Obléhání Dyrrhachionu (1081-1082)

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Obléhání Dyrrhachionu (1081-1082)

Příspěvek od kacermiroslav »

Byzantinci vs. Normani

Obléhání Dyrrhachionu
Albánie (dnešní město Drač)
17.června 1081 – únor 1082


Obrázek
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Byzantská říše
Velitel: Georgios Palaiologos
Počty: ??? (asi pár tisíc)

Vévodství Apulie a Kalábrie
Velitel: Robert Guiscard, Bohemund z Tarentu
Počty: 30.000 mužů, 150 lodí a 1.300 normanských rytířů
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Poté co roku 474 zanikla Západořímská říše se svým hlavním městem Římem pod nájezdy barbarů a její poslední císař, jinoch Romulus Augustulus byl sesazen, zůstala na evropském kontinentu jako následník římských tradic již jen Východořímská říše, kterou dnes známe spíše pod názvem Byzantská říše. I tato říše se potýkala s řadou nájezdů ze strany barbarských kmenů, ale v boji proti nim byla úspěšnější než její zanikla západní polovina. Od 6.století za vlády císaře Iustiniana I. se pak říše snažila o tzv. „renovatio imperii“, tedy obnovení římské říše v jejich původních hranicích včetně Apeninského poloostrova. Toto úsilí se z větší části podařilo naplnit, ale tlaků ze stran barbarů nepřestávalo a tak po čase začala říše zase slábnout. V roce 568 připravila invaze Langobardů Byzanc o nadvládu nad severní částí Itálie, jižní polovina poloostrova však i nadále zůstávala v rukou Byzance. V roce 800 se pak král Karel Veliký nechává korunovat na císaře a obnovuje Římskou říši. V roce 812 mu jeho postavení přiznává i byzantský vládce Michael I. Rangabe, který mu uděluje titul „basileus“ čímž jeho západní císařství (také později známé jako Svatá říše římská) staví na roveň s východořímskou říší. Počátkem 11.století zažívá Byzantská říše další období expanze, když se za vlády císaře Basileia II. zmocňuje celého bulharského carství. Říši se dokonce ještě roku 1045 podaří posunout své hranice na východě, kam však již začínají pronikat Seldžučtí Turci.

Tou dobou ale také dochází k velkému schizmatu konstantinopolským patriarchou a římským papežem. Roku 1054 pak je rozdělena křesťanská církev na východní (pravoslavnou, řeckou) a západní (římskou, latinskou, katolickou). Toto rozdělení pak trvá dodnes.

A jak na to byla v té době Itálie? Její jižní část včetně Sicílie byla stále v rukou Byzantské říše. Ta do svých služeb najímala Normanské žoldnéře, aby hájili državy říše. Bohatství jižních zemí však bylo natolik pro Normany lákavé, že kolem roku 999 začínají s okupací Itálie (podle jiných pramenů to bylo až kolem roku 1016/1017). Postupně dobývali další a další území, zakládali svá hrabství a vévodství, až je Roger II. sloučil do jednoho království. Ačkoliv italské državy Byzance bránili vynikající vojevůdci jako Basil Boioannes a Georgios Maniakes, v letech 1040 - 1071 Normané dobyli všechna byzantská panství v Itálii. Mezi léty 1060 - 1072 pak obsadili i Sicílii. Jejich vítězství bylo do značné míry výsledkem jejich vojenské techniky (postavené na rozdíl od sousedních mocností především na těžké jízdě) a celkově chaotické situace na Apeninském poloostrově, jemuž vládly různé síly - Řekové, Němci, Arabi, papežové, Langobardští vládci Salerna, Capui a j., které nakonec nemohly síle Normanů vzdorovat. Normanské panství bylo ale s Byzancí úžeji spojeno - poté co v 10. stol. dobyli velká území, zaujali místa v nově utvářené administrativě místní Řekové, bývalí byzantští úředníci. Mnoho normanských šlechticů vstoupilo do služeb Byzance - v 11. stol. se někteří stávali napůl nezávislými vojenskými veliteli (Hervé Frankopoulos, Roussel de Bailleul), někteří se ve 12. století dostali mezi byzantskou aristokracii (Rogerioi, Petraliphai, Raoul), někteří se dokonce ženili do císařských rodin. Ve 12. stol. představovali Normané největší skupinu Latinů v Byzanci. Na druhou stranu se ale Normani nespokojili s držením Itálie a pokoušeli se své panství rozšířit i na Balkán - poprvé v letech 1081 - 1085 za Roberta Guiscarda. Jednim z míst, na které Normané jako na první na Balkáně zaútočili pak bylo pobřežní město Dyrrachion (také znám jako Epidamnus; dnešní Durrés v Albánii, česky Drač). Díky schizmatu mezi papežem v Římě a patriarchou v Konstantinopoli měli Normané při svém počínání požehnání papeže. Bratrovražedný boj mezi křesťany se tak z Apeninského poloostrova přenesl i na Balkán.
Obrázek Alexius I. KomnenosObrázek Robert Guiscard



