republiky a Langobardé zůstali bez krále a bez pokladu. Kodaňský pokračovatel Prosperův tvrdí, že se pokusila spojit se s Helmigisem v manželství a uchvátit s ním království. Ale když zjistila, že tato její zrádná uzurpace pobouřila Langobardy, uprchla s královským pokladem a svým manželem do Ravenny.]
A když takto zahynuli, poslal prefekt Longinus Albsuindu i s poklady Langobardů do Konstantinopole císaři. Někteří tvrdí, že se rovněž Peredeo dostal do Ravenny stejným způsobem spolu s Helmechiosem a Rosemundou a že byl odsud poslán spolu s Albsuindou do Konstantinopole, kde při věřejném představení zabil před císařem lva udivující velikosti. Říká se, že na příkaz císaře mu pak byly vyloupnuty oči, aby se o nic nemohl pokusit v císařském městě, když to byl tak velký silák. Po nějakém čase si připravil dva malé nože, ukryl je po jednom ve svých rukávech a šel s nimi do paláce a lživě tvrdil, že musí říci císaři něco důležitého, aby se mu tak dostalo přijetí. Císař za ním poslal dva patricie, své palácové důvěrníky, aby jej vyslechli. A když přišli za Peredeem, tak se k nim přišel tak velmi blízko jakoby jim chtěl říci nějaké obrovské tajemnství, a pak jim svými zbraněmi, které držel skryté ve svých rukách, způsobil tak hrozná zranění, že padli na zem a zemřeli. A tak podoben mocnému Samsonovi pomstil své zmrzačení a za ztrátu svých dvou očí zabil dva lidi nejužitečnější císaři.
Langobardským králem bude Clephs
Za všeobecného souhlasu ustanovili italští Langobardé ve městě Ticinu svým králem Clephse [z rodu Beleo], velmi vznešeného muže [vévodu] ze svého středu [po 1. září roku 572]. Mnoho mocných lidí z řad Římanů zabil svým mečem a další vyhnal z Itálie. Když vládl s Masane, svoji manželkou, jeden rok a šest měsíců, byl zabit mečem rukou svého sluhou, člena své družiny [před 1. zářím 574].
Kariéra Řehoře Velikého začíná
Budoucí papež Řehoř I. získal funkci městského prefekta v Římě.


Římská říše
Další válka s Persií
Císař Justinus II. obvinil své perské sousedy z náboženské provokace, které se měli dopustit tím, že v arménském Dvinu postavili zoroastrovský ohňový chrám, dále jim vyčetl podněcování jemenských Arabů (Himjaritů, Homeritů) k odpadnutí a z nátlaku na Alany, kteří měli napadnout poselstvo středoasijských Turků, cestující do Konstantinopole, zrušil jim výplatu veškerého tributu, obnovil církevní jednotu s Arménií a otevřeně se postavil na stranu arménských povstalců. Mezi oběma mocnostmi tak propukl vleklý ozbrojený konflikt neustále přerušovaný vyjednáváním, v němž obě strany za šestnáct let dosáhly jen zcela bezvýznamných úspěchů.
Ofenzíva císařské armády začala koncem léta: magister militum Markianos, synovec císaře Justiniána, překročil řeku Eufrat, vstoupil do římské provincie Osroeny (západně od řeky Chabúru), odkud vyslal tři tisíce svých mužů mužů na lup Arzaneny (perská pohraniční provincie v Arménii severně od horního toku Tigridu), která se nepřipojila k povstání. Peršané útok nečekali, a tak „zde Římané pícovali, plenili a naloupili značnou kořist“. Císař však udělal zásadní chybu tím, že si znepřátelil spojenecké arabské Ghassánovce. Roku 569 a 570 totiž jejich fylarcha (barbarský král) Mundhír porazil vazaly perského krále arabské Lákšmíovce, v bojích však utrpěl těžké ztráty, a proto se obrátil na Justina s žádostí o zlato, za nějž by mohl naverbovat nové vojáky. Šetřivý císař dostal záchvat zuřivosti a v afektu poručil Markianovi, aby Mundhíra zabil. Dopis se však na podzim roku 572 dostal do rukou šejkovi a ten hluboce uražen odcválal do své pouště. Odchodu Ghassánovců využili nejenom Peršané, ale i Lákšímovci, kteří již roku 573 zaútočili na Sýrii.
Další válka s Persií
Třebaže císař Justinus nedal roku 571 turecké delegaci žádnou konkrétní odpověď, přesto obnovil alianci s chánem Diza–bulem a začal o válce s Persií vážně uvažovat. A bylo více důvodů, proč opět pozvednout zbraně proti perskému králi Chosroeovi… Za ostudný tribut totiž Justinus především považoval peníze vyplácené Persii na základě mírové dohody z roku 562. Když pak ze stejného důvodu odepřel „podporu“ Arabům žijících pod perskou vládou přiznanou jim svým předchůdcem císařem Justiniánem, tak jenom vyvolal válku mezi arabskými spojenci Říma a Persie. Justinovu averzi vůči perskému králi pak vzbuzovaly jeho úspěchy v západní Arábii, které jej přesvědčily o nutnosti těsné spolupráce s velkým křesťanským královstvím Habešanů. Také středoasijští Turci mu nabízeli své přátelství a vyzývali jej ke společnému útoku proti perskému nepříteli a kromě toho nesnášenlivá náboženská politika perských guvernérů vehnala arménské křesťany do dalšího povstání s cílem vybojovat si větší náboženskou a politickou svobodu. Příznivou skutečností také bylo, že Chosroes, tento „velký král“, již dosáhl velmi pokročilého věku a zdálo se, že jeho síly již ochabují, protože všem svým nedávným expedicím nikdy nevelel osobně, ale svěřil je svým generálům. A po zvážení všech těchto skutečností porušil roku 572 císař Justinus mír uzavřený teprve před deseti roky a znovu počal starý zápas.
Perskému vyslanci Sebocthesovi odmítl vydat tribut a propustil jej s opovržením, arménské vzbouřence pak přijal pod svoji ochranu a zakázal Chosroeovi byť prstem se jich dotknout. Velením války, jež byla nyní nevyhnutelná, pak pověřil prefekta Orientu Marciana. (®573)
Represe proti samaritánům a jejich vzpoura
Konstantinopol tohoto roku obnovila všechny diskriminační opatření proti židovským samaritánům, které uzákonil již Justinův předchůdce císař Justinián. Samaritáni se opět stali občany druhé kategorie – např. nesměli přijímat dědictví ani zastávat veřejné úřady. Následovala vzpoura, která však byla potlačena podobně jako předchozí dvě z let 529 – 530 a 556.



Perská říše
Jemen vazalem Persie [570 – 572]
(¬562) Obrovskou, ale z větší neplodnou Arábii obývalo po celá staletí obrovské množství svobodných a divokých arabských kmenů podřizujících se každý pouze svému náčelníkovi. A tito domorodí náčelníci jen zřídkakdy byli schopni rozšířit svoji vládu nad větším množstvím obyvatelstva žijícím tak roztroušeně. A ani žádné cizí mocnosti nebyly schopny na delší dobu ujařmit tyto syny Ismaelovy.
Až počátkem 6. století [525] Habešané z Auxumu (Etiopie), tito křesťané, „kteří se značně pozdvihli nad úroveň afrických barbarů svým náboženstvím a svým stálým stykem s Římem“, připojili ke své říši velkou část Arábii Felix (Jemen), které vládli nejdříve ze svého hlavního města a pak prostřednictvím svých místodržících, jejichž závislost na habešském negušovi byla ovšem spíše formální.
Když Jemen zachvátila velká vzpoura, vyslal etiopský neguš svého vysoce postaveného člověkem jménem Abraha, aby ji potlačil a obnovil autoritu jeho země v této oblasti. Avšak když se Abraha stal pánem země, přijal královskou korunu a do všech důležitých měst dosadil své stoupence. Všude pak postavil křesťanské kostely a zvláště jeden obzvláště nádherný v městě Saná. A než zemřel, předal vládu svému synovi Jaksoumovi. Vznik křesťanského státu na Arabském poloostrově samozřejmě naplňoval krále Chosroea obavami, neboť kdyby se soupeření s císařem přeneslo i do této oblasti, jistě by Habešané sympatizovali s jeho nepřáteli Římany. Na druhou stranu císař Justinián expanzi Habešanů přivítal a navázal přátelské styky nejenom s nimi, ale i s jejich kolonisty v Jemenu.
Chosroes se nyní rozhodl využít míru z roku 562 a zlomit moc Habešanů v Arábii. A kdyby se mu opravdu podařilo vyhnat tyto odvážné Afričany a asijské půdy, jistě by si tím získal vděčnost těch nespočetných arabských kmenů z pouště, rozšířil by vliv své země až ke břehům Arabského zálivu, zničil by důležitý opěrný bod Římanů v jihozápadní Asii a znepokojoval by je po celé délce jejich východní hranice. Ale král by se jistě k vojenskému zásahu v tak daleké oblasti nikdy neodhodlal, kdyby se na něj neobrátil s žádostí o pomoc jistý potomek starých homeritských (jemenských) králů Saif, syn Dsu–Jezmův.
Poté, co se Abraha chopil moci, oženil se s jeho matkou a ponechal si jej na svém dvoře. Malý Saif pak dospíval, přičemž považoval Abrahu za vlastního otce. Jednoho dne jej však Masrouk, Jaksoumův následníkem a biologický Abrahův syn, urazil tak těžce, že odešel do Persie a žádal Chosroea, aby jej znovu dosadil na trůn jeho homeritských předků. Jeho krajané totiž prý velmi trpí pod jhem svých habešských utiskovatelů a jen čekají na signál ke vzpouře, aby si vybojovali svobodu. Stačilo by pak poslat po moři jen několik tisíc vojáků, vylodit se v Adenu, vyvolat povstání a pak společně s Homerity zničit anebo vyhnat Habešany.
Chosroeovi se pak tento nápad zalíbil natolik, že okamžitě přistoupil k jeho realizaci [570 – 572, viděl jsem i rok 568]. Shromáždil flotilu, nalodil na ni určité množství vojáků a poslal je pod Saifovým velením Perským zálivem a pak kolem jižního pobřeží Arábie do Adenu, kde se k nim opravdu připojilo velké množství Homeritů. Třebaže následné boje popisují pouze různá romantická vyprávění, jejich výsledek nesporně bylo vyhnání okupantů z území Jemenu, který pak Peršané předali Saifovi, aby zde vládl jako jejich vazal.
Toto politické uspořádání však nepřetrvalo dlouho, neboť již za krátkou dobu [574] zavraždili Saifa jeho osobní strážci. Chosroes poté svěřil vládu nad Homerity jistému svému důstojníkovi, který však již obdržel obvyklý titul marzpana, čímž se nelišil od správců ostatních perských provincií. A tak by se mohlo zdát, že se Homerité vlastně neosvobodili, ale svým povstáním pouze docílili změny svých pánů. Na druhou stranu vláda snášenlivých perských pohanů pro ně byla jistě přijatelnější než pronásledování ze strany bigotních etiopských křesťanů.
Jemen vazalem Persie [570 – 572]
Perskému králi Husravovi se poštěstilo založit pěknou perskou kolonii v Jemenu v jižní Arábii. Tam byl velmi starý stát, jehož panovník jednou přijal židovskou víru: Když se později začalo do země vkrádat křesťanství a zakotvilo v městě Nedžránu, došlo ke střetnutí obou věr. Jemenský král přepadl Nedžrán a dal několik stovek lidí naházet do jam, v nichž hořely ohně. Ještě Muhammad v Koránu připomíná toto pronásledování. Jeden z křesťanů se prý zachránil a přišel k etiopskému králi, ukázal mu ohořelé evangelium a prosil ho o pomoc. Král dostal od Římanů lodi, přeplavil vojsko do Arábie, krále jemenského přemohl a zřídil tam kolonii. Historie etiopského čili habešského panství v jižní Arábii není nic zvláště utěšeného; spory byly mezi Etiopy a domorodci, guvernéři byli na sebe řevniví a bojovali spolu, také časové určení není nikde v pořádku. Proslavenou osobou té doby byl Abraha Ploskonosý, místokrál, který si vládl podle svého, negúse, krále Habeše, neposlouchal, ale udělal všelicos dobrého pro zemi. Dal opravit hráz, která byla hlavní podmínkou pro zavodnění země (o jejím protržení mluví Muhammad v Koráně) a dal zbudovat nádherný křesťanský chrám v městě Saná. Poutní místa byla vždycky plna konkurenční řevnivosti; jakýsi muž z Mekky se vypravil do Jemenu, vykonal v chrámě tělesnou potřebu a odkvapil do vlasti. Abraha se rozhodl potupu pomstít a vypravil se k Mekce s vojskem, v němž byli i sloni, třináct, dva nebo jeden.
Výprava dopadla špatně. Bůh zázrakem zahnal Etiopy, kteří byli napadeni hejnem ptáků, ti házeli po nich kaménky, které způsobili neštovice, jak se o tom v Koráně zmiňuje prorok. Ten rok nazvali Arabové rokem slona a v něm se prý narodil Muhammad; svědomití letopisci vypočetli, že to bylo z neděla na pondělí 20. dubna 571. Abraha se brzy nato rozžehnal se životem a jeho nástupci utiskovali své poddané, takže se jihoarabský velmož Saif obrátil na římského císaře se žádostí, aby vzal Jemen sám pod svou moc. Ale císař odmítl a Saif se obrátil na Husrava. Padl na kolena před jeho trůnem a řekl:
„Králi, havrani nám vzali naši zemi!“
„Kteří? Habešští či indičtí?“ tázal se Husrav.
„Habešští! Přicházím k tobě, abys mi pomohl a vyhnal je. Pak bude moje země tvou, protože jsi nám milejší než oni!“
„Tvá země je příliš daleko od naší, je chudá, jsou tam jen ovce a velbloudi, netoužím po ní. Nevydám na ni žádné perské vojsko!“ rozhodl král.
Pak dal Saifovi deset tisíc dirhamů a nádherný šat. Hned před palácem rozdal Saif peníze otrokům a dětem. Král se tomu podivil a usoudil, že na tom člověku něco je. Dal si ho znovu zavolat.
„Tak zacházíš s darem královským, že je rozhazuješ mezi lidi?“ řekl.
„A co mám dělat s tím, co mi král dal?“ Hory mé země jsou ze samého zlata a stříbra!“
Husrav mu přikázal, aby u něho zůstal, že si celou věc nechá projít hlavou. Svolal radu a tázal se, co soudí o tom člověku a jeho úmyslech. Jeden hodnostář řekl:
„Králi, v tvých vězeních jsou lidé v poutech a čekají na popravu. Nechtěl bys mu je dát? Když zahynou, bude splněn tvůj rozsudek. Když dobudou země, rozmnoží tvou říši!“
Král s moudrou radou souhlasil a poručil zjistit, kolik je trestanců ve vězeních. Napočítali jich osm set. Pak dal král vybrat důstojníka, který by se ujal velení: stal se jím obstárlý rytíř Vahriz. Se Saifem a kriminálníky ho poslal na osmi lodích do Jemenu. Cestou mořská bouře dvě lodi potopila, takže u Adenu přestálo šest set lidí. Abrahův syn Masrúk se vypravil proti nim, ale domorodci Peršany posílili a Etiopové byli poraženi a vyhnáni. Vahriz vjel do Saná; brána města musela být zbourána, aby mohl vjet se vztyčeným praporem. Na rozkaz Husravův dosadil za krále Saifa. Nový panovník se Etiopům krutě mstil, pronásledoval je, zabíjel nebo zotročoval. Z některých udělal své strážce a ti ho zanedlouho ubili. Jeden Etiop začal provozovat mstivou hrůzovládu mezi domorodci. Husrav vyslal do Jemenu znovu Vahrize s vojskem, Vahriz všechny Etiopy vyhubil a stal se guvernérem nové kolonie. To se stalo jistě před rokem 572, protože si římští vyslanci stěžovali na perský zákrok v Jemenu toho roku krátce před vypuknutím nové války s Persií.


Hispánie
Vizigótský král Leowigild si podmaňuje Pyrenejský poloostrov
V prosinci 571/lednu 572 zemřel vizigótský král Liuva I. (Leuva) a jediným vládcem Pyrenejského poloostrova se stal jeho sourozenec a stávající spoluvládce Leowigild, který tak získal pod svoji kontrolu i bratrovu galskou Septimánii. V rámci boje za obnovení centrální královské zahájil boj proti odpadlým oblastem: systematicky postupoval od severozápadu na severovýchod poloostrova a vojensky si je podřizoval. Tohoto roku zlikvidoval nezávislost města Cordóby, celá Hispánie se ocitla v jeho rukou roku 577. S císařem Justinem uzavřel mír a uznal zábory římské říše v Hispánii.
Vizigótský král Leovigild si podmaňuje Pyrenejský poloostrov
Když si roku 571 král Leovigild dobytím římské Mediny Sidonie zabezpečil záda, věnoval se již naplno vzpouře bætické aristokracie, jejíž hlavní opěrný bod v silně opevněné Córdobě dobyl roku 572. Ale ve stejnou dobu vypuklo v okolí města ozbrojené povstání rolníků, při jehož potlačování si Leovigild podrobil „mnoho měst a pevností“. K dalšímu takovému povstání pak došlo roku 577 v Oróspedě. Není zřejmé, zda Córdobčané byli spojenci vzbouřených rolníků, ale pravděpodobnější je, že vesničané pouze využili vzpoury blízkého velkého města k tomu, aby povstali a setřásli jak nadvládu Córdoby, tak ústřední gótské vlády. Leovigild jim však nedal šanci a povstalce rozdrtil.
Konec ariánské církve v království Svébů
V červenci roku 572 se sešel druhý bragský koncil. Z podpisů pod jeho zápisem pak vyplývá, že minimálně pět z dvanácti biskupů mělo germánské jména. Ariánská církev byla rozbita tak, že roku 572 mohl sv. Martin z Bragy konstatovat, „že díky Kristovi není pochyb o tom, že v této provincii vládne jednota v pravé víře“.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 573

