Fragokratia I - vláda Franků v řeckém světě 1204-1261

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Fragokratia I - vláda Franků v řeckém světě 1204-1261

Příspěvek od t.hajek »

Fragokratia I - vláda Franků v řeckém světě 1204-1261
Latinské a Nikájské císařství, Soluňské království, Epeirský despotát, Bulharská říše

Obrázek


Fragokratia - vláda Franků (dle řeči dobyvatelů), alias Latinokratia - vláda Latinů (dle vyznání dobyvatelů latinského ritu), je v Řecku stále vnímána jako období okupace, poroby, temna a snad i Turecká nadvláda je zde hodnocena lépe.


Úvodem

V tomto článku jsem se pokusil popsat události, které následovaly po dobytí Konstantinopole křižáky v dubnu 1204. Navazuji na události 4. Křížové výpravy http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=257&t=6490. První část se bude věnovat vlastnímu Latinskému císařství i druhému krátkodobému křižáckému státu s centrem v Soluni, stejně jako jejich největším nepřátelům a vzájemnému soupeření všech proti všem. Doba to byla turbulentní a koalice stejně jako vrcholy moci jednotlivých států a panovníků se přelévaly ze strany na stranu. Je zde mnoho jmen a příbuzenských vztahů, které se mohou plést. Čtěte pozorně a pomalu ;).

Článek se může zdát nevyvážený vzhledem k nerovnoměrnému podložení prameny. Prvních několik let můžeme sledovat Franky téměř den po dni díky popisu Geoffroye z Villehardouinu. To ovšem končí v roce 1207 a dále se opírám především o obecnější literaturu a pracně posbírané informace, které si často odporují. Bohužel vím o několika pramenech a pracích, které by jistě doplnili a rozšířili níže uvedené, ale.. tzv. Morejská kronika – dohledal jsem jen verzi v alfabetě a bez možnosti kontroly smyslu textu nemá cenu zkoušet překladače (zkusil jsem to, ale ze čtyřech pokusných řádků jsem nepochopil nic). Patrně zásadní práce Longnon, J., L' empire latin de Constantinople et la principaute de Moree, Paris 1949. má opět jazykový problém, protože francouzštinou nevládnu ani pasivně. A jedno z novějších děl Pentek, Zdzislaw: Cesarstwo lacińskie 1204-1261. Poznań 2004. je sice jazykově v pohodě, ale nepodařilo se mi ho nikde sehnat. Jakékoli doplnění rád uvítám, zapracuji, přepracuji..

Zabezpečení zisku

Křižáky a Benátčany jsme opustili ve chvíli, kdy 16. května 1204 v Chrámu Boží moudrosti honosně provolávali slávu čerstvě zvolenému císaři Balduinovi I. Ten přejal byzantskou titulaturu i tradici, nosil červené střevíce a plášť s orly vykládaný drahokamy, podepisoval se červeným inkoustem jako „Baldouinus, Dei gratia fidelissimus in Christo Imperator, a Deo coronatus, Romanorum Moderator et semper Augustus, Flandrie et Hainonie Comes”.

Obrázek
Pečeť Balduina Flanderského

V Palestině měl výsledek čtvrté výpravy jen kladný ohlas, stejně jako v Evropě. Byzanc měla velmi špatný zvuk prakticky již od první výpravy, což bylo několikrát podpořeno vzájemnými neshodami či přímo smlouvami s muslimskými nepřáteli Franků. Král Amaury uzavřel v září 1204 s egyptským sultánem al Ádilem mír. Ustaly žádosti o posily směřující do Evropy ze Zámoří, ale na druhou stranu do Svaté země se noví křižáci a dobrodruzi nyní příliš nehnali. Hrnuli se do Byzance (Románie) , kde měli mnoho příležitostí získat léna, majetek a zažít pořádné dobrodružství. Zámoří se stalo zejména doménou rytířských řádů johanitů a templářů. Papež se pádem Konstantinopole srovnával těžko, ale postupně situaci akceptoval. Legát Petr z Capuy sňal z Benátčanů konečně interdikt a došlo k formálnímu sjednocení církve.

Neúspěšný kandidát na císaře Bonifác z Montferratu záhy vystoupil s požadavkem, aby mu byla Balduinem potvrzena Kréta, na níž si dělal nárok od jejího udělení císařem a také Bythýnie na Maloasijské straně, která měla podle dřívější dohody připadnout nezvolenému kandidátovi. Císař obě dvě země Bonifácovi udělil, ale mezitím se patrně Bonifác díky svým řeckým kontaktům dověděl o silné pozici Laskarisů v Nikáji nebo možná podlehl naléhání své novomanželky, aby získal území blíže Uhrám. Snad si také činil nároky na Soluň po zavražděném bratru Reinierovi, jak se později objevilo v kronikách. Buď jak buď, záhy svůj požadavek změnil a na místo Bythýnie, požádal o Soluň a Makedonii. Balduin váhal. Nezdálo se mu, aby markýz držel druhé největší město Byzance, ale nakonec s tím souhlasil.

Latinské císařství zatím nebylo větší než hlavní město a nejbližší okolí a svůj vzletný název si muselo nejprve dobýt na řecké populaci uznávající různé vládce. Uprchlý císař Alexios V. Murtzuflos obsadil město Tzurulon (dnes Corlu), které dříve přijalo franskou nadvládu. To přimělo císaře Balduina k většímu vojenskému podmanění území mimo Konstantinopol. Ve městě byla ponechána silná posádka a vojsko vytáhlo na sever. Po cestě mu holdovaly všechny hrady a města a Murtzuflos prchl do Mosynopole (též Mesinopolis, dnes Méssi). V Adrianopoli (Drinopol, Edirne) pak císař zanechal hejtmana Eustacha ze Sapelwicku s 40 rytíři a 100 jízdními jako ochranu proti bulharským nájezdům. Císař poté pokračoval na jih k Mosynopoli, kde dlel první uprchlý císař Alexios III. K Alexiovi se mezitím přidal Murtzuflos se svou družinou. Byli dobře přijati, byť je otázka jak bouřlivé bylo přivítání mezi Alexiem III. a jeho manželkou Eufrozínou, kterou opustil v Konstantinopoli. Alexios III. provdal svou dceru Eudokii za Alexia V. Zanedlouho, zřejmě v obavě před nároky Alexia V. na trůn, svého novopečeného zetě při pozvání na večeři zajal a tradičně jej oslepil. Alexios III. pak prchal před Franky dále na západ a Murtzufla ponechal svému osudu. Místní archonti a vládci po celé říši se snažili na současné situaci co nejvíce profitovat. Rozpad císařské moci se snažili využít k vlastnímu prospěchu, pokud k tomu našli dost sil.

Bonifácova první manželka Elena z Busca zemřela již na počátku roku 1204 (v 59 letech) a markýz byl volný pro další svatbu. Patrně ještě před císařskou volbou se oženil s Markétou Uherskou, dcerou Bély III. a vdovou po Izákovi II. Všeobecná známost jeho rodu v řecké společnosti a „císařská“ manželka dávaly dobrou možnost, že nebude muset sáhnout k vojenským akcím a Soluň a okolí se mu podvolí skutečně dobrovolně. V Mosynopoli se Balduin setkal s Bonifácem z Montferratu, který se jel ujmout svého přislíbeného území. Balduin chtěl ale táhnout do Soluně sám, zřejmě chtěl nebo potřeboval získat kořist, ke které by se při převzetí země Bonifácem nedostal. Tak nebo tak Balduin vytáhl do Makedonie přes opakovaný nesouhlas Bonifáce. Markýz se rozhodl jednat dle současných zvyklostí při porušení slibu lenního pána a zahájil válku. Se svým vojskem převážně z říšského území, kde byli mj. Jakub z Avesnes, Vilém z Champlitte nebo Othon z la Roche vytáhl na sever. Obsadil císařský hrad Didymotichon a okolí. Poté krátce obléhal Adrianopol, ale to se již do rozbíhající se občanské války zapojili diplomaté z Konstantinopole, Bonifác ustoupil a vyčkával na dojednání smíru. Markýz nabídl Benátkám Krétu za 1 000 stříbrných hřiven, pokud dóže vyjedná s císařem smír a postoupení Soluně Bonifácovi. Balduin zatím dokončil obsazení Soluně, nechal zde posádku pod Reinierem z Monsu a spěchal zpět. Ve městě Serres postihla vojsko epidemie, které podlehlo mnoho vojáků, mj. i Petr z Amiens a biskup Jan z Noyonu.

Nakonec byl prostřednictvím dóžete Dandola a nově jmenovaného maršálka latinského císařství Geoffroye z Villehardouinu dojednán mír. Didymotichon se vrátil pod císařskou správu, Soluň s okolím připadla markýzovi a Benátky si mohly dobýt Krétu. Bonifác si zabezpečil Soluň a jeho panství později označované jako Soluňské království zahrnovalo pobřežní část Thrákie, část Makedonie a Thesálii. Ve vnitrozemí byla hranice značně volná, obvykle je uváděna prakticky identická s dnešní severní hranicí Řecka. Bonifác uznával vazalský poměr k císaři, nepřátelství již nikdy nebylo obnoveno. Bonifác projevil více pochopení pro řecké obyvatele než většina ostatních Franků. Jednak měl za ženu byzantskou excísařovnu, jednak svého syna narozeného roku 1205 pojmenoval Demetrios, podle patrona města Soluně, čímž jistě stoupl v očích místní populace.

Bulharská říše
Bulharská říše na severu se z područí Byzance vymanila v roce 1185. Císař Izák II. uvalil na místní Bulhary a Valachy větší daňovou zátěž, což vyústilo v povstání pod vedením bratrů Todora a Asena. Vlády se ujal Todor jako car Petr IV. a záhy odstoupil ve prospěch bratra Asena. Při smíru s císařem Izákem II. posloužil jejich mladší bratr Jan zvaný Joanica (Janíček) jako rukojmí a žil do roku 1196 v Konstantinopoli. Po zavraždění cara Asena I. se Joanica stal spoluvládcem opětovně vládnoucího Petra IV. I ten byl zavražděn a Joanica, který se tituloval Kalojan, Dobrý Jan, se stal jediným vládcem. Vystoupil vojensky proti Byzanci, zmocnil se střední a východní Makedonie a obsadil dokonce až Bělehrad. U Černého moře obsadil Varnu a Konstanc. Své zisky musel obhajovat proti Uhrům i Byzanci. V listopadu 1204 byl papežským legátem Lvem korunován králem Vlachů a Bulharů, ale sám se dál tituloval carem. V bulharských pramenech nese hrdý titul Římanobijce, (Kalojan Romeubieca, Caloiohannes). Po něm následoval Boril a největší z bulharských carů Ivan II. Asen. Za něj dosáhla říše největší moci, pak následoval pozvolný úpadek.


Nikájské císařství
Také příslušníci byzantské aristokracie využili kolapsu centrální moci a uchvátili území v různých částech říše. Teodor Laskaris a jeho bratr Konstantin, zatím poslední zvolený byzantský císař, uprchli z Konstantinopole do Nikáje (Iznik), vzdušnou čarou asi 100 km jihovýchodně od Konstantinopole. Zde se shromáždil císařský dvůr a početná skupina aristokracie a vzdělanců, která odešla z hlavního města a projevil se jistý příklon k antice, který spojoval Řeky. Bylo vytvořeno centrum odporu proti Frankům a pokračování Byzantské tradice, jehož duší se stal činorodý Teodor. Jako základ své moci si přivlastnil velké maloasijské majetky konstantinopolského patriarchátu, ať už s jeho vědomím nebo bez něj. Posléze sem přesídlil i konstantinopolský patriarcha a Nikája si v ortodoxním světě vydobyla uznání jako nástupnický stát Byzance. Posílení císaři odolávali pozemkové šlechtě a byli schopni odrazit útoky Franků stejně jako Seldžuků a přejít do protiútoku.



Trapezuntské císařství
Do vzdáleného Trapezuntu (Trabzon) na pobřeží Černého moře se Frankové proniknout ani nepokusili. Zde ovšem nezávisle na křižácích v dubnu 1204 vzniklo s podporou Gruzie Trapezuntské císařství pod vládou Alexia I. Komnena (Megas Komnenos), vnuka císaře Andronika I. V roce 1204 vstoupili v jednání s Balduinem, kde obě strany akceptovaly současné rozdělení říše. I zde se objevili aspirace na vedoucí roli v ortodoxním světě, která ale byla po několika neúspěšných vojenských vystoupeních proti Nikáji opuštěna. Toto malé císařství si udrželo nezávislost i na obnovené Byzanci a do rukou Osmanů se dostalo dokonce až po pádu Konstantinopole roku 1461.


