Dějiny Středověku v letech 690 - 699

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Dějiny Středověku v letech 690 - 699

Příspěvek od kacermiroslav »

Dějiny středověku v letech 690 – 699
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Rok 690
Franská říše
Tažení proti Frísům
Roku 690 a 695 podnikl franský majordomus Pipin II. Střední úspěšné vojenské tažení proti Frísům, při němž ovládl západní Frísko až k řece Rýnu a dobyl Utrecht.
Smrt krále Theudericha
Mezi 2. 9. 690 a 12. 4. 691 zemřel franský král Theuderich III. a na trůnu jej vystřídal jeho teprve devítiletý syn Chlodvík III. Třebaže královým poručníkem byla jeho matka Hrotchilda, nic nemohlo ohrozit pozici faktického vládce říše majordoma Pipina. Chlodvík patřil k pozdně merovejským králům, kteří byli pouhými loutkami v rukou svých majordomů. Žil na falci v Clichy, v okolí Paříže a v Compiegne.
Smrt krále Theudericha
Král Theodoric, syn krále Chlodvíka, který byl synem krále Dagoberta, zemřel v devatenáctém roce své vlády, 693 roku od Vtělení Našeho Pána, zanechav dva syny, jejíž matkou byla královna Chlotilda. Starší se jmenoval Chlodvík a druhý byl Childebert. Chlodvík, ten starší, byl korunován, vládl po tři léta a zemřel. Jeho bratr Childebert, vznešený a spravedlivý muž, vládl po něm, zatímco Pipin Krátký zůstal královským majordomem.

• Založeno biskupství Utrecht a klášter Echternach.
Northumbrijsší misionáři přicházejí na kontinent
Na kontinent se vydávají iroskotské mise a ani Anglosasové nejsou pasivní – v Galii se se svými druhy vylodil „apoštol Frísů“ Willibrord. Na misijního arcibiskupa Frísů bude vysvěcen roku 695, přičemž obdrží církevní jméno Clemens.


Římská říše
Theophanes Confessor (AM 6182, A. D. 689/690)
V tom roce byl arabský stát osvobozen od všech válek a Abimelech vládl v míru poté, co si všechny podmanil.
Válka s Bulhary
Roku 689 nebo 690 zvítězila císařská armáda nad Bulhary.
Císař Justinián deportoval Kypřany
Roku 690 přesídlil císař Justinián II. velké množství obyvatel Kypru na poloostrov Cyzicus v Marmanském moři.
• Smrt alexandrijského patriarchy[/color]
Dne 27. 10. 689 zemřel alexandrijský monofyzitický patriarcha Jan ze Samanúdu. Na uvolněný arcibiskupský stolec usedá dne 4. 12. roku 690 Izák.


Arabský chalífát
Porážka a smrt berberského náčelníka Kasily
Arabové pod Zuhajrem ibn Kás al–Balavím (Zuhayr ibn Qays al–Balawi) pronikli z Egypta na území dnešního Tuniska a obsadili město Kajruván. Berberského náčelníka Kusalju pronásledovali až za řeku Mamu, kde jej porazili a zabili. Zuhajr se však ze svého úspěchu dlouho neradoval a ještě tento rok padl při útoku na římské pozice. Kusaljovým důstojným nástupcem se stala berberská kněžna Damia, zvaná Káhina (Věštkyně), která se jako vyznavačka judaismu postavila v pohoří Aurès expanzi islámu na rozhodný odpor.
Porážka a smrt berberského náčelníka Kasily
Chalífa se nesmířili s porážkou své armády v bitvě u Tahudy, kterou mu roku 683 uštědřil berberský náčelník Kasila, ani se ztrátou svatého města Kajruvánu, a roku 688 poslal do severní Afriky další posily pod Zuhajrem ibn Kásem. Roku 690 pak neměl berberský kmen Avraba proti obrovské Zuhajrově armádě v bitvě u Mammy vůbec žádnou šanci – Kasila byl poražen a zabit. Odpor Berberů však pokračoval pod vedením domorodé kněžny Kahiny.

Británie
Smrt arcibiskupa Theodora
Zemřel sedmý arcibiskup z Canterbury Theodor. Pocházel z Tarsu v maloasijské Kilikii a do Anglie jej vyslal papež roku 668. Pod svoji správou anglickou církev, zakládal nová biskupství a kláštery, od roku 673 zavedl každoroční církevní synody a celkově upevnil pozici římskokatolické církve v zemi.
Smrt arcibiskupa Theodora a nástup Berthwolda
Hned následujícího roku poté, co [král Wessexu] Cædwalla zemřel v Římě, tedy [17. září] roku Páně 690, zemřel také arcibiskup [z Canterbury] Theodor blahé paměti, stařec, jehož dny se naplnily, ve věku osmdesáti osmi let. Že se dožije tolika let, věděl již dávno předtím z vidění ve snu a vykládal je i svým přátelům. V biskupském úřadu setrval dvaadvacet let a byl pohřben v kostele svatého Petra, kde jsou uložena těla všech biskupů z Canterbury.
O Theodorovi stejně jako i o jeho druzích v oné důstojnosti lze poprávu a popravdě říci, že byla jejich těla v míru pohřbena, jejich jméno však bude žít z pokolení na pokolení. Abych to krátce vyjádřil – za časů Theodorova episkopátu dosáhly církevní obce Anglů takového duchovního rozvoje jako nikdy předtím. […]
Po Theodorovi nastoupil jako biskup Berthwold [692 - 731], který byl opatem kláštera Reculver [24 km severovýchodně od Canterbury, založen roku 669] [severní rameno řeky Watsum [lyonský arcibiskup v letech 693 - 713]
Nástup krále Wihtreda
Nějaký čas po smrti [kentského krále] Eadrica [v srpnu roku 686] pustošili kentské království králové pochybného původu anebo cizinci [srpen 686 - říjen 690], až Ecgberhtův syn Wihtred [říjen 690 - 725], legitimní král upevnil své postavení na trůně a zbožností i bojovností osvobodil svůj národ od nepřátelských vpádů.
Anglové vážně uvažují o misijní práci na kontinentě
V té době [tj. někdy před rokem 690, kdy odešel Willibrord] ctihodný a jen se vší úctou a vážností jmenovaný Kristův služebník a kněz Ecgberht – o němž jsme vypravovali, že na irském ostrově vedl život vyhnance, aby dosáhl vlasti na nebesích – pojal rozhodnutí být ku prospěchu mnoha lidem, to znamená dát se na cestu apoštolského díla a evangelicky kázat slovo Boží některým z těch kmenů, které je dosud neslyšely. Dověděl se, že v Germánii žije velmi mnoho národů, z nichž, jak známo, odvozují rod a původ také Anglové a Sasové, obývající dnes Británii, pročež je také dodneška sousední národ Britů nesprávně nazývá „Garmány“.
Jsou to například Frísové, Ruginové, Dánové, Hunové, Staří Sasové či Boruhtwarové. Avšak v těch krajích žijí i jiné velmi četné národy, stále ještě zachovávající pohanské obřady.Řečený Kristův bojovník cestoval na lodi kolem Británie a rozhodl se k nim bojovník, aby se pokusil vyrvat některé z nich ze spárů Satana a přivést je ke Kristu; anebo, kdyby to nebylo možné, zamýšlel odjet do Řím, aby spatřil hroby blahoslavených apoštolů a Kristových mučedníků a vzdal jim úctu. [Ecgberht však nakonec nikam nejel, protože jeho vidění nebyl tomuto záměru příznivá.]
Wihtbertova nepovedená mise do Fríska
[…] Avšak jeden z jeho druhů jménem Whihtbert, také dobře známý pohrdavým pohledem na svět a vynikajícími znalostmi nauky – žil totiž po dlouhá léta dokonalým životem samotáře-poustevníka v Irsku –, vystoupil na loď, odjel do Fríska a po dva roky tam bez ustání hlásal slovo spásy frískému lidu a jeho králi Radbodovi [†719]; tak velké úsilí však mezi barbarskými posluchači nemělo vůbec žádný ohlas. Vrátil se tedy na místa svého milovaného poustevničení a v mlčení, kterému přivykl, se znovu oddával Bohu. A protože nebyl s to přivést cizí k víře, snažil se, aby příkladnými ctnostmi více prospíval vlastním.
Willibrordova úspěšná mise do Fríska začíná
Když tedy Ecgberht, muž Páně, viděl, že mu není dáno odejít kázat pohanům, protože ho zadržují jiné potřeby svaté církve, na které byl předem věštbou upozorněn, a že ani Wihtbert, když odešel do těch končin, neměl žádný úspěch, pokusil se přesto poslat do díla slova Božího ještě další svaté a přičinlivé muže. Mezi nimi vynikal zásluhami i důstojností svého knežství Willibrord.
Bylo jich celkem dvanáct, a když dorazili do oněch končin [690], odbočili k franskému vévodovi Pipinovi a ten je milostivě přijal. [Výprava přistála v ústí Rýna, dorazila do Utrechtu, potom však před pohanskými Frísy ustoupila k Frankům.] protože si Pipin před nedávnem podrobil jižní část Fríska [689/690] a vyhnal odtamtud krále Radboda, poslal je hlásat víru tam. Sám díky své velitelské proslulostí zajistil, aby nikdo nepůsobil kazatelům nějaké potíže, a každému, kdo byl ochoten přijmout víru, poskytoval četné dobrodiní. Tak se stalo, že s pomoci milosti Boží kazatelé obrátili v krátké době mnoho lidí od modlářství k víře v Krista. (®692)

• Vznikl evangeliář z Durrov.

Rok 691
Římská říše
Theophanes Confessor (AM 6183, A. D. 690/691)
V tom roce Justinián porušil pošetile mír s Abimelechem, protože ve této své pošetilosti se snažil přesídlit obyvatele Kypru a odmítl přijmout ražené mince poslané Abimelechem, protože to byl jejich nový druh, který nebyl nikdy předtím zhotovován. A když byli Kypřané převáženi, tak se jich velké množství utopilo anebo zemřelo na nemoci, a zbytek se pak vrátil na Kypr.
A když se o tom Abimelech dozvěděl, tak se s ďábelskou prohaností tvářil, že žebrá o mír, a tvrdil, že by neměl být porušen a že by Justinián měl přijmout jeho měnu, i když viděl, že ani Arabové nemohou přijmout římské ražby na jejich vlastní měně. [Není zřejmé, o jaké ražby se jedná. Mincovna v Damašku totiž vyprodukovala v tu dobu v rychlém sledu za sebou tři typy mincí. V letech 692 – 694, ale možná již roku 691, mince s padělaným obrazem císaře, v letech 694 – 697 se stojícím chalífou a od roku 697 již mince výhradně s arabskými nápisy. Podle jiného zdroje spočíval důvod k válce v tom, že císař Justinián chtěl mít Kypr výlučně ve své jurisdikci a vybízel jeho obyvatele, aby neplatili tribut Arabům.]
Ale ježto bylo zlato odevzdáváno podle své váhy, tak Římané neutrpěli žádné ztráty, i když začali Arabové razit mince nové. Justinián však považoval jeho námitky za projev strachu a nepochopil, že v zájmu Arabů bylo zastavit nájezdy Mardaitů. [Ti byli přesídleni již roku 687.] A tak porušil mír pod zdánlivě rozumnou záminkou, kterou ale vskutku klidně mohl pominout.
Abimelech vydal pokyny k znovuvybudování chrámu v Mekce a chtěl tam převést sloupy ze sv. Getsemanské zahrady. [Jednalo se buďto o baziliku Utrpení Ježíše Krista, která na počátku 8. století ještě stála, anebo o osmibokou stavbu hrobky Panny Marie obnovenou císařem Maurikiem. ] A nyní Sergius, syn Mansourův a dobrý křesťan, jenž byl jeho pokladníkem a jako jeho dvořan měl s ním dobré vztahy, a dále pak Patricius s přízviskem Klausys, přední osoba mězi palestinskými křesťany, jej prosili, aby to nedělal a aby tlumočil jejich prosbu Justiniánovi a přesvědčil ho, aby mu poslal nějaké jiné sloupy misto těchto. A takto to také bylo uděláno.
Napětí mezi říší a arabským chalífátem
Roku 691 se vztahy mezi římskou říší a arabským chalífátem prudce zhoršily. Konstantinopol pokládala za provokaci, když se na papyru dováženém z Egypta začaly objevovat muslimské nápisy, a Arabové zase protestovali, když císař Justinián II. deklaroval svoji víru na mincích. Zlaté a stříbrné římské mince totiž nesly – a to byla novinka – obraz Krista Pantokratora s prostým křížem v pozadí, pak jeho vlastní podobiznu, rovněž s křížem, a v některých případech označení Justiniána jako služebníka Kristova. Kristus a kříž jako znamení křesťanství a vítězství říše však byli nepřijatelné pro arabské úřady, na jejichž území mince pronikaly, a jako celek to muselo působit útočně. Podrážděný chalífa Abd al–Malik obvinil císaře z porušování smluv z roku 689 a vyčetl mu i deportaci obyvatel Kypru na poloostrov Kyzikos v Marmanském moři. Nový Řím zaútočil, ale byl poražen.