Franská říše
Sasům se již v Itálii nelíbí a vrací se domů, konflikt se Šváby
Sasové, kteří roku 568 pronikli s mnoha dalšími barbary do Itálie, se poškorpili s Langobardy, pro vzájemné neshody jim vypověděli spojeneckou smlouvu a někdy v letech 572 – 574 odešli z Apeninského poloostrova s cílem prorazit přes Galii zpět do svých domovů v říši austrasijského krále Sigiberta. Burgundský vévoda krále Gunthramna Mummolus je však porazil a zahnal zpět. Sasové se však nenechali odradit a zkusili to znovu. Protože však jejich cesta na sever byla opět provázena obvyklými loupežemi a násilnostmi, musel je Mummolus opět ukázňovat. Doma je však čekalo překvapení: „A protože králové Chlothachar a Sigibert usadili v té době, kdy Alboin vtrhl do Itálie, na bývalém území Sasů Šváby a jiné národy, napadli Sasové, kteří táhli s Alboinem a za vlády Sigiberta se zase vrátili, tyto kmeny a chtěli je z těch krajů vyhnat a zničit. Švábové jim však nabídli třetinu půdy a řekli: „Můžeme přece spolu žít bez boje.“ Ale Sasové byli na ně rozezleni, protože dříve drželi všechnu půdu sami, a za žádnou cenu nechtěli přistoupit na mír. Nato jim Švábové nabídli polovinu půdy a potom dvě třetiny, ponechávajíc si sami jen třetinu. Když však Sasové stále odmítali, nabídli jim s půdou všechen dobytek, jen aby nezačínali válku. Ale oni se ani s tím nesmířili a žádali boj. A ještě před bitvou se mezi sebou dohadovali, jak si rozdělí ženy Švábů a kdo kterou z nich po smrti jejich mužů dostane! Neboť si představovali, jakoby ty muže už pobili. Ale smilování Páně, jež je vždy spravedlivé, zvrátilo jejich plány v pravý opak. Když totiž začal boj, bylo Sasů dvacet šest tisíc a z těch dvacet tisíc padlo. Švábů bylo jen šest tisíc a čtyři sta osmdesát jich zahynulo, těm zbylým bylo však přáno vítězství. Ti ze Sasů, kteří zůstali naživu, složili pak přísahu, že žádný z nich si nebude holit vousy a stříhat vlasy, dokud se nepomstí protivníkům. Pak znovu došlo k bojům, Sasy však postihla pohroma ještě větší. A tak války zanechali.“ (Řehoř z Toursu Historiarum libri decem)
Podle jiného zdroje Sasové doprovázeli Langobardy již při jejich druhém tažení do Galie a ti kteří porážku přežili, se dohodli se Sigibertem, že je usadí na severu Francie. Je možné, že je Sigibert předtím podplatil, aby napadli území jeho bratra burgundského krále Gunthramna.
Sasům se již v Itálii nelíbí a vrací se domů, konflikt se Šváby
Poté, co Sasové přišli do Itálie, začali plánovat, že se se svými manželkami, dětmi a veškerým majetekem vrátí zpět do Galie, kde budou přijati králem Sigispertem, s jehož pomocí se vrátí do své rodné země. Je totiž jisté, že tito Sasové přišli do Itálie i se svými manželkami a dětmi, aby se zde usadili. Když ale pak nebyli ochotni poslouchat rozkazy Langobardů, kteří jim nedovolovali žít podle jejich vlastních zákonů, rozhodli se vrátit zpět do své země. Než se dostali do Galie, vytvořili dvě vojska. A zatímco prvé vstoupilo do země přes město Nicea (Nice), táhlo druhé přes Ebredunum, to je tou samou cestou, co o rok dříve. A protože právě byl čas žní, žali obilí, mlátili jej, jedli ho a dávali ho i jako potravu svým zvířatům, kradli stáda a ani se nezdržovali pálením. Když přišli k řece Rhodanus (Rhôna), který museli překročit, pokud chtěli dosáhnout království krále Sigisperta, narazili na Mummula v čele obrovského množství lidí. Když jej uviděli, velmi se vylekali a dali mu velký počet zlatých mincí, aby je propustil a umožnil jim přejít Rhodanus. A zatímco pokračovali ke králi Sigispertovi, oklamali svým jednáním po cestě mnoho lidí, když jim prodávali mosazné pruty obarvené tak – a já sám nevím, jak to udělali –, že vypadaly jako prokázané a ověřené zlato. [Řehoř z Toursu říká, že se to stalo ve městě Arvernum (Clermontu) až k tomu došlo na jaře. Pak tam ale zase nesedí to zralé obilí, pokud ovšem Sasové neputovali Galií až do následujícího jara.] A mnoho těch, kdo naletěli na tento podvod a dávali zlato a dostávali mosaz, se stalo úplnými chudáky. A když konečně přišli ke králi Sigispertovi, tak ten jim povolil vrátit se do těch míst, které předtím opustili.
A když se konečně vrátili zpět do své země, tak ji našli obsazenou Suavi (Svéby) a dalšími národy, jak jsme to již dříve vylíčili. To je rozzuřilo antolik, že se je pokusili vyhnat a zničit. Nicméně Svébové jim nabídli jednu třetinu toho kraje řkouce: „Můžeme žít spolu a přebývat pohromadě beze všech sporů.“ A když k tomu nechtěli dát své svolení, tak jim Svébové nabídli nejdříve jednu polovinu a později dvě třetinys tím, že oni sami si ponechají pouze jednu třetinu země. A když s tím nesouhlasili, tak jim k zemi nabídli ještě všechna stáda dobytka jen aby nezačínali válku. Ale Sasové ani s tím nebyli spokojeni a hotovili se k boji. A dokonce mezi nimi došlo ke sporům o to, jakým způsobem si budou dělit mezi sebe ženy Svébů. Ale vše se zvrtlo a události se vyvinuly jiným způsobem, než si mysleli, protože v bitvě jich bylo zabito na 20.000, zatímco Svébů padlo pouze 480, přičemž a zbytek dobyl vítězství. A šest tisíc Sasů, kteří přežili válku, učinili slib, že si nebudou holit vousy ani stříhat vlasy, dokud nevykonají pomstu na svých svébských nepřátelích. Ale když znovu šli do bitvy, utpěli pouze další hrozivou a zničující porážku. A tak přestali válčit.
Občanská válka v říši
Mezi Gunthramnem a Sigibertem propuklo otevřené nepřátelství, a třebaže spor měli vyřešit biskupové, oba vládci na jejich doporučení ke smíru nedbali. Občanská válka se rozhořela i mezi Sigibertem a jeho nevlastním bratrem neustrijským králem Chilperichem I. Chilperichův starší syn princ Theudebert pronikl na austrasijské území jižně od Loiry, tj. do provincií Touraine, Poitou, Limousin, Cahors a Quercy, porazil vévodu Gundovalda a zmocnil se měst Tours a Poitiers. Jeho vojáci všude řádili jako pominutí: zabíjeli kněze, znásilňovali jeptišky a napáchali obrovské škody.
Řehoř tourským biskupem
Franský historik Řehoř je jmenován nástupcem bratrance své matky Eufronia na biskupském stolci v Toursu.


Římská říše
Římsko–perská válka
Na jaře obnovili východní Římané svoji válečnou kampaň proti Peršanům. Magister militum Markianos, synovec císaře Justiniána, vyrazil z pohraničního města Darasu (Dara, Turecko), přešel hranici a západně od Nisibis (Nusaybin, Turecko) nedaleko města Sargathonu svedl vítěznou bitvu. Potom neúspěšně oblehl Thebothon (na řece Chabúru, jižně od Nisibis, Sýrie), načež se stáhl na svoji základnu do Darasu (Dara, Turecko). Klid zbraní však netrval dlouho a císař Justinus II. opět zavelel do útoku. Markianos tedy přitáhl k Nisibis a zahájil boj o její hradby. Pád této důležité pevnosti však nechtěl připustit perský král Chosroes I., a proto vyrazil její posádce na pomoc. Obléhání se však protahovalo, a proto netrpělivý Justinus Markiana odvolal a nahradil Akakiem. Vojáci však svého nového velitele nepřijali, vzbouřili se a ustoupili k Mardesu (Mardín, Turecko).
Mezitím se Chosroes přeplavil se přes řeku Tigris, přešel poušť a dorazil k pevnosti Abbareonu (na řece Eufratu, asi čtyři denní pochody od soutoku Eufratu a Chabúru), odkud vyslal na šest tisíc pěšáků pod Adormaanem s úkolem překročit Eufrat a poplenit římské území, zatímco on sám pokračoval na sever. Adormaanes nedaleko římského Kirkensia (nedaleko Busejry, Sýrie) překonal řeku Eufrat a na druhém břehu pícoval, aniž se mu někdo postavil na odpor. Bezproblému pak postoupil k syrské Antiochei (Antakya, Turecko) a zničil „krásné budovy v jejím okolí“. Od „Perly Orientu“ zamířil na jihovýchod do Koilé Sýrie, a přestože město Apameia (Kalaat el Mudik, Sýrie) mu zaplatilo výkupné, třetí den jej obsadil a čtvrtý vypálil, načež nastoupil zpáteční pochod a spojil se s Chosroem. Katastrofa však teprve měla přijít. V květnu se rozzuřený perský šáh objevil před hradbami mohutné pevnosti Darasu a šest měsíců je obléhal, „sevřel je náspy a valy, odvedl od města vodu, proti jeho věžím vybudoval věže, postavil obléhací stroje a nakonec je [v listopadu 573] dobyl, třebaže bylo mimořádně pevné“. Chosroes poručil válečné zajatce internovat ve vězení „Léthé“ („Zapomnění)“ v pevnosti Giligerdon (dnes stejnojmenná osada v Íránu), kam s oblibou nechával zavírat lidi, kteří u něho upadli v nemilost. „Těžký osud spojil všechny vězně“ a roku 589/590 unikli za dobrodružných okolností na svobodu.
Evagrius tvrdí, že Daras padl v důsledku nedbalosti velitele místní posádky nebo dokonce jeho zrady, avšak podíl na tom měl i samotný císař Justinus, kterému podařilo znepřátelit si spojenecké arabské Ghassánovce. Roku 569 a 570 totiž jejich fylarcha (barbarský král) Mundhír porazil vazaly perského krále arabské Lákšmíovce, v bojích však utrpěl těžké ztráty, a proto se obrátil na Justina s žádostí o zlato, za nějž by mohl naverbovat nové vojáky. Šetřivý císař dostal záchvat zuřivosti a v afektu poručil Markianovi, aby Mundhíra zabil. Dopis se však na podzim roku 572 dostal do rukou šejkovi a ten hluboce uražen odcválal do své pouště a teprve na jaře roku 575 byl ochoten opětovně plnit své spojenecké závazky. Odchod Ghassánovců okamžitě využili Lákšímovci a již roku 573 zaútočili na Sýrii.
Avaři se chovají nepřátelsky
Bojů na východní frontě také využil avarský kagan Bajan. Císaři vyčetl, že poskytl útočiště gepidským uprchlíků, vyhlásil mu válku a roku 573 nebo začátkem roku 574 překročil Dunaj. Avary se snažil zastavit komita excubitores (císařské gardy) Tiberius, který však byl poražen.


Perská říše
Válka s Římany
Roku 572 porušil císař Justinus mír uzavřený před deseti roky s Persií a znovu počal zápas se svým odvěkým rivalem. Perskému vyslanci Sebocthesovi odmítl vydat tribut a propustil jej s opovržením, arménské vzbouřence přijal pod svoji ochranu a zakázal perskému králi Chosroeovi byť prstem se jich dotknout. Velením války, jež byla nyní nevyhnutelná, pak pověřil prefekta Orientu Marciana.
O tom, jak se Chosroes cítil vážně ohrožen, nejlépe svědčí to, že osobně vyrazil do boje proti Marcianovi, který prozatím zvítězil a nyní stál před klíčovým bodem obrany perské Mezopotámie pevností Nisibis (Nusaybin, Turecko). Marcianus však s ním nechtěl riskovat střet, a proto se stáhl do pevnosti Darasu (Dara, Turecko), kde byl obležen. Mezitím schopný velitel perských mobilních oddílů Adarman přešel Eufrat poblíž Circesia a ohněm a mečem plenil bohatou Sýrii. Pak pronikl až syrské Antiochii (Antakya, Turecko) a než byl odsud vytlačen, stačil ještě vypálit její předměstí. Poté napadl Coelesyrii, dobyl a zničil Apameiu, načež opět přešel onu velkou řeku a spojil se s králem před Darasem.
Slavná to pevnost pak statečně vzdorovala jednomu stu tisíci perských pěšáků a čtyřiceti tisícům jejich jízdních bojovníků, aniž se ji dostávalo jakékoliv pomoci. Situace se pak zhoršila počátkem zimy, kdy Peršané město sevřeli vysokými valy a do vykopaných kanálů z něj odvedli veškerou vodu. Daras se tak dostal do bezvýchodné situace a kapituloval koncem roku 573. A tak Římané již v prvém roce války ztratili tuto důležitou pevnost. (®574)


Itálie
Smrt úspěšného císařského vojevůdce
Roku 573/574 zemřel ve věku téměř nemožných devadesáti pěti letech úspěšný vojevůdce císaře Justiniána I. Narses. Tento rodilý Armén – jinak eunuch trpasličího vzrůstu – se účastnil bojů na perské frontě, pak byl převelen do Itálie, kde dovedl do vítězného konce vlekoucí se válku s místními Ostrogóty a zničil jejich stát. Itálii přičlenil k římskému impériu a sám se jako patricius stal její prvním místodržícím. Byl to člověk inteligentní a rozvážný, na druhou stranu však až neuvěřitelně hrabivý. Za dobu, po kterou vykonával svůj úřad, si nahromadil obrovské množství zlata, které si prý uložil do studny v jednom italském městě. Stížnosti na něj vedly k tomu, že byl roku 567 obviněn z „přehmatů“ a odvolán z funkce. Odmítl se však vrátit do Konstantinopole a zbytek svého života prožil v starém císařském paláci v Římě. Po jeho smrti byl na příkaz císaře uložen do olověné rakve a i se svým pokladem – prý ho vytahovali několik dní – poslán na východ.
Budoucí papež Řehoř Veliký skončil ve funkci římského městského prefekta a zvolil si klášterní život. Svůj dům na pahorku Monte Coelius změnil v klášter řídící se benediktýnskou řeholí, další kláštery založil na svých sicilských panstvích.


Hispánie
Zápas o vládu nad Pyrenejským poloostrovem
Vizigótský král Leowigild pokračuje v sérii válečných výprav, jimiž se snaží ovládnout odpadlý sever Pyrenejského poloostrov Tento rok si podřídil Sabarii v dnešním Portugalsku.
Zápas o vládu nad Pyrenejským poloostrovem
Po smrti krále Liuvy (počátkem roku 573) převzal veškerou moc ve vizigótském království jeho bratr a spoluvládce Leovigild. Kronika Jana z Biclary nás pak k roku 573 informuje o jeho válečné výpravě do kraje zvaného Sabaria, kde si podrobil tamnější národ Sapů (sappi). Je pravděpodobné, že Sabaria a Sapové nějak souviseli s horským krajem kolem řeky Sabor, pravým to přítokem Duera. Jednalo se zřejmě o nějaké malé vazalské království na severozápadě dnešní provincie Zamora jihovýchodně od portugalské Bragançy. Špatné spojení s touto oblastí a neexistence nějakého většího městského centra pak zřejmě napomohly tomu k faktickému odtržení Sapů od Svébského království.
Král Leovigild se dělí o vládu se svými syny
Ze svého prvního manželství měl král Leovigild dva syny - Hermenigilda a Rekkareda. Aby posílil šance svému rodu na zachovámí vlády nad vizigótským královstvím, tak po smrti svého bratra a spoluvládce Liuvy přibral své syny k vládě. Nevíme však, jaké pravomoci jim svěřil; rozhodně však nerozdělil království jak to dělali franští králové.


Rok 574


Franská říše
Sasům se již v Itálii nelíbí a vrací se domů, konflikt se Šváby
Sasové, kteří roku 568 pronikli s mnoha dalšími barbary do Itálie, se poškorpili s Langobardy, pro vzájemné neshody jim vypověděli spojeneckou smlouvu a někdy v letech 572 – 574 odešli z Apeninského poloostrova s cílem prorazit přes Galii zpět do svých domovů v říši austrasijského krále Sigiberta. Burgundský vévoda krále Gunthramna Mummolus je však porazil a zahnal zpět. Sasové se však nenechali odradit a zkusili to znovu. Protože však jejich cesta na sever byla opět provázena obvyklými loupežemi a násilnostmi, musel je Mummolus opět ukázňovat. Doma je však čekalo překvapení: „A protože králové Chlothachar a Sigibert usadili v té době, kdy Alboin vtrhl do Itálie, na bývalém území Sasů Šváby a jiné národy, napadli Sasové, kteří táhli s Alboinem a za vlády Sigiberta se zase vrátili, tyto kmeny a chtěli je z těch krajů vyhnat a zničit. Švábové jim však nabídli třetinu půdy a řekli: „Můžeme přece spolu žít bez boje.“ Ale Sasové byli na ně rozezleni, protože dříve drželi všechnu půdu sami, a za žádnou cenu nechtěli přistoupit na mír. Nato jim Švábové nabídli polovinu půdy a potom dvě třetiny, ponechávajíc si sami jen třetinu. Když však Sasové stále odmítali, nabídli jim s půdou všechen dobytek, jen aby nezačínali válku. Ale oni se ani s tím nesmířili a žádali boj. A ještě před bitvou se mezi sebou dohadovali, jak si rozdělí ženy Švábů a kdo kterou z nich po smrti jejich mužů dostane! Neboť si představovali, jakoby ty muže už pobili. Ale smilování Páně, jež je vždy spravedlivé, zvrátilo jejich plány v pravý opak. Když totiž začal boj, bylo Sasů dvacet šest tisíc a z těch dvacet tisíc padlo. Švábů bylo jen šest tisíc a čtyři sta osmdesát jich zahynulo, těm zbylým bylo však přáno vítězství. Ti ze Sasů, kteří zůstali naživu, složili pak přísahu, že žádný z nich si nebude holit vousy a stříhat vlasy, dokud se nepomstí protivníkům. Pak znovu došlo k bojům, Sasy však postihla pohroma ještě větší. A tak války zanechali.“ (Řehoř z Toursu Historiarum libri decem)
Podle jiného zdroje Sasové doprovázeli Langobardy již při jejich druhém tažení do Galie a ti kteří porážku přežili, se dohodli se Sigibertem, že je usadí na severu Francie. Je možné, že je Sigibert předtím podplatil, aby napadli území jeho bratra burgundského krále Gunthramna.
Sasům se již v Itálii nelíbí a vrací se domů, konflikt se Šváby
Poté, co Sasové přišli do Itálie, začali plánovat, že se se svými manželkami, dětmi a veškerým majetekem vrátí zpět do Galie, kde budou přijati králem Sigispertem, s jehož pomocí se vrátí do své rodné země. Je totiž jisté, že tito Sasové přišli do Itálie i se svými manželkami a dětmi, aby se zde usadili. Když ale pak nebyli ochotni poslouchat rozkazy Langobardů, kteří jim nedovolovali žít podle jejich vlastních zákonů, rozhodli se vrátit zpět do své země. Než se dostali do Galie, vytvořili dvě vojska. A zatímco prvé vstoupilo do země přes město Nicea (Nice), táhlo druhé přes Ebredunum, to je tou samou cestou, co o rok dříve. A protože právě byl čas žní, žali obilí, mlátili jej, jedli ho a dávali ho i jako potravu svým zvířatům, kradli stáda a ani se nezdržovali pálením. Když přišli k řece Rhodanus (Rhôna), který museli překročit, pokud chtěli dosáhnout království krále Sigisperta, narazili na Mummula v čele obrovského množství lidí. Když jej uviděli, velmi se vylekali a dali mu velký počet zlatých mincí, aby je propustil a umožnil jim přejít Rhodanus. A zatímco pokračovali ke králi Sigispertovi, oklamali svým jednáním po cestě mnoho lidí, když jim prodávali mosazné pruty obarvené tak – a já sám nevím, jak to udělali –, že vypadaly jako prokázané a ověřené zlato. [Řehoř z Toursu říká, že se to stalo ve městě Arvernum (Clermontu) až k tomu došlo na jaře. Pak tam ale zase nesedí to zralé obilí, pokud ovšem Sasové neputovali Galií až do následujícího jara.] A mnoho těch, kdo naletěli na tento podvod a dávali zlato a dostávali mosaz, se stalo úplnými chudáky. A když konečně přišli ke králi Sigispertovi, tak ten jim povolil vrátit se do těch míst, které předtím opustili.
A když se konečně vrátili zpět do své země, tak ji našli obsazenou Suavi (Svéby) a dalšími národy, jak jsme to již dříve vylíčili. To je rozzuřilo antolik, že se je pokusili vyhnat a zničit. Nicméně Svébové jim nabídli jednu třetinu toho kraje řkouce: „Můžeme žít spolu a přebývat pohromadě beze všech sporů.“ A když k tomu nechtěli dát své svolení, tak jim Svébové nabídli nejdříve jednu polovinu a později dvě třetinys tím, že oni sami si ponechají pouze jednu třetinu země. A když s tím nesouhlasili, tak jim k zemi nabídli ještě všechna stáda dobytka, jen aby nezačínali válku. Ale Sasové ani s tím nebyli spokojeni a hotovili se k boji. A dokonce mezi nimi došlo ke sporům o to, jakým způsobem si budou dělit mezi sebe ženy Svébů. Ale vše se zvrtlo a události se vyvinuly jiným způsobem, než si mysleli, protože v bitvě jich bylo zabito na 20.000, zatímco Svébů padlo pouze 480, přičemž a zbytek dobyl vítězství. A šest tisíc Sasů, kteří přežili válku, učinili slib, že si nebudou holit vousy ani stříhat vlasy, dokud nevykonají pomstu na svých svébských nepřátelích. Ale když znovu šli do bitvy, utpěli pouze další hrozivou a zničující porážku. A tak přestali válčit.
Chilperich a Gunthramn proti Sigibertovi
Ve franské říši zuří občanská válka. Neustrijský král Chilperich uzavřel spojenectví se svým bratrem burgundským králem Gunthramnem namířené proti jejich dalšímu sourozenci vládci Austrasie Sigibertovi. Ten na nic nečekal, naverboval vojsko, do kterého začlenil i pohanské Germány z pravého břehu Rýna, a vydal se na pochod proti Neustrijcům. Bojechtivý Sigibert ale nemohl překročit řeku Seinu, proto požadoval volný průchod burgundským územím a vyhrožoval válkou. Gunthramn nyní provedl obrat o sto osmdesát stupňů, opustil Chilpericha a postavil se na stranu Austrasijců. Chilperichovi bylo jasné, že proti takové přesile nemá šanci, a proto přistoupil na mírovou nabídku a vrátil minulý rok ukořistěná města. Zarýnští barbaři lačnící po kořisti však plenili okolí Paříže a Sigibertovi se je jen ztěží zdařili přimět je k odchodu do svých domovů.