Partitio terrarum Imperii..

V září a říjnu 1204 pak došlo v Konstantinopoli k porcování medvěda, neboli jak byla smlouva honosně nazvána Partitio terrarum Imperii Romaniae, dělení Byzance. Tato smlouva byla zpečetěna dvanácti Benátčany a dvanácti Franky. Jedna čtvrtina Byzance patřila císaři, tři osminy Benátkám a tři osminy dalším francouzským a italským feudálům, kteří měli být v lenní závislosti na císaři. V smlouvě nebyla ani zmiňována území, která Frankové nechtěli ovládnout nebo je ovládali silní místní řečtí vládci. Tak v dělené části chybí Kréta Bonifáce z Montferratu, severní Thrákie a Makedonie, kde měl své pozice excísař Alexios III., severovýchod Peloponésu s Korintema a Boiócií Lva Sgourose, Rodos archonta Leona Galabase a Trapezunt.

Obrázek
Mapa zejména Evropské části Latinského císařství s vyznačenými městy zmíněnými v článku

Císařovi připadlo široké okolí města – východ Thrákie s Adrianopolí, černomořské pobřeží po Agatopoli (Achtopol) a marmarské před Herakleiu (Eregli), dále Bythýnie na Asijské straně Bosporu a ostrovy Lemnos, Lesbos, Chios, Samos, Samothraké, Tenos, Skyros. Inocenc III. také vzal konečně křižáky na milost a svým dopisem přijal Latinské císařství do lůna církve. Benátky skutečně vydělaly nejvíce. Získali konkrétně 3/8 Konstantinopole, úřad patriarchy (který se po celou dobu císařství nepodařilo papeži podřídit reálné církevní volbě), Adrianopol, přístavy Gallipoli (Gelibolu), Herakleia, Rodostos (Tekirdag), Arkadiopol (Lüleburgaz), Albánii, Épeiros, Akarnánii, Étolii, Iónské ostrovy, sever Euboie s Oreem a jih s Karystem, ostrov Andros, Moreu vyjma Korintu a Argolidy, Attiku, část Thesálie a okolí Korintu. Od Bonifáce z Montferratu měli také Krétu a od roku 1209 jim podléhala Euboia, peloponéské přístavy Modon (Methoni) a Koron (Coroni), zvané „Oči serenissimi“. Ekonomicky velmi zajímavé také bylo osvobození Benátek od placení daní v rámci Latinského císařství. Benátky neskutečně posílily a dóže se mj. tituloval Dominator quartae et dimidiae partis totius Romaniae, pán čtvrtiny a poloviny čtvrtiny Byzance. Zbytek měl připadnout Bonifácovi a níže postaveným křižákům. Patriotický Niketas Choniates sarkasticky poznamenal, že si křižáci rozdělili i Kavkaz a Persii.. Teoreticky to bylo vymyšleno, zpečetěno, jen zbývalo doladit, jaká část připadne komu. A na úplný závěr „jen“ území dobýt na místních byzantských vládcích.

Hrabě Ludvík z Blois získal nikájské vévodství. Jeho vojsko s elitou tvořenou 120 rytíři pod vedením Payena z Orléansu a Petra z Bracheux se v listopadu vylodilo v Pegae (Biga), obsadilo Abydos a okolí a záhy získalo podporu místní Arménské komunity, což jim v očích Řeků sympatie nijak zvlášť nepřidalo. Protiútok Laskarisů byl zastaven v bitvě u Poimanenonu 6. prosince 1204.

Na Asijskou stranu Marmarského moře se vydali i Macair ze Saint Menehoud a Matouš z Walincourtu, kteří od císaře dostali Nikomédii (Izmit) a také se jí navzdory řecké přítomnosti zmocnili. Jindřich Henegavský obdržel Adramyttium. Na severu se pak Reinier z Trithu stal vévodou ve Filippopoli (Plovdiv) a jeho rytíři a vojáci sváděly boje proti pronikajícím bulharským nájezdníkům. Přední postava výpravy Hugo ze Saint Pol získal Demotiku, ale byl připoután na lůžko těžkou dnou a do dějin více nezasáhl. Zemřel někdy na počátku roku 1205.

V říjnu 1204 pokračoval Bonifác v tažení na jih Řecka. Při něm Thierry z Loosu v Thesálii zajal oslepeného excísaře Alexia V. Murtzufla a dovezl jej do Konstantinopole. Zde byl souzen a za vraždu Alexia IV. odsouzen k trestu smrti, který byl proveden pro Franky poměrně spektakulárním způsobem. Byl vyveden na triumfální Theodosiánův sloup stojící na stejnojmenném fóru (dnes Bajezidovo náměstí) a svržen dolů (v antickém Římě tak byli popravováni zrádci a vrazi, v Íránu v roce 2008 homosexuálové, stejně jako nedávno v IS). Jak prý pravil dóže Dandolo: „ Pro vysoce postaveného muže, vysoká spravedlnost..“ Bonifác zatím postupoval dále, až narazil na pána Argosu, Nauplia a Korintu Lva Sgourose, zvaného Franky Lasgur. Ten se mezitím v Larisse setkal s excísařem Alexiem III., který mu dal za ženu svou dceru Eudokii, vdovu po Murtzuflovi. Alexios a jeho dvůr se pak přesunuli do Korintu. Sgouros se pokusil postavit Bonifácovi u Termopyl, ale těsně před příchodem franského vojska uprchl následován svým vojskem.

V zásadě ničím nerušený postup Bonifáce a Franků, byl velmi rychlý. Větší zastávky byly jen kvůli přebírání nových lén. Tak Gugliemo získal Larissu a psal se nově z Larsy, Velestino připadlo Bertoldovi z Katzenellenbogenu (jakpak mu asi říkali místní?). Markýz Quido Pallavicini se stal markýzem z Bodonitsy, střežící Thermopyly z jihu, Lamii obdrželi templáři, Jakub a Mikuláš ze St. Omer získali Gravii a Tomáš ze Stromoncourtu převzal Amfissu (Salonu), přístav Galaxidi a právo razit vlastní mince. Jakub z Avesnes se oddělil od hlavního proudu a jen tak jakoby mimochodem si zajistil Euboiu, což mu bylo následně potvrzeno. Překvapivě zde všude byli Frankové vítáni místní populací. V Řecku, zejména v Attice, Boiócii i na Peloponésu, si běžní lidé nežili příliš dobře. Centrální moc chtěla daně, místní vládci si také chtěli přijít na své peníze a na potřeby prostých obyvatel se jak už to tak bývá, nikdo neohlížel. A pokud se jednalo o ochranu před útoky pirátů, kteří pronikali stále hlouběji, podle místních vládců byla ochrana záležitostí státu, ale ten své povinnosti zanedbával.

Bonifác pokračoval na jih do Boiotie, kde mu Théby otevřely brány a stejně tak i Athény, kde se arcibiskup Akominátos původně rozhodoval, zda se bránit či ne. Patrně svého rozhodnutí záhy litoval, katedrální poklad chrámu Panny Marie (antický Parthenon) a veškeré drahé liturgické předměty přešly do rukou Franků, stejně jako byla rozchvácena skvostně vybavená knihovna a vypleněna arcibiskupská rezidence (Propyleje). Pánem Athén se stal rytíř Othon de la Roche z Burgundska, jehož povýšení prakticky z nuly na megaskyra (řecky velkého pána), bylo považováno za zázrak. Tyto zisky bylo třeba vojensky potvrdit proti jedinému řeckému odpůrci Lasgurovi. Bonifác oblehl Nauplion a Jakub z Avesnes zaútočil na Korint. Zde se aktivně bránil Lev Sgouros. Při jednom z nočních protiútoků Řekové ranili samotného Jakuba z Avesnes, který si svou Euboiu nakonec opravdu „krvavě“ vybojoval. Nicméně dlouho se z ní netěšil. Zemřel v polovině roku 1205 a pánem Euboie se stal veronský šlechtic Ravano della Carceri.

ObrázekObrázekObrázek
Mapa Řecka s vyznačenými městy zmíněnými v článku

Patrně ještě před začátkem tažení na jih se od Bonifáce odtrhl jeho dřívější straník Michael Komnenos Dukas, který snad na počátku roku 1204 obdržel titul vládce tématu Hellas. Ve vhodné chvíli odjel do Arty, aby se ujal vlády přislíbené Murtzuflem. Zde zjistil, že dosavadní vládce Senacherimos je čerstvě mrtev, pojal za manželku jeho vdovu a stal se samostatným vladařem coby Épeirský despota. Ve své funkci byl akceptován jak Řeky, tak Albánci i Valachy a začal vystupovat proti franským dobyvatelům. Původně se snažil získat císařské důstojenství, coby pokračovatel Byzance, ale narazil na obecný nesouhlas, včetně odmítnutí patriarchou Janem X. Kamaretem. Michael se pak rozhodl církevně se zařadit pod papeže. Situaci ve středním Řecku a na Peloponésu se budu podrobně věnovat v dalším pokračování. Všechny zde později vytvořené franské státní útvary byly ve vazalském poměru k Soluni.

Na přelomu roku připluli z Levanty bojovníci 4. výpravy, kteří necestovali s výpravou z Benátek, ale na vlastní pěst se dostali do Svaté země. Bylo to citelné a vítané posílení franského vlivu. Nově příchozí Štěpán le Perche také obdržel filadelfské vévodství (dnes Alasehir nedaleko Smyrny), kterého se nikdy neujal ani se jej nepokusil dobýt. Řady vojska posílil také proslavený Thierry z Termonde.

V březnu 1205 proti Nikáje vytáhl Jindřich Henegavský. Konečně obsadil své léno Adramyttium (Edremit) a postupoval dále na východ. Teodor Laskaris shromáždil početné vojsko pod vedením svého bratra Konstantina Laskarise. O jejich příchodu Jindřicha informovali místní Arméni a Frankové připravili past. Když Byzantinci dorazili k zdánlivě nebráněnému městu, vyrazila na ně z bran těžká jízda a v přímém boji byli Řekové drtivě poraženi. Mezi mrtvými byl patrně i Konstantin Laskaris. Patrně několik dní poté na Franky zaútočili vojáci zatím nezávislého vládce Teodora Mangafase, ovšem se stejným výsledkem.

Obrázek
Teodor Laskaris, fiktivní vyobrazení z 15. století

Latinské císařství se začalo postupně konsolidovat. Nově vytvořená vévodství, království a velká panství byla dělena na léna dle západního vzoru, ale souběžně nebyly zrušeny některé byzantské pronie, které se začlenily do lenního systému. Pronie se v Byzanci začaly používat v druhé polovině 12. století. Byla to obdoba feudálního léna, kdy byl určitým osobám (archontům) udělován majetek nebo půda se závislými rolníky (paroiky). Vzápětí začala růst moc této nové šlechty na úkor staré „byrokratické“ aristokracie, která svou moc odvozovala od držby úřadů a službě státu. Mezi lénem franského rytíře a proniou archonta byl rozdíl především v národnosti lenníka a dědickém právu. Léna přecházela na nejstaršího syna, pronie se dělily mezi všechny členy rodu. Později často docházelo k smíšeným sňatkům a rozdíly se stíraly. Každé panství bylo rozděleno na menší léna, která měla mít výnosnost 300 Anjouských liber. Křižáci byli vítáni a přijímáni jako noví pánové bez větších problémů. Až jejich chamtivost, pýcha, pocit nadřazenosti a špatné zacházení vehnalo poddané do opozice proti novým pánům, kteří se chovali hůře než ti předchozí. Postupně docházelo k obroušení třecích ploch a Řekové průběžně vstupovali do franských služeb. Půdu obdělávali závislí rolníci (villani). Jejich povinnosti byly sepsány v katastrech a patřila k nim platba peněžní renty (akrostich) a robota (angareia), zejména práce na opevnění. Bylo přejato byzantské daňové rozdělení obyvatel dle pracovní síly a velikosti pozemků.

Lidnatá Thrákie i Tesálie a zejména Konstantinopole se radikálně proměnili. Množství šlechticů, měšťanů, duchovních, ale i rolníků odešlo do Nikáje, kde se konstituovalo pokračování byzantské tradice. Neúspěšně se je snažil nahradit příliv přistěhovalců, především Francouzů a Italů, kteří se usazovali ve městech jako bankéři, obchodníci i řemeslníci (burgenses). Na venkově se mnoho neurozených západoevropanů neusadilo. Díky odlivu pracovní síly a daňových poplatníků klesala moc a bohatství latinských císařů, což se projevilo zejména s větším časovým odstupem.

