Stránka 1 z 5

Mongolský vpád do Evropy a tři otázky kolem něj

PříspěvekNapsal: 19/9/2008, 12:42
od Pátrač
Mongolský útok do Evropy a a tři otázky s tím spojené.

V posledních dvou letech jsem na dvou nevojenských diskusních fórech pracoval v několika diskusích, které se věnovali mongolskému v pádu do Evropy, který byl ukončen porážkou armády vytvořené ze sil polských knížectví vedených králem Boleslavem V. slezskou armádu vedenou Jindřichem II. Pobožným u Lehnice a stejně tvrdou porážkou uherské armády u řeky Sajó.
Je zajímavé a historicky poměrně nepochopitelné, že po tomto vítězství se postup mongolských armád zastavil. A po dobu osmi měsíců není pramenech žádná významná událost.

V řetězu bitev u Krakova, u Lehnice a u řeky Sajo od března do dubna 1241 mongolský vojevůdce Kaidu rozstřílel a převálcoval napřed vojsko polského krále Boleslava V., pak vojsko slezského knížete Jindřicha Pobožného ještě předtím, než mu stačil přitáhnout na pomoc český král Václav, a konečně jiná armáda chána Batua krutě porazila uherské vojsko krále Bély.
Nebylo nic a nikdo kdo by se jejich agresivitě a palebné síle mohl postavit. Jediné co je prokázáno je to, že jejich průzkumné jednotky které už překročily Julské Alpy do Itálie a údolím Dunaje se blížily k Vídni na jaře roku 1242 odvolány a s mongolskými armádami se vrátili do Asie.
Celé to poměrně oprávněně vyvolává tři otázky:

1.Proč se mongolská vojska zastavila a nepokračovala dál na západ?
2.Proč se nakonec vrátila do Asie?
3.Proč se nevrátila ať už byl důvod jejich odchodu jakýkoliv a nepokračovala v expanzi na západ?

Do diskuse jsem vložil nemalé úsilí. Mongolské válečníky považuji za to nejlepší co v té době na světě bylo a navíc jsem byl přesvědčen, že to žádná záhada není. Někde jsem musel slevit -argumentace byla přesná a průkazná, jinde jsem měl pocit že mám pravdu nebo se k ní blížím.

Protože si myslím, že se jedná o zajímavé téma a zde na Palbě doposud diskutováno nebylo, využil jsem vše co jsem v těch dávných a méně dávných srážkách vypracoval a po pečlivé úpravě - jsme zde lidé se vztahem k vojenství celý tento blok dávám k přečtení a diskusi.

Roku 1206 se na březích Ononu konal velký chural mongolského lidu a vojska . Sešla se zde všechna vojska která hájila bílou devíticípou korouhev v bojích proti všem .Tento chural byl nejvyšším orgánem moci a pouze ten mohl zvolit jediného člověka do nejvyšší funkce - chána. Byl zvolen podle očekávání Temüdžin a byl tedy potvrzen jeho titul Čingis-chán.
Dále a to je velmi důležité musel být zvolen národ jehož jádro tvořili věrní Čingischánovi spojenci. Šlo o Mongoly a tak bylo velikým churalem potvrzeno jednotné oficiální pojmenování celé této pospolitosti. V té době začalo na dálném východě mizet jméno Tatar.

Jaká byla v této pospolitosti disciplína, loajalita a věrnost ukazuje to, že od posledního churalu vzrostla síla mongolské armády na 100 000 vojáků první linie z původních 13 000. Tak se vlastně mongolský podíl snížil na jednu desetinu - a zbytek armády pod jejich vedením bojoval jako jeden muž. O to je to zajímavější, že velká část armády byla tvořena poraženými Kerejty a Najmany - dodnes se to těžko vysvětluje. Já si osobně myslím, že poražení dostali možnost podílet se na něčem velkém za patřičnou odměnu a hlavně se dostali pod ochranu silné centralizované vlády v stepích, která mohla čelit silným soupeřům - Džurčenům, Tangutům a na západě muslimům. Kdo se nechtěl účastnit stáhl se na západ a bojoval dál - hlavně houževnatí Merkité a část Najmanů.

Vznikla společnost která neměl v té době obdobu. Rodové principy byly okamžitě a vědomě narušeny. Odměny velitelů a vojákům byly dány podle zásluh, původ a minulost neměly nijak velkou váhu. Tak nesourodá a přitom vznětlivá a bojovná masa potřebovala pevnou ruku. A tak nade všemi byl ustanoven speciální sbor - garda, která měla 10 tisíc válečníků a mimo jiné měla na starost i bezpečnost chánova sídla. Její příslušník - prostý voják byl považován za hodnostně vyššího než tisícník, tedy velitel jednotky o síle 1000 vojáků.To je velmi zajímavé - ti lidé museli mít velikou důvěru a z ní plynoucí moc.

Základem zákonodárství byl vojenský kodex nazývaný Jasa. Jeho strážcem byl jmenován druhý Čingischánův syn Čagataj. Měl titul nejvyšší žalobce. Pro zajímavost uvedu, že zde byly pouze dva tresty- smrt a vyhnanství na Sibiř. A pro vojenskou pospolitost a vedení války obsahoval zajímavý paragraf jak by se dnes řeklo: neposkytnutí pomoci svému spolubojovníkovi v boji. Možná jsem to už někde uvedla ale neuškodí si to zopakovat.

Tisícníky-veliteli základních bojových jednotek bylo jmenováno 95 nojanů kteří se zasloužily o vybudování říše. Tak z lidí i obyčejných stala vojenská elita, která založila říši kterou nelze nazvat aristokracií – na rodové principy nikdo nemyslí, oligarchií – moc má v rukou chán a už vůbec ne demokracií – masy jsou podrobeny tvrdé kázni. Ani monarchie to není – chán je volená funkce a titul a je volen těmi kterým vládne. Nešlo ani o tyranii – moc výkonná, tedy chánova byla oddělena od moci soudní.

A náboženství? Říše se jím nezatěžovala. Byla tolerantní ke všem vírám které se v ní objevily. Zasáhla pouze tehdy pokud by došlo k náboženským třenicím a pak vždy zasahovaly jednotky jiné víry než ty co byly ve sporu. Ani chán nemohl ohledně víry nikomu nic nařizovat.
Jisté je že zde byli křesťané – koneckonců i dva Čingischánovi synové se oženili s křesťankami: Ögedej s Törenge z rodu Merkitů a Toluj s Kerejtskou kněžnou Sorchachtani - beki. Byl zde velký vliv muslimské víry, objevovalo se konfuciánství, buddhismus a původní mongolské náboženství někdy nazývané „černá víra „ To ale bylo hodně omezováno - mělo totiž tendenci napadat ostatní a tak vnášelo zbytečný neklid do jinak semknuté společnosti.

