Dějiny středověku v letech 630 - 639

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Dějiny středověku v letech 630 - 639

Příspěvek od kacermiroslav »

Dějiny středověku v letech 630 – 639
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky, obrázky: kacermiroslav


Rok 630

Franská říše
Návrat franského poselstva
Franské poselstvo, které minulý rok odcestovalo na východ s úkolem navázat diplomatické vztahy mezi králem Dagobertem a císařem, se spolu s císařovými vyslanci vrátilo z Konstantinopole na královský dvůr do Paříže.
Narození prince Sigiberta
Králi Dagobertovi a jeho konkubíně Ragentrudě (Raintrudě) se roku 630/631 narodil syn Sigibert.
Narození prince Sigiberta
V osmém roce své vlády (630 – 631) navštívil král Dagobert království Austrasie se společností a doprovodem přiměřenými králi; ale byl velmi nešťastný, že nemá žádného dědice ze své krve, který by mohl vládnout království Franků po jeho smrti. Proto si vzal do postele pannu jménem Ranetruda v naději, že mu dá dědice, protože jej nebyl schopen zplodit se ženami, s nimiž vstoupil do manželství. Téhož roku, po mnoha modlitbách k Bohu a hojném rozdělování almužen, žena otěhotněla a porodila mužského dědice. Nyní král Charibert, jeho bratr, přišel do města Orleansu a pozvedl ze svaté křtitelnice to dítě, které bylo jeho synovcem, a pojmenoval jej Sigebert. A v souvislosti s tímto malým dítětem došlo k zázraku. Když jej svatý Amantus křtil a pronášel modlitbu vhodnou ku této svátosti, nikdo v celém velkém zástupu, ani klerik, ani laik, mu neodpověděl Amen. Ale náš Pán otevřel ústa dítěti, které nebylo ani čtyřicet dní staré, takže odpovědělo Amen tak, aby to slyšeli všichni přítomní. Když dva králové, kteří byli přítomní, a všichni lidé slyšeli a viděli ten očividný zázrak, naplnila je radost a údiv a děkovali Našemu Pánovi, který je podle Písma veleben ústy nemluvňat a dětí. Král předal dítě franskému šlechtici jménem Ega, aby jej vychovával a dozíral na něj. A on se o něj pečlivě a s mravenčí pílí staral, jak mu bylo nařízeno, aby to dělal.
Král Dagobert zasahuje proti městu Poitiers
Král Dagobert, který byl čestný a spravedlivý, jak jste slyšeli dříve, vyměnil svoje ctnosti za neřesti. Když navštívil své království, bral silou a odnášel, co se mu jen zlíbilo, a to nejenom kostelům a klášterům, ale i obyvatelům měst a bohatým lidem, kteří žili na jeho území. Mezi jinými věcmi, které vzal z kostelů franské říše, aby ještě více ozdobil a obohatil chrám sv. Denise, což měl neustále na mysli, byli mědí pobité dveře, velmi krásné a velmi bohatě zdobené, z chrámu sv. Hilaria v Poitiers. Poslal je po moři a pak nahoru po Seině až do sv. Denise. Ale když jej dopravovali po moři, spadly do vody, takže je již nikdo nikdy neviděl. Vyplenil chrám proto, že muž, který byl komitou města, a občané proti němu povstali. A král vyrazil proti nim s velkou armádou a zničil celou zemi ohněm a zabíjením. Ty, kteří se mu postavili na odpor, pak zabil a zbytek uvěznil. Zničil město a až k zemi strhl zdi a opevnění a někteří říkají, že jej spálil na popel a posypal zemi solí, aby dal najevo, že je to už jednou provždy a že již nikdy nebude obnoveno. A je pravdou, že město dnes nestojí tam, kde stálo původně, jak každý může vidět podle starých ulic, neboť toto místo se ještě v našich časech nazývá Staré Poitiers. Když král toto učinil, šel do chrámu sv. Hilaria, vzal s velkou úctou to svaté tělo spolu s křtitelnicí z porfýru a měděného orla – práci sv. Eligia - a všechno přenesl do kostela sv. Denise, v němž toto svaté tělo v úctě a slávě odpočívá dodnes ku chvále toho, který vládne a bude vládnout navždy.
Bouřlivý sexuální život krále Dagoberta
Král Dagobert se poddal svému tělu a nadměrnému chtíči a obklopil se celým zástupem souložnic, tj. ženami, které nebyly jeho manželkami, a to ještě k těm třem, které už měl a které držely titul a důstojenství královen. Jeho srdce bylo tak oklamané a tak skrz na skrz odcizené Bohu, že již nebyl tím mužem, co by měl být. Jeho duše se ocitla ve velkém nebezpečí, neobcoval s Naším Pánem, neodevzdal mu svoji duši ani tělo a nevykupoval svoje hříchy udělováním almužen.
Fredegar chválí pipina Staršího
Jeho nejbližším rádcem byl majordomus královského paláce Pipin, jeden z nejmocnějších mužů království Austrasie. Byl to dobrý a věrný člověk, nenávidící zkaženost a stranící se společnosti špatných lidí. Nicméně někteří ze synů ďáblových se pokoušeli zanést nesváry mezi něj a krále. Ale ti, kteří dbali o spravedlnost, jej chránili proti zlovolným nepřátelům a jejich spiknutím, neboť Pipin byl vždy věrný a dával králi příhodné a užitečné rady. Měl druha sobě podobného jménem Egua, blízkého přítele krále a mocného muže franského království.

Římská říše
Návrat sv. Kříže do Jeruzaléma, východ se vrací do lůna impéria
Dne 14. 9. 630/21. 3. 629 vstoupil vítězný římský císař Herakleios I. slavnostně do Jeruzaléma a uložil relikvii Sv. kříže zpět do Chrámu Božího hrobu. Palestinským Židům sice v Tiberiadě slíbil amnestii, tento slib však nemohl dodržet. Na nátlak křesťanských představitelů, kteří nezapomněli na pronásledování křesťanů za židovské nadvlády v letech 614 – 617, vyhnal Židy opět z Jeruzaléma a musel připustit popravy mnoha Židů.
Po vítězné válce s Persií a odchodu jejich okupačních vojsk z císařských v provincií se s římskou správou vrátila na východ i ortodoxní církev (Kristus má podstatu Boží i lidskou) a požadovala vydání majetku zabraného místními monofyzity (Kristus má pouze podstatu Boží). V předvečerem arabské expanze tak docházelo ve východních provinciích k těžkým náboženským konfliktům, které výrazně oslabovaly jejich obranyschopnost. To si uvědomil i císař, a proto konstantinopolskému patriarchovi Sergiovi I. poručil najít nějaký kompromis. Nakonec ediktem vyhlásil tzv. monoenergismus, podle něhož Kristus má sice dvě podstaty, ale jednu energii. Třebaže s touto ideou měl jisté úspěchy v Egyptě, Sýrii a římské Arménii, a v podstatě s ní souhlasil i papež Honorius, k trvalému smíření nedošlo.
Východ se vrací do lůna impéria
Zimu roku 629 – 630 trávil císař Herakleios v Jeruzalémě. Laici i duchovní se nyní před ním vyznávali ze své nenávisti vůči Židům a tvrdili, že jsou více než pohanští Peršané vinni vraždami křesťanů a zničením jejich chrámu roku 615. Toto obvinění bylo pravdivé, anebo přinejmenším pravdě blízké, a proto není divu, že Židé v Tiberiadě se snažili vymoci na císaři slib beztrestnosti. A to se ukázalo jako problém, protože císař nemohl jen tak svoje slovo vzít zpět. Nakonec však převážil názor, že byl podveden a že svůj slib vydal, aniž znal pravou podstatu věcí. Nemohl přece vědět, že Židé zabíjeli křesťany mečem, že je upalovali a že ničili jejich chrámy. Slib vylákaný podvodem není platný a musí se s nimi jednat tvrdě. A císař se opravdu podvolil a vydal edikt, v němž vyhnal všechny Židy z Jeruzaléma a zakázal jim přiblížit se k jeho hradbám blíže než na tři míle. Tím to ovšem neskončilo a vyhnání Židů z města bylo to nejmenší, co se jim mohlo stát, neboť císař podle všeho schválil pomstu v takové maximální míře, jakou křesťané požadovali. Podle Makrízího následoval hrůzný masakr Židů, takže „žádný z nich nezůstal v království Rúm, Sýrie a Egypta a zachránili se pouze ti, kteří uprchli a ukryli se“. Na základě jiných pramenů (Eutychius) se můžeme domnívat, že se zabíjení Židů rozšířilo dokonce i po celé říši.
Aby císař, patriarcha a biskupové ulehčili svému svědomí, rozeslali do všech měst dopis, v němž všem lidem jako výraz pokání uložili týdenní půst – půst, jenž egyptská koptská církev nazývá postem „Herakleiovým“. Je proto možné, že i egyptští křesťané měli se Židy nevyřízené účty z doby, kdy Peršané okupovali Alexandrii, a že i oni se na jejich vraždění podíleli. Z toho, že Herakleiův půst je vlastně prvním týdnem čtyřicetidenního velikonočního půstu, můžeme usuzovat, že k pogromu na židy muselo dojít nejpozději počátkem roku 630.
V zimě roku 629 – 630 byl zemřelý jeruzalémský patriarcha Zachariáš nahrazen císařovým favoritem Modestem. Není tedy jasné, kdo z nich jako patriarcha inicioval vraždění Židů. Nepochybné je pouze to, že jej oba schvalovali.
Na jaře roku 630 ukončil Herakleios svůj pobyt v Jeruzalémě a vydal se po trase Damašek – Emessa (Homs, Sýrie) – Beroea – Hierapolis (Menbidž, Sýrie) do Edessy (Urfa, Turecko). V jeho doprovodu se nacházel i patriarchu Modestos. Císař totiž potřeboval zkušeného člověka, který by po znovuzískání Sýrie pomohl s konsolidací zdejší ortodoxní církve a dohlížel by na převedení kostelů, které perský král Chosroes svěřil monofyzitům, opět do rukou pravověrných. Dále po něm požadoval, aby mu byl nápomocen při hledání určitého náboženského kompromisu, který by uspokojil jak ortodoxní, tak monofyzity. Modestos však již po pouhých devíti či dvanácti měsících v čele jeruzalémské církve (tj. v zimě roku 630 – 631) zemřel. Císaři se pak nepodařilo rychle najít jeho nástupce, který by prosazoval jeho náboženskou politiku, a proto raději nechal jeruzalémský biskupský stolec po nějakou dobu neobsazený. O smíření rozhádaných východních křesťanů však usiloval i nadále na bázi monoenergismu, koncipovaném patriarchou Sergiem, shodou okolností rodákem ze Sýrie. Za svého pobytu v Arménii roku 623 získal na svoji stranu arménského primase Pavla a již o čtyři roky později, když byl v Lazice (Gruzie), přesvědčil o správnosti své doktríny nestoriánského biskupa města Phasis Kýra a dohodl církevní unii mezi arménskou a ortodoxní církví. Patriarší stolec v Antiochii (Antakya, Turecko) pak svěřil Athanasiovi pod podmínkou, že bude závěry koncilu v Chalkedónu interpretovat v Sergiově duchu.
Zdá se, že všichni tři svrchu uvedení preláti se s ním setkali roku 630 v Hierapoli a že výsledkem jejich jednání byla dohoda, která měla přinést klid do východních provincií a ukončit hlubokou náboženskou roztržku. Kýros byl dosazen jako patriarcha do čela egyptské církve po zemřelém(?) Jiřím (621 – 630/631) a pověřen úkolem smířit na základě monoenergismu koptskou (tj. monofyzitickou) a melchitskou (tj. ortodoxní) církev. Císařova církevní politika se zpočátku dařila a Kýros mu z Alexandrie podával potěšující zprávy o pokroku, kterého dosáhl.
V čele egyptské ortodoxní církve Kýros
Roku 630/631 zemřel egyptský ortodoxní (melchitský) patriarcha Jiří a byl nahrazen Kýrem. Existují však zprávy, že ve třicátých letech 7. století žil v Alexandrii také jakýsi Jiří, že měl na církevní záležitosti značný vliv a že udržoval s Kýrem přátelské styky. V době Kýrovy nepřítomnosti pak prý patriarchu zastupoval jako jeho vikář. Eutychius dále tvrdí, že nasedl na loď a uprchl z Alexandrie, jakmile se dozvěděl, že muslimové porazili Římany, obsadili Palestinu a napadli Egypt. Pokud by oba Jiří byli totožní, svědčilo by to o tom, že patriarcha Jiří roku 630/631 nezemřel, ale byl pouze z úřadu odvolán.
Radostná událost v císařově rodině
Dne 7. 11. se Herakleiovu synovi Konstantinovi a jeho manželce Gregorii narodil pozdější římský císař Konstans II.

Arábie
Prorok pánem Mekky
Dne 11. 1. vstoupili muslimové do Mekky a zničili pohanské symboly ve svatyni Kaaba. K vítěznému Muhammadovi se nyní přidaly další arabské kmeny – jeho učení i vliv se rychle šíří. Prorok se chtěl pomstít Římanům za potupnou porážku v bitvě u Muty, kde padl i jeho zeť, a deset tisíc arabských jezdců a dvacet tisíc pěšáků vyslal na Damašek. Uprostřed obtížného pochodu však akce přerušil a nařídil návrat – zřejmě se zalekl císařských vojsk.
Prorok pánem Mekky a dále expanduje
Roku 630, kdy si Muhamamd zajistil spojenectví předních Mekkánců Abú Abbáse a dokonce i Abú Sufjána (a to sňatky), přitáhl se silným vojskem před Mekku a získal město bez boje. Všem Kurajšovcům kromě deseti svých úhlavních nepřátel dal milost, ale museli zaplatit daň, která muslimské bojovníky odškodnila za kořist, kterou by získali po násilném dobytí Mekky. Modly z Káby byly odstraněny, nesměly zůstat ani v soukromých domech. U Káby také Prorok prohlásil za zrušená všechna privilegia z „pohanské“ doby, muslimové si nadále měli být rovni.
Nedaleko Mekky byl vyvrácen chrám bohyně al–Uzzá. Obyvatelé velmi úrodné oázy Táif, ležící rovněž blízko Mekky, příslušníci kmene Thakíf, se začali obávat o osud své svatyně bohyně al–Lát. K její obraně se spolu s Thakífovci postavil kmenový svaz Hawázimovců, který však v bitvě u Hunajnu muslimům podlehl a přijal islám. (Sídla této skupiny kmenů byla v Nadžu a východním Hidžázu od Mekky po hranice Jemenu.) Obyvatelé Táifu vyslali nato k Prorokovi poselstvo, které žádalo ponechat modlu bohyně al–Lát ještě tři roky nedotčenu, ale Muhammad to nedovolil a kmen Thakíf rovněž konvertoval k islámu. Bitva u Hunajnu měla velký význam – ze všech území Arábie začala přicházet poselstva, aby oznámila své podřízení se medínské vládě.
Ke konci roku 630 podnikl Muhammad své poslední válečné tažení, a to proti oáze Tabúku, ležící u severovýchodního pobřeží Rudého moře, a zároveň proti kmenům v severozápadní Arábii, z nichž mnohé byly závislé na Konstantinopoli a alespoň zčásti křesťanské. Většina těchto kmenů a zdejších židovských oáz se poddala a stali se z nich chráněnci muslimského státu, kteří se zavázali k placení daní.
V téže době začal Muhammadův vliv pronikat také mimo Arabský poloostrov. Dařilo se mu zde na svou stranu získávat některé arabské křesťany, kteří si směli ponechat své náboženství se závazkem, že muslimům budou platit daně. Ti za to slíbili ochraňovat jejich karavany a obchodní lodě. Obyvatelé Arábie, kterým nebyla ponechána volba, to znamená ti, kteří nebyli lidmi Písma, tj. židy ani křesťany, dobrovolně či pod různými hrozbami konvertovali k islámu. Nejhůře se vedlo svatyním, kněžím a kněžkám. Místa starého kultu byla bořena nebo vypalována, tvrdošíjní služebníci starých božstev zabíjeni. Arabové, kteří se za různých okolností konvertovali, nemuseli platit daň z hlavy, případně z půdy, jako křesťané či židé, ale tzv. zakát, náboženskou daň, vyměřovanou podle výše jejich majetku (chudí ji neplatili). Celý Arabský poloostrov ovládl Prorok do roku 632.
Prorok pánem Mekky a dále expanduje
Dobytí Mekky a vítězství u Hunajnu učinilo jméno Proroka Muhammada známým i v tom nejzapadlejším koutu arabské pouště. Protože se zdálo, že nadšení muslimů překoná jakoukoliv překážku, začal Prorok připravovat již druhou expedici do římské Palestiny, která by byla odvetou za debakl u Muty roku 629. Muslimové však přijali plán jeho tažení s velkými obavami a ukázalo se, že ani víra nedokáže donutit mnohé čerstvé konvertity k boji se slavným císařem Herakleiem. Muhammad chtěl původně vyslat do boje impozantní armádu o síle sto tisíc dobře vyzbrojených mužů. Realita však byla jiná a bez „simulantů a pokrytců“ se mu k přehlídce shromáždilo nějakých třicet tisíc lidí.
S nimi pak přitáhl do Tabúku, která leží na poloviční cestě do Muty. Rozbil si zde svůj tábor a prozatím vojensky nic nepodnikal. Svoji aktivitu pak omezil pouze na jednání a podepisování dohod s místními vládci. Pouze jeho válečník Chálíd ibn al-Valíd se se svými čtyřmi sty jezdci se zmocnil města Dumá a zajal jeho arabského vládce, který se musel vzdát nejenom svých oáz, města a pevnosti, ale i své křesťanské víry. Kořist představovalo mj. i tři tisíce velbloudů a čtyři sta pancířů. Po deseti dnech pak Muhammad tažení ukončil a vrátil se zpět Mekky – možná, že jej vyzvědači informovali o síle římské armády, možná mu došly potraviny nebo voda. Svůj boj však nevzdal a začal organizovat novou armádu, která by již byla vhodná pro boj.
Selhání u Tabúku nijak nezastavilo rozšiřování islámu – až na několik výjimek se místní arabští vládci s Muhammadem spojili a přijali islám, takže již v tomto „Roce delegací“ byla celá Arábie sjednocena pod mužem, kterého většina Arabů považovala – ať z důvodů náboženských nebo politických – za svého „krále“ a neomylného vůdce.

Perská říše
Perská říše v chaosu
Persie se po těžkých porážkách a prohrané válce s říší římskou utápí v chaosu. O trůn usilující generál Šahrvaráz přitáhl k hlavnímu městu Ktésifontu (Ták-i-Kisrá, předměstí Bagdádu, Irák), vyzval jeho obránce ke kapitulaci a poté, co byl odmítnut, zahájil jeho regulérní obléhání. Boje však netrvaly dlouho, neboť již v noci z 27. na 28. 4. padlo město do jeho rukou zradou. Nezletilý král Ardašír III. byl po osmnácti měsících vlády zavražděn a na trůn usedl Šáhrvaráz. Opojného pocitu moci si však dlouho neužil, protože již 9. 6. byl zabit svými vlastními gardisty, kteří jeho mrtvolu nechali vláčet koněm. Zmatek v zemi se rychle stupňoval a v Ktésifontu i v různých částech říše se rychle střídali různí bezvýznamní panovníci (např. princezna Boran, či Buran, Poran, Purandokht aj.).
Pád krále Ardašíra, uzurpace generála Šáhrvaráze a jeho smrt, u moci královna Bórán
Poté, co se roku 628 dohodl s císařem Hérakliem, mohl generál Šáhrbaráz již otevřeně vystoupit a vznést své nároky na trůn. Vyhlásil nejprve heslo politického boje: Kén–i Husrav! Pomsta za Husrava! Hodilo se dobře k jeho aspiracím a mohlo mu získat staré Husravovy stoupence. Ve skutečnosti, jak jsme viděli, Husrava se bál, nenáviděl ho a toužil se mu pomstít. Jak by ne, když o starý nedůvěřivec chtěl připravit o hlavu! Proto v době pro Husrava nejkritičtější zaujal na římském pomezí postavení zcela neutrálního pozorovatele a pána k své spokojenosti zradil. Žádal ktésifóntskou vládu, aby k němu poslal Meh–Ádhar–Gušnaspa, Gundabuna a jiné jejich druhy, kteří se podíleli na spiknutí proti Husravovi, a prohlásil, že s nimi musí zavést vyšetřování ve věci Husravova sesazení. Meh–Ádhar–Gušnasp se opravdu nabídl svým společníkům, že vše vezme na sebe a vydá se Šáhrvarázovi, ale ostatní to odmítli. Situaci ještě zkomplikovala skutečnost, že dávný kolega a soupeř Šáhrvarázův Kárdárígán měl svou armádu a nejevil chuti dohodnout se se Šáhrvarázem. Došlo mezi nimi k boji, v němž byl Kárdárígán poražen a padl.
Šáhrvaráz přitáhl k hlavnímu městu a vyzval jej ke kapitulaci. Ale Meh–Ádhar–Gušnasp dal již přrdtím zesílit hradby a snést velké zásoby, ba dopravit do města velká stáda dobytka, a připravil se na odpor. V Ktésifóntu byl král Ardašír III., byli tam i jiní členové dynastie se svými ženami a velké zásoby peněz v královské pokladnici. Šáhrvaráz se dal do obléhání, útočil a bombardoval město z velkých obléhacích strojů, ale marně. Nakonec se uchýlil, jako mnoho jiných vojevůdců, kteří byli v obdobné situaci, k zaručenému a vyzkoušenému prostředku. Domluvil se tajně s velitelem tělesné stráže a vrchním místodržícím nad jižními provinciemi a ti mu zrádně otevřeli městskou bránu. Vojsko vniklo do města, pobilo mnoho notáblů a předních osob, ukořistilo velký majetek a zneuctilo jejich ženy. V noci z 27. na 28. duben 630 byl zabit i král Ardašír.
Šáhrvarázovi se otevřela cesta k trůnu. Měl dva syny a projevil jednoho dne před nimi myšlenku, že jeden den u moci je lepší než stoletý život v podřízenosti. Starší syn mu namítl, že by měl spíš, že by měl spíš pomyslet na budoucnost, v níž by mohl být svržen svými poddanými, protože není z královského rodu a nepatří ani k těm, kdo jsou schopni kralovat. Ale mladší syn rozhořčeně okřikl svého bratra:
„Královská moc není přece srostlá se sásánovským rodem! Vždyť jsou tací lidé, kteří jsou schopni k tomu, aby měli moc a daleko lépe vládli národu než Sásánovci!“
Byla to cynická, ale oprávněná hrana, která zazvonila nad královskými řády staré Persie a nad sásánovským legitimismem.
Šáhrvaráz se ujal vlády, ale jeho osud nebyl záviděníhodný. Jedním z prvních činů jeho vlády byla pomsta na Šamtovi. Vězeň byl vyveden ze žaláře a ukřižován před dveřmi kostela Bét Narkos. Důvodem bylo prý to, že Šamtá kdysi nadával dceři Šáhrvarázově, když projížděla Ktésifóntem. Nový šáh měl nepřátele mezi stoupenci dynastie, k nimž patřila i jeho manželka princezna Bórán, dcera Husravova, četní velmožové a důstojníci. Ke všemu ještě dostal úplavici a proseděl drahné chvíle na nádobě, kterou dal postavit před svůj trůn, skýtaje tak neutěšenou podívanou svému nejbližšímu okolí. Říše se rozpadla na několik oblastí, ve kterých byli prohlášeni králi králů jednotliví členové sásánovského rodu, kteří šťastně přežili dosavadní masakry, ale byli odsouzeni k tomu, aby v dalších nešťastně zašli. Šáhrvarázovi otrnulo, rozhodl se, že se vypraví do jižních krajů říše, kde úcta k sásánovskému rodu jako starému, slavnému místnímu klanu byla ještě na výši. Ale když nasedal na koně, byl proboden třemi bratřími, svými gardisty. Mrtvola byla přivázána za nohu k provazu a smýkána z místa na místo. Vrahové jednali z popudu většího množství spiklenců, kteří provolali opět jiný politický slogan: Kén–i Ardašír! Pomsta za Ardašíra! Pobili dost lidí, kteří se provinili dubnovým převratem a na mladém králi, a provolali královnou Bórán, sestru Šéróovu.
Zde jsme zase u jiné aféry. Uchvatitel zahynul 9. června 630 (nevydržel tedy na trůně ani tak dlouho jako jeho vzor Bahrám Čóvén) a nový rok přišel již 17. téhož měsíce. Každý by řekl, že není možno zhotovit mincovní raznici v tak nesmírně krátké době. Ovšem že ne! Bórán hned po svém nastoupení na trůn jmenovala hlavním ministrem jednoho z vrahů Šáhrvarázových a dala razit mince z prvního roku své vlády. Protože byl počítán její první rok od prvního roku, v němž nastoupila na trůn, to jest od 17. června 629, panovala ve svém prvním roce jen poslední jeho týden.Nabízí se nám, ba přímo vtírá domněnka, že Bórán pomýšlela na uchvácení moci již daleko dříve, než vstoupila na trůn. Již rok předtím obratně počítala s tím, že překříží plány svého chotě Šáhrvaráze; když zvěděla, že jednal v červenci 629 s Hérakilem v Arabissu Tripotamu, přičinila se asi, aby svatý kříž byl vydán ktésifóntskou vládou dříve, než tak učiní sám Šáhrvaráz. A skutečně perské poselstvo brzy na to odevzdalo císaři posvátnou relikvii v syrské Hierapoli (Membidži) a císař ji osobně dopravil do Jeruzaléma, kde byl kříž slavnostně vztyčen 14. září 629. S problémem Povýšení svatého kříže mají dějepisci trampoty a dodnes není všechno zcela přesně zjištěno. Že byl kříž opravdu v r. 629 Peršany vydán, o tom prý svědčí zpráva zachovaná v arabském podání.
Bórán se tedy zřejmě pletich proti Ardašírovi, po dobytí Ktésifóntu se zbavila svých kompliců s pomocí Šáhrvaráze, pak i Šáhrvaráze s pomocí nových spiklenců. Představíme si takto tajnou činnost přičinlivé princezny a její výsledky, pochopíme, že měla dost času dát si zhotovit mincovní raznici s datem prvního roku své vlády. Máme–li věřit zprávám některých kronikářů, snažila se Bórán ze všech sil prospívat svým poddaným jak veřejnými pracemi k podpoře hospodářských styků, tak i odpuštěním daňových nedoplatků, vydáváním mincí a spravedlností. Rozesílala poddaným po celé říši písemné projevy, v nichž je ubezpečovala svou snahou dobře vládnout a vyzývala je k poslušnosti a věrnosti. Zdá se tedy divné, čteme–li, že zemřela násilnou smrtí, zardoušením. Ale je velmi pravděpodobné, že si ji v té věci dějepisci pletou s její sestrou Ázarméduchtou. Bórán prý vládla šestnáct měsíců.
Onen zpupný Šahrvarázův synek prchl po otcově smrti do římské říše a dal se na vojnu. Podle jedné syrské kroniky velel spolu s dalšími jinými vůdci v bojíc proti Chálidovi; když jeho druhové padli, uzavřel s Araby mír a žil v Emese. Za Omarovy války s Persií se prý nabídl, že povede arabské vojsko proti své vlasti a podmaní ji. Ale zajaté dcery Husravovy a syn, jejich bratr, přesvědčili chalífu, že zrádce vlasti může zradit i jeho, že chce využít situace, aby se domohl v Persii království, a pak se obrátí proti Arabům. Omar tuto možnost uznal a vyřešil to preventivně: dal syna Šahrvarázova ukřižovat u brány Emesy. (®631)
Pád krále Artaxerxese III., uzurpace generála Šáhr–barze a jeho smrt
(¬629) O podrobnostech Šahr–barzova tažení proti Ctesiphonu nevíme téměř nic. Generál prý vyrazil do akce v čele armády 60.000 mužů, zmocnil se hlavního města, zabil krále i jeho regenta spolu s několika šlechtici a usedl na trůn. Nemáme pak žádné zprávy, zda se mu ctesiphonská vláda vůbec postavila na odpor, jak se zmocnil města, či zda vůbec došlo k bitvě. V každém případě přivedl Šahr–barz zápas o moc rychle ke konci, neboť Atraxerxes byl bezbranný a Mihr–Hasis – třebaže veden dobrými úmysly – slabý.
A tak nakonec triumfovala hrubá síla zvířete, jehož jméno nosil (šahr–barz = divoký kanec) a kterou neváhal použít. Ale vražda malého Sasánovce, jenž držel trůn oprávněně, byla zcela brutálním aktem a velkou skvrnou na čistém štítě jednoho z největších perských generálů. Byla to však doba, kdy bylo korunu obtížnější udržet, než získat. A tak byl Šahr–barz schopen po dobu své krátké jenom dvouměsíční vlády pouze dokončit stahování z římských provincií obsazených Chosroeem II., vrátil určité součásti sv. Kříže, které ještě neodevzdal Kobad, a vyslal vojenskou expedici proti Chazarům, kteří napadli Arménii. Ta však byla těmito divokými barbary kompletně zničena.
Podle arménských zdrojů se prý oženil s Purandocht, aby si získal své poddané a upevnil svoji vládu. To se mu však evidentně příliš nepodařilo, neboť jeho vojáci povstali a zabili jej svými meči na otevřeném dvoře před královským palácem. A když to učinili, uvázali mu za nohy provaz a vláčeli jeho mrtvolu po ctesiphonských ulicích provolávajíc:
„Kdokoliv kdo není z královské krve a usedne na královský trůn, bude sdílet osud Šahr–barzův.“
Vláda Purandocht a dynastické zmatky po její smrti
Do čela státu pak postavili princeznu Purandocht, první ženu, která kdy seděla na trůnu Kýrově. Ale taková vláda nemohla uspokojit neklidné perské šlechtice, zvláště když Bahram–Čobin a Šahr–barz prokázali, že i oni by se mohli domoci toho nejvyššího postavení. Kandidáti trůnu se proto najednou objevili ve všech částech říše, tu blíže, tu vzdáleněji spříznění s královským domem, spoléhaje se nejenom na zbraně svých přívrženců, ale hlavně na slabost ústřední vlády, se domáhali moci. Není jasné, jak skončil královna Purandocht, ale její sestra Azermidocht, která ji po její smrti na trůně vystřídala, byla zcela jistě zavražděna. Krychle pak šla rychle z ruky do ruky, takže se během čtyřech či pěti let po smrti Choroea II. vystřídalo u moci devět až deset lidí. Avšak těmto králům vládnoucí od několika dnů až po několik měsíců pak nemůžeme připsat žádné činy a bylo by i zbytečné unavovat čtenáře jejich jmény či pouze spekulovat o jejich následnosti. Je vysoce pravděpodobné, že říše se rozpadala na dvě až tři oblasti, jimž tito jedinci vládli jako nezávislí panovníci. Čtyři a půl roku po smrti Chosroeově přestala jakákoliv centrální moc existovat, všude vítězila anarchie a lidé bažící po moci rozervali Persii na kusy, takže téměř každé město bylo scénou nevázanosti, neshod a krveprolévání. (®631)

Balkán
Slované bojují s Avary
Chorvaté a Srbové zahájili útok na Avary a během deseti let obsadili jih jejich území, čímž avarský stát omezili pouze na maďarskou nížinu.

Čechy
Navštívil Amand Čechy?
Je možné, že kolem roku 630 přišel na naše území pozdější biskup v Maastrichtu Amand. Narodil se kolem roku 600, biskupské svěcení přijal snad již roku 638, na funkci abdikoval roku 650 a zemřel někdy v letech 676 až 684. Je považován za apoštola Belgů, neboť jeho hlavní misijní činnost se soustřeďovala na území Flander a Belgie, kde zakládal kostely a kláštery. Někdy kolem roku 630 se měl Amand vypravit na misijní cestu, jejíž působiště je kladeno do Tyrolska a Korutan, ale vzhledem k faktu, že v řadě legend o tomto světci je také připomínána jeho misijní činnost u Slovanů, uvažuje se kromě Karatánců i o možnosti jeho působení u podunajských Slovanů v Pannonii a dokonce také na území Sámova kmenového svazu. Vyskytly se dokonce názory, že Amand na své cestě do Karantánie a snad také Pannonie prošel územím Sámovy říše a mohl zde tudíž provádět christianizaci pouze s podporou jejího vládce, dokonce pak odejít právě kvůli konfliktu mezi Sámem a Dagobertem.
A opravdu máme doklady křesťanské symboliky i na různých kováních a litých garniturách z oblasti karpatské kotliny i jižním a jihozápadním Slovensku,zejména těch, které lze řadit v rámci jejich vývoje k mladším.


Británie
V čele východních Anglů Sigeberth
Na trůn východních Anglů nastoupil v Galii pokřtěný král Sigeberth (vládl do roku 635). S pomocí northumbrijského krále Edwina prosadil v zemi křesťanství; v Cambridge založil univerzitu, která však musela být roku 915 obnovena.


Itálie
• Před rokem 630 začal Řím na popud Konstantinopole s christianizací Chorvatů.
• Po roce 630 ukončil papež Honorius I. istrijské schizma.


Hispánie
Spiknutí proti králi Svinthilovi
Okolo roku 630 vzniklo silné spiknutí šlechty proti panovníkovi, v jehož čele musela být nějaká velmi mocná rodina se silným zázemím v Septimánii (tj. Narbonnské provincii). Jejím vůdcem tehdy byl jakýsi Sisenand, pravděpodobně vévoda tohoto územního celku, zatímco další spiklenec z toho samého rodu jménem Fruktuosus, otec slavného askety a pozdějšího bragského biskupa, zastával stejný úřad v Galicii. A konečně známe další dva jejich příbuzné Sergia a Skulu, kteří byli po úspěchu celé akce jmenováni biskupy Bèziers a Narbonne. (®631)
Naposledy upravil(a) kacermiroslav dne 29/5/2012, 10:40, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 631