Ani katolická církev si nemohla nechat ujít nové příležitosti. Byla slavnostně proklamována unie obou církví, byť značně formální. V prvních letech hrál významnou roli papežský legát, který na sebe ve shodě s požadavky papeže strhával i část patriarchových práv. Patriarcha byl volen sborem převážně benátských duchovních Hagia Sofia a představených 30 (později 32) klášterních kostelů Konstantinopole. Volba prvního patriarchy Tomase Morosiniho byla překvapivá do té míry, že se jednalo pouze o podjáhna, ovšem z velmi vlivné a vznešené benátské rodiny. Patriarchou byl i nadále jen Benátčan, ale ne vždy zaujatý straník Benátek. Druhým patriarchou byl kupříkladu Gervas, heraklejský biskup, kandidát franského duchovenstva. Od roku 1231 byl legátem jmenován přímo patriarcha. Nicméně celé toto soupeření o vliv nad volbou patriarchy snížilo jeho významné postavení. Byla založena nová arcibiskupství a biskupství a do katolické hierarchie byli začleněni i ortodoxní duchovní. Jen málokteří biskupové uznali za patriarchu Morosiniho, většina jich odstoupila ze svého úřadu. Ortodoxní pak tvořili většinou nejnižší stupeň duchovenstva a byla jim ponechána možnost uzavřít manželství a mít děti. Nadále platili světské vrchnosti akrostichon, tj. původně byzantskou roční daň z půdy. Zajímavé bylo ovšem danění ve prospěch církve. Vzhledem k rozchvácení pokladů v dubnu 1204 začínala katolická církev od nuly a bylo uzavřeno několik smluv, které měly její stav vylepšit. V březnu 1206 bylo dohodnuto předání jedné patnáctiny půdy vně Konstantinopole do majetku církve. Katolíci platili tradiční desátek, ortodoxní od roku 1223 třicátek. V Románii se záhy objevily první komendy johanitů a templářů. V Konstantinopoli také vznikl nový řád Sv. Samsona, který záhy přijal vojenský charakter, ale nenabyl většího významu. V roce 1205 papež pozval na východ cisterciáky s cílem posílit katolictví. Stejně tak sem po roce 1220 přišly řády dominikánů a františkánů, které se snažily o konvertování ortodoxních křesťanů, byly ovšem víceméně ignorovány ortodoxním obyvatelstvem.

Císaři pokračovali v ražbě mincí dle starších vzorů, nenašla se však žádná mince, která by měla latinský opis. Razily se dále zlaté tetartery a bronzové trachery, jimž padly za oběť veškeré bronzové antické sochy z Hippodromu a vůbec celé Konstantinopole.

Obrázek
Hyperpyron Jana III. Vatatzese, mince Franků se prakticky nelišily

V roce 1204 byl přijat hlavní zákon císařství Assises de Romanie. Císař přišel o vyvolené postavení svých byzantských předchůdců a stal se jen prvním mezi rovnými. Císařovým nejbližším poradním orgánem byla rada tvořená jeho, případně regentovými důvěrníky. V rozhodování o zásadních věcech měl žádat o vyjádření radu císařství, složenou půl na půl z Franků a Benátčanů, tedy směsi zástupců městských práv a feudálních představitelů. Císaře omezoval také nejvyšší soud, který měl za úkol řešit rozpory v lenních vztazích.

Úřední řečí císařství byla latina a nejvyšší úřady byly shodné jako v západní Evropě. Císařská kancelář si pak udržela flanderský ráz. Kancléřem byl vždy vysoce postavený duchovní z Flander, jemuž podléhali notáři a písaři. Nejvyšším úředníkem byl protovestiarios, odpovědný za obranu Konstantinopole a císařských paláců s hospodářskou pravomocí. Dále následovali úředníci s tituly známými jak ze západní Evropy, tak z Byzance. Jejich odpovědnost nebyla totožná s jejich západoevropskými nebo byzantskými ekvivalenty. Senešal (tradičně achájský kníže), majordomus, odpovědný za vojenskou organizaci. Další úředníci měli co do činění s armádou, jejich funkce nejsou přesně vymezeny constabularius (konetábl), maršálek, buticularius, panetarius a vrchní cocus.

V říjnu 1205 byla uzavřena smlouva, kde jsou upraveny vojenské povinnosti obyvatel císařství. Od 1. června do 29. září mají být jak Frankové tak Benátčané vojensky k dispozici, pokud o tom rozhodne císař a rada. V případě ohrožení státu se tato služba prodlužuje. Její porušení ale neměl trestat přímo císař, ale fransko-benátský soud. Tento dokument a smlouvy z března, patrně května a října 1204 položili základy fungování státu. Na tyto dokumenty každý císař před svou korunovací přísahal u hlavního oltáře chrámu Hagia Sofia.

Systém benátské správy v císařství fungovala nezávisle na správním aparátu císaře. Nejvyšším představitelm byl podesta jmenovaný dóžetem. První podesta byl Mario Zeno, zvolený místními Benátčany. Vedl šestičlennou radu a podléhali mu další soudní nebo hospodářští úředníci (avocatores, camerarii, constabularii). Jeden ze základních výnosů zakázal převádět majetek Benátčanů na Řeky, Franky či jiné národnosti. Relativní nezávislost podesty mu umožňovala uzavírat dohody s okolními vládci nehledě na politiku císařství, případně dóžete, jehož pravomoci též částečně převzal. Roku 1207 byl Zeno odvolán a podesta byl vždy jmenován dóžetem.

Stejně tak se konstituovalo Bonifácovo soluňské panství. Místní půda byla rozdělena na léna a udělena Bonifácovým věrným, převážně Lombarďanům. Původní Řecká aristokracie byla v menší míře také zapojena do lenního systému. Bonifác se také záhy stal lenním pánem Franků, kteří ovládli Euboiu, Thesálii a další řecká území. Markýz z Montferratu překvapivě nesáhl na majetek ortodoxní církve, čímž si chtěl zajistit její podporu. Soluňským metropolitou se ale samozřejmě stal katolický arcibiskup se sídlem v soluňské katedrále Hagia Sofia. Brzy se zde usídlili johanité, kteří získali majetky v okolí města i v Thesálii. Ačkoli byla Soluň významným přístavem, neplynul z obchodu nijak závratný zisk a hlavním zdrojem příjmů bylo zemědělství. Bonifác a poté regenti za nezletilého Demetria razili vlastní mince, ovšem beze změny vůči původním byzantským vzorům. Jednalo se o bronzové trachey a zlaté tetartery, nyní ovšem snížené na poloviční hodnotu.

Válka s Kalojanem

Car Kalojan ve své korespondenci s papežem apeloval na Inocence III., aby se Frankové vyhnuli ozbrojeným útokům na jeho území. Frankové, a můžeme to přičítat do značné míry Balduinovi, ale projevili velmi malé diplomatické nadání. Místo aby se spojili s Bulhary nebo alespoň uzavřeli trvalý mír, zaútočili na okrajová území Thrákie a Makedonie, která si císař nárokoval jako byzantské území, které Kalojan dříve dobyl na Alexiovi III. Kalojan na to reagoval válkou a jako propagandistickou záminku použil ochranu ortodoxních obyvatel, u nichž se zejména v Thrákii vzmáhal odpor proti Frankům. Řekové jej podpořili, povstali a vyhnali Franky z Adrianopole, Didymotychonu. Po sérii úspěchů zejména v Malé Asii a Řecku nyní mělo následovat vystřízlivění. Reinier z Trithu byl sevřen nepřátelským obyvatelstvem. Jeho postavení se zhoršilo, když jej opustila většina vojáků i rytířů, včetně jeho syna a bratra Gillese. Prakticky všichni, kdo se pokoušeli utéct na jih, byli po cestě pobiti Řeky a Bulhary. Benátčané byli vypuzeni z Adrianopole a celý sever Thrákie povstal a podporoval Kalojanovo vojsko.

Zde se ukázala největší potíž Franků. Bylo jich příliš málo a nemohli si dovolit válčit na více místech najednou a ještě udržovat silné posádky v dobytých městech a pevnostech. Díky této slabosti museli některá místa dobývat i několikrát a nemohli si být jisti jejich držbou. Balduin neměl žádné zálohy na okamžitý zásah a povolával k sobě vojáky z celé říše, zejména z dobývaných území v Malé Asii. Ani zde zaznamenané úspěchy nemohly být dále využity, protože možnost spojenectví s Konyjským sultánem Kaj Kušrou byla zamítnuta, coby spojenectví s nevěřícími. Naopak Kaj Kušru podpořil Teodor Laskaris v jeho boji o moc a ten na oplátku přiměl vzpurného Teodora Mankafase ve Filadelfii k přijetí Laskarisovi nadvlády, čímž se Teodorova moc rozrostla na další území. Nepřítomnost Franků v Malé Asii znamenala ztrátu prakticky všech dříve dobytých území ve prospěch Laskarise.

Sraz vojska byl v Tzurulonu, tři dny jízdy od Konstantinopole. Císař nepočkal na všechny šlechtice a vytáhl rychle proti Adrianopoli. I zde bylo obléhání spíše blokování bran města. Zbytek byl v opevněném táboře. Navečer 13. dubna na tábor překvapivě zaútočila lehká kumánská jízda, způsobila velký zmatek a v duchu své oblíbené a vyzkoušené taktiky záhy ustoupila. Na večerní poradě bylo dohodnuto, že případný další útok nesmí Franky vyprovokovat a musí jej jen odrazit v bojovém pořádku. A jak se dohodli, tak udělali. Skoro.. Další den 14. dubna útok očekávali. Kumáni opět zaútočili, ale tentokrát byl útok masivnější a delší. Poté začali ustupovat do Kalojanem předem připravené pasti. Za Kumány se okamžitě rozjel šik Ludvíka z Blois, krátce nato následován císařem Balduinem. Když dorazili na rozmoklou půdu, Kumáni se obrátili a současně zboku a zezadu na Franky vyrazili připravené bulharské oddíly jízdy a pěchoty.

Obrázek
Plán bitvy u Adrianopole

Ludvík, kterému můžeme přičítat nedodržení stanovené taktiky, byl během boje dvakrát raněn, spadl z koně, opět na něj nasedl, ale nakonec stejně na bojišti nalezl smrt, stejně jako Štěpán le Perche, Renaud z Montmirailu, Matouš z Walincourtu nebo biskup Petr z Betléma. Císař Balduin byl zajat. Nevelký zbytek vojska ve zmatku prchal, ale v táboře se je podařilo zastavit. V noci pak dóže a Geoffroy z Villehardouinu vyvedli zbytky Franků do Pamfylonu (Uzunkopr) a do přístavu Rodostos. Pochodně a ohně prý nechali rozsvícené, aby zmátli nepřítele a v tichosti se vytratili. Po cestě je posílili právě dorazivší vojáci Payena z Orléansu, kteří měli zpoždění.

V té době z Konstantinopole odjíždělo do Evropy pět lodí s mnoha bojovníky, které se nepodařilo přesvědčit k setrvání na východě. Vypluli z Konstantinopole, ale byli nuceni přistát v Rodostu. I tam je žádal Geoffroy a dóže Dandolo, aby zůstali, že je situace kritická. Cestující si vzali den na rozmyšlení. Mezitím v noci na koráb uprchl rytíř Petr z Frouville a všech pět lodí s ránem bez jediného slova vysvětlení odplulo.

Do Thrákie také dorazil se svými oddíly Jindřich Flanderský a s ním i tisíce Arménů včetně rodin. K vojsku se také připojil Anseau z Courcelles a porůznu posbíraných 100 rytířů a dalších 500 jízdních. Arméni putovali pomalu za vojskem, ale byli pobiti a rozprášeni místními Řeky. Přístav Rodostos patřil Benátčanům, kteří jej měli bránit. Frankové obsadili silnou posádkou Selymbrii (Silivre) den jízdy od Rodostosu a dva dny od Konstantinopole. Císařství se smrsklo na hlavní město, Rodostos, Selymbrii a Pegae v Malé Asii. Jindřich byl v této vysloveně kritické chvíli zvolen správcem říše. Ihned žádal papeže Inocence o zprostředkování míru s Kalojanem a zároveň psal do Francie pro pomocné vojsko. Už mu nemohl pomoci ani stařičký dóže Dandolo, který se s pozemským světem rozžehnal v květnu 1205 a byl pohřben ve východní části chrámu Boží Moudrosti.

Po svém vítězství se Kalojan obrátil proti Soluni. Markýz přerušil obléhání Nafplia a rychle se vrátil bránit Soluň. Kalojan zaútočil v červnu na město Serres. Frankové pod vedením Huga z Coligny s nimi v předpolí města svedli bitvu, ale byli poraženi. Bulhaři obsadili město, vyjma citadely, kde se bránili zbylí franští vojáci. Poté co zemřel Hugo po zásahu šípem do čela, se posádka vzdala za slib volného odchodu. Záhy po opuštění pevnosti byli zajati a urození šlechtici byli popraveni. Kalojan pokračoval v postupu, obsadil Makedonii, ale záhy se stáhl, protože jej opustili Kumánští spojenci.