Normané si vyloďují na Balkáně
Podrobný popis nám podává byzantská princezna Anna Komnena (1083-1148), která byla dcerou císaře Alexia I. Komnena. Ve svém díle sepsala události z období jeho vlády v letech 1062-1118. Pro svou práci měla nejlepší předpoklady: důkladné a rozsáhlé vzdělání, přístup ke státním archivům, bohaté kontakty s mocenskými a vzdělaneckými vrstvami a v neposlední řadě příklad svého manžela, který sám byl historikem. Z tohoto pohledu je tedy pro nás velice přínosný podrobný popis událostí od invaze Normanů na Balkán, po obléhání Dyrrachionu až po jeho pád. Jen ještě na okraj se zmíním, že město Dyrrachion zažilo jedno velké obléhání již ve starověku a to v letech 49-40 př.Kr. když proti sobě stáli Pompeius Veliký a Julius Caesar v druhé římské občanské válce.


Anna Komnéna o vylodění Normanů na Balkáně:
Nesmíme zamlčet ani, čeho se Robert dopustil v Lombardii, dříve než se svým vojskem dorazil do Aulonu [pozn.: Vlores v Albánii]. Robert byl vždy velmi panovačný a krutý, ale tehdy napodobil šílenství Herodovo. Už mu nestačilo vojsko, které s ním táhlo od začátku a dovedlo se postavit k boji, ale přikázal sbírat nové vojsko bez ohledu na věk. Dal sebrat a přivléci k sobě přestárlé muže i nedospělé chlapce z celé Lombardie a Apulie. Mohli jste vidět děti a chlapce i ubohé starce, kteří nikdy ani ve snu neviděli zbraně, jak tehdy na sebe navlékali krunýře, chápali se štítu, neobratně a nešikovně zacházeli s lukem a padali na ústa, sotva byl dán rozkaz k pochodu. Samozřejmě že to vyvolávalo po celé Lombardii nepokoje, všude bylo slyšet nářek mužů a pláč žen, které sdílely neštěstí svých rodin. Jedna plakala nad mužem, který už překročil vojenský věk, druhá nad dítětem, které nevědělo, co je to válka, třetí nad bratrem hospodařícím na půdě nebo zaměstnaným jinou prací. To vše připomínalo běsnění Herodovo či spíše ještě horší šílenství. Ten si vyléval svůj vztek jen na neviňátkách, Robert na dětech a na starcích. A poněvadž nově odvedení vojáci byli zcela nevycvičení, cvičil je každý den a otužoval jejich těla. Tím se Robert zaměstnával v Salernu, dříve než dorazil do Otranta. Tam poslal napřed dosti silné vojsko, které mělo vyčkat, až uspořádá záležitosti v Lombardii a až dá vyslancům papeže a krále Jindřicha příslušné odpovědi. K odpovědi papeži připojil dodatek, že dal svému synu Rogerovi, kterého ustanovil správcem celé Apulie, podobně jako jeho bratra Boritella [pozn.: Robert Loritello nebyl Guiscardovým synem, nýbrž synovcem], příkaz, aby ochotně šel papežskému trůnu na pomoc proti králi Jindřichovi, jakmile jej o ni požádá, a aby mu poskytl účinnou vojenskou podporu. Svého mladšího syna Bohemunda [pozn.: Další omyl Anny Komneny. Bohemund byl synem Guiscarda a jeho první ženy Alberady, tedy nejstarším synem Robertovým] poslal na naše území, aby zaútočil v okolí Aulonu. Bohemund se ve všem svému otci podobal, měl stejnou odvahu, sílu, statečnost i nezkrotného ducha (byla to úplná kopie vlastního otce a živý obraz jeho osobnosti). Přiřítil se jako blesk a s nezadržitelnou silou se zmocnil měst Kamina, Hiericho a Aulon, obsazoval a pustošil ohněm stále další a další území. Bylo to něco jako palčivý kouř, který předchází ohni, předzvěst útoku před velkou ofenzívou. Řekl bys, že byli jako housenky a kobylky, ten otec a syn. Co zůstalo po Robertovi, to popadl a spolkl jeho syn. Ale nechme ještě Roberta plavit se do Aulonu a vyličme, co se událo na protějším břehu. (…)

