Genová válka v Evropě

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 12969
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Genová válka v Evropě

Příspěvek od Rase »

Genová válka v Evropě
Aneb historický vztah Evropanů k cizincům


Obrázek


V dnešní době se velice debatuje o vztahu mezi islámem a křesťanstvím a především o strachu z islamizace Evropy. Rozhodl jsem se tedy alespoň částečně nastínit co činí lidskou rasu (v tomto případě Evropany) toliko xenofobní, tedy paranoidní vůči cizincům.

Pokud se chceme zamyslet nad tím, co způsobuje a způsobovalo absolutní xenofobii Evropanů ze všeho cizího a jiného, je třeba se podívat na samotnou mapu tohoto kontinentu. Jedná se o nevelký poloostrov na Západním konci asijského masívu. Evropa jak ji známe v podstatě vznikla zaplavením prostoru mezi západní Asií a severní Afrikou, čímž vniklo středozemní moře, které dalo vzniknout oblasti dnes známé jako Evropa. Jinak řečeno tak vznikl náš poloostrov. Prvotní osídlení této oblasti probíhalo ze severní Afriky do oblasti Pyrenejí a na různé ostrovy ve Středomoří (Sicílie, Korsika aj.) a samozřejmě přes země úrodného půlměsíce, tedy z Jihovýchodu. Jelikož bylo osidlování Evropy ze Severozápadní Afriky značně složité, tak prakticky veškeré příchozí obyvatelstvo přicházelo do Evropy z Asie. Desítky tisích let př.n.l. působily na Evropském kontinentu roztroušené skupinky lidí, pro které zajisté nebylo lehké sžít se s místní, nehostinnou krajinou. Velice řídká populace byla navíc relativně stlačena díky mocným ledovcům, které v podstatě umožňovaly přežití jen na relativně malé ploše. Právě tehdy se jednotlivé skupiny lovců začaly potkávat mnohem častěji než doposud a rozhodně se přestávalo jednat o zvídavá setkání jako doposud. Jelikož potravy bylo v místních podmínkám jen poskrovnu, nebylo možné dopustit aby vám někdo ukradl byť jen část vašich zásob. Navíc začalo být velice důležité odlišit nějak svou skupinu od "těch druhých". Původní skupiny se začaly od svého okolí cíleně odlišovat. Všichni členové začali být od určitého věku (po iniciačních obřadech) zařazováni do samotného společenství a jejich těla byla zdobena tetováním, pigmenty a ozdobami specifickým pouze pro dané společenství. Začaly tedy vznikat kmeny. Každý tento kmen měl také často nějaké své vlastní totemové zvíře, které uctíval a které jim mělo poskytovat ochranu i pomoc. Samozřejmě některé tyto kmeny spolu vycházely lépe a jiné hůře. Dalo by se ale říci že již tehdy (minimálně) začali být lidé k jiným lidem velice podezřívaví. Je zvláštní, že staré názvy loveckých kmenů se dají přeložit jako "Praví lidé", "Skuteční lidé" a tak dále. Vysvětluje se to tím, že konkurenční kmeny (odlišujícími se jiným jazykem, jinou barvou kůže, jinými zvyklostmi a způsoby života) prostě pohrdali, nepovažovali je za sobě rovnocenné. Jednotlivé lidské populace se také setkávaly na různých stupních vývoje. Je možné, že už cromagnonci nepovažovali neandrtálce za plnohodnotné lidské bytosti.