Jak tedy tuto společnost nazvat?

Byla to prostě HORDA tak jak ji znal starý turecký kaganát, která se ale rozrostla přes celou velkou step a pohltila všechny kmeny. Termín horda znamená vojenskou pospolitost v níž pojmy lid a vojsko splývají. Velitel není považován za aristokrata - titul má za zásluhy. Pokud v boji selže může o něj přijít. A starobylostí rodu jsou si všichni Mongolové rovni.
Tolik k tomu jak vlastně dospěla Mongolská říše do své finální podoby a jaké byly základy jejího fungování.

A teď se podíváme ve zkratce na to předcházelo tomu co lze nazvat útokem na Evropu. Pro lepší přehled se to pokusím dávat podle letopočtů významných událostí jinak by to bylo méně srozumitelné.

V roce 1207 vypukla válka nanovo: Čingischánův nejstarší syn Džoči si podrobil lesní sibiřské kmeny zajistil tak týl mongolské armádě

V roce 1208 vojevůdce Sübetej dostihl Najmany a zbytek Merkitů u soutoku Irtyše a Buchtarmy a donutil je k bitvě: jejich porážka byla tvrdá. Co zbylo ustoupilo za Altaj a Tarbagataj a kde se spojily s Kumány. Džoči s dvaceti tisíci elitních vojáků přešel do útoku a u řeky Irgizu je donutil k boji. Padli do posledního muže. Ale stalo se něco co se projeví jako vážné až později - nečekaně byli napadeni chorézmským šáhem Muhamedem. Navíc to nemá vazbu na téma a dále se Chorézmu budu věnovat jen jedním odstavcem až přijde v chronologii čas. Překvapení Mongolové z chodu na jeho oddíly udeřili, zatlačili je a vrátili se domů.

V roce 1209 se Ujgurové rozhodli pro změnu a nabídli věrnost Čingischánovi –ten tak získal potřebné finance z jejich obchodu a Ujgurové se dostali k jeho bohaté kořisti kterou mohli dále obchodovat. V ten samý rok porazili Tanguty , získali obrovskou kořist a uzavřeli s nimi spojeneckou smlouvu

V roce 1211 začala válka s džuřčenskou říší Ťin. Ta byla zdatný protivník – bojovala už na třech frontách a neustále vítězila. V dané roce mongolové dobili pohraniční pevnost Wu-ša a vyvracely jednu pevnost za druhou - Džurčenové bili v šoku - ty pevnosti kočovníci neměli nikdy dobít. Zlom nastal roce 1214 kdy kitanské oddíly v džurčenské armádě povstaly a přešly k Mongolům. 1215 nakonec padl i Peking. Čingischán uzavřel příměří a obrátil se na západ.

V roce 1218 se podrobili Karakitané a jejich desetitisícový sbor byl začleněn do mongolské armády se stejnými právy jako ostatní mongolské oddíly. O vzniku této říše jsem psal ve své práci o Jüeli-Taš-ovi.

V roce 1219 se konflikt s chórezmským šáhem Muhamedem rozvinul v regulerní válku. Mongolové triumfovali a šáhovu armádu totálně rozbili. Jejich vojska pronikla do Indie, na Kavkaz i do jihoruských stepí ale okupovat se jim podařilo pouze Střední Asii k Amudarji. To umožnilo chórezmskému následníkovi obnovit síly a přejít do protiútoku který se ale zadrhl bojem s Gruzií. Mongolové odolali a v roce1225 jen tak mimochodem porazili Tanuty, kteří se pod vlivem dílčích neúspěchů pokusili od rozkladnou hru uvnitř říše.

V roce 1227 Čingischán během obléhání města Edzin-aj zemřel. Mongolové jeho smrt utajili, město dobili a obrovskou kořistí obnovili vnitřní rovnováhu vlastního týlu. Na frontě ve Střední Asii se vytvořila krajně napjatá situace. Smrt tohoto muže byla pro říši otřes. A proto muselo dojít k nové dělbě moci.

V roce 1229 se tedy sešel velký chural.

Čingischánův syn Džoči už nežil - byl zavražděn v roce 1227. Jeho děti Ordu a Batu obdrželi skromné úděly v severozápadních částech říše. Ochránce Jasy Čagataj dostal Střední Asii. Ögedej dostal západní Mongolsko a Džúngarsko. Poslední syn - Toluj byl považován za schopného vládce válečníka - vyrostl pod vedením Sübetejovým ve válce v Číně a obdržel jako úděl území svého otce.
Jako velký chán byl zvolen Ögetej po dvouleté dočasné vládě Tolujově. Po celou tuto dobu mongolská armáda byla v klidu, odpočívala a čekal na rozhodnutí churalu.

Tato Jasou předepsaná přestávka umožnila Džurčenům a muslimům se vzpamatovat a dokonce na několika místech zatlačili mongolské pohraniční oddíly.

V roce 1230 pak Mongolové přešli na všech frontách do útoku. Do roku 1235 byla dovršena porážka Džurčenů v Číně a byl poražen chórezmský vůdce Džaláludín. Pak Mongolové pokračovali do Přední Asie a podrobili si všechny muslimské panovníky s výjimkou bagdádského chalífi. A zde se už blížíme k tomu co nás zajímá nejvíce.

V roce 1235 se v mongolském hlavním městě Karakorumu sešel první chural po vítězství nad Džurčeny. A bylo rozhodnuto:
Porazit Kumány, Polovce, povolžské Bulhary a Rusy kteří jim pomáhali. Válku měla vést vojska ze všech údělů.