Franská říše
Válka se Samem, bitva u hradu Wogastisburg
V devátém roce vlády krále Dagoberta, tj. roku 631 nebo 632, byli kdesi na území Samovy říše přepadeni franští kupci. O incidentu nic nevíme a nelze říci, zda šlo o náhodu či záměrně vyprovokovanou akci. V každém případě se k Sámovu dvoru dostavil vyslanec krále Dagoberta Sicharius. „I vyslal Dagobert k Samovi vyslance Sicharia se žádostí, aby přikázal poskytnout spravedlivou náhradu za kupce, které jeho lidé povraždili nebo jejichž majetku se protizákonně zmocnili. Protože Samo nechtěl Sicharia spatřit a nedovolal mu, aby k němu přišel, oblékl si Sicharius šat, jaký nosí Slované, předstoupil se svým doprovodem před Sama a oznámil mu všechno, co měl uloženo. Ale jak to tak bývá znakem pohanství a zpupnosti nešlechetných lidí, Samo nedal náhradu za nic z toho, čeho se jeho lidé dopustili, a chtěl pouze stanovit soudy pro tyto a jiné spory, které vznikly mezi oběma stranami, aby bylo navzájem uplatněno právo.“
Diplomatické jednání se postupně začala měnit v hádku. Samův návrh vyvolal u franského diplomata ostrou reakci, pro kterou jej Fredegar nazývá pošetilým. Rozlícený Sicharius se neovládl a překvapivě prohlásil, že „Samo i lid jeho království jsou Dagobertovi povinni poddanstvím“. Toto tvrzení bychom snad mohli považovat jen za výraz přesvědčení vyslance o právu jeho krále vládnout nade všemi pohanskými zeměmi. Avšak Samo, jakkoliv je Sichariovým uražen, jeho tvrzení překvapivě nepopřel a odpověděl: „Jako země, kterou máme, patří Dagobertovi, tak i my jsme jeho, pokud jen bude mít v úmyslu zachovávat vůči nám přátelství.“ Tato věta může sice vést k úvahám o jakési formě závislosti Samova panství na franské říši, příliš stručný text však těžko dovoluje vynést jednoznačný soud. Dialog pokračoval ve stále méně diplomatickém tónu. Sicharius odmítl možnost přátelství křesťanů, služebníků božích, se psy, tedy pohanskými Slovany. V příkré odpovědi, kterou vložil kronikář s použitím v raném středověku častého motivu do úst Samovi, si slovanský panovník uchoval intelektuální převahu: „Jestliže vy jste boží sluhové a my jsme boží psi; tu když vy ustavičně proti němu jednáte, nám je dovoleno trhat vás svými zuby.“ „I byl Sicharius vykázán ze Samova dohledu“, dodává Fredegar.
Samo si ozbrojené střetnutí s říší nepřál. Dagobert však na toto přerušení diplomatických jednání reagoval jednoznačně – válečným tažením. „Dagobert zpupně poroučí vyslat z celého království austrasijského vojsko proti Samovi a Vinidům; tehdy postupuje vojsko ve třech šicích proti Vinidům, ba rovněž i Langobardi najatí Dagobertem, vytáhli vojensky proti Slovanům.“ Počet útočných proudů však kolísá, na jiném místě se mluví jen o třech šicích – Austrasijcích, Alamanech a Langobardech. Ve Fredegarově seznamu však překvapivě chybějí Bavoři, Samovi sousedé a od konce 6. století franští vazalové. Lze jen těžko předpokládat, že Dagobertovi odmítli pomoc, ale snad postupovali s Alamany. Dagobertova hotovost byla tedy impozantní, což svědčí o významu, který celé akci přikládal, a je dost pravděpodobné, že se tažení zúčastnil osobně.
„Zatím co se z opačné strany Slované na těchto i jiných místech připravovali, dosáhlo vojsko Alamanů s vévodou Chrodobertem vítězství v krajině, do níž vkročilo. Rovněž Langobardi dosáhli vítězství a jak Alamani, tak i Langobardi si odvedli velmi značný počet slovanských zajatců. Avšak Austrasijci oblehnou pevnost Wogastisburc (hradiště na vrchu Roubín u Podbořan) , kde zůstal největší počet statečných Vinidů, a po tři dny s nimi bojují; je tu mečem pobit velký počet lidí z Dagobertova vojska, a potom davše se na útěk zanechají tam všechny stany i věci, které s sebou měli, a navrátí se do svých sídel.“
Alamani postupovali nejspíš podél Dunaje, snad bavorským územím. Stejně jako Langobardi, kteří vyšli ze severní Itálie, a postupovali na sever patrně po staré římské silnici spojující Benátky s Carnuntem (Petronell, Rakousko).Podle analogií s lépe známými vojenskými se austrasijské vojsko nejspíše shromáždilo v Metách, pak postupovalo podél Mohanu k východu, aby v Poohří narazilo na první linii obrany.
Fredegarova kronika nevidí příčiny porážky v síle slovanského vojska, ale ve sporech krále s austrasijskou šlechtou, která Dagobertovo přestěhování do konkurenční Neustrie chápala jako zradu, a v následné demoralizaci jeho vojska. Austrasijci byli zklamáni ztrátou svého výsadního postavení v říši, třebaže její federativní uspořádání bylo panovníkem respektováno. Dagobert však udělal chybu v tom, že v době bojů se Samem neuváženě oslabil svoji armádu tím, že poskytl pomocné sbory vizigótskému pretendentovi Sisenandovi, bojujícímu proti legálnímu králi Swinthilovi.
Bitvou u Wogastisburgu přebrala slovanská strana na několik desetiletí iniciativu. Pod jejím bezprostředním dojmem se „Dervan, vévoda národa Srbů, kteří byli z národa Slovanů a již dávno patřili ke království Franků, přidal se svými lidmi ke království Samovu“. Slované opakovaně vpadávají do Durynska a nutí Dagoberta, aby hledal účinné prostředky obrany.
Válka se Samem, bitva u hradu Vogastes
V té době byli ve Slavonii napadeni a o své majetky oloupeni kupci z království Franků a ti, kdo se pokoušeli bránit, byli zabiti. Aby napravil tu křivdu, poslal král Dagobert jednoho ze svých vyslanců, jehož jméno bylo Sicarius, k Samovi, králi Slavonie, s požadavkem, aby dohlédl na to, aby se dostalo spravedlnosti kupcům, které oloupili a zabili. Když vyslanec Siccarius přijel a slyšel, že král Samo mu zakázal ukázat se v jeho přítomnosti, oblékl si oděv lidí té země, kde se nacházel, a když nebyl k poznání, podařilo se mu dosáhnout audience u krále. Pak začal přednášet své poselství a říkal králi, že by neměl opovrhovat Franky, když je s nimi pokrevně spřízněn a když všichni lidé jeho království jsou povinováni tributem Dagobertovi, králi franské říše. Král Samo, v němž při těchto slovech vzkypěl hněv, odpověděl, že on i lidé jeho země ochotně přistoupí na spojenectví s králem Dagobertem a budou jej zachovávat, jestliže i on o něj bude stát. Vyslanec Sicarius odvětil: „Služebníci Našeho Pána se nesmí spojit se psy“. Král Samo odpověděl: „Pokud, jak ty říkáš, vy jste služebníci Boží a my jsme jeho psy, můžeme se vám smrtí pomstít jako špatným služebníkům zasluhujících trestu, když konáte proti Jeho vůli“. Po těchto slovech odvedli Sicaria z královy blízkosti a vyhodili jej.
Vrátil se do franské říše, zopakoval před králem Dagobertem Samovu odpověď a spravil jej o urážce, které se mu dostalo. Rozhněvaný zostuzením svého vyslance shromáždil král Dagobert svoji armádu království Austrasie a poslal ji proti Slovanům. Nápomocni jim byli Langobardové a Robert, germánský vévoda, spolu se všemi jeho Germány. V oblasti, v níž bojovali, dobyli vítězství a vrátili se s velkou kořistí a mnoha zajatci. Ale austrasijští Frankové oblehli na 5000 Slovanů v hradu jménem Vogastes, když objevili, že se tam uchýlili. Protože však udržovali obležení nedbale a neopatrně, postřehli jejich nepřátele tuto jejich slabou stránku, vyřítili se náhle ven, napadli je a způsobili jim tak velké škody, že ti se otočili a uprchli, zanechav na místě všechny své stany a přístřešky se vším tím, co bylo uvnitř. Když Slované dobyli svého vítězství, vpadli do Durynska (které se nyní podle názorů některých nazývá Lotrinsko), a do sousedních zemí hraničících s franskou říší. Vévoda Dervanes, který byl vládcem a ochranitelem slovanských měst hraničících s franskou říší a který ji byl až do té doby podřízen, uprchl do království Slovanů celý zoufalý z toho, co se stalo. Slované si vydobyli tohoto vítězství ani ne tak proto, že by byli tak silní, ale spíše proto, že austrasijští Frankové byli tak slabí. Stejně tak, jak král Chlothar svého času potrestal Sasy, když nechal zabít všechny ty, kdo byli vyšší než délka meče, se chtěl pomstít Slovanům jeho syn král Dagobert.
Král Dagobert intervenuje za Pyrenejemi
V té době zemřel v Hispánii nejlaskavější král Sisebodus, jehož příběh jsme vypravovali výše. Po něm vládl Gótům další muž jménem Sentila, úplně odlišný od svého předchůdce, protože se svými vlastními lidmi zacházel velmi zle a dělal odporné věci svým šlechticům. Z těchto důvodů jeden z nich, jehož jméno bylo Sisenant, přišel ke králi Dagobertovi a žádal jej, aby mu pomohl vyhnat krále Sentilu z Hispánie. Král s pomocí souhlasil a nařídil všem bojovníkům z království Burgundska, aby se shromáždili a poslal mu je na pomoc. Velitelé této expedice byli Abundantius a Venerans; armáda byla shromážděna a sebrána z lidí z oblasti města Toulouse. Když se zpráva o tom, že si Sisenant přivádí franskou armádu na pomoc, dostala do Hispánie, tak lidé rychle opustili krále Sentilu, kterého nenáviděli, a přešli k Sisenantovi, který se stal okamžitě silnějším, aniž musel svést boj. Pak byl korunován a prohlášen králem Hispánie. Abundantius a Venerans, kteří vedli franskou armádu, jej doprovodili až k Zaragoze (v tomto městě byli umučeni sv. Vincent a sv. Valerián, který byl jeho biskupem). Odtamtud jej poslal zpět, když dal Frankům dary a rukojmí. Nejvznešenější Gótové pak přišli k němu a zavázali se mu svojí věrností jako svému pánovi.
Po těchto událostech poslal k němu král Dagobert dva své vyslance, prvním z nich byl Venerans, který s ním byl již předtím, a druhý se jmenoval Amalgar, aby jej požádali, aby splnil svůj slib daný králi Dagobertovi, že mu za pomoc daruje nádobu z čistého zlata, velmi cennou a velmi krásnou, kterou římský patricius Aetius, jenž porazil v Katalánsku Attilu, kdysi daroval králi Gótů jménem Thorismond [t453]. Gótové ji považovali za neobyčejný poklad. Král Sisenant přijal vyslance velmi vřele a odevzdal jim nádobu, kterou tak zarputile požadovali. Ale ti Gótové, kteří nechtěli, aby o takový drahocenný klenot byla ochuzena státní pokladnice, chytili vyslance po cestě a vzali jim ten klenot, jenž vezli. A král Sisenant daroval a poslal králi Dagobertovi na dvě stě tisíc liber stříbra, aby splnil svůj slib. A král Dagobert je okamžitě daroval chrámu sv. Denise.
V tu samou dobu zemřel Landegesil, bratr královny Nanthildy, a byl pohřben s velkými poctami v chrámu sv. Denise podle vůle a z příkazu krále. Ale královna, jeho sestra, jej před smrtí žádala o to, aby za jeho pohřeb dal chrámu mučedníků jisté město poblíž Paříže, jehož jméno bylo Auviler. A král jej daroval s velkou ochotou a potvrdil donační listinou se svojí pečetí.
Pipin odchází do ústraní
Někdy v letech 631 – 633 je svého času jeden z nejmocnějších austrasijských šlechticů Pipin Starší zbaven moci a úřadu majordoma, aniž je do této funkce někdo jmenován.
Narození prince Sigiberta
Králi Dagobertovi a jeho konkubíně Ragentrudě (Raintrudě) se roku 630/631 narodil syn Sigibert. Dagobertův bratr akvitánský místokrál Charibert II. vojensky zklidnil divoké Basky a obsadil baskická území za Pyrenejemi.
Narození prince Sigiberta
V osmém roce své vlády (630 – 631) navštívil král Dagobert království Austrasie se společností a doprovodem přiměřenými králi; ale byl velmi nešťastný, že nemá žádného dědice ze své krve, který by mohl vládnout království Franků po jeho smrti. Proto si vzal do postele pannu jménem Ranetruda v naději, že mu dá dědice, protože jej nebyl schopen zplodit se ženami, s nimiž vstoupil do manželství. Téhož roku, po mnoha modlitbách k Bohu a hojném rozdělování almužen, žena otěhotněla a porodila mužského dědice. Nyní král Charibert, jeho bratr, přišel do města Orleansu a pozvedl ze svaté křtitelnice to dítě, které bylo jeho synovcem, a pojmenoval jej Sigebert. A v souvislosti s tímto malým dítětem došlo k zázraku. Když jej svatý Amantus křtil a pronášel modlitbu vhodnou ku této svátosti, nikdo v celém velkém zástupu, ani klerik, ani laik, mu neodpověděl Amen. Ale náš Pán otevřel ústa dítěti, které nebylo ani čtyřicet dní staré, takže odpovědělo Amen tak, aby to slyšeli všichni přítomní. Když dva králové, kteří byli přítomní, a všichni lidé slyšeli a viděli ten očividný zázrak, naplnila je radost a údiv a děkovali Našemu Pánovi, který je podle Písma veleben ústy nemluvňat a dětí. Král předal dítě franskému šlechtici jménem Ega, aby jej vychovával a dozíral na něj. A on se o něj pečlivě a s mravenčí pílí staral, jak mu bylo nařízeno, aby to dělal.
Spory o nástupnictví u Avarů, masakr Bulharů Bavory
Boj dvou pretendentů avarského kaganského stolce, z nichž každý ztělesňoval mocenské ambice jednoho ze silných kmenů – Avarů a bulharských Kutrigurů, přerostl v roce občanskou válku. „V tom roce [631/632] vznikl v Panonii, v království Avarů, zvaných Hunové, prudký spor, poněvadž se vedl zápas o království, komu by mělo připadnout nástupnictví na trůn; jeden z Avarů a jeden z Bulharů sebrali množství lidí a oba se pustili navzájem do boje. Nakonec Avaři Bulhary přemohou. Po porážce Bulharů je z Panonie vyhnáno devět tisíc mužů s ženami a dětmi a ti se obrátí na Dagoberta s žádostí, aby je přijal k pobytu do země Franků. Dagobert přikáže Bavorům, aby je přijali k přezimování, a zatím jednal s Franky, co se má dále dít. A když byli rozptýleni po příbytcích Bavorů, aby přezimovali, vzkáže Dagobert Bavorům, rozhodnutí Franků, aby v Bavorech jeden každý usmrtil ve svém domě za jedné noci ony Bulhary i s ženami a dětmi. A to Bavoři neprodleně splnili; a nezůstal z oněch Bulharů nikdo na živu než Alciokus se sedmi sty muži a ženami a dětmi, který nalezl záchranu v marce Slovanů. Po této události žil přemnoho let se svými u Valuka, vévody Vinidů.“ (Chronicorum quae dicuntur Fredegarii Scholasticii libri IV). Alciocus strávil následujících 30 let ve slovanském exilu a pak se uchýlil pod změněným jménem Alzeco k Langobardům. Bulhaři byli sice vojensky pacifikováni, ale avarský chán již nemá sílu útočit na římské provincie na Balkáně.
Spory o nástupnictví u Avarů, masakr Bulharů Bavory
V tu dobu povstal svár mezi Avary, kteří se nazývají Hunové, a Bulhary. Tyto dva národy žily pod stejným králem v tu dobu a neshody povstaly mezi nimi, protože každý z nich chtěl krále zvolit ze svých vlastních lidí. Neshody vedly k boji a Hunové zvítězili, zatímco Bulhaři byli poraženi a vyhnáni ze svých zemí. Šli k Dagobertovi, králi franské říše, a žádali o povolení žít pod jeho vládou. On jim odpověděl, že by mohli jít do Bavorska a přečkat tam zimu než se rozhodne, jak s nimi naloží. A zatímco přebývali vlastních domech Bavorů, král se radil se svými nejbližšími poradci. Protože se obával, že by Bulhaři mohli dělat problémy, tajně vzkázal Bavorům, že každý z nich by měl v tu samou noc zabít Bulhara, který u něho pobývá včetně žen a dětí. Všechno bylo provedeno tak, jak přikázal, a všichni byli zabiti té noci vybrané pro provedení tohoto brutálního činu.

Hispánie
Král Svinthila svržen!
Vizigótský šlechtic Sisenand si zajistil slibem odstoupení města Zaragozy podporu Franků, uplatil jejich zlatem vizigótskou šlechtu, načež svrhl krále Svinthilu a usedl místo něho na královský trůn. S vládou nového panovníky však velká spokojenost nepanovala a také Svinthila ještě neřekl poslední slovo.
Spiknutí proti králi Svinthilovi
Okolo roku 630 vzniklo silné spiknutí šlechty proti panovníkovi, v jehož čele musela být nějaká velmi mocná rodina se silným zázemím v Septimánii (tj. Narbonnské provincii). Jejím vůdcem tehdy byl jakýsi Sisenand, pravděpodobně vévoda tohoto územního celku, zatímco další spiklenec z toho samého rodu jménem Fruktuosus, otec slavného askety a pozdějšího bragského biskupa, zastával stejný úřad v Galicii. A konečně známe další dva jejich příbuzné Sergia a Skulu, kteří byli po úspěchu celé akce jmenováni biskupy Bèziers a Narbonne.
Protože ale šlechtici nebyli dost silní, museli si na pomoc povolat - jak už to tehdy bylo zvykem - zahraniční spojence. Proto vyslali Sisenanda k franskému králi Dagobertovi, aby jej požádal o vojsko, které by Svintilu porazilo, za což mu nabídli zlatý podnos o váze pěti set liber, který kdysi dávno daroval patricius Aëtius králi Thorismundovi (451 - 453). Dagobert jim vyhověl a franské vojsko z Burgundska se shromáždila v Tolose (Toulouse), aby roku 631 vyrazilo pod vedením vévodů Abundantia a Veneranda na jih směrem na město Zaragozu. Když Frankové vpadli do Hispánie, tak si Svintila uvědomil neudržitelnost své pozice a abdikoval, když jej zradil dokonce jeho vlastní bratr jménem Geila, který se přidal k nepříteli. Pokud můžeme věřit Fredegarovi, tak si Gótové nakonec zlaté missurium (podnos) ponechali, ale za odchod franských sil museli zaplatit tehdy obrovskou sumu dvou set tisíc solidů.
Vlády se ujímá Sisenand
Dne 26. března roku 631 se novým králem stal Sisenand, i když Svintila žil ještě v prosinci roku 633, když mu 4. toledský koncil zabavil veškerý majetek, vyhnal ho spolu se ženou a dětmi a zakázal mu zastávat ty úřady, které až dosud zastával. Stejný rozsudek si vyslechl i Geila, který už zase začal intrikovat, tentokráte však proti Sisenandovi. Závěr Svintilova života neznáme, pouze jedna pozdější, ale málo hodnověrná zpráva uvádí, že zemřel před rokem 641 přirozenou smrtí v Toledu.
O Sisendovi - kromě toho, jakým způsobem se dostal na trůn, a kromě zápisů 4. toledského koncilu - nevíme prakticky nic. Naštěstí však mnohé objasňují informace získané právě ze zápisů tohoto velkolepého církevního shromáždění. (®633)


Římská říše
Císař uspěl u Arménů se svým monotheletismem
Na koncilu v Theodosiopoli (Erzerum, Turecko) konaném roku 631/632 přijala arménská církev monotheletismus císaře Herakleia I. – Kristus má podstatu lidskou a Boží, ale jedinou vůli – a obnovila církevní jednotu s Konstantinopolí. Jiný zdroj však tvrdí, že se jednalo o monoenergismus – Kristus má podstatu lidskou a Boží, ale jedinou energii.
Do Egypta přichází patriarcha Kýros, represe proti monofyzitům
Za svého pobytu v Edesse (Urfa, Turecko) předestřel císař Herakleios svůj plán usmíření monofyzitické a ortodoxní církve na platformě tzv. monotheletismu. Stoupence této církevní doktríny Athanasia a Kýra pak dosadil na biskupské stolce v syrské Antiochii (Antakya) a egyptské Alexandrii. Projekt však narazil na odpor egyptských Koptů na straně jedné a jeruzalémského patriarchy Sofronia na straně druhé a zkrachoval. Když tedy definitivně selhala metoda přesvědčování, zahájil císař proti monofyzitům represe, které v konečném důsledku otevřely cestu islámu.
Syrský monofyzitický křesťan Barhebraeus (Abú al–Faraj) však tvrdí, že Athanasios nebyl žádný „stoupenec císařovy církevní politiky“, ale patriarcha ortodoxní. Když prý Edessa císařův monotheletismu odmítla, sešel se spolu s dvanácti biskupy s Herakleiem v Mabugu, aby jej seznámil s vyznání své víry. Císař si ho a nejdříve ho schválil ho. Pak je ale začal vybízet, aby přijali víru chalkedonskou, a když bylo odmítnut, vydal následující edikt.
„Kdokoliv odmítá poslušnost církevní synodě, ať jsou mu uši a nos uříznuty a jeho dům zbořen.“
Samozřejmě následovala vlna konverzí, hlasité protesty z Edessy pak byly umlčeny zničením mnoha kostelů a klášterů.
Na podzim roku 631 vyplul Kýros do Egypta vybaven obrovskými pravomocemi. Jako alexandrijský patriarcha představoval samozřejmě nejvyšší autoritou v záležitostech víry a církve, jako Herakleiův egyptský místokrál pak velel armádě a spravoval světské záležitosti. Připočteme-li k tomu jeho tvrdou despotickou povahu, nelze se divit, že zprávy o jeho příjezdu vyvolaly mezi místním monofyzitickým duchovenstvem paniku. Všem bylo jasné, že je to vyhlášení otevřené války jejich církvi.
Monofyzitický patriarcha Benjamín celkem správně odhadl další vývoj událostí a zvolil útěk jako tradiční metodu egyptských biskupů, i když legenda tvrdí, že mu to poradil ve snu sám anděl Páně. Avšak ještě dříve než opustil svůj úřad „dal záležitosti církve do pořádku“, tzn. svolal si kněží i laiky, které vyzval, aby se své víry drželi pevně až do smrti. Všem svým biskupům pak rozeslal encykliku, v níž jim přikázal, aby uprchli do hor a na poušť a skryli se zde, dokud nepomine hněv našeho Pána. (Nikdo tenkrát netušil, že hněv Boží bude trvat celých deset let.) Pak opustil kradmo a pod ochranou noci Alexandrii západní Měsíční branou a pouze se dvěma společníky zamířil do města Mareotis, odkud pokračoval do al–Muná, výstavného města, ležícího v oáze na křižovatce obchodních cest z Alexandrie do vádí Natrun a z Tarrany do Barky, kde si krátce odpočinul a vedl bohoslužbu v chrámu sv. Menase. Nakonec se uchýlil do kláštera Natrun na hoře Barnuj, který však byl po akci nepřátelských kočovníků již třicet let v rozvalinách, přičemž bezpečností situace v oblasti jej nedovolila obnovit. Zde však byl příliš blízko Alexandrii a příliš daleko od svých lidí, aby se mohl cítit v bezpečí. Proto odešel až do Horního Egypta a skrýval v klášterech v okolí města Kús, povědomí o čemž bylo živé v myslích zdejších obyvatel ještě po několik staletí.
Mezitím se Kýros vylodil v Alexandrii a tvářil se jako posel míru. Jeho prvním krokem bylo svolání synody, na níž svým duchovním vyložil, jakým způsobem chce císař Herakleios a konstantinopolský patriarcha Sergios dosáhnout církevní unie s monofyzity. Pro melchitskou opozici v čele s pozdějším jeruzalémským patriarchou Sofroniem však byl monotheletismus naprosto nepřijatelný, neboť podle něj zcela rezignoval na Chalkedón a ve své podstatě byl monofyzitický. Kýros se však choval smířlivě a odkázal Sofronia na patriarchu Sergia, který jistě vyvrátí jeho pochybnosti. Synoda nakonec monotheletismus schválila a hrozila devíti prokletími těm, kdo by se nepodřídili.
Třebaže mezi monotheletismem a monofyzitismem byl pouze velmi malý rozdíl, egyptští Koptové jej striktně odmítli. Nebyli totiž ochotni změnit ani čárku ve vyznání své víry, kterou se vydělovali vůči Římanům, alespoň nábožensky, když ne národnostně. Byla by to zrada, která by vedla k ohrožení jejich náboženské nezávislosti, na které si již tak dlouho zakládali. Neústupnost obou stran nakonec vedla k osudovém konfliktu, který ve svém důsledku umožnil expanzi Arabů a předznamenal pád římské moci v Africe. Synoda proběhla v říjnu, represe vůči Koptům byly zahájeny o jeden či dva měsíce později.
„Ty byly ty roky,“ píše Armén Sebeos, „kdy Herakleios a al–Mukaukas (tj. Kýros) vládli Egyptu. V důsledku krutého pronásledování, útisku a trestů, které Herakleios uložil ortodoxním, aby je přinutil přijmout víru chalkedonskou, nesčetně velké množství lidí svedli z pravé cesty – někoho mučením, někoho slibem výhod, někoho přesvědčováním a někoho podvodem.“
V životopise koptského patriarchy Izáka (†693) napsaném roku 695 se uvádí, že se patriarcha setkal s duchovním jménem Josef, který byl Kýrovým tribunálem pro svoji víru do krve zbičován. Benjamínův vlastní bratr Menas však dopadl podstatně hůře: nejdříve jej pálili pochodněmi tak dlouho, že „roztavený tuk z obou jeho boků kapal na zem“, a pak, když stále zůstával neoblomný, mu ještě povyrážely zuby. Nakonec jej zašili do pytle, zatížili pískem a se zřejmým úmyslem vyvezli na sedm dostřelů luku na otevřené moře. A když se zde Menase třikrát dotázali, zda chce přijmout víru chalkedonskou a zachránit si tak život, a on třikrát odmítl, hodili ho do vody.
„A nebyli to oni, kdo zvítězili nad Menasem, ale Menas, bojovník za pravou víru, zvítězil nad nimi pevností své víry,“ říká Severos, životopisec Benjamínův.
Další životopis (Život Samuela z Kalamúnu), který pochází ještě z doby Kýrova patriarchátu, dokazuje, že patriarcha netrávil pouze čas ve své kanceláří, ale že sám a osobně vyrážel do „akcí“. Jeho autor totiž tvrdí, že arcibiskup jednou přijel k jakémusi klášteru, který však našel opuštěný – všichni mniši mezitím prchli. Když se však dopustili násilí na tamním správci, donutili jej vypovídat:
„Samuel Asketa dlouho promlouval k mnichům, vzpomínal vás a proklínal vás – chalkedonského Žida, ateistu, muže nehodné vést bohoslužbu, nehodného člena křesťanského společenství atd. Když mniši uslyšeli o vašem příjezdu, uprchli před vámi.“
Tato jeho slova rozzuřila „prokletého rouhače“ natolik, že si vzteky rozkousal rty, proklel správce, klášter a všechny mnichy a odejel, aby se až do těchto dnů nevrátil. A tak se mohli bratři v míru vrátit do svého kláštera,“ dodává autor.
„A pokud jde o Kaukhiose (Mukaukase), toho pseudoarcibiskupa, přijel do město Piom (tj. Fajúm) se zlobou ve svém srdci. Zde shromáždil své nohsledy a nařídil jim, aby se zmocnili svatého Abby Samuela, ruce mu svázali za zády, kolem krku dali železný obojek a hnali ho před sebou jako zloděje. Tak šli k tomu klášteru, kde přebýval, a zmocnili se ho! Samuel šel, chválil Pána Boha, radoval se a křičel:
„Buď pochválen Pán Bůh, že jsem se dožil dne, kdy mohu prolít krev ve jménu Krista!“ a směle proklínal jméno Kaukhiosovo, třebaže vojáci jej vedli před ním. Když Kaukhios slyšel ta slova muže Božího, poručil vojákům, aby ho mlátili tak dlouho, až krev z něj bude crčet jako voda. Pak mu řekl:
„Ó Samueli, ty hříšný asketo! Kdo to byl, kdo tě učinil opatem kláštera a přikázal ti, abys učil mnichy proklínat mě a moji víru?“
Svatý opat Samuel odpověděl:
„Neposlouchám tebe a ani tvé ďábelské doktríny, ale pouze Boha a jeho svatého arcibiskupa Benjamína, ó ty synu ďábla, ty Antikriste, který svádíš lidi z pravé cesty!“
Kýros pak poručil vojákům, aby jej tloukli do úst, a když konečně zmlknul, pokračoval:
„Mniši tě považují za asketu. Na to jsi však příliš horkokrevný muž. Ale já tě už naučím, co to znamená mluvit takovým způsobem s nositelem tak vysokého úřadu, jako zastávám já. Jako svému arcibiskupovi jsi mi povinován úctou!“
Samuelovy invektivy však nepřestávaly:
„I Satan má pod sebou své anděle, ale jeho pýcha a nedůvěra v Boha jej Bohu odcizila. A tak je to také s tebou, ó ty chalkedonský podvodníku. Ať je tvá víra prokletá! Jsi horší než samotný ďábel a jeho andělé! “
V tomto momentě rozzuřený Kaukhios neproduktivní debatu ukončil a vojákům poručil, aby Samuela zabili. Ale vládce města Piom jej vyrval z jejich rukou. Když Kaukhios viděl, že Samuel unikl, poručil, aby jej vyhnali z kláštera na hoře Naklone (asi dvě hodiny cesty na jihozápad od Fajúmu ). Jak to bylo se Samuelem dál, zdroj úplně pominul. Dočetl jsem se pouze to, že zemřel v Kalamúnu poté, co předpověděl muslimskou invazi a konečné vítězství křesťanů. Z toho prý můžeme odvozovat, že jeho životopis byl napsaný někdy na počátku této invaze, kdy úspěchy Arabů ještě nebyly dostatečně přesvědčivé. Protože úkolem životopiscovým bylo chvalořečit zesnulého, muselo to být o něco dříve, tj. asi ještě roku 639.
Etiopská verze Životopisu Abby Samuela se sice nese ve stejném duchu, uvádí však navíc, co se stalo před těmito událostmi. Vypráví obšírně, jak do pouštního kláštera přišel jakýsi Maximianus spolu s dvěma sty vojáky, jak mnichům předal vyznání víry chalkedonské a jak požadoval, aby dokument podepsali. Samuel listinu roztrhal na kusy, vyhodil ze dveří kostela a přitom na ně řval:
„Nemáme žádného jiného arcibiskupa než Benjamína! Ať je proklet rouhačský dokument římského císaře, proklet ať je chalkedonský koncil a všichni ti, kdo v něj věří!“
Samuela zbili do bezvědomí a nechali ležet, aby zemřel. On se však uzdravil a odešel do Kalamúnu, kde se postavil samotnému Kýrovi.
Podobné násilné metody jako vůči mnichům na poušti však bylo uplatňovány i vůči všem monofyzitům v údolí i deltě Nilu. Bičování a i jiné mučení, vězení nebo smrt byly údělem těch, kdo vzdorovali a nechtěli opustit svoji víru. Do každého města až k Ansině (hlavní město provincie Thebaidy Antinoe) byli dosazeni melchitští biskupové. (Že by dále proti toku Nilu již Kýrova moc nezasahovala?) Koptské duchovenstvo pak bylo povražděno, rozprášeno nebo zahnáno do ilegality. Třebaže pochopové horlivě pátrali i po patriarchovi Benjamínovi, nikde jej neobjevili. Zatímco Severos tvrdí, že se pohyboval od jednoho opevněného kláštera ke druhému, v životopise Šenudově se uvádí, že se skryl ve velkém klášteře Anba Šenudá, zvaném též Černý klášter, což by ovšem nebylo v okolí Kúsu. Pravděpodobně však ani jeho silné zdi by jej nebyly schopny uchránit, neboť ležel příliš blízko Nilu. To hory v okolí Kúsu s jeho četnými jeskyněmi, úkryty a ve skále tesanými kostely skýtaly možnosti úkrytu přímo ideální.
Samozřejmě velké množství Koptů se násilí podvolilo a své víry se vzdalo – všichni přece nemohli prchnout nebo se stát mučedníky! Mezi nejvýznamnější konvertity patřil i Kýros, biskup z Nikia, a Viktor z Fajúmu. Mnoho lidí však vyznávalo svoji víru tajně. Např. jeden kněz z města Mareotis zvaný Agatho se převlékl za tesaře a zatímco ve dnech chodil po po Alexandrii se svým nádobíčkem, v noci vedl bohoslužby pro své koptské bratry. Byl to týž Agatho, který roku 662 nahradí zemřelého patriarchu Benjamína ne jeho stolci. Také další centrum opozičníků klášter Mátra, též zvaný as–Sakuniá, vzdorovalo Kýrovi velmi úspěšně prý proto, že všichni mniši byli rodilí Egypťané a nebyl mezi nimi ani jeden cizinec.
Ne všichni však chtěli jen tak sedět a trpně přijímat rány osudu. Tvrdé monofyzitické jádro reprezentované sektou gainasitů se shromáždilo v jednom kostelu v Dafašíru a „strojilo úklady proti životu jejich utiskovatele“. Ale jeden římský důstojník jménem Eudocianus, bratr Domentianův, a „jeden obzvláště velký nepřítel Koptů“ se o tom dozvěděli a poslali do kostela své vojáky s příkazem zlikvidovat spiklence. Rozkaz byl splněn a někdo byl šípem poraněn, někdo zabit a někomu bez soudu useknuta ruka. „Tak byli spiklenci rozdrceni.“
Může se zdát neuvěřitelné, že Kýros ve svém pronásledování vytrval po celých deset let a že „dokonce i po smrti Herakleiově, když přišel zpět do Egypta [roku 641 buďto z exilu nebo služební cesty do Konstantinopole], byl dalek toho, aby se vzdal své zuřivosti proti stádu Kristovu a aby je přestal pronásledovat. K násilí přidal jenom další násilí,“ tvrdí Jan z Nikia.
Severos nevynechal ani císaře:
„Herakleios byl podobný zuřivému vlku, který i když zhltne stádo, nikdy není nasycen. A to stádo je požehnané společenství theodosiánců!“ [tj. umírněných monofyzitů]


Perská říše
Změna na perském trůnu
Královna Boran (Buran, Poran, Purandokht) je nahrazena svojí sestrou Azarmidokht a ta ještě roku 631 Hormizdem VI.
Smrt královny Bórán a chaos v perské říši; na trůnu se střídají již bezvýznamní vládci
(¬630) ...Máme–li věřit zprávám některých kronikářů, snažila se Bórán ze všech sil prospívat svým poddaným jak veřejnými pracemi k podpoře hospodářských styků, tak i odpuštěním daňových nedoplatků, vydáváním mincí a spravedlností. Rozesílala poddaným po celé říši písemné projevy, v nichž je ubezpečovala svou snahou dobře vládnout a vyzývala je k poslušnosti a věrnosti. Zdá se tedy divné, čteme–li, že zemřela násilnou smrtí, zardoušením. Ale je velmi pravděpodobné, že si ji v té věci dějepisci pletou s její sestrou Ázarméduchtou. Bórán prý vládla šestnáct měsíců.
Co se dálo za její vlády a hlavně po její smrti, vymyká se všem možnostem historické a chronologické rekonstrukce. Historikové jmenují mnoho králů, kteří panovali velmi krátce v různých částech říše, ale někteří je předvádějí tak, jako by panovali za sebou nad celým státem. Pořadí jejich jmen je v každém prameni jiné, někdy se liší v maličkostech i jejich jména, také údaje o trvání jejich vlády jsou rozličné.
Brzy po Bórán nastoupila její sestra Ázarméducht, princezna velice krásná a velice energická, která již při svém vstupu na trůn prohlásila:
„Budeme se chovat tak, jako náš otec Husrav Parvéz, a kdo se proti nám postaví, toho krev prolijeme!“
A patrně si podle svého prohlášení počínala. Za její šestnáctiměsíční vlády se přihodila událost, která otřásla sásánovským majestátem. Místodržící v severovýchodním Íráně, Chórásánu, Zemi vycházejícího slunce Farruch Hormizd, se do ní zamiloval a žádal jí, aby se a něj provdala. Hrdá Sásánovna mu poslala vzkaz:
„Nesluší se, aby se královna vdala! Vím dobře že tvým záměrem v tvé žádosti je jen to, abys na mně ukojil svůj chtíč. Přijď tedy ke mně té a té noci!“
Láskou rozpálený satrapa, který dlel v té době v Ktésifóntu, přiklusal v udané době k ní. Královna však předtím nařídila veliteli svých gard, aby v té noci, na níž dostaveníčko bylo ujednáno, počíhal si na velmože a zabil jej. Poslušný důstojník provedl příkaz. Ázarméducht dala mrtvolu za nohy odvléci z paláce a pohodit ji na veřejném místě zámeckého areálu. Když pak ráno našli lidé mrtvolu Farrucha Hormizda, dala tělo odstranit. Věc vzbudila náramný rozruch a zpráva o tom došla časem do Chorásánu, kde zastupoval v úřadě svého otce Rostam. Aby splnil svou mravní povinnost, přitáhl Rostam se svým vojskem do Ktésifóntu, královnu zajal a dal ji buď oslepit nebo otrávit.
V různých krajích panovala honička na kandidáty trůnu, jejichž řady od únorového převratu roku 628 silně prořídly. Sháněli již i takové kandidáty, kteří byli s dynastií příbuzní jen po přeslici. Víme, že nároky na trůn platily i pro ženy a jejich potomky. Našli jednoho takového junáka v zemi Maišán při ústí Eufratu do Tigridu, syna šlechtice a vnučky Anóšarvánovy. Jmenoval se Péróz. Přivedli ho do Ktésifóntu, dosadili ho na trůn a vložili mu na hlavu královskou korunu. Následník však měl příliš velkou hlavu, koruna ho tlačila a posteskl si nahlas: „Jak úzká je ta koruna!“ Velmožové kolem něho shromáždění se zhrozili, když ta nevinná slova uslyšeli, protože pokládali tento výrok hned za nešťastné znamení pro krále, jeho poddané i celou říši. Není známo, zda se na něj vrhli hned nebo až za několik dní, ale je jisto, že ho zabili. V kraji nisibském na západě říše našli dalšího prince, skrývajícího se na Kamenném hradě u Nisibi, ochotného ujmout se nezáviděníhodného dědictví Farruchzáda Husrava. Jeho vláda trvala snad jen půl roku, pak byl svržen nebo zabit. V Nisibi, kde stálo Šáhrvarázovo vojkso, ovládal nějaký čas situaci král Hormizd V., který se také stal obětí vojenské vzpoury. Konečně našli kandidáta na jihu říše a prohlásili ho králem ve Stachru ve Fársu. Byl jím Jazdkart, syn Šáhrijárův, vnuk Husrava Parvéze, onen chlapec, který se narodil, jak bylo svrchu vyprávěno, v době odloučení princů od žen. Když nalezl podporu mocných velmožů a hlavně Rostama, byl odveden do Ktésifóntu a stal se jediným králem Íránu, zároveň i posledním z rodu sásánovského, aby se splnila věštba, že tělesně poznamenaný vnuk Parvézův uzavře existenci dynastie říše.
Něco v této době zmatků nám alespoň trochu napomáhá k tomu, abychom se vyznali v datování, na které se nemůžeme spolehnout v dílech kronikářů. Jsou to mince, které ukazují podobu vládcovu, zkratku mincovny, jméno šáhovo a rok vlády, v němž byly vydány. Podle mincí dá se určit, kdo byl ten či onen novoroční den na trůně a dal razit peníze. Význačný numismatik Robert Göbl, který se zabývá úspěšně studiem sásánovských mincí, zjistil podle údajů na penězích, kdy jednotliví panovníci panovali. Bórán razil mince v letech 629 až 30, 630/31, 631/32, tedy ve třech letech, Hormizd V. ve dvou letech (630/31, 631/32), Farruchzád Husrav ve dvou letech (631/32, 632/33). Rozdělení říše se pozná z toho, kterému králi patří ten či onen rok a ta která mincovna. Rozdělení říše podle pravděpodobného určení mincoven vypadalo tak, že Bórán držela v prvním roce své vlády jih, západ a východ říše, v druhém ztratila západ, ve třetím i jih. Hormizd držel v jejím druhém roce západ a východ, ve třetím razil ve všech částech, Farruchzád ve svém druhém roce razil na západě, Jazdkart III. ve stejném roce na jihu. Z toho vidíme, jak je důležitá numismatika pro dějepis, protože nám často sděluje to, co v kronikách není zaznamenáno.
Poslední král Jazdkart III. nastoupil až 10. června 633, ale počítal svůj první rok vlády už od 16. června 632, kdy začínal nový rok. Toto datum je velmi památné a pro datování v orientálních dějinách a literaturách důležité. Je to epocha čili první den letopočtu, podle něhož dodnes počítají perští a indičtí Pársové, stoupenci Zarathuštrova mazdakovského náboženství. (®632)
Smrt královny Purandocht a dynastické zmatky po její smrti
(®631) Do čela státu pak postavili princeznu Purandocht, první ženu, která kdy seděla na trůnu Kýrově. Ale taková vláda nemohla uspokojit neklidné perské šlechtice, zvláště když Bahram–Čobin a Šahr–barz prokázali, že i oni by se mohli domoci toho nejvyššího postavení. Kandidáti trůnu se proto najednou objevili ve všech částech říše, tu blíže, tu vzdáleněji spříznění s královským domem, spoléhaje se nejenom na zbraně svých přívrženců, ale hlavně na slabost ústřední vlády, se domáhali moci. Není jasné, jak skončil královna Purandocht, ale její sestra Azermidocht, která ji po její smrti na trůně vystřídala, byla zcela jistě zavražděna. Krychle pak šla rychle z ruky do ruky, takže se během čtyřech či pěti let po smrti Choroea II. vystřídalo u moci devět až deset lidí. Avšak těmto králům vládnoucí od několika dnů až po několik měsíců pak nemůžeme připsat žádné činy a bylo by i zbytečné unavovat čtenáře jejich jmény či pouze spekulovat o jejich následnosti. Je vysoce pravděpodobné, že říše se rozpadala na dvě až tři oblasti, jimž tito jedinci vládli jako nezávislí panovníci. Čtyři a půl roku po smrti Chosroeově přestala jakákoliv centrální moc existovat, všude vítězila anarchie a lidé bažící po moci rvali Persii na kusy, takže téměř každé město bylo scénou nevázanosti, neshod a krveprolévání.
Peršané definitivně ztratili Jemen
Král Husrav ještě za svého života kázal svému místodržícímu v Jemenu, Bádhánovi, aby vyslal do Medíny špehy, kteří by prozkoumali aktivity proroka Muhammada, jeho politiku, záměry a politiku vůči Persii. Bádhán tak učinil a poslal do Medíny posly, kteří mu poslali takové informace, že přestoupil k islámu. To se stalo asi roku 631. Bádhán byl ponechán ve své hodnosti místodržitelské v Saná, ale již na jaře příštího roku zemřel. Muhammad uspořádal jemenské poměry tak, že prohlásil všechna knížata za sesazena a na jejich místě ustanovil náboženské správce. Hlavně nezapomněl nařídit, aby většina z výnosu daní byla odváděna do Medíny. To vyvolalo v Jemenu vzpouru, kterou vedl jakýsi prorok al–Aswad; ten dobyl Saná a zahubil syna Bádhánova Máhán–Šahra a vzal si jeho vdovu Ázádu za manželku. Získal si sice část Peršanů, ale pro svou nadutost a tyranství si znepřátelil své arabské spojence; manželka se proti němu spojila s perským důstojníkem Pérózem, ten vnikl do zámku v Saná a proroka uškrtil. Ale jiný spiklenec Peršany vyhnal, po čase byl jimi zase vypuzen a Jemen byl připojen k arabské říši natrvalo. Smrt jemenského proroka se udála dva dny před skonem Muhammadovým. Prorok zemřel buď 1. června nebo 8. června 632. Ještě za jeho života a několik let po něm se odehrávaly boje a jednání s ostatními perskými provinciemi v Arábii, Bahrainem a Ománem. I tam byly tahanice o placení daní, vzpoury a šarvátky; za vlády chalífy Omara bylo zakázáno mágům pronášet před jídlem modlitby zvláštním rituálním mumlavým přednesem, také sňatky mezi blízkými příbuznými byly zapovězeny. Islám učinil konec perskému panství i zarathuštrovské víře na Arabském poloostrově.

Arábie
Prorok zasahuje proti pohanům
Po roce 630 začal vliv Proroka Muhammada pronikat také mimo Arabský poloostrov. Dařilo se mu zde na svou stranu získávat některé arabské křesťany, kteří si směli ponechat své náboženství se závazkem, že muslimům budou platit daně. Ti za to slíbili ochraňovat jejich karavany a obchodní lodě. Obyvatelé Arábie, kterým nebyla ponechána volba, to znamená ti, kteří nebyli lidmi Písma, tj. židy ani křesťany, dobrovolně či pod různými hrozbami konvertovali k islámu. Nejhůře se vedlo svatyním, kněžím a kněžkám. Místa starého kultu byla bořena nebo vypalována, tvrdošíjní služebníci starých božstev zabíjeni. Arabové, kteří se za různých okolností konvertovali, nemuseli platit daň z hlavy, případně z půdy, jako křesťané či židé, ale tzv. zakát, náboženskou daň, vyměřovanou podle výše jejich majetku (chudí ji neplatili). Celý Arabský poloostrov ovládl Prorok do roku 632.

