Nizárijští ismá´ílité někdy též Hašíšíjúnové

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Nizárijští ismá´ílité někdy též Hašíšíjúnové

Příspěvek od t.hajek »

Nizárijští ismá´ílité někdy též Hašíšíjúnové .. asi známější jako ASASÍNI

neboli

odhalení pravdy o tajné sektě :)



Obrázek


Na poněkud starší „společenskou poptávku“ se snažím odpovědět touto prací o tajemné a legendami opředené sektě asasínů. Moc se mi do toho nechtělo, nicméně v průběhu práce jsem zjistil řadu zajímavých věcí a nejméně pro mě překvapivých závěrů, o které se nyní dovoluji podělit.

Snažil jsem se popsat kompletní dějiny asasínů v době jejich největší slávy tedy v letech 1090 až 1256, což někdy může být až příliš popisné. Dalším problémem je teologická stránka věci, kdy jsem se pokoušel zorientovat v symbolice, významech a učení asasínů. Tady si vůbec nejsem jistý, zda jsem je dobře pochopil, natož interpretoval a výsledkem může být celkem „těžké čtení“.

Orientaci stěžuje i převážně cizojazyčná literatura, která uvádí své, zejména anglické, přepisy arabských a perských jmen. Snažím se co nejvíce používat české tvary, vycházející z arabských jmen, ale ne vždy se to daří. Nemluvě o snaze odlišit jméno od funkce, přezdívky, či titulu. Ale nyní k vlastním asasínům (které tedy budu ovšem ve většině práce označovat jako ismá´ílity nebo nizárijce).

Tomáš Hájek



Obecná představa

Pokusím se nastínit obecnou představu o asasínech. Do napsání tohoto článku se více méně shodovala i s mojí vlastní představou. Asasíni jsou tajemná radikální kacířská sekta úkladných vrahů. Pevně organizovaný řád fanatických vyznavačů tajného učení ochotných na příkaz Hasana, Rašída či jakéhokoli jiného vůdce obětovat svůj život. Byli cvičeni jako teroristé k zabíjení vyšších představitelů svých nepřátel, vyvoláním anarchie chtěli získat moc. Do transu se dostávali pomocí hašiše a odměnou za splnění jim uložených úkolů byl vstup do ráje. Jeho „kulisy“ byly vytvořeny na nejvýznamnějších sídlech asasínů a vůdci sekty zde omámeným „hašíšíjúnúm“ názorně ukazovali, jaká odměna je po splnění úkolu čeká.

Encyklopedické heslo

Asasíni jsou ismá´ílští šíité, kteří uznávají potomky imáma al-Nizára. Správné označení by tedy bylo nizárijští ismá´ílité. Uvádí se, že v oblastech svého působení tvořili destabilizující prvek a šířili teror. Tato skupina si velmi zakládala na své uzavřenosti a tajemnosti a jako obdobné esoterické skupiny (templáři, svobodní zednáři), byla opředena mýty a pověrami, prostě jen proto, že byla tajemná a jejich učení nebylo veřejně známo. Samozřejmě se objevily také spekulace o převzetí tajného asasínského myšlení templáři, aby z něj za pár desetiletí vznikly první tajné společnosti v Itálii a později svobodní zednáři.. Vzhledem ke své minoritě a odlišnosti jak v rámci ší´i tak ismá´íly byly nizárijci považováni zejména sunnity ale i šíity za kacíře a jejich literatura a propaganda je ostouzela, očerňovala a vymýšlela si to nejhorší, což často přešlo do legend a „pravdivého obrazu“.

Etymologie

Do Evropy vědomí o existenci asasínů přišlo především díky kontaktům s křižáky v severní Sýrii. Termín asasín se dostal v druhé polovině 12. století ze Zámoří několikerým prostřednictvím. Nejprve to byl španělský rabín Benjamin z Tudely, který byl jedním z prvních Evropanů cestujících až na hranice Číny. Navštívil i Sýrii a psal o syrských ismá´ílitech jako o Hashishinech. Ve zprávě vyslance císaře Barbarosy, Burcharda ze Štrasburku, z roku 1175 se pro ismá´ílity objevuje termín Heyssessini. Vilém z Tyru je popsal jako Assissini a doplnil, že nezná původ tohoto jména. Arnold z Lübecku v roce 1212 použil termín Heissessin, Jakub z Vitry, arcibiskup v Akkonu, je označil za Assasini. Vlámský františkán Vilém z Rubroeku cestující do Mongolska, vztáhl termín Axasins a Hacsasins i na perské ismá´ílity. Jean de Joinville označil syrské ismá´ílské velvyslance v Akkonu jako Assacis. Marco Polo použil ve svém cestopisu slovo Ashishin.

Byly vysloveny různé teorie o vzniku slova asasín. Abu Fida roku 1331 píše, že ismá´ílská pevnost Masjáf, se nacházela na hoře zvané Džabal Assikkin (Džabal al-Sikkin). Sikkin znamená nůž nebo dýku. Název „Hora nože“ pak podle něj dal název celé sektě.

Thomas Hyde v roce 1700 vyslovil názor, že slovo Assassin musí být odvozeno od slova hassas, ze základu hassa, ve smyslu zabít nebo vyhladit.

Simon Assemani, profesor v Padově, na počátku 19. století považoval termín assassin za zkomoleninu z assissath (al-Sisa ), což znamená, skálu. Termín by pak označoval ty, co obývají skály.

Další teorií je prosté označení příslušníků sekty jménem jejího zakladatele Hasana al-Hasanyija, jako Hasanových lidí nebo Sinana as-Sinanyija Z toho se stejně jednoduše mohlo vytvořit francouzské křižácké assassin.

Jeho součastník orientalista Silvestre de Sacy pak přišel s dodnes rozšířeným výkladem, kdy označil za originál termín „Hašahšin“, „hašíšíjún“. Z něj odvozoval zkomolené assassin. Označení hašíšíjún se objevovalo v muslimské literatuře a označovalo poživače hašiše. Bádání v druhé polovině 20. století identifikovalo původce tohoto označení a byl jím fátimovský chalífa al-Amir, který záměrně použil toto hanlivé označení v roce 1123. Nazval nizárijce prostě feťáky, „hašišáky“, což dnes v nás, stejně jako ve fátimovské a syrské společnosti ve 12. století, nebudí důvěru a označuje vyděděnce až lůzu.

Sekta nizárijců tedy vešla do obecného povědomí paradoxně pod pojmenováním svých nepřátel, asi jako kdyby o Němcích všichni hovořili jako o Skopčácích nebo o Češích jako o Čehúnech. Mezi sunnity byli označováni také jako Batinyija (následovníci esoterických doktrín) nebo Talimyija (následovníci Tálimu), často jako Malahída (úhlavní nepřátelé, kacíři). Qijáma (vysvětleno v článku) z roku 1164 se stala dalším implusem pro diskreditaci nizárijců. Sunnité začali propagandistickou ofenzivu a vše negativní se hodilo. Použili i původně šíitské fátimovské označení Hašíšíjún. Sunnitská literatura jim užívání hašiše přímo podsouvá, což je mělo pošpinit a zdiskreditovat v očích muslimské společnosti.

Ibn Muyassar v polovině 13. století uvádí zajímavé rozlišení. Nizárijce v Sýrii označuje jako Hašíšíjúny, v Alamútu jako Batiniyja a Malahída a v Chorasanu jako Talimiyja. To odpovídá tomu, jak nizárijce vnímali jejich nejbližší sousedé. Džuvajni (jinak velký odpůrce ismá´ílitů – vysvětleno v článku) termín hašíšíjún pro nizárijce nepoužívá, neboť v Persii nebyl mezi sunnity obecně znám. Používali jej překvapivě jen šíitští soupeři nizárijců z okolí Kaspického moře.

Jako nejpravděpodobnější původ názvu se nakonec přeci jen jeví zkomolenina ze slova hašíšíjún, která se v Sýrii stala synonymem pro nizárijce. Takové označení automaticky přejali i křižáci a evropští cestovatelé název přenesli i na perskou „mateřskou“ větev.

Díky zjednodušenému vnímání náboženských rozdílů větví a sekt v islámu Evropany, bylo velmi populární považovat asasíny za radikální sektu vrahů, procházejících dokonalých výcvikem a útočících pod vlivem drog. Příběhům z Levany to dodávalo ještě větší poutavost. Zjednodušený obraz přešel do obecného vnímání – byl velmi lákavý. Není divu, že na obou stranách Lamanšského průlivu termín assassin zdomácněl ve významu úkladného či profesionálního vraha.

Obrázek
Assassin Altaïr

Prameny a literatura

U asasínů existuje velký problém právě v jejich tajemnosti a je jím nedostatek pramenů a přebytek legend, které jsou se skutečností často směšovány nebo za ní vydávány. Okolní svět toho o nich moc nevěděl, sunnité, šíité i křižáci o nich psali jen zlomky často smíšené spíše s legendami. Jejich islámští nepřátelé navíc často záměrně s cílem je pošpinit. Zásadní postavou pro jejich dějiny se stal Ata-Malek Džuvajni.

Ala al-Din Ata-ullah zvaný Ata-Malek Džuvajni byl perský sunnita narozený ve městě Džuvajn. Působil u dvora chána Ögedeje a v mongolských službách obecně. Doprovázel chána Hülegü při jeho útoku na západ. Byl přítomen pádu Alamútu i Bagdádu, kde se posléze stal regentem. Ve své knize Historie dobývání světa popisuje situace, jichž se často osobně účastnil. Jako sunnita považoval nizárijce za kacíře a jako zapálený “antinizárijec” podle toho i jednal. Po obsazení Alamútu se svolením chána Hülegü osobně prohlédl celou pevnost. Popisuje skladiště plná zásob, všímá si opevnění, zásobování vodou i třeba obložení jednotlivých místností. Největší pozornost věnoval knihovně. Část knih odnesl (Korán, astronomická pojednání i zlomek ismá´ílitských prací) a zbytek nechal i s archivem zapálit. Na druhou stranu aspoň něco selektivně zachránil, spoustě dobyvatelů byly takové drobnosti naprosto lhostejné.

Právě od něj máme asi nejlepší popis tohoto společenství, otázka je do jaké míry je objektivní. Dalším pramenem jsou zápisy ze Sýrie a soubor vzpomínek a krátkých vyprávění o Rašíd ad Dínovi „Ctnosti našeho pána Rašída ad Dína“ od Abú Firáse, člena sekty v Sýrii. To by sice mohl být dobrý pramen, ale vznikl až roku 1324 a obsahuje zkreslený popis některých událostí. Stejně tak jsou pozdější i další prameny a díla týkající se nizárijců. A konečně Evropanům nejbližším a na dlouhou dobu pro Evropu hlavním pramenem je vyprávění Marca Pola, později přenesené do díla vzniklého na přelomu 16. a 17. století na dvoře francouzského krále Jindřicha IV. Navarského. Odtud se po Evropě rozšířilo obecné povědomí a stylizace asasínů, které v nedávné minulosti proniklo i do počítačových her (Assassin´s Creed) nebo filmu (Prince of Persia). Tento obecný negativní obraz se snažil 48. imám Sultan Muhammed Šah, Aga Chan III. změnit a nechal detailně prozkoumat dějiny nizárijců. V Evropě a na blízkém a středním východě vyšlo několik publikací, které se dívají na dějiny Alamútského státu střízlivýma očima. Za všechny uvádím tato v ČR nedostupná díla:

Saeed Dehlvi, Mirza Muhammad: Mazhab aur Batini Talim. Lahore 1935.
Hodgson, Marshall: The Order of the Assassins. Mouton 1955.
Nowell, Charle E.: The Old Man of the Mountain. In Speculum vol.12 no. 4. Massachusetts 1947.
Lewis, Bernard: The Assassins: A Radical Sect in Islam. London 1967.
Daftary, Farhad: The Assassin Legends. London 1994.

Přesto se na vnímání široké veřejnosti moc nezměnilo. V češtině jsem nezaznamenal žádnou seriózní práci na toto téma. Knihu badatele v oboru okultních věd a člena tajné společnosti Jamese Wassermana (Templáři a Asasinové. Praha 2004) jsem si přečetl až těsně před dokončením své práce. Musím uznat, že co se týče dějin, předkládá v zásadě nezkreslený pohled a zejména interpretace teologických problémů mi přes velkou počáteční nedůvěru k celé knize pomohla. Nicméně hojně vychází z Džuvahniho a odlišuje se od historie ismá´ílitů popsané na webu ismailiti.net, který se na výše uvedená díla odvolává.

Obrázek
Kaligrafie ismá´íly

Kořeny

Asasínská sekta vykrystalizovala po složitém vývoji ší´i na konci 11. století. Podívejme se tedy krátce do historie islámu, abychom si osvětlili vznik ší´i a její vývoj. Muslimové se již prakticky ihned po Mohamedově smrti roku 632 rozdělili na dvě základní větve islámu – sunnity a šíity. Chalífou, vládcem věřících, se stal Abú Bakr. Jeho odpůrci (původně ší´at Alí, strana Alího, zkráceně ší´a) ale prosazovali Alího ibn Abí Táliba, manžela Mohamedovy dcery Fátimy, a tvrdili, že jej Mohamed určil za svého nástupce. Zjednodušeně sunnité ve svém čele chtěli toho nejschopnějšího, šíité požadovali neomylného duchovního vůdce a Bohem inspirovaného prostředníka z Mohamedovi linie. Šíité kárali obrovské arabské impérium a jedinou cestou k návratu k pravému učení islámu bylo vedení společenství věřících jen imámem (vedoucím náboženské obce a nejvyšším duchovním vůdcem) Mohamedovi krve. Alí se nakonec stal chalífou roku 656, o pět let později byl zavražděn radikální sektou cháridžitů, neuznávajících žádnou autoritu a trvajících na volitelnosti chalífy.

Novým chalífou se nestal jeho syn, ale příslušník ummájovského rodu Mu´áwíja. Šíité naopak volali po obsazení nejvyššího úřadu „rodem Prorokova domu“ a Ummájovce považovali za uzurpátory. Alí byl svými přívrženci považován za prvního imáma po Muhammadově smrti. Titul imámů pak přešel v pokrevní linii na Hasana a od něj je odkoupil jeho mladší bratr Husajn. Roku 680 byl Husajn a jeho nejvěrnější přepadeni sunnity u Kerbelá. Doprovod byl povražděn a Husajn zajat a popraven. Jeho hlava pak ozdobila dvůr chalífů v Damašku. Odtud pramení šíitské povědomí mučednictví, nespravedlnosti a výlučnosti, posilované pocitem menšiny a následným dlouholetým pronásledováním ze strany sunnitů. Šíité stále žili v Arábii, v Mekce, Medíně, byli jen vystaveni útlaku většiny, což snášeli s tu větší tu menší nevolí. Šíité si v 8. století získali pevné pozice v Persii a Egyptě, když považovali všechny muslimy za rovné, zatímco sunnité pod vlivem arabské šlechty stavěli Peršany a další nearabské muslimy na nižší úroveň. Objevila se také důležitá doktrína taqíjja, podle které byli šíité nabádáni k obezřetnosti vůči nepřátelům. Tato doktrína jim dovolovala skrývat svou víru, aniž by se jednalo o hřích před Bohem. Naprosto ideální pro tajné spolky. Rod Abbásovců z širšího Mohamedova příbuzenstva použil šíitskou opozici na své cestě k moci, jakmile se však Abú al-Abbás stal roku 749 chalífou, začalo další pronásledování ší´i. Šíitům tato situace alespoň pomohla blíže definovat pravého imáma pouze jako potomka linie vzešlé od Alího a Fátimy.

Šestým imámem byl učený Dža'far as-Sádik, který zavrhl nutnost ozbrojeného boje proti chalífovi a doporučoval klidné převzetí moci, zejména s důrazem na přesvědčování sunnitů misjní a kazatelskou činností. Imám mohl podle něj svůj boj vést ve skrytu a svou velikost a pravdu mohl skrývat. Dža´far před svou smrtí roku 765 určil za nástupce svého mladšího syna Músu al-Kázima, s čímž nesouhlasila část náboženské obce a za „pravého“ sedmého imáma označovali Dža´farova staršího syna Ismá'íla (745-799). Odtud je tato část šíitů nazývána ismá'ílíja, ismá´ílovci nebo též sab'ija, sedmíci podle sedmého imáma. Většině šíitů, kteří uznávali za sedmého imáma Músu al-Kázima, se později začalo říkat dvanáctníci. Po smrti jedenáctého imáma Hasana al-Askarí roku 874 se jeho šestiletý syn, dvanáctý imám Muhammad al-Mahdí, údajně ztratil. Dvanáctníci věří, že byl ukryt bohem a že je to spasitel (mahdí). Očekávají jeho příchod v soudný den.

Ismá´ílité byli po svém vystoupení z hlavního proudu ší´i už z logiky věci považováni za kacířskou sektu a svým přístupem tuto legendu také naplňovali. Ismá´íla odmítá učení o reinkarnaci nebo přesunu duší a imáma chápe jako trvalou přítomnost božího slova na zemi. Imámové a jejich zástupci vládnou nadpřirozenou silou a mají božskou podstatu. Jen on zná nejvyšší pravdu, kterou může vyjevit zasvěceným. Je svou znalostí dokonce nadřazen Koránu neboť zná jeho vnitří význam. Po celá desetiletí se imámové ukrývali a příslušníci učení i duchovní byli z bezpečnostních důvodů navenek uzavřenější vůči okolní společnosti, ale přijímali například vnější podněty zprostředkované z antického učení nebo z Indie. Přesvědčeni o své pravdě a křivdě, která se stala, vystupovali ismá´ílité velmi radikálně proti ostatním šíitům, nikoli však v násilné rovině. Žádné pogromy a fyzické útoky proti běžné populaci se nekonaly. Jejich činnost byla agitační a kazatelská. Bylo hlásáno poselstsví věrnosti imámovi „dawa“ v čele s poslem dá´ím.