První ze střetů civilizací na půdě Evropy

K prvnímu střetu civilizací došlo na sklonku šestého tisíciletí, kdy do Evropy vstoupili první neolitičtí zemědělci. Původní lovecko-sběračská populace se musela buď přispůsobit nebo ustupovat dál na Západ. Jasné ale je že evropská populace touto změnou dostala první šanci k většímu rozšíření. Zhruba 2700 let př.n.l.vstoupila do Evropy další osidlovací vlna, byli jí pastevečtí kočovníci z Východu. Do pohybu je uvedla změna podnebí a vysychání asijských stepí. Tito kočovníci hledají nové pastviny pro svá stáda a velice se jim zalíbily oblasti vyžďářené zemědělci. Zákonitě tak dochází ke konfliktům. Původní zemědělská populace si začíná budovat opevněné osady na výšinách a zuřivě se brání. Zemědělci se patrně ubránili, ale ozvěnu tohoto střetu můžeme nalézt i v Bibli, kdy usedlý zemědělec Kain sice kočovníka Ábela zabije, ale uvalí tak na sebe strašlivou kletbu jeho boha. Obdobně a možná i poněkud víc, tomu bylo i v Evropě střední, kdy jak jsem již psal docházelo ke konfliktům mezi usedlými zemědělci a pastevci. V pozdější době sice vnikla relativně první velká Celoevropská kultura a tou byla kultura keltská. Podle kosterních pozůstatků byli keltové velice různorodou společností. Výškou mužů od 150 centimetrů až k téměř dvou metrům. I z antropologického hlediska nebyli keltové vhraněnou rasou. Ve švýcarských pohřebištích nalézáme jak dlouholebé tak i krátkolebé typy. Oproti tomu v Čechách a některých slovenských pohřebištích je častější dlouholebost (dolichokranie), čímž by se středočeští keltové poněkud odlišovali od rakouských a moravských, u kterých se častěji objevuje krátkolebost (brachykranie). Je tedy očividné že z genetického hlediska byli Evropané natolik smíšení, že zde nelze hledat kořeny oné fóbie. Tu je ale možné vyhledat jinde. Zůstaňme tedy ještě nějakou chvíli u zmíněných Keltů. Zde je důležité si uvědomit že po počáteční Expanzi, kdy v podstatě mocensky obsadili vetšinou evropského kontinentu, začíná jejich kultura slábnout. Dochází k bojům s Dáky a stejně tak jako dříve zemědělci, tak i keltové musí začít hledat ochranu v pevných valech svých hradišť. V nich odolávají útokům Germánů, Skythů a jejich kulturu pohltí multikulturní Římané. Zdálo by se že multikulturní svět římské říše smaže veškeré rozdíly mezi jednotlivými kmeny, leč nestalo se tak. Jakoby zázrakem se podařilo germánským kmenům, které žily doposud stále divokým životem jakoby vystřiženým z dávných staletí, přežít a efektivně vzdorovat římské moci a hlavně kultuře.

Evropa v germánském stínu

Právě v germánských barbarech tak nepřerušeně přetrvávala panika dávných evropských populací ze všeho co přišlo nebo přijde z východu. Stačí si jen uvědomit že i samotní germánští (vikingští) bohové se dělí na dvě kategorie. První byli Vanové (staroseversky Vanir) jsou na rozdíl od Ásů méně známá polovina spojeného severského panteonu. Vanové mají ve své působnosti otázky plodnosti a prosperity. Jejich domovem je Vanaheim a praktikovali seid, což byla rituální magie. Mezi nejvýznamnější představitele Vanů patří Njörd, Frey a Freya. Vanové by tak tedy bylo možné charakterizovat jako symbol původní populace, jelikož byli původními bohy. Oproti tomu Ásové (staroseversky Aesir) jsou mladší skupina bohů v severské mytologii a tvrdilo se o nich že přišli z východu (tedy z Asie jak napovídá samotné jejich jméno). Mezi Ásy patří zejména Ódin či Thór. V mytologickém podání obě skupiny bohů, tedy Vanové a Ásové spolu soupeří, ale nakonec dochází k jejich prolnutí. Na rozdíl od Vanů, Ásové praktikují magii gald, což je magie veršů a zaříkání. Ásové, jejichž sídlo se nazývá Ásgard, nejsou nesmrtelní. Jótuni jsou třetí rasou, která je se severskými bohy v neustálém konfliktu a většinou se jim říká obři. Představují přírodní síly chaosu a destrukce, zatímco jejich protivníci zase síly řádu a společnosti. Na konci se tyto dvě strany setkají ve velkém boji při Ragnaröku, kdy bude svět zničen proto, aby mohl být opět obnoven. Tak takový je nástin náboženství které mělo určovat kulturní směr budoucnosti. Je pozoruhodné že i v době raného středověku si germáni udrželi poměrně výrazný znak kmenové společnosti. Tím znakem byla jména. Jako příklad uvedu Bernard, což ve starogermánštině zní Bero-hart (aneb silný medvěd). Obdobná jména ještě nedávno užívali severoameričtí indiáni. Na zvláštnost germánských jmen ještě poukazuje že ještě v dobách stěhování národů měli příslušníci některých germánských kmenů velice podobná jména. Dalo by se říci že se jednalo o kmenová jména. Nemusíme ale chodit daleko, i u slovanského kmene Zličanů byly typická knížecí jména začínající na Rad (Radislav, Radslav atd.). Je tedy očividné že kmenové rozdělení bylo tehdejším světě efektivní a později dalo vzniknout předkům současných států. Po vyvrácení římské říše se tak Evropa, nebo minimálně její vládnoucí třída, navrátila k dávnému kmenovému zřízení na jejich základech existovala různá knížectví, která sice často bývala zastřešena většími státními útvary, jako třeba Franská říše, ale v podstatě se i nadále jednalo o shluk kmenů podléhající v širším, oficiálním měřítku jedné centralizované vládě. Kmenové rozdělení Evropy se tak v podstatě konsolidovalo.