Itálie
Smrt langobardského králem Clephse, dalšího krále již Langobardé nechtějí
Na langobardského krále Clephse zaútočil jakýsi otrok mečem a panovníka po půldruhém roce jeho vlády zavraždil. Ústřední královská moc se zhroutila; nový král již nebyl zvolen a země se rozpadla na 36 samostatných vévodství. K nejmocnějším vévodům patří Zaban z Pávie, Wallari z Bergamona, Alahis z Brescie, Ewin z Tridentu, Faroald ze Spoleta a Gisulf z Cividale. Vědomi si síly svých ozbrojených družin jednali neustále sebevědoměji a svévolněji: domácí římské obyvatelstvo nemělo žádná práva, kněží byli pobíjeni, velkostatkáři vražděni nebo vyháněni a jejich pozemkové domény konfiskovány, přičemž nebyl brán ohled ani na církevní majetek. Všichni – obyvatelé měst i venkova – museli odevzdávat Langobardům jednu třetinu svých příjmů. Po vraždě Alboina a Clephse vycítil císař Tiberios svoji příležitost a langobardským vévodům vyplatil na dvě stě tisíc solidů, aby zablokovali volbu nového krále. Ani to však nedokázalo zabránit jejich další územní expanzi.
Smrt langobardského králem Clephse, dalšího krále již Langobardé nechtějí
Za všeobecného souhlasu [po 1. září roku 572] ustanovili italští Langobardé ve městě Ticinu svým králem Clephse [z rodu Beleo], velmi vznešeného muže [vévodu] ze svého středu . Mnoho mocných lidí z řad Římanů zabil svým mečem a další vyhnal z Itálie. Když vládl s Masane, svoji manželkou, jeden rok a šest měsíců, byl zabit mečem rukou svého sluhy, člena své družiny [před 1. zářím 574].
Po jeho smrti neměli Langobardé krále po dobu deseti let a vládli jim vévodové, každý ze svého města: Zaban z Ticina (Pavia), Wallari z Bergama (Bergamo), Alichis z Brexie (Brescia), Euin z Tridenta (Trent) a Gisulf z Fora Julii (Cividale). [Origo Gentis Langobardorum, Chronicon Gothanum, Fredegarius a Kodaňský pokračovatel Prosperův zde mají dvanáct let.] Ale bylo tam kromě nich dalších třicet vévodů ve třiceti městech. [snad Friuli, Parma, Cremona, Trent, Brescia, Bergamo, Novara, Miláno, Pavia, Reggio, Ivrea, Turín, Mantova, Altino, Mariana, Feltre, Belluno, Alba Pompeia, Acqui, Lucca, Chiusi, Perugia, Benevento, Ceneda, Piacenza, Como, Treviso, Modena, Lodi, Vicenza, Brescello, Vercelli, Verona, Asti, Tortona, Spoleto] Mnoho vznešených Římanů bylo v těch dnech zabito ze ziskuchtivosti a zbytek byl rozdělen mezi jejich „hosty“ s povinností platit Langobardům daně ve výši jedné třetiny z jejich příjmů. A tito vévodové Langobardů za sedm let od té doby, co Alboin přišel do Itálie i s veškerým svým lidem, vyplenili kostely a pobili duchovní, zničili města a lidi vyrůstající jako dříví v lese vyhladili. A kromě těch krajů, kterých se zmocnil již Alboin, zabrali a podrobili si Langobardé velkou část Itálie.
Smrt úspěšného císařského vojevůdce
Roku 573/574 zemřel ve věku téměř nemožných devadesáti pěti letech úspěšný vojevůdce císaře Justiniána I. Narses. Tento rodilý Armén – jinak eunuch trpasličího vzrůstu – se účastnil bojů na perské frontě, pak byl převelen do Itálie, kde dovedl do vítězného konce vlekoucí se válku s místními Ostrogóty a zničil jejich stát. Itálii přičlenil k římskému impériu a sám se jako patricius stal její prvním místodržícím. Byl to člověk inteligentní a rozvážný, na druhou stranu však až neuvěřitelně hrabivý. Za dobu, po kterou vykonával svůj úřad, si nahromadil obrovské množství zlata, které si prý uložil do studny v jednom italském městě. Stížnosti na něj vedly k tomu, že byl roku 567 obviněn z „přehmatů“ a odvolán z funkce. Odmítl se však vrátit do Konstantinopole a zbytek svého života prožil v starém císařském paláci v Římě. Po jeho smrti byl na příkaz císaře uložen do olověné rakve a i se svým pokladem – prý ho vytahovali několik dní – poslán na východ.
Smrt papeže Jana a obležení Říma
Dne 13. 7. zemřel papež Jan III. a Langobardi reagovali okamžitě: za hrozného pustošení vyrazili z nedalekého Spoleta na Řím a zahájili jeho obléhání. Novým papežem byl v této těžké situaci zvolen Benedikt I., původem Říman. Svého úřadu se však nemohl oficiálně ujmout, protože Germáni přerušili spojení s Konstantinopolí, která jej musela ve funkci potvrdit.


Římská říše
Císař Justinus těžce nese porážky na perské frontě, Tiberios spoluvládcem
Avarský kagan Bajan využil porážek císaře Justina II. na perské frontě a vyhlásil mu válku pod záminkou, že poskytl útočiště gepidským uprchlíků. Roku 573 nebo začátkem roku 574 překročil Dunaj a vítězně se utkal s komitou excubitores (císařské gardy) Tiberiem. Porážky od Peršanů a Avarů zdeptaly Justina natolik, že „zešílel“ a nebyl schopen vlády. (Po paláci ho museli vozit na pojízdném trůně, přičemž měl ve zvyku kousat své ošetřovatele. Jediným způsobem, jak ho uklidnit, bylo hrát mu na varhany, a tak tento nástroj zněl v komnatách císařského paláce dnem a nocí.) Jeho manželka císařovna Sofie chtěla asi původně vládnout sama, ale protože říše ještě nebyla připravené na vládu ženy, nabídla trůn komitovi Tiberiovi. (Není jasné, proč mu dala přednost před svým zetěm Baduariem/Badouariem, manželem své dcery Arabie – snad si myslela, že jej bude moci snadněji ovládat.) Pak počkala, až manžel bude mít jasnou chvilku, a přesvědčila ho, aby jej přibral ke spoluvládě a dne 7. 12. korunoval caesarem.
Tiberios Konstantinos se narodil se někdy kolem poloviny 6. století v Thrákie, a to v té oblasti, kde se mluvilo latinsky. Byl to blízký Justinův přítel, roku 565 mu dokonce dopomohl k trůnu, ale na rozdíl od něho však rozhodně nebyl šetřivý a okamžitě po svém nástupu na trůn začal rozhazovat peníze – investoval hlavně do armády a do svých příznivců, které si kupoval drahými dary, a financoval i několik velkých stavebních projektů (např. Velký palác v Konstantinopoli). Popularitu mu také mělo přinést zrušení daně z vína a chleba, zavedené Justinem a Sofií.
Císař Justinus těžce nese porážky na perské frontě, Tiberios spoluvládcem, příměří s Persií
Když Římané již prvého roku války [573] utrpěli ve válce proti Peršanům vážné porážky a ztratili svoji klíčovou pevnost Daras (Dara, Turecko), rozhodl již vážně nemocný císař Justinus, že se stáhne do pozadí a předá vládu silnějšímu jedinci. Jeho volba pak padla na komitu Tiberia, rodáka z Thrákie, který se již dlouho těšil jeho plné důvěře. A právě Tiberius a císařovna Sofie se nyní ujali řízení války proti Persii.
Protože římská říše potřebovala alespoň nějaký oddechový čas, aby nabrala nové síly, poslali oba spoluvládci perskému králi Chosroeovi po vyslancích dopis vlastnoručně napsaný císařovnou, v němž jej nabádali k míru a navrhovali klid zbraní na jeden rok s tím, že po tuto dobu budou společně hledat mírové řešení celého sporu. Protože Chosroes věřil, že je schopen porazit jakkoli silnou armádu, kterou proti němu Tiberius pošle, tak s jednoročním příměřím za 45.000 zlaťáků souhlasil. A Tiberius opravdu začal sbírat velkolepou armádu, do níž najímal muže nejenom i z těch svých nejvzdálenějších provinciích, ale i za hranicemi římské říše. A tak se mu podařilo od břehů Rýna i Dunaje, ze Skýthie, Pannonie, Moesie, Illýrie a Isaurie shromáždit prý na sto padesát tisíc bojovníků. Do jejich čela pak postavil Justiniana, syna Germanova. Když se však celá tato obrovská armáda přesunula na východní hranici, ztratil najednou odvahu a místo toho, aby zahájil boj, poslal počátkem roku 575 do perského hlavního stanu vyslance s nabídkou příměří.
• V římské říši propukla další epidemie dýmějového moru.


Perská říše
Jemen perskou provincií
Když roku 574 zavraždili vazalského vládce Jemenu Saifa jeho osobní strážci, svěřil perský král Chosroes vládu nad Homerity jistému svému důstojníkovi, který však již obdržel obvyklý titul marzpana, čímž se nelišil od správců ostatních perských provincií.
Jemen perskou provincií
Obyvatelé dnešního Jemenu (Himjar) požádali prostřednictvím svého vyslance Saífa římského císaře o podporu proti Habešanům, kteří jejich zemi okupovali. Ten však jejich žádost odmítl a nechtěl je podporovat ve vzpouře proti rovněž křesťanskému státu. Saíf tedy odcestoval do Ktésifontu, kde se mu podařilo k intervenci přimět Peršany. Samotný velký král Chosroes I. pak do Jemenu vyslal svého generála Horzáda Dailána s třemi tisíci šesti sty muži prý na pouhých osmi lodích [někdy v letech 570 – 572, ale viděl jsem i rok 568]. (Pokud je to pravda, tak na jedné lodi bylo kromě posádky, výzbroje a výstroje, na čtyři sta padesát vojáků.) Horzád se po úspěšném vylodění spojil s „obrovským počtem místních lidí“ a zmocnil se hlavního města Saná a celé země.
Když o několik let později vyvolala proetiopská strana povstání, vyslal perský král do akce toho samého vojevůdce s novou armádou, který Habešany rozdrtil a vyhnal ze země. Místní himjárská dynastie na trůnu definitivně skončila a celý Omán a Jemen i s městy Hadramaut a Mahrá se stali perskou provincií. Peršané jih Arabského poloostrova vyklidili po porážce od Římanů roku 627 a následném chaosu ve své zemi, čímž nechtěně uvolnili cestu muslimské expanzi směrem na jih.



Hispánie
Zápas o vládu nad Pyrenejským poloostrovem
Vizigótský král Leowigild pokračuje ve válečných taženích a daří se mu obnovit jednotu země. Tento rok dobyl odpadlou Kantábrii a čelné členy místního senátu poručil zmasakrovat. Ani Aspidiův stát v Agregensijských horách mu neodolal.
Zápas o vládu nad Pyrenejským poloostrovem
Následujícího roku pronikl král Leovigild do oblasti horního Ebra, tj. do severní části dnešní Burgosské provincie a do Rioje, a dobyl centrum kantabrijské oblasti Amayu. Sv. Braulius ze Zaragozy se zmiňuje o této výpravě ve svém „Živote sv. Emiliána“ a líčí v něm zabíjení kantabrijských „senátorů“, jehož jeden člen se jmenoval Abudantius. Zajimavé by bylo vědět něco více o tomto „senátě“, jehož členové byli s nejvyšší pravděpodobností Římané, o jeho úloze a organizaci. Rozhodně se nejednalo o žádné venkovany podobné těm, kteří se před dvěma roky vzbouřili na jihu poloostrova, ale o poměrně movité lidi, snad hispanořímské statkáře, kteří nespolupracovali s žádnou cizí mocností a usilovali o vlastní samostatný stát. Ale tento svobodný kantabrijský stát se příliš nezamlouval asketickému poustevníkovi sv. Emiliánovi tehdy již více než stoletému, jenž poukazoval na vraždy, krádeže, incesty, násilí a mnoho dalších neduhů.
Svébské poselstvo cestuje k Frankům
Když roku 574 bojoval vizigótský král Leovigild v Kantábrii, vyslal svébský král Miro (570 - 582) poselstvo k franskému vládci Burgundska Guntramovi, jež však bylo zajato neustrijským králem Chilperichem. Vojenskou nemohoucnost Svébů té doby dokazuje i jejich nečinnost za občanské války v době vlády vizigótského krále Agily, kdy se ani nepokusili zmocnit se území nezávislých na ústřední gótské vládě, např. Asturie anebo Kantábrie
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 575
Franská říše
Smrt krále Sigiberta
Občanská válka ve franské říši pokračuje. Neustrijský král Chilperich I. a jeho bratr vládce Burgundska Gunthramn opět uzavřeli spojeneckou smlouvu, ve které si slíbili vzájemnou podporu proti svému nejmladšímu bratru austrasijskému králi Sigibertovi I. Chilperich pak porušil mír uzavřený s ním roku 574 a jeho vojsko proniklo k Remeši, jejíž okolí zpustošilo. Sigibert si opět povolal na pomoc pohanské Germány z pravého břehu Rýna, kteří se mu již tak osvědčili minulý rok, a odpověděl rozhodnou vojenskou protiakcí. Porazil Neustrijce, kteří marně čekali na burgundskou vojenskou podporu, obsadil Paříž včetně všech měst v okolí a pronikl do Rouenu. Zde však zastavil svůj postup a vrátil se do Paříže, kam za ním přišla manželka Brunhilda s dětmi. Sigibertovi vévodové Gunthramn a Godegisil porazili a zabili Chilperichova syna Theudeberta.
Od vojensky neúspěšného Chilpericha odpadli Frankové, kterým dříve vládl jeho strýc Childebert I., poté ho zradila i vlastní neustrijská šlechta. Všemi opuštěný Chilperich se v kritické situaci opevnil ve městě Tournai, kde jeho manželka královna Fredegunda přivedla na svět syna Samsona. Psychicky zlomená žena chtěla novorozence zabít, ale král byl proti. Triumfující Sigibert postupuje na Tournai, aby svého bratra definitivně vyřídil a převzal neustrijskou královskou korunu. „Když pak přišel na dvůr, jehož jméno je Vitry, shromáždilo se kolem něho všechno vojsko, vyzdvihlo jej na štítě a ustanovilo jej za svého krále. Tu však pod záminkou, jako by chtěli něco navrhnout, se k němu protlačili dva královnou Fredegundou svedení sluhové a velikými, jedem napuštěnými noži, kterým se lidově říká skramasaxy, mu poranili oba boky. Sigibert vykřikl, zhroutil se a zakrátko vydechl naposledy. A zahynul tam také Charegisel, Sigibertův komorník. Rovněž Sigilla, který kdysi přišel ze země Gótů, byl tam zle zřízen. A potom padl do rukou králi Chilperichovi, který mu dal rozžhaveným železem popálit všechny údy a kus po kuse je odsekat: tak krutě se skončil jeho život.“ (Řehoř z Toursu Historiarum libri decem)
V Austrasii propukl zmatek, z něhož těžil Chilperich, který se nejenom že na trůnu udržel, ale nyní kráčel od úspěchu k úspěchu. Hned na počátku projevil nečekanou starost o pohřeb svého bratra a vstoupil do neutrální Paříže, která učinil svým hlavním městem. Zmocnil se zde pokladů, zajal bratrovu ženu královnu Brunhildu a poslal ji do vyhnanství do města Rouenu, zatímco její dcery uvěznil ve městě Meaux.
Chilperichovu nepříteli vévodovi Gundovaldovi se alespoň podařilo zachránit následníka austrasijského trůnu prince Childeberta II. a prohlásit jej 8. 12./25. 12. králem Austrasie a Met. Protože Childebertovi nebylo ještě ani pět let, byli regentskou vládu pověřeni jeho matka královna Brunhilda a vzdělaný majordomus Gogo. Tomu se sice podařilo uzavřít za odstoupení poloviny bohatého města Marseille spojenectví s Burgundy, ale Neustrijci obsadili sporná území, které Sigibert zdědil roku 567 po svém bratrovi Charibertovi. Gunthramn však této Chilperichově územní expanzi nechtěl nečinně přihlížet a brzy se s ním utkal v Akvitánii.
Útok Langobardů na Galii
Po těchto událostech napadli Galii tři vévodové Langobardů jménem Amo, Zaban a Rodanus. Amo táhl cestou na Ebredunum (Embrun) a u Machoaville (Manosque), kterou získal [franský vévoda patricius] Mummulus darem od krále, rozbil své stany. Zaban táhl dolů přes město Dea (Die) a dospěl k Valentii (Valence), zatímco Rodanus se přiblížil k městu Gratianopolis (Grenoble). Amo si podmanil arelatskou provincii i s městy ležícími v jejím okolí a přitáhl na Kamenné pole u města Massilia (Marseilles), přičemž zpustošil vše, co jen mohl najít. Obléhal Aquae (Aix) a odtáhl až poté, co dostal dvacet dva liber stříbra. Rovněž Rodanus a Zaban ničili ohněm a pleněním všechny ta místa, kam přišli. Když se tyto věci dozvěděl patricius Mummulus, tak vytáhl se silnou armádou a utkal se jako s prvním s Rodanem obléhajícím Gratianopolis. Zabil mnoho mužů z jeho armády a Rodana samotného zraněného oštěpem zahnal do okolních hor, odkud se dostal po klikatých lesních stezkách s pouhými pěti sty muž – ti jediní mu zbyli – k Zabanovi obléhajícímu město Valentia (Valence) a oznámil mu všechny věci, které se staly.
A když přišli k městu Ebredunum, tak zde úplně stejně všechno vyrabovali. Mummulus sem však přišel s nespočetnou armádou a svedl s nimi bitvu, v níž je porazil. Poté Zaban a Rodanus na cestě zpět do Itálie přišli k Secusiu (Susa), kteréžto město držel ve jménu císaře magister militum Sisinnius. Jeden služebník Mummulův za ním přišel, předal mu dopis a řekl, že se Mummulus již rychle blíží. Když se to dozvěděli Zaban a Rodanus, okamžitě odtamtud odešli do svých domovů. Když Amo uslyšel tyto věci, sebral veškerou svou kořist a vydal se na zpáteční cestu do Itálie. Ale jeho pochod mu tak ztížil hluboký sníh, že musel na místě zanechat převážnou část své kořisti, přičemž nakonec byl rád, když se mu byť stěží podařilo si prorazit se svými lidmi cestu alpskými průsmyky, a tak se dostat do své země. [Zdá se, že po této akci Langobardů rozšířil franský král Guntram svá území i na italskou stranu Alp, kde obsadil města Susu a Aostu. Langobardé se již od té doby o žádnou invazi do Galie již nepokusili. Mummulus později povstane proti králi a bude zabit.]
Columbanus přichází na kontinent
Roku 575/585 se na pobřeží Bretagne vylodil irský mnich Columban Mladší, jenž pocházel z kláštera Bangor v dnešním Ulsteru, a spolu se svými dvanácti společníky putoval jako kazatel franskou říší. Podle svých slov se ocitli v zemí, kde „ctnost prakticky neexistovala“.
Bavoři se spojili s Langobardy
Bavorský vévoda Garibald I. využil chaosu ve franské říši, vyhlásil samostatnost své země a otevřeně přešel do tábora franských nepřátel tím, že uzavřel spojenectví s italskými Langobardy, které stvrdil sňatkem své dcery s tridentským vévodou Ewinem (Eoinem). Král Gunthramn jako odvetu Itálii neúspěšně napadl, pak ale podepsal mírovou dohodu.
Král již lid k rozhodování nepotřebuje
V prameni vztahujícímu se k roku 575 je naposledy zmíněno, že franský lid byl přítomen při projednávání zákonů. Od tohoto roku se král radil již jen se svými optimáty, tedy už jen s vybranými představiteli království.