Po tlaku ze strany většinových sunnitů i ostatních šíitů se zaměřili na okrajové oblasti říše a po roce 870 úspěšně expandovali v Iráku, Persii, Jemenu. Jejich popularita rostla díky abbásovskému úpadku a nespokojenosti širokých vrstev jak v sociální tak duchovní rovině. Na počátku 10. století ismá´ílský imám ʻUbaydu l-Lāh al-Mahdī bil-Lāh, a část jeho podporovatelů přesídlil do Afriky, kde se zmocnili Tuniska a vznikl fátimovský chalífát. Postupně ismá´ílovci ovládli celou severní Afriku a imám Abū Tamīm Ma'add al-Mu'izz li-Dīn Allāh získal v roce 969 Egypt. Do nově založeného hlavního města Káhiry bylo přeneseno i sídlo chalífátu. V jeho čele stál chalífa a současně ismá´ílský imám. To byl mocenský vrchol ismá´íly. Odtud se vedly boje se sunnity jak v duchovní tak i reálné podobě. V Káhiře začaly vznikat náboženské školy včetně matky všech univerzit al-Azhar. Na počáku 11. století zde vunikla Dar al-Hikma, škola pro výuku misionářů, kteří měli myšlenky ismá´íli hlásat po celém světě. Ismá´ílistké “misie” da'wa byly tvořeny třemi úrovněmi. V jejím čele stál vedoucí misionář, učitel, dá´í, na nižší úrovni byli rafíci, označovaní jako přátelé nebo bratři. Nejníže byli pěšáci, fidá´í “fidájíni” (obětující se, věrní), kteří byli nejvíce vystaveni možným útokům ze strany místních vládců. Jedno z alegorických označení pro ismá´ílity bylo také Dárad dawa – dům mise (misie, poselstva). Všichni členové dawy uznávali jednotlivce a osobně se je snažili získat a přesvědčit o pravdě, ve kterou věřili. Jako odpověď na tyto školy a misie začaly později v Bagdádu a jiných městech vznikat první sunnitské náboženské školy, madrasy.

Šestnáctý ismá´ílitský imám Al-Ḥakīm bi-Amri 'l-llāh se ztratil roku 1021 a část ismá´ílitů zvaných Drúzové věřila v božský zásah vysvětlující Al-Hakimovo zmizení a očekávají jej jako spasitele. Jsou tedy obdobou dvanáctníků, ale z ismá´ílovské strany. Osmnáctý ismá´ílský imám a devátý chalífa al-Mustansir dosáhl v reálném boji proti sunnitům největších úspěchů. Abbásovský chalífát se otřásal pod náporem Seldžuků, kteří chalífu ponechali jako duchovní autoritu. Jejich cílem byla likvidace Fátimovců. Roku 1057 Mustansir podpořil vzbouřeného generála al-Busasírího proti Seldžukům a generál dokonce dobyl Bagdád, kde nechal během pátečí motlitby žehnat fátimovského imáma, což znamenalo formální podřízení Bagdádu Mustansirovi. Busasírí byl nakonec poražen a Mustansir se dále musel věnovat menší politice. I jemu se vzbouřila armáda a vše musel zachraňovat arménský velitel Akkonu Badr al-Džamali. Ten se záhy stal vezírem a svůj post uzákonil jako dědičný. Po imámově smrti dosadil Badrův syn Al Afdal do čela chalífátu mladšího al-Mustansirova syna al-Musta'liho, který měl shodou okolností.. za manželku al-Afdalovu dceru. Dříve designovaný imám, starší Mustansirův syn Nizár, proti tomu vystoupil, ale po krátkém boji byl Nizár poražen a zemřel násilnou smrtí v Alexandrijském vězení roku 1095. A došlo k dalšímu dělení - ismá´ílité, se rozdělili na podporovatele Mustalího a menšinové nizárijce. Geograficky Egypští a afričtí ismá´ílité uznávali Mustalího, sedmíci mimo fátimovské panství se přiklonili k Nizárímu díky silnému vlivu Hasana as Sabbáh. Prostřednictvím Nizárího syna a jeho potomků pokračuje linie uznávaná nizárijci až do dnešních dnů. Současným 49. imámem je šajch Karīmu-l-Ḥussaynī Āgā Chān IV., který se ujal vlády roku 1957.

Obrázek
Jeho výsost šajch Karīmu-l-Ḥussaynī Āgā Khān IV.

Ismá´íla byla nejdynamičtějším šíitským hnutí ve středověkém muslimském světě. Z Káhiry a později z Alamútu se snažila konkurovat jak po duchovní tak politické stránce vládě sunnitské ortodoxie. Zaznamenala menší úspěchy, ale ke konečnému vítězství a obecnému uznání se imámové zdaleka nepřiblížili. Definici uvedenou na webu ismá´ílitů, že asasíni byli poslední vážný šíitský pokus o svržení sunnitského chalífátu, je nutné brát opravdu s velkou rezervou.

Zakladatel Hasan

Hasan as Sabbáh se narodil v perském městě Qum v roce 1050 (někdy se uvádí též rok 1055 a v jednom z pramenů byl rok 1034) do rodiny dvanáctníků původem z Jemenu. Hasanův otec byl vzdělaný muž a poslytl synovi už v mladém věku dobrá základy vzdělání. Později se rodina přestěhovala do Rajje (dnes součást Teheránu). V rušném městě působila řada učenců, kazatelů, duchovních všech možných směrů islámu a mladý Hasan se o tyto podněty živě zajímal. Hasan projevoval velké nadání a toužil po dalším vzdělávání, zejména v náboženských otázkách.

Ve svých sedmnácti se seznámil se s rafíkem Amir Darrabem, členem misie vyslané z fátimovského Egypta k šíření ismá´ílitského učení. Pod jeho vlivem se s ismá´ílou blíže seznámil a nakonec ve svých 35 letech ji přijal za svou jako nejvyšší pravdu. Hasanovo nadání a zápal neunikly pozornosti dalších členů misie. Hlavní emisar v Iráku, dá´í Abdul-Malik ibn Ataš se za ním vypravil do Rajje a roku 1174 Hasan přesídlil do Isfahánu. V roce 1176 dá´í vybral Hasana k dalšímu vzdělání v káhirských školách. Hasan se vydal na cestu, která trvala téměř dva roky a vedla přes Azerbajdžán, Arménii, Irák, Mosul, Sýrii, Damašek do Palestiny a nakonec po moři a Nilu do Káhiry. Během cesty se několikrát dostal do disputací se sunnitskými duchovními a odmítal jejich názor, aby mohli interpretovat a rozhodovat o náboženských otázkách - to patří jen imámovi. Za to byl obvykle vypovězen z města.

Obrázek
Romantický obraz Hasana as Sabbah jako vojevůdce

V ismá´ílitské škole Dar al-Hikmah se Hasan snažil najít "pravdu o smyslu života" a učil se nejnovější poznatky o postupech misionářů. Studoval skvěle s obrovským zápalem rok a půl. Chalífa al-Mustanṣir mu poskytl audienci a zahrnul jej přízní. V rozhovoru chalífa prý Hasanovi sdělil, že jeho nástupcem bude jeho starší syn Nizár. Podle některých podání si jej chalífa oblíbil natolik, že na Hasana začal žárlit chalífův dvůr. Jeho nejvyšší představitel, původem arménský vezír Badr al-Džamali, jej podezíral z ambicí uplatnit svůj vliv u dvora a přešel k preventivní akci. Hasana nechal uvěznit v Dumjátu (Damiettě). Zřejmě v souvislosti se zemětřesením, byla budova, kde byl držen, pobořena a Hasan uprchl do Alexandrie. Dostal se na loď, která měla namířeno do Evropy, ale bouře jí zahnaly k Akkonu. Odlišná verze hovoří o tom, že Badr al-Džamali Hasana zajal poté, co se dověděl, že podporuje Nizára. Propuštěn byl prý až poté, co před jeho vězením spadl minaret, což v muslimské společnosti značilo zlé znamení či nespravedlnost. Tato příhoda buď zpětně obhajuje příklon Hasana k imámovi Nizárovi, přičemž se drží onoho šíitského mučednictví nebo již tehdy proradný vezír plánoval palácový převrat. Časově to ovšem moc nekoresponduje, Hasan odešel z Káhiry v roce 1080, al-Mustansir zemřel roku 1094 – tedy o nějakých 14 let později.

Hasan odcházel do Persie zcela oddán svému úkolu, tedy misii a osvětě ve jménu ismá´ílovských šíitů. Byl dobrý organizátor, vůdce a politik, zapálený pro svou věc. Celé své úsilí věnoval do služeb víry, nikoli pro své vlastní obohacení. Své cíle nepouštěl ze zřetele, byť by nebyly dosažitelné hned. Získání Alamútu je toho důkazem. Do Isfahánu se dostal roku 1081. Okamžitě začal v oblastech Džazd a Kirmam s činností ismá´ílistkého misionáře, tři měsíce ztrávil v Chuzistánu (Khuzistan) a následné tři roky v Damghanu. Po celé Persii se již delší dobu vzmáhal tu větší tu menší odpor proti seldžuckým pánům a jejich „pozemkové reformě“. Seldžuci, kteří zemi obsadili v první polovině 11. století, vytvořili léna iqtá´ a obyvatelstvo, které k nim náleželo, muselo platit velké daně. Jejich sunnitští majitelé se chovali velmi autoritativně a zejména v šíitské společnosti rostla nespokojenost. S touto situací se seznámil i Hasan a rozhodl se pro změnu současných poměrů. Ismá´ílité byli rozeseti po celé Persii, ale největší koncentrace byla na severu a východě v oblastech Daylaman (Deylaman), Chorasan a Kuhistán (přepisy se liší anglicky je to nejčastěji Quhestan nebo Quistan, oblast na východě současného Iránu u hranic s Afghánistánem, součást provincie jižní Chorasan). Hasan vyrazil roku 1088 na sever do oblasti pohoří Alborz (Elborz – neplést s Elbrusem), jižně od Kaspického moře. Zde sídlily šíitské horské kmeny velmi nelibě nesoucí zásahy seldžuckých vládců. Hasan se seznámil s představitelem rodu Mahmoudiánů Datyousem. Po mnoha rozpravách se Daytoun stal ismá´ílitou a přidávalo se k němu mnoho dalších obyvatel. Sílící aktivita ismá´ílitů se nezamlouvala seldžuckým pánům a oprávněně v sedmících a jejich kázáních viděli základy revolty. Velkovezír Nizám al Mulk vydal rozkaz vládci Rajje k dopadení Hasana, který se měl dle jeho informací ukrývat v provincii Daylaman. V souvislosti s touto zkušeností začalo být jasné, že je potřeba najít pevnou základnu odkud bude šířit víru, myšlenky ismá´íly a odpor proti Seldžukům. Hasan si vybral již tehdy opěvovanou pevnost Alamút v oblasti Rudbar. Alamút se zdál být ideálním místem, vojensky zatím nikdy nepokořený, obklopený úrodným údolím s šíitským obyvatelstvem.

Hasan nejprve do údolí vyslal své přívržence, kteří se zde začali usazovat. V létě 1090 velitel pevnosti Hussajn Mahdí (spasitel?) dorazil do Kazvínu, kde přijal rozkazy od velkovezíra k uvěznění Hasana. Ten zatím v přestrojení za učitele Dekhodu odešel do města Aškawar a později do Anžirudu a čekal na vhodný okamžik. Zatím jeho lidé prakticky ovládli vesnici Gazorkhan v sousedství pevnosti, řada z nich chodila pracovat dovnitř, část se dokonce stala součástí posádky. Nakonec se Hasan stále v přestrojení vydal do pevnosti rozmlouvaje s vojáky. Velmi opatrně a tajně agitoval pro svou věc a nakonec hradní posádka přísahala věrnost Hasanovi. Hussajn Mahdí si všiml mnoha nových tváří, ale byl ubezpečen, že je to jen náhrada za řadu nemocných. Nicméně se mu tento stav nezdál a nařídil uvěznit každého, kdo by byl spojován s ismá´ílity. Hussajnovo podezření se potvrdilo, když se Hasan přímo na hradě odhalil a prohlásil Alamút za svůj. Velitel okamžitě zavolal stráže, aby Hasana zatkl, ale nikdo jej neposlouchal. Všichni stáli za Hasanem, což pro Hussajna musel být celkem silný šok. Bylo mu umožněno svobodně opustit pevnost a navíc získal směnku na 3 000 zlatých dinárů, které mu měl vyplatit a posléze také vyplatil seldžucký důstojník sloužící ismá´ílitům Ra´is Muzaffar. Hasan as Sabbáh v září 1090 bez boje a jediné prolité kapky krve získal pevnost Alamút.

Obrázek
Alamút

Podle jedné z verzí této události byl sám Hussajn Hasanovým příznivcem. Další legenda nás odkazuje až k založení Kartága. Stejně jako tam i zde se praví že, Hasan nabídl veliteli pevnosti 3 000 dinárů za každou část země, kterou zakryje kravská kůže. Velitel souhlasil, načež následoval trik s rozřezáním kůže na tenké proužky, které obehnaly celý Alamút.

Hasanova dawa získala pevný opěrný bod, snadno hájitelný, odkud působit. Tento stav se velmi lišil od ostatních ismá´ílitských misií, které působily ve městech a na venkově mezi ostatními, tedy sunnity nebo šíity dvanáctníky.

Hasan byl velmi zbožný, bezúhonný a asketický muž. Byl přísným strážcem všech přikázání víry a trval na dodržování náboženských povinností (poroučet dobré, zakazovat zlé). Byl velmi nekompromisní ve svém strohém pojetí islámského životního stylu a dbal na jeho dodržování v ismá´ílském společenství zejména v oblasti Rudbar. Netoleroval opilství zapovězené všem ismá´ílitům. Za to byl popraven jeho starší syn Muhammad. Nebyl povolen ani tanec ani hudba. Kdokoli by v Alamútu hrál byť jen na flétnu, byl z pevnosti na věky vypovězen. Druhý syn Ustad Husajn byl zaplaten do spoluúčasti na vraždě dá´ího Husajna Qainiho v Chuzistánu a díky tomu také skončil na popravišti. Níkdo nebyl vyjmut z dodržování pravidel, nad kterými bděl dá´í Hasan.

Díky svému obrovskému vlivu a síle osobnosti na sebe mohl strhnout náboženské vedení nizárijců, ale vždy vystupoval jen jako služebník skrytého imáma. Několik jeho spolupracovníků se mu chtělo zavděčit a potěšit jej genealogiií, kde byl Hasan zachycen jako imámův potomek. Hasan vždy tato díla odmítal a nechal zničit s tím, že raději bude imámovým služebníkem než jeho nehodným synem. Byl tedy hudždža, zástupce imáma, který požadoval úplnou poslušnost v době skrytí imámů před zraky smrtelníků.

Jeho komnaty tvořila ložnice s knihovnou a neopustil prý svůj příbytek v Alamútu po celých 35 let. Jen dvakrát se byl projít po střeše. Odtud prý dohlížel na výuku svých odhodlaných mladých fidájínů. Znal Korán zpaměti, mnoho času trávil při modlení a rozjímání. Velmi dobře se vyznal též v matematice, astronomii, alchymii, medicíně, architektuře. Po zprávách o smrti chalífy al Mustansira, nástupu jeho syna Al-Musta'liho a vraždě Nizára se odštěpil od egyptských ismá´ílitů.

Podle nizárijské tradice v roce 1194 odešel z Egypta soudce Sa´idi a vzal sebou nejmladšího Nizárího syna al-Hadího ibn al Nizára. Přes Maghreb se devatenáctiletý imám dostal do Persie roku 1195 a zde žil pod ochranou Hasana na tajném místě, patrně na Lamassaru, jako skrytý imám. Podle ismá´ílovců je imám jedinou duchovní a světskou hlavou komunity a jen on dokáže správně a neomylně interpretovat Korán a šaríu. Hadí zemřel roku 1136 a imámem se stal jeho syn al-Mohtadí. Skrytí imámové byli ukryti nejen před zraky okolního světa, ale i před převážnou většinou nizárisjké společnosti. Hasan ke konci svého života kázal, že se blíží zjevení imáma. Prostí obyvatelé tak doufali, že čas kdy se imám vrátí ze svého úkrytu a znovu mezi ně přinese požehnání, není daleko.

Hasan as Sabbáh sestavil teologické pojednání, s názvem Fusul - i Arba'a ( Čtyři kapitoly), kde v plně rozvinuté formě vykládal doktrínu talim. Talim, znamená pokyny nebo učení (autoritativní učení), a nebylo to nic nového a zásadně radikálního, byť je to za „Nové učení“ často považováno. Jednalo se o přeformulování základních principů šíitského islámu zakotvených v doktríně ilm vytvořené šestým imámem Dža'farem as-Sádikem. Základem je víra v neschopnost běžných lidí poznat náboženskou pravdu. Proto Bůh seslal na zemi proroky, aby pravdu učili. V jejich stopách vedou lidstvo imámové. Zde je zásadní důležitost imáma, jako prostředníka mezi muslimy a Bohem. Mnozí sunnitští teologové napadli doktrínu talim, za všechny to byl na popud chalífy al–Ghazalli, který se pokusil vyvrátit Hasanovy teze.

Obrázek
Zasněžený Alamút


Alamút (Qal'ai Guzur Khan)

36°26′40.63″N 50°35′9.58″E

Hlavním a sídelním “městem” Hasana byl Alamút v provincii Daylaman, 35 km severovýchodně od města Kazvín a 100 km od Teheránu. Celé údolí s Alamútem v centru bylo velmi dobře hájitelné – velmi těžko přístupné. Na východě je ohraničeno skalním masivem Alamkuh (Šalamounův trůn) kterým protéká řeka Alamút. Na západní straně je vstup úzkou soutěskou lemovanou 350 m vysokými stěnami zvanými Širkúh. Vzhledem k blízkému soutoku řek Alamút, Taliqan a Šahrúd je tento vstup většinu roku neprůchozí. Nejbližší město Kazvín bylo s Alamútem spojené horskou stezkou dobrou maximálně pro mezky a muly. Jakýkoli pohyb po ní signalizovala strážím zvedající se mračna prachu.