Velitelem byl určen chán Batu. Ten rozdělil armádu do tří proudů, kterým veleli další Čingischánovi vnuci – Güjük, Büri a Möngke. Jádro armádu posílili oddíly středoasijských Turků-neměli zrovna nic na práci a jako pomocné sbory bylo použitelné vcelku dobře. Opět pár dat:

V roce 1236 Mongolové překročili Volhu a dobili město Velký Bulhar. Poté Möngke napadl Kumány a na hlavu porazil jejich velitele Bačmana. Následovala porážka Alanů a Möngke pokračoval k Donu ženouce před sebou zbytky poražených Kumánů.
V roce 1237 Batu s hlavním vojem dobil Rjazaň a pokračovala do vladimirského knížectví kde vypálil Suzdal.
7. října 1938 padl Vladimir a 4. března Batu zničil domobranu shromážděnou Jurijem II. Mongolové pokračovali přes Toržok k Novgorodu. Po jarním tání Mongolové konsolidovali síly a pak pokračovali na západ.
V letech 1239 až 1240 padl Kyjev - byla to strašlivá záležitost, protože Mongolové se pomstili za popravu vlastních vyjednavačů povražděných kyjevany

Hlavní voje pod vedením Batua pak pokračují do Uher kde 11. dubna 1241 nad řekou Slanou drtivě poráží armádu krále Bély IV. V poslední bitvě, při níž provedli násilné překročení řeky Sajo, použili Mongolové zcela moderní taktické prvky. Napřed vedli na uherské předmostí palebnou přípravu z katapultů a balist, pak čelně na předmostí v předstíraném útoku zaútočili, zatímco jejich hlavní síly třemi divizemi o počtu 30 000 jízdních lučištníků řeku jižně od předmostí přebrodily a vpadly Uhrům do boku. Sám Béla IV. Se zachránil útěkem na ostrovy v Dalmacii.

Od hlavního náporu na Uhry se oddělil proud pod velením Chána Kajdu ale narazil jsem i na jméno Petu - nevím co je správně.
Zdá se že po bitvě u Lehnice se stočili na Moravu kterou bez velkých bojů projeli. Oblehli na chvíli Olomouc a údajně pobořili klášter Hradisko ležící mimo opevněné město. Narazil jsem i na informaci o vypálení rajhradského kláštera ale to nemusí být pravda. Pravda je že tento odloučený voj se přes hrozenkovský průsmyk (někdy se uvádí že přes vlárský) přemístil do Uher a po cestě na jih se pokusil dobýt hrady Trenčín a Nitra.V lednu 1242 pak překročí zamrzlý Dunaj a spojuje se s Batúovými hlavními silami. Celý výboj končí úmrtím chána Ögedeje. Batú musí splnit povinnost danou Jasou - ukončit válku a vyrazit domů na velký chural. Mongolové se už do v našich končin nikdy nevrátí.

Celý výboj do Polska a na Moravu se mi jevil jako průzkum bojem. Na diverzní akce Mongolové byli v dané době nejlepší vojáci na světě. Vysoce pohybliví, agresivní, výteční v boji z blízka. Takže se to zdálo logické. Nakonec jsem tento názor opustil Pokud bylo v této nájezdové vlně skutečně až 20 tisíc vojáků, je to spíše regulérní nájezd.A ten aby uspěl vyžadoval potřebné síly. Uvedená síla podle Mongolských zkušeností byla dostatečná a to se nakonec potvrdilo. Po splnění úkolu vítězství u Krakova a u Lehnice musel místní velitel rozhodnout co dál. Jednotky plenící uvedená území nemohly dlouhodobě přežít trvalé boje s místními vojsky. Každá bitva či pouhá šarvátka by je nenahraditelně oslabovala. Takže pro podporu hlavního úsilí v Uhrách splnila co bylo potřeba: roztáhla vojska místních vládců na linii asi 450 kilometrů bez možnosti vytvořit potřebnou převahu. S jednotlivými oddíly pak Mongolové neměli problém. Důkladným popleněním území a vybitím části obyvatelstva pak vytvořily podmínky pro úspěch při možném budoucím návratu.
Proto došlo k jejich odchodu a připojení k hlavní armádě v Uhrách.
Je ale potřeba se trochu podrobněji podívat na chána Batu, protože odpověď na otázky položené výše je podle mých poznatků ukryta v jeho osobě.

Jak jsem uvedl už dříve, Batu byl syn Čingischánova syna Džučiho. A to představte, že jsem narazil na informaci, že Džuči se matce jménem Berte narodil krátce po osvobození ze zajetí u Merkitů kde jako zajatec strávila několik měsíců. Ten pramen praví že i jméno Džuči znamená jiný výraz pro slovo host. Ale to je jen pro zajímavost – naznačuje to že Džuči byl nemanželský syn.

Tento syn se netěšil nějaké výrazné oblibě u otce. Bylo to způsobeno tím, že mu otec neustále vyčítal že se chová příliš shovívavě proti poraženým. Na druhou stranu je to zvláštní, protože Džuči byl úspěšný polní velitel a na mongolských výbojích se výrazně podílel. Je možné že něco z jeho talentu pro strategické ale hlavně taktické myšlení Batu pochytil.

Když byl začátkem roku 1227 nájemnými vrahy Džuči zavražděn, jeho synové Batu a Ordu dostali skromné úděly v severozápadních částech říše. Ordu dostal jižní Sibiř a Batu uralsko – kaspické stepi a jako doplněk Chorézm. Dalších sedm let se v pramenech, které mám dispozici o Batuovi nic nepíše.
Znovu se objevuje v roce 1235 po velkém churalu. Ten byl první po vítězství nad Džurčeny. Bylo rozhodnuto - už jsem to uvedl několikrát porazit Kumány, povolžské Bulhary a Rusy kteří Kumány podpořili. A Kumáni se ocitli na pomyslném terči ze dvou důvodů. Pomáhali poraženým Merkitům a hlavně bojovným Najmanů v boji proti Mongolům a v druhé vlně pak protože jejich území stálo v cestě při pochodu Mongolů na západ.

Ve válečné kampani se Batu projevil jako dobrý voják i když je otázka nakolik je možno přičítat vojenské úspěchy přímo jemu - byl zde přece jen Sübetej. Na diplomatickém poli se snažil také ale výsledky to zrovna nepřineslo.
Že se Uhři spojili uniklými Kumány se Batů dozvěděl během dobývání Przemyslu v prosinci 1240. Ihned poslal uherskému panovníkovi ultimatum od spojenectví s Kumány odstoupit. Béla odmítl a začal se připravovat k válce.

Jak už víme, dne 11. dubna 1241 nad řekou Slanou Mongolové drtivě poráží armádu krále Bély IV. Do smrti chána Ögedeje v té době zbývalo přesně 8 měsíců. A tím končilo asi nejúspěšnější období chána Batu.
Takže nyní je zapotřebí se postavit čelem k rozporu. Historikové tvrdí, že hlavní příčina odchodu Mongolů z Evropy byla smrt velkého chána. To je pravda ale ne úplná, to uvidíme dál. Problém je v tom, že od bitvy u Sajó do smrti chána uplynulo 7 měsíců kdy mongolská vojska nevykazovala žádnou významnou činnost. Proto ta první otázka či záhada.

