Dějiny středověku v letech 590 - 599

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Dějiny středověku v letech 590 - 599

Příspěvek od kacermiroslav »

Dějiny středověku v letech 590 – 599
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky, obrázky: kacermiroslav


Rok 590

Itálie
Mor v Říme, smrt papeže Pelagia, římskou církev bude řídit Řehoř
V polovině ledna propukla v Římě morová nákaza a její obětí se dne 7. 2. stal i papež Pelagius II. Již příštího dne byl jeho nástupcem zvolen bývalý papežský nuncius v Konstantinopoli Řehoř I., pocházející z bohaté aristokratické rodiny Aniciů, z níž vzešli i jeho předchůdci v úřadu dědeček Felix III. a Agapetus I. Řehořův otec Gordianus a matka Silvie zajistili svému synovi klasické vzdělání a předurčili jej k světské kariéře. A Řehoř opravdu nejdříve zastával úřad městského prefekta, pak ale zamířil k metě nejvyšší, kterou tehdy byl post biskupa, a podobně jako Cassiodorus se rozhodl pro řeholní život. „Znechucen poměry“ se stáhl do ústraní a zakládal kláštery, kterým věnoval svůj majetek.
Třebaže k řízení města a církve nebyl po smrti papeže Pelagia nikdo povolanější než on, slušelo se, aby se svoji funkci nejdříve zdráhal přijmout. Proto písemně vybízel císaře, aby jej na stolci nepotvrzoval; jeho listy však byly městským prefektem Germanem zadržovány a nahrazovány jinými, ve kterých naopak na schválení své volby naléhal. Ještě před svým vysvěcením nařídil třídenní prosebné procesí ke sv. Petrovi za záchranu města před morovou nákazou a lidé šli městem a přímo v průvodu umírali. Nakonec se toto opatření ukázalo jako účinné, neboť nad Hadrianovým mauzoleem – od té doby Andělským hradem – se jim zjevil archanděl Michael a zasunul meč do pochvy na znamení, že epidemie končí.
Konstantinopol nakonec odpověděla kladně, Řehoř byl v úřadě potvrzen a 3. 9 vysvěcen. Podle svých vlastních slov se zděsil odpovědnosti natolik, že prý chtěl utéci. „Pozbyl jsem vší rozkoše klidu a pokoje. Zdá se, že jsem povýšen, ale ve skutečnosti jsem vnitřně klesl. Dříve mi bylo možno věnovat se službě Boží, kdežto nyní na mne dorážejí vlny světských záležitostí, takže nemám ani kdy, abych se obíral sám sebou.“ Zbytky římského lidu si svolal do baziliky sv. Petra, aby kázáním reagoval na zkázu Říma a kritickou situaci Itálie – církev přirovnal ke starému vraku, do něhož se již dere voda a jehož bouří vytržená prkna ohlašují blízkou katastrofu.
Nový náměstek Kristův byl sice formálně podřízen konstantinopolskému císaři, ale imperátorův zástupce v Itálii ravennský exarcha neměl na dění ve Věčném městě prakticky žádný vliv. Řehoř proto sám musel čelit rozpadu státních struktur a postupně přejmout pravomoci světských orgánů – byl odpovědný za obranu, soudnictví, bezpečnost ve městě, obchod a školství. S patriarchou konstantinopolským často vedl spory o to, kdo z nich je nástupcem sv. Petra. Nakonec bylo rozhodnuto, že žádný patriarcha není povýšen nad ostatní.
Mor v Říme, smrt papeže Pelagia, římskou církev bude řídit Řehoř
Okamžitě po této velké vodě propukl ve městě mor zvaný bubonický a napadal lidi s tak velkou zničující silou, že jich z nesčetných zástupů zůstalo pouze několik. Nejprve udeřil na papeže Pelagia, úctyhodného člověka, a rychle jej zabil. A když jim tak odebral jejich pastýře, rozšířil se i mezi lidi. A v období tohoto velkého utrpení nejpožehnanější Řehoř, jenž byl diákonem, byl zvolen papežem za všeobecného souhlasu všech. Nařídil, aby byly proneseny sedminásobné litanie [prosebné modlitby]. Ale zatímco lidé úpěnlivě prosili Boha, na osmdesát jich během jedné hodiny padlo na zem a vypustilo duši. Sedminásobnými litaniemi to nazývali proto, protože všichni lidé z města byli požahnaným papežem Řehořem rozděleni do sedmi skupin, aby prosili Boha. V první skupině bylo vskutku veškeré duchovenstvo, ve druhé všichni opati i se svými mnichy, ve třetí všechny abatyše i se svými společnicemi, ve čtvrté všechny děti, v páté všichni laici, v šesté všechny vdovy a v sedmé všechny provdané ženy. A již nebudeme vyprávět nic, co by se vztahovalo k požehnanému papeži Řehořovi, protože před několika lety jsme s pomocí Boží popsali v rámci našich nevelkých schopností jeho život, abychom v psané podobě načrtli to, co by mělo být řečeno.
Istrijské schisma
Když se roku 590 stal papežem Řehoř, napsal aquilejskému patriarchovi Severovi dopis a vyzval jej v něm, aby se i se svými stoupenci dostavil do Říma, kde bude souzen na církevní synodě. V Říme pak zasedly synody dvě: a zatímco na první byli účastni biskupové z území obsazeného Langobardy, tak na druhé se shromáždili jejich kolegové z měst na pobřeží, která byla poddána východnímu impériu. Každá synoda pak poslala císaři Mauriciovi dopis, přičemž patriarcha Severus sepsal ještě list třetí. Dopis langobardských biskupů se dochoval až do současnosti: v jeho úvodu blahopřejí církevní otcové císaři Mauriciovi k vítězstvím dosaženým v Itálii a vyjadřují své přesvědčení, že brzo přijde den, kdy gentiles (pohané) budou poraženi a oni se stanou poddanými impéria. Rádi se prý dostaví na koncil do Konstantinopole, ale žádají, aby nebyli nuceni předstoupit před Řehoře, který je jednou stranou tohoto sporu, a s nímž zrušili církevní společenství. A jestliže by jejich nepřátelébylo povoleno je pronásledovat, mělo by to ten následek, že by jejich církevní společenství přestalo uznávat autoritu císaře. A tato hrozba se ukázala tak účinnou, že císař nařídil papeži Řehořovi, aby proti nim nijak nezasahoval. A Řehoř, byv takto ukázněn, se omezil jenom na polemiky. Poté ovšem, co se ravennským exarchou stal kolem roku 597 Callinicus, tak schismatičtí biskupové zjistili, že již bude obtížnější uchovávat si svoji nezávislost. Nelze se proto divit, že již slyšíme o odpadlících z jejich vlastních řad.
Schisma ovšem nakonec přesáhlo hranice Venetie a Istrie. Na Constantiovi, jenž byl nejenom biskupem města Milána, ale i osobním přítelem papeže Řehoře, bylo vynucováno prohlášení, že nikdy neodsuzoval „Tři kapitoly“. A když to odmítl, tak tři jeho sufragáni se zřekli církevního společenství s ním a pak přiměli Theudelindu, katolickou langobardskou královnu, aby udělal to samé, což byla opravdu těžká rána katolické straně. Teprve po naléhavých prosbách určených papeži Řehoři, byla ta rána zacelena a jeho vztahy k Theudelindě zůstaly přátelské, i když královna jistě chovala sympatie ke schismatikům. O tom svědčí i ten fakt, že v září roku 603, tj. krátce před svojí smrtí, ji Řehoř napsal blahopřejný dopis k narození a katolickému křtu jejího syna Adaoalda.
Frankové neúspěšně útočí proti Langobardům
Childebert vyslal do Konstantinopole poselstvo, které pověřil úkolem dosáhnout u císaře Maurikia propuštění svého synovce Athanagilda, syna své sestry Ingunthy a vizigótského prince Hermenegilda. Imperátor byl však neústupný a Athanagildovo propuštění podmiňoval plněním smluv, ve kterých se Frankové zavázali k útoku na italské Langobardy. Childebertovi tedy nezbylo nic jiného než vypovědět příslušné mírové smlouvy uzavřené s Langobardy v minulém roce a odvolat zasnoubení své sestra Chlodosindy s králem Autharim. Aby však princezna nepřišla o ženicha, promptně ji přislíbil Rekkaredovi. Austrasijská armáda potom vyrazil na sever Apeninského poloostrova s úkolem dobýt ta města, která kdysi ovládal franský král Theudebert I. Langobardi se však jako obvykle stáhli do opevněných měst, na jejichž hradbách si Frankové vylámali zuby. Protože ani koordinace bojových akcí s císařskou armádou nebyla nejlepší, skončilo celé tažení neúspěchem a franští vévodové se stáhli.
Frankové neúspěšně útočí proti Langobardům
V této době se vrátil z Konstantinopole rovněž Grippo, vyslanec Childeperta, krále Franků, a oznámil králi, že byl se všemi poctami přijat císařem Mauriciem a že císař si přeje odčinit pohanu, které se králi Childepertovi dostalo v Kartágu. Childepert pak znovu bezodkladně poslal do Itálie armádu Franků s dvaceti vévody, aby si podrobila národ Langobardů. Mezi těmito vévody byli nejvýznamnějšími Auduald, Olo a Cedinus. Když ale Olo nerozvážně zautočil na pevnost Bilitio (Bellinzona), byl zasažen šípem pod prsní bradavku, padl na zem a zemřel. A zatímco ostatní Frankové brali kořist, byli zničeni Langobardy, kteří je napadli, když byli roztroušeni po různých místech. Ale Auduald a šest franských vévodů přišlo k městu Mediolanu (Milán) a rozbilo si svůj tábor na rovinách v jisté vzdálenosti od něho. A sem přišli poslové císaře a oznamovali oznámit, že jejich armáda je již nedaleko a že je připravena jim pomoci. Říkali: „Po třech dnech přijdeme s armádou a dáme vám znamení. A až uvidíte budovy toho venkovského sídla stojícího na tamté hoře vzplát plamenem a až dým požáru bude stoupat k nebi, tak budete vědět, že přicházíme s armádou, jak jsme slíbili.“ Ale i když vévodové Franků vyhlíželi podle dohody po šest dnů, tak stále neviděli nikoho přicházet jak jim poslové císaře přislíbili.
Cedinus se třinácti vévody pak napadl levou stranu Itálie, zmocnil se pěti pevností a vynutil si zde přísahy [věrnosti]. Rovněž armáda Franků postoupila až k Veroně, načež poté, co se zavázala přísahou [ochrany], zbourala bez odporu mnoho opevněných sídel... A názvy těchto opevněných sídel, která zničili v oblasti města Tridenta (Trent), jsou tyto: Tesana (Tiseno), Maletum (Male), Sermiana (Sirmian), Appianum (Hoch Eppan), Fagitana (Faedo), Cimbra (Cembra), Vitianum (Vezzano), Bremtonicum (Brentonico), Volaenes (Volano), Ennemase (Neumarkt) a tři v Alsuce (údolí Val Sugana) a jedno v oblasti Verony. A když všechna tato opevněná místa Frankové zničili, odvedli si jejich občany jako zajatce. Ale biskupové Ingenuinus ze Savia (Seben) a Agnellus z Tridenta (Trent) zakročili a dali výkupné za opevněné město Ferrugis (Verruca) – od jednoho až po šest set solidů za hlavu muže. Protože však Frankové nebyli uvyklí zdejšímu klimatu, tak začala mezitím jejich armádu sužovat v tomto letním čase choroba jménem dyzentérie, na kterou jich velmi mnoho zemřelo. A co řící dále? Aniž z toho měla nějaký prospěch, bloudila armáda Franků po tři měsíce Itálií a nemohla se pomstít ani svým nepřátelům, kteří se uchýlili do velmi silných měst, ani se zmocnit krále opevněného ve městě Pavii a získat tak od něho odškodnění. Jak jsem již řekl; když onemocněli v důsledku nezdravého klimatu a hrozně strádali hladem, rozhodli se navrátit se opět domů. A zatímco se navraceli do své vlastní země, tak je sužoval takový hladomor, že nabízeli nejprve své šaty a pak později i své vlastní zbraně, aby si mohli koupit jídlo, než dosáhnou své rodné půdy.
[Římský pohled na válečnou kampaň z roku 590 proti Langobardů se zachoval ve dvou dopisech císařského exarchy Romana králi Childepertovi. Uvádí se v nich, že ještě před příchodem Franků zabrala císařská armáda Modenu, Altino a Mantovu a že když Cedinus tábořil u Verony, byli připraveni se k němu připojit a podpořit ho na řece svými loděmi se světly (majákovými loděmi?) Spolu s ním chtěli oblehnout Pavii a zmocnit se krále Authariho. A byli pak prý ohromeni, když se dozvěděli, že Cedinus uzavřel s Langobardy příměří na deset měsíců a odpochodoval ze země.]
Authari na břehu Messinské úžiny
Všeobecně se věří, že někdy v tuto dobu došlo k následující příhodě ve spojitosti s králem Autharim. Existuje zpráva, že tento král táhl přes Spoletium (Spoleto) k Beneventu (Benevento) a zmocnil se tohoto regionu. Poté se dokonce dostal až do Regia (Reggio), posledního města Itálie vedle Sicílie, přičemž se říká, že od té doby je tam v mořských vlnách umístěn jistý sloup. Prý tam tehdy dojel sedě na koni, dotkl se onoho bodu svým kopím a řekl: Území Langobardů bude až po toto místo“. A říká se, že ten sloup je tam až do dnešní doby a že se nazývá Authariho sloup.
Poselstvo ke králi Gunthramovi
Mezitím poslal král Authari poselstvo se slovy míru ke Gunthramovi, králi Franků a strýci krále Chldeperta. Vyslanci jím byli přijati s úctou a pak posláni k Childepertovi, jenž byl jeho synovec z bratrovy strany, aby ten svým souhlasem potvrdil mír s Langobardy. Tento Gunthram, o němž jsme mluvili, byl vskutku mírumilovný král, jenž vynikal všemi dobrými vlastnostmi.
Smrt krále Authariho, vlády se ujímá Agilulf
Zatímco Authariho poslové meškali ve franské říši, zemřel král Authari v Ticinu (Pavii) o zářiových nonách (5. 9.) po požítí jedu – alespoň tak se to říká – po vládě dlouhé šest let [Origo tvrdí sedm let, pokračovatel Prosperův pak šest let a šest měsíců]. A okamžitě poslali Langobardé vysalnce k Childepertovi, králi Franků, oznamovali mu smrt krále Authariho a žádali po něm mír. A když ten to slyšel, tak posly přijal a mír jim v budoucnu přislíbil. Po několika dnech pak zmíněné posly propustil se slibem míru. Ale protože Langobardé byli s královnou Theudelindou velmi spokojeni, zachovali její královskou důstojnost a doporučili ji, aby si podle vlastního uvážení sama vybrala kohokoliv z Langobardů, kdo by mohl úspěšně řídit království. A ona po poradě s moudrými poradci si vybrala Agilulfa, vévodu lidu turínského, jako svého manžela a krále lidu langobardského, protože to byl muž energický a v boji schopný, tělem i duchem velmi vhodný pro vládu nad královstvím. Královna mu okamžitě vzkázala, aby k ní přišel, a sama mu spěchala v ústrety a setkala se s ním ve městě Laumellum (Lumello, severně od řeky Pádu, asi dvacet mil na západ od Pavie). A když přišel k ní, tak s ním nějakou dobu mluvila a pak nechala přinést víno. A poté, co se jako první zhluboka napila, podala zbytek Agilulfovi, aby se i on napil. A když on si vzal pohár a uctivě ji políbil ruku, tak královna se usmála a s ruměncem na tváři mu řekla, že by ji přece nemusí líbat ruku, když ji může vtisknout poliběk přímo na rty. A ihned jej pozdvihla, aby ji mohl políbit, načež s ním vstoupila do manželství a pozdvihla jej ke královské důstojnosti. Co říci více? Svatba byla slavena a provázena velkými ovacemi a Agilulf, který byl příbuzný krále Authariho z matčiny strany, převzal královskou důstojnost na začátku měsíce listopadu. Nicméně později, v měsíci květnu, když se všichni Langobardé sešli na jednom místě, a to v Mediolanu (Milán), byl uznán vládcem nade všemi.
[Waitz na základě Origa a Prosperova pokračovatele považuje tento příběh za pouhou legendou a myslísi, že Agilulf získal korunu násilím, třebaže tyto prameny se omezují pouze na jednoduché tvrzení, že Agilulf se oženil s Theudelindou a stal se králem. Nejpravděpodobnější však opravdu je, že se Agilulf zmocnil koruny a pak se oženil s Theudelindou, vnučkou krále Waccha proto, aby stvrdil svoji královskou legitimitu. O Agilulfovi, jednom z největších langobardských králů, se říkalo, že je durynského původu, byť je možné, že to bylo způsobeno pouze nepochopením jeho titulu vévoda z Turína. Theudelinda byla z otcovy strany bavorského původu, tzn. pocházela z rodu dřívějších Markomanů, kteří přesídlili na území dnešního Bavorska z Čech, kde žili po velmi dlouhou dobu. Theudelinda stojí na počátku významné italské dynastie, která se u moci udrží po následujících pět generací.]
Smrt krále Authariho, vlády se ujímá Agilulf
Dne 5. 9. zemřel v Pávii pravděpodobně po požití jedu langobardský král Authari. Langobardská šlechta se dohodla, že na uprázdněný trůn usedne ten, koho si čtyřiadvacetiletá královna Theodolinda zvolí za manžela. Její volba padla na také již jednou ovdovělého čtyřicátníka Agilulfa (Agilolfa), vévodu turínského, který se tohoto roku stal jejím manželem a roku příštího i langobardským králem.


Franská říše
Další tažení proti Bretoncům
Vzájemně znepřátelení franští vévodové burgundského krále Gunthramna Beppolen a Ebrarchar vyrazili na trestnou výpravu do nepoddajné Bretagne, svoje vojáky však nezvládali a ti již na pochodu drancovali svoji vlastní zemi. Neustrijská královna Fredegunda nařídila Sasům z Bayeux, aby se oblékli jako Bretonci, ostříhali si podle jejich módy vlasy a spolu s nimi bojovali proti burgundským oddílům. Třebaže Beppolen byl v důsledku Ebrarcharovy zrady poražen a zabit, požádal bretonský vévoda Waroch Franky o mír a slíbil, že již nebude napadat jejich území. Svůj závazek však nemyslel příliš vážně, neboť vracející se franskou armádu napadl při přechodu řeky a způsobil ji těžké ztráty.
Biskup Aegidius před soudem!
Teprve roku 590 bylo v austrasijských Metách za přítomnosti biskupské rady zahájeno soudní přelíčení s hlavou spiknutí z roku 581 remešským biskupem Aegidiem. Jedno z hlavních obvinění se týkalo jeho blízkých vztahů s neustrijským králem Chilperichem a soudu byly předloženy dopisy obou mužů, obsahující skryté narážky na spiknutí proti Childebertovi a Brunhildě. Aegidius samozřejmě tvrdil, že jde o padělky, ale jeden z jeho služebníků, který těsnopisné záznamy dopisů uchoval pro archiv biskupství, svědčil proti němu. Další usvědčující dopisy se našly v Chilperichově archivu v Chelles, kde byly po jeho smrti objeveny. Aegidius byl nakonec shledán vinným a sám uznal, že by měl být odsouzen za velezradu k smrti. Soudci však nebyli tak přísní a poslali ho pouze do vyhnanství ve městě Štrasburku.
Synoda vzala na milost vzbouřené jeptišky
Počátkem října byli na synodě ve Verdunu přijaty zpět do církve vzbouřené jeptišky z kláštera v Poitiers, královské dcery Basina a Chrodielda.
„Nestrijská vlčice“ je opravdu neúnavná
Neustrijská královna Fredegunda poslala za austrasijským králem Childebertem II. opět vrahy.
Columbanus zakládá významná opatství
Po dlouhé pouti franskou říší přišel irský mnich sv. Columbanus se svými společníky až do Vogéz a založil zde opatství Annegray a Luxeuil. Nebo podle jiné publikace: Irský mnich a teolog Kolumbán Mladší opustil s dvanácti společníky rodnou zemi, vylodil se na bretaňském pobřeží a jako kazatel putoval franskou říší, kam přinesl nové křesťanské zanícení. Na krále Childericha [správně Childeberta] udělala jeho askeze a kázání takový dojem, že jej vybídl, aby se usadil ve Vogézách. Zde Kolumbán založil klášter Annegray, který přivábil tolik mnichů, že musel založit ještě jeden v Luxeuil.


Hispánie
Poslední ariánská revolta
Vizigótský král Rekkared potlačil poslední ariánskou revoltu vyvolanou přestupem země ke katolictví. Vůdce vzbouřenců králův pobočník vévoda Argimund byl poražen, skalpován a připraven o pravou ruku.


Římská říše
Neradostná situace na Balkáně
Avarskoslovanská vojska zaplavila Makedonii a pronikla až na Peloponés, kde se Slované již trvale usazují.


