Bitva o Dyrrhachion (1081)

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Bitva o Dyrrhachion (1081)

Příspěvek od kacermiroslav »

Byzantinci vs. Normani

Bitva o Dyrrhachion
Albánie (dnešní město Drač)
18.října 1081


Obrázek
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Byzantská říše
Velitel: Alexius I. Komnénos, George Palaeologus
Počty: 20.000 mužů

Vévodství Apulie a Kalábrie
Velitel: Robert Guiscard, Bohemund z Tarentu
Počty: 20-30.000 mužů, 150 lodí a asi 800-1.000 normanských rytířů
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Poté co roku 474 zanikla Západořímská říše se svým hlavním městem Římem pod nájezdy barbarů a její poslední císař, jinoch Romulus Augustulus byl sesazen, zůstala na evropském kontinentu jako následník římských tradic již jen Východořímská říše, kterou dnes známe spíše pod názvem Byzantská říše. I tato říše se potýkala s řadou nájezdů ze strany barbarských kmenů, ale v boji proti nim byla úspěšnější než její zanikla západní polovina. Od 6.století za vlády císaře Iustiniana I. se pak říše snažila o tzv. „renovatio imperii“, tedy obnovení římské říše v jejich původních hranicích včetně Apeninského poloostrova. Toto úsilí se z větší části podařilo naplnit, ale tlaků ze stran barbarů nepřestávalo a tak po čase začala říše zase slábnout. V roce 568 připravila invaze Langobardů Byzanc o nadvládu nad severní částí Itálie, jižní polovina poloostrova však i nadále zůstávala v rukou Byzance. V roce 800 se pak král Karel Veliký nechává korunovat na císaře a obnovuje Římskou říši. V roce 812 mu jeho postavení přiznává i byzantský vládce Michael I. Rangabe, který mu uděluje titul „basileus“ čímž jeho západní císařství (také později známé jako Svatá říše římská) staví na roveň s východořímskou říší. Počátkem 11.století zažívá Byzantská říše další období expanze, když se za vlády císaře Basileia II. zmocňuje celého bulharského carství. Říši se dokonce ještě roku 1045 podaří posunout své hranice na východě, kam však již začínají pronikat Seldžučtí Turci.

Tou dobou ale také dochází k velkému schizmatu konstantinopolským patriarchou a římským papežem. Roku 1054 pak je rozdělena křesťanská církev na východní (pravoslavnou, řeckou) a západní (římskou, latinskou, katolickou). Toto rozdělení pak trvá dodnes.

A jak na to byla v té době Itálie? Její jižní část včetně Sicílie byla stále v rukou Byzantské říše. Ta do svých služeb najímala Normanské žoldnéře, aby hájili državy říše. Bohatství jižních zemí však bylo natolik pro Normany lákavé, že kolem roku 999 začínají s okupací Itálie (podle jiných pramenů to bylo až kolem roku 1016/1017). Postupně dobývali další a další území, zakládali svá hrabství a vévodství, až je Roger II. sloučil do jednoho království. Ačkoliv italské državy Byzance bránili vynikající vojevůdci jako Basil Boioannes a Georgios Maniakes, v letech 1040 - 1071 Normani dobyli všechna byzantská panství v Itálii. Mezi léty 1060 - 1072 pak obsadili i Sicílii. Jejich vítězství bylo do značné míry výsledkem jejich vojenské techniky (postavené na rozdíl od sousedních mocností především na těžké jízdě) a celkově chaotické situace na Apeninském poloostrově, jemuž vládly různé síly - Řekové, Němci, Arabi, papežové, Langobardští vládci Salerna, Capui a j., které nakonec nemohly síle Normanů vzdorovat. Normanské panství bylo ale s Byzancí úžeji spojeno - poté co v 10. stol. dobyli velká území, zaujali místa v nově utvářené administrativě místní Řekové, bývalí byzantští úředníci. Mnoho normanských šlechticů vstoupilo do služeb Byzance - v 11. stol. se někteří stávali napůl nezávislými vojenskými veliteli (Hervé Frankopoulos, Roussel de Bailleul), někteří se ve 12. století dostali mezi byzantskou aristokracii (Rogerioi, Petraliphai, Raoul), někteří se dokonce ženili do císařských rodin. Ve 12. stol. představovali Normané největší skupinu Latinů v Byzanci. Na druhou stranu se ale Normani nespokojili s držením Itálie a pokoušeli se své panství rozšířit i na Balkán - poprvé v letech 1081 - 1085 za Roberta Guiscarda. Jednim z míst, na které Normani jako na první na Balkáně zaútočili pak bylo pobřežní město Dyrrachion (dnešní Durrés v Albánii). Díky schizmatu mezi papežem v Římě a patriarchou v Konstantinopoli měli Normani při svém počínání požehnání papeže. Bratrovražedný boj mezi křesťany se tak z Apeninského poloostrova přenesl i na Balkán.
Obrázek Alexius I. KomnenosObrázek Robert Guiscard