Proč se zastavili? Zde je možno několik odpovědí a já se je pokusím stručně specifikovat.

1.Bylo by to mimo plán. Velký chural zplnomocnil Batua porazit přesně stanovené protivníky. Uhři ani Poláci či obyvatelé na území Čech a Moravy prostě nebyli v plánu. Byla to pouze nutnost aby byl splněn úkol – porazit Kumány. Tím že tito hledali úkryt v Uhrách a ty jim ho důvodů všeobecně známých poskytly, přivedlo do Uher mongolskou armádu. Porážkou Uhrů a Kumánů u Sajó byl úkol splněn. Po takové rozsáhlé operaci která trvala vlastně 6 let se měl sejít Chural. Jeho svolání nějakou dobu trvalo a tak možná Mongolové začali konsolidovat své síly, vytěžovat území a organizovat průzkum dál na západ. Ale bez dnes by se řeklo mandátu velkého churalu nemohli pokračovat dál.

2. Vybojované bitvy natolik oslabily mongolskou armádu, že potřebovala čas na doplnění sil a obnovení bojové způsobilosti jejich hlavních dopravních prostředků – koní. Mongolové jich museli mít v Uhrách stovky tisíc. Čekalo je jaro a léto v mírných podmínkách-koně na pastvinách mohli přibrat na váze, zesílet, bylo možno uvést do služby hříbata. Sami vojáci unavení 6 lety dlouhé války, polních sražení a dobývání měst možná jen potřebovali odpočinek.

3. Poslední možnost je skryta ve vnitřních poměrech říše. Batú měl po smrti svého otce poměrně malý a hlavně ne bohatý úděl.Tento masivní výboj vedený na západ z tohoto jeho údělu udělal velmi velký a velmi silný uzemní celek. Zdá se, že roztržka mezi ním a jeho bratranci mohla být způsobena i tím, že těmto vadilo že vojska z jejich ulusů slábnou v boji za to, aby Batú zbohatl. Pro ně z toho plynula jen momentální válečná kořist. Tak se mongolská vize ovládnutí celého světa dostala do rozporu s osobními zájmy. Po jejich odeslaní domů je jisté, že s nimi odešlo i nemálo jejich vojáků - tím mohl Batú ztratit schopnost vést rozsáhlý válečný konflikt.
Vše zde uvedené má svoji váhu. Nevím co platí ale je možně že nakonec příčinou zastavení výbojů mohla být jistá kombinace všech těchto vlivů. Je na vás k čemu se přikloníte.

No a budeme pokračovat dál. Na další dvě otázky se dá odpovědět po dalších rozporech popisech událostí.
Ögedej, velký chán zemřel 11. prosince 1241. Oficiálně na následky nesmírného pití ale kronikář Plano Carpiny ve svých pracích zachoval pověsti o jeho otrávení. Jak to bylo se asi už nedá stanovit. Vládu převzala vdova Törenge a její syn Güjük Batua nenáviděl. Co tomu předcházelo? V letech 1240 až 1241 se chán Batú rozhádal s bratranci Güjikem a Bürim. Došlo to tak daleko, že je uvolnil z válečných operací, poslal je domů a stěžoval si na ně jejich otcům. Güjük to nesl velmi těžce. Oba postižení totiž byli zahrnuti nemilostí svých otců. To mohlo jít i o život.

Na stranu Güjüka se postavili Čagatajovi děti, Tolujovi synové pak podporovali Batua. Jenže vdova Törenge zdědila mocný aparát a tak mohla vládnout několik let aniž by se musela bát opozičníků. Také to že vojenská strana moci která se cítila několik let pozpátku opomíjena již nebyla tou jednolitou silou jako dříve jí pomohlo. Vojsko se prostě rozdělilo na dvě skupiny a jejich vzájemný boj pomohl vdově Törenge vládnout až do roku 1246, kdy byl chánem zvolen Güjük.

Jak se to stalo? Mongolové měli v armádě menšinu. A to dost výraznou. Záleželo ale převážně na nich a jejich sympatiích kdo bude vládnout. V roce 1942 mongolští veteráni podnikli neúspěšný pokus zmocnit se vlády. To ukázalo že veteráni jsou proti politice prováděné nyní už mrtvým chánem a tudíž že stojí i proti Güjükovi. Vdova Törenge, Güjükova matka nechal všechny účastníky popravit. Nižší důstojníci převážně nemongolského původu ale velmi schopní se soustředili kolem Tolujovy vdovy Sorchachtani a jejích dětí. Jako stmelující prvek zde poprvé vystoupilo náboženské vyznání - nestoriánství. Přesto síla mocenského aparátu vyhrála a Güjük byl zvolen. Ovšem za té situace, že nebyl jiný kandidát - Batú pod hrozbou okamžité popravy dojet nemohl a ostatní byli likvidací veteránů zastrašeni.

Batu a Güjük se tak ocitli proti sobě a bylo kolem nich napětí jaké mongolská říše doposud neznala. Říše se ocitla na pokraji rozpolcení. Batu měl jen několik tisíc věrných veteránů - s tím nemohl spravovat naposledy dobytá rozsáhlá území. Ústřední vláda mu odmítala pomoci – Güjük chtěl pouze Batuovu smrt a jeho matka byla na jeho straně.

Güjük na tom byl opticky výrazně lépe –měl kolem sebe stotisícové vojsko ale měl problém - bylo nestoriánské a nestoriáni preferovali syny Tolujovy. Přestal tedy armádě jako celku věřit a pokusil se uzavřít spojenectví s pravoslavnou církví a ruskými knížaty. Když v jeho stanu zemřel na otravu kterou nařídila jeho matka ruský velkokníže Jaroslav, zmizela i tato možnost.. Synové zavražděného - Andrej a hlavně Alexandr Něvský se díky tomu postavili na stranu Batua. Ten najednou měl široké možnosti a tak už v roce 1248 vytáhl proti velkému chánovi. Güjük sebral vojsko a vyrazil mu naproti. Cestou k budoucí bitvě za nejasných okolností zemřel.

Začalo další bezvládí - které po třech letech v roce 1251 ukončil velký chural. Zde byl zvolen Möngke za velkého chána a Batu byl uznán za „ nejstaršího v rodě“. Dalo by se čekat že nastane klid - Mongke a Batu byli přátelé a Güjükovo přívrženci byli popraveni.