Termín a fenomén Frangistán

V tomto poněkud izolovaném mikrosvětě, jakým Evropa byla se vyvíjela poněkud netradiční kultura, která kombinovala křesťanství s původním pohanstvím, to vše podřízeno lénímu systému, který osobně nazývám jistou renesancí dávných kmenů. Tak jako totiž v případě kmenů byl pánem jeden člověk, který požíval maximální autoritu od podřízených. Na stejných základech fungoval i léní systém, kdy všichni členové kmene (oblasti) byli poslušni vůli místního pána. Bylo to tedy takové kmenové zřízení dovedené k téměř dokonalosti, jelikož vydrželo v podstatě až do nedávné současnosti. Je pozoruhodné že lidé žijící v tomto mikrosvětě byli častokrát vystavováni vnějším vlivům, se kterými se dokázali jen těžko vyrovnávat. Což jasně poukazuje na fakt, že pro středověkého člověk byl svět v podstatě pouze Evropa. Pro zbytek světa byla ale Evropa jen studeným a zapadlým koutem na západním okraji Asie. Poměrně trefně celou situaci vystihuje perský termín Frangistán. Během křížových výprav začali muslimové na Blízkém východě začali všechny evropské křesťany nazývat Frankové, protože většina příchozích Evropanů přišla na východ právě z Francie (království Franků). Je také možné že toto označení pochází z dob Franské říše, kdy Evropu navštěvovali různí arabští obchodníci a cestovatelé. Termínem Frank byli tedy označováni všichni evropané žijící v levantských křižáckých státech bez ohledu na jejich skutečnou národnost. Pojem Frangistán neoznačoval přesně definovanou oblast, ale v očích tehdejších muslimů každou křesťanskou zemi. Slovo Frangistán přesně znamená Země Franků, ze slova Farang (íranizovaná forma slova Frank) a sufixu -istán pocházejícího z perštiny. Obdobně byli všichni muslimové označováni jako saracéni což byl výraz odvozený od kmene žijícího kdysi poblíž římské provincie Arabia. Termín Frangistán se udržel až do dob Osmanské říše, objevuje se v pramenech pocházejících dokonce až ze 17. století. V Persii nicméně zůstal užíván až do konce éry dynastie Kadžárovců v různých úředních dokumentech i korespondenci jako označení evropských zemí. Další slova odvozená z termínu Frangistán, jako např. Farang (plurál Farangi), či složeniny např. Farangi Ma'?b jsou s nižší četností užívané v moderní perštině bez negativního podtextu. Dle mého tedy tehdejší Arabové poměrně přesně trefili nepodstatnost učit se názvy jednotlivých knížectví a království na kterých jsme my Evropané toliko lpěli. Evropa tedy pro ně byla jen malou studenou zemí plnou hlubokých temných lesů, obývanou divnými bojovnými pololidmy s ještě podivnějšími zvyky. Je ale paradoxní že v dobách po vytlačení Arabů ze Sicílie a menších částí Evropy, nepředstavovali muslimové v podstatě žádné velké nebezpečí. To se sice změnilo jejich vpádem na Balkán, ale to teď není příliš důležité. Přeci jen postupovali poměrně pomalu a navíc od jihovýchodu, který byl vždy poněkud multikulturní a jejich postup se zastavil téměř na hranicích střední Evropy. I tak ale neznamenal islám tak velkou hrozbu jak nám podává propaganda. Porobené obyvatelstvo platilo i nadále daně a konvertování k nové víře bylo v podstatě dobrovolné a způsobené spíše ekonomickým nátlakem, než fyzickým vydíráním. Bytostným nebezpečím ale nebyli Arabové, ale to co přišlo z východu. Tak jako Hunové a jiné kočovnické hrozby historie měli přijet i Mongolové na koňských sedlech. Panika z cizinců přicházejících z východu znovu zachvátila Evropu.

