Byzantská říše (476-1453) – přehled vládců

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Byzantská říše (476-1453) – přehled vládců

Příspěvek od kacermiroslav »

Byzantská říše
stručné dějiny a přehled vládců


díl č. I

Obrázek
vlajka Byzantské říše

Na úvod bych chtěl poznamenat, že snahou tohoto článku není napsat co nejvíce podrobností o Byzantské říši a to z důvodu, že o této tisícileté říši toho bylo napsáno za celá staletí mnoho a tak dychtivý čtenář si může snadno sáhnout jak po historických pramenech jako „Válka s Góty“ od historika Prokopiose, či „Byzantské letopisy“ od Psellose, nebo zápisky byzantské princezny Anny Komneny a nebo je možno sáhnout po nespočetných zdrojích umístěných na internetu.


Historický státní útvar ve východním středomoří, který vznikl rozdělením Římské říše na dvě samostatné části. Původně administrativní rozdělní mělo za následek vznik státního útvaru, který přežil pád Říma o celých tisíc let. Hranice mezi oběma částmi probíhala na západě Balkánského poloostrova, jehož většina území patřila k Byzanci. Kromě tohoto území pak byla Byzanc tvořena především Malou Asii, ostrovy v Egejském moři, Krétou, Kyprem, Sýrií, Palestinou, Egyptem a také severní částí pobřeží Černého moře, kde byla řada opěrných opevněných míst. Tento nový stát obdržel svůj název až v poslední části své existence a to od německých a řeckých humanistů. Název říše byl jimi odvozen od jména řecké osady Byzantion, která byla předchůdcem pozdější Konstantinopole (Cařihrad, dnešní Istanbul).


Vznik Byzantské říše
Vznik Byzantské říše je datován do období po smrti císaře Theodosia (379–395) do roku 395, kdy byla římská říše de facto organizačně rozdělena na západní (hlavní město Řím) a východní část (hlavní město Konstantinopol). O samostatné říši však lze mluvit až po roce 476, kdy byl v západní části říše sesazen poslední císař Romulus Augustulus.


Byzantská říše (monarchie):
hlavní město: Konstantinopol
rozloha: 4.500.00 km2 (v roce 550)
nejvyšší bod: hora Ararat 5.137 mnm
počet obyvatel: 34.000.000 ve 4.století
národnostní složení: Řekové, Turci, Bulhaři, Arméni, Srbové, Slované…
úřední jazyk: řečtina
oficiální náboženství: východní ortodoxní
měna: solidu, hyperpyron
vznik říše: rok 395
zánik říše: 29.května 1453
nástupnické státy: Osmanská říše, Benátská republika, Trapezuntské císařství, Morejský despotát

Obrázek
Byzantská říše v roce 480


Název říše
Název Byzantská říše je označení, kterého se užívá přibližně od 19. století pro původně oficiální název Východořímské říše (395–1453), která si po roce 476 udržela jako jediný státní útvar státoprávní kontinuitu s Římskou říší. Název říše je odvozen od původního názvu řecké osady Byzantion, na jejímž místě bylo později založeno město Konstantinopol. Pojmenování Byzantská říše je až z doby humanismu a vlastním obyvatelům Byzance by byl cizí. Pojem Byzantská říše se poprvé objevil až roku 1557, tedy více jak stol let po pádu říše, a to u německého autora Hieronyma Wolfa, který představil byzantskou historiografii ve svém díle Corpus historiae byzantinae. Ten při hledání názvu říše vycházel z historických dohadů mezi Římany (Byzantinci) a Franky z 9.století, kdy se franský král Karel Veliký (*742 - +814) snažil znovu obnovit Římskou říši, ale tentokráte již na franských základech. S tím samozřejmě nesouhlasili historici Východořímské říše, kteří se i nadále považovali za pravé Římany a dědici Říma, toho Říma, který byl podle bájí založen roku 753 př.Kr. bratry Romulem a Remem.
Obrázek
Byzantská říše v roce 550