Takže víme nyní že v roce 1251 se mongolská říše stabilizovala. Jenže co se dělo kolem Batua? Bylo toho hodně. Mimo popsané mocenské boje si musíme uvědomit že jeho původně nevýznamný úděl po obsazení dobytých území mimořádně nabyl na velikosti a významu. Někdy od roku 1246 se jeho úděl začal nazývat novým názvem: ZLATÁ HORDA.

Nedostatek vojáků a nemožnost získat díky tvrdému odporu Güjüka posily způsobily to, že Batu musel vyklidit postupně Polsko, Uhry a Bulharsko. Zde je možná jednoduché vysvětlení toho co by mohla být záhada číslo 2.
Tedy otázky proč odešli.
Pak by to nebylo nic záhadného.

Prostě nedostatek lidí a příliš veliké území spolu s těžkými vnitropolitickými boji. Jasa musela být splněna a do zvolení nového velkého chána se prostě nic významného nesmělo konat. Je to prostě možná až příliš jednoduché a tak to může vypadat málo pravděpodobně. Já bych na to vsadil. Pouze a jen proto Mongolové odtáhli z Evropy zpět na východ a zůstali pouze v kumánských stepích a v Rusku.

I tak ale Zlatá horda představovala mimořádně silný celek. Pouze vnitropolitické boje zabránily tomu aby se dopracovala k hegemonii. Velkou úlohu sehrála Zlatá horda při zabezpečení pochodu mongolských vojsk do Svaté země. Přesto ale začala už za Batuova života projevovat inklinaci k preferování samostatnosti na celé mongolské říši. Batu se až do své smrti v roce 1256 už žádného válečného tažení neúčastnil ale upevňoval moc Zlaté hordy na Předním východě.

Jak jsem právě uvedl, Batu zemřel v roce 1256. Velký chán Möngke potvrdil ve funkci chána Zlaté hordy jeho syna Spartaka. Ten ale neměl cit pro složitosti v náboženských vztazích mezi jednotlivými mongolskými vládci urazil svého strýce Berkeho. Ten byl přesvědčený muslim a Spartaka to stálo život. Spartakovým nástupcem se stal jeho syn Ulakči ten byla ale otráven velmi krátce po svém otci. Regentka - vdova Batuova jména Barakčin- chatun se pokusila zachránit si život útěkem do Íránu ale byla dopadena a okamžitě popravena. Tím Batuúv rod zmizel ze světa.
Batuúv přítel a spojenec velký chán Möngke v té době bojoval v Číně a nemohl příbuzným svého přítele nijak pomoci. Sám pak zemřel 11. srpna 1259 u hradeb Che-čou.

Tak se novým chánem Zlaté hordy stal chán Berke. Její přeměna na muslimskou enklávu byla zahájena pogromem na křesťany v Samarkandu. Kupodivu vše co Batu vybudoval směrem k Rusku zůstalo zachováno. Došlo to tak daleko že na povolení Berkeho byli povražděni výběrčí daní velkého chána v Rusku. Tím došlo k faktickému oddělení Zlaté hordy od Mongolské říše.
Zlatá horda se tak stala závislá na Rusech, Bulharech, a zbytcích Kumánů. Tato zvláštní symbioza ochránila Rusko před útoky z východu a tím, že trvala až do 14. století Rusko zmohutnělo. Dokázalo odolat útokům ze západu i východu.

Pokud bychom se spokojili s tím co jsem napsal o možné příčině odchodu Mongolů z Evropy zbývá se pokusit vysvětlit třetí otázku:

Proč se do Evropy nevrátili? Pokusím se shrnout to co jsem posbíral o možných důvodech.

V roce 1253 se na břehu horního toku řeky Onom sešel pravidelný Chural mongolského lidu – vojska. Po dlouhých rozpravách bylo rozhodnuto o dvou zásadních věcech, které měli na jedné straně mongolskou říši vnitřně zklidnit a na druhé straně ji měli dostat do povědomí lidstva jako sílu, která osvobodí Svatou zemi a porazí islám tak, aby přestal hrát jakoukoliv významnější roli. Šlo o dva úkoly:
1: ukončit válku v Číně, což byl úkol pro část armády pod vedením chána Chubilaje. Ukončit válku znamenalo dosažení vítězství a pacifikace místního obyvatelstva. V této době to neznamenalo likvidaci, ale naopak na základě sociálních a územních opatření zachování životů co nejvíce obyvatel. V této době Mongolové věděli že slovo obyvatelstvo je synonymum pro slova produkce a daně.
2.Chán Hülegü pak dostal úkol nevídaný-osvobodit Jeruzalém od muslimů. Tento úkol dostal prioritu. A co víc - Mongolové nepředpokládali, že by nebyl naplněn. Jak to proběhlo jsem popsal ve své první práci zde na Palbě.

Válku v Číně chápu bez problému. Ale druhý úkol se vymyká zdravému rozumu. Proč by nestoriáni kteří navíc měli v armádě pro tento úkol vyčleněné menšinu měli snažit osvobodit to co si uzurpovali jako své právo katolíci? Věděli že porozumění mezi nimi a evropskými křesťany není možné. Tak proč se do toho pustili?

Proč se nevrátili do Evropy nepokusili se ji dobýt. Pokud by tomu věnovali stejné úsilí - vše jsem pečlivě popsal v křížové výpravě- museli by uspět. A navíc by nenarazili na mamlůky. Jediné vojáky té doby, kteří jak se ukázalo je dokázali porazit.
Nestoriánství ve střední Asii bylo rozšířené ale přesto vypadá tak nějak přízračně. Bylo značně rozšířeno ale nikdy nepřekročilo hranici kdy by se jakoby zhmotnilo. Nestalo se tak, a nestoriánství se nestalo historickým celkem a nakonec zaniklo. V době křížové výpravy Mongolů ale bylo na vrcholu.

Co myslíte bylo by odvážné předpokládat, že Tolujův syn, syn křesťanské matky mohl být takový příznivec křesťanství, že při velkém churalu prosadil svou vůli a místo do Evropy bojovat proti jiným křesťanům poslal volné mongolské síly do války proti muslimům a do svaté země? Uznejte že je to zajímavá teorie. A myslím si že poměrně korektně dává odpověď na naši poslední, třetí otázku.

Řekněte sami, nebyla to úžasná říše?

Potěší mě každý váš názor , upřesnění nebo výtka.

re

PříspěvekNapsal: 19/9/2008, 15:52
od Thór
Článek je (jako obvykle) vynikající. Co se týká té závěrečné teorie o Tolujovi.........je to přitažlivé. Máš pravdu v i v tom že by korektně odpověděla na to proč proti muslimům.....