Arabský chalífát
Arabové řeší problém se Slovany
Slované zajatí v letech 691 – 692 v thematu Opsikion usídlili Arabové v Sýrii a využívali je ve své armádě proti Římanům.
Povstání šíitů v Iráku potlačeno
Po svém nástupu na trůn roku 685 měl chalífa Abd al–Malik pevně ve svých rukou jen Egypt a část Sýrie. Az–Zubajr zůstával chalífou v Mekce až do roku 692/3, kdy po půlletém obléhání města Abd al–Malikovým vojevůdcem at–Takafíhem padl v beznadějném boji před hradbami města. Už v roce Abd al–Malikova nástupu se také v irácké Kúfě vzbouřili šíité. Staroorientální tradice zde legitimitu panovníka pevně spojovaly s pověřením náboženským, a proto se zřejmě v muslimském prostředí v Persii daleko více než mezi Araby udržovala idea vladařů, pocházejících z rodu Prorokova (tzn. konkurenčních Hášimovců). Abd al–Malik se Iráku a Iránu zmocnil až roku 691, a to i díky tomu, že zdejšího šíitského hnutí zneužil politický dobrodruh Muchtár ibn Abú Ubajd, který se znelíbil i vzdorochalífovi Zubajrovi. Klid v obou získaných územích pomáhal Abd al–Malikovi udržovat místodržící Hádždžádž, jenž mezi nespolehlivou Basrou a Kúfou vybudoval též nové vojenské středisko Wasit.
Stavba Skalního dómu zahájena
Někdy v letech 691 – 692 zahájil chalífa Abd al–Malik na jeruzalémské Chrámové hoře na místě Římany zničeného Šalamounova chrámu stavbu Skalního dómu, první významné sakrální stavby v dějinách islámu. Je to osmistěn s kupolí, vyzdobený malbami v byzantském stylu, kde bylo za křížových výprav povražděno na 10 tisíc muslimů. Uvnitř jsou v mozaikách vypsány súry Koránu, popisující vztah islámu k Židům a křesťanům: „Vlastníci Písma! Nepřehánějte v náboženství svém a mluvte o Bohu jedině pravdu! Vskutku Mesiáš Ježíš, syn Mariin, je pouze poslem Božím a slovem Jeho, které vložil do Marie, a duchem z něho vycházejícím. A věřte v Boha a posly Jeho a neříkejte: „Trojice!“ Přestaňte a bude to tak pro vás lepší. Bůh vskutku je jediným Bohem, On povznesen je nad to, aby měl dítě, vždyť náleží Mu vše, co na nebesích je i na zemi; a Bůh je dostatečným ochráncem.“

Franská říše
Další nezajímavá výměna na franském trůnu
Mezi 2. 9. 690 a 12. 4. 691 zemřel franský král Theuderich III. a na trůnu jej vystřídal jeho teprve devítiletý syn Chlodvík III. Třebaže královým poručníkem byla jeho matka Hrotchilda, nic nemohlo ohrozit pozici faktického vládce říše majordoma Pipina. Chlodvík patřil k pozdně merovejským králům, kteří byli pouhými loutkami v rukou svých majordomů. Žil na falci v Clichy, v okolí Paříže a v Compiegne.
Bretonci opět svobodní!
V metských análech je k roku 691 zmínka, že Bretonci, kteří se kdysi podrobili franské nadvládě, v tomto roce již požívali svobody díky rozkolům v merovejské dynastii.
• Pipinova matka Begga odešla do kláštera Andenne.

Hispánie
Král Egika pokračuje v tažení proti rodině krále Ervicha
Když nebyl král Egika na 15. toledském koncilu roku 688 ve svém tažení proti rodině krále Ervicha stoprocentně úspěšný, tak změnil taktiku. Uvědomil si totiž, že koncil pod předsednictvím Juliána z Toleda mu žádná násilná opatření neodsouhlasí. A proto čekal, až Julián dne 6. března roku 690 zemře, a potom ve svých útocích proti rodině svého předchůdce pokračoval pomocí provinčních synod. Na 1. listopadu roku 691 svolal do Zaragozy synodu tarragonské provincie, na níž dosáhl rozhodnutí, že královna Liuvigoto musí zanechat tohoto světa a prožít zbytek svých dní v klášteře. Neobvyklé pak rozhodně bylo, jak vůbec mohla pouhá provinční synoda zrušit část čtvrtého kánonu 13. toledského koncilu celé hispánské církve, který zajišťoval Ervichově rodině ochranu. A proto se nelze divit, že kronikář z roku 754 o Egikovi napsal, že „pronásledoval Góty mnohou trpkou smrtí“. Víme o něm rovněž, že podobně jako Ervich odpouštěl daně, aby si vylepšil pověst.

Británie
Sv. Wilfrid již podruhé vyhnán ze svého biskupství
Když se poté Wilfrid navrátil [roku 681 z Říma] do Británie, obrátil od modlářských obřadů na víru v Krista národ Jižních Sasů, také poslal služebníky slova Páně na ostrov Wight. Ve druhém roce vlády [northumbrijského krále] Aldfritha [tj. roku 686], který kraloval po Ecgfrithovi, dostal, na přímé královo pozvání, zpátky své sídlo i biskupství [tj. Hexham]. Avšak po pěti letech, tentýž král i mnozí biskupové ho obžalovali a vyhnali z vedoucího postavení. Když přišel [roku 703] do Říma…
[Beda nezmiňuje, že Wilfrid mezitím žil jedenáct let v Mercii a že byl biskupem Středních Anglů.]

Rok 692
Římská říše
Theophanes Confessor (AM 6184, A. D. 691/692)
V tom roce odvedl Justinián mnoho Slovanů, přestěhoval je a postavil z nich armádu o síle 30.000 mužů, kterou vyzbrojil a pojmenoval „Vyvolení lidé.“ Jejich velitelem pak jmenoval Nebulose. A spoléhaje se na ně napsal Arabům, že už nebude zachovávat psanou mírovou smlouvou. A pak vzal s sebou „Vyvolené lidi“ a celou jízdu thematu a postoupil k Sebastopoli, která leží u moře. [Sebastopolis – nyní turecký Sulusaray – ležel ve Armémii II severozápadně od Sebasteie – Sivasu, tj. již ve značné vzdálenostiti od pobřeží. Podle Michaela Syřana se obě strany utkaly poblíž kappadocké Caesareie, kde 7.000 Slovanů přeběhlo k nepříteli, načež byli usídleni v Antiochii (Antakya, Turecko) a Kyrrhosu (severní Sýrie, ruiny asi 70 km severozápadně od Aleppa).]
A nyní Arabové předstírali, že nechtějí porušit mír, jímž byli přes všechny císařovy nerozvážnosti a unáhlenosti vázáni, a sami ozbrojeni přišli k Sebastopoli a u císaře protestovali proti porušování dvojstranných dohod uzavřených pod přísahou. V opačném případě Bůh odsoudí viníky a vykoná na nich pomstu. Protože však císař ani nechtěl vyslechnout tyto věci a sám lačnil po bitvě, tak rozvinuli dokument mírové smlouvy, místo standardy jej zavěsili před svými šiky na dlouhé kopí, načež se pod vedením Mouameda vyřítili proti Římanům a utkali se s nimi v bitvě. [Muhammad ibn Marván, guvernér Mezopotámi a bratr chalífy Abd al-Malika]
Nejdříve byli poraženi, nicméně pak si Mouamed naklonil velitele Slovanů bojujících na římské straně tím, že jim poslal vak plný zlatých mincí, a oklamal je mnoha sliby a přesvědčil je, aby přešli spolu se 20.000 Slovany na jeho stranu. Tím způsobil, že Římané prchli. Následkem toho zabil Justinián zbytek Slovanů spolu s jejich manželkami a dětmi na skalnatém místě zvaném Leukete poblíž Nikomedijského zálivu. [tj. na jeho severní straně proti městu Yalova. Tvrzení je přehnané, protože existují zprávy, že roku 694/695 jich ještě bylo značné množství prodáno do otroctví nejenom v Bithýnii, ale i jinde v Malé Asii.]
Další válka mezi římskou říší a arabským chalífátem
Roku 691 se vztahy mezi římskou říší a arabským chalífátem prudce zhoršily. Konstantinopol pokládala za provokaci, když se na papyru dováženém z Egypta začaly objevovat muslimské nápisy, a Arabové zase protestovali, když císař Justinián II. deklaroval svoji víru na mincích. Zlaté a stříbrné římské mince totiž nesly – a to byla novinka – obraz Krista Pantokratora s prostým křížem v pozadí, pak jeho vlastní podobiznu, rovněž s křížem, a v některých případech označení Justiniána jako služebníka Kristova. Kristus a kříž jako znamení křesťanství a vítězství říše však byli nepřijatelné pro arabské úřady, na jejichž území mince pronikaly, a jako celek to musilo působit útočně. Chalífa Abd al–Malik nakonec obvinil Justiniána z porušování smluv z roku 689 a z deportace obyvatel Kypru, ten zaútočil, ale roku 692 utrpěl v bitvě u Sebasté v maloasijské Kilikii díky zradě slovanských vojáků těžkou porážku. Arabové nyní přejali vojenskou iniciativu a chalífův bratr mezopotamský místodržící Muhammad bin Marván začal podnikat pravidelné letní nájezdy do římského pohraničí.
Další válka mezi říší a arabským chalífátem
Když římský vojevůdce Leóntios obsadil Albanii a Ibérii, šlo již o porušení míru s Araby, korunované po vítězství Nového Říma nad Bulhary roku 689 nebo 690 tím, že císař odmítl přijímat tribut v nových, za chalífy Abd al–Malika vyražených arabských mincích, protože na nich jako legendy byly vyraženy pasáže z Koránu. Zejména vadil text ze súry 112 – „Bůh jediný, Bůh věčný, neplodí a nebyl zplozen a není mu nikdo roven“ – který byl pokládán za urážku Svaté trojice. Tak císař záměrně vyvolal válku.
Bitvu, k níž došlo v roce 693 mezi městy Sebastopolí na řece Fasis v Lazice (v současné Gruzii) a Sebasteiou (Sivas, Turecko), však Arabové (též díky tomu, že přiměli ke zradě většinu Slovanů v císařském vojsku) vyhráli. Porážka Konstantinopole způsobila vzpouru patricia Symnatia, který Arabům předal jižní Arménii a následujícího roku muslimové společně se Slovany znovu vpadli na římské území a odvedli si odsud mnoho zajatců, zatímco vpád Římanů do Sýrie se nezdařil.
Další válka mezi říší a arabským chalífátem
Císař Iustinianus II. si mezi Slovany usídlenými na svém území vybral na 30.000 bojovníků, které zařadil do sestavy svých vojsk táhnoucích na Araby. Velitelem slovanského kontingentu se stal kníže jednoho do Malé Asie přesídleného kmene jménem Nebulos. Ten však, podplacený Araby, přešel v průběhu bojů spolu s 20.000 bojovníky na stranu nepřítele a císař potom nařídil vyhubit za trest ostatní Slovany z vojska, kterému Nebulos velel. Zběhlý slovanský velitel pak obdržel k usídlení území u Antiochie a Kyrrhos v severní Sýrii severně od Apameie.
Právě Arabové se při svých nájezdech na východní asijské oblasti římské říše setkávali se zde dislokovanými slovanskými posádkami a prvé zprávy o nich u arabských autorů,jako třeba soudobého arabského básníka al–Achtala, lze interpretovat v tom smyslu, že toto světlovlasé etnikum vzbuzovalo mezi Araby hrůzyplnou úctu. Pouze částečně lze potom přijímat vysvětlení římských autorů připisující přebíhání slovanských vojenských oddílů na arabskou stranu tím, že Slované se dali podplatit. Skutečnost byla asi složitější. Mezi Římany a mnohdy násilně do řad jejich vojska začleňovanými oddíly slovanských bojovníků existovaly hluboké rozpory a ty je s největší pravděpodobností také přiváděly k rozhodnutí přebíhat k nepříteli, opouštět říši a stěhovat se za její hranice do jiných zemí.
Koncil in Trullo
Císař Justinián II. svolal druhou říšská synoda do Trullosu, tj. do kopulovém sále konstantinopolského paláce, na níž chtěl projednat ty otázky, které byly podle jeho mínění pominuty na 5. a 6. koncilu (proto Quinisexta, tj. pátošestý koncil). Synoda, na níž však nepozval papeže, ustanovila 102 kánonů, které měly podle zásad křesťanské morálky regulovat život lidu a kněžstva. Svým charakterem byly spíše orientální a neodpovídaly tradičním představám římského práva. Apoštolské konstituce z roku 368, tj. osm knih prý od apoštolů, byly označeny za blud, římský papež a konstantinopolský patriarcha si byli postaveni na roveň.
Řím zhodnotil závěry koncilu jako nepřípustné a papež Sergius I. je odmítl podepsat. Imperátor proto zahájil odvetné akce a poručil uvěznit dva ctihodné preláty, papežovy poradce. Protože si to Římané nechali líbit a nepostavili se na odpor, vydal rozkaz zadržet a do Konstantinopole předvést i samotného Sergia. Na cestu se tedy vydal protospatharius Zachariáš, ale již cestou jej sledovalo vzbouřené vojsko z Ravenny a Pentapole. Když přišel do Říma, poručil uzavřít městské brány a zamířil do Lateránu. Podrážděné davy však papežský palác obklopily a křikem se dožadovaly papeže. Situace se nakonec tak vyhrotila, že Zachariáš v obavách z lynčování prchl do papežovy ložnice, kde se ukryl pod postelí. Sergius jej dobromyslně lákal ven, uklidňoval a ujišťoval, že mu nebude zkřiven ani vlas na hlavě, načež se ukázal jásajícím lidem, požehnal jim a vlídně ke svým ochráncům promluvil. Situace se zklidnila a Zachariáš mohl za posměšného volání svobodně odejít z města. Řím se tak poprvé od roku 555 úspěšně postavil hegemonii Konstantinopole a vybojoval si politickou a náboženskou svobodu.
Koncil in Trullo (zdroj)
Roku 692 se na příkaz císaře Justiniána sešli biskupové v Konstantinopoli na koncilu „in Trullo“, aby projednali aktualizaci církevních zákonů. Tato církevní ustanovení představují pokus o konsolidaci křesťanské jednoty, která se musela vyrovnat se skutečností, že tři vůdčí patriarcháty – Jeruzalém, Antiochie a Alexandrie – se dostaly pod moc islámu. Papež Sergius I. se osobně tohoto koncilu nezúčastnil, ale jako svého reprezentanta na něm jmenoval Basilea, biskupa v Gortyně na Krétě, jednoho z předních duchovních v církevní diecézi Východní Illyricum, jež podléhala jeho pravomoci.
Usnesení přijatá na koncilu roku 692 poskytují informace ve třech směrech: o oblastech, které v tu dobu byly pod císařskou vládou; o vztazích mezi biskupem Říma a císařem; a o hlavních problémech biskupů v říši, jejíž rozsah se nyní tak zmenšil.
Za prvé, biskupství zastoupená na koncilu prozrazují, že na konci sedmého století říše zaujímala jen zlomek svého někdejšího rozsahu. Shromáždění duchovní se dostavili z velkého množství měst (bylo jich 211 na rozdíl od 338 Otců zúčastněných na prvním ekumenickém koncilu konaném roku 325 v Nikaji), ale z podstatně zmenšené oblasti: většina jich přišla z Malé Asie, jež byla jádrem křesťanské říše, z ostrovů v Egejském moři a z jižní Itálie.
Za druhé, roku 451 Konstantinopol dosáhla toho, že její statut byl uznán rovnocenný se starým Římem. Ovšem zástupci svatého Petra si stále činili nárok na vyšší pravomoc, opírající se o Ježíšova slova v Novém zákonu:„Ty jsi Petr a na té skále (řecky petra = skále) zbuduji svou církev.“ V disciplinárních záležitostech římští biskupové už dlouho představovali pro církevní obce na Západě nejvyšší soudní instanci. Ale papežovy dekrety (nazývané také dekretálie, což bylo odvozeno z latinského decretum) neměly na východě žádný dopad a koncil je rovněž ignoroval. Také další odlišnosti vyvolávaly mezi nimi rozpory: otázky celibátu,půstů, užívání nekvašeného chleba v eucharistii, a především otázka formulace Vyznání víry,v němž dodatečná latinská vsuvka „filioque“ (i ze Syna) v prohlášení o původu Svatého Ducha byla přijímána jen na Západě.
Starý a Nový Řím se lišily také různými obyčeji, které prozrazovaly jejich rozdílné kulturní dědictví. Starosti Východu týkající se různých pohanských přežitků musely připadat nepochopitelné římským hodnostářům, kteří neměli žádné zkušenosti s takovým typem městských slavností, jaké byly odsouzeny koncilem roku 692. I když tam pravděpodobně mohli být ještě věštci, kteří podle mraků předpovídali budoucnost, a komedianti, kteří vodili tančící medvědy po ulicích, v Římě jistě již dávno zapomněli na slavnosti, při nichž muži oblečení za ženy a ženy oblečené za muže tančili v ulicích či nosili masky užívané v antických řeckých dramatech. Už za doby papeže Řehoře I. (590 – 604) bylo neobvyklé, že by studenti práv pořádali své slavnosti obecně nepřístojným, tj. pohanským způsobem. Křesťany na Západě, na rozdíl od východních, nezajímali tolik židovské zvyky a ještě méně byli obeznámeni se zvláštními křesťanskými zvyky Arménů, které účastníkům koncilu působily takové starosti. Kánony zakazující přátelit se se Židy, navštěvovat jejich domovy, chodit s nimi společně do veřejných lázní, účastnit se jejich slavností, žádat je o lékařskou radu, či napodobovat arménské zvyklosti jako přinášet do kostela jako obětinu maso, znamenaly pro ne pramálo. Na Východě i Západě byly také různé předpisy týkající se půstu a koncil hluboce nesouhlasil s římskou praxí.
Úzkost o křesťany ve třech východních patriarchátech žijících nyní pod vládou islámu tvořily třetí skupinu projednávaných otázek. Mimořádně nízký počet účastníků z oblastí dobytých Araby ukazoval, v jakém ohrožení se ocitlo křesťanství v zemi svého vzniku. Biskupové, kteří uprchli z oblastí okupovaných muslimy a žili nyní jako uprchlíci v sousedních zemích či Konstantinopoli, byli vyzváni, aby se co nejdříve navrátili a starali se o své křesťanské komunity. Ti, kteří tam stále ještě žili, byli povzbuzeni, aby udržovali tradiční církevní zvyklosti. Koncil si však byl vědom toho, že arabská vláda způsobila velké problémy. Rychlé rozšíření islámu, který považovali za novou herezi, vzbudilo v nich všeobecný pocit nezbytnosti definovat vlastní ortodoxii.
Na další složku těchto událostí ukazují ustanovení koncilu vztahující se k úloze umění v křesťanských kostelech. Poprvé vůbec se univerzální koncil vyslovil proti tomu druhu umění, jež by mohlo vzbuzovat nečisté pocity. Místo toho se pochvalně vyslovil o zobrazování Krista v jeho lidské podobě, jež připomínalo jeho vtělení a život na zemi. pozornost koncilu k didaktické úloze křesťanského umění vyvolala také velkou iniciativu ve zpodobování císařů. Zatímco symbol kříže byl na mincích užíván již po staletí, na obversu (přední straně) mince nyní obraz Krista nahradil obraz císaře.
Koncil roku 692 tak ukazuje, v jak obtížné situaci se ocitli křesťané v Egyptě, v Palestině a v Sýrii. Jeho usnesené se ovšem rovněž zaměřila i na řadu záležitostí, jejichž původ tkvěl ve vrůstající izolaci říše a jejích východokřesťanských obyvatel. A to zase zaměřovalo jeho pozornost spíše k řecké složce církve než k latinské a k jejím problémům způsobeným islámskou okupací. Zatímco Basileios z Gortyny a ostatní krétští biskupové věděli až moc dobře, jaké pohromy napáchaly útoky Arabů, není zcela jasné, zda si to uvědomoval i papež Sergius. A přestože si římský biskup byl vědom toho, jaké nebezpečí znamenají pro křesťany pohanské praktiky, jejich konkrétní příklady uváděné v Konstantinopoli, byly už na Západě dávno zapomenuty. A tak kánony, na nichž se usnesli shromáždění biskupové, nevyjadřovaly jen konkrétní potíže církevních komunit na Východě, ale i rozdílný vývoj církevní praxe, k němuž tam docházelo. Když proto byla akta koncilu přinesena do Říma, papež Sergius je odmítl přijmout a na Západě se jim dostalo uznání až roku 711. Avšak ani poté trullanská ustanovení nikdy nedosáhla takového rozšíření ani nebyla zachována v takové míře jako akta dřívějších kanonických sbírek.