Perská říše
Baramovo povstání, pád perského krále Hormizda a Baramova uzurpace
Perská říše se zmítá ve vnitřních zmatcích a povstalý generál Baram (Bahrám, Barames) Čóven (Dřevěný) útočí na pevnosti, jejichž posádky ještě zůstaly věrné králi Hormizdovi IV. K Baramovi přicestoval králův vyslanec Ferochan, nabídl mu peníze a vyzval jej, aby si přestal hrát na vládce. Vzpoura se však rozšířila i mezi jeho vojáky, Ferochan byl zabit a jeho majetek rozkraden. Hormizd znepokojený vývojem událostí odešel do hlavního města Ktésifontu (předměstí Bagdádu, Irák) a obklopil se sobě věrnými jednotkami. Avšak ani ty jej neochránily – dne 6. 2. vtrhli Ferochanovi vojáci královského paláce, srazili jej z trůnu, potupili a vsadili do vězení. V obavách o život uprchl šáhův starší syn princ Chosroes do Adrabiganonu (Ázerbajdžánu); šlechta se však sešla a prostřednictvím poslů mu navrhla, aby se vrátil a ujal se moci místo svého otce. S tím princ souhlasil, zavázal si je přísahou a nastoupil zpáteční cestu do Ktésifontu.
Hormizd se již smířil se ztrátou trůnu, přesto se ještě na sněmu „předních mužů Persie“ snažil o částečný zvrat situace a jako svého nástupce nabídl svého mladšího syna. Králova řeč asi příliš nezapůsobila, protože velmožové se od něj „odvrátili“, křičeli na něj a tupili ho, pak přivedli „onoho ubohého mladíčka“ a před očima otce jej zabili, a aby sesazený monarcha věděl, že to opravdu myslí vážně, předvedli i královnu, kterou „počínaje od lůna rozsekali na nestejně velké kusy“. Potom přišel na řadu samotný král: „silně rozpálili ocelové jehly, rozžhavené mu je vrazili do očních zřítelnic, trýznili ho žárem a odsoudili ho k věčné temnotě“.
Šlechta nyní provolala Hormizdovým nástupcem svého kandidáta prince Chosroea, který se jako každý správný syn snažil svému otci ulehčit jeho úděl a navštívil jej ve vězení. Hormizd však o žádný soucit nestál a choval se vzpurně, což se synáčka dotklo natolik, že za ním vyslal vrahy, kteří slepého krále „byli holemi do boku, kyjem mu přerazili vaz a tak přeukrutně ukončili jeho život“. Chosroea zřejmě otcova smrt příliš nezarmoutila, protože klidně pořádal slavnosti, rozdával zlato a uděloval milosti odsouzeným. K Baramovi vyslal poselstvo s dary a snažil se jej přimět, aby se vzdal svých nároků na trůn a přijal druhé místo v říši, zatímco ten mu naopak urážlivě nabídl funkci správce některé perské provincie – pokud se samozřejmě vzdá trůnu. Chosroes si uvědomil, že válečný konflikt je neodvratný, proto k sobě povolal vojenské jednotky, obdaroval je zlatem a vyrazil s nimi proti vzbouřencům, kteří se již objevili u Ktésifontu. Chosroeovu a Baramovu armádu oddělovala řeka, přes níž oba rivalové „od rána do večera“ bezvýsledně diskutovali a mladý král byl tak zaujat rozhovorem, že ani nezpozoroval, jak se kázeň v jeho vojsku začíná nebezpečně uvolňovat. Toho využil Baram a dne 28. 2. jeho demoralizovanou armádu napadl a porazil. Chosroeovy vojáky zčásti pobil, zčásti zahnal na útěk a zbytek přijal do svých řad.
Poražený Chosroes ustoupil do hlavního města, ale protože mu bylo jasné, že se zde neudrží, opustil pouze s malým počtem sobě věrných osobních strážců metropoli a pronásledován prchal na římské území. Úspěšně překonal řeku Tigris a uchýlil se do města Kirkensia (nedaleko Busejry, Sýrie), odkud navázal kontakt s císařem Maurikiem – ten byl problémy u svých perských sousedů „velmi potěšen“. Vítězný Barames se chtěl stát novým perským králem a nejdříve usiloval o řádnou volbu. Proti tomu se však postavila perská aristokracie, takže si musel na hlavu posadit královskou korunu sám.
Chosroes se snažil získat císaře na svoji stranu, a proto vyzval – stejně jako Barames – obleženou perskou posádku Martyropole (Farkin, Turecko), aby se vzdala. Hrál však dvojí hru a jeho tajný posel vojákům naopak rozkázal, aby i nadále pokračovali v odporu. Protože císař osobní jednání odmítl, vyslal do Konstantinopole své poselstvo. Císaři nabídl výměnou za vojenskou pomoc města Martyropoli (Farkin, Turecko), Daras (Dara, Turecko) a velkou část Arménie, kdežto Barames kontroval nabídkou významné pevnosti Nisibis (Nusayibin, Turecko) a celého území až k řece Tigridu. Maurikios nejdříve váhal, ale pak dal přednost Chosroeovi a poskytl mu na šedesát tisíc vojáků pod velením svého bratra Theodosia a generála Sergia. (Kronikář Theofylaktos však tyto generály nezná a podle něho Římanům veleli Kometiolos, Narses a po nich Jan.)
Také Barames hledal spojence a Arménům nabídl, že obnoví arménské království a „vrátí někdejší mír“, budou–li ho podporovat. Ti však odmítli. Uzurpátor potřel ozbrojenou vzpouru ve svém táboře a krutě zúčtoval s provinilci: poté, co jim byly usekány končetiny, skončili pod nohama slonů. Nepříjemná pro něho byla i ztráta pevnosti Nisibis, jejíž vojenská posádka přešla na Chosroeovu stranu a vydala mu všechna území až k Tigridu.
Podle uzavřené dohody obsadili Římané Martyropoli a Chosroeovi za to poskytli oproti jeho vlastnoručnímu podpisu půjčku na hrazení válečných výdajů. Mezi spojenci však nepanovali ideální vztahy – šáh se dostal do konfliktu s římským velitelem Komentiolem, na něhož si v Konstantinopoli stěžoval, že jej prý zesměšňuje. Císař proto svého generála odvolal a nahradil Narsem.
Baramovo povstání, pád perského krále Hormizda a Baramova uzurpace
(¬589) Když se zprávy o revoltě šířily provinciemi, lidé provolávali Bahramovi slávu. Mezopotamská armáda shromážděná v Nisibis (Nusaybin, Turecko) se přidal ke svým vzbouřeným kolegům z Albánie a spolu s nimi táhla Assýrií na hlavní město Ctesiphon (předměstí Bagdádu, Irák). Pozice pak zaujal na řece Horním Zábu. Král Hormisdas poslal proti nim armádu pod velením generála jménem Pherochchanes. Ale Bahramovi emisaři otřásli její věrností králi natolik, že vojáci svého velitele zavraždili a přidali se ke vzbouřencům, s nimiž pokračovali dále na jih.
Mezitím Hormisdou cloumaly obavy i záchvaty zuřivosti; každého podezříval a nikomu nevěřil. I nadále zůstal zavřený za hradbami Ctesiphonu a nakládal s lidmi s toutéž krutostí, která jej odcizila jeho národu. Podle jistých zdrojů podezříval svého syna Chosroea ze spolupráce s rebely, a proto jej poslal do vyhnanství. Ve stejnou dobu uvěznil také své švagry Bindoese a Bostama, protože prý Chosroea podporovali. Tato tvrdá opatření proti opozici však vyvolala to, čeho se nejvíce obával. V paláci propukla vzpoura a Bindoes a Bostam vysvobození ze svého vězení se postavili do jejího čela. Vpadli do audienční síně, srazili tyrana s trůnu, zbavili ho královského diadému a vsadili jej do žaláře, z něhož právě před krátkou chvíli sami unikli. Římští historikové pak věří, že mu ještě dovolili hájit svoji věc před shromážděním šlechty, kde velebil svoji vládu, spílal svému synu Chosroeovi a vyjadřoval svoji ochotu abdikovat ve prospěch svého dalšího syna, který jej nikdy neurazil.
Jeho neuvážená tvrzení pak měla pouze ten následek, že onoho syna i s jeho matkou předvedli a přímo před jeho očima je rozsekali na kusy. Pak zúčtovali i s ním samotným – aby mu zabránil kdykoliv v budoucnu se opět ujmout vlády, tak jej oslepili a znovu vrátili do vězení. Pokud však celé toto vyprávění budeme posuzovat kriticky, tak těžko můžeme uvěřit, že by rebelové takto riskovali a dali Hormisdovi vůbec možnost se hájit a zvrátit svoji věc jak to líčí Theophylactes. Pravděpodobnější je, že jakmile jej vsadili do vězení, tak jej oslepili a posléze i zavraždili.
Po odstranění Hormisdy okamžitě provolali krále jeho nejstaršího syna Chosroea, známého jako Parvéz (tj. „Vítězný“), posledního významného panovníka z rodu perských Sasánovců. Je možné, že rebelové jednali od samého počátku s jeho vědomím, ale v každém případě však počítali s jeho milostivou přízní, když mu umožnili usednout na trůn, na nějž by bez jejich pomoci nikdy nedosáhl. Králem Persie jej pak prohlásili, aniž si na něm vymohli jakékoliv předběžné podmínky a aniž to konzultovali s Bahramem, jehož ozbrojené síly již stály nedaleko Ctesiphonu.
Všechny východní i západní prameny se shodují na tom, že král Hormisdas IV. byl nejhorší panovník, kterého kdy Persie měla. Na své sliby dané na počátku své vlády pod vlivem svých nehodných favoritů rychle zapomněl a rychle se začal projevovat jako žárlivý a vrtošivý tyran, jehož strach a obavy doháněly k nezvyklé krutosti nejenom vůči osobám vysokého či nízkého postavení, ale i filozofům a učencům. Jeho zacházení s Bahramem pak byl zločinný akt čirého nevděku, jehož důsledky nebyl vůbec schopen domyslet. K jeho dalším negativním vlastnostem pak patřila lhostejnost a zženštilost – od té doby, co se stal králem, nebyl ochoten vzdát se luxusního života ve svém paláci a osobně vytáhnout do boje proti vnějšímu či vnitřnímu nepříteli. A jak mizerně vládl, tak i mizerně skončil. Nemusíme ho vůbec litovat…
Ani pozice jeho syna Chosroea nebyla vůbec pevná. Zda opravdu měl podíl na vraždě svého otce není zřejmé; v každém případě však na něm ulpělo velmi silné podezření. Otázkou taky bylo, zda rebelující generál Bahram stojící v čele silné armády se skloní před jeho autoritou a uzná jej vládcem Persie. Na druhou stranu v Chosroeův prospěch snad hovořilo pouze to, že byl nejstarším synem svého otce a legitimním nástupcem jednoho z největších sasánovských králů. Na trůn jej pak dosadili rychle a možná i ukvapeně rebelové, přičemž není jasné, zda si svoji volbu nechali podle práva odsouhlasit shromážděním šlechty. Z každé strany tedy hrozilo Chosroeovi nějaké nebezpečí a největší z nich představoval Bahram, jenž postoupil z Adiabanény do Holvánu a zaujal pozice nějakých 150 mil od hlavního města. A Chosroeovi bylo jasné, že pokud jej nezíská na svoji stranu, anebo jej neporazí v boji, na trůnu se neudrží.
Po uvážení všech možností se rozhodl pro smírné řešení, neboť přece ne on, ale jeho otec tak těžce urazil Bahrama a vyvolal tak jeho povstání. A Bahram přece vůči němu ani nemohl cítit nějakou osobní zášť, přičemž bylo možno velmi dobře předpokládat, že oslepení a následná smrt jeho nepřítele jej uspokojí natolik, že se s Chosroem a jeho straníky nějak dohodne. A opravdu – pokud však můžeme věřit východním autorům – Bahram prý zpočátku ještě prohlašoval, že se chopil zbraní, aby jej dosadil na trůn. Proto mu Chosroes poslal dopis spolu s bohatými dary, v němž jej pozval na svůj dvůr a sliboval – jestliže se pak opravdu dostaví a podrobí se mu – druhé místo v říši. Jejich dohodu je pak prý ochoten i odpřisahnout.Odpověď Bahrmova byla zhruba tato:
„Bahram, přítel bohů, dobyvatel, vznešený, nepřítel tyranů, satrapa satrapů, generál perského vojska, moudrý a obratný ve velení, bohabojný, bezúhonný, šťastný, úspěšný, ctihodný blahobytný, prozíravý, vznešený, lidský Chosroeovi, synovi Hormisdovu. Přijal jsem dopis, který jste napsal s tak malou moudrostí a odmítám tento „dar“, jenž jste nám poslal s takovou smělostí. Bylo by lepší, kdybyste nic neposílal, protože vaše jmenování bylo neplatné vzhledem k tomu, že vás nevolili osoby vznešené a urozené, ale osoby nízkého původu, které vyvolaly ty zmatky. Jestliže pak chcete uniknout otcovu osudu, odložte diadém, který jste převzal, uschovejte jej na nějakém svatém místě, opusťte palác, vsaďte do vězení opět ty kriminálníky, které jste osvobodil, neboť jste na tom neměl žádné právo dokud o jejich zločinech nerozhodl soud. A až toto všechno uděláte, tak přede mně předstupte, a já vám odevzdám do správy jednu provincii. Velmi vám to doporučuji a buďte sbohem. Ale jinak – a to si buďte jist – dopadnete jako váš otec.“
Takováto drzost jistě mohla mladého krále vyprovokovat k výbuchu zlosti či nějakému neuváženému činu. Ale Chosroes si nic takového nemohl dovolit, a proto se zachoval velmi zdrženlivě a udělal ještě jeden pokus o smíření. Bahrama v dopise oslovil jako svého přítele, ale snažil se jej ještě předčit v množství honosných titulů. Vyslovil mu uznání za jeho odvahu a blahopřál mu k jeho vynikajícímu zdraví. Pak ale celkem vtipně pokračoval:
„Byla tm v onom dopise, jenž jsem dostal, určitá vyjádření, z nichž by bylo možno usuzovat, že ke„mně nechováte přátelské city. Ale písař evidentně vypil více vína než měl, takže snad ještě spal, když psal ty věci tak pošetilé a vskutku obludné. “ Dále tvrdil, že to přesto jejich vztahy nenarušilo. Nicméně odmítl poslat zpět do vězení ty, které již osvobodil, s odůvodněním, že když král učiní nějaký takto laskavý skutek, tak jej již nemůže vzít zpět. A obřad korunovace také proběhl se všemi náležitými formalitami. Kdyby jej Bahram pozval k sobě, jistě by byl ochoten se s ním setkat, ale přijel by jako král a žádal by jeho podrobení. A kdyby se mu dobrovolně nepodrobil, přinutil by jej k tomu silou svých zbraní, a na úplný konec vyjádřil své přesvědčení, že bude natolik moudrý, aby se stal jeho přítelem a pomocníkem.
Když však tento jeho druhý dopis již zůstal úplně bez odezvy, bylo mu jasné, že nyní promluví zbraně. Proto posbíral všechny vojáky, co mohl, a vyrazil proti svému nepříteli, který tábořil u řeky Holvánu. Místo bylo vhodné pro bitvu, Ale Chosroes nemaje důvěru ve své vojsko se s Bahramem snažil nějak dohodnout, přičemž mu nabízel odpuštění a svoji přízeň. Ale vyjednávání k ničemu nevedlo a obě strany sáhly po zbraních. Během šesti dnům pak docházelo k pouhým šarvátkám, protože Chosroes nechtěl podstoupit rozhodující bitvu. Ale sedmého dne zaútočil Bahram neočekávaně v noci, přivedl jeho vojáky do zmatku a tak dovedně apeloval na jejich city, že je získal na svoji stranu. Všemi opuštěný král uprchl do Ctesiphonu a zoufal si nad svojí situací – s těmi několika vojáky, kteří mu zbyli, opravdu nemá cenu stavět se Bahramovi do cesty.
Nakonec se tedy rozhodl opustit nejenom hlavní město, ale i celou Persii aa0áhledat ochranu a podporu u sousedů. A říká se, že se dlouho rozmýšlel, zda odejít k Turkům, Arabům, kavkazským Chazarům či Římanům. Podle jistých pramenů, když opouštěl i se svými manželkami, dětmi, oběma strýci v doprovodu pouhých třiceti lidí Ctesiphon, pustil z rukou otěže svého koně a nechal jej jít, kam chce, s tím, že se jeho volbě podvolí. A když zvíře zamířilo k Eufratu, pokračoval dále po jeho břehu až do prvého římského pohraničního města Circesia. Ale Bahram nechtěl připustit, aby mu tak důležitá kořist vyklouzla z rukou a poslal za ním čtyři tisíce jezdců s příkazem zmocnit se uprchlíků. Ale Chosroeův strýc Bindoes se obětoval a svedl Bahramova důstojníka ze stopy. Byl tak jediným, kterého přivedli zpět do Ctesiphonu.
Guvernér Circesia Probus pak přijal Chosroea se všemi poctami a již nazítří o všem vyrozuměl prefekta Východu Comentiola sídlícího v Hierapoli (Menbidž, Sýrie). Poslal mu také Chosoroeův dopis procísaře, v němž Mauricia žádal o pomoc proti svým nepřátelům. Comentiolus schválil vše, co bylo uděláno, a poslal onen dopis po kurýrovi do Konstantinopole. Pak pozval Chosroea k sobě do Hierapole na dobu, dokud císař nerozhodne.
Mezitím se v Konstantinopoli rozproudila čilá debata nad tím, jaký postoj k Chosroeovi zaujmout. Jedni tvrdili, že je jenom v zájmu římského impéria, aby občanská válka trvala co nejdéle. A až Persie vyčerpá své síly, nebude obtížné se jí zmocnit a spojit Západ i Východ pod jednou vládou. Druzí jim však oponovali a tvrdili, že to, co se nepodařilo ani Alexandru Makedonskému, se nepodaří ani nyní. Pokud také bude Chosroeova žádost odmítnuta, Persie upadne do anarchie, přičemž je docela možné, že ze všech těch zmatků povstane někdo, kdo bude ještě horší než Sasánovci. K tomuto názoru se také přiklonil císař Mauricius a vyrozuměl Chosroea, že jej přijímá jako svého syna a hosta a že se ujme jeho věci a nasadí veškeré síly impéria, aby mu navrátil trůn. Ve stejnou dobu mu také poslal skvělé dary, propustil perské vězně držené v Konstantinopoli a poručil jim doprovodit jeho vyslance k Chosroeovi a sloužit mu jako svému pánovi.
Pro válku s Bahramem pak vyčlenil armádu o síle 70.000 mužů pod velením Narsovým, přičemž Chosroeovi věnoval podle jistého zdroje částku odpovídající 2 miliónům £ (údaj z roku 1875). Ale nebyl to žádný dar velkorysého přítele, neboť císař očekával, že za to dostane odpovídající protihodnotu. A pokud si Chosroes alespoň zpočátku myslel, že se spokojí s nějakým příhraničním městem, tak musel být velmi zklamán, neboť Římané si za své služby žádali celou Persarménii a východní Mezopotámii i se silnými městy Darasem a Martaropolí. Nezbylo mu však nic jiného než souhlasit. Mezitím se Bahram prohlásil v Ctesiphonu králem a poslal o tom zprávu do všech provincií. Lidé pak změnu na trůnu přijali – byť ne s nějakým přehnaně velkým nadšením – a zdálo se, že se bude těšit z dlouhého a klidného vládnutí. Když se však do věci vložil římský císař, musel Bahram i popravami čelit nebezpečným konspiracím, které povstávaly na jeho dvoř, vzdálenější provincie pak alespoň reptaly, přičemž Arménie se rovnou vzbouřila a postavila se za Chosroea.
Rovněž věrnost mnoha vojenských oddílů byla více než sporná, zvláště pak těch v Mezopotámii, které by musely nést tíhu hlavního římského útoku. Bahram se tedy rozhodl, že navzdory zimnímu nečasu obsadí svými věrnými dvě nejvýznamnější pevnosti v této oblasti, a to Anatho (Aná, Irák) a Nisibis. A zatímco jeho velitel Miraduris svůj úkol splnil a ovládl Anatho, jeho kolega Zadesprates do Nisibis ani nedorazil, protože její posádka odpadla od uchvatitele a přihlásila se k Chosroeovi. A když se pak vydal vydal prozkoumat situaci, stal se obětí úskoku a byl zabit důstojníkem jménem Rosas. Ale Miraduris jej dlouho nepřežil, neboť i jeho vojáci zachvácení plameny vzpoury jej zabili a hlavu poslali Chosroeovi.
S počátkem jara měl Chosroes připraven k akci dvě armády – jednu v Mezopotámii skládající se jak z Římanů, tak Peršanů, a druhou, kterou mu měli přivést spolu s arménskými spojenci jeho strýcové Bindoes a Bostam. Plán bojových operací pak počítal s jejich součinností. (®591)
Bahrámovo povstání, pád perského krále Hormizda a Bahrámova uzurpace
… Ale běh událostí již nebyl k zadržení. Když králův vyslanec Bahrám, který měl odbojníka přivést do Ktésifóntu, byl usmrcen, Bahrám Čóvén vytrhl proti králi. Spojilo se s ním vojsko v Sýrii předtím poražené a tábořící v Nisibi; Hormizd poslal proti bahrámovi dvě vojska: velitel jednoho se s Bahrámem spojil, aby se pomstil šáhovi za to, že byl předtím od něho uvězněn, druhé vojsko svého vůdce zabilo a vrátilo se zpět do hlavního města. Hormizd prchl ze svého sídla v Médii do Ktésifóntu a uzavřel se veřejnosti. Vistahm se dostal z vězení, vysvobodil i Vindóa, přepadli Hormizda v paláci, uvěznili ho a oslepili, manželku i syna zabili. Potom dali zavolat Husrava zpět na dvůr, smířili jej s otcem a dosadili na trůn. Husrav se činil, aby získal přízeň poddaných. Propustil vězně a hleděl si získat náklonnost lidí přehnanou štědrostí. Vyjednával písemně s Bahrámem; v prvním dopise začíná Husrav barokně nabubřelou titulaturou: „Husrav, král králů, představený panstva, pán národů, rozhodčí v míru, přinášející blaho lidem, mezi bohy člověk dobrý a věčný, mezi lidmi bůh nejvznešenější, přeslavný, vítěz, vycházející spolu se sluncem a noci zrak zjednávající, od předků proslulý, válku nenávidící král, štědrý, pravověrně sobě najímající a Peršanům říši pečlivě střežící, Bahrámovi, vojevůdci perskému, našemu příteli…“ a slibuje odbojníkovi amnestii a druhé místo v říši.
Bahrám mu odpověděl dopisem, aby se vystříhal příkladu a osudu svého otce, aby složil korunu v některé svatyni, přijal od Bahráma odpuštění svých vin a spokojil se s místodržitelstvím v některé provincii. V tomto dopise si Bahrám přikládá pravé, vymyšlené a květnaté tituly, například „miláček bohů, nepřítel tyranů, velitel perské branné moci, slavný vítěz, satrapa velmožů“. Na druhý dopis Husravův Bahrám již neodpověděl. Spěchal s vojskem ke Ktésifóntu proti armádě, složené z palácového služebnictva a chudiny hlavního města. U řeky Naharvánu se setkaly oba voje. Husrav se pokusil o vyjednávání, ale Bahrám znaje sasánovskou proradnost, odmítl ho se sprostými nadávkami a v noční bitvě porazil královo vojsko. Husrav poznal, že jeho věc je ztracena, prchl do Ktésifóntu a jeho lidé se spojili s Bahrámem. Hormizd poradil moudře synovi, aby odešel k Římanům a žádal je o pomoc. Husrav se rozloučil s otcem a v doprovodu svých strýců Vindóa a Vistahma a Bahrámova bratra Gurdóa, jenž mu zůstal věren, s malou družinou a ženami odcestoval na římské území. Prostřednictvím římských velitelů a úředníků dal poslat císaři Maurikiovi dopis, v němž žádal o pomoc. Ještě na cestě perským územím se oba strýcové vrátili, uškrtili Hormizda, aby ho snad Bahrám znovu nedosadil na trůn, pak se vrátili a dostihli Husravův průvod. Po nějakých jednáních prohlásil císař, že je ochoten dopomoci Husravovi k jeho právu a dal mu dokonce svoji dceru Marii za manželku.
Bahrám byl po útěku Husravově skutečným pánem státu. Zahájil také jednání s císařem, ale to nevedlo k žádnému výsledku. Uskutečnil to, co mu skutečná situace nabízela. Svolal shromáždění notábl a dal se provolat králem. Byl to první případ v dějinách sasánovské Persie, že poddaný se vyšvihl na trůn a dynastie byla zbavena panovnické moci. Bahrámovým vstupem na trůn triumfovala šlechta a zvláště vojenské kruhy, které byly prostoupeny pýchou z pocitu vlastní důležitosti v ustavičných válkách s Římany, Turky a ostatními nepříteli.
Koncem jednáním s Maurikiem byla dohoda, kterou Husrav jako řádný perský král postoupil Římanům Martyropoli a Dáru, dvě znamenité pevnosti v Mezopotámii, a dostal za to římské vojsko, které mělo provést intervenci v perské říši a dosadit ho znovu na trůn. Císař ho nazval svým synem a kromě dcery mu dal k dispozici 60 000 mužů, jimž veleli jeho bratr Theodosios a generál Sergios. Husrav se nim připojil se svými přívrženci a na pomoc mu přišel ještě s vojskem arménský markrabí Mušegh Mamikonean, který Bahráma nikdy za krále neuznal. Bahrámovi za jeho vlády se nevedlo dvakrát dobře. Mágové ho za krále neuznávali a šlechta nepřestávala ve svých pletichách a snahách omezovat královskou moc, ba proti uchvatiteli bylo podniknuto několik povstání a osnováno několik spiknutí. Tak dva velitelé Zamendés a Zoambras vysvobodili Vindóa z vězení (byl totiž dopaden na Husravově útěku do římské říše) a chtěli Bahráma sesadit. Ale Bahrám je dal zabít, kdežto Vindóovi se podařilo utéci do Ázerbajdžánu k Mušeghovi. Bahrám byl nucen vystupovat s velkou přísností. Již při nastoupení dal prý Bahrám sepsat listinu, kterou museli podepsat všichni účastníci shromáždění, kteří uznali Bahráma za krále. Kdo odmítl podepsat, měl do tří dnů opustit zemi Bahrám se původně tvářil, jako by chtěl spravovat říši za nezletilého Hormizdova syna Šahrijára, ale jakmile se stal pánem situace, projevil svůj záměr. usednout na trůn: dal razit mince se svým jménem. To se stalo roku 590.


