Fragokratia III - vláda Franků v řeckém světě - Salona

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Fragokratia III - vláda Franků v řeckém světě - Salona

Příspěvek od t.hajek »

Fragokratia III - vláda Franků v řeckém světě - Salona

Panství Salona 1204-1410
(La Sole, La Sola, Amfissa)

Obrázek

Panství získal od Bonifáce z Montferratu jako jedno z posledních v pevninském Řecku Tomáš z Autremoncourtu zvaný ze Stromoncourtu v roce 1204. Na antické akropoli Amfisse vybudoval hrad zvaný Salona či La Sole, italsky a španělsky pak La Sola. Toto jméno je v tradici odvozováno od Saloniki - Soluně, sídla lenního pána Bonifáce. Nově vzniklá baronie ale byla stejně jako Bodonitsa před rokem 1207 převedena pod lenní svrchovanost Acháje. Tomáš své panství rozšířil na většinu Fókie. Na západě vedle hranice od moře k pohoří Giona, pak pod Gravií k Parnassu a na jih k zálivu Antikiras. V roce 1210 obsadil přístav Galaxidi na břehu, ale zdejší obyvatelé nebyli s novým pánem spokojení a požádali o zásah epeirského despotu Michaela. Ten využil příležitosti a v roce 1212 zaútočil na Salonu. Při její obraně Tomáš I. padl a hrad i panství obsadili Michaelovi lidé. Právoplatný dědic Tomáš II. z Autremoncourtu hrad a celé panství opět získal v roce 1215 v rámci rozsáhlého útoku císaře Jindřicha proti despotátu.

Obrázek

Po pádu franské Thesálie tvořila Bodonitsa na severu a Salona na jihu hlavní překážku pozemního postupu útočníků k Athénám a na Peloponés. V tomto smyslu byl hrad také zmiňován papežem Honoriem III., který na jeho obranyschopnost věnoval nemalou finanční částku. Tomáš II. ze Stromoncourtu se ve válce o Eubojské dědiství v roce 1256 postavil na stranu triarchů, ale po Vilémově vítězství byl nucen opět složit lenní slib a v bitvě u Pelagonie roku 1259 stál jeho straně. Od jeho vlády byly raženy vlastní mince barona ze Salony. Tomáš II. zemřel roku 1277 a následoval jej jeho syn Vilém, který byl již zmińován jako přední vazal Athén. Poslední franský pán Salony, Tomáš III. se ujal vlády před rokem 1299 a byl achájským maršálkem. Byl považován za nejčestnějšího muže franského Řecka. Katolickou církví pronásledovaní eremité jej požádali o ochranu a Tomáš je usídlil v okolí Parnassu. Na jeho mincovní ražbu útočil jeho lenní pán, athénský vévoda, ovšem nikterak neústupně a tedy neúspěšně. S většinou athénské a peloponéské šlechty se zúčastnil bitvy u Halmyrosu, kde jako mnoho jiných padl. S ním vymřel rod Stromoncourt po meči.

Obrázek
Jihozápadní hradby

Panství kompletně převzal vůdce Katalánské kompanie Roger Deslaur, a aby převzetí legalizoval, donutil ke sňatku vdovu po Tomáši III. Franský právní systém zde byl nahrazen Barcelónským právním řádem a úředním jazykem se stala Katalánština. V roce 1320 Roger zemřel bez dědiců a panství přešlo na generálního vikáře athénského vévodství Alfonsa Frederica, levoboček sicilského krále Frederica III. Ten začal používat titul hraběte z La Soly a i po Alfonsově přesídlení na Maltu v roce 1330, zde dále sídlili jeho potomci. Alfonso zatím výboji rozšířil sicilské panství v Řecku na západ a hlavně na sever do Thesálie (Loidoriki, Siderokastro, Zeitounion, Gardiki, Vitrinitza), kde bylo vytvořeno vévodství Neopatras, podléhající Athénám. Do nově vzniklého státního útvaru byla začleněna také Salona, která se sama rozrostla o léna Loidoriki a Vitrinitza (La Veterniga) na břehu Korintského zálivu). Za manželku měl Marullu z Verony, dceru triarchy Bonifáce. Přinesla bohaté věno v podobě hradů Karystos a Larmena na Euboie a ostrov Aeginu u Athén.