Arabský chalífát
Arabové řeší problém se Slovany
Slované zajatí v letech 691 – 692 v thematu Opsikion usídlili Arabové v Sýrii a využívali je ve své armádě proti Římanům.
Rozbroje v arabském chalífátu
Roku 692 nebo 693 potlačil vojevůdce chalífy Abd al–Malika Hadždžádž povstání mekského Kurajšovce az–Zubajra, kterého chalífou uznal nejprve arabský Hidžáz (roku 680) a po něm (685) i dnešní Irák, Střední Asie a část Sýrie. Při bojích velmi utrpěla mekská svatyně Kába, která dokonce vyhořela [jiný zdroj uvádí i rok 683]. Zubajr ji dal strhnout a znovu vystavět, stěny podle Ibn Chaldúna pokryl mramorem, klíče a veřeje vrat byly ze zlata. V dalších bojích ji však Abd al–Malikovi vojáci dokonce neváhali ostřelovat z válečných strojů. To, že byla samozřejmě znovu vystavěna nevysvětluje, jak mohli chalífové takto nechat zacházet s posvátným místem, kde se správně nemohlo ubližovat ani rostlinám.
Svrchu zmíněný vojevůdce al–Hadždžádž byl pak od roku 694 do roku 714 místodržícím v Iráku. Byl to velmi dobrý státník, ale nesmiřitelný obránce vládnoucí dynastie Umajjovců. Roku 697 potlačil také povstání cháridžovců (původně stoupenci chalífy Alího, kteří se s ním rozešli po bitvě u Siffínu roku 657), kteří tvrdili, že Umajjovci zradili původní principy islámu.
Rozbroje v arabském chalífátu
Po svém nástupu na trůn roku 685 měl chalífa Abd al–Malik pevně ve svých rukou jen Egypt a část Sýrie. Az–Zubajr zůstával chalífou v Mekce až do roku 692/3, kdy po půlletém obléhání města Abd al–Malikovým vojevůdcem at–Takafíhem padl v beznadějném boji před hradbami města.
Stavba Skalního dómu zahájena
Někdy v letech 691 – 692 zahájil chalífa Abd al–Malik na jeruzalémské Chrámové hoře na místě Římany zničeného Šalamounova chrámu stavbu Skalního dómu, první významné sakrální stavby v dějinách islámu. Je to osmistěn s kupolí, vyzdobený malbami v byzantském stylu, kde bylo za křížových výprav povražděno na 10 tisíc muslimů. Uvnitř jsou v mozaikách vypsány súry Koránu, popisující vztah islámu k Židům a křesťanům: „Vlastníci Písma! Nepřehánějte v náboženství svém a mluvte o Bohu jedině pravdu! Vskutku Mesiáš Ježíš, syn Mariin, je pouze poslem Božím a slovem Jeho, které vložil do Marie, a duchem z něho vycházejícím. A věřte v Boha a posly Jeho a neříkejte: „Trojice!“ Přestaňte a bude to tak pro vás lepší. Bůh vskutku je jediným Bohem, On povznesen je nad to, aby měl dítě, vždyť náleží Mu vše, co na nebesích je i na zemi; a Bůh je dostatečným ochráncem.“


Franská říše
Willibrord a Swithberht vysvěceni na biskupy
Když Willibrord krátce po příjezdu do Fríska [690] zjistil, že vladař [majordomus Pipin] svolil, aby tam kázali, uspíšil svůj odjezd do Říma [692]. Na apoštolském stolci seděl tehdy papež Sergius a Willibrord si vytoužené dílo evangelizace pohanů přál započít s jeho souhlasem a požehnáním. Doufal také, že od papeže dostane ostatky blahoslavených apoštolů a mučedníků Krista, tak aby v případě, že vyhubí modly a lidu, kterému kázal, bude zakládat kostely, měl pohotově ostatky světců, jež do nich uloží a jimž tyto kostely zasvětí.
Willibrord však naléhavě potřeboval i přemnoho dalších věcí, které tak náročné dílo vyžadovalo: V Říme se chtěl o nich buď poučit, anebo je tam přímo získat. Když posléze splnil všechna svá přání, vrátil se zpátky ke svým kázáním.
V té době si bratři, již byli určeni ke službě slovu páně ve Frísku, zvolili ze svého středu Swithberhta, muže mírných mravů a slitovného srdce, aby se stal jejich biskupem. Proto jej vyslali do Británie, kde jej na jejich žádost vysvětil nejctihodnější biskup Wilfrid, žijící po násilném vyhnání z vlasti [tj. z Northumbrie] ve vyhnanství v mercijském království. Toho času totiž Kent neměl žádného biskupa, protože Theodor zemřel a jeho nástupce Berhtwold, jenž odjel kvůli vlastnímu svěcení za moře, se do svého biskupského sídla zatím nevrátil.
Když tedy řečený Swithberht přijal biskupství [červen 692 - srpen 693], vrátil se z Británie a zanedlouho poté se odebral k národu Boruhtwarů [Vestfálsko], z nichž mnohé svým kázáním přivedl na cestu pravdy. Ale po krátké době byli Boruhtwarové poraženi národem Starých Sasů a ti, kdo přijali slovo Páně, se rozptýlili po různých místech. Proto sám biskup ještě s dalšími vyhledal Pipina a ten mu na přímluvu své manželky Bliththryth [v jazyce Anglů Plectrudis] daroval k pobytu místo na jakémsi ostrově na řece Rýně, jenž se jejich jazykem nazývá Na břehu [Kaiserswerth]. Swithberht na něm vybudoval klášter, který jeho dědicové mají v držbě dodnes, a po nějaký čas tam sám vedl život plný odříkání. Tam také skončil svůj poslední den.


Británie
Berthwold zvolen jako nástupce Theodora z Tarsu arcibiskupem Canterbury
Po Theodorovi [668 - 690] nastoupil jako biskup Berthwold [692 - 731], který byl opatem kláštera Reculver [24 km severovýchodně od Canterbury, založen roku 669], ležícím na severní straně řeky Yant [severní rameno řeky Watsum]. Byl to muž prodchnutý znalostmi Písma, znamenitě poučený rovněž o církevních, jakož i klášterních řádech a pravidlech, se svými předchůdcem se však přesto srovnávat nemůže.
Biskupem byl sice zvolen 1. července, roku 692 od Vtělení Páně, kdy v Kentu kralovali Wihtred [690 - 725] a Swæfheard [687 - 688], vysvěcen byl v neděli 3. července následujícího roku metropolitním biskupem Galie Godwinem [lyonský arcibiskup v letech 693 - 713]. Na stolec ve svém sídle usedl 31. srpna.