PříspěvekNapsal: 19/9/2008, 21:25
od jakomi
ukončit válku v Číně, což byl úkol pro část armády pod vedením chána Chubilaje



Marco Polo popisuje ve své knize Milion, že jednal s chánem Kublajem. Chubilaj - Kublaj. Jsou to stejné osoby nebo jen podobná jména?

PříspěvekNapsal: 19/9/2008, 22:24
od Thór
jakomi-tak na to musí odpovědět Mistr Pátrač. On je přes mongolskou otázku expert. Můj názor je že je to jeden a ten samý.

PříspěvekNapsal: 20/9/2008, 11:38
od cernakus
Myslím, že jedním z hlavních důvodů, proč se mongolové rozhodli dál nepostupovat byla jejich hlavní zbraň - výborný průzkum. Mongolové vždy přesně věděli počty, kvalitu a morálku soupeřů. Pokud ne, tak dostávali na prdel.

Takže moc dobře věděli, že za polskem a uherskem začíná SŘŘ a zrovna jak na potvoru s nejsilnějším knížectvím nejblíže, které mělo špičkově vyzbrojené rytířské jednotky a pověst vražedných magorů (že by Češi ;-). Ani výborný kompozitní luk mongolů neměl dostatečnou průraznost proti kroužkové zbroji kombinované s hrudními pancíři na bezkontaktní vzdálenost. Silní váleční koňové udělovali rytířským jednotkám shodné sprintové rychlosti jako ty mongolské kobylky a tak byla strategie přiklušeme - vystřelíme - utečeme velmi nevhodná.

Prostě mongolové věděli, že od Českého státu na západ neudrží příznivý poměr ztrát a na tak obrovskou vzdálenost v tak hnusném terénu nelze vyhrát s panem domácím. A to navíc věděli, že SŘŘ není poslední mocnost a že hned vedle je ještě jedna kontinentální a přes kanál taky nejsou ořezávátka. Navíc hrozilo, že papež vyšle další Křížové výpravy, tentokráte na východ.

Dobrý vojevůdce umí vyhrávat, geniální vojevůdce ví, kdy toho nechat aby neprohrál hodně nebo vše.

PříspěvekNapsal: 20/9/2008, 13:37
od Thór
cernakus- tak s tímto resumé si dovoluji nesouhlasit. Prostá fakta, která se dočteš zde na palbě, podívej se na článek "vojenská síla českého státu v době románské) od Míry. V něm zjistíš, co bylo České království/knížectví schopno postavit za armádu a v jaké síle. Schopnosti mongolského luku, proti rytířské pasívní zbroji? Lehounce bych vzpoměl bitvu u Crécy a u Azincourtu.Je pravda, že nelze srovnávat dlouhý velšský luk a momgolský kompozit, ale.......mám plnou důvěru ve zničující schopnosti mongolského luku na krátkou vzdálenost.
Nevím, spíš mám pocit,že než by jsme svolali zemskou hotovost, mongolové by stáli pod branami Loketského hradu..............

PříspěvekNapsal: 20/9/2008, 13:55
od vencour
Napadlo mne následující: jaká byla ekonomická síla Mongolského státního útvaru? Dnešní Mongolsko mi přijde rozlohou docela malé v porovnání s obry ve svém okolí. Bavíme se zde o věcech bytí a nebytí, kdy na svém pochodu občas "Tataři" zničili celé velké město. Lze je nějak přirovnat k soudobým státům Asie, Evropy?

PříspěvekNapsal: 20/9/2008, 14:04
od Thór
vencour-na tuhle otázku ti nejlépe odpoví osoba nejpovolanější // Pátrač //.
Mám pocit že v některém z Pátračových článků o Mongolech, byla i mapka Mongolské říše. Prostou úvahou docházím k tomu, že přes to že několik ( poměrně dost) měst obrátili v popel, území království která se jim poddala nechali v pohodě existovat. Základní povědomí, že pustina nikoho neuživí rozhodně měli. Čímž docházím k uzávěru, že ekonomicky byla Mongolská říše ve své době nepřekonatelná...........

PříspěvekNapsal: 20/9/2008, 14:59
od Alfik
Není vyloučeno že i tato skutečnost zavážila. Bez ohledu na sílu a jakost rytířských jednotek, byla Evropa ve 13 století popravdě řečeno pořád ještě bažinatá, hustě zalesněná "díra". Evropské státy měly prachmizerný daňový výnos, a co se vybralo, to si ještě ke všemu rozkradla šlechta...
Mongolský superstát byl v té době na vrcholu sil. Politicky, vojensky, i ekonomicky. Není vyloučeno (byť nevím o tom že by se to někde objevilo v písemnostech z té doby) že se jim prostě nezdálo dost užitečné plýtvat silami na něco pro ně možná bezcenného.

PříspěvekNapsal: 20/9/2008, 15:38
od cernakus
Thór píše:cernakus- tak s tímto resumé si dovoluji nesouhlasit. Prostá fakta, která se dočteš zde na palbě, podívej se na článek "vojenská síla českého státu v době románské) od Míry. V něm zjistíš, co bylo České království/knížectví schopno postavit za armádu a v jaké síle. Schopnosti mongolského luku, proti rytířské pasívní zbroji? Lehounce bych vzpoměl bitvu u Crécy a u Azincourtu.Je pravda, že nelze srovnávat dlouhý velšský luk a momgolský kompozit, ale.......mám plnou důvěru ve zničující schopnosti mongolského luku na krátkou vzdálenost.
Nevím, spíš mám pocit,že než by jsme svolali zemskou hotovost, mongolové by stáli pod branami Loketského hradu..............


Jo, jenže dlouhé luky střílely balisticky. Přímou střelbou by přes pancíř neprošly. A kompozitní luk měl s balistickou střelbou závažné problémy - moc lehké šípy. Netvrdím, že nebylo možné prostřelit zbroj z dejme tomu 15 metrů. Jenže těžké jezdectvo ve sprintu tuto vzdálenost překoná pod 2 sekundy. A střelba vzad je náročnější a slabší než střelba vpřed.

A právě z toho článku vycházím, že český stát byl schopen složit velmi silnou rytířskou jednotku. Ostatně, Otakar II. proti Rudolfovi postavil snad 2x tolik těžkooděnců než byl on schopen splašit a to je jen pár dekád po diskutovaném období. Navíc už bylo zmíněno, že Evropa a Český panovník zejména vnímali Mongolskou hrozbu citlivě a že se na konflikt s nimi začali připravovat.

