Fragokratia VI. vláda Franků v řeckém světě Archipelágos II

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Fragokratia VI. vláda Franků v řeckém světě Archipelágos II

Příspěvek od t.hajek »

Fragokratia VI. - vláda Franků v řeckém světě - Vévodství Naxos - II. část

Aigaion pelagos čili panství Archipelág 1205-1564(79)

Obrázek

Navazuji na předchozí část, kdy jsme ostrovní vévodství opustili ve chvílích nástupu Turků. Pokud první část popisovala rozmach panství a běžné feudální peripetie, včetně zde na východě poměrně raritního vyloučení žen z nástupnictví, druhý díl bude ve znamení postupného úpadku ostrovů v rostoucího stínu sílících Osmanů. Pro Benátky byl vévoda z Naxosu velmi důležitý jako lenní pán své šlechty, leník Acháje, partner Říma, když si mimojiné prosadil právo jmenovat své biskupy (co by za to císař Jindřich IV. dal) a koneckonců i partner Benátek. Sice na nich byl nominálně nezávislý, ale reálně to byl vazal, kdykoli využitelný pro politiku republiky.

V roce 1427 zemřel Pietro Zeno a Benátky byly rozhodnuty získat jeho Andros, než aby padl do rukou někoho nepovolaného. Pietro zanechal syna Andrea, který měl chatrné zdraví a Benátky bedlivě kontrolovali jeho stav. Andreas zemřel roku 1437 a baili z Euboe se ostrova zmocnil. Po Andreasovi zůstala vdova a malá dcera. Vdova byla zatím donucena bratry Vilémem, Niccolou a Marcem Crispo podepsat smlouvu o budoucím sňatku dědičky Androsu s jedním ze synů rodu Crispo. Sňatek se měl uskutečnit do pěti let. Benátčané byli vysloveně naštvaní, že tak dlouho připravovaný plán selhal. Francesco Quirini byl poslán na Naxos s válečnou flotilou z Kréty a naznačoval vévodovi, že by mohl být považován za nepřítele republiky. Zatím se spokojil s tím, že přebral ostrov do své správy až do rozhodnutí republiky. Všichni zúčastnění byli vyslechnuti v Benátkách a roku 1440 soud rozhodl, že zákonným dědicem Androsu je Crusino Sommaripa, syn Marie Sanudo. Ten souhlasil s vyplacením náhrad členům rodiny Zeno, a tak se po více než půl století Andros vrátil jeho právoplatnému vlastníkovi. Crusino se ukázal i jako muž nakloněný kultuře a měl styky s renesančními vzdělanci z Itálie. Nechal shromáždit některé antické sochy a spolu s mramorem z Parosu je pak ovšem výhodně prodával, třeba Janovanům na Chiosu, k výzdobě jejich vil.

Na Kyklady se také dostala nová krev. Crusinův synovec Loredano získal Antiparos a znovu jej nechal osídlit. Další Benátčan Jan Quirini ze Stampalie získal Amorgos a nechal se titulovat hrabětem. Seriphos nově připadl dalšímu benátskému rodu Michieli. Ale také původem nebenátské rody, byly spokojené, že byly zahrnuty do mírových smluv jako Gozzadini a Da Corogna, i když Januli da Corogna ze Siphnosu hrdě prohlašoval, že není ničím leníkem. Turci nyní útočili na pozemní frontě na Balkánu, kde byli u Niše poraženi Janem Hunyadim a vláda vévody mohla být poměrně klidná.

Přesto Benátky poslaly do Egejské oblasti válečnou flotilu vedenou Luigim Loredanem, otcem nového barona Antiparosu. Vévoda Giacomo i pán Androsu Crusino se k loďstvu připojili, ale po bitvě u Varny v roce 1444 Benátky hledali cestu k míru s Turky, který byl uzavřen roku 1446. Následujícího roku vévoda Giacommmo zemřel a jeho nástupcem se stal pohrobek Gian Giacomo, za nějž vládli se souhlasem Benátek jeho stále aktivní prastrýcové Niccolo ze Syry a Santorini a Vilém z Anaphe. Vlivnou babičku Giana Giacoma Francescu odstavili od moci, ale když Niccolo zemřel, byla to právě ona, která spolu s místním arcibiskupem a také občany Naxosu na jeho místo zvolili Niccolova syna Francesca a žádali Benátky o potvrzení své volby. Ve smlouvách s Alfonsem I. Neapolským a Mehmedem II. v letech 1450 a 1451 Benátky opět zahrnuly vévodství do své zájmové oblasti. Gian Giacomo zemřel v pěti letech v roce 1452 a propukly spory o nástupnictví.

Obrázek
Erb rodu Sommaripa

Nejbližší ženskou příbuznou vévodské linie byla Adriana, manželka Domenica Sommaripa z Androsu. V předchozí smlouvě dokonce bylo ustanoveno, že pokud Giaccomo II. zemře bez dědiců, má se stát vévodkyní. Nicméně, ženy byly již dříve vyloučeny z následnictví a tak se do soupeření o vévodské důstojenství zapojil Vilém Crispo, prastrýc Giana a Vilémův synovec Francesco ze Santorini. Benátky nejprve odmítly oba Crispi a povolaly Domenica Sommaripu do Benátek k jednání. Ale Vilém Crispo si tak nějak zvykl na život správce vévodství a dohodl se se svým synovcem Francescem tak, že Vilém bude do konce života vévodou, a protože nemá legitimního syna, po jeho smrti by se stal jeho nástupcem Francesco. Součástí dohody bylo, že Vilémova dcera by získala Anaphe. Část Naxosu by také získal Vilémův nemanželský syn. Tato dohoda zažehnala vnitřní boje a rozpory, a i když proti tomu Domenico Sommaripa v Benátkách protestoval. Vilém byl v čele vévodství potvrzen. Benátkám se totiž Vilém jako zkušený muž hodil při bojích se stále silnějšími Turky. Vdova Francesca tak dlouho stále aktivní, nyní již rezignovala a v roce 1452 darovala johanitům část pozemků.

V roce 1457 mohutná erupce zničila Santorini, ale politické katastrofy té doby byly vážnější než ty přírodní. Po definitivním pádu Byzance v pevninském Řecku padal jeden křesťanský stát za druhým, Morea, Athény, ale také ostrovní janovský Lesbos a Turci útočí i na Kyklady. Jedinou silou v oblasti schopnou konkurovat Turkům byly Benátky a ani to nestačilo. Jejich ostrovy Skyros, Skopelos a Skiathos se jim samy celé poddaly a platili tribut. Ovšem opět zafungovala benátská diplomacie. Smlouva s Mehmedem II. z roku 1454 osvobozovala vévodství od poplatků a dalších povinností a obyvatelé ostrovů měli být považováni za Benátčany se všemi jejich právy.

Přesto další rok Turci vedli útok na Naxos jako odvetu za poskytování útočišť pirátům. Jen velká náhlá bouře, která zničila tureckou flotilu pod Junis Begem, zachránil vévodství. Varován osudem Lesbu a stále sílícími Turky, izolován od křesťanského světa mohl vévoda jen očekávat stejný osud jako řecké státy. Vilém II. raději pojistil své majetky dohodou přímo s Turky a zavázal se opět platit roční poplatek. Podpořil tak smluvní záruky Benátčanů, tak často pošlapávané, reálnější peněžní jistinou. Vilém II. zemřel po bohatě prožitém životě v roce 1463 a na základě předchozí dohody se novým vévodou stal jeho synovec Francesco II. ze Santorini.