Bitva o Dyrrachion (dnešní Drač v Albánii)
18.října 1081


V letech 1060 až 1091 se Normanům podařilo na Byzantské říši dobýt Sicílii, na čemž měl velkou zásluhu mladší Guiscardův bratr Roger I., čímž plně ovládali celý Apeninský poloostrov na úkor původních byzantských pánů. Normanský stát se tak v rámci Středomoří stal skutečnou velmocí a s jeho silou musel možný nepřítel počítat. Normané se v mnohém cítili dědici Byzance a jejich nároky se neomezily pouze na državy v Itálii. Roku 1081 se Robert Guiscard vylodil v Epiru a ovládl ostrov Korfu. Z něho to byl již jen kousek na balkánskou pevninu. Guiscardův syn Bohemund pak vedl pozemní armádu, která směřovala k Epiru z Avlony (dnes Albánie). Obě vojska se spojila a dne 18.června 1081 začala s obléháním významné byzantské pevnosti Dyrrachion (dnešní Drač v Albánii) na pobřeží Jaderského moře.

Více o obléhání pevnosti Dyrrachion naleznete ZDE:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?p=67686#67686


Pevnost s obránci odolávala mnoho měsíců útokům Normanů. Na jejich vysvobození pracoval nový císař (byl zvolen 4.dubna 1081) Alexius I. Komnenos. Ten aby se mohl postavit velké normanské síle oslovil řadu svých spojenců a sousedů. O složení vojska nám podává dobovou zprávu byzantská historička a princezna Anna Komnena (*1083 - +1148):

Mezitím císař Alexios postavil vojsko. Oddílu exkubitů [pozn.: oddíl konstantinopolské posádky sloužící k ochraně císařského paláce] velel Konstantin Opos, oddílu Makedoňanů Antiochos, oddílu Thesalských Alexandr Kabasilas. Tatikios stál v čele Turků sídlících v okolí Ochridu. Byl to muž velmi statečný, v boji neporazitelný, ačkoli nepocházel ze svobodných předků. Jeho otec byl saracén, který upadl do rukou Jana Komnena, mého děda z otcovy strany při marodérském nájezdu. Veliteli manichejců, bylo jich celkem dva tisíce osm set, byli Xantas a Kuleon. I oni byli vyznavači manichejské hereze. Všichni tito muži byli velmi bojovní, ochotní okusit nepřátelské krve, jakmile se k tomu naskytne příležitost. Je třeba dodat, že byli i velmi smělí a neznali ohledy. Oddílům z císařského paláce (zpravidla se jim říká vestiarité) a franckým oddílům velel Panukomites a Konstantin Humbertopulos, který se tak jmenoval podle svého původu [pozn.: syn Hubertův].