Obrázek Obrázek
Vnější hradby jádra

Po smrti Alfonsa se hrabětem stal nejstarší z jeho sedmi dětí Petr. V roce 1350 jej vystřídal jeho bratr Jakub. Také Jakub byl athénským vikářem v letech 1356 – 1359, zemřel roku 1365. Jakubův syn Ludvík se honosil tituly hraběte ze Salony, pána Zeitunionu, Loidoriki, Gardiki, Galaxidi a Vitrinitzi, hejtman Siderokastronu. Od roku 1379 byl také pán ostrova Aegina a byl u místních obyvatel vcelku oblíben. I on jako poslední mužský příslušník rodu na Saloně byl vikářem. V roce 1375 jej do úřadu zvolili místní, aniž by čekali na jmenování ze Sicílie. Po smrti krále Frederica Prostého roku 1377 se přidal na stranu aragonského krále Petra IV., který usiloval o zisk řeckých území. V květnu 1380 byla Salona obsazena Navařany v žoldu Neria Acciaioli. Ludvík se snažil o boj proti Navarským, ale do konce svého života nedosáhl většího úspěchu. Zemřel v roce 1382 a za nezletilou dědičku Marii vládla jako regentka hraběnka vdova Helena Asasina Kantakuzene. Hraběnka se projevila jako energická žena, nicméně způsob její vlády, který kladl důraz zejména na výši daní a jejich nevybíravé vybírání až vymáhání se nesetkával s pochopením obyvatel hrabství. Další impulzem pro nespokojenost Řeků se stal milostný románek Heleny. Ta se zamilovala do muže jménem Papa Stratos, duchovního, který získal velký vliv. Vládl jejím jménem a znepřátelil si další skupiny obyvatel mezi jinými pastevce z Parnassu. Korupce za jeho spoluvlády dosahovala nevídaného stavu. Do širokého povědomí také pronikly zvěsti o kázání v antických Delfách, jichž se účastnili především místní děvečky.. V osmdesátých letech se stupňovaly útoky Neria Acciaioli na aragonské posádky a Salona byla nucena přijmout lenní závislost na novém athénském pánovi.

Obrázek Obrázek
Vnitřní hradba jádra

Mladá dědička hrabství Marie neprožila jednoduchý ani šťastný život. V roce 1381 byla přislíbena Jofremu z Rocaberti, který měl pomoci posílit pozici Salony napojením na Aragon. Roku 1384 byla přislíbena Štěpánovi Dukasovi Nemanjičovi, srbskému vládci sousedních území, proti čemuž se zvedl místní odpor jak Řeků tak Aragonců. Poslední zásnuby proběhly roku 1390, kdy měl být Matěj z Montsady spásou pro Aragonské pozice v Řecku, kde již ale fakticky vládl Nerio. Regentka Helena pak sama čelila útoku Turků sultána Bajezida I. v roce 1393, který se rozhodl trvale připojit většinu řeckých území. Helenin milenec a spoluvládce se zakoukal do blízkosti ortodoxního biskupa Serafima. Líbilo se mu nejen jeho bohatství, ale také jeho mladá dcera, kterou odvedl od otce. Biskup na to konto zamířil k sultánovu dvoru, kde ve jménu svých věřících žádal Bajezida o přátelskou pomoc a pozval jej k vládě na Salonou, vyzdvihujíc hluboké lesy na úpatí Parnassu vhodné k lovu. Bajezid pozvání přijal a jeho vojsko přitáhlo k Saloně. Helenin spoluvládce se opevnil na hradě a ze msty zavraždil biskupovu dceru. Nicméně vojáci v hradní posádce neoblíbeného vůdce zabili a Turkům nabídli jeho hlavu. Hraběnka Helena a její dcera se pak marně pokoušely se sultánem usmířit bohatými dary. Bajezid si vítězství vychutnal. Marie byla odeslána do sultánova harému v Adrianopoli a Helena se musela zúčastnit oslavy na počest dobytí Salony. Poté strávila noc v jeho stanu a ráno jí nahou vyvlekli ven a předhodili k pobavení vojsku a patrně ještě téhož dne zemřela. Marie byla z harému záhy přemístěna do vězení, kde byla na sultánův příkaz zavražděna, protože její chování neodpovídalo sultánově vznešenosti.