Pevnost Alamut byla považována za nedobytnou ozbrojeným útokem již před jeho obsazením Hasanem. Podle Džuvajniho je Alamut hora, která se podobá klečícímu velbloudu s krkem opírajícím se o zem. Díky své poloze mohla být bráněna velmi snadno. Budovy a hradby, zaujali horní relativně úzké a téměř kompletně zastavěné plateau o největších rozměrech 125x40 metrů, které přecházelo ve velmi strmé prakticky nedostupné skalní stěny spadajících do hloubky až 180 metrů.

Obrázek
Čelo hradu s lešením

Obrázek
Jádro a jeho zástavba

Hrad byl založen Justanidovským vládcem Vahsudanem (Wah Sudan ibn Marzuban) roku 865 (860). O jeho založení se traduje následující pověst. Vahsudan byl na lovu a v jedné chvíli si všiml orla stoupajícího na vysokou skálu. Vládce si uvědomil výhody tohoto místa a nechal zde vybudovat pevnost, kterou nazval "Aluh āmūt". Tento termín má dvě verze překladu - v dialektu provincie Daylaman znamená Orlí hnízdo, obavatelé Kazvínu tento termín chápou jako Orlí poučení. Někteří historici si též všimli, že součet číselného záznamu arabsky napsaného termínu „Aluh amut“ je 483, což je v muslimském kalendáři rok obsazení pevnosti Hasanem (rok 1190 našeho letopočtu). Justanidové drželi Alamút až do roku 1090.

Vlastní Alamút byl v prvních letech Hasanovy vlády nově opevněn a byla vybudována řada zásobáren pro odolání případnému dlouhému obléhání, včetně nových cisteren a způsobu zásobování vodou. Na hradě byla vybudována knihovna, později proslulá svými unikátními knihami a svazky z nejrůznějších oborů lidské vědomosti a velmi dobře vybavená pro astronomická pozorování. Zde podle legend mohli studovat a diskutovat filozofové, vědci a teologové z „celého světa“.

Nizárijský stát

Literární polemiky mezi Hasanem a sunnitskými teology nebyly jedinými útoky na ismá´ílity. Po zprávách o obsazení Alamútu, seldžucký sultán Malikšáh a jeho velkovezír Nizám al Mulk odeslali na Alamút poselstvo žádající potvrzení Hasanovi podřízenosti. Audience skončila poté, co Hasan odpověděl, že je podřízen jen imámovi. A žádal posla, aby řekl svému králi, ať zde nechá ismá´ílity žít v míru. Zároveň jej varoval, že přijdou-li nepřátelé, jeho věrní je porazí. Velmi záhy promluvily zbraně. Emír Turuntaš, vládce Rudbaru, napadl zázemí Alamútu a vyplenil je. Oblehl i pevnost, kde bylo málo zásob a obránce sužoval hlad. Hasan přesvědčoval již váhající posádku k dalšímu odporu, a argumentoval výslovným a zvláštním poselství imáma Mustansira z Káhiry, který se mu zjevil a stojí při nich. Turuntaš brzy nato zemřel a vojsko se rozešlo. Malikšáh nebyl potěšen tímto výsledkem a se svým vezírem pečlivě plánoval porážku Hasana. Měly být vypravena dvě armády, jedna do Rudbaru, druhá do Kuhistánu. Tyto armády měly zničit ismá´ílity na počátku roku 1092. Zatím se vedla jen propagandistická válka. Roku 1092 byl Nizám al Mulk zavražděn. Tento čin je obecně přisuzován Hasanovým lidem. Jeho smrt je nyní považována za individuální čin s cílem omezit tlak proti ismá´ílitům a pomoci a podpořit tak celou komunitu. Možným iniciátorem ale mohl být i Nizámův nepřítel na Malikšahově dvoře Taj al-Mulk Abul Ghanaim al-Marzuban bin Chusaro Firuz, který byl okamžitě po Nizámově smrti jmenován vezírem. Další teorie hovoří o zájmu samotného sultána na smrti vezíra, jehož moc a bohatství příliš stouply. Sám sultán zemřel měsíc po Nizám al Mulkovi, patrně na otravu. Jeho smrt byla ovšem okamžitě připsána Hasanovým fídájínům.
Útok na Rudbar vedl v roce 1092 Arslantaš a Alamút byl obléhán 4 měsíce. Posádka o 70 mužích byla opět na pokraji svých sil, ale nakonec byla zachráněna tajným příchodem 300 bojovníků z Kazvínu se zásobami pod vedením da´í Didar Abu Ali Ardistaniho. Nečekaný noční útok obrátil obléhatele na ústup. I na zkušené seldžucké vojáky zapůsobila odhodlanost mladých fídájínů. Toto vítězství potvrdilo Hasanovi správný směr a všechny jeho následovníky velice morálně podpořilo. Z tohoto obléhání se traduje i legenda, že seldžuci po celou dobu neviděli na hradbách žádné vojáky. Jen jednou se objevil muž oblečený v bílých šatech, chvíli hleděl do údolí a zmizel. Výprava do Kuhistánu selhala a po zprávách o Malikšáhově smrti se rozpadla.
Po smrti sultána mezi Seldžuky vypukla dlouhá válka. Pro Hasana a ismá´ílity následovalo období rozvoje. Alamút byl přestavěn, aby lépe odolával obléhání. V údolí samém bylo zavedeno intenzivní zavlažování, pěstoval se zde ječmen, pšenice, rýže. Půda na svazích byla rozdělena na terasy, aby vzniklo co nejvíce úrodné půdy. Vše bylo podřízeno zásobování pevnosti a soběstačnosti obyvatel.

Obrázek
Mapa Persie

Ismá´ílité se zmocnili dalších pevností v Daylamanu a Kuhistánu, některé byly až 360 km vdálené. Byli to mj. Mansurakuh a Mihrin severně od Damghanu, Ustavand v Damavandu a také Girdkuh v Qumisu s bohatou oblastí Mansurabad a Maymundiz. V roce 1095 získal Kiya Buzrug Ummid pevnost Lamassar (Lummarssar, Lammasar, Lambasar, Lanbasar). Nevelkou pevnost přebudoval na největší ismá´ílitskou baštu, nechal zde osázet stromy a postavit dlouhý vodovod zásobující pevnost vodou.

Dá´í Ahmad bin Abdul Malik bin Ataš roku 1101 obsadil pevnost Šahdíz 8 km jižně od isfahánu a úspěšně obrátil široké okolí na pravou víru. V samotném Isfahánu se pak rozhořela agitační válka, ulicemi procházeli šíitští zpěváci manaqib – khwans a velebili Alího, proti nimž sunitští fada'il – khwans vychvalovali abú Bakra, Umara a uráželi šííty. Také se zde roznesly pověsti o tom, jak ismá´ílovci lákají sunnity do svého domu, kde je mučí. V reakci na to byla většina ismá´ílitů pochytána a upálena uprostřed města. Objevilo se i několik dalších incidentů s neradostným koncem pro nizárijce. Seldžučtí vládci se později snažili zveličit své úspěchy proti Alamútu. Většina Malikšáhových synů nechtěla pokračovat ve válce s Alamútem, ale zaměřovala se na vlastní získání moci. Nicméně veřejné mínění a výzvy duchovních je k tomu donutily. Barkiyaruq bin Malikšah měl prý ve vojsku 5 000 ismá´ílitských vojáků, které byl nucen pod nátlakem teologů propustit.

V roce 1105 z války vyšel vítězně velký seldžucký sultán Muhammad Tapar a následovala další ofenzíva proti nizárijským ismá´ílitům. Roku 1107 byla dobyta pevnost Šahdíz a ismá´lité byli zmasakrováni. 80 posledních obránců zničené pevnosti bylo zajato a zabito. Atašova žena, prý ozdobená šperky, skočila z hradeb. Zajatý dá´í Ahmad bin Abdul Malik bin Ataš byl veden s posměšky ulicemi Isfahánu, kamenován a nakonec stažen z kůže, která vycpaná senem spolu s jeho hlavou putovala do Bagdádu. Jeho syn byl předtím ubičován k smrti. Brzy poté padla další pevnost jižně od Isfahánu Chanlanjan. Roku 1108 byl veden neúspěšný útok vezírem Ahmadem na samotný Alamút. Sultán se po neúspěchu přímého útoku na centrum zaměřil na zničení zázemí a podpory obyvatel. V roce 1109 Anuštagin Širgir, guvernér Sawy, zničil úrodu v Rudbaru a obléhal Lamassar. Stejný scénář se opakoval každoročně až do roku 1117. Konečně v roce 1118 Anuštagin oblehl Alamút. Ještě před uzavřením obležení Hasan odeslal svou manželku a dcery i všechny ostatní ženy z pevnosti do Girdkuhu. Anuštagin byl blízko vítězství. Hasan as Sabbáh zavedl přídělový systém, každý muž dostal denně chléb a tři vlašské ořechy. Posádka byla vyčerpaná útoky a zásoby potravin již tak snížené, byly na tři dny. Nicméně zpráva o smrti sultána Muhammada Tapara opět odvolala seldžucké vojsko pryč. Hasan svou rodinu zpět nepovolal a do konce života je neviděl. Ženám obecně pak zakázal vstup do pevnosti.

A opět následovaly seldžucké boje o moc, z nichž vzešel vítězně dřívější vládce Chorasanu Sandžar. Nizárijci se zatím sotva vzpamatovali z Anuštaginových ofenziv a již zde byl další útok na Kuhistán a Alamút. Hasan as Sabbáh se tentokrát velice snažil odradit sultána od jeho zámerů přesvědčováním, nabídkami míru, ale vše bylo marné. Nakonec bylo prý přikročeno k varování. Sultán ve svých komnatách nalezl dýku s přibodnutým vzkazem: „Nechť vás neoklame, že jsem daleko od vás na Alamútu, protože ty, které jste si vybrali pro vaši službu, se na můj povel budou řídit mými rozkazy. Ten, kdo mohl zabodnout tuto dýku do vaší postele, jí stejně dobře může zabodnout do vašeho srdce. Ale vidím ve vás dobrého muže a ušetřím vás. Nechť je to po vás varování.“ Sandžar začal jednat o míru a roku 1123 uznal nezávislost nizárijců. Potvrdil jejich právo na daně z Qumisu a cla z karavan v Girdkuhu. Na oplátku ismá´ílité nesměli stavět hrady, kupovat zbraně a neměli získávat žádné nové konvertity.

Obrázek
Mapa jádra nizárijského státu

Postupně zde Hasan navzdory častým útokům nepřátel vytvořil vlastní panství s pevně organizovanou strukturou obyvatel. Nizárijský stát byl tvořený ve své vrcholné fázi až dvěma sty víceméně izolovanými pevnostmi obklopenými nepřátelským územím ve dvou hlavních oblastech. V Persii to byla zejména oblast Rudbar a velká část Kuhistánu, ale i jednotlivá místa v Iráku a Mezopotámii. V Sýrii to byli hory Nusayriah. Pevnosti měly poskytovat ochranu obyvatelstvu. Byla to jakási souostroví v moři nepřátel a jednotlivé pevnosti byly zvány obecně Dar al Hidžra – útočiště, stejně jako byla pro Mohameda azylem oáza Jathrib nebo pro ismá´ílovce Severní Afrika. Hasan a jeho nástupci těžili zejména z rozbrojů mezi sunnitskými vládci a využíval jejich oslabení k vlastnímu posilování. Jejich úspěchy v získávání nových přívrženců pramenili z lákavé představy akceptované především v nižších vrstvách společnosti a na venkově, že současná tíživá situace je důsledkem vlády sunnitské ortodoxie namísto víry v neomylnost imáma. V oblastech ovládaných ismá´ílity, ale stále žili i sunnité a šíité dvanáctníci. Nizárijský stát také navenek potvdil svou svrchovanost, když začal razit vlastní mince v mincovně Kursi al-Daylam.

Vlastní nizárijská společnost byla patrně dle zlomků kronikářů a legend rozdělena do devíti stupňů. Na nejnižším stupni byli prostí obyvatelé, zemědělci, řemeslníci, žijící podle Hasanova učení. V druhém kruhu byli lidé, kteří se seznámili s omyly sunny a byli oddáni vůdci dá´ímu, později imámovi. Ve třetím kruhu byly „agenti“ fidájíni, kteří věrni tradici dá´í hlásali nizárijské myšlenky. Na tomto stupni byly uvědomělí členové sekty, kteří byli pro její dobro ochotni vykonat i obětovat cokoli. Zde se naučili tajemství čísla sedm. Postupně se vnímání tohoto stupně posunulo a fídájín nabyl významu „oddaný“, „obětující se“, „mučedník“, „ten který přijímají smrt“ nebo „ti kdo, riskují život na cestě k božímu vítězství“. Zde se rekrutovali oni proslulí vrazi, kteří zabíjeli vysoce postavené nepřátele pro dobro svých souvěrců. Další kruhy byly díky své intelektuální náročnosti vyhrazeny spíše učitelům, duchovním až po špičky společnosti, které studovaly posvátné texty. Samozřejmě s vyšším významem okruhu se snižoval počet lidí, kteří v něm byli. Tato hierarchie a možný postup mezi jednotlivými kruhy dodával sektě na tajemnosti. V každém vyšším kruhu se nizárijec dověděl část tajemství, vědomostí určených výhradně pro úzký okruh zasvěcených, což bylo i motivačním prvkem pro postup dále a nakonec mohl vědět vše. Co vlastně? To bylo tajemství, slovo, které má u ismá´ílitů vůbec a Hasanových stoupenců konkrétně obrovskou moc. Ismá´ílité byli sjednoceni svou vírou a vědomím sounáležitosti. Každý se cítil odpovědný za celou společnost a byl její neoddělitelnou součástí.

Hasanových lidí bylo příliš málo na přímou vojenskou konfrontaci se sunnity. Posádky pevností byly připraveny k boji, ale nedaly dohromady větší armádu, zejména v čase a místě. Z toho vyústila jiná taktika obrany. Hasan a jeho nástupci vysílali své fidájíny do řady měst, paláců, na dvory, do družin, pevností. Tito nejuvědomělejší členové částečně fungovali jako spící agenti a po vlastním zvážení mohli sahat k likvidaci špiček nepřátelské strany, vezírů, generálů, lidí odpovědných za útlak či masakr nizárijců nebo duchovních a teologů ostře vystupujících proti nim. Nikdo něvěděl, kdo jsou a kde se objeví.

Exekuce se měla dít obvykle na veřejnosti, aby byl zajištěn dostatečný odstrašující efekt. Navíc takové akce se vyhýbali většímu krveprolití a ztrátám na nizárijské straně. Pro vykonavatele to znamenalo prakticky jisté zadržení a smrt. Fidájíni nebyli vždy přímo instruováni svými vůdci, co mají dělat, měli provést obecně jen to nejlepší pro společnost zejména v případě osnování plánů proti ismá´ílitům. Tato taktika přesně cílených zásahů, obvykle slavila úspěchy. Po zabití významného vládce se většinou rozpoutal boj o moc mezi jeho příbuznými a na útoky proti nizárijcům bylo rezignováno. Tento koncept ismá´ílité s úspěchem několikrát opakovali. Jedna vražda v týlu nepřítele nahradila vojenské střetnutí s nejistým výsledkem a vypleněným zázemím. V některých případech patrně došlo k tomu, že nizárijce jejich spojenci požádali o vraždu nějaké jim nepohodlné osoby. PK tomu, ale došlo jen pokud vyšší místa usoudila, že odstranění takového člověka je v souladu s věcí nizárijců. Nicméně to a skutečné nabízení služeb fidájínů za úplatu po roce 1273 rozšířili pověsti o nájemných zabijácích.

Kromě toho měl tento styl boje tu výhodu, že se vyhýbal zbytečnému krveprolití a nebyli zde vedlejší civilní oběti. To bylo dílem velmi ohlduplné, dílem to mohlo vyvolat sympatie u prostého obyvatelstva nebo alespoň neeskalovalo ještě větší antypatie. Tyto činy však většinou vyvolali reakci a napadení nizárijských území. Za Hasanova života je nizárijcům připisováno 50 zavražděných, dalších 25 mrtvých se objevilo za vlády jeho dvou nástupců v letech 1124-1260.

Vysloveně násilná expanze a nevyprovokované útoky byly výjimkou. Můžeme tak označit zřejmě získání řady pevností – určitě ne všechny se dostaly do jejich majetku tak nenásilně jako Alamút, byť máme ze Sýrie doklady také o jejich nákupech. Z dochovaných pramenů víme zejména o útocích na město Kazvín, které se několikrát stalo terčem nizárijského úderu. Obvykle šlo o odvetu za sunnitské útoky na ismá´ílity. V rámci mnoha bojů, které podstoupili však zachovávali převážně zdrženlivost a jejich protiakce se skutečně zaměřovali na vůdce nepřátel a ne na plenění zázemí neviného obyvatelstva.
Naposledy upravil(a) t.hajek dne 28/4/2014, 19:03, celkem upraveno 2 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

2. část

Příspěvek od t.hajek »

Po Hasanovi

Hasan onemocněl v květnu 1124, a když cítil blízkost smrti, povolal představeného pevnosti Lamassar, Kiya Buzrug Ummida, a pověřil ho vedením státu. Současně jmenoval tři starší členy, kteří mu měli pomáhat, dokud imám neusoudí jinak. Hasan zemřel v polovině června 1124 ve svých 90 letech, po 35 letech vlády na Alamútu. Dá´í Kiya Buzrug Ummid, druhý hudždža po Hasanovi. Byl původem z rolnické rodiny z Rudbaru, kde se narodil roku 1062. K ismá´íle konvertoval před rokem 1087 a byl blízkým spolupracovníkem Hasana. Kiya Buzrug Ummid hrál důležitou úlohu při obsazení Alamútu a jako schopný organizátor byl Hasanem vyslán k získání pevnosti Lamassar, což se roku 1095 podařilo. V roce 1124 ihned po svém povolání na Alamút seldžukové využili smrti Hasana a zaútočili na nizárijce. V Diyar Bakru padlo za oběť pogromům na 700 ismá´ílitů. Nicméně nizárijský stát si držel celistvost a všichni velitelé pevností i dá´í byli věrní Kiya Buzrug Ummidovi.