…Robert opustil Salerno a dorazil do Otranta. Tam pobyl několik dnů a čekal na svou ženu Gaitu (zúčastnila se tažení spolu s manželem, na tu ozbrojenou ženu byl hrozný pohled), aby ji po příchodu mohl obejmout. Pak zase vytáhl s celým vojskem a dorazil do Brindisi. To je největší přístav v celé Japygii [pozn.: Apulie]. Po příchodu čekal, až se tam shromáždí celá armáda a flotila, v níž byly nákladní lodě, dlouhé lodě i válečné lodě. Z Brindisi chtěl Robert vyplout směrem k nám. Když byl ještě v Salernu, vyslal k císaři Botaneiatovi, který se v té době již ujal války po císaři Dukovi, jako posla Raula, šlechtice ze své družiny. Netrpělivě čekal na odpověď, vzkázal císaři totiž řadu výtek, z nichž vyplývaly věrohodné záminky k nastávající válce: že připravil o ženicha jeho dceru, která jak jsem výše objasnila, byla zasnoubena Konstantinovi, jejž Botaneiates připravil o jeho říši. Kvůli tomuto bezpráví prý se on, Robert, připravuje k obranné válce. Tehdejšímu velkému domestikovi a veliteli západní armády (byl jím můj otec Alexios) poslal nějaké dary a list nabízející přátelství. Pak netrpělivě v Brindisi čekal na výsledek. Vojsko nebylo ještě zcela soustředěno a ani všechny lodě ještě nevypluly na moře, když se Raul vrátil z Byzantia. Poněvadž Robertovi nepřivezl žádnou odpověď na jeho stížnosti, ten barbar se na něj velmi rozlítil, a to tím spíše, že Raul začal Robertovi uvádět důvody proti válce: za prvé že mnich, který jej provází, je komediant a podvodník, který se vydává za císaře Michala, a že vůbec celá ta věc kolem něho je výmysl. On sám prý viděl císaře Michala po svržení z trůnu v císařském městě v tmavém prostém šatu, protože žije v klášteře. Dal si prý záležet na tom, aby svrženého císaře spatřil na vlastní oči. Pak Raul přidal ještě informace, které získal na zpáteční cestě. Když se můj otec chopil vlády, jak později vylíčím, vyhnal Botaneiata z císařského paláce a učinil svým spoluvladařem opět Dukova syna Konstantina, nejskvělejšího muže pod sluncem. Raul se to dozvěděl na zpáteční cestě a ve snaze ochromit válečné přípravy uplatnil tuto informaci při svém přesvědčování. "Z jakéhosi spravedlivého důvodu," řekl, "povedeme válku, když Botaneiates dal podnět k nespravedlivému jednání? Vždyť to on zbavil tvou dceru Helenu římského žezla! Křivda, jíž se na nás dopustili druzí, nemůže být důvodem spravedlivé války proti těm, kteří nám nic špatného neudělali. A není-li tu spravedlivá příčina k válce, pak je všechno zbytečné, lodě, zbraně, vojáci a všechny vojenské přípravy." Raulova řeč rozčilila Roberta na nejvyšší míru, zuřil a chtěl Raula uhodit. Ale také falešný Dukas a lžicísař Michal, kterého jsme nazvali Rektorem, si stěžoval, zlobil se a nedovedl skrýt svůj hněv nad tím, že vyšlo jasně najevo, že není císař Dukas, nýbrž falešný lžicísař. Tyran Robert měl i další důvody k hněvu proti Raulovi, protože jeho bratr Roger přešel k Římanům a prozradil tam všechny podrobnosti o chystané válce. Robert chtěl Raula potrestat a hrozil mu okamžitou smrtí. Raul neváhal utéci a uprchl k Bohemundovi, u něhož našel nejbližší útočiště Rektor pronášel jako v tragédii vražedné hrozby vůči Raulovu bratru, který přešel k Římanům. Hlasitě křičel, tloukl se pravicí do stehna a vyžadoval na Robertovi vydání Rogera: "O to jediné tě žádám, abys mi vydal Rogera, až se zas zmocním vlády a až mi bude vrácen trůn. Nechť Bůh mě postihne jakýmkoliv utrpením, jestliže ho nevydám nejhorší smrti a nepověsím ho na kříž uprostřed města." (…)

…Při tomto vyprávění se musím smát pošetilosti a lehkovážnosti těchto mužů, jak se jeden druhému vychloubali. Vždyť Robertovi sloužil tento podvodník jen jako záminka a jako návnada, jako atrapa tchána a císaře. Ukazoval ho po městech a podněcoval ke vzpouře všechny, k nimž se dostal a jež se mu podařilo přesvědčit. Při tom už myslel na to, jak je popadne za krk a s posměchem je vyhodí, až se válečné události budou vyvíjet v jeho prospěch a až mu bude štěstí přát. Po skončení lovu si z návnady každý už tropí jen smích. Rektor se živil planými nadějemi, že se mu snad jednou podaří dostat se někde k moci. Vždyť často se to proti očekávání stává. Pak se on pevně uchopí vlády, protože římský lid a vojsko by nikdy nepovolali na trůn barbara Roberta. zatím mu sloužil jako nástroj pro přípravu té lsti. Když na to vzpomínám, musím se smát a úsměv se mi ještě chvěje na rtech, když vedu své pero za svitu lampy. (…)