Hlavní město
Na místě kde později vyrostlo hlavní město říše Konstantinopol stávala řecká osada Byzantion (latinsky Byzantium), která byla na výhodném zeměpisném místě založená již v 7. století př. n. l. V době vnitřních rozporů v říši se císař Konstantinus I. rozhodl vytvořit protiváhu městu Římu ve východní části říše. Za tímto účelem si vybral strategicky důležité místo, které ovládalo přístup do Černého moře a zároveň bylo spojnicí mezi Evropou a Asii. Tím místem byla osada Byzantion. Dne 11. května roku 330 bylo město vysvěceno a přejmenováno na Constantinopolis, neboli město Konstantinovo. Konstantinopol se tak vedle Říma stala druhým hlavním městem římské říše, městu se dostalo též označení Nova Roma ( Nový Řím). Jelikož bylo město de facto stavěno na „zelené louce“ bylo možno jej urbanisticky plánovat. Mezi plány města tak bylo například počítáno s prostorem pro četné kostely. To bylo jeden ze zásadních rozdílů v porovnání s Římem, který za staletí svého vývoje byl a zůstal ještě celá staletí v antickém slohu. Dalším rozdílem mezi Římem a Konstantinopolí pak bylo používání úředního jazyka, protože ve východní části říše se mluvilo převážně řečtinou. A řečtina se tak stala úředním jazykem Byzantské říše až přetrvala až do jejího konce.
Císař Konstantinus obdařil město mnoha privilegii, která byla na úrovní těch co po celá staletí náležela Římu. Kromě toho se městu dostálo výsad, že bylo stejně jako Řím zásobeno egyptským obilím.Kromě toho bylo město obdařeno právem ius Italicum, což znamenalo že bylo zproštěno pozemkové daně. Celé město pak mělo velkou autonomií, v jeho čele stál prokonzul, který byl poté roku 359 nahrazen městským prefektem. Při založení města se počítalo se zásobováním 80.000 obyvatel, ale již na konci 4. století dosáhl počet obyvatel 400.000 tisíc a ve 2. polovině 6. století to bylo již dokonce 600.000 obyvatel (pro porovnání středověká Praha v době největšího rozkvětu za Karla IV. měla mezi 30-40.000 obyvateli a patřila mezi největší evropské metropole. Ovšem starý Řím v době své největší slávy měl až 1 Mio obyvatel).
Konstantinopol se po rozdělení Římské říše na konci 4. století stala politickým, ekonomickým a kulturním centrem východořímské říše. Význam města však dalece přesahoval hranice Byzantské říše, město bylo jedno z nejbohatších a nejlidnatějších na světě. Město se také stalo čtyřikrát místem zasedání ekumenických koncilů.
Co se vojenského hlediska týče, tak Konstantinopol byla považována, a to oprávněně, za nedobytnou (viz. například Theodosiánské hradby). Byla to nejsilnější pevnost známého světa. Díky pevným a mohutným hradbám, členitému terénu, poloze města chráněného ze dvou třetin mořem mohla Konstantinopol vzdorovat četným a silným nájezdům všech dobyvatelů. Na jejich hradbách tak ztroskotali perští Sasánovci, kteří město i se svými Avarskými spojenci jako první podrobili těžké zatěžkávací zkoušce již v roce 626. Další obléhání na sebe nenechala dlouho čekat. V roce 674 se město pokusili dobýt Arabové. Jejich obléhání trvalo celých 5 let! Druhé Arabské obléhání následovalo v letech 717-718. Poté na řadu přišli Slované, konkrétně Bulhaři vedených jejich chánem Krumem (rok 813). Také roku 860 odolali hradby města, tentokráte Rusům. Stejně jako Arabové, tak i Rusové nezůstali jen u jednoho obléhání a tak se roku 941 opět neúspěšně pokusili město dobýt. Jako první tak byli úspěšní až křesťané, kteří pozdvihli zbraně proti křesťanům za hradbami města a to během 4.křížové výpravy v roce 1204. Město, které nečekalo útok ze strany svých souvěrců jejich ztečí neodolalo. Říše se pak na několik desetiletí rozpadla a byla znovu obnovena až císařem Michalem VIII v roce 1261. Další obléhání pak nastalo až v roce 1396, kdy se o to poprvé pokusili Turkové. Další turecké obléhání následovalo v roce 1422. Až třetí turecký pokud o dobytí města v roce 1453 slavil úspěch. Nutno ale poznamenat, že říše již byla natolik oslabena, že měla velký nedostatek obránců, kteří by mohli chránit dlouhé městské hradby. V opačném případě pak stále platilo, že při dobrém početním stavu bylo město, jako pevnost, tehdejšími vojenskými prostředky nedobytné. Velkou roli v obraně města pak hrál i řecký oheň. (Řecký oheň byla pravděpodobně sloučenina různých ingrediencí jako ledek, síra, ropa, pálené vápno, sodík, koudel atd. Předpokládá se, že jej vynalez někde kolem roku 673 syrský uprchlík Kallinikos z Heliopole).
Obrázek
Byzantská říše v roce 867


Zánik Západořímské říše
- zaznamenáno historikem Prokopiosem

Když kraloval v Byzantiu (Východořímská říše) Zénón, měl na západě vládu Romulus Augustulus, kterému říkali Římané zdrobnělinou Augustulus, protože obdržel království ještě jako chlapec; spravoval mu je velmi důmyslně jeho otec Orestes. Římané právě několik let předtím přijali za spojence Skiry, Alany a jiné gótské kmeny, potom co utrpěli od Alaricha a Attily ty věci, které jsem vylíčil v předešlých knihách. A čím více se mezi nimi vzmáhali barbaři, tím více ustávala sláva římských vojáků a pod pěknou záminkou spojenectví byli těmi vetřelci po tyransku utiskováni; ti si na nich proti jejich vůli bez ostychu vynucovali mnoho a nakonec žádali, aby jim byly přiděleny pozemky v Itálii. Orestovi kázali, aby jim z nich přidělil třetinu, a když jim to nikterak nemohl slíbit, bez okolků ho zabili. Byl mezi nimi jeden člen královské tělesné stráže, jménem Odoaker; ten jim tehdy slíbil, že jejich požadavky splní, jestliže mu opatří vládu. Tak se stal samovládcem a královi neudělal nic zlého, jen ho nechal nadále žít v soukromí. A tím, že slíbil barbarům třetinu půdy, tím právě je k sobě připoutal nejpevněji a byl samovládcem po deset let. (…)