Římská říše
Příměří s Peršany
Začátkem jara požádal spoluvládce pomateného císař Justina II. caesar Tiberios Konstantinos znepřátelenou Persii o příměří. Justinova manželka císařovna Sofie tehdy napsala perskému králi Chosroeovi dopis, v němž hrála na city: naříkala nad Justinem a svým osudem, vyčítala mu, že šlape po bezbranné ženě a připomněla mu také, že když onemocněl on sám, poslali mu ty nejlepší lékaře, kteří ho uzdravili. Na Chosroea to opravdu zapůsobilo a s výjimkou Arménie povolil Římanům za 45.000 solidů roční příměří, které pak bylo ještě o další tři roky prodlouženo. Tiberios se však již nyní začal připravovat na nový válečný střet a stratéga Justiniána, prasynovce císaře Justiniána, pověřil budování nové armády. Ta však spolykala neuvěřitelné prostředky, což roztrpčilo šetrnou Sofii, která Tiberiovi vyčetla marnotratnost.
Urovnání vztahů s Araby a Avary
Po roztržce z roku 572 se Konstantinopol opět usmířila s ghassánovským/lachmovským fýlarchou (barbarským králem) Mundhírem a ten si opět začal plnit spojenecké závazky a bránit syrskou hranici. Nakonec byl uzavřen mír i s avarským kaganem Bajanem – stálo to sice 80.000 solidů ročního poplatku, na druhou stranu však východní Římané mohli svoje armády převelet do Arménie proti Peršanům a podržet si sporné město Sirmium (Sremska Mitrovica, Srbsko).
Etiopané rezignovali na držení Jemenu
Křesťanští Habešané nebyli schopni udržet jih Arabského poloostrova, tzn. Šťastnou Arábii (Arabia Felix), a válkami a katastrofami zpustošenou zemi přenechali Persii.
• V maloasijská Kappadokii se narodil jeden z největších římských císařů Herakleios I.


Perská říše
Příměří s Římany
Protože římská říše potřebovala po těžkých porážkách ve válečné kampani z roku 573 alespoň nějaký oddechový čas, aby nabrala nové síly, poslali roku 574 spoluvládci Tiberius a Sofie perskému králi Chosroeovi po vyslancích dopis vlastnoručně napsaný ísařovnou, v němž jej nabádali k míru a navrhovali klid zbraní na jeden rok s tím, že po tuto dobu budou společně hledat mírové řešení celého sporu. Protože Chosroes věřil, že je schopen porazit jakkoli silnou armádu, kterou proti němu Tiberius pošle, tak s jednoročním příměřím za 45.000 zlaťáků souhlasil. A Tiberius opravdu začal sbírat velkolepou armádu a najímal muže nejenom i z těch svých nejvzdálenějších provinciích, ale i za hranicemi římské říše. A tak se mu podařilo od břehů Rýna i Dunaje, ze Skýthie, Pannonie, Moesie, Illýrie a Isaurie shromáždit prý na sto padesát tisíc bojovníků. Do jejich čela pak postavil Justiniana, syna Germanova.
Když se však celá tato obrovská armáda přesunula na východní hranici, ztratil najednou odvahu a místo toho, aby zahájil boj, poslal počátkem roku 575 do perského hlavního stanu vyslance s nabídkou krátkého příměří na všech frontách. Ovšem Chosores trval na delší době ovšem s tím, že klid zbraní se nebude vztahovat na Arménii.A tak zatímco se jednání vleklo, roční přiměří vypršelo a opět promluvily zbraně. Peršané pak ohrožovali Constantinu (Visansehir, Turecko), kterou Římané předem obětovali. [Překlad nejistý; je také docela možné, že Peršané pouze vyhrožovali útokem na Constantinu.] Nakonec se římští vyslanci podvolili a odsouhlasili tříletý mír, který se však neměl vztahovat na Arménii, za 30.000 solidů ročně
Konec povstání v perské Arménii, útok Peršanů do římské Arménie
Již krátce poté vtrhl Chosroes do Arménie Proper a aniž se mu kdokoliv postavil na odpor obnovil vládu Persie nad celou touto zemí. Ještě před koncem roku se pak vydal do římské Arménie Minor a pak dokonce pronikl až do Cappadocie, kde teprve utrpěl jistý drobný nezdar, když mu jistý Kurs či Cursus, skythský náčelník v císařových službách, při neočekávaném nočním útoků vydrancoval tábor a pobral zavazadla. Protože však perská armáda neutrpěla vážnější škody, mohl Římanům oplatit stejnou minci a vyplenit rovněž při nočním útoku tentokráte jejich vlastní ležení. Poté se mu podařili zmocnit se města Meliteny (Malatya, Turecko), načež jej příchod zimy donutil vrátit se na vlastní území…
Akce generála Justiniána
Poté, co Justinián vyloupil a zpustošil perskou Arménii, pronikl podle některých autorů až ke Kaspickému moři, kde si opatřil flotilu lodí. Z moře pak celou zimu napadal protivníkovo území a vrátil se teprve na jaře roku 576.


Itálie
Útok Langobardů na Galii
Po těchto událostech napadli Galii tři vévodové Langobardů jménem Amo, Zaban a Rodanus. Amo táhl cestou na Ebredunum (Embrun) a u Machoaville (Manosque), kterou získal [franský vévoda patricius] Mummulus darem od krále, rozbil své stany. Zaban táhl dolů přes město Dea (Die) a dospěl k Valentii (Valence), zatímco Rodanus se přiblížil k městu Gratianopolis (Grenoble). Amo si podmanil arelatskou provincii i s městy ležícími v jejím okolí a přitáhl na Kamenné pole u města Massilia (Marseilles), přičemž zpustošil vše, co jen mohl najít. Obléhal Aquae (Aix) a odtáhl až poté, co dostal dvacet dva liber stříbra. Rovněž Rodanus a Zaban ničili ohněm a pleněním všechny ta místa, kam přišli. Když se tyto věci dozvěděl patricius Mummulus, tak vytáhl se silnou armádou a utkal se jako s prvním s Rodanem obléhajícím Gratianopolis. Zabil mnoho mužů z jeho armády a Rodana samotného zraněného oštěpem zahnal do okolních hor, odkud se dostal po klikatých lesních stezkách s pouhými pěti sty muž – ti jediní mu zbyli – k Zabanovi obléhajícímu město Valentia (Valence) a oznámil mu všechny věci, které se staly.
A když přišli k městu Ebredunum, tak zde úplně stejně všechno vyrabovali. Mummulus sem však přišel s nespočetnou armádou a svedl s nimi bitvu, v níž je porazil. Poté Zaban a Rodanus na cestě zpět do Itálie přišli k Secusiu (Susa), kteréžto město držel ve jménu císaře magister militum Sisinnius. Jeden služebník Mummulův za ním přišel, předal mu dopis a řekl, že se Mummulus již rychle blíží. Když se to dozvěděli Zaban a Rodanus, okamžitě odtamtud odešli do svých domovů. Když Amo uslyšel tyto věci, sebral veškerou svou kořist a vydal se na zpáteční cestu do Itálie. Ale jeho pochod mu tak ztížil hluboký sníh, že musel na místě zanechat převážnou část své kořisti, přičemž nakonec byl rád, když se mu byť stěží podařilo si prorazit se svými lidmi cestu alpskými průsmyky, a tak se dostat do své země. [Zdá se, že po této akci Langobardů rozšířil franský král Guntram svá území i na italskou stranu Alp, kde obsadil města Susu a Aostu. Langobardé se již od té doby o žádnou invazi do Galie již nepokusili. Mummulus později povstane proti králi a bude zabit.]
Útok Franků v severní Itálii
V těch dnech [před nástupen Authariho na trůn, snad 575 – 584] přitáhli Frankové k pevnosti Anagnis (Nano), jež se nachází nad Tridentem ještě v hranicích Itálie, a zmocnili se jí. [Je možné, že to byla pevnost východních Římanů.] Z tohoto důvodu komita Langobardů z Lagarisa (Lagerthal) jménem Ragilo přišel a Anagnis vyplenil. A zatímco se vracel i s kořistí, byl zabit i s mnoha svými lidmi na Rotalianských polích [louky na soutoku řek Noce a Adige] Chramnichisem, vůdcem Franků, který sem přišel, aby se s ním utkal. A tento Chramnichis jenom o něco později přitáhl a zničil Tridentum [Je dost nepravděpodobné, že by se Frankové zmocnili samotného města]. A Euin, vévoda Tridentu, jej pronásledoval, zabil ho i s jeho lidmi na místě , které se nazývá Salurnis (Salurn), a získal zpět veškerou kořist, které se zmocnili. A když tak Franky vyhnal, vzal si zpět celé území Tridenta.
Císaři již došla s Langobardy trpělivost
[Pavla Diákona mezivládí po smrti krále Alboina a vláda vévodů zřejmě příliš nezajímala, a proto odvrátil svůj zájem od událostí v Itálii a věnoval se především Galii a Konstantinopoli. Během této doby, kdy se tamní langobardští vévodové jen stěží udržovali u moci a římské Itálii vládl Longinus, však narazili invazoři na první vážný odpor. Alboinovy válečné akce dosud probíhaly celkem hladce, protože Římané se stáhli z otevřené krajiny do opevněných měst, kde se drželi po kratší či delší dobu bezpochyby doufajíce, že tato invaze stejně tak jako mnohé předešlé odezní a že barbaři odejdou. Avšak již roku 575 nebo 576 Baduarius, zeť císaře Justina II., shromáždil v Ravenně značné vojenské síly pro důraznou protiakci. Když však vytáhl do pole a podstoupil boj s vetřelci, byl poražen a zabit. Nevíme, kdo byli jeho soupeři, ale je vysoce pravděpodobné, že to byli Langobardé, kteří pronikli při své invazi nejdále na jih, tzn. mocný spoletský vévoda Faroald a jeho beneventský kolega Zotto.
Na papežský stolec nastupuje Benedikt
Po smrti papeže Jana III. v červenci minulého roku potvrdil císař jeho nástupcem Benedikta I., původem Římana. Protože Langobardi obléhající Řím zablokovali spojení s Konstantinopolí, nastoupil na svatopetrský stolec až 2. 6. tohoto roku. Benediktův pontifikát byl poznamenán hladem, morem a nájezdy Langobardů. Císař se snažil svým západním provinciím pomoci a posílal do Itálie egyptské obilí.

Hispánie
Zápas o vládu nad Pyrenejským poloostrovem
Po pacifikaci odbojné Kantábrie roku 574 se vizigótský král Leovigild obrátil proti krajům sousedících s královstvím Svébů. Roku 575 ovládl oblast Aragenských vrchů ležící na východě dnešní provincie Orense a zajal jakéhosi místního vládce Aspidia (loci senior) spolu s jehou manželkou a dětmi. Dobytím tohoto území spolu s území Sapů (roku 573) se mu otevřela cesta do nitra svébského království a k jeho hlavnímu městu Braze, na nějž podle Jana z Biclary zaútočil roku 576.


Rok 576
Franská říše
Princ Merovech usiluje o neustrijský trůn, svatba s Brunhildou
Občanská válka ve franské říši je v plném proudu. Neustrijský panovník Chilperich I. vyslal svého syna Merovecha s vojskem proti austrasijskému městu Poitiers, princ však měl vyšší ambice a chtěl bojovat o uvolněný austrasijský trůn. Proto se odchýlil od vytyčené trasy a na velikonoce, které tohoto roku připadly na 5. 4., přišel do Toursu, odkud zamířil do Rouenu pod záminkou, že se zde chce setkat se svoji matkou. V Rouenu se však oženil se svojí zde internovanou tetou královnou Brunhildou, vdovou po austrasijském králi Sigibertovi I. (†575). Proti kanonickým předpisům je oddal místní biskup Praetextatus a je jasné, že z toho měl velké potíže. Znepokojený Chilperich opustil Soissons a jel si to se synáčkem vyříkat. Novomanželé si nedělali žádné iluze o jeho shovívavosti a prozíravě vyhledali ochranu v tourské bazilice svatého Martina, z níž vyšli teprve tehdy, když jim bylo slíbeno, že nebudou „rozloučeni“. Lidé z austrasijského kraje Champagne využili Chilperichovy nepřítomnosti a napadli jeho území – z ohroženého hlavního města Soissons musela utéci Chilperichova manželka královna Fredegunda spolu s princem Chlodovechem. Návrat kompletní královské rodiny byl možný až po pacifikaci útočníků. Chilperich samozřejmě nesplnil své sliby a poručil odebrat synovi zbraně a hlídat jej zatím na svobodě. Nakonec se rozhodl nechat Merovecha tonzurovat a v šatu klerika poslat s ozbrojeným doprovodem do kláštera St. Calais. Merovechův družiník Galien ho však cestou osvobodil a princ se0áopět uchýlil do církevního azylu v chrámu sv. Mart
Burgundové vstupují do války
Burgundský král Gunthramn již nechtěl nečinně přihlížet neustrijské expanzi a vstoupil války. Jeho vévoda Mummolus pronikl s velkým vojskem do Akvitánie k městu Limoges, porazil neustrijského vévodu Desideria – Burgundové zaplatili vítězství pěti tisíci mrtvými, na neustrijské straně napočítali dvacet čtyři tisíc padlých – a po vyplenění kraje Clermont se vrátil domů. Chilperichův syn Chlodovech uskutečnil protiútok, při němž pronikl až k burgundskému Saintes, které vzal útokem.


Římská říše a Orient
Boje s Peršany obnoveny
Roční příměří mezi Peršany a Římany vypršelo a perské sbory pod velením Tamchosroa se přesunuly do oblasti města Daras (Dara, Turecko), k němuž připochodovala i římská armáda. Ani jedna strana však nechtěla riskovat otevřený boj a perský král Chosroes nakonec navrhl císaři Tiberiovi pětiletý mír. Ten ovšem souhlasil pouze se třemi roky klidu v Mezopotámii za snížený roční tribut 30.000 solidů s tím, že válečné operace budou probíhat, tak jako minulý rok, v Arménii. Velitel východní římské armády Justinián, prasynovec císaře Justiniána, proto odváděl své vojsko přes Amidu (Diyarbakir, Turecko) na sever a Chosroes jej následoval. U Melitené (Malatya, Turecko) se obě armády opět dostaly do kontaktu a schylovalo se k boji. Osobní přítomnost perského monarchy Římanům na sebedůvěře nepřidala, ale Justinián je nadchl kvalitním proslovem, načež císařští vojáci se zvednutými prapory zformovali svůj šik v kompaktní celek do hloubky. Peršané se roztáhli spíše do šířky, aby se zdálo, že jich je větší počet, a zahájili boj jako první. „Množství jejich šípů zakrylo sluneční paprsky“, kdežto Římané se bránili zblízka kopími a meči „a tak zneškodnili nepřátelské nástrahy a zvítězili“. Dobyli i protivníkův tábor a vyplenili jej, zmocnili se slonů, vydrancovali i šáhův stan a jeho vybavení jako kořist poslali do Konstantinopole. (Peršané doplatili na to, že jejich sestava neměla dostatečnou hloubku, vojsko nebylo semknuté, nemělo zálohy, ani místo, o které by se v případě neúspěchu mohlo opřít.) Deprimovaný Chosroes se dal na ústup, spálil město Melitené, překročil Eufrat a přes Arzanenu (perská pohraniční provincie, severně od horního toku Tigridu) se vrátil domů. Římané pak pronikli na nepřátelské území a podporováni flotilou v Hyrkánském (Kaspickém) moři „vše pustošili, ničili a způsobili přemnoho škod“. V Persii se cítili v takovém bezpečí, že i zde přezimovali.
Roztržka s Turky, útok na město Bosporos
Císař Iustinus využil roku 568 toho, že vzájemný poměr Avarů a Turků byl ostře nepřátelský – Turci pokládali Avary ze své uprchlé poddané – a uzavřel s Turky koalici s protiperským a protiavarským zacílením. Prvotní motiv tohoto spojenectví obou mocností byl však hospodářský. Nesmírně výnosný obchod s hedvábím zprostředkovala na dlouhém úseku Hedvábné cesty vlivná skupina bohatých kupců ze Sogdiany (Sogdiana je starověký název vysoce urbanizované úrodné oblasti rozprostírající se zhruba na území meziříčí toků Syrdarji a Amudarji),kteří byli sami též producenti hedvábí. Sogdská města se dostala po pádu hefthalitské říše do rukou Turků, kteří záhy vytvořili s jejich vládnoucí kupeckou vrstvou úzký symbiotický vtah. Právě sogdští kupci, kterým perská kontrola západní části Hedvábné cesty vadila neméně než Konstantinopoli, byli skutečnými iniciátory přímého římsko–tureckého obchodního a diplomatického spojení roku 568, kdy dorazilo do Konstantinopole první turecké poselstvo. Přátelský spojenecký poměr mezi oběma mocnostmi trval až do roku 576, kdy došlo k dočasné roztržce a následnému útok turecké armády ve spojení bulharskými Utigury pod chánem Anagaiem na římské město Bosporos na Krymu. Turecké nepřátelství způsobila lavírující zahraniční politika Konstantinopole, která o dva roky dříve uzavřela spojeneckou smlouvu s úhlavními nepříteli Turků Avary. Působení Turků v černomořských stepích však bylo pouze časově omezenou episodou; vnitřní konflikty otřásající rozděleným tureckým kaganátem usnadnily podrobeným ogurským a sabirským kmenům svrhnout na přelomu 6. a 7. století oslabenou tureckou moc a opět obnovit svou samostatnost.
Mládí Proroka Muhammada
Ve věku 6 let, tj. cca roku 576, se osiřelý Prorok Muhammad vrací zpátky do Mekky a podléhá nyní autoritě svého děda Abd al–Muttaliba, který je hlavou rodu Hášimovců. Po al–Muttalibově smrti se chlapce ujal jeho stých Abú Tálib. V tradici svého rodu se Muhammad posléze stal vůdcem obchodních karavan a obchodníkem a když se skutečně osvědčil, svěřila mu své zboží bohatá vdova Chadídža, k níž vstoupil do služby jako čtyřiadvacetiletý. Později se stala jeho první a dlouho jedinou manželkou. Porodila mu šest dětí, z nichž přežily pouze čtyři dcery. Přijal však do svého domu také svého bratrance Alího, jehož osud je počátkem a příčinou prvního rozkolu v muslimské ummě.