…Robert shromáždil všechny své síly v Brindisi, lodě i vojáky (lodí bylo sto padesát a vojáků na třicet tisíc, protože každá loď mohla pojmout dvě stě vojáků se zbraněmi a s koňmi). Takto se připravili, protože očekávali, že na druhé straně narazí rovněž na těžce vyzbrojené jezdce. Robert se původně chtěl vylodit u města Epidamnu, prok které nyní převládl název Dyrrhachion [pozn.: Drač v Albánii]. Jeho záměrem bylo přepravit se z Otranta do Nikopole [město na Korfu] a obklíčit Naupaktos [pozn.: Lepanto] a přilehlá místa s okolními pevnostmi. Ale moře bylo v těchto místech šíře otevřené než mezi Brindisi a Dyrrhachiem, proto dal Robert přednost této druhé trase. Zvolil nejrychlejší cestu, která byla zároveň bezpečná pro loďstvo. Bylo to v zimě, [pozn.: jiné prameny uvádějí březen nebo květen] slunce postupovalo k jižním rovnoběžkám, blížilo se k obratníku Kozoroha a dny se krátily. I kdyby vyplul z Otranta při rozednění, během plavby by ho mohla zastihnout noc a bouře, proto se rozhodl vyplout s plnými plachtami z Brindisi do Dyrrhachia. Tato trasa byla kratší, protože Jaderské moře je v těchto místech úzké. Nenechal v Itálii ani syna Rogera, jak měl původně v úmyslu, když jej ustanovil pánem Apulie.Nevím, proč změnil své rozhodnutí, ale vzal Rogera znovu s sebou. Už během plavby do Dyrrhachia obsadil Robert silně opevněné město Korfu [pozn.: asi 10. května 1081] a další naše pevnosti. Vzal k sobě rukojmí z Lombardie a Apulie, předepsal zemi daně, které si vybral, a pak už se jen čekalo, kdy udeří na Dyrrhachion. (…)

…Císař Alexios poslal k Dyrrhachiu svého švagra Georgia Palaiologa. ... Dal příkaz opravit cimbuří hradeb, přičemž dřevěné části měly zůstat bez hřebíků, aby se při výstupu Latinů po žebřících hroutily a spolu s útočníky padaly k zemi. Dopisy povzbuzoval velitele přímořských měst i samotné velitele ostrovů, aby neupadali do beznaděje a nepovolovali, nýbrž aby zachovali klid a ostražitost, aby se dobře zajistili a nedovolili Robertovi zmocnit se náhlým útokem všech přímořských měst a samotných ostrovů. ... Nepustil však ze zřetele ani Robertovo zázemí. Nejdříve poslal dopis lombardskému vévodovi Hermannovi, pak také římskému papeži a arcibiskupovi Kapuy Hervému, princům a všech velitelům keltských zemí [pozn.: tak Byzantinci označovali západoevropské země] Snažil se získat si je dosti významnými dary a podněcoval jejich nepřátelství vůči Robertovi sliby mnoha dalších darů a hodností. Někteří od Roberta odpadli, jiní slibovali odpadnout, dostanou-li více. ... Jakmile se Robert ještě v Brindisi dozvěděl o Palaiologově příchodu, dal ihned na větší lodě připevnit dřevěné věže, pokryl je kůžemi a vůbec vybavil lodě pečlivě vším potřebným pro obléhání hradeb. Na válečné lodě nalodil koně a ozbrojené jezdce, pohotově dokončil všechny válečné přípravy a chystal se k přeplavbě. Jeho plánem bylo obklíčit Dyrrhachion, jakmile k němu dorazí, na moři a na souši obléhacími stroji zvanými helepolis. Chtěl tak zastrašit obyvatele města a pomocí obklíčení dobýt města přímým útokem. Zpráva o těchto přípravách vyvolala mezi ostrovany a obyvateli pobřeží kolem Dyrrhachia paniku. (…)