Řehoř z Toursu Historiarum libri decem
O záhubě Chundona, vrchního komorníka krále Gunthramna
V patnáctém roce vlády krále Childeberta, to jest v devětadvacátém roce vlády Gunthramna, narazil král Gunthramn při lovu ve vogézském lese na stopi po zabitém buvolovi. A když podrobil správce lesa přísnějšímu výslechu, kdo se to v královském lese opovážil udělat, prozradil správce Chundona, vrchního králova komorníka. Jen to řekl, dal král Chundona zadržet a v poutech přivést do Chalon. A když se pak v přítomnosti krále oba spolu přeli a Chundo prohlásil, že by se nikdy neopovážil udělat, co se mu přisuzuje, rozhodl král, aby podstoupili boží soud soubojem. Tehdy postavil ten komorník místo sebe svého synovce, aby boj vybojoval, a oba protivníci stanuli proti sobě na bitevním poli. A hoch mrštil po správci lesa oštěpem a zasáhl jej do nohy, takže se skácel naznak k zemi. Potom hoch vytrhl nůž, který mu visel u pasu, ale když se pokoušel proříznout padlému hrdlo, bodl jej zraněný do břicha. A padli oba a zemřeli. Když to Chundo viděl, dal se na útěk do baziliky svatého Marcella. Ale král vykřikl, aby se ho zmocnili dříve než dosáhne posvátného prahu. Chytili ho tedy, přivázali ke sloupu a ukamenovali. Král se později z toho činu velmi kál, protože se dal tak nerozvážně strhnout hněvem, že pro nepatrnou vinu zbrkle zahubil člověka sobě věrného a prospěšného.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 591

Franská říše
Princ Chlothar uznán legitimním synem svého otce
Po dlouhých průtazích pokřtil burgundský král Gunthramn syna svého zavražděného bratra Chilpericha a královny Fredegundy jménem Chlothar („Slavný válečník“) a potvrdil tím legitimitu jeho nároků na neustrijský trůnu. Další jeho synovec austrasijský panovník Childebert proti tomu protestoval a oprávněně tvrdil, že regentka Fredegunda je jejich společný nepřítel.
Bajuwaři se derou do prostoru východních Alp
Roku 591 rezignovali Frankové ve prospěch Bajuwarů (Bavorů) na vládu nad slovanským obyvatelstvem žijícím ve východoalpském prostoru v povodí řeky Drávy v pozdějším karantánském vévodství. Bajuwaři zde pak sváděli tvrdé boje až do roku 610/611, kdy byli poraženi v bitvě u Agunta (Lavanter Kirchbichl východně od města Lienz ve Východním Tyrolsku) a donuceni odejít ze země.

V ty dny Childebert, král Franků, ustanovil Tassila králem Bavorů. Ten ihned táhl s vojskem do území Slovanů, získal vítězství a vrátil se s velkou kořistí do svého údělu. Taktéž v ty dny napadli Bavoři až v síle dvou tisíc mužů Slovany; s příchodem kagana byli všichni pobiti.
(Zdroje: Paulus Diakon, Dějiny Langobardů, kn. IV, kap. 7, 10)

Dle tohoto záznamu z Dějin Langobardů víme, že král Franků Childebert II. roku 591 provedl změnu na trůně Bavorů (Bajuwarů) s cílem dosadit sobě oddaného panovníka, který jeho jménem provede vpád na území Slovanů a celkově bude poslušný jeho přáním. Tímto panovníkem byl bavorský vévoda Tassilo I. (*kolem 560 - +610) z rodu Agilolfingů, který po králově vojenském zásahu v této funkci vystřídal svého blízkého příbuzného, pravděpodobně otce Garibalda I. A o jaké Slovany se jednalo? Starší literatura soudí, že se jednalo o Karantánce, tedy předky dnešních Slovinců. Nicméně vzhledem k území ovládanému Bavory se soudí, že nepřítel ležel někde na trase bavorských výbojů na východ od Dunaje a odvetných útoků Avarů a s nimi spojených Slovanů do Franské říše. S velkou pravděpodobností se tak jednalo o Slovany usazené na území pozdější franské Východní marky v dnešních Horních a Dolních Rakousech. Tassilo se svými 2.000 bojovníky tedy provedl na přání krále Franků odvetný vpád proti Slovanům, zřejmě krátce po svém nastoletí v roce 591 nebo o rok později. V první fázi byl tento bavorský útok zřejmě úspěšný. Nicméně Slované v té době již žili v těsném spojenectví (do určité míry dobrovolném) s Avary, a jejich společnou moc měli útočící Bavoři brzy pocítit. Podle Paula Diacona podnikl Tassilo válečnou výpravu proti Slovanům sídlících ve východním Tyrolsku a Kraňsku, odkud se vrátil s velkou kořistí. Nicméně další následné boje se pro Bavory již tak příznivě nevyvíjeli. K roku 595 máme zprávy o dalším bavorském vpádu proti Slovanům, který byl učiněn na podporu avarského kagana Kakaka. Vpád se však nezdařil a podle letopisců stál životy na 5.000 bojovníků. Jelikož se Bavorské útoky opakovali dále v nepravidelných intervalech až do roku 610/611, rezignovali podle všeho Frankové na vládu nad slovanským obyvatelstvem obývajícím východoalpský prostor a přenechali tuto záležitost Bavorům.



Itálie
Agilulf korunován langobardským králem
V květnu byl v Miláně korunován langobardským králem turínský vévoda Agilulf. Značný vliv na něho měla jeho manželka královna Theodolinda, vdova po králi Autharim, která byla jako katolička ve styku s papežem a rozhodujícím způsobem přispěla k tomu, že se její ariánský manžel sblížil s katolickou církví, vrátil jí zabavené statky a některým vyhnaným biskupům povolil návrat do svých diecézí. Časem však královský pár začal favorizovat církev v severní Itálii, která se postavila za císaře Justiniána ve sporu o „Tři kapitoly“.
Agilulf korunován v Mediolanu langobardským králem
Zatímco Authariho poslové meškali ve franské říši, zemřel král Authari v Ticinu (Pavii) o zářiových nonách (5. 9. roku 590) po požítí jedu – alespoň tak se to říká – po vládě dlouhé šest let [Origo tvrdí sedm let, pokračovatel Prosperův pak šest let a šest měsíců]. A okamžitě poslali Langobardé vysalnce k Childepertovi, králi Franků, oznamovali mu smrt krále Authariho a žádali po něm mír. A když ten to slyšel, tak posly přijal a mír jim v budoucnu přislíbil. Po několika dnech pak zmíněné posly propustil se slibem míru. Ale protože Langobardé byli s královnou Theudelindou velmi spokojeni, zachovali její královskou důstojnost a doporučili ji, aby si podle vlastního uvážení sama vybrala kohokoliv z Langobardů, kdo by mohl úspěšně řídit království. A ona po poradě s moudrými poradci si vybrala Agilulfa, vévodu lidu turínského, jako svého manžela a krále lidu langobardského, protože to byl muž energický a v boji schopný, tělem i duchem velmi vhodný pro vládu nad královstvím. Královna mu okamžitě vzkázala, aby k ní přišel, a sama mu spěchala v ústrety a setkala se s ním ve městě Laumellum (Lumello, severně od řeky Pádu, asi dvacet mil na západ od Pavie). A když přišel k ní, tak s ním nějakou dobu mluvila a pak nechala přinést víno. A poté, co se jako první zhluboka napila, podala zbytek Agilulfovi, aby se i on napil. A když on si vzal pohár a uctivě ji políbil ruku, tak královna se usmála a s ruměncem na tváři mu řekla, že by ji přece nemusí líbat ruku, když ji může vtisknout poliběk přímo na rty. A ihned jej pozdvihla, aby ji mohl políbit, načež s ním vstoupila do manželství a pozdvihla jej ke královské důstojnosti. Co říci více? Svatba byla slavena a provázena velkými ovacemi a Agilulf, který byl příbuzný krále Authariho z matčiny strany, převzal královskou důstojnost na začátku měsíce listopadu. Nicméně později, v měsíci květnu, když se všichni Langobardé sešli na jednom místě, a to v Mediolanu (Milán), byl uznán vládcem nade všemi.
[Waitz na základě Origa a Prosperova pokračovatele považuje tento příběh za pouhou legendou a myslísi, že Agilulf získal korunu násilím, třebaže tyto prameny se omezují pouze na jednoduché tvrzení, že Agilulf se oženil s Theudelindou a stal se králem. Nejpravděpodobnější však opravdu je, že se Agilulf zmocnil koruny a pak se oženil s Theudelindou, vnučkou krále Waccha proto, aby stvrdil svoji královskou legitimitu. O Agilulfovi, jednom z největších langobardských králů, se říkalo, že je durynského původu, byť je možné, že to bylo způsobeno pouze nepochopením jeho titulu vévoda z Turína. Theudelinda byla z otcovy strany bavorského původu, tzn. pocházela z rodu dřívějších Markomanů, kteří přesídlili na území dnešního Bavorska z Čech, kde žili po velmi dlouhou dobu. Theudelinda stojí na počátku významné italské dynastie, která se u moci udrží po následujících pět generací.]
Langobardské mise do franské říše
Když tedy Agilulf, jenž byl též nazýván Ago, byl potvrzen ve své královské důstojnosti [květen roku 591], poslal Agnelluse, biskupa města Tridentu (Trent), do franské říše pro ty, kteří byli odvedeni Franky jako zajatci z opevněného města Tridentu. A když se Agnellus vrátil, tak opravdu přivedl několik zajatců, jenž Brunhilda, královna Franků, vykoupila svými vlastními penězi. Rovněž Euin, vévoda lidí Tridentu, přišel do Galie, ay získal mír. A když ho získal, tak se zase vrátil.
Sucho a hladomor v Itálii
V tom roce bylo v Itálii od měsíce ledna až do měsíce září hrozné sucho provázené úděsným hladomorem. Na území města Tridentu rovněž přiletěly v obrovském množství kobylky, které byly větší než obvykle. Podivuhodné pak je, že se nakrmily na trávě a semenech z mokřin a že se téměř nedotkly polních plodin. A stejně tak přiletěly i příští rok.
Problémy krále s rebelujícími langobardskými vévody
V té době král Agilulf zabil Mimulfa, vévodu ostrova sv. Juliána [malý ostrov v Lago d'Orta (Giansevero), západně od jezera Maggiore], protože se v minulé době zrádně vzdal vévodům Franků. Gaidulf, vévoda bergamský, povstal ve městě Pergamus (Bergamo) a opevnil se zde, aby vzdoroval králi. Ale později odevzdal rukojmí a uzavřel se svým panovníkem mír. Pak se ale Gaidulf znovu opevnil na ostrově Comacina [v jezeře Como]. Ale král Agilulf tento ostrov napadl a odvedl z něho Gaidulfovi lidi a odvezl do Ticina (Pavie) poklad, jenž zde nashromáždili Římané. Ale Gaidulf znovu prchl do Pergama, kde byl dopaden králem Agilulfem, aby se mu však znovu dostalo milosti. Rovněž vévoda Ulfari povstal proti králi Agovi [tj. Agilulfovi] v Tarvisiu (Treviso). Byl však obležen a zajat.
Langobardští biskupové jsou k papeži velmi kritičtí
Biskupové z italských oblastí nacházejících se pod langobardskou nadvládou nazvali papeže Řehoře I. předpojatým soudcem a požádali císaře Maurikia, aby je vzal pod svoji ochranu.
Po Zottovi bude vládnout Beneventu Arichis, papež bude rekonstruovat
První vévoda Langobardů v Beneventu se jmenoval Zotto a vládl zde dvacet let [zřejmě 571 – 591, ale i 567 – 587 nebo 574 – 594]...
Po smrti Zotta, vévody Beneventa, poslal král Agilulf Arigise (Arichis), aby jej nahradil. Pocházel z Foru Julii (Cividale), kde vzdělával syny Gisulfa, vévody Fora Julii, a byl s oním Gisulfem pokrevně spřízněn.
[Z dopisu papeže Řehoře Velikého plyne, že se Arichis stal vévodou roku 591. Pak by ovšem těžko mohl vychovávat Grimoalda, syna Gisulfova, protože ten byl malým chlapcem ještě v době avarské invaze roku 610. A dokonce i jeho starší bratři Taso a Gacco byli v tu dobu dětmi, protože po otcově smrti mohl být i ten starší ještě kolem roku 612 adoptován císařským exarchou. Stěží se tedy mohl někdo z nich narodit před rokem 585 a být vychováván Arichisem ještě předtím než se stal beneventským vévodou. Možné však je, že se jednalo o děti jeho předchůdce Grasulfa I. Máme totiž informace, že Arichis přijal na svůj dvůr dva mladé prince Radoalda a Grimoalda, což mohli být synové jeho tehdejších žáků. Další však mají zato, že Paolus Diaconus je v této věci úplně vedle. Arichis se choval prakticky jako nezávislý vládce, když válčil s Neapolí a Římem. Král Agilulf by pak nemohl uzavřít mít s východním impériem, pokud on by s ním nesouhlasil.]
Existuje dopis požehnaného papeže Řehoře tomuto Arigisovi, v němž se uvádí toto:
„Řehoř, vévodovi Arogisovi. Protože důvěřujeme vaší Výsosti jako vskutku vlastnímu synu, přiměli jsme se vznést žádost na Vás způsobem důvěrným a myslíme si, že ani Vy námi nebudete vůbec zklamán, zvláště pak ve věcech, které Vaší duši mohou přinést prospěch. Oznamujeme Vám, že potřebujeme velké množství dřevěných trámů na kostely blahoslaveného Petra a Pavla, a proto jsme uložili našemu subdiákonovi Savinovi nařezat jich množství v kraji Brittii (Kalábrie) a dopravit je na vhodné místo u moře. A protože potřebuje v té věci pomoci, ptáme se Vás a zdravíce Vaší Výsost s otcovskou láskou, zda byste nepověřil své správce, kteří jsou na těch místech, aby poslali jim podřízené muže i s voly jim ku pomoci. A my slibujeme, že až ta věc skončí, pošleme Vám hodnotné dary, které Vás velmi potěší, protože víme, jak odškodnit naše syny, kteří prokázali svoji dobrou vůli. Pročež se znovu ptáme, jasný synu, zda byste byl ochoten jednat tak, abychom se stali Vašimi dlužníky za laskavost, kterou nám prokážete, a aby se Vám dostalo odměny za službu církvi svaté.“


Římská říše
Tažení proti uzurpátorovi Baramovi
Počátkem jara zahájili velitel mezopotamské armády Narses a legitimní perský panovník Chosroes vojenské akce proti uzurpátorovi perského trůnu Baramovi (Bahrámovi, Vahramovi) Čóvenovi a obsadili strategicky důležité město Daras (Dara, Turecko). Chosroes se jej pak oficiálně vzdal ve prospěch římské říše a klíče od městských bran nechal poslat do Konstantinopole císaři Maurikiovi. Svému veliteli Mebodovi pak poručil vyrazit se dvěma tisíci mužů napřed a proniknout do hlavního města Ktésifontu. Mebodův postup však nebyl vůbec hladký a jeho vojáci narazili na tuhý odpor.
Začátek léta opustila římsko–perská koalice Daras a u řeky Tigridu čekala na posily z Arménie. Tisícovka Peršanů přešla na druhý břeh, u řeky Velkého Zábu narazila na nepřátelský oddíl, rozprášila jej a zajala jeho velitele Bryzakia. Nešťastník přišel o nos a uši a takto zohavený byl poslán Chosroeovi: „Uprostřed té hostiny byl přiveden Bryzakios bez uší a bez nosu. Když byl pro hodovníky dost dlouho předmětem posměšků, král jim poskytl jako zákusek vzácnou podívanou. Rozkazem beze slov, pouhým pokynem ruky nařídil svým strážcům, aby ho zabili - Peršané totiž nesmějí při hostině spolu rozmlouvat. Ti pak podle rozkazu Bryzakia probodli a usmrtili. Tak přimíšením krve k hostině dovršil Chosroes potěšení svých hostů. Dal je skropit vonnými oleji, ověnčit květinami a vyzval je, aby pili na vítězství. Nanejvýš spokojeni tak skvělou hostinou rozešli se pak do svých stanů, povídali si o tom, co se dálo při hostině, a Bryzakios byl zlatým hřebem v jejich vypravování.“
Spojenci pak překonali Tigris a Velký Záb, zatímco Mebodes obsadil bez boje opuštěnou Seleukiu, nedalekou perskou Antiochii a nakonec i hlavní město Ktésifont, kde se zmocnil královského pokladu. Třebaže nikdo nekladl ozbrojený odpor, bylo zmasakrováno mnoho Baramových stoupenců včetně velké skupiny Židů. Generál Narses se mezitím vydal Alexandrianou do kraje Chnaithas (do oblasti Velkého a Malého Zábu) a svému veliteli Komentiolovi poručil, aby s tisícovkou mužů zabezpečil přechod celé armády přes řeku Malý Záb. Na druhé straně zmíněné vodoteče však již na Komentiola čekal Baram, který nechtěl připustit spojení Narsa s arménskými sbory vojevůdce Jana. Oba soupeře oddělovala řeka, a proto se nemohli utkat v bitvě. Také Narses, který mezitím postoupil k městu Siraganon, vyzýval Jana, aby byl opatrný a sám neriskoval bitvu. Arménská a mezopotámská armáda se nakonec spojily a jejich šedesát tisíc vojáků stálo proti vzbouřencům, kterých bylo o dvacet tisíc méně.
Od samém začátku se bitva nevyvíjela pro Barama příznivě a jeho promyšlený válečný plán úplně selhal. Poté co jej pět set vojáků zradilo a přešlo k nepříteli, poručil ostatním se stáhnout na jakýsi kopec. Římané s útokem váhali, Chosroeovy oddíly proto zaútočily sami, ale byly krvavě odraženy. Obě nepřátelské armády se pak daly do pohybu a v září se přiblížily k řece Blarathu (levý přítok Tigridu), kde svedly další bitvu. Jakmile propukl boj, opustil Baram střed své sestavy a posílil útočící levé křídlo, které bylo částečně úspěšné a zahnalo Římany na útěk. Narsovi se však podařilo paniku zvládnout a prchající vojáky zastavit. Následný nepřátelský útok na střed římské formace však již skončil fiaskem, Baram bitvu ztratil a dal se na útěk k středoasijským Turkům. Svým pronásledovatelům šťastně unikl a zachránil si život, zatímco jeho straníci, kteří se padli do zajetí, byli povražděni. (Podle jiného zdroje však kolaps povstalecké armády nebyl tak rychlý a musela být svedena ještě jedna bitva.) Po vítězství na řece Blarathu se Římané začali z Mezopotámie stahovat a svá vojska přesouvali na ohrožený Balkán, aby zde příštího roku mohli zahájit ofenzívu proti Slovanům a Avarům.
Územní zisky římského impéria
Odměnou za zásah proti Baramovi získal císař – kromě obrovské sumy peněz a dalších územních zisků – téměř polovinu Arménie. Římská hranice se tak značně posunula na východ a od roku 591 se táhne od Tiflisu (Tbilisi) po Bitlis, pak zpátky k Artasatu (Artaxata), Dvinu a Garni. Územní zábor vyvolal další reorganizaci arménských provincií. Staré arménské země Sofanéna, Arzanéna a Kommagéna se nyní staly Čtvrtou Arménií neboli Horní Mezopotámií, do níž byly následně začleněny Kitharizon a Arsamosata. Stávající První Arménie byla přejmenována na Velkou Arménii, nově získaná území byla seskupena v Hluboké, Dolní a Vnitřní Arménii. Třetí Arménie se stala novou první Arménií, Druhá Arménie je zachována. Dřívější Čtvrtá Arménie je přejmenována na Justniánu, přičemž si uchovala pět ze svých šesti knížectví, nikoliv však své hlavní město Martyropolis.
Územní expanze římské říše přinesla Arménům celou řadu nevýhod. Třebaže byla již tohoto roku zřízena mezi oběma zeměmi církevní unie, brzo došlo ke schizmatu. Arménský „katholikos“ Mojžíš přerušil styky s biskupy z římské Arménie, načež Konstantinopol ustanovila „vzdorokatholika“ Jana z Avanu, který sídlil hned za hranicí. Populární nebyla ani císařova politika usidlování Arménů v Thrákii a verbování vojáků do válek proti Avarům, proti nimž hlavně bojovaly jednotky pod velením Mušela a Sahaka Mamikoneanovců. Proto bylo obvyklé stěhování na perské území, které perský král Chosroes II. do
Vznik kartaginského exarchátu
Roku 591/592 získaly císařské provincie v severní Africe značnou autonomii a přešly pod přímou vojenskou správu. Vznikl tak exarchát se sídlem v Kartágu.