Kočovníci z Východu opět zachvacují Evropu

Říká se že velká část dnešní světové populace má za předka Čingischána. Samozřejmě je toto tvrzení dost divoké, ale musíme si uvědomit že Čingischán byl poměrně velkým ploditelem, o samotných jeho vojácích nemluvě. Dalším faktorem také zajisté bylo že za Mongolských expanzí docházelo k vyhlazování místní populace (Čína, Kazachstán) a dosazování těchto úbytku potomky z Mongolsko-místních svazků. Samozřejmě ani samotní mongolové nebyli geneticky a vzhledově nikterak jednolití a navíc se jejich znaky velice rychle rozptýlily. Dodnes se ale i v Evropě rodí děti s "mongolskou skvrnou", tedy s malou pigmentovou změnou pokožky, přisuzovanou právě Mongolům a dalším nájezdníkům z Východu. Mezi bělochy, tedy původními obyvateli Evropy, Blízkého východu, severní Afriky a indického subkontinentu, se vyskytuje vzácně, mezi 1 až 10 %. Nicméně národy, které se v průběhu dějin setkali s hunskými kmeny mají zvýšený výskyt mongolských skvrn u narozených dětí. Například mezi Maďary se vyskytuje s 22,6% pravděpodobností. Ještě nedávno se rodilo ve francouzských vesnicích o kterých se tvrdí že byly poblíž táborů Hunů, děti, které mají mongoloidní rysy. Dnes již v podstatě jen poněkud šikmější oči (Epikantus, aneb kožní záhyb horního víčka překrývající vnitřní koutek oka, je totiž až překvapivě geneticky odolný) a již zmíněnou mongolskou skvrnou. Podle mé teorie by se tedy dala vysledovat i podvědomá snaha obyvatel Evropy uchránit své geny před oněmi kočovnickými již od časů Atilly. Je jasné že docházelo i politickým paradoxům, kdy třeba Kumáni (jinak Uzi) byli usídleni uherským králem Bélou IV. ve vylidněných krajích mezi Dunajem a Tisou. Stalo se tak v roce 1239 v počtu asi 40000 lidí. Zde šlo ale ekonomický pragmatismus (a politickou nerozvážnost, jelikož tím přilákal Mongoly do Evropy), jelikož středověká Evropa byla v podstatě velice řídce zalidněna a jakékoliv zvýšení počtu obyvatel znamenalo i zlepšení financí v zemi. Noví osadníci však přese všechny snahy Bélovy a jeho nástupců dlouho nechtěli přivyknouti pokojnému životu, a tak došlo hned po odchodu Tatarů ku stížnostem a bojům mezi nimi a domácím obyvatelstvem. Veliké nepokoje způsobili Kumáni za vlády krále Ladislava IV., jenž jako syn matky Kumánky jim byl velmi nakloněn (má také příjmí Kumán), až r. 1282 byli poraženi na jezeře Hood a přinuceni k pokoji. Avšak teprve za Ludvíka I. byli Kumáni úplně obráceni ku křesťanství a přivedeni k usedlému životu. Od té doby rychle splývali s domácím obyvatelstvem. Je tedy očividné že místní populace, v oblasti velice řídká, si na příchod cizáků zvykala velice těžko a pořádek si musel vynucovat samotný král silou.