Rok 693
Římská říše
Theophanes Confessor (AM 6185, A. D. 692/693)
V tom roce dostal Sabbatios, patricius arménský, zprávu o porážce Římanů a odevzdal Arménii Arabům. [Smbat VI. Bagratuni často přecházel od císaře k chalífovi a zase opačně.]
A vnitřní Persie, rovněž zvaná Chorasán, se jim rovněž podřídila. Tam povstal jistý podvodník jménem Sabinos, jenž zabil mnoho Arabů a téměř utopil samotného Chaganose v řece. [Šabíb ibn Jazíd, chárídžovský vůdce, byl poražen roku 697. Theophanes zaměnil obě jména, protože Hádždžádž utopil v Eufratu Šabíba.]
A Hagaréni tímto velmi povzbuzeni ničili od té doby zemi Římanů.
Další válka mezi římskou říší a arabským chalífátem
Roku 691 se vztahy mezi římskou říší a arabským chalífátem prudce zhoršily. Konstantinopol pokládala za provokaci, když se na papyru dováženém z Egypta začaly objevovat muslimské nápisy, a Arabové zase protestovali, když císař Justinián II. deklaroval svoji víru na mincích. Zlaté a stříbrné římské mince totiž nesly – a to byla novinka – obraz Krista Pantokratora s prostým křížem v pozadí, pak jeho vlastní podobiznu, rovněž s křížem, a v některých případech označení Justiniána jako služebníka Kristova. Kristus a kříž jako znamení křesťanství a vítězství říše však byli nepřijatelné pro arabské úřady, na jejichž území mince pronikaly, a jako celek to musilo působit útočně. Chalífa Abd al–Malik nakonec obvinil Justiniána z porušování smluv z roku 689 a z deportace obyvatel Kypru, ten zaútočil, ale roku 692 utrpěl v bitvě u Sebasté v maloasijské Kilikii díky zradě slovanských vojáků těžkou porážku. Arabové nyní přejali vojenskou iniciativu a chalífův bratr mezopotamský místodržící Muhammad bin Marván začal podnikat pravidelné letní nájezdy do římského pohraničí.
Další válka mezi říší a arabským chalífátem
Když římský vojevůdce Leóntios obsadil Albanii a Ibérii, šlo již o porušení míru s Araby, korunované po vítězství Nového Říma nad Bulhary roku 689 nebo 690 tím, že císař odmítl přijímat tribut v nových, za chalífy Abd al–Malika vyražených arabských mincích, protože na nich jako legendy byly vyraženy pasáže z Koránu. Zejména vadil text ze súry 112 – „Bůh jediný, Bůh věčný, neplodí a nebyl zplozen a není mu nikdo roven“ – který byl pokládán za urážku Svaté trojice. Tak císař záměrně vyvolal válku.
Bitvu, k níž došlo v roce 693 mezi městy Sebastopolí na řece Fasis v Lazice (v současné Gruzii) a Sebasteiou (Sivas, Turecko), však Arabové (též díky tomu, že přiměli ke zradě většinu Slovanů v císařském vojsku) vyhráli. Porážka Konstantinopole způsobila vzpouru patricia Symnatia, který Arabům předal jižní Arménii a následujícího roku muslimové společně se Slovany znovu vpadli na římské území a odvedli si odsud mnoho zajatců, zatímco vpád Římanů do Sýrie se nezdařil.
Další válka mezi říší a arabským chalífátem
Císař Iustinianus II. si mezi Slovany usídlenými na svém území vybral na 30.000 bojovníků, které zařadil do sestavy svých vojsk táhnoucích na Araby. Velitelem slovanského kontingentu se stal kníže jednoho do Malé Asie přesídleného kmene jménem Nebulos. Ten však, podplacený Araby, přešel v průběhu bojů spolu s 20.000 bojovníky na stranu nepřítele a císař potom nařídil vyhubit za trest ostatní Slovany z vojska, kterému Nebulos velel. Zběhlý slovanský velitel pak obdržel k usídlení území u Antiochie a Kyrrhos v severní Sýrii severně od Apameie.
Právě Arabové se při svých nájezdech na východní asijské oblasti římské říše setkávali se zde dislokovanými slovanskými posádkami a prvé zprávy o nich u arabských autorů,jako třeba soudobého arabského básníka al–Achtala, lze interpretovat v tom smyslu, že toto světlovlasé etnikum vzbuzovalo mezi Araby hrůzyplnou úctu. Pouze částečně lze potom přijímat vysvětlení římských autorů připisující přebíhání slovanských vojenských oddílů na arabskou stranu tím, že Slované se dali podplatit. Skutečnost byla asi složitější. Mezi Římany a mnohdy násilně do řad jejich vojska začleňovanými oddíly slovanských bojovníků existovaly hluboké rozpory a ty je s největší pravděpodobností také přiváděly k rozhodnutí přebíhat k nepříteli, opouštět říši a stěhovat se za její hranice do jiných zemí.
Rozbroje v arabském chalífátu
Roku 692 nebo 693 potlačil vojevůdce chalífy Abd al–Malika Hadždžádž povstání mekského Kurajšovce az–Zubajra, kterého chalífou uznal nejprve arabský Hidžáz (roku 680) a po něm (685) i dnešní Irák, Střední Asie a část Sýrie. Při bojích velmi utrpěla mekská svatyně Kába, která dokonce vyhořela. Zubajr ji dal strhnout a znovu vystavět, stěny podle Ibn Chaldúna pokryl mramorem, klíče a veřeje vrat byly ze zlata. V dalších bojích ji však Abd al–Malikovi vojáci dokonce neváhali ostřelovat z válečných strojů. To, že byla samozřejmě znovu vystavěna nevysvětluje, jak mohli chalífové takto nechat zacházet s posvátným místem, kde se správně nemohlo ubližovat ani rostlinám.
Svrchu zmíněný vojevůdce al–Hadždžádž byl pak od roku 694 do roku 714 místodržícím v Iráku. Byl to velmi dobrý státník, ale nesmiřitelný obránce vládnoucí dynastie Umajjovců. Roku 697 potlačil také povstání cháridžovců (původně stoupenci chalífy Alího, kteří se s ním rozešli po bitvě u Siffínu roku 657), kteří tvrdili, že Umajjovci zradili původní principy islámu.
Rozbroje v arabském chalífátu
Po svém nástupu na trůn roku 685 měl chalífa Abd al–Malik pevně ve svých rukou jen Egypt a část Sýrie. Az–Zubajr zůstával chalífou v Mekce až do roku 692/3, kdy po půlletém obléhání města Abd al–Malikovým vojevůdcem at–Takafíhem padl v beznadějném boji před hradbami města.
Útok muslimů v severní Africe
Arabský chalífa Abd al-Malik (Abdulmalik) pověřil svého vojevůdce Hassána bin Numán al-Ghassáního dobytím Ifríkíje (Tunisko a východní Alžírsko), kterou před expanzí islámu již od roku 647 urputně bránili východní Římané a domorodí Berbeři. Hassán vyrazil s velkou armádou z Egypta směrem na západ a utkal se s bojovnou berberskou kněžna Damií, řečenou Káhina (Věštkyně). Tato pro Araby „Čarodějnice“ operovala ze své základny v rozvalinách starého římského amfiteátru ve městě Thysdrus (El Džem,Tunisko) a při svých raziích do širokého okolí uplatňovala taktiku spálené země.
Pád Arménie
Porážka císaře Justiniána II. přiměla Armény k tomu, že se někdy po roce 693 opět poddali Arabům. Následující vojenská intervence Konstantinopole byla neúspěšná a Konstantinopol Arménii již definitivně ztratila.
• Dne 5. 10. zemřel alexandrijský monofyzitický patriarcha Izák. Na uvolněný arcibiskupský stolec usedá v lednu příštího roku Šimon.


Hispánie
14. toledský koncil
Roku 693/694 se sešla hispánská církev na 14. toledském koncilu, posledním před arabským záborem. Vizigótský stát se již cítil ohrožen arabskou expanzí, proto obvinil Židy z kolaborace s muslimy a tvrdě proti nim zasáhl: lidé byli prodáni do otroctví a rozděleni mezi křesťany, jejich děti měly být vychovávány jako křesťané a mladí Židé se museli oženit s křesťankami. Vyznavači Mojžíšovi se formálně poddali, ale na utrpěná příkoří nezapomněli.
Sisebertovo spiknutí
Roku 693 se pokusil Juliánův nástupce na metropolitním stolci v Toledu Gót Sisebert zavraždit nejenom krále Egiku, ale i jeho nejblížší stoupence (Frogellia, Teodemira, Liuvilu , Teklu aj.) stejně jako vdovu po králi Ervichovi, nešťastnou královnu Liuvigoto. Protože jedna mince ražená v tu dobu v Toledě nese jméno Suniefred, je zřejmé, že vzbouřenci měli pod kontrolou hlavní město a snažili se místo krále Egiky dosadit na trůn právě tohoto muže.
16. toledský koncil
Toto spiknutí bylo projednáváno na 16. toledském koncilu, které zahájil král Egika v chrámu Sv. Apoštolů v Toledu dne 2. května roku 693. Ve svém příspěvku hovořil o mnohých, kteří porušili svoji věrnost vůči němu, a vyhlásil, že každý palácový úředník, jenž by se pokoušel sáhnout na život králi anebo by způsobil zánik gótského lidu, či v Hispánii vyvolal vzpouru, musí být zbaven i se svými potomky úřadů, hodností a veškerého majetku a stát se královským otrokem. A biskupové se mu neprotivili a Sisebertovi opravdu zkonfiskovali majetek, sekularizovali jej a vyobcovali z církve s tím, že svatého přijímání se mu má dostat až na smrtelné posteli, ale jenom tehdy, když mu král odpustí. Pak si jej nechali předvést, aby mu sdělili své rozhodnutí a vyposlechli sijeho přiznání viny. Dále pak rozhodli, že trestem pro ostatní vzbouřence opět bude zákaz zastávání jakéhokoliv palatínského úřadu - to opět svědčí o tom, že právě tito lidé se do spiknutí nejčastěji zapojovali - a upadnutí do otrockého stavu s tím, že ani jejich potomkové nebudou moci zastávat takovéto úřady. Král mohl jejich majetky darovat církvi, jejich dětem anebo komukoliv jinému podle vlastního uvážení. Pokud by jej však potomkům nevrátil, nemohli se ho již nikdy domáhat. Každý panovník, který by se v budoucnosti zdráhal uplatňovat toto nařízení, měl být proklet. Nakonec biskupové třikrát přečetli a písaři třikrát zaprotokolovali do zápisů výtah ze 75. kánonu 4. toledského koncilu, který mluví o klatbě pro uzurpátory. Biskupové, seniores a veškerý lid a duchovenstvo shromážděné v chrámu Sv. Apoštolů prohlásili, že kdo poruší vzpomínaný kánon, bude obžalován z anathema maranatha a bude sdílet osud Jidáše Iškariotského.
Na biskupském stolci pak nahradil Siseberta Juliánův životopisec Felix ze Sevilly a do Sevilly místo něho nastoupil Faustinus z Bragy. Král Egika potvrdil zápisy koncilu i trest pro uzurpátory podle 75. kánonu 4. koncilu. Protože biskupové z narbonnské Galie se nemohli tohoto jednání zúčastnit, neboť jejich zemi zasáhla epidemie (inquindis plaga), poslal jim alespoň instrukce, aby se v Narbonne sešli se svým metropolitou a po přečtení zápisy koncilu podepsali. A každý, kdo by tyto kánony porušil, měl být vyobcován a ztratit pětinu svého majetku.
Zdá se, že Sisebert a jeho společníci se ve svůj prospěch snažili využít kánon 13. koncilu, který chránil palácové úředníky před unáhleným sesazením a uvězněním. Egikovi tedy nezbývalo nic jiného než celý kánon změnit a vyhlásit za nezákonné, aby někdo složil ještě jinou přísahu kromě přísahy věrnosti koruně a přísahy požadované na soudních jednání. A každý, kdo by to udělal, by byl od tohoto okamžiku vinen zločinem spiknutí a vztahoval by se na něj Chindasvintův zákon o uzurpátorech. Tento zákon pak Egika připojil k rozhodnutím koncilu a zahrnul jej do Ervichova zákoníku.
Při svém vystoupení na 16. toledském koncilu roku 683 žádal Egika biskupy, aby upravili všechny zákony kromě těch, jež vydali králové od doby krále Chindasvinta až po Vambu. Na mysli měl především zákony Ervichovy, např. Ervichovo zrušení staršího Rekcesvintova zákona umožňujícího mrzačení otroků, který nahradil vlastním zákonem obsahující i nepřátelskou poznámkou o jeho švagrovi. Sám vypracoval dvanáct zákonů, které opět zahrnul do Ervichova zákoníku.
Opatření proti Židům
Ve svém příspěvku na 16. toledském koncilu vyhlásil král Egika svůj záměr definitivně skoncovat s judaismem a zbavit jeho vyznače i možnosti vydělat si byť na holé živobytí. V souvislosti s tím se zmínil o jednom starším zákonu z Ervichova zákoníku, který stanovoval, že jakýkoliv Žid, jenž by se obrátil ke křesťanské víře, měl být osvobozen od daní, které musel dosud platit. (O těchto daních dosud nebyli žádné zmínky.) Protože však tyto daně museli za něj zaplatit dosud ještě nepokřtění Židé, tak to v praxi, znamenalo, že čím více Židů konvertovalo ke křesťanství, tím více museli platit ti zbývající. Konvertité rovněž mohli svobodně obchodovat, ale křesťan, který by si nebyl jist pevností jejich víry, nemohl od nich nic koupit, dokud Žid nedokázal, že je opravdu křesťanem, dokud před svědky neodříkal Otčenáš a Apoštolské vyznání víry a nedostavil se k svatému přijímání. Neobrácený Žid nesměl provozovat námořní obchod a nesměl obchodovat s křesťany, tzn. v praxi mohli Židé obchodovat pouze mezi sebou. Křesťan, který by obchodoval s nekonvertovaným Židem, měl dostat pokutu 216 solidů, a to pokud by šlo o maior persona, v případě inferior persona pak sto ran bičem a pokutu jakou stanovil král.
Polnosti, otroci a všechen nemovitý majetek jako jsou budovy, půda, vinice nebo olivové háje, které kdysi Židé nabyli od křesťanů, to vše mělo být státem zkonfiskováno oproti výplatě odškodného. A biskupové tento zákon potvrdili a opětovně vyhlásili, že to učinili na královo přání. Egika se pak ve svém projevu pochlubil i tím, že synagogy byly zavřeny a zničeny. Ale protože toto nestanovoval žádný známý zákon, je to jenom další svědectví o náboženském fanatismu 7. století.
• Na svět přišel pozdější asturský král Alfons I., syn kantabrijského vévody Petra, zeť španělského národního hrdiny a vítěze od Covadongy Pelaya.