Obrázek
Pevnost Lamassar

V roce 1126 sultán Sandžar i přes mírovou smlouvu zaútočil na nizárijské pevnosti v oblastech Rudbar a Kuhistán, Turajthit, Bayhaq a Tarz. Cílem bylo vyhnání nizárijců a zisk majetku a vlastních pevností. Armáda byla odražena a byl dokonce zajat jeden z emírů v seldžuckém vojsku Tamurtughan, který byl držen několik měsíců na Alamútu. Propuštěn byl na žádost sultána Sandžara, který uznal nezávislost Buzrugova státu. V 1129 seldžuci zahájili mírová jednání s ismá´ílity. Za tímto účelem Alamut vyslal do Isfahánu poselstvo vedené Khojou Muhammad Nassihi Šahrastaním. Jednání, ale zkrachovala a při odjezdu od sultánova dvora byla delegace povražděna. Sultán odmítl jakoukoli odpovědnost a odmítl i potrestat vrahy. Nizárijci v odvetě napadli Kazvín, kde zanechali 400 mrtvých obyvatel a odnesli si značnou kořist. Další útok následoval roku 1131, kdy irácké vojsko prý o 30 000 mužích oblehlo Lamassar, ale jak už to bývalo téměř zvykem, smrt jejich velitele přerušila útok.

Do konce vlády Kiya Buzruga se ismá´ílitský stát ustálil. Bylo obsazeno několik dalších pevností včetně Mansury, další opevnění byla stavěna jako například Sa'adatkuh z roku 1127. Kiya Buzrug se stal uznávaným vládcem a partnerem seldžuckých regentů v regionální politice. V roce 1136 se svými stoupenci utekl na Alamút seldžucký emír Jaranguš, dřívější dlouholetý nepřítel ismá´ílitů. Nyní byl Sandžarem zbaven svého léna v Chorasanu a na žádosti o jeho vydání Kiya Buzrug sultánovi odpověděl zamítavě.

Tři dny před svou smrtí v roce 1138, Buzrug Ummid označil svého syna Muhammada jako svého nástupce a vůdce nizárijců. Muhammad ibn Kiya Buzrug se narodil v roce 1097 zřejmě v pevnosti Lamassar. Šel ve šlépějích svého otce a pro vedení nizárijců osvědčil nejlepší předpoklady. Dá´í Muhammad byl okamžitě uznán všemi nizárijci, což značně překvapilo seldžuky, kteří očekávali boje o moc uvnitř nizárijského státu, navíc značně územně roztříštěného. Za jeho éry pokračovalo budování a získávání pevností v oblastech Daylaman a Gilan, mezi jinými to byli Mubarakuh a Firuzkuh.

Nový chalífa ar-Rašíd vyzýval k boji proti nizárijcům a při své krátké návštěvě Isfahánu byl v odvetě zavražděn. Následoval hon na místní ismá´ílity a sultán Sandžar napadl Rudbar a dle pověsti navršil pyramidy z hlav mrtvých ismá´ílitů. Fídájíni následně zabili v Sandžarově táboře jejich zarytého nepřítele, velitele Džawhara. V reakci na to Abbas, emír z Rajj napadl ismá´ílity a dostal se až do blízkosti Alamútu a obsadil nizárijské hrady Mihrin a Mansurakuh v Qummisu. Ve svých útocích pokračoval a ismá´ílité poslali v roce 1146 vyslance k sultánovi, aby zasáhl a ukončil tyto nájezdy. Zdá se, že to nebyl jediný důvod pro Sandžarovu intervenci proti Abbásovi. Abbás byl zabit na cestě do Bagdádu a seldžuci poslali jeho hlavu na Alamút.

Ismá´ílité také rozšiřovali svůj vliv. Jejich dawy nesměle pronikali do Gruzie a na východ do Ghoru v centrálním Afghánistánu. Zde měli zastání v ghoridském vládci Alauddinovi (1149-1161). Jeho syn a nástupce Saifuddín Muhammad byl ale nepřítelem nizárijců a roku 1162 nařídil všechny ismaá´ílity zabíjet. Dawy v Ázerbájdžánu byly pronásledovány místním sultánem Daudem, což bylo ukončeno v roce 1143 v Tabrízu, kde byl čtyřmi fídájíny zabit.

Za Buzrugovy vlády se situace uklidnila a doba skrývání imámů skončila. Třetí skrytý imám Hasan bin Muhammad bin Alí, zvaný al-Kahir bi-Ahkami, Al Kahir bin Muhammad nebo al-Kahir bin al-Mohtadi se narodil v roce 1126 na Lamassaru. V roce 1157 se stal imámem, roku 1160 přesídlil na Alamút a převzal vládu. Muhammada bin Kiya Buzruga jmenoval vezírem a zbytek jeho vlády proběhl bez napadání státu ze strany nepřátel. Na druhou stranu musel řešit spory mezi dá´í v Iráku, kteří byli málo aktivní. Vyslal do Basry svého zmocněnce Abu'l Hasan Sinan bin Suleman bin Muhammada (v Evropě známý jako Rašíd ad Dín Sinan), který zjednal pořádek. Muhammad bin Kiya Buzrug zemřel dne 20. února 1162 a byl pohřben vedle hrobů Hasana a svého otce Kiya Buzrug Ummid. Imám podlehl nemoci několik měsíců po něm.

Nadále imámové sami vládli nizárijskému státu a rozhodovali jak politické tak náboženské záležitosti. Imámem nyní byl al Káhirův syn Hasan Ali nebo Abu'l Hasan se narodil v roce 1142 (1145). Je označován jako Hasan II., druhý imám toho jména na Alamútu.

Zde se v historických pracích objevilo několik nejasností, protože současně na Alamútu žili dva muži velmi podobného jména. Hasan bin Muhammad (bin Kiya Buzrug) syn vezíra Muhammada bin Kiya Buzruga a imám al Kahir, s původním jménem Hasan bin Muhammad (bin Alí). Tato shoda vyvolala v sunnitské literatuře domněnky, že se jednalo o jednoho a téhož člověka a pozdější imám Hasan II. byl považován za syna dá´í Muhammada bin Kiya Buzruga. Džuvajni tuto teorii považoval ze realitu

Hasan bin Muhammad bin Kiya Buzrug byl vynikající dá´í a slavný učenec, dle podání z roku 1262 studoval společně s Rašídem ad Sinanem. Napsal několik prací o ismá´ílitské doktríně. Několik ismá´ílitů jej považovalo za syna imáma. Když se to dozvěděl jeho otec Muhammad bin Kiya, sezval stoupence svého syna a na veřejném shromáždění vyvracel tuto myšlenku. Nicméněn tato zvěst začala nabývat na síle a záhy bylo přikročeno k trvrdému zásahu proti těmto „kacířům“ v rámci nizárijské ismá´íly. 250 osob bylo popraveno a dalších 250 bylo vyhnáno z údolí Alamútu. Každý nesl na zádech přivázaného jedno mrtvého druha. Hasan nikde netvrdil, že je imámem nebo jeho synem. Pro uklidnění poměrů byl odeslán v roce 1162 do Sýrie, kde byl roku 1165 zabit.

Pánové Alamútu

Hasan as Sabbáh (1090–1124)
Kiya Buzrug Ummid (1124–1138)
Muhammad ibn Kiya Buzrug (1138–1160)
První skrytý imám al-Hadí ibn al Nizár
Druhý skrytý imám al-Mohtadí ibn al Hadí
Třetí skrytý imám al-Kahir ibn al Mohtadí převzal moc roku 1160

Imámové vládnoucí Alamútu

Hasan al-Kahir ibn al Mohtadí (1160-1162)
Ḥasan II. Ali (1162–1166)
Nūrud-Dīn Muḥammad II. (1166–1210)
Džalal ad Dín Hasan III. (1210–1221)
Alā-ad-Dīn Muḥammad III. (1221–1255)
Rukn-ad-Dīn Churšāh (1255–1256)

Imámové v čele státu

Imám Hasan II. Ali v době své vlády čelil nepřátelským náladám a pomluvám, že není skutečný potomek Nizára. Po téměř nepřetržitém období bojů o vlastní existenci se situace nizárijců uklidnila a společnost byla připravena na znovuobjevení imáma. Nevyhnutelně následovala nejvýznamější událost Hasanovi vlády Qijámat-i Qubra. Tato ceremonie se udála 17 dne Ramadánu roku 559, 8. srpna 1164. Hasan sezval k Alamútu všechny ismá´ílity. Shromáždili se na úpatí horym, napravo lidé z Chorásanu, uprostřed z Rudbaru a Daylamanu, vlevo z Iráku. Ve středu stála ozdobná kazatelna, minbar, s velkým červeným, bílým, žlutým a zeleným praporem v každém rohu. V poledne vyšel z pevnosti imám oblečený celý v bílém s bílým turbanem na hlavě. Usedl na minbar a pozdravil všechny přítomné načež se sklonil, aby následně povstal s mečem v ruce a pronesl kázání v rodné arabštině. To překládal do perštiny právník Muhammad Busti. Na závěr své řeči prohlásil: „Jsem imám Času, posílám vám své požehnání a volám vás jako věrné služebníky.“ Následovaly obřadné přísahy všech přítomných imámovy doprovázené jásáním a modlitbami. Hasan II. se tedy veřejně prohlásil za legitimního imáma a následovníka imáma al – Nizara. Ve svých listech se tituloval jako imám Věku, imám z potomstva imáma Nizara bin al - Mustansir Billaha. Skončilo tak období zvané Dawr - i Satr (doba skrývání imáma), doba kdy ismá´ílitům vládli hudždžové a dá´í v jeho jméně.

Termín qijáma doslova znamená "zmrtvýchvstání ", to znamená postup k dalšímu duchovnímu stupni. Qijámat-i qubra (velké vzkříšení) je dosažení nejvyššího stupně, kdy se člověk osvobozuje z vazeb vnějšího světa a proměňuje se v duchovní substanci božského zdroje. Stručně řečeno, qijáma je interpretována jako projev odhalení pravdy v osobě imáma. To znamená, že věřící byli nyní schopni pochopit skutečnou pravdu. Podle tohoto výkladu by věřící poznali Boha, tajemství a realitu stvoření prostřednictvím imáma, Zjevení Božího na zemi. Qijáma také představovala přihlášení se imáma k šaríe. Od této chvíle začal zdůrazňovat spiritualitu a vnitřní význam náboženských přikázání.

Deset týdnů po qijámě na Alamútu, odjel emisar Muhammad Chaqan do Muminabadu v Kuhistánu. Zde byla qijáma oznámena místnímu dá´ímu Rais Muzaffarovi. V Sýrii byla oznámena později, patrně až v roce 1165. V Sýrii se přehnané a nepřesné zvěsti o qijámě rozšířili i mezi sunnitské obyvatelstvo. Okamžitě následovala další vlna teologických disputací a odporu k nizárijcům. Pojmenování Hašašíjúny se stalo standardem a hanobení jejich jména bylo na denním pořádku, včetně spousty pomluv a výmyslů. Mj. se objevuje teze, že opustili právo šaríja. Takto byli představováni i okolnímu světu. V roce 1175 vyslanec Fridricha I. Burchard z Štrasburku si o ismá´ílitech zapsal: "Heyssessini žíjí bez jakéhokoli práva, jedí vepřové, což odporuje zákonům Saracénů a využívají všech žen“. Španělský cestovatel ibn Džubajr píše o tom, co se doslechl na své cestě Sýrií: "Na svazích hor jsou hrady patřící kacířské ismá´ílitské sektě, která se vydělila z islámu a člověka jménem Sinan uznávala jako zhmotnělého boha. On je očaroval černou magií, aby jej tak uznávali a klaněli se mu. Byli před ním ponížení a dosáhli takového stavu poslušnosti a oddanosti, že se na jeho rozkaz vrhli dolů ze skály jen proto, aby jej mohli potěšit."

V roce 1165 ismá´ílité oblehli Kazvín, ale ustoupili, když se doslechli o vojsku sultána Arslana. V roce 1166 seldžucký emír Muhammad bin Anaz v odvetu zaútočil na nizárijce v okolí Kazvínu. V říjnu 1166 byl Imám Hasan II. na návštevě v Lamassaru. Zde byl zabražděn svým bratrancem Hasan bin Namavar, který patřil k místní Daylamanské větvi šíitských dvanáctníků Buwahidů.

Nurud din Muhammad, také Ala Muhammad II. bin Muhammad nebo bin Hasan, se narodil kolem roku 1155 nebo 1158 na Alamútu. Jeho matka byla z rodu Buwahidů. Jakmile se ujal úřadu v roce 1166 zatkl Hasana bin Namavara a jeho příbuzné a odsoudil je k smrti. Mohamed II. měl hluboký zájem o filozofii a esoterické nauky. Byl velmi plodný autor a sepsal několik knih o koránu a ismá´ílské doktríně. Vzhledem k výmyslům šířícím se muslimským světem po qijámě, Mohamed sepsal několik traktátů k ospravedlnění a osvětlení doktríny o vzkříšení. V jeho podání přisoudil jako obvykle ústřední úlohu imámovi, který je projevem božské pravdy na světě. Mimoto se věnoval i lehčím žánrům a sepsal knihu přísloví a poezie.

Za dlouhé doby jeho panování nedošlo k žádným vážným válečným událostem. V dalekém Egyptě nastoupil do úřadu Saladin a ukončil fátimovský chalífát. Obyvatelstvo celkem lhostejně přestoupilo k sunnistké ortodoxii a po neúspěšném převratu roku 1177 skončili zbylí příslušníci fátimovského rodu přibití na křížích před Káhirou. Vůdčí silou ismá´íly se tak definitivně stal alamútský imám. Seldžuci se vyčerpali a roku 1195 jejich sultanát zanikl pod útoky chorezmského šacha Alauddina Tekiše. Noví vládci již nevedli rozhodující útoky proti Alamútu, ale občas jakoby z tradice pobili ismá´ílovce, jako se to stalo například roku 1204 v jižním Iráku. Z drobnějších incidentů pak můžeme zmínit menší místní válku, kdy se baduspanidský vládce Rustamdaru a Ruyanu Ustandar Hazarasf bin Šahrnuš uchýlil na Alamút a vedl s pomocí nizárijců krátkou válku s vládci Daylamanu. Výsledkem však byla jeho zajetí mepřáteli a poprava.

Mohamed II. zemřel roku 1210 a imamátu se ujal jeho třiadvacetiletý syn Hasan III. nazývaný Džalal ad Dín Hasan III. bin Mohamed. Džalal ad Dín se snažil zlepšil vztahy s okolními vládci. Neustálá izolace neprospívala běžným životním potřebám nizárijské společnosti. Imám navázal na propagandu svých předchůdců a nechal šířit do celého muslimského světa, že zvěsti týkající se zrušení práva šaríja u ismá´ílců se nezakládají na pravdě. Současně pozval na Alamút velký počet učenců z Chorasanu a Iráku, kteří mohli volně bádat a diskutovat s ismá´ílistkými teology. Nařídil také stavbu nových mešit nebo veřejných lázní. Syrská provincie měla následovat tuto otevřenou politiku od roku 1211. Džalal ad Dín navázal i dobré vztahy s dřívějším úhlavním nepřítelem, abbásovským chalífou v Bagdádu. Imámova matka (prý sunnitka) dokonce v roce 1213 pod záštitou chalífy Násira podnikla s velkou slávou pouť do Mekky. Tam věnovala velké částky na chudé a nechala vyhloubit několik studní. Vzhledem k předcházejícímu vývoji se taková změna zdá překvapivá, nicméně imám se tak rozhodl a veškeří ismá´ílité jej oddaně následovali, nedovolili si zpochybňovat jeho rozhodnutí. Džuvajni (a podle něj i Wasserman) později na základě této změny psal, že Hasan III. se vzdal vyznání svých předků a přiklonil se k sunnitům.

V zahraniční politice začal spolupracovat s vládcem Kutumu v Gilanu. Roku 1212 se zasnoubil s čtyřmi jeho příbuznými a získal pevnost Šahanšah. Další spojenectví přidal panovník Arranu a Ázerbájdžánu Muzaffaruddin Özbek bin Pahlawan Muhammad. Ten u Hasana hledal v roce 1214 pomoc proti svému vzbouřenému leníkovi Nasiruddinovi Mengli. Hasan mu pomohl a s armádou vytáhl do Ázerbajdžánu, kde zůstal u Özbekova dvora. Odtud vyslali posly do Bagdádu a Sýrie pro posily. V bitvě u Hamdanu byl v roce 1215 Mengli poražen. Hasan III. získal provincie Abhar a Zanjan a získal od Özbeka velkou odměnu.