Mongolové nadějí i hrozbou křesťanů

Vraťme se ale zpět k Mongolům. Je poněkud zvláštní že mezi Mongoly bylo velké množství nestoriánských křesťanů, kteří se do střední Asie dostali poté, co bylo jejich učení prohlášeno Byzantinci za herezi a pronásledováno. Ačkoliv byli nestoriáni mezi Mongoly velmi vlivní, mongolský národ nestoriánství jako celek nikdy nepřijal. Zde je důležité zmínit, že ke kontaktu mezi křesťany a nestoriánskými Mongoly došlo právě v době Křížových výprav. V roce 1253 bylo na mongolském churalu rozhodnuto aby byl Jeruzalém vytržen z muslimského područí (velice podobné s plány evropských křižáků). Velení nad mongolskou výpravou připadlo na vnuka samotného Čingischána, chána Hülegü, sám budhista, leč jeho armáda byla z velké části právě nestoriánská. I jeho žena byla křesťanka a měla na něj velký vliv. Dokonce vysoký důstojník Kit-buka-nojan byl horlivým nestoriánem. Hülegü měl k dispozici jednu z největších armád, jaké kdy Mongolové postavili. Z rozkazu chána Möngkeho, přímého pána Hülegüho byl k jeho vojsku přiřazen každý desátý bojeschopný muž z celé Mongolské říše. Tato mongolská armáda se dala do pohybu a velice rychle si probojovala cestu Iránem. Zdálo se že cesta do Sýrie a dobytí Jeruzaléma bude jen otázkou času. Nestoriánská výprava také dostala požehnání ke svaté válce od arménského patriarchy a k Mongolům se připojily i místní křesťanské sbory. Nyní by si každý myslel že se křižáčtí páni zaradují a vyrazí svým křesťanským bratrům na pomoc, leč situace byla opačná. Již v bitvě u Damašku stálo na straně muslimů několik oddílů jízdy z křesťanského knížectví Sidonského. I později se křesťané raději rozhodli pomoci egyptským Mamelukům, než se paktovat s Mongoly
"...pokud se v blízkosti objeví mongolští ďáblové, najdou na bojišti Kristovi sluhy připravené bojovat." Mongolští nestoriáni a jejich spojenci byli dokonce exkomunikováni samotným papežem. Následně došlo k poněkud složitým změnám v mongolském zázemí a Hülegü byl odvolán. V Palstině zůstal jen dvaceti tisícový oddíl pod velením Kit-buka-nojana. Opět se na scénu dostal Julien, hrabě Sidonský (jehož vojáci bojovali proti Mongolům již pod Damaškem) a přepadl ze zálohy mongolský průzkumný oddíl. Ten až na dva opozdilce padl do posledního muže. Mezi padlými byl synovec velitele, Kit-buka-nojana, který následně dobyl samotný Sidon. Již 3.září roku 1260 bylo nestoriánské vojsko poraženo mamlúcko-křesťanským vojskem u Ajn Džalúdu. Během několika let byli vyhnáni i samotná křesťané. To ale nyní není podstatné. Otázkou nyní je proč se křesťanští vládcové nechopili šance a nespojili se s Mongoly, kteří ač byli exkomunikováni samotným papežem i tak byli křesťanům v pojetí víry mnohem blíž než egypští Mamlúci. Osobně se domnívám že křesťanští vládcové nebrali muslimy jako nikterak velký problém. Žili vedle sebe již dlouhé roky a až na pár výjimek, věděli že k většímu kulturnímu a genetickému míšení nikdy nedojde až do takové míry, která by byla nebezpečná. Jen zmíním že franko-levantskými míšenci byli kupříkladu známi Turkopolové (Turkópuloi). Každý si tedy hrabal na svém písečku, leč nenadálý vstup mongolských nestoriánů na místní scénu znamenal velké nebezpečí, které hrozilo zničit celou místní vyváženou politiku, kdy ani jedna strana neměla příliš navrch. Vedle důležitého faktu že velká nestoriánská síla byla hrozbou pro moc samotného Papeže a dost možná by destabilizovala i jeho moc v samotné Evropě, kde i tak měl dost problémů s Císaři. Osobně se domnívám že snad největším problémem byl vzhled samotných Mongolů. Zkrátka byli natolik odlišní od Evropanů a dokonce i domorodců (se kterými se museli naučit společně koexistovat, ale jak sem psal více méně od sebe odděleně) že se logicky obávali že tomuto genetickému tlaku již neodolají. Tedy paranoia která je Evropanům zcela vlastní.