Císař Jindřich vyrazil opět do Thrákie. Obsadil města Tzurulon, Arkadiopol, Bizoi (Vize) a Naplio (Apros), částečně opuštěná, částečně snadno dobytá. Řecké obyvatelstvo se stáhlo do Adrianopole a Didymotychonu, které Jindřich spíše blokoval, než obléhal, byť k usilovné válečné činnosti také došlo. Petr z Bracheux dostal kamenem z řeckého katapultu do hlavy, ale silně otřesen přežil. Další měsíce zde vojsko potlačovalo řecké povstání.

Ve Filippopoli Reiniera z Trithu místní sekta pauliánů podporovala Kalojana, za což byla jejich čtvrť vypálena místními Řeky. Před Kalojanovým příchodem se Reinier uchýlil na hrad Stenimachos (Asenovgrad) devět dní od Kontantinopole. Kalojan Filippopol dobyl a místní pozabíjel. Jindřich pokračoval v obsazování Thrákie. Rhusion (Kesan) obsadil Thierry z Loosu a Thierry z Termonde, Bizoi Anseau z Cayeu, Naplio pak držel řecký straník Franků Teodor Vranas. V lednu 1206 Bulhaři a Kumáni oblehli řeckou Adrianopol a Didymotichon. Kalojan s částí vojska postupoval ke strategickému Rhusionu. Zde byly prakticky veškeré císařské síly 140 rytířů a několik tisíc pěších pod velením Thierryho z Termonde, pověstného svou zmužilostí. Thierry, aby dostál své pověsti, se nechal vylákat z města a jel s jízdou odrazit Kumány od blízké pevnosti. Tu nalezl opuštěnou a při návratu jej na dohled hradeb napadla přesila Bulharů a Kumánů. Zvolna svírali obklíčení a do města dorazila jen hrstka Franků. Padl jak Thierry z Termonde tak i André d´Ureboise, první křižák na hradbách Konstantinopole. V noci pak vojáci prchli do benátského přístavu Rodostos. Dvoutisícová posádka Rodostu, posílená vojáky z Rhusionu se necítila dostatečně silná a v panice uprchla. Bulharská vojska zatím za soustavného plenění nerušeně obsadila Perint, Arkadiopolis, Mosynopol, Daonion, Tzurulon, Athyru (Büyükcekmece). Plenění a zejména odvádění obyvatelstva do Bulharska již bylo na Řeky příliš a snažili se najít s Franky společnou řeč. Jindřichovo vojsko pak vytáhlo na pomoc Adrianopoli a Didymotichonu, kde zatím 16 Kalojanových katapultů prolomilo hradby. Nicméně před blížícími se Franky Bulhaři ustoupili. Správcem Adrianopole se nově stal Teodor Vranas. Tažení na sever také vyprostilo z nepřátelského sevření Reiniera z Trithu, který potvrdil dřívější zvěsti o smrti císaře Balduina.

Zajatý císař Balduin byl držen v Tarnově, kde zemřel ve svých 35 letech. Datum jeho úmrtí i příčina nejsou jasné. V červenci 1205 Kalojan psal papeži Inocencovi, Balduin zemřel v jeho zajetí přirozenou smrtí. Nicméně jako rok skonu se udává i rok 1206. A lidová tradice hovoří o tom, že měl pletky s Kalojanovou ženou a car mu dal na oplátku useknout ruce, nohy a tělo bylo svrženo někam do příkopu, či rokle. Dle kronikáře Niketase Choniatese byl Balduin popraven po Kalojanově návalu vzteku, když se dověděl, že se Filippopol přidala na stranu Franků. Navíc si prý z jeho lebky nechal udělat pohár jako svého času chán Krum z Nikefora I. To může být ovšem jen básnická licence. V roce 1225 se ve Flandrech objevil „Lžibalduin“. Vydával za Balduina I. a vyvolal krátké povstání proti „své dceři“ Johaně Flanderské. Byl záhy zajat, identifikován jako Bertrand z Ray a v říjnu téhož roku v Lille popraven.

Císař Jindřich Flanderský

20. srpna 2006 byl druhým latinským císařem korunován Jindřich Flanderský. Po předchozích těžkých porážkách nový císař psal do Francie o pomoc nejméně 600 rytířů a 10 000 pěších vojáků, která nakonec nebyla nutná. Mezitím Kalojan opět zaútočil na Thrákii, pobořil špatně bráněný Didymotichon a vyplenil okolí. Jindřich vytáhl proti němu a Kalojan opět ustoupil. Novopečený císař nyní přenesl válku na bulharské území a obsadil narychlo opuštěná města Berroe (Stara Zagora) a Blisme, kde získali velké množství zásob a dobytka. Ofenzívu podpořil v Makedonii i Bonifác, který se opět zmocnil měst Serres, Mosynopole a hradu Drama. Město Mosynopol bylo uděleno za dobré služby Geoffroyovi z Villehardouinu. Jindřich pak neměl na severu další vojenské potíže a mohl se věnovat svatbě s Anežkou z Montferratu, dcerou Bonifáce a jeho první manželky Eleny z Busca, která ale následujícího roku patrně při porodu zemřela.

Obrázek
Jezdecká pečeť Jindřicha Flanderského

Přestávka ve válce s Bulhary umožnila opět se vrhnout za Marmarské moře. Petr z Bracheux, Payenem z Orléans a Anseau z Cayeux obsadili poloostrov Kyzikos (Kapidaghi). Ve shodě s trapezuntským císařem Davidem Komnénem, který uznal Jindřicha za svého lenního pána, Frankové zaútočili na NIkomédii. Thierry z Loosu zde opevnil kostel sv. Sofie, pouhý den od hlavního města nikájského císaře. To přerušilo nikájský útok na nejzápadnější výspu Trapezuntu Herakleiu Pontijskou (Karadeniz Ereğli). Teodor, který si nebyl vojensky příliš jistý, velmi šikovně vtáhl Kalojana do války na své straně. Opět Bulhaři oblehli Adrianopol a lehká kumánská jízda plenila zem. Jindřich povolal vojsko z celé země, ale jakmile většina posádky Kyziku odjela, Laskaris jej oblehl ze souše i z moře za pomoci kalábrijského piráta Stiriona, který dříve býval admirálem Alexia III. Jindřich jim přijel na pomoc a Řekové ustoupili. Stejný scénář se však opakoval o několik dní později. Kumáni zatím poplenili, co mohli a odjeli spolu s Kalojanovým vojskem. Nyní ale požadoval pomoc Thierry z Loosu v Nikomédii. I tady Jindřich zasáhl za pomoci trapezuntských oddílů, ale situace Franků v těsné blízkosti Řeků byla velmi nebezpečná. Při jedné ze spížovacích výprav byla malá skupina pod vedením Thierryho z Loosu a Viléma le Perche překvapena řeckou přesilou. Thierry byl zajat s ranou v obličeji, po statečném odporu, během něhož byl dvakrát sražen z koně a vždy se na něj opět dostal. Vilém le Perche uprchl na tažném koni. Nikomédie byla opět obležena, opět byl Jindřich žádán o pomoc a opět dorazil.

Na místě pak konstatoval nemožnost vedení války na dvou frontách a s Teodorem uzavřel dvouletý mír. Frankové se vzdají Kyziku a Nikomédie a naproti tomu budou propuštěni všichni franští zajatci. To umožnilo Frankům uvolnit si ruce a navíc získali živou sílu, tak těžce nahraditelnou. Císař se okamžitě rozjel k Adrianopoli, odkud odehnal Bulhary a pronásledoval je za hranice, kde v horách od místních utrpěli skupiny spížovníků velké ztráty v nepřehledném terénu. V Adrianopoli pak zůstal coby velitel Conon z Béthune.

Na západě se Bonifác z Montferratu potýkal s Michaelem Komnenem Dukasem. Épeiros se stal jedním z byzantských nástupnických států a Bonifác od něj požadoval lenní podřízenost. Také zde pokračovala Bonifácova příhraniční válka s Bulharskem. Při jedné z výprav na bulharské území byl 4. září 1207 malý markýzův oddíl přepaden. Při protiútoku byl Bonifác neoděný do zbroje zasažen šípem do paže tak, že byla přeťata tepna. Vůdce čtvrté křížové výpravy záhy vykrvácel. Bulhaři mu pak usekli hlavu a poslali ji Kalojanovi. Jeho okamžitou reakcí bylo, že vytáhl proti Soluni. Domníval se, že se jí snadno zmocní, ale místní posádka i obyvatelé se mu postavili na odpor. V říjnu pak byl mocný a obávaný car ve spánku proboden velitelem Kumánů Manastarem, čímž obléhání skončilo. Důvody - příliš pevná carova vláda.

Obrázek
Jezdecká socha cara Kalojana ve Varně

Tím na chvíli pominulo bulharské nebezpečí. Moci se ujal jeho synovec Boril a musel nejprve upevnit svou moc. V létě roku 1208 vtáhl opět do Thrákie. Proti němu vyjel Jindřich I., který u Berroe rozbil tábor. Bulhaři na ně za rozbřesku zaútočili, nicméně hlídky včas vzburcovali tábor. Frankové bez brnění utrpěli velké ztráty díky přesně střílejícím bulharským lučištníkům. Bulharská jízda napadla z boku hlavní síly a sám Jindřich stěží unikl zajetí. Přesto se Frankové v bojovém pořádku stáhli až k Filippopoli, svádějíce denně boje s čelními oddíly Bulharů. U Filippopole Borilovo silné vojsko (dle kronikářů přehnaných 33 000) zaútočilo na Franky s 2 000 rytíři a několika tisíci dalšími vojáky. Bulhaři se pokusili vylákat Franky útoky jízdních lučištníků, ale ti se konečně poučili a neútočili na ně. Naopak podnikli rozhodný útok na šik vedený Borilem, který měl cca 1 600 mužů. Borilovi muži frontální nápor nevydrželi, ustoupili a s nimi jak to bývá i zbytek vojska. Frankové je pronásledovali až k průsmyku Turia. Zde zadní voj Bulharů zadržoval Franky tak dlouho, dokud se hlavní síly nedostali do bezpečí.

Lev Sgouros zřejmě psychicky nevydržel obléhání Akrokorintu a spáchal sebevraždu v roce 1208. Akrokorint, Nauplio i Argos přešli do majetku épeirského despoty Micheala, který sem z Nikáje povolal svého nevlastního bratra Teodora Komnena Dukase. Akrokorint kapituloval v roce 1210, Nauplio o rok později a konečně Argos v roce 1212 za významného přispění oddílů Oty z la Roche.

Jindřich také musel řešit lenní záležitosti. Po smrti Bonifáce se regentem Soluňského panství, stal hrabě Umberto II. z Biandratu. On, Amedeo Buffo (z Pofoy) Gugliemo z Larsy (Larissy), markýz Guido Pallavicini z Bodonitsy, Ravano della Carceri z Euboie a Albertino z Canossi se svým bratrem a dalšími přívrženci pocházející původem z Montferratu a Lombardie, chtěli na trůn dosadit současného montferratského markýze Viléma VI., Bonifácova syna z prvního manželství a zejména zrušit lenní závislost na Konstantinopoli. Tedy jako regent a ochránce práv svého svěřence se příliš nechoval. Patrně bylo jejich záměrem Viléma dostat nejen do čela panství, ale také na trůn v Konstantinopoli, kam rod Montferrat podle nich patřil a byl o něj obrán volbou z dubna 1204. Mimojiné byl konečně zabaven majetek ortodoxní církve a synové řeckých kněží byli nuceni k vojenské službě. Povstalci se pokusili získat pomoc od athénského pána Oty de le Roche, ten se ale postavil proti. V odvetu za jeho postoj Albertino z Canossy obsadil Théby.