Perská říše
Válka s Římany
Průběh válečné kampaně roku 576 není zcela jasný. Římané byli zjevně úspěšnější v severní Arménii a Iberii (Gruzii), zatímco perský král Chosroes zaměřil svoji pozornost na Arménii Minor, kde se marně pokoušel o Theodosiopoli (Erzerum, Turecko). Po celou dobu však obě znesvářené strany byly mezi sebou v kontaktu a vyjednávaly. A již se opravdu zdálo, že se dohodnou na nějakém kompromisu, když přišly zprávy, že perský generál Tam–chosro na hlavu porazil Římany pod Justiniánem. Peršané tedy rozhovory ukončili a místo diplomacie opět nasadili zbraně. (®577)


Itálie
Neúspěšná intervence císařské armády na Apeninském poloostrově
Situace na východě umožnila císaři Tiberiovi konečně vojensky zasáhnout v Itálii a po osmi letech vyslat proti tamním Langobardům silné vojsko. Konflikt se však nevyvíjel dobře – zeť císaře Justina II. Baduarius byl poražen a zemřel, kdežto Langobardi jenom zabrali další území. Protože situace v Arménii zabránila císaři vyslat do Itálie posily, uchýlil se k intrikám a do langobardských vévodů investoval neuvěřitelných dvě stě tisíc solidů, aby zabránil volbě nového langobardského krále. Ani tak však nedokázal zabránit dalším územním ztrátám.
Císaři již došla s Langobardy trpělivost
[Pavla Diákona mezivládí po smrti krále Alboina a vláda vévodů zřejmě příliš nezajímala, a proto odvrátil svůj zájem od událostí v Itálii a věnoval se především Galii a Konstantinopoli. Během této doby, kdy se tamní langobardští vévodové jen stěží udržovali u moci a římské Itálii vládl Longinus, však narazili invazoři na první vážný odpor. Alboinovy válečné akce dosud probíhaly celkem hladce, protože Římané se stáhli z otevřené krajiny do opevněných měst, kde se drželi po kratší či delší dobu bezpochyby doufajíce, že tato invaze stejně tak jako mnohé předešlé odezní a že barbaři odejdou. Avšak již roku 575 nebo 576 Baduarius, zeť císaře Justina II., shromáždil v Ravenně značné vojenské síly pro důraznou protiakci. Když však vytáhl do pole a podstoupil boj s vetřelci, byl poražen a zabit. Nevíme, kdo byli jeho soupeři, ale je vysoce pravděpodobné, že to byli Langobardé, kteří pronikli při své invazi nejdále na jih, tzn. mocný spoletský vévoda Faroald a jeho beneventský kolega Zotto.
Útok Franků v severní Itálii
V těch dnech [před nástupen Authariho na trůn, snad 575 – 584] přitáhli Frankové k pevnosti Anagnis (Nano), jež se nachází nad Tridentem ještě v hranicích Itálie, a zmocnili se jí [Je možné, že to byla pevnost východních Římanů.] Z tohoto důvodu komita Langobardů z Lagarisa (Lagerthal) jménem Ragilo přišel a Anagnis vyplenil. A zatímco se vracel i s kořistí, byl zabit i s mnoha svými lidmi na Rotalianských polích [louky na soutoku řek Noce a Adige] Chramnichisem, vůdcem Franků, který sem přišel, aby se s ním utkal. A tento Chramnichis jenom o něco později přitáhl a zničil Tridentum [Je dost nepravděpodobné, že by se Frankové zmocnili samotného města]. A Euin, vévoda Tridentu, jej pronásledoval, zabil ho i s jeho lidmi na místě , které se nazývá Salurnis (Salurn), a získal zpět veškerou kořist, které se zmocnili. A když tak Franky vyhnal, vzal si zpět celé území Tridenta .


Hispánie
První nepříliš důrazný útok vizigótského krále Leovigilda proti Svébům
Po pacifikaci odbojné Kantábrie roku 574 se vizigótský král Leovigild obrátil proti krajům sousedících s královstvím Svébů. Roku 575 ovládl oblast Aragenských vrchů ležící na východě dnešní provincie Orense a zajal jakéhosi místního vládce Aspidia (loci senior) spolu s jehou manželkou a dětmi. Dobytím tohoto území spolu s území Sapů (roku 573) se mu otevřela cesta do nitra svébského království a k jeho hlavnímu městu Braze, na nějž podle Jana z Biclary zaútočil roku 576. Avšak ještě dříve než se vydal z pohraničních oblastí dále do vnitrozemí přijal mírovou nabídku svébského krále Mira a zase ustoupil. Zřekl se svých dobyvačných choutek anebo byla jeho vojenská přítomnost potřeba někde jinde? Spíše je pravděpodobnější prvá možnost... Podle mírové smlouvy a na základě staré germánské tradice se potom stal král Miro jakoby členem jeho družiny.

Řehoř z Toursu Historiarum libri decem
O zlovolnosti Rauchinga I.
Neboť když před ním, jak při hostině bývá zvykem, držel otrok pochodeň, dal mu Rauching obnažit nohy a tisknout na ně pochodeň tak dlouho, dokud nezhasla. A když ji znovu zapálili, pokračoval v mučení, dokud nohy nosiče pochodně nebyly úplně spálené. Jestli se však otrok pokusil křičet anebo utéci z toho místa někam jinam, ohrožoval je hned obnaženým mečem a stávalo se, že jásal z velké radosti nad tím, že pláče.
O zlovolnosti Rauchinga II.
Někteří vypravovali i toto: Rauching měl tenkráte mezi svým služebnictvem muže a děvče, a jak se často stává, vzpláli ti dva k sobě láskou. A když ta náklonnost trvala již dva roky či více, spojili se a vyhledali útočiště v kostele. Jak se to Rauching dověděl, obrátil se na kněze toho místa a žádal, aby mu jeho otroky okamžitě vydal, že jim odpouští.
Kněz mu tehdy pravil: „Víš jistě jakou úctu je třeba prokazovat chrámům božím. Nemůžeš je dostat dříve, pokud nedáš své slovo, že jejich spojení bude trvalé, a také pokud neslíbíš, že je nepostihne žádný tělesný trest.“ Tu Rauching v rozpacích dlouho mlčel, nakonec se však obrátil ke knězi, položil ruce na oltář a přísahal: „Já je nikdy nerozloučím, ale spíše se postarám, aby setrvali v tomto svazku. Neboť i když jsem nerad viděl, že to udělali bez mého souhlasu, jsem přece jen rád, že si můj otrok nevzal otrokyni druhého a moje otrokyně cizího otroka.“
Kněz uvěřil dobromyslně slibu prohnaného člověka a vydal mu oba s podmínkou, že nebudou trestáni. Rauching je přijal, poděkoval a odešel domů. A hned rozkázal skácet strom, osekat větve, a kmen stromu, na koncích klínem rozštípnutý, poručil vydlabat. potom dal vykopat jámu do hloubky tří či čtyř stop a uložit do ní tu schránku. A tam jako mrtvou poručil zavřít děvče a otroka strčil za ní. Nato uzavřel příkrov, jámu zasypal zemí a oba tak zaživa pohřbil. „Neporušil jsem svou přísahu,“ dodal, „že navěky zůstanou nerozděleni!“ Jak to oznámili knězi, rychle přiběhl, zle Rauchingovi vyčinil, ale jen s obtížemi dosáhl, aby byli vykopáni. Otroka sice vytáhl ještě živého, děvče našel však zadušené.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 577
Franská říše
Smrt prince Merowecha
Spory o trůn mezi neustrijským králem Chilperichem I. a jeho ambiciózním synem Merovechem vrcholí. Princ opustil s pěti sty muži město Tours a přišel do oblasti města Auxerre, kde byl napaden a zajat Erpem, vévodou svého strýce burgundského krále Gunthramna. Z vězení se mu však podařilo uniknout a vojáci jeho otce jej neúspěšně hledali v Champagni. Nedaleko města Remeše však padl do zajetí lidí z Thérouanne, kteří jej uvěznili v jakémsi malém domku a o svém úspěchu informovali Chilpericha. Chilperichova manželka královna Fredegunda však nechtěla nic ponechat náhodě a poručila jej zavraždit. Rozkaz byl vykonán a princ skonal pod ranami nožem, přičemž kruté pomstě neunikli ani jeho straníci. Chilperich potrestal město Toursu za jeho podporu Merovechovi a zpustošil lokalitu i s jejím okolím. Synově manželce a nyní již dvojnásobné vdově královně Brunhildě se však podařilo utéci na austrasijský královský dvůr, kde se ujala regentské vlády za svého svého nezletilého syna Childeberta II. Tím ale nebyla nadšena místní šlechta a v zemi propukl zápas o moc. Ke konsolidaci poměrů došlo až roku 587 smlouvou z Andelot.
Gunthramn se spojil s Childebertem
Po smrti svého posledního syna prince Chlodomera se burgundský král Gunthramn již vzdal naděje, že zplodí mužského potomka a dědice, a proto se rozhodl uzavřít pevné spojenectví se svým nezletilým synovcem Childebertem. Na základě smlouvy podepsané v Pompierre (department Vosges) se ujal vlády jako austrasijský spoluregent královny Brunhildy a dalších austrasijských rádců. Childeberta adoptoval a ustanovil tak dědicem své říše. Oba pak společně vyzvali krále Chilpericha, aby jim odstoupil sporná území, v opačném případě mu hrozili válkou. Chilperich jim odpověděl po svém přepadem a obsazením burgundského města Poitiers. Gunthramn nasadil do akce svého osvědčeného velitele Mummola, hrdinu langobardských válek, a pověřil jej vedením vojenských akci proti neustrijskému galorománskému veliteli Desideriovi v Limousinsku.
Biskup Praetextatus má problémy
Biskupská synoda soudně projednávala případ rouenského biskupa Praetextata, jenž proti kanonickým pravidlům oddal Brunhildu a Merovecha. Praetextatus nakonec došel k závěru, že bude lepší, když přizná i to, co nespáchal, a skončil ve vězení. Z něho se pokusil uprchnout, byl ale dopaden, velmi krutě zbičován a odeslán do exilu asi na ostrov Jersey.
Smrt prince Samsona
Samson, syn Chilpericha a Fredegundy (narozen roku 575 při obléhání Tournai), dostal průjmy s horečkami a zemřel.
O biskupovi Saloniovi a biskupu Sagittariovi
Tehdy propukla bouře odporu proti biskupům Saloniovi a Sagittariovi ... Když však dosáhli biskupství a mohli jednat podle vlastního rozhodnutí, začali řádit jako šílení a loupili, rvali se vraždili, cizoložili a páchali různé jiné zločiny, až jednou vyslali skupinu lidí a meči a šípy napadli biskupa Victora ze Saint-Paul-Trois-Chateaux, který právě slavil den svých narozenin. Sotva dorazili na místo, servali z biskupa šaty, pobili sluhy, ukradli nádobí a všechno, co bylo přichystáno k hostině, a potom nechali krutě pokořeného biskupa být. [Nakonec byli uvězněni a zdálo se, že se polepšili.] Jakmile vyšli z klášterů, hned se zase sešli a políbili se, protože se již tak dávno neviděli. Potom se vrátili do svých obcí a byli tak zkroušení, až se zdálo, že vůbec nepřestávají zpívat žalmy, držet půsty, rozdávat almužny, dny trávit čtením Davidova žaltáře a v noci bdít za zpěvu hymnů a ve zbožných úvahách nad četbou:
Avšak tento svatý způsob života nezůstal dlouho bez poskvrny a tak se zas vrátili ke zlému. Noci obyčejně trávili při hostinách a pitkách, takže žádali o poháry a popíjeli víno ještě v době, kdy v kostele sloužili klerikové již ranní bohoslužby. O bohu nebyla vůbec řeč, na pořádek denních modliteb se zapomnělo. Když svítal den, vstávali od večeře, oblékali se do jemných rouch a zmoženi spánkem i vínem spali až do třetí hodiny denní. Nechyběli ovšem ani ženy, se kterými se špinili. Když pak vstali, umývali se v lázních a sedali k hostině: na večer od ní vstávali, aby se mohli věnovat večeři až do ranní doby, jak jsme právě vypravovali. A tak to dělali den za dnem, dokud na ně nepadl hněv boží. O tom však budeme vykládat později.


Římská říše
Porážka římské armády Peršany
Císařská armáda armáda operovala této zimy v perských provinciích a proti jejímu řádění byli Peršané bezmocní. Protože situace byla výbušná a šlechta hrozila vzpourou, rozhodl se perský král Chosroes I. uzavřít mír a do Konstantinopole poslal příslušnou nabídku. Římský caesar Tiberios souhlasil a vyslal k mírovým rozhovorům senátory Jana a Petra a magistra Theodora, zatímco perského šáha zastupoval vrchní velitel jeho vojsk Sarnachorganes. Zatím však na bojištích stále probíhala čilá vojenská aktivita a kdesi v Arménii zkřížili své zbraně římský stratég Justinián a vrchní velitel perských vojsk v Arménii Tamchosro. Po římské triumfu minulého roku se však karta obrátila a „římská sláva byla odsunuta stranou“. Vítězstvím povzbuzení Orientálci odmítli pokračovat v jednání a obě delegace se bezvýsledně rozešly. Sarnachorganes nato porušil dohodu o tom, že se nebude válčit v Mezopotámii, ale pouze v Arménii a dal rozkaz svým podvelitelům k průniku do oblasti římských měst Konstantiny (Visansehir, Turecko) a Theodosiopole (Erzerum, Turecko).
Maurikios plení perské území
Po Justiniánově smrti předal císař Tiberios velení na východě komitu excubitores (císařské stráže) Maurikiovi, posílil jeho armádu a vyslal jej do Arménie. Sebevědomý Tamchosro nepředpokládal, že by Maurikios představoval vážnější nebezpečí, a proto jej ignoroval, opustil Arménii a kolem římské pevnosti Kitharizonu (severovýchodně od dnešního Fumu, Turecko) se vydal do okolí římské Amidy (Diyarbakir, Turecko). Zdejší venkov vyplenil, načež se přes perskou pohraniční provincii Arzanene (severně od horního toku Tigridu) vrátil zpět na své základny.
Slovanské hordy opět na Balkáně
Po dvaceti letech klidu se roku 577/578 na sto tisíc Slovanů opět přeplavilo z dnešního Rumunska přes hraniční řeku Dunaj do římských provincií na Balkáně, aby zpustošilo Thrákii, Makedonii a Thesálii. Silingové a Jezerci postoupili potom dále na jih a přes thermopylský průsmyk pronikli až na Peloponés.


Perská říše
Válka s Římany
Roku 577 nedošlo na východní frontě k žádným větším bojovým akcím a obě strany intenzivně vyjednávaly. Císař Tiberius i „velký král“ Chosroes však intenzivně připravovali válečnou kampaň pro rok 578.


Hispánie
Vizigótský král Leovigild si podmaňuje Pyrenejský poloostrov
Vizigótskému králi Leovigildovi padlo do rukou poslední nezávislé území v oblasti Orospedy. Po celé sérii vojenských výprav se mu tak podařilo přivést pod svoji svrchovanost celé území Hispánii s výjimkou císařských enkláv na jihovýchodě a svébského království na severozápadě Pyenejského poloostrova. (Řehoř z Toursu: „Když král Leovigild všude zničil uzurpátory a škůdce Španělska, vrátil se domů a hledal u svého lidu klid a odpočinutí.“)
Vizigótský král Leovigild si podmaňuje Pyrenejský poloostrov
Když si roku 571 král Leovigild dobytím římské Mediny Sidonie zabezpečil záda, věnoval se již naplno vzpouře bætické aristokracie, jejíž hlavní opěrný bod v silně opevněné Córdobě dobyl roku 572. Ale ve stejnou dobu vypuklo v okolí města ozbrojené povstání rolníků, při jehož potlačování si Leovigild podrobil „mnoho měst a pevností“. K dalšímu takovému povstání pak došlo roku 577 v Oróspedě. Není zřejmé, zda Córdobčané byli spojenci vzbouřených rolníků, ale pravděpodobnější je, že vesničané pouze využili vzpoury blízkého velkého města k tomu, aby povstali a setřásli jak nadvládu Córdoby, tak ústřední gótské vlády. Leovigild jim však nedal šanci a povstalce rozdrtil.
Mír se Svéby, pacifikace Oróspedy
Když se roku 577 král Leovigild dozvěděl o povstání venkovanů v okolí Oróspedy v pohoří Sierra Morena, tak uzavřel se Svéby mír a přesunul se na jih, kde dobyl povícero měst a pevností. Ale pravděpodobně odsud odešel příliš brzy, neboť rolníci (rustici) opět povstali, takže situace si opět vyžádala zásah vizigótské armády - tentokráte však již bez osobní přítomnosti krále. A tehdy se dostala celá oróspedská oblast pod gótskou kontrolu.


Itálie
Langobardé stále řádí
Italští Langobardi vyplenili klášter na hoře Monte Cassino, ale ostatky sv. Benedikta nechali nepovšimnuty na místě. Císař se tohoto roku proti nim spojil s Franky.
Útok Franků v severní Itálii
V těch dnech [před nástupen Authariho na trůn, snad 575 – 584] přitáhli Frankové k pevnosti Anagnis (Nano), jež se nachází nad Tridentem ještě v hranicích Itálie, a zmocnili se jí [Je možné, že to byla pevnost východních Římanů.] Z tohoto důvodu komita Langobardů z Lagarisa (Lagerthal) jménem Ragilo přišel a Anagnis vyplenil. A zatímco se vracel i s kořistí, byl zabit i s mnoha svými lidmi na Rotalianských polích [louky na soutoku řek Noce a Adige] Chramnichisem, vůdcem Franků, který sem přišel, aby se s ním utkal. A tento Chramnichis jenom o něco později přitáhl a zničil Tridentum [Je dost nepravděpodobné, že by se Frankové zmocnili samotného města]. A Euin, vévoda Tridentu, jej pronásledoval, zabil ho i s jeho lidmi na místě , které se nazývá Salurnis (Salurn), a získal zpět veškerou kořist, které se zmocnili. A když tak Franky vyhnal, vzal si zpět celé území Tridenta .


Británie
Postup Germánů do hloubi britských ostrovů
Gildas Moudrý tvrdí, že mír vydobytý králem Artušem u Mons Badonicum trval až do jeho časů [psáno cca roku 545], tedy padesát let let po bitvě [499 nebo 500, zcela určitě v letech 490 – 503], kdy existovalo pět britských království, jimž vládli zlí „tyrani“ [Dumnonia, Dyfed, Powys, Gwyned, Gwent?]. Jak však dokládají odkryté hřbitovy, germánští vetřelci po celou tu dobu vytrvale postupovali dál do vnitrozemí, vzhůru údolím Temže, na západ z Východní Anglie a na sever z Wessexu. Anglosaská kronika uvádí, že v padesátých letech 6. století postoupili Sasové z Wessexu do Wiltshiru; v roce 571 uchvátili rozsáhlý úsek jižní části střední Anglie; roku 577 zvítězili v rozhodující bitvě u Dyrhamu (hrabství Gloucester), a získali tak Gloucester, Cirencester a Bath.

Rok 578


Franská říše
Bretonci porazili Neustrijce
Města Tours, Poitiers, Le Mans, Bayeux a Angers se podílela na tažení neustrijského krále Chilpericha I. proti bretagneskému vévodovi Warochovi. Bojovní Bretonci však napadli Sasy z Bayeux a valnou část jich pobili, načež obě znepřátelené strany uzavřely krátkodobý mír.
Synoda v Auxerre
Účastnící synody v Auxerre konané roku 578 nebo 585 si stěžovali na udržující se pohanské obyčeje, z nichž některé měly původ u Galorománů, jako např. zvyk konání novoročního karnevalu a výměny novoročních dárků, nazývaných „strenae“. Dále se probíralo činění záslibů u posvátných stromů, pramenů a na podobných místech, kde se lidé modlí a ukládají obětní dary, aby dosáhli splnění svých proseb. S magií léčení nemocí souviselo asi obětování modelků různých částí lidských těl a celých figurek lidí. Obyvatelé franského království prý vyhledávají i různé věštce a hadače.