Šíření kultury z našeho poloostrovu do Světa

Po relativním uklidněním vnějších hrozeb a především zodolnění populace vůči pravidelným morovým ranám. Začala evropská populace pokračovat v tom co uměla nejlépe. Válčit mezi sebou. Také postupně docházelo k ekonomickému rozvoji Evropy a začala tak úspěšně překračovat svůj dávný germánský stín (né náhodou je středověk nazýván zlatou érou germánů ? myšleno především Franky). Následné počátky Evropského kolonialismu byly velice podobné době křížových výprav. Tím ale nechci poukázat na podobnost náboženskou nebo fanatickou, ale spíše je zde podobnost v počtech. Pokud se podíváme na národy, které se snažily jako první kolonizovat většinu Světa, byli to právě ty z nejmenších národů a to Portugalci a Holanďané. Vždyť právě v Holandsku započala první průmyslová revoluce, kdy díky zautomatizování zpracovávání dřeva na lodě (větrem poháněné katry) dokázala tato zemička zbohatnout na obchodu a vybudovat první kolonie po celém světě (i New York se prvně jmenoval Nieuw Amsterdam). Tyto kolonie pak byly převzaty a rozšířeny Angličany, kterým se podařilo po těžkých bojích Nizozemce udolat. Jako druhý jsem zmínil Portugalce. Patrně je znám fakt že Španělsko a Portugalsko si v podstatě jednu dobu rozdělilo mezi sebe veškeré kolonie na tehdejším světě. Je prazvláštní, že milionový národ chtěl vládnout polovině světa (!) Opravdu se o to pokusili a dokonce si některé kolonie drželi až do dob nedávno minulých. Kde se ale vzal jejich úspěch. Já osobně se domnívám že si právě Portugalci, po zralé úvaze, uvědomili, že s tradiční evropskou xenofobií daleko nedojdou. Byli totiž značně přečísleni místní populací, že nebylo možné zde uplatňovat evropské manýry. Právě jižní amerika je jasným příkladem toho, jak malá skupina lidí dokázala poměrně efektivně řídit rozlehlou zemi. Jako všichni Evropané i Portugalci byli lákáni plodit děti s exotickými ženami. Právě ale Portugalci legitimizovali takto vzniklé potomky (na rozdíl třeba od angličanů), kteří se následně stali dědici pánova majetku. Tito míšenci ale byli následně děleni do různých kast a stupni smíšenosti (nejnizší stupeň byli míšenci indiánů a černochů). Tyto kasty se pak vůči sobě vymezovaly a portugalské vládě tak stačily relativně malé represivní síly k udržení pořádku. Domorodci tak pracovali pod relativně malým dozorem ale vládnoucí portugalské třídě to v podstatě vyhovovalo, jelikož byl v kolonii klid. Opačná situace byla v koloniích anglických, kdy se až příliš snažili přizpůsobit místní obyvatele sobě samým, nebo domorodci jednoduše opovrhovali. Hlavní výhodou koloniálního systému ale bylo to, že dokud byli evropané rozlezlí na všech kontinentech a ovládali dění ve většině zemí světa, dokázali tak efektivně mařit veškeré snahy cizinců o přímé ohrožení Evropy.
Vždyť jediné teoretické ohrožení Evropy znamenali jen Turci, kteří postupně ztráceli na síle. Dokonce se domnívám že právě dlouhodobé zaměření Turků na Evropu, je samotné poněkud poevropanštilo. Vždyť i pro samotné Evropany byli spíše něčím exotickým a lákavým, než strašlivou, pohanskou metlou křesťanstva jak líčila tehdejší propaganda. Stačí si jen uvědomit že relativně velké množství Evropanů bojovalo v osmanském vojsku. Nejednalo se pouze o elitní Janičáry, ale také odborníky v oblasti námořnictva. Právě kapitány na tureckých lodích byli v některých případech angličané (původně unesení při nájezdech Maurů na anglická pobřeží, následně se ale přizpůsobili a vystoupali v hierarchii velice vysoko). Na druhou stranu jsou známi i velké počty Turků, kteří se účastnili bitev třicetileté války na jak katolické tak i protestantské straně. Dalo by se snad i říci, že jediný důvod který odlišoval Turky od zbytku Evropy byl jen fakt že byli odlišného náboženství. Pokud pomineme mnohé náboženské fanatiky, tak většina středověkých špiček brala Turky opravdu spíše jako exotické sousedy, ale také sousedy kteří byli racionální a s kterými se dalo v případě potřeby dohodnout. Tento pouhý fakt Turky jasně odlišuje od ostatních názedníků. Jmenovitě Hunů a Mongolů, o kterých Evropané až do jejich příchodu nevěděla v podstatě nic. Tato doba absolutního klidu a vědomí vlastní nadřazenosti, díky několika staletému vládnutí Světu, byla zaplněna jen zápolením o sféry vlivu a snahu ovládnout jeden druhého. Až na mnohé sporné oblasti byla mapa Evropy v podstatě rozdělena. To ale neznamená že by byla v Evropě mocenská rovnováha.