Británie
Jak království Východních Anglů přijalo víru v Krista
Nedlouho poté, co Eorpwold přijal víru (®627), byl zavražděn pohanem jménem Richberht. Proto se také po tři léta zmítalo království v bludu, než se ujal vlády Sigeberht [před rokem 631 - 634], bratr zavražděného Eorpwolda, velmi učený ve všem a křesťanství zcela oddaný muž. Ještě za bratrova života byl vyhnán do Galie, kde se nadchl pro svátost víry, a jen co se ujal vlády, staral se usilovně o to, aby pro víru získal i celé své království. V tom úsilí mu velmi vydatně pomáhal biskup Felix, který přišel z burgundského kraje, kde se narodil a byl vysvěcen biskupem. Když se Felix setkal s arcibiskupem Honoriem a svěřil se mu se svým přáním, poslal jej Honorius, aby šel hlásat slovo života národu řečených Anglů.
Felixova přání nepřišla nazmar: vždyť ten zbožný pěstitel duchovních polí nalezl u Anglů v lidech věřících bohatou úrodu! Neboť celé to království osvobodil od dávných nepravostí a neřestí a - zcela v souladu s významem svého jména - přivedl k víře a dílům spravedlnosti a darům věčného štěstí. Dostal také biskupské sídlo ve městě Dommoc [Dunwich] a po sedmnácti letech [628 - 647], kdy stál v čele toho království jako vládnoucí biskup, tam v míru završil svůj život.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 632

Franská říše
Slovanské vpády do Durynska
V tom roce, desátém jeho vlády, král slyšel, že Guimové, kteří se též nazývají Slované, napadli s velmi velkou armádou Durynsko. Rychle shromáždil armádu Austrasie, aby s nimi bojovala. Vyrazil z Met, prošel celými Ardenami a přišel do Mohuče s armádou nejlepších lidí a nejlepších bojovníků z celé Neustrie a celého Burgundska. Když připravoval své lidi k přechodu Rýna, poslali k němu saští šlechtici své vyslance a žádali jej, aby jim zrušil tribut, který platili jeho otci a nyní platí i jemu. Tribut obnášel sto krav zasílaných každých rokem [v jiných opisech 500 krav]. A že kdyby jim bylo vyhověno, vytáhli by proti Slovanům za podpory krále a bojovali by a bránili by království Franků v této oblasti. A král jejich žádosti na radu austroasijských Franků vyhověl a souhlasil s tím, co žádali. A vyslanci přísahali na své zbraně podle zvyků své, že budou věrně dodržovat uvedenou smlouvu, a to nejenom za sebe, ale i za svůj lid. Ale jejich sliby nepřinesly žádný užitek, neboť později se ukázalo, že se tak pouze zbavili tributu, který dříve platili, a dohody uzavřené s jeho otcem, která se týkala i Dagoberta.
Smrt krále Chariberta
Slabomyslný akvitánský místokrál Charibert zemřel, jeho nevlastní bratr Dagobert se zmocnil jihu Francie, fyzicky zlikvidoval Charibertova malého syna a oprávněného dědice trůnu prince Chilpericha a stal se samovládcem.
Smrt krále Chariberta
V devátém roce vlády krále Dagoberta (632) zemřel jeho bratr Charibert, král Akvitánie. Jako dědice svého království zanechal vnuka jménem Chilpericha, který jej však [zřejmě díky přívržencům Dagobertovým] dlouho nepřežil. Když uslyšel tu zprávu, poslal tam král Dagobert vévodu Barontuse, aby převzal království a vrátil zpět poklad. Někteří říkají, že vévoda Barontus použil velkou část pokladu pro sebe, když si nepočínal tak poctivě, jak by měl.
Spory o nástupnictví u Avarů, masakr Bulharů Bavory
Boj dvou pretendentů avarského kaganského stolce, z nichž každý ztělesňoval mocenské ambice jednoho ze silných kmenů – Avarů a bulharských Kutrigurů, přerostl v roce občanskou válku. „V tom roce [631/632] vznikl v Panonii, v království Avarů, zvaných Hunové, prudký spor, poněvadž se vedl zápas o království, komu by mělo připadnout nástupnictví na trůn; jeden z Avarů a jeden z Bulharů sebrali množství lidí a oba se pustili navzájem do boje. Nakonec Avaři Bulhary přemohou. Po porážce Bulharů je z Panonie vyhnáno devět tisíc mužů s ženami a dětmi a ti se obrátí na Dagoberta s žádostí, aby je přijal k pobytu do země Franků. Dagobert přikáže Bavorům, aby je přijali k přezimování, a zatím jednal s Franky, co se má dále dít. A když byli rozptýleni po příbytcích Bavorů, aby přezimovali, vzkáže Dagobert Bavorům, rozhodnutí Franků, aby v Bavorech jeden každý usmrtil ve svém domě za jedné noci ony Bulhary i s ženami a dětmi. A to Bavoři neprodleně splnili; a nezůstal z oněch Bulharů nikdo na živu než Alciokus se sedmi sty muži a ženami a dětmi, který nalezl záchranu v marce Slovanů. Po této události žil přemnoho let se svými u Valuka, vévody Vinidů.“ (Chronicorum quae dicuntur Fredegarii Scholasticii libri IV).
Bulhaři byli sice vojensky pacifikováni, ale avarský chán již nemá sílu útočit na římské provincie na Balkáně. Následuje odtržení jiné části bulharských Utrigurů a Kutrigurů na východě kaganátu, kde – zhruba na západní Ukrajině – vzniká jejich samostatná říše pod vládou v Konstantinopoli pokřtěného kagana Kuvrata.

Hispánie
Iudilova vzpoura
Jméno Iudila není nepřipomínáno v žádném písemném dokumentu, nevyskytuje se na žádném nápisu a známe je pouze ze dvou mincí s legendou IUDILA REX ražených v Méridě a v Illiberidě (Granadě), o nichž spolehlivě víme, že pocházejí z doby Svintilova či Sisenandova panování. Žádný důkaz existence Iudilovy uzurpace nemáme, ale kánon č. 75 a zpoždění 4. toledského koncilu z roku 633 by se daly vysvětlit tak, že jakýsi Iudila se někdy mezi lety 631 a 633 pokusil zmocnit se trůnu. Ale pouze tehdy, kdyby k něčemu takovému došlo teprve krátce před zahájení koncilu, mohl by být tento výše zmíněný kánon interpretován jako odsouzení Iudily a ne Sisenanda, jenž svrhl roku 631 Svintilu. A právě znepokojivý tón církevních dokumentů svědčí o vzpouře, která se minimálně rozšířila do dvou provincií, a to do Lusitánie s hlavním městem Méridou a do Bætiky s hlavním městem Granadou. Z toho můžeme usoudit, že když Sisenand ovládl s pomocí svých franských spojenců sever Hispánie, odmítla jej na jihu poloostrova opoziční skupina v čele s jakýmsi Iudilou, jemuž se po jistou dobu dařilo razit mince s vlastním jménem a titulem krále. Nevíme, zda Iudila pomáhal Svintilovi anebo zda bylo toto spiknutí pouze reakcí na jeho pád. Můžeme však předpokládat, že se postavil proti mocenským nárokům Sisenanda, kterému se nepodařilo získat všeobecnou podporu biskupů a velmožů, a že roku 633 byl poražen. Sisenad však byl řešením problémů s Iudilou tak zaměstnám, že se nemohl zabývat sesazeným Svintilou, který pro něho stále představoval potenciální nebezpečí až do doby, kdy ho biskupové odsoudili. A to, že je to vysoce pravděpodobné, prokazuje i skutečnost, že Sisenand chtěl původně svolat koncil už na rok 632.
Když totiž roku 632 dorazil sv. Isidor před hradby Toleda, král na poslední chvíli vše zrušil a biskupům vzkázal, aby se vrátili do svých sídel. Události se mohly odehrát takto: Sisenand chtěl Svintilu odsoudit již roku 632, ale koncil, který svolal, musel zrušit kvůli Iudilově vzpouře, která propukla na jihu poloostrova. Roku 633 vzbouřence porazil, ale koncil byl schopen svolat až koncem roku, protože biskupové se sešli až v prosinci. Vzpoura pak musela zasáhnout i sever až po město Zaragozu, kde se nepokoje objevily roku 632. Ty mohl vyvolat samotný Sisenandův vpád roku 631, protože franské vojsko přišlo až do tohoto města. Frankové však odtáhli už roku 632, takže nepokoje mohli vyvolat jedině Baskové, kteří využili zmatků na jihu propuklých jako důsledek Iudilovy vzpoury. Na její potlačení pak bylo zřejmě povoláno vojsko i z jiných částí království, což umožnilo Baskům nerušeně rabovat v okolí Zaragozy.
Vzpoura pravděpodobně propukla roku 632 a v jejím čele stál Iudila. A co o ní ještě víme? Čtvrtý toledský koncil věnoval zvláštní pozornost kněžím, kteří se v té době dobrovolně chopili zbraní. Ti měli být posláni do kláštera, kde se měli dobrovolně kát. Znamená to, že vzbouřencům pomáhalo duchovenstvo? Biskupové na koncilu poprvé, ale ne naposledy upozorňují na skutečnost, že katoličtí kněží by se mohli spojit se zahraniční mocností podobně jako se v období Hermenegildovy vzpoury v letech 579 – 584 spojil Leandrus s Konstantinopolí. (I když toto se vysloveně nepřipomíná.) Koncil totiž zakázal biskupům žijících na hranicích království jednak přijímat tajné vyslance, jednak je z Hispánie kamkoliv vysílat. Je zřejmé, že biskupové neměli na mysli septimánskou hranici s Franky, protože Iudilova vzpoura propukla na hispánském jihu a Frankové byli navíc těmi, kdo dopomohli Sisenandovi k trůnu a tedy byli jeho spojenci. Je také rovněž nepravděpodobné, že by si vzbouřenec z jihu povolal na pomoc chamtivé Basky, kteří pak zpustošili území, jemuž chtěl vládnout. Je tedy možné, že povstalci se spojili s východními Římany v Africe a na Baleárských ostrovech.
Je však možné, že by Sisenand vysvětil některé biskupy, kteří by se pak postavili na stranu vzbouřenců? I kdyby tomu tak bylo, koncil by jej odsoudil, protože stanovil, že biskup nic takového udělat nemůže, neboť nemůže být příčinou krveprolití, i kdyby byla prolita krev zrádců (???)

Římská říše
Koncil v Theodosiopoli
Na koncilu v Theodosiopoli (Erzerum, Turecko) konaném roku 631/632 přijala arménská církev monotheletismus císaře Herakleia I. – Kristus má podstatu lidskou a Boží, ale jedinou vůli – a obnovila církevní jednotu s Konstantinopolí. Jiný zdroj však tvrdí, že se jednalo o monoenergismus – Kristus má podstatu lidskou a Boží, ale jedinou energii.
Princ Konstantin prohlášen caesarem
Císař Herakleios dal najevo, že vedle svého syna Konstantina počítá i s jeho mladším nevlastním bratrem Heraklonasem jako se svým nástupcem, a ve věku pouhých šesti let jej prohlásil caesarem.


Perská říše
Změna na perském trůnu
Dne 16. 6. nastupuje po Hormizdovi VI. poslední perský král Jazdakart III. (Jesdegird, Jazdakert, Jesdegerd, Isdigerdes, Yezdegerd, Yazdagerd)
Chaos v perské říši; na trůnu se střídají již bezvýznamní vládci
(¬631) Co se dálo za vlády a hlavně po smrti královny Bórán (†631), vymyká se všem možnostem historické a chronologické rekonstrukce. Historikové jmenují mnoho králů, kteří panovali velmi krátce v různých částech říše, ale někteří je předvádějí tak, jako by panovali za sebou nad celým státem. Pořadí jejich jmen je v každém prameni jiné, někdy se liší v maličkostech i jejich jména, také údaje o trvání jejich vlády jsou rozličné.
Brzy po Bórán nastoupila její sestra Ázarméducht, princezna velice krásná a velice energická, která již při svém vstupu na trůn prohlásila:
„Budeme se chovat tak, jako náš otec Husrav Parvéz, a kdo se proti nám postaví, toho krev prolijeme!“
A patrně si podle svého prohlášení počínala. Za její šestnáctiměsíční vlády se přihodila událost, která otřásla sásánovským majestátem. Místodržící v severovýchodním Íráně, Chórásánu, Zemi vycházejícího slunce Farruch Hormizd, se do ní zamiloval a žádal jí, aby se a něj provdala. Hrdá Sásánovna mu poslala vzkaz:
„Nesluší se, aby se královna vdala! Vím dobře že tvým záměrem v tvé žádosti je jen to, abys na mně ukojil svůj chtíč. Přijď tedy ke mně té a té noci!“
Láskou rozpálený satrapa, který dlel v té době v Ktésifóntu, přiklusal v udané době k ní. Královna však předtím nařídila veliteli svých gard, aby v té noci, na níž dostaveníčko bylo ujednáno, počíhal si na velmože a zabil jej. Poslušný důstojník provedl příkaz. Ázarméducht dala mrtvolu za nohy odvléci z paláce a pohodit ji na veřejném místě zámeckého areálu. Když pak ráno našli lidé mrtvolu Farrucha Hormizda, dala tělo odstranit. Věc vzbudila náramný rozruch a zpráva o tom došla časem do Chorásánu, kde zastupoval v úřadě svého otce Rostam. Aby splnil svou mravní povinnost, přitáhl Rostam se svým vojskem do Ktésifóntu, královnu zajal a dal ji buď oslepit nebo otrávit.
V různých krajích panovala honička na kandidáty trůnu, jejichž řady od únorového převratu roku 628 silně prořídly. Sháněli již i takové kandidáty, kteří byli s dynastií příbuzní jen po přeslici. Víme, že nároky na trůn platily i pro ženy a jejich potomky. Našli jednoho takového junáka v zemi Maišán při ústí Eufratu do Tigridu, syna šlechtice a vnučky Anóšarvánovy. Jmenoval se Péróz. Přivedli ho do Ktésifóntu, dosadili ho na trůn a vložili mu na hlavu královskou korunu. Následník však měl příliš velkou hlavu, koruna ho tlačila a posteskl si nahlas: „Jak úzká je ta koruna!“ Velmožové kolem něho shromáždění se zhrozili, když ta nevinná slova uslyšeli, protože pokládali tento výrok hned za nešťastné znamení pro krále, jeho poddané i celou říši. Není známo, zda se na něj vrhli hned nebo až za několik dní, ale je jisto, že ho zabili. V kraji nisibském na západě říše našli dalšího prince, skrývajícího se na Kamenném hradě u Nisibi, ochotného ujmout se nezáviděníhodného dědictví Farruchzáda Husrava. Jeho vláda trvala snad jen půl roku, pak byl svržen nebo zabit. V Nisibi, kde stálo Šáhrvarázovo vojkso, ovládal nějaký čas situaci král Hormizd V., který se také stal obětí vojenské vzpoury. Konečně našli kandidáta na jihu říše a prohlásili ho králem ve Stachru ve Fársu. Byl jím Jazdkart, syn Šáhrijárův, vnuk Husrava Parvéze, onen chlapec, který se narodil, jak bylo svrchu vyprávěno, v době odloučení princů od žen. Když nalezl podporu mocných velmožů a hlavně Rostama, byl odveden do Ktésifóntu a stal se jediným králem Íránu, zároveň i posledním z rodu sásánovského, aby se splnila věštba, že tělesně poznamenaný vnuk Parvézův uzavře existenci dynastie říše.
Něco v této době zmatků nám alespoň trochu napomáhá k tomu, abychom se vyznali v datování, na které se nemůžeme spolehnout v dílech kronikářů. Jsou to mince, které ukazují podobu vládcovu, zkratku mincovny, jméno šáhovo a rok vlády, v němž byly vydány. Podle mincí dá se určit, kdo byl ten či onen novoroční den na trůně a dal razit peníze. Význačný numismatik Robert Göbl, který se zabývá úspěšně studiem sásánovských mincí, zjistil podle údajů na penězích, kdy jednotliví panovníci panovali. Bórán razil mince v letech 629 až 30, 630/31, 631/32, tedy ve třech letech, Hormizd V. ve dvou letech (630/31, 631/32), Farruchzád Husrav ve dvou letech (631/32, 632/33). Rozdělení říše se pozná z toho, kterému králi patří ten či onen rok a ta která mincovna. Rozdělení říše podle pravděpodobného určení mincoven vypadalo tak, že Bórán držela v prvním roce své vlády jih, západ a východ říše, v druhém ztratila západ, ve třetím i jih. Hormizd držel v jejím druhém roce západ a východ, ve třetím razil ve všech částech, Farruchzád ve svém druhém roce razil na západě, Jazdkart III. ve stejném roce na jihu. Z toho vidíme, jak je důležitá numismatika pro dějepis, protože nám často sděluje to, co v kronikách není zaznamenáno.
Poslední král Jazdkart III. nastoupil až 10. června 633, ale počítal svůj první rok vlády už od 16. června 632, kdy začínal nový rok. Toto datum je velmi památné a pro datování v orientálních dějinách a literaturách důležité. Je to epocha čili první den letopočtu, podle něhož dodnes počítají perští a indičtí Pársové, stoupenci Zarathuštrova mazdakovského náboženství. (®633)
Smrt královny Purandocht a dynastické zmatky po její smrti
Vláda princezny Purandocht, první ženy, která kdy seděla na trůnu Kýrově, nemohla uspokojit neklidné perské šlechtice, zvláště když Bahram–Čobin a Šahr–barz prokázali, že i oni by se mohli domoci toho nejvyššího postavení. Kandidáti trůnu se proto najednou objevili ve všech částech říše, tu blíže, tu vzdáleněji spříznění s královským domem, spoléhaje se nejenom na zbraně svých přívrženců, ale hlavně na slabost ústřední vlády, se domáhali moci. Není jasné, jak skončil královna Purandocht, ale její sestra Azermidocht, která ji po její smrti na trůně vystřídala, byla zcela jistě zavražděna. Koruna pak šla rychle z ruky do ruky, takže se během čtyřech či pěti let po smrti Chosroea II. vystřídalo u moci devět až deset lidí. Avšak těmto králům vládnoucí od několika dnů až po několik měsíců pak nemůžeme připsat žádné činy a bylo by i zbytečné unavovat čtenáře jejich jmény či pouze spekulovat o jejich následnosti. Je vysoce pravděpodobné, že říše se rozpadala na dvě až tři oblasti, jimž tito jedinci vládli jako nezávislí panovníci. Čtyři a půl roku po smrti Chosroeově přestala jakákoliv centrální moc existovat, všude vítězila anarchie a lidé bažící po moci rvali Persii na kusy, takže téměř každé město bylo scénou nevázanosti, neshod a krveprolévání…
Nástup posledního perského krále Isdigerda, problémy s Araby začínají…
…A teprve v červnu roku 632 skončilo toto období plné vnitřních neshod a zmatků volbou mladého krále, o němž se věřilo, že je z rodu Sásánovců. Yezdigerd či Isdigerd, třetí syn Šáhriára a vnuk Chosroea II., musel být po svém nerození odvezen ode dvora a ukryt v provinciálním městě Istakru, jenž však byl kdysi hlavním městě starověké Persie, protože mu zřejmě asi hrozila smrt. Zde pak žil v ústraní až do svých patnácti let, kdy si teprve někteří předáci vzpomněli na jeho královský původ a povznesli jej do hodnosti nejvyšší, když již žádní jiní potomci Chosroeovi nežili. Ale již bylo příliš pozdě…
Když totiž Řím a Persie spolu vedly válku nemajíce jiné myšlenky než svého soupeře porazit a zničit, začala v jejich bezprostředním sousedství na Arabském poloostrově růst nová velmoc. Obě východní velmoci tyto kmeny z arabských pouští dobře znaly, neboť se s nimi již celé věky dlouhou dobu tu úspěšně, tu neúspěšně potýkaly. Ale vždy jimi pohrdaly a nikdy by nepřipustily, že pro ně představují vážnější nebezpečí. Ale Muhammad, snad podvodník, snad zapálený nadšenec, začal formulovat doktríny, které posléze přetvořil v nové náboženství, na jehož základě začal sjednocovat kmeny rozptýlené po celé poušti. A když pak těmto ubohým kočovníkům dodal nezbytnou odvahu, povzbudil jejich fanatismus a naučil je pohrdat smrtí, obrátil jejich agresivitu proti sousedním národům.
Muhammad začal svoji kariéru proroka právě v době, kdy si šli Heraclius a Chosroes nejvíce po krku (613). V roce smrti Chosroeově (628) pak již byl silnější než kterýkoliv arabský náčelník. O dva roky později již jeho moc narostla natolik, že vyzval Řím k boji, když vyslal expedici do Sýrie. A konečně v roce své smrti, tj. roku 632, již byl schopen postavit armádu třiceti tisíc mužů. Využil období chaosu panujícího v perské říši a podrobil si perského guvernéra Jemenu stejně jako al–Mundara či Alamundara, krále Bahrajnu ležícího na západním břehu Perského zálivu. A když se vlády ujal král Isdigerd, začali Arabové expandovat jednak do Sýrie a Palestiny, jednak k dolnímu Eufratu. A nebezpečí pro Persii vyčerpanou dlouhým a krvavým válečným konfliktem se stalo opravdu akutním, když se ukázalo, že mladý a nezkušený panovník nedokáže arabským náčelníkům účinně čelit. K jeho chvále je však nutno uvést, že přes všechny porážky a neúspěchy nikdy na svůj boj nerezignoval a znovu a znovu se vrhal do předem ztracených bitev, aby se nakonec nestal obětí zjevných nepřátel, ale těch, kdo se vydávali za jeho přátele a spojence.
Ale muslimské společenství, které Muhammad s takovým úsilí budoval, se po jeho smrti rychle rozpadlo. Isdigerd tak stěží stačil upevnit svoji, když jej dostihly zprávy, že Prorok je mrtvý, že Arabové jsou ve vzpouře a že al–Mundar se zřekl islámu a obnovil svoji nezávislost. Ale Muhammadovi společníci nelenili a do svého čela si zvolil Abú Bakra, nejenom Prorokova přítele, ale i tchána, muže nejenom aktivního a odvážného, ale i střídmého a cudného, který velmi dobře prokázal svoje schopnosti čelit potížím. Protože mu však již bylo více než šedesát let a nemohl se osobně zúčastnit žádného válečného tažení, vše svěřil svým neméně schopným generálům, kteří během několika měsíců zasadili odpadlíkům těžké údery a s výjimkou syrských Ghassánovců všechny přivedli k rozumu. K nejnebezpečnějším protivníkům Abú Bakrovým patřil Moseilama, jenž se po smrti Muhammadově sám prohlásil prorokem a získal si tolik stoupenců, že byl dokonce schopen čelit muslimské armádě čítající na 40.000 mužů. V první otevřené bitvě dokonce zvítězili a zabili na 1.200 nepřátelských bojovníků. A tak museli muslimové svést druhou bitvu, v níž již zvítězili a Moseilamu zabili. A tak teprve nyní mohl jejich velitel Chalíd přezdívaný „Meč Boží“ přijít do Medíny pochlubit se svým úspěchem a trofejemi po padlém vůdci odpadlíků. Po Moseilamově smrti rezignovali na odpor i další arabské kmeny a podřídili se chalífovi, kterému se tak uvolnily ruce k velké expanzi.
Peršané definitivně ztratili Jemen
Král Husrav ještě za svého života kázal svému místodržícímu v Jemenu, Bádhánovi, aby vyslal do Medíny špehy, kteří by prozkoumali aktivity proroka Muhammada, jeho politiku, záměry a politiku vůči Persii. Bádhán tak učinil a poslal do Medíny posly, kteří mu poslali takové informace, že přestoupil k islámu. To se stalo asi roku 631. Bádhán byl ponechán ve své hodnosti místodržitelské v Saná, ale již na jaře příštího roku zemřel. Muhammad uspořádal jemenské poměry tak, že prohlásil všechna knížata za sesazena a na jejich místě ustanovil náboženské správce. Hlavně nezapomněl nařídit, aby většina z výnosu daní byla odváděna do Medíny. To vyvolalo v Jemenu vzpouru, kterou vedl jakýsi prorok al–Aswad; ten dobyl Saná a zahubil syna Bádhánova Máhán–Šahra a vzal si jeho vdovu Ázádu za manželku. Získal si sice část Peršanů, ale pro svou nadutost a tyranství si znepřátelil své arabské spojence; manželka se proti němu spojila s perským důstojníkem Pérózem, ten vnikl do zámku v Saná a proroka uškrtil. Ale jiný spiklenec Peršany vyhnal, po čase byl jimi zase vypuzen a Jemen byl připojen k arabské říši natrvalo. Smrt jemenského proroka se udála dva dny před skonem Muhammadovým. Prorok zemřel buď 1. června nebo 8. června 632. Ještě za jeho života a několik let po něm se odehrávaly boje a jednání s ostatními perskými provinciemi v Arábii, Bahrainem a Ománem. I tam byly tahanice o placení daní, vzpoury a šarvátky; za vlády chalífy Omara bylo zakázáno mágům pronášet před jídlem modlitby zvláštním rituálním mumlavým přednesem, také sňatky mezi blízkými příbuznými byly zapovězeny. Islám učinil konec perskému panství i zarathuštrovské víře na Arabském poloostrově.


Arábie
Smrt Proroka Muhammada
Po svém návratu do Mekky dostal Prorok Muhammad horečku a 1. 6./8. 6. zemřel, přičemž jeho nástupcem se jako první arabský chalífa stal starý Abú Bakr (Otec panny). Velká expanze může začít – sjednocení Arabů a zastavení neustálých válek mezi jednotlivými kmeny vedly k přelidnění Arabského poloostrova a k přelití této sjednocené síly přes hranice právě v době, kdy říše perská a římská byly totálně vyčerpány dlouholetými válkami.
Smrt Proroka Muhammada
Na jaře roku 632 vykonal Prorok Muhammad svoji poslední pouť do Mekky, aby uprostřed nespočetných zástupů věřících slavnostně zasvětil al-Láhovi modlářskou svatyni Kaábu obřadem, který se používá dodnes. O dva měsíce později zavelel již ke třetímu útoku proti římské říši a vojsko svěřil synovi svého otroka Saída, který roku 627 padl v bitvě u Muty. Ale tři dny po schůzce s Osámou dostal vysoké horečky, které jej rychle srazily do hrobu (snad 9. 3.)
Muhammadova smrt islám spíše posílila než oslabila, což dokazovalo, že byl vybudován na pevných základech. Chvilku sice „klopýtal“, pak však překonal vnitřní otřesy a začal expandovat. Bylo totiž nutné plnit Prorokovu politickou závěť a pokračovat v „dobývání světa“. A doba k tomu byla opravdu příhodná. S pádem perského krále Chosroea II. (roku 628) padla i perská moc v Jemenu a místní arabští se museli spoléhat sami na sebe. Ani císař Herakleios netušil, jak je situace vážná, a neudělal žádné opatření, aby se více prosadil na severu Arábie. Jeho hlavní opora v této oblasti monofyzitičtí křesťanští Arabové pak na svého ortodoxního vládce pohlíželi s hlubokou nedůvěrou a nebyli ochotni vzdorovat nepřátelům impéria.
Muhammadův nástupce chalífa Abú Bakr tohoto roku vyslal do akce dvě vojska. První pod Osámou vyrazilo na vítězné tažení do Sýrie, kdežto druhé pod Chálídem ibn al-Valídem zpacifikovalo Prorokova soupeře jemenského Musailimu. Chálíd tehdy v Jemenu tvrdě a rozhodně splnil Prorokův příkaz, že celý Arabský poloostrov musí vyznávat jedinou víru, a to víru islámskou. Všechna křesťanská společenství byla rozprášena, veškeré křesťanské umění, kultura a učenost zničeny. Obrazoborečtí muslimové tehdy znesvětili a zničili dokonce i nádherný křesťanský chrám postavený v hlavním jemenském městě Saná v druhé polovině 6. století místním vládcem Abrahou al–Ašrámem, který se svojí výzdobou mohl srovnávat s konstantinopolským chrámem Hagia Sofia. Na náboženskou toleranci nikdo nebral ohled, celá Arábie se musela obrátit ke Kábě a podřídit se Koránu. A všichni její obyvatelé – lhostejno, zda to byli křesťané, Židé či pohané, Habešané nebo Peršané, černoši nebo Arabové – se podřídili jediné vládě.
Smrt Proroka Muhammada
Po roce 630 začal vliv Proroka Muhammada pronikat také mimo Arabský poloostrov. Dařilo se mu zde na svou stranu získávat některé arabské křesťany, kteří si směli ponechat své náboženství se závazkem, že muslimům budou platit daně. Ti za to slíbili ochraňovat jejich karavany a obchodní lodě. Obyvatelé Arábie, kterým nebyla ponechána volba, to znamená ti, kteří nebyli lidmi Písma, tj. židy ani křesťany, dobrovolně či pod různými hrozbami konvertovali k islámu. Nejhůře se vedlo svatyním, kněžím a kněžkám. Místa starého kultu byla bořena nebo vypalována, tvrdošíjní služebníci starých božstev zabíjeni. Arabové, kteří se za různých okolností konvertovali, nemuseli platit daň z hlavy, případně z půdy, jako křesťané či židé, ale tzv. zakát, náboženskou daň, vyměřovanou podle výše jejich majetku (chudí ji neplatili). Celý Arabský poloostrov ovládl Prorok do roku 632.
V tomto roce vykonal ještě pouť do Mekky a po návratu do Medíny pronesl své proslulé kázání na rozloučenou, zapsané ovšem až v životopisech, které vznikly více než 100 let po jeho smrti. Za doby jeho nemoci vedl modlitby Abú Bakr, otec jeho nejoblíbenější manželky Áiši, po Muhammadově smrti zvolený shromážděním muslimů zástupcem Posla Božího (chalífat rasul Alláh), čili prvním chalífou.
Pokud je Muhammadovo poslední kázání autentické,bylo i jakousi jeho politickou závětí. Kromě jiného obsahovalo též myšlenku rovnosti všech lidských ras, která měla pro multietnickou společnost pozdějšího, výboji vzrostlého chalífátu velký význam. Jediné, co podle tohoto kázání staví jednoho člověka nad druhého, není ani etnicita, ani barva kůže, ale zbožnost a dobré skutky. Pohřbít Muhammada se věřící rozhodli v příbytku jeho nejmilejší manželky Áiši. Muhammadův bratranec a zeť Alí byl volbou Abú Bakra sice zklamán, ale nijak proti němu nevystoupil. Umma v Abú Bakrovi našla vůdce stejně skromného jako byl Muhammad a po všech stránkách schopného. Všechny arabské kmeny však jeho vládu neuznaly. Nejeden po Prorokově smrti odpadl od islámu a bylo třeba obnovovat jednotu Arabů bojem. Odpadlictví se nazývalo ridda a vedle polytheismu bylo pokládáno za největší hřích. K tomu se někteří Arabové začali rovněž prohlašovat za proroky a zakládali své náboženské obce. (Byla mezi nimi i jedna žena, prorokyně Sádžáh z kmene Tamín.) Přesto již za Abú Bakra započaly výboje proti římské říši i nájezdy na perské hranice a byl to také čas, v němž byla zahájena práce na kanonické písemné podobě Koránu, jehož zárodečnou psanou verzi I. Hrbek předpokládá již pro dobu Muhammadovu.
Boj proti odpadlíkům
Pravověrný mulimský válečník Chálíd ibn al–Valíd potlačil v letech 632 – 633 povstání „falešných“ proroků Tulajhy a Musajlimy. Konečného vítězství nad nimi dosáhl v bitvě u Akraby.

Británie
Válka mezi Mercií a Northumbrií
Northumbrijská expanze západním směrem přiměla Mercii,aby se spojila ke společnému postupu s Velšany. Roku 632 [/633] britský křesťanský král Gwyneddu Cadwallon a anglosaský král pohanské Mercie Penda vybojovali nad Northumbrií krátkodobé vítězství, rok nato si však Oswald svou moc vydobyl zpět a Cadwalon byl zabit.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 633

Franská říše
Slovanské vpády do Durynska
Bitvou u Wogastisburgu přebrala slovanská strana na několik desetiletí iniciativu. Pod jejím bezprostředním dojmem se „Dervan, vévoda národa Srbů, kteří byli z národa Slovanů a již dávno patřili ke království Franků, přidal se svými lidmi ke království Samovu“. Slované opakovaně vpadali do Durynska a nutili franského krále Dagoberta I., aby hledal účinné prostředky obrany. Proti jednomu slovanskému vpádu se chystal král roku 632/633 zakročit osobně v čele svých elitních neustrijských a burgundských oddílů. Vytáhl „z města Met, a když přešel Ardeny, přitáhne s vojskem k Mohuči, zamýšleje překročit Rýn. Sasové vyšlou k Dagobertovi posly se žádostí, aby jim prominul poplatky, které platili ve prospěch státní pokladny; oni sami se pak zavážou, že budou z vlastní horlivosti a ve vlastním zájmům klást odpor Vinidům, a přislíbí, že budou v těchto končinách střežit hranice Franků.“ Dagobert návrh přijímá, avšak podle kronikáře udělal špatný obchod. Neboť ze saského slibu „vzešel malý výsledek“ – vpády pokračovaly, ale král přišel o pět set krav ročně.
Slovanské vpády do Durynska
V tom roce, desátém jeho vlády, král slyšel, že Guimové, kteří se též nazývají Slované, napadli s velmi velkou armádou Durynsko. Rychle shromáždil armádu Austrasie, aby s nimi bojovala. Vyrazil z Met, prošel celými Ardenami a přišel do Mohuče s armádou nejlepších lidí a nejlepších bojovníků z celé Neustrie a celého Burgundska. Když připravoval své lidi k přechodu Rýna, poslali k němu saští šlechtici své vyslance a žádali jej, aby jim zrušil tribut, který platili jeho otci a nyní platí i jemu. Tribut obnášel sto krav zasílaných každých rokem [v jiných opisech 500 krav]. A že kdyby jim bylo vyhověno, vytáhli by proti Slovanům za podpory krále a bojovali by a bránili by království Franků v této oblasti. A král jejich žádosti na radu austroasijských Franků vyhověl a souhlasil s tím, co žádali. A vyslanci přísahali na své zbraně podle zvyků své, že budou věrně dodržovat uvedenou smlouvu, a to nejenom za sebe, ale i za svůj lid. Ale jejich sliby nepřinesly žádný užitek, neboť později se ukázalo, že se tak pouze zbavili tributu, který dříve platili, a dohody uzavřené s jeho otcem, která se týkala i Dagoberta.
Princ Sigibert jmenován austrasijským místokrálem
Austrasijská šlechta nespokojená s Dagobertovými centralizačními snahami přinutila mladého panovníka k ústupkům. Králova pozice byla podkopána i neúspěšným tažením proti Samovi, problémy v Durynsku, ohrožením země z pravého břehu Rýna a ztrátou saského tributu. Dagobert se proto roku 633/634 rozhodl částečně uspokojit její požadavek autonomie v rámci jednotné franské říše a jmenovat svého nezletilého syna Sigiberta III. austrasijským místokrálem. Oba přijeli do sídelního města Met, kde byl nezletilý princ korunován a vybaven dostatečnými prostředky. Regentskou správou země pověřil Arnulfovce vévodu Adalgisela jako austrasijského majordoma a kolínského biskupa Kuniberta (Chuniberta), kdežto Pipin Starší byl stále v nemilosti. Sigibertovo území však oklestil ještě více, než když na trůn v Metách nastupoval on sám jako místokrál svého otce Chlothara II. Nyní si Dagobert pod svoji přímou kontrolou ponechal nejenom vlivného šlechtice Pipina Staršího, ale i vévodu champagneského, alsaského, alamanského a bavorského, kdežto jeho syn měl spravovat Durynsko, oblasti na středním Rýnu s městy Mohučí, Wormsem a Špýrem. Se Samem se nyní musel Sigibert vypořádat sám, pomoci mu v tom měl nově jmenovaný durynský vévoda Radulf. Přenesením pravomocí blíže k místu konfliktu se podle Fredegarovy kroniky ukázalo jako účinné: „Ti (tedy Sigibert, Kunibert a Adalgisel) potom, jak je známo, hájili úspěšně svým úsilím hranice Austrasie i království Franků proti Vinidům.“
Princ Sigibert jmenován austrasijským místokrálem
Následujícího roku Slované, o nichž jsme se již zmínili dříve, začali opět válku z rozkazu krále Sama; několikrát překročili hranice svého vlastního království a napadli Durynsko a další země, aby zpustošili království Franků. V té době přišel král Dagobert do království Austrasie a korunoval svého syna Sigeberta [Sigibert (III.), 630 – 656, sv.] ve městě Mety na radu šlechticů a biskupů a se souhlasem vznešených lidí z celého království. Cuniberta, arcibiskupa Kolína, a Adalgisuse povýšil na místodržícího a majordoma, svěřil jim dostatečnou částku pro královskou pokladnici a stvrdil tento dar listinou opatřenou svojí pečetí. Když jej korunoval a povýšil do této hodnosti, vrátil se do Neustrie, jak to bylo vhodné. Austrasijští Frankové později nebránili království v této oblasti proti Guimům [Slovanům] a jiným národům.
• Církev zakázala parodizující šaškovské slavnosti konané koncem roku, při kterých např. bláznovský biskup nebo papež prováděli bohoslužby. Lidé však nařízení ignorovali, a proto zákaz musel být ještě mnohokrát opakován. Tento zvyk se podařilo vymýtit až v 16. století.


Římská říše
Arabský útok na Sýrii, Jordánsko a Palestinu
Útok na římské provincie zahájil – alespoň podle Seifa, nejstaršího pramene z 2. poloviny 8. století – roku 633 Chálíd ibn Saíd. Ačkoliv „korunní princ“ Omar „pochyboval“ o jeho schopnostech, vyslal jej chalífa Abú Bakr spolu se spřátelenými kmeny za syrskou hranici s tím, že v případě napadení se má vrátit. Také Římané shromáždili své spojence a v naději, že se zmocní jeho velbloudů, předstírali ústup a lákali ho za sebou. K prvému ozbrojenému střetu došlo cestou k Mrtvému moři. Chálíd v něm zvítězil a obrátil syrské oddíly pod Bahanem (Baanes) na útěk. Pak však zastavil svůj postup a požádal Medínu o posily. Chalífa Abú Bakr mu vyhověl a poslal mu na pomoc Ikrimu ibn Abú Džáhla a al–Valída ibn Okbu s vojáky, kteří se právě vrátili do Medíny po potlačení „odpadlíků“. Počátkem jara příštího roku se obě muslimské armády spojily a vydaly se na sever.
Arabský útok na Sýrii, Jordánsko a Palestinu
Úspěchem skončila i výprava proti římské Palestině uspořádaná roku 633, kde se Arabům dařilo nejenom plenit neopevněná místa, ale dobýt i města Gazy.
Slované v Malé Asii
Konstantinopol usadila na území Malé Asie velké množství slovanských osadníků, kteří se zároveň stávali součástí vojenských oddílů bojujících pod císařským velení proti Peršanům i dalším nepřátelům, zejména Arabům a Avarům. Zároveň nás prameny informují o poměrné nespolehlivosti těchto slovanských vojenských oddílů a poměrně častých případech, kdy přešly na stranu nepřítele.
Např. kronikář Theofanés Homologétos (Conffesor, okolo760 – 817 nebo 818) ve své Chronografii uvádí, že když Arabové podnikli v roce 633(?) vojenskou výpravu proti maloasijským provinciím říše, přešla skupina tam usídlených Slovanů v počtu asi 5000 osob na stranu Arabů a spolu s nimi se potom stáhla na území Sýrie, kde byli usídleni v provincii Apameia v osadě, jež dostala název Saalabija, což arabsky znamená slovanská.
Spory o monoenergismus
Po vítězné válce s Persií znovuzískal císař Herakleios I. kontrolu nad svými východními provinciemi, a proto podporoval úsilí konstantinopolské patriarchy Sergia najít s místními monofyzity společný jazyk a obnovit tak jednotu východní církve. Kompromisem mezi těmito „heretiky“ (Kristus má podstatu pouze Boží) a ortodoxními (Kristus má podstatu lidskou a Boží) měl být tzv. monoenergismus tvrdící, že Kristus má sice podstatu lidskou a Boží, ale zato jedinou energii. Poté, co císař vrátil Sv. Kříž do Jeruzaléma, jednal v Hierapoli (Menbidž, Sýrie) o těchto otázkách s monofyzitickým antiochijským patriarchou Anastasiem II. a v Edesse (Urfa, Turecko) zase s nestoriány a s některými dalšími disidenty. Z druhé strany ke smíření nejvíce přispěl představitel umírněných monofyzitických theodosiánců Kyros Fasis, který se právě v tuto dobu stal alexandrijským patriarchou. Se souhlasem egyptské, syrské a arménské církve byl monoenergismus oficiálně vyhlášen císařským ediktem v červnu roku 633 oficiální vírou impéria a zdálo se že uspěje.
V Palestině však narazil na odpor postaršího již mnicha Sofronia, který byl snad koncem roku 633 nebo počátkem roku 634 zvolen jeruzalémským patriarchou. Aby dohodu zmařil, navštívil Alexandrii i Konstantinopol a jednal se Sergiem a Kyrem, kteří se na něho dívali jako na notorického potížistu (troublemaker). Na Sergia však jeho obrana Chalkedonu tak zapůsobila, že změnil názor, opustil monoenergismus a navrhl novou společnou platformu, tzv. monotheletismu (Kristus má sice podstatu lidskou a Boží, ale zato jedinou vůli), přičemž zakázal jakoukoliv další diskuzi o energii nebo energiích Ježíše Krista. Své nové teologické názory okamžitě poslal všem východním patriarchům a papeži Honoriovi I. do Říma. Ukázalo se, že monotheletismus je přijatelný pro mnoho chalkedonců i monofyzitů – Honorius souhlasil a dokonce Sofronios se zdál odmítnutím monoenergismu uspokojen, takže jeho schválení jeruzalémským patriarchou roku 634 již nestálo nic v cestě.
Jisté pochyby však v něm přetrvávaly, protože ke svému dopisu, kterým oznamoval do Konstantinopole a Říma nástup do svého úřadu, připojil dlouhé teologické pojednání, v němž zrekapituloval chalkedonskou doktrínu jednoty lidské a božské podstaty Krista a poukázal na rozpory v monotheletismu. (Antiochii a Alexandrii úplně ignoroval.) Nesetkal se s úspěchem – Sergios jeho názory rovnou odmítl a Honorius trval na vlastním pojetí Kristovy vůle. Sofronios nyní zatrpkl a vyhlásil monotheletismu otevřený boj.