Obrázek
Mongolové na pochodu

V té době na východě začalo vrůstat nebezpečí pro celý muslimský svět. Zvěsti o útocích a nelítostném chování Mongolů letěly všemi městy i vesnicemi. Útok byl vyprovokován chorézmským šahem Aláuddín Muhammad, který nechal roku 1218 popravit mongolské vyslance. Hasan III. se rozhodl předcházet případnému ničivému útoku a poslal roku 1219 své posly do Karakorumu ke dvoru Čingischána. Ti se s ním setkali roku 1221 v Balchu a slíbili podřízenost velkému chánovi. Mongolové zatím ničivě zaútočili, dobyli Samarkand, Bucharu a Kunya-Urgench. Do Kuhistánu odtud proudili zástupy uprchlíků, kteří našli útočistě u ismá´ílitů.

Pro ismá´ílity se objevilo nebezpečí v Sístánu. Místní nasridovský vládce Yaminuddin Bahram Šah bin Taj al - Din Harb požadoval od kuhistánských nizárijců navrácení pevnosti Šahanšah a vedl zde dvě kratší války. Další požadavky vyslovil v roce 1221 a hrozil opět ozbrojeným útokem. Dříve než svou hrozbu mohl uskutečnit, v Zarangu jej 29. května 1221 zabili čtyři fidájíni. Je otázka do jaké míry s tímto vývojem souvisí smrt Hasana III. Imám byl v roce 1221 na jedné hostině otráven. Z jeho smrti a ze spiknutí byly obviněny jeho sunnitské manželky z Gilanu, patrně příbuzné Yaminuddina. V Sístánu okamžitě vypukly boje mezi Yaminuddinovými syny, když nizárijci podporovali Ruknuddina proti jeho mladšímu bratrovi Nusratuddin. Stejně jako jeho otec, Nusratuddin pokračoval v nárokování pevnosti Šahanšah. Ruknuddin získal v roce 1222 díky ismá´ílské pomoci trůn v Sístánu. Byl ale záhy zabit svým otrokem a na trůn byl místní aristokraciií dosazen Šihabuddin bin Harb a jeho bratr Ali. Ismá´ílité opět měli vlastního kandidáta, Uthmana Šah bin Nasiruddina. Získali také podporu chorezmského velitele Tajuddin Yinaltagina, který se usídlil v Kirmanu. Yinaltagin přijel roku 1225 do Sístánu a potlačil místní odpor. Místo dosazení Uthmana Yinaltagin podržel moc ve svých rukou.

Nástupcem imáma se stal teprve devítiletý syn Ala ad-Din Muhammad III. Jeho území se zatím rozroslo o oblast Gilan a ismá´ílité vstoupili do Ruyanu, odkud uprchl baduspanidský vládce Fakhr ad-Dawla Namavar bin Bisutun. Získali také důležité město Damghan, metropoli Qumisu. Chorézmský sultán Džalaludín Manguberdí se následně marně snažil obnovit zde svou moc. Sultán nařídil svému veliteli Orkhanovi zaútočit na Kuhistán. V roce 1227 byla na Alamútu uzavřena mírová smlouva (vyslanec sultána Muhammad Nasawivy pak barvitě popsal svou návštěvu na Alamútu), podle níž měli ismá´ílité platit šáhovi ročně 30 000 dinárů. Orkhan ale útočil dál dokud jej nepřepadli tři fídájíni a nezabili jej. Vrazi byli zatčeni a popraveni, přičemž jsou jim do úst vkládána poslední slova: “Obětovali jsme se pro našeho pána Ala ad–Dina.“ Při dalším jednání v sultánově táboře se alamútský vyslanec Badruddin Ahmad zmínil vezírovi Šarf al-Mulkovi, že i v jejich armádě jsou přítomni fídájínové. Vezír je toužil uvidět a Badruddin jich pět přivedl. O této neuvážené akci, či demonstraci síly, se dozvěděl Džalaludín a nechal oněch pět fídájínů upálit, i přes prosby o milost svého vezíra. K sultánovi byl poslán další alamútský posel Salauddin, který požadoval 10 000 dinárů jako kompenzaci za smrt těchto fídájínů. Vezír Šarf al–Mulk pak nechal snížit roční platbu o požadovaných 10 000 dinárů.

Stále nevyřešený vztah k důležitému městu Kazvín, které se nedařilo zařadit do nizárijského státu, měl další pokračování. Místní súfí Džamal ad Dín Gili, který tajně podporoval nizárijce, byl napadán místními obyvateli. Imám je musel varovat: „Bude-li šejch Džamal ad Dína vyhnán z města, z Kazvínu zbude jen prach.“ Zůstal tedy zachován status quo.

V roce 1226 Čingischán dobyl východní Persii a na západ sílil příliv sunnitkých uprchlíků včetně učenců z Chorasanu. Byla jim nabízena pomoc a ismá´ílský vládce Kohestánu Šihabuddin bin Mansur Abdul Fateh o utečence pečoval v nizárijských pevnostech, městech i vesnicích. Jeho pomoc dosáhla nevídaných rozměrů, věnoval tisíce šatů a 700 koní, nepočítaje utrácení shromážděných pokladů na potraviny. Až se dokonce ozvali místní nizárijci a žalovali na Alamút. Šihabuddin byl následně odvolán a nahrazen Šamsuddinem Hasanem, který ale pokračoval v pomoci v neztenčené míře. Další pokračování ale měly i konflikty se Sístánem. Šamsuddin v roce 1226 vytáhl v čele ismá´ílské armády proti Yinaltaginovi do Sístánu a přivodil mu porážku.

Yinaltagin poté pověřil Minhaj Siraje Džúzdžáního vedením diplomatických jednání s Kuhistánem. Ve výsledku bylo uzavřeno příměří ekonomicky výhodné především pro nizárijce. Yinaltagin je již neměl dál Kuhistán napadat a přes jeho území mohli ismá´ílité volně cestovat. Jakmile se Džúzdžání vrátil, Yinaltagin jej nutil opět se vydat zpět a vyhlásit jim válku, což odmítl a strávil nějaký čas ve vězení pevnosti Safhad z Sístánu.

Alamút se také stal útočištěm Özbegova syna, Malik Chamuše a Džalaluddinova bratra Ghiasuddin, kteří byli vyhnáni ze svých postů chorézmským sultánem roku 1228. Ghiasuddinovi byl v následných bojít zavražděn. Vyslanec Badruddin Ahmad v roce 1228 cestoval za Syrdarju mongolský dvůr. Džalaluddin nechal zastavit všechny karavany v tomto směru a předpokládal, že mongolský vyslanec byl na cestě do Sýrie ve společnosti ismá´ílitů. Vezír Šarf al-Mulk v této spouvislosti nechal v Ázerbájdžánu pobít karavanu, kde cestovalo sedmdesátých ismá´ílských obchodníků ze Sýrie. Alamút pak poslal k šahovi vyslance, aby získal zabavené zboží nebo náhradu za něj. V roce 1231 pak definitivně padla Chorézmská říše vyvrácená útoky Mongolů.

Syrská odnož „praví asasínové“

Na přelomu 11. a 12. století, nejpozději roku 1102, se Hasanovi lidé pod vedením dá´í al-Hakim al-Munadžima objevují v Sýrii jako spojenci Ridwána z Aleppa. Roku 1103 prý mají na svědomí smrt emíra z Homsu Džanáha ad-Dawla, Ridvánova soupeře. Druhý dá´í Abú Tahír zvaný Zlatník, byl při střetu s Franky zajat Tankredem a donucen platit antiochiojskémiu knížeti tribut. Po smrti Ridwána byl Abú Tahír zajat a popraven, dalších 200 nizárijců bylo uvězněno a zbytek byl vyhnán. Uprchli do hor Nusayriah, kde se dostali do bližšího kontaktu s Franky a tripoliský hrabě i antiochijský kníže jim umožnili se zde usadit. Nizárijcům se v Sýrii příliš dobře nevedlo. Neúrodná půda se hodila zejména k pěstování dobytka. Řada nizárijců volila odchod do úrodněnjších oblastí nebo do měst Damašku, Homsu, Hamy, Aleppa. Další dá´í Bahram zkoušel své štěstí v Damašku, od jehož vládce Tughetina dokonce získal pevnost Banyas (Nimrod, Subejba). Na jedné z vojenských výprav byl zabit a jeho hlava a ruce putovaly do Káhiry k fátimovskému chalífovi al-Amirovi. V roce 1128 Tughetinův syn Tadž al Muluk Búrí inicioval v Damašku velký pogrom na nizárijce. Počet obětí se odhaduje na šest tisíc. V roce 1130 byl zavražděn chalífa al-Amir, jeho smrt je samozřejmě připisována nizárijcúm z Alamútu. O rok později byl také na Búrího proveden nizárijci atentán. Hrozbu smrti se lékařům podařilo odvrátit, ale příliš brzká vyjížďka na koni obnovila nedoléčené zranění a Búrí na jeho následky zemřel.

Nakonec přeci jen s rostoucí silou vlastní populace a oslabováním franckého vlivu začali ismá´ílité obsazovat jednotlivé křižácké i muslimské pevnosti. V roce 1132 prodal Sayf al-Din ibn 'Amrun dá´ímu Abu al-Fath hrad Cademois (Kadmus, al Qadmus). V roce 1140 byl obsazen Masiat (Masjáf) patřící k Šajzaru a o rok později Rafanée (Rusáfah) a Coible (al Khawábí). Od Antiochie odpadly v letech 1135/1136 al Kharíbah, al Kahf, později Laycas (Qal´at Olleiqua, Alleiqua, Ulayqa) a roku 1151 Malavans (Qal´at Qsabiyé, al Maníqah), Bochebeis (Abú Quobeis) a oblast Jabal al Summaq a Sarmin.

Obrázek
Al Khawabi

V reakci na tyto zábory předal tripoliský hrabě Raimond II. roku 1142 severní část průsmyku Homsu včetně Kraku des Chevaliers johanitům, aby chránili jeho hranice nejen před nájezdy Zengího, ale i před stále agresivnějšími nizárijci - asasíny. Nizárijci se zde záhy začali aktivně účastnit politického života a vstupovaly do různých spojenectví, většinou namířených proti sunnitským panovníkům. V létě 1149 při Núr ad Dínově útoku na Antiochii nizárijské oddíly pod vedením Wafy podpořili antiochijského knížete Raimonda z Poitiers. Po počátečních úspěších ale toto tažení skončilo katastrofou 28. června v údolí Inab u soutěsky Fons Murez. Celé spojenecké vojsko bylo obklíčeno a prakticky celé pobito. Řády usazené v Tripolisku templáři a johanité spolu s hrabětem Raimondem II. toto neúspěšné spojenectví vůbec nepovažovali za překážku útoku na ismá´ílity a roku 1150 vyplenili řadu vesnic, což bylo později nizárijci oplaceno. Vše se nakonec urovnalo roku 1151 po odražení franského útoku u Maníqy placením tributu 2 000 bezantů templářům ze Safity a Tortosy a 800 bezantů z okolí Abu Quobais johanitům na Margatu. Tento stav nicméně vyprovokoval fidájíny k protiakci. V roce 1152 byl Raimond vyprovodit svou manželku Hodiernu na cestě do Jeruzaléma, při návratu byl i s dvěma rytíři svého doprovodu v branách Tripolisu zavražděn. Na velmistry a jiné činovníky řádů se fidájíni nezaměřovali, bylo to díky okamžité náhradě jejich představitelů a jednotné politice řádu.

Věhlas nizárijců - asasínů v Sýrii pramení zejména z období, kdy zde vládl Rašíd ad Dín Sinan. Celým jménem Abu al-Hasan Sinan ibn Sulayman ibn Muhammad se narodil blízko Basry roku 1132 nebo 1135 což je pravděpodobnější. Zda byli rodiče dvanáctníky nelze prokázat, určitě byly šíity a samozřejmě jsou teorie, že Sinan byl spojen s rodem imámú, či že byl sám imámem. Projevil zájem o učení ismá´íly a byl povolán na Alamút k rozvíjení svého nadání. Sinan studoval na Alamútu teologii a filozofii u imáma al–Kahira. Roku 1160 byl poslán do Basry k urovnání místních nedobrých poměrů uvnitř společenství. Imám Hasan II. jej roku 1163 poslal do Sýrie, aby nahradil hlavního da'í Abu Muhammada. Jeho vzestup byl velmi neobvyklý, do vyšších pozic byli jmenováni obvykle muži starší 40 let, což jednak zaručovalo životní zkušenost, jednak se odkazovalo na ismá´ílskou numerologii, kde čísla 40, 12, 7, 5, 4 mají symbolické významy.

Obrázek
Mapa syrského ismá´ílského emitrátu

Po dlouhé cestě přes Mosul a Raqqu došel do Aleppa. Aleppo bylo v té době stále přístupné ismá´ílitům, kteří často vstupovali do města přestrojení jako obchodníci. Sinan zde neměl žádné potíže, což možná souviselo i s absencí Núr ad Dína, který právě válčil s Franky. Sinan se tajně seznamoval s nizárijským působením v Sýrii a nakonec odešel na Masyaf. I zde skrýval svou totožnost a přesunul se k hradu al-Kahf, centru syrských nizárijců. Kolem roku 1164 po smrti Abú Muhamada převzal vedení syrské provincie, proti čemuž neúspěšně vystoupil Khawaja 'Ali. Do vnitřní i vnější Rašídovi politiky Alamút nezasahoval, měl v něj plnou důvěru. Jen na počátku jeho vlády, byl samozvaný dá´í Khawaja 'Ali zavražděn na popud dvou prominentních členů společenstva. Alamút žádal jejich odsouzení, Sinan oba propustil.

Velmi dobrý vůdce a politik urovnal roztříštěné síly ismá´ílitů v Sýrii. Úspěšně proměnil syrskou dawa ze slabé organizace závislé především na pomoci Alamútu na prakticky samostatný stát se sídlem v al Kahfu. Hlavním a úspěšným cílem jeho politiky byla obrana území někdy zvaného jako ismá´ílský emirát proti nepřátelským útokům muslimských i franckých sousedů.

Sinan měl své vlastní da'í a velké množství rafiků, kteří jej provázeli na jeho častých cestách po nizárijských pevnostech. Stejně tak měl k dispozici vlastní sbor fidájínů. Svými nejoddanějšími přívrženci byl považován za imáma, později dokonce za znovuobjeveného sedmého. V některých pozdějších dílech má tituly náležející jen imámům a jeho lidé byli označováni jako Sinanija. V okolních krajích zorganizoval dobře fungující síť agentů hovořících různými jazyky, kteří předávali kódované zprávy s využitím poštovních holubů. Stejně tak byla zajištěna rychlá pošta mezi jednotlivými hrady, aby jejich velitelé znali Rašídovi plány nebo záměry nepřátel. Prakticky všichni evropští panovníci dorazivší do Palestiny jednali s jeho poselstvy.

Obrázek
Stylizovaný portrét Rašída

Dá'i Nur al-Din Ahmad nám roku 1384 !! zanechal jeho popis. Byl střední postavy, pohledný s velkýma černýma očima a výrazným obočím. Bystrý, výmluvný, dobře argumentující, rychle improvizující, dovedný v získávání srdcí mužů, strohý a asketický hluboce věřící. Nikdo ho prý nikdy neviděl jíst a pít, měl jasnovidecké a telepatické schopnosti. Neměl stálé sídlo a neustále cestoval, vládl velkou silou své osobnosti, osobní stráž nepotřeboval.

V letech 1172 a 1173 Rašíd prostřednictvím svého vyslance Abdulláha jednal s králem Amaurym I. o spojenectví. Předmětem jednání bylo i zproštění od placení roční renty templářům. Jednání měla zdárný průběh, ale templáři s tím nesouhlasili a přítrž rozhovorům učinil jednooký templářský rytíř Gautier de Mesnil, která Abdulláha zabil na cestě z Jeruzaléma. Krále temto čin rozlítil natolik, že Gautiera zajal a potrestal, ačkoli jinak směl templáře soudit jen papežský soud. Toto spojenectví by se zřejmě stejně nepodařilo uzavřít. Proti nizárijcům se stavěl i řád johanitů.

V roce 1174 podle Viléma z Tyru Rašíd jednal s templáři o přijetí křesťanství. Vilém tím dokládal, jak templáři chtěli oslabit pozice křesťanů. Je možné, že odkazuje na jednání s Amaurym, kde se dotkli i náboženských otázek a nizárijci zdůrazňovali vysokou úctu k Ísovi (Ježíši).

Vztahy s Núr ad Dínem zůstávali jen ve formě výhrůžných dopisů. Ani Nizárijci ani Núr ad Dín nepřikročili k žádné reálné akci proti druhé straně. Naopak vzestup Saladina vedl k četným nepřátelským kontaktům. V roce 1171 se Egypt vrátil do náručí bagdádského chalífy. Saladin vyhlásil ismá´ílovcům nepřátelství a zničil jejich káhirské školy a knihovny. Rozhněval tím všechny ismá´ílity bez rozdílu. Fátimovci v Saladinově područí organizovali spiknutí a žádali paradoxně Rašída o pomoc. Saladin se o spiknutí dověděl a krvavě ho potlačil. Silný sunnitský vůdce v Egyptě a Sýrii znamenal ohrožení celé ismá´íly. Do Egypta byl vyslán Hasan al-Ikrimi al-Iraqi, kde prý zanechal vedle Saladinovy postele dýku a výhrůžný dopis jako varování. Dalším incidentem byl útok militantního sunnistkého řádu Nabawiya v letech 1174/1175 na nizárijské vesnice al - Bab a Buza'a, který Saladin podpořil a napadl Sarmin, Ma'arrat Masrin a Džabal al–Summaq. Asasíni se snažili zastavit mocného sultána v jeho tažení a výbojích a měli své důvody spojit se s vládci Aleppa a Mosulu, což se nakonec z nejrůznějších důvodů nepodařilo.

Saladina se pak nizárijci pokusili zabít dvakrát. Poprvé na přelomu let 1174 a 1175 vyslaná skupina 13 fidájínů byla identifikována emírem Nasih al - Din Khumartakinem z hradu Abu Oubays. Útočníci byli pochytáni a zabiti. Druhý pokus se uskutečnil 22. května 1176, kdy Saladin obléhal Azaz severně od Aleppa. Zde měl Saladin spíše ono štěstí, které přeje připraveným. Před smrtelným bodnutím jej zachránila kroužková zbroj nošená pod šaty.