Ostrogótové, kteří se svolením císaře usadili v Thrákii, povstali (roku 486)… proti císaři, za vedení Theodericha, jemuž se od Byzance (Východořímská říše) dostalo hodnosti patricije…Císař Zénón…přesvědčil Theodoricha, aby táhl raději do Itálie, a odstraniv Odoakara, aby získal pro Góty západní říši. Neboť pravil, pro něho jako římského senátora je důstojnější, aby… stál v čele všech Římanů a Itálie, než se pustit do těžké války s císařem. Theodorich… táhl do Itálie a s ním všichni Góti… Proti nim vytáhl Odoaker, ale byl v mnoha bitvách poražen a stáhl se s celou svou armádou do Ravenny… Gótové hned se jali obléhat všechny pevnosti a útokem nebo zradou je převzali až na… samotnou Ravennu… Prostřednictvím biskupa uzavřeli mezi sebou dohodu, dle níž Theodorich a Odoaker měli žít v Ravenně, majíce úplně stejná práva. Nějaký čas dodržovali oba ujednání. Potom prý však Theodorich, dozvěděv se, že Odoaker chystá proti němu spiknutí, pozval jej lstivě na hostinu a zabil ho (rok 493)…, a tak zůstal jediným vládcem nad Góty a Italiky. Nepřál si dostat ani vnější znaky, ani titul císaře, nýbrž nazýval se jako dříve král…

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Samozřejmě celá říše se nesložila ihned, ale celý proces trval několik desítek let. Například v Galii (Francie) ještě deset po sesazení císaře Romula Augustula udržoval bývalý místodržitel Syagrius římské panství (tzv. Syagriovo království) dokud nepodlehlo Frankům.

Obyvatelé byzantské říše se po celou dobu trvání své říše považovali ze státoprávního hlediska za Římany (římské občany) a svoji říši za římskou. Stejně tak chápali své císaře jako pokračovatele dědictví římských císařů sedících od 1.století př.Kr v Římě. Na rozdíl o západní části říše zde byla od 6.století úředním jazykem řečtina (v Západořímské říši se až do jejího konce používala latina jako oficiální úřední jazyk), státním náboženstvím od roku 380 bylo křesťanství. To se šířilo z Říma postupně, protože v Římě bylo přijato již ediktem Milánským v roce 313. (Edikt milánský je označení dokumentu z roku 313, který vydal císař Konstantin I. a jeho spoluvladař Licinius. Jednalo se o právní uznání křesťanských obcí, jímž bylo křesťanství uznáno a tolerováno v západní i východní části Římské říše na základě tolerančního ediktu vydaného již 311 Galeriem, mladším spoluvladařem císaře Diocletiána).
Obrázek
Byzantská říše v roce 1180


Boje Byzantské říše
Již od svých prvních let, od 5.století se Byzantská říše stávala cílem útoků nájezdníků, především pak Gótů, kteří ustupovali před Huny. Gótský kmen Vizigótů obsadil Thrákii a Ostrogóti Panonii. Svého největšího územního rozmachu se říše dočkala za císaře Justinina I. (Iustinián 527 - 565), který k říši znovu připojil části země, která byla při dělení přiřknuta Západořímské říši. Ta však již tou dobou od roku 476 ležela v troskách. Jeho generálové na barbarech tedy znovu dobyli severní část Afriky, Itálii (536 – 568), Dálmácii, jihovýchodní oblast Pyrenejského poloostrova, Sicílii, Korsiku a Baleáry. Za panování tohoto mocného císaře se říše vypořádala s vpádem Peršanů do Sýrie a upevnila hranice proti Slovanům pronikajícím na Balkán. Ale již roku 568 získali Langobardi většinu území Itálie a založili si zde své panství. Od 6.století pak na Balkán pronikali Slované a to nejprve do Ilýrie, poté do Thrákie (577-578) a později až na Peloponnésos. Od roku 581 pak směřovali v nové vlně spolu s Avary do Thrákie, Makedonie, Thesálie a Poesie. V 7.století nabralo pronikání Slovanů na tato území na intenzitě. Roku 681 vznikl silný slovanský stát Bulharů, který svou existenci trvale ohrožoval Byzantskou říši ze severu, zatímco z jihu se Byzantinci museli bránit arabským útokům.