Perská říše
Vlády se ujímá poslední sásánovský král Jazdkart III.
(¬632) Poslední perský král Jazdkart III. nastoupil až 10. června 633, ale počítal svůj první rok vlády už od 16. června 632, kdy začínal nový rok. Toto datum je velmi památné a pro datování v orientálních dějinách a literaturách důležité. Je to epocha čili první den letopočtu, podle něhož dodnes počítají perští a indičtí Pársové, stoupenci Zarathuštrova mazdakovského náboženství.
První arabský útok na perskou říši
Vůdce arabského kmene Šajbán Muthanná ibn Háritha, vydávající se nyní za nadšeného Alláhova bojovníka, připravil útok na Persii oslabenou dlouholetou válkou s římskou říší. Chalífa Abú Bakr mu poslal na pomoc Chálida ibn al-Válída s 500 muži, při pochodu k hranicím se k loupežné výpravě připojili ještě dobrovolníci, takže muslimské vojsko nakonec čítalo dva až tři tisíce mužů. V březnu porazili v bitvě u Kázimy (dva denní pochody od Basry) perského místodržícího jižní Babylónie Hormizda. Arabští kronikáři pojmenovali tuto bitvu „řetězová“, prý podle toho, že zajatí Arabové měli být spoutáni řetězy, popřípadě perští jezdci měli bojovat svázáni řetězy, aby ani nepomysleli na útěk. Hormizd v bitvě padl, perský tábor byl vypleněn a prostí Arabové užasli nad obrovskou kořistí. Poté poplenili okolí města Híra – samotné město se však za nevelkou sumu vykoupilo – a pak se táhlo dále do nitra Babylónie. (Podle jiného zdroje porazil tento nebo až příští rok starý a zkušený arabský loupežník Muthanná v bitvě u zřícenin Babylónu Peršany a hned se vrátil do Medíny.)
První arabský útok na perskou říši
Po porážce a smrti odpadlíka Moseilamy rezignovali na odpor i další arabské kmeny a podřídili se chalífovi, kterému se tak uvolnily ruce k velké expanzi. Ale chalífa Abú Bekr se stále nemohl rozhodnout, zda napadne Východ anebo Západ. Nakonec vyslal expedice oběma směry – jednak proti Sýrii a jednak proti Híře, ležící na západním břehu Eufratu, kde měl svůj dvůr perský vazal Ajáz, nástupce Numánův, syn al–Mundarův.
Neporazitelný Chálíd tehdy vyrazil se dvěma tisíci bojovníky a přešel poušť až k Eufratu, kterého dosáhl asi na třicátém stupni severní zeměpisné šířky (podle mapy to je u jeho ústí do Perského zálivu), kde se spojil s al–Muthannou, náčelníkem kmene Šajbán, který byl Ajázovi podroben, ale pak od něho odpadl a svěřil se do ochrany Abú Bekrovy. Chálíd se pak rychle zmocnil Banikíje, Barasuilie a al–Lisu, načež se vydal po řece k hlavnímu městu, kde byl konfrontován se spojenými arabsko–perskými silami tvořenými pouze jízdními bojovníky, jimž velel perský generál, jehož Arabové nazývají Asadsubeh. V následující bitvě – první mezi stoupenci Muhammadovými a Zoroastrovými – neprojevili jeho protivníci velkou odvahu a pod tlakem zuřivého Muthanny se opět stáhli zanechav Híru svému osudu, ať se brání, jak umí. Ajáz pak rychle pochopil, co je nezbytné, podrobil se dobyvatelům a souhlasil s poplatkem 290.000 dirhamů.
Tento skvělý úspěch přiměl Abú Bekra pokračovat ve vojenských akcích v této oblasti, pro něž vyčlenil i větší síly. Ze všech stran proto sebral posily a poslal je Chálídovi, který vyrazil do akce a podmanil si celé území mezi pouští a Eufratem. Nejdůležitějším městem těchto jižních provincií pak byla Obolla, ležící na jednom kanálu vybíhajícím z Eufratu nedaleko dnešní Basry. Obolla, označovaná jako „limes Indorum“ či „pohraniční město směrem k Indii“, byla – jak název napovídá – důležitým centrem obchodu s tímto subkontinentem a její guvernér jménem Hormuz či Hormisdas velel posádce o síle dvaceti tisících mužů. Chálíd se s ním utkal ve své druhé bitvě, vlastníma rukama jej prý zabil a jeho muže rozprášil. Město pak vydal v plen svým vojákům, kteří se zde zmocnili obrovské kořisti, jejíž jednu pětinu včetně jednoho slona pak poslal Abú Bekrovi do Medíny. Neznámé a dosud nevídané zvíře pak způsobilo ve městě vyslovený poprask, když užaslí místní prosťáčci nechápali, zda–li je to výtvor lidský anebo boží.
Po vítězství nad Asadsubehem a Hormuzem vybojoval Chálíd ještě několika dalších vítězných bitev a zmocnil se celého úrodného regionu na pravém břehu Euratu od Hitu až po jeho ústí do Perského zálivu. Tyto oblasti se pak staly součástí chalífových dominií, který je svěřil do správy svým guvernérům. Persie tak ztratila ochranu, kterou jí skýtalo vazalské království Arabů, a téměř po celé délce své západní hranice se dostala do přímého kontaktu s agresivní muslimskou monarchií. Její obranná linie na západě tak byla prolomena v délce téměř čtyř set mil, přičemž mezi pozicemi nepřítele a hlavním městem nestálo nic více než dvě velké řeky.


Arábie
Boj proti odpadlíkům
V letech 632 – 633 potlačil Chálíd ibn al–Valíd povstání „falešných“ proroků Tulajhy a Musajlimy. Konečného vítězství nad nimi dosáhl v bitvě u Akraby.


Hispánie
4. toledský koncil
Za předsednictví biskupa Isidora Sevilského byl v Toledu je zahájen čtvrtý koncil. Protože volba vizigótského panovníka se dříve redukovala na pouhou aklamaci uchazeče, což vedlo k chaosu, církevní hodnostáři nyní rozhodli, že král musí být řádně zvolen. Volit ale mohou pouze stavy a ne všichni svobodní bojovníci tak jako dosud; panovník má být zvolen buď v královském městě Toledu nebo na místě, kde předchozí zemřel, a to se souhlasem biskupů a dvorské šlechty, s jednoznačným vyloučení lidu. (Kromě toho se uplatňoval i nástup prostou designací následníka nebo jeho přibráním za spoluvládce.) Do pádu vizigótského státu roku 710 se však uskutečnily jen dvě volby nového panovníka a většina králů se zmocnila trůnu násilím nebo je zdědila po otcích. Žádná dynastie nepřesáhla tři generace.
Koncil dal právní záruky kněžím, úředníkům a hodnostářům, vyhlásil se za ochránce královské rodiny a požadoval přísného plnění přísah mezi králem a jeho poddanými. Do jeho pravomocí dále patřilo legalizovat sesazení z trůnu nebo násilné uchvácení koruny, dát do klatby protistátní spiklence, amnestovat nespravedlivě pronásledované, rozhodovat o postavení Židů atd. (Koncil odsoudili nucené křty Židů, nařídili však, že mají být ke křesťanství obrácené děti odňaty svým rodičům, aby opět neupadly do staré „falešné" víry“.)
Církevní hodnostáři řešil spor mezi svrženým králem Svintilou a uzurpátorem Sisenandem a nakonec podpořili poddajného Sisenanda – před shromážděnými biskupy padl na kolena a s pláčem prosil o ochranu – proti moudrému a spravedlivému Svintilovi, který byl i celým svým rodem zavržen. Samozřejmě to nebylo zadarmo – král osvobodil církev od daní a vůči jejím představitelům se vždy choval „pokorně“.
4. toledský koncil
Čtvrtý toledský koncil zahájil král Sisenand 5. prosince roku 633 v kostele sv. Leokádie v Toledu, jenž vybudoval král Sisebut. Když král vstoupil v čele průvodu nejvýznamnějších mužů království do chrámu, padl v přítomnosti sedmdesáti dvou biskupů na kolena a mezi slzami a vzlyky je prosil, aby se za něj přimluvili u Boha, a nabádal je, aby odstranili nepravosti, k nimž v církvi docházelo.
Koncilu předsedal Isidor ze Sevilly. Biskupové ponechali politické otázky až na konec a zpočátku se především snažili sjednotit církevní zvyky v Hispánii a Septimánii. Protože např. Velká noc se v různých částech království slavila v různé době, bylo dohodnutu, že propříště musí metropolité oznámit listem tři měsíce před svátkem Třech králů svým biskupům datum Velké noci, na němž se dohodli.
Ponoření při křtu se provádělo třikrát přes veškeré úsilí papeže Řehoře Velikého a Leandra ze Sevilly, kteří se snažili prosadit ponoření jediné. Některé kostely byli o Velkém Pátku uzavřené, necelebrovala se sv. mše a lidu se nekázalo o utrpení Našeho pána. Někteří katolíci končili svůj půst o deváté hodině ráno na Velký pátek, načež uspořádali okázalou hostinu. Hispánští kněží se často modlili Otčenáš pouze v neděli, v kostelech se čítávala chvála mezi dopisem a evangeliem, někteří kněží nezpívali zpěv o Třech dětech na nedělní mši a mnozí nechtěli přijmout Knihu Zjevení za kanonickou. Kromě toho, že tato i další pochybení biskupové odsoudili, zabývali se i některými zvyklostmi v Hispánii a Galii. Den před Velkou nocí měla být velikonoční lampa a svíce na oltáři posvěcené, což se týkalo Galie. Tvar kněžské tonzury pak měl být v Galicii stejný jako v celé Hispánii.
Ale tato jednota byla pouze zdánlivá. Např. význačný biskup sv. Braulius ze Zaragozy sice zápisy koncilu na místě podepsal, pak ale radil svému bratru Fronimianovi, aby si vybral to, co mu vyhovuje, a potlačil to, co by se mu zdálo nepatřičné.
Biskupové schválili dvacet devět kánonů o církevní disciplíně a organizaci, osm kánonů o mniších a kajícnících, deset kánonů o židech a osm o církevních propuštěncích. Dlouhý kánon číslo 75 se věnuje výlučně veřejným záležitostem, přičemž se zrodil z osobního králova podnětu. Cílem tohoto nejslavnějšího kánonu, který hispánská církev kdy přijala, bylo posílit postavení krále a upevnit gótskou rasu. Biskupové už zapomněli na vzpouru, která vynesla Sisenanda na trůn, a hrozili těm, kteří by porušili porušili přísahu věrnosti vládci. Požádali, aby se v Hispánii neobjevily již žádné uzurpace, vzpoury a spiknutí proti životu králů. Po smrti krále měli jeho nástupce zvolit velmoži z celého království spolu s biskupy na společném shromáždění. Třikrát biskupové zopakovali své hrozby proti těm, kteří by se spikli, porušili přísahu věrnosti králi, ohrožovali jej na životě vše ve snaze uzurpovat trůn. Tuto výstrahu vyslovili nahlas všichni kněží i laici, kteří se koncilu zúčastnili. Potom biskupové napomenuli Sisenanda a jeho nástupce, aby vždy vládli spravedlivě, moudře a zbožně všem národům, které jim byly svěřeny Bohem. Klatba by pak kladla na všechny Sisenandovy nástupce, kteří by vládli tvrdě a tyransky. Po působivé scéně pak biskupové odsoudili Svintilu a pohrozili jemu a jeho rodině.

Británie
Válka mezi Mercií a Northumbrií
Vládce středoanglické Mercie pohanský král Penda se vojensky postavil northumbrijskému křesťanskému králi Edwinovi a „vrtkavá štěstěna přála střídavě jedné i druhé straně.“ V roce 633 Penda uzavřel „podlé spojenectví“ s králem křesťanských Britů severního Wallesu Cadwallonem, kterému se konečně naskytla tak dlouho kýžená příležitost pomstítz se svým saským nepřátelům a splatit jim hodně vysoké dluhy. Poprvé v historii se Britové (Keltorománi) a Angličané (Germáni) postavili v boji bok po boku s cílem vyvázat se z vazalství a zlomit moc Severní Umbrie, čímž dokázaly, že politická hlediska byla pro pro ně důležitější než náboženství nebo původ. Roku 633/634 byl Edwin v krvavé bitvě u Doncasteru poražen a zabit, jeho tělo rozčtvrceno a hlava vystavena na hradbách dobytého Yorku.
Jak se po zavraždění krále Edwina Paulinus vrátil do Kentu a ujal se biskupství v Rochesteru
Když tedy Edwin po sedmnáct let vládl velmi slavně národu Anglů, jakož i Britů, a z toho – jak jsme řekli – po šest let i sám sloužil Kristovu království, vzbouřil se proti němu král Britů Cædwalla, kterému pomáhal Penda, velmi zdatný a bojovný muž z mercijského královského rodu: sám potom stál se střídavým štěstím v čele království Merciů po dvaadvacet let. A v těžké bitvě, svedené na polích nazývaných Hæthfeth [Hatfield Chase severovýchodně od Doncasteru] 12. října roku 635 od Vtělení Páně, zabili krále Edwina, jemuž v té době bylo osmačtyřicet let. A všechno jeho vojsko bylo pobito nebo rozehnáno.
[Cædwalla (Cadwallon) z Gwyneddu, syn Cadfana, byl podle tradice vrchním velitelem ve válce proti Anglům, král penda prý jenom pomáhal. Všechno, co je o válce známo z pramenů, nasvědčuje však spíše tomu, že hlavní postavou byl Penda. Cædwalla podle velšské tradice vyrostl společně s Edwinwm, který v té době pobýval ve vyhnanství v Cadfanu. jeho pozdější vystoupení proti Edwinovi bylo zřejmě pokusem setřást northumbrijskou nadvládu. Edwin, který v tomto boji padl, byl prohlášen mučedníkem.]
V té bitvě padl před Edwinem jeden z jeho synů, velmi bojechtivý mládenec Osfrith, druhý syn jménem Eadfrith přeběhl v nouzi ke králi Pendovi a ten jej potom za vlády Oswalda zavraždil, přestože mu odpřísáhl věrnost.
V tom čase došlo také k hroznému prolévání krve v církevních obcích a vůbec celém národě Northumbrijců. Zvláště proto, že jeden z vůdců, který je způsobil, byl pohan a druhý barbar, horší a divočejší nad pohana. Neboť Penda s celým národem Merciů byl oddán modlám a Kristovo jméno neznal. Cædwalla byl sice podle jména a vyznání křesťanem, myslí a mravy však takový barbar, že nešetřil ani ženy, ani nevinné děti, nýbrž s divokou krutostí utýral všechno k smrti, jak po dlouhý čas řádil jako šílenec v jejich zemi, obíraje se myšlenkou, že všechen národ Anglů na území Británie vyhladí ze světa. Stejně tak neprokazoval žádnou úctu ani křesťanskému náboženství, které se u Anglů začalo šířit. Proto je také až dodneška u Britů běžné, že víru a náboženství Anglů nepovažují za nic, a ani s nimi proto neudržují čilejší styky než s pohany.
Hlava krále Edwina byla pak dopravena do Yorku a posléze uložena v chrámu blahoslaveného apoštola Petra, jehož stavbu – jak jsme již uvedli – sám započal a jeho nástupce Oswald dokončil; umístili ji v kapli svatého papeže Řehoře, od jehož žáků přijal Edwin slovo života.
Když tedy u Northumbrijců zavládly v důsledku těchto pohrom zmatky, a jak se zdálo, nebylo nikde jiné pomoci než v útěku, vrátil se Paulinus spolu s královnou Æthelburh, kterou předtím přivedl, po moři zpátky do Kentu a s velkými poctami byl uvítán arcibiskupem Honoriem a králem Eadbaldem. přijel pod ochranou a vedením Bassa, velmi zdatného bojovníka krále Edwina, a přivedl s sebou Edwinovu dceru Eanflæd a syna Uscfreu, jakož i Yffiho, syna králova syna Osfritha. Ty později poslala matky ze strachu před králem Eadbaldem a králem Oswaldem do Galie na výchovu ke králi Dagobertovi, který byl jejím přítelem [příbuzným]. Ale oba tam v dětském věku zemřeli a byli pochováni v kostele s poctami, jež náležejí královským dětem a neviňátkům v Kristu.
Paulinus s sebou do Kentu přinesl také velmi mnoho vzácných věcí krále Edwina, mezi jinými i velký zlatý kříž a zlatý kalich, zasvěcený k oltářním službám, které až po naše časy chovají a ukazují v chrámu v Camterbury.
V tu dobu, [tj. roku 633], neměl chrám v Rochesteru pastýře, protože Romanus, jeho představený, jenž byl arcibiskupem Justem poslán jako vyslanec k papeži Honoriovi, utonul ve vodách italského moře. A proto na vyzvání biskupa Honoria a krále Eadbalda převzal péči o chrám řečený Paulinus. Podržel si ji až do doby, kdy nadešel jeho čas [†644] a se slavnými plody svého díla vystoupil do nebeského království.
Umíraje, zůstavil v chrámu v Rochesteru pallium, které obdržel od papeže. Ve svém chrámu v Yorku zanechal jáhna Jakuba, svatého muže vpravdě oddaného církvi, který ještě po dlouhou dobu potom setrval v té církevní obci a svým učením a křtěním uchvátil z moci starého nepřítele bohatou kořist.
Jak první nástupci krále Edwina zradili víru svého lidu a ztratili i království a jak nejkřesťanštější král Oswald obojí obnovil
Když tedy v bitvě zabili krále Edwina, převzal za něho království Deirů – z té země totiž pocházel Edwinův rod a v ní také započal svou vládu – Osric, syn jeho strýce z otcovské strany Ælfrica, kterého Paulinova kázání přivedla k poznání svátostí víry. Avšak království Berniciů – neboť na tyto země byl za starých časů národ Northumbrijců rozdělen převzal Eanfrith, syn Æthelfritha, který odvozoval svůj původ i královskou moc zase z této země.
Po všechen ten čas, co kraloval Edwin, žili synové řečeného krále Æthelfritha, jenž vládl před Edwinem, spolu s mnoha mladými šlechtici ve vyhnanství u Irů nebo u Piktů. Tam byli vychováni v duchu učeni Irů a znovu zrozeni milostí křtu. Když potom nepřátelský král zemřel, dostali svolení k návratu do vlasti a nejstarší z nich, již řečený Eanfrith, se stal králem Berniciů. Ale oba dva králové, jen co dosáhli vlády v království pozemském, zradili s proklínáním svátosti království nebeského, ve kterých byli vychováni, a vrátili se ke starému bahnu modloslužby, aby se pošpinili a došli zatracení. Netrvalo dlouho¼
Příchod misionáře Birnia
Na území Wessexu začal tohoto roku působit z Galie zřejmě pocházející misionář Birnius, jenž roku 636 pokřtil zdejšího vládce Cynegilse.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 634

Franská říše
Korunovace Sigiberta III. austrasijským místokrálem
Austrasijská šlechta nespokojená s Dagobertovými centralizačními snahami přinutila mladého panovníka k ústupkům. Králova pozice byla podkopána i neúspěšným tažením proti Samovi, problémy v Durynsku, ohrožením země z pravého břehu Rýna a ztrátou saského tributu. Dagobert se proto roku 633/634 rozhodl částečně uspokojit její požadavek autonomie v rámci jednotné franské říše a jmenovat svého nezletilého syna Sigiberta III. austrasijským místokrálem. Oba přijeli do sídelního města Met, kde byl nezletilý princ korunován a vybaven dostatečnými prostředky. Regentskou správou země byl pověřen Arnulfovec vévoda Adalgisel jako austrasijský majordomus a kolínský biskup Kunibert (Chunibert), kdežto Pipin Starší zůstal stále v nemilosti. Sigibertovo území bylo však oklestěno ještě více, než když na trůn v Metách nastupoval Dagobert jako místokrál svého otce Chlothara II. Nyní si král pod svoji přímou kontrolou ponechal nejenom vlivného šlechtice Pipina Staršího, ale i vévodu champagneského, alsaského, alamanského a bavorského, kdežto jeho syn měl spravovat Durynsko, oblasti na středním Rýnu s městy Mohučí, Wormsem a Špýrem. Se Samem se nyní musel Sigibert vypořádat sám, pomoci mu v tom měl nově jmenovaný durynský vévoda Radulf. Přenesením pravomocí blíže k místu konfliktu se podle Fredegarovy kroniky ukázalo jako účinné: „Ti (tedy Sigibert, Kunibert a Adalgisel) potom, jak je známo, hájili úspěšně svým úsilím hranice Austrasie i království Franků proti Vinidům.“
Princ Sigibert jmenován austrasijským místokrálem
Následujícího roku Slované, o nichž jsme se již zmínili dříve, začali opět válku z rozkazu krále Sama; několikrát překročili hranice svého vlastního království a napadli Durynsko a další země, aby zpustošili království Franků. V té době přišel král Dagobert do království Austrasie a korunoval svého syna Sigeberta [Sigibert (III.), 630 – 656, sv.] ve městě Mety na radu šlechticů a biskupů a se souhlasem vznešených lidí z celého království. Cuniberta, arcibiskupa Kolína, a Adalgisuse povýšil na místodržícího a majordoma, svěřil jim dostatečnou částku pro královskou pokladnici a stvrdil tento dar listinou opatřenou svojí pečetí. Když jej korunoval a povýšil do této hodnosti, vrátil se do Neustrie, jak to bylo vhodné. Austrasijští Frankové později nebránili království v této oblasti proti Guimům [Slovanům] a jiným národům.
Narození prince Chlodvíka
Dagobertovi I. a jeho manželce Nanthildě se narodil syn Chlodvík II. Neustrijská šlechta měla obavy z hegemonie Austrasijců, a proto přinutila krále rozhodnout o budoucím dělení říše. Dagobert vyhlásil, že po jeho smrti získá Austrasii v jejích původních hranicích z roku 584 jeho starší syn a dosavadní místokrál Sigibert III., kdežto Neustrie a Burgundsko připadnou novorozenému Chlodvíkovi.
Narození prince Chlodvíka
V té době, ve dvanáctém roce své vlády, měl král dalšího syna s královnou Nanthildou; jeho jméno bylo Chlodvík. Když dítě povyrostlo, chtěl král na radu neustrijských Franků rozdělit království mezi své dva syny, aby se vyhnul sporům po své smrti. Povolal k sobě svého syna Sigeberta, právě tak jako všechny biskupy a šlechtice ze svého království, a nechal je přísahat u všech svatých, že přesně uposlechnou jeho příkazy, které vydává v této věci: po jeho smrti zdědí obě království Neustrie a Burgundska jeho vnuk(?) Chlodvík a podle stejného nařízení přejde veškerá Austrasie do rukou Sigebertových s veškerým majetkem, zemí i lidmi, s výjimkou vévodství Dentelinus [zřejmě nížiny západně od Boulogne], které by mělo patřit králi Chlodvíkovi, protože austrasijští Frankové si je vzali násilím. Austrasijci přijali tato nařízení a stvrdili je přísahou, - někteří více, jiní méně ochotně - ze strachu z krále Dagoberta a zachovávali tuto část dohody v časech Sigebertových a Chlodvíkových.
Smrt vévody akvitánského
Ve třináctém roce vlády krále Dagoberta [634] zemřel Sadragesil, vévoda Akvitánie. Byl to Dagobertův vychovatel, jemuž vousy ostříhal, jak jsme vylíčili v příběhu uvedeném výše. Tento vévoda měl dva syny, kteří byli vychováváni v paláci. Protože velmi dobře věděli, kdo zabil jejich otce a protože se za jeho smrt mohli pomstít, šlechtici ve snaze jim v tom zabránit rozhodli, že ze zákona nemají nárok na dědictví po otci, protože jsou špatní a zavrženíhodní. Když se země vrátila králi, dal chrámu svatého Denise dar skládající se z dvaceti devíti vesnic: Novient v Anjou, Parciacum, Mouliacum, Pascellarias a Anglarias, které jsou v Poitou, a mnoho dalších měst, jejichž jména zde nebudeme uvádět, spolu se slanými močály u moře. Polovinu těchto města dal bratřím, kteří slouží chrámu, a nařídil jim, aby zpívali a vykonávali bohoslužby tak, jak v chrámu sv. Mauricia v Chablis a sv. Martina v Toursu. Druhou polovinu měst daroval církevním správcům a hodnostářům, aby s nimi svobodně nakládali. Donační listinu, která je dodnes uchovávána v chrámovém archivu, pak stvrdil vlastní pečetí.
Radulf se ujímá správy Durynska
Někdy před rokem 634 se Durynsko (okupované roku 531) stalo franským vévodstvím a na jeho vévodský stolec byl králem Dagobertem dosazen katolický křesťan pravděpodobně franského původu Radulf. Roku 641, po vítězném povstání proti králi Sigibertovi, dosáhl značné politické samostatnosti, které pak durynští vévodové, zejména díky vnitřním bojům a zmatkům ve franské říši za panování slabých Merovejců, požívali po několik dalších desetiletí.


Římská říše
Arabský útok na Sýrii, Jordánsko a Palestinu
Začátkem jara se na jih od Mrtvého moře spojily medínské oddíly pod Ikrimou ibn Abú Džáhlem a al–Valídem ibn Okbou s oddíly Chálída ibn Saíd a společně se vydaly na sever. Římský generál Bahan (Baanes) před nimi ustupoval směrem k Damašku, na Mardž as–Soffar, východně od Tiberiadského jezera, je vlákal do léčky, odřízl jim ústup a v boji porazil. Chálíd prchl do Medíny, kdežto jeho syn Saíd padl. Mnozí však nevěří, že by Arabové počátkem roku 634 mohli proniknout tak hluboko na římské území a bitvu datují až na 25. 12. 635. Podle jiných zdrojů však Chálíd nikdy neopustil Arábii – Omar se totiž postaral o tom, že byl odvolán a ve velitelské funkci nahrazen Jazídem, synem Abú Sufjána.
Po porážce na Mardž as–Soffar však chalífa Abú Bakr na ovládnutí Sýrie zcela nerezignoval a začal připravovat daleko grandióznější tažení. Doba k útoku byla ostatně příznivá, neboť východní impérium, nejenom že vojensky a hlavně finančně vykrvácelo ve válce s Persií (603 – 628), ale krátce předtím přestalo platit za obranu syrské hranice svým arabským křesťanským spojencům, což mělo za následek, že tyto kmeny se již necítily vázány spojeneckou smlouvou a přidávaly se k vetřelcům, zatímco místní obyvatelstvo, trpící náboženskou perzekucí a vysokým daňovým útiskem, se na obraně nijak nepodílelo a v podstatě zůstalo pasivní.
V dubnu roku 634 shromáždil chalífa svoji armádu a rozdělil ji do třech skupin po pěti tisících mužů. Vrchním velitelem jmenoval Amra ibn al-Áse a jemu podřídil Šurahbíla ibn Hasana a Jazída ibn Abú Sufjána. Každý z nich měl zaútočit na určitou část syrské hranice: Jazíd a Šurahbíl měli postupovat přes Tabúk (Tebuk) a Maán do Sýrie střední, kdežto Amr se měl vydat podél pobřeží přes Áilu (na konci Akabského zálivu) do Sýrie jižní. K Šurahbílovi se přidal Chálíd ibn Saíd, zatímco prapor islámu nesl Amrovi jeho syn a pozdější chalífa Muavíjá.
Arabové vyrazili z Medíny a ještě se zastavili na planině Jurf nedaleko města, aby se rozloučili s chalífou a vyslechli si ponaučení. Abú Bakr promluvil takto: „Muži! Mám pro vás deset rozkazů, které musíte oddaně plnit! Nepodvádět, nekrást, zachovávat věrnost a nikoho nemrzačit, nezabíjet děti a ženy, ani staré muže, nepálit datlové palmy, nekácet ovocné stromy, neničit úrodu a dobytek a velbloudy zabíjet jenom když budete mít hlad. Jestliže se setkáte s muži s vyholenými temeny, udeřte jim do něho mečem [tzn. zabíjejte mnichy]. Jestliže se setkáte s lidmi, žijícími v kobkách, nechte je být, ať se věnují tomu, čemu se zasvětili [tzn. ušetřit poustevníky]. Pak se obrátil na velitele s jednoduchými instrukcemi, které přivedou pod vládu islámu území od Pyrenejí až po údolí řeky Indus – slibovat lidem dobrou vládu, být mírný a tolerantní, zachovávat stávající status quo, příliš nemluvit a plnit své sliby, respektovat vyslance, ale nenechávat je u sebe příliš dlouho, aby se nestali vyzvědači, zbytečně nežvanit, držet hlídky ve dne i v noci a nikdy nebýt nepozorný (unavený?, zemdlelý?). Třebaže arabská armáda již dávno zmizela směrem na sever, přicházeli do Medíny další a další dobrovolníci, kteří byli okamžitě posíláni na frontu, takže celkový počet útočníků lze odhadnout na cca dvacet čtyři tisíc. Velením jednoho takového oddílu byl pověřen Abú Obajda ibn Džarrah.
K první vítěznému střetu s třemi tisíci Římany došlo ve vádí Araba, suchém, bezvodém údolí táhnoucí se od zálivu Akaba k Mrtvému moři. Když o tom uslyšel místodržící provincie Palestina prima Sergios, ihned vyrazil – aniž si ověřil rozsah invaze – ze svého sídla v Kaisarei (Kajsarija u izraelské Chadejry) na jih s pouhými třemi sty jezdci. Proti Amrovi proto neměl u Gazy vůbec žádnou šanci a byl i se svými muži „rozsekán na kusy“. Po tomto úspěchu se však Amr stáhl do vádí Araba a požádal Medínu o další posily, zatímco Jazídovi, Obajdovi a Šurahbílovi poručil táhnout dále do Belky a Hauranu.
Abú Bakr jeho žádosti vyhověl a napsal do Persie Chálidu ibn al-Valídovi, aby si vzal polovinu mužů, polovinu nechal Muthannovi ibn Hárithovi a vyrazil do Sýrie na pomoc s tím, že když mu dá Alláh vítězství, vrátí se zpět jako vrchní velitel do Iráku. Chálíd uposlechl a samozřejmě chtěl vzít s sebou ty nejlepší oddíly, proti čemuž Muthanna ostře protestoval a tvrdil, že by dělení mělo být spravedlivé. Chálíd tedy ustoupil, nějaké osvědčené veterány mu ponechal, načež se oba vydali na cestu. Když přišli k okraji syrské pouště, rozdělili se – Muthanna se vrátil zpět do Híry, kdežto Chálíd pokračoval dále na západ. Z Ain at–Tamru západně od řeky Eufratu (jižně od Hitu) šel do Araku (též Uraku) možná po přes Dumat al–Džandal, možná přímo na severozápad. Faktem je, že přišel do nám neznámého místa Korakiru, kde byl zdroj vody patřící kmeni Kelb, a že se snažil dostat do také neidentifikované Suvy. Protože jej čekala pětidenní cesta vyprahlou bezvodou krajinou, našel si průvodce jménem Rafi, syna Omeirůva, z kmene Tai. Ten jej však varoval:
„U Alláha, dokonce i jede–li člověk na koni sám, musí mít z této cesty obavy.“
Chálíd však již byl pevně rozhodnut: „Pro nás neexistuje žádná jiná cesta, nechceme–li zůstat odříznuti od našich přátel.“ Veliteli každého oddílu poručil vzít vodu na pět dnů a velbloudy napojit takovým množstvím vody, co se do nich vejde. Když byly tyto jeho rozkazy splněny, poručil zvířatům zavázat uši a pysky, aby nemohli přežvykovat a ztrácet tak drahocennou tekutinu. Každý den pochodu potom tyto velbloudy zabíjeli – vždy deset na skupinu „jednoho sta oštěpů – a z jejich těl získávali vodu, kterou smíšenou s jejich mlékem dávali pít koním. Pátého dne však voda úplně došla – to byli právě u al–Alemainu (Dva Rozcestníky), kde měl být pramen. Průvodce je vyzval:
„Dívejte se, zda neuvidíte trnitý strom, vysoký asi jako sedící muž!“
Nikdo však žádný takový neviděl. Rafi proto zcela propadl zoufalství:
„Bože, tobě náležíme a k tobě se obracíme. Jste ztraceni a já jsem ztracen s vámi! Hledejte znovu, neštěstí přišlo sem mezi nás!
Hledali tedy znovu a našli ten strom, z něhož zbývaly pouhé kořeny. Pak křičeli: „Allah Akbar“ (Alláh je velký) a kopali; našli pramen a pili.
„Bože,“ pochlubil se nyní průvodce, „nikdy jsem u tohoto pramene nebyl. Pouze jednou se svým otcem ještě jako malý chlapec.“
Chálíd pak přes Suvu pokračoval do Tadmuru (Palmyra, Sýrie) a odsud pak do průsmyku severovýchodně od Damašku, přes nějž vedla silnice do Emesy (Homs, Sýrie). Byl tedy na stejném místě, co kdysi Prorok. Zde vylezl na skálu a začal mávat svojí černou zástavou s obrazem orla – proto Saniyyat–ul–Uqab/Thaniyat al–Okab (Průsmyk Praporu/Orla) –, stejnou zástavou, pod kterou brzo celou zemi okupuje. Je známo, že v Damašku se tehdy slavili buď Velikonoce, nebo již svatodušní svátky (50 dnů po Velikonocích) a že Chálíd navázal styk s místním biskupem nebo místodržícím. Pak se vydal dále na jih k důležité pevnosti syrské pouště Bostře (Bosra, Sýrie), kde se spojil s Jazídem, Obajdou a Šurahbílem (červen/ červenec). Poté, co se jim město bez boje vzdalo, vyrazil za Amrem do vádí Araba a převzal vrchní velení.
V sobotu dne 31. 7. narazily již spojené arabské síly na císařova bratra Theodora a vojenského velitele Palestiny Artabana (Aretiona) u Adžnádajnu a v bitvě je porazily. Datum je jisté, místo nejisté. Klade se do Hauranu na východě Jordánska nebo na jih od Palestiny, s největší pravděpodobností však ležel mezi Ramlou a Bajt Džibrinem (Eleutheropolis). Poražená římská armáda ustupovala na sever a Theodoros se vrátil za svým bratrem Herakleiem do Emesy. Ten však na něj zanevřel a vykázal jej v nemilosti do Konstantinopole, kdežto sám odešel na sever do bezpečnější Antiochie (Antakya, Turecko). Muslimové pak v klidu obsadili Gazu i s okolími městy, dále Sebasté (Samaří), Neapolis (tzn. Nové Město, Sichem, Šekem, dnešní Nábulus), Lyddu (antická Diospolis, arabsky Ludd, hebrejsky Lod, jihovýchodně od Jaffy), Emaus, Jaffu a Beit Jibrin. Životy a majetky lidí byly ušetřeny, všichni však museli začít platit daň z hlavy a daň pozemkovou. Pak se Arabové opět rozdělili: Amr zůstal v Palestině (Filastin) a oblehl Jeruzalém, zatímco Chálíd následoval Římany, kteří dostali posily a zaujali postavení v údolí řeky Jordánu u Beisanu (Bethshean, antická Skythopolis, hebrejsky Bét Šeán, arabsky Tell al-Husn, dvacet čtyři kilometrů pod Tiberiadským jezerem). Protože Herakleiovi generálové se obávali útoku arabské jízdy, nechali přehradit zdejší horské potoky, neboť předpokládali, že rozbahněná půda znemožní nepřátelským koním pohyb. Úskok se však nezdařil a Chálíd je opět porazil, přičemž bahno se ukázalo překážkou spíše pro prchající. Císařská armáda pak ustoupila na jihovýchod do města Fihlu (též Fahlu, antická Pella), kde však někdy začátkem prosince po krátkém obležení kapitulovala. Muslimové pak rychle obsadili celé Gaulansko (řecky Gaulanitis, arabsky Džulán, krajinu východně od horního toku Jordánu mezi pohořím Hermon a řekou Jarmúkem) a během dvou dnů pronikli k Damašku, kde se zastavili a čekali na další chalífovy instrukce. Třebaže neměli žádné zkušenosti s dobýváním opevněných měst a obléhání Damašku se tak protahovalo, čas jim ubíhal poměrně příjemně – země jim poskytovala dostatek potravin a krmiva pro koně a velbloudy a císařovi ghassánovští spojenci se nechovali nepřátelsky.
Bitva u Adžnádajnu
… Zatímco jeden arabský kontingent o síle nejméně 3000, ale možná čítající až 9000 mužů – což je v měřítcích pouštní války obrovské číslo –, se prodíral z Arabského poloostrova k severozápadu, směrem k středomořskému pobřeží, změnilo jiné muslimské vojsko, bojující východně od velkých iráckých řek, znenadání směr svého pohybu, z jihozápadu obešlo syrskou poušť a stočilo se na sever k Palmýře. V jedné fázi muselo projít absolutně vyprahlou oblastí bez oáz a studní. Zde se uplatnily tradiční znalosti domorodců, schopných vyhledat pouštní rostliny, jejichž výskyt naznačuje přítomnost vody těsně pod povrchem. Kromě toho v poslední oáze dali svým velbloudům dosyta napít, aby si naplnili močové měchýře. Každý den pak čtyři zvířata zabili a z jejich těla vyřízli měchýře dosud naplněné tekutinou, která jim umožnila udržet při síle hrstku životně důležitých koní. [Pokud jde o to, že pouštní armády napájely koně obsahem velbloudích močových měchýřů, veterináři a zoologové, které jsem oslovil, nevylučují, že je to možné, ale nemohou to ani potvrdit; pozn. překl.]
Římský císař Herakleios, válečník zakalený desetiletími bojů s Peršany, již pochopil, jakým nebezpečím se Arabové z pouště mohou stát. Ze syrského Homsu vyslal proti muslimům pochodujícím od Beerševy dva armádní sbory. Toto muslimské vojsko již ochutnalo vítězství, když smetlo místní jednotky vedené guvernérem Gazy. Výsledek střetnutí popisuje syrská kronika z o něco pozdější doby. „Římané utekli, opustili svého velitele… a Arabové ho zabili. Zemřelo také na 4000 chudých vesničanů, palác Arabové úplně rozbořili. Jádro svého vojska poslal Herakleios po rovinatém pásu podél pobřeží. Římská kolona prošla Ramalláhem a mířila vstříc arabské armádě, o níž měla zprávy, že se stále ještě zdržuje v okolí Gazy. Početné vojsko pochodovalo pomalu, muselo se držet poblíž moře, aby je římská flotila, křižující u břehu, mohla zásobovat. Toto ovšem nebyli jen nevalně vycvičení místní odvedenci, ale skutečné jádro armády, sestávající z obrněné pěchoty, lučištníků na koních a jízdních obrněnců.
Někde na jihu od Ramalláhu napadli Arabové východní Římany ze zálohy – muslimské vojsko postoupilo dál na sever, než Herakleios a jeho velitelé předvídali. Není jisté, kde přesně k tomuto střetnutí u Adžnádajnu došlo. Ale výsledkem této bitvy svedené 31. července 634 bylo zdrcující vítězství muslimů. Římské síly postupovaly jižním směrem, zeširoka obcházejíce Džabál Nábulus (Judejskou vysočinu). Terén byl plochý, nepřerušovaný proláklinami či roklemi, které by skýtaly výhodu partyzánského způsobu boje. Jedinou výhodou muslimů byla rychlost jejich manévrů a neutuchající zápal. Nečetní arabští jezdci celý den vyráželi proti nepříteli ve snaze vyprovokovat ho k pronásledování, čelíce salvám lukostřelců. Jejich velitel Chalid ibn al–Valíd musel své muže napomínat, aby se „šetřili na večer, vždyť Prorok také porážel své nepřátele ve večerních hodinách“. Ovšem jakmile se jim pozdě odpoledne podařilo prolomit nepřátelské řady, výhoda římské armády, spočívající ve větších počtech a lepší výzbroji, vzala za své. Muslimové rozřezávali břicha koní svých protivníků noži a hroty oštěpů a opěšalé těžkooděnce sevřeli ze všech stran. Se slábnoucím denním světlem římští lukostřelci neviděli na své cíle.
Útočící Arabové bodali, sekali, utínali nepřátelům hlavy i údy, křičeli kmenová hesla a podařilo se jim nepřátelské šiky dokonale rozrušit. Zmatení římští vojáci přestali poslouchat rozkazy a v bezhlavém hemžení se snažili odrážet dotěrné výpady nepřátel. Jakmile postup římského vojska ztratil sílu a Římané začali ustupovat, dokázali Arabové tento pokus o spořádaný manévr proměnit v bezhlavý útěk. Římané prchali na sever a Arabové je ještě chvíli pronásledovali, ale pak se vrátili sebrat zbraně a výstroj padlým. Domorodí vojáci, až dosud vyzbrojení jen jediným kopím, nyní získali kopí a meč. Muslimové rozjaření vítězstvím vyrazili proti menším i velkým městům. Jeruzalém před nimi zavřel své brány, ale za hradbami podle líčení jeruzalémského patriarchy domorodci „drancovali města, pustošili pole, vypalovali vesnice a plenili svaté kláštery“. Ve skutečnosti se muslimové věnovali především upevňování své autority. Ani je nenapadlo bezhlavě pustošit dobytá území; vydali jen nařízení, podle něhož měli všichni křesťanští obyvatelé povinnost platit roční daň z hlavy ve výši jednoho dináru a také každoročně odevzdávat část úrody.
Katastrofa u Adžnádajnu přišla zcela nečekaně a dokonale rozvrátila všechny plány císaře Heraklia. Porazil v minulosti tolik mocných nepřátel, a bylo téměř neuvěřitelné, že ho nyní dokázal pokořit neukázněný dav arabských domorodců. Nicméně zprávy, které obdržel, svědčily o tom, že tito nájezdníci z pouště v hrubých oděvech, někdy oblečení jenom v kůžích a vyzbrojení oštěpy a dlouhými noži, jsou stejně nebezpeční jako Peršané, proti nimiž bojoval polovinu života. Z Homsu, kde hrozilo nebezpečí arabského útoku, se urychleně stáhl na sever do bezpečného útočiště v Antiochii, a jal se obnovovat sílu svého vojska. Zaplatil křesťanským Arabům, jejichž posádky kdysi bránily hranici, aby se znovu stali jeho bojovníky, a povolal obávané Armény z horských oblastí v Anatólii.
Počátky monotheletismu
Po vítězné válce s Persií znovuzískal císař Herakleios I. kontrolu nad svými východními provinciemi, a proto podporoval úsilí konstantinopolské patriarchy Sergia najít s místními monofyzity společný jazyk a obnovit tak jednotu východní církve. Kompromisem mezi mezi těmito „heretiky“ (Kristus má podstatu pouze Boží) a ortodoxními (Kristus má podstatu lidskou a Boží) měl být tzv. monoenergismus tvrdící, že Kristus má sice podstatu lidskou a Boží, ale zato jedinou energii. Poté, co císař vrátil Sv. Kříž do Jeruzaléma, jednal v Hierapoli (Membidž, Sýrie) o těchto otázkách s monofyzitickým antiochijským patriarchou Anastasiem II. a v Edesse (Urfa, Turecko) zase s nestoriány a s některými dalšími disidenty. Z druhé strany ke smíření nejvíce přispěl představitel umírněných monofyzitických theodosiánců Kyros Fasis, který se právě v tuto dobu stal alexandrijským patriarchou. Se souhlasem egyptské, syrské a arménské církve byl monoenergismus oficiálně vyhlášen císařským ediktem v červnu roku 633 oficiální vírou impéria a zdálo se že uspěje.
V Palestině však narazil na odpor postaršího již mnicha Sofronia, který byl snad koncem roku 633 nebo počátkem roku 634 zvolen jeruzalémským patriarchou. Aby dohodu zmařil, navštívil Alexandrii i Konstantinopol a jednal se Sergiem a Kyrem, kteří se na něho dívali jako na notorického potížistu (troublemaker). Na Sergia však jeho obrana Chalkedonu tak zapůsobila, že změnil názor, opustil monoenergismus a navrhl novou společnou platformu, tzv. monotheletismu (Kristus má sice podstatu lidskou a Boží, ale zato jedinou vůli), přičemž zakázal jakoukoliv další diskuzi o energii nebo energiích Ježíše Krista. Své nové teologické názory okamžitě poslal všem východním patriarchům a papeži Honoriovi I. do Říma. Ukázalo se, že monotheletismus je přijatelný pro mnoho chalkedonců i monofyzitů – Honorius souhlasil a dokonce Sofronios se zdál odmítnutím monoenergismu uspokojen, takže jeho schválení jeruzalémským patriarchou roku 634 již nestálo nic v cestě.
Jisté pochyby však v něm přetrvávaly, protože ke svému dopisu, kterým oznamoval do Konstantinopole a Říma nástup do svého úřadu, připojil dlouhé teologické pojednání, v němž zrekapituloval chalkedonskou doktrínu jednoty lidské a božské podstaty Krista a poukázal na rozpory v monotheletismu. (Antiochii a Alexandrii úplně ignoroval.) Nesetkal se s úspěchem – Sergios jeho názory rovnou odmítl a Honorius trval na vlastním pojetí Kristovy vůle. Sofronios nyní zatrpkl a vyhlásil monotheletismu otevřený boj.