Římská říše
Smrt císaře Justina, vlády se ujímá Tiberios
Dne 26. 9. se těžce duševně nemocný císař Justin II. vzdal trůnu a již 4. 10. zemřel. Jediným vládcem východního impéria se tak stal jeho dosavadní spoluvládce caesar Tiberios jako Tiberios II. Konstantinos. Justinova manželka Sofie se chtěla podílet na vládě, a proto ještě za manželova života plánovala sňatek s Tiberiem. V cestě ji však stála jeho zákonitá manželka Ino (ne Anastasia!) – Tiberios si ji dokonce nemohl přivést ani do císařského paláce a musel s ní bydlet v Hormisdově paláci, kde již žil císař Justiniána a jeho manželka Theodora. Nakonec se Sofii podařilo vypudit Ino z Konstantinopole; Tiberios však stále nedával najevo, že by ji chtěl zapudit a znovu se oženit. Vládychtivá císařovna se ho tedy nakonec rozhodla zabít – podle Řehoře z Toursu prý okamžitě po korunovaci v hipodromu – a nahradit Justiniánem, prasynovcem císaře Justiniána. Spiklenci však byli odhaleni a celkem mírně potrestáni, když Justinián dostal jeden tisíc pět set liber zlata pokuty a císařovna přišla o část své apanáže. Tiberios nastoupil na trůn a svoji korunovaci oslavil snížením daní o čtvrtinu pro následující čtyři roky. Cirkové démy se ale dožadovaly jména nové císařovny a lidé byli překvapeni, když jmenoval Ino. Sofie konečně uznala svoji porážku a odešla do ústraní na druhou stranu Bosporu do výstavného domu Sophianaei.
Smrt císaře Justina, vlády se ujímá Tiberios
V těch časech, o nichž jsme psali výše, vládl v Konstantinopoli Justinus mladší, muž ovládaný lakomstvím všeho druhu, opovrhující chudáky a olupující senátory. A jeho lakota byla tak šílená, že si nechal zhotovit železné truhly, do nichž shromažďoval všechny ty talenty zlata, které uchvátil. Také se říká, že propadl pelagiánskému kacířství. A když tak odvrátil své ucho i srdce od příkazů Boha, zešílel a ztratil své schopnosti na základě soudu Božího. Přibral proto Tiberia jako svého caesara, muže znamenitého, energického, moudrého, laskavého a spravedlivého ve svých soudech, oslňujícího svými vítězstvími a kromě toho - a to je ještě důležitější než všechny tyto řečené věci - nejopravdovějšího křesťana, aby řídil jeho palác a vládl všem jeho provinciím. Z pokladů, které Justinus nashromáždil, pak Tiberius vydával tak velmi mnoho ve prospěch chudiny, že jej císařovna Sofie často kárala, že přivádí stát do chudoby, těmito slovy: „To, co já jsem nashromáždila během tolika let, tak ty marnotratně rozházíš za tak krátkou dobu.“
Ale on říkal. „Důvěřuji našemu Pánu, že naše pokladnice nebude mít nikdy nedostatek peněz, pokud chudákům se bude dostávat podpory a zajatci budou vykupováni.“ A to je velké bohatství, neboť Pán říká: „Nastřádal jsem pro vás poklady v nebi, které ani moli ani rez nezničí, kam se zloději nedostanou a nezcizí je.“ A proto z těchto věcí, které nám Bůh dopřál, dovolte nám shromažďovat poklad v nebi a Bůh nás odmění na tomto světě. Když Justin vládl po jedenáct let [ve skutečnosti více než třináct], smrt ukončila jeho šílenství zároveň s jeho životem. Během té doby došlo k válkám, které, jak jsme již uvedli dříve, vedl patricius Narses proti Gótům a Frankům. Nakonec budiž řečeno, že když Řím v časech papeže Benedikta strádal hladem, neboť Langobardové ničili všechno a všude, tak poslal lodě, aby přímo z Egypta sem dovezli mnoho tisíc módiů obilí. A tak jeho laskavost ulevila lidem.
Když Justin zemřel [5. 10. 578 ], ujal se vlády Tiberius Constantinus jako patnáctý římský císař. V době, kdy byl ještě caesarem pod Justinem, jak jsme již uvedli výše, řídil palác a každý dem vykonával mnoho dobročinných skutků, takže mu Bůh dopřál velkou hojnost zlata. Jednou, když se procházel palácem, uviděl na podlaze mramorovou desku, do níž byl vyryt kříž Našeho Pána. Řekl: „Měli bychom zdobit naše čela a hrudě křížem Našeho Pána, zatímco tady vidím, že po něm svýma nohama dupeme.“ Když toto řekl, tak rychle nařídil desku zvednout. A když byla vyhrabána a vztyčena, tak pod ní našli desku další, a to úplně stejnou. A tak nařídil, aby i tuto vyzvedli. A když to vykonali, našli ještě třetí. A když i tu podle jeho příkazu odstranili, našli velký poklad obsahující více než tisíc centenáriů zlata [4 miliony £]. A zlato bylo odneseno a rozděleno chudině, které se ho dostalo ještě ve větší hojnosti než obvykle.
Italský patricius Narses měl v jednom městě v Itálii velký palác, do něhož jednoho dne přivezl své velké poklady. Pak nechal tajně vykopat velkou cisternu a do ní uložil mnoho tisíc centenáriů zlata a stříbra. A když všichni ti, kdo o té věci věděli, byli zabiti, svěřil péči o ně pouze jednomu starému muži a zavázal jej přísahou. A když Narses zemřel, výše uvedený starý muž přišel k caesarovi Tiberiovi a řekl: „I když z toho nebudu mít již žádný zisk, chci ti, ceasare, říci jednu důležitou věc. Mám poklady ukryté Narsem, který na konci svého života již déle nemohu ochraňovat. Casar Tiberius tím byl velmi potěšen a hned poslal své sloužící na ono místo. A starý muž šel jako první a ostatní jej následovali až k cisterně. A když ji otevřeli a vstoupili dovnitř, tak užasli, neboť zde našli tak velké množství zlata a stříbra, že jej nebylo možno ani za mnoho dnů vynést ven. A téměř všechno toto bohatství věnoval potřebným a rozdával jej tak velmi štědře, jak bylo u něho zvykem.
A když přijímal císařskou korunu, tak lid očekávající obvyklou podívanou v cirku, nastražil na něj léčku, protože chtěl místo něj pozdvihnout Justiniána, synovce Justinova, k císařskému důstojenství. Tiberios nejprve prošel posvěcenými místy, pak povolal k sobě pontifika onoho města a vstoupil do císařského paláce spolu s konsuly a prefekty a oděn do purpuru a korunován císařským diadémem usedl na císařský trůn. Ohromný potlesk pak potvrdil, že se mu dostalo cti absolutní svrchovanosti. Jeho protivníkům neschopným ublížit tomu, kdo vkládal své naděje v Boha, se pak dostalo velké velké hanby a upadli do zmatku. A když uplynulo několik dní, dostavil se k němu Justinián, padl mu k nohám a věnoval mu patnáct centenáriů zlata, aby mu odpustil. A Tiberios byl shovívavý, pozdvihl jej, ale přikázal mu, aby zůstal v paláci. Ale císařovna Sofie nic nedbala na sliby, které mu předtím dala, a strojila mu úklady. A když podle zvyků císařů odejel na svoji vilu, aby se zde po třicet dnů těšil z výborných vín, tak k sobě v tajnosti povolal Justiniána a vyjevila mu svoje přání, aby se ujal vlády. A když toto vyšlo najevo, Tiberios se spěšně vrátil do Konstantinopole, nechal zatknout císařovnu, zmocnil se všech jejích pokladů a k zajištění její výživy ji ponechal jediné jídlo denně. Císařovnu odloučil od jejích sloužících, kterým zakázal se k ní byť jenom přiblížit, a nahradil je lidmi sobě věrnými. Ale Justinián, jehož pokáral jen slovně, se k němu později projevoval takovou láskou, že přislíbil jeho synovi svou vlastní dceru, přičemž na druhou stranu žádal Justiniánovu dceru pro svého syna. Ale k tomu z mně neznámých důvodů již nedošlo. Jím vyslaná armáda úplně potřela Peršany a vrátila se ověnčena vítězstvím. Kromě dvaceti slonů pak přivezla tak obrovskou kořist, že jí bylo dost na to, aby uspokojila veškerou lidskou chamtivost. (...)
Jednání s Franky
Po těžkých porážkách římských armád italskými Langobardy hledal Tiberios spojence a prostřednictvím papeže a římských senátorů kontaktoval Franky. Burgundský král Gunthramn se sice odmítl v Itálii angažovat, ale austrasijský majordomus Gogo a neustrijský král Chilperich poslali do Konstantinopole své vyslance. Císařova diplomacie slavila úspěch a přesvědčila Austrasijce, aby se postavili na stranu impéria. Konstantinopol dále inicioval navázání kontaktů mezi Gogem a jeho stávajícím nepřítelem neustrijským králem Chilperichem I., s čímž souhlasila i část austrasijské šlechty nespokojená se svými dosavadními burgundskými spojenci.
Jednání s Franky
Když Hilperich, král Franků, poslal posly ke svému vládci, tak mu přivezli kromě mnoha drobností i zlaté mince, každou po jedné libře, mající na jedné straně obraz císaře a nápis do kruhu „Tiberius Constantinus vládce světa“ a na druhé straně kvadrigu s jezdcem a nápisem „Sláva Římanů“.
Konflikt mezi Avary a Slovany
Před rokem 578 poslali Avaři k Daurentiovi (snad Dobretovi) náčelníkovi Slovanů sídlících na sever od Dunaje na území dnešního Valašska poselstvo s požadavkem, aby uznal jejich svrchovanost a začal platit tribut. Slované tento jeho požadavek příkře odmítli a posly fyzicky zlikvidovali. To byl samozřejmě dostatečný důvod k válce.
Sto tisíc Slovanů za Dunajem!
Po dvaceti letech klidu se roku 577/578 přeplavilo na sto tisíc Slovanů z dnešního Rumunska přes hraniční řeku Dunaj a zpustošilo Thrákii, Makedonii a Thesálii. Silingové a Jezerci postoupili potom dále na jih a přes thermopylský průsmyk pronikli až na Peloponés. Císařská armáda však byla vázána na východě v boji s Peršany, a proto císař Tiberios neměl v ohrožených oblastech prakticky žádné vojsko. Pomoc proto hledal u Avarů a k jejich chánu Bajanovi vyslal posly s výzvou, aby zaútočil na slovanské území a donutil barbary stáhnout se z římských provincií. Kagan souhlasil, protože chtěl pomstít pohanu svého poselstva a také jej lákaly Slovany naloupené poklady. Do Pannonie proto přicestoval správce ostrovů a ilyrských měst Jan, nalodil avarskou jízdu na dunajskou flotilu a převezl ji k sídlům Slovanů na území dnešního Valašska. Chán Bajan sice příštího roku zvítězil, ale podrobit si úplně všechny Slovany se mu nepodařilo.
Úspěchy Římanů na perské frontě
Po třech letech příměří však boje vzplály i na perské frontě v Mezopotámii. Třebaže římský stratég Maurikios strádal vysokými horečkami a velkými bolestmi, vstoupil s celou svou armádou do perské provincie Arzaneny (severně od horního toku Tigridu), bez boje obsadil pevný hrad Afumon (Fum, Turecko) a dobyl a za hrozného krveprolévání zničil i další opevněná místa (s výjimkou Chlomaronu, někdejšího Tigranakertu). Římští vojáci vzali do zajetí 10.090 Arménů, z0ánichž jednu třetinu darovali Maurikiovi, který je poručil převést na Kypr. Po vyplenění Arzaneny pronikli do blízkostí perského města Nisibis (Nusaybin, Turecko) a na druhý břeh Tigridu se přeplavil Kurs a Romanos s úkolem pustošit a drancovat, zatímco Maurikios dobyl pevnost Singaron (jihovýchodně od Nisibis, Irák). Na zimu se římská armáda stáhla na vlastním území do zimních táborů.
Do zóny bojových operací se dostala i ves Thamanón v Kurdských horách, kde poslední léta svého života trávil perský král Chosroes I. Když na vlastní oči viděl plameny Římany zakládaných požárů, „zdrcen strachem a zármutkem“ se nechal na nosítkách spěšně dopravit do hlavního města své říše Ktésifontu, kde zemřel koncem zimy nebo počátkem jara příštího roku, podle jedné kroniky snad v posledním únorovém týdnu.
Jakub Baradaeus umírá
Je možné, že by se Konstantinopoli podařilo tvrdými represáliemi monofyzitickou „heretickou“ víru zcela vykořenit, kdyby nebylo jednoho horlivého „zealota“, který nejenom že udržel toto „kacířství“ při životě, ale dokonce položil základy vlastní monofyzitické církve. Tímto mužem byl Jakub Baradaeus, jehož roku 541 ustanovili monofyzitičtí biskupové žijící pod ochranou císařovny Theodory v Konstantinopoli biskupem města Edessy (Urfa, Turecko).
Obdařen mimořádně odolnou fyzickou konstitucí strávil pak zbytek svého života putováním provinciemi Orientu – Sýrií, Mezopotámií i Malou Asií – v přestrojení za žebráka. Své jméno Baradaeus pak dostal podle svého oděvu vzniklého sešitím kusů látek pocházejících z oslích sedel. A jeho převlek byl tak dokonalý a jeho „kacířští“ druzi tak věrní, že se ho císařským úřadům nikdy nepodařilo dopadnout. A tak až do své smrti roku 578 nejenom že utvrzoval lidi v jejich monofyzitické víře a podporoval jejich vzdorného ducha, ale také světil jejich biskupy a duchovní a organizoval je na způsob tajné organizace. Jeho jméno je i zvěčnělé v názvu církve, kterou založil – jakobité.


Perská říše
Válka s Římany
Roku 578 propukly další intenzivní boje na východní frontě, když perský král Chosroes porušil podle Římanů tříleté příměří a zavelel do útoku již 40 dní před jeho vypršením. (Samozřejmě nemuselo jít o jeho věrolomnost a je docela možné, že obě strany měly pouze odlišný názor na to, kdy vlastně příměří začalo.) Ale ať to bylo jakkoli, perští generálové jménem Mebodes a Sapoes a jejich třicet tisíc jezdců již v předjaří pustošili římskou Arménii a ohrožovali Theodosiopoli (Erzerum, Turecko) a Constantinu (Visansehir, Turecko). Ve stejnou dobu jejich kolega Tamchosro opustil Persarménii a ničil krajinu kolem Amidy (Diyarbakir, Turecko). Justiniánův nástupce Mauricius však toho využil a místo toho, aby zaujal pasivní obrannou pozici, pronikl do Persarménie, kde loupil a plenil, aniž se mu kdokoli postavil na odpor. I když jej v létě sužovaly vysoké horečky, nepřerušil své ničivé tažení a z Persarménie postoupil do Arzanény (provincie východně od Amidy), kde obsadil pevnost Aphumon a získal na 10.900 zajatců. Pak pokračoval do východní Mezopotámie, dobyl Singaru (Sindžár, Irák) a ohněm a mečem zničil pevnosti i celou krajinu až k řece Tigridu. Nato podnikl odvážnou vojenskou akci, když poslal svého velitele Kurse až za řeku do Corduény (Kurdistán; Turecko, Irák, Írán), tj. na území, kterého se nedotkla noha římského vojáka od doby císaře Joviana.
Agathias nám pak sděluje, že král Chosroes si právě užíval letního bytu na kurdském venkově, když na obzoru uviděl dým z hořících vesnic a samot zapálených římskými vojáky. Spěšně tedy opustil nebezpečnou oblast a uchýlil se za pevné hradby hlavního města Ctesiphonu (Ták–i–Kisrá u Bagdádu, Irák), kde jej však zachvátila nemoc, jež také ukončila jeho dlouhý a pohnutý život.
Mezitím Kurs – asi ani nevěda, jaká velká ryba mu unikla –, se vrátil i s kořistí a zajatci zpět za řeku Tigris a spojil se s Mauriciem a společně s ním odešel začátkem zimy na území impéria. Římané pak vyklidili všechna dobytá území s výjimkou Arzanény a po celou zimu vyjednávali s Peršany, přičemž se všeobecně věřilo, že mír bude uzavřen. Prioritou císaře Tiberia byl totiž znovuzískání Darasu (Dara, Turecko), strategicky důležité pevnosti římské Mezopotámie, která se dostala do moci Peršanů již začátkem války. A aby ho znovuzískal, nabízel stažení svých sil z Persarménie i Iberie (Gruzie), byl ochoten odevzdat Arzanénu i s pevností Aphumonem a navíc přidat ještě nějaké peníze. A Chosroes by snad na tuto lákavou nabídku i přistoupil… Když se však jeho vyjednavači vrátili do Ctesiphonu, byl již mrtvý. Zemřel ve svém paláci počátkem roku 579 po 48 letech vlády.
Smrt krále Husrava
Poslední dobu svého života prožil král Husrav ve vsi Thamanón u Kurdských hor, kde je velmi příjemné podnebí. Do této končiny tehdy vpadl římský generál – pozdější císař – Maurikios a přiblížil se vsi tak blízko, že Husrav viděl v okolí plameny požárů, založených Římany. Husrav zdrcen strachem, studem, zármutkem těžce onemocněl a dal se spěšně dopravit na nosítkách do Ktésifóntu. Brzy nato zemřel, koncem zimy nebo začátkem jara, jak říkají prameny; podle jedné klášterní syrské kroniky asi v posledním týdnu únorového roku 579. Bylo mu prý 74 nebo 75 let.

Itálie
Útok Franků v severní Itálii
V těch dnech [před nástupen Authariho na trůn, snad 575 – 584] přitáhli Frankové k pevnosti Anagnis (Nano), jež se nachází nad Tridentem ještě v hranicích Itálie, a zmocnili se jí [Je možné, že to byla pevnost východních Římanů.] Z tohoto důvodu komita Langobardů z Lagarisa (Lagerthal) jménem Ragilo přišel a Anagnis vyplenil. A zatímco se vracel i s kořistí, byl zabit i s mnoha svými lidmi na Rotalianských polích [louky na soutoku řek Noce a Adige] Chramnichisem, vůdcem Franků, který sem přišel, aby se s ním utkal. A tento Chramnichis jenom o něco později přitáhl a zničil Tridentum [Je dost nepravděpodobné, že by se Frankové zmocnili samotného města]. A Euin, vévoda Tridentu, jej pronásledoval, zabil ho i s jeho lidmi na místě , které se nazývá Salurnis (Salurn), a získal zpět veškerou kořist, které se zmocnili. A když tak Franky vyhnal, vzal si zpět celé území Tridenta .