Jindřich proti němu zakročil na konci roku 1208, kdy přitáhl s vojskem k Soluni a chtěl si vynutit lenní slib regenta v Demetriově jméně. Brány města byly zavřené a Umberto si pro vpuštění Jindřicha do města kladl prakticky nesplnitelné podmínky – získání celého Épeiru mezi řekou Vardarem a mořem, stejně jako koridor k Černému moři západně od Filippopole. Jindřich i díky velmi špatnému počasí vyhlásil, že s podmínkami souhlasí, pokud s nimi bude souhlasit i Demetriova matka Markéta. Ta byla instruována, aby souhlasila, ale později je odmítla. Tak se také stalo. Když byl Jindřich ve městě, Markéta podmínky odmítla a malý Demetrios byl 6. Ledna 1209 korunován na soluňského krále. Odtud je královský titul mylně vztahován i na jeho otce. Zároveň mu přísahala nebo měla přísahat věrnost většina šlechticů, Umberto byl ponechán v úřadě regenta, ale záhy abdikoval a byl zajat. Tuto Jindřichovu diplomatickou hru potvrdil jako správnou i papež Inocenc. Zbylí povstalci uprchli na své hrady Bodonitsu, Théby, Euboiu a jiné. Ze Soluně se lombardskou stranu podařilo vypudit, ale lombardské posádky se dále držely v Serres, Christopoli (Kavale), Larisse a dalších hradech. Jindřich obsadil Serres, kam nechal zavřít Umberta II., ale Kavala mu odolala. Byla také obležena Larissa, ale když se Gugliemo podvolil, bylo mu jeho léno ponecháno.

V květnu 1209 svolal císař do údolí Raveniky u Lamie obecný sněm, kterého se zúčastnili i aténský pán Oto de la Roche a peloponéský Geoffroy z Villehardouinu. Geoffroy se stal vazalem císaře a obdržel titul senešala Románie. Benátky velkomyslně akceptovaly změnu lenní závislosti, ale vyhradili si práva na Modon a Coron. Ovšem hlavní záměr se nezdařil, ze vzbouřenců se dostavil a pokořil jen Amedeo Buffo, který obdržel úřad císařského konetábla.

Císař táhl na jih do Théb, kde se mu podvolil Ravano della Carceri a Albertinovy z Canossy, opět s ponecháním původních lén. Théby se vrátili Othovi de la Roche. Uberto mezitím uprchl a uchýlil se k Ravanovi na Euboui, kam zamířil také císař Jindřich. Uberto se prý pokoušel navést Ravana della Carceri, aby Jindřicha usmrtil, což Ravano odmítl, protože by byla pošpiněna jeho čest hostitele. Uberto následně kvapně odcestoval do Itálie, kde přesvědčoval Viléma o jeho nárocích na Soluň. Nicméně Ravano se necítil natolik uklidněný Jindřichovými sliby, a raději si kryl záda. Prostřednictvím svého bratra, mantovského biskupa, požádal o ochranu Benátky a složil jim lenní slib, což koneckonců odpovídalo i smlouvě o rozdělení Byzance z roku 1204. Navíc se zavázal, že bude ročně platit 2 100 hyperpyronů, dóžeti pošle hedvábný, zlatem vyšívaný oděv a drahocennou látku na oltář. Součástí této dohody bylo i ustanovení místního bailli, jemuž podléhali zde usedlí Benátčané.

Císař byl po své cestě očekáván Řeky, kteří ho v procesích s ikonami zdravili. Jednalo se v pravdě o triumfální cestu. Po demonstraci jednoty Franků byla Épeiru vnucena lenní závislost, která byla stejně pevná jako trvanlivá.

Válka s Bulhary pokračovala i v roce 1209, ale to již na straně císaře Jindřicha stál i nespokojený bulharský velmož Alexius Slav, vládce v Rodopsech. V roce 1210 Bulhaři spolu s Épeirským despotou Michaelem I. Komnenem Dukasem zaútočily na Soluň. Získané zajatce nechal pobít, zajatého Amadea Buffa a latinské duchovní prý ukřižoval, za což se mu dostalo exkomunikace z církve. Díky rychlému zákroku císaře Jindřicha spojenci ustoupili. Michael do svých služeb přijímal západní rytíře, kteří přijížděli na Benátských lodích. Koneckonců Épeiros patřil dle dělící smlouvy Benátkám, které jej formálně udělili Michaelovi v léno. Boje pak trvaly dva roky, než byl Micheal přinucen přistoupit na mír. Regentem v Soluni byl ustanoven Jindřichův bratr Eustach. Jindřich svolal na květen 1210 další setkání v Ravennice. Mj. zde bylo dohodnuto předání Lamie Ranerovi z Travaglie, ale hlavně se jednalo o statusu církve na území mezi Korintem a Soluní. Byli zde přítomni arcibiskupové z Athén, Larissy a Neopatrasu s mnoha biskupy a dalšími duchovními. Konkordát potvrzený papežem stanovil, že veškerá místní duchovní léna jsou osvobozena z feudálních služeb patriarchovi. Musí dále platit akrostichon, původně byzantskou daň z pozemku. V případě neplacení může jim být zabaven majetek. Pro ortodoxní rodiny duchovních nově platí, že nemohou být při neplacení uvězněni jako rukojmí.

Vnitřní i vnější potíže Bulharska pak vyústili v příměří mezi Borilem a Franky uzavřené roku 1211. Zde také porazil dalšího bulharského velmože Streza z Proseku a Jindřichovi se podařilo zabezpečit severní hranice.

Tedy mír na severu vyvolal u Jindřicha co? Vyvolal možnost začít opět válku v Asii. Teodor Laskaris se již roku 1206 prohlásil císařem a pozval do Nikáje patriarchu Jana Kamaréta, aby jej korunoval. Díky jeho smrti se korunovace protáhla až na rok 1208. Velmi se mu hodil mír s latinským císařem, protože ve své snaze o obnovu Byzance nebyl podpořen všemi Řeky. Teodor David Komnénos v Paflagonii na černomořském pobřeží proti němu vystoupil, stejně jako jej neuznával Manuel Maurozomes v západoanatolské Frýgii. Navíc se musel vojensky vypořádat s útoky Trapezuntu podporovanými Jindřichem, které odrazil.

Do dějin opět vstupuje excísař Alexios III. epeirským despotou Michaelem I. Komnénem, vykoupený z montferratské internace v roce 1209. Alexios dorazil do Nikáje, ale místo vděčnosti za dobré přijetí, si nedal pokoj a intrikoval proti Theodorovi. Spojil se s rúmským sultánem a bývalým nikájským spojencem Kaj Kušrou. V bitvě u Antiochie v Pisídii roku 1211 bylo rúmské vojsko poraženo, sultán zabit, Alexios zajat a odeslán do kláštera v Nikáji, kde téhož roku zemřel. Oslabené Teodorovi vojenské moci využil Jindřich. Na podzim 1211 z Pegae vytáhl proti Nikáje v čele 260 rytířů a dalších jízdních i pěších vojáků. Nikájské vojsko bylo i po oslabení, kdy utrpěli zejména elitní západní oddíly značně silné. Teodor Laskaris připravil léčku u řeky Rhyndacus. Jindřichovi vojáci na něj 15. října zaútočili a po dlouhém boji Byzantince zahnali na útěk. Boje v Asii úspěšně pokračovaly a Latinský císař získal Mýsii. V roce 1214 byl uzavřen v Nymfaneu (Kemalpasha) mír mezi oběma císařstvími. Jindřich si nadále nedělal nároky na Bythýnii, ale držel severozápad malé Asie, území Mýsie mezi Nikomédií, Adramyttiem a Achyrausem (Balikesir). Mezitím roku 1212 zemřel dosavadní vládce Paflagonie Teodor David Komnénos a jeho území obsadil Trapezunt. Ikonyjský Sultán Keykavus I. navrhl císaři Teodorovi společný útok na Trapezuntské císařství. Společně pak obsadili Paflagonii, kdy Řekové získali její západní část a Turci východ s přístavem Sinope. V Makedonii soluňský regent Eustach ve spolupráci s velmožem Slavem z Melniku porazili bulharského cara Borila. Ten začal mít záhy jiné starosti. Z ruského exilu se s ruskou družinou vrátil Ivan Asen a Bulharsko se ocitlo ve vnitřních bojích o moc a na dlouhá léta přestalo představovat pro Franky hrozbu.

Obrázek
Zjednodušený rodokmen byzantských císařů od Alexia I.
červeně - byzantští císaři
zeleně – epeirští despotové
modře – nikájští císaři
fialově – trapezuntští císaři

Epeirský despota Michael roku 1212 dobyl benátskou Drač a Larissu s částí Thesálie. Zaútočil také na panství Salonu, kde porazil Tomáše ze Stromoncourtu. V roce 1214 pak silou získal benátský ostrov Korfu. V roce 1215 byl v albánském Beratu v noci zavražděn jedním ze svých sluhů a despotou se stal jeho nevlastní bratr Teodor Komnenos Dukas Angelos. Zahájil agresivní politiku ve spojení se Srbskem a Albánci, na jejímž začátku byl další útok na Soluň v roce 1216 za přispění Demétriova starého nepřítele Umberta II. z Biandratu. Regent Soluně, markýz Guido Pallavicini z Bodonitsi, požádal o pomoc Jindřicha. Císař proti útočníkům vyrazil se svým vojskem a donutil je ustoupit. Na tomto tažení 11. června 1216 Jindřich v Soluni zemřel. Nalezl jsem dvě verze o jeho skonu. Jedna hovoří o nešťastné nehodě, kdy zahynul při obhlídce opravovaných soluňských hradeb, druhá barvitější a samozřejmě konspirativnější tvrdí, že byl otráven Umbertem na popud své druhé manželky Marie Bulharské. Vláda Jindřicha znamenala vrchol latinského císařství. Dále už následoval prakticky nezadržitelný úpadek.

Obrázek
Mapa Épeiru v letech 1205–1230
Tmavě zeleně - jádro Épeiru
Tmavě zeleně šrafovaně – území ovládaná do roku 1207
Středně zeleně – rozšíření území v letech 1211-1215 za Michaela Komnena Dukase
Světle zeleně – rozšíření území v letech 1216-1230 za Teodora Angela Komnena Dukase
Tmavě zelená linka - lenní závislost na Épeiru

Jindřich výboji a diplomacií konsolidoval Latinské císařství a vystupoval jako skutečný vládce hodný svého titulu, některými kronikáři označován za druhého Árése, boha války. Pochopil, že pro udržení moci bude potřeba vhodná rovnováha sil, spojenectví i vojenských výprav. A kromě samozřejmé služby Franků a Benátčanů bude nezbytná i podpora místních a začal brát Řeky nikoli jako méněcenné poddané. Ke všem se choval stejně. Řada Řeků byla ve státní správě, u dvora i ve vojsku. V roce 1213 nově příchozí legát kardinál Pelagio Galvani začal v Konstantinopoli zavírat ortodoxní kostely, Jindřich tento příkaz okamžitě zrušil. Jeho přístup k představitelům církve byl obecně poměrně chladný a požadavky a nároky katolického duchovenstva u něj nenalézaly podporu. Nicméně se mu zcela nedařilo udržet v rovnováze finance a nákladná vojenská tažení zanechala ve státní pokladně mínusové položky. Přesto základy císařství vydržely otřesy po jeho smrti bez větších problémů dalších pět let.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Re: Fragokratia I - vláda Franků v řeckém světě 1204-1261

Příspěvek od t.hajek »

Petr a Robert z Courtenay

Po Jindřichově smrti přešla práva na jeho sestru Jolandu. Novým císařem byl v Římě zvolen její manžel Petr II. z Courtenay. Hrabě z Nevers, Auxerre, a Tonnerre, vnuk francouzského krále Ludvíka VI. byl zkušeným bojovníkem. Účastnil se třetí křížové výpravy a bojoval u Akkonu, v letech 1209 a 1211 válčil proti Albigenským a roku 1214 bojoval u Bouvinnes. Byť byla papežem vyzdvihována jeho velkodušnost a velkolepost jeho činů, byl spíše ve Francii znám jako popudlivý násilník. Těhotná Jolanda odplula do Konstantinopole vládnout jako regentka do doby příjezdu jejího manžela. Petr vyrazil na východ se svým snad až šestitisícovým vojskem. V Římě byl korunován na císaře papežem Honoriem III. v chrámu sv. Lorenza před Hradbami. V Benátkách jednal o půjčení lodí. Dóže mu je přislíbil, pokud mu pomůže dobýt Drač, patřící Épeiru. To se ale nepodařilo v termínu, který si Petr k tomuto úkolu vyčlenil a císař musel cestovat na východ po staré císařské cestě via Egnatia. Cesta přes znepřátelený Épeiros nebyla nejlepší volbou a Petr byl spolu s papežským legátem a celým vojskem zajat despotou Teodorem. Papež okamžitě začal vyjednávat o jejich propuštění, ale na svobodu se dostal pouze legát Jan Collona.