Přesto všechno dosáhla říše za makedonské dynastie (867 – 1056) dalšího vrcholu. Za císaře Basileia II. byla dobyta První bulharská říše, která se pak na mnoho let (1014-1187) stala pouhou byzantskou provincii. V roce 1054 pak vyvrcholila dlouhá léta církevních sporů a došlo ke schizmatu mezi západní latinskou (papež v Římě) a ortodoxní vírou, kterou symbolizovala Konstantinopol. Od tohoto roku byla v západních zemích na Byzanc nahlíženo jako na kacířskou zemi. Tento pohled tak od druhé poloviny 11.století umožnil tlak proti říši ze strany Normanů, kteří si na Apeninském poloostrově začali násilím přivlastňovat byzantská území a vytvořili stát „Království obojí Sicílie“, které pak dlouhá léta vedlo otevřený boj proti Byzanci na Balkáně.


Úryvek z knihy „Válka s Góty“ – autor: Prokopios z Kaisareie
Belisar postupoval napříč tamějším pohořím. Byl totiž o mnoho slabší než protivníci a nechtěl se s nimi hned střetnout v boji, poněvadž viděl, že barbaři následkem porážek ztratili veškerou odvahu. Domníval se, že když uslyší o soustředěném útoku nepřátelského vojska, mohli by zapomenout na všechnu odvahu a hned se dát na útěk. A jeho tušení bylo správné. Když dorazili do hor na vzdálenost jednoho dne od Arimina, potkali malý oddíl Gótů, kteří z nějakého důvodu byli na cestě. Narazili neočekávaně na nepřátelské vojsko a nemohli ustoupit, a tak jedni tam padli zasaženi střelami předvoje, jiní byli raněni, uprchli po skalách tamější krajiny a ukryli se tam. Dívali se odtud na římské vojsko, valící se všemi stezkami, a domnívali se, že je ho mnohem víc, než ho bylo ve skutečnosti. Když tam uviděli také Belisarovy korouhve, pochopili, že vojsko vede on sám. Nastala noc a Římané tam přenocovali, kdežto ranění Gótové se vskrytu uchýlili do tábora k Vitigovi. Dospěli tam k poledni, ukázali své rány a prohlašovali, že k nim co nevidět dorazí Belisar s vojskem. Gótové se připravili k boji, seřadili se na severní straně města Arimina, neboť očekávali, že tamtudy přijdou nepřátelé, a stále všichni hleděli na vrcholky hor. Ale když odložili zbraně, aby si odpočinuli, jakmile nastala noc, zahlédli mnoho ohňů na východní straně města ve vzdálenosti asi šedesát stadií a upadli do nepopsatelné hrůzy. Ohně zapálilo Martinovo vojsko. Uhodli tedy, že s rozbřeskem dne budou obklíčeni nepřáteli; strávili tu noc ve strachu. Druhý den po východu slunce uviděli, jak se k nim blíží mohutné loďstvo. Ztratili hlavu a dali se na útěk. Spěšně posbírali věci a tropili takový rámus a hluk, že neslyšeli rozkazy a nemysleli na nic jiného než jak vyjít co nejrychleji z tábora a dostat se dovnitř za ravennské hradby. Kdyby bylo obleženým zbylo trochu síly a odvahy, byli by vyšli a pobili většinu nepřátel a celá válka by byla skončila tam. Ale v tom jim tehdy zabránila strašlivá hrůza z toho, co vytrpěli, a slabost, která je postihla, protože delší dobu nedostali potravu. A barbaři tam ve vrcholném zmatku zanechali část svého majetku a ve velkém úprku běželi do Ravenny.

Na první pohled by se mohlo z tohoto textu zdát, že znovudobývání Itálie vojsky císaře Justinina I. byla procházka růžovou zahradou, ve skutečnosti to byl ale dlouhý a těžký boj, který přinesl vyčerpání jak apeninského poloostrova, tak i samotné Byzantské říše, která jen na krátký čas obnovila římskou říši v téměř jejich původních hranicích. Síla a četnost barbarských kmenů, stejně jako obrovská rozloha hranic potřebných k bránění se před nepřátelskými nájezdy nakonec vedli k opětovnému ústupu byzantské moci ze západní části Evropy. Navíc tou dobou se na severní a východní hranici začali objevovat nový nepřátelé Slované a Turci.
Obrázek
Byzantská říše v roce 1204 (po jejím dobytí křižáky)


Největšího rozmachu dosáhla říše za Justiniána I., poté následkem expanze islámu a příchodu Slovanů nastal hospodářský i mocenský úpadek. Po ikonoklastickém hnutí a špatné vnitropolitické situaci došlo k opětovné expanzi až za vlády císaře Basileia II. Bulharobijce (976 – 1025), který dokázal porazit Bulharskou říši a připojit ji zpět k Byzanci. Dále se pak moc Byzance ještě držela za císaře Alexia I. Komnéna (1081 – 1118). Říše více či méně úspěšně odolávala útokům ze stran nepřátel další desítky let až do období 4.křížové výpravy do Svaté země. Tato výprava znamenala pro Byzanc záhubu z nečekané strany. Křižácké vojsko roku 1204 násilně obsadilo křesťanskou Konstantinopol a postupně i mnohá říšská území v evropské části (s výjimkou Épeirského despotátu) a vytvořilo zde Latinské císařství (1204 – 1261) s řadou vazalských států (Soluňské království, Achajské knížectví, Athénské vévodství…atd.).