Netrpím takovou fascinací mongoly jako jiní. Nehodlám akceptovat, že by byli invečnější než Evropané, kteří až na období temného-ranného středověku, byli od dob alexandra velikého vždy technicko-vojenskou vůdčí silou světa. Navíc vyjma jejich "nečestného" způsobu boje mongolové všechno okoukali od číňanů. Do té doby měli problémy i s navigací.

Dokonce bych si přál, aby mongolové napadli Evropu s co největší armádou. Urychlilo by to příchod renesance, jak to udělal vpád turků ovšem o 2 století dříve.

PříspěvekNapsal: 20/9/2008, 16:03
od kacermiroslav
cernakus píše:A právě z toho článku vycházím, že český stát byl schopen složit velmi silnou rytířskou jednotku. Ostatně, Otakar II. proti Rudolfovi postavil snad 2x tolik těžkooděnců než byl on schopen splašit a to je jen pár dekád po diskutovaném období. Navíc už bylo zmíněno, že Evropa a Český panovník zejména vnímali Mongolskou hrozbu citlivě a že se na konflikt s nimi začali připravovat.


Já osobně bych síly křestanského světa zrovna moc nepřeceňoval a už vůbec ne českého království. Jako příklad by mohla posloužit bitva u Lehnice, kam se zrovna křestané bránit polskou zem moc nehrnuli. A výsledek známe všichni.

Co se českých zemí týče, tak samozřejmě byla jejich síla v rámci Eropy neodiskutovatelná, avšak v roce 1241 to zdaleka nebyla síla jako za doby Přemysla Otakara II. Koneckonců, jeho otec Václav I. vládl jen Čechám a Moravě, Přemysl Otakar II. pak vládl mnohým dalším územím v dnešním Rakousku a proto logicky mohl o těch pár dekád postavit mnohem silnější armádu.

Ohledně možností českého státu tu jsou taky jistá fakta. Je pravdou, že Václav I. prozíravě shromaždoval síly proti Mongolům, avšak část Mongolského vojska vcelku hladce prošla přes Moravu a porazila menší české vojsko. Jinak vojsko Václava I. bylo na tu dobu skutečně obrovské, údajně 40.000 českých bojovníků a 6.000 Němců.

Těžko tedy říct, jak by dopadlo střetnutí mezí východem a západem ve větším měřítku, než se stalo u Lehnice. Mimochodem...u Lehnice byly spíše v přesile křestané...nějakých 30.000 proti 20.000 Mongolům, avšak všechno mohlo být jinak, kdyby se Václavu I. podařilo včas se dostavit k Lehnici, jak měl v úmyslu.

PříspěvekNapsal: 20/9/2008, 16:09
od Thór
cernakus-já netrpím fasinací mongoly.Trpím fascinací na Římské legie.Souhlasím ovšem s tím,že srážka dvou odlišných taktických celků v bitvě by byla zajímavá.
Můžeme ji směle rozebrat.Nepopírám skutečnost, že útok těžkooděnců je ničivý. Ovšem, jak daleko, a jak dlouho je schopna linie těžkooděnců vytrvat v útoku- krok/klus/cval/trysk/-náraz.
Teoreticky......mongolská taktika byla trochu pružnější,mongolská jízda by sice vyrazila na čáru dotyku, ale pochybuji že by se nechala "smést" přímým útokem. Představ si, kdyby se mongolský šik před nárazem rozdělil, "obtekl" čelo těžké jízdy a právě z těch kompozitních luků jízdu "osolil" z boku.Poté by díky rychlejším koním a lehčí výzbroji objížděli útočnou kolonu a bez dotyku do té skrumáže stříleli šípy. Jak daleko by těžkooděnec vydržel jet tryskem, než by pod ním chcípnul kůň? A v okamžiku kdy by kolona zpomalila,nebo zastavila, její ničivá schopnost prvního úderu by přišla v niveč. A co pak? Co myslíš?

PříspěvekNapsal: 20/9/2008, 16:43
od Tunac
Thór píše:cernakus-já netrpím fasinací mongoly.Trpím fascinací na Římské legie.Souhlasím ovšem s tím,že srážka dvou odlišných taktických celků v bitvě by byla zajímavá.
Můžeme ji směle rozebrat.Nepopírám skutečnost, že útok těžkooděnců je ničivý. Ovšem, jak daleko, a jak dlouho je schopna linie těžkooděnců vytrvat v útoku- krok/klus/cval/trysk/-náraz.
Teoreticky......mongolská taktika byla trochu pružnější,mongolská jízda by sice vyrazila na čáru dotyku, ale pochybuji že by se nechala "smést" přímým útokem. Představ si, kdyby se mongolský šik před nárazem rozdělil, "obtekl" čelo těžké jízdy a právě z těch kompozitních luků jízdu "osolil" z boku.Poté by díky rychlejším koním a lehčí výzbroji objížděli útočnou kolonu a bez dotyku do té skrumáže stříleli šípy. Jak daleko by těžkooděnec vydržel jet tryskem, než by pod ním chcípnul kůň? A v okamžiku kdy by kolona zpomalila,nebo zastavila, její ničivá schopnost prvního úderu by přišla v niveč. A co pak? Co myslíš?


Další věc pro Mongoly:
Šípy nemuseli sestřelovat rytíře. Stačilo trefovat koně, rytíř bez koně byl skoro bezmocný a stal by se jen terčem pro mongolské luky. Pokud by se rytířská jízda rozjela a Mongolové by se vyhli jejich úderu, tak by jim zlikvidovala pěchotu a ležení ze zásobami. A bez zásob by byly vydáni napospas mongolské jízdě, která by je neustále atakovala a jídlo pro sebe a koně si každý Mongol vozil sebou. Rytíř na koni byl v průměru o hodně pomalejší. Každý rytíř míval válečného koně, ale pro svoji dopravu používal jiného (jiných) koně.

PříspěvekNapsal: 20/9/2008, 19:43
od Alfik
Thóre: Pokud vím, tak právě tuto taktiku použili Mongolové v bitvě u Indu, kde rozdrtili vojsko Džaláluddína Manguberdího, syna zemřelého Chórezmského šáha Aláuddína Muhammada (zemřel při útěku před nimi na některém bezejmenném ostrůvku v Kaspiku). Prostě nechali projet elitní Chórezmskou jízdu (nevím jak byla vyzbrojena, ale z popisu události určitě mnohem tížeji než Mongolové) skrz sebe, postříleli koně a tím donutili Chórezmské bojovat jako pěšáky a ze svých koníků je šavlemi porubali.