… Když Robert ukončil plánované přípravy, zdvihl kotvy, seřadil válečné lodě, lodě s třemi řadami vesel i jednou řadou vesel, podle námořnických zkušeností do bojové pozice a v tomto uspořádání vyplul. Za příznivého větru dosáhl Aulonu a plul dále podle pobřeží až k Butrintu. Tam se spojil se svým synem Bohemundem, který již předtím náhlým přepadem Aulon dobyl. Robert rozdělil vojsko na dvě části. Jedné části velel sám, s tou druhou chtěl po moři plout k Dyrrhachiu, druhou část svěřil Bohemundovi, který měl k Dyrrhachiu táhnout po souši. Robert minul Korfu a zamířil k Dyrrhachiu. U mysu Glossa jej náhle přepadla silná bouře. Husté sněžení a vichry vanoucí z hor rozbouřily silně moře. Vlny se zdvíhaly a duněly, vesla se lámala v rukou veslařů, jakmile se snažili je spustit, vítr trhal plachty na kusy, ráhna praskala a padala na palubu a lodě se potápěly i s posádkou. To se dělo, ačkoli bylo léto a slunce již prošlo obratníkem Raka a blížilo se k souhvězdí Lva, bylo právě období, kdy, jak se říká, vychází Psí hvězda. Všichni byli vyděšeni, nevěděli, co dělat, protože takovým nepřátelům se nemohli postavit. Zdvihl se hlasitý křik, naříkali a prosili, dovolávali se spásné pomoci boží a modlili se, aby spatřili pevninu. Bouře však nepovolovala, jako by se Bůh na Roberta hněval pro jeho zpupnost a nesmírnou pýchu a jako by už od začátku sesílal předzvěst špatného konce. Část lodí se potopila i s posádkou, další se roztříštily při nárazu na pobřeží. Déšť rozmočil kůže pokrývající věže, hřebíky se následkem toho uvolnily, kůže ztěžkly a strhly sebou brzy dřevěné věže, které svým pádem způsobily potopení lodi. Loď, na níž byl Robert, se napůl roztříštila a jen stěží se zachránila. Proti očekávání se zachránily některé nákladní lodě i s posádkou. Moře vyplavilo mnoho mrtvol a četné vaky i jiné předměty, které s sebou měla Robertova posádka, a roztrousilo je na písčině. Trosečníci se postarali o mrtvé druhy a pohřbili je. Všude byl plno zápachu, nestačili mrtvoly dost rychle pohřbívat. Protože přišli o všechny potraviny, byli by trosečníci málem zahynuli hladem, ale úroda už byla zralá a pole i sady překypovaly plody. Každý rozumný člověk by si byl průběh událostí správně vyložil, ale Roberta nic z toho neděsilo, jím nedokázalo nic pohnout. Myslím, že se modlil jen za to, aby zůstal naživu tak dlouho, dokud bude moci bojovat, proti komu bude chtít. Ani nyní ho nic neodvrátilo od úsilí dosáhnout splnění svého cíle. Spolu se zachráněnými druhy zůstal sedm dní v Glabinitzi, aby se zotavil a umožnil odpočinek těm, kteří se zachránili z mořské bouře. Mělo také ještě dorazit vojsko, které zůstalo v Brindisi, a odjinud další očekávané loďstvo a také ho měla dohonit po pevnině ta část vojska, která vytáhla krátce před ním, ozbrojení jezdci, pěšáci a lehkooděnci z téhož oddílu. Robert pak spojil všechny tyto oddíly a po souši i po moři dorazil s celou armádou na ilyrskou pláň. V jeho doprovodu byl i latin, který mi tyto události vylíčil, říkal, že přišel k Robertovi jako posel biskupa z Bari a ujišťoval mě, že s Robertem pobýval na této pláni. Vojáci si postavili stany uvnitř zchátralých hradeb města, které se kdysi nazývalo Epidamnos, a pak se tam táborem položilo celé vojsko. (…)