Byzanc si kromě Épeirosu podrželo území v Malé Asii, Trapezuntské císařství (1204 – 1462) a Nikájské císařství (1204 – 1261). Z posledně jmenovaného pak přišel impuls boje za vyhnání Latinů. Tento boj byl veden rodem Palailogovců a skončil vítězně roku 1261, kdy císař Michal VIII. dobyl zpět Konstantinopol a znovu obnovil Byzantskou říši. Ovšem z původní říše již zbylo značně menší území, přičemž řada panství si de facto uchovala nezávislost (Épeirský despotát, Trapezuntské císařství, Achajské knížectví). Řada ostrovů ve Středozemním moři pak byla v moci Benátské republiky. Moc Byzance se tak musela omezit na území Thrákie, Makedonie, severozápadní části Malé Asie, části Peloponésu (Morejský despotát) a řadu ostrovů v Egejském moři.

Zdálo se, že moc Byzance se pomalinku navrací k původní slavě, ale koncem 13.století se v Malé Asii vyskytl nový silný nepřítel, osmanští Turkové. Jejich původně nevelký emirát vlivem agresivní expanze přerostl v mohutnou Osmanskou říši, která získávala nová území i na Balkánském poloostrově. Během několika desetiletí se tak Byzantská říše dostala do obklíčení a její území se neustále ztenčovalo. Po několika předchozích neúspěšných pokusech se však nakonec Turkům v květnu roku 1453 podařilo prolomit hradby hlavního města, Konstantinopole. Pádem města přestala existovat tisíciletá Byzantská říše (několik menších enkláv s byzantskou mocí se udrželo až do druhé poloviny 15.století). Konstantinopol byla přejmenována novými vládci na Istanbul a stala se hlavním městem Osmanské říše.
Obrázek
Byzantská říše v roce 1300



Pád Konstantinopole
- zaznamenáno Michaélem Kritobulosem

Když Sultán Mehmed viděl, že palisády a poškozené hradby jsou bez posádky a už nemají obránce…, protože bojovníci je skrytě opustili, a že ti, kteří zůstali, se pro malý počet už jen bezmocně brání, hlasitě vykřikl „Přátelé, město je naše, už je opravdu naše! Muži před námi prchají, už se nám nemohou stavět na odpor, hradba je bez obránců, vydržte ještě chvíli a město je dobyto!“… Tu dojde k obrovské vřavě, kdo se tureckým bojovníkům dostal pod ruce, je zabit, seběhlo se sem bez pořádku na pomoc dost mužů ze všech stran a zde také padl císař Konstantin, bojuje statečně po boku svých vojáků…Sultán stál před hlavní hradbou, kde vlál velký prapor a vlajka, a pozoroval dění, neboť už nastával den… Město bylo podrobeno a vojáci byli zabíjeni. Celé jednotky a oddíly se vrhaly na paláce a chrámy, aby je plenily a loupily, jednotlivci se rozběhli do veřejných a soukromých budov, rozchvacovali majetek, loupili, pustošili, zabíjeli a znásilňovali… Byla to hrozná podívaná vyvolávající větší žal než kterákoli tragédie… Posvátné a božské knihy, ale i velké množství knih vědeckých a filozofických bylo spáleno, pošlapáno a většina byla prodána – ne pro zisk, ale pohrdavě – za dva tři zlaťáky nebo dokonce za několik haléřů… Celé vojsko, pozemské i námořní, se rozlévalo po městě od prvního rozbřesku a svítání až pozdě do večera, loupilo a rozchvacovalo majetek. Kořist nosili do tábora a na lodě… Tak vyprázdnili a zpustošili celé město, zničili a spálili je jako požár, takže se zdálo neuvěřitelné, že tu kdysi bylo lidské sídlo, místo plné bohatství a skvělých staveb, skvělé a velké město. Zůstaly tu jen pusté domy, které svou opuštěností naháněly divákům hrůzu… Pak vstoupil do města sultán, obdivoval jeho velikost, polohu, skvělost a krásu, množství, velikost a krásu chrámů a veřejných staveb…, viděl též množství trosek, pusté domy, zničení a zhoubu města. A tu ho pojal žal a lítost nad zkázou a vyloupením města, do očí mu vstoupily slzy a dojatě si povzdych: „Jaké město jsme vydali loupení a zpustošení!“.
Obrázek
Byzanstká říše v roce 1400