Obrázek
Petr z Courtenay

Zvolený císař Petr z Courtenay se sice neujal vlády, ale stačil významně zasáhnout do dění Soluňského království. Během svého pobytu v Itálii se nechal přesvědčit Lombarďany a Ubertem z Biadrate, aby udělil Soluň v léno Vilémovi z Montferratu a pominul nároky Demetria. Na základě těchto zpráv Markéta uprchla ke své rodině do Uher, a později se provdala za Mikuláše ze St. Omer. Demetrios zůstal v Řecku a šlechta v království se rozdělila na dvě skupiny. Oslabená země byla snadným soustem pro ambiciózního Teodora. Začal postupně dobývat jednotlivá města a hrady a regentka císařství Jolanda nebyla natolik silná, aby zde dokázala zakročit. V letech 1216 a 1217 zaútočil Teodor do Thesálie, které se na úkor Franků zmocnil. Vyhnal odtud mj. Bertolda z Katzenellenbogenu, který se vrátil do rodného Porýní. V roce 1219 se mu podařilo dokončit obsazení Thesálie dobytím Platamonu, na jihu získal přístav Hypata (Neopatras) a na severu bulharský Prosek v údolí Vardaru.

Jolanda díky neznámému osudu svého muže vládla jako regentka až do své smrti roku 1219 a nevedla si špatně. Využívala především diplomacie prostřednictvím svých dcer. Agnes se vdala za achájského Geoffreye II., Marie byla provdána za nikájského císaře Teodora Laskarise. Na severu v Bulharsku se díky své ruské družině konečně ujal moci Ivan II. Asen, když po sedmi letech dobyl Tarnovo a oslepil Borila. K upevnění své vlády potřeboval klid a válka s Franky by mu nevyhovovala. Benátský podesta Jacob Tiepolo uzavřel s Nikájí v roce 1219 pětiletý mír a byl zahájen obchodní styk, neomezený cly. Tiepolo také uzavřel vlastní dohodu s Konyjskými Seldžuky. Petr II. z Courtenay v zajetí zemřel patrně roku 1219. O jeho smrti existuje také více verzí, buď že byl popraven nebo že zemřel na špatné podmínky a zacházení ve svém vězení. Posledními dvěma latinskými císaři se stali jeho synové Robert a Balduin.

Novým císařem se měl stát původně nejstarší syn Petra II. Filip z Namuru, ale ten císařské důstojenství odmítl a svá práva přenechal mladšímu bratrovi Robertovi. V Konstantinopoli zatím panoval jako regent Conon z Béthune a po jeho smrti Narjot z Toucy. Robert na východ přijel přes Uhry a Bulharsko a 25. března 1221 byl korunován císařem. Ihned se musel začít starat o svou říši. Na západě útočil Épeiros, na jihu císař Teodor zahájil válku na podporu práv své manželky, Robertovi sestry. Do Nikáje bylo vysláno poselstvo, aby zabránilo pokračování bojů. Teodorovi se tato situace hodila, protože na východě začalo hrozit Turecké nebezpečí. Byli vyměněni zajatci a byl dohodnut sňatek Teodorovy dcery Eudokie a Roberta. Proti tomu se postavil ortodoxní patriarcha Manuel Sarantenos, protože Teodor by se stal zároveň švagrem i tchánem, což bylo na východě nepřípustné. Když bylo toto překonáno a Manuelovi domluveno, vyskytl se jiný problém. Když dorazilo nikájské svatební poselstvo do Konstantinopole, ukázalo se, že je Robert již ženatý. Mladý císař zahořel láskou k mladé dceři Balduina z Neville. Její zasnoubení s jedním z burgundských rytířů zrušil a tajně se s ní oženil. Matka ve vidině císařského důstojenství své dcery souhlasila.

Proti takovému dodržování smluv se v Nikáji zvedl velký odpor, ale bylo nutné řešit jiné problémy. V listopadu 1221 zemřel Teodor I. Laskaris a jeho nástupcem se stal zeť Jan III. Dukas Vatatzes. Proti tomu vystoupili Teodorovi bratři Alexios a Izák a požádali o pomoc latinského císaře. Ten jim přísahal pomoc a na podzim roku 1223 zaútočil na Vatatzese. Bitva u Poimanenonu skončila naprostým vítězstvím Řeků. Oba Laskarisové byli zajati a oslepeni. Vojenská síla latinského císařství zlomena. Vatatzes začal ohrožovat Galipoli námořními nájezdy. Robert poté žádal o pomoc papeže Honoria III. a francouzského krále Ludvíka VIII. a na základě této prosby na východ připlulo několik lodí s vojáky. Mnohem méně, než čekal a než by potřeboval. Ludvík by patrně mohl pomoci více, ale chystal se na tažení proti Albigenským. Díky slabé vojenské pozici a dalším ztrátám ostrovů Ikarie, Kosu a dalších Robert nakonec roku 1225 uzavřel s Janem Vatatzesem mír, kde Nikája získala veškeré franské území v Asii již beztak obsazené Řeky vyjma Nikomédie a východní části Bosporu.

Obrázek
Jan III. Vatatzes, fiktivní vyobrazení z 15. století

V roce 1220 zatím Teodor dobyl, Beroiu (Veria), roku 1221 Serres a Drama a z celého soluňského království zbylo po osmi letech útoků prakticky jen hlavní město. Záhy uzavřel smlouvu s bulharským carem Ivanem II. Asenem a uvolnil si ruce k dobytí Soluně. Demetrios a jeho rádci samozřejmě viděli nebezpečí, které hrozí a čerstvě plnoletý král odjel v roce 1222 osobně do Itálie žádat o pomoc. Na to reagoval Vilém VI. z Montferratu, který již roku 1222 souhlasil s účastí na křížové výpravě proti Épeiru. Cílem této účelové akce, ale bylo obsazení Soluně. Jeho vojsko včetně starého spojence Umberta II. z Biandrate se vydalo na pochod v květnu 1223. Později se k němu připojil i sám markýz Vilém VI. a vojsko se v březnu 1224 objevilo v jižní Itálii. Do Řecka se ale dostalo s velkým zpožděním až v roce 1225. To již ale mezitím dlouho obléhaná Soluň v prosinci 1224 kapitulovala. Markýz Vilém v Thesálii zemřel a výprava se rozpadla. Císař Robert byl plně vázán bojem s Nikájou a nemohl pomoci, více než menšími oddíly bojujícími nepříliš úspěšně u Serres. Král Demetrius spolu s katolickým arcibiskupem uprchli na Sicílii ke dvoru Fridricha II. Demetrius se účastnil Fridrichovi výpravy do Egypta a Jeruzaléma a zemřel roku 1230 v Amalfi, poté co svá práva na Soluň převedl na svého ochránce. Po odchodu ze Soluně se v rodě Montferratů udrželo užívání prázdného titulu soluňského krále do roku 1284. V rozporu s tím, jej používali i vévodové Burgundští od roku 1266, kdy jej obdrželi od latinského císaře Balduina II. za slib pomoci při znovuzískání Konstantinopole. Po zániku království vyvstala otázka lenního uspořádání jeho jižního zbytku. Panství Salona, Athény a markýzství Bodonitsa nyní tvořily severní a západní hranice Franků v Řecku a logicky se přimkly k bohatému a sebevědomému Achájskému knížectví, což bylo později potvrzeno i císařem.

Moc epeirského Teodora zatím rostla. V roce 1225 obsadil Jan III. Vatatzes nebráněnou Adrianopoli a pokoušel se zaútočit na Konstantinopol. Franky zachránili ambice epeirského Teodora, který vtrhl do Thrákie a v Adrianiopoli zavlála jeho korouhev. Po svých úspěších se nechal v Soluni patrně roku 1227 korunovat Demetriem Chomatianosem arcibiskupem v Ochridu (soluňský arcibiskup korunovaci odmítl) na soluňského císaře. Papež Honorius ihned šířil listy do Morie a Athén a požadoval znovudobytí města. Uvažoval o vyhlášení křížové výpravy, ale k tomu nakonec nedošlo, stejně jako k reálnému pokusu o dobytí Soluně, pokud nebudeme uvažovat již probíhající výpravu Viléma VI. z Montferratu. Theodor následně uzavřel smlouvu s Bulhary. Jeho říše sahala od Drače až na dohled Konstantinopole.

Robert nebyl nejsilnější panovník. Kronikář Alberik z Trois Fontaines jej označil za nevzdělaného břídila. V době, kdy mezi sebou soupeřili Épeios a Nikája, mohl pro své císařství jistě získat víc. Místo toho se raději oddával hýření a potěšení. Neúspěchy a ztráty císařství zapříčiněné milostným vzplanutím císaře a jeho celkovým vlažným přístupem k vladařským povinnostem byly pro mnoho šlechticů nepřijatelné. Když se Burgunďan chystal osnovat pomstu, našel bez potíží mnoho pomocníků. Císařovna a její matka byly uneseny na lodi. Matka byla hozena do moře a dívka přišla o nos a rty. Císař Robert se nepokusil únosce dopadnout, ale v obavách o svůj život utekl do Říma, kde si stěžoval papeži. Řehoř IX. jej nakonec přiměl k návratu do svého císařství. Na zpáteční cestě do Konstantinopole v Morei na začátku roku 1228 onemocněl a zemřel.

Úpadek a pád

Po dobu Robertovi nepřítomnosti byla regentkou jeho sestra Marie. Robertovým nástupcem se stal jeho mladší syn Balduin, toho jména druhý, který se díky svému narození v Konstantinopoli v roce 1217 mohl nazývat „Porfyrogenetos“ (v purpuru zrozený). Za jedenáctiletého chlapce ale musel vládnout regent, kterým byl v letech 1228-1231 Narjot z Toucy.

Obrázek

Po Robertově smrti se car Ivan Asen začal sbližoval s Franky a epeirský Teodor jej viděl jako překážku svého postupu do Konstantinopole, kde už se viděl císařem. Na začátku roku 1230 Teodor v čele velké armády posílené o západní vojáky, i s celým dvorem včetně dětí, pomalu postupoval do Bulharska. Ivan Asen vzal několik tisíc můžů, kde byla z více než poloviny zastoupena jízda. Na kopí prý nesl spojeneckou smlouvu s Teodorem na znamení jeho věrolomnosti. Bulhaři epeirské vojsko 9. března 1230 u Klokotnitse (Haskovo) překvapili na postupu. Zaútočili čelně, přičemž jízda na křídlech začala obkličovat vojsko a silná jízdní záloha pak objela celé bojiště a napadla týl a tábor. Teodorovo vojsko bylo drtivě poraženo, jen část pod Teodorovým bratrem Manuelem utekla. Zbytek byl pobit, či zajat, včetně Teodora a jeho dvora. Asen propustil vojáky a jen šlechtice odvedl do Tarmova. Tato šlechetnost byla skvělou propagandou a Teodorovy země padaly do bulharských rukou bez boje. Jeho říše byla ihned rozdělena. Ivan Asen obsadil Adrianopol, Serres, Pelagonii (Bitulje), Thesálii, Abánii až po Drač a přijal titul "car Bulharů a Řeků". Teodorův bratr Manuel Komnénos Dukas vládl s bulharským souhlasem v Soluni, další bratr Konstanin v Akarnánii (jih Épeiru) a synovec Michael II. ve vlastním Épeiru. Teodor v tarnovském palácovém vězení strávil sedm let, přičemž požíval jisté volnosti. Zapletl se do intrik proti carovi a odměnou mu byly vyloupnuté oči.
Bulhaři tak de facto zachránili Franky před Teodorovým postupem, ale nemělo to být nezištné. Ivan Asen si dělal zálusk na celé císařství, chtěl se jej ale zmocnit legálně. Bulhaři slibovali pomoci císaři a dobýt dřívější území nyní obsazená Épeirem nebo Nikájou, vše bylo podpořeno zásnubami nezletilého Balduina II. a Ivanovy dcery Heleny. Ze sňatku Balduina a Heleny nakonec sešlo i díky obavám latinských duchovních z vlivu bogomilů, ale zejména z obav před možným posílením císaře, který by se mohl pomstít za vinu šlechticů na smrti svého bratra. Nárůst vlivu Bulharů v císařství se šlechtici snažili eliminovat volbou nového regenta, tehdy osmapadesátiletého velezkušeného bojovníka a energického Jana z Brienne, titulárního a dříve i reálného krále Jeruzaléma (v letech 1210-1212, jako regent vládl 1212-1225), čímž chtěli podpořit zájem Evropy i papeže o latinské císařství, ovšem nemohli počítat s pomocí císaře Fridricha II. jenž naopak navázal dobré styky s Nikájou.