Obrázek


Obléhání Dyrrachionu
17.června 1081 – únor 1082


Anna Komnéna o dobývání pevnosti Normany:
Robert se utábořil na pevnině sedmnáctého června čtvrté indikce [pozn.: 17. června 1081] s velkým počtem jízdního i pěšího vojska, které svým vzezřením i vojenskou organizací nahánělo hrůzu. V té době měl už shromážděné celé vojsko. Na moři plulo jeho loďstvo složené z lodí všech druhů s dalšími vojáky, kteří měli velkou zkušenost v námořních bitvách. Obyvatelé Dyrrhachia byli obklíčeni z obou stran, z moře i z pevniny, a při pohledu na nesmírné počty Robertových vojáků překračující jakoukoli představu propadali panice. Ale Georgios Palaiologos byl statečný muž, velmi zkušený ve válečném umění, vždyť svedl na východě tisíce vítězných bitev, nepodlehl strachu a opevňoval město. Podle císařova příkazu dal stavět cimbuří a vybavoval hradby kamenometnými stroji. Dodal odvahy vojákům, kteří byli skleslé mysli, rozestavěl po všech hradbách stráže, sám je obcházel celou noc i den a také strážím přikazoval bdělost. ... Obyvatelé Dyrrhachia byli zachváceni strachem, když viděli před hradbami obléhací stroje a vysokou dřevěnou věž potaženou kůží s kamenometnými praky na vrcholku, převyšující i samotné hradby Dyrrhachia. Celý obvod hradeb byl obklíčen vojskem, k Robertovi se valili stále další spojenci, okolní města byla pustošena nájezdy, stanů den ode dne přibývalo. To vše nahánělo lidem v Dyrrhachiu strach, protože cíl vévody Roberta už jim byl jasný - nepřišel na ilyrskou pláň, aby pustošil města a venkov, aby se pak s bohatou kořistí vrátil do Apulie, jak dával všude předem rozhlašovat, nýbrž toužil po trůnu římské říše, a rychlé dobytí Dyrrhachia bylo jen začátkem. Palaiologos dal příkaz, aby se Roberta z hradeb zeptali, proč přišel. Robert odpověděl: "Abych vrátil svému příbuznému Michalovi, který byl vyhnán z trůnu, jeho dřívější hodnost, abych potrestal urážky, kterým byl vystaven, a vůbec abych se pomstil." Palaiologovi lidé mu nato dali tuto odpověď: "Jestliže Michala, až ho uvidíme, poznáme, prokážeme mu ihned aklamací povinnou úctu a odevzdáme mu město." Jakmile to Robert uslyšel, dal ihned příkaz obléci "Michala" do skvělého roucha a ukázat jej obyvatelům města. Přivedli ho pak v slavnostním průvodu za doprovodu různých hudebních nástrojů a za zvuku činelů a ukázali jej. Ti nahoře ho hned při prvním pohledu zahrnuli tisíci urážkami a rozhodně ujišťovali, že ho vůbec nepoznávají. Robert si z toho nic nedělal a držel se svého záměru. Zatímco obléhaní a obléhatelé si vyměňovali názory, vyrazilo několik vojáků z města, napadli Latiny a způsobili jim menší ztráty, načež se útočníci zase vrátili do Dyrrhachia. (…) O tom všem se císař dozvěděl z Palaiologových dopisů. (…)

…Když si Alexios představil velikost svého úkolu a uvědomil si, že jeho armáda je ve srovnání s Robertovým vojskem nepatrná, došel k názoru, že musí z východu povolat Turky, a informoval o tom ihned sultána. Povolal k sobě i Benátčany, snažil se je získat sliby i dary, aby hned vyzbrojili celé loďstvo své země a po rychlém přesunu k Dyrrhachiu ochránili město a svedli rozhodný boj s Robertovým loďstvem. ... Když Benátčané vyslechli tuto nabídku, vyžádali si prostřednictvím poslů vše, co chtěli, a dostalo se jim bezpečných záruk. Pak připravili ihned své loďstvo a v dokonalém pořádku vypluli s loďmi všeho druhu do Dyrrhachiu. Po dlouhé plavbě dopluli k chrámu postavenému kdysi dávno k poctě Neposkvrněné Matky Boží na místu zvaném Pallia a vzdáleném asi osmnáct stadií od Robertova tábora u Dyrrhachia [pozn.: 3.2 km]. Zalekli se však bitvy, jakmile spatřili na druhé straně města Robertovo loďstvo vybavené všemi možnými válečnými stroji. Sotvaže se Robert dozvěděl o příchodu Benátčanů, poslal k nim svého syna Bohemunda s loďstvem a výzvou, aby poctili aklamací císaře Michala i samotného Roberta. Benátčané odkládali aklamaci na příští den. Nastal večer a Benátčané se kvůli bezvětří nemohli přiblížit k pobřeží. Proto srazili větší lodě k sobě, svázali je lany a vytvořili takzvaný "přístav na volném moři". Mezi plachtami postavili dřevěné věže a pomocí lan na ně vytáhli bárky, které každá loď táhla za sebou. Do těchto loděk posadili ozbrojené muže, nařezali silné klády v délce asi jednoho lokte, natloukli do nich ostré železné hřebíky a čekali na příchod franckého vojska. Za ranního úsvitu dorazil Bohemund a požadoval aklamaci. Benátčané si tropili žerty z jeho vousu, Bohemund si to nedal líbit, zaútočil jako první a vyrazil proti nim s největšími ze svých lodí. Za ním vyrazilo hlavní loďstvo. Došlo k tvrdé srážce, a protože Bohemund zaútočil velmi urputně, mrštili Benátčané na jeho galéru seshora jednu ze zmíněných klád a okamžitě prorazili palubu. Do trupu vnikala voda a loď se potápěla. Posádka vyskakovala z lodi, námořníci upadali právě do toho nebezpečí, kterému se chtěli vyhnout, a tonuli, další byli pobiti v boji s Benátčany. Robert, který rovněž už byl ohrožen, unikl skokem na jednu ze svých lodí. Benátčané nabyli sebedůvěry, bojovali s větší odvahou, až konečně obrátili nepřítele na útěk a pronásledovali ho až k Robertovu táboru. Sotva se přiblížili k pevnině, vyskočili a zaútočili na Robertovo vojsko. Při pohledu na ně vyjel Palaiologos z pevnosti Dyrrhachia a bojoval po jejich boku. Boj byl tvrdý a probíhal přímo u Robertova tábora. Až tam Benátčané pronásledovali mnohé protivníky a četní z nich se stali obětí jejich mečů. Benátčané se zmocnili velké kořisti a vrátili se na své lodi. Palaiologos vtáhl zase do pevnosti. Po několikadenním odpočinku poslali Benátčané k císaři posly se zprávou o průběhu událostí. Císař je samozřejmě přátelsky přijal, prokázal jim tisícerá dobrodiní a propustil je s velkou částkou peněz pro benátského dóžete a jeho úředníky. (…)