Obrázek
Turečtí piráti na přelomu 15. a 16. století

Ovšem Francesco byl vážně nemocný a odjel do Coronu navštívit věhlasného lékaře. Uzdravit se jej nepodařilo a tak jen několik měsíců po svém uvedení na vévodský stolec zemřel. Novým vévodou se tedy stal jeho syn Giacomo III. pod regentstvím své matky Petronilly Bembo. Giacomo vládl v letech dlouhé druhé osmansko-benátské války 1463-1479. Byl samozřejmě na straně Benátek a také za to Kyklady náležitě pykaly. V roce 1468 čtyři turecké lodě napadly Andros. Při bojích proti Turkům zde padl místní pán Jan Sommaripa a útočníci odpluli s mnoha otroky a kořistí prý ve výši 15 000 dukátů. Další turecká návštěva na Androsu se uskutečnila po dobytí Negroponte v roce 1470 a po tomto nájezdu na ostrově zůstalo snad jen 2 000 obyvatel. Benátská flotila se zde občas ukázala, aby místní povzbudila, ale nemohla zde hlídat stále. Většina ostrovů byla napadena, popleněna a co horšího, vylidněna. Antiparos měl snad jen nějakých 100 obyvatel, Stampalia 400, Santorini 300, Délos byl zcela opuštěn.. Také benátské ostrovy Tinos a Mykonos si dlouho stěžovali Benátkám na zpustošení, k čemuž se musel připočítat i odliv mužů do služby na benátských galérách. Další útok na Kyklady směřovali Turci v roce 1477, kdy napadli Naxos a patrně dočasně obsadili některé ostrovy nebo alespoň opěrné body na nich.

Mír v roce 1479 zahrnoval i Kyklady a v této smlouvě i v jejím prodloužení roku 1482 byli místní opět považováni za Benátčany. V roce 1480 se vévodova dcera provdala za Domenuica Pisaniho, syna krétského vévody. Věnem obdrželi Santorini za podmínky, že ostrov vrátí, pokud se vévodovi narodí syn. Svatební slavnosti byly velmi okázalé, snad navzdory prožitému válečnému utrpení. Domenico se velmi pečlivě staral o ostrov, aby začal opět vzkvétat. Aby jej ovšem ochránil před Turky, rozhodl se poddat jej Benátkám. Odjel do města na laguně i s manželkou pro získání potvrzení. V té době zemřel vévoda bez mužského potomka, takže se objevila otázka nástupnictví a dědictví. Bratr zemřelého vévody Jan se vylodil na Santorini a obsadil pevnost Skaros. Proti takovému přístupu protestoval Domenicův otec Jan a domohl se vypravení benátské flotily, která měla za úkol Jana ze Santorini vypudit. Ovšem Jan zatím posílil obranu ostrova a Benátčané odpluli s nepořízenou.

Benátky okamžitě poslali Janovi list, aby se dostavil do města na laguně a odpověděl na obvinění, která proti němu byla vznesena. Jan zatím požádal svého bratrance v Benátkách, aby pořídili kopii právní knihy Latinského císařství a vytvořil genealogii rodů Sanudo a Crispo. Na základě těchto podkladů pak vznesl námitky vůči obviněním a soud vše rozhodl tak, že Santorini zůstane Janovi. Musel ovšem odškodnit Pisaniho. S tím Jan rád souhlasil a Domenico získal tři menší ostrovy.

V roce 1481 se Janované začali stahovat z Egejské oblasti a svou Ikarii převedli na Rhodské rytíře, čímž se alespoň teoreticky mohla posílila ochrana místních vod před útoky pirátů. Přese všechny smlouvy a opatření byly Kyklady stále terčem sice menších, ale poměrně častých přepadení tureckých pirátů. Ačkoli sultán Bajezid II. slíbil Benátkám, že z Kyklad nebude požadovat žádné poplatky, nyní trval na platbách a stěžoval si, že na Naxu a Parosu kotví piráti napadající turecká území. Stížnost následovala menší výprava na Paros, který měl být bráněn benátskou flotilou. Arcibiskup z Naxu chtěl využít její přítomnosti k prosazení převzetí vlády Benátek nad všemi ostrovy. Ovšem to nechtěl ani Jan III. ani Sommaripa na Parosu. Jan III. se navíc choval velmi nevybíravě vůči poddaným. Ti se nakonec vzbouřili a oblehli jej na jeho hradě. Zachránil jej, jen včasný příjezd johanitů. Jan III. nechal vůdce povstání popravit. Neoblíbený panovník zemřel v roce 1494 a zanechal jen nelegitimní potomky.

Obrázek
Kyklady v roce 1490

Benátky se nyní mohly opět pokusit o zisk Kyklad. Snad ani ne náhodou bylo v přístavu šest benátských lodí a velitel této flotily s podporou obyvatel anektoval Naxos ve prospěch Benátek. Ovšem objevili se podporovatelé levobočků Jana III. a velmi aktivní byl v tomto ohledu Giacomo, levoboček vévody Viléma II. Prohlásil se správcem ostrova a jménem potomků Jana III. vydával i úřední dokumenty.

Mezitím ovšem Benátčané velmi dobře zorganizovali lidovou demonstraci. Shromáždění obyvatel včetně žen a malých dětí jako jeden muž volalo: „Chceme vládu Benátek, podřizujeme se jim!“ Admirál je vyslyšel, jmenoval benátského správce ostrova a vyslal lodě k obsazení ostatních ostrovů vévodství Santorini, Syrosu, Iosu a Melosu. Současně byl do Benátek vyslán zástupce lidu z Naxu a místní arcibiskup. Senát se rozhodl, že by měl jejich žádosti vyhovět, osvobodit lid od tyranie, vyhnat piráty a také zamezit tomu, aby se Kyklady staly další částí turecké říše. V neposlední řadě ale také musí vypořádat nároky vdovy a levobočků. Nakonec bylo rozhodnuto, že správa zůstane v rukách vévodské rodiny, ale bude zároveň jmenován benátský guvernér na dobu dvou let s ročním platem 500 dukátů. Prvním byl Pietro Contarini. Ekonomický přínos byl pochybný, Kyklady sice dodávaly sůl, pemzu a kvalitní mramor na mlýnské kameny, ale velmi malé osídlení snižovalo další výnosy.

Vliv Benátek byl maximální, přesto se někteří vládci ostrovů považovali za zcela nezávislé. Sommaripové z Andosu a Parosu byli Benátkami uznáni za nezávislé pány na vévodství Naxos a sami se titulovali vévody. Bez pomoci benátské flotily by se zde ale dlouho neudrželi. Benátská dominance byla zcela zřejmá. I přes ztrátu Euboie, jim patřili celé severní Sporady (Skyros, Skliathos, Skopelos) a čerstvě i Kypr. Na Kykladách sídlili původem benátské rody Quirini na Amorgosu a Stampalii, Michieli na Seriphu, Loredano na Antiparosu, část Keosu patřila Premariniům, druhá část spolu se Sikinosem a Kythnosem Gozzadiniům. Anaphe stále držela dcera vévody Viléma II. Fiorenza.