Perská říše
Tažení proti uzurpátorovi Bahramovi
Perský král Chosroes opustil brzy na jaře Hierapolis (Menbidž, Sýrie) a přes Constantinu (Visansehir, Turecko), Daras (Dara, Turecko) a Ammodion dorazil až k Tigridu. Pravděpodobně nedaleko dnešního Mosulu pak poslal na jeho druhý břeh oddíly svých vojáků, kterým se podařilo neočekávaným útokem zahájeným počátkem noci podařilo porazit Bahramovu armádu a zmocnit se jejího velitele Bryzacia. Kronikář Theophylactos nám pak zřejěm na základě líčení očitého svědka podává pozoruhodný důkaz a barbarství oněch časů.
Ti, kdo se zmocnili Bryzacia, mu nejdříve odžezali nos i uši a pak jej v takovémto zuboženém stavu přivedli Chosroeovi. Ten pak celý rozradostněný jejich úspěchem a jistě slibnými perspektivami okamžitě převedl celou armádu a utábořil se na místě zvaném Dinabadon. Aby pobavil římské i perské šlechtice, pozval je na hostinu. A když byla zábava v plném proudu, nechal přivést onoho nešťastníka v poutech. A když je omrzel, dal znamení svým strážím a ty do něj pohroužily své meče a zabili ho před očima všech hostů. A když jim dopřál takovéto podívané, pomazal je vonnými mastmi, ozdobil květinami a připil na zdar celé války. A hosté se vrátili do svých stanů a líčili svým přátelům, jakého se jim dostalo skvělého potěšení, ale vrcholem všeho pak pro ně byla příhoda s Bryzaciem.
Nazítří překročil Chosroes řeky Velký Záb, aby po čtyřech dnech pochodu dospěl do oblasti Arbély a po dalších dvou dnech do Chnaethasu, což byl kraj kolem řeky Zab Asfal, neboli Malém Zábu. Zde však narazil na Bahrama, který nechtěl dopustit spojení jeho armády s armádou jeho strýců Bostama a Bindoese, která se blížila z Arménie. Oba protivníci pak navzájem sledovali své pohyby a různě manévrovali až po pěti dnech Chosroes a jeho spojenci ovládli brody přes řeku a spojili se do jedné mohutné armády, která početně převyšovala Bahramovu.
Ve stejnou dobu přišla zpráva o dalším úspěchu. Když totiž Chosroes opouštěl Daras, poslal Mebodese v čele malého oddílu Římanů přes Singaru (Sindžár, Irák) k Seleucii (Tell Omar u Bagdádu, Irák) a Ctesiphonu (Ták-i-Kisrá u Bagdádu, Irák). Není ani příliš jasné, co od této akce očekával; snad chtěl jenom nepřítele zneklidňovat anebo jej přinutit, aby rozptýlil své síly. Ale Bahramovi byl osud hlavního města zřejmě lhostejný anebo nechtěl dělit početně beztak již slabou armádu na více částí, protože na jejím úspěchu závisel i jeho osud. Proto ponechal Seleucii i Ctesiphon svému osudu a odešel k Malému Zábu. Mebodes tedy nerušeně postupoval krajinou, bez boje se zmocnil Seleucie opuštěné její posádkou, načež přijal bezpodmínečnou kapitulaci hlavního města, ovládl královský palác i se všemi jeho poklady, prohlásil zde Chosroea králem a poslal mu ty nejvzácnější symboly perské svrchovanosti. A tak ještě dříve než Chosroes zkřížil s Bahramem zbraně, ovládl metropoli a vymohl si zde své uznání. Ale o výsledku celé války nemohla rozhodnout ztráta anebo nabytí několika měst, ani vrtošivá nálada lidu, ale pouze zbraně. A Baharm se nehodlal trůnu vzdát, pakliže k tomu nebude donucen silou. Třebaže početní výhoda byla na straně nepřítele a jeho vojáci ne vždy loajální, byl rozhodnut udělat vše proto, aby obhájil svoji věc a znovu tak prokázal, že patří k největším generálům své doby. A jak se zdá vybojoval dvě bitvy a statečně odolával perskořímské přesile, dokud zrada a dezerce ve vlastních řadách jej nedonutily k ústupu.
K první z nich došlo v Adiabéně (provincie po obou stranách horního Tigridu) na úpatí pohoří Zagrosu. Obě armády tehdy stály proti sobě v dlouhé linii klasicky rozdělené na křídla a střed, přičemž v koaliční sestavě byli Římané s Chosroem a Narsem ve středu, Peršané vpravo a Arméni vpravo. Na začátku bitvy zaútočili Římané tak razantně na střed Bahramovy sestavy, že nepřátele zatlačili zpět a donutili zaujmout nové postavení až na blízkého kopce. Pak však svůj postup přerušili, protože až sem se jej neodvažovali sledovat. Ale nerozvážný Chosroes zavelel do útoku a hnal své perské sbory proti svahu. Celá akce však skončila katastrofou, neboť Peršané byli odražení a ustupovali v takovém zmatku, že bitva by byla jistě ztracena, kdyby nezasáhl Narses, nekryl jejich ústup a nestabilizoval situaci.
Ačkoliv se Bahram mohl tohoto dne považovat za vítěze, nebyla jeho situace vůbec jednoduchá. Jestliže bude i nadále bojovat a utrpí porážku, zbude mu jediná ústupová cesta, a to do horských údolí a soutěsek přímo za svými zády, kde velmi dobře může přijít o celou svoji armádu, neboť po pádu Ctesiphonu již nemá v celé mezopotamské nížině jediný opěrný bod, kam by mohl ustoupit a regenerovat své síly. Vydá se tedy do hor blíže ke svým základnám kolem města Rei jižně od Kaspiku. Je také vysoce pravděpodobné, že jej nikdo nebude pronásledovat, protože Římané jsou si jistě vědomi obtížnosti vojenských operací vedených v nepřehledném horském terénu, kdežto Chosroes si jistě nenechá ujít příležitost vítězoslavně vstoupit do hlavního města. A proto vítězný Bahram v tichosti evakuoval svůj tábor, definitivně opustil nížinu a zamířil horami směrem k úrodným vysočinám jižně od jezera Urmíja poblíž pramenů malého Zábu.
Když ale doufal, že se nepřítel nevydá po jeho stopách, tak musel být velmi zklamán, neboť římskoperská koalice se již brzy objevila u jeho tábora, který si vybudoval u města Ganzacu neboli Šízu a nabídla mu novou bitvu. Tu ovšem Bahram odmítl a pokračoval v ústupu až k řece Balarathus, kde na něj čekaly oddíly válečných slonů, které mu poslaly provincie hraničící s Indií. Třebaže se stále ještě nemohl početně rovnat silnějšímu nepříteli, s novou sebedůvěrou se obrátil zpět a zaujal bojové postavení pro svoji druhou bitvu. A tak znovu proti sobě vyrazily dlouhé bojové linie vojáků, aby se utkaly zpočátku v nerozhodném boji. Po určité době však přešel bahram i s posilami na své levé křídlo a vyvinul zdrcující tlak na pravé křídlo držené Římany. Ale Narses opět přispěchal na pomoc a kontroloval jeho ústup, který hrozil přerůst ve všeobecný útěk. Nyní Bahram zaútočil na střed nepřátelské sestavy a vrhl jej zpět. Ale Narses se vrátil právě včas, aby jej zastavil a donutil k chaotickému ústupu. A jak ve středu Bahramovi muži ustupovali, zachvátila panika i obě Bahramova křídla. Na šest tisíc jeho mužů pak přerušilo boj a přešlo k nepříteli, zatímco další čtyři tisíce usilovně prchalo. Bahram tak nic nemohl udělat pro záchranu svého tábora, v němž kromě velkého bohatství byly i jeho manželky a děti. Po pádu tábora do rukou nepřítele pak statečně bojovaly pouze oddíly válečných slonů, ale i ty byly nuceny se po jisté době vzdát nepříteli. Bitva tak byla úplně ztracena a Bahram zbaven veškerých nadějí na úspěch obrátil svého koně, popustil mu otěže a dal se na útěk, aby si alespoň zachránil holý život, protože Chosroes za ním poslal na deset tisíc jezdců pod svým strýcem Bostamem. Když ale Bostam uprchlíky dostihl, byl jimi odražen a donucen vrátit se s nepořízenou.
Bahram pak pokračoval v útěku a přes Rei a Damaghan se dostal k pohraniční řece Oxus (Amudarja), kterou přešel a vstoupil na území Turků, jejichž chánem byl pohostinně přijat. Král Chosroes se rozloučil se svými římskými spojenci a vydal se do Ctesiphonu, aby zde opět po jednom roce své nepřítomnost usedl na trůn svých předků.
Tažení proti uzurpátorovi Bahrámovi
Zatím se pomalu schylovalo k válce. Bahrám si nebyl jist, z které římské krajiny proti němu Husrav přitrhne. Proto proti němu poslal dvě vojska. Ale perský velitel v Nisibi vydal pevnost Husravovi a dal Bahrámova velitele zabít a jeho hlavu poslat Husravovi. Druhý Bahrámův vojevůdce byl usmrcen svým voskem. Husrav si vymohl na císaři, aby mu byl přidělen schopný římský důstojník Narsés, obsadil Dáru a odstoupil ji podle smlouvy Římanům. V Singaře se na jaře roku 591 setkal se svými ženami a dětmi, jednotlivá vojska postupovala přes Tigris do povodí obou Zábů, zatímco Peršan Mebódés s malým houfem dvou tisíc jezdců byl vypraven proti hlavnímu městu. Seleukie na západním břehu Tigridu se mu vzdala na první výzvu; brzy na to obsadil Mebódés Ktésifón a židovskou čtvrť, kde Peršané pobili mnoho Židů, protože prý sympatizovali s Bahrámem proti Husravovi. Vojska Narsétovo, Mušeghovo, Jana Mystakona a Vindóa se spojila za Tigridem, Bahrám byl poražen, ustoupil k řece Balarathu u Ganzaku a tam utrpěl poslední rozhodnou porážku. Kronikáři bájí o potyčkách Bahrámových s Husravem, že Bahrám honil mladého šáha, ale když jej již držel, byl Husrav zázračně zachráněn božstvem Sróšem, géniem bdělosti a poslušnosti. Jindy rozbil Husrav kopí o Bahrámovu hlavu, takže prý Bahrám usoudil, že bude lépe, když nechá boje a opustí Írán. Prchl do Chorásánu a dále k Turkům, jejich chán jej přijal uctivě a dovolil mu žít na svém dvoře v bezpečnosti života.
Vláda krále Chosroea II.
Druhá vláda nejvýznamnějšího perského sasánovského krále Chosroea známého jako Parvéz, tj. Vítězný, trvala necelých 37 let od léta roku 591 do února roku 628. A byla to doba obrovských kontrastů, neboť nikdy v celé sasánovské historii nedosáhlo perské impérium takových územních zisků jako v letech 602 – 622 a nikdy nekleslo tak hluboko jako již pouhých několik let poté. Chosroes vděčil za svůj trůn intervenci cizí nepřátelské mocnosti, tj. Římanům, a proto se nelze divit, že alespoň zpočátku své vlády byl mezi svými poddanými velmi nepopulární, zvláště když panovalo všeobecné přesvědčení, že se podílel na vraždě svého otce, což by byl první takový případ v celé královské dynastii. A Chosroes se cítil natolik ohrožen na životě, že si dokonce u císaře Mauricia vyžádal oddíl vojáků, aby mu sloužili jako tělesná stráž.
Aby pak dokázal, že není žádný „otcovrah“, krvavě se vypořádal se všemi těmi, kdo byli do celého případu zapleteni. Nic pak nedbal toho, že jeho strýcové Bindoes a Bostam byli vždy na jeho straně a loajálně mu sloužili. Zapomněl např. i na to, že se Bindoes za něj přímo obětoval, když se nechal zajmout Bahramovými lidmi, aby je svedl ze stopy. A když se Bindoesovi podařilo uprchnout, vydal se spolu se svým bratrem Bostamem do Arménie, odkud mu přivedl na pomoc v boji s uzurpátorem celou armádu. Povinnost krevní msty byla v králově mysli vysoce nadřazena pocitům vděčnosti. A tak Chosroes nechal zatknout Bindoese, který se nacházel na jeho dvoře, a poručil jej utopit v Tigridu, a pak poslal příkaz Bostamovi, jenž jako guvernér spravoval Rei a Chorasán, aby se dostavil na jeho dvůr nepochybně s úmyslem jej zatknout a popravit. Ale Bostam nic takového rozhodně nebyl ochoten riskovat, vzbouřil se, prohlásil se nezávislým vládcem severních teritorií a začal usilovně pracovat na jejich rozšíření. Chosroeově pomstě přesto neunikl, když jej podle jistého zdroje roku 594 zavraždila vlastní manželka, Bahramova sestra, které král slíbil, že si ji poté vezme do svého lože.
Podobně usiloval o život velkému generálovi Bahramovi žijícímu na dvoře tureckého chána, neboť jen těžko mohl žít v obavách z toho, že se jednoho dne v čele tureckých hord opět objeví a zbaví jej trůnu. Bohužel chán Bahrama choval ve velké – podle jistého zdroje mu prý dokonce dal jednu svoji dceru za manželku – a rezolutně odmítl jej vydat. Ale Chosroes si věděl rady a do Turkestánu poslal další vyslance, kterým se podle jeho instrukcí podařilo svojí výřečností a bohatými dary přimět chánovu manželku Chatun, aby za Bahramem poslala jednoho svého otroka s otrávenou dýkou.
A je zajímavé, že tento člověk, tak nevděčný ke svým přátelům tak krutý vůči svým nepřátelům, se do takové míry ztotožnil s jistými myšlenkami křesťanství, že jej dokonce jeho poddaní podezřívali na počátku jeho vlády, že chce odvrhnout víru svých otců a přijmout náboženství Řeků. Jak se zdá, byl Chosroes během svého exilu ohromen, když viděl a slyšel, jak křesťané uctívají svého Boha. Od té doby pak měl v úctě nejenom Pannu Marii, ale naučil se i modlit ke křesťanským svatým a mučedníků tak jako východní křesťané. Za svého patrona si pak zvolil sv. mučedníka Sergia uctívaného hlavně V Osroéně a Mezopotámii.
A když čelil nějakým nesnázím, měl ve zvyku přislíbit jakýsi dar nebo i cosi jiného jeho svatyni v Sergiopoli, aby věc dopadla podle jeho přání. Je pak zaznamenáno, že při dvou příležitostech poslal s darem i dopis, jenž se nám zachoval v řeckém překladu, v němž vysvětloval, za jakých okolností slib dal a jak jej splnil. V prvém z nich připisuje úspěch svých zbraní přímluvě sv. Sergia, v dalším pak zase vyjadřuje přesvědčení, že Sira či Širín, nejkrásnější a nejmilovanější z jeho manželek, otěhotněla díky jeho modlitbám ke svému patronovi. Sira byla křesťankou, a když se s ní Chosroes oženil, přestoupil zákony své země, které něco takového králi zakazovaly. Sira pak měla na něj takový vliv, že jí dokonce povolil zbudovat v okolí i přímo ve městě Ctesiphonu početné kostely a kláštery. A když zemřela, upřímně pro ní truchlil. Nechal její podobu zvěčnit v podobě soch, které pak rozeslal římskému císaři, tureckému chánovi a různým dalším potentátům. Kromě Siry si vydržoval obrovský harém, ale z jeho dalších vedlejších manželek je známo pouze jméno Kurdíje, sestry Bahramovy a vdovy po strýci Bostamovi, kterého zavraždila právě z jeho podnětu.
Na počátku své vlády vedl Chosroes určité války, ty ale nebyly příliš významné. Podle arménských autorů se pak snažil zbavit tu část Arménie, kterou nemusel podstoupit Římanů, velké části jejich obyvatel, a proto zde konal odvody a všechny muže odváděl daleko na východ, aby bojovali proti barbarům. Ale Arméni pod svým schopným vůdcem Smbatem Bagratunim úspěšně vybojovali Hyrkánii a Tabaristán, znovu porazili Kušány a Ephthality a dokonce s úspěchem čelili velkému tureckému chánovi, který přišel na pomoc svým vazalům prý v čele armády o síle 300.000 mužů. A tak díky statečnému Smbatovi, obnovili Peršané svoji vládu nad severovýchodními horskými regiony od pohoří Demavend až k Hindúkuši, přičemž se jim i nadále dařilo držet Kušány, Turky a Ephthality v šachu a úspěšně čelit náporu barbarství, které hrozilo zaplavit celé impérium.
S Římem pak Chosroes udržoval po 11 let srdečné a přátelské vztahy, třebaže jistě musel cítit ponížení, když přijímal tvrdé Mauriciovy podmínky. Ale když už s nimi jednou souhlasil, neudělal jediný pokus vyhnout se svým závazkům a ani nijak proti císaři neintrikoval. Pouze jednou za celou tu hrozila vážnější roztržka mezi nimi. Roku 600 totiž…
Vláda krále Husrava II.
Perští panovníci vynikali odevždy smyslem pro nádheru a přepych všeho druhu. Nádherymilovnost šáhů dostoupila svého vrcholu v Husravu Parvézovi, Vítězném. Za jeho vlády kvetly vědy, umění, řemesla, obchod, rozvinula se literatura, mezinárodní politika, státní organizace, vojenství a vůbec rafinovaná soustava východní despocie ve všech svých stránkách. Státní příjmy byly zajištěny perfektně a nemilosrdně fungující daňovou a poplatkovou soustavou. O hospodářském rozkvětu říše Husravovy lze soudit ze zprávy, že koncem třináctého roku své vlády dal řezat matrice k ražbě mincí. Od celkové zásoby mincí dal oddělit to, co mělo přijít na žold pro vojsko; zbylo 200 000 pytlů v nichž bylo za osm set miliónů mithkálů peněz. To bylo před červnem roku 603. V 31. roce vlády, tj. roku 620, byly zhotoveny nové matrice a po ražbě bylo v 400 000 pytlích mincí za jednu miliardu šest set miliónů mithkálů v mincích. Theodor Nöldeke odhadl prvou sumu sumu na osm set miliónů franků své doby (1879), druhá je dvojnásobkem. Nemůžeme dnes tyto údaje at–Tabarího přezkoumávat co do jejich pravdivosti, ale je příznačné pro Husrava II., že dovedl v dobách třináctiletého míru a sedmnáctileté války shromáždit tak velké bohatství. V tom se jeví jako pravý orientální vladař, který si potrpí na pokladnice plné peněz a drahých kovů a dovede je také za všech okolností sehnat. Dokonce jeden z nejstarších arabských dějepisců Hišám bin Muhammad tvrdil, že Husrav v hromadění peněz překonal všechny dřívější krále. Sídlil v zimě v hlavním městě říše, Ktésifóntu, (jemuž se později vyhýbal z pověrečných důvodů), v létě v letohrádcích v médské hornatině, jak to dělali perští šáhové odevždy. Jeho dvůr se hemžil masami lidí, ve stájích byly tisíce zvířat. Jen žen a dívek bylo na dvanáct tisíc, mezi nimi 3000 konkubín, tisíce služek a hudebnic atd., lokajů bylo tři tisíce. O zvířatech se zprávy rozcházejí: měl 760 nebo 999 slonů, 50 000 ušlechtilých koní, obyčejných koní mezků – soumarů; nejproslulejším slonem byl bílý, který se narodil v Íráně a převyšoval všechny ostatní o dva lokte, z koní slavný Šábdez, černý jako noc.
Kromě uvedených divů žilo na dvoře 360 astrologů a dav básníků, z nichž vynikali nejvíc Bárbud, Nigisá, a Sarkaš. Husravova sídla vynikala sbírkami pozoruhodností. Řekne–li se Husrav Parvéz, hned se každému historiku Íránu vynoří v mysli pojem: divy Husravova dvora. Podle arabských a perských pramenů to vypadalo tak, jako by král neměl skoro nic jiného na starosti, než shánět nejskvostnější umělecké předměty, stavět nejnákladnější stavby, sbírat nejsenzačnější zvláštnosti tehdejšího světa. Někteří spisovatelé mluví o osmnácti divech, jiní docela o stovce divů, každý jinak.
Zprávy, které se nám zachovaly, nás uvádějí ve zcela oprávněný údiv. Tak měl Husrav osm pokladů, které obsahovaly šperky a nádoby zlaté a stříbrné. Jen o dvou se zachovala krátká líčení. Poklad větrem přinesený, jak mu říkali, obsahoval římské bohatství z Egypta. Před obležením Alexandrie naložili Římané nejcennější věci na lodi a poslali je do Konstantinopole. Ale vítr lodi uchvátil a zahnal je k Antiochii, kde byl perský tábor. Velitel převzalnáklad a poslal jej šáhovi. Jiný poklad se jmenoval kravský. Jednou oral rolník s párem dobytčat a vyoral nádobu plnou zlata. Poctivý nálezce ji odevzdal králi na dvůr. Šáh se moudře rozhodl dát pole překopat a našlo se sto nádob zlata, stříbra a klenotů, prý poklad Alexandra Velikého. Šáh dal rolníkovi jednu nádobu za odměnu a ostatní dal uložit do své pokladnice. Jiným divem byl sídelní palác v Ktésifóntu, kterého však král mnoho neužil, protože mu hadač věštil, že mu bude k neštěstí. Sídlil raději v zámku Dastagerdu, kde měl mimo jiné i zoologickou zahradu, lovecký revír a rezervaci, všechno v jednom. Říšským praporem byla kožená zástěra kováře Káve, který kdysi vedl vzpouru lidu proti dračímu králi Dahákovi na Íráně a učinil z ní prapor vzbouřenců. Byla prý z levhartí nebo hovězí či medvědí kůže a měla rozměr osmkrát dvanáct loket. Celá byla posázená zlatem, stříbrem, perlami a drahokamy. V zámku ktésifóntském byla slavný koberec, zvaný Husravovo jaro, který zobrazoval jarní zahradu ve zlatě, stříbře a různobarevných drahokamech. Králova koruna byla ze sto dvaceti liber zlata, byl v ní vloženy perly velikosti vrabčích vajec a zářící rubíny. Byla nesmírně těžká a proto visela ze stropu paláce na<řetěze dlouhém sedmdesát loket a dotýkala se královy hlavy, když v trůnním sále zasedl na své křeslo při audienci. Husrav měl také nejkrásnější ženu dvora Širén za nejmilejší manželku a velmi chytré páže, které dovedlo dát uspokojivé informace o všech věcech v přírodě i v lidském životě.
Jiné drahocennosti v kabinetu kuriozit byly: šachová hra, jejíž figurky byly z rubínů a smaragdů, vrhcáby z korálů a tyrkysů; kus zlata tak měkkého, že se dalo hníst prsty jako vosk, ubrousek, který si král utíral ruce, načež byl k očištění hozen do ohně, ale neshořel a skvrny zmizely; kus látky tkané z mločích chlupů a sklenice, z které se mohlo vylévat libovolné množství vína, ale která se nikdy nevyprázdnila. Nejpodivuhodnějším předmětem tohoto panoptika byl tak řečený tákdis, jehož popisy jsou nám zachovány, ale liší se od sebe tak, že není jisto, co to vlastně přesně bylo. Podle jednoho spisovatele to byl trůn, který byl dlouhý 180 loket, ze zlata, stříbra, slonoviny a teakového dřeva, s ebenovými křesly na stupních, nahoře baldachýn ze zlata a křišťálu zobrazující nebe, hvězdy, znamení zvěrokruhu, sedm divů světa a podoby králů při hostinách, bitvách i lovech. Trůn měl v sobě mechanismus, který udával denní hodiny. Byl zakryt čtyřmi bohatě zdobenými koberci, představujícími čtyři roční období. Podle jiných líčení se nabízí domněnka, že tákdís byl jakýmsi velmi složitým orlojem.
Mezi těmito poklady žil si Husrav velmi příjemně. Když šel na lov, pět set dívek pálilo po jeho pravici i levici aloe ve zlatých kadidelnicích a tisíc sluhů zkrápělo zemi kolem něho napižmovanou vodou, aby se nezvedal prach. Tisíc mezků neslo nosítka, v nichž se vezli hudebníci a zpěváci. Upřímně řečeno: na všech těchto zprávách je (jak je to v Orientě běžné a pochopitelné) něco nadsazeno, ale není toho tolik a tato vypravování především velmi dobře vystihují ducha místa a doby. A co měl vlastně tento podivínský taran, výstřední sběratel rarit? Byla to vedle velkého pokladu v penězích a drahých kovech výborně organizovaná armáda, dílo jeho děda Husrava Anóšarvána, který dal vojákům zbraně, koně, ale též a to hlavně – kázeň.
A jak správně říká Curtius Rufus, že jsou dobrodiní, která jsou nenáviděná, ležela římská intervence, kterou se dostal na trůn, Husravovi v žaludku jako nestravitelné sousto. Armáda Husrava II. se jednou musela dostat k činům, které měly zjednat šáhovi světovou slávu a nesmrtelnou památku.


Řehoř z Toursu Historiarum libri decem
O lidech, které Fredegunda poručila zavraždit
Mezi Franky města Tournai vypukl pak nemalý svár z toho, že syn jednoho z nich nejednou zlostně napadal syna druhého, protože ten pojal za manželku jeho sestru a opustiv ji žil s děvkou. Ale viník se nepolepšil a hněv se nakonec vyhrotil tak, že mládenec přepadl svého švagra a spolu se svými lidmi jej zabil. Jeho samého pak usmrtili lidé, s kterými přišel švagr, a posléze zůstal z obou bojujících stran naživu jen jeden jediný, který již nenašel protivníka.
Mezi otci obou se z té příčiny rozhořelo tak divoké záští, že je královna Fredegunda nejednou napomínala, aby zanechali nepřátelství a obnovili svornost, protože protahování sváru by se mohlo zvrhnout v rozbroj ještě horší. Vlídnými slovy otce uklidnit se však královně nepodařilo, a proto zkrotila nakonec oba sekerou.
Sezvala totiž mnoho lidí na hostinu a ty tři posadila na jednu lavici. A když se hody protáhly, až „noc objala svět“, odnesli stůl, ti tři však po franckém zvyku zůstali sedět na lavici, kde byli usazeni. Vypili mnoho vína a byli jím tak omámeni, že i jejich sluhové se nakonec opili a usnuli po koutech domu, jak kde který padl. A tehdy se na příkaz Fredegundy postavili za zády těch tří muži se sekerami, a jak se ti tři spolu bavili, rozmáchli se - abych tak řekl, k jediné ráně - a zabili je. Tím hostina skončila.
Naposledy upravil(a) kacermiroslav dne 6/3/2012, 23:15, celkem upraveno 2 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 592

Římská říše
Válka proti Avarům, franské poselstvo v Konstantinopoli
Císař Maurikios odmítl požadavek avarského chána Bajana na zvýšení tributu, třebaže věděl, že to povede k válce. Tvrdý postoj si ostatně mohl dovolit – minulý rok uzavřel mír s perskou říší a nyní přesunul své vojenské jednotky z Mezopotámie na ohrožený Balkán. Rozčilený Bajan tedy začal připravovat výpad za Dunaj a svým slovanským vazalům poručil stavět lodi. V březnu proto císař vyrazil do války, ale již v Anchialu (Pomorie, Bulharsko) jej zastihla zpráva o příchodu perského poselstva. Proto se vrátil do Konstantinopole, kde podle kronikáře Theofylakta jednal i s posly franského krále Theudericha II. Bosem a Bettem. (Theuderichovi však bylo tohoto roku pouze pět let, takže se asi jednalo o vyslance jeho otce austrasijského krále Childeberta II.) Frankové požadovali dary a jako spojenci každoroční poplatek na financování války s Avary. Imperátor je obdaroval, ale každoroční tribut odmítl vyplácet s doporučením, aby válčili za žold.
Drobná roztržka s Persií
Křesťanští Arabové, spojenci Konstantinopole, zaútočili na Persii a poplenili některé její provincie. Perský král Chosroes byl rozhořčen a uvažoval o odvetě. Na jaře proto přijel do perského hlavního města Ktésifontu praefectus praetorio Jiří pověřený úkolem celou nepříjemnou záležitost urovnat. Šáh jej nejdříve nechtěl ani přijmout, ale když emoce opadly, došel k závěru, že by bylo nyní příliš riskantní zahajovat válku.
Vznik kartaginského exarchátu
Roku 591/592 získaly císařské provincie v severní Africe značnou autonomii a přešly pod přímou vojenskou správu. Vznikl tak exarchát se sídlem v Kartágu.