Nicméně Robert ve své bojovnosti se rozhodl nevzdat se dalšího vedení války, ale pokračoval v boji. Nastala zima a Robert nemohl spustit lodě na moře. Navíc římské a benátské loďstvo bránilo přísunu zásob z Lombardie tím, že bedlivě střežilo spojení s oběma břehy. Sotvaže přišlo jaro a moře se uklidnilo, Benátčané zdvihli kotvy a zahájili proti Robertovi útok. Za nimi vyplul Maurix s římským loďstvem. Došlo k velmi tvrdé srážce, Robertovo loďstvo se dalo na ústup a poté se Robert rozhodl vytáhnout celé své loďstvo na souš. ... Zůstal dva měsíce v přístavu Jericho a usilovně se připravoval k válce na moři i na pevnině. Benátské a římské loďstvo hlídalo úžinu, jak to jen bylo možné, a jakmile moře bylo jen trochu splavné, bránilo Normanům k přeplavbě k Robertovi. Robertovo vojsko, které tábořilo u řeky Glykys, hladovělo, protože si nemohlo ani z pevniny zajišťovat přísun. Obránci Dyrrhachia zaháněli totiž každého, kdo se snažil vyrazit z Robertova opevněného tábora za potravou nebo za jinými potřebami. Sužovalo je také nezvyklé podnebí. Během tří měsíců tu prý pomřelo celkem na deset tisíc mužů. Nemoc postihla i Robertovu jízdu a zahubila mnoho lidí. Obětí nemoci a hladu se stalo v jízdním oddíle asi pět set hrabat a důstojníků a nesčíslné množství jezdců nižších hodností. Řekla jsem již, že Robertovy lodě kotvily na řece Glykys. Po zimě a jaru však přišlo velmi horké léto a hladina řeky suchem klesla. Korytem řeky neteklo ani tolik vody jako v horských bystřinách. Robert byl v obtížné situaci, protože nemohl rychle vyplout. Byl to však velmi vynalézavý a chytrý muž. Přikázal zarazit na obou stranách řeky kůly a spojit je hustým vrbovým proutím. Pak dal z kořene vyvrátit vysoké stromy, navršil je za proutí a na ně dal nasypat písek. Voda se hromadila na jednom místě a vtékala do koryta vytvořeného z kůlů. Vody postupně přibývalo, až naplnila celou přehradu, takže byla dostatečně hluboká, nadzvedla a vyzdvihla lodě, které dosud seděly na dně, a umožnila jim vyplout. Teď už lodě pluly snadno a lehce byly vytaženy na moře. (…)

Mezitím císař Alexios postavil vojsko. Oddílu exkubitů [pozn.: oddíl konstantinopolské posádky sloužící k ochraně císařského paláce] velel Konstantin Opos, oddílu Makedoňanů Antiochos, oddílu Thesalských Alexandr Kabasilas. Tatikios stál v čele Turků sídlících v okolí Ochridu. Byl to muž velmi statečný, v boji neporazitelný, ačkoli nepocházel ze svobodných předků. Jeho otec byl saracén, který upadl do rukou Jana Komnena, mého děda z otcovy strany při marodérském nájezdu. Veliteli manichejců, bylo jich celkem dva tisíce osm set, byli Xantas a Kuleon. I oni byli vyznavači manichejské hereze. Všichni tito muži byli velmi bojovní, ochotní okusit nepřátelské krve, jakmile se k tomu naskytne příležitost. Je třeba dodat, že byli i velmi smělí a neznali ohledy. Oddílům z císařského paláce (zpravidla se jim říká vestiarité) a franckým oddílům velel Panukomites a Konstantin Humbertopulos, který se tak jmenoval podle svého původu [pozn.: syn Hubertův].