Franská říše
Swithberht vysvěcen na biskupa a poslán k Boruhtwarů
V té době si bratři, již byli určeni ke službě slovu páně ve Frísku, zvolili ze svého středu Swithberhta, muže mírných mravů a slitovného srdce, aby se stal jejich biskupem. Proto jej vyslali do Británie, kde jej na jejich žádost vysvětil nejctihodnější biskup Wilfrid, žijící po násilném vyhnání z vlasti [tj. z Northumbrie] ve vyhnanství v mercijském království. Toho času totiž Kent neměl žádného biskupa, protože Theodor zemřel a jeho nástupce Berhtwold, jenž odjel kvůli vlastnímu svěcení za moře, se do svého biskupského sídla zatím nevrátil.
Když tedy řečený Swithberht přijal biskupství [červen 692 - srpen 693], vrátil se z Británie a zanedlouho poté se odebral k národu Boruhtwarů [Vestfálsko], z nichž mnohé svým kázáním přivedl na cestu pravdy. Ale po krátké době byli Boruhtwarové poraženi národem Starých Sasů a ti, kdo přijali slovo Páně, se rozptýlili po různých místech. Proto sám biskup ještě s dalšími vyhledal Pipina a ten mu na přímluvu své manželky Bliththryth [v jazyce Anglů Plectrudis] daroval k pobytu místo na jakémsi ostrově na řece Rýně, jenž se jejich jazykem nazývá Na břehu [Kaiserswerth]. Swithberht na něm vybudoval klášter, který jeho dědicové mají v držbě dodnes, a po nějaký čas tam sám vedl život plný odříkání. Tam také skončil svůj poslední den.
• Roku 693/695 zemřela Begga, dcera Pipina Staršího, manželka Ansegisela a matka Pipina Středního.


Británie
Berthwold vysvěcen jako nástupce Theodora z Tarsu arcibiskupem Canterbury
Po Theodorovi [668 - 690] nastoupil jako biskup Berthwold [692 - 731], který byl opatem kláštera Reculver [24 km severovýchodně od Canterbury, založen roku 669], ležícím na severní straně řeky Yant [severní rameno řeky Watsum]. Byl to muž prodchnutý znalostmi Písma, znamenitě poučený rovněž o církevních, jakož i 2lášterních řádech a pravidlech, se svými předchůdcem se však přesto srovnávat nemůže.
Biskupem byl sice zvolen 1. července, roku 692 od Vtělení Páně, kdy v Kentu kralovali Wihtred [690 - 725] a Swæfheard [687 - 688], vysvěcen byl v neděli 3. července následujícího roku metropolitním biskupem Galie Godwinem [lyonský arcibiskup v letech 693 - 713]. Na stolec ve svém sídle usedl 31. srpna. Mezi mnoha muži vysvěcenými na biskupy, byl i Tobiáš, který zaujal místo zemřelého Gefmunda, biskupa církevní obce v Rochesteru. [Žák Theodora a Hadriána] Tobiáš uměl latinsky, řecky a sasky a byl vzdělaný i v mnoha jiných odvětvích.

Rok 694
Franská říše
Další nezajímavá výměna na franském trůnu
Koncem roku zemřel franský král Chlodvík III. a v čele říše jej nahradil jeho bratr Childebert III., další pouhá loutka v rukou svého majordoma Pipina II.

Římská říše
Theophanes Confessor (AM 6186, A. D. 693/694)
V tom roce 5. dne měsíce hyperberetaios, v neděli o 3. hodině, došlo k zatmění slunce, takže bylo vidět mnohé nejjasnější hvězdy.
Mouamed podnikl spolu s mnoha slovanskými uprchlíky, kteří s tím byli srozuměni, tažení proti zemi Římanů a vzal mnoho zajatců. [Muhammad ibn Marván, guvernér Mezopotámi a bratr chalífy Abd al-Malika] Došlo rovněž k zabíjení prasat v Sýrii.
A pokud jde o Justinián, tak ten byl zaměstnán stavbami v paláci. Postavil sál, jenž je nazýván Justiniánův, a obvodovou zeď kolem celého paláce. Dohližitelem nad vykonávanými pracemi jmenoval Štěpána Peršana, správce pokladu a hlavního eunucha, nejkrvežíznivějšího a nejkrutějšího muže, jenž byv nespokojen krutě trestal dělníky i jejich předáky kamenováním. A v císařově nepřítomnosti si tato krutá bestie dovolila bičovat i jeho matku augustu Anastasii jakoby to bylo dítě. A protože vůči ní stejně jako vůči obyvatekům Města vykonal mnoho zlého, tak způsobil, že lidé začali císaře nenávidět. A kromě toho jmenoval Justinián správcem císařského pokladu jistého mnicha jménem Theodotos, jenž byl předtím poustevníkem na thracké straně Bosporu, muže strašného a divokého, jenž zcela neodůvodněně a bez příčiny ukládal a násilně vymáhal pokuty a loupil majetek jak hodnostářů státu a prominentních lidí, tak úředníků a obyvatelů Města. Ty pak věšel na provazy a zapaloval pod nimi slámu. A jako by toho nebylo dosti, tak na císařův rozkaz uvrhl prefekt mnoho lidí do vězení, kde zůstali několik let. A všechny tyto skutky jenom zvyšovaly nenávist lidu vůči císaři.
Nakonec císař požádal metropolitu Kallinika, aby pronesl modlitbu za chrám Sv. Matky Boží ton metropolitou stojící poblíž paláce, který si přál zbourat, neboť chtěl v tom místě zřídit fontánu a postavit sedadla pro Modrou frakci, aby tam mohli přijímat císaře. Ale patriarcha pravil: „Můžeme se pomodlit za stavbu chrámu, nikoliv však za jeho zničení.“ A když jej císař k tomu nutil a požadoval onu modlitbu stůj co stůj, tak patriarcha pravil: „Sláva buď Bohu, který za nás trpěl, Ámen.“ A když to císař uslyšel, tak zničil kostel a postavil fontánu. A tak zbudovali kostel ton metropolitou v Petrionu.

Itálie

Vlády nad vévodstvím Forum Julii se zmocnil Ansfrit, Ansfritův pokus o uzurpaci královské moci a jeho pád, Friulům povládne Ado
Jak jsme již řekli, držel vévodství Forum Julii Rodoald [? - 694]. Avšak v době jeho nepřítomnosti ve městě jej bez souhlasu krále zbavil vlády Ansfrit z pevnosti Reunia [Ragogna asi třicet mil západně od Fora Julii – Cividale]. Když se to Rodoald dozvěděl, uprchl do Istrie a odtud přišel přes Ravennu do Ticina ke králi Cunicpertovi. A Ansfrit se nespokojil s vládou nad vévodstvím Friulů, ale povstal proti králi Cunicpertovi a pokusil se uchvátit moc. Ale byl zadržen ve Veroně a předveden před krále. Jeho oči pak byly vyloupnuty a on poslán do vyhnanství. Po těchto událostech vládl friulskému vévodství po dobu jednoho roku a sedmi měsíců Rodoladův bratr Ado jako loci servator. [Tj. správce, jediný příklad použití tohoto titulu v celých langobardských dějinách. Doba Adovy vlády je nejistá, zřejmě 695 – 705.]

Hispánie
17. toledský koncil
Ihned po zahájení 17. toledského koncilu dne 9. listopadu roku 694 vzpomenul král Egika opět Židy. Dozvěděl se prý totiž šokující informace: Židé se na několika místech ve světě vzbouřili proti svým křesťanským vládcům a mnoho jich zemřelo rukama králů. Dále prý ví, že se hispánští Židé spikli se Židy z jiných oblastí (že by z Afriky?), aby společně bojovali proti křesťanům a zničili jejich náboženství. A to se Egiky dotklo - nebyl snad na začátku své vlády k Židům až příliš benevolentní? Nedovolil jim snad držet křesťanské otroky, byť pod podmínkou, že sami ke křesťanství konvertují? Ale oni tuto jeho mírnost zneužili, když tajně zachovávali svoji pochybovačnost. A proto je na čase s tímto zlem skoncovat, samozřejěm s výjimkou narbonnské provincie, v níž v důsledku epidemií a franských vpádů zůstává tak málo obyvatelstva. Tam bude stačit, když Židé odevzdají svůj majetek duxovi. A biskupové tento zřejmý výmysl akceptovali a sepsali osmý kánon, který sice představuje poslední, ale zato nejtvrdší zákom zaměřený proti židovskému obyvatelstvu vizigótského království.
Když se tedy Židé pokusili zničit „matku vlast a celý národ“, musí být jejich krutá a překapující opovážlivost potrestaná tím nejpřísnějším trestem. Podle rozhodnutí našeho nejzbožnějšího vládce Egiky mají být zbaveni veškerého majetku a spolu se svými ženami a dětmi vyhnáni a prodáni jako otroci do všech hispánských provincií. A nikdo nesmí být osvobozen ani mít možnost praktikovat své náboženství. Ale židovská daň měla přežít samotné Židy, protože král rovněž rozhodl, že tento židovský majetek věnuje svým vybraným křesťanským otroků, kteří z něj budou platit stejně jako dosud Židé. Osoby, kterým Židy svěřil, musely pak podepsat závazek, že jim nikdy nedovolí praktikovat jejich obřady. A kromě toho židovské děti, které by dovršily věk sedmi let, měly být svým rodičům odebrány a odevzdany křesťanským rodinám, jež je měly vychovávat a ve vhodný čas manželstvím spojit s křesťany. I když snad někteří biskupové i soudci našli možnosti jak se vyhnout uplatňování těchto strašných zákonů, není pochyb o tom, že se tato nařízení přísně dodržoval v mnoha oblastech Hispánie. Existuje melancholické připomenutí jakéhosi Žida jménem Paragorus, které se datuje do druhého roku vlády krále Egiky (688). Když jeho tři synové zemřeli v narbonnské provincii během epidemie, tak jim nechal v Narbonne vztyčit náhrobní kámen s hebrejským nápisem a židovským pětiramenným svícnem. Paragorus se tak alespoň nebál dát najevo svoji víru.
Výměnou za tuto ochranu katolické víry se biskupové Egikovi odvděčili tím, že přijali rozhodnutí, které dávalo do klatby každého, kdo by po jeho smrti urazil jeho manželku anebo děti. Důvod, proč něco takového prosadil, není zřejmý - vždyť on sám nedbal na takové „záruky“ vůči rodině svého předchůdce Ervicha. Biskupové pak koncil zakončili poděkováním králi a výzvou, aby se lidé ve všech katedrálních kostelech v celém království modlili za spasení a dobro nejenom jeho, ale i jeho rodiny, po všechny dny v roce s výjimkou Velkého pátku, kdy se mše nekonaly. A tyto jejich modlitby byly opravdu vyslyšeny, protože Egika zemřel roku 702 přirozenou smrtí. V čele vizigótského státu jej pak nahradil jeho syn Vitiza, kterého přibral k vládě v den 13. výročí svého nástupu na trůn, tj. 15. listopadu roku 700.