Franská říše
Smrt burgundského krále Gunthramna, válka Childeberta s Chlotharem
Dne 28. 3. zemřel ve svém sídelním městě Chalon-sur-Saone burgundský král Gunthramn a všechny jeho země, tzn. Burgundsko, Paříž a Orleáns, zdědil jeho synovec austrasijský král Childebert II., kdežto jeho druhý synovec neustrijský král Chlothar II. ziskem Soissons vyšel prakticky naprázdno. To ještě více posílilo hluboce zakořeněnou nenávist mezi Austrasií a Neustrií, která postupně přerostla v občanskou válku. Třebaže převaha austrasijsko–burgundské koalice byla zdrcující, docházelo zpočátku pouze k malým potyčkám. Childebertovo vojsko bylo totiž vázáno hlavně bojem proti Bavorům, Bretoncům a durynskému kmeni Varnů, který sídlil v prostoru mezi Labem a Sálou.
Smrt burgundského krále Gunthramna
Poté, co král Gunthramn vládl svému království ušlechtile po dobu třiceti tří let, opustil vše pomíjivé a přešel do království věčného - alespoň se to zdá pravděpodobné, protože se vždy choval dobře, jednal podle svého svědomí a velkoryse rozdával almužny. Pohřben byl v klášteře sv. Marcela z Chalon, který založil na předměstí města. Uvedl do něj mnichy řádu sv. Benedikta a bohatě jej obdaroval důchody a majetkem. Ku příležitosti vysvěcení kostela svolal na synodu čtyřicet biskupů, zavedl v něm bohoslužby podle sv. Avita a dalších biskupů té doby, které vedli v chrámu sv. Mauricia z Agen v době krále Sigismunda Burgundského, jeho zakladatele...
Mohli bychom dlouho líčit dobré vlastnosti krále Gunthramna: velkodušný byl k biskupům, pokorný a mírný vůči služebníkům svaté církve, plný dobré vůle vůči svým vlastním lidem a dobrotivý vůči cizincům. Protože byl obdařen takovými ctnostmi, mnoho cizích národů velebilo jeho jméno a ctnosti. Království přenechal králi Childebertovi, svému synovci, jak to slíbil.
Porážka bavorského vévody Garibalda
Po ukončení bojů v Itálii mohl král Childebert roku 592/593 konečně zúčtovat s dosavadním langobardským spojencem bavorským vévodou Garibaldem I., který se vymanil ze sféry vlivu franské říše a usiloval o samostatnost. Garibald nebyl schopen jeho útoku odolat, byl poražen, sesazen a na trůnu nahrazen Tassilem I., snad svým synem. O osudu jeho a jeho manželky není nic známo,Tassilo byl však již těsně svázán s franskou říší.
• Na svět přišla manželka pozdějšího franského majordoma Pipina Staršího Itta (Iduberga).


Perská říše
Smrt uzurpátora Bahráma Čóvéna
Po své porážce v bitvě na řece Balarathu u Ganzaku Bahrám usoudil, že bude lépe, když nechá boje s králem Husravem a opustí Írán. Prchl do Chorásánu a dále k Turkům, jejichž chán jej přijal uctivě a dovolil mu žít na svém dvoře v bezpečnosti života. Husrav žádal sice jeho vydání, ale chán prý mu vzkázal:
„Bahrám mně žádal o pomoc a o ochranu. Přijal jsem ho a zaručil jsem mu jistotu. Nevydám ho, pokud moje duše bude v mém těle.“
To jsou opravdu rytířská slova a rytířský duch. Ale Husrav si věděl rady, věděl, že jsou prostředky, jak se zbavit obávaného soupeře. Poslal k chánovu dvoru svého velmi vychytralého diplomata Hormizda Džarábzéna, jemuž se zdařilo získat pro úklad proti Bahrámovi chánovu manželku. Ta za drahokamy a jiné vzácné věci se odměnila tak, že poslala na Bahráma najaté vrahy. Chán želel velmi smrti Bahrámovy a manželku od sebe zapudil. Vyslovil také svou nejhlubší soustrast Gurdiji, sestře a zároveň manželce Bahrámově. Gurdija odmítl odmítla jeho návrh, aby se vdala za jeho bratra, sebrala staré spolubojovníky Bahrámovy a přesídlila s nimi do Chorásánu.


Itálie
Mír Agilulfa s Childebertem, zúčtování se zrádci
Prostřednictvím svého švagra Ewina uzavřel langobardský král Agilulf mír s austrasijským králem Childebertem, přijal status franského klienta a zavázal se k placení tributu ve výši dvanácti tisíc solidů ročně. Frankům tato dohoda umožňovala zasahovat do italských záležitostí, což ve svém důsledku vedlo k likvidaci samostatného langobardského státu roku 774. Uzavřením mírové smlouvy i s Avary si král Agilulf konečně uvolnil ruce a nyní nekompromisně zúčtoval s kolaboranty a s vévody, kteří jej nechtěli uznat králem – některé popravil, kdežto jiné pouze odvolal z úřadů. Do čela vévodství dosadil vlastní lidi, ovšem jako pouhé úředníky bez vévodského titulu. Nyní přijde na řadu ravennský exarchát.
Mír s Avary
V tom roce opět dorazila do Ravenny, Gradusu (Grado) a do Istrie morová nákaza, přičemž byla stejně ničivá jako ta před třiceti lety. V té době rovněž uzavřel král Agilulf mír s Avary. Childepert rovněž vedl válku se svým bratrancem, synem Hilpericovým, a došlo k bitvě, v níž padlo na třicet tisíc lidí. Zima pak byla velmi chladná, takže stěží si někdo pamatoval nějakou takovou. Rovněž v oblasti Briones (Brenner) pršela z mraků krev a ve vodě řeky Renus (Reno mezi Ferrarou a Bolognou, resp. německý Rýn) povstal potůček krve.
Exarcha Romanus válčí s Langobardy
V těch dnech Romanus, patricius a exarcha ravennský, navštívil Řím. Při svém návratu do Ravenny pak znovu obsadil města držená Langobardy, jejichž jména jsou následující: Sutrium (Sutri), Polimartium (Bomarzo), Hortas (Orte), Tuder (Todi), Ameria (Amelia), Perusia (Perugia), Luceolis (Cantiano), a některá další. Když to bylo oznámeno králu Agilulfovi, okamžitě vypochodoval se silnou armádou z Ticina (Pavie), zaútočil na město Perusii [roku 592/593/594], po několik dní zde obléhal Maurisia, langobardského vévodu, jenž přešel na stranu Římanů, zmocnil se jej a zbavil života. A požehnaný papež Řehoř byl tak vystrašen postupem tohoto krále, že upustil od svého výkladu o chrámu zmíněném v Ezechielov, jak to on samotný též líčí ve svých homiliíchi(?). Poté, co král Agilulf zaležitosti takto uspořádal, vrátil se do Ticina, kde nedlouho později na základě návrhu své manželky královny Theudelindy, již požehnaný papež Řehoř často nabádal ve svých dopisech, uzavřel trvalý mír [koncem roku 598 nebo méně pravděpodobně roku 599] s tím samým nejsvětějším mužem papežem Řehořem a s Římany. A tento úctyhodný biskup poslal této královně následující dopis jako výraz svých díků: ...
[V této kapitole popisuje Paolus Diaconus zcela nedostatečně důležité události, ke kterým tehdy došlo. Roku 592 Ariulf, vévoda ze Spoleta, neustále ohrožoval spojení mezi Ravennou a Římem a zmocnil se několika důležitých opěrných bodů patřících impériu, zatímco beneventský vévoda Arichis spolu s králem Agilulfem tlačil na Neapol. Když ale asi koncem července uzavřel papež Řehoř separátní mír s Agilulfem, vyvolalo to v Ravenně a Konstantinopoli obrovské pobouření, protože papež se v tomto ohledu zachoval jako suverénní vládce. A zdá se, že tyto vojenské akce Langobardů přiměl exarchu Romana k protiúderu, při němž obsadil města dosud pravděpodobně v držení krále Agilulfa, jak o tom píše Paolus. Agilulf nyní vytáhl do pole a po ukořistění Perugie pochodoval na Řím. I když papež Řehoř podnikl důkladné přípravy k zajištění obrany města, mohl z hradeb Věčného města jenom bezmocně přihlížet, jak jsou obyvatelé Kampánie svazováni a s oprátkami kolem krků odváděni do otroctví. Ale bezprostřední útok na město stále nepřicházel a nepřítel nakonec odtáhl. I když jeden z raných kronikářů známý pod jménem Kodaňský pokračovatel Prosperův tvrdí, že Agilulfa odradily papežovy modlitby, mohlo být příčin samozřejmě více: letní horečnatá onemocnění, nespokojenost v armádě, nedobytnost města či povstání langobardských vévodů. Papež Řehoř nyní začal pracovat na uzavření míru mezi Agilulfem a východním impériem, ale císař Mauricius a exarcha Romanus mu stále kladli do cesty nějaké překážky. Mír pak uzavřel až Romanův nástupce Callinicus.]
Spoletský vévoda Ariulf se zmocnil Camerina
Tento Ariulf, když vedl válku proti Římanům v Camerinu (Camerino, město v Picensku) a dosáhl vítězství (roku 592), se začal dotazovat svých lidí, zda neviděli bojovat nějakého muže tak statečně, že by si zasloužil odměny. A když mu tito lidé odpověděli, že neviděli bojovat nikoho s větší odvahou než jeho samotného, tak pravil: „Nepochybně vím o jiném muži, a to mnohem a ve všech ohledech lepším než jsem já. Ten muž mě totiž vždy ochránil svým šítem, když se kdokoliv ze strany nepřítele pokusil mně zasadit mně úder.“
A když se tento vévoda přiblížil ke Spoletiu (Spoleto) až na to místo, kde stojí kostel blahoslavenného mučedníka biskupa Savina, v němž rovněž spočívá jeho posvátné tělo, tak se ptal, komuže náleží tento rozlehlý příbytek. Nato mu bylo zbožnými lidmi řečeno, že zde odpočívá mučedník Savinus, jehož pomoci se dovolávají Římané vždy tehdy, když jdou do války proti nepříteli. A Ariulf, který byl až do té doby pohan, se zeptal: „A je možné, aby tento mrtvý muž pomohl někomu, kdo ještě žije?“ A když se takto zeptal, seskočil ze svého koně a vstoupil do kostela, aby si ho prohlédl. A zatímco ostatní se modlili, prohlížel si a obdivoval chrámové obrazy. A když spatřil namalovanou postavu blahoslavenného mučedníka Savina, tak ihned prohlásil a stvrdil přísahou, že ten muž, jenž ho chránil v bitvě, byl ve všech ohledech úplně stejný. A tak vešlo ve známost, že požehnaný mučedník Savinus mu poskytl v bitvě pomoc. [Ariulf zahájil svoji válečnou kampaň spojenou s možným obležením Říma krátce před těmito událostmi z roku 592 a ukončil ji uzavřením separátní míru po osobním setkání s papežem Řehořem, která tak rozhněvala císaře.]
Exarcha Romanus válčí s Langobardy
Císařský exarcha patricius Romanus využil langobardských problémů, porušil mírové smlouvy a zmocnil se toskánských měst Horty, Polimartia a Bledy. Také dux (vévoda) Perugie Mauritius Agilulfa zradil a odevzdal město císaři. Romanus si uvědomoval, že bude následovat odvetný úder, a proto jako vůbec první exarcha přijel na návštěvu Říma. Římský lid, vojsko i klérus mu vyšli vstříc s vlajkami v rukou a prokazovali mu pocty náležející císaři, kterého ostatně zastupoval. V Lateránu byl přijat papežem Řehořem I., načež jej davy vyprovázely až do jeho rezidence ve starém císařském paláci. Pokud Řehoř vkládal do exarchovy návštěvy nějaké naděje, musel být zklamán: Romanus si pouze odvezl církevní zlato na financování války a s výjimkou Theodosiových oddílů stáhl z města všechny žoldnéře, aby jimi posílil posádky ohrožených měst Narni a Perugie.

Rok 593

Římská říše
Válka s Avary
V rámci příprav na válku s římskou říší poručil avarský kagan Bajan svým slovanským vazalům stavět čluny, na kterých by jeho vojsko mohlo překonat hraniční řeku Dunaj. Obyvatelům Singedonu (Bělehrad, Srbsko) se to však asi příliš nelíbilo a lodi mu ničili. Bajan proto nařídil město oblehnout, pak však vyslal své vojsko dále na západ s úkolem překročit řeku Sávu a zastrašit obyvatele Sirmia (Sremska Mitrovica, Srbsko). Sám pak odešel do Bononie (Vidin, Bulharsko), kde plánoval další vojenské operace.
Císař Maurikios se rozhodl proti Bajanovi zasáhnout silou a velením bojových akcí pověřil Priska. Ten dal svému zástupci Salbianovi tisícovkou jezdců a vyslal jej do Prokliany (východní části pohoří Stará Planina, Bulharsko) s úkolem obsadit zdejší průsmyky a pevnosti a blokovat další postup nepřítele. Salbianos rozkaz splnil a avarské vojsko zastavil; druhý den odrazil na osm tisíc Samurových jezdců a ustoupil a spojil se s Priskem teprve tehdy, když Avaři proti němu nasadili celou svoji armádu.
Barbaři tak pronikli k Sabulente Kanalion (nedaleko Pomorie, Bulharsko) a k Anchialu (Pomorje), odkud se vydali směrem na Konstantinopol. V Driziperách (nedaleko Büyükkkaristrian, Turecko) se jich však místní lidé nezalekli a dokonce otevřeli brány, takže se Avaři se domnívali, že se k výpadu z města chystá velká armáda, a urychleně se stáhli. U Herakleie (Ereğli, Turecko) narazili na Priska a zahnali ho na útěk. Stratég hledal záchranu v Didymoteichu (mezi Ereğli a městem Çorlu), nakonec jej však oblehli v Tzurullu (Çorlu, Turecko). Císař Maurikios již měl o osud města starosti, když Priskos použil lest: podstrčil nepříteli falešný dopis, ve kterém se dočetli, že mu táhne na pomoc velké množství vojska. Avaři se proto spokojili s malým výkupným, uzavřeli příměří a odtáhli pryč. Na zimu Priskos rozpustil vojsko a vrátil se skládat účty do Konstantinopole, zatímco jeho vojáci se rozptýlili po thráckých vesnicích, aby si zde „hledali obživu“.
Smrt Euagria Scholastika
Zemřel kronikář Euagrios Scholastikos (*536). Ve svém díle Ekklésiastiké historia (Církevní dějiny) vylíčil období let 431 - 593 a zachytil důležitá fakta pro poznání dogmatických sporů 5. - 6. století.


Itálie
Langobardi ohrožují Řím
Po pacifikaci šlechtické opozice a konsolidaci poměrů v zemi přešel langobardský král Agilulf do protiútoku a po dobytí města Perugie přivedl svoji armádu posílenou sbory spoletského vévody Ariulfa k Římu. Z jeho zchátralých hradeb mohli obyvatelé Věčného města sledovat, jak Langobardi plení jeho okolí a jak chytají lidi, aby je svázané k sobě odvedli pryč a prodali Frankům jako otroky. Papež Řehoř I. se snažil obléhání ukončit, a proto napsal svému ravennskému arcibiskupovi dopis. Stěžuje si v něm na císařského exarchu Romana, kterému zvláště vyčítá to, že minulý rok porušil mír a zahájil proti Langobardům válku. Tvrdí, že z Říma odvelel k obraně Perugie celou vojenskou posádku s výjimkou Theodosiových vojáků, kterým však vůbec nevyplácí žold, takže oni ani nechodí na hradby, a kdyby nepřítel zaútočil důrazněji, neměli by proti němu městský prefekt Řehoř a magister militum Castorius, toho času jediní představitelé říše ve vylidněném městě, vůbec žádnou šanci. Řehoř dále na arcibiskupa naléhá, aby přiměl Romana opět uzavřít mír.
Řím nakonec nezachránila ani Řehořova, ani Castoriova statečnost, ani odhodlání jeho obyvatel, ale církevní zlato. V dopise císařovně Konstantině si Řehoř nato trpce stěžuje a tvrdí, že Langobardi nechají Římany žít pod svými meči pouze tehdy, dokud jim budou platit. Ravennský exarcha, který se obávala papežovy narůstající autority, napsal do Konstantinopole také dopis, v němž Řehořovy aktivity zpochybnil. Císař Maurikios nato zaslal do Říma již ostře formulovaný text, ve kterém z Řehoře udělal hlupáka. Vytýkal mu např., že Řím nebyl za obléhání dostatečně zásoben a že se nechal Langobardy oklamat. Papež ve své odpovědi si stěžoval na exarchu a uvedl všechny strázně, která jim jeho politika způsobila. Pochválil však císařovy úředníky za účinnou bdělost při obraně města.
Exarcha Romanus válčí s Langobardy
V těch dnech Romanus, patricius a exarcha ravennský, navštívil Řím. Při svém návratu do Ravenny pak znovu obsadil města držená Langobardy, jejichž jména jsou následující: Sutrium (Sutri), Polimartium (Bomarzo), Hortas (Orte), Tuder (Todi), Ameria (Amelia), Perusia (Perugia), Luceolis (Cantiano), a některá další. Když to bylo oznámeno králu Agilulfovi, okamžitě vypochodoval se silnou armádou z Ticina (Pavie), zaútočil na město Perusii [roku 592/593/594], po několik dní zde obléhal Maurisia, langobardského vévodu, jenž přešel na stranu Římanů, zmocnil se jej a zbavil života. A požehnaný papež Řehoř byl tak vystrašen postupem tohoto krále, že upustil od svého výkladu o chrámu zmíněném v Ezechielovi(?), jak to on samotný též líčí ve svých homiliích. Poté, co král Agilulf zaležitosti takto uspořádal, vrátil se do Ticina, kde nedlouho později na základě návrhu své manželky královny Theudelindy, již požehnaný papež Řehoř často nabádal ve svých dopisech, uzavřel trvalý mír [koncem roku 598 nebo méně pravděpodobně roku 599] s tím samým nejsvětějším mužem papežem Řehořem a s Římany. A tento úctyhodný biskup poslal této královně následující dopis jako výraz svých díků: ...
Mír mezi Avary a Langobardy
Ve stejnou [někdy mezi lety 593 – 600] dobu poslal Kagan, král Hunů, posly do Mediolána (Miláno) k Agilulfovi a uzavřel s ním mír.
• vPapež Řehoř dokončil Dialogy [/color]
V těch dnech nejmoudřejší a nejsvětější papež Řehoř z města Říma poté, co napsal mnoho jiných věcí pro bohoslužby Svaté církve, napsal čtyři knihy o životech svatých. Toto své dílo nazval Dialogy, protože se jedná o rozhovor dvou osob, tj. Řehoře s diákonem Petrem. Shora uvedený papež pak poslal tyto kniky královně Theudelindě, o níž věděl, že je nepochybně oddána víře v Krista a vynikající ve svém dobrém díle.
• Začaly práce na železné koruně langobardských králů.


Franská říše
Porážka bavorského vévody Garibalda
Po uzavření míru s Langobardy mohl austrasijský král Childebert II. konečně zúčtovat s jejich dosavadním spojencem bavorským vévodou Garibaldem I., který se vymanil ze sféry jeho vlivu franské říše a vyhlásil samostatnost. Roku 592/593 Childebert zaútočil, Garibalda porazil, sesadil a na trůnu jej nahradil (synem?) Tassilem I., kterého již těsně připoutal ke své říši. O vévodově osudu a o osudu jeho manželky není nic známo.

Rok 594
Franská říše
Povstání Durynků potlačeno
Král Austrasie a Burgundska Childebert II. potlačil povstání Durynků.
Válka s Bretonci
Druhého roku poté, co se král Childebert ujal vlády vlády nad královstvím Burgundska, bojovali spolu Frankové a Bretonci s velkými ztrátami na obou stranách [594].
Smrt Řehoře z Toursu
Podle hodnověrné tradice zemřel dne 17. 11. biskup Řehoř z Toursu, autor franské kroniky Historiarum libri decem (Dějiny v deseti knihách).

Římská říše
Boje na balkánské frontě
Císař Maurikios pověřil svého stratéga Priska tažením proti Slovanům. Ten v polovině jara shromáždil svoji armádu u Herakleie (Ereğli, Turecko), zkontroloval početní stavy vojáků, vyplatil jim žold a vykonal přehlídku. Pak v čele jízdních oddílů – pěchotě velel Genzon – vyrazil přes Drizipery (nedaleko Büyükkkaristrianu, Turecko) k dunajské pevnosti Dorostolu (Silistra, Bulharsko), kde jej vyslanci avarského kagana Bajana obvinili z rozpoutání války. Priskos je upokojil tvrzením, že přece útočí proti Slovanům, načež překročil Dunaj a napadl slovanského náčelníka Ardagasta. Poté, co jej porazil a zahnal na útěk, dal se do pustošení nepřátelského území, při němž se zmocnil velkého množství zajatců a značné kořisti, pocházející z Ardagastových loupežných výprav do římských provincií. Lup poslal po Tatimerovi císaři Maurikiovi a jeho synům, což vojáky rozčílilo natolik, že vyvolali vzpouru, kterou se mu jen stěží podařilo pacifikovat. Do Konstantinopole však cennosti nikdy nedorazily, protože Tatimera přepadli na cestě Slované a o vše jej obrali.
Priskos pokračoval ve válečných operacích a za řeku Helibakias (Ialomita, Rumunsko) vyslal svého velitele Alexandra, jenž však v neschůdném terénu musel čelit nebezpečnému slovanskému útoku. Situace byla již kritická a hrozilo zničení celé jeho armády, když se objevil přeběhlík, který mu ukázal cestu ven z močálů a dopomohl ke konečnému vítězství. Tentýž muž pak vylákal na druhý břeh i lidi náčelníka Musokia – údajně na pomoc zbytkům Ardagastových vojsk – a vydal je do rukou Římanů. Ti počkali do setmění, zaútočili a zmocnili se opilého krále, který se právě účastnil smuteční slavnosti za svého mrtvého bratra, načež se vrhli na ostatní a „po celou noc se topili v krvi“. Své vítězství oslavili rovněž alkoholovým dýchánkem, při němž však zanedbali strážní službu; toho využili Slované, zaútočili a možná že by východní Římany i úplně zničili, kdyby včas nezasáhla Genzonova pěchota. Velitel stráží dopadl špatně – narazili ho na kůl.
Na podzim přišel k Dunaji císařův dopis, podle kterého měla armáda v rámci úsporných opatření přezimovat za Dunajem a živit se sama „z místních zdrojů“. Vojáci tím rozhodně nadšeni nebyli, hlasitě protestovali a jen s největším úsilím se je podařilo přimět k odchodu za Dunaj. Za to kagan Bajan hrozil opět Římanům válkou, protože „vnikli do jeho země a ublížili jeho poddaným“. Nepříjemný incident urovnal až vyslanec Theodoros, který jej přesvědčil, aby jako odškodné přijal podíl na kořisti a na pět tisíc zajatců. To se však zase nelíbilo císaři Maurikiovi, který si Priska předvolal do Konstantinopole. Zde mu vynadal, že Avarům neměl nic dávat, odvolal jej z funkce a novým stratégem jmenoval svého bratra Petra.
Prorok Muhammad nastupuje k Chadídže
Podle tradici svého rodu se Prorok Muhammad stal vůdcem obchodních karavan a obchodníkem a když se skutečně osvědčil, svěřila mu své zboží bohatá vdova Chadídža, k níž vstoupil do služby jako čtyřiadvacetiletý, tj. asi roku 594. Později se stala jeho první a dlouho jedinou manželkou (roku 595). Porodila mu šest dětí, z nichž přežily pouze čtyři dcery. Přijal však do svého domu také svého bratrance Alího, jehož osud je počátkem a příčinou prvního rozkolu v muslimské ummě.