ZÁVĚR
Východořímská říše se po celá staletí ubránila nájezdu Hunů, Slovanů, Germánů i Peršanů (slabší nájezdy). Přežila západořímskou říši především díky odlišné ekonomice (výroba nebyla tolik závislá na otrocké práci, pracovali zde také svobodní obchodníci a svobodní řemeslníci - ti měli zájem o práci). Zachovala se zde starověká města jako střediska řemesel a obchodu, vyráběly se šperky, mosazné zboží, drahé látky (luxusní zboží). Východořímská říše byla též zprostředkovatelem mezi Evropou a Orientem. Byzantská říše měla obrovský kulturní vliv na většinu východní a jihovýchodní Evropy (christianizace velké části balkánských Slovanů a Kyjevské Rusi. Známá je také mise Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu). Pád Byzantské říše pak zásadní měrou ovlivnil vývoj celé evropské civilizace a následnou expanzi Osmanské říše do Evropy. Řadou historiků byl pak pád říše považován za předěl mezi středověkem a novověkem.



Zdroje:
Evropa do roku 1914, Historie v dokumentech – Jan Kvirenc – Dialog 2005
Dějiny Byzance - Bohumila Zástěrová a kol. – Academia 1992
Válka s Góty – Prokopios z Kaisareie – Odeon 1985
Byzantské letopisy – Michal Psellos – Odeon 1982
Dějiny římského vojska – Fortuna print - 1992
http://www.guiscard.curiavitkov.cz
http://www.antika.avonet.cz
http://www.wikipedia.org
http://www.dejepis.com
Naposledy upravil(a) kacermiroslav dne 30/10/2009, 11:58, celkem upraveno 4 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Byzantská říše
stručné dějiny a přehled vládců


díl č. II

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Obrázek
Naposledy upravil(a) kacermiroslav dne 30/10/2009, 11:42, celkem upraveno 2 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Byzantská říše
církevní schizma z roku 1054


díl č. III

Bohuslava Zástěrková a kol. o církevním schizmatu z roku 1054


Na konci 9. a v 10. století nebyly styky byzantské církve a Říma nijak intenzivní. Východní a západní církev si zachovávala některé rozdílné obyčeje, jejich vztahy však byly vcelku korektní. Situace se ale postupně měnila. Římskou korunovací Oty I. roku 962 bylo formálně obnoveno západní císařství a papežský stolec se jak mocensky, tak ideově dostal do sféry vlivů, jejichž centrum bylo v zaalpských (220) zemích, daleko od kultury, civilizace i tradic, jež vycházely z Byzance a k nimž samotný Řím měl mnohem blíže. Od přelomu 10. a 11. století se v západní církvi stále silněji uplatňoval vliv reformních hnutí, jejichž střediskem bylo Lotrinsko a klášter v Cluny.

Tyto reformní snahy (posílení papežské moci, utužení církevní disciplíny atd.) byly vedeny především zřetelem na situaci církve na Západě a zvláště snahou o vymanění církve z přílišné závislosti na světské moci. Tyto zásady byly však uplatňovány i ve vztazích s byzantskou církví a stávaly se tak zdrojem nových sporů. Také neústupné stanovisko východní církve bylo mnohdy ovlivněno spíše její vnitřní situací než zásadním významem sporných otázek v dogmatu, liturgii či církevní disciplíně, jako byla např. otázka o původu Ducha svatého, užívání nekvašeného chleba při mši či prosazování celibátu kněží na Západě. Konfrontace stanovisek byla poznamenána zásadním neporozuměním pro postoj druhého a ráz polemiky představitelů obou církví byl výstižně charakterizován jako „dialog hluchých“.

Od počátku 11. století nebyla jména římských papežů zaznamenávána do konstantinopolského diptychu (tj. do seznamu osob, které mají být vzpomenuty při bohoslužbách). Příčinou bylo patrně prosazení dodatku filioque ve vyznání víry, jejž pod vlivem německé teologie nakonec přijala i papežská kurie.1 Sama o sobě měla tato skutečnost jen formální význam a Konstantinopol i nadále uznávala primát římského papežství. Zájem na zlepšení vztahů s papeži měli z politických důvodů i byzantští císaři.