Převzetí správy Benátkami mělo zpočátku kladný efekt. Benátské lodě vyhnaly piráty a obyvatelé se cítili bezpečněji. Ovšem ne na dlouho. Jakmile benátská flotila odplula, vrátili se dva největší lupiči Paolo de Campo z Katánie, prý poloviční mnich či poustevník a jeho muslimský protějšek či “bratr pirát“ Černý Hassan do svých lovišť a způsobili mnoho škody. Když v roce 1499 vypukla další válka mezi Turky a Benátkami, hlásil guvernér Naxu, že nemá dost střelného prachu. Zprávy benátského vyslance při inspekci ostrovů hovořily o tom, že opevnění je slabé a zastaralé a bylo by lepší, aby byl guvernér odvolán a jeho plat by přišel na stavbu opevnění. Tento návrh získal v Benátkách podporu ze strany vlivné Loredanů. Taddea Kateřina Loredano si totiž vzala za muže Francesca, nelegitimního potomka posledního vévody Jana III. Loredanům by se tak otevřela cesta k posílení jejich majetkových pozic. Senát tento návrh nakonec podpořil a benátský správce v roce 1500 odplul z Naxosu, kam se vrátil vévoda Francesco III. s podmínkou, že se nebude chovat jako jeho otec ani vůči Benátkám, ani vůči poddaným.

Obrázek Obrázek
Turečtí piráti na dobových kresbách

No, nebyla to pro Kyklady dobrá volba. Benátky se zaměřily na obranu pro ně důležitějších míst a Naxos dvakrát navštívila turecká flotila. Turci vyplenili hlavní město a jako tradičně s sebou odvlekli mnoho lidí. Neustálé nájezdy způsobili nesmírné rozhořčení prostých obyvatel, kteří se pak mstili na těch nemnoha zajatých pirátech. Tak jeden turecký kapitán skončil svůj život na Mélu, kde byl tři hodiny pomalu opékán nad ohněm.. Mír z roku 1503 jako tradičně zahrnul Kyklady do mírových podmínek, ale místní se sami starali, aby nebyl klid. Sommaripové z Androsu a Parosu válčili mezi sebou a obyvatelé Androsu psali do Benátek, aby jim pomohli, jinak že před útiskem svého pána utečou k Turkům. Benátky raději pozvali Francesca Sommaripu na dlouhou návštěvu a v letech 1507-1514 byl správcem ostrova benátský zástupce.

Aby toho nebylo dost, vévoda Francesco III. zdědil násilnickou povahu svého otce. Zachovaly se záznamy o jeho záchvatech vzteku a násilí. Vysloužil si také přezdívku „Šílený vévoda“. Díky své povaze a násilnostem byl dokonce dříve krátce vězněn na benátském ostrově San Michele di Murano. 15. srpna 1510 se Francesco pokusil zavraždit svojí manželku, která jen v noční košili utekla do domu své příbuzné Lukrécie Loredano, paní Iosu. Další noc vtrhl Francesco do domu Lukrécie a jeho manželka Kateřina se schovala u umyvadla. Ovšem její úkryt byl prozrazen jedním z otroků, načež jí vévoda udeřil do hlavy mečem. Před další ranou se žena zoufale bránila tak, že se snažila chytit čepel do dlaní. Poraněna a krvácející padla na zem, ale Francesco zaslepený zuřivostí bodl svou manželku do břicha a dál se o ní nestaral.

Tyto události ovšem nezůstaly utajeny a celé město bylo na nohou. Vévoda se najednou zalekl a ukryl se v zahradě, kde jej ovšem dav dopadl a odvedl do paláce. Zde chtěl Francesco všechny přesvědčit, že jeho žena zemřela, poté, co si neopatrně hrála s nožem. Následovalo zasedání nejvyššího soudu, kdy byl Francesco sesazen, na jeho místo nastoupil jeho jedenáctiletý syn Jan a regentem byl jmenován Giacomo Gozzadini pán z Keosu, který byl již dříve správcem vévodství. Toto jednání se uskutečnilo bez účasti Francesca. Když mu toto rozhodnutí sdělili, právě večeřel spolu se svým synem. V tom okamžiku do něj opět vjela nezvladatelná zuřivost a jen duchaplný zásah jednoho ze sloužících zamezil sesazenému vévodovi, aby podřízl svému synovi hrdlo. Chlapec se zachránil skokem z balkónu. I to se rychle rozneslo a do paláce se nahrnulo mnoho lidí, kteří po zuřivém boji vévodu poranili a přemohli. Následně byl poslán na Santorini do vězení.

Obrázek
Hrad Skaros, vězení Francesca III. na Santorini

Když se v Benátkách dozvěděli, co se stalo, poslali sem bratra zavražděné Francescy Antonia Loredana jako správce Naxu s platem 400 dukátů, Šílený vévoda byl odeslán na Krétu, kde v srpnu 1511 zemřel. Loredano pak byl správcem na Naxu čtyři roky. Také Andros byl pod vnucenou benátskou správou, dokud se nevyřeší nároky různých členů rodu Sommaripa. Stranou morových ran a v dočasném klidu před piráty to nebylo pro Benátčany špatné místo k trávení času ve službách republiky. Pořádaly se zde hostiny a slavnosti a rektor Skyru si stěžoval, že jeho ostrov by vynášel mnohem více, kdyby Řekové mohli pracovat více než dva dny v týdnu. Právě tolik jim totiž umožňovali veškeré svátky a procesí.

Benátská správa Kyklad přestala, když byl Alberto Sommaripa na Androsu v roce 1515 konečně uznán za právoplatného pána ostrova a Jan IV. dosáhl roku 1517 plnoletosti. Nedlouho poté, co se ujal vladařských povinností byl na lovu překvapen tureckými nájezdníky a odvlečen s vyhlídkou na výkupné.
Benátky nařídili svému admirálovi, aby zasáhl a benátský vyslanec v Konstantinopoli si stěžoval sultánovi. Ten nařídil vévodovo propuštění, což se také záhy stalo. Mládí a nezkušenost Jana se podepsali i na stavu vévodství. Jan IV. se stále musel zadlužovat, aby pokryl své výdaje. Přesto byl formálně uznáván Benátkami a při jeho návštěvě města na laguně se mu dostalo náležitých poct. Jan se i přes reálnou politickou a vojenskou závislost choval na Benátkách nezávisle. Když vymřela roku 1520 linie Sommaripů na Parosu, obsadil hrady svými posádkami a dosadil svého správce, i když se objevilo několik dalších žadatelů o dědictví. Paros sice nebyl moc bohatý, ale měl strategickou polohu. Nicméně Benátky, které se cítily být, a také byly hlavní autoritou Kyklad, chtěli o Parosu rozhodnout sami. Nařídili tedy Paros obsadit, ale vévodská posádka Benátčany zahnala. Až po demonstraci námořní síly přišel Jan IV. k rozumu a posádky stáhl. V Benátkách byla ustavena komise, která měla o osudu Parosu rozhodnout. Jako dědička byla s přihlédnutím k zákonům Latinského císařství vybrána Fiorenza Venier, vdova po posledním Sommaripovi a členka významné benátské rodiny. Po její smrti v roce 1531 ale vypukl další spor. Jan IV. se do něj už nevkládal a republika po čtyřech letech rozhodla o dalším dědici ženského pohlaví. Byla jím Cecílie, sestra posledního Sommaripy a žena Bernarda Sagreda.