Perská říše
Perský král Husrav II. se vypořádal se svými strýci Vindóém a Vistahmem
Král Husrav hleděl odstranit všechny význačné osoby, které byly zapleteny do aféry sesazení a zabití jeho otce. Jednak mu to velel starý mrav krevní pomsty, jednak se obával, aby oni výtržníci nepovstali časem proti němu a vůbec aby mu ani svou existencí nepřipomínali trapné a svízelné začátky jeho vlády. Také mu bylo zatěžko jako každé tyranské povaze cítit se vděčným a zavázaným lidem kteří ho viděli v nouzi a pomohli mu na trůn. Vindóé byl po čase pod nevýznamnou záminkou popraven. Byl prý jmenován nejvyšším správcem říšských pokladů a král mu jednou kázal, aby jakémusi hráči v míčové hře vyplatil 400 000 stříbrných. Vindóé to pokládal za pošetilé mrhání státními penězi a neměl se ke splnění rozkazu. Král, který mu kdysi svým čestným slovem zaručil odpuštění dřívějších provinění, využil tohoto případu a dal mu useknout ruce a nohy. Když Vindóé proklínal sasánovskou zradu a věrolomnost, připomněl mu Husrav jeho nevěrné chování k Hormizdovi a dal ho ukamenovat.
Jeho bratr Vistahm odepřel králi jako místodržící Chorásánu, severovýchodní části říše, poslušnost a vládl tam po několik let jako samostatný panovník. Ale bratr Bahráma Čóvéna, Gurdóé, který byl vždy věren Husravovi, přemluvil svoji sestru Gurdiji, vdovu po Bahrámovi a náčelnici party Čóvénových druhů, nakonec Vistahmovu manželku, aby svého muže odstranila. Opila ho a zabila. Byla to podle různých starých letopisů žena amazonského vystupování a ducha nezřízeně pletichářského. Gurdóé jitím vymohl odpuštění u krále. Pak se odebrala na Husravův dvůr a král se s ní oženil.
Perský král Chosroes II. se vypořádal se svým strýcem Bostamem
(¬591) Aby nepopulární král Chosroes svým poddaným dokázal, že neměl žádný podíl na vraždě svého otce Hormisdy IV. (†590), krvavě se vypořádal se všemi těmi, kdo byli do celého případu zapleteni. Nic pak nedbal toho, že jeho strýcové Bindoes a Bostam byli po otcově smrti vždy na jeho straně a loajálně mu sloužili, nic nedbal toho, že se Bindoes za něj přímo obětoval, když se nechal zajmout Bahramovými lidmi, aby je svedl ze stopy. Nic nedbal toho, že když se Bindoesovi podařilo uprchnout, vydal se spolu se svým bratrem Bostamem do Arménie, odkud mu přivedli na pomoc v boji s uzurpátorem Bahramem celou armádu. Povinnost krevní msty totiž byla vysoce nadřazena pocitům vděčnosti. A tak nechal zatknout Bindoese, který se nacházel na jeho dvoře, a poručil jej utopit v Tigridu, načež poslal příkaz Bostamovi, jenž jako guvernér spravoval Rei a Chorasán, aby se dostavil na jeho dvůr, nepochybně s úmyslem jej zatknout a popravit. Ale Bostam nic takového rozhodně nebyl ochoten riskovat, a proto se vzbouřil, prohlásil se nezávislým vládcem severních teritorií a začal usilovně pracovat na jejich rozšíření. Chosroeově pomstě přesto neunikl, když jej podle jistého zdroje roku 594 zavraždila vlastní manželka, Bahramova sestra, které slíbil, že si ji poté vezme do svého lože.


Itálie
Exarcha Romanus válčí s Langobardy
V těch dnech Romanus, patricius a exarcha ravennský, navštívil Řím. Při svém návratu do Ravenny pak znovu obsadil města držená Langobardy, jejichž jména jsou následující: Sutrium (Sutri), Polimartium (Bomarzo), Hortas (Orte), Tuder (Todi), Ameria (Amelia), Perusia (Perugia), Luceolis (Cantiano), a některá další. Když to bylo oznámeno králu Agilulfovi, okamžitě vypochodoval se silnou armádou z Ticina (Pavie), zaútočil na město Perusii [roku 592/593/594], po několik dní zde obléhal Maurisia, langobardského vévodu, jenž přešel na stranu Římanů, zmocnil se jej a zbavil života. A požehnaný papež Řehoř byl tak vystrašen postupem tohoto krále, že upustil od svého výkladu o chrámu zmíněném v Ezechielovi(?), jak to on samotný též líčí ve svých homiliích. Poté, co král Agilulf zaležitosti takto uspořádal, vrátil se do Ticina, kde nedlouho později na základě návrhu své manželky královny Theudelindy, již požehnaný papež Řehoř často nabádal ve svých dopisech, uzavřel trvalý mír [koncem roku 598 nebo méně pravděpodobně roku 599] s tím samým nejsvětějším mužem papežem Řehořem a s Římany. A tento úctyhodný biskup poslal této královně následující dopis jako výraz svých díků: ...
Mír mezi Avary a Langobardy
Ve stejnou [někdy mezi lety 593 – 600] dobu poslal Kagan, král Hunů, posly do Mediolána (Miláno) k Agilulfovi a uzavřel s ním mír.
• Roku 591/594 zemřel beneventský vévoda Zotto.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 595

Franská říše
Občanská válka v říši, bitva u Droissy
Občanská válka ve franské říši pokračuje. Kolem roku 595 porazila neustrijská armáda královny regentky Fredegundy v bitvě u Droissy austrasijsko–burgundské vojsko krále Childeberta II. a jeho matky Brunhildy.
Občanská válka v říši
Král Childebert byl velmi mocný, neboť vládl dvěma královstvím. Začal pomýšlet na pomstu za smrt svého otce a strýce, kteří byli zabiti Fredegundou. Shromáždil armády z obou svých království, do jejich čela postavil Witria a Gundovalda a rozkázal jim vstoupit do království, které držela Fredegunda pro svého syna Chlothara, pálit města, brát kořist a vyhrožovat zotročováním lidí. Ti pak vyrazili z Champagne la Raenciene, zaútočili na venkovskou krajinu kolem Soissons a celou oblast zpustošili a zničili. Ale Fredegunda, která vždy věděla, jak uškodit, byla připravena. Svolala všechny magnáty z království svého syna včetně Landryho, kterého král Gunthramn ustanovil synovcovým poručníkem a místodržícím, protože tehdy byl ještě dítě. A když se všichni shromáždili, promluvila k nim držíce na rukou své dítě sající její prsy těmito slovy: „Vznešení šlechtici království Neustrie, neopovrhujte vaším pánem a vaším králem, přestože je ještě malý. Neměli byste dovolit, aby vznešené království Neustrie bylo zpustošeno jeho nepřáteli. Nezapomeňte, že jste přísahali že se k němu nebudete chovat jako k bezvýznamnému dítěti, ale že mu budete prokazovat čest jako králi. Měli byste mu projevovat lásku, kterou mu dlužíte jako dítěti, dokud nedosáhne věku zletilosti, a to v nejvyšší míře právě teď a právě na tomto místě, aby nebyl zbaven poct, které mu právoplatně náležejí. Měli byste také vědět, že budu z výšiny sledovat bojiště, abych věděla, kdo bojuje odvážně a kdo ne, a že bohatě odměním každého, kdo se aslouží o mého syna.“
Když takto Fredegunda rozkurážila a povzbudila barony k bitvě, řekla nakonec tato slova: „Šlechtici, neobávejte se velkého počtu nepřátel, kterým budete čelit tváří v tvář, protože mám připraven úskok, který nám přinese vítězství a jim hanbu a prohru. Půjdu včele a vy mě následujte a dělejte to, co uvidíte, že dělá Landry.“
Královnina řeč všechny potěšila. Vyjela jako první s malým králem na svých rukou a ozbrojení muži přiopraveni k boji za ní. Když nastala noc, zavedl je jejich velitel Landry do blízkého lesa, kde nařezal dlouhé větve z listnatých stromů a na krk koně zavěsil zvonec jako se zavěšují na krky koní pasoucích se v lese. Pak jim nařídil, aby udělali to samé. A oni všichni sesedli a udělali to. A pak zase nasedli a jeli, dokud se nedostali až do blízkosti stanů svých nepřátel. Královna Fredegunda šla v čele i s malým králem na rukou až na místo bitvy. A baroni byli pohnuti lítostí k tomuto dítěti, které bylo králem a mohlo se stát vězněm, kdyby byli poraženi.
Ti, kdo měli sledovat pohyby nepřátelské armády je viděli přicházet uspořádané tímto způsobem. Bylo však ještě brzy ráno a bylo velmi málo denního světla. Muž, který vedl hlídku, se ptal svých druhů, co by to mohlo být. „Minulou noc o nešporách“, řekl, „ještě tam, kam se dívám, nebylo nic... Ani les, ani živé ploty, ani křoviny či nějaké houští. “ Jeho společníci mu odpověděli: „Ještě jsi nestrávil jídlo, které jsi jedl minulou noc, a ještě ses nevzpamatoval z vína, které jsi vypil. Úplně jsi zapomněl, co jsi dělal včera. Proto nevidíš, že jsou to ty lesy, v nichž jsme našli krmivo pro naše koně, a ani neslyšíš zvonce koní, kteří chodí po lese.“ Byl to takový zvyk mezi Franky, právě tak jako mezi těmi, v jejichž zemi byli, zavěšovat takové zvonce na krky jejich koní, když je nechávali pást na lesních pastvinách, takže kdyby se v lese ztratili, mohli být podle zvuku zvonců nalezeni.
Zatímco takto spolu rozmlouvali, odhodili Fredegundini lidé větve, které si s sebou nesli, a to, co jejich nepřátelům připadalo jako les, se zjevilo jako bitevní šik ozbrojených bojovníků v blyštící se zbroji. Když jejich nepřátele viděli, že jsou před nimi sešikováni a připraveni k boji, velmi se vyděsili. Ale oni se vůbec nestrachovali, protože všichni jejich nepřátelé spali anebo leželi na svých lůžkách, unavení a vyčerpaní vším tím, co dělali minulého dne, aniž by vůbec pomyslili na to, že by se jejich nepřátele na ně odvážili zaútočit.
Fredegundini lidé napadli jejich tábor s velkou rázností, zabíjeli je a mnoha z nich se zmocnili, ačkoliv někteří se spasili útěkem. Jejich velitelé a nejvýše postavení šlechtici nasedli na své koně a s jistými obtížemi unikli. Landry, velitel Fredegundiny armády, pronásledoval Guidrona, ale nemohl ho dostihnout, protože ten neměl na sobě žádné brnění a osedlal rychlého koně. A tak díky královnině chytráctví a obratnosti dobyli vítězství nad svými nepřáteli a vzali jim stany a majetek jako kořist. Ale nezastavili se a vstoupili do Champagne Raencienne, zabíjeli lidi, loupili po venkově a všude roznášeli paniku. Ve dne loupili a v noci pálili, zabili každého člověka, který byl schopen boje, a ostatní zotročili. A když takto zpustošila celou zemi, vrátila se Fredegunda i se svojí armádou do Soissons.
Povstání v kraji Auvergne
V tom samém roce bojovala armáda krále Childeberta proti lidem z Auvergne, kteří učinili pokus o vzpouru; rozdrtila je a naprosto je zničila.
Válka s Avary
Avaři dobyli vylidněnou provincii Norikum (Rakousko), což vyvolalo válku s franskou říší. Kagan Bajan zaútočil na Durynsko a Frankové se museli vy
Válka Bavorů se Slovany
V těch dnech [592/593/595] byl ustaven Childepertem, králem Franků, králem nad Bavory Tassilo. Po krátké době vstoupil s armádou do provincií Sclabiů (Slovanů), a když dobyl vítězství, vrátil se s velmi velkou kořistí do své země. ...
V těch samých dnech, kdy Bavoři v počtu třiceti tisíc útočili na Slovany, napadl je Kagan [není to vlastní jméno, ale titul avarského anebo hunského náčelníka, mohl to být i Slovan] a všechny je pobil. Tehdy byli poprvé přivezeni do Itálie divocí koně a buvolové [řecky bubalus, mohly to být i africké antilopy] a stali se objektem údivu lidu té země.

Itálie
Langobardský král Agilulf je příznivě nakloněn katolické církvi
A díky této královně [Theudelindě] se církvi Boží dostalo mnoho prospěšného. Langobardé se totiž, když ještě žili v bludech pohanství, zmocnili téměř veškerého majetku církve. Ale král [Agilulf] pohnutý jejími užitečnými požadavky si nejenom podržel svoji katolickou víru [ve skutečnosti byl arián], ale věnoval velké množství majetku církvi Kristově a znovu vrátil čest a důstojnost biskupům, kteří žili v ponižujících a bídných podmínkách.
Smrt arcibiskupa Jana a vévody Euina
Mezitím v následujícím měsíci lednu [roku 595] bylo možno vidět ráno a večer kometu, a to po celý měsíc. V témže měsíci rovněž zemřel Jan, arcibiskup ravennský, a byl nahrazem Marianem, občanem římským. Zemřel také Euin, vévoda tridentský, přičemž na jeho místo nastoupil vévoda Gaidoald, spravedlivý muž a katolík svým vyznáním.
Mír mezi Avary a Langobardy
Ve stejnou [někdy mezi lety 593 – 600] dobu poslal Kagan, král Hunů, posly do Mediolána (Miláno) k Agilulfovi a uzavřel s ním mír.


Římská říše
Válka se Slovany
Východní Římané vedou i tento rok na Balkáně válku proti Slovanům. Stratég Petr, bratr císaře Maurikia, přivedl svoje muže do Odessu (Varna, Bulharsko), kde ho čekala nepříjemná povinnost oznámit jim císařský výnos upravující jejich materiální zabezpečení. Vojáci však již něco o plánovaných úsporách věděli a bouřili se, takže Petrovi nezbylo nic jiného, než jim z výnosu přečíst pouze to pro ně pozitivní. Po potlačení vzpoury se vydal k Markianopoli (Devnja, Bulharsko), v jejímž okolí se potulovali Slované obtížení kořistí z vyloupených pevností Zaldapy (západně od Varny), Akys (Vidovgrad) a města Skopis (snad někde blízko Markianopole). Jako předvoj vyslal tisíc mužů, aby na ně zaútočili. Napadení Slované se okamžitě začali zbavovat svých zajatců – nejdříve povraždili všechny mladé muže – a pak se stáhli za své vozy. Římané však vozovou hradbu prorazili a Slovany, kteří povraždili i poslední zajatce, zlikvidovali.
Třebaže Petr spadl na lovu z koně a zlomil si nohu, nařídil mu císař Maurikios pokračovat v bojových akcí a napadnout zástupy Slovanů postupující Thrákií na Konstantinopol. Petr tedy táhl kolem dolnomoesijské pevnosti Pistu (Bulharsko), Zaldap a Iatru (na soutoku řeky Jantry s Dunajen, Bulharsko), dále pokračoval kolem pevnosti Latarkias (mezi Iatrem a Nobami) a Nob (na Dunaji, východně od Svišťova, Bulharsko) až k Theodoropoli a odtud do Kurisky (pevnost na Dunaji, západně od Nob). V Asemu (na řece Osam, Bulharsko) s údivem zjistil, že město má již od doby císaře Justina II. vlastní vojenskou posádku. Asemským vojákům poručil, aby se k němu připojili, ti ale odmítli uposlechnout, uprchli a zabarikádovali se v kostele, načež jej obyvatelé s nadávkami vyhnali z města. Rozzuřený stratég Asem nejdříve oblehl, pak ale s velkou hanbou odtáhl a pokračoval v pochodu. Tisícovka vojáků vyslaných vpřed s úkolem pátrat po nepříteli neúspěšně zaútočila na Bulhary, za což byl jejich velitel úplně vysvlečen ze šatů a zbičován. Nepříjemné však bylo obzvláště to, že tento útok znamenal porušení míru s Avary. Kagan Bajan ale přijal podíl na kořisti a četné dary a nad incidentem přivřel oko.
Petr pak napadl Slovany, zabil jejich velitele Peiragasta a pronikl na severní břeh Dunaje. Protože ale jeho muži neměli koně, nemohli prchající pronásledovat a druhý den museli pokračovat pěšky. Dostali se však do vyprahlé krajiny, kde je sužovala taková žízeň, že pili vlastní moč. Ve stavu nejvyšší nouze jim jeden barbar ukázal cestu k řece Helibakiu (Ialomita, Rumunsko), jehož druhý břeh však měli bohužel obsazený Slované. Ti po pijících vojácích házeli oštěpy a působili jim natolik citelné ztráty, že se Priskos rozhodl zaútočit a nepřítele zahnat. Vodoteč sice úspěšně překonal, ale na druhém břehu byl poražen a zahnán na útěk. Po tomto neúspěchu byl zbaven velení a opět nahrazen Priskem.
Změna na konstantinopolském patriarším stolci
Konstantinopolský patriarcha Jan IV. Postitel zamřel a na jeho stolci jej vystřídal Kyriakos. Ještě za svého života si Jan vypůjčil od císaře Maurikia velkou sumu peněz a zaručil se za ní celým svým majetkem. Teprve po jeho smrti Maurikios zjistil, že neudělal dobrý obchod, neboť „celý jeho majetek“ zahrnoval dřevěné lůžko, pokrývku „nepatrné ceny“ a ošklivý plášť.
Kartaginská válka
Domorodí Berbeři zaútočili na římské provincie v severní Africe, čímž vyvolali tzv. kartaginskou válku. Libyjský stratég Gennadios jim slíbil splnění jejich požadavků, pak je pozval na hostinu a nechal povraždit. Barbary zbavené svých vůdců se mu již poměrně lehce podařilo zpacifikovat.
Svatba Proroka Muhammada s vdovou Chádídžou
Muhammad si oženil s o patnáct let starší bohatou vdovou Chádídžou, která jej prý okouzlila svojí inteligencí a krásou. Až do její smrti se jí prý neodvážil být nevěrný, pak si ale vše vynahradil.
Svatba Proroka Muhammada s vdovou Chádídžou
V tradici svého rodu se Muhammad posléze stal vůdcem obchodních karavan a obchodníkem a když se skutečně osvědčil, svěřila mu své zboží bohatá vdova Chadídža, k níž vstoupil do služby jako čtyřiadvacetiletý (tj. asi roku 594). Později se stala jeho první a dlouho jedinou manželkou. Porodila mu šest dětí, z nichž přežily pouze čtyři dcery. Přijal však do svého domu také svého bratrance Alího, jehož osud je počátkem a příčinou prvního rozkolu v muslimské ummě.


Británie
Papež Řehoř projevil zájem o osud Británie
V Římě se objevilo poselstvo krále Ethelberta z Kentu. Shodou okolností si papež Řehoř I. v tutéž dobu povšiml krásných anglosaských otroků, které nabízeli franští kupci v Římě. (Světlovlasí Anglové mu připadali jako andělé). To vše vzbudilo jeho zájem o národy Británie, takže přijal rozhodnutí poslat na britské ostrovy misii a obnovit tamní církev. Podle jiného zdroje mu otec Candidus nakoupil tyto mladé chlapce přímo v Británii jako otroky pro církevní statky.


Rok 596
Franská říše
Smrt krále Childeberta, občanská válka pokračuje
Po požití jedu zemřel dne 28. 3./v červenci král Austrasie a Burgundska Childebert II. V pozadí vraždy s vysokou pravděpodobností stála neustrijská královna Fredegunda. Protože královi synové Theudebert a Theuderich byli ještě nezletilí, ujala se za ně vlády jako regentka jejich babička královna Brunhilda. Jejím prvním úkolem byla obrana před Avary, kteří po povstání Varnů vpadli do Durynska. Franská válečná kampaň však neprobíhal dobře a ústup franské armády musel být vykoupen penězi. Autorita královny tím utrpěla a šlechta si vynutila dělení říše.
Theudebert II. získal losem Austrasii včetně města Paříže, Theuderich II. zase Burgundsko a Orleáns, kdežto Brunhildě se podařilo uhájit pozici regentky. Theuderich si za svoje hlavní město zvolil Chalon–sur–Saône, kdežto jeho bratr spolu s babičkou přesídlil do Met. Při dělení říše však Burgundové opanovali tradiční austrasijská území, např. Alsasko, Champagne, moselské Santois, Thurgau (Zülpich), což vyvolalo napětí mezi bratry a v konečném důsledku zapříčinilo pád celého Sigibertova rodu.
V prvních letech se však ještě oba ve vzájemné shodě bránili útokům svého tradičního rivala neustrijské královny Fredegundy, která stupňovala tlak ve snaze získat celou říši pro svého nedospělého syna Chlothara II. V bitvě u Laffaux (Latofao) svedené roku 596/597 Fredegunda austrasijsko–burgundskou koalici porazila a zmocnila se Paříže, okupované burgundským králem Gunthramnem roku 584, stejně tak jako všech měst ležících v jejím okolí včetně těch severně od Loiry, která původně patřila jejímu muži králi Chilperichovi. Austrasijci a Burgundové si uvědomili, že nemohou bojovat na více frontách, a proto si král Theudebert vykoupil výplatou tributu mír od Avarů, a Theuderich uzavřel za dvanáct tisíc solidů ročně „věčný mír“ s Langobardy.
Smrt krále Childeberta a dělení říše mezi královy syny
Král Childebert odešel z tohoto světa ve věku dvaceti pěti let, dvacátého třetího roku své vlády, neboť byl pouhé dva roky starý, když se ujal království, a čtyři roky starý, když se počala jeho vláda nad královstvím Burgundska. On i jeho manželka zemřeli ve stejnou dobu a mnozí si myslí, že byli otráveni. Král Childebert byl synem krále Sigiberta a bývá nazývá Childebert mladší, protože existoval před ním ještě jeden toho jména. Měl dva syny, kteří v tu dobu byli ještě malí; první se jmenoval Theudebert a mladší byl Theuderich. Království si společně rozdělili tímto způsobem: starší Theudebert obdržel království Austrasie, které jeho otec získal jako zákonné dědictví, a mladší Theuderich dostal království Burgundska, jež předal král Gunthramn jejich otci. Přesně neznali hranice království Austrasie, ale my na základě historie můžeme říci, že toto království začíná v Champagne la Rencienne a táhne se až do Lotrinska a z druhého konce až ke Germánii. V té době byly jeho hlavním městem Mety. Podle názoru některých je toto jméno odvozeno od jména vládce jménem Austrases, jenž té zemi vládl, kdežto podle mínění jiných pochází toto jméno od větru jménem auster, jenž vane z této oblasti.
Smrt krále Childeberta a válka s Avary
Rovněž v té době byl ve dvacátém pátém roce svého života spolu se svojí manželkou zavražděn Childepert, král Franků, a říká se, že to bylo jedem. Rovněž Hunové, jenž se nazývají Avaři, vstoupili do Durynska z Pannonie a zahájili hroznou válku s Franky. Královna Brunhilda se svými vnuky Theudepertem a Theudericem, kteří byli ještě malí chlapci, pak vládli Galii a Hunové od nich přijali peníze a vrátili se domů. Rovněž zemřel Gunthram [už roku 592], král Franků, a královna Brunhilda spolu se svými vnuky, syny Childeperovými, jenž byli ještě malými dětmi, převzali hodnost krále.
Válka s Avary
V té době vytáhli Hunové z Panonie a vybojovali v Lotrinsku mnoho krutých bitev s Franky. Ale královna Brunhilda a její vnoučata je peněžitými dary přiměla k návratu do jejich vlastní země. (Národ, který se nazýval Hunové, se nyní nazývá Slované, a země, která byla dříve Panonií, se nyní nazývá Slavonie.)
Langobardský král intervenuje za propuštění válečných zajatců
Ago, král Langobardie, poslal Agnela, biskupa Tridentu, do franské říše pro zajatce, které Frankové získali v hradech patřící tomuto městu. Vrátil se zpět s některými z nich, které Brunhilda vykoupila svými vlastními penězi. Pak král poslal do franské říše Euvina, vévodu toho samého města, aby dosáhl míru a přátelství s Franky. A ten svůj úkol splnil a vrátil se do své země.
Válka s Neustrií
V tom roce, kdy král Childebert zemřel, shromáždila královna Fredegunda nadýmajíce se pýchou nad vítězstvím, které nad ním dosáhla a které jsme již popsali, svoji armádu z ozbrojených lidí z Paříže a z dalších měst jejího syna Chlothara a zaútočila na oba bratry Theudeberta a Theudericha, jež rovněž shromáždili své armády. V dlouhém a tvrdém boji zabili Fredegundini lidé mnoho svých nepřátel a ti, kdo se zachránili, tak uprchli.
• Tzv. Decretio Childeberti regis ve svém úvodu oznamuje, že král ve třech po sobě jdoucích letech 1. března vždy rokoval o potřebných věcech (zákony ke schválení, dělení kořisti, vyhlašování válečných tažení, změna víry) se svými optimáty, tedy už jenom s vybranými představiteli království. Přítomnost lidu při projednávání zákonů je v pramenech naposledy zmíněna k roku 575. Shromáždění všech svobodných Franků bylo tak postupně nahrazeno shromážděním stavů – duchovní a světské aristokracie franského státu. Král s nimi přitom své návrhy zákonů projednávat ani nemusel, ale jejich podporu pro svá mocenská opatření zpravidla potřeboval.