Za vlády Konstantina IX.2 nabyly podněty pro vzájemnou spolupráci Byzance a papeže ještě více na intenzitě. V jižní Itálii dosahovali na úkor zájmů papeže i Byzance stále nových úspěchů Normani a Monomachos usiloval o vytvoření protinormanské aliance. Hlavním činitelem při dojednávání byzantského spojenectví s papežem byl byzantský místodržící v Itálii Argyrus, původem Langobard. Naopak vážnou překážkou v tomto úsilí byl konstantinopolský patriarcha (od roku 1043) Michael Kerularios. Kerularios byl jedním z nejsilnějších byzantských patriarchů; jeho ambice se ani zdaleka neomezovaly jen na církevní záležitosti, ale sahaly i do sféry politiky. Situaci komplikovaly trvající církevní spory a ty se císař snažil odstranit. Nový zdroj napětí vytvářely i papežské nároky na církevní jurisdikci v jižní Itálii. Tyto oblasti, patřící buď dříve anebo stále ještě pod byzantskou svrchovanost, byly zčásti obývány řeckým obyvatelstvem a existovaly zde vedle sebe kostely přidržující se západních i východních zvyklostí; církevní organizace v byzantských provinciích v Itálii podléhala konstantinopolskému patriarchátu. V rámci všeobecných snah o církevní jednotu a disciplínu se reformní síly, které v této době ovládaly stolec sv. Petra, pokoušely podřídit toto území papežské obedienci. Jako odvetné opatření nechal Kerularios roku 1052 uzavřít v Konstantinopoli kostely latinského ritu, které tam existovaly pro severské příslušníky císařské tělesné gardy, pro kupce z Amalfi atd. K tomuto kroku Kerularia zčásti přivedla i logika vnitřní situace východní církve. Po anexi Arménie byla hlavním cílem konstantinopolského patriarchy integrace dosud samostatné arménské církve s byzantskou a v té souvislosti usiloval i o odstranění některých odlišných zvyklostí, které tato církev praktikovala. Shodou okolností některé z těchto praktik byly totožné s praktikami západní církve a už z tohoto důvodu nechtěl Kerularios latinské kostely tolerovat.

Situaci vyostřila i písemná polemika o rozdílech mezi oběma církvemi, kterou na Kerulariův podnět započal Leon, arcibiskup v Ochridu. Z římské strany byl hlavním protagonistou jednání kardinál Humbert z Moyenmotiers, horlivý zástupce reformních snah a silné papežské vlády. Papež Lev IX. byl po porážce byzantských a papežských vojsk roku 1051 v „čestném zajetí“ Normanů a jeho zdravotní stav nebyl nijak dobrý. Tím spíše byl, stejně jako byzantský císař, nakloněn snaze o vyřešení konfliktu mezi Konstantinopolí a Římem. Je paradoxní, že konečná roztržka obou církví byla výsledkem akce, která měla vést k celkovému urovnání. Po přátelském dopise Konstantina IX. papeži, který na císařův nátlak podepsal i patriarcha, bylo na jaře do Konstantinopole vysláno papežovo poselstvo, aby se pokusilo najít řešení situace. Jeho členy byli kardinál Humbert, papežův kancléř Fridrich Lotrinský a Petr, arcibiskup z Amalfi. Vůdčí postavou v něm byl kardinál Humbert, povahou v mnohém podobný Kerulariovi: byl krajně ctižádostivý a neústupný, ovšem v záležitostech východní církve se dokázal orientovat jen velice povrchně. Hned po příchodu delegace do Konstantinopole se situace vyvinula nepříznivě. Průvodní papežův dopis nebyl dostatečně smířlivý a patriarchu Kerularia rozhořčil. Prohlásil jej za podvržený a celou záležitost s poselstvem za intriku zosnovanou proti své osobě v Itálii Argyrem a odmítl proto uznat delegaci za oprávněnou. Shodou okolností vývoj událostí jeho stanovisko dodatečně ospravedlnil. 14. dubna totiž Lev IX. zemřel a z právního hlediska se tím papežovi legáti stali skutečně soukromými osobami. Humbert však na tuto skutečnost nebral ohled a účastnil se ostrých teoretických polemik se zástupci byzantské církve, které se císař marně pokoušel mírnit. Když patriarcha nadále západní poselstvo ignoroval, položili delegáti 16. července 1054 na oltář v chrámu sv. Sofie bulu, jíž byli Michael Kerularios a jeho stoupenci exkomunikováni z církve, a opustili pak byzantské hlavní město.

Jednalo se o podivný text, plný nehorázných, zčásti mylných, ale i na první pohled nepravdivých útoků na východní církev. O charakteru dokumentu svědčí, že císař, když mu byl předložen řecký překlad buly, nevěřil v jeho autentičnost a domníval se, že byl na Kerulariův popud úmyslně zkreslen, aby roztržka byla neodvratná. Když se však přesvědčil o pravém stavu věcí, nemohl ovšem už ani on nezaujmout jednoznačné stanovisko, a to tím spíše, že veřejné mínění bylo zcela na straně patriarchově. 24. července rozhodla synoda svolaná do Konstantinopole o exkomunikaci papežských legátů, zatímco Humbertova bula byla slavnostně spálena. Přesto roztržka nemusela být konečná. Vzájemné exkomunikace postihly jen určité osoby, nikoli instituce jako celek, a byl tedy ponechán prostor pro případná nová jednání. Další vývoj však takovou eventualitu znemožnil. Na západě byla roztržka považována za definitivní a hlavní protagonista schismatu, kardinál Humbert, byl pro nejbližší léta rozhodujícím činitelem v papežově okolí; a jiný z legátů, Fridrich Lotrinský, se později sám stal pod jménem Štěpán IX. papežem.4 Pokusům o smír brzy nepřály ani politické okolnosti; po roce 1059 se papeži stali spojenci Normanů. A i když v bližší i vzdálenější budoucnosti po schismatu z roku 1054 nechyběly snahy a pokusy o církevní smír, vzájemné odcizení a zášť byly již příliš velké, než aby takové pokusy mohly být úspěšné.