Do Salony byl jako správce dosazen Murad Bej, který záhy začal projevovat tendence k osamostatnění, po nichž byl na sultánův příkaz zajat a popraven. Nicméně po bitvě u Ankary a zajetí Bajezida roku 1402 Salonu obsadil morejský despota Teodor I. Palailogos, ale necítil se dost silný k jejímu udržení a roku 1404 hrabství prodal johanitům. Jejich vláda zde trvala krátkých šest let, když se Salony definitivně zmocnili Turci. Loidoriki a Galaxidi z bývalého hrabství zůstaly na Turcích nezávislé pod správou morejského despoty až do roku 1448.


Obrázek

Hrad

38°31'50.8"N 22°22'23.9"E

Dějiny místní akropole antické Amfissy se datují patrně ještě před příchod prvních řeckých kmenů do doby kolem roku 2 000 před naším letopočtem. Město i pevnost nabyly v době klasického Řecka velký význam díky blízkosti slavných Delf. Roku 338 před naším letopočtem Amfissu dobyl a pobořil Filip Makedonský. Následně proběhla obnova a při bojích s Římem vzdorovali místní tak dlouho, že si vymohli právo neplatit republice daň. V roce 396 byla Amfissa zničena Alarichovým Visigóty a roku 448 Attilovými Huny. V roce 530 nechal císař Justinián v rámci programu na zabezpečení hranic Byzance místní pevnost nově opevnit. Od poloviny 9. století obléhali Amfissu několikrát Bulhaři. Roku 996 bulharský vládce Samuel zničil město a roku 1059 oblehli a dobyli město Pečeněhové. V námi sledovaném období pak byl hrad dobyt nejméně v roce 1212 Epeiřany a roku 1410 Turky. V letech 1687 – 1698 byla Salona obsazena Benátkami a později se stala jedním z center řeckého národně osvobozeneckého boje a prvním městem v centrálním Řecku, které se osvobodilo. Pod vedením hrdiny Panourgia byla citadela obsazena 10. dubna 1821, načež byla pobita šestisetčlenná turecká posádka. Turci se hradu zmocnili krátce v roce 1825 a posléze jej drželi v letech 1826-1829, kdy zde kapitulovali.

Obrázek
Náčrt půdorysu

Jak jsem několikrát zmiňoval, získat jakékoli bližší údaje o stavbě hradů či jejich stavebních fázích je pro hrady v Řecku velmi obtížné a nepodařilo se to ani pro Salonu. O ní jsem zjistil pouze, že zde stavěli i Katalánci. Bez jakéhokoli upřesnění. Akropole zaujala přibližně obdélnou korunu skalnatého vrchu nad městem. Nejvyšším místem byla severovýchodní strana, odkud se terén jihozápadním směrem mírně svažoval. Antické a byzantské zdivo vymezilo vnější opevnění kopírující skalnaté stěny nad městem od jihozápadu až po severní nároží. Jen na severozápadní straně měli stavitelé relativně volnou ruku a hradby vedly prakticky v rovné linii nad strmými svahy. Přístup od jihozápadu nemusel překonávat prakticky žádný výškový rozdíl a obrana spočívala jen na výtvorech lidské práce.

Obrázek
Vstup do hradu

Obrázek
Věž u vstupu

Na základech skutečně mohutných antických bloků pak vyrostly byzantské a na počátku 13. století „franské“ hradby z mnohem menších kvádrů. Hrad využil staršího dělení a sestával ze dvou částí. Přední rozměrnější část sloužila jako předhradí či místo pro ubytování posádky. Dle veduty z 19. století se zde nacházela řada stále využívaných budov, na rozdíl od již chátrajícího jádra. Dnes je svažité předhradí zarostlé borovicovým hájem a rozdělené tarasními zídkami, jedinými pozůstatky dřívější zástavby.