Římská říše
Válka s Avary
Na začátku jara opustil nově jmenovaný římský stratég Priskos Konstantinopol a v Astice (lesnatý kraj kolem řeky Marici, Bulharsko) sbíral vojsko – sám byl nepříjemně překvapen, jak velký počet vojáků zahynul v minulém tak vojensky neúspěšném roce. Z Astiky pokračoval na sever a překročil Dunaj, což se nelíbilo avarskému kaganovi Bajanovi, který Priska při osobním jednání osočil z porušení smluv a mírových dohod. Nakonec se oba muži rozešli ve zlém, když se pohádali, komu vlastně území patří.
Avaři dobyli Singedon (Bělehrad, Srbsko), pobořili jeho hradby a nyní chtěli deportovat jeho obyvatele na vlastní území. Priskos to nechtěl připustit a jednal o tom s kaganem v Konstantiole nedaleko dnešního Bělehradu. Rozhovory však neprobíhaly příliš klidně – oba muži se pohádali a rozzuřený Bajan hrozil zkázou ještě mnoha dalším městům. Priskos tedy řešil situaci vojensky a poslal svého velitele Guduina Singedonu na pomoc. Ten se vylodil se nedaleko města, napadl nepřítele a zahnal ho za vozovou hradbu. Ani ta však nebyla pro jeho muže překážkou a Avaři další nápor nevydrželi a prchli. Bělehrad byl tedy zachráněn a jeho hradby obnoveny. Rozčilený Bajan okamžitě poslal své vyslance do Konstantinopole a vyhlásil impériu válku.

• Na synodě v Dvinu trvají Arméni na tom, že zůstanou monofyzity.



Itálie
Věčné problémy s Langobardy
Langobardi oblehli Řím a odtáhli teprve poté, co se papež Řehoř vykoupil.
Změna v čele ravennského exarchátu
Zemřel ravennský exarcha Romanus (589 – 596/597) a v čele císařských držav v Itálii jej nahradil Callinicus (Kallinikos, ve funkci v letech 597 – 602 nebo 603). S langobardským krále Agilulfem uzavřel mír, byť pouze na dva roky.
Mír mezi Avary a Langobardy
Ve stejnou [někdy mezi lety 593 – 600] dobu poslal Kagan, král Hunů, posly do Mediolána (Miláno) k Agilulfovi a uzavřel s ním mír.
Mír s Franky, král Agilulf se s vévody nemazlí
V té době [roku ???] uzavřel král Agilulf věčný mír s Theudericem, králem Franků. Později král Ago [tj. Agilulf] odsoudil k smrti Zangrulfa, vévodu města Verony, který proti němu povstal. Také zabil Gaidulfa, vévodu Pergama (Bergamo), kterého již dvakrát ušetřil. Stejným způsobem odsoudil k smrti Warnecautiuse z Ticina (Pavia)...
Později hrozný mor zdevastoval Ravennu a ta města, která leží na břehu moře. Také následujícího roku umřelo velké množství lidí ve Veroně...


Británie
Augustinova mise na britské ostrovy
Papež Řehoř I. si povšiml mladých světlovlasých otrokyň, které byly přivedeny do Říma z Británie, a to v něm vyvolalo zájem o tuto zemi. Rozhodl se obnovit její církevní organizaci a vyslat tam silnou misii. Po poradě s církevními hodnostáři pověřil jejím vedením Augustina (sv. Augustin z Canterbury, anglicky Austin), probošta kláštera sv. Ondřeje. Do Británie vyplul příští rok.
Augustinova mise na britské ostrovy
Navzdory pomalým dopravním prostředkům a kusým zprávám sledovalo papežství se zájmem úsilí Columbánových mnichů, kteří opouštěli svůj klášter na ostrově Iona, aby v britském království Strathclyde, u Piktů na severu i v království Anglů v Northumbrii šířili plamen víry. Pozornost vzbuzovalo nejen šíření slova Božího, nýbrž i jakékoli odchylky, jež by mohly nové věřící svést z pravé cesty. Papež s vděčností sledoval horlivé křesťanské hnutí vzkvétající na těchto vzdálených severních ostrovech, avšak zároveň si s obavami uvědomoval, že je už od samého začátku nezávislé na jeho stolci. V těchto dobách bylo hlavní starostí římského biskupa shromáždit všechny Kristovy ovečky do jediného stáda. Zde na severu, kde bylo patrno tolik vášnivého zanícení a nadšení, jako by se víra pěstovala nebezpečně odlišně a nade vše samostatně.
Z mnoha důvodů, včetně dalšího šíření evangelia, se církevní kruhy rozhodly vyslat do Anglie učitele a rádce, aby dále hlásal víru a povzbuzoval věřící, křtil pohany a také položil základy fungujícího svazku mezi keltskými křesťany a hlavním jádrem církve. K tomuto úkolu vybral papež Řehoř, později nazvaný Veliký, spolu s církevními politiky shromážděnými v Římě důvěryhodného a vzdělaného mnicha Augustina.
Augustinova mise na britské ostrovy
Kapitola XXIII. Jak svatý papež Řehoř poslal Augustina s mnichy, aby kázali národu Anglů, a posílil je exhortačním listem, aby v těžké práci nepolevovali

Roku 582 od Vtělení Páně se vlády chopil Mauritius, jako padesátý čtvrtý císař od Augusta, a udržel ji po jedenadvacet let. V desátém roce jeho panování dosáhl pontifikátu římského a apoštolského stolce Řehoř, muž vynikající učeností i skutky, který vládl po třináct let, šest měsíců a deset dní. Ten povzbuzen Božím vnuknutím, vyslal – čtrnáctého roku vlády téhož císaře a nějakých sto padesát let poté, co Anglové přišli do Británie – služebníka Páně Augustina a s ním několik jiných bohabojných mnichů, aby kázali národu Anglů slovo Boží.
Ve snaze poslechnout papežovy příkazy udělali první kroky ke splnění vzpomenutého úkolu, by urazili již i kus cesty – když tu je zachvátil velký strach a uvažovali o tom, že bude lepší vrátit se domů než předstoupit před divoký barbarský a nedůvěřivý národ, jehož řeč ani neznali. Společně tedy došli k rozhodnutí, že bude bezpečnější se vrátit. Bez meškání poslali zpátky domů Augustina, jehož měli, v případě, že je Anglové přijmou, dosadit jako jejich biskupa. Augustin měl blahoslaveného Řehoře pokorně prosit, aby nemuseli nastupovat tak nebezpečnou, nejistou a namáhavou pouť. Ale Řehoř jim poslal exhortační list, ve kterém je přemlouvá, aby toto dílo Boží slova podstoupili a důvěřovali v pomoc Všemohoucího. [¼]
Tehdy také týž ctihodný papež poslal list arelatskému arcibiskupovi Aetheriovi s žádostí, aby Augustina cestujícího do Británie laskavě přijal. [¼] [Aetherius byl biskupem v Lyonu, nikoli v Arles. V Arles byl v té době biskupem Vergilius, jehož Beda mylně označuje za Aetheriova nástupce. Skutečným adresátem dopisu byli Pelagius, biskup v Toursu, a Serenus, biskup v Marseille. List určený Vergiliovi zde Beda cituje.]
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 597
Franská říše
Válka mezi Neustrií a austrasijsko-burgundskou koalicí
Ve franské říši zuří permanentní občanská válka mezi neustrijskou královnou Fredegundou, regentkou za svého nedospělého syna Chlothara II., na straně jedné a královnou Brunhildou, vládnoucí za své dva taktéž nezletilé vnuky austrasijského krále Theudeberta II. a burgundského krále Theudericha II., na straně druhé. V bitvě u Laffaux (Latofao) svedené roku 596/597 Fredegunda austrasijsko–burgundskou koalici porazila a zmocnila se Paříže, okupované burgundským králem Gunthramnem roku 584, stejně tak jako všech měst ležících v jejím okolí včetně těch severně od Loiry, která původně patřila jejímu muži králi Chilperichovi. Austrasijci a Burgundové si uvědomili, že nemohou bojovat na více frontách, a proto si král Theudebert vykoupil výplatou tributu mír od Avarů, a Theuderich uzavřel za dvanáct tisíc solidů ročně „věčný mír“ s Langobardy.
Královna Fredegunda se však z vítězství dlouho neradovala, neboť ještě tohoto roku podlehla morové nákaze Tato „neustrijská vlčice“, jinak krásná zelenooká rusovláska vstoupila do dějin četnými vraždami, kterými prakticky zdecimoval franský královský rod Merovejců a umožnila tak vzestup moci jejich majordomů. Jedinou regentkou pro celou říši se stala „austrasijská lvice“ královna Brunhilda. Po Fredegundině smrti se válečné štěstí od Neustrijců odvrátilo a Austrasijci a Burgundové zahnali krále Chlothara do defenzívy.
Válka mezi Neustrií a austrasijsko-burgundskou koalicí
V tom roce, kdy král Childebert zemřel, shromáždila královna Fredegunda nadýmajíce se pýchou nad vítězstvím, které nad ním dosáhla a které jsme již popsali, svoji armádu z ozbrojených lidí z Paříže a z dalších měst jejího syna Chlothara a zaútočila na oba bratry Theudeberta a Theudericha, jež rovněž shromáždili své armády. V dlouhém a tvrdém boji zabili Fredegundini lidé mnoho svých nepřátel a ti, kdo se zachránili, tak uprchli.
Papež si koresponduje s královskou rodinou
Svatý Řehoř poslal dopis těmto dvěma bratrům a Brunhildě, jejich babičce, a informoval je o sv. Augustinovi, kterého poslal do Anglie křtít tamní lidi. V tomto dopise se zmínil, že posílá Brunhildě ostatky sv. Petra a sv. Pavla, o něž jej žádala.
Papež si koresponduje s královskou rodinou
List papeže Řehoř Velikého z tohoto roku královně Brunhildě svědčí o stále přežívajících pohanských zvycích na|území Galie. Hovoří se v něm o konání zvířecích obětí, o uctívání posvátných stromů a hájů a o tom, že mnozí z křesťanů sice přicházejí do kostela, ale svého starého náboženství se nevzdávají.


Římská říše
Válka s Avary
Boje na Balkáně pokračovaly i tento rok. Avarský kagan Bajan napadl římskou Dalmácii, kde vyvrátil na čtyřicet pevností, mezi nimi i město Bonky. (Jiný zdroj uvádí, že se však Avarům nepodařilo prorazit mohutné hradby Thessaloniky (Soluň, Řecko)). Vrchní velitel římské armády stratég Priskos chtěl znát situaci, a proto do Dalmácie vyslal svého podřízeného velitele Guduina se dvěma tisíci muži. Guduin při skrytém nočním pochodu narazil na barbarské ozbrojence střežící kořist, počkal do rána, pak zaútočili, nepřátele pobil a zmocnili se jejich lupu. Kagan byl tím „velmi sklíčen“.


Itálie
Změna v čele ravennského exarchátu
Zemřel ravennský exarcha Romanus (589 – 596/597) a v čele císařských držav v Itálii jej nahradil Callinicus (Kallinikos, ve funkci v letech 597 – 602 nebo 603). S langobardským krále Agilulfem uzavřel mír, byť pouze na dva roky.
Mír mezi Avary a Langobardy
Ve stejnou [někdy mezi lety 593 – 600] dobu poslal Kagan, král Hunů, posly do Mediolána (Miláno) k Agilulfovi a uzavřel s ním mír.


Británie
Augustinova mise na britské ostrovy
Tohoto roku přistál v bývalé římské Británii se svými čtyřiceti společníky papežem Řehořem I. vyslaný převor kláštera sv. Ondřeje v Římě Augustinus, pozdější první arcibiskup z Canterbury. Jeho misijní činnost začala v jednom z menších království, do nichž byla tehdejší Británie rozdělena, v Kentu. Vládl mu právě král Ethelbert (Aethelberht), který měl za manželku katolickou franskou princeznu Berthu. Misie tedy mohla počítat s podporou franského království, jíž se jí také skutečně dostalo. Bretwalda (hlavní anglický král) Ethelbert se stal křesťanem dne 2. 6. a jeho příkladu následovali, podobně jako tomu bylo v případě Chlodvíkových Franků, muži z jeho družiny, představující důležitý základ královy moci i raného státního aparátu. Po králově křtu odejel Augustin do jihogalského města Arelate (Arles), kde se nechal místním biskupem Virgilem vysvětit na anglického biskupa. Po návratu na britské ostrovy se usadil v blízkosti královské rezidence v ruinách zaniklého římského města Purovernum/Dorovernum, které bylo Anglosasy nazýváno Cantwarabyrig (nynější Canterbury), a rozjel svoji misijní činnost na plné obrátky: již o Vánocích pokřtil na deset tisíc Anglů.
Z doby působení Augustinovy misie je dochována zajímavá korespondence mezi tímto věrozvěstem a papežem. Papež doporučoval přeměňovat pohanské chrámy v Británii v křesťanské kostely, staré kultovní svátky ve slavnosti, připomínající vysvěcení kostelů (posvícení), anebo v dny památky mučedníků; zavrženy neměly být ani tradiční pohanské hostiny, které měly dost jen nový křesťanský ráz.
Augustinova mise na britské ostrovy
Navzdory pomalým dopravním prostředkům a kusým zprávám sledovalo papežství se zájmem úsilí Columbánových mnichů, kteří opouštěli svůj klášter na ostrově Iona, aby v britském království Strathclyde, u Piktů na severu i v království Anglů v Northumbrii šířili plamen víry. Pozornost vzbuzovalo nejen šíření slova Božího, nýbrž i jakékoli odchylky, jež by mohly nové věřící svést z pravé cesty. Papež s vděčností sledoval horlivé křesťanské hnutí vzkvétající na těchto vzdálených severních ostrovech, avšak zároveň si s obavami uvědomoval,že je už od samého začátku nezávislé na jeho stolci. V těchto dobách bylo hlavní starostí římského biskupa shromáždit všechny Kristovy ovečky do jediného stáda. Zde na severu, kde bylo patrno tolik vášnivého zanícení a nadšení, jako by se víra pěstovala nebezpečně odlišně a nade vše samostatně.
Z mnoha důvodů, včetně dalšího šíření evangelia, se církevní kruhy rozhodly vyslat do Anglie učitele a rádce, aby dále hlásal víru a povzbuzoval věřící, křtil pohany a také položil základy fungujícího svazku mezi keltskými křesťany a hlavním jádrem církve. K tomuto úkolu vybral papež Řehoř, později nazvaný Veliký, spolu s církevními politiky shromážděnými v Římě důvěryhodného a vzdělaného mnicha Augustina. Svatý Augustin, jak je znám historii zahájil svou misii v roce 596 za příznivých okolností. Kent patřil vždy patřil k těm částem britských ostrovů,které udržovaly nejtěsnější kontakty s Evropou, a v mnoha svých dějinných fázích byl také kulturně nejvyspělejší. Král Kentu se oženil s Berthou, dcerou franského krále a potomka Chlodvíkova, který nyní vládl v Paříži [Charibert †567]. Ačkoli Berthin manžel i nadále uctíval Thora a Odina, začala jeho žena v královských kruzích šířit Písmo a její kaplan, upřímný a energický Frank, získal značné pravomoci. Mocný impuls tak vlastně vyšel od samotných obyvatel Kentu, kteří byli dominantní víře západní Evropy příznivě nakloněni. Když svatý Augustin přistál v Kentu, uvědomil si, že mnohé již bylo připraveno předem. Jeho příjezd navodil činorodou atmosféru. S pomocí franské princezny obrátil Augustin na víru krále Ethelberta, který z politických důvodů o tomto kroku již dlouho uvažoval. Na troskách antického chrámu zasvěceném keltskými křesťany svatému Martinovi obnovil křesťanský život v Canterbury, které se tak mělo stát centrem a nejsvatějším místem Anglie.
Augustinova mise na britské ostrovy
Do velmi tradiční společnosti králů, bojovníků a rolníků na britských ostrovech zasáhl roku 597 cizí prvek – křesťanská církev. Obrácení Angličanů podnítil papež Řehoř Veliký, který, jak se traduje, spatřil v Římě anglické mladíky a prohlásil, že jsou to „nikoli Anglové, nýbrž andělé“ („non Angli, sed angeli“). Řehoř věděl, že kentský král Æthelbert má za královnu franckou křesťanku, a tak první misii, již vedl římský mnich Augustinus, vyslal do Kentu. Æthelbert se zprvu sice zdráhal, brzy však ke křesťanství přistoupil a Augustin založil v Canterbury klášter. Řehoř nesprávně odhadl, nakolik se na ostrově zachoval římskobritský život, a zamýšlel ustavit arcibiskupství se sídly v Londýně a Yorku. Politické realitě však bylo učiněno zadost roku 601, když Augustin dosedl jako první arcibiskup na stolec v Canterbury. Zpočátku se zdálo, že úspěch je rychlý. Roku 604 byl založen stolec v Rochesteru; byli obráceni na víru Východní Sasové a v Londýně pro ně zbudována katedrála zasvěcená sv. Pavlu. V Kentu se mezitím postavilo několik klášterů, jejich kostely byly zbudovány věrně podle římských předloh.
Povrchní konverze krále a jeho dvora byla však základem přinejlepším jen vratkým. Východní Anglové brzy odpadli a svého biskupa vyhnali. Král Východních Anglů Raedwald zůstával vzdor křtu obojaký, neboť Beda uvádí, že souběžně udržoval kostel i pohanskou svatyni.
Augustinova mise na britské ostrovy
Kapitola XXV. Jak po příjezdu do Británie Augustin poprvé kázal kentskému králi na ostrově Thanet a jak od něho dostal povolení vstoupit do Kentu a kázat tam

Posílen tedy novým potvrzením blahoslaveného otce Řehoře, vrátil se Augustin spolu se sluhy Páně, kteří jej doprovázeli, znovu k dílu Božího slova a přistál v Británii. Tehdy vládl v Kentu velmi mocný král Æthelberth, který posunul hranice říše až k rozhraní tvořenému převelikou řekou Humber, jež odděluje národy Jižních a Severních Anglů. Na východní straně Kentu leží ne právě malý ostrov Thanet – podle navyklého počítání Anglů dost veliký k usazení šesti set rodin –, který od pevniny odděluje vodní tok Wantsum, široký kolem tří stádií a překročitelný jenom na dvou místech, protože oba jeho konce ústí v moři. Na tomto ostrově přistál sluha Páně Augustin se svými průvodci, povídá se, že jich bylo kolem čtyřiceti. Podle pokynů blahoslaveného papeže Řehoře si přivedli tlumočníky z národa Franků, které Augustin poslal k Æthelberthovi, aby mu oznámili, že přišli z Říma a že přinášejí přeradostnou zvěst slibující každému, kdo v ní uvěří, bez jakýchkoli pochybností věčnou radost na nebesích a věčné království, jemuž vládne živý a opravdový Bůh. Když to král uslyšel, dal rozkaz, aby zůstali na ostrově, kde přistáli, a dostalo se jim všeho, co potřebují, dokud si on nerozmyslí, co s nimi udělá. Zvěst o křesťanském náboženství k němu totiž pronikla již dříve, protože jeho manželka Berta z královského rodu Franků [dcera krále Chariberta] byla křesťanka. Od rodičů ji přijal s podmínkou, že jí dovolí, aby spolu s biskupem Liudhardem, kterého dostala jako pomocníka ve víře, nerušeně zachovávala obřady podle své víry.
Po několika dnech přijel král na ostrov a usadil se pod širým nebem a přikázal Augustinovi a jeho druhům, aby tam přišli s ním rozmlouvat: Dával si totiž pozor, aby za ním nevstoupili do nějakého domu, protože měl na paměti staré pověry, že znají-li nějaká kouzla, mohli by jej podvést a zvítězit nad ním, kdyby nezůstal v otevřeném prostoru.
Oni však předstoupili nadáni ne ďábelskou, nýbrž zázračnou silou, již jim dal Bůh. Nesli jeho korouhev stříbrný kříž a na desce namalovaný obraz Pána Spasitele a za zpěvu litanií prosili Pána o věčnou spásu nejen pro sebe, ale rovněž i pro členy královy družiny, kteří tam byli přítomni. Když se na králův pokyn usadili, hlásali slovo života králi i všem jeho průvodcům, kteří byli přítomni, až jim král odpověděl takto: „Slova a sliby, které přinášíte, jsou sice krásné, ale jsou nové a nejisté a nemohu proto s nimi vyslovit souhlas a opustit to, co jsem tak dlouho s národem Anglů zachovával. Avšak protože jste cizinci a přišli jste sem z veliké dálky a zdá se mi jasné, že toužíte nám sdělit to, co sami považujete za pravdivé a nejlepší, nechceme vám dělat žádné potíže. Naopak poskytneme vám vlídné pohostinství a postaráme se vám o zaopatření nutné obživy. Nebudeme vám ani bránit, abyste každého, koho kázáním dokážete přesvědčit, získali jako stoupence svého náboženství.“
Poskytl jim ubytování ve městě Canterbury, které bylo metropolí celé jeho říše, a podle svého slibu jim určil příděly potravin a dal jim možnost svobodně hlásat slovo Boží. Vypravuje se, že když se se svatým křížem a obrazem našeho velkého krále, Pána Ježíše Krista, blížili k městu, zapěli po své zvyku sborem tuto litanii: „Snažně tě prosíme, Pane, se vší svou slitovností, odvrať svou zlobu a svůj hněv od tohoto města a svého posvátného domu, protože jsme zhřešili. Aleluja!“
Kapitola XXVI. Jak v Kentu napodoboval Augustin nejen učení, ale i způsob života prvotní církve a jak dostal biskupské sídlo v královském městě
Sotvaže vstoupili do příbytku, který jim byl přidělen, začali napodobovat apoštolský život prvotní církev: horlivě prodlévali na modlitbách a nočním rozjímání, dodržovali půsty, Slovo života hlásali, komu jen mohli, a vším na tomto světě pohrdali jako cizím. Od těch, které učili, přijímali pouze to, co se jim k životu zdálo nezbytné, sami ve všem všudy žili tak, jak to učili druhé. Byli rovněž rozhodnuti snášet každé protivenství a pro pravdu, kterou hlásali, třeba i zemřít. Co dále? Mnozí uvěřili a byli pokřtěni, protože obdivovali prostotu nevinného života a krásu nebeského poselství Augustina a jeho lidí.
Nedaleko na východ od města stál kostel postavený v dávných časech, kdy Británii ještě obývali Římané, na počest svatého Martina. V něm si královna, která byla křesťanka, jak jsme již řekli, zvykla konat modlitby. Také se zde začali scházet, zpívat žalmy, modlit se, sloužit mše, kázat a křtít, než od krále, když se již obrátil na víru, dostali větší volnost kázat a stavět či opravovat kostely po celé zemi. Když nakonec spolu s jinými i sám král, který s potěšením obdivoval tak čistý a cudný život světců i jejich přelíbezné sliby, jejichž opravdovost stvrzovali i konáním četných zázraků, uvěřil a byl pokřtěn, začalo sem ku slyšení slova každý den proudit přemnoho lidí, již zavrhli pohanské obřady a uvěřili a přidružili se k jednotě svaté Kristovy církve. Vypravuje se, že král byl jejich obrácením a vírou tak potěšen, že sice nikoho ke křesťanství nenutil, pouze pokřtěným jako svým spoluobčanům v nebeském království, prokazoval větší náklonnost a přízeň. Poučil se totiž u učitelů a původců svého spasení, že služba Kristu musí být dobrovolná, ne nucená. A bez průtahů daroval také svým učitelům v hlavním městě Canterbury sídelní místo, hodné jejich důstojnosti, a přidal k tomu i držbu pozemků, k různým účelům nezbytných.
Kapitola XXVII.
Jak Augustin, když se stal biskupem, poslal papeži Řehořovi zprávu o událostech v Britanii a hned také dostal jeho odpověď na dotaz o závažných otázkách