Renesance xenofobie v Evropě

Nejprve bylo třeba konsolidovat svou moc. Pradávná kmenová xenofobie se vedle zámoří, zaměřovala i nadále na přímé sousedy. Již jsem dříve rozepisoval vztahy mezi Čechy a Němci ve středověku ( http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=475 ... sc&start=0 ), tak se o celé věci zmíním jen okrajově, v kontextu článku. Nejprve je potřeba říci, že těžiště kultury ve středověku bylo jen a pouze ve Francii. Právě z Francie se kultura šířila do celé Evropy a právě do českých zemí se kultura dostával z prostředí Německého. Právě Němci byli naší vládnoucí třídě určitým vzorem a mnohdy spojenci. Sice docházelo k rozporům a bojům, ale nikdy nešlo o nic neobvyklého. V jiných zemích říše se válčilo mnohem úporněji. V době přemyslovců byl německý kulturní vliv v Čechách jasný, není se také čemu divit, když jsou Čechy vklíněny do tradičních německých zemí. Poněkud zajímavý kulturní přechod nastal až za Lucemburků, kteří nás díky osobním vazbám přiblížili kulturně blíže zdroji kultury pro Evropu, Francii. Mocenské zájmy Lucemburků ale neležely ve Francii ale Říši. V kombinaci s tradiční návaznosti na německé sousedy se tak kultura v Čechách sice dokázala inspirovat v moderní kultuře bez prostředníka (Němců), ale nebyl důvod přetrhávat dávné vazby, které byly oboustranně výhodné. Doposud jsem ale popisoval pouze celou situaci z pohledu panovníka. Mezi prostými lidmi byla situace odlišná. Na počátku německé kolonizace českého prostoru, bylo území relativně řídce osídleno a ke konfliktům nedocházelo (každý měl své práce dost a sousedé jej zase až tak nezajímali). Problémy začaly nastávat v okamžiku kdy začala volný půda docházet a lidé se dostali do většího kontaktu. Pořádek v zemi samozřejmě udržoval panovník, který si byl dobře vědom toho, že čím víc poddaných mít bude, tím lépe pro královskou pokladnu. Němci byli samozřejmě pilní a budovali jedno město za druhým. Obě etnika se začala přirozeně mísit a i samotní obyvatelé měli často potíž určit zda jsou spíše Čechy nebo Němci. Jen zmíním že minimálně v ekonomických záležitostech se Češi a Němci žijící v Čechách dokázali krátkodobě spojit proti cizozemským obchodníkům, snažícím se uchytit na českém a moravském trhu (Polákům, ale i Slovákům atd.) Pnutí mezi oběma národy bylo i nadále velké a vyvrcholilo Husitskou revolucí. Právě v době kdy se již zdálo že vztahy mezi Čechy a Němci jsou stabilizované, došlo k propuknutí xenofobního šílenství. Došlo k násilnému počešťování Čech. Zde je třeba zmínit že na Moravě a Slezsku došlo k počeštění sice později, ale nenásilnou formou. Toto byla v podstatě jedna z mnoha vln, ve kterých počešťování střídalo poněmčování. Tyto vlny se v podstatě střídaly až do roku 1945, kdy došlo k doposud poslední počešťovací vlně. Leč nepředbíhejme. První snahy o jasné rozdělení populace Evropy na My a Oni by se dal vysledovat od dob rozpadu léního systému. V mnohých státech ale tento proces trval až do 19.století (viz. Sjednocení Německa) a mnohdy ještě déle. I v této době ale zůstávaly na třecích plochách těchto národních států dávné sporné oblasti (Alsasko, Lotrinsko, Sudety, Normandie aj.) Poněkud samostatnou kapitolou je otázka přistěhovalectví v Evropě. Žádné etnikum nebo skupina lidí nikdy nedokázala delší dobu odolávat velice silnému asimilačnímu tlaku panujícímu v Evropě. Jak sme si již řekli, nedokázala to ani relativně početná a kulturně odlišná skupina mnohých kumánských rodin žijících v Uhrách. I kdysi obávaní Plovci se postupem času rozpustili v ruském genetickém mixu. Jediné etnikum kterému se podařilo odolat asimilačnímu tlaku byli kupodivu židé.