Obrázek
Veduta Salony z 19. století

Obrázek
Předhradí

Nejzajímavějším místem je tak vstup do hradu. Západní nároží vysunuté ke kontrole cesty obsahuje čtverhrannou dovnitř otevřenou věž. Cesta vstoupila do koridoru a pokračovala pod kontrolou hlavní hradby na sever. V tomto prostoru byla do hlavní hradby zavázána mohutná čtverhranná věž, kolem níž se cesta vinula a druhá brána byla chráněna před přímým postřelováním právě její hmotou. Na tento prostor navazovalo nevelké nádvoří s vlastní branou do předhradí. Hlavní hradba se zde kolmo lomila a cesta byla dobře kontrolována i odsud. Dnes se v tomto výběžku nalézá mohutný násyp, který připomíná prostor pro umístění děl. Dříve zde snad mohly stát válečné stroje nebo se jedná o pozdější tureckou úpravu právě pro dělostřelectvo.

Vlastní jádro hradu bylo v nejvyšší a nejchráněnější severozápadní části. Bylo přístupné antickým portálem podobně jako na Bodonitse tvořeným ostěním z velkých kvádrů a s překladem, nikoli klenbou. Ovšem zde se jednalo o původní antické zdivo. Změť zdí jádra se mi snad podařilo alespoň trochu zakreslit a identifikovat. Po průchodu zmiňovaným portálem se příchozí ocitl na rovném nádvoří s obytnými budovami.

Obrázek
Vstup do jádra

Obrázek
Změť zdí v jádře

Dále cesta stoupala do parkánu, který na jihozápadě a jihovýchodě obíhal obytný komplex. Vstup do něj byl kontrolován komplikovanější patrně věžovou zástavbou na jihovýchodě. Komplex byl rozdělen na dvě části příčnou zdí, která vedla od paláce na západě k otevřené věži nad skalním srázem na východě. Palác vznikl patrně v pozdější fázi (byl zřejmě nejméně přestavován Katalánci) a zaujal dobře přístupné místo. Na nejvyšším místě pak stál okrouhlý donjon. Uvědomíme–li si, že nejstarší datovaný okrouhlý donjon v Chinonu je zhruba současný, místní věž patrně vychází ze starší byzantské stavby.

Obrázek
Palác

Obrázek
Donjon

Obrázek
Jádro u Donjonu

Obrázek
Severní nároží jádra

Obrázek
Hmotová rekonstrukce hradu

Nejohroženější západní strana byla opravována v 19. století a nemusela se tak zachovat v původní podobě. Nicméně pokud je alespoň část autentická, jednalo se o masivní štítovou zeď chránící donjon. Navíc zde bylo pravoúhlé nároží připomínajícím břit, směřující právě proti směru možného ostřelování. Také bez bližší analogie.

POUŽITÁ LITERATURA

Hroch, M.; Hrochová, V.: Křižáci v Levantě. Praha 1975.
Lewis, B.: Dějiny Blízkého východu. Praha 1997.
Mayer, H.E.: Dějiny křížových výprav. Praha 2013.
Miller, W.: The Latins in the Levant. A history of Frankish Greece. London 1908.
Paradissis, A.: Fortesses and Castles of Greece. Vol I. Anixi Attikis 1973.
Setton, K.M. (ed.): A history of the crusaders, vol. II. Wisconsin 1969.
Setton, K.M. (ed.): A history of the crusaders, vol. IV. Medison 1977.
z Villehardouinu, G.; , z Clari, R.: Dobytí Konstantinopole. Praha 2013.
http://www.burgenwelt.de
http://WWW.fmg.ac
http://www.kastra.eu/
http://www.palba.cz
http://wikipedia.org
http://www2.fhw.gr/chronos/projects/fra ... index.html
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Stuka
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2120
Registrován: 22/8/2010, 20:18

Re: Fragokratia III - vláda Franků v řeckém světě - Salona

Příspěvek od Stuka »

Pekne zmapované.
Príbehy viažúce sa k starým hradom (často ruinám) - robia práveže takéto miesta atraktívne. Bude to asi len legenda, ale pekná, že skorumpovaný a chlípny Papa Stratos uniesol krásnu biskupovu neter menom Areti a uväznil ju na Amfisse. Keď prišli Turci vraj ju zhodil z hradieb, iná verzia legendy hovorí, že sama skočila z hradieb. Nech to bolo akokoľvek, turistom sa ukazuje severozápadná stena hradu z ktorej vraj skočila.
ObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „státy a říše“