Arabský chalífát
• Dne 5. 10. roku 693 zemřel alexandrijský monofyzitický patriarcha Izák. Na uvolněný arcibiskupský stolec usedá v lednu roku 694 Šimon.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: Dějiny Středověku v letech 690 - 699

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 695
Římská říše
Theophanes Confessor (AM 6187, A. D. 694/695)
V tom roce podnikl Mouamed tažení do Čtvrté Arménie a poté, co vzal mnoho zajatců, se vrátil domů. [Muhammad ibn Marván, guvernér Mezopotámi a bratr chalífy Abd al-Malika]
V tom samém roce byl Justinián zbaven císařské důstojnosti, a to tímto způsobem: Nařídil patriciovi a stratégovi Štěpánovi zvanému Rousios zabít v noci některé lidi z Konstantinopole, a to v prvé řadě patriarchu. Ale patricius Leontios, stratégos Anatoličanů, ověnčený úspěchy na válečném poli, jenž však později čelil obvinění a strávil tři roky ve vězení, byl právě propuštěn a jmenovám stratégem Hellady. Toho dne mu bylo nařízeno nalodit se na tři dromony a odplout z Města. A když v noci přišel do Juliánova přístavu, nazývaném též Sofiin, jenž leží poblíž čtvrti Mauros, aby se připravil k odplutí z Města, tak za ním přišli jeho přátele, aby ho naposledy viděli a popřáli mu šťastnou cestu. Byli mezi nimi jeho nejbližší přátelé, a to mnich z kláštera Kallistratos jménem Pavel, jenž byl zároveň hvězdářem, a Řehoř Kappadočan, jenž byl kleisourarchem a později mnichem a opatem Florova kláštera. Tito lidé jej často navštěvovali ve vězení a ujiš´tovali jej, že se stane římským císařem.
Leontios jim nyní řekl: „Ve vězení jste mi přislíbili císařský úřad, ale nyní můj život končí za těchto zlých okolností. A já již každou hodinu každého dne očekávám smrt, která mi již stojí za zády.“
A oni mu odpověděli: „Pokud nyní nebudete váhat, tak svého cíle již brzo dosáhnete. Důvěřujte nám a pojďte za námi.“ A tak vzal Leontios své lidi a zbraně, které jen měl, a velmi obezřetně šel na praetorium. Tam zaklepal na bránu a tvrdil, že přišel císař, aby udělal jistá opatření týkající se vězňů. A když to oznámili tehdy sloužícímu prefektovi, tak přišel a otevřel bránu. A okamžitě byl Leontiem zadržen, zbit a spoután na rukou a nohou. Pak vešel Leontios dovnitř, otevřel vězeňské cely a osvobodil vezně, početnou to skupinu odvážných mužů, povětšinou vojáků, kteří tam byli drženi šest či osm let. Rozdal jim zbraně a pak společně šli na Forum křičíce: „Všichni křesťané do Svaté Sofie!“ Rovněž vyslal posly do každé čtvrti, aby i zde provolávali to samé.
Obyvatelé města byli znepokojeni a spěšně se dostavili do atria tohoto chrámu. Samotný Leontios spolu se svými přáteli, tj. těmi dvěma mnichy, a s některými z toho většího počtu předních mužů osvobozených z vězení, šli do patriarchátu a setkali se zde s patriarchou. Našli ho zde velmi rozrušeného tím nařízením daným patriciovi Štěpanu Rousiosovi a přesvědčili ho, aby šel dolů do atria a provolal: „Tento den nastal z vůle Našeho Pána!“(?) A pak ten dav začal křičet: „Budiž Justiniánovy kosti rozmetány!“ A pak se všichni lidé řítili k hipodromu. A když nastal den, přivedli Justiniána přes sphendon do hipodromu, odřízli mu nos a jazyk a vykázali jej na Chersonnésos. Pak se dav zmocnil jak mnicha Theodota, jenž byl logothetem tou genikonu [ministr financí], tak sakellaria Štěpána Peršana, svázal jim oběma nohy provazy a táhl je hlavní třídou k Foru Bovis, kde je upálil. A pak provolali císařem Leontia.
Pád císaře Justiniána a nástup Leontia
Násilnické metody císaře Justiniána II., deportace obyvatelstva, neúnosné náklady na velkolepé stavby a vysoké daně vyvolaly v Konstantinopoli povstání. Nespokojený lid, cirková strana Modrých a vojsko thematu Hellas se spojily, nenáviděného císaři svrhly a uvěznily. Pak jej přivedli do hipodromu, za přihlížení davů zohavili uříznutím nosu a poslali do vyhnanství do krymského Chersonesu. V metropoli teď propukl boj o trůn, zněhož nakonec vítězně vyšel kandidát Modrých stratég thematu Hellas Leontios. Jeho vláda byla poznamenána represáliemi a zmatky, čehož plně využili Arabové k útoku na zbývající říšské území v severní Africe. Ani sesazený imperátor svůj boj o trůn nevzdal a prchl k Chazarům, a když mu hrozilo, že bude vydán, uchýlil se k bulharskému chánovi Tervelovi.
Pád císaře Justiniána a nástup Leontia
V první zmínce o thematu Hellas (vojensky spravovaná provincie ve středním Řecku) se uvádí, že jakýsi Leontios, který byl roku 695 jmenován jejím stratégem (generálem), své jmenování nepřijal, povstal proti Justiniánovi a prosadil se jako císař. Justiniána poslal do vyhnanství a sám vládl po tři roky.
Pád císaře Justiniána a nástup Leontia
Justiniánova vláda nebyla populární ani v Konstantinopoli, ani v provinciích. Vysoké daně uvalené eunuchem Štěpánem Peršanem a hlavním logothétem Theodotem spolu s jeho pohrdáním senátem, vyvolaly povstání pod režií cirkového dému Modrých. Novým císařem pak vzbouřenci prohlásili Leontia, generál thématu Hellas, zatímco Justiniánovi uřízli nos a jazyk – proto přízvisko „Beznosý“ – a pak poslali do exilu do města Chersonésos. Štěpána a Theodota rovnou popravili. Aby Justinián svoje zohavení skryl, začal nosit zřejmě zlatou protézu. Se svým pádem se však rozhodně nesmířil. (®703)
Leontius
Leontius byl velmi úspěšný římský generál isaurského původu, který sloužil několika císařům. Císař Constantius IV. jej jmenoval stratégem thématu Anatolikon, jeho syn Justinián II. jej pak roku 686 poslal do Arménie a Gruzie, aby zasáhl proti arabským nájezdníkům. Leontius nepřítele porazil a pak pokračoval v úspěšném tažení do Ázerbajdžánu a Albánie, kde získal bohatou kořist. Mezi vojáky si vysloužil pověst tvrdého a krutého velitele. Tyto neúspěchy na Kavkaze nakonec přiměly chalífu Abd al–Malika k obnovení mírové smlouvy s Římany, ovšemže již za méně výhodných podmínek, než když ji podepisoval s Justiniánovým otcem Constantinem. IV. Zavázal se v ní totiž ke zvýšení tributu ve zlatě a rovněž k tomu, že Konstantinopoli podstoupí část svých příjmů z Arménie, Gruzie a Kypru.
Roku 692 však Leontius ztratil bitvu proti Arabům u Sebastopole, když z jeho armády dezertovaly celé kontingenty Slovanů. Justinián jej za tento neúspěch činil zodpovědným, sesadil jej a uvěznil v Konstantinopoli. Když se však situace na bojištích nezlepšovala, císař jej roku 695 z vězení propustil a jmenoval stratégem thematu Hellas. Avšak ten jakmile vyšel z vězení, spojil se s cirkovým démem Modrých a s podporou patriarchy Kallinika císaře sesadil a sám usedl na trůn. Justiniánovi pak poručil uříznout nos a jazyk a deportovat do krymského města Chersonesos.
Pod přijatým jménem Leon začal Leontius ukazovat svým poddaným trochu smířlivější tvář než jeho předchůdce. Armádě pak poručil ignorovat drobnější nájezdy Arabů do vlastního pohraničí, stáhnout se do defenzívy a zaměřit se na konsolidaci vlastních řad. Ale chalífu Abd al–Malika povzbudil tato jeho malá agresivita natolik, že roku 696 zaútočil v severní Africe, kde se již roku následujícího zmocnil Kartága.


Arabský chalífát
Afriku bude spravovat Hassán
Arabský chalífa Abd al-Malik (Abdulmalik) jmenoval guvernérem Ifríkíje (Tunisko a východní Alžírsko) Hassána bin Numán al-Ghassáního a pověřil jej úkolem dobýt poslední římské pobřežní enklávy a potlačit odpor domorodých Berberů.


Itálie
Vzpoura v Ravenně
Vedle Konstantinopole povstala proti císaři i Ravenna a do jejího čele se postavil Johannitius, schopný a vzdělaný muž, který kdysi vzbudil svými znalostmi řečtiny zájem exarchy Theodora natolik, že jej přijal do svých služeb jako sekretáře. Potom byl povolán na císařský dvůr, odkud se roku 695 vrátil do města, aby se spolu se svým synem Jiřím připojil k povstání proti Justiniánovi. Svržený císař to městu nikdy nezapomněl.
Vlády nad vévodstvím Forum Julii se ujímá Ado
Jak jsme již řekli, držel vévodství Forum Julii Rodoald [? - 694]. Avšak v době jeho nepřítomnosti ve městě jej bez souhlasu krále zbavil vlády Ansfrit z pevnosti Reunia [Ragogna asi třicet mil západně od Fora Julii – Cividale]. Když se to Rodoald dozvěděl, uprchl do Istrie a odtud přišel přes Ravennu do Ticina ke králi Cunicpertovi. A Ansfrit se nespokojil s vládou nad vévodstvím Friulů, ale povstal proti králi Cunicpertovi a pokusil se uchvátit moc. Ale byl zadržen ve Veroně a předveden před krále. Jeho oči pak byly vyloupnuty a on poslán do vyhnanství. Po těchto událostech vládl friulskému vévodství po dobu jednoho roku a sedmi měsíců Rodoladův bratr Ado jako loci servator. [Tj. správce, jediný příklad použití tohoto titulu v celých langobardských dějinách. Doba Adovy vlády je nejistá, zřejmě 695 – 705.]


Franská říše
Tažení Franků proti Frísům, Willibrordova mise
Roku 690 a 695 podnikl franský majordomus Pipin II. Střední úspěšné vojenské tažení proti Frísům, při němž ovládl západní Frísko až k řece Rýnu a dobyl Utrecht. Anglosaský misionář Willibrord byl vysvěcen papežem na fríského misijního arcibiskupa pod církevním jménem Clemet. Opíral se o pomoc Pipina, který byl jako mnoho jiných Karlovců velkým podporovatelem misií, a o úspěchy franské vojenské expanze vůči Frísům. Na území Franky podrobeného Fríska (tzv. Frisia citerior) měl Willibrord značné úspěchy. Mezi svobodnými Frísy, vedenými v té době Frankům i křesťanství nepřátelským králem Radbodem, se mu však podle legendy Vita Willibrordi nedařilo, a tak zhruba roku 696 svoji pozornost obrátil k Dánům, kde byl příznivě přijat kmenovým králem Ongendem.
Willibrord fríským arcibiskupem
Když poté hosté z Británie učili ve Frísku již několik let [od roku 690], vyslal Pipin s jejich obecným souhlasem ctihodného Willibrorda do Říma s žádostí, aby Sergius stále ještě zastávající papežský úřad ustavil národu Frísů arcibiskupem. Žádost byla splněna tak, jak Pipin žádal, a to roku 696 od vtělení Páně [spíše však už 21. 11. roku 695]. Willibrord byl vysvěcen v kostele mučednice Cecílie, ve výroční den jejího narození a řečený papež mu dal jméno Klement. Krátce na to, to znamená čtrnáct dní poté, co přišel do Města, byl poslán zpátky do svého biskupského sídla.
Jako sídlo biskupského stolce daroval Pipin Willibrordovi místo ve své proslavené pevnosti, která se starým jazykem oněch národů nazývá Wiltaburg, to znamená „Pevnost Wiltů“, galsky pak Traiectum [Rheno Traiectum, Ultraiectum, Utrecht]. Tam nejctihodnější arcibiskup vystavěl kostel, aby hlásal slova víry široko daleko a mnohé vyváděl z omylu.
Pipinův syn Grimoald neustrijským majordomem
Neustrijský majordomus Norbert zemřel a jeho úřad přešel na Pipinova mladšího syna Grimoalda II., i když na oficiální jmenování si musel pravděpodobně počkat ještě dva roky. Grimoald byl známý svojí spravedlností, laskavostí, přátelskostí, výřečností a dobročinností.
Tažení proti Frísům
V té době porazil [Pipin Krátký] Raboduse, vévodu Fríska, a poslal Willebroda do té země kázat víru Ježíše Krista. Když zemřel Norbert, kterého Pipin udělal svým zástupcem v paláci krále Childeberta, nahradil jej svým synem Grimoartem.

Rok 696
Franská říše
Willibrordova misie u Frísů a Dánů
Papežem nově vysvěcený fríský arcibiskup Willibrord – Clemens si za své sídlo vybral Utrecht, bývalý římský kastel Trajectum ad Rhenum. Ve své misijní činnosti se opíral o pomoc franského majordoma Pipina II., který byl jako mnoho jiných Karlovců velkým podporovatelem misií, a o úspěchy franské vojenské expanze vůči Frísům. Na území Franky podrobeného Fríska (tzv. Frisia citerior) měl Willibrord značné úspěchy. Mezi svobodnými Frísy, vedenými v té době Frankům i křesťanství nepřátelským králem Radbodem, se mu však podle legendy Vita Willibrordi nedařilo, a tak zhruba roku 696 svoji pozornost obrátil k Dánům, kde byl příznivě přijat kmenovým králem Ongendem.
I v dánském prostředí bylo však na větší úspěchy křesťanské misie ještě příliš brzy. Legenda vypráví o tom, že Willibrord tedy alespoň s sebou odsud odvedl třicet mladých chlapců, které poučil o víře a pokřtil cestou zpět „k vyvoleným národům království franského“. Jistě počítal s jejich dalším využitím v severogermánské misii. Na hranicích dánského a fríského území přišel na ostrov Helgoland, kde byla svatyně božstva v legendě jménem neuvedeného (bůh Foset, jenž bývá ztotožňován s Forsetim, synem Baldra, božstvem spravedlnosti). V prameni, helgolandskému božstvu zasvěceném, pokřtil, jak praví Vita Willibrordi, tři další křesťany pro obživu svých průvodců užil zdejšího posvátného dobytka. Frísové potom po tři dny metali los, aby se dozvěděli, zda podle vůle svých bohů mají misionáře usmrtit; los smrti však padl jen jednomu z Willibrordových průvodců. Po těchto událostech údajně fríský vévoda Radbod Willibrorda pozval k sobě a vyslechl jeho kázání, od zvyků, zděděných po předcích, se ale odvrátit nedal. Bránil mu v tom jistě též nebezpečný franský politický tlak, za jehož nástroje mohli být – a mocnými fríským vladařem skutečně také byli – šiřitelé „víry franské říše“ považováni.
Dar bavorského vévody Rupertovi
Roku 696/699/700 věnoval bavorský vévoda zbytky římského města Juvava (Salcburku) vedoucímu křesťanské misie v Bavorsku wormskému biskupovi Rupertovi, který se stal zdejším arcibiskupem a založil klášter a kostel sv. Petra.