Hispánie
Král Leovigild potřel vzbouřence, Hermenigildova vzpoura
Králi Leovigildovi se podařilo obnovit svoji autoritu na celém území vizigótské říši a po bojích trvajících od roku 569 „vyhubil všechny uzurpátory a porazil všechny, kdo vpadli do Španělska“. Tohoto roku se však objevily další komplikace. Jeho syn Hermenegild se totiž oženil s dceru franského krále Sigiberta I. katoličkou Ingundou a uchýlil se do jemu darovaného města - pravděpodobně Sevilly. Příštího roku se však vzbouřil, odvrhl pod vlivem své manželky ariánskou víru a pod jménem Jan konvertoval ke katolictví. S podporou císaře a svébského krále Mira II. zahájil proti svému otci ozbrojený boj a získal Baeticu a jižní Lusitánii. Zpacifikován byl roku 584.
Král Leovigild potřel vzbouřence
Když Leovigild nastoupil na trůn, nemělo vizigótské království pod kontrolou mnohé kraje. Septimánie sice zůstala klidná, ale celé velké oblasti při hranicic se svébským královstvím (Orense, Asturie a Kantábrie) byli nezávislé. A kromě toho nekoordinovaně propukaly lokální vzpoury a povstání - rolníků na jihu poloostrova a bohatých Hispanořímanů na severu. V obou případech jejich cílem nebylo nahradit Leovigilda jiným králem, ale vymanit se z kontroly Toleda a vybojovat si nezávislost. Pokud víme, pak vzbouřenci nespolupracovali se žádnými zahraničními silami a nebyli ani nijak nábožensky motivovány. I když většina povstalců patřila k Hispanořímanům, tak nelze říci, že by to byla povstání Římanů proti barbarům. Kdyby nebylo Leovigildovy houževnatosti a rozhodnsoti, zůstala by Hispánie na konci 6. století rozdrobena na několik minikrálosvtví. A jen díky němu byli vzbouřenci po deseti letech poraženi a ztracená území se vrátila pod svrchovanost Gótů.
Již bez větších úspěchů bojoval král proti Římanům, s Franky udržoval mír a pouze vystrašil Svéby než s jejichž králem Mirem podepsal mírovou smlouvu. Když zřejmě do roku 578 vyřešil vojenské problémy, mohl se již věnovat správě svého státu. Podle Isidora ze Sevilly vyhubil všechny potencionální uchazeče o trůn a vyhnal anebo povraždil nejmocnější lidi a šlechtice království, třebaže nevíme, zda šlo o Góty, Římany anebo obojí. I podle Řehoře z Toursu pobil všechny ty, kdo měli ve zvyku zabíjet krále. Kromě římských provincií, svébského království a Baskicka na severu vládl celému Pyrenejskému poloostrovu.
Na paměť svých válečných výprav založil v Keltiberii město, které poměrně neobvykle řecky pojmenoval po svém mladším synu Rekkaredovi Recopolis. A bylo to skutečně poprvé, kdy nějaký germánský král založil úplně nové město, jehož riuny je možné doposud vidět na vrchu Cerro de la Oliva nad řekou Tajo jižně od vesnice Zorita de los Canes, na úplném to jihu dnešní Guadalajarské provincie, asi 50 km jihovýchodně od samotné Guadalajary. Ale je i možné, že se tam již dříve nacházela osada s kostelem, kterou nechal Leovigild pouze rozšířit, opevnit a tak změnit na město se značným strategickým významem, které existovalo ještě na počátku 8. století, kdy zde král Vitiza nechal razit mince. (Určitě však Recopolis nebyla biskupské sídlo.)
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 579

Římská říše
Avaři oblehli Sirmium
Avarský chán Bajan nemohl ignorovat, že Konstantinopol zcela zaujatá válkou s Persií má na Balkáně zcela nedostatečné vojenské síly. Proto znovu požadoval vydání strategicky důležité pevnosti a důležitého obchodního centra Sirmia (Sremska Mitrovica. Srbsko), které mu mělo připadnout na základě dohody s Langobardy z roku 567. A když pak císař Tiberios tento jeho požadavek odmítl, přitáhl roku 579 již potřetí k městu a začal jej znovu obléhat. Své nedobrovolné spojence Slovany a Gepidy využíval k těm nejtěžším pracím, když je nutil kácet stromy a stavět lodi a mosty. Třebaže vynaložil obrovské úsilí, boje se prodlužovaly, aby nakonec trvaly tři roky.
Bajan se vojensky angažoval i proti slovanskému náčelníkovi Daurentiovi, sídlícímu na území rumunského Valašska. Jeho jízda sice tohoto roku zvítězila, ale podrobit si všechny Slovany usedlé v této oblasti se mu nepodařilo.


Perská říše
Smrt krále Chosroea
Poslední únorový týden/v zimě minulého roku zemřel ve svém sídelním městě Ktésifontu (předměstí Bagdádu, Irák) jeden z největších perských králů v posední době nepříliš vojensky úspěšný Chosroes I. Na trůně jej vystřídal jeho syn Hormizd IV., který byl tak sebevědomý, že se ani se neobtěžoval poslat do Konstantinopole oznámení o své nástupu na trůn.
Smrt krále Husrava
Poslední dobu svého života prožil král Husrav ve vsi Thamanón u Kurdských hor, kde je velmi příjemné podnebí. Do této končiny tehdy vpadl římský generál – pozdější císař – Maurikios a přiblížil se vsi tak blízko, že Husrav viděl v okolí plameny požárů, založených Římany. Husrav zdrcen strachem, studem, zármutkem těžce onemocněl a dal se spěšně dopravit na nosítkách do Ktésifóntu. Brzy nato zemřel, koncem zimy nebo začátkem jara, jak říkají prameny; podle jedné klášterní syrské kroniky asi v posledním týdnu únorového roku 579. Bylo mu prý 74 nebo 75 let.
Válka s Římany a smrt krále Chosroea
Počátkem zimy roku 578/579 vyklidili Římané všechna dobytá území s výjimkou Arzanény a vyjednávali s perskou delegací, přičemž se všeobecně věřilo, že mír bude uzavřen. Prioritou císaře Tiberia byl totiž Daras (Dara, Turecko), strategicky důležitá pevnost římské Mezopotámie, která se dostala do moci Persie již začátkem války. A aby ho imperátor znovuzískal, nabízel stažení svých sil z Persarménie i Iberie (Gruzie), byl ochoten odevzdat Arzanénu i s pevností Aphumonem a navíc přidat ještě nějaké peníze. A král Chosroes by snad na tuto lákavou nabídku i přistoupil… Když se však jeho vyjednavači vrátili do Ctesiphonu (Ták–i–Kisrá u Bagdádu, Irák), byl již mrtvý. Zemřel ve svém paláci počátkem roku 579 po 48 letech vlády.
Vláda krále Chosroea a jeho reformy
Všechny východní prameny se shodují na tom, že král Chosroes byl během celé své vlády nejenom výjimečně vojensky aktivní, ale provedl celou řadu reforem. Když totiž nastoupil na trůn, bylo perské impérium plné nepořádků – daňový systém byl nespravedlivý a špatný, guvernéři utiskovali lid jako praví tyranové, služby pro armádu byly skandálním způsobem zneužívány pro osobní obohacování, všude se nekontrolovatelně šířil náboženský fanatismus, třída šla proti třídě, zločiny nikdo netrestal, zemědělská výroba upadala a lid byl zahořklý, nespokojený a vzdorovitý. Cílem králových reforem tedy bylo obnovit pořádek a spravedlnost v zemi, změnit daňový systém, povzbudit zemědělství, zlepšit sociální postavení chudiny, vykořenit nepořádky v armádě, které znemožňovaly její efektivní nasazení, a především vyříznout mokvající vřed náboženského fanatismu.
Persie až do doby Anušírvána měla velké množství provincií, jimž vládli satrapové (guvernéři) či místokrálové přímo řízení korunou. Pro panovníka pak bylo velmi obtížné na ně dohlížet a donutit je, aby všichni jako jeden muž pracovali pro blaho státu, když ústřední moc byla často tak daleko. Chosroes je tedy všechny podřídil čtyřem svým hodnostářům, kterým plně důvěřoval. Jejich povinností pak bylo sledovat správce provincií, řídit je, dohlížet na ně a podávat zprávy o jejich prohřešcích. Těmto čtyřem „vládám“ pak byl podřízen východ, sever, jih i západ impéria. Východ zahrnoval Chorasán, Seistán a Kirmán, sever Arménii, Ázerbajdžán, Ghílán, Koum a Isfahán, jih Fars a Ahváz a západ pak Irák neboli Babylónii, Asýrii a Mezopotámii. Ale panovník ani těmto čtyřem hodnostářům plně nedůvěřoval a impérium řídil i osobně, když postupně navštěvoval všechny své provincie a zjišťoval, jak v nich lidé žijí. Zaměstnával také celou armádu inspektorů a donašečů, kteří mu odevšad hlásili nepravosti a stížnosti poddaných na útlak, nedbalost a zločiny.
Ve vážných případech pak jmenoval vyšetřovací komise, které zaštítěny jeho královskou autoritou přijížděly do dané oblasti, aby shromáždily svědectví, opatřily důkazy a pak sepsaly podrobnou zprávu, kdo se jaké křivárny anebo lajdáctví dopustil. A když vina byla jedincům či celým skupinám prokázána, tvrdě a rychle trestal. A již jsme viděli, jak dokázal být Chosroes krutý, když se někdo dotkl jeho osoby anebo královské autority. A stejnou krutost pak nalézáme v jeho rozsudcích, které se netýkaly jeho osobně, ale kauz jeho poddaných. V jednom případě tak nechal popravit na osmdesát daňových výběrčích na základě zprávy komise, která je obviňovala z vydírání.
Nejdůležitější Chosroeovou reformou byla ta, která se týkala daňového systému. Dosud se z každého pozemku odváděla státu určitá část, která podle kvality půdy obnášela 10 – 50 % hodnoty jeho produkce. Důsledkem však bylo to, že nikdo neměl zájem půdu kultivovat a zvyšovat její bonitu, protože by se zvýšilo zdanění a veškerý zisk, kterého by dosáhl navíc, by mohl připadnout státu. Koruna také zemědělce kontrolovala a různými způsoby omezovala, a tak nikdo nemohl s úrodou jakkoli nakládat, dokud nepřišel úředník a neodnesl si tu její část, která mu podle zákona náležela.
Chosroes pak rozhodl, že daň bude naturální i peněžní a že obě budou pevné a neměnné. Nikdo tedy již neměl být trestán za to, že zlepšuje kvalitu půdy i svoji produkci. Každý lán pak byl oceněn, přičemž do královských knih byla zapsána výše jeho zdanění jednak v dirhamech (zlaťácích), jednak v naturáliích. Situaci pak komplikoval ten fakt, že z neobdělávané anebo ladem ležící půdy se nic neplatilo, takže každým rokem musela přijít komise a ujišťovat skutečný stav věcí – registrovat zemědělce, zaznamenat výměru jimi obdělávané půdy a plodiny, které pěstují. Třebaže systém tak byl poměrně komplikovaný a možná až příliš tvrdý k nemajetným vrstvám a vlastníkům málo úrodné půdy, přesto představoval nesmírný pokrok vůči předcházející praxi. Není proto překvapivé, že když arabští chalífové Persii dobyli, převzali i tento původně Chosroeův systém.
Kromě zdanění půdy, o němž jsme dosud mluvili, zavedl král i další různé platby. Např. nechal spočítat všechny ovocné stromy a po vlastnících každého z nich chtěl jistou malou částku. Také poručil ohodnotit majetek občanů a zatížit jej progresivní daní, která však také byla velmi mírná, protože ani v případě těch největších boháčů nepřesahovala sumu 48 dirhamů, tj. 27 šilinků. Od Židů a křesťanů pak ještě vyžadoval daň z hlavy, o jejíž výši však nic nevíme. Samozřejmě z ní existovaly i výjimky, takže daň neplatily všechny ženy a ani muži mladší dvaceti a starší padesáti let. Každý jedinec pak měl možnost řádně se seznámit se sumou, kterou po něm stát bude požadovat. Ve městech i na vesnicích ve všech provincích pak byli místním i cizincům k nahlédnutí daňové přehledy, v nichž byla u jména poplatníka uvedena požadovaná částka a pozemek, z něhož je daň vyměřena. Peníze pak musely být odevzdány třikrát ročně ke konci každého čtvrtého měsíce.
Aby král zabránil vybírání peněz nad rámec stanovený zákonem – a to bylo po celý starověk velmi obvyklé –, pověřil na radu svého prvního ministra Mebodese dohledem nad výběrčími daní zoroastrické kněží. A je vysoce pravděpodobně, že ti ve snaze stát se populárními, se do tohoto úkolu pustili s takovým nadšením, že tyto zlořády alespoň výrazně zredukovali.
Chosroes se také pustil do reformy armády, která byla schopna promrhat obrovské částky, aniž se to nějakým odpovídajícím způsobem projevilo na úrovni její bojeschopnosti či materiálního vybavení. Nikdo totiž nekontroloval, zda příslušný voják je opravdu bojeschopný a zda si z vypláceného žoldu opravdu hradí výstroj a výzbroj potřebnou pro válku v míře odpovídající jeho bojovému zařazení. A tak vůbec nebylo neobvyklé, že před armádního pokladníka předstupovaly jisté osoby a požadovaly žold kavaleristy, i když neměly žádného koně anebo vůbec na něm nebyl schpny jezdit. A jiní tzv. vojáci dostávali peníze, aniž uměli použít jakoukoli zbraň, další zase přeceňovali svoji kvalifikaci, když např. žádali žold těžkého obrněného jezdce, a přitom neměli ani drátěnou košili, a další, kteří ani nenapnuli tětivu luku, se zase celkem běžně vydávali za lukostřelce.
A protože plat se mohl pohybovat ve velkém rozpětí od jednoho sta až po čtyři tisíce dirhamů, mohli si vojáci tímto způsobem přijít celkem na slušné peníze. V důsledku toho netrpěla jenom stání pokladna, ale nepořádky, jak stále rostly, ohrožovaly bojeschopnost celé armády. Vojenské seznamy tak byly plné jmen kvalitních a dobře vyzbrojených mužů, zatímco ve skutečnosti to byli vojáci jen podle jména.
Aby král těmto praktikám zabránil, svěřil vyplácení žoldu přímo generálům a uložil jako povinnost zkontrolovat každý vojenský oddíl ještě dříve než jeho vojákům vyplatí jakékoliv peníze. Každý muž pak musel před ně předstoupit s úplnou výzbrojí a výstrojí a prokázat svoji dovednost v zacházení se zbraněmi. A tak jízdní bojovník musel na svém koni předvést nasednutí, sesednutí a všechny obvyklé jízdní dovednosti. A jestliže se někdo projevil jako „nemotorný“ anebo měl nedostatky ve svém vybavení, žold mu byl odepřen až do té doby, kdy se postaral o nápravu. Zvláště se pak dbalo na to, aby nikdo nenárokoval žold odpovídající vojákovi vyšší „kvality“, tzn. aby žádný prostý voják se nevydával za lukostřelce a žádný pěšák za jezdce.
Zachovalo se nám jedno úsměvné vyprávění, které souvisí s těmito vojenskými reformami. Když nový pokladník Babek měl mužům poprvé vyplácet peníze, tak poručil, aby jistého dne před ním shromáždily všechny vojenské osoby přítomné v hlavním městě. A když opravdu všichni vojáci přišli, tak je zase poslal domů s tím, že jedna osoba, jejíž přítomnost je nezbytná, se nedostavila. A když se pak dalšího dne celá situace znovu opakovala, tak Babek již celkem bez obalu uvedl, že onou nepřítomnou osobou myslí samotného krále a že očekává, že nazítří se konečně dostaví. A opravdu třetího dne přišel král Chosroes na shromaždiště vybavený jak do bitvy. Ale Babek byl pozorný, a když zjistil, že mu schází náhradní tětiva luku, poslal jej pro ni do paláce. A teprve když se král vrátil a prokázal, že napravil tento nedostatek, mohl dostat žold. Babek však nyní stál před problémem, neboť nevěděl, jak vysoká částka nejvyššímu armádnímu veliteli náleží. Celkem správně pak usoudil, že by král měl brát nejvíce ze všech, a proto mu vyplatil o jeden dirham více, než bylo maximum, tzn. čtyři tisíce a jeden dirham. A tuto částku si Chosroes opravdu odnesl do svého paláce. A tak byly postulovány tyto zásady – žádnému důstojníkovi jakkoli vysoké hodnosti nebudou tolerovány jakékoli závady a nikdo nedostane více než 4.000 dirhamů (112 £).
Zoroastrické náboženství kladlo mimořádný důraz na zemědělství, a proto není ani překvapivé, že i král Chosroes považoval za svoji náboženskou povinnost udělat vše pro jeho podporu, zvláště pak když zvýšení zemědělské produkce mohlo významným způsobem přispět k rozvoji jeho státu. Jako svůj cíl si stanovil obdělávat veškerou půdu, která toho byla schopná. Proto vydal edikt, v němž poručil rozorat neobdělávanou zemi, přičemž z vlastních prostředků pak hradil osivo, zemědělské nářadí a hospodářská zvířata všem nemajetným, kteří jej uposlechli.
Ostatní chudáky, zvláště pak lidi neduživé anebo tělesně postižené, pak podporoval ze svých privátních finančních zdrojů. Žebrotu však zakázal a zahálku považoval za zločin, půdu zkonfiskovanou mazdakovcům rozdělil chudým rolníkům. Velkou pozornost pak věnoval hospodaření s vodou; vodní toky byly vyčištěny a napřímeny a v deštivém období roku zachycená voda byla na jaře a v létě distribuována těm, kdo ji potřebovali.
Prosperita perského impéria závisela nejenom na úrovni jeho hospodářství, ale i na množství lidí, kteří mohli pracovat. A král Chosroes považoval svoji zemi za málo lidnatou a dělal vše proto, aby počet svých poddaných náležitě zvětšil. Proto podporoval manželství a bylo–li nezbytí tak lidi do něj i nutil. Každá žena, která toho byla schopna, se tedy musela vdát a pokud tak dobrovolně neučinila, byl ji jako ženich přidělen svobodný muž z její společenské vrstvy. Stát se pak postaral o její věno a dětem vzešlým z těchto svazků zajistil vzdělání a pracovní zařazení. Chosroes také usazoval na perské půdě válečné zajatce, které získal při svých četných válečných taženích do cizích zemí. Notoricky známým případem této politiky je pak oblast zvaná Rúmia (Řím) nedaleko hlavního města Ctesiphonu, kde usadil řecké obyvatelstvo, jehož se zmocnil po dobytí syrské Antiochie roku 540.
Východní despotové, byť v mnoha ohledech kulturní a osvícení, se často chovali vůči cizincům nedůvěřivě a podezřívavě. Ale král Chosroes vůči cizincům nijak zaujat nebyl a dokonce jejich návštěvy a pobyt ve své říši – ovšem s výjimkou barbarských Turků – vysloveně vítal a všemožně podporoval. Proto nechal na jejich ochranu ve svých pohraničních oblastech a podél hlavních komunikačních tahů stavět strážnice a různé pevnosti. Aby cestovatelům usnadnil pohyb po svém impériu, poručil stavěl silnice a mosty a udržoval je v perfektním stavu. V důsledku toho přicházelo na jeho dvůr i mnoho Evropanů, které velmi pohostinně přijímal a dokonce někdy i vysloveně nutil, aby si svoji návštěvu prodloužili a setrvali zde co možná nejdéle.
Existuje mnoho příkladů jeho moudrosti a osvícenosti, ale jeden z nich je vysloveně překvapující. Počátkem své vlády [529] poskytl útočiště skupině sedmi moudrých Řeků, které edikt císaře Justiniána přinutil opustit své domovy a hledat útočiště v Persii. Mezi nimi byl pak např. vzdělaný Damascius, jehož práce De principiis je známá dodnes, dále ekletický filozof Simplicius, jeden z nejbrilantnějších vykladačů Aristotela a Platóna, aj. Chosroes je všechny velmi vlídně přijal, často je hostil u svého stolu a nakonec si je tak oblíbil, že ani nebyl přístupný představě, že by mohli opustit jeho dvůr. Při vzájemných rozhovorech pak filozofové poznali, že je velmi dobře seznámen s pracemi Aristotelovými a Platónovými, které byly přeloženy do perštiny. I když král nebyl schopen ocenit filozofické jemnosti Platónových dialogů či Aristotelových pojednání, vážně uvažoval o otázkách vzniku světa, zabýval se problematikou jeho zničitelnosti či nezničitelnosti anebo všichni společně řešili problém, zda všechny věci vznikly z jediné „prvotní příčiny“, či zda takových „prvotních příčin“ bylo více. V souvislosti s těmito filozofy Chosroes prokázal, že dovede být i lidský; když totiž roku 532 uzavíral svůj první mír s Římem, tak si v textu příslušné mírové smlouvy vymínil speciální odstavec, který jim všem zaručoval návrat do vlasti a zde svobodné pěstování svého učení.
Později si jeho přízeň získal řecký sofista Uranius, který tím, že jej pravidelně seznamoval s učeností své země, získal nemalé peníze. Dále měl pak Chosroes na svém dvoře řeckého lékaře jménem Tribunus a byl s ním tak spokojený, že když odjížděl, tak mu slíbil jako odměnu všechno o cokoliv si řekne. [Tribunus místo obvyklých peněz osvobodil válečné zajatce.] Ve městě Gondi–Sapor ležícím v nejbližším okolí Susy pak založil jakýsi druh lékařské školy, jež se postupně stala univerzitou. Kromě medicíny se zde studovala i historie a právní systém Persie. Pod nánosy staletého prachu byly znovu objeveny zákony a mravní zásady Artaxerxese I., zakladatele celé královské dynastie, znovu publikovány a prohlášeny za stále platné. Ve stejnou dobu byly shromažďovány podklady pro publikované oficiální anály perské říše nazývané Shah–Nameh, tj. Kniha králů, které se s vysokou pravděpodobností staly podkladem pro historickou práci Firdausího.
Ačkoliv Chosroes zuřivě pronásledoval mazdakisty [533], byl vůči ostatním neoficiálním náboženstvím své říše spíše tolerantní; zastával totiž názor, že činy lidí a nikoliv myšlenky podléhají jeho královské autoritě. Proto nikoho za jeho názory nepronásledoval a lze také předpokládat, že i mazdakisty netrestal za jejich víru, ale za zločiny, kterých se dopouštěli. Vůči křesťanům, jichž měl plné impérium, vystupoval jako vysloveně mírný a tolerantní panovník. On sám měl ostatně jednu křesťanskou manželku, které trpěl její víru. A když se jeden z jeho synů stal křesťanem, uložil mu ještě celkem mírný trest, když mu pouze omezil svobodu pohybu na prostory paláce.
Kolonie perských křesťanů se také rychle rozrůstaly o ty, kteří přicházeli z ciziny. Všem těm pak povolil svobodně vyznávat víru Kristovu, stavět kostely, volit si své biskupy a dle libosti provádět své náboženské úkony. Dokonce křesťanům strpěl jejich pohřební zvyk pohřbívat své mrtvé do země, ačkoliv takovéto její „znečištění“ představovalo pro oficiální zoroastrickou víru těžkou svatokrádež. Na druhou stranu ovšem nestrpěl jakoukoli misijní činnost a konverzi místních „pohanů“ ke křesťanské víře. Také se zdá, že ke všem odnožím křesťanství nepostupoval se stejnou laskavostí, neboť padají obvinění, že nepřál katolíkům i monofyzitům a že preferoval nestoriány, jejichž „sekta“ byla v Persii mimořádně početná.
V osobním životě pak král zřejmě příliš šťastný nebyl. Se svojí hlavní manželkou, dcerou velkého tureckého chána, sice měl dobré vztahy, snad ji i miloval a je možné, že asi právě tato jej láska přivedla k tomu, že jejich společného syna určil svým nástupcem. Na druhou stranu na žebříčku jeho přízně manželka druhá byla křesťankou, což přinášelo jisté problémy, neboť nejenom že se odmítala své víry vzdát, ale přivedla k ní i svého syna Nušízáda. Krále Chosroea toto odmítnutí víry své i všeho perského lidu hluboce urazilo, přesto potlačil svůj hněv a princi pouze zakázal opouštět královský palác.
Když však musel odtáhnout do do syrské války, rozšířily se během bojů s Římany zprávy, že onemocněl a zemřel. A to právě považoval Nušízád za skvělou příležitost k uchopení moci, kterou nemohl nevyužít. Opustil tedy svoje vězení, všude otcovu smrt rozhlásil a pak se zmocnil jeho pokladu a velkoryse jím podaroval vojáky dislokované v hlavním městě. Všechny křesťany v celém svém impériu vyzval, aby mu byli ku pomoci, a nechal se korunovat králem. A když získal na svoji stranu jižní provincii, podnikl o ofenzívu, při níž se pokusil se o podrobení Iráku. Bohužel v regulérní bitvě podlehl Phabrizusovi (snad Firuzovi), jednomu z otcových generálů. Podle jednoho zdroje jej zabil náhodně vystřelený šíp, podle druhého však padl do zajetí a byl uvězněn. Chosroes jej pak nechtěl usmrtit, ale aby zmařil veškeré naděje, že se ještě někdy stane králem, nechal ho brutálním způsobem zohavit.
Trůnu perských králů se ujímá Hormisdas IV.
Po králově smrti se ujal vlády jeho syn Hormazd, jehož římské prameny nazývají Hormisdas IV. Byl to nejstarší a možná i jediný syn pocházející z Chosroeova manželství s Fákimou, jež byla již od počátku jejich svazku královou hlavní manželkou či favoritkou. Hormisdův vynikající původ ze strany matky i vůle jeho otce pak způsobily, který jej určil svým nástupcem, pak způsobily, že byl bez jakýchkoliv problémů přijat za perského krále, přičemž ani neslyšíme, že by jeho nevlastí, ale starší bratr, nějakým způsobem prosazoval své dynastické nároky anebo mu působil jakékoliv obtíže.
Hormisdas zahájil svoji vládu za potlesku a oslavných aklamací svých poddaných, kteří očekávali, že ve všech směrech naváže na moudrou a uvážlivou vládu svého otce. A zpočátku se i zdálo, že se tyto jejich naděje vyplní. Když je pak např. ministr Mebodes přesvědčoval, aby neprojevoval tolik přízně zoroastrickému duchovenstvu a začal pronásledovat ty své poddané, kteří byli židy či křesťany, tak to odmítl s poznámkou, že tak jak jsou v jeho rozlehlém impérium různé druhy půdy, tak by bylo dobré, aby bylo i domovem lidí různých názorů a zvyků. Při svých cestách z jednoho konce říše na druhý pak nikdy nepřipustil, aby někdo páchal jakékoliv škody na zemědělské půdě anebo v zahradách podél cesty, a hrozně trestal ty, kteří tento jeho zákon porušili. Podle určitých zdrojů tato jeho dobrá vláda trvala pouze po dobu, co naslouchal radám a doporučením Abu–zurd–mihiriho, jednoho z nejlepších otcových rádců. Když jej ale churavost a vysoký věk donutily odejít z politiky, změnil se Hormisdas v pozdějších letech své vlády v krutého tyrana.
Trůnu perských králů se ujímá Hormizd IV.
Anóšarvánův nástupce Hormizd byl tragickou osobností. Je líčen většinou pramenů jako nepřítel velmožů a zastánce nižších tříd obyvatelstva. Neměl však nikdy dosti síly a ráznosti a hlavně obratnosti, aby zastrašil jak naduté a náročné magnáty, tak i nespolehlivý a vrtkavý lid. Zahájil svou vládu tím, že dal pro všechny případy zabít nebo oslepit své přespočetné bratry. V očích Peršanů mu vadilo, že byl synem turecké princezny Kákin, dcery chakánovy. Proto mu říkali Turkzád, syn Turkyně. První tři léta vlády se opíral o svého vychovatele a vezíra Vazurgmihra, jehož sláva je velebena v spisech křesťanských i arabských autorů. Ale později se v králi probudil tyran. Vazurgmihr byl uvržen do vězení, také vezír Jazd–Gušnaps byl utracen; Ádharmáh sdílel jejich osud v žaláři. Tyto ministry nahradili staří pochlebníci, které Husrav Ánošarván vyhodil ode dvora, zatím co osvědčení Husravovi přátelé upadli v nemilost. Vrchního mága Zartušta dal Hormizd otrávit. K jinověrcům se choval velmi snášenlivě.
Zarathuštrovští hérbadové ho jednou vyzvali, aby pronásledoval křesťany. Král jim dal ve své odpovědi na jejich podání napsat památná slova, která by si ještě dnes mohl leckdo dát za rámeček:
„Tak jako náš trůn nemůže stát jen na svých dvou předních nohách bez obou zadních, nemůže naše vláda stát a být jista, popouzíme–li proti sobě křesťany a příslušníky jiných náboženství, kteří nejsou naší víry. Proto upusťte od útoků na křesťany a snažte se horlivě konat dobré skutky, aby křesťané a jinověrci to viděli, vás za to chválili a cítili se přitahováni naším náboženstvím!“
Hormizd se honosil neochvějnou, nesmlouvavou spravedlností. Když cestoval jednou se svým početným doprovodem na letní byt do Médie, dal rozhlásit všem svým průvodcům, že pod těžkými tresty nesmějí poškozovat obdělaná pole ani jiný majetek obyvatelů a musí přísně dozírat na svá zvířata, aby nikde nepáchala škod. Jeho synovi Husravovi jednou odběhl kůň a pásl se na poli. Hormizd dal zvíře chytit, věc vyšetřit a poručil koně zbavit za trest uší a ohonu. Husrava pak odsoudil k pokutě. Jindy zase byl jakýmsi polním hlídačem přistižen rytíř, jak utrhl nedozrálý hrozen a dal je svému panošovi, aby z něho a masa uvařil polévku, která v té roční době byla pokládána za zvlášť posilující. Sadař ho chytil a dal se do křiku. Rytíř si uvědomil, co udělal, skoro násilím vnutil hlídači za nezralý hrozen opasek plný zlata a byl nanejvýš šťasten, že hlídač náhradu vzal a pustil ho. K této podivné, malicherné, kaprálské spravedlnosti, na jejímž pozadí byl chorobný rys tyranie, přidružila se časem nedůvěra k lidem, hlavně ke šlechtě a vzdělancům, rostoucí zloba a krutost. Podle některých zpráv trestal vězením, degradacemi, ale dal i popravit 13 600 osob. Na začátku své vlády jednal o mír s Konstantinopolí, ale marně. Pak se nechutně táhla válka, plná střídavých úspěchů a neúspěchů pro obě strany. Římští historikové ji líčí s odstrašujícím smyslem pro detaily. Ale ani jiní nepřátelé Persie nezaháleli: Chazaři, arabští loupežníci i středoasijští Turci.
Válka s císařem pokračuje
Král Hormisdas vedl za svůj život četné války, především pak s Římany, kteří se po smrti jeho otce snažili zvrátit patovou situaci na své východní frontě. Když však císař Tiberius dostal zprávu o smrti „velkého krále“, začal jednat o míru a Hormisdovi nabízel, že se vzdá veškerých nároků na Arménii a dobytou provincii Arzanénu (Východně od Amidy – Dyiarbakiru. Turecko) i s její silnou pevností Aphumonem (Fum, Turecko) smění za Daras (Dara, Turecko). Ale král tuto jeho nabídku rezolutně odmítl a prohlásil, že se ničeho nevzdá a neuzavře mír s Římem, pokud mu císař opět nezačne platit tribut zakotvený v mírové smlouvě z roku 562.
Válka tedy pokračovala a Římané již v létě roku 579 napadli v rámci své ofenzívy perské území. Císařův generál Mauricius, který ještě dlel na Východě, tehdy poslal za řeku Tigris armádu pod Romanem, Theoderichem a Martinem, která právě v době žní – aniž se jí kdokoliv postavil na odpor – vyplenila perskou Corduénu (Kurdistán; Irán, Irák, Turecko) a možná pronikla až do Médie (Ázerbajdžán). (®580)