Ani Jan neměl sílu zabránit stále strmějšímu pádu. Poměrně dobré vztahy mezi Bulhary a Franky se ochladily. Balduin II. se roku 1234 oženil s dcerou nového regenta ze třetího manželství s Bereguelou z Leonu a jeho tchán byl korunován císařem na dobu svého života. To přímo vehnalo Ivana II. Asena do spojenectví s nikájským císařstvím a posléze do války proti Konstantinopoli. Helena se nakonec provdala za nikájského následníka trůnu Teodora. Bulharům byla přenechána hegemonie v Makedonii, Thesálii a Épeiru. Ivan Asen dále získal od císaře Jana III. Vatatzese Dukase carský titul a tarnovský arcibiskup se stal patriarchou. Nymfaneum se také stalo místem pořádání učené církevní disputace mezi františkány a ortodoxními duchovními, která se zvrhla v hádky a osočování. Bulharské a Nikájské útoky měli za důsledek, že celé Latinské císařství bylo snad ještě menší než v době korunovace Balduina I. v květnu 1204. V roce 1235 byla dobyta Nikomédie a ostrovy Lesbos, Chios, Samos a Rodos. Spojené vojsko Řeků a Bulharů směřovalo ke Konstantinopoli.

Jan z Brienne zaútočil překvapivě jako první a dosáhl vítězství na zemi stejně jako Benátčané, kteří zničili Nikájskou flotilu a zmocnili se 25 lodí. Nicméně řecko-bulharské vojsko bylo záhy doplněno a oblehlo hlavní město. Jan i papež žádal o pomoc všechny, co pomoci mohli i nemohli. Jeho prosby vyslyšel vévoda z Naxu Angelo Sanudo, který vyslal flotilu lodí, stejně jako achájský kníže Geoffroy II. z Villehardouinu. Osobně vedl flotilu šesti lodí se sto rytíři a třemi sty střelci z kuší a pěti sty lučištníky a ve spolupráci s Benátčany, Pisánci a Janovany prolomil Nikájskou námořní blokádu. Spojenci byli neúspěšní a před nadcházející zimou obléhání skončilo. Balduin za odměnu převedl na Acháju velmi formální lenní svrchovanost nad Archipelágem a Euboiou.

Bohatý achájský kníže sice platil císaři ročně 22 000 zlatých hyperpyronů, přesto se financí zoufale nedostávalo a latinského císaře často opouštěli najatí žoldnéři bez výplaty slíbených peněz. V roce 1236 podnikl Balduin svou první cestu do Evropy a v Římě, Francii a Flandrech se snažil získat peníze a vojáky, aby mohl zpět dobýt ztracená území. Mladý Balduin od ledna 1237 samostatně vládl ve zbylých Asijských državách svého císařství, aby se celé země ujal po smrti regenta Jana v březnu téhož roku. Angelo Sanudo zprostředkoval dvouleté příměří mezi latinským a nikájským císařstvím. Bulhaři se v bojích proti Frankům dále neangažovali. Dokonce se krátce spojili s Franky a obléhali Tzurulon, ale ze spojenectví záhy sešlo. V roce 1237 odjel Balduin opět do Evropy a regentem se stal osvědčený Narjot z Toucy. Balduin s pomocí francouzského krále Ludvíka IX. a flanderského hraběte Guye z Dampierre získal hrabství Namur na své sestře Markétě a obratem jej zastavil Ludvíkovi IX. za 50 000 pařížských liber. Ovšem převod hrabství Courtenay na achájského knížete Geoffroye II. z Villehardouinu, král Ludvík rázně zatrhl.

S císařstvím a zejména s jeho financemi to šlo neuvěřitelně z kopce. V témže roce prodal císař jednu z nejcennějších byzantských relikvií, Kristovu trnovou korunu, benátskému kupci Nikolasi Querinimu za 13 134 zlatých. Během pobytu v Evropě byl Řehořem IX. rozšířen křižácký slib i na boj v Řecku. Toto opatření nemělo trvalejší účinek. Stejně jako vyhlášená křížová výprava proti Bulharům, ke které se snažili přimět Uhry v čele s Bélou IV. Zpět do Konstantinopole vyrazil Balduin roku 1240 přes Německo do Benátek s poměrně velkým vojskem, nicméně díky průtahům na cestě a smrti velitele Jan z Béthune jej nedokázal smysluplně využít a na východ dorazily jen malé oddíly. Nicméně opět s pomocí Bulharů bylo dobyto město Tzurulon a Benátčané opět zničili nikájské námořní síly. Rúmský sultán Kaj Kušra II. byl maximálně spokojen s cca 1000 západoevropskými vojáky ve svých službách a nabízel Balduinovi II. spojenectví. Neznal pravou sílu císařství, nicméně za spojenectví nabízel stavbu kostelů a začlenění jejich kněží do Konstantinopolského patriarchátu ve svých zemích. Balduin nadšeně souhlasil, ale ze spojenectví nakonec sešlo.

Zatím se na Balkáně usilovně soupeřilo o hegemonii. Bývalý soluňský císař Teodor byl propuštěn z bulharského zajetí roku 1237 a ze Soluně vyhnal svého bratra, aby jí udělil svému synovi Janovi. Největšího nepřítele nyní viděl v nikájském císaři Janu III. Vatatzesovi a snažil se proti němu spojit členy své rodiny a tedy i své bývalé země. Roku 1241 Jan III. pozval Teodora k jednání, zajal jej a oblehl Soluň. Zde nabídl Janovi, aby se stal soluňským despotou s tím, že bude uznávat podřízenost Nikáji a Jana III. za byzantského císaře. Na více neměl síly a čas, protože se na východě objevili Mongolové. Sultán Kaj Kušra II. byl v roce 1243 poražen Mongoly u Köse Dag a panovala obava z dalšího postupu na západ. Seldžukové se stali vazaly Mongolů, ale ti nepokračovali dále do Anatolie.

Papež se také snažil pomoci na východě a naléhal na achájského knížete Geoffroye, aby latinskému císaři ročně poskytl loď nebo 8 rytířů. V případě Balduinovi smrti, se právě on měl stát regentem. V roce 1238 opět poskytl pomoc Konstantinopoli při dalším obležení Janem Vatatzesem. V roce 1244 papež Inocenc IV. potvrdil využití části výnosů peloponéské arcidiecéze na vydržování 100 lučištníků v Konstantinopoli. V roce 1243 odjel Balduin opět do Itálie a Francie kde pobyl do roku 1248. Snažil se zprostředkovat smír mezi Fridrichem II. a papežem Inocentem IV., ale neúspěšně, když několikrát změnil strany, za které vyjednával. Zatím byla regentem císařovna Marie a Narjotův syn Filip z Toucy. Balduin získal peníze za další prodej relikvií Ludvíkovi IX. S ním se poté vypravil v rámci sedmé křížové výpravy k egyptské Damiettě v roce 1249 a další peníze si od něj půjčil v Palestině roku 1251. Mezitím ovšem Jan III. Vatatzes stahoval smyčku kolem Konstantinopole. Bylo opět dobyto město Tzurulon a od přímého útoku na Konstantinopol odradilo Vatatzese spojené janovské a achájské vojsko útočící na Rodos. Papež Inocenc už příliš s latinským císařem nepočítal a o církevní unii vyjednával přímo s Vatatzesem, který se chopil možnosti získat touto cestou Konstantinopol bez boje. Definitivní tečku pomoci od papeže udělal příklon Balduina k Fridrichovi II.

Soluň byla definitivně začleněna do nikájského císařství roku 1246, kdy byl odtud vyhnán mladší Teodorův syn Demetrios Komnenos Dukas a despotou se stal Andronikus Palailogos. V roce 1248 Vatatzes porazil Bulhary a definitivně ovládl Thrákii a Makedonii včetně Skopje, Prilepu, Serres, Melniku až k Adrianopoli. Epeirský despota Michael II. Komnenos Dukas byl nucen uznat jej za byzantského císaře. Jeho strýc, starý a slepý Teodor Komnenos Dukas byl v roce 1253 opět zatčen a následující rok patrně v jednom z Nikájských klášterů zemřel. Latinské císařství tvořilo jen hlavní město. Janův syn Teodor II. Laskaris odrazil Bulharský vpád do Thrákie u Adrianopole roku 1254. Největším protivníkem pro Nikáju se stal Epeirský despotát, od něhož si roku 1256 vynutil předání přístavů Drače a Servie.

Obrázek

Balduin II. již prakticky neměl na své výdaje kde brát a přežíval jen z milosti Ludvíka IX. Francouzský vliv v Konstantinopoli značně stoupl a francouzština se začala používat jako úřední řeč. To ovšem nemělo na sílu státu vliv. Vpravdě zoufalým krokem pak byl prodej olova ze střech císařského paláce, stejně jako „zástava“ jediného syna Filipa Benátčanům Janovi a Angelovi Ferrům, jako záruky za vypůjčení 24 000 hyperpyronů. Západní panovníci pomohli alespoň do té míry, že Filipa vykoupil Alfonso X. Kastilský a Filip se dostal na svobodu na jaře 1261. Balduin vyjednával s Alfonsem o vojenské pomoci řádu sv. Jakuba, ale jednání nebyla úspěšná. Císař pak až příliš často putoval po dvorech západní Evropy a žádal, či spíše poníženě prosil o finanční pomoc. Balduinův Namur byl obsazen roku 1256 Jindřichem V. Lucemburským hrabětem a císař prodal svá práva flanderskému hraběti, aby získal alespoň nějaké finance.

V roce 1258 Teodor II. zemřel a období klidu pro Franky skončilo. Trůn přešel na jeho sedmiletého syna Jana IV. Laskarise. Regentem byl ještě císařem Teodorem II. jmenován neurozený Muzalon, který na dvoře plném nenávidějící šlechty přežil jen 9 dní. Regentství pak na sebe strhl generál Michael Palailogos, který se nechal 1. ledna roku 1259 korunovat spolucísařem. Epeirský despota Michael II. zaútočil na Soluň, ale do zad mu vpadl sicilský král Manfréd, který dobyl Drač, Servii a Korfu. Následně byla uzavřena mírová i svatební smlouva, kde se dobyté území stalo věnem Michaelovi dcery Heleny, nové Manfrédovy manželky. Stejně tak byl Michael svázán s achájským knížetem Vilémem II. z Villehardouinu. Po částečných úspěších bylo spojené vojsko Manfréda, Acháje a Épeiru rozloženo vnitřními neshodami a zbytek rozdrcen Janem Palailogem v bitvě u Pelagonie v roce 1259. Jan pak dobyl Janinu a Vonitsu, ale Arta vydržela. Od Palailoga pak odpadl Michaelův syn Jan a nikájské oddíly musely ustoupit i vzhledem k všeobecně nepřátelské atmosféře obyvatel vůči Nikájcům.

Michael se s pomocí Manfréda opět ujal vlády ve svých zemích roku 1260. Michael Palailogos proti němo vyslal vojsko pod vedením Alexia Strategopula. Tomu se ale příliš nevedlo a po několika porážkách byl zajat. Michael, ale potřeboval veškerou sílu k dobytí Konstantinopole a tak byl sjednán mír a zajatci propuštěni. V roce 1260 proběhl první vážný Palailogův pokus o obsazení Konstantinopole a Balduin prakticky neměl spojence, kteří by mu mohli pomoci. Michael se pokusil zmocnit Galaty, ale místní posádka byla silná, podporovaná posilami z města. Michael byl patrně domluven s nějakým obyvatelem Konstantinopole, který mu měl otevřít bránu, ale tento pokus se nezdařil. Obléhání bylo přerušeno a v srpnu 1260 byl uzavřen mír na jeden rok.

Obrázek
Michael VIII. Palailogos

Michael se zatím zabezpečil na všech frontách, uzavřel mír s Turky, Bulhary i Mongoly. V březnu 1261 pak zpečetil s Janovany dohodu, kdy za pomoc jejich válečné flotily o 50 lodích bude Janovu poskytnuta exkluzivita obchodních privilegií. Navíc měli získat svrchovanost nad Euboií a Krétou jejichž dobytí se předpokládalo, stejně jako Galata, Chios a kolonie ve Smyrně a na pobřeží Černého moře. Zároveň se jednalo o obrannou smlouvu proti Benátkám. V důsledku této smlouvy a pozdějšího protibenátského pogromu v Konstantinopoli pak mezi sebou obě námořní republiky vedli téměř stoletou válku.