Arábie
Abú Bakra střídá Umar
Nový chalífa Umar (634 – 644) jako první přijal titul „Kníže věřících“ a z Arabského poloostrova, který měl zůstat jen muslimský, dal vypovědět židy i křesťany. Pokračovaly za něj práce na sestavování kanonické podoby psaného Koránu; jako již předtím se redakcí koránského textu zabýval písař Zajd ibn Thábit.


Perská říše
Arabský útok na perskou říši
Po pádu perských pevností Zumailu a Ruzabu v prosinci minulého roku zamířil vrchní velitel arabských sil na irácké frontě Chálíd ibn Valíd k silné perské pevnosti Firáz, ležící západně od hlavního města Ktésifontu, poblíž nynějšího Abú Kamalu, která střežila území říše před Římany. Dorazil k ní někdy v první prosincový týden a našel zde nejenom armádu perskou a arabskou, ale i římskou. Obě mocnosti sice v uplynulých třiceti letech vedly vleklou a vysilující válku, ale nyní se společně postavily muslimskému nebezpečí. Po více než šest týdnů se pak nic významného nedělo – Chálídovi muži trávili čas na jižním břehu Eufratu a jejich protivníci na břehu severním, přičemž nikdo z nich se neodvažoval přejít na druhou stranu.
Až 21. 1. 634 muslimové zaútočili a nepřítele rozprášili. Deset následujících dnů pak zůstali ve městě než dne 31. 1. nastoupili zpáteční cestu do Híry. Nejdříve vyrazily přední hlídky, po nich hlavní voj a nakonec hlídky zadní spolu s Chálídem. Když však poslední oddíly opouštěly město, Chálíd se od své armády oddělil a jen s několika přáteli se vydal na pouť do Mekky. Trasa jeho pochodu není známa, jisté je pouze to, že vedla nehostinnou krajinou, do které se neodvažovaly ani loupeživé bandy. Vše se tehdy podařilo – Chálíd tajně navštívil město a rychle spěchal zpět do Iráku. Podle arabského kronikaře byla jeho rychlost tak fantastická, že se ke svým zadním oddílům připojil ještě před Hírou, takže nikdo jeho nepřítomnost ani nezaregistroval.
Krátce po tomto dobrodružství napadl spolu s Muthannou okolí Ktésifontu a poté, co vyplenil velký „bagdádský trh“, se vrátil obtěžkán kořistí. Medína však tím nebyla zrovna nadšena a chalífa Abú Bakr mu takové akce jednou provždy zakázal. Kampaň v Iráku totiž definitivně skončila, na řadě je nyní římská Sýrie.
Arabský neúspěch v bitvě u Kus an-Nátif
V minulém nebo až v tomto roce porazil starý a zkušený loupežník Muthanná, vydávající se nyní za nadšeného Alláhova bojovníka, v bitvě u zřícenin Babylónu Peršany, aby se hned po zprávě o smrti chalífy Abú Bakra (22. 8.) vrátil do Medíny. Bohatství Persie však Araby lákalo, a proto jej Abú Bakrův nástupce Omar ibn al-Chattáb okamžitě poslal spolu s velitelem svých medínských oddílů Abú Obajdem (Ubajdem) zpět na východní frontu. V listopadu již oba arabské generály můžeme najít u Kus an-Nátif na Eufratu, kde svedli neúspěšnou tzv. „mostní bitvu“. Jejich protivník perský generál Bahman jim umožnil po mostě přejít řeku, aby je na druhé straně sevřel, nedovolil jim rozvinout šiky, potřel a zahnal na útěk. Abú Obajda byl ušlapán slonem a jeho muži, kteří nemohli ustoupit přes poškozený most, se utopili v řece. Muthanná s vypětím všech sil Peršany zadržoval, dokud nebyl most opraven; na druhou stranu řeky se však dostaly již jen trosky kdysi mohutné armády.
Arabský neúspěch v bitvě u Kus an-Nátif
Po Chálidově odchodu do Sýrie odrazil Muthanná útok Peršanů, když však dostal zprávu, že připravují další ofenzívu, odebral se do Medíny, aby o tom informoval chalífu. Abú Bakr však již dva týdny trpěl vysokými horečkami, které se stále nedařilo snížit. Protože Bakrovi bylo jasné, že se jeho život již chýlí ke konci, jmenoval svým nástupcem Omara a ještě mu kladl na srdce, aby držel pozice v Iráku. Většina bojovníků si myslela, že Peršany může porazit jedině Chalíd, ale nový chalífa jmenoval vrchním velitelem Abú Obajda, který okamžitě vyrazil proti nepříteli, jemuž se podařilo získat zpět některé pohraniční oblasti. Arabové porazili Peršany v bitvě u Namariku a jeden z nich dokonce jejich velitele Gabana zajal. Protože však nevěděl, o koho se jedná, nechal se uplatit a propustil jej na svobodu. Gaban však byl zadržen podruhé, poznán a tentokráte předveden před samotného Obajdu. Ten však již podle práva nemohl vyžadovat výkupné podruhé a musel ho nechat běžet. Peršané, kteří prchli od Namariku, se připojili k princi Nursímu, pod jehož velením byli Obajdou opět poraženi. Místní šlechta pak na další odpor zcela rezignovala a Arabům se podrobila.
První perský ministr Rostam nyní vypravil proti Obajdovi nové silné vojsko. Protože si uvědomoval vážnost situace, předal jeho veliteli Bahmanovi Džádujovi (Dschaduya) i posvátnou zástavu Persie Durfaš–i–Kavajní (Durfash–i–Kawayni), která byla do akce nasazována pouze výjimečně. Oba protivníci se brzo dostali do kontaktu, problém však byl v tom, že je oddělovala řeka Eufrat. Bahman se proto Obajdy dotázal, které vojsko má přejít na druhou stranu. Muslimům se na druhý břeh moc nechtělo, ale sebevědomý Obajda postavil pontonový most, přešel po něm na druhou stranu a zaútočil. Jeho jezdci však byli v nevýhodě, neboť nerovný terén jim ztěžoval pohyb; největší problém však představovali váleční sloní, kteří chránili perské linie – koně útočníků žádná taková zvířata dosud neviděli, báli se, plašili a byli těžko ovladatelní. Obajdovi tedy nezbylo nic jiného, než poručit sesednout a vrhnout se na slony s meči v rukou. Jeho mužům se nakonec podařilo zvířatům přesekat popruhy, které na jejich hřbetech držely přístřešky, takže perští lučištníci spadli na zem a byli zabiti. Sloni však po útočnících dupali a zabíjeli je. Obajda byl obzvláště nešťastný z jednoho bílého jedince, který všude mezi muslimy šířil paniku a smrt. Nakonec na něj osobně zaútočil a usekl mu chobot, aby byl v zápětí poraněným zvířetem rozdupán. Jeho bratr, který se snažil zachránit alespoň standartu, dopadl stejně jako dalších sedm jeho příbuzných. Muslimové se nakonec dali na útěk k řece, ale lodě pontonového mostu našli rozpojeny. Muthanná jej nechal opět sestavit a zadržoval nepřítele, dokud se jim nepodařilo přejít na druhou stranu. I tak to byla těžká porážka – z devítitisícové armády přežilo pouhých tři tisíce mužů a jenom čtyři tisíce mužů se utopilo.
Válka v Mezopotámii
Brzy po dobytí hírského království byl Chálíd převelen do války v Sýrii a zatímco obléhal Damašek, usilovala Persie o rozvrácení nových pořádků ve ztracených provinciích na pravém břehu Eufratu. Rustam, kterého král Isdigerd jmenoval vrchním velitelem ve válce proti Arabům, tehdy vyslal své emisary do různých měst Savádu a vyprovokoval je ke vzpouře, do níž se zapojila i perská armáda. A kdyby byli nyní muslimové méně houževnatí anebo Peršané více obratní, mohl král Isdigerd obnovit svoji vládu nad celou touto oblastí. Ale al–Muthanná a Abú Obajda porazili ve třech samostatných bitvách u Namariku, Sakatíje a Barusmy tři perské vojevůdce, kteří se jmenovali Jaban, Narses a Jalenus a zahnali zbytky jejich zničených armád zpět za Tigris. A tak muslimové nejenom že znovu opanovali pravý břeh Eufratu, ale uchytili se i na jeho levém břehu když opanovali okolí kanálu Šat al–Hie, přičemž již vyvstala vážná otázka, zda Persie je vůbec ještě schopna udržet Mezopotámii, či zda bude nucena se jí vzdát ve prospěch nepřátelských Arabů.
K neočekávanému obratu však došlo, když Rustam po porážkách svých velitelů vyslal do akce Bahmána Dsúl–Hadžíb a předal mu i posvátnou standartu Persie slavný Durufš Kavaní, neboli koženou zástěru kováře Kavá, jež prý měřila 18 stop na délku a 12 stop na šířku a byla bohatě zdobené hedvábím a drahokamy. Podle perské tradice Bahmán disponoval třicet tisíci muži a tábořil s nimi v Kossen–Natek nedaleko od dnešní Kúfy, kdežto Arabů pod Obajdou mohlo být na druhém břehu Eufratu devět, maximálně však deset tisíc. Bahmán pak nechal Obajdu vybrat, zda přejde řeku sám anebo to umožní jemu. Obajda se přes odpor svých podvelitelů nechal strhnout ke smělému činu, když postavil pontonový most a začal po něm přesouvat své muže na levý břeh, kde však již stála linie válečných slonů, za ní pak obrnění jízdní lučištníci a pak již celá perská armáda.
Arabští kavaleristé se zde v dešti šípů zformovali a zaútočili. Ale jejich zvířata vyděšená pohledem na ona obrovská zvířata a vystresovaná zvukem dřevěných zvonců visících na jejich krcích odmítla pokračovat dále. Jezdci z nich tedy sesedli a zaútočili jako pěšáci s pevným přesvědčením, že jako obvykle zaženou Peršany na útěk. Když byl ale jejich velitel Obajda sražen k zemi a udupán k smrti jedním vůdčím slonem, nebyli schopni čelit ráznému peskému protiútoku, který je vrhl zpět k řece. Most zde však našli tak vážně poškozený, že byl pro návrat na druhý břeh nepoužitelný, a je možné, že jej poškodili Peršané anebo samotní jejich velitelé, kteří jim tak chtěli zabránit v návratu a vybičovat je k poslednímu zoufalému boji. Když však arabští velitelé viděli, že se jejich linie hroutí, začali intenzivně pracovat na jeho opravě. Než však práce skončily, byla polovina jejich armády pobita anebo se utopila v řece, přičemž z těch pěti tisíc, kteří přešli po mostě, a tak se zachránili, jich dva tisíce okamžitě dezertovalo a vrátilo se do svých domovů. A dokonce i tento zbytek poražené muslimské armády mohl být snadno zničen, kdyby mezi Peršany nepovstaly spory, které přiměly Bahmána vrátit se zpět do Ctesiphonu. Kromě Obajdy padl v bitvě starý veterán Salit a al–Muthanná utrpěl velmi vážné zranění. Po této porážce stáhl Muthanná své zbylé muže do al–Lisu a požádal chalífu Omara o posily. Ty mu pak přivedl Džarír, syn Abdalláhův.


Británie
Dočasná renesance pohanství v Británii
Northumbrijský křesťanský král Edwin byl [roku 633] poražen koalicí tvořenou pohanským Pendou, vládcem Mercie, a jeho křesťanským spojencem králem Britů severního Wallesu Cadwallonem v bitvě u Doncasteru. V zemi došlo k renesanci pohanství: misionář Paulinus, který krále Edwina roku 627 pokřtil, nejevil ochotu stát se mučedníkem a prchl do kentského Canterbury. Třebaže byl důkladně vyškolen a dokázal obhajovat doktríny a politiku papežství, nebyl schopen, podobně jako jeho předchůdce sv. Augustin, čelit krutostem doby. To Paulinův zástupce jistý James Deacon byl z jiného těsta: i když britský vpád byl neobyčejně surový, setrval během všech bojů na svém místě a nepřestával kázat a křtít ani uprostřed plenění a krveprolévání. Na trůn Severní Umbrie usedl Oswald z Bernicie, vládce jedné ze dvou provincií království. Postupně upevnil svoji vládu, definitivně potlačil pohanské tendence a v čele nově pokřtěných zuřivých saských bojovníků porazil tohoto roku Cadwallona a jeho britské ozbrojené síly v těžké bitvě – posledním regulérním střetu mezi domácími Brity a přistěhovalými Sasy, k němuž došlo kdesi u Hadriánova valu. (Misionáře si vyžádal na strově Iona, jelikož své vyhnanství strávil mezi Iry ze západního Skotska.)
Porážka Cadwallona a vyhnání divokých západních Britů, jejichž krutosti sjednotily všechny saské síly na severu, byly však jen předehrou k bojům s králem Pendou, kterého Sasové považovali za jednoho z těch, kteří svým neblahým spojenectvím s odvěkým nepřítelem uvrhli zemi do doby nevýslovného utrpení a vraždění. Vyznavači pohanských bohů Thora a Odina Pendovi se však po jistou dobu vojensky dařilo.
Dočasná renesance pohanství v Británii
Když tedy v bitvě zabili krále Edwina, převzal za něho království Deirů – z té země totiž pocházel Edwinův rod a v ní také započal svou vládu – Osric, syn jeho strýce z otcovské strany Ælfrica, kterého Paulinova kázání přivedla k poznání svátostí víry. Avšak království Berniciů – neboť na tyto země byl za starých časů národ Northumbrijců rozdělen převzal Eanfrith, syn Æthelfritha, který odvozoval svůj původ i královskou moc zase z této země.
Po všechen ten čas, co kraloval Edwin, žili synové řečeného krále Æthelfritha, jenž vládl před Edwinem, spolu s mnoha mladými šlechtici ve vyhnanství u Irů nebo u Piktů. Tam byli vychováni v duchu učeni Irů a znovu zrozeni milostí křtu. Když potom nepřátelský král zemřel, dostali svolení k návratu do vlasti a nejstarší z nich, již řečený Eanfrith, se stal králem Berniciů. Ale oba dva králové, jen co dosáhli vlády v království pozemském, zradili s proklínáním svátosti království nebeského, ve kterých byli vychováni, a vrátili se ke starému bahnu modloslužby, aby se pošpinili a došli zatracení.
Netrvalo dlouho a – rukou zlotřilou, ale pomstou spravedlivou – oba zahubil Cædwalla, král Britů. Nejdříve, hned příštího léta [634], zničil Osrica, který jej odvážně oblehl v opevněném městě [Yorku]: znenadání vyrazil se všemi svými lidmi, zaskočil ho a s celým jeho vojskem ho pobil. Později, když už celý rok ovládal země Northumbrijců a choval se přitom nikoli jako vítězný král, nýbrž spíše jako zuřivý tyran, neboť je plenil a týral krvavými vraždami, odsoudil ke stejnému údělu také Eanfritha, který k němu se dvanácti vybranými bojovníky neuváženě přicházel prosit o mír. Neblahý a všemi dobrými lidmi nenáviděný zůstává onen rok až po naše časy, a to jak pro odpadlictví králů Anglů, již se odřekli svátosti víry, tak pro strašnou tyranii krále Britů. Proto se všichni, kdo propočítávají léta vlády králů, rozhodli, že památku proradných králů zcela zahladí a ten rok přidají ke vládě následujícího krále, to znamená Oswalda, muže milého Bohu.
Ten poté, co byl zavražděn jeho bratr Eanfrith, přitáhl sice s malým vojskem, ale zoceleným vírou v Krista, a bezbožného velitele Britů se všemi těmi obrovskými šiky, kterým – jak se chvástal – nic nemohlo odolat, porazil [asi koncem roku 634] v místě, kterému se jazykem Anglů říká „Denisesburn“, což znamená Denisův potok [Rowley Water].
Kapitola VI.
O obdivuhodné zbožnosti a milosti krále Oswalda

Učením nejctihodnějšího biskupa Aidina byl tedy vychován král Oswald a s ním i národ Anglů, jemuž vládl. Naučil se nejenom doufat v nebeské království, neznámé jeho předků, ale i nabyl od téhož jediného všemohoucího Boha, jež stvořil nebe i zemi, více pozemských království než kterýkoli z jeho předchůdců.
Nakonec dostal pod svou pravomoc všechna království a národy Británie, které jsou rozděleny užíváním čtyř jazyků, to znamená Britů, Piktů, Irů a Anglů. Kupodivu však, i když ovládal celé království, zůstal vždy pokorný, vlídný, štědrý k chudým i cizincům. [¼]
Úsilím tohoto krále splynula království Deirů a Berniciů, žijících dosud ve vzájemném nesváru, v jediném míru a srostla jakoby v jediný národ. Král Oswald byl synovcem krále Edwina z jeho sestry Achy a bylo důstojné, že takovému předchůdci se dostalo takového příbuzného, který zdědil jeho zbožnost i říši.
Král Východních Anglů Sigiberht abdikoval ve prospěch Egricy
V těch časech stál v čele království Východních Anglů Sigeberht, bratr zemřelého krále Eorpwolda [617 - 627], nástupce krále Rædwalda [593 - 617]. Sigeberht byl dobrý a zbožný člověk. Již před časem, když před nepřátelstvím krále Rædwalda uprchl do vyhnanství v Galii, přijal tam očistnou lázeň křtu. Po návratu do vlasti dosáhl trůnu a hned se snažil napodobit všechno, co se mu jevilo v Galii jako dobře uspořádané: proto také založil školu, ve které by se chlapci učili písemnictví. Pomáhal mu při tom biskup Felix [628 – 647], který k němu přišel z Kentu a který mu podle zvyků Kenťanů opatřil učitele a mistry.
Král Sigiberht si tak zamiloval nebeské království, že se přestal zajímat o záležitosti říše a svěřil jej svému příbuznému Ecgricovi [634] – který již předtím části jeho říše vládl – a vstoupil do kláštera, jejž si postavil. Poté co přijal tonzuru, staral se spíše o služby věčnému království. (®635)
• Kolem roku 634 se v northumbrijské šlechtické rodině příslušné k národu Anglů narodil pozdější misionář a biskup z Yorku sv. Wilfrid. (®648)
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 635
Franská říše
Bretonský král Judicäel v Clichy
Fredegarova kronika uvádí k roku 635/636: „Dagobert, tehdy pobývající v Clichy, vyslal do Bretagne poselstvo s požadavkem, aby Bretonci rychle napravili, co učinili špatně, a podrobili se jeho vládě. Jinak se burgundská armáda, která je v Gaskoňsku, okamžitě vydá na pochod do Bretagne, řekl. Když to slyšel bretonský král (rex Brittanorum) Judicäel, přispěchal do Clichy s množstvím darů, aby žádal krále Dagoberta o odpuštění…, a zavázal se, že on i jeho bretaňské království (regnum Brittaniae) vždy zůstane pod vládou Dagoberta a franských králů. Odmítl však s Dagobertem jíst nebo si s ním sednout ke stolu (kvůli jeho volným sexuálním mravům), protože byl zbožný a bohabojný. Když Dagobert usedl ke stolu, Judicäel odešel z paláce, aby povečeřel v sídle člena královské komise jménem Dado (sv. Audoin, sv. Ouen), o kterém věděl, že vede zbožný život. Následující den se král Judicäel s Dagobertem rozloučil a obtížen dary se vrátil do Bretagne.“
Životopis sv. Éloi, který napsal sv. Audoin, uvádí jinou verzi těchto událostí – Judicäel se při příjezdu do Creil (nikoli Clichy) Dagobertovi nepodrobil, ale uzavřel s ním spojenectví. Ingomarův „Život Judicäelův“ z 11. století přidává další podrobnosti. Velebí Judicäelova bojovného ducha a oslavuje jeho vítězství nad Franky, „kteří si chtěli podmanit Bretagne“.
Bretonský král Judicäel v Clichy
Když král pobýval ve svém paláci v Clippi, poslal vyslance ke králi Britonů, jehož jméno bylo Judicail, a přikázal jeho Bretoncům, aby k němu přišli v míru a aby zastavili nepřátelské akce vůči němu a Frankům [o těchto akcích nic konkrétního nevíme]. A jestliže to neudělá, tak si musí být vědom, že burgundská armáda, která v poslední době zničila Gaskoňsko, bude vyslána proti němu. Král Judicail byl velmi vystrašen tím, co mu poslové řekli, rychle opustil svoji zemi, přišel do Clippi, kde král pobýval, odevzdal mu pozornosti a dary a požádal jej, aby zanechal své zášti s tím, že dohlédne, aby jeho lidé zanechali své nepřátelské chování. Pak se stal královým manem, přijal od něho své království s podmínkou, že všichni ti, co budou po něm následovat, obdrží svoji moc z rukou franských králů. Král jej pak pozval, aby s ním pojedl, ale král Judicail, který byl velmi zbožný a bál se Našeho Pána, si nepřál pobývat v jeho blízkosti, a tak opustil palác, kde král seděl u večeře, a odešel do domu Bada [Dado, sv. Audoenus], královského majordoma, pozdějšího sv. Ouena, který se stal biskupem města Rouenu. Král Judicail šel jíst s ním, protože slyšel, že je to svatý muž, který vede zbožný život. Nazítří se vrátil do paláce rozloučit se s králem a král jej přijal s velkou úctou, předal mu dary a dal mu souhlas k odjezdu.
Válečné akce proti Baskům
Roku 635/636 vyslal král Dagobert dvanáct vévodu z burgundské části své říše proti povstalým Baskům. Třebaže vévoda Arnebert byl i s vojskem zmasakrován v údolí Subola, byla revolta potlačena a vládcem vzpurných horalů se stal saský vévoda Aighyna. Do Clichy se přijel poklonit králi i s baskickými „seniores.
Válečné akce proti Baskům
Příštího roku zvedli Gaskoňci válku proti němu [tj. proti králi Dagobertovi] v království, které patřilo jeho bratru králi Charibertovi. Sebrali mnohou kořist a napáchali převelikou kořist. Král shromáždil svoji armádu z burgundského království a do jejího čela postavil Adoina, jednoho z čelných mužů svého paláce, protože to byl ušlechtilý a věrný bojovník, což dokázal v mnoha bitvách v době krále Theodoricha. Dal mu dalších deset vévodů, aby vedli a veleli vojsku: Chariberta, Amalgara, Leudeberta, Gandalmaar, Galdrica, Hermana, Barontuse a Hairberta, kteří byli Frankové, Ramelenuse, což byl Říman, patricia Willebada, který byl z burgundského rodu, a Aginu, který se narodil v Sasku. Všechny vyslal proti Gaskoňcům, spolu s dalšími hrabaty, kteří neměli nad sebou žádného vyššího velitele. Táhli zemí a Gaskoňci opustili svá údolí a sestoupili z hor a zaujali bitevní pozici ve snaze jim čelit. Bojovali však jenom krátkou dobu, pak se otočili a utekli, protože viděli, že útok nepřítele nemohou vydržet. Frankové je ale pronásledovali, přičemž některé zabili v horách, zatímco ostatní prchali do údolí, aby se uchýlili na skrytá místa anebo do pevností. Ale armáda, která jim šla v patách, většinu z nich pobila anebo zajala a jejich města a jejich domovy vydrancovala a vypálila. Když Gaskoňci viděli, že jsou poraženi a podmaněni, žádali vůdce armády o mír a slibovali, že se dostaví ke králi Dagobertovi, odevzdají se mu a podřídí se jeho vůli. Tyto sliby velmi potěšili Adoise a ostatní vůdce a armáda by se vrátila, aniž utrpěla jakékoliv škody anebo ztráty, kdyby vévoda Charibert a někteří ze zkušených mužů, které si vzal s sebou, nebyli zabiti v důsledku své vlastní nedbalosti, když je Gaskoňci napadli v údolí zvaném Robola [též Subola, nyní udolí Soule]. Všichni ostatní se vrátili živi a zdrávi do franské říše, vítězní a s velkou kořistí, kterou pobrali svým nepřátelům.
Princ Chlodvík prohlášen králem Neustrie
Dagobert chtěl uspokojit neustrijskou šlechtu podrážděnou faktem, že jejich austrasijští konkurenti si již vyvzdorovali určitou autonomii včetně vlastního místokrále Sigiberta III., a proto prohlásil svého mladšího syna Chlodvíka králem Neustrie.
V čele Alamanů Gunzo
Alamanským vévodou se stal Gunzo a za své sídlo si vybral Überlingen u Bodamského jezera. Jeho dcera Fridiburga byla zasnoubena se Sigibertem a jako nevěstu mu ji dovedli až k Rýnu. Gunzo je možná totožný s Gundoinem, zakladatelem kláštera Muoiter–Gradval.
Sňatek Ansegisela s Beggou
Do nemilosti upadlý bývalý austrasijský majordomus Pipin Starší svůj boj o moc rozhodně nevzdal a svoji dceru Beggu výhodně provdal za Ansegisela, syna Arnulfa z Met. Ansegisel a jeho bratr Chlodulf byli královi domestici, tzn. správci státního majetku, hodnostně stáli mezi duces (vévody) a comites (hrabaty). Tímto sňatkem se spojily dva mocné šlechtické rody Arnulfovců, kteří měli majetek v okolí Met, Verdunu a Tongern, snad i Trevíru, a Pipinovců. Manželům se roku 635/640 – 650 narodil pozdější nekorunovaný vládce franské říše majordomus Pipin II. Střední.
Úspěch vévody Radulfa
Roku 635/636 zastavil vévoda Radulf útoky Sámových Slovanů.


Římská říše
Arabský útok na Sýrii, Jordánsko a Palestinu
Po porážce od Arabů v bitvě u Adžnádajnu se Římané stáhli do opevněných měst a odmítali se nechat vylákat ven. Zatímco císař Herakleios připravoval v severní Sýrii velkou protiofenzívu, oblehli arabští generálové Abú Obajda, Chálíd ibn al–Valíd, Jazíd ibn Abí Sufján, Šurahbíl ibn Hasan a Amr ibn al–Ás hlavní město Sýrie Damašek. Protože však město bylo těžce opevněno a oni neměli s bojem o hradby žádné zkušenosti, obléhání se protahovalo a trvalo již půl roku. Jednoho dne však špióni Chálídovi oznámili, že se veliteli městské posádky narodil syn a že všichni pijí, jedí a oslavují. Chálid si uvědomil svoji příležitost a aniž informoval ostatní velitele, vyrazil do akce. S několika odvážnými muži překonal hradební příkopy, pomocí lan vyšplhal na hradby, zlikvidoval stráže u městských bran a otevřel je jízdě, která se s výkřiky „Allah akbar“ vřítila do města. Římané byli v šoku a nezmohli se na obranu. Jeden dobrý nápad však měli: aby předešli rabování a krveprolití, otevřeli protilehlou bránu, přiběhli k Obajdovi a požádali ho o mír. Ten samozřejmě o Chálidově akci nic nevěděl, a proto s mírovou smlouvou souhlasil a vstoupil do města. Teprve když se setkal s Chálidem, uvědomil, že naletěl. Své slovo již nemohl vzít zpět. Vojenským velitelem města jmenoval Jazída, který si se svým mladším bratrem Azízem hned začal podrobovat města v okolí. Arabská armáda pak pochodovala k pevnostem Marg ar–Rum, Hirns a Qansrin a dobyla je. Římané byli bezmocní.
• Císař s monotheletismem nepochodil[/color]
Jeruzalémský patriarcha Sofronios vyhlásil otevřený boj monotheletismu (Kristu má podstatu lidskou a Boží, ale jedinou vůli), který měl být platformou usmíření mezi ortodoxními (Kristus má podstatu lidskou a Boží) a monofyzity (Kristus má podstatu pouze Boží), a snažil se získat na svoji stranu i další církevní vůdce. Když se nesetkal s úspěchem a dostával se do stále větší izolace, přesvědčil kyperského arcibiskupa Arkadia, aby svolal synodu, na které se sešlo čtyřicet šest biskupů. Třebaže přítomní tehdy vyslechli rozhodnou obranu Chalkedonu z úst jednoho ze stoupenců Maxima Homologeta (Vyznavače) Anastasia, nebyli schopni nic rozhodnout a vše nechali na císaři Herakleiovi, což samozřejmě ortodoxii neprospělo. S pocitem, že prohrál svůj boj o pravou víru, apeloval Sofronios přímo na papeže Honoria a poslal za ním svého vyslance Štěpána Doru. Ale hlava západního křesťanstva tehdy ještě stála na pozicích monotheletismu.
Bulhaři povstali proti Avarům
V letech 635 – 641 povstali proti Avarům v oblasti dnešní západní Ukrajiny bulharští Utriguři a Kutriguři a po dlouhých bojích se osamostatnili pod vládou v Konstantinopoli pokřtěného kagana Kuvrata.


Perská říše
Porážka Peršanů v bitvě u Buwabia
Arabský chalífa Omar se nechtěl smířit s těžkou porážkou, kterou utrpěl minulý rok od Peršanů v bitvě u Kus an-Nátif na Eufratu, a připravoval odvetu. Různé arabské kmeny prostřednictvím poslů vyzval, aby se zúčastnily tažení pod Muthannou bin Hárithou, a vyhlídka na bohatou kořist tehdy pomohla shromáždit dostatečné množství mužů. Perský kancléř Rostam vyslal do boje generála Mehrana, který již měl dlouholeté zkušenosti s boji proti arabským nájezdníkům, a dal mu k dispozici i dvanáct tisíc mužů císařské gardy. Obě vojska na sebe narazila u Buwabia nedaleko Kúfy a opět je dělila řeka Eufrat. Mehran se Muthanny dotázal, zda chce přejít na druhý břeh, ten však po špatných zkušenostech z minulého roku odmítl a vítěznou bitvu svedl svém břehu, přičemž velké množství Peršanů se utopilo, když prchli k pontonovému mostu, který byl rozpojený. Po porážce u Buwabia se sešla perská šlechta na tajné poradě a rozhodla, že k záchraně říše je nutné, aby v jejím čele nestála žena (císařovna Puran Duukht, takže Bórán?), ale muž. Perským velkokrálem proto zvolila jednadvacetiletého Jazdakarta III. (Podle jiných zdrojů však panoval již od 10. 6. 633 a Bórán byla zavražděna roku 631.)
Válka v Mezopotámii
Po porážce v bitvě u Kossen–Natek nedaleko dnešní Kúfy (roku 634) stáhl generál Muthanná své zbylé muže do al–Lisu a požádal chalífu Omara o posily. A když mu je Džarír, syn Abdalláhův, opravdu přivedl, začal připravovat další ofenzívu. Ale Peršané jej předešli a vyslali generála Mihrana proti Híře. Ale Muthanná shromáždil i všechny rozptýlené jednotky a postavil se jim na kanálu al–Buwaibu nedaleko od tohoto ohroženého města. Ačkoliv Peršané bojovali se zoufalou odvahou od poledních hodin až do západu slunce, utrpěli jenom další porážku a ztratili i svého velitele. Otřesená šáhova armáda pak opět překročila Eufrat a vrátila se do Ctesiphonu. Arabové se pak spokojili s tím, že její útok odrazili a pronásledovali ji jenom několik mil. Nicméně bitva u al–Buwaibu jim otevřela cestu do celé Mezopotámie, kterou pustošili až k řece Tigridu a hradbám metropole.