Nástup Sulejmana Nádherného znamenal pro Kyklady ležící na hranici s Turky vzrůst nebezpečí. Sice byly stále zahrnovány do mírových smluv mezi Osmany a Benátkami, ale kapitulace Rhodu v roce 1522 zbavila ostrovy částečné řádové ochrany. Jan IV. si to patrně uvědomoval a přes nevoli Benátek a hrozící odvetu Turků zásoboval johanity. Ti jej poté žádali o to, aby na Naxu mohlo být jejich nové sídelní místo. Vévodovi bylo jasné, že by to nedopadlo dobře a odmítl je. Již dříve papež převedl biskupství Lindos na Rhodu a dvě maloasijská biskupství na arcibiskupy z Naxu. Vévodství si užívalo klidu kromě několika menších nájezdů tureckých pirátů. Nájezd na Naxos v roce 1532 vedený pirátem Kurtoglu s dvanácti loděmi byl „odražen“ jen za cenu vysokého výpalného a dodání zásob nájezdníkům. Stejně tak museli zaplatit i benátský guvernér z Parosu a pán Siphnosu. Slabé ostrovy nebyly schopné se bránit a konečný útok záhy přišel. Další, čtvrtá, osmansko-benátské válka vypukla v roce 1537 a měla na Kyklady zdrcující dopad. Turecký útok na Korfu neuspěl, ale flotila sedmdesáti galér a třiceti menších plavidel pod vedení Chajreddína Barbarossy vyplenila Kytheru a Aeginu.

Obrázek Obrázek
Chajreddín Barbarossa a jeho originální vlajka- povšimněte si hexagramu

Z Aeginy nabralo loďstvo směr na Kyklady. A ostrovy padaly do tureckého područí jeden po druhém. Serifos Michielů, Ios, Anaphe a Antiparos rodu Pisani, Stampalia a Amorgos Quiriniů a obyvatelé pokud měli to štěstí, uprchli na Krétu. Pod dojmem snadných vítězství Barbarossa na Parosu požadoval rovnou kapitulaci, ale pán ostrova Bernardo Sagredo se odmítl vzdát. Opustil hrad Agousa a opevnil se na hradě Kephalos. Tam vydržel několik útoků a ještě způsobil obléhatelům škody. Nedostatek střelného prachu jej ale nakonec donutil ke kapitulaci s tím, že jeho manželka Cecílie Venier mohla odjet do Benátek. Sagredo byl brzy propuštěn díky pomoci jednoho z dubrovnických námořníků. Hůře se vedlo 6 000 obyvatel Parosu. Staří byli zabiti, mladí muži byli jako veslaři odesláni na turecké galéry. Mladí chlapci se měli stát janičáry. Ženy pak tančili na pobřeží a dobyvatelé si je vybírali pro sebe.

Odtud pak vyplula turecká flotila na Naxos. Jakmile byly spatřeny turecké lodě, obyvatelé ze všech částí ostrova uprchli do hlavního města. Turci se vylodili a nalezli jen prázdné domy, které pobořili, sýpky vyplenili a pobrali další zanechaný majetek. K vévodovi byl vypraven turecký vyslanec, původem křesťan a za kapitulaci nabízel sultánovu laskavost. V opačném případě sliboval jeho zlobu. Zachovala se také jeho slova: „Pokud se vzdáte, všechny vaše majetky budou zachovány, ale pokud odmítnete, pošleme vás, vaše ženy a děti, vaše spoluobčany a poddané, společně do zhouby. Máme silnou flotilu, vítěznou armádu a obdivuhodné obléhací vybavení. Podívej se na příklady Aeginy, Parosu a dalších ostrovů. Máš štěstí, že je ti dovoleno rozhodnout o svém osudu.“ Vévoda jej propustil s tím, že se musí poradit se svými rádci. Ti zhodnotili své možnosti. Naxos neměl dost sil ubránit se sám a pomoc křesťanstva byla daleko. Bylo rozhodnuto podvolit se tureckým návrhům, než vydat lid vidině smrti a otroctví. V souladu s tím se dne 11. listopadu Jan IV. vzdal a zavázal se platit roční poplatek 5 000 dukátů, s tím, že prvních 5 000 bude zaplaceno ihned. Částka to byla vysoká, ale byla menším zlem než ztráta vévodství. I přes přijetí podmínek vévodou Turci vyplenili ostrov.

Obrázek
A trochu romantické vyobrazení osmanských pirátů. Tak je určitě viděli na západě a možná to tak někdy také vypadalo.

Barbarossa pokračoval ve svém tažení po Kykladách. Dobyl benátský Mykonos, obyvatelé Tinosu se vzdali a vydali benátského rektora Dolfina Turkům. Byl obsazen také Keos, rozdělený mezi Premarini a Gozzadini, Crusino Sommaripa ztratil Andros, ostatní ostrovy obvykle přistoupili na kapitulační podmínky. V roce 1538 Barbarossa připlul podruhé, tentokrát se 120 loděmi. Vybral poplatek od vévody z Naxu a nádavkem obsadil benátské severní Sporady.

Mírová smlouva z roku 1540 pak upravila vlastnické poměry. Skiathos, Skopelos a Mykonos zůstaly v tureckých rukách stejně jako Serifos, Ios, Anaphe a Antiparos, i když se jejich pánové snažili získat je zpět. Pisani prosili o restituci malého Anaphe, ale benátský vyslanec v Konstantinopoli odpověděl, že všichni obyvatelé byli odvezeni a ostrov je jen holou pustou skálou. Quirini by oželeli ztrátu Amorgosu, pokud by mohli zachovat vlastnictví Stampalie, ale Turci byli neoblomní. Sagredo se pokusil získat zpět Paros a nabízel hold sultánovi, ostrov byl ale předán vévodovi z Naxu. Zatím na něm ovšem vládl Řek Eraclides Basilikos, který se tituloval coby falckrabě z Parosu. Také Keos přičlenil sultán do majetku Jana IV., stejně jako exbenátský Mykonos Andros byl navrácen Sommaripům na základě intervence francouzského vyslance v Konstantinopoli s poukazem na jejich francouzský původ. Měl ovšem platit nemalý poplatek bejovi z Euboie.

Obrázek
Kyklady v roce 1540

Benátky nyní již neměli dostatek prostředků k poskytování ochrany ostrovů a možná ani neměli takový zájem, vždyť jim zůstal jen Tinos. Siphnos, Sikinos, Kythnos a polovina ostrova Keos patřili Gozzadiniům, Andros Sommaripům, všichni ale přistoupili na placení tributu Turkům. Turecký postup a peníze, které muselo vévodství odvádět, se podepsaly na psychickém stavu Jana IV. Formálně sice vládl na šestnácti ostrovech, ale předchozí turecké útoky a zejména odvlékání obyvatel způsobilo, že obydlených bylo jen pět - Naxos, Santorini, Melos, Syra a Paros. Jeho samostatná vláda prakticky neexistovala a byl ve vleku svých úředníků a příbuzných, kteří si nechávali udělovat léna a úřady správců těch nemnoha obydlených ostrovů. Tak s pomocí svých rádců vyšachoval rod Premarini z jejich části ostrova Keos. Benátky proti takovému postupu protestovali, ale Turci souhlasili a to bylo rozhodující a názorně to ukazovalo, kdo je zde nejsilnější. Spolu s Mykonosem pak polovina ostrova Keos posloužila jako věno vévodovy dcery při sňatku s Janem Franciscem Sommaripou.