Itálie
Langobardi opět před branami Říma, nástup papeže Pelagia
Beneventský vévoda Zotto oblehl Řím a situace ve městě byla již natolik kritická, že Římané vyslali do Konstantinopole poselstvo složené ze senátorů a duchovních vedené patriciem Pamphroniem s žádostí o vojenskou pomoc a o tři tisíce liber zlata. (Tato zpráva kronikáře Menandra je pozoruhodná vtom, že je v ní poslední zmínka o římském senátu.) Perská válka však východní říši úplně vyčerpal, a proto imperátor Tiberios II. přesunul na západ pouze nevelké vojenské síly, určené pouze k obraně Ravenny, která měla pro něj větší cenu než samotný Řím. Žádost o zlato odmítl úplně a doporučil Langobardy uplatit. Blokáda Věčného města tedy pokračovala, hladomor sílil a situace se ještě zhoršila smrtí papeže Benedikta dne 30. 7., protože kromě něho nebyl ve městě žádný císařský „dux“ (vévoda), ani magister militum (mistr vojenský), který by se postaral o jeho správu a obranu. Římané se z těchto důvodů snažili volbu Benediktova nástupce urychlit a 26. 11./26. 10. vysvětili římským biskupem Pelagia II., Římana gótského původu, syna Vinigildova. Novému papeži se nakonec podařilo město s pomocí nečetných řeckých posádek a městských milic ubránit a s Langobardy uzavřít mírovou smlouvu, na jejíž základě se oproti výplatě tributu stáhli za řeku Liris
Pelagius si uvědomoval, že na biskupský stolec dosedl bez svolení císaře Tiberia, a proto se jej snažil uchlácholit a na východ vyslal poselstvo v čele s Řehořem, kterého objevil v klášteře na pahorku Monte Coelius. Budoucí papeže Řehoř udělal na císařském dvoře dobrý dojem a získal v Konstantinopoli mocné přátele, jako např. císařovu dceru Konstantinu nebo sestru Tiberiova nástupce Maurikia Theoktistu.
Pelagiaus zvolen papežem
Nakonec byl po papeži Benediktovi ustanoven papežem římské církve Pelagius, a to bez souhlasu císaře, protože Langobardé obklopovali a obléhali Řím, takže nikdo nemohl opustit město. Tento Pelagius poslal Heliasovi (Eliášovi), biskupa z Aquileie, jenž nebyl ochoten respektovat „Tři kapitoly“ koncilu v Chalcedonu, velmi užitečný dopis, který sepsal blahoslavený Řehoř, když byl ještě diákon. [Pavel se mýlí: „Tři kapitoly“ byli doktríny Theodora z Mopsuestie, Theodoreta z Cyrrhu a Ibase z Edessy. Eliáš s nimi souhlasil, kdežto Pelagius je odmítal.]
Útok Franků v severní Itálii
V těch dnech [před nástupen Authariho na trůn, snad 575 – 584] přitáhli Frankové k pevnosti Anagnis (Nano), jež se nachází nad Tridentem ještě v hranicích Itálie, a zmocnili se jí [Je možné, že to byla pevnost východních Římanů.] Z tohoto důvodu komita Langobardů z Lagarisa (Lagerthal) jménem Ragilo přišel a Anagnis vyplenil. A zatímco se vracel i s kořistí, byl zabit i s mnoha svými lidmi na Rotalianských polích [louky na soutoku řek Noce a Adige] Chramnichisem, vůdcem Franků, který sem přišel, aby se s ním utkal. A tento Chramnichis jenom o něco později přitáhl a zničil Tridentum [Je dost nepravděpodobné, že by se Frankové zmocnili samotného města]. A Euin, vévoda Tridentu, jej pronásledoval, zabil ho i s jeho lidmi na místě , které se nazývá Salurnis (Salurn), a získal zpět veškerou kořist, které se zmocnili. A když tak Franky vyhnal, vzal si zpět celé území Tridenta.
Budoucí papež Řehoř Veliký odjíždí do Konstantinopole
Za jeho časů [císaře Tiberia Constantina] byl papežským vyslancem v císařově městě požehnaný diákon Řehoř [od roku 579], jenž se stal později papežem. Sepsal knihy o morálce [Mravní výklady knihy Jób] a v debatě v přítomnosti císaře samotného porazil Euthicia, biskupa toho města, jenž upadl do omylů týkajících se zmrtvýchvstání. [Euthicius se nesprávně domníval, že zmrtvýchvstalá těla svatých budou ještě jemnější než éter a tak řídká, že je nebude možno zaregistrovat lidskými smysly.]
Langobardé ovládli Classis
V té době rovněž první spoletský vévoda [Faraoald] napadl s armádou Langobardů Classis [přístav města Ravenny] a opustil toto bohaté město teprve poté, co se zmocnil veškerého jejího bohatství. [Někdy v letech 584 - 588 získají Římané město zpět s pomocí vévody Droctulfta.]


Hispánie
Vzpoura prince Hermenegilda
Vizigótský korunní princ Hermenegild odvrhl svou ariánskou víru, konvertoval ke katolictví a při následném křtu přijal jméno Jan. (Podle kronikáře Řehoře z Toursu k tomu došlo pod vlivem jeho katolické manželky franské princezny Ingundy, podle papeže Řehoře I. zase pod vlivem kázání biskupa Leandra za Sevilly.) Poté vypověděl svému otci králi Leovigildovi poslušnost a zahájil proti němu ozbrojený boj. Za spojence získal císaře a svébského krále Mirona II., v konfliktu se však kupodivu téměř vůbec neangažovala domácí katolická církev, která zřejmě ve své většině vsadila na spolupráci se silným legitimním králem. Vzbouřenci byli nejdříve úspěšní a zmocnili se Baetiky a jižní Lusitánie, roku 584 však byli přinuceni kapitulovat.
Svatba prince Hermenigilda s Ingundou, novomanželé budou vládnout Bætice
Roku 579 oženil vizigótský král Leovigild svého staršího syna Hermenegilda s franskou princeznou Ingundou, dcerou krále Sigiberta I. a královny Brunichildy. Protože Brunichilda byla dcerou Leovigildova předchůdce krále Atanagilda a jeho manželky královny Goisvinty, byla tedy Ingunda Goisvintinou vnučkou. Při své cestě do hlavního města Toleda projížděla Ingunda vizigótským městem Agdou, kde ji místní katolický biskup Frominius nabádal, aby nepřijímala ariánský jed, o čemž se samozřejmě Leovigild dozvěděl. A Goisvinta svoji vnučku mile přijala a ihned se ji snažila přimět ke konverzi k ariánství, k čemuž byl potřeba nový křest. Ale tehdy ještě dvanáctiletá Ingunda jako horlivá katolička něco takového odmítla, v důsledku čehož došlo nepříjemnému konfliktu Tehdejší kronikáři pak líčí, jak jí její babička „uchopila za vlasy, strhla na zem a kopala tak dlouho, až z ní tekla krev, a nakonec ji rozkázala nahou hodit do rybníka plného ryb“. Ale ani tyto silné argumenty nepřesvědčily Ingundu o tom, že Bůh Otec a Bůh Syn si nejsou rovni.

Franská říše
Problémy s Bretonci
Bretonci porušili mír uzavřený s Franky v minulém roce a vydrancovali oblast kolem měst Rennes a Nantes. Protiútok vedl vévoda Beppolen, který Bretoncům oplatil stejnou mincí.

Řehoř z Toursu Historiarum libri decem:

V Paříži upadla tehdy jakási žena do zlého podezření, protože podle tvrzení mnoha lidí opustila manžela a souložila s jiným. Manželovi příbuzní zašli tedy za jejím otcem a řekli: „Buď očisti svou dceru, anebo musí zemřít, aby to smilstvo nebylo našemu rodu k hanbě!“… Tak se tehdy domluvili a sešli se v bazilice svatého mučedníka. A otec pozdvihl ruce na oltář a přísahal, že dcera není vinna. Naproti tomu druzí, ti ze strany manžela, volali, že složil křivou přísahu. A jak se tak dohadovali, tasili meče, dali se do sebe a přímo před oltářem se pobíjeli. Byli to lidé vznešeného původu, kteří u krále Chilpericha zaujímali vysoké postavení. Mnoho jich bylo zraněno mečem, svatá bazilika byla potřísněna lidskou krví, chrámové brány byly rozbity oštěpy a meči, ba přímo až u svatého hrobu řádily vražedné zbraně. Jen s námahou zjednali nakonec pořádek, místo však zůstalo pro bohoslužby uzavřeno, dokud se o tom všem nedoví král.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Ostatní“