Británie
Christianizace britských ostrovů pokračuje
Po upevnění své moci zahájil král Northumbrie Oswald novou fázi christianizace země. V tomto roce byl např. králem pozvanými hlasateli víry v čele s Aidanem z Iony založen významný klášter Lindisfarne.
Christianizace britských ostrovů pokračuje
Prostý, kočovný život přiváděl irské biskupy a mnichy do kontaktu se všemi lidmi. Oswaldův biskup Aidan vládl vlastnostmi, jichž bylo k trvalému obracení Northumbrie zapotřebí. Poté, co zbudoval klášter na ostrově Lindisfarne, založil v každé královské vesnici (vill) kostel, odkud se víra kázala okolnímu venkovu. Beda říká, že vždy putoval pěšky, a setkával se tudíž s kolemjdoucími jako rovný s rovným. Bylo založeno několik klášterů a northumbrijská církev zesílila brzy natolik, že mohla rozšiřovat své působení i do ostatních království. Např. v roce 635 přijal v důsledku Oswaldova vlivu křest Cynegils z Wessexu, pokřtil ho misionář Birinus, který se stal prvním biskupem Západních Sasů. Podobně jako jeho předchůdci v Canterbury, Yorku, Winchesteru a Worcesteru, obdržel i Birnius starou římskou pevnost, již Beda Ctihodný nazývá civitas, v Dorchesteru nad Temží, aby si v ní založil svůj stolec.
Kapitola II.
Jak tento král [Oswald], když žádal Iry o biskupa, dostal Aidana a jak mu daroval biskupské sídlo na ostrově Lindisfarne

Sotva tedy řečený král Oswald dosáhl královské vlády, zatoužil po tom, aby celý národ, jemuž vládl, byl prodchnut milostí křesťanské víry, se kterou sám již měl skvělé zkušenosti při porážce barbarů. Poslal tedy k předákům Irů, u nichž sám jako vyhnanec spolu s bojovníky, kteří jej doprovázeli, přijal svátost křtu. Žádal je, aby mu poslali biskupa, jehož učením a pomocí by národ Anglů, jemuž panoval, poznal vzácné dary víry v Pána a přijal její svátosti. Jeho žádost byla bez prodlení vyplněna. Poslali mu biskupa Aidana, muže nejvýše laskavého, zbožného a skromného, plného horlivosti pro Boha, jenže bez pravého poznání. [Aidan byl vysvěcen před rokem 635, svoji misi začal někdy v dubnu či květnu 635. Zemřel 31. srpna 651. Prakticky všechno, co o tomto světci víme, je zaznamenáno v Bedových Dějinách.] Měl totiž ve zvyku slavit Boží hod velikonoční podle zvyklostí svého národa od čtrnácté do dvacáté luny, jak jsme se již o tom vícekrát zmínili. Tímto způsobem totiž severní království Irů a celý národ Piktů slavil velikonoce v přesvědčení, že toto uspořádání je v souladu se spisy svatého a chvályhodného otce Anatolia. Každý zkušený člověk však pozná velmi snadno, kde je pravda. Naproti tomu ty irské kmeny, které bydlely v jižních částech irského ostrova, se již dávno naučily dodržovat Velikonoce kanonickým způsobem, neboť je na to upozornil papež.
Při příjezdu biskupovi král přidělil biskupské sídlo na ostrově Lindisfarne, jak sám biskup žádal. Toto místo je dvakrát za den, v době přílivu a odlivu, obklopeno mořskými vlnami, takže vypadá jako ostrov, dvakrát vlny z pobřeží zmizí, a pak se objeví spojení s pevninou.
Král pokorně a ochotně naslouchal všem pokynům biskupa a staral se velmi pečlivě o budování a rozšiřování Kristovy církve ve svém království. Často se odehrávala překrásná podívaná, když biskup, který jazyka Anglů dobře neznal, hlásal evangelium a sám král svým vojenským náčelníkům a předákům tlumočil nebeské slovo, vždyť totiž během svého dlouhého vyhnanství jazyk Irů dokonale ovládl.
Od těch dob začalo z kraje Irů přicházet skoro každý den do Británie mnoho lidí, aby v těch královstvích Anglů, kterým vládl král Oswald, hlásili s velkou oddaností slovo víry, a pokud dosáhli kněžského stupně, aby těm, kdo uvěřili, posloužili milostí křtu. Na různých místech se stavěly kostely, lidé plni radosti přicházeli, aby slyšeli Boží slovo, s královskou štědrostí bývaly rozdávány nemovitosti a celé oblasti ke stavbě klášterů. Irským učitelům byli svěřování mladí Anglové, aby se spolu se staršími učili zachovávat a dodržovat mnišský život.
Byli to totiž hlavně mniši, kdo přicházeli kázat. Sám biskup Aidan byl mnich – vyslali je přece z ostrova Iona – a jeho klášter stál po dlouhý čas v čele téměř všech klášterů severních Irů a úplně všech klášterů Piktů a řídil také všechno jejich osazenstvo.
Ostrov Iona náleží sice k Británii, neboť jej od ní odděluje jenom úzký pruh moře, ale protože tyto krajiny Británie obývají Piktové, darovali ho Piktové již před dlouhým časem irským mnichům, protože Piktové přijali víru v Krista dík irským kazatelům.
Kapitola VII.
Jak království Západních Sasů přijala slovo Páně, kázané Birinem a jeho nástupci Gilbertovi a Eleutheriovi
V té době také národ Západních Sasů, kterým se říkalo Gewissové, přijal za vlády Cynegisela [611 – 642] víru v Krista, jak jim kázal biskup Birinus. Ten přijel do Británie na radu papeže Honoria, když v jeho přítomnosti vykonal slib, že půjde rozsévat semena svaté víry do nejzazších krajů ležících za hranicemi Anglů, kam před ním ještě nikdy žádný učitel nepřišel. Proto ho na příkaz téhož papeže janovský biskup Asterius vysvětil na biskupa.
Když přijel do Británie, dostal se nejdříve do styku s národem Gewissů. Shledal, že všichni jsou tam zavilí pohané, a proto pokládal za užitečnější, bude-li hlásat slovo Boží u nich, než postupovat dále a teprve hledat ty, kterým měl kázat.
Hlásal tedy evangelium v řečeném království. A stalo se, že právě když na víru obrácený král spolu se svým lidem přijímal křest, byl mu při tom kmotrem přesvatý a vítězný northumbrijský král Oswald. Panoval mezi nimi vskutku překrásný vztah: král Cynegisl byl v onen den, kdy se znovu zrodil a odevzdal Bohu, přijat za syna Oswaldem, jemuž dal později vlastní dceru [Cyneburh] za ženu.
Oba králové darovali řečenému biskupovi město Doric [Dorchester u Oxfordu], aby si tam zřídil biskupské sídlo. Tam také vybudoval a zasvětil kostely a svým zbožným úsilím přivedl k pánu mnoho lidí, sám odešel k Pánu [3. 12. 649/650] a byl pochován. Ale po mnoha letech, když biskupství spravoval Hæde, bylo jeho tělo odtamtud přeneseno do města Winchesteru a uloženo v chrámu blahoslavených apoštolů Petra a Pavla.
Smrt krále Východních Anglů
Král východních Anglů Sigeberth zemřel. Během pěti let své vlády prosadil v zemi křesťanství a v Cambridge založil univerzitu, která však musela být roku 915 obnovena.
Smrt králů Východních Anglů Sigiberhta a Egricy
Král Sigiberht [na trůn nastoupil před rokem 631] si tak zamiloval nebeské království, že se přestal zajímat o záležitosti říše a svěřil jej svému příbuznému Ecgricovi [634] – který již předtím části jeho říše vládl – a vstoupil do kláštera, jejž si postavil. Poté co přijal tonzuru, staral se spíše o služby věčnému království. Když pak žil takto po dlouhý čas, stalo se, že pod velením vojevůdce [krále Mercie] Pendy vytáhli Merciové do války proti Východním Anglům. A protože se Anglové považovali za méně zdatné, než jsou jejich nepřátelé, požádali Sigiberhta, aby s nimi táhl do bitvy a bojovníky posilnil. On však nechtěl a kladl odpor, a tak ho vytáhli z kláštera proti jeho vůli a odvedli do boje, protože doufali, že bojovníci budou méně vystrašeni a nebudou pomýšlet na útěk, jelikož Sigiberht býval kdysi velmi zdatným bojovníkem a statečným velitelem. Ale on, obklopen nejlepším vojskem, nezapomínal na svůj slib a poslání, a nechtěl proto vzít do ruky nic jiného než proutek.
A tak byl zabit i s králem Egricem a celé jejich vojsko bylo pobito či rozprášeno náporem pohanů. Jejich nástupcem v království se stal Anna [635 – 654], syn Eniho, výtečný muž z královského rodu a původce výtečného potomstva, jak o něm promluvíme na příslušném místě našeho našeho dalšího výkladu. Ale i král Anna byl později zabit týmž pohanským velitelem Merciů, který zabil již jeho předchůdce.


Rok 636
Římská říše
Arabský útok na Sýrii, Jordánsko a Palestinu, bitva u Jarmúku
Císař Herakleios I. pověřil arménského generála Vahana úkolem vyčistit od Arabů Sýrii a Palestinu a dal mu k dispozici silnou padesátitisícovou armádou, čítající i třinácti tisíc Arménů a dvanácti tisíc monofyzitických ghassánovských Arabů. Protože Vahanův protivník Chálíd ibn al–Valíd měl vojsko pouze poloviční, poručil vyklidit Damašek a Homs a ustoupit na břehy řeky Jarmúku (Hieromax), přítoku Jordánu jižně od Tiberiadského jezera. Brzo poté co zde odrazil útok císařových spojenců Peršanů, sem dorazili i Římané a stáhli se do opevněného tábora, kde nečinně strávili několik týdnů/měsíců. Chálíd pak využil toho, že jejich bojová morálka byla rozleptána spory mezi vysokými důstojníky, a dne 20. 8. zaútočil. V boji zradili Římany jejich arabští spojenci (podle jiného zdroje však odešli již před bitvou) a přešli na stranu nepřítele. Zbylé Vahanovy oddíly pak byly obrovskou přesilou úplně rozdrceny.
Po debaklu u Jarmúku se císař Herakleios již definitivně vzdal naděje, že Sýrii udrží, a proto opustil svůj hlavní stan Antiochii (Antakya, Turecko) a zamířil do Konstantinopole. Ještě se však zastavil na pahorku za městem, otočil se a s pohnutím řekl: „Žij blaze krásná Sýrie, už tě nikdy neuvidím.“ A tak zatímco Abú Obajda a Chálíd ibn al–Valíd zabrali Aleppo a Antiochii, dobyl Jazíd ibn Abí Sufján Berytus (Bejrút) a vyhnal Římany z celého libanonského pobřeží. Nyní přišel na řadu Jeruzalém. K Amrovi ibn al–Ásovi, který již město obléhal, se přidali i ostatní velitelé – pád svatého města byl neodvratný.
Císař stáhl armádu do Malé Asie a svým velitelům dokonce zakázal utkávat se s Araby v otevřeném poli. Aby ubránil alespoň maloasijskou Anatolii, nechal vyklidit sousední Kilikii a vytvořil tak „území nikoho“, které museli nepřátelé překonávat, což mělo ubírat jejich útokům na rychlosti a údernosti. Tato taktika se ukázala úspěšnou a frontu se podařilo stabilizovat v pohořích Tauru a Antitauru.
Arabský útok na Sýrii, Jordánsko a Palestinu
Když zprávy o katastrofě u Jarmúku dorazily na císařský dvůr do syrské Antiochie, nikdo jim nechtěl uvěřit – římská armáda, která před několika lety udolala pohanské Peršany, byla opět poražena nevěřícími Saracény! Císař Herakleios tedy svolal velké shromáždění do místní baziliky, aby se poradil o dalším postupu. Veřejnost však byla značně skeptická na možnost další obrany Sýrie a Palestiny před arabskými invazory a převažoval názor, že vpád Arabů je trestem Božím. Nejlépe to vyjádřil jakýsi stařec, který povstal a prohlásil:
„Římané nyní pykají za to, že nejsou poslušni evangelií. Pykají za své hádky a neshody, pykají za lichvu a své násilné činy. Nyní musí zaplatit za své hříchy.“
I římští dějepisci se s tímto názorem ztotožnili. Kedrenos například píše:
„Zatímco církev byla soužena králem a bezbožnými kněžími, povstal z pouště Amalek, aby nás potrestal za naše hříchy.“
Impérium však nyní nemělo oporu ani v císaři a pouze postupující Herakleiovou spíše duševní než tělesnou nemocí – ke konci života trpěl jakousi „hydrofobií“,což byl spíše strach z otevřené krajiny než z vody – můžeme vysvětlit to, že tento ostřílený válečník a geniální taktik, který za šest let perského tažení osvědčil svoji odvahu v tolika bitvách, nikdy nevytáhl do pole proti „Meči Alláhovu“ Chálídovi ibn al–Valídovi a vše ponechal na svých generálech. I nyní se choval zcela rezignovaně – ještě v září odplul do Konstantinopole a východní provincie zanechal Arabům, přičemž nemáme žádné indicie o tom, že by volil obtížnou a dlouhou cestu hornatým vnitrozemím Malé Asie, kde by na pahorcích nad městem mohl pronesl ona památná a patetická slova.
Změnu mocenských poměrů samozřejmě uvítali místní monofyzitičtí křesťané, od roku 631 tolik soužení státem a oficiální ortodoxní církví. Syrský monofyzitický křesťan Barhebraeus (Abú al-Faraj) napsal:
„Když si naši lidé stěžovali Herakleiovi [že jim v Edesse zničili mnoho kostelů a klášterů], nedostalo se jim žádné odpovědi. Proto nás Bůh pomstil a vyrval nás z rukou Římanů prostřednictvím Arabů. A pak pod arabskou vládou – ačkoliv naše kostely nám nebyly vráceny – si každé křesťanské společenství mohlo podržet svůj majetek. A stále máme nemalý prospěch z toho, že jsme byli ochráněni před krutými Římany a jejich hořkou nenávistí proti nám.“
Nějakých patnáct let po pádu Damašku si zase jeden nestoriánský biskup pochvaloval:
„Tito Arabové, kterým Bůh svěřil naši zemi, nebojují proti křesťanskému náboženství. Naopak! Oni brání naši víru, ctí naše duchovní a svaté a obdarovávají naše kostely a kláštery.“
Jiní křesťané se neomezovali na pouhá slova a aktivně se zapojili do boje na straně Arabů. Např. jakýsi Lukáš uvěřil slovům kněží, že Saracéni jsou předurčeni k tomu, aby vybojovali zemi, a zradil město Allepo. Basil, žák mnicha Bahíry, dokonce poté, co vydall Tyros, šířil muslimskou víru dobytým územím impéria.
Císaři Herakleiovi se ani nevyplatily masakr a vyhánění Židů v zimě roku 630 – 631. Ti kdo přežili, se logicky postavili na stranu Arabů a snad roku 634 vznesli vůči císaři požadavek, aby „vrátil zemi zaslíbenou dětem Abrahámovým, jinak se svého dědictví budou domáhat násilím.“ Logickou neloajálnost Židů vůči impériu potvrzuje i Armén Sebeos:
Židé, kteří uprchli před vražděním v Palestině, vstoupili do jistého města, které opustila perská posádka, ale Římané ještě nestačili obsadit. Město se jim asi zalíbilo, protože se v něm ihned zabydleli, zesilovali hradby a připravovali se na obléhání. Byli to prý zástupci všech dvanácti židovských kmenů. Když se Římané opravdu objevili, zabouchli jim vrata před nosem a vzdorovali jejich obléhání. Vše se nakonec vyřešilo smírně a Židé město vydali, za což mohli svobodně odejít. Místo toho ale, aby se vrátili do svých domovů, přešli poušť a postavili se na stranu muslimů, jimž sloužili jako průvodci.
Bitva u Jarmúku
Katastrofální porážka u Adžnádajnu [31. 7. 634] přišla zcela nečekaně a dokonale rozvrátila všechny plány císaře Heraklia. Porazil v minulosti tolik mocných nepřátel, a bylo téměř neuvěřitelné, že ho nyní dokázal pokořit neukázněný dav arabských domorodců. Nicméně zprávy, které obdržel, svědčily o tom, že tito nájezdníci z pouště v hrubých oděvech, někdy oblečení jenom v kůžích a vyzbrojení oštěpy a dlouhými noži, jsou stejně nebezpeční jako Peršané, proti nimiž bojoval polovinu života. Z Homsu, kde hrozilo nebezpečí arabského útoku, se urychleně stáhl na sever do bezpečného útočiště v Antiochii, a jal se obnovovat sílu svého vojska. Zaplatil křesťanským Arabům, jejichž posádky kdysi bránily hranici, aby se znovu stali jeho bojovníky, a povolal obávané Armény z horských oblastí v Anatólii.
Muslimové mezitím soustředili své síly v dobře zvoleném postavení u města Derá na řece Jarmúku. Římská vojska, postupující od severu, se k nim mohla přiblížit jenom zepředu. Vpravo od směru jejich postupu se rozkládal rozervaný terén s hlubokými roklemi, nalevo lávová pole, pozůstatek po vyhaslém vulkánu. Malé skupiny válečníků by se touto nepřístupnou krajinou mohly prodrat,ale žádná organizovaná armáda by si takové podmínky pro boj nezvolila. Římané vybudovali silně opevněný tábor na sever od arabských pozic. Tím blokovali muslimům cestu do nitra Sýrie a římští velitelé věřili, že pokud se jejich divocí, neukáznění nepřátelé rozhodnou zaútočit, budou pod kvalitně zbudovanými náspy hynout po tisících.
Muslimové se však uchýlili ke klasické taktice pouštní války: obtěžování nepřítele útoky ze všech stran. Malé skupinky klopýtavě pronikaly spletí roklí u řeky Jarmúku a ukryly se za římskými pozicemi. Jiní na koních nebo velbloudech překročili šedivý lávový povrch a jali se útočit na spojovací linie Římanů se zázemím v Sýrii. Životně důležitou spojnicí pro ně byla silnice, vedoucí do přístavních měst Tyru a Sidonu, ale všechny zásoby bylo nutno dopravit po mostě přes řeku Jarmúk, vzdálený od velkého tábora jen několik mil. Uprostřed srpna vyrazili muslimové ukrytí v roklinách a nepříliš silně strážený most dobyli. Tím odřízli římské vojsko od pobřeží, takže mu nyní jako jediná alternativa možného ústupu zbývala cesta pouští směrem k Damašku. Časně ráno 20. srpna 636 začal vát vítr z pouště, zvedal prach a písek, obloha nabyla matně bronzovou barvu. Během dne se čím dál víc stmívalo, vzduch zhoustl pískem, že se nedalo dýchat a bylo vidět sotva na několik metrů. Uprostřed zápasu s nepřízní počasí se Římané ocitli pod prudkým arabským útokem. Bylo už pozdě odpoledne, a než se v šest hodin večer setmělo, prolomili muslimové obranné linie na mnoha místech. Všechny pokusy o organizovaný odpor vzaly zasvé a v noci římští vojáci padali tam, kde zrovna stáli. Ráno všude ležely vysoké hromady mrtvol, které Arabové zbavovali všeho, co se jim mohlo hodit. Potom odtáhli z bojiště, zanechávajíce je napospas vranám a jiným hrobařům.
Z celé římské armády dokázalo jen několik tisíc mužů po malých skupinkách vyklouznout a donést zprávu o zničující porážce Herakleiovi do Antiochie. Poté, co města v této oblasti jedno po druhém podlehla muslimským útokům, císař dospěl k závěru, že celou Levantu, od egyptských hranic až po pohoří Taurus na okraji Anatólie, nelze udržet. Jeho zbývající síly se stáhly úzkým průsmykem zvaným Brány Kilikie poté, co zbořily okolní města na míle daleko. Nadále měla hranice římské říše na Východě ležet na náhorní plošině Anatólie namísto v bohatých, úrodných levantských nížinách. Císař se vzdal Jeruzaléma i spojení s arabskými křesťany, na jejichž podporu v této oblasti především spoléhal
Bulhaři povstali proti Avarům
Přibližně v oblasti dnešní západní Ukrajiny povstali proti Avarům bulharští Utriguři a Kutriguři a po dlouhých bojích (635 – 641) se osamostatnili pod vládou v Konstantinopoli pokřtěného kagana Kuvrata.


Perská říše
Arabové vyklidili Irák
Perský velkokrál Jazdakart III. zaútočil na arabskou armádu pod velením Muthanny bin Hárithy natolik důrazně, že chalífa Omar přikázal dobytá území v dnešní Iráku vyklidit a stáhnout se do tábora v Di Qar. S daným stavem věcí se však nesmířil a již příští rok podnikl proti Persii velké válečné tažení.

Franská říše
Bretonský král Judicäel v Clichy
Fredegarova kronika uvádí k roku 635/636: „Dagobert, tehdy pobývající v Clichy, vyslal do Bretagne poselstvo s požadavkem, aby Bretonci rychle napravili, co učinili špatně, a podrobili se jeho vládě. jinak se burgundská armáda, která je v Gaskoňsku, okamžitě vydá na pochod do Bretagne, řekl. Když to slyšel bretonský král (rex Brittanorum) Judicäel, přispěchal do Clichy s množstvím darů, aby žádal krále Dagoberta o odpuštění..., a zavázal se, že on i jeho bretaňské království (regnum Brittaniae) vždy zůstane pod vládou Dagoberta a franských králů. Odmítl však s Dagobertem jíst nebo si s ním sednout ke stolu (kvůli jeho volným sexuálním mravům), protože byl zbožný a bohabojný. Když Dagobert usedl ke stolu, Judicäel odešel z paláce, aby povečeřel v sídle člena královské komise jménem Dado (sv. Audoin, sv. Ouen), o kterém věděl, že vede zbožný život. Následující den se král Judicäel s Dagobertem rozloučil a obtížen dary se vrátil do Bretagne.“
Životopis sv. Éloi, který napsal sv. Audoin, uvádí jinou verzi těchto událostí – Judicäel se při příjezdu do Creil (nikoli Clichy) Dagobertovi nepodrobil, ale uzavřel s ním spojenectví. Ingomarův „Život Judicäelův“ z 11. století přidává další podrobnosti. Velebí Judicäelova bojovného ducha a oslavuje jeho vítězství nad Franky, „kteří si chtěli podmanit Bretagne“.
Bretonský král Judicäel v Clichy
Když král pobýval ve svém paláci v Clippi, poslal vyslance ke králi Britonů, jehož jméno bylo Judicail, a přikázal jeho Bretoncům, aby k němu přišli v míru a aby zastavili nepřátelské akce vůči němu a Frankům [o těchto akcích nic konkrétního nevíme]. A jestliže to neudělá, tak si musí být vědom, že burgundská armáda, která v poslední době zničila Gaskoňsko, bude vyslána proti němu. Král Judicail byl velmi vystrašen tím, co mu poslové řekli, rychle opustil svoji zemi, přišel do Clippi, kde král pobýval, odevzdal mu pozornosti a dary a požádal jej, aby zanechal své zášti s tím, že dohlédne, aby jeho lidé zanechali své nepřátelské chování. Pak se stal královým manem, přijal od něho své království s podmínkou, že všichni ti, co budou po něm následovat, obdrží svoji moc z rukou franských králů. Král jej pak pozval, aby s ním pojedl, ale král Judicail, který byl velmi zbožný a bál se Našeho Pána, si nepřál pobývat v jeho blízkosti, a tak opustil palác, kde král seděl u večeře, a odešel do domu Bada [Dado, sv. Audoenus], královského majordoma, pozdějšího sv. Ouena, který se stal biskupem města Rouenu. Král Judicail šel jíst s ním, protože slyšel, že je to svatý muž, který vede zbožný život. Nazítří se vrátil do paláce rozloučit se s králem a král jej přijal s velkou úctou, předal mu dary a dal mu souhlas k odjezdu.
Válečné akce proti Baskům
Roku 635/636 vyslal Dagobert dvanáct vévodu z burgundské části své říše proti povstalým Baskům. Třebaže vévoda Arnebert byl i s vojskem zmasakrován v údolí Subola, byla revolta potlačena a vládcem vzpurných horalů se stal saský vévoda Aighyna. Do Clichy se přijel poklonit králi i s baskickými „seniores.
Válečné akce proti Baskům
Příštího roku zvedli Gaskoňci válku proti němu [tj. proti králi Dagobertovi] v království, které patřilo jeho bratru králi Charibertovi. Sebrali mnohou kořist a napáchali převelikou kořist. Král shromáždil svoji armádu z burgundského království a do jejího čela postavil Adoina, jednoho z čelných mužů svého paláce, protože to byl ušlechtilý a věrný bojovník, což dokázal v mnoha bitvách v době krále Theodoricha. Dal mu dalších deset vévodů, aby vedli a veleli vojsku: Chariberta, Amalgara, Leudeberta, Gandalmaar, Galdrica, Hermana, Barontuse a Hairberta, kteří byli Frankové, Ramelenuse, což byl Říman, patricia Willebada, který byl z burgundského rodu, a Aginu, který se narodil v Sasku. Všechny vyslal proti Gaskoňcům, spolu s dalšími hrabaty, kteří neměli nad sebou žádného vyššího velitele. Táhli zemí a Gaskoňci opustili svá údolí a sestoupili z hor a zaujali bitevní pozici ve snaze jim čelit. Bojovali však jenom krátkou dobu, pak se otočili a utekli, protože viděli, že útok nepřítele nemohou vydržet. Frankové je ale pronásledovali, přičemž některé zabili v horách, zatímco ostatní prchali do údolí, aby se uchýlili na skrytá místa anebo do pevností. Ale armáda, která jim šla v patách, většinu z nich pobila anebo zajala a jejich města a jejich domovy vydrancovala a vypálila. Když Gaskoňci viděli, že jsou poraženi a podmaněni, žádali vůdce armády o mír a slibovali, že se dostaví ke králi Dagobertovi, odevzdají se mu a podřídí se jeho vůli. Tyto sliby velmi potěšili Adoise a ostatní vůdce a armáda by se vrátila, aniž utrpěla jakékoliv škody anebo ztráty, kdyby vévoda Charibert a někteří ze zkušených mužů, které si vzal s sebou, nebyli zabiti v důsledku své vlastní nedbalosti, když je Gaskoňci napadli v údolí zvaném Robola [též Subola, nyní udolí Soule]. Všichni ostatní se vrátili živi a zdrávi do franské říše, vítězní a s velkou kořistí, kterou pobrali svým nepřátelům.
Gaskoňci se poddali říši
V patnáctém roce jeho vlády přišel k němu [tj. ke králi Dagobertovi] do Clichi [v latině Clippi] Hamanz [v různých opisech též Aiginon, Ainand, Amand, Hecinand], vévoda Gaskoňska. Přivedl s sebou nejvznešenější a nejstarší muže své země, aby potvrdil dohody, které minulého roku uzavřeli s veliteli armády vyslaných proti nim králem. Tehdy se ho tak obávali, že se uchýlili do bezpečí chrámu sv. Denise. Ale laskavost a milostivá povaha krále byly tak velké, že jim udělil milost a zachoval životy z úcty a ke cti mučedníků, u nichž hledali útočiště. Oni pak přísahali věrnost jemu, jeho synům a celému království Franků. Když se však vrátili s královým svolením zpět do Gaskoňska, své přísahy porušili, jak je to obvyklé u těchto lidí.
Konec slovanských útoku proti Durynsku
Roku 635/636 zastavil vévoda Radulf útoky Sámových Slovanů.


Itálie
Langobardským králem bude místo Ariovalda Rothari
Langobardský král Ariovald zemřel a italští vévodové se sešli, aby se poradili o jeho nástupci. Jejich volba nakonec padla na třicetiletého Rothariho, vévodu z Brescie. Nový panovník nastoupil na trůn a legitimizoval své postavení sňatkem s manželkou svého předchůdce královnou Gundepergou. Podobně jako jeho předchůdce Ariovald i on ji obvinil z nevěry a pět let ji držel v domácím vězení. Cílem jeho vnitřní politiky bylo omezit moc langobardských vévodů, což se mu částečně i podařilo.
Langobardským králem bude místo Arioalda Rothari
Poté co držel vládu nad Langobardy po dobu dvanácti let, odešel ze života král Arioald a vlády nad královstvím Langobardů se ujal Rothari z rodu Arodusů. [Fredegarius líčí, jak po smrti krále Arioalda požadovala jeho manželka Gundiperga, aby si podobně jako královna Theudelinda mohla vybrat jeho nástupce. A když jí bylo vyhověno, padla její volba na Rothariho, který však musel nejprve odvrhnout svoji maželku, aby si ji mohl vzít za ženu. Po nějaké době ji však uvěznil v jednom malém palácovém pokoji a sám spal se souložnicemi. Po pětiletém odloučení pak zasáhl franský král Chlodvík II. a Rothariho přiměl, aby své manželce vrátil královskou důstojnost.] Byl to smuž odvážný a silný, jdoucí cestou spravedlnosti. [Fredegarius zaznamenal, že na začátku své vlády zlikvidoval mnoho vzpurných šlechticů a že klid v zemi udržoval tvrdými prostředky.] Ale nedržel se pravé křesťanské víry, neboť byl pošpiněn bezvěrectvím ariánské hereze. [S výjimkou Adaloalda byli do této doby všichni langobardští králové ariány, i když jejich náboženské přesvědčení nebylo silné a nechovali se v otázkách víry nesnášenlivě.]
Ariáni totiž ke své vlastní zkáze tvrdí, že Syn je méně než Otec a že Duch Svatý je menší než Otec i Syn. Ale my katolíci vyznáváme, že Otec, Syn a Duch Svatý jsou jediným opravdovým Bohem ve třech osobách, rovní v moci a rovní ve slávě. V té době byli dva biskupové téměř ve všech městech království – jeden katolík a druhý arián. [To je pouze Pavlova domněnka.] Ve městě Ticinum (Pavie), jak je známo až do dnešní doby, měl ariánský biskup stolici v chrámu sv. Eusebia, v němž i křtil, zatímco druhý biskup sídlil v katolickém kostele. Nicméně později tento ariánský biskup jménem Anastasius přešel na katolickou víru a vedl církev Kristovu. Tento král Rothari shromáždil a sepsal zákony Langobardů, které dosud drželi pouze ve své paměti, a nařídil, aby tento zákoník byl nazván Ediktem. K tomu došlo sedmdesátého sedmého roku [sedmdesátého šestého, 22. 11. roku 643] poté, co Langobardé vstoupili do Itálie, jak píše král v úvodu k tomuto Ediktu. K tomuto králi poslal Arichis, vévoda Beneventa, svého syna Aia. A když ten na své cestě do Ticina přišel do Ravenny, podali mu Římané ze zlé vůle jistý nápoj, po němž ztratil rozum a již nikdy nenabyl plného duševního zdraví. [Langobardé zřejmě měli představu, že ten, kdo se dostane do styku s římským luxusem a civilizací, musí nutně zešílet. Něci podobného tvrdili i o svém králi Adaloaldovi.]
[Rothari byl protiřímsky zaměřený nacionalista a arián. Nelze se etdy podivovat tomu, že za jeho vlády znovu propukla válka s císařem, při níž se Langobardé zmocnili zbytku severní Itálie. A tato Neustrie, tj. západní část jeho dominií, se začala brzo odlišovat od Austrie východně od řeky Addy, která byla pod vládou vévodů z Trenta a Fora Julii.]


Hispánie
Chinthila střídá Sisenanda
Vizigótský král Sisenand zemřel a na trůn nastoupil Chinthila. Nový vládce Hispánie zahájil pronásledování Židů a vydal mnoho zákonů „k upevnění pořádku a míru v zemi a k rozmnožení úcty k panovníkovi“.
Smrt krále Sisenanda
Sisenand zemřel dne 12. března roku 636. V pozdějších dobách jej považovali za ortodoxního katolického vládce, ale kronikář z roku 754 neměl pro něj ani jediné dobré slovo, protože jej považoval za uzurpátora.
Vláda krále Chintily
Nový způsob volby krále šlechtou a biskupy se snad odzkoušel ihned po Sisenandově smrti, i když přesně nevíme, za jakých okolností získal trůn Chintila. (Jisté je pouze to, že ze všech zbývajících králů vládnoucích v 7. století byl jedině Vamba zvolen šlechtou a biskupy tak, jak to stanovoval zákon.) O Chintilovi máme pak jenom několik útržkovitých zpráv ze dvou pozdějších kronik, ale většina informací o něm pochází ze zápisů 5. a 6. toledského koncilu.
5. toledský koncil
Chintila ještě ani neusedl na trůnu a už svolal církevní koncil. (Biskupové ukončili své jednání v kostele sv. Leokádie v Toledu už 30. června roku 636.) Netřeba snad ani uvádět, že po neobyčejně plodné a činorodé aktivitě 4. toledského koncilu už prakticky nezůstala žádná církevní otázka, o které by se muselo znovu jednat. To způsobilo, že téměř všechny koncilní kánony - kromě jediného, který stanovoval, každoroční začátek litanií na 13. prosince - se zabývají bezpečností krále a otázkou nástupnictví.
Z dokumentů 5. koncilu zaznívá možná ještě ostřejší a naléhavější tón než z dokumentů koncilu předešlého zahájeném o dva a půl roku dříve. Je z nich zřejmé, že i když snad byl Chintila velmoži a biskupy právoplatně zvolen, nepovažoval svoje postavení zas až tak příliš pevné. V přítomnosti svých oblíbenců a seniores svého paláce zahájil osobně jednání, svěřil se modlitbám biskupů a přiměl tak učinit i svoje věrné.
Koncil ve snaze odradit potenciální uzurpátory stanovil, že 75. kánon 4. koncilu bude veřejně čten na konci každého koncilu hispánské církve (Ve skutečnosti jej však četli pouze třikrát po potlačení Sisebertovy vzpoury, a to za velkých oslav na koncilu roku 693.) Hlavním cílem krále rovněž bylo ochránit svoji rodinu. Jeho potomkové měli získat veškerý majetek, který jejich rodiče po právu nabyli anebo který jim rodiče odkázali, přičemž kdo by tento příkaz porušil, měl by být uvržen do klatby. Kromě toho všichni královi věrní (fideles) si mohli svůj majetek podržet i po králově smrti a mohli si i ponechat dary, které od krále dostali. Král se pečlivě zabýval rovněž problémem uzurpace a vyobcováním hrozil každému, kdo by panovníka zaklínal, proklínal anebo kdo by pomáhal nějaké skupině usilující o změnu na trůnu. A ten, kdo by se o něj ucházel bez svolení biskupů a šlechticů anebo nebyl šlechtického rodu, měl být rovnou vyobcován a proklet. (Biskupové se v té souvislosti zmínili o několika mužích, jejichž původ nebyl zcela oslňující, a uvedli, že minimálně jeden Hispanoromán prostého původu usiloval o trůn v posledních letech Sisenandovy vlády nebo možná na jaře roku 636.) Nakonec král vydal prohlášení, které rozhodnutí koncilu potvrdilo.
Účastníky pátého koncilu překvapil panickým strach krále, který chtěl chránit sebe, svoji rodinu a svoje fideles. Pro ochranu krále však mnoho neučinil a i to málo se pouze týkalo králova majetku. Na základě toho, že zápisy koncilu podepsalo pouze dvacet čtyři biskupů, se můžeme domnívat, že v zemi propukly vzpoury a vládl chaos. Tohoto jednání se totiž jako jediného v celé historii toledských synod nezúčastnili biskupové z narbonnské provincie. Zápisy se o něm výslovně zmiňují jako o schůzce „biskupů různých hispánských provincií“. Propukla snad tedy v Galii nějaká vzpoura? Pocházelo tedy to nebezpečí, jehož se král Chintila tak obával, právě odsud, ze severu? A možná je to jenom shoda náhod, že Chintila i jeho nástupce Vamba, byli jedinými vizigótskými králi 7. století, kteří nerazili mince v narbonské provincii. (Vamba zde musel potlačit vzpouru určitě.)
Scénář byl možná následující: s franskou pomocí dopomohla šlechta Sisenandovi na trůn a získala v království dominantní postavení. Když se však hledal Sisenandův nástupce, tak volba nepadla na některého z nich, ale na šlechtice Chintilu, který do jejich tábora vstoupil přinucen okolnostmi možná až na poslední chvíli. Chintila se pak obklopil vlastními lidmi a nejvýznamnější šlechtice Sisenandova tábora držel v Toledu pod kontrolou. Narbonnská šlechta zbavená svého vůdce se proto vzbouřila a na trůn dosadila některého ze svých řad.
• V Seville zemřel místní biskup Isidor.


Británie
Wessex křesťanský!
Po třech letech misijního působení se z Galie zřejmě pocházejícímu misionáři Birniovi podařilo pokřtít vládce Wessexu Cynegilse.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 637
Franská říše
Gaskoňci se poddali říši
V patnáctém roce jeho vlády přišel k němu [tj. ke králi Dagobertovi] do Clichi [v latině Clippi] Hamanz [v různých opisech též Aiginon, Ainand, Amand, Hecinand], vévoda Gaskoňska. Přivedl s sebou nejvznešenější a nejstarší muže své země, aby potvrdil dohody, které minulého roku uzavřeli s veliteli armády vyslaných proti nim králem. Tehdy se ho tak obávali, že se uchýlili do bezpečí chrámu sv. Denise. Ale laskavost a milostivá povaha krále byly tak velké, že jim udělil milost a zachoval životy z úcty a ke cti mučedníků, u nichž hledali útočiště. Oni pak přísahali věrnost jemu, jeho synům a celému království Franků. Když se však vrátili s královým svolením zpět do Gaskoňska, své přísahy porušili, jak je to obvyklé u těchto lidí.