Středobodem Janova života se nyní stalo „přežití“ jeho vévodství a tomu vše podřizoval. Ve snaze sehnat dostatek peněz začal úzkostlivě šetřit. Nedbal na reprezentaci svého dvora, nepořádal slavnosti, či hostiny a sám se oblékal velmi prostě. Kromě smluvně uvedených 5 000 dukátů ročně musel vydávat i další částky na úplatky tureckým kapitánům a úředníkům. Benátští vyslanci odhadovali, že vévodství vynášelo kolem 9 000 dukátů ročně a vévodovi náklady byly kolem 1 300. Podle toho by tedy jeho rozpočet měl být v přebytku, ale peníze často končily u jeho úředníků a Janovi se financí stále nedostávalo.

Současně se ale vévoda obrátil na západní křesťanstvo snad v bláhové naději, že jejich spojenectví zastaví Turky. Své listy adresoval papeži Pavlovi III., císaři Karlu V., jeho bratrovi Ferdinandovi i Františkovi I. do Francie, stejně jako ostatním evropským panovníkům. Připomínal jim, aby byli ve střehu, a i když zatím jsou jejich země v bezpečí, mohou záhy následovat osud vévody z Naxu. Připomínal bohatství a sílu sultána a také to, že i kdyby se nějakým zázrakem opravdu spojili, bylo by obtížné jej porazit. Zatímco sultánova politika je navíc schválně rozdělovala a měla je zničit a ovládnout jednoho po druhém. Chtěl probudit adresáty, aby napadli Turky, když bojovali s Peršany. Nic z toho se ovšem nepovedlo.

Aby toho nebylo málo, každoročně, když přijeli turečtí úředníci vyzvednout platbu, vévodovi poddaní jim předkládali stížnosti na Janovu vládu. Vévoda nebyl schopen potrestat své poddané a šlechtice za činy spáchané vůči němu a neslýchané osočování vévodova postavení před Turky. Pokud byl jeho otec „Šíleným vévodou“, pak Jan byl vévodou „Stínovým“. Každý rok piráti odvlekli řadu jeho poddaných. Ti, kteří zůstali, viděli, že Latinové je nejsou schopni ochránit a sami jsou poplatníky Turků. Aby získal prostředky na tribut a úplatky Turkům byl Jan IV. nucen zavést novou daň „turcoteli“, praktickou obdobu evropského „danegeldu“. Šlo samozřejmě o nepopulární daň, která byla vybírána dost nevybíravě a neúprosně. To spolu s již vylíčeným chováním a celkovou situací na ostrovech způsobilo strmý pád loajality a prestiže Latinů mezi místními.

Do čela nespokojenců se postavil v roce 1559 ortodoxní naxoský metropolita z Paronaxie. Ten šířil myšlenky v tom smyslu, jak je možné, že tolika ušlechtilým Řekům vládne hrstka cizinců, která ponižuje jejich náboženství. Vévoda jej vyhnal z ostrovů, ale metropolita se uchýlil k Osmanům, a domlouval se s velkovezírem na vyhnání katolických duchovních z Naxu. Ti tady byli skutečně mimořádně nepopulární a i vévoda psal papeži, aby sem neposílal jako biskupy a arcibiskupy cizince, že tyto úřady obsadí místní lidé. Jan IV. zemřel po úctyhodných 47 letech vlády v roce 1564 a jeho nástupcem se stal jeho druhorozený syn Giacomo, toho jména IV. Nový vévoda viděl zcela zřetelně svou loutkovou vládu a popisoval se jako poplatník sultána Sulejmana. Snad aby na realitu zapomněl, chvílemi se choval jako mocný pán a na svém dvoře pořádal zábavy a hostiny. Alkoholu patrně propadl do té míry, že se dochovaly záznamy o jeho nemocných játrech. Řekové časté večírky považovali za velmi skandální, ovšem nebylo to ještě nic proti úpadku mravů u katolických duchovních, kteří nedodržovali celibát a navíc se ke svým milenkám otevřeně hlásili, včetně přijímání kondolencí po jejich úmrtí.

To vše už bylo na místní příliš. Tyto výstřelky, odlišné náboženství a kultura a stejně tak zacházení s poddanými, nejiné než kdekoli jinde ve feudální Evropě, nevytvořilo mezi nimi a vévodskou rodinou nepřetrhnutelné pouto. Obyvatelé Naxosu vyslali dva své zástupce k sultánovi, aby poprosili o převzetí moci. Inspirací patrně byla nedávná změna vlády na Chiosu, která proběhla stejně. Vévoda se o tom dozvěděl, sebral 12 000 dukátů a urychleně odjel přesvědčit sultána a nejvyšší úředníky argumenty i penězi, že není zapotřebí nic měnit. Ale ihned po připlutí byl zatčen, veškerý majetek mu byl zabavena a on sám skončil na půl roku v obyčejném vězení. Obsazením Naxosu byl sultánem pověřen Piali paša, konvertita, který nedávno získal od Janovanů Chios.

Obrázek
Benátská galéra kolem roku 1570

Události na Naxosu nemohli uniknout obyvatelům na Androsu, kteří se proti svému slabému pánovi také spikli a usilovali dokonce o jeho život. Sommaripa, opuštěn většinou svých souvěrců, kteří utíkali před řeckými projevy nepřátelství, si zachránil holý život útěkem na Naxos. Současně byli vyhnáni i Gozzadiniové a jediným ostrovem se suverénním západním pánem byl benátský Tinos. Tak bez složitého dobývání či na druhé straně hrdinné obrany skončila latinská panství Naxos a Andros. Prostě se jen změnila administrativa. A tedy vládci ostrovů se svými nejbližšími odjeli do Itálie. Ale byli to opravdu jen někteří a ti z nejvyšších kruhů. Crispo i Sommaripové z vedlejších větví na Kykladách dále žili a zastávali různé úřady. Stejně tak jejich dřívější leníci na svých lénech nebo menších ostrovech dále žili. Jen holdovali někomu jinému.

Řekové, kteří se upřímně radovali z vyhnání Latinů, ale záhy zjistili, že to bylo z louže pod okap. Nový sultán Selim II. nezačlenil ostrovy do správních celků turecké říše, ale k vévodství přičlenil Andros a vévodou jmenoval svého oblíbence Josefa Nasiho. To nebylo právě obvyklé a ještě méně obvyklé bylo, že Josef Nasi byl.. žid. Pocházel z Portugalska, kde byl nucen přijmout křesťanství a změnil si jméno na Joao Miquez. S většinou svých příbuzných odešel k bohaté tetě do Antverp. Záhy se dostal do vedení bankovního domu a spolupracoval s regentkou Nizozemí Marií. Později přesídlili do Itálie a pomáhali třeba založit banku v Lyonu a byli věřiteli francouzské koruny. Josef Nasi pak odjel k tureckému sultánovi s doporučujícím dopisem od francouzského vyslance v Římě. V Konstantinopoli začal opět používat své židovské jméno a díky konexím a své pověsti se dostal ke dvoru. Spřátelil se s budoucím sultánem Selimem a nezapomínaje na svůj původ, začal se zajímat o území pro židovský lid. Poslal dotaz Benátkám, zda by mu neposkytli ostrov pro nový Sion, od Sulejmána získal povolení přestavět Tiberiadu. Židovští učenci jej považovali za hlavu židovstva a západní diplomaté jej prohlašovali rádoby židovským králem. Z těchto snah ale nakonec nic hmatatelného nevzešlo.