Po dobytí pevnosti Azaz v červnu 1176 Saladin oblehl Masjaf. Obležení trvalo jen týden. Sinan nebyl na hradě přítomen a po několika menších střetech Saladin odtáhl. Nepřátelství bylo ukončeno patrně díky zprostředkování míru Saladinovým strýcem emírem z Hamy Šihab al - Din Mahmud Ibn Takašem, který nechtěl mít na svých západních hranicích neústupného nepřítele. Saladin nakonec oficiálně vyhlásil, že jeho vojsko je unavené. Ke konci obléhání mohly přispět i informace o pohybech jeruzalémského vojska v údolí Bikáa. Pravděpodobně byla uzavřena nějaká dohoda, o které ale nic bližšího nevíme. Saladin nizárijce nechal na pokoji a nebyl již cílem jejich útoků.

Samozřejmě tak krátké obléhání dávalo prostor ke spekulacím – jedna z legend praví, že se Saladin jedné noci náhle probudil ve svém stanu a viděl obrys postavy vycházející ven. Lampy uvnitř stanu, které měly stále svítit, byly zhasnuty. Sultán spustil poplach a ve světle stráží viděl vedle své postele vzkaz přibodnutý zvláštní asasinskou dýkou, navíc otrávenou. Rašíd jej tímto dopisem varoval, aby přerušil obléhání, jinak bude zabit. Saladin pak prý dílem z obavy, dílem z vděčnosti odtáhl. Druhou verzí je rozhovor Rašídova vyslance a Saladina, u nějž byli přítomni jen dva nejvěrnější, nejspolehlivější a nejoblíbenější Saladinovi strážci. Vyslanec je vyzval, zda-li by ve jménu svého mistra sultána zabili, pokud by jim to nařídil a oba gardisté na šokovaného Saladina namířili své meče.

Vztahy se Saladinem se uklidnily, naopak eskalovalo napětí s vládci Aleppa. Aleppský vezír Šihab al-Dín abu Salih Ibn al-'Adžami byl 31. srpna 1177 zavražděn a čin byl okamžitě připsán nizárijcům. Šestnáctiletý vládce Al-Malik al-Salih vraždu nechal vyšetřit a jeho úředníci zjistili, že v pozadí stojí vlivný eunuch Sa'd ai-Din Gumuštigin, který jménem al-Saliha poslal padělané dopisy asasínům, ve kterých naléhal k provedení vraždy. Gumuštigin byl shledán vinným. Vládce Aleppa al-Malik al-Salih v roce 1179 obsadil pevnost al-Hajirah (Kharibah) a následný velký požár na trzích Aleppa je připisován coby odveta nizárijcům. Do tohoto období také spadá zjev další šíitské sekty zvané Sufatí – čistí, která se objevovala v okolí Aleppa. Ti rezignovali na šaríju a oddávali se smiltsvu a opilství. Byli rozehnáni a zlikvidování dílem sunnity, dílem Rašídem.

Po roce 1176 nizárijci nevystupovali nepřátelsky vůči Saladinovi a existují zprávy, že v bitvě u Hattínu velel jejich oddílu Saladinův synovec Muhammad. Rašíd byl Evropanům i Frankům v Zámoří znám jako Vetulus de Montanis, Viel de la Montaigne - Stařec z Hory. Je otázka, kdy tuto přezdívku získal, nicméně nejméně do jeho 50 let (1182) jej za „starce“ považovat nemůžeme a to ani na tehdejší poměry. Mezi muslimy byl přezdíván jako šajch al Džabal, což ovšem není to samé jako latinský překlad. Termín šajch se dá přeložit jako starý nebo také moudrý (starý = moudrý) muž, al Džabal může znamenat jak horu nebo také hory. Vzhledem k tomu, že jeho sídelní hrad al Kahf byl uvnitř pohoří Nusayriah, můžeme s klidem použít termín Moudrý muž z Hor, což už ovšem nezní tak tajemně. Ostatní arabské zdroje jej oslovují titulem mukaddam (velitel), ra'is (hlavní) nebo sahib dawa (pán).

Obrázek
Al Kahf

Do závěru Rašídovy vlády spadá také další vražda vysoce postaveného křižáka, Konráda z Montferratu. Tento dobrodruh, s kterým jsme se setkali ve třetí křížové výpravě, byl v dubnu 1192 na sněmu v Akkonu místními pány téměř jednomyslně zvolen za krále. Toto rozhodnutí pod patronací Richarda Lví Srdce konečně ukončilo dlouhé dvoukráloví v Zámoří. Čerstvě korunovaný Konrád byl ale 28. dubna zavražděn v Tyru a tento čin jen připisován právě asasinům. O Konrádově smrti toho víme poměrně hodně. Zabili jej dva příslušníci sekty, kteří byli alespoň šest měsíců ve službách Baliana II. z Ibelinu a knížete ze Sidonu. Konráda nejprve těžce zranili dýkami a uprchli. Jeden z nich se skryl v blízkém kostele, kam raněného krále přinesli. Ve chvílích zmatku a první pomoci k němu přistoupil a své dílo dokonal. Byl zadržen stejně jako jeho druh a oba byli popraveni krutým způsobem.

Důvod této vraždy, se obvykle dává do souvislosti s odplatou za vyloupení nizárijské obchodní lodi – pak by to byla skutečná „čistá“ akce asasínů. Podle ibn Athíra Saladin žádal Konrádovu smrt po Sinanovi. Saladin měl s novým králem víceméně přátelské vztahy a jeho smrt by mu nepřinesla prospěch. Oba zajatí vrazi vypověděli, že Konráda zabili na příkaz Richarda, který ale jeho smrt v současné situaci také nepotřeboval.

Je zde ještě jedna možnost. Konrádovým nástupcem se stal hrabě Jindřich ze Champagne. Již týden po Konrádově smrti si vzal za manželku vdovu po Konrádovi, těhotnou Isabelu. Při své cestě do Antiochie pak navštívil i hudždžu ismá´ílitů. Některé prameny uvádí, že to byl Rašíd, ale díky roku cesty 1194 je pravděpodobnější, že jej pozval jeho nástupce Abu Mansur bin Muhammad. Že by byl zadavatelem vraždy jinak oblíbený a ctěný Jindřich? Hans Eberhard Mayer v této souvislosti zpochybňuje práci P.A. Williamse, který z úkladů obvinil právě Jindřicha s tím, že jeho místo po boku Isabely nebylo vůbec jisté. Každopádně rychlost jednání a sňatku zřejmě mnoho možností nepřipouštěla. Nebo to byl skutečně Richard, který měl důvod k osobní mstě na Konrádovi a svého synovce Jindřicha pak rád potvrdil na jeruzalémském trůně?

Rašíd zemřel v říjnu 1193 (někdy je též uváděn rok 1192). Byl pohřben patrně v Džabal Mašdad, kde trávil většinu svého času na modlitbách, astronomických pozorováních, při filozofickém rozjímání a kde skládal i verše. Někteří jeho přívrženci odmítali uvěřit, že je opravdu mrtev. Část jej považovala za boha a jeho věrní se nazývali al-Sinaniya. Sinanův nástupce byl dosazen z Alamútu a byl jím perský dá´í Abu Mansur bin Muhammad. V očích současníků prý neznalý člověk. Politicky se orientoval úzce na Alamút, a to i přesto, že zdědil po Sinanovi velmi dobře organizovanou dawa, která se pevně usadila v Sýrii. Až do roku 1256 byli zdeší hudždžové jmenováni imámem a byli zodpovědní přímo jemu. Představitel syrských asasínů byl tedy v nizárijském státě druhý po imámovi, ale sláva syrských asasínů zvolna upadala. Jejich vedení se uchylovalo stále více k politickým vyjednáváním, aliancím a smírům a bylo spokojeno se současným stavem až do otřesů, které do Svaté země přinesl mongolský útok.

V roce 1213, kdy stál v čele provincie Kamal ad Dín al-Hasan bin Masud, byl v Tortose zabit Antiochijský správce Raimond, syn knížete Bohemunda IV. Vražda byla připsána nizárijcům a odstartovala zuřivé útoky Franků na ismá´ílitské území. Další Hudždža Madž ad Dín jednal v roce 1227 s vyslanci Fridricha II. a obdržel od nich dary v těžko uvěřitelné hodnotě téměř 80.000 dinárů. Dá´í Sirajuddin Muzaffar bin al–Husajn vládl v letech 1227-1240 a po něm nastoupil peršan Tadžuddin Abul Futuh bin Mohamed. Ten jednal s francouzským králem Ludvíkem IX. Vyměnili si vznešená poselstva a honosné dary, ale požadavky na užší spolupráci podmiňované ze strany ismá´ílitů zrušením poplatků templářům a johanitům nebyly dotaženy do konce.

Obrázek

Masjáf (Masyaf, Masiaf, Masiad, Masiat, قلعة مصياف)
35°3′55.23″N 36°20′31.51″E

Původní hrad byl zřejmě vybudován Byzantinci někdy v průběhu 10. století na strategickém místě chránícím obchodní cestu od Středozemního moře do Hamá. Tato lokalita byla již dříve využívána Seleukovci i Římany. Mj. 4. Skythská legie měla své ležení právě zde. Pevnost stála na východním okraji pohoří Nusayriah, široce se svažujícím do úrodných oblastí Šajzaru, Hamá i vzdálenějšího Homsu. Do počátku 12. století Masjáf patřil místnímu arabskému rodu Mirdasidů. V roce 1103 jej obsadili křižáci z knížectví Antiochie. Těžko dostupnou pevnost položenou daleko na východě nebylo dost dobře možné dlouho uhájit. Již roku 1109 hrad držel damašský atabeg a Tripoliskému hrabství platil poplatek za neútočení. Masjáf roku 1127 koupil emír Banu Mundigh ze Šajzaru a postoupil jej leníkovi Sanqurovi. V roce 1141 se hradu zmocnili nizárijci a stal se jejich největší pevností a hlavní výspou na východní hranici. V roce 1176 byl krátce obléhán Saladinem. Díky nápisům na vnitří straně brány víme, že dá´í Tadžuddin Abul Futuh bin Muhammad v letech 1240-1249 postavil hradbu a jižní bránu. Roku 1260 byl hrad obležen a dobyt Mongoly. Ismá´ílité se sem záhy vrátili. V únoru 1270 hrad obsadil sultán Bajbars. Roku 1830 armáda Ibrahíma Paši hrad poškodila. Restaurace Masjáfu začala roku 2000 a byla hrazena z prostředků nadace Agy Chana, 49. imáma.

Obrázek
Brána

Hrad byl postaven na nevysokém skalnatém výběžku umožňujícím daleký rozhled. Na původních byzantských základech jsou ismá´ílské, mamlúcké i osmanské přestavby. Ismá´ílské zdivo je hrubší z menších kamenů. Nicméně shodně jako na současných stavbách v okolí zdi propojují antické sloupy položené napříč, vytvářející svou pravidelností i okrasný dojem. Dispozice má půdorys protáhlé elipsy s delší severojižní osou. Vstup vedl z jihu hlavní branou, odkud se příchozí dostal do prostoru mezi vnějším opevněním a jádrem. Opevnění není tvořeno klasickou hradbou, ale kolem dokola jádro obíhají budovy o několika podlažích, což je závislé na kolísání terénu. Jejich střecha ve stejné úrovni pak tvoří klasický průběžný „ochoz“ podál západní a východní strany. V některých místech na západě budovy dosahují až k jádru. Díky své šíři zde mohly být prakticky kdekoli umístěny válečné stroje. Ze západní hradby vystupuje několik čtverhranných a vícebokých bašt, méně ohrožená východní strana je vedena ve víceméně přímých líniích. Jižní vstupní část je srostlice několika budova a převyšuje okolní vnější hradby. Stejně tak na severu postavené dvě víceboké bašty svou výškou chrání jádro před ostřelováním z této strany.

Obrázek
Jádro

Vyšší jádro leží uprostřed areálu vymezeného vnější hradbou a je rozděleno zhruba na dvě části. Přední je pravidelná se široce zaobleným čelem směrem ke vstupu. Vypadá jako by byla tvořena čtyřmi palácovými křídly a připomíná kastel, vnitřní nádvoří je ale pouze v nejvyšším patře. Nižší úrovně jsou zcela zastavěné. Zadní část jádra se k přední těstě přimyká a působí dojmem postupně narůstajícího organismu. Zhruba v jeho polovině jsou dvě čtverhranné bašty, jedna na východě, druhá na západě.

Obrázek
Masjaf v představách vývojářů Ubisoftu
Naposledy upravil(a) t.hajek dne 28/4/2014, 19:02, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

3.část

Příspěvek od t.hajek »

Mongolské útoky a zánik státu

V roce 1238 abbásovský chalífa al Mustansir a imám Ala ad-Din Muhammad III. vyslali poselstvo do Evropy, ke dvoru francouzského krále Ludvíka IX. a anglického panovníka Jindřicha III. Ohlašovali příchod divokých Mongolů a navrhovali spojenectví s křesťanskou Evropou. Delegace samozřejmě neuspěla, vždyť i na nejvyšší úrovni byl před Jindřichem III. východní emisar přerušen výkřiky Winchesterského biskupa mířenými proti muslimům.

Po tomto neúspěchu se nizárijci pokusili naopak o přiblížení k mongolskému dvoru. V létě 1246 navštívili velkého chána Güyüka alamútští velvyslanci Šihabuddin a Šamsuddin, bývalí guvernéři Kuhistánu. Měli mandát abbásovkého chalífi i dalších muslimských vládců, ale ani oni ani jiní muslimští vyslanci nebyli přijati. Následně Güyük poslal armádu v čele s Eljigidejem do Íránu. Zde se měl spojit s již umístěnými mongolskými posádkami a měl porazit muslimské vládce počínaje imámem z Alamútu. Tomuto útoku zabránila Güyükova smrt v roce 1248. Mongolský útok byl oddálen.

Na vzdáleném břehu horního toku řeky Onom se roku 1253 sešel pravidelný Chural všech Mongolů. Zde bylo mimojiné rozhodnuto o tažení na západ s cílem osvobodit Jeruzalém od muslimské nadvlády. Velitelem tažení byl velkým chánem Möngkem ustanoven jeho bratr chán Hülegü. Byl to budhista, většina vojáků jeho armády měla odlišné vyznání, byli to stejně jako uznávaný válečník a polní velitel Kit-buka-nojan (Ketbugha) křesťanští nestoriáni. Vedlejším cílem výpravy pak měla být likvidace Bagdádského chalífátu.

O Mongolské křížové výpravě na západ více v Pátračově práci zde: http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=258&t=2796

Nejsnadnější cesta na západ vedla přes území ovládaná nizárijci a jeho ovládnutí bylo důležité pro mongolský postup. V roce 1253 mongolská armáda pod Kit-bukou-nojanem o počtu 12 000 vojáků se spojila s posádkami umístěnými v Íránu a napadla první pevnosti v Kuhistánu. Padl Tun, Turšiz a Zirkuh a široké oklí bylo vypleněno. V květnu byla obležena pevnost Girdkuh s velitelem Qadi Tajuddin Mardanšahem. Ale zde Mongolové narazili a byli nuceni hrad dlouze obléhat s využitím vlastních fortifikací. Pevnost byla od okolí oddělena prstencem dvou příkopů, nad nimiž byla postavena hradba. Mezitím probíhaly další válečné operace. Ismá´ílité zpět dobyli město Tun a Kit-buka-nojan zaútočil na nedaleký hrad Mihrin. V prosinci posádka podnikla překvapivý noční výpad a způsobila obléhatelům citelné ztráty. Mezi padlými byl i velitel obležení Buri. Přesto obležení trvalo dál a v létě 1154 propukla mezi obránci cholera. Zpráva o této situaci se dostala na Alamút a Ala ad Dín Muhammad okamžitě odeslal tří důstojníky a 110 mužů. Každý nesl zásoby soli a léků proti choleře. Tento oddíl náhlým přepadem pronikl přes oba příkopy do pevnosti jen s jedním zraněným, který spadl do příkopu a vykloubil si nohu. Posádka pokračovala v dalším odporu.

Vláda imáma Ala ad-Din Muhammada III. byla dlouhá a až do mongolských útoků víceméně poklidná. Bylo to období rozkvětu intelektuální a politické činnosti nizárijců. Imám sám podporoval vědu a vzdělávání, na Alamút přicházela řada učenců, mnozí i jako uprchlíci z východu. Současně Muhammad III. nebyl vzdálen potřebám prostých obyvatel a rád navštevoval pastevce. Zde také nalezl svou smrt, když jej jeho blízký poradce Hasan Mazandaran, zabil dne 1. prosince 1255 v salaši u Širkúhu. Džuvajni jeho poslední léta vlády a smrt popisuje odlišně. Trpěl prý paranoiou a trval na vedení boje s Mongoly až do konce. Měl být zbaven svého úřadu ve prospěch syna, ale smrt byla rychlejší, když jej opilého zabil sekerou jeho milenec Hasan Mazandaran, kterého Ala ad-Dín dříve zmrzačil při sadistických milostných hrátkách..