Toto byzantské spojenecké vojsko, které výše zmiňuje Anna Komnena, bylo pod císařovým vedením vysláno na pomoc obležené pevnosti Dyrrachion (dnešní Drač v Albánii). Tažení se osobně účastnil i sám císař Alexius I. Komnenos (*1048 - +1118), který se na byzantský trůn dostal 4.dubna 1081. Byl to tedy jeden z jeho prvních válečných počinů. Vojsko dorazilo až k Dyrrachionu a dne 18.října 1081 svedlo s Normany bitvu. Proti 20.000 Byzantinců a jejich spojenců stálo něco mezi 20-30.000 Normany (většinou se uvádí 30.000 mužů). Bitva byla dlouho nerozhodná a to i přesto, že do ní zatím nezasáhli byzantinští spojenci, Turci. Ti jak se nakonec ukázalo nebyli se svoji loajalitou k císaři tak jednoznačně nakloněni. Když se pak misky vah zváhly ve prospěch Normanů, opustili Turci v počtu asi 7.000 mužů své spojence, aniž by zasáhli do boje. Normané pak porazili Byzantince, kterých padlo na 5.000 a zmocnili se bohaté kořisti v byzantinském táboře, včetně stanu samotného císaře Alexia.

Více o bitvě o Dyrrachion je ZDE:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?p=67696#67696


Dále opět popisuje události Anna Komnena:
Robert se zmocnil [pozn.: po bitvě o Dyrrachion dne 18.října 1081] bez potíží kořisti i s císařským stanem a pyšně obsadil rovinu, na níž tábořil už dříve při obléhání Dyrrhachia. Po krátkém odpočinku začal uvažovat, jestli se má ihned pokusit o útok na hradby, nebo raději odložit obléhání na příští jaro a obsadit zatím jen města Glabinitzu a Ioanninu. Tam v údolích nad dyrrhachijskou rovinou by mohlo přezimovat i celé vojsko. Jak jsem již dříve uvedla, pocházeli obyvatelé Dyrrhachia většinou z Amalfi a z Benátek. Sotva se dozvěděli, jaké neštěstí postihlo císaře Alexia, že padlo velké množství mužů, že loďstvo se muselo stáhnout a že Robert chce příští rok na jaře město oblehnout, tu každý přemýšlel, jak se zachránit a jak uniknout hrozícímu nebezpečí. Na společném shromáždění každý řekl svůj názor a v diskusi se vyjádřili ke všem návrhům. Východisko z nouze viděli v návrhu, který doporučoval vzdát se Robertovi a vydat mu město. K takovému rozhodnutí je podněcoval také jeden vystěhovalec z města Amalfi, dali tedy na jeho rady a vpustili Roberta do města. ... [pozn.: pevnost Dyrrachion byla obránci nakonec vydána Normanům do rukou až v únoru 1082].



ZÁVĚR
Mnoho měsíční obléhání Dyrrachionu (Drače) ukázalo obrovskou vůli Normanů po vítězství a kořisti a to i přes neúspěchy při útocích na pevnost a velkých ztrátách. Podle Anny Komneny přišel Robert Guiscard během obléhání o 10.000 mužů a 500 normanských rytířů z původního počtu 30.000 mužů a 1.300 rytířů. Když pak přitáhl císař Alexius I. Komnenos k obleženému městu se svým 20.000 vojskem, zdálo se že vítězství se může přiklonit na stranu Byzantské říše. Bohužel v klíčovém momentě bitvy byl císař zrazen najatými Turky, které v počtu 7.000 mužů tvořili výraznou sílu v celém 20.000 byzantském vojsku. Turci se nakonec do samotné bitvy nezapojili a tak bylo o jejím výsledku rozhodnuto v prospěch Normanů. Císař si tak místo slávy vysloužil potupnou porážku, i když sám osobně v ní projevil mimořádnou statečnost. Obležená pevnost pak již nemohla upínat své naděje k nějaké pomoci. Když se ukázalo, že Normané jsou i nadále rozhodnuti pokračovat v obléhání, bylo po několika měsících jednání rozhodnuto město vydat. Stalo se tak v únoru 1082, čímž bylo ukončeno obléhání pevnosti po cca 8 měsících.

Pro Normany to byl velký úspěch a předpokládalo se, že nyní, když mají na Balkáně opěrný bod, mou se pokusit proniknout hlouběji na Byzantské území. Ke smůle Roberta Guiscarda však vypuklo na Apeninském poloostrově revolta. Oblasti jako Apulie, Kalábrie a Kampánie se postavili proti nadvládě Normanů. Navíc císař Svaté říše Římské Jindřich IV. stál před branami Říma a tak hrozil kolaps Normanského panství. Guiscard se tak musel vrátil do Itálie a zanechat prozatím od svého plánu táhnout do nitra Byzantské říše.


Zdroje:
Historie válek s Normany – Anna Komnena (1083-1148), překlad Růžena Dostálová – Odeon 1996
www.wikipedia.org
www.livius.org
vlastní hlava:-)
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „významné vojenské události“