Římská říše
Arabský útok na říši římskou, pád Jeruzaléma
Po bitvě na řece Jarmúku (636) vyrazil starý válečník Amr ibn al-Ás na jih a oblehl Jeruzalém. Když se k němu po pádu Antiochie (Antakya, Turecko) připojili i ostatní arabští válečníci Abú Obajda, Chálíd ibn al–Valíd a Jazíd ibn Abí Sufján, bylo patriarchovi Sofroniovi jasné, že se město dlouho neudrží a že musí vyjednávat. Třebaže věděl, že římská města, která se vzdala, byla ušetřena, měl z muslimů velké obavy, neboť i oni považovali Jeruzalém za své svaté město a mohli by si ho přivlastnit. Byl tedy ochoten kapitulovat pouze za těch podmínek, že lidem bude zaručena bezpečnost a svoboda víry a církvi pak držení majetku a že dohodu podepíše samotný chalífa Omar. Arabští velitelé nechtěli zbytečně prolévat krev, a proto souhlasili a poslali pro chalífu. Ten předal vládu Alímu a vydal se na dlouhou cestu pouze s jedním průvodcem a jedním velbloudem, na němž se v jízdě střídali. Když přijeli k Jeruzalému, vyšla řada právě na služebníka. „Ó vládce věřících“, řekl, „lidem by to připadalo podivné, kdybych já jel a ty mne vedl velblouda. Nevyměníme si to raději?“ „Ne, nechci porušit dohodu“, odpověděl Omar a pokračoval v cestě. Před Jeruzalémem je přišli uvítat Abú Obajda, Jazíd, Chálíd a ostatní velitelé. Omara však naštvalo, když uviděl jejich luxusní šaty – sebral několik kamenů, házel je po nich a přitom řval: „To jste se tak za ty dva roky změnili? Co to máte na sobě? Ještě za dvě stě let bych vás za to vyhodil!“ Vojevůdci odpověděli: „Ó vládce věřících. Nacházíme se v zemi, kde oblečení vyjadřuje důstojnost muže. Kdybychom nosili obyčejné šaty, lid by námi opovrhoval. Ale pod těmito cizími šaty nosíme naše zbraně.“ Chalífa trochu vychladl a podepsal se Sofroniem mírovou smlouvu: „Obyvatelům Jeruzaléma se zaručuje život a držení majetku. Vaše kostely a kříže zůstanou nedotčeny. Vaše svatá místa zůstanou nedotčena a nebudou ani obsazena, ani zbořena. Lid může v úplné svobodě vyznávat své náboženství a nebude vystaven žádnému obtěžování…“ Nyní se otevřely městské brány, Omar vstoupil do svatého města a v Sofroniově doprovodu šel přímo ke starému židovskému chrámu, kde se pomodlil. Pak navštěvoval i největší křesťanské kostely, a když přišel čas odpolední modlitby, byl právě v jednom z nich. „Můžeš se zde pomodlit“, navrhl mu Sofronios. „Ne“, odpověděl, „kdybych tak učinil, dal bych záminku muslimům, aby vám kostel obsadili“ a modlil se na jeho schodech. Po patriarchovi však chtěl, aby mu dal místo, kde by mohl postavit mešitu. Ten mu vybral skálu, kde se Jákob modlil k Bohu a kde křesťané zde zřídili smetiště, aby Židy rozzlobili. Muslimové tedy přiložili ruce k dílu, místo vyčistili a postavili zde Omarovu mešitu (as–Sahrá).
Roku 637 se Arabové ujali se vlády nad Palestinou, zemi však nespravovali z Jeruzaléma (Al–Kuds), ale z Ramly, ležící asi v polovině cesty k Středozemnímu moři. Dohody se Sofroniem byly dodrženy, křesťané však museli strpět, že na popud Židů odstranili z okolí Jeruzaléma velké kříže a že si ponechali zbořeniště chrámu Sv. Hrobu, postaveného na místě starého židovského chrámu zničeného roku 614 Peršany. Roku 691 – 692 si zde postavili Skalní dóm, první významnou sakrální stavbu v dějinách islámu.)
Chalífa Omar na návštěvě Jeruzaléma
Ulicemi Jeruzaléma procházel letitý chalífa v obnošených šatech a s nezastřiženým vousem a navštěvoval svatá místa. Patriarcha řecky poznamenal k jednomu ze svých pomocníků: „Vskutku přichází ona sprostota bídy, o níž prorok Daniel říká, že vstoupí na svatá místa.“ Židé jej žádali, aby se sem mohlo nastěhovat 200 jejich rodin. Křesťané to nechtěli připustit a patriarcha se proti tomu ohradil. Omar problém řešil kompromisem a povolil usídlení 70 rodinám s tím, že si mohou zbudovat synagogu a usídlit se jihozápadně od chrámové čtvrti.
Arabský útok na říši římskou
Po čtyřech měsících obléhání Jeruzaléma muslimy (tj. od začátku listopadu roku 636) se místní patriarcha Sofronios vzdal již veškeré naděje na pomoc zvenčí a nabídl vrchnímu veliteli chalífovy armády v Sýrii Abú Obajdovi kapitulaci a platbu džizíje (daně pro nevěřící). Stanovil si však podmínku – musí přijet osobně samotný chalífa Omar a podepsat mírovou smlouvu. Muslimský velitel Šurahbíl však nechtěl vládce věřících dlouhou cestou obtěžovat, a proto navrhl, aby se za něho vydával Chálíd ibn al–Valíd. Oba muži si byli přece tak podobní a Sofronios je určitě osobně nikdy neviděl. Stačí říci, že shodou okolností pobývá chalífa právě v muslimském táboře. Všichni tehdy s jeho návrhem souhlasili.
Následující ráno přijel Chálíd k hradbám Jeruzaléma a dožadoval se Sofronia – aby podoba byla ještě větší, měl na sobě dokonce prosté záplatované šaty, jaké měl ve zvyku nosit Omar. Patriarcha však lest prohlédl a odmítl se s ním setkat – snad byl Chálíd mezi Římany známější, než si myslel, snad jej poznali jejich spojenci křesťanští Arabové, kteří Medínu navštívili a měli možnost Omara spatřit. Patriarchovi mohlo také připadat nápadné, že právě teď je chalífa v muslimském táboře.
Když tedy Chálíd ohlásil selhání mise, nezbylo Abú Obajdovi nic jiného, než napsat chalífovi do Medíny, popsat mu situaci a požádat jej, aby přijel přijmout kapitulaci Jeruzalému. Omar samozřejmě nemohl nevyhovět a pouze s několika společníky se vydal na svoji první ze čtyřech cest do Sýrie. Se svými generály Jazídem, Obajdou a Chálídem se setkal v Džábiji – chyběl pouze Amr velící jednotkám u Jeruzaléma. Omar si okamžitě všiml, jak se změnili a jak se nyní jejich blahobytné postavy oděné do nádherných šatů z brokátu a hedvábí tak se lišící od původního muslimského ideálu. Rozhořčilo jej to natolik, že sesedl z koně, sbíral kameny, házel je po nich a přitom řval:
„Hanba vám, proč mě vítáte tak vymóděni? To jste se za ty dva roky pořádně vyžrali! Hanba vám, kam vás taková přemíra jídla přivedla! Ó Alláhu, jiný by na to potřeboval snad dvě stě let blahobytu. Měl bych vás všechny vyhodit a nahradit jinými.“
To samozřejmě nemohli generálové připustit a snažili se situaci nějak zachránit. Když se tedy vzpamatovali z prvého šoku, vyhrnuli si oděvy a ukázali pod nimi své skryté brnění a zbraně:
„Ó veliteli věřících,“ křičeli, „to jsou jen šaty! Své zbraně ještě máme.“
Omar se tím trochu upokojil a potřásl si rukou a objal se s Obajdou, který jediný nebyl oblečen tak nápadně. Po skončení uvítacích formalit odjeli z Džábije k Jeruzalému – pro muslimy to byl obrovský zážitek vidět znovu svého vládce.
Nazítří kolem poledne seděl chalífa v kruhu svých společníků a diskutoval o různých věcech. Přítomen byl i Bilal „Černoch“, který již od samého začátku patřil k Prorokovým stoupencům. Ve víře byl pevný, což osvědčil při krutém mučení nevěřícími Kurajšovci. Když roku dvě hidžry zavedl Prorok „Adhan“, tj. povolávání muslimů ke společné modlitbě, stal se i prvním muezínem. A tak pětkrát každý den se nesl Medínou jeho silný a melodický hlas, kterým svolával věrné. V průběhu času se stal jedním z nejvíce ctěných Prorokových společníků a začali jej považovat za svatého muslima. Muhammadova smrt však znamenala i jeho pád – „už nemohl volat Adhan“.
Nyní však před obleženým Jeruzalémem si na něj mnozí muslimové vzpomněli a požádali Omara, aby dnes zase mohl promlouvat k věřícím jako za časů Prorokových. Omar jim vyhověl a obrátil se na něho těmito slovy:
„Ó Bilale, společníci posla Alláhova tě vyzývají, abys volal „Adhan“, a připomenul jim tak čas Proroka, Alláhem požehnaného!“
Bilal zůstal po nějakou dobu pohroužen ve svých myšlenkách, pak se podíval do planoucích očí svých společníků a tisíců muslimských vojáků, načež povstal a začal volat „Adhan!“ Skvělý hlas vynikajícího muezína nyní promlouval k obrovskému množství lidí. Jakmile uslyšeli slova „Alláh je velký!“, vzpomněli si všichni na draze milovaného Muhammada a slzy se jim drali do očí. A když se Bilal dostal k pasáži „Muhammad je apoštol Alláhův“, jeho publikum padlo na zem a plakalo.
Na druhý den byla smlouva uzavřena. Za muslimy ji podepsal chalífa Omar, přičemž Chálíd, Amr, Abdurrahnám ibn Auf a Muávijá ji stvrdili jako svědci. Jeruzalém se vzdal a mír se vrátil do zdí svatého města. Chalífa se zdržel ještě dalších deset dní a pak se vrátil do Medíny. To vše se stalo v dubnu roku 637. (Jiné prameny však uvádějí, že smlouva byla podepsánu už v Džábiji, a teprve poté přijel Omar k Jeruzalému, aby zde převzal jeho kapitulaci.)
Po pádu Jeruzaléma pokračovalo tažení podle chalífových instrukcí. Zatímco Amr se Šurahbílem dokončovali okupaci Palestiny a Jordánska, vypravil se Jazíd ke Kaisarei (Kajsarija u izraelské Chadejry) a neúspěšně ji obléhal. Chálíd a Obajda v čele sedmnácti tisíců mužů zase vyrazili do severní Sýrie a postupovali přes Damašek a Emessu (Homs, Sýrie) dále na sever. Velitelem ohroženého Kinnesrinu (antické Chalkis, Sýrie) byl římský generál Mínas (Meenas), známý to válečník, muž velmi oblíbený mezi svými vojáky. Mínas si uvědomoval, že od císaře nemůže očekávat žádnou pomoc a že když zůstane za hradbami, bude vyhladověn a donucen ke kapitulaci. Jedinou možnosti tedy pro něj bylo vyrazit z města, napadnout Chálída postupujícího v čele muslimské armády a zničit jej ještě dříve, než se spojí s hlavními silami Obajdovy armády. Na mobilní oddíly si počkal v Hazíru, asi tři míle východně od Kinnesrinu, přičemž síla jeho armády není známa. Proč projevoval po neblahých zkušenostech z minulých let takou bojechtivost není jasné – snad nevěděl, že muslimským předsunutým jednotkám velí právě Chálíd, nebo nevěřil pověsti která jej předcházela.
Pro Chálída však byla hračkou zformovat během několika minut své muže do bojové formace a na sílu odpovědět silou. Třebaže Mínas padl již na začátku boje, jeho smrt římské vojáky nezastrašila, ale naopak podnítila k ještě zuřivějšímu útoku na muslimy – všichni přece chtěli pomstít smrt svého milovaného generála. Avšak touha Římanů po pomstě znamenala i jejich zkázu, neboť ani jeden z nich útok nepřežil.
Obyvatelé Hazíru pak vyšli Chálídovi vstříc, uvítali jej a vysvětlovali, že jsou všichni Arabové a že nemají vůbec v úmyslu proti němu bojovat. Chálíd přijal jejich kapitulaci a pokračoval dále na Kinnesrin. Když se chalífa Omar dozvěděl o vítězství u Hazíru, nemohl skrýt svůj obdiv:
„Chálíd je opravdový velitel!“ zvolal. „Ať Alláh má slitování s Abú Bakrem. Dovedl odhadnout lidi lépe než já!“
To bylo snad poprvé, kdy o Chálídovi řekl něco pozitivního.
Zbytek posádky Kinnesrinu, který nevytáhl s Mínasem, se zavřel do pevnosti a očekával obléhání. Chálída však sebevědomě prohlásil:
„I kdybyste se schovali do mraků, Alláh nás tam pozvedne nebo vás srazí k zemi, abychom s vámi mohli svést bitvu“.
Obležení si pak uvědomili bezvýchodnost své situace a rychle se vzdali. K bitvě u Hazíru a ke kapitulaci Kinnesrinu došlo v červnu roku 637.
Abú Obajda nyní dohnal Chálída a společně s ním pokračoval na Aleppo, silnou římskou pevnost, jejíž posádce velel jakýsi Joachim. I tento římský generál vyšel z hradeb, aby se střetl s muslimy asi šest mil na jih. Jeho lidé se však již chovali obezřetně, takže když byli po krátkém a krvavém boji odraženi, rychle se stáhli za hradby. Aleppo bylo v té době velké opevněné město, uprostřed něhož se tyčil kopec. Na něm pak stála prakticky nedobytná pevnost o průměru asi jedné čtvrtiny míle obklopená širokým příkopem. Muslimům tak nezbylo nic jiného, než zahájit obléhání. Statečný Joachim jim však nedopřával klidu a podnikal z města odvážné výpady. Úspěšný však při nich nebyl a vždy byl s těžkými ztrátami zahnán zpět. Po několika dnech se již tohoto způsobu boje vzdal a již jen čekal na pomoc zvenčí. Když však císař Herakleios ani po čtyřech měsících neposlal ani jediného vojáka, uznal, že jeho situace je bezvýchodná, a kapituloval asi v říjnu roku 637. Zatímco většina vojáků v klidu opustila pevnost a odešla ke svým, přeběhl Joachim k nepříteli, aby se jako muslim postavil pod prapor islámu. Bojoval pod různými generály a již za několik měsíců prokázal, že je nejenom loajálním, ale i pozoruhodně schopným důstojníkem.
Jakmile Aleppo padlo, vyslal Obajda jeden oddíl pod Malikem Aštarem (Astharem) k městu Azaz, ležícímu na cestě do „Říma“. (Termínem „Řím“ označovali muslimové dnešní jižní Turecko na východ od pohoří Taurus.) Malik a Joachim přinutili město ke kapitulaci a po podepsání mírové smlouvy se vrátili do Aleppa. Tažením na Azaz si muslimové zabezpečili týl a ujistili se, že severně od nich není již žádná římská armáda, která by je mohla ohrožovat při jejich tažení směrem na západ.
Abú Obajdou a Chálíd se nyní vydali přes Harím a blížili se k syrské Antiochii (Antakya, Turecko) od východu. Avšak v Mahrubě, asi dvanáct mil od města, tam, kde se přes řeku Orontés klenul železný most, byli napadeni Římany. Detaily bitvy nejsou známy; jisté však je, že své nepřátele porazili a zahnali na útěk – po Jarmúku a Adžnádajnu snad právě zde utrpěl císař ty nejvyšší ztráty. Vítězní muslimové nyní již bez problémů přitáhli pod hradby Antiochie a rozbili si zde své leženi. Na pád města nemuseli ani dlouho čekat, neboť již po několika dnech se jeho obhájci vzdali. Obajda s Chálídem vstoupili do bran hlavního města asijské části římské říše ještě v říjnu roku 637.
Po pádu Antiochie vyrazili oba velitelé podél středomořského pobřeží na jih, aby zabrali Latakíji (antická Láodikeia), Džablu a Tartús. Odsud se vraceli do Aleppa, aby cestou dokončily okupaci toho, co ještě zbývalo z římské Sýrie. Koncem roku pak Chálíd podnikl válečná tažení na východ k řece Eufratu, a aniž narazil na vážnější odpor, pronikl až do blízkosti města Manbidž (Manbij, Munbij). Na svoji základnu se vrátil počátkem ledna roku 638.
Pád Jeruzaléma, počátky nepřátelství ortodoxní církve vůči muslimům
Většina arabského obyvatelstva v Levantě začala brzy přestupovat k islámu, což děsilo ortodoxní církev. Nová víry měla totiž své lákavé stránky:
„Nejpřitažlivějším rysem islámu byla jeho praktičnost. Nevyžadoval nic, co by se podobalo nadlidskému úsilí… Křesťanský Východ v předvečer islámských výbojů zapomínal na hranice lidské přirozenosti. Četní příslušníci církve toužili podobat se andělům. Mnozí se zříkali pohlavního života a stávali se mnichy a jeptiškami, obyvatelé vesnic a měst odcházeli do pouště, množily se případy sebeumrtvování na důkaz toho, nakolik lze požadavky lidského těla podřídit diktátu ducha. Někteří východní asketové spávali jenom vestoje, jiní se dávali zazdít do cel nebo žili na vysokých sloupech, jedli pouze byliny, a dokonce i ty ne vícekrát než jednou týdně.
Islám takové excesy nevyžadoval. Zavrhoval přehnané obavy ze sexu, odmítal askezi, neděsil peklem ty, kdo nedosáhli dokonalosti, zdusil snahy o teologicky motivované vyšetřování… Islám byl jako pouštní písek… Vytvořil smysl pro solidaritu a bratrství, jež se v křesťanském soutěživém prostředí vytratila.“
Nepřekvapí nás, že představitelé ortodoxní církve, duchovního pilíře římské politické moci, od počátku islámských výbojů považovali muslimy za výjimečnou hrozbu. Ani na obsazení Palestiny a dobytí Jeruzaléma Peršany v roce 614 nereagovali s takovou zuřivostí, přestože okupační vojska odvlekla z Jeruzaléma nejsvatější relikvii, pravý kříž. Když na jaře roku 638 přibyl do města muslimský vůdce chalífa Umar oděný ve starém, potřísněném hábitu, aby vzal Jeruzalém pod svou ochranu, jeruzalémský ortodoxní patriarcha Sofronios přihlížel, jak zvolna kráčí chrámem Svatého hrobu. Tehdy patriarcha tiše řecky oslovil jednoho z akolytů [nejvyšší ze čtyřech nejnižších svěcení; pomocník při mši]:
„Toto jsou dozajista ony znesvěcující ohavnosti, o nichž hovořil prorok Daniel na místě svatém.“
Všichni, kdo ho zaslechli, pochopili, že jeho slova nejsou jen narážkou na výrok Danielův, ale i na slova, která Ježíš Kristus pronesl na Olivové hoře, když ho apoštolové žádali, aby jim pověděl o budoucnosti:
„Když pak uvidíte znesvěcující ohavnosti, o nichž je řeč u proroka Daniela, jak stojí na místě svatém – kdo čteš, rozuměj… Neboť tehdy nastane hrozné soužení, jaké nebylo od počátku světa až do nynějška a již nikdy nebude… Tehdy, řekne–li vám někdo: ¸Hle, je tu Mesiáš nebo tam,´ nevěřte! Neboť vyvstanou lžimesiášové a lžiproroci a budou předvádět veliká znamení a zázraky, že by svedli i vyvolené, kdyby to bylo možné.“
Patriarcha, jenž zažil perskou okupaci, rozpoznal v tomto prošedivělém starci mnohem větší nebezpečí než ve všech perských satrapech, kteří ho zde předešli. Od tohoto momentu prvního kontaktu se datují hluboké obavy a antipatie ortodoxní církve vůči islámu.
Spiknutí na konstantinopolském dvoře
Roku 637 připravili nemanželský Herakleiův syn Atalarich a jeho synovec Theodor spiknutí. Byli však prozrazeni, zatčeni, připraveni o nosy a Theodor ještě o nohu a posláni do vyhnanství na ostrově Prinkipo v Marmanském moři. Císařovna Martina jejich spiknutí využila k tomu – pokud v něm sama nehrála nějakou roli –, aby prosadila dynastické nároky vlastních dětí. V červenci roku 638 přiměla svého manžela císaře Herakleia I., aby vedle svého syna Konstantina, pocházejícího z manželství s Fabií (Eudokií), korunoval svým spolucísařem i jejího vlastního syna Heraklonase (Heraklios II.), jeho mladšího bratra Davida caesarem a své dcery Augustinu a Anastasii augustami. Protože Konstantin trpěl tuberkulózou a jeho syn jménem také Konstantin (Konstans II.) byl teprve sedmiletý, měla Martina slušnou šanci, že její plán vyjde a její potomkové se ujmou vlády.
Bulhaři povstali proti Avarům
Přibližně v oblasti dnešní západní Ukrajiny povstali proti Avarům bulharští Utriguři a Kutriguři a po dlouhých bojích (635 – 641) se osamostatnili pod vládou v Konstantinopoli pokřtěného kagana Kuvrata.


Perská říše
Útěk krále Isdigerda a pád Ctesiphontu
A skutečně po bitvě u Kádisíje (podle tohoto zdroje byla svedena již roku 636) se Arabové stáhli do svých nově založených opěrných bodů v Basře a Kúfě a věnovali se konsolidaci svých dobytých dominií na pravém břehu řeky Eufratu. Teprve roku 637 vyrazil Said chalífou pověřený velením nových válečných operací spolu s 20.000 muži z Kúfy do Anbaru (Perisabora), kde překročil Eufrat a vstoupil do perské Mezopotámie. Když se perský král Isdigerd dozvěděl, že nepřítel je v pohybu a útočí na hlavní město, svolal válečnou radu, na níž převládlo mínění, že je nutno vyklidit Ctesiphon a odejít do hornatých oblastí na východě. Ale král na nic takového nechtěl přistoupit až do té doby, co Arabové, jejichž počet mezitím vzrostl na 60.000, nepostoupili až do Sabatu, pouze jeden denní pochod od Ctesiphonu. Teprve pak město spěšně opustil pouze s malou částí královských pokladů, které jeho předkové nashromáždili za téměř čtyři staletí, a uchýlil se do Holvánu, silného města v pohoří Zagros, kde začal shromažďovat novou armádu. Said, jenž zjistil směr jeho pohybu, za ním sice vyslal vojenské oddíly, které však kromě toho, že rozsekaly zádní voj Peršanů, nedosáhly vůbec ničeho.
Said prozatím Isdigerda ignoroval a věnoval se Ctesiphontu, který pro něj představoval až příliš lákavou kořist. Pokračoval tedy v pochodu a již brzy do něho i se svými vojáky vstoupil, aniž mu v tom kdokoliv bránil. Došlo k tomu 16. roku hidžry, 411 let poté, co Artaxerxes, syn Babekův, založil sásanovskou dynastii. Podle všeho musel být dojem, kterým město na arabské barbary působilo, naprosto omračující, neboť arabské prameny věnují obrovský prostor líčení jeho nádherných paláců, náměstí s fontánami, zahrad a bohatých domů oplývajících luxusem a příjemnými zákoutími s květinovou výzdobou. Jejich obdiv pak především patřil královskému paláci, který nazývají Takht–i–Khosru, skvělé to budově obložené deskami z leštěného kamene a portikem s 12 mramorovými sloupy, z nichž každý byl vysoký na 150 stop. Délka celé budovy pak obnášela 450 stop, šířka 180 stop při výšce 150 stop. V jeho středu pak stál skvostný audienční sál 115 stop dlouhý a 85 stop vysoký s velkolepou klenbou představující noční nebe se zlatými hvězdami a planetami pohybující se mezi dvanácti znameními zvěrokruhu. A právě zde sedávali na svém trůnu sasánovští panovníci, aby si vyslechli své poddané a dali průchod spravedlnosti.
Pokladnice i ostatní místnosti byly plné zlata, stříbra, drahokamů a honosných rouch, zdobených zbrojí a měkkých koberců, skleněné nádoby ve skladišti koření pak přetékaly pižmem, kafrem, jantarem, různými drogami a delikátními parfémy. V jednom apartmá pak Arabové nalezli koberec z bílého brokátu 450 stop dlouhý a 90 stop široký po okrajích zdobený drahokamy různých barev seskupenými tak, aby představovaly zahradu se všemi druhy květin – listy ze smaragdů, květy a pupeny z rubínů, safírů a dalších cenných kamenů nesmírné hodnoty. V klenotnici pak našli sochu koně z čistého zlata se stříbrným sedlem posázeným velkým množstvím drahokamů a stříbrného velblouda s mládětem provedeným ze zlata. Na mostě přes kanál Nahrvan pak z rukou Peršanů vyrvali jednu bednu patřící králi Isdigerdovi, který v ní do bezpečí posílal své roucho zdobené perlami a rubíny a několik dalších honosných šatů protkávaných zlatem, královskou korunu a pečeť Chosroea (Anušírvána?) a deset balíků hedvábného brokátu. V rukou kočovníků se ocitla i Chosroeova zbroj – helma, pancíř, chrániče rukou a holení zdobené zlatem a perlami, šest „Šalamounových kyrysů“ a deset cenných zahnutých šavlí.
Umělecká díla a jedna pětina ostatní kořisti, které připadla chalífovi Omarovi, byla pod dozorem spolehlivých lidí poslána do Medíny. Zbylé čtyři pětiny kořisti pak Said rozdělil mezi své muže. Její hodnota však byla tak obrovská, že na každého připadlo 12.000 dirhamů (zlaťáků), tj. 321 £.
Říká se, že po dobytí Ctesiphontu, chtěl Said vyrazit za Isdigerem, ale Omar byl jiného názoru. Saidovi poručil zůstat na místě s tím, že velení vojenských operací převezme jeho bratr Hášim a zkušený válečník al–Kaka. Hášim si pak vzal na 12.000 mužů a přitáhl s nimi k městu Džalulá, kde již na něj čekal perský generál Mihran se sto tisíci vojáky. Tato zjevná nepřátelská přesila jej nutila k různým manévrům a odkládání rozhodného střetu. Když však k němu po dvou měsících skutečně došlo, muslimové pět zvítězili a pobili mnoho nepřátel i s jejich velitelem. Město Džalulá pak okamžitě kapitulovalo. Vítězi se zmocnili velké kořisti (mj. v jednom stanu našli sochu velblouda i s jezdcem vyvedenými ve zlatě), jejíž hodnota vyjádřená v dnešní měně by představovala částku čtyřech milionů £. Na jednoho muže tak nyní připadlo 10.000 dirhamů, tj. 260 £.
Když si Isdigerd vyslechl zprávy o katastrofě u Džalulá, opustil Holván a odešel do Raj, velkého města poblíž Kaspického moře nedaleko dnešního Teheránu, takže mezi ním a jeho neporazitelnými nepřáteli leželo pohoří Zagros. Vzadu pak zanechal generála jménem Khosru–sum se silnými vojenskými oddíly, aby bránili město až do úplného konce. Ale generál místo toho, aby nepřátelům čelil za pevnými hradbami Holvánu, vyvedl své muže do otevřeného pole a utkal se s al–Kakou v bitvě u Kasr–i–Širín, v níž jenom utrpěl další porážku a jeho armáda byla rozprášena. Holván tak zůstal bez ochrany a byl nucen kapitulovat. Po pádu tohoto důležitého města se Arabové ještě zmocnili Širvánu, Mahsabadanu a Tikrítu, takže koncem roku 637 prapory Prorokovy vlály nad všemi městy západně od pohoří Zagros od Ninive až téměř k Súsám a od Kurnibu až po řeku Kuran.

Rok 638

Římská říše
Arabský útok na Sýrii, Jordánsko a Palestinu
Arabský chalífa Omar podnikl inspekční cestu po nově dobytých provinciích. V Džábiji, v bývalé rezidenci císařových klientů ghassánovských králů, vyhlásil rozhodnutí, týkající se úpravy poměrů v nově získaných zemích. Necitlivě a nespravedlivě odstranil staré a zkušené válečníky; např. stávající syrský místodržící a vítěz od Jarmúku al–Valíd byl odvolán a nahrazen Jazídem. Na konci své cesty chalífa navštívil i Jeruzalém a místním patriarchou Sofroniem se nechal provést po svatých místech.
Arabský útok na Sýrii, Jordánsko a Palestinu
Koncem roku 637 opustil arabský válečník Chálíd ibn al–Valíd svoji základnu v Aleppu, a aniž narazil na vážnější odpor, pronikl až do blízkosti města Manbidž (Manbij, Munbij). Zpět se vrátil již začátkem ledna roku 638. V rukou muslimů se tak ocitla nejenom Sýrie, ale i Palestina a Jordánsko. Stále však odolávala Kaisareia (Kajsarija u izraelské Chadejry), která mohla být zásobovaná po moři. Různí muslimští velitelé se stali na okupované území guvernéry: Amr ibn al–Ás v Palestině, Šurahbíl v Jordánsku, Jazíd v Damašku a Abú Obajda v Emesse (Homs, Sýrie). Pouze na hrdinného Chálída žádné teplé místečko nezbylo a zůstal podřízen Obajdovi. Poklidný stav však netrval dlouho, neboť již v létě pozdvihli své zbraně proti muslimům křesťanští Arabové z Džazíry, tj. severovýchodní Sýrie a severního Iráku mezi řekami Eufratem a Tigridem.
Císař Herakleios se totiž nejenom již definitivně vzdal naděje na rychlé znovudobytí Sýrie, ale dokonce se začal obávat o osud celého impéria. Aby získal čas na přípravu obrany proti muslimské armádě, která dosud kráčela od vítězství k vítězství, musel nepřítele nějak zaměstnat, aby jej udržel na dobytém území. Zahájil proto vyjednávání s Araby z al–Džazíry a podařilo se mu své křesťanské souvěrce přimět k závazku, že napadnou Sýrii od východu. Když se o přípravách k útoku dozvěděl Abú Obajda od svých špionů, okamžitě svolal válečnou radu, aby prodiskutoval vzniklou situaci a podnikl vhodná opatření. Chálíd navrhoval vytáhnout z obsazených měst, všechny oddíly spojit do jedné mohutné armády a s ní čelit nepříteli v otevřeném poli. Většina však nebyla tak radikální a zastávala názor, že bude lepší stáhnout se do bezpečí za hradby Emessy. Opatrný Obajda dal za pravdu většině a povolal k sobě sobě jak muslimské oddíly ze severní Sýrie, tak Chálídovu gardu z Kinnesrinu (antické Chalkis, Sýrie). Ve stejnou dobu informoval i Medínu o hrozícím útoku. Třebaže chalífa Omar nepochyboval, že situaci zvládne, přesto se mu rozhodl pomoci. Vrchnímu veliteli v Iráku Said ibn Abí Vakkásovi, proto poručil, aby do Džazíry vyslal tři armády – první pod Suhaílem (Suheil) ibn Adím na syrskou Rakku, druhou pod Abdulláhem ibn Otbanem na Nusaybin (antická Nisibis, Turecko) a třetí pod Ajádem ibn Ganamem do prostoru mezi obě svrchu jmenované armády. Čtyři tisíce mužů pod Kákou ibn Amrem pak mělo postupovat podél Eufratu a pak zabočit na západ Obajdovi na pomoc.
Když však křesťanští Arabové přijeli k Emesse, našli muslimy ukryté za bezpečnými hradbami. Protože neměli žádné zkušenosti s dobýváním opevněných měst, rozbili si tábor a bezradně vyčkávali. Situace se zkomplikovala ještě více, když po několika dnech přijeli tryskem poslové se zprávami, že do jejich domoviny vpadly tři muslimské armády. Křesťanští Arabové byli v šoku – zatímco tady „tahají za císaře kaštany z ohně“, nepřítel plundruje jejich vlastní území. Udělali tedy jedinou rozumnou věc – otočili se a vrátili se zpět do al–Džazíry. Když do Emessy přijel Káka, byli pryč už tři dny.
Jakmile se tři muslimské armády postupující na Džazíru dozvěděly o jejich návratu, zastavily svůj postup a požádali Vakkáse o další instrukce. Aniž vystřelily jediný šíp, splnily úspěšně svůj úkol a dosáhly ústupu nepřítele ze Sýrie. Medinští lídři se však z útoku poučili – dobyté země nebudou nikdy v bezpečí, pokud z jejich okolí nebudou vyhnáni všichni nepřátelé. Nebezpečí hrozilo nejenom z Džazíry, ale především z prostoru východně od pohoří Taurus. Chalífa Omar se nejdříve rozhodl skoncovat s arabskými jinověrci a pak se vrhnout na Římany. Proto Saíd poručil dokončit tažení a Ajáda jmenoval velitele celé operace. Koncem léta roku 638 tedy muslimové vyrazili na další pochod a již za několik týdnů bez vážnějších problémů obsadili celé území mezi Eufratem a Tigridem až po Nusaybin (antická Nisibis, Turecko) a Urfu (antická Edessa, Turecko)
Jakmile Džazíra padla, napsal Obajda chalífovi dopis a požádal jej o Ajáda s částí jeho jednotek, aby ho mohl využít k výpadu na římské území. Chalífa souhlasil a poručil mu, aby se přesunul do Emessy. Na podzim roku 638 mohl tedy Obajda vyslat tři oddíly – dvěma velel Chálíd a třetímu zmíněný Ajád – ze severní syrskou hranici na východ od pohoří Taurus. Zde muslimové oblehli Maraš (Turecko), velké římské město se silnou pevností. Chálídova pověst velkého vojevůdce snad způsobila, že se Římané po několika dnech vzdali výměnou za slib, že životy lidí budou ušetřeny a město zůstane nedotčeno. Muslimové si však mohli pobrat, co chtěli. Domů se tedy vraceli s takovým bohatství, že každý voják byl materiálně zabezpečen do konce svého života.
Také Chálíd mohl být se svým podílem na kořisti spokojen. Třebaže vyšel z chudých poměrů, nyní patřil k největším boháčům. Kromě podílu na kořisti a pravidelného platu chalífova generála ve výši sedmi až devíti tisíci zlaťáků (solidů, dirhamů) mu pravidelný příjem kynul i z osobních soubojů. Tehdy bylo zvykem, že vítěz si mohl přivlastnit majetek poraženého nepřítele. Chálíd se před bitvou utkal s více soupeři než kdokoliv jiný a vždy byl úspěšný. Také jeho protivníci nebyli žádní chuďasové, ale perští a římští generálové ozdobení šperky a zlatem. Ale všechno bohatství, které tak získal, mu „proteklo mezi prsty jako písek“. Žil velkoryse a rozdával velkoryse. Cokoliv získal v bitvě, mu stěží vydrželo do té následující. Vydržoval si mnoho otroků, mnohokrát se oženil a měl spoustu dětí. A pak platil vojákům... Po každé bitvě si vybral válečníka udatnějšího než ostatní a obdaroval jej výjimečnými dary ze svých vlastních prostředků. Takový životní styl však pobuřoval strohého a přísného chalífu Omara.
I po expedici do Maraše rozhazoval peníze mezi své vojáky. Horší však bylo, že se mezi jeho generály vetřelo i několik „nesvědomitých lidí“, kteří mu pochlebovali, opěvovali ho a přijímali za to dary podle orientálního způsobu. Jedním z nich byl i Ašád ibn Kaís (Ashath bin Qais), pán Kindy. Právě on vedl po Prorokově smrti odpadlíky z Jemenu, v poslední chvíli je však zradil a přešel na stranu muslimů. Jako básník navštívil Chálída v Kinnesrinu, aby přednesl obdivnou báseň na velkého dobyvatele, za což byl odměněn částkou deseti tisíc zlaťáků (solidů dirhamů). Neuvědomoval si však, že tím Chálídově vojenské kariéře právě vykopal hrob. Když totiž za čtrnáct dní přinesli zprávu o této události tajní agenti do Medíny, chalífu tento „výstřelek“ rozzuřil tak, že úplně zapomněl na pochvalné ódy, které na něj pěl ještě minulý rok po vítězné bitvě u Hazíru.
Také krátce před expedicí do Maraše došlo k jedné neblahé události. Chálíd se vykoupal a pak si tělo nechal pomazat tišivou mastí. Problém však byl v tom, že při její výrobě byl použit alkohol. Když o tom byl chalífa svými bdělými agenty zpraven, neváhal ani minutu a napsal Chálídovi dopis:
„Doslechl jsem se, že jste své tělo třel alkoholem. Náš pán Alláh však prohlásil alkohol a všechny jeho formy za nezákonné, za substanci hříchu. Prohlásil, že je hříšné jej nejenom pít, ale používat i po koupeli. Nenanášej si alkohol na tělo, protože je nečistý!“
Chálíd si však myslel, že nyní Omar již zašel daleko, a proto oponoval. Jako všichni Prorokovi společníci byl dobře seznámen s jeho učením a věděl že zákaz alkoholu se týkal pouze pití, aby se předešlo hříchu opilosti. Nic tedy nebylo řečeno o zákazu různých substancí s alkoholem nanášených na tělo zevně. Chalífovi odpověděl, že se k výrobě tišící masti alkohol opravdu používá, ale že se ho pak zbavuje varem. Omar se trochu upokojil, přesto Chálída varoval:
„Bojím se, že dům Mughírův (Mugheer) je plný provinění. Ať tě Alláh kvůli tomu nezničí!“
Tím se zdálo, že celá věc je skončena. Když však na podzim roku 638 přišly zprávy o Ašádově oslavné básni a odměně za ni, Omar rozčileně vykřikl: „To už Chálíd přehnal!“ a okamžitě napsal Obajdovi do Emessy:
„Přiveď Chálída před shromáždění muslimů, svaž mu ruce jeho vlastním turbanem za zády a ať odloží čepici! [Měl v ní Prorokovy vlasy.] Zeptej se ho na původ peněz, které daroval Ašádovi – vlastní nebo z kořisti získané v boji? Jestliže se přizná, že jsou z kořisti, je vinen zpronevěrou. Jestliže však bude tvrdit, že je dal z vlastní kapsy, je vinen marnotratností. V každém případě je zbav velení a převezmi jeho povinnosti.“
To, co chalífa poručil Obajdovi, byl obvyklý postup, jak pohnat Araba před soud. Problémem však bylo, že Chálíd byl hrdina a ne tuctový obžalovaný. Toto obvinění musel tlumočit i vysoce postavený muž a Omar si k tomu vybral Bilala Muezína. Svěřil mu dopis pro Obajdu, krátce jej instruoval a poslal jej do Emessy. Bilal úspěšně dorazil do města, předal dopis Obajdovi, který si ho přečetl a neskrýval zděšení – jak toto mohli udělat „Meči Alláhovu?“ Chalífův rozkaz vak musel splnit, a proto poslal pro nic netušícího generála. Chálíd skutečně opustil Kinnesrin – domníval se asi, že se možná připravuje další expedice do„Říma“ nebo velký útok na římské impérium a že jede na nějakou válečnou poradu. Již se těšil na nové bitvy a ještě na větší slávu. Když dorazil do Emessy, zašel do Obajdova domu a setkal se svým nadřízeným, aby se teprve od něho dozvěděl o vznesených obviněních. Když dostal otázku, zda se cítí vinen, celý ohromený snad poprvé pochopil, že má být zničena že snad za vším stojí samotný chalífa Omar ibn al–Chatáb.
Když se trochu vzpamatoval, zeptal se pouze Obajdy, jestli by mu neposkytl trochu času, aby se mohl poradit se svojí sestrou Fátimou, která také žila v Emesse. Když dostal jeho souhlas, vypravil se do jejího domu, vysvětlil jí situaci a žádal ji o radu. Fátima mu jeho podezření potvrdila:
„Omar se nikdy s tebou nesmíří. Nechce nic jiného, než aby ses ke všemu přiznal a on tě mohl propustit.“
„Máš pravdu,“ řekl Chálíd. Políbil sestru na čelo, načež se vrátil do Obajdova domu a trval ne své nevině. Obajda jej nejdříve vyslechl a pak jej zavedl do velké místnosti, kde bylo shromážděno veliké množství muslimů. Všichni se k němu okamžitě vrhli, aby mu potřásly rukou. Oba se pak posadili na vyvýšené místo, vedle Obajdy si pak ještě sedl Bilal. Po několik minut pak bylo ticho – nikdo z nich nechtěl začít a přítomní muslimové zase neměli ani tušení o tom, za jakým účelem zde byli shromážděni, a ani Chálíd nespojoval svoji přítomnost zde s Omarovými obviněními. Ani ve snu by ho nenapadlo, že stojí před veřejným soudem. Nakonec to Bilal nevydržel a podíval se na Abú Obajdu. Tomu však do hovoru nebylo a odvrátil svoji tvář. Považoval za nezbytné se podřídit chalífově vůli, ale jinak se nechtěl na Chálídově ponížení nikterak podílet. Ať si Bilal dělá, co umí.
Vyslanec z Medíny velmi brzo zpozoroval jeho tichý vzdor, a proto se postavil před Chálída a hlasem slyšitelným v celé místnosti zvolal:
„Ó Chálíde, dal jste Ašádovi deset tisíc dirhamů ze svých vlastních prostředků, nebo z kořisti?
Šokovaný Chálíd nemohl věřit vlastním uším a pouze na něj pohlédl. Bilal tedy otázku zopakoval. Chálíd se však stále nemohl vzpamatovat a jen zíral. Když to trvalo již drahnou chvíli a odpověď stále nepřicházela, Bilal přistoupil k Chálídovi a se slovy: „Velitel věřících to přikázal.“ mu sundal turban a čepici a turbanem mu svázal ruce za zády. Pak se znovu zeptal:
„Tak co říkáš? Z tvé kapsy nebo z kořisti?“
Až nyní se Chálíd vzpamatoval:
„Ne, z mé vlastní kapsy!“
Když to Bilal uslyšel, rozvázal mu ruce, nasadil mu čepici a vlastnoručně mu ovinul turban kolem hlavy.
„Slyšíme a posloucháme svého vládce! Vzdáváme mu čest a sloužíme mu,“ řekl a posadil se na své místo.
Abú Obajda a Bilal jen tupě zírali na podlahu před sebou a bylo takové ticho, že by bylo slyšet špendlík spadlý na podlahu, Až po několika minutách otřesený Chálíd opustil místnost, sedl na koně a odejel domů. Nechtěl laskavému Obajdovi ztěžovat situaci a nikdo ho ani nezdržoval. Nedozvěděl se tak rozsudek soudu, který zněl: zproštěn velení mobilním gardám.
Bilal se nyní vrátil do Medíny a vše popsal chalífovi. Omar nyní čekal na dopis, v němž mu Obajda měl potvrdit, že Chálída sesadil. Když ale utekl celý týden a stále se nic nedělo, rozhodl se to zařídit sám a předvolat si Chálída do Medíny. Chálíd nemohl vládce věřících neuposlechnout a vydal se na cestu. V Emese navštívil Obajdu, který jej informoval o tom, že jej na základě chalífova rozkazu již sesadil z funkce velitele posádky Kinnesrinu.
„Ať Alláh má s vámi slitování. Proč jste mi to udělal?“ zahořekoval Chálíd.
Zamlčel jste přede mnou věci, o kterých jsem měl vědět.“
Abú Obajda byl viditelně zdrcen:
„U Alláha! Věděl jsem, že vás to zraní. Nikdy bych to neudělal, kdybych měl jinou možnost.“
(Podle Tabarího mu pak však zabavil přesně jednu polovinu majetku, přičemž postupoval s takovou pedantskou přesností, že z každého páru bot mu jednu ponechal a jednu si vzal.) Chálíd se nyní vrátil do Kinnesrinu, nechal si nastoupit své oddíly, které nikdy nepoznaly hořkost porážky, informoval je o svém odvoláním a o tom, že nyní si jede do Medíny pro další instrukce. Pak svým lidem popřál mnoho štěstí a vydal se na cestu. Rozloučil se i v Emesse a pak spěchal do Medíny již ne jako hrdina, navracející se domů z války, aby přijal vyznamenání od svých vděčných vládců, ale jako muž bez cti.
Když dorazil do města, mířil do chalífova domu. S Omarem se však potkali přímo na ulici – „největší vládce všech dob s největším vojevůdcem všech dob“. První promluvil Omar a to rovnou ve verších:

„Vykonal jste to,
co nikdo jiný nevykonal.
Ale lidé nevykonají nic,
není–li to Alláhova vůle.“

Chálíd odpověděl již v próze:
„Protestuji přede všemi muslimy proti tomu, co jste mi udělal. U Alláha, byl jste vůči mně nespravedlivý, ó Omare!“
„Odkud máš celé své bohatství?“ narážel na starý problém chalífa.
„Jsou to mé podíly na kořisti, ale vše, co přesahuje šedesát tisíc dirhamů je vaše!“
Omar si tedy nechal sepsat veškerý Chálídův majetek a ze soupisu zjistil, že má hodnotu osmdesáti tisíc zlaťáků. Nechal mu tedy zabavit dvacet tisíc a propustil jej s těmito optimistickými slovy:
„Ó Chálíde, u Alláha! Podle mého mínění jste čestný muž a jste mi drahý. Po dnešku již nebude mít důvod si na mě stěžovat.“ Podle Tabarího tím bylo „jeho srdce vyléčeno“.
Ale Chálíd si důvod stěžovat měl – po několika dnech opustil Medínu, aby se již nikdy do Arábie nevrátil.
Po jeho odjezdu přišli za Omarem medinští a požadovali, aby mu vrátil zabavený majetek. Chalífa to však rázně odmítl slovy:
„Nekšeftuji s tím, co patří Alláhovi a muslimům!“
Velmi brzo však poznal, že si tím všechny pohněval. Rozhodl se tedy napsat všem velitelům a správcům a vysvětlit jim své stanovisko:
„Nepropustil jsem Chálída proto, že bych se na něho hněval, nebo že by se dopustil nějaké nepoctivosti, ale protože lid jej oslavuje a tím se mýlí. Obával jsem se, že by se pak spoléhal na něj, a já chci, aby věděl, že je to Alláh, který řídí všechny věci na zemi. A na zemi by nemělo být žádné zlo.“ Tím vlastně chtěl naznačit, že lidé začali Chálída považovat za boha.
Chálíd – vítěz nad odpadlíky, pokořitel Iráku a Sýrie – se domů vrátil jako zahořklý muž, zahanbený a bez přátel. Jakmile jej manželka uvítala ve dveřích, postěžoval si jí:
„Omar mě poslal do Sýrie, a teď když začal poskytovat pšenici a mléko, tak mě odvolal.“
Jeho dny muslimského velitele byly sečteny, „Meč Alláhův“ se ocitl na vedlejší koleji. Co ještě zbývá říci? Po své odvolání žil ještě čtyři roky a nebyly to příjemné roky. Finančně sice utrpěl újmu, ale na druhou stranu to zase nebyl žádný chudák. Roku 636 totiž začal chalífa Omar vyplácet muslimům jistě finanční dávky odstupňované podle toho, jakou pozici měl daný člověk v islámské společnosti a jaké byly jeho válečné zásluhy. Všichni ti, co přijali víru po hudebíjském příměří a před povstáním odpadlíků – mezi ně patřil i Chálíd, měli nárok na tři tisíce dirhamů. Suma byla tak velká, že zabezpečila skromné živobytí muži a jeho rodině; příliš malá však byla na to, aby uspokojila šlechtice zvyklého během několika chvil rozházet desetitisíce dirhamů. Se svojí rodinou pak z Kinnesrinu přesídlil do Emessy, koupil si zde dům a žil v ústraní.
Císař jako kompromis navrhuje monotheletismus
Císař Herakleios poznal, že spory oficiální ortodoxní církve (Kristus má podstatu lidskou a Boží) a monofyzitů (Kristus má podstatu pouze Boží) ohrožují jeho panství na východě, a proto je chtěl jednou provždy ukončit. Spornými náboženskými otázkami se zabýval ve svém císařském ediktu Ektesis, v němž se vahou zákona postavil za kompromisní monotheletismu (Kristus má sice podstatu lidskou a Boží, ale zato jedinou vůli), vypracovaný konstantinopolským patriarchou Sergios I. se souhlasem monofyzitického alexandrijského arcibiskupa Kyra a jeho syrských souvěrců. Podporu měl edikt i u chalkedonských mnichů, např. Pyrrha, opata kláštera Filippikos, který se stal roku 638 po smrti Sergia nový konstantinopolským patriarchou. Ostře proti však byl vlivný mnich Maximos Homologetos (Vyznavač) – císař mohl snadněji manipulovat s volenými biskupy, než s mnichy a opaty – a také jeruzalémský patriarcha (a také bývalý mnich) Sofronios prohlásil monotheletismus za stejnou herezi jako monofyzitismus. (Zajímavé je, že svůj odpor k nejnovější císařově doktríně spojoval s vírou, že vítězství křesťanů musí předcházet pokání, a vyjádřil naději, že arabská okupace nebude dlouhá. To bylo pochopitelné – Arabové byli známí jako nájezdníci, ale nikdo o nich neuvažoval jako o světové velmoci. A válka císaře Herakleia s Persií ukázala, že po útoku obvykle následuje protiútok, ale než k němu dojde, musí život plynout dál. Poddání se bylo pragmatickým pokusem vyhnout se plenění, tím spíš, že se dalo předpokládat, že arabská nadvláda bude pouze dočasná. Nejběžnějším výkladem arabského vpádu bylo, že je to trest.) Třebaže k Sofroniovi a Maximovi se postupně přidávali i další, přesunulo se centrum odporu proti monotheletismu do Říma – místo toho, aby spojil východní křesťany, vrazil klín mezi Řím Starý a Nový.
Bulhaři povstali proti Avarům
Přibližně v oblasti dnešní západní Ukrajiny povstali proti Avarům bulharští Utriguři a Kutriguři a po dlouhých bojích (635 – 641) se osamostatnili pod vládou v Konstantinopoli pokřtěného kagana Kuvrata.