Balduin II. spoléhal na trvající, byť končící příměří a novou benátskou posádku 1 000 mužů, kterou dóže určil k obraně města. Při jedné z průzkumných akcí byl Michaelův velitel Alexios Strategopoulos upozorněn místními Palailogovými přívrženci na nehlídanou část hradeb. Po polovině července 1261 se většina franských a benátských oddílů nalodila na benátské lodě a pod vedením podesty Marca Gradeniga vyrazili na přepad ostrova Dafnusie v Černém moři. I o tom byl Strategopoulos informován a v noci 24. července pod rouškou tmy pronikl do města. Byly otevřeny brány a zbytek vojska vtrhl dovnitř. Frankové a Benátčané se krátce bránili, ale překvapení vojáci podlehli přesile. Balduina v Blachernae probudil hluk boje. Řečtí vojáci jej chtěli zajmout, ale Balduin byl rychlejší. Uprchl nejdříve do Bukoleonu, byť cestou ztratil korunu a žezlo a byl raněn do ruky, podařilo se mu nalodit se na benátskou loď. Navracející se benátská flotila z výpadu na Černé moře nalezla hořící benátské čtvrtě, zachránila vyděšené ženy a děti na břehu a odplula na Euboiu. Zbytek Franků v Konstantinopoli se snažil přežít. Někteří se převlékali za mnichy a uchylovali se do klášterů, ženy se snažily být co nejméně nápadné a na očích řeckých vojáků.

Obsazení Konstantinopole nebyl zas takový výkon a procházka Michaela Palailoga po svém novém hlavním městě 15. srpna musela být celkem tristní. Z více než čtyřistatisícové středověké megapole v roce 1204 se stala téměř vesnice s odhadovanými 35 000 obyvateli!! Michael si ale nenechal vzít chvíli svého triumfu, do města vstoupil Zlatou branou a nechal se v chrámu Hagia Sofia korunovat císařem Byzance. Mladý Jan IV. Laskaris byl na Michaelův rozkaz v Nikáji zajat a ve svým jedenácti oslepen. Poté byl držen ve vězení v Bythýnii. Michael byl za tento čin exkomunikován patriarchou Arseniem Autoreianem. V okolí Nikáji proběhlo také krátké povstání vedené člověkem vydávajícím se za Jana. Sám Jan prožil zbytek života v klášteře Dacibyza jako Joasaf. V roce 1290 jej navštívil císař Andronikos II. Palailogos a hluboce se omlouval za hříchy svého otce. Jan IV. zemřel roku 1305 a byl považován za svatého.

Michael se tímto způsobem zbavil konkurenta a stal se jediným císařem, navíc ověnčeným slávou obnovitele Byzance. Roku 1263 Michael VIII. vtrhl do Épeiru a ten byl následující rok nucen akceptovat byzanstkou nadřazenost. Od roku 1265 považoval císař Michael Épeiros za vazala, ale Michael II. si stále vedl svou politiku, byť v Konstantinopoli byl jako rukojmí jeho syn Jan a manželka Teodora a patriarcha v Konstantinopoli apeloval na oba panovníky, aby ukončili válčení proti křesťanům.Předešlou slávu, velikost a jednotnost Byzance se Michelaovi VIII. ani nikomu z jeho nástupců obnovit nepodařilo.

Balduin odplul na Euboiu, kde jej přivítal triarcha Ota z Ciconu, který císaři půjčil 5 000 hyperpyronů, za něž obdržel rámě sv. Jana Křitele, které posléze skončilo v klášteře v Citeaux. Balduin odplul z Pirea přes Monemvasii do Apůlie, kde se snažil najít pomoc u Manfréda Sicilského. Manfréd nad křížovou výpravou proti Nikáji vážně uvažoval, kvůli zlepšení vztahů s papežem, ale nakonec musel bojovat proti vojskům Karla z Anjou a na nějakou výpravu k Bosporu neměl ani pomyšlení. Balduin jel dál do Francie a opět žádal o peníze a vojáky pro znovuzískání latinského císařství, nyní již s mnohem menším úspěchem.

Obrázek
Karel z Anjou

V roce 1267 se císař přesunul k papeži do Viterba, kde Klement IV. zařídil jednání mezi Balduinem a novým neapolským králem Karlem z Anjou. Jednání se také zúčastnil zástupce achájského knížectví hlavního vazala císařství. Knížete Viléma II. zastupoval kancléř Leonardo z Veruli. Kníže Geofroi hledal někoho, kdo by mu pomohl proti Épeiru a zejména Nikáje, knížectví vyčerpala válka o eubojské dědictví s lombardskými terciéry a následná porážka u Pelagonie. Nyní všichni hledali pomoc u Karla z Anjou. Geofroi nabízel Karlovi za pomoc své knížectví, ale vymínil si jeho doživotní držbu. Svou dceru Isabelu původně zaslíbenou Andronikovi, synovi Michaela VIII. Palailoga, nyní nabízel Karlovu synovi Filipovi. V případě, že by pár neměl děti, knížectví by připadlo Karlovi a jeho rodu, s čímž Vilém neochotně souhlasil. Ještě těžší vyjednávací pozici měl Balduin II. a Karel toho maximálně využil. Nechal si potvrdit držbu Korfu, Drače jako původního věna Manfredovy manželky Heleny Angeliny Dukakovny (zemřela po pěti letech zajetí v roce 1271), a stal se lenním pánem franských států v Řecku.

Také mu měly připadnout veškeré ostrovy kromě Lesbu, Chiu, Samosu a Kosu a třetina území, které by jeho armáda dobyla pro císaře mimo Konstantinopol. I nyní, pokud by z manželství Balduinova syna Filipa a Karlovi dcery Beatris nevzešel žádný potomek, císařství by spadlo na Karla. Za to vše Karel naopak slíbil vypravit vojsko 2 000 rytířů na jeden rok.

Výprava se postupně oddalovala, nejprve přišla na řadu 8. křížová výprava roku 1270 a chyběla i dříve nepostradatelná podpora papeže. Císař Michael Palailogios totiž velmi obratně operoval s kartou církevní unie, která samozřejmě po roce 1261 zanikla. Papežství na to velmi dobře slyšelo a Karla od výpravy zrazovalo. Balduin a jeho syn Filip pak žili na dvoře Karla z Anjou. Poslední skutečný latinský císař Balduin II. zemřel v Neapoli v listopadu 1273. Přípravy už bez Balduinovy osoby pokračovaly velmi zvolna, ale přesto. Prakticky definitivní tečku za tažením na Konstantinopol udělala církevní unie uzavřená papežem Řehořem X. a císařem Michaelem VIII. v roce 1474. Z pohledu byzantského císaře ryze účelová unie vydržela jen ro roku 1282. Michael nespoléhal jen na tlak papeže, ale aktivně se zajímal o nespokojenost, která vládla na Sicílii s anjouovskou vládou. S jeho finanční podporou nespokojenost přerostla v rozsáhlé spiknutí, které naplno propuklo o nešporách velikonočního pondělí 30. března 1282 a je známo jako Sicilské nešpory. Karel z Anjou pak neměl náladu ani prostředky bojovat někde na východě, když ztrácel část svého království. A Michael VIII. neměl už žádný důvod dodržovat církevní unii. Hlavní dopad smlouvy z Viterba pak byl na Acháju. Karlův syn Filip zemřel roku 1271 bez potomků a Karel si tak nárokoval knížectví, což ale Filipova vdova Isabela zpochybňovala, stejně jako její mladší setra Titulární císaři měli reálnou moc jen jako achájská knížat. Poslední titulární císař Jakub z Baux, předal své nároky vévodovi Ludvíkovi I. z Anjou, který již titul dále nepoužíval.

Příště se podíváme na střední Řecko a Peloponés (Moreu nikoli Morii). Ostrovy a Benátská čtvrtina a polovina čtvrtiny pak budou historickou část franského či latinského světa v Egejské oblasti uzavírat.

POUŽITÁ LITERATURA

Bennet, J. (ed.): Bojové techniky středověkého světa 500 n.l- 1500 n.l. Praha 2007.
Bridge, A.: Křížové výpravy. Praha 1995.
Hroch, M.; Hrochová, V.: Křižáci v Levantě. Praha 1975.
Lewis, B.: Dějiny Blízkého východu. Praha 1997.
Mayer, H.E.: Dějiny křížových výprav. Praha 2013.
Miller, W.: The Latins in the Levant. A history of Frankish Greece. London 1908.
Queller, D. E.; Madden T.F.: The Fourth Crusade. Philadelphia 1997.
Setton, K.M. (ed.): A history of the crusaders, vol. II. Wisconsin 1969.
Tate, G.: Křižáci v Orientu. Praha 1996.
Tauer, Felix: Svět islámu. Praha 1984. Vyšehrad
z Villehardouinu, G.; , z Clari, R.: Dobytí Konstantinopole. Praha 2013.
http://www.allcrusades.com
http://www.burgenwelt.de
http://forum.historia.org.pl
http://www.jstor.org
http://histmag.org
http://pages.usherbrooke.ca/croisades/crusades.htm
http://www.palba.cz
http://wikipedia.org
http://www2.fhw.gr/chronos/projects/fra ... index.html
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Fragokratia I - vláda Franků v řeckém světě 1204-1261

Příspěvek od Pátrač »

Tedy pane Hájku, to je práce jako víno. Mám za sebou první čtení ale je toho tolik, že se mi dělají mžitky v hemisférách. Večer si to projdu znovu a mám pocit, že stejně nebudu mít o napsat. :up:

Krásná práce.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
palo satko
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2531
Registrován: 16/9/2013, 17:59
Bydliště: Pezinok, Slovensko

Re: Fragokratia I - vláda Franků v řeckém světě 1204-1261

Příspěvek od palo satko »

Pri vpade Mongolov do Uhorska sa Kumánom podarilo ujsť cez Dunaj do Bulharska. Mongolská armáda ktora ich prenasledovala bola porazena v máji 1241bulharskym cárom Ivanom II. Asenom. Časť Kumanov zostala u Bulharov a čast sa "ukryla" v Latinskom cisárstve. ked v roku 1242 tiahli Mongoli naspät k Dolnej Volge, zautočili aj na latinske cisarstvo. prvu bitku ale zapadni rytieri v spojenectve s Kumanmi vyhrali. Druhu ale vyhrali Mongoli. Ale ani toto vitaztvo Mongolom neumoznilo ohrozit Konštantinopol.
ináč dobre urobený članok, a len taka anekdota na doplnenie. Peter II. z Courtenay, bol preto korunovany za hradbymi Ríma, aby bolo jasne, že aj ked je pravoplatnym nastupcom Augusta a Konštantina Velkeho, v Ríme nevladne.
Obrázek
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Re: Fragokratia I - vláda Franků v řeckém světě 1204-1261

Příspěvek od t.hajek »

Pátrač: Je to těžká látka to bezesporu. Snažil jsem se tam zakomponovat spoustu faktů a nenalezl rozumné vyvážení s "čtivostí". Vím o tom.

Palo Satko: O bojích Mongolů a Franků jsem se nikde nedozvěděl. I nyní, když jsem to konkrétně hledal, jsme našel jen, že Asen porazil část Mongolů odcházejících z Uher. A v roce 1242 Mongolové zpustošili sever Bulharska a donutili nového nezletilého cara platit poplatek.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Fragokratia I - vláda Franků v řeckém světě 1204-1261

Příspěvek od Pátrač »

Pane Hájku u některých témat se tomu nelze vyhnout. Když jsem dával dohromady tři díly o říši která nebyla, tedy o říši krále - kněze Jana, dopadalo to stejně. Časový úsek nic moc dlouhý, ale událostí, že by jeden nevěřil.

Na palbě podobných "těžkých" prací je nemálo a jsou to velmi cenné práce.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
palo satko
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2531
Registrován: 16/9/2013, 17:59
Bydliště: Pezinok, Slovensko

Re: Fragokratia I - vláda Franků v řeckém světě 1204-1261

Příspěvek od palo satko »

nechce sa mi teraz hladat v tych mojich 80 gigabajtoch starych kronik z toho obdobia, ale tie bitky su ak si dobre pametam zapísane vo viedenskych analoch. Dokonca nejaky vyznamni Kumani dostali za manželky vyznamne byzantske devy. Kumani prisahali spojenectvo po svojom, to. je nad rozpolenym psom. a pred hradbami Konštantinopola bol pochovany nejaky ich vodca a pri tom boli zamordovani niekolki otroci? zajatci? a uloženi k nemu do mohyly.
patrač čo sa tyka Kraja davida a Knaza Jána napisal som taky maly članok http://historyweb.dennikn.sk/clanky/det ... QKkI9KG_tg

a niečo aj Belovi IV. a jeho navšteve pri korunovacii http://historyweb.dennikn.sk/clanky/det ... QKlUNKG_tg
Obrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Fragokratia I - vláda Franků v řeckém světě 1204-1261

Příspěvek od Pátrač »

Pane Hájku, tak jsem si to přelouskal ještě jednou. Je to stále stejně skvělé. Nyní si odpočinu a zítra druhý díl. Když jsem viděl, co vše jste vytvořil, musím smeknout. hezký večer.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Odpovědět

Zpět na „státy a říše“