Římská říše
Theophanes Confessor (AM 6188, A. D. 695/696)
V tom roce se stal císařem Leontios a zachovával mír na všech stranách.

Arabský chalífát
Chalífa Abd al–Malik zavádí jednotný mincovní systém
Všechny předislámské mince, které obíhaly v arabském chalífátu, třebaže byly doplněny muslimskými náboženskými nápisy, např. basmalou („Ve jménu Boha milosrdného,slitovného“) nebo šahádou (vyznáním víry), dal Abd al–Malik v letech 696/697 stáhnout. Nově ražené mince nenesly portrét panovníků, jak bývá běžným zvykem. Nedovolovalo to náboženství, protože zobrazování lidí i zvířat bylo chápáno jako tvůrčí akt, který přísluší jedině Bohu.
Nejstarší dínáry (zlatý dínár měl hmotnost 4,25 g a obsahoval 20 stříbrných dirhamů), ražené snad od roku 669/670 (to znamená od doby prvního umajjovského chalífy) v Iráku, měly na jedné straně nápis „Požehnání Boží“, na druhé bylo vyraženo Alláhovo jméno. Poté se vyskytovaly i jiné legendy, v rámci Abd al–Malikovi mincovní reformy sjednocené. (Např. „Není Boha kromě Boha“ a „Sláva Alláhovi“, modlitba za Proroka a jeho rodinu.) Na druhé straně bývá muslimský letopočet a uvedení mincovního místa, za Abbásovců pak jméno vládnoucího chalífy nebo samostatného vládce nezávislé i pouze formálně závislé oblasti (opět nikoli jejich portrét; ten se vyskytoval jen na ražbách, vydávaných k mimořádným příležitostem, kde mohly být i skupiny lidských postav nebo heraldických zvířat).
Další válka v severní Africe
Povzbuzen pasivitou římského císaře Leontia zaútočil chalífa Abd al–Malik v severní Africe a roku 697 se zmocnil města Kartága.

Rok 697
Franská říše
Majordomus Pipin se dělí se svými syny o vládu nad říší
Mezi 14. 3. 697 a 25. 2. 702, s největší pravděpodobností roku 697 rozdělil franský majordomus Pipin II. Střední vládu mezi své dva syny. Protože s mladším synem Grimoaldem II. počítal jako se svým nástupcem, vzdal se v jeho prospěch úřadu majordoma. Grimoald odešel do Neustrie s úkolem být poblíž merovejskému králi, mít přehled a jeho stycích se šlechtou a omezovat tak králův manévrovací prostor. Starší Drogo byl jmenován vévodou burgundským, zatímco jeho otec vládl jako „princeps Francorum“ a z území Austrasie dohlížel na východní germánské kmeny.


Římská říše
Theophanes Confessor (AM 6189, A. D. 696/697)
V tom roce podnikl tažení proti zemi Římanů Alidos a poté, co vzal mnoho zajatců, se vrátil domů. [Snad tažení do oblasti Melitéme roku 696/697.]
Patriarcha Laziky Sergios, syn Barnoukiosův povstal a poddal se s Lazikou Arabům.
Boje v severní Africe
Berberská kněžna Káhina porazila v bitvě u Ninu arabského místodržícího Ifríkíje (Tunisko a východní Alžírsko) Hassán bin Numán al-Ghassáního a prohlásila se královnou. K poraženým se zachovala velkoryse, válečné zajatce propustila a Chálídá ibn–Jazída dokonce adoptovala. Válečné akce proti Arabům také obnovili východní Římané, kteří se nechtěli smířit se ztrátou hlavního města svého exarchátu Kartága. Obrovská flotila generála Jana nečekaně zaútočila z moře a získala Kartágo na pouhý rok zpět. Vojenské neúspěchy donutili Hassána vyklidit dobytá území a odcválat do Tripolska. Další zdroj tvrdí, že tohoto roku byli Římané poraženi Araby v bitvě u Utiky.
Boje v severní Africe
Vážná porážka vojsk chalífy Muáwiji u Konstantinopole roku 677 a vnitřní nepokoje z let 680 až 693/693 byly příčinou toho, že dobytá část západořímské severní Afriky se s pomocí Berberů opět ocitla v rukou císaře. V létě roku 697 dobyli ovšem Arabové opět Karthaga a porazili Římany i s nimi spojené berberské kmeny v bitvě u Satfury severovýchodně odsud. Na podzim uvedeného roku došlo ještě naposledy ke krátkodobé ztrátě Karthaga ve prospěch římského správce Afriky, patricia Ióanna. Poloha tohoto města, jeho důležitý přístav, rozhodovaly do značné míry o osudech celé bývalé západořímské Afriky a obě strany si toho byly vědomy. Následujícího roku porazili však Arabové Ióannovo loďstvo a když pak s Berbery uzavřeli separátní mír, dosáhli toho, že se s nimi Berbeři začali spojovat v jejich postupu dále na západ. Osud římských afrických území byl zpečetěn, třebas určité berberské kmeny i nadále v odporu proti Arabům vytrvaly.
Benátky nezávislé na Konstantinopoli
Benátské ostrovy, spravované do té doby tribuny, vyhlásily svoji nezávislost na římské říši a zvolily si za svého prvního dóžete („dux“) Anafesta Paola Lucu.


Arabský chalífát
Chalífa Abd al–Malik zavádí jednotný mincovní systém
Všechny předislámské mince, které obíhaly v arabském chalífátu, třebaže byly doplněny muslimskými náboženskými nápisy, např. basmalou („Ve jménu Boha milosrdného,slitovného“) nebo šahádou (vyznáním víry), dal Abd al–Malik v letech 696/697 stáhnout. Nově ražené mince nenesly portrét panovníků, jak bývá běžným zvykem. Nedovolovalo to náboženství, protože zobrazování lidí i zvířat bylo chápáno jako tvůrčí akt, který přísluší jedině Bohu.
Nejstarší dínáry (zlatý dínár měl hmotnost 4,25 g a obsahoval 20 stříbrných dirhamů), ražené snad od roku 669/670 (to znamená od doby prvního umajjovského chalífy) v Iráku, měly na jedné straně nápis „Požehnání Boží“, na druhé bylo vyraženo Alláhovo jméno. Poté se vyskytovaly i jiné legendy, v rámci Abd al–Malikovi mincovní reformy sjednocené. (Např. „Není Boha kromě Boha“ a „Sláva Alláhovi“, modlitba za Proroka a jeho rodinu.) Na druhé straně bývá muslimský letopočet a uvedení mincovního místa, za Abbásovců pak jméno vládnoucího chalífy nebo samostatného vládce nezávislé i pouze formálně závislé oblasti (opět nikoli jejich portrét; ten se vyskytoval jen na ražbách, vydávaných k mimořádným příležitostem, kde mohly být i skupiny lidských postav nebo heraldických zvířat).


Rok 698
Římská říše
Konec římské moci v severní Africe
Arabský místodržící Ifríkíje (Tunisko a východní Alžírsko) Hassán bin Numán al-Ghassání se v Libyi vzpamatoval z vojenských porážek, které utrpěl minulého roku, a s posílenými sbory opět zaútočil. Porazil berberskou kněžnu Káhinu a obsadil římské Kartágo, z něhož se císařův vojevůdce Jan spěšně stáhl. Hlavní město exarchátu poručil zničit a takto získaný stavební materiál použit při výstavbě nedalekého Tunisu. Muslimská flotila také ovládala Středozemní moře, což přinutilo Římany evakuovat poslední pobřežní města; Berbeři však stále kladli ve vnitrozemí tuhý odpor.
Konec římské moci v severní Africe
Vážná porážka vojsk chalífy Muáwiji u Konstantinopole roku 677 a vnitřní nepokoje z let 680 až 693/693 byly příčinou toho, že dobytá část západořímské severní Afriky se s pomocí Berberů opět ocitla v rukou císaře. V létě roku 697 dobyli ovšem Arabové opět Karthaga a porazili Římany i s nimi spojené berberské kmeny v bitvě u Satfury severovýchodně odsud. Na podzim uvedeného roku došlo ještě naposledy ke krátkodobé ztrátě Karthaga ve prospěch římského správce Afriky, patricia Ióanna. Poloha tohoto města, jeho důležitý přístav, rozhodovaly do značné míry o osudech celé bývalé západořímské Afriky a obě strany si toho byly vědomy. Následujícího roku porazili však Arabové Ióannovo loďstvo a když pak s Berbery uzavřeli separátní mír, dosáhli toho, že se s nimi Berbeři začali spojovat v jejich postupu dále na západ. Osud římských afrických území byl zpečetěn, třebas určité berberské kmeny i nadále v odporu proti Arabům vytrvaly.
Bitva o Kartágo
Císař Leontius se nesmířil s obsazením důležitého severoafrického města Kartága Araby (roku 697) a vyslal do akce silný expediční sbor pod velením Jana Patricia a drungaria Tiberia Apsimara s úkolem získat ho zpět. Římané neočekávaně vpluli do přístavu a obsadili jej i s celým městem. Vše pak provedli tak rychle, že se Arabové nezmohli na odpor a prchli do Kajruvánu. E. Gibbon však píše: „Římané přistáli a lidé je vítali se znamením kříže v rukou. A zimu promrhali sníce o vítězství anebo vysvobození.“
Arabský emírovi Hasanovi ibn al–Numánovi přišly zprávy této katastrofě právě v tom okamžiku, když pacifikoval zemi Tamazghů. (Alespoň tak jí nazývali její původní obyvatelé, pro Araby to pak byl Magrib, tj. Západ.) Okamžitě přerušil tažení a vrátil se do Kajruvánu, kde po celou zimu připravoval protiútok. Ani Římané nezaháleli a požádali o pomoc nejenom svoje tradiční spojence jako byli domorodí Amazighové, ale i své dřívější nepřátele, tzn. Vizigóty a Franky. A vizigótský král Witiza jistě již znepokojen přítomností nebezpečného agresora tak blízko hranic své Hispánie opravdu posílil obranu Kartága pěti sty svými válečníky. Na druhou stranu akceschopnost Římanů vážně narušovaly spory mezi jejich veliteli, tak typické pro celé toto období. Např. bývalý exarcha Gennadius zradil věc křesťanů a přeběhl k Arabům, aby se stal jejich vazalem.
Na jaře roku 698 přitáhl rozzuřený Hasan k hradbám města v čele obrovské armády prý o síle 40.000 mužů. Římanům pak dal vybrat pouze ze dvou možností: buďto bezpodmínečná kapitulace anebo smrt. Císař Leontius známý svým tvrdým zacházení s těmi, kdo nesplnili jeho rozkazy, poručil svým velitelům bojovat do posledního muže a spíše zemřít než vydat město do rukou muslimů. Když však Římané vyšli z města, aby se utkali s nepřítelem v otevřeném poli, byli poraženi a donuceni stáhnout se zpět za pevné hradby. Situace však ještě nebyla katastrofální, neboť velitel Jan velmi dobře věděl, že může být zásobován po moři, a proto jej Arabové nemohou vyhladovět. Rozhodl se tedy zůstat ve městě, pasivně odrážet jejich útoky a pouze čekat, až se vyčerpají. Proti Hasanovi se rovněž snažil poštvat prince Amazighů.
Ale Arabové se v obrovských počtech zuřivě vrhali proti hradbám a snažili se je zdolat po žebřících. Své akce po souši pak tak dovedně koordinovali s útoky své námořní flotily, že Janovi a Apsimarovi reálně hrozilo, že budu izolováni uvnitř města a zde zničeni. Proto na další odpor rezignovali a stáhli na Korsiku, Sicílii a Krétu, aby zde čelili nejenom další muslimské expanzi, ale hlavně hněvu císaře. Tiberius Apsimar pak zosnoval vraždu svého spoluvelitele Jana Patricia, načež místo toho, aby se vrátil do Afriky a pokračoval ve válce s muslimy, odplul do Konstantinopole, kde sesadil císaře Leontia a sám se ujal vlády jako Tiberius III.
Hasan nyní vtáhl do Kartága a do základů jej zničil. Muslimové triumfovali a zdálo se, že jim již nic nestojí v cestě v záboru celé severní Afriky. Avšak do cesty jejich expanzivním choutkám se postavil berberský kmen Zenata, který pod vedením kněžny Kahiny uštědřil Hasanovi tak těžkou porážku, že musel ustoupit do Barcy v Libyi. Ale již roku 702 se Hasan vrátil i s posilami od chalífy a Kahinu porazil a zabil v bitvě u Tabarcy 136 km západně od Kartága. Deset mil od zničeného města pak založil vesnici Tunis. Okolo roku 705 byl nahrazen Músou ibn Nusairem, který dobytí celé severní Afriky dokončil.
Pád císaře Leontia a nástup Tiberia III.
V důsledku porážek byl římský císař Leontios vyhnán a na trůn dosazen pod jménem Tiberios III. schopný válečník a velitel loďstva Apsimar, pocházející z neurozených společenských vrstev.
Pád císaře Leontia a nástup Tiberia III.
Když roku 697 získal Jan Patricius zpět město Kartágo, přinutily jej obnovené útoky muslimů již roku následujícího stáhnout se na Krétu. Zde se chtěl zachytit a zkonsolidovat své síly. Ale skupina důstojníků v obavách z Leontiova hněvu se vzbouřila, Jana sesadila a císařem prohlásila Apsimara, drungaria thematu Cibyrrhaetoi. Apsimar shromáždil vojsko a flotilu, připlul do Konstantinopole, kterou právě zpustošil dýmějový mor, a oblehl ji. Město sice několik měsíců odolávalo, pak ale Apsimarovi spojenci z cirkového dému Zelených otevřeli brány. Apsimar, který nyní usedl na trůn jako Tiberius III., nechal Leontiovi uříznout nos a takto zohaveného internovat v konstantinopolském klášteře Psamathion. Když se roku 705 Justinián opět zmocnil vlády, rozhodně na Leontia nezapomněl: poručil je vodit je v poutech po městě a pak mu setnout hlavu.
Vláda císaře Tiberia III. (II.) (698 - 705)
Císař Tiberius se již nepokusil zvrátit situaci v severní Africe a místo toho se zaměřil na východní provincie svého impéria. Svého bratra Heraclia jmenoval monostratégem a poručil mu vést četné kampaně proti Arabům v Malé Asii. Zpočátku byl sice úspěšný, pak však Římané ztratili Arménii. Ve snaze posílit impérium vojensky reorganizoval císař státní správu. Rovněž nechal opravit hradby Konstantinopole stojící na mořském břehu a repatrioval ty Kypřany, které Justinián II. odvlekl na poloostrov Kyzikos v Marmanském moři.
Theophanes Confessor (AM 6190, A. D. 697/698)
V tom roce podnikli Arabové tažení proti Africe, okupovali ji a obsadili svojí armádou. Když se zprávy o tom donesly Leontiovi, tak vyslal patricia Jana, velmi to schopného muže, v čele veškerého římského loďstva. A když dosáhli Kartága, tak tento muž silou zbraní odstranil tam umístěný řetěz chránící přístav, obrátil na útěk a vyhnal nepřítele a osvobodil všechny pevnosti Afriky, umístil do nich své vlastní posádky, podal zprávu císaři a přezimoval tam očekávaje jeho rozkazy. [Římané znovu ovládli Kartágo zřejmě po porážce Arabů berberskou kměžnou Káhinou, k níž došlo právě v této době.]
Ale když o těchto událostech uslyšel chalífa, vyslal proti němu početnou a mocnou flotilu, která silou vyhnala svrchuřečeného Jana z přístavu i s jeho loděmi. A pak utábořil svoji armádu vně hradeb a město obklíčil s úmyslem se ho zmocnit. Říká se, že se Jan vrátil do země Římanů s úmyslem získat od císaře více ozbrojených sil a že na své cestě do hlavního města přišel na Krétu. Ale jeho zahanbené vojáky zachvátil strach natolik, že podněcováni svými vlastními důstojníky vůbec nejevili ochotu vrátit se do hlavního města a zosnovali ďábelský plán: zřekli se císaře a na jeho místo zvolili Apsimara, drungaria Kibyrů [město v Kilikii na jihozápadě dnešního Turecka] příslušného do flotily dislokované v Korykosu [Kızkales, Turecko] a přejmenovali ho na Tiberia.
A nyní, když Leontios nechal čistit přístav Neorion v Konstantinopoli, propukl ve městě dýmějový mor, který během čtyř měsíců zabil velké množství lidí. Apsimaros přistál se svojí flotilou a zakotvil ji proti Městu v Sykai. Po nějakou dobu si lidé z Města nepřáli zradit Leontia. Ale zrady se dopustili provincionální velitelé střežící hradbu paláce v Blachernách, kterým byl pod hroznými přísahami u oltáře svěřen stůl s klíči od hradeb směrem k pevnině. A právě to byli oni, jejichž zrada donutila město ke kapitulaci. A pak vojáci flotily vstupovali do domů občanů města a olupovali jeho obyvatele. A pokud jde o Apsimara, tak ten nechal Leontiovi uříznout nos a nařídil držet jej pod stráží v klášteru Dematos. A ty velitele, kteří jej podporovali a byli pro něj připraveni i zemřít, poručil zbičovat, pak jim zabavil majetek a poslal do exilu. Svého vlastního bratra Heraklia, jednoho z nejschopnějších mužů, jmenoval vrchním velitelem jízdního vojska provinciálních themat [podle pečetě byl monostratégos a patricius] a poslal jej střežit oblast Kappadokie a průsmyků s úkolem bránit je proti nepříteli.