Obrázek
Hülegü vede armádu

Rukn ad Dín Churšáh si byl vědom síly Mongolů, vystupoval vůči nim v podřízeném postavení. Jeho první starostí bylo vyjednání soužití s Mongoly. Poslal své vyslance do mongolského tábora v Hamdanu. Kit-buka-nojan doporučil posečkat na chána Hülegü, který měl brzy dorazit. V lednu 1256 totiž chánova hlavní armáda přešla Amudarju (Oxus) a vydala se přes Chorasan do Íránu. Podle ruského vědce Wilhelm Bartholda měla mít armáda 129 tisíc vojáků a tisíc čínských specialistů na stavbu obléhacích strojů a dobývání měst. Hülegü v dubnu dobyl Tun a pokračoval směrem k Tusu. Obě města totálně vyplenili a vyvraždili. V ovládané oblasti zavedli velmi kruté zákony a byli zodpovědní za masové vysídlení celého okolí. Tažení rozhodně nepostupovalo dobře a nizárijci způsobili v mongolském plánu značné časové zpoždění. Ze svého ležení v Tusu k sobě Kit-buka-nojan povolal nizárijského regenta Kuhistánu Nasir al-Din Muhtašama a nařídil mu kapitulaci všech pevností v oblasti. Nasir mu vysvětloval, že to udělat nemůže, jediným oprávněným je imám.

V květnu 1256 k Mongolům vyrazilo další alamútské posedlstvi v čele s Rukn ad Dínovým bratrem Šahanšahem. Nizárijci slibovali podřízenost Mongolům a tvrdili, že ovládají 360 pevností a opevněných míst, což mělo zřejmě na Mongoly zapůsobit a vytvořit lepší vyjednávací pozici. Jednali v Kazvínu s velitelem Jasa'urem, ale ten je nechal uvěznit a zaútočil na Rudbar. Po krátkém plenění a srážkách s nizárijci ustoupil zpět. Měla to být ukázka mongolské síly. Na základě Hülegüho rozkazů pak Mongolové z celé oblasti ustoupili. Alamútská delegace dospěla k chánovi do Kuchánu. Chán vyjádřil s nabídkami ismá´ílitů spokojenost a na cestě na Alamút je doprovázeli jeho vlastní vyslanci. Na konci července na Alamútu přečetli mongolské podmínky. Hülegü sliboval shovívavost pokud imám nechá pobořit své pevnosti a osobně se dostaví k chánovi. Rukn ad Dín nechal pobořit části hradeb a ochozů na Alamútu, Lamassaru a Maimundízu. Nizárisjký vyslanec Sadruddin se pak s mongolskými vyslanci vrátil k chánovi a sdělil, že imám požádal o lhůtu jednoho roku na splnění všech příkazů. V této napjaté době imám tajně odeslal svého syna Šamsuddina Mohameda do Ázerbájdžánu, aby zde mohla pokračovat linie imámů.

Obrázek
Mongolský jezdec na středověké kresbě

Obrázek
Mongolský jezdec, rekonstrukce na výstavě

Na začátku září mongolský vyslanec přišel s novou žádostí, aby se imám okamžitě vydal před chána. V jeho nepřítomnosti na Alamútu by sloužit jako guvernér v Rudbar mongolský velitel Tukel Bahadur. Ruknuddin poslal odpověď přes svého vezíra Šamsuddina Gilaki a vyslance Saifuddina Sultán Malika. Źádali o vyjmutí Alamútu a Lamassaru z demoličního výměru a opět žádali o roční lhůtu pro dostavení se imáma k chánovi.

Mongolové už ztratili trpělivost a zaútočili na ismá´ílity v Rudbaru. Pravé křídlo pod vedením Buqa Taymura a Koke-Ilgei postupovalo na Mazandaran, levé křídlo pod Chaghatajským knížetem Teguderem a Kit-buka-nojanem postupovalo přes Simnan a Chuvar. Samotný Hülegü s hlavní armádou útočil přes Firuzkuh, Damavand a Rajj. V Damavandu poslal další zprávu imámovi. Nařídil mu, aby se sem dostavil do pěti dnů a v předstihu před svým příchodem poslal svého syna. Po složitých požadavcích na záruky a výměny imámových příbuzných. Šahanšah byl konečně propuštěn a poslán zpět na Alamút se zprávou, že pokud Rukn ad Dín zboří hrad Maimundíz a dostaví se osobně před Hülagü, bude přijat s veškerou úctou a bude mu zaručena ochrana. Mezitím Mongolové vstoupili do Rudbaru ze všech stran.

8. listopadu se chán utábořil u Maimundízu, kde právě dlel imám. Mongolské armády se začaly připravovat na obléhání. Ismá´ílité se zpočátku úspěšně bránili a ostřelovali obléhatele vlastními mangonelami. Druhý den Mongolové přitáhli čínský dalekonosný prak s dostřelem 2 500 kroků. Posádka Maimundízu poté požádala o příměří. O několik dní později Mongolové pokračovali v ostřelování.

Obrázek
Mongolové při obléhání

Nakonec Rukn ad Dín požádal o jarlyk, potvrzující jeho vládu. Imám nejprve k chánovi poslal jednoho ze svých synů a dalšího bratra Iranšáha s delegací šlechticů. 19. listopadu 1256 sám obklopen skupinou hodnostářů s celou rodinou i pokladem přišel k chánovi. Na jeho žádost Rukn ad Dín poslal své zástupce s mongolskými vyslanci na všechny pevnosti v Rudbaru s pokyny k jejich zničení nebo vydání. Cca čtyřicet pevností bylo pobořeno. Hülegü přitáhl k Alamútu a zanechal zde oddíly vedené Balaghajem. Chán sám odtáhl k největší ismá´ílitské pevnosti Lamassaru. I přes přímé Rukn ad Dínovi rozkazy se Lamassar odmítl vzdát. Mongolské vojsko pod vedením Dayir Buky hrad obléhalo až do roku 1258.

Alamútský velitel Mukaddam al–Dín převzal z rukou mongolského velitele Balaghaje dopis od imáma s příkazem k vydání pevnosti. Dostal čas na rozmyšlenou s tím, že pokud se do jednoho dne vzdá, vydá pevnost a slíbí poslušnost velkému chánovi, bude ušetřen on i posádka.

Velitel musel řešit dilema, vůbec se mu nechtělo vydat bez boje dobře opevněnou, zásobenou a bráněnou pevnost nebo poslechnout přímý rozkaz imáma. Mukkadam vědom si výsadního postavení imáma se podřídil jeho příkazu a s posádkou opustil hrad. Oproti Maymundizu byl Alamút mnohem lépe opevněn a mohl dlouho odolávat. Byl však menší rozlohy a mohl být snadno obležen, nicméně i tak byla rozhodující subordinace a poslušnost vůči imámovi. Stejně tak ostatní pevnosti odevzdali klíče Mongolům. Odpor by vedl k válce a také k porušení imámova příkazu a přísahy poslušnosti, což bylo nemyslitelné. Jen velitelé Lamassaru a Girdkuhu se zachovali dle vlastního uvážení a zvolili obranu.

Zejména ismá´ílské prameny hovoří o krátké obraně a zoufalém odporu posádky, ale mnohem pravděpodobnější je popis očitého svědka Džuvajniho. 15. prosince z pevnosti vyšli všichni obyvatelé a odnesli si své věci. Mongolové pak pronikli do Alamútu a vyplenili jej. Ata Malik Džuvajni měl od chána povolení prohlédnout mýty opředenou pevnost a knihovnu. Zachránil řadu knih, některé ismá´ílské práce a astronomické přístroje. Zbytek knih (zřejmě nesoudný odhad 1, 5 milionu kusů), nashromážděný během 170 let existence knihovny, podlehl plamenům stejně jako ostatní hořlavé části pevnosti. Nedobytná opěvovaná pevnost Alamút byla obsazena Mongoly 15. prosince 1256 bez prolití jediné kapky krve. Džuvajni to interpretoval jako boží trest pro kacíře a zničení hnízda satana.

V lednu 1257 se chán vrátil do tábora v Hamdanu, zatímco imámova rodina byla držena v Kazvínu. Sám imám byl v blízkosti chána a na jeho žádost poslal své vyslance do Sýrie a poručil bránit zdejší pevnosti jako majetek Hülegüho, dokud nedorazí Mongolové. Na začátku března chán poslal zprávu bagdádskému chalífovi al Mustasimu, s žádostí o podvolení se Mongolům. Imám byl přítomen u Hülegüho dvora a některé odpůrce nizárijců to vedlo k domněnkám, že útok inicioval on.

Obrázek
Mongolové obléhají město

Rukn ad-Dīn Churšāh usiloval o získání povolení k návštěvě velkého chána Möngke v Karakorumu. Nakonec v březnu s devíti společníky doprovázenými mongolským oddílem pod vedením Bujraje odjel na východ. Cestou se stavili u Girgkúhu, kde Rukn ad Dín přemlouval posádku k ukončení odporu. Nicméně Mongolové jej podezřívali, že tajně žádal posádku o pokračování v boji a přestali s ním zacházet s vážností. Imámovi se nepodařilo dosáhnout u Möngkeho audience, ať již to bylo úmyslně nebo díky politikaření jednotlivých skupin na chánově dvoře. Na zpátečení cestě jej i se společníky před Samarkandem povraždil jejich doprovod. Je možné, že to bylo na Hülegüho rozkaz, protože v Persii mu byla garantována bezpečnost.

Když Rukn ad Dín opustil Írán, Mongolové vyplenili ismá´ílské osady a obyvatele pobili. Imámova rodina a rodinní příslušníci, držení v Kazvínu byly popraveni na příkaz Karakai Bitikčiho. Další mongolský velitel Otegu svolal nizárijce z Kuhistánu na jedno místo a nechal zde zabít 12 000 lidí. Jiné zdroje odhadují počet obětí na 80 nebo 100 000. Kdokoli byl podezřelý z příslušnosti k ismá´íle byl odsouzen k smrti. To bylo poselství pro jakékoli nepřátele, co se jim stane v případě odporu.

Smrtí osmého alamútského imáma Rukn ad Dína definitivně skončila existence ismá´ílského nizárijského státu. Jeho chování není zcela jasné, ale nakonec se zachoval nejhůře, jak mohl. Ani nenařídil obranu „do posledního muže“, kterou by jeho věrní jistě splnili ani se nepodvolil Mongolům ihned, aby zachránil všechny prosté obyvatele. V očích Džuvajniho byl svět očištěn od zla. Přeživší nizárijci se nejprve pokoušeli bránit a několikrát se pokusili Alamút obsadit (což se nakrátko v sedmdesátých letech podařilo) a zmocnit se i dalších ztracených pevností ale neuspěli. Před pronásledováním prchli do okolních zemí, zejména do Ázerbajdžánu k imámovi a na horní tok Amudarji. Později přesídlili do Indie, kde založili novou centrálu učení a kde existuje linie imámú dodnes. 48. imám Aga Chan III. se narodil v Karáčí. Jeho vnuk 49. imám se narodil už v Ženevě a žije ve francouzské Pikardii.

Syrští nizárijci na tom byli lépe. V roce 1260 byl sice Mongoly dobyt Masjáf a další nizárijské hrady, ale následovalo spojenectví s mamlúky. A díky vítězstvím Mamlúků nad Mongoly u Ajn Džálút a Homsu byly jejich državy v klidu. Neproběhlo zde vyhlazení obyvatelstva jako v Persii, Mongolové neměli na takové věci čas. V roce 1270 však mamlúci vedli útok do pohoří Nusayriah, Bajbars obsadil Masjáf a celá kampaň skončila roku 1273 likvidací nezávisloti ismá´ílského emirátu. Nizárijci zde zůstali jako poddaní mamlúků a pomáhali v boji proti svým dřívějším křižáckým spojencům. Jejich potomci zde v malém počtu žijí dodnes.

Legendy

K tak tajemnému společenství jako jsou asasínové - nizárijci se díky jejich uzavřenosti váže mnoho legend a mýtů. Uzavřenost obecně dává obrovské možnosti k nejrůznějším spekulacím a výmyslům. Co asi tak tajemného mohli ukrývat před zraky světa, když to tak pečlivě střežili? Nyní se podíváme na nejznámější zkazky.

Skok smrti
Tento příběh se stal v Evropě velmi populární. Ve zkratce se jedná o to, že vůdce asasínů jen pokynul a jeho fídájíni vykonali cokoli. V tomto případě to byl skok z hradeb do hloubky pod nimi nebo sebevražda dýkou.

Asi nejznámější verze vypráví o tom, jak jeruzalémský vládce Jindřich ze Champagne navštívil asasínské centrum v horách Nusayriah. Zdejší vládce „Stařec z Hory“ Rašíd ad Dín Sinan jej pozval na al Kahf a při jedné z rozprav došlo k disputaci, čí bojovníci jsou oddanější. Tu Rašíd pokynul strážným v bílých stejnokrojích stojících na vrcholu věže a ti se bez zaváhání vrhli dolů, kde se jejich těla roztříštila o skály. Jindřich otřesen uznal, že není oddanějších bojovníků nad Rašídovy fídájíny. Samozřejmě existují různé verze tohoto příběhu, který se v Evropě poprvé objevil v historii Marina Sanuda z počátku 14. století. Jindřicha ze Champagne v jiném podání vítal Abú Mansúr, což vzhledem k prokazatelné době návštěvy v roce 1194 po smrti Rašída odpovídá realitě.

Obrázek
Romantické zpodobnění poslušnosti fidájínů

Jenže tento příběh přinesl do Evropy někdo jiný a to španělští cestovatelé ibn Džubajr a rabín Benjamin z Tudely, který jej popisuje prakticky stejně. Jen místo je jiné. Na své cestě se dostal do Alamútu a při návratu z vyjížďky Hasan as Sabbáh pokynul strážím na hradbě. Zde je tedy příběh situován do Persie, stejně jako jej tam zařazuje Georgius Elmacinus alias Ibn al-Amid, koptský křesťan žijící ve 13. století v Damašku. Jenže Benjamin byl na východě v letech 1160 až 1173, tedy již za vlády imámů al-Kahira, Hasana II. Ali Zikrihi a Nūrud-Dīn Muhammada II.

Tento skok případně sebevraždu nelze potvrdit, nicméně lze o ní pochybovat. Ani ne tak kvůli oddanosti fídájínů jako spíše z pohledu praktického. Fídájíni měli jiné úkoly než stát na stráži. Také je dobře možné, že na prapočátku tohoto příběhu zvědavé stráže prostě vypadly, když chtěly lépe vidět dolů nebo se s nimi zřítila část ochozu a základ příběhu byl na světě. Koneckonců sám Jindřich ze Champagne zemřel podobně neuvěřitelně. Při přehlídce jeruzalémského vojska vypadl z balkonu..

Hašiš
Marco Polo napsal, že drogy sloužily ke stimulaci fidájínů při výcviku i vykonání vražd. Měly jim dodat odvahu a zbystřit smysly, což křesťané akceptovali. Nedokázali pochopit slepou oddanost a sebeobětování. Požití drog pak pro ně bylo jednoduchým vysvětlením. Nicméně z dochovaných nizárijských zdrojů taková věc není potvrzena a vzhledem k přísnému stíhání pití vína si lze těžko představit povolení hašiše, byť by to bylo v zájmu jejich věci. Kdo ale hašiš okusil, ví, že tato droga má snad všechny jiné účinky, než že by jakkoli pomáhala ve výcviku a učení. A už vůbec je nepravděpodobné, že by pod jeho tlumícími účinky fídájíni vraždili.

Užívání hašiše bylo v muslimské společnosti rozšířené u súfijských bratrstev, které jej zpřístupnili širším vrstvám obyvatelstva. Muslimští právníci záhy odsoudili používání hašiše a požadovali přísné potrestání pro jeho uživatele. Prohlásili to za nebezpečné pro islám a společnost. Navíc se v Sýrii pro nizárijce vžilo hanlivé označení hašíšíjúnové a je naprosto logické, že pokud se někdo tak nazývá, tak přece hašiš musí užívat. A odpůrci ismá´ílitů to neváhali použít k jejich očernění.

Fídájíni
Je příznačné, že pro okolní pozorovatele byl každý ismá´ílita automaticky fidájínem, ochotným se obětovat pro imáma a připravený zabíjet své nepřátele. To není pravda, mnohem více nizárijců bylo prostých obyvatel, vesničanů, obyvatelů měst nebo vojáků. Fidajíni tvořili jen omezenou skupinu společnosti, ovšem pro okolní svět samozřejmě nejvíce viditelnou.

Hasan podle další z mnoha pověstí fídájíny získával, tak, že skupoval od obyvatelstva nechtěné děti. Ty byly vychovávány v slepé oddanosti a víře ve svého vůdce, něco jako později janičáři. Dostalo se jim dobrého vzdělání a mohly projít sedmi stupni zasvěcení. Vše bylo podřízeno výcviku fyzických a intelektuálních dovedností potřebných pro plnění jejich úkolů. Sem patřil i onen legendární speciální zabijácký výcvik. Zfanatizovaní budoucí asasíni trávili celé roky přísným tréninkem. Učili se používat zbraně i převleky a mluvit cizí řečí, aby mohli měnit identitu. Během učení byli oblečeni v hrubých šatech a dostávali jen jednoduchou stravu. Sem patří i zkazky o dlouhodobé přípravě každé vraždy nebo o varování ať už v podobě dýky nebo provazu umístěné do komnat případné oběti.

Jeden z triků jak byli fídájíni přesvědčování je připisován Rašídovi. Na určitém místě Rašídových komnat mohl stát člověk tak, že mu nad úroveň podlahy byla vidět jen hlava. V takovém otvoru stál fidájín považovaný svými druhy za padlého ve službách nizárijské věci. Hlavu naaranžovali tak, že vypadala jako useknutá a umístěná na stříbrném podnose. Tak jí Rašíd ukázal ostatním učňům a rozmlouval s „mrtvým“, aby dokázal své schopnosti a potvrdil spojení s imámem a Bohem. Obvykle hovořili o krásách rajské zahrady a o štěstí jež ho naplnilo po splnění příkazů. Seance pak končila tím, že „sťatou“ hlavu podruhé setnul – pro učedníky – pro muže v díře to bylo poprvé a naposledy.