Je ovšem zřejmé, že pravou příčinou církevního rozkolu nebyly osobní ambice několika mužů, kteří v kritické době stáli ve středu událostí, ani dogmatické či liturgické rozdíly. To, co západní a východní církev v 11. století a později rozdělovalo, mělo mnohem hlubší kořeny. Značné duchovní a kulturní rozdíly mezi řeckým a latinským civilizačním okruhem měly svůj počátek už ve starověku a neodstranilo je ani křesťanství, kterému – velice jednoduše řečeno – dali východní církevní otcové přece jen optimističtější a ke kompromisu se světem náchylnější ráz než přísnější doktrína sv. Augustina, která se prosadila na Západě. Závažné bylo i samotné reálné oddělení obou civilizačních a kulturních okruhů a následné oslabení kontaktů mezi nimi od raného středověku. Příznačné je, že svoji roli hrály i jazykové problémy; dopisy Konstantina IX. a patriarchy Kerularia se do rukou papeže Lva IX. či kardinála Humberta dostaly v nepřesných či někdy nesprávných latinských překladech, což jen podpořilo vzájemné neporozumění. Vliv takových dlouhodobě působících tendencí pak prohloubil vývoj poměrů od konce 11. století, kdy od západu opakovaně přicházelo pro říši smrtelné nebezpečí v podobě útoků Normanů, křižáků atd. a lidé ze Západu (zejména italští kupci) stále výrazněji a úspěšněji pronikali do ekonomických struktur říše. O stupni vzájemné animozity pak svědčí stále nově vznikající pamflety, v nichž se obě strany častovaly fantasticky znějícími obviněními, která však přesto u širšího publika docházela sluchu a víry. Za takové situace nebyli byzantští císaři s to prosadit církevní unii ani v dobách, kdy se to zdálo jediným prostředkem k záchraně byzantské říše.

V roce 1054 ovšem v Konstantinopoli církevní schisma žádnou větší pozornost nevzbudilo, a pokud ano, tak spíše jen jako záležitost, ve které patriarcha dosáhl zcela nezávislé postavení vůči Římu a prosadil svůj postoj proti stanovisku císařovu. Postavení a nároky Michaela Kerularia vůči císařské moci byly v byzantských dějinách něčím velmi ojedinělým; Psellos o něm dokonce napsal, že stál nad císařem.


Zdroje:
Dějiny Byzance - Bohuslava Zástěrková a kol. - Academia 1996

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

Církevní schizma mezi západní církví (Řím) a východní (Konstantinopol) měl pro následné dějiny říše na Bosporu obrovský dopad. Pro západní křesťany se z Byzantské říše stala kacířská země a jako na takovou bylo možno bez jakýchokoliv hrozeb útočit. Což již pár desítek let po schizmatu uskutečnili Normané, kteří od počátku 11.století začali obsazovat Apeninský poloostrov. Později pak začali otevřeně vystupovat a dobývat Byzantské území a poté co se zmocnili všech byzantských držav v Itálii, přenesli boj proti říši i na Balkán (rok 1180). Osud říše pak byl zpečeťen při čtvrté křížové výpravě, která místo aby dobývala Svatou zemi, se rozhodla dobýt "kacířskou" a bohatou Byzantskou říši a její hlavní Konstantinopol. Město padlo po nečekaném útoku křížáků v roce 1204 (byly jako hosté Byzance, která jim připravovala cestu do Svaté země). Říše pak na šest desetiletí mizí z dějin, ale roku 1261 byla znovuobnovena. Nicméně již to byl jen stín říše, kterou známe z dřívějších časů. Navíc v roce 1299/1300 se na východních hranicích objevila nová hrozba, osmanští Turkové, kteří začali postupně obsazovat její území. Tento proces pak pokračoval do roku 1355, kdy se Turkové dostali i na evropský kontinent. Říše se tak dostala do obklíčení Turky, kteří smyčku kolem jejího krku, Konstantinopole utahovali stále více a více, až nakonec roku 1453 hlavní město padlo a říše zanikla. Bohužel západní křesťanství pádu říše mnoho pozornosti nevěnovalo, což mělo pak následná staletí obrovský dopad na Balkán, který se tak ocitl bez nárazníkového pásma (Byzantské říše), přímo vystavený dobyvačním cílům Osmanské říše. Její rozpínavost se o pár století později zastavila až na Dunaji a před branami Vídně (17.století). Kdysi křesťanský Balkán tak dostal do vínku další víru, islám, přičemž střet těchto dvou duchovních světů měl za následek velké množství válek a nesnášenlivosti na Balkáně a tato půda zůstává "horkou a krvavou" i v dnešní době.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „státy a říše“