PříspěvekNapsal: 20/9/2008, 19:56
od Alfik
A ještě něco - Chórezmský šáh Aláuddín Muhammad nejen že se dopustil té fatální chyby že nechal popravit MÍROVÉ Mongolské emisary, ale nadto to byl při vší úctě opravdu blbec. Představte si, že se tak bál možnosti vzpoury svého vojska, že ho vůbec nesvolal. Takže v každém městě na Mongoly čekala pouze posádka toho města, a jej samého ve finiši chránila pouze jeho garda.
Jeho syn se to pokusil napravit, svolal hotovost a odvedl ji do Indie sebou, ale - jak již jsem psal, někde u řeky Indu to projel.

PříspěvekNapsal: 21/9/2008, 07:30
od Thór
Alfík- :wink: no vida.A to jsem pouze teoretizoval s možností jak by mohla vypadat odpověď mongolů na přímý útok těžké jízdy....a ono se dokonce něco podobného stalo......Jak říkám, expert na mongoly je Pátrač......

PříspěvekNapsal: 21/9/2008, 10:27
od alibaba
cernakus píše:Netrpím takovou fascinací mongoly jako jiní. Nehodlám akceptovat, že by byli invečnější než Evropané, kteří až na období temného-ranného středověku, byli od dob alexandra velikého vždy technicko-vojenskou vůdčí silou světa. Navíc vyjma jejich "nečestného" způsobu boje mongolové všechno okoukali od číňanů. Do té doby měli problémy i s navigací.

Ohledne "okoukani" od cinanu bych nesouhlasil.
-jak uz bylo receno tak mongolsky luk byl kompozitovy, a jeste bych dodal ze reflexni. Tato kombinace byla vrcholem technologie az do nastupu kladkovych luku. Anglicky dlouhy luk se mu mohl v napinaci sile rovnat ale ne predcit.
-sila mongolskeho bojovnika bylo pokud vim v tom, ze dokozal ovladat tento luk z konskeho hrbetu a za jizdy! To jini "neumeli".

PříspěvekNapsal: 21/9/2008, 12:01
od Thór
alibaba-měl jsem pocit že kompozitový luk není nic zanedbatelného.Nevíš jakou měl účinnost na kombinovanou (kroužková/plátová zbroj)?

PříspěvekNapsal: 21/9/2008, 13:58
od Pátrač
V roce 1253 obklíčil bratr vekého chána Möngkeho Chubilaj pověřený vedením bojů proti Číně říši Sung od západu. Pokračoval do oblasti Ś-čchuanu a podrobil si Nan-čchao. Oproti zvyklostem upustil od od zabíjení a tím se stal pro Möngkeho podezřelý - musel se dostavit podat vysvětlení a velení převzal syn Sübetejův Urjanchadaj.
Ten porazil tibetské kmeny , Barmu a v roce 1257 jeho vojáci vyplenili Hanoj... tím bylo oklíčení říše Sung dokončeno. Ale konečné vítězství se ne a ne dostavit.

Proto v roce 1258 zvolal Möngke nový velký chural a a sám převzal velení v Číně. Válka vzplála s novou zuřivostí, opěrné body podléhaly jeden za druhým ale město Che-čou odolalo. U jeho hradeb 11.srpna 1259 zemřel i Möngke. Chubilaj se ujal velení obrovské armády. Ta postupně začala obsazovat říši Sung ze tří stran a zároveň musel Chubilaj řešit otázu nástupnictví.

Dělo se toho hodně ale výsledek byl ten, že nakonec Chubilaj obsadil celou říši Sung a dal vzniknou nové dynastii Jüan. Tedy Čína se dostala pod nadvládu Mongolů a tím se Mongolaská říše s konečnou platností rozdělila na říši Jüan, Zlatou Hordu a zbytek země kde ještě Mongolové ctili původní tradice a plány velkého Čingise, včetně kodexu Jasa.

Skutečně tedy je pravda, že chán Chubilaj se jako císař říše Jüan nechal zvát Kublajem. Tak ho poznal i Marco Polo.

Ve svém nejlepší období byla Mongolská říše ekonomicky velmi silná. Zdrojů měla několik:
- masivní podpora a následné zdanění obchodu mezi východem a západem
- usedlé konsolidované obyvatelstvo pd ochranou mongolských posádkových sil rychle rostlo a produktivita pastevectví, zemědělství, řemesel se začala rychle projevovat
- zapojení žen do politických, společenských a správních aktivit bylo ku prospěchu také- kde věc zvládly ženy, nemusel být muž a tím se mnoho více mužů věnovat boji, výcviku a upevňování říše
- nekončící tok válečné kořisti z neustále nově dobývaných oblastí známého světa.

Byla ekonomicky silná i tím, že se nevyčerpával tak jako zbytek světa neustálou výstavbou měst, pevností a opevněných prostorů. Preferovali otevřený boj a ušetřené rostředky byl mohly bý investovány do zajistění obrany a ochrany území.

K vašemu sporu o možnostech Mongolské jízdy v boji proti těžké jízdě evropského typu. Nebyla pro Mongoly problém. Kdekoliv na ni narazily, porazili ji. Mohutná zápava šípů střílených ze všech stran si vybrala svou daň a oslabené protivníky pomocí las a střelby do nohou koní dostaly na zem a pak je pozabíjeli v boji jezdec proti pěšákovi. U Lehnice to tak bylo. O 16 let později v knížectví Sidon v rámci pokusu osvobodit Jeruzalém také.

Jinak razance těchto luků byl srovnatelná s razancí luků anglických.

Mongolové by nikdy pokd by tomu mohli zabránit nečelili nárazu jezdecké falangy těžké jízdy. Považovali by to za plýtvání lidmi. Takový úder jen pustili kolem sebe a udeřili do zad. Klidně si počkali až taková jízda vyčerpá rezervy koňských sil a pak si odvedli svoji práci.

Mongoly podle všeho dokázali porazit za jen jen Mogolové nebo jiné kočovnické armády - mamlúci, Džurčenové a podobně.

Ani já netrpím fascinací Mongoly. Jen si myslím že je to období dějin a národy které si zaslouží pozornost.

PříspěvekNapsal: 21/9/2008, 14:26
od Thór
Pátrač-jsem rád, že jsi moje vývody potvrdil.Je to fascinující čtení.