Takže když si Řekové oddychli, že se zbavili „katolické sebranky“, měl být jejich pánem žid, kterým opovrhovali snad ještě více. A opět odjeli zástupci Naxosu za sultánem, ale nyní jej prosili, aby propustil Giacoma IV. a učinil jej vévodou jeho (nyní) věrných. Jediné čeho dosáhli, bylo propuštění vévody. Ten s celou rodinou odešel na Peloponés a do Říma, hledat pomoc u papeže Pia V., zatímco jeho manželka našla útočiště v Dubrovníku. Z Říma vévoda odjel žádat o pomoc Benátky, kde se ho zželelo senátu a umožnili mu alespoň důstojný život na útraty republiky.

Nový vévoda Josef Nasi na ostrovy nikdy nezavítal a pobýval v hlavním městě Osmanské říše, kde se podílel na dalších tureckých akcích – zabavení francouzských lodí v Alexandrii, nájezdech na Otranto a plánování útoku na Kypr. Kyklady mu sloužili jen jako další zdroj příjmů na pokrytí jeho obrovských výdajů. Na Naxos byl vyslán jeho důvěrník, právník Francesco Coronello, původem Nasiho souvěrec ze Španělska. Na milovaného a respektovaného vládce (podle Turků) ale měli jiný názor obyvatelé benátského Tinosu, který chtěl Coronello získat stůj co stůj. Spolu s Piali pašou se pak vylodili na Tinosu s 8 000 muži. Způsobili velké škody, ale posádka pod vedením rektora Girolama Paruty odolala. „Milovaný“ vládce byl brzy poté na návštěvě Syrosu v noci přepaden a zajat. Tajně jej přemístili na jednu z krétských lodí, které byli v místním přístavu a urychleně vypluli na moře. Když se o této akci dověděli na Tinosu, nabízeli kapitánovi lodi značnou sumu za to, aby Coronella přivezl k nim. Zde pro něj měli připravenou krutou smrt. Kapitán patrně o této možnosti s Coronellem rozmlouval a ten mu nabídl vyšší částku, pokud jej odveze přímo na Krétu. Nakonec se tak stalo a správce Kyklad čekal ve vězení na rozhodnutí Benátek o svém dalším osudu. Turecké úřady také začali vyšetřovat tento únos a chtěli potrestat Syros. Ovšem místní zástupci poukazovali na to, že únos byla pouze akce krétských kapitánů a oni s tím nemají nic společného. Turecký vyšetřovatel podlehl jejich přesvědčivosti a patrně ještě více jejich penězům a veškerá vina padla na Benátčany z Kréty.

Po útocích Osmanů na Kypr v roce 1570 vypukla válka mezi Benátkami a Turky. Silná benátská flotila využila zajetí Coronella a v roce 1571 obsadila Kyklady. Giacomo IV. byl opět prohlášen vévodou, ačkoli se sem patrně z Benátek vůbec nevypravil. Svou pravomoc přenesl na správce Angela Giudizziho a zprostředkovaně nechal jmenovat nového katolického arcibiskupa. Niccolo Gozzadini pak s pomocí Benátek opět převzal svůj Siphnos a obsadili i další ostrovy Santorini, Kythnos, Kimolos, Polinos, Folegadros, Giaros a Sikinos. Oba páni pak podpořili benátskou flotilu naverbováním 500 mužů. Na Tinosu ale nezapomněli na Coronella a tajně jednali s Benátkami o jeho osudu. Odpovědí jim bylo, že pokud se prokáží obvinění, kterým čelí. Bude jej čekat smrt a obecně se rozhlásí, že zemřel na nemoc.

Opětovné ovládnutí Naxu Giacomem resp. Benátkami, bylo jen dočasné. Jakmile Benátčané odpluli, Turci pod Mehmeden pašou ostrovy opět obsadili. V té době byl Coronello již na svobodě a opět se ujal své funkce správce Kyklad. Giacomo prosil Benátky o pomoc, když mu naději na zvrat v situaci dodávalo velkolepé vítězství u Lepanta. Přesto válku vyhrály opět turecké zbraně, Benátky přišly o Kypr, musely zaplatit 300 000 dukátů a na nějaký Naxos, už se v míru z roku 1573 nikdo neohlížel.

Selim II. zemřel roku 1574 a zdálo se, že se vliv jeho oblíbence Nasiho zmenší, zejména když měl na dvoře několik nepřátel včetně velkovezíra. Šance Giacoma se nyní zdály o něco větší, matka nového sultána Murada III. byla původem z Parosu a bývalý vévoda doufal, že prostřednictvím jejího vlivu by se mohl domoci svého panství. Dokonce se do Konstantinopole sám vypravil, ale jeho naděje se nenaplnily a Giacomo zemřel v roce 1576 v Peře (Beyoğlu), prý na zlomené srdce.

Nasi si stále uchovával významný vliv a Coronello vládl nad ostrovy téměř jako vévoda sám, dokonce do jisté míry legitimizoval své postavení sňatkem mezi svým synem a jednou s příslušnic rodu Crispo, která zde zůstala. Správa ostrovů zůstávala křesťanská, všichni úředníci byli buď Latinové nebo Řekové, ale Coronello měl samozřejmě k dispozici jemu věrnou posádku. Také se pokusil naklonit si staré leníky Crispů Sirigo, D'Argenta nebo Argyroi tím, že jim potvrdil jejich léna. I s Tinosem došel ke smírnému soužití, umožnil vzájemný obchod a dokonce toleroval i útěky křesťanů na tento benátský ostrov. Poněkud překvapivě neustávaly útoky pirátů na ostrovy a možná ještě překvapivěji s tím Coronello nedokázal nic udělat. V roce 1577 bylo napadeno Santorini deseti pirátskými galérami a pán d'Argent, byl unesen do Sýrie. Záhy se dostal na svobodu, ale jeho hrad zůstal v moci Turků. Poté se čtyři roky potuloval Evropou a hledal pomoc. Nakonec se s dopisem Řehoře XIII. dostal do württemberských Tubinek (Tübingen), kde se jej ujal profesor na místní univerzitě Martin Kraus, který se velmi zajímal o klasické i současné Řecko.

Obrázek
Kyklady v roce 1590

Josef Nasi zemřel bezdětný roku 1579, oplakáván židovskými literáty celé osmanské říše. Vdova Reina jej přežila o mnoho let a podporovala vydávání prací židovských učenců a její rodina založila v Konstantinopoli židovskou akademii. Nastala otázka co s Kykladami dále. Ostrované žili bez větších obav z útoků pirátů, ale přesto po smrti Nasiho chtěli své staré pány, což mimojiné ukazuje jeho obrovskou nepopularitu. Zástupci Kyklad v Konstantinopoli žádali dvůr o instalování potomků latinských pánů Naxosu a Androsu. Tuto myšlenku snad podporoval i velkovezír, ale nebyla nakonec realizována. Kyklady byly definitivně připojeny k Osmanské říši jako sandžak Nakşa Berre (Naxos, Paros), součást vilájetu Archipelago, a v jejich čele stanul sanjabeg se sídlem na Naxu. V roce 1580 se zástupci ostrovanů včetně Sommaripy z Androsu dostavili do Konstantinopole, kde obdrželi od Murada III. podmínky další existence. V platnosti zůstaly původní daně, ale také stará privilegia a zvyklosti z dob Byzance i Latinů, jejich kostely zůstaly svobodné a mohly být v případě potřeby opravovány. Hedvábí, víno a potraviny zůstaly osvobozeny od daně. Z křesťanského panství na Kykladách tak zůstal jen benátský Tinos a ostrovy Siphnos, Santorini, Kythnos, Kimolos, Polinos, Folegadros, Giaros a Sikinos patřící Gozzadiniům. Proč Turci ponechali panování nad ostrovy italským pánům, byť s ročně odváděným poplatkem, je otázka. Jednou z teorií je, že byli původem z Bologne a ne z Benátek, ale nejsem si jistý, že Turci měli takovou rozlišovací schopnost. Jejich vláda zde skončila roku 1617.