Zahrada rajská
S výše uvedenou pověstí pak souvisí i další legendy o rajské zahradě. Hasan vytvořil ráj rozdělený na čtyři části podle Mohamedova popisu a svým fídájínům o zahradě, kterou vytvořil podrobně vyprávěl a oni mu uvěřili. Vypráví se o omámení asasínů hašišem a jejich přenesení do tajné rajské zahrady. Mladíkům bylo starým mužem zjeveno, že jim Bůh ve své milosti prostřednistcvím Hasana umožnil krátkou návštěvu ráje. Stále pod vlivem drog zde viděli nádhernou zahradu potěšení ve stínu ovocných stromů s cizokrajným ovocem, kašny plné vína, mléka, medu, stavby zdobené zlatem. Byli oblečení do barevných hedvábných oděvů a mléko a víno jim byly podávané ve zlatých a stříbrných nádobách překrásnými bytostmi a pannami nedotčenými lidmi nebo démony. Kromě plnění všecho nač jen fídájíni pomysleli, jim šeptali: „ Zde jsi v ráji, pokud budeš sloužit svému pánu a zemřeš v jeho službách, budeš zde navždy“. Pak byli opět omámeni a probudili se v reálném světě s pocitem, že krátce navštívili ráj, o kterém jim vyprávěl Hasan a jehož popis je v Koránu. Stávalo se prý, že ihned po procitnutí mladíci páchali sebevraždy, aby se tam vrátili. Což mi přijde už tak nesmyslné, protože dobrovolní sebevrahové „z vlastního rozmaru“ do ráje přítup nemají.

Tuto legendu pro svět objevil Maro Polo, když dřívějším nizárijským územím roku 1272 procházel, od vesničanů slyšel různé příběhy o tajemné sektě a zapsal je. Marco věděl o asasínech z evropských kronik a jejich místního vůdce tituluje jako Starce z Hory jménem Eleodym. To je napůl označení používané jen Sýrii a napůl zkomolené jméno Alā-ad-Dīn Muḥammada III., předposledního alamútského imáma. Psal o tyranovi v kraji Alete (Muhelet, Malahída - úhlavní nepřátelé, kacíři a jejich kraj), který vytvořil překrásnou zahradu střeženou pevným hradem, kterou popsal jako muslimský ráj, a kde čas ubíhal v příjemných necudnostech. Mladíci, kteří by zemřeli v jeho službách se měli právě do takového ráje dostat. Tento popis převzatý z Koránu podávali Evropanům mezi jinými Pedro de Alfonso nebo Marino Sanudo. Konec nizárijců pak klade do roku 1262, kdy chán Alau (Hülegü) po několika letech obléhání hrad dobyl a pobořil. Starce zajal a nechal zabít.

A zde se v tomto příběhu objevuje „česká stopa“. Mezi nemnoho cestovatelů na střední východ patřil také minorita Odorik de Pordenone (někdy Oldřich z Furlánska, zvaný Oldřich Čech, patrně potomek vojáka z Čech sloužícího ve Furlánsku). Na své cestě prošel kaspické pobřeží, severní Persii, Čínu, Tibet, ale také část Indonésie a Indie. I on zapsal, co slyšel o nizárijcích a zahradě a imáma také ozančuje jako Starce z Hory. Ten nechal kolem hory postavit zeď. Uvnitř tohoto obvodu byla zahrada s prameny chladné vody a kašnami vína a mléka, kde byli krásné panny, ušlechtilí koně a všechno možné na co jen mohl člověk pomyslet. Mladíci zde byli trvale umístě a pokud chtěl Stařec z Hory někoho zabít omámil mladíka a odnesl jej z ráje. Dotyčný pak toužil po návratu, a aby se vrátil, musel splnit rozkaz. I Odorik vypráví o dlouhém obléhání a konečném vítězství Tatarů.

Obrázek
Údolí pod Alamútem

Oba zapisovali zážitky z doslechu nikoli od obyvatel Alamútu. A vesničané říkali, co o vzdáleném místě tajném místě slyšeli. A zde se možná objevuje základ této pověsti. Alamút leží v neúrodné skalnaté krajině. Díky důrazu na vlastní zásobování zde bylo Hasanem vybudováno zavlažování a pustina byla proměněna v zelená pole a sady. Na příchozí náhlé objevení zeleného ostrova uprostřed skal muselo působit jako oáza na poušti. Nepřátelé obléhající Alamút vždy procházeli pustými a suchými oblastmi a pak najednou tábořili na žírných pastvinách u Alamútu. Odtud mohly přijít příběhy o překrásné rajské zahradě v Alamútu, ale nikdo z místních o ní nevěděl – pro ně to zahrada nebyla. Jen pro cizince to bylo překvapení. Příběh později dostal novou podobu – zahrada byla ukryta uvnitř pevnosti a nevěděli o ní ani běžní ismá´ílité dokud nedosáhli určitého stupně zasvěcení. Také mnohá potrubí a vodovody stavěné na Alamútu ať již k zavlažování nebo zásobování hradu vodou, mohly dát základ pověstem o fontánách v zahradě.

A konečně i zahrada potěšení má reálný prazáklad. V Persii existovalo celkem rozšířené hnutí Churramija, označované jako radostné nebo nemorální. Do Ázerbájdžánu a Tabaristánu byl vyslán dá´í Dehkhoda Kaykhosrow, který získal řadu přívrženců. Jeho synové Abul Ala a Jusúf ale nebyli tak zbožní a zajímali je spíše světské záležitosti. V roce 1124 se jakýsi tkadlec Budayl zřekl ismá´íly a začal učit, že právo šaría je pouze pro ty, kteří se drží vnější formy náboženství. Ve víře neexistuje nic, co by mohlo být prohlášeno za dobré nebo špatné. Modlitby a půst musí být zrušeny, věna a manželské smlouvy nemají žádný význam. Dcery mají stejný práva jako jejich otcové a bratři. Hlásal že ti kdo věří v božství Abul Aly a Jusúfa se na Zemi vrátí v lidské podobě, zatímco ti, co něvěří budou divokými zvířaty. Jeho následovníci včetně Abul Aly a Jusúfa se oddávali všem radostem a vášním svobodného sexu, prohlašujíce, že je povoleno vše, co bylo dříve zakázáno náboženskými zákony. Zprávy o této skupině se dostaly do obecného povědomí i s tím, že Abul Ala a Jusúfa byly sny nizárijce a tedy následovníky Hasana as Sabbáh. Tyto pověsti nakonec sami nizárijci vykořenili. V roce 1142 vpadli do Ázerbájdžánu, zajali oba bratry a ubičovali je k smrti. Zbytek kacířů byl dopaden a popraven následujícího roku. V Sýrii se vyskytla její obdoba Sufátí – se stejným koncem.

Toto podobenství ráje, kde bojovnící tráví „dovolenou“ a přemísťují se sem po požití drog, opia či hašiše, bylo dle různých Evropských podání buď na Alamútu nebo na Masjafu, al Kahfu či v jejich blízkosti. Ani jeden muslimský zdroj o této zahradě ale nehovoří a to včetně očitého svědka Džuvajniho, který prolezl Alamút od sklepů po střechu. Jistě by něco takové použil k zostuzení svých nepřátel. Nicméně v Evropě toto podání bylo považováno za skutečnost. Až zkoumání na objednávku 48. imáma Sultána Muhammada Šaha Agy Chana III. je vyvrátilo, jednak podrobnýcm zkoumáním zdrojů z východu, ale také na duchovní úrovni. Nizárijci chápali vždy ráj hluboce symbolicky oproti doslovnému a obraznému popisu v koránu. Je tedy velmi nepravděpodobné, že by se jakýkoli fidájín cítil být v ráji jen díky krásné zahradě, o které ví z koránu.. ale o které ví, že je falešná..

Závěr

V úvodu jsem napsal obecné povědomí o asasínech:

Tajemná radikální kacířská sekta úkladných vrahů. Pevně organizovaný řád fanatických vyznavačů tajného učení ochotných na příkaz Hasana, Rašída či jakéhokoli jiného vůdce obětovat svůj život. Byli cvičeni jako teroristé k zabíjení vyšších představitelů svých nepřátel, vyvoláním anarchie chtěli získat moc. Do transu se dostávali pomocí hašiše a odměnou za splnění jim uložených úkolů byl vstup do ráje. Jeho „kulisy“ byly vytvořeny na nejvýznamnějších sídlech asasínů a vůdci sekty zde omámeným „hašíšíjúnúm“ názorně ukazovali, jaká odměna je po splnění úkolu čeká.

A nyní tuto představu doplním a pokusím se o závěr.

Tajemná – ano tato sekta je skutečně tajemná a uzavřená. Respektive zejména uzavřená a proto tajemná.

Radikální kacířská – jen z pohledu sunnitů a ostatních ismá´ílovců. To nemělo žádný negativní dopad na Franky, ale takové přívlastky prostě vyvolávají nepříznivé vnímání. Nizárijci skutečně nesmlouvavě požadovali podřízení veškerých muslimů imámovi, jako vůdci celé náboženské obce. Což bylo z pohledu sunitů kacířské a jejich rétorika radikální. Samozřejmě nizárijci se řídili přísnými pravidly a jejich představení jejich nedodržování postihovali.

Úkladní vrazi – ano nizárijci skutečně používali politickou vraždu a vraždili své nepřátele, ale v drtivé většině jen jejich vůdce, aby zamezili útokům na společenství. Jan Frankové tak sunnité, se také nezříkali vražd svých odpůrců. Přesto jakékoli zabití vysoce postavené osoby bylo automaticky připisováno právě asasinům. Asasínům je připisována necelá stovka zavražděných, což vzhledem k téměř 170 letům existence vlastního státu, zase není tolik, navíc nedokážeme přesně určit, zda skutečně všechna připisovaná zabití spáchali asasínové. Sami nizárijci byli velmi často cílem útoků a mnoho jich zahynulo jak při pogromech, tak při taženích do oblastí ovládaných Alamútem. I čtyři alamútští imámové odešli ze světa násilnou smrtí.

Fanatiční vyznavači – fídájíni se skutečně vědomě obětovali a poslouchali “na slovo”, nicméně tvořili jen část celé společnosti. Rozhodně bez nějakého extra výcviku a´la commandos jak je prezentováno.

Teroristé - nebyli terorité a nezabíjeli z nenávisti, ale bojovali o možnost vlastní existence, o přežití svých souvěrců. Jejich útoky směřovaly ponejvíce na vedoucí představitele ať už preventivně nebo jako msta. Obecně prostý lid byl velmi ale velmi výjimečným cílem jejich útoků. Vládu si chtěli zajistit kazatelskou a misijní činností. Vnucená víra pro ně neměla význam.

Hašiš – velmi těžko se po něm někomu zbystří smysly a zpevní ruka.

Rajská zahrada – výmysly vesničanů interpretované Marcem Polem.

Během popisu jejich dějin mne napadla řada paralel s katary nebo husitským hnutím v Čechách a to i včetně takových extravagancí jako byli svobodomyslní adamité - Churramija/Sufátí.

Asasíni–nizárijci tedy byly svébytnou náboženskou skupinou, která dokázala vytvořit vlastní stát. Nesnažili se násilně expandovat, agitovali a kázali, aby ostatní přesvědčili o své pravdě. Chtěli normálně žít podle svých přísných náboženských principů a tolik proslavené vraždy byly jen obranou před útoky jejich nepřátel. Po počáteční rychlé expanzi došlo k zmírnění jejich úsilí a stali se součástí politiky v Persii a v severní Sýrii. Tak jak se to nevyhnutelně děje u všech říší. Zánik státu pak vůbec nezapadá do neohroženého a sebeobětujícího se odrazu asasínů jak jej známe. Ale legendy o asasínech jsou tak uvěřitelně neuvěřitelné, že se povědomí o nich ještě dlouho nezmění. A možná by to byla i škoda..


POUŽITÁ LITERATURA

Gabrieli, F. (ed.): Křížové výpravy očima arabských kronikářů. Praha 2010.
Hroch, M.; Hrochová, V.: Křižáci v Levantě. Praha 1975.
Lewis, B.: Dějiny Blízkého východu. Praha 1997.
Mayer, Hans Eberhard: Dějiny křížových výprav. Praha 2013.
Oldřich Čech z Furlánska: Popis východních krajů světa . Praha 1962.
Polo, Marco: Milión neboli O zvycích a poměrech ve východních krajích. Praha1989.
Tate, G.: Křižáci v Orientu. Praha 1996.
Tauer, Felix: Svět islámu. Praha 1984. Vyšehrad
Tyerman, Christopher: Svaté války: dějiny křížových výprav. Praha 2012.
Wasserman, James: Templáři a Asasínové. Praha 2004.

http://www.alamut.com/
http://www.iis.ac.uk/view_article.asp?ContentID=105073
http://www.orient-latin.com
http://www.palba.cz
http://www.valka.cz
http://ismaili.net/
http://users.stlcc.edu/mfuller/Medieval/
http://wikipedia.org
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Aiwendill
desátník
desátník
Příspěvky: 41
Registrován: 21/8/2009, 11:28

Re: Nizárijští ismá´ílité někdy též Hašíšíjúnové .. asi zná

Příspěvek od Aiwendill »

trochu k tomu hašišu a zbystreniu zmyslom po jeho užítí...

Hašiš naozaj zlepšuje vnímanie okolia, najmä zvukov a farieb. Závisí to na osobe, ktorá ho užila. Ale funguje to len do určitej hranice. Potom sa to prehupne do halucinácií (či už sluchových alebo zrakových), pocitu depersonalizácie a ďalších podobných účinkov vrátane krátkodobej straty pamäti. Je to v podstate taká sínusoida. Najprv hore so zbystrenými zmyslami a potom veľmi hlboko dole s halucináciami... :-?
Uživatelský avatar
CAT
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1683
Registrován: 6/8/2009, 10:53

Re: Nizárijští ismá´ílité někdy též Hašíšíjúnové .. asi zná

Příspěvek od CAT »

skvělé jako vždy!
Obrázek
"We can't restore our civilization with somebody else's babies."
"Settlemunt my arse, let's slot floppies"
Uživatelský avatar
palo satko
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2531
Registrován: 16/9/2013, 17:59
Bydliště: Pezinok, Slovensko

Re: Nizárijští ismá´ílité někdy též Hašíšíjúnové .. asi zná

Příspěvek od palo satko »

skvostne napísane.
Obrázek
Uživatelský avatar
CAT
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1683
Registrován: 6/8/2009, 10:53

Re: Nizárijští ismá´ílité někdy též Hašíšíjúnové .. asi zná

Příspěvek od CAT »

Aiwendill píše:trochu k tomu hašišu a zbystreniu zmyslom po jeho užítí...

Hašiš naozaj zlepšuje vnímanie okolia, najmä zvukov a farieb. Závisí to na osobe, ktorá ho užila. Ale funguje to len do určitej hranice. Potom sa to prehupne do halucinácií (či už sluchových alebo zrakových), pocitu depersonalizácie a ďalších podobných účinkov vrátane krátkodobej straty pamäti. Je to v podstate taká sínusoida. Najprv hore so zbystrenými zmyslami a potom veľmi hlboko dole s halucináciami... :-?
No z osobní zkušenosti musim říct, že sice smysly zbystří, ale dost zastře schopnost ty vjemy zpracovávat a halušky po hašiši, to by ho muselo být opravdu hodně a to by člověk dřív usnul... Rozhodně má Thajek pravdu, když píše, že to je droga, která se na učení, nebo do boje hodí pramálo...
Obrázek
"We can't restore our civilization with somebody else's babies."
"Settlemunt my arse, let's slot floppies"
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11465
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Nizárijští ismá´ílité někdy též Hašíšíjúnové .. asi zná

Příspěvek od Zemakt »

Rozhodně má Thajek pravdu, když píše, že to je droga, která se na učení, nebo do boje hodí pramálo...
Ba ba, navíc po té enormně stoupá spotřeba potravin :D
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
CAT
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1683
Registrován: 6/8/2009, 10:53

Re: Nizárijští ismá´ílité někdy též Hašíšíjúnové .. asi zná

Příspěvek od CAT »

I když zajímavý OT, viděl jsem jednu epizodu "dovolená v nebezpečných oblastech" či jak se to jmenovalo, tam jezdil chlapík do různejch neexistujících zemí, v africe tam měl pár setkání s děckejma vojákama a byl hrozně překvapenej, když zjistil, že ty drogy, které jim davají je pouhá tráva...
Obrázek
"We can't restore our civilization with somebody else's babies."
"Settlemunt my arse, let's slot floppies"
tarava
svobodník
svobodník
Příspěvky: 24
Registrován: 28/4/2014, 17:30

Re: Nizárijští ismá´ílité někdy též Hašíšíjúnové .. asi zná

Příspěvek od tarava »

Zajímavé čtení. Jen bych chtěl podotknout, že tím hradem v představách vývojářů z Ubisoftu je Masyaf nikoliv Alamút.
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Re: Nizárijští ismá´ílité někdy též Hašíšíjúnové .. asi zná

Příspěvek od t.hajek »

tarava: díky, já hru nehrál a tenhle obrázek měl jméno Alamút - opravím
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Alchymista
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 4883
Registrován: 25/2/2007, 04:00

Re: Nizárijští ismá´ílité někdy též Hašíšíjúnové

Příspěvek od Alchymista »

Dobrý článok, vďaka.
ObrázekObrázek

Оптимисты изучают английский язык, пессимисты - китайский. А реалисты - автомат Калашникова
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Re: Nizárijští ismá´ílité někdy též Hašíšíjúnové

Příspěvek od t.hajek »

Díky úsilí fondu imáma Agy Chána vznikla v dobách požehnanějších tato úžasná publikace o Masjafu ( podobné vznikly o Saonu, Aleppu, Káhiře), kterou jsem objevil až nyní

vřele doporučuji alespoň k prolistování

http://archnet.org/system/publications/ ... 1384788768
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „státy a říše“