Hledání vnitřního nepřítele

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=471 ... sc&start=0
Kdysi jsem slyšel tvrzení, že problém židovstva v Německu byl hlavně v tom že byli až příliš dobře asimilovaní. Vše se vysvětluje hluboko zakořeněným strachem z toho že se "cizáci" stanou jimi samotnými - tedy Němci. Dokud byli zavření v ghetech a tedy v izolaci, nebo v dobrovolné izolaci tak byli sice terčem urážek a diskriminace, ale to především ze strany křesťanů a méně vzdělaných mas. Problém nastal až v době zrušení geth a otevření se židovské komunity světu. Pak se nesnášenlivost změnila a vedle "vesnického antisemitismu" (jak jej popsal třeba Masaryk), se rozšířila i mezi vzdělané a racionální lidi. Což dle mého i sedí, jelikož hromadné pogromy lůzy byly známy na východě, kde židé žili v gethech. To že oproti evropskému středověku nabraly mnohem masovějšího měřítka vidím v selhání státního aparátu, jelikož třeba Cara a jeho dvůr nějaké pogromy vůbec nezajímaly, ba naopak odvedly pozornost od vlastních problémů ve státě. V západní Evropě tomu bylo jinak. Přesněji tam už vztah k židům dosáhl již popsaného druhého stupně a tedy racionálním plánům na očištění od cizího vlivu. To že k tomu došlo až za dob nacismu je spíš jen náhoda (pravděpodobně odklad znamenala první světová válka a následné vzpamatovávání z jejích důsledků ve dvacátých letech a krize v letech 30.) Nyní se možná ptáte pro zrovna Německo a né třeba R-U a Francie. V Rakousku a Francii totiž židé stále ještě žili v izolaci od zbytku populace. Sice né již v ghetech ale izolaci dobrovolné. Příliš se s místní populaci nemíchali (v případě R-U žila většina židů v Haliči, kde byl cítit lehký vliv z Ruska ? tedy jistá forma dobrovolné izolace). Ve Vídni a Předlitavsku byla již situace více podobná Německu. Nejkulturnější národ Evropy (jak byli nazýváni Němci) neměli tak velký problém s těmi židy co nosili kaftany, ale s těmi co vypadali jako Němci. Propaganda sice mluvila odlišně, ale nemohla přeci ukazovat židy kteří vypadají jako Němci, když jimi měli ostatní opovrhovat. Museli logicky ukázat někoho vzhledově odlišného a opět tu platilo čím víc tím lépe. Kdyby propaganda ukázala ony asimilované židy, kteří mnohdy vypadali Němečtěji než samotní Němci, tak by došlo v populaci ke zmatku a totálnímu chaosu. Ten samozřejmě nastal ale díky extrémní byrokratizaci se podařilo mnohým zmatkům zabránit. Důsledkem čehož došlo v roce 1945, přímo či nepřímo, k naplnění dávných snah jasně vymezit hranice mezi "námi" a "nimi". Je pozoruhodné, že tyto xenofobní tendence nejsou založeny na genetice (obyvatelé západních Čech jsou z genetického hlediska v podstatě totožní s obyvateli Bavorska) ale na něčem zcela jiném. Jak se domnívám za vším stojí vrozený pud Evropanů tvořit vždy jistou hranici mezi "námi" a "nimi".

Budoucnost Evropy a Neofrangistánství

V lidské mysli je totiž zakořeněno něco pradávného, což nás nutí opovrhovat smíšenými vztahy a zabíjet děti které vypadají odlišně. Sice pak degenerujeme a ochuzujeme se o zlepšení genové rozmanitosti (míšenci jsou často chytřejší, zdravější a krásnější) ale také je pravdou že každý z nás instinktivně tíhne více k tomu kdo je nám samotným podobnější. Ne pro nic za nic každý nájezdník nejprve pobil muže a pak znásilnil ženy, tedy zasel zrnko svých genů do místní populace (aby byli později více jako oni samotní). Takto vzniklé děti pak byly často místní populací zabíjeny. Aby populace ochránila své geny. Dalo by se říct že od dob kdy ledovce donutily evropské lovce žít na menším prostoru, probíhá jistá Genová Válka. A právě o Genové válce je tento článek. Nyní se možná ptáte proč sepisuji tento obsáhlý článek a zabývám se myšlenkami, které jsou v moderní multikulturní společnosti zavrženy nebo přehlíženy. V současné době se totiž vedou dlouhé debaty mezi běžnými lidmi, za je výhoda právě v multikulturní budoucnosti, nebo jasně vymezém vystupování vůči otevřené přistěhovalecké politice. Osobně nechci soudit ani jednu ze stran a pouze se snažím přednést své úvahy na toto téma. Osobně zastávám myšlenku kterou nazývám Neofrangistánství, tedy tu, že ač se Evropané rozhodnou pro jakoukoliv možnost, je dobré a nutné pochopit reálnou situaci Evropy v současném i minulém světě a to přesně tu, že Evropa jako světadíl neexistuje a nikdy neexistovala. Že se jedná o pouhý poloostrov na Západním konci Asie. Tedy že obýváme jistou formu slepého střeva. Sebestředného a zahleděného sama do sebe, ale pořád slepého střeva. Je na vás zda zastáváte názor že slepé střevo by se mělo oddělit a nechat jej žít v izolaci tak jako ve středověku, nebo pro druhou možnost a to tu, že přijmeme a vyrovnáme se s realitou.


Zdroje:
Keltská civilizace a její dědictví
– Jan Filip
Utajené dějiny Čech
– soubor autorů
Hlavní tendence národnostního vývoje českých a moravských měst ve středověku
- Jaroslav Mezník a Ludmila Sulitková
K otázce národnosti olomouckých řemeslnických cechů
- Miloslav Čermák
http://www.palba.cz/printview.php?t=2796&start=0 (od Pátrače)
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=471 ... sc&start=0
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=475 ... sc&start=0
http://cs.wikipedia.org/wiki/Mongolsk%C3%A1_skvrna
http://cs.wikipedia.org/wiki/Obl%C3%A9h ... gd%C3%A1du
Obrázek

"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Odpovědět

Zpět na „státy a říše“