Arabský chalífát
Problémy Arabů s berberskou královnou Kahinou (698 - 702/703)
Po porážce a smrti náčelníka Kusaily v bitvě u Mammy roku 690 severoafričtí Berbeři nerezignovali a pod vedením kněžny Kahiny kladli spolu s Římany tuhý odpor vojenské expanzi umajovských chalífů. Hasan ibn al-Numán vypochodoval z Egypta a zmocnil se římského Kartága i několika dalších významných měst. Když hledal nějakého dalšího silného nepřítele, kterého by mohl porazit, bylo mu řečeno, že nejmocnějším vládcem na severu Afriky je královna Berberů (malikat al-barbar) al-Kahina. Proto se za ní vydal do Numidie. Obě armády se utkaly u Meskiany v dnešní alžírské provincii Oum al-Bouaghi. Zde Kahina uštědřila Hasanovi tak těžkou porážku, že opustil Ifrikíju (tj. Afriku, dnešní Tunisko) a na čtyři či pět lez „zalezl“ do Cyrenaiky v Libyi.
Protože si však uvědomovala, že nepřítel je příliš silný a že se vrátí, rozhodla se realizovat taktiku „spálené země“, aby její zpustošená vlast nestála nikomu za dobývání. Tato taktika sice neměla žádný dopad na nomády v horách a pouštích, ale usedlé obyvatelstvo úrodných krajů a oáz jí bylo těžce postiženo. Kahina tak ztratila jeho podporu a Araby svým činem od další expanze stejně neodradila. Hasan se samozřejmě vrátil a podle rad jednoho zajatého berberského důstojníka adoptovaného Káhinou, porazil královnino vojsko na neznámém místě - asi kdesi v dnešním Alžírsku. Protože královna výsledek bitvy předvídala, poslala své dva skutečně biologické syny k Arabům pod ochranu svého syna adoptivního, přičemž Hasan jednomu z nich dokonce svěřil velení části svých sil. Podle jedné zprávy zemřela Kahina v boji proti vetřelcům smrtí válečníka s mečem v rukou, podle druhé spáchala sebevraždu a požila jed, aby nepadla do rukou nepříteli. K tomu došlo někdy v 90. letech 7. století anebo v prvém desetiletí století následujícího, nejspíše však roku 702 anebo 703. Podle Ibn Chalduna se Kahina narodila roku 566 a zemřela věku 127 let, což však nemůžeme brát doslova, neboť autor takovým přehnaným číslem chce jenom říci, že byla „velmi stará“. Legendou o Kahině se poprvé zaštitovali Berbeři, když ve španělském al-Anadalusu bojovali proti Arabům, kteří chtěli prosadit vládu s ohledem na etnický původ, v moderní době přišla rovněž vhod francouzským kolonialistům, berberským nacionalistům, arabským nacionalistům, sionistům, severoafrickým Židům, severoafrickým feministkám, Maghrebským nacionalistům atd.


Franská říše
Majordomus Pipin se dělí se svými syny o vládu nad říší
Mezi 14. 3. 697 a 25. 2. 702, s největší pravděpodobností roku 697 rozdělil franský majordomus Pipin II. Střední vládu mezi své dva syny. Protože s mladším synem Grimoaldem II. počítal jako se svým nástupcem, vzdal se v jeho prospěch úřadu majordoma. Grimoald odešel do Neustrie s úkolem být poblíž merovejskému králi, mít přehled a jeho stycích se šlechtou a omezovat tak králův manévrovací prostor. Starší Drogo byl jmenován vévodou burgundským, zatímco jeho otec vládl jako „princeps Francorum“ a z území Austrasie dohlížel na východní germánské kmeny.
Willibrordova mise
V letech 697-98 pobýval Willibrord v Trevíru, kde mu abatyše kláštera Oeren, Irmina, pravděpodobně matka Pipinovy manželky Plektrudy, darovala polovinu Villa Epternacum, Echternachu (20 km západně od Trevíru, dnes v Lucembursku). Zde se už nacházel kostel s malým klášterem. Donace byla roku 704 doplněna druhou polovinou od Pipina a jeho manželky. Willibrord založil další klášter s větším kostelem a xenodochiem (zařízením pro dobročinnou péči). Ten se mu stal útočištěm, kde odpočíval po četných útocích, čerpal nové síly a vzdělával žáky.

Hispánie
Změna na vizigótském tůnu
Roku 698/701 zemřel vizigótský král Egika a na trůnu jej vystřídal jeho syn Vitiza.


Itálie
Synoda v Pávii
Langobardský král Kunibert (Kunicpert) vedl synodu v Pávii, na níž bylo odmítnutí tzv. „Třech kapitol“ koncilu v Chalkedonu prohlášeno za herezi. Podle jiného zdroje skončil kolem roku 698 rozkol, způsobený v rámci italské ortodoxní církve různými postoji k závěrům 5. a 6. ekumenického koncilu v Konstantinopoli z let 555 a 680 – 681.
Synoda v Aquilei
V té době se sešla v Aquilei synoda, která z neznalosti víry váhala přijmout 5. všeobecný koncil. Pak však instruována užitečnými napomenutími požehnaného papeže Sergia s ním souhlasila a schválila ho i s dalšími cirkvemi Kristovými. V době papeže Vigilia se totiž v Konstantinopoli konal koncil, který se pod vedením císaře Justiniana vyslovil proti Theodorovi a všem kacířům, kteří tvrdili, že požehnaná Marie porodila pouze člověka a ne člověka a Boha, zatímco katolická víra má za to, že neporodila pouze člověka, ale popravdě Bohočlověka. [Paulus Diaconus se mýlí, neboť k tomu nedošlo v Konstantinopoli, ale v Efesu.]


Británie
Smrt biskupa z Lindisfarne Eadberhta
Poté [tj. po sv. Cuthbertovi] byl biskupem ustaven Eadberht [688 - 698], muž vynikající znalostmi Písma, jakož i dodržováním nebeských příkazů a zvláště rozdílením almužen. [¼] Netrvalo dlouho a Pánu milého biskupa Eadberhta zachvátila zákeřná choroba. Zakrátko poté, co den od dne jeho bolesti vzrůstaly a zhoršovaly se, tedy 6. května, odešel i on sám k Pánu.
• Vznikl evangeliář z Lindisfarne, základní dílo rané anglické knižní malby.

Rok 699
Franská říše
Majordomus Pipin se dělí se svými syny o vládu nad říší
Mezi 14. 3. 697 a 25. 2. 702, s největší pravděpodobností roku 697 rozdělil franský majordomus Pipin II. Střední vládu mezi své dva syny. Protože s mladším synem Grimoaldem II. počítal jako se svým nástupcem, vzdal se v jeho prospěch úřadu majordoma. Grimoald odešel do Neustrie s úkolem být poblíž merovejskému králi, mít přehled a jeho stycích se šlechtou a omezovat tak králův manévrovací prostor. Starší Drogo byl jmenován vévodou burgundským, zatímco jeho otec vládl jako „princeps Francorum“ a z území Austrasie dohlížel na východní germánské kmeny.
Přírůstek v královské rodině
Franskému králi Childebertovi III. se narodil syn Dagobert III. Jméno jeho matky není známé.
Dar bavorského vévody Rupertovi
Roku 696/699/700 věnoval bavorský vévoda zbytky římského města Juvava (Salcburku) vedoucímu křesťanské misie v Bavorsku wormskému biskupovi Rupertovi, který se stal zdejším arcibiskupem a založil klášter a kostel sv. Petra.


Římská říše
Úpadek Konstantinopole
Koncem 7. století má hlavní město římské říše Konstantinopol už jen 80.000 obyvatel, tj. pouhou pětinu toho, co v polovině 6. století.
Theophanes Confessor (AM 6191, A. D. 698/699)
V tom roce nastoupil Apsimaros do čela impéria. V Persii se vzbouřil Abderachman [Abd al-Rahman ibn Muhammad ibn al-Ash'ath], stal se jejím pánem a vyhnal z ní Kagana.


Arabský chalífát
Arménie provincií arabské říše
Poté, co po roce 693 ovládl damašský chalífa Abd al–Malik již definitivně Arménii, skoncoval s její samosprávou a koncem 7. století zformoval provincii Armíníju, zahrnující Ibérii (Gruzii), Albánii (území na pobřeží Kaspického moře jižně od Kavkazu) a Arménii kromě provincie Arzanény (Aldznikhu) a Korduény (Kordhuku), pod svým vlastním guvernérem – ostikanem. Na zemi uvalil těžkou daň; vojsko rozmístil do ostikanovy základny Dvinu a do Theodosiopole (Erzerum, Turecko).


Itálie
Obyvatelé Ravenny se baví
Kronikář Agnellus popisuje oblíbenou zábavu obyvatel italské Ravenny koncem 7. století: „Každou neděli se shromáždila šlechta i prostý lid, muži i ženy, před branami, aby spolu bojovali. Rozdělili se na dvě skupiny – jedna byla od Porty Tiguriensis a druhá ze čtvrti Posterula – a bojovali proti sobě praky. A z těchto lidových her povstala nenávist na život a na smrt. Poražení Posterulané, kteří jedné neděle pokryli pláň mrtvými a zraněnými, se rozhodli pomstít. Předstírali, že se chtějí usmířit a v Ursianině bazilice nabídli Tigurienským mír. Každý z nich si vzal jednoho k sobě jako svého hosta, probodl ho dýkou a mrtvolu tajně odklidil. Nikdo nevěděl, kam se podělo tolik mužů. Lázně, divadla i kupecké krámy zůstaly zavřeny, vdovy a sirotkové bědovali na ulicích a to trvalo celý týden. Pak ravennský arcibiskup Damianus uspořádal procesí, při němž se otevřela země a z ní vyšli tigurienští muži. Vrahové byli usmrceni a jejich ženy a děti stihla krvavá pomsta. Čtvrť Posterula byla jako lupičské doupě zničena.“
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Ostatní“