Obrázek
Erb rodu Gozzadini

Nepočítaje Benátky, bylo to poslední franské/latinské panství na území bývalé Byzance. Pánové ostrovů se zde udrželi zejména díky podpoře Benátek. Vesměs zde sídlili odnože mocných rodin z Benátek či v případě Gozzadiniů z Bologne.. Také musíme zmínit částečně přezíravý přístup Turků, pro které tyto státečky nebyly ohrožením, naopak poměrně oblíbeným nedobrovolným dodavatelem otroků a plátcem poplatků. Bez tureckých útoků a nájezdů pirátů se zde nežilo špatně, ostrovy produkovali dostatek potraviny, stačilo to i na vývoz a samozřejmě Latinové si našli příležitost k dalšímu zisku, ať už dalším obchodem se solí, rudami, kvalitním mramorem v surovém stavu nebo dokonce prodejem zde nalezených antických soch. Samostatnou kapitolou, která se ovšem příliš nepřipomíná, bylo jejich vlastní loupežné řádění. To vše ale bylo záhy potlačeno nájezdy Turků. Kromě zisku okamžité kořisti totiž vylidňovali ostrovy, když odváželi otroky. To byl zásadní problém, protože nebylo snadné obyvatelstvo nahradit. A pokud nemá kdo pracovat ať už na poli nebo kdekoli jinde, zisky logicky klesají. Latinové neměli dostatečně silné posádky, aby nájezdy odráželi a vylidňování dosáhlo obrovských rozměrů, kdy řada ostrovů zůstala na dlouho zcela pustá a znovu se zalidnila až pod správou Turků. Druhým efektem bylo stěhování místních, kteří se z pobřeží stahovali do bezpečnějšího vnitrozemí a samozřejmě o to větší fiskální nároky, které na ně pánové kladli. Jakousi perličkou je, že potomci latinských pánů si na ostrovech dál drželi svou katolickou víru (fungovala zde i katolická biskupství) a žili zde ještě nejméně na počátku 20. století, stejně jako potomci posledního židovského správce Naxu Francesca Coronella.


Příště.. ještě nevím. Asi Falckrabství Kefalonie nebo zbylé ostrovy v Egejském moři, které nepatřily Benátkám, Janovu nebo johanitům. A pak benátský Stato da Mar, Rhodští rytíři, janovská panství..


Exkurz do literatury
Vzhledem k tomu, že se jedná v českém prostředí o opravdu nepříliš známé téma, krátce se dotknu použitých podkladů. Úplným základem jsou Dějiny křížových výprav od Hanse Eberharda Mayera. Wikipedia také dobře poslouží a často v Češtině velmi stručné heslo, je v jiném jazyce výrazně bohatší. Hesla ve wikipedii jsou také ozdrojovaná a prakticky všude bylo citováno stěžejní dílo pro dějiny Franků v Řecku, The Latins in the Levant. A history of Frankish Greece od Wiliama Millera z roku 1908. Tuhle knížku v .pdf podobě naštěstí vlastním, takže stačilo jen přeložit těch cca 120 stránek, které se týkají tématu. Doplněno kasteologickými zdroji – http://www.kastra.eu věnující se hradům v Řecku a vznosně znějící, ale velmi problematicky zpracovaná knížka Fortesses and Castles of Greece. Vol I. od Alexandra Paradissise. K tématu existuje i řada mladších prací, zejména v odborných časopisech, ke kterým se mi nepodařilo dostat. A také psaných hlavně v Řečtině, Italštině nebo Francouzštině, což se mi moc nedařilo přeložit (a pochopit smysl) ani s překladačem.


POUŽITÁ LITERATURA
Bennet, J. (ed.): Bojové techniky středověkého světa 500 n.l- 1500 n.l. Praha 2007.
Fotheringham, J.K.: Marco Sanudo: Conqueror of the Archipelago. Oxford 1915.
Honzák, F.; Pečenka, M.; Vlčková, J. : Evropa v proměnách staletí. Praha 1995.
Lewis, B.: Dějiny Blízkého východu. Praha 1997.
Mayer, H.E.: Dějiny křížových výprav. Praha 2013.
Miller, W.: The Latins in the Levant. A history of Frankish Greece. London 1908.
Paradissis, A.: Fortesses and Castles of Greece. Vol I. Anixi Attikis 1973.
Procacci, G.: Dějiny Itálie. Praha 1997.
http://www.allcrusades.com
http://www.burgenwelt.de
http://www.jstor.org
http://histmag.org
http://www.palba.cz
http://www.kastra.eu/
http://wikipedia.org
http://www2.fhw.gr/chronos/projects/fra ... index.html
http://cog.50webs.com/
ObrázekObrázekObrázek
Kouzelnik
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1305
Registrován: 27/9/2017, 22:23

Re: Fragokratia VI. vláda Franků v řeckém světě Archipelágo

Příspěvek od Kouzelnik »

t.hajek píše:(...)
Navazuji na předchozí část, kdy jsme ostrovní vévodství opustili ve chvílích nástupu Turků. Pokud první část popisovala rozmach panství a běžné feudální peripetie, včetně zde na východě poměrně raritního vyloučení žen z nástupnictví, druhý díl bude ve znamení postupného úpadku ostrovů v rostoucího stínu sílících Osmanů. Pro Benátky byl vévoda z Naxosu velmi důležitý jako lenní pán své šlechty, leník Acháje, partner Říma, když si mimojiné prosadil právo jmenovat své biskupy (co by za to císař Jindřich IV. dal) a koneckonců i partner Benátek. Sice na nich byl nominálně nezávislý, ale reálně to byl vazal, kdykoli využitelný pro politiku republiky. (...)

Dobrý den,

nemám dotaz k samotnému článku. Spíše mi jde o prosbu o nasměrování na dobrý zdroj (knížku, web....), zda-li jste k níže uvedeným dotazům něco četl (ve Vašich pracech např. zde na Palba.cz jsem odpověď nenašel, ale nečetl jsem podrobně všechny články a také mi možná některých Váš článek mohl uniknout).

Jde mi o to, proč se historií ve Středomoří v uvedeném období prolínají zejména Benátky (anebo Janov).

Co byly ty faktory úspěchu zrovna těchto dvou regionů? Přece víme, že např. na území dnešní Itálie existovala spousta "konkurentů" https://en.wikipedia.org/wiki/Maritime_ ... _centuries.