Mezitím Augustin, člověk Páně, odjel do Arles a Aetherius, arcibiskup toho města, jej podle pokynů, které dostal od Svatého otce Řehoře, vysvětil arcibiskupem národa Anglů. Když se Augustin vrátil do Británie, vyslal kněze Vavřince a mnicha Petra do Říma, aby blahoslavenému papeži Řehořovi oznámili, že národ Anglů přijal víru v Krista a on že se stal biskupem. Současně si od papeže naléhavě vyžádal odpověď na otázky, které se mu zdály důležité[¼]
[Augustin byl pravděpodobně vysvěcen mezi červencem roku 596 a zářím rolu 597. Podle dopisu Řehoře Velikého antiochejskému patriarchovi Eulogiovi z července roku 598, který však Beda zjevně neznal, byl Augustin vysvěcen již v Arles cestou do Kentu.]
Kapitola XXVIII.
Jak týž Řehoř poslal Augustinovi pallium a několik služebníků slova

Kromě toho týž papež Řehoř, když mu biskup Augustin oznámil, že úrodu má sice dobrou, ale dělníků málo, vypravil spolu se svými výše řečenými vyslanci několik spolupracovníků a služebníků slova: mezi nimi byli ti hlavní a nejlepší: Mellitus, Justus, Paulinus a Rufinianus. Od Řehoře také přivezli skoro všechno, čeho je třeba k obřadům a bohoslužbám v kostele, tedy posvátné nádoby a pokrývky na oltáře, také chrámové nádoby a oděvy pro kleriky, rovněž ostatky svatých apoštolů a mučedníků a i velké množství knih. Řehoř poslal rovněž list, ve kterém oznamuje, že Augustinovi udělil pallium a současně mu ukládá, jakým způsobem nutno světit biskupy v Británii. Zde je text toho dopisu:
„…A protože s přispěním Božím jen díky Tvé usilovné snaze byla nová církevní obec Anglů přivedena k milosti všemohoucího Boha, dáváme Ti povolení, abys v té církevní obci užíval pallium, ale pouze při konání slavných mešních obřadů, tak abys po různých místech vysvětil 12 biskupů, kteří budou podléhat tvé pravomoci. Biskupa londýnské obce má však napříště vždycky vysvětit jen jeho vlastní církevní shromáždění a poctu pallia má přijmout od téhož svatého apoštolského stolce, na kterém nyní z vůle Boží sloužím já.
Dále žádám, abys do města Yorku poslal biskupa, podle Tvého soudu hodného vysvěcení: s tím ovšem, že přijme-li to město a místa v jeho okolí ležící slovo Boží, také on sám vysvětí 12 biskupů a bude užívat pocty metropolity. Také jemu, bude-li nám ještě práno žít, máme s pomocí Boží v úmyslu udělit pallium, chceme však, bratře, aby podléhal Tvým rozhodnutím! Po Tvé smrti ovšem ať stojí v čele biskupů, které vysvětil, tak aby v žádném případě nebyl podřízen pravomoci londýnského biskupa. V důstojnosti pak budiž pak mezi biskupem města Londýna a biskupem Yorku takový rozdíl, že za přednějšího se bude pokládat ten, který byl dříve vysvěcen. […] Tobě pak, bratře, ať z vůle Pána Boha našeho, Ježíše Krista jsou podřízeni nejen ti biskupové, které vysvětíš, ale také ti, které vysvětí biskup z Yorku, ale vůbec všichni kněží v Británii. […]“
Kapitola XXXIII.
Jak Augustin opravil kostel spasitele a vystavěl klášter blahoslaveného apoštola Pavla a o jeho prvním opatu Petrovi

Když tedy Augustin – jak již bylo řečeno – dostal v královském městě biskupské sídlo, obnovil v něm za podpory krále kostel [Christ Church], o kterém se dozvěděl, že tam byl v dávné době postaven úsilím věřících Římanů, a vysvětil jej ve jménu svatého Spasitele Boha a Pána našeho Ježíše Krista a určil v něm bydliště sobě i všem svým nástupcům. V nevelké vzdálenosti na východ od města vystavěl však také klášter [sv. Augustina], ve kterém z jeho popudu Æthelberth od základů vybudoval a různými dary obdaroval kostel blahoslavených apoštolů Patra a Pavla, aby v něm bylo možno pochvat těla jak Augustina a všech biskupů z Canterbury, tak i těla králů Kentu: Ten kostel však již nevysvětil sám Augustin, nýbrž jeho nástupce Vavřinec. Prvním opatem toho kláštera se stal kněz Petr. […]


Rok 598

Franská říše
Královna Brunhilda vyhnána z Austrasie
Roku 598/599/603 přinutila austrasijská šlechta – jejím nejmocnějším představitelem byl vévoda Leudés – regentku královnu Brunhildu, vládnoucí za svého nedospělého vnuka Theudeberta II., opustit zemi a odejít do Burgundska ke svému mladšímu vnukovi králi Theuderichovi II. I zde se však velmi rychle prodrala k moci a získala postavení spoluvládce. Podobně jako v Austrasii se i v Burgundsku snažila posílit moc merovejského rodu a zkrotit šlechtu.
Královna Brunhilda vyhnána z Austrasie
Král Theudebert a magnáti z jeho království vyhnali Brunhildu ze země za vraždu a zradu, jichž se dopustila. Jakéhosi muže, který ji našel opuštěnou a pološílenou, prosila, aby ji odvedl k jejímu druhému synovci králi Theuderichovi. A když k němu přišla, tak ten ji přijal jako svoji babičku, přičemž se zdálo se, že byl přinucen jednat s ní s úctou. Zůstala s ním až do konce jeho života, ale bylo by pro něj lepší, kdyby ji vykázal, protože později jej otrávila a přivodila mu tak smrt, jak uslyšíte později. Jako odměnu tomu chudákovi, jenž ji přivedl, dala biskupský stolec v Auxerre.
• Do Evropy dorazila další vlna moru [/color]
V tu dobou prošel mor městem Marseille a dalšími městy v Provence. Lidem se na krku objevil vřed, rychle narostl do velikosti malého ořechu a způsobil smrt.


Itálie
Langobardi jednají s císařem o míru
Langobardskému králi Agilulfovi asi došly peníze, protože opět přitáhl před hradby Říma. Jeho katolická manželka Theodolinda zprostředkovala rozhovory s papežem Řehořem I., při nichž požadoval za přerušení bojových akcí pět set liber zlata ročně. Přestože se to Konstantinopoli zdálo moc, obě strany nakonec mírovou dohodu roku 598/599 podepsaly. Pokojná koexistence Římanů a Germánů však netrvala dlouho.
Langobardi jednají s císařem o míru
Roku 598/599 poručil imperátor Maurikios svému ravennskému exarchovi Kallinikovi, Romanovu nástupci, aby uzavřel mír s langobardským králem Agilulfem. Vyjednávat jel opat Probus a král s uzavřením míru souhlasil. Papež Řehoř měl v Itálii však takovou autoritu, že se s ním chtěl Agilulf dohodnout samostatně a přes vyslance požadoval, aby připojil svůj podpis pod mírovou smlouvu. Řehoř nechtěl na sebe vzít takovou zodpovědnost a skromně odpověděl, že je přece pouhý kněz, který se podle příkazu evangelií nezabývá světskými záležitostmi. Přesto byl klid zbraní dojednán do března roku 601 a pak pravděpodobně prodloužen.
Konec války s Langobardy
V těch dnech Romanus, patricius a exarcha ravennský, navštívil Řím. Při svém návratu do Ravenny pak znovu obsadil města držená Langobardy, jejichž jména jsou následující: Sutrium (Sutri), Polimartium (Bomarzo), Hortas (Orte), Tuder (Todi), Ameria (Amelia), Perusia (Perugia), Luceolis (Cantiano), a některá další. Když to bylo oznámeno králu Agilulfovi, okamžitě vypochodoval se silnou armádou z Ticina (Pavie), zaútočil na město Perusii [roku 592/593/594], po několik dní zde obléhal Maurisia, langobardského vévodu, jenž přešel na stranu Římanů, zmocnil se jej a zbavil života. A požehnaný papež Řehoř byl tak vystrašen postupem tohoto krále, že upustil od svého výkladu o chrámu zmíněném v Ezechielovi(?), jak to on samotný též líčí ve svých homiliích. Poté, co král Agilulf zaležitosti takto uspořádal, vrátil se do Ticina, kde nedlouho později na základě návrhu své manželky královny Theudelindy, již požehnaný papež Řehoř často nabádal ve svých dopisech, uzavřel trvalý mír [koncem roku 598 nebo méně pravděpodobně roku 599] s tím samým nejsvětějším mužem papežem Řehořem a s Římany. A tento úctyhodný biskup poslal této královně následující dopis jako výraz svých díků: ...
Mír mezi Avary a Langobardy
Ve stejnou [někdy mezi lety 593 – 600] dobu poslal Kagan, král Hunů, posly do Mediolána (Miláno) k Agilulfovi a uzavřel s ním mír.



Římská říše
Avaři obléhají Tomidu
Před rokem 598 podnikli Avaři velké válečné tažení na východ, s jehož kladným výsledkem se tohoto roku přišlo pochlubit do Konstantinopole jejich poselstvo. Ještě na podzim shromáždil avarský kagan Bajan vojsko a pronikl s ním na Balkán, kde oblehl město Tomis (Constanta, Rumunsko). Římský stratég Priskos přispěchal městu na pomoc, ale podobně jako protivník zaujal vyčkávací pozici v opevněném táboře, které oba neopustili ani na zimu.
Kartaginským exarchou Herakleios
Osobní přítel císaře Maurikia a úspěšný římský vojevůdce Herakleios senior (otec významného císaře) byl jmenován kartaginským exarchou.

Rok 599
Franská říše
Královna Brunhilda vyhnána z Austrasie
Roku 598/599/603 přinutila austrasijská šlechta – jejím nejmocnějším představitelem byl vévoda Leudés – regentku královnu Brunhildu, vládnoucí za svého nedospělého vnuka Theudeberta II., opustit zemi a odejít do Burgundska ke svému mladšímu vnukovi králi Theuderichovi II. I zde se však velmi rychle prodrala k moci a získala postavení spoluvládce. Podobně jako v Austrasii se i v Burgundsku snažila posílit moc merovejského rodu a zkrotit šlechtu, jejímž nejmocnějším představitelem byl vévoda Leudés.
Královna Brunhilda vyhnána z Austrasie
Král Theudebert a magnáti z jeho království vyhnali Brunhildu ze země za vraždu a zradu, jichž se dopustila. Jakéhosi muže, který ji našel opuštěnou a pološílenou, prosila, aby ji odvedl k jejímu druhému synovci králi Theuderichovi. A když k němu přišla, tak ten ji přijal jako svoji babičku, přičemž se zdálo se, že byl přinucen jednat s ní s úctou. Zůstala s ním až do konce jeho života, ale bylo by pro něj lepší, kdyby ji vykázal, protože později jej otrávila a přivodila mu tak smrt, jak uslyšíte později. Jako odměnu tomu chudákovi, jenž ji přivedl, dala biskupský stolec v Auxerre.
Těžká porážka neustrijské armády v bitvě u Dormelles
Občanská válka ve franské říši pokračovala roku 599/600 bitvou u Dormelles, jižně od Montereau, v níž neustrijská armáda krále Chlothara II. podlehla vojskům austrasijsko–burgundské koalice královských bratrů Theudeberta II. a Theudericha II. Dopady prohrané války byly pro Neustrii tvrdé – Chlothar opět ztratil Paříž a jeho moc byla územně omezena na pouhých dvanáct žup mezi řekami Seinou, Oisou a mořem s městy Beauvois, Amiens a Rouen.
Těžká porážka neustrijské armády, Austrasijci a Burgundi si dělí území Neustrie
Oba bratři, král Theudebert a král Theuderich, podněcovaní královnou Brunhildou konečně projevili svoji nenávist vůči králi Chlotahrovi a zaútočili na něj s velkou armádou na řece jménem Orvanne. Obě strany měly ohromné ztráty - zvláště pak Chlotharovi muži-, takže řeka se naplnila mrtvolami a voda nemohla téci ve svém obvyklém korytě. Během té bitvy byl spatřen anděl držící zkrvavené kopí. Když král Chlothar viděl, jak velké množství jeho lidí bylo zabito, uprchl, a to nejprve do Melunu a odtud do Paříže. Oba králové jej pronásledovali, zpustošili velkou část měst jeho království a jejich občany nutili podřídit se jejich autoritě. Krále Chlothara pak přiměli k uzavření míru za jimi stanovených podmínek. Podle nich měl král Theudebert obdržet všechna území mezi Loirou a Seinou táhnoucí se až k Britannskému moři, zatímco král Theuderich všechna území mezi Seinou a Oisou až k mořskému pobřeží, přičemž dvanáct hrabství mezi Oisou a Seinou mělo zůstat králi Chlotharovi.


Římská říše
Neklidný Balkán
Již od podzimu minulého roku stojí proti sobě avarské a římské vojsko u města Tomidy (Constanta, Rumunsko). Císařský stratég Priskos však nebyl schopen zajistit své armádě potraviny, a proto jeho vojáci trpěli hladem. O Velikonocích se avarský chán Bajan zachoval velkoryse: uzavřel s Římany na pět dní příměří a poslal jim vozy s proviantem. Na oplátku mu však musel Priskos opatřit indické koření, skořici a kostos(?) Po vypršení příměří již k žádným dalším bojům nedošlo a oba protivníci se odpoutali.
Římský generál Komentiolos narazil v blízkosti města Iatru (na soutoku řeky Jantra s Dunajem, Bulharsko) neočekávaně na Avary, což ho vykolejilo natolik, že místo k boji nechal troubit nástup k přehlídce. Vojáci tedy nastoupili beze zbraní a teprve teď uviděli Avary sešikované k boji. Začali tedy Komentiolovi nadávat a běželi si pro zbraně, což Avary šokovalo natolik, že nebyli schopni nic podniknout. Ani po tomto incidentu však nebylo Komentiolovo velení lepší: oddíly chaoticky přemisťoval z levého křídla na pravé, pak zase obráceně a vše vyvrcholilo jeho radou veliteli pravého křídla, aby utekl, což ten ochotně splnil. V armádě propukl chaos a vojáci se stáhli do svého tábora.
Ráno se Komentiolos zachoval tak, jak už jednou na perské frontě – oblečený v brnění(!) opustil své vojsko pod záminkou, že jde lovit(!), a „utíkal, co mohl“. V poledne uprchla i celá jeho armáda a barbaři ji začali pronásledovat. Když napadli opozdilce, ústup se změnil v „zběsilý útěk“. Unavený Komentiolos přijel k Driziperám (nedaleko Büyükkkaristrian, Turecko) s úmyslem se zde vykoupat, což lidi rozzuřilo natolik, že jej nejdříve zahrnuli nadávkami a pak kamením. Komentiolos tedy pokračoval v ústupu a v pořádku se dostal za Dlouhé hradby. V hlavním městě Konstantinopoli zatím propukla panika a vyděšené obyvatelstvo chtělo utéci do bezpečí na druhý břeh Bosporu do Chalkedonu (Kadiköy, Turecko). Císař Maurikios proto vyslal k obraně Dlouhých hradeb pravidelné vojsko, svoji tělesnou stráž i oddíly cirkových démů. Na doporučení senátu se však rozhodl pro jednání a k Bajanovi, který se právě nacházel v dobytých a vypálených Driziperách, vyslal Harmatona. Úloha císařského poselstva byla ulehčena tím, že mezi Avary právě řádila morová epidemie, které padli za oběť nejenom vojáci včetně sedmi Bajanových synů, ale i mnoho avarských civilistů. Určitým ohlasem na tuto morovou epidemii může být i jedno přirovnání ze starého ruského zdroje: „Vyhynuli jako Obři (tj. Avaři), po nichž nezbývá ni plemene, ni dědice.“ Smrtí synů a ztrátou své armády zdrcený kagan uzavřel mír s tím, že dostane každoročně dvacet tisíc zlaťáků a že hranici bude tvořit řeka Dunaj, který budou moci Římané překračovat jen na tažení proti Slovanům. Ještě před 14. 8. se Avaři stáhli za Dunaj. Delegace vyslaná vojáky potom obvinila Komentiola ze zrady. Maurikios se však za svého velitele postavil, posly uplatil a ti svoji žalobu stáhli.
Ogurské a sabirské kmeny svrhly nadvládu Turků
Na troskách dosavadní dominantní středoasijské mocnosti, z čínských pramenů známé jako říše Žuan–žuanů, vznikl i turkický (turecký) stát. Vítězné povstání podmaněných Turků svrhlo krutou nadvládu Žuan–žuanů, k čemuž mělo dojít někdy v letech 552 – 557. Část poražené vládnoucí vrstvy rozbitého svazu se zachránila útěkem na západ a s jistou mírou pravděpodobnosti se můžeme domnívat, že právě ona vstoupila do evropských dějin pod jménem Avaři.
Nově založený turecký kaganát se zakrátko stal hegemonem nad celou Střední Asií; svým závratným růstem a obrovskou rozlohou od východních břehů Černého moře po Tichý oceán se stal skutečným předchůdcem mongolské veleříše 13. století. Gigantické stepní impérium však zanedlouho začaly rozkládat vnitřní mocenské zápasy, a navíc prudká mocenská expanze na východ posléze Turky zavlekla do série zhoubných konfliktů s čínskými dynastiemi Suej (581 – 618) a Tchang (618 – 907)..
Turecký tlak na západ pak způsobil definitivně zvrat poměru sil ve stoletém zápase perské sasánovské říše s další středoasijskou nomádskou velmocí, říši Bílých Hunů – Hefthalitů. Upadající moc Hefthalitů byla v letech 567 – 561 zlomena a jejich pozici v týlu perské říše zaujali právě Turci. Ať už hypotézu o přímé vazbě evropských Avarů k Žuan–žuanům přijmeme nebo ne, je nespornou skutečností, že vzájemný poměr Avarů a Turků byl ostře nepřátelský – Turci pokládali Avary ze své uprchlé poddané a tudíž, daná mocenská konstelace logicky vytvořila podmínky pro sblížení tureckého kaganátu a Avary ohrožované římské říše a vytvoření koalice s protiperským, případně též i protiavarským zacílením. Prvotní motiv tohoto spojenectví obou mocností byl však hospodářský. Nesmírně výnosný obchod s hedvábím zprostředkovala na dlouhém úseku Hedvábné cesty vlivná skupina bohatých kupců ze Sogdiany (Sogdiana je starověký název vysoce urbanizované úrodné oblasti rozprostírající se zhruba na území meziříčí toků Syrdarji a Amudarji),kteří byli sami též producenti hedvábí. Sogdská města se dostala po pádu hefthalitské říše do rukou Turků, kteří záhy vytvořili s jejich vládnoucí kupeckou vrstvou úzký symbiotický vtah. Právě sogdští kupci, kterým perská kontrola západní části Hedvábné cesty vadila neméně než Konstantinopoli, byli skutečnými iniciátory přímého římsko–tureckého obchodního a diplomatického spojení. Roku 568 dorazilo do Konstantinopole první turecké poselstvo a přátelský spojenecký poměr mezi oběma mocnostmi trval až do roku 576, kdy došlo k dočasné roztržce a následnému útok turecké armády na římské město Bosporos na Krymu. Turecké nepřátelství způsobila lavírující zahraniční politika Konstantinopole, která o dva roky dříve uzavřela spojeneckou smlouvu s úhlavními nepříteli Turků Avary. Působení Turků v černomořských stepích však bylo pouze časově omezenou episodou; vnitřní konflikty otřásající rozděleným tureckým kaganátem usnadnily podrobeným ogurským a sabirským kmenům svrhnout na přelomu 6. a 7. století oslabenou tureckou moc a opět obnovit svou samostatnost.
Řečtina na vzestupu
Na konci 6. století jsou již všechny veřejné vyhlášky, nařízení a zákony vydávané císařskou správou psané řecky. Latina přestala být i velící řečí v armádě, pouze v mincovnictví se udržela až do 11. století.
Istrie a východní Alpy v moci Slovanů
Kolem roku 599 podnikli Slované nájezd do Istrie; na konci století se předkové dnešních Slovinců kmeny Karatánců a Karnů usadili v oblasti východních Alp.


Itálie
Langobardé jednají s císařem o míru
Langobardskému králi Agilulfovi asi došly peníze, protože opět přitáhl před hradby Říma. Jeho katolická manželka Theodolinda zprostředkovala rozhovory s papežem Řehořem I., při nichž požadoval za přerušení bojových akcí pět set liber zlata ročně. Přestože se to Konstantinopoli zdálo moc, obě strany nakonec mírovou dohodu roku 598/599 podepsaly. Pokojná koexistence Římanů a Germánů však netrvala dlouho.
Langobardé jednají s císařem o míru
Roku 598/599 poručil imperátor Maurikios svému ravennskému exarchovi Kallinikovi, Romanovu nástupci, aby uzavřel mír s langobardským králem Agilulfem. Vyjednávat jel opat Probus a král s uzavřením míru souhlasil. Papež Řehoř měl v Itálii však takovou autoritu, že se s ním chtěl Agilulf dohodnout samostatně a přes vyslance požadoval, aby připojil svůj podpis pod mírovou smlouvu. Řehoř nechtěl na sebe vzít takovou zodpovědnost a skromně odpověděl, že je přece pouhý kněz, který se podle příkazu evangelií nezabývá světskými záležitostmi. Přesto byl klid zbraní dojednán do března roku 601 a pak pravděpodobně prodloužen.
Konec války s Langobardy
V těch dnech Romanus, patricius a exarcha ravennský, navštívil Řím. Při svém návratu do Ravenny pak znovu obsadil města držená Langobardy, jejichž jména jsou následující: Sutrium (Sutri), Polimartium (Bomarzo), Hortas (Orte), Tuder (Todi), Ameria (Amelia), Perusia (Perugia), Luceolis (Cantiano), a některá další. Když to bylo oznámeno králu Agilulfovi, okamžitě vypochodoval se silnou armádou z Ticina (Pavie), zaútočil na město Perusii [roku 592/593/594], po několik dní zde obléhal Maurisia, langobardského vévodu, jenž přešel na stranu Římanů, zmocnil se jej a zbavil života. A požehnaný papež Řehoř byl tak vystrašen postupem tohoto krále, že upustil od svého výkladu o chrámu zmíněném v Ezechielovi(?), jak to on samotný též líčí ve svých homiliích. Poté, co král Agilulf zaležitosti takto uspořádal, vrátil se do Ticina, kde nedlouho později na základě návrhu své manželky královny Theudelindy, již požehnaný papež Řehoř často nabádal ve svých dopisech, uzavřel trvalý mír [koncem roku 598 nebo méně pravděpodobně roku 599] s tím samým nejsvětějším mužem papežem Řehořem a s Římany. A tento úctyhodný biskup poslal této královně následující dopis jako výraz svých díků: ...
Pak byla rovněž vidět na nebi krvavá znamení jako krvavá kopí a velmi oslnivé světlo po celou noc.
Mír mezi Avary a Langobardy
Ve stejnou [někdy mezi lety 593 – 600] dobu poslal Kagan, král Hunů, posly do Mediolána (Miláno) k Agilulfovi a uzavřel s ním mír... V té době Theudepert, král Franků, zahájil válku se svým bratrancem Clotharem a rozdrtil jeho armádu.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Ostatní“