Perská říše
Perští poslové v Číně
Araby poražený perský král Jazdakart III. se snažil najít pomoc až v Číně a do říše středu vyslal své poselstvo. Praktické výsledky této mise byly samozřejmě nulové.


Itálie
Smrt papeže, vojáci vydrancovali lateránskou pokladnici
Dne 12. 10. zemřel papež Honorius I. a byl pohřben v bazilice sv. Petra. Římským biskupem byl zvolen jeho krajan z Kampánie Severinus, syn Labienův. Severinovo potvrzení ve funkci ravennským exarchou se však vleklo, neboť nový náměstek Kristův odmítl konstantinopolskému patriarchovi Sergiovi podepsat monotheletistickou Ektesis. Ještě dříve než se mohl ujmout svého úřadu, musel čelit vážným problémům. Ravennský exarcha Izák byl totiž úplně bez finančních prostředků, jeho vojáci ale vehementně žádali svůj žold. Proto se rozhodl zmocnit se církevního majetku přičemž zvláště ho lákal poklad přechovávaný v lateránském paláci, kde byly shromažďovány dary od císaře i soukromých osob určené na výkup válečných zajatců a almužny chudým. Severinův předchůdce Honorius tam musel nahromadit obrovské sumy.
Provedením celé akce pověřil vojevůdce Mauritia, snad magistra militum města Říma velícího císařovým žoldnéřům, možná však pouze velitele městských milicí. Ten si nejdříve vyžádal souhlas předních Římanů a pak si svolal své muže. Tvrdil, že není správné, aby si papež „seděl na tak velkých pokladech“, z nichž oni nic nemají, a že v lateránském paláci určitě skončil i jejich žold. Po těchto slovech vojáci i lid vyrazili na Laterán, ale když se jim ale do cesty postavila stráž, Mauritius se stáhl, protože nechtěl riskovat krveprolití. Potom si svolal vysoké úředníky a přední magnáty, nechal pokladnici uzavřít a opatřit císařskou pečetí, načež vybídl exarchu, aby si vzal „čeho srdce žádá“. Izák vyrazil na cestu s tím, že potvrdí Severinovu volbu, Laterán obsadil, vyhnal z něj všechny presbytery a kardinály a za osm dní jej vyplenil. (To se v budoucnosti stane ještě několikrát.) Část kořisti rozdal vojákům, část si ponechal a zbytek poslal císaře Herakleiovi, který nehnul ani prstem, aby viníky potrestal. S papežovým potvrzení pak už Izák nedělal problémy a vrátil se do Ravenny. Honoriův nástupce byl vysvěcen dne 19. 12.


Franské říše
Věčné problémy s Basky
Nepoddajní Baskové zaútočili i tento rok na území říše.


Hispánie
Vlády krále Chintily, šestý toledský koncil, kánony proti Židům
A zdá se, že králi Chintilovi jeden koncil nestačil, protože už po osmnácti měsících svolal biskupy k novému jednání. V chrámu sv. Leokádie v Toledu se tak dne 9. ledna roku 638 sešlo na 6. toledském koncilu padesát tři církevních otců nejenom z Hispánie, ale i z Galie (Narbonne, Elne, a Lodève). Třebaže se král jeho zasedání pravděpodobně osobně neúčastnil, jasně projevil své obavy z hrozícího nebezpečí a jistou naději, že neustálým opakováním výstrah a hrozeb v podobě kánonů si udrží svůj rozkolísaný trůn a ochrání své stoupence, příbuzné a potomky.
Koncil totiž upravil předcházející nařízení, které Chintilovým dětem zaručovalo právo na majetek, jenž jim nemohl být po otcově smrti zkonfiskován. Stejně tak nemohli být zbaveni majetku, hodností a úřadů královští věrní (fideles), pokud však vše získali zákonným způsobem. Další nařízení zakazovalo vytvářet spiklenecké skupiny proti králi, přičemž ten ze spiklenců, kdo by vše králi prozradil, měl zůstat beztrestný. Dále se v zápisech můžeme dočíst, že se po králově smrti nemůže ujmout vlády nikdo, kdo by trůn uzurpoval, kdo by byl ostříhaný jako kněz (tj. tonzurovaný) anebo oholený, či otrockého nebo cizího původu. Na trůn tak mohl v praxi usednout pouze Gót.
Koncil se také zabýval případy těch - a bylo jich opravdu hodně -, kteří byli shledání vinnými z nějakého zločinu, ukrývali se u nepřítele aneb nepříteli poskytovali pomoc, a tak ohrožovali Hispánii. Jakmile by tito lidé padli do rukou krále, měli být exkomunikováni. Nevíme však, kdo byli ti zahraniční nepřátelé, které biskupové vzpomínají. A zase měla být uvalena kletba na ty, kdo by krále napadli, uzurpovali mu trůn anebo shromáždili skupinu spiklenců, aby bojovala proti legitimnímu panovníkovi. A kdyby nástupce zavražděného krále a celý gótský národ nepotrestali královraždu, znamenalo by to jejich potupení v očích okolních národů stejně jako by někdo zavraždil vlastního otce.
Domníváme se, že příčinou těchto panických prohlášení mohlo být propuknutí jedné anebo i více vzpour, které připomínají pozdější prameny. V jednom zákoně z roku 642, tj. dva roky po Chintilově smrti, se starý a ostřílený spiklenec král Chindasvint zmiňuje o mužích zvaných refugae, kteří uprchli k zahraničním mocnostem, aby odsud útočili na Hispánii. Zákon stanovuje tresty pro všechny tyto lidi, kteří uprchli již za Chintily. Stejně tak se nám zachoval dopis, jenž napsal kolem roku 652 Fruktuosus, metropolita města Bragy. Obrací se v něm na Chindasvintova syna krále Rekcesvinta a jeho biskupy a žádá je, aby omilostnili ty, kteří byli uvězněni od časů krále Chintily. A dokonce celých čtyřicet let po jeho smrti za vlády krále Ervicha žily osoby, které u Chintily upadly v nemilost a byly roku 683 omilostněny. Chintilovi biskupové tedy nevypracovávali zákony pro situace, které by mohly nastat, ale pouze řešili aktuální znepokojivý stav.
Za Chintilovy vlády musela propuknout v Galicii vzpoura, protože Fruktuosus se později zabýval osudem těch, kteří ji přežili. Jindy prý přijímali povstalci pomoc ze zahraničí, třebaže nevíme, zda to bylo od východních Římanů z Afriky nebo z Baleárských ostrovů, či od Franků nebo Basků. Sám Chindasvint a jeho biskupové byli konfrontováni ne s jednou, ale hned s několika vzpourami, a tak není divu, že neustále připomínali, že spiknutí se zahraniční účastí jsou všudypřítomným jevem na půdě vizigótském království. Během povstání, pomocí nichž se jeden anebo i několik Hispanorománů pokoušelo získat trůn, docházelo k tvrdým bojům, které způsobovaly Hispánii těžké ztráty. Je také pozoruhodné, že Chintila musel svolat dva koncily v průběhu osmnácti měsíců jakoby problémy, které se pokusil řešit na koncilu v červnu roku 636, přetrvávaly až do ledna roku 638.
Kromě královy bezpečnosti projednávali biskupové i jiné záležitosti. Ještě v době jejich zasedání přišel z Říma diákon Turninus s dopisem papeže Honoria I., jenž se nám nezachoval. V tomto listě - v prvém známém od časů papeže Řehoře Velikého, tj. od roku 604 - vyzývá papež Honorius hispánské biskupy, aby zřetelně projevili svoji víru a přísněji trestali „nevěřící“, tzn. Židy. Možná se papež dozvěděl o situaci, která panovala v Hispánii za Chintily, který nedbal na dodržování Sisebutových protižidovských zákonů. Hispánské biskupy v něm podobně jako Ezechiel nazýval „němými psy, kteří neumějí štěkat“.
Biskupové pověřili odpovědí Braulia ze Zaragozy (631 - 651), a jeho dopis se nám již zachoval. Uznává v něm primát římského biskupa (Romanus princeps) a úplně souhlasí s tím, že papež má plné právo přednést tuto svojí svatou žádost všem církvím, aby očistil dům Boží od nevěřících. Všechno, co papež navrhuje, prý už král Chintila svého času zamýšlel realizovat. Oba pak mají stejné plány, které jim vnukl Bůh. Biskupové Hispánie své povinnosti nezanedbali a jestliže postupovali pomalu, nebylo to jejich nedbalostí anebo z obav, ale prostě proto, že se jim dařilo jenom pomalu neustálým hlásáním Božího slova obměkčovat přirozenou židovskou tvrdost .
Ale Honoriova kritika jim adresovaná prý není spravedlivá, protože Izaiášova slova (56, 10) o „němých psech“ (papež přitom hovořil o Ezechielovi) není možno vztahovat na biskupy Hispánie. Na podporu tohoto svého argumentu posílá Honoriovi zápisy z tohoto koncilu spolu s kánony č. 57 až 66 čtvrtého toledského koncilu. Braulius potom přechází do protiútoku a naznačuje, že se papež mýlí: biskupové Hispánie se nenechali oklamat zprávami, že ctihodný římský primas osobně povolil pokřtěným Židům vrátit se ke svému původnímu náboženství, ale naopak jej nabádali, aby uvěznil a znovu přitáhl do lůna matky církve nepřátele Kristova kříže. Potom papeže prosí, aby se za ně modlil, a dopis končí tvrzením, že žádný muž, ať jakkoli závažný by byl jeho zločin, nemůže být trestán tak tvrdými tresty, jak to on požaduje. Takové tresty totiž nemají oporu ani v kánonech jeho předchůdců, ani na stránkách Nového zákona.
Braulius je často za tento odvážný tón obdivován, byť šlo pouze o dopis jednoho pronásledovatele pronásledovateli druhému. V podstatě mezi papežem a hispánskými biskupy neexistovaly v názorech na Židy výrazné rozdíly, a pokud ano, tak se obě strany pouze lišily názorem na míru přísnosti s jakou se bude pronásledování uskutečňovat.
Zápisy z koncilu, jejichž kopie poslali do Říma, obsahují i jeden kánon týkající se Židů. V něm biskupové oslavují Chintilovo přání skoncovat se židovskou vírou a nedovolit žádnému nekatolíkovi žít v království. To ovšem byla v dějinách západní Evropy novinka, protože nic takového nepoznala ani říše západořímská, ani dosavadní vizigótské království, když dokonce ani Sisebut nezašel tak daleko. Autorem této nové náboženské politiky je očividně Chintila a nikoliv biskupové, kteří spolu s optimates a „význačnými muži“ zastávali v tomto období pouze názor, že všichni budoucí králové nesmí Židům dovolit napadat katolickou víru a že nevšímavost anebo úplatek by neměly postavení „nevěřících“ zlepšit. A ten, kdo by tak neučinil, byl by před všemocným Bohem anathema maranatha a stal by se potravou věčného ohně. Nakonec hispánští biskupové potvrdili protižidovská opatření 4. toledského koncilu.
Ale král se neomezoval pouze na disputace. Z doby jeho vlády známe zřeknutí se víry vynucené násilím známé jako plactium, které představuje nejstarší způsob odstoupení od judaismu. Pokřtění Židé jej podepsali 1. prosince roku 638 v kostele sv. Leokádie. V této listině se píše, že se Židé vzdávají svojí staré víry a zavazují se zanechat židovského ritu a neslavit židovské svátky, nedodržovat sabat a stravovací pravidla a nekonat obřízku. Spolu s Misnahem se podvolují Svatému písmu a schvalují ukamenování až k smrti pro každého, kdo by se jenom trošku odchýlil od katolické víry. Toto placitum (plactium?) však bylo v rozporu s postojem 4. koncilu, podle něhož měla být Sisebutova politika nucené konverze opuštěna. Chintila tak v mnohé překonal nejenom Sisebuta, ale všechny dosavadní zákony a kánony.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 639

Franská říše
Smrt krále Dagoberta a rozpad jednotného státu
Poslední opravdu schopný merovejský panovník Dagobert I. poblíž Epernay–sur–Seine těžce onemocněl – podle Fredegara jej předčasně vyčerpaly jeho četné manželky – a již ve velmi vážném zdravotním stavu byl převezen do pařížského opatství sv. Diviše (St. Denis), kde dne 19. 1. i zemřel a byl zde pohřben. Fredegarova kronika, která vyjadřuje názory opoziční austrasijské šlechty, Dagobertovu vládu nad Austrasií do roku 629 chválí s použitím slov jako štědrý, spravedlivý atd. Po sjednocení země a přenesení královského sídla do konkurenční neustrijské Paříže se tón pochopitelně změnil: zapomněl na spravedlnost, obohacoval se na úkor církve a lidu, oddával se prostopášnostem.
Král Dagobert představoval posledního významného panovníka z dynastie Merovejců a po jeho smrti se franská říše rozpadla. Šlechta z Neustrie a Burgundska se na jednání ve falci Malay le Roi v diecézi Sens postavila proti společnému státu s Austrasií, za svého krále si zvolila nezletilého prince Chlodvíka II. a regentskou vládou za něj pověřila majordoma Aega a královnu vdovu Nanthildu. Prvním státnickým činem mladého krále bylo udělení milosti a navrácení majetku těm, kteří u jeho otce upadli v nemilost. Na austrasijský trůn zase nastoupil Chlodvíkův bratr Sigibert III., a protože byl také nezletilý, nezbylo i jemu nic jiného, než za sebe nechat vládnout jiné. Ze své neustrijské internace se vrátil mocný šlechtic Pipin Starší, získal úřad majordoma a spolu s kolínským biskupem Kunibertem se ujal i regentské vlády. Činnost nábožného Sigiberta se omezila na zakládání klášterů, a proto byl dlouho uctíván jako svatý.
Austrasijská a neustrijskoburgundská šlechta si rozdělila říši. Kunibert a Pipin získali stará austrasijské území v hranicích z roku 561, z územních zisků z roku 567 bylo k Sigibertovu panství přičleněno město Tours, jižně od Loiry pak velká území v kraji Auvergne (le Puy, Javols, Rodez, Albi), austrasijská Provence (Marseille, Uzes, Avignon), dále Poitiers a Cahors, kdežto území jižně od Garonny jim obsadili pyrenejští Baskové. Královský poklad byl rozdělen po dlouhém jednání mezi oba bratry a jejich matku královnu Nanthildu.
Územní spory vedly k permanentní občanské válce mezi Austrasií a neustrijsko–burgundskou koalicí. Mladí králové vládli jen několik let a pouze bezmocně přihlíželi konfliktům mezi šlechtou reprezentovanou svými majordomy. Ti neustrijští byli nositeli centralizačních a unitárních politických proudů, austrasijští a burgundští však hájili pouze zájmy vlastní šlechty. Ještě před Dagobertovou smrtí došlo ke sporu šlechtického rodu Pipinovců a Arnulfovců s durynským vévodou Radulfem, který snad pocházel z rodu roku 613 ustanoveného austrasijského majordoma Rada. Krize přerostla příští rok ve válku a k odtržení Durynska od franské říše.

Smrt krále Dagoberta a dělení říše mezi jeho syny
Vyžadovalo by to dlouhý čas, kdybychom chtěli obšírně vylíčit podivuhodné vlastnosti dobrého krále Dagoberta. Moudrý ve svých radách, rozvážný a prozíravých ve svých soudních rozsudcích, vznešený a impozantní ve zbrani, velkorysý v poskytování almužen, horlivý a svědomitý při zachovávání míru mezi kostely, oddaný zakladatel a podporovatel klášterů – není nutno jistě popisovat vše, aby to nebylo nudné pro čtenáře anebo posluchače. Je velmi dobře známo, že jeho dílo a skutky září jasněji než denní světlo a jsou tak významné, že nikdy nebudou vymazány ze vzpomínek lidí, pokud svět bude světem. Ale protože podstata člověka je tak bídná a křehká, nemůže se vyhnout smrti na konci svých dnů a my musíme popsat způsob, jakým odešel z tohoto světa a vyprávět o zázracích, ke kterým došlo přesně v hodině jeho smrti, tak jak jsme našli jejich popis ve starobylé listině, kterou vlastníma rukama sepsal sv. Eligius. Když dobrý král Dagobert skvěle vládl království Franků po dobu třiceti šesti let [ve skutečnosti 16 let], nakazil se nemocí, kterou lékaři nazývají úplavicí, v roce 645 od Vtělení Našeho Pána ve městě jménem Epinay na řece Seině poblíž Paříže, odkud jej přenesli do chrámu sv. Denise. Po několika dnech se jeho stav zhoršil natolik, že již cítil, že dny jeho života jsou již sečteny. Proto poslal posly k Eguamovi, svému rádci a královskému majordomovi, a poručil mu, aby neodkladně přišel. A když se dostavil, král mu svěřil do ochrany svoji manželku královnu Nanthildu a svého syna Chlodvíka. Věděl totiž, že Eguama je moudrý a jemu věrný muž a že syn veden jeho radami bude schopen vládnout království dobře. Pak poslal pro královnu Nanthildu, svého syna a vůdčí osobnosti královského dvora a nechal je přísahat na všechny svaté podle obyčeje té doby, že budou chránit královnu a krále a že budou dávat rady poctivé a v zájmu království. Pak nechal svého syna a svoji manželku přísahat, že také oni budou zachovávat věrnost vůči šlechticům a biskupům království.
A třebaže již dříve dal několikrát četné a velkorysé dary chrámu sv. Denise - jak jsme vypravovali dříve -, tak jako by to ještě nestačilo, obdaroval jej nyní dalšími šesti městy, která se jmenovala Cosdum, Accuci, Grantvilers, Mainviler, Gelles a Sarcloes. Pak o tom nechal zhotovit donační listinu a zapečetil ji svojí vlastní pečetí. Pak se palác naplnil smutkem a slzami, ale král, jehož nemoc se stále zhoršovala, všechny utěšoval jak jen mohl a kromě projevů lásky a laskavosti a jemných napomenutí řekl toto: „Protože podstata člověka je křehká a omezená, měl by se každý člověk obávat soudného dne, i když je právě zdravý v tomto smrtelném životě. Nicméně nikdo, ať je sebevětší hříšník, si nemusí zoufat onemocní-li z vůle Boží, když se v obavách o svoji duši vyplatí svým vlastním majetkem a rozdá almužny chudině, protože soudce nejvyšší jej za to odmění po jeho smrti. A proto já uděluji a bez jakýchkoliv podmínek věnuji uvedená města slavnému mučedníku sv. Denisovi, mému ochránci a pánovi, k podoře kněží kostela, v němž leží těla jeho a jeho společníků, a sám si přeji tam být také pohřben. Přeji si rovněž, aby bratři tohoto kostela, kteří se budou modlit za naši duši, drželi tento majetek od nynějška volně a svobodně tak, jak jsme jej volně a svobodně drželi my i naši předci, a aby jim připadly tyto výnosy pro záchranu naší duše, pro blaho našich synů a království. A proto přikazujeme, aby žádný z našich synů, žádný z králů, kteří přijdou po nás, žádný z biskupů ani opatů se neodvažoval vzít jim tyto majetky, pokud na sebe nechtějí přivolat hněv Našeho pána a hněv slavného mučedníka sv. Denise. A jestli to kdokoliv udělá, povolám tohoto člověka před soud Boží, aby zdůvodnil své pohnutky před slavným mučedníkem v přítomnosti majestátu Nejvyššího soudce. A jestli tento dar bude uvážlivě spravován, tak si myslíme, že bude dostatečný proto, aby poskytl zaopatření pro výše uvedenou chudinu, která se pak z vděčnosti za to, že byla nakrmena a nasycena našimi almužnami, bude modlit za naši duši. A protože nejsme schopni napsat ani podepsat tuto donační listinu, protože pero se nám chvěje v rukou, naléhavě žádáme krále Chlodvíka, našeho drahého syna, aby ji potvrdil pečetí se svým vlastním jménem a aby všichni šlechtici našeho paláce rovněž připojili své podpisy.“ Pak král zmlkl. Nato Chlodvík, jeho syn, potvrdil donační listinu, kterou mu předložil Dado, jak mu přikázal král, a všichni šlechtici, kteří byli přítomni, ji rovněž potvrdili svými vlastními podpisy. Poté již král nežil dlouho a zemřel pln víry o čtvrtých únorových kalendách ve třicátém šestém roce své vlády, roku 645 od vtělení Páně [13. února roku 639]. Nejenom palác, ale celé království se naplnilo slzami, výkřiky žalu a bědováním nad jeho smrtí. Královo tělo bylo otevřeno a nabalzamováno na způsob králů, aby se s ním mohli rozloučit zástupy zoufalých lidí, které se přihnaly ze všech stran, když slyšely o jeho odchodu. Jeho tělo bylo vystaveno v chrámu sv. Denise, který založil, a pak s velkou slávou a pompézností pohřbeno vpravo vedle hlavního oltáře poblíž schrány s ostatky svatých mučedníků. Kostelům dal velké bohatství, vesnic a hradů v různých částech svého království. O tom se však nebudeme zmiňovat, protože jejich počet je příliš veliký. Vůči chudině, svaté církvi a jejím kněžím byl zbožně velkorysý, že všichni lidé až žasli jakou měl dobrou vůli a zbožné srdce. Zavedl zvyky a pravidla pro zpívání a čtení v kostelech podle zásad sv. Mořice z Gaune a sv. Martina z Toursu; bylo ale od toho upuštěno v době opata, jehož jméno bylo Agilulf.
Po smrti dobrého krále Dagoberta přešlo celé království na Chlodvíka, který byl ještě dítě a velmi mladý [5 let]. Šlechtici Neustrie a Burgundska přijali jej jako svého pána a slíbili mu věrnost ve městě jménem Massolocus. Egua, královský majordomus, a královna Nanthilda, která zůstala vdovou, řídili království ušlechtile během prvních dvou roků Chlodvíkovy vlády. Egua byl jedním z nejušlechtilejších lidí Neustrie. Byl to muž moudrý, velice trpělivý a kulturní, muž bohatý a urozeného původu, spravedlivý, vždy vážící svá slova a pohotový v odpovědích. Měl však jednu malou chybu, protože někteří říkají, že byl až nadměrně chamtivý. Nyní bychom měli popsat, jak byly rozděleny poklady krále Dagoberta mezi jeho syny. Již jste slyšeli, jak Pipin, majordomus Austrasie, a ostatní vládci království, kteří byli pod autoritou krále Dagoberta, se podrobili Sigibertovi jako svému pánovi, a to svobodně a jednomyslně. Pipin a Kunibert, arcibiskup Kolína, kteří byli již dříve spojeni mírovými a přátelskými vztahy, se nyní dohodli, že budou spojenci navěky. Velmi moudře navázali přátelské vztahy se šlechtici a velkými muži Austrasie, kterým vládli mírně a laskavě jako mužům dobrým, loajálním a užitečným pro krále i království. Pak král Sigibert poslal posly do Neustrie ke králi Chlodvíkovi a ke královně Nanthildě a požadoval podíl na otcových pokladech. A král Chlodvík a jeho matka královna ochotně souhlasili, aby se mu jeho podílu dostalo, a stanovili den, kdy jej předají buďto samotnému králi Sigibertovi anebo těm, které pro něj pošle. A on poslal arcibiskupa Kuniberta a Pipina, svého majordoma, a nějaké mocné muže svého království. A oni přijeli do Compiegne, kam byly poklady přineseny na základě společného a rovného rozkazu krále Chlodvíka a královny Nanthildy. Nicméně královna si ponechala třetinu všeho toho, co získal král Dagobert od doby, co se počala jejich společná vláda. A Kunibert a Pipin navrátili tento podíl zpět do Met, kde byl předveden a předán králi Sigibertovi.


Římská říše
Emauzský mor
Na Předním východě propukl tento rok tzv. emauzský mor, který si vyžádala mnoho obětí i mezi vítěznými arabskými vojevůdci. Zemřel např. účastník perského tažení Abú Obajda (podle jiného zdroje však byl už v Persii rozdupán slonem) i syrský místodržící Jazíd, kterého ve funkci nahradil jeho mladší bratr a pozdější chalífa Muávija ibn Abí Sufján. Nový guvernér Sýrie byl vojensky aktivní a zahájil pravidelné nájezdy do římského pohraničí. Po dlouhém a úporném obléhání získal tohoto roku syrské město Allepo.

Emauzský mor, arabský útok na Džazíru a Arménii
V lednu nebo únoru roku 639 propukla v palestinském Amavasu (Emausy u Jeruzaléma) morová epidemie a rychle se rozšířila i do Sýrie, přičemž zabíjela bez výjimky křesťany i muslimy. Chalífa Omar se začal obávat o svoji armádu, a aby zachránil alespoň jejího vrchního velitel Abú Obajdu, poručil mu přijet do Medíny. To však Obajda odmítl, neboť se dovtípil, že by jej zde zdržel do té doby, dokud epidemie nepomine. Nikdy neopustil své vojáky v bitvě a nikdy je neopustí ani teď v období moru. Odmítl proto opustit Emessu (Homs, Sýrie) a svoji odvahu zaplatil životem. Spolu s ním pak zemřely tisíce muslimů včetně těch nejpřednějších, jako byl Šurahbíl, Jazíd a Dirár, všichni přátelé Chálída ibn al–Valída. A aby utrpení nebyl ještě konec, zemřelo Chálídovi, hrdinovi válek v Iráku a Sýrii, i na čtyřicet synů, přičemž víme jen o čtyřech, kteří jej přežili (t642): Sulejmám padl na tažení v Egyptě, Muhadžír zase bojoval za Alího a byl zabit u Sifínu. Zralého věku se tak dočkal pouze Abdurrahmán, který – jak se zdá – zdědil otcovy vojenské schopnosti. Přesto i on zahynul roku 667 rukou traviče, kterého za ním poslal chalífa Muávíja žárlící na jeho úspěchy. Vraha pak zabil Abdurrahmánův syn Chálíd ibn Abdurrahmám ibn Chálíd, jímž Chálídův rod v mužské linii končí. O dcerách nevíme vůbec nic.
Po smrti tří nejvýznamnějších muslimských velitelů převzal velení nad armádou Amr ibn al–Ás. Svým oddílům pak poručil opustit města a rozptýlit se po krajině. Zachránil tak většinu armády, dvaceti pěti tisícům mužům pak již pomoci nedokázal. Epidemie ještě neskončila, když Omar jmenoval Ajáda ibn Ganam vojenským velitelem severní Sýrie, Muáviju velitelem Damašku a Jordánska a konečně Amra Palestiny.
Ajád ještě tento rok podnikl nové tažení do Džazíry (krajina v severní Sýrii a Iráku mezi Eufratem a Tigridem) a do roku 640 v několika bitvách znovu zpacifikoval místní křesťanské kmeny. Pronikl k Meliténé (Malatya, Turecko) a zemi obsadil až po Samosatu (Samsat, Turecko), Amidu (Diyarbakir, Turecko) a Bitlis.

Postup Arabů na sever
Roku 639 dobyli Arabové východořímskou provincii Mesopotamii.

Vpád Arabů do Egypta
Zdá se, že po pádu Jeruzaléma se chalífa Omar a jeho generál Amr vydali na sever – první si rozbil svůj hlavní stan v Damašku, kdežto druhý se připojil k obléhatelům Kaisareie. Je pravděpodobné, že již v táboře před Jeruzalémem spřádal Amr své plány na dobytí Egypta. Doba však ještě nebyla pro takové tažení příhodná. Když však štěstěna muslimům stále přála a syrská kampaň byla víceméně u konce, osmělil se a někdy na podzim roku 639 předstoupil v Džábiji nedaleko Damašku před Omara, aby jej získal pro svůj plán. Poukázal na to, jak lehce by mohl být Egypt dobyt a jak obrovský užitek z toho muslimové budou mít, až se tím jejich síly zmnohonásobí.
„Není žádná jiná země na světě, která je tak bohatá a zároveň tak bezbranná,“ řekl tehdy.
Argumentoval také, že příliš času k překvapivému útoku již nezbývá, neboť Aretion, guvernér Jeruzaléma, uprchl do Egypta a zde shromažďuje římské ozbrojené síly.
Omar si však uvědomoval obrovské riziko s touto kampaní spojené a vůbec nebyl o jejím úspěchu přesvědčen. Protože boje o Kaisareiu ještě probíhaly, nemohl pro ni ani vyčlenit dostatečné vojenské síly, takže Amr by se musel spolehnout na svých vlastních 3500 – 4000 bojovníků. Poslal jej tedy zpátky ke Kaisarei – tu nyní bránil Herakleiův syn Konstantin – aniž mu dal nějakou určitou odpověď. Pak si však zase všechno rozmyslel a vyslal za ním Šáríka ibn Adába s dopisem, v němž dával jeho egyptské kampani zelenou. Nakazoval však, aby vše držel v tajnosti a aby neriskoval a postupoval na jih tou nejbezpečnější cestou. Amr proto vyrazil z tábora v noci a zamířil se svojí malou jezdeckou armádou k hranici mezi Palestinou a Egyptem.
Když však dosáhl pohraničního města Ráfie, dostihl ho posel a předal mu další chalífův dopis. Amr v tu chvíli okamžitě věděl, kolik uhodilo – vládce věřících si zase všecko rozmyslel! A opravdu Omar již litoval svého rozhodnutí, zvláště když mu Othmán tvrdil, že celá akce je vyslovený hazard a že Amrova prudká a dobrodružná povaha přivede arabskou armádu do záhuby. Kdyby však vojsko odvolal a to bylo již v Egyptě, mohlo by to být chápáno tak, že muslim ustupuje před nepřítelem. Proto Amrovi poroučel, aby se vrátil, jestliže je ještě v Palestině, ale aby pokračoval v cestě, jestliže je již v Egyptě. V tom případě se modlí za jeho vítězství a pošle mu posily. Ale Amr rozhodně nebyl ochoten nastoupit zpáteční cestu, a proto dopis odmítl přijmout, dokud nepřejde pohraniční vádí Aríš [město Aríš = starověká Rhinokolura. Někdy se za první egyptské město považovalo až Pelusium, současná al–Farama.] Teprve zde si dopis přečetl a svých důstojníků zeptal:
„Je toto místo v Sýrii nebo v Egyptě?“
Když uslyšel, že je v Egyptě, spokojeně dopis přečetl všem nahlas a prohlásil, že armáda bude pokračovat podle chalífových rozkazů.
Obranu Egypta na Sinajském poloostrově měly zajišťovat Velké egyptské hradby, jejichž stavba je přičítána faraónu Sesostrisovi. Začínaly u Aríše, od něhož pokračovaly k Suezu (Kulzum), odtud se táhly k Nilu a potom podél jeho východního břehu až k prvnímu kataraktu. Arabové je nazývaly „Hradby staré ženy“ a našli je již v rozvalinách. Třebaže tedy už v 7. století nepředstavovali žádnou překážku, můžeme jejich zbytky u Džabal al–Taír i jinde vidět dodnes.
Dne 12. či 18. 12. 639 oslavila Amrova malá armáda muslimský svátek „Den obětování“ či „Svátek oběti“, resp. Svátek poutníků“, jak bývá různě nazýván. Většina Arabů patřila ke kmeni Akk, ačkoliv al–Kindí tvrdí, že jedna třetina z nich patřila ke kmeni Gháfikí a že zde byli i konvertité ze Sýrie a Peršané z Jemenu. Pravděpodobnější však je, že Peršané se do boje zapojili až později a že přišli až s posilami.
Zpráva, že obávaní Saracéni přicházejí, vyburcovala Římany z letargie. Všude se shromažďovaly vojenské jednotky, zesilovaly pevnosti (např. byl vykopán velký příkop kolem nejdůležitější egyptské pevnosti Babylónu u Memfidy) a opravovaly hradby měst, které utrpěly škody během perské invaze.
Z Aríše se muslimové vydali na západ po staré karavanní cestě spojující Asii a Afriku, kterou již odedávna využívali nejenom poutníci a obchodníci, ale i cizí vetřelci. Cesta vedla poměrně daleko od mořského břehu neutěšenou pouštní krajinou pouze řídce posetou osadami se zdroji vody, přičemž mezi dunami a pohyblivými písky zatím neobjevili ani jediného římského vojáka. Teprve několik mil před Pelusiem se stočili na severozápad.
Starověké město a důležitý přístav Pelusium (koptsky Peremoun, arabsky al–Faramá) leželo na nejvýchodnějším nilském rameni asi 1,5 km od mořského břehu. Protože jeho strategická hodnota jako „klíče k Egyptu“, či „klíče k nilské deltě“ od východu byla nesporná, bylo tato „pevnost nejvyšší důležitosti“ velmi silně opevněna. Za vysokými hradbami se pak nacházelo bohaté prosperující město s celou řadou jak staroegyptských památek, tak i soudobých křesťanských kostelů a klášterů.
Přesto Peršané, kteří k němu dorazili na začátku své invaze, tj. roku 617, se jej překvapivě zmocnili bez větších potíží. Ale Arabové neměli jejich technické znalosti, takže jim nezbývalo nic jiného, než čekat, až jej vyhladoví, nebo spoléhat na náhodu. A to se opravdu dostavila. Amrova armáda totiž asi nevzbuzovala dostatečný respekt, a proto Římané podnikali časté výpady a zase se stahovali zpět. Když sporadické srážky trvaly již jeden až dva měsíce – prameny se zde liší –, podařilo se muslimům s ustupujícími proniknout za městské hradby. Arabský dějepisec zná i jméno hrdiny, který se tam prodral jako první – Asmaíká ibn Valá.
O tom, že město nepadlo zradou Koptů, svědčí i ten fakt, že s ním bylo zacházeno jako s městem dobytým, tzn. bylo vypleněno, jeho hradby srovnány se zemí, zbylé kostely, které ještě unikly řádění Peršanů, definitivně zničeny a lodě v přístavu spáleny. Amr totiž neměl dostatek vojáků, aby mohl Pelusium obsadit posádkou a zabezpečit si tak týl. Kdyby nyní odtáhl a pevnost nezničil, mohli by opět přijít Římané a odříznout mu ústupovou cestu nebo bránit příchodu posil.
Římané zde udělali osudovou chybu – třebaže měli dostatečně vojenské síly (příští rok se u Heliopole utká s Araby cca na 20.000 jejich vojáků), aby Araby prostě smetli, k Pelusiu nevyslali ani jediného vojáka a připustili tak jeho pád. Nezlikvidovat nepřítele okamžitě na počátku jeho tažení, dovolit mu proniknout až do údolí Nilu a nezabránit příchodu jeho posil byla obrovská strategická chyba, která se zle vymstila. Avšak některé pozdější události by snad mohly svědčit o tom, že to nebyla náhoda, ale zrada. (Autor pak spekuluje o to, že alexandrijský patriarcha Kýros mohl jako Herakleiův místokrál obranu provincie sabotovat, neboť chtěl vládnout v alianci Araby nezávisle na Konstantinopoli.) Uprostřed ledna roku 640 se Amr znovu vydal na pochod s prakticky neztenčenou armádou; skrovné ztráty, jež utrpěl v bojích bohatě vyvážili místní beduíni, kteří se k němu připojili s vidinou válečného dobrodružství a bohaté kořisti – Makrízí např. tvrdí, že se němu v Džabal al–Džalal připojil kmen Rašíd a mnozí z kmene Lakhm.

Vznik města Splitu
V opuštěném paláci císaře Diokleciána v osadě Aspalathos (Split, Chorvatsko) se usadila část obyvatel z města Salony (Solin u Splitu) zničeného Avary.


Bulhaři povstali proti Avarům
Přibližně v oblasti dnešní západní Ukrajiny povstali proti Avarům bulharští Utriguři a Kutriguři a po dlouhých bojích (635 – 641) se osamostatnili pod vládou v Konstantinopoli pokřtěného kagana Kuvrata.


Perská říše
Arabové obnovili svůj postup na východ
Po skvělých úspěších dosažených v roce 637 si Arabové dopřáli trochu oddechu, ale již roku 639 své útoky znovu obnovili a pokračovali dále na východ. Otba, guvernér města Basry, tehdy vyslal expedici za Šat al–Arab do perské Susiany a s pomocí místního arabského obyvatelstvo, které zradilo své perské pány a přešlo na jeho stranu, poazil ve dvou bitvách zdejšího satrapu Hormuzána a přinutil jej vyklidit část sobě svěřeného území včetně důležitého města Ahvázu. Brzy poté však málem došlo ke katastrofě, když guvernér Bahrajnu jménem nalodil své muže na primitivní lodě, přeplavil se s nimi přes záliv a vytáhl proti Širikovi, perskému místokráli, který dosud uznával suverenitu krále Isdigerda. Ale Širik shromáždil tak velké síly, že se s ním Ala ani neodvážil zkřížit zbraně a urychleně se vracel ke svým lodím, aby unikl pomoci. Když ale dorazil na pobřeží, tak zjistil, že mu je mezitím pohltilo moře. A tak mu nezbylo nic jiného než po pobřeží prchat před nepřítelem, jehož zemi přišel dobýt. A za to, že se mu nakonec podařilo uniknout, mohl děkovat pouze Otbovi, jehož armáda Peršany porazila. (®640)
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Ostatní“