A v dalších středomořských regionech v uvedeném období asi také "neseděli se založenými rukami"
https://en.wikipedia.org/wiki/Crown_of_Aragon
https://en.wikipedia.org/wiki/Languedoc#History
https://en.wikipedia.org/wiki/History_o ... r_Provence


A pak mám druhý dotaz - jaké byly vzájemné vztahy těchto jednotlivých regionů (=jak z Itálie, Jadranu, řeckého a východostředomořského pobřeží, tak z oblast západního středomoří)? Mám pocit, že spíše to bylo o konkurenci, leckdy doprovázené střety.

Ke vztahům regionů v jihoevropském pobřeží se ptám se v kontextu existujících vztahů v jiné části evropského pobřeží https://en.wikipedia.org/wiki/Hanseatic_League

Děkuji.
R.I.P.
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Re: Fragokratia VI. vláda Franků v řeckém světě Archipelágo

Příspěvek od t.hajek »

V článcích jsem se nijak nevěnoval více obecné politické a hospodářské situaci ve Středomoří. Předmětem byly vždy spíše konkrétní události. Benátkám jako takovým jsem se pokud možno, co nejvíce vyhýbal, protože zde sepětí politiky a ekonomiky je provázanější než kde jinde.
V poslední době k nim přistupuji jinak a možná se zde v budoucnu objeví trojice článků Ducado, Stato da mar a Terraferma, kde se Benátkám opravdu pověnuji.

K pramenům - jako základ, kde je i vysvětlen vztah k Janovu a rozdíl obou mocností Procacci, G.: Dějiny Itálie. Praha 1997.
k Benátkám a jejich vzestupu pak superdílo Doumerc, B. Benátky a jejich impérium ve Středomoří. Praha 2017
A nepřeberné množství prací v Italštině, Angličtině, Němčině, Francouzštině.

Oba tyto státy stály hlavně na obchodu a velmi dlouho jim nezáleželo na jakémkoli vlastnictví půdy, snad jen pokud tam mohla být obchodní stanice, celnice, brod, most.

Další italští konkurenti selhali díky několika faktorům
1) geografické poloze
-Benátky jsou pro obchod s prostorem severně od Alp položeny naprosto ideálně
-Není zde silný feudál, který by je mohl relativně jednoduše ovládnut
2) specifickým podmínkám, když se zanášely přístavy a nebylo odkud plout
3) vlastní síle a povaze komunity, Benátky na zprovoznění obchodních tras dlouho a tvrdě pracovaly. To jim poskytlo velmi silné zázemí i "státní povědomí" vše se dělalo pro Benátky a jménem Benátek, byť samozřejmě nejvíce profitovali patricijové a šlechta

Aragon měl své starosti s Maury a poté s feudálními výboji.
Provance, languedoc - nijak jsem to nezkoumal, ale jejich přístavy nikde nevystupují coby významné obchodní stanice.

Všichni si byly konkurenty, ale samozřejmě se spojovali do více či méně účelových a povětšinou dočasných koalic.
Benátky a Janov ale natolik všechny převyšovaly, že byly hlavními tahouny obchodu a nikoho jiného tam prostě nepustili, ať diplomacií nebo silou.
ObrázekObrázekObrázek
Kouzelnik
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1305
Registrován: 27/9/2017, 22:23

Re: Fragokratia VI. vláda Franků v řeckém světě Archipelágo

Příspěvek od Kouzelnik »

t.hajek píše:V článcích jsem se nijak nevěnoval více obecné politické a hospodářské situaci ve Středomoří. Předmětem byly vždy spíše konkrétní události. Benátkám jako takovým jsem se pokud možno, co nejvíce vyhýbal, protože zde sepětí politiky a ekonomiky je provázanější než kde jinde.
V poslední době k nim přistupuji jinak a možná se zde v budoucnu objeví trojice článků Ducado, Stato da mar a Terraferma, kde se Benátkám opravdu pověnuji.

K pramenům - jako základ, kde je i vysvětlen vztah k Janovu a rozdíl obou mocností Procacci, G.: Dějiny Itálie. Praha 1997.
k Benátkám a jejich vzestupu pak superdílo Doumerc, B. Benátky a jejich impérium ve Středomoří. Praha 2017
A nepřeberné množství prací v Italštině, Angličtině, Němčině, Francouzštině.

Oba tyto státy stály hlavně na obchodu a velmi dlouho jim nezáleželo na jakémkoli vlastnictví půdy, snad jen pokud tam mohla být obchodní stanice, celnice, brod, most.

Další italští konkurenti selhali díky několika faktorům
1) geografické poloze
-Benátky jsou pro obchod s prostorem severně od Alp položeny naprosto ideálně
-Není zde silný feudál, který by je mohl relativně jednoduše ovládnut
2) specifickým podmínkám, když se zanášely přístavy a nebylo odkud plout
3) vlastní síle a povaze komunity, Benátky na zprovoznění obchodních tras dlouho a tvrdě pracovaly. To jim poskytlo velmi silné zázemí i "státní povědomí" vše se dělalo pro Benátky a jménem Benátek, byť samozřejmě nejvíce profitovali patricijové a šlechta

Aragon měl své starosti s Maury a poté s feudálními výboji.
Provance, languedoc - nijak jsem to nezkoumal, ale jejich přístavy nikde nevystupují coby významné obchodní stanice.

Všichni si byly konkurenty, ale samozřejmě se spojovali do více či méně účelových a povětšinou dočasných koalic.
Benátky a Janov ale natolik všechny převyšovaly, že byly hlavními tahouny obchodu a nikoho jiného tam prostě nepustili, ať diplomacií nebo silou.

Děkuji za rychlou a fundovanou reakci.
A nepřeberné množství prací v Italštině, Angličtině, Němčině, Francouzštině.
A jsou některé z těchto zdrojů obzvláště kvalitní, srozumitelné? Primárně mi jde o pravdivost. Sekundárně mě zajímá jestli v knize jsou vypíchnuty závěry/poučení z tehdejšího konání našich předků (="aha efekt").

Provance, languedoc - nijak jsem to nezkoumal, ale jejich přístavy nikde nevystupují coby významné obchodní stanice.
Aha, já předpokládal, že nějaký vliv mohla mít říční doprava do vnitrozemí
https://en.wikipedia.org/wiki/Rh%C3%B4ne#History
I když uznávám, že patrně v diskutovaném období některé dnešní vnitrozemské vodní cesty ještě nebyly tolik splavné jako dnes (viz vodní cesta v tehdejším Laungedoc):
https://fr.wikipedia.org/wiki/Canal_du_Midi
R.I.P.
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Re: Fragokratia VI. vláda Franků v řeckém světě Archipelágo

Příspěvek od t.hajek »

cizojazyčné zdroje jsem nezkoumal - tam kde je podle mě dostatečně kvalitní práce v Češtině (viz Doumerc) mi to nedává smysl a překládat "vědeckou" angličtinu je dost úmorné.

o splavnosti řek jižní Francie nemám povědomí,ale i kdyby byla velmi dobrá, zboží se musí dostat nějak k přístavům v ústí řek. A tok zboží z Orientu vedl přes italské přístavy Amalfi, Pisa, Benátky, Janov
ObrázekObrázekObrázek
Kouzelnik
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1305
Registrován: 27/9/2017, 22:23

Re: Fragokratia VI. vláda Franků v řeckém světě Archipelágo

Příspěvek od Kouzelnik »

Děkuji.
R.I.P.
Odpovědět

Zpět na „státy a říše“