Císař tak nakonec mohl postavit asi 20.000 armádu (podle historika Johna Haldona bylo Byzantinců něco mezi 18-20.000), z čehož bylo asi 5.000 makedonských a thráckých Řeků, 1.000 mužů elitní Konstantinopolské posádky, 2.800 Manicheanů, dále jízda z Řecké Thesaloniky, oddíly z Balkánu, Arménská pěchota, na 2.000 Turků, dále 1.000 Franských žoldnéřů, asi 1.000 Varjagů (švédští Vikingové) a 7.000 seldžuckých Turků poskytnutých Rúmským sultanátem (jednalo se o nástupnický stát Seldžucké říše, který trval v letech 1077 – 1307). Naproti tomu Normané pod vedením Roberta Guiscarda a Bohemunda z Tarentu měli k dispozici něco mezi 20 až 30.000 muži a asi kolem 800 až 1.000 rytířů. Při velikosti normanské armády vycházíme opět z informací Anny Komneny, která uvádí, že během obléhání Dyrrachionu přišel Robert Giuscard asi o 10.000 mužů a 500 rytířů z původního počtu 30.000 mužů a 1.300 rytířů. Kromě toho měli Normané k dispozici loďstvo v počtu asi 150 lodí.

Císař Alexius se svým vojskem přišel ze Soluně a rozložil svůj tábor u řeky Charzanes poblíž Dyrrachionu dne 15.října 1081. Svolal válečnou radu včetně velitelů z obležené pevnosti. V plánu zaútočit na Normany co nejdříve. Proto byl tábor přesunut blíže k městu na protější kopce. Útok měl začít další den, tj. 18.října 1081. Guiscard byl o přítomnosti nepřítele informován v noci 17.října a ihned zmobilizoval svou armádu. Alexius rozdělil svou armádu na tři divize. Levé křídlo vedl Gregorios Pakourianios, pravému pak velel Nikephoros Melissenos a sám císař vedl střed. Guiscard postavil své vojsko v rovnoběžné linii s Byzantinci. Jeho pravému křídlu velel hrabě z Giovinazza a levé vedl Bohemunf z Tarentu. Proti středu Byzantinců s císařem se postavil Guiscard se svými oddíly.


Dále následuje popis bitvy, který zaznamenala byzantská princezna Anna Komnena (*1083 - +1148), která byla dcerou císaře Alexia I. Komnena (právě toho, který vedl armádu v bitvě o Dyrrachion). Ve svém díle sepsala události z období jeho vlády v letech 1062-1118. Pro svou práci měla nejlepší předpoklady: důkladné a rozsáhlé vzdělání, přístup ke státním archivům, bohaté kontakty s mocenskými a vzdělaneckými vrstvami a v neposlední řadě příklad svého manžela, který sám byl historikem. Z tohoto pohledu je tedy pro nás velice přínosný popis bitvy o Dyrrachion z jejího pera, který snad ani nepotřebuje žádného komentáře:

Takovým způsobem uspořádal Alexios svou armádu a vyrazil s ní proti Robertovi [pozn.: Robert Guiscard]. Cestou se setkal s kýmsi, kdo odtamtud přicházel, vyptal se ho na situaci kolem Dyrrhachia a získal přesnější informace o tom, jak Robert uvedl do pohybu všechny stroje nutné k obléhání hradeb a přivezl je už do jejich blízkosti. Georgios Palaiologos odolával celou noc a celý den obléhacím strojům, a Robertovým nástrahám. Pak se toho vzal, dal otevřít brány, vytáhl ven a svedl s Robertem těžký boj. ... Když se zpráva o tom donesla k císařově sluchu, uvědomil si císař, že Palaiologos potřebuje rychlou pomoc, a urychlil svůj pochod. Po Alexiově příchodu do Soluně mu řada lidí ještě podrobněji potvrdila zprávy o Robertovi. Robert už skončil svoje přípravy, dodal vojsku znovu odvahu, soustředil na pláni u Dyrrhachia mnoho materiálu a utábořil se na dostřel šípu od hradeb města. Mnoho svých oddílů rozestavěl i v horách, v údolích a na kopcích. Z mnoha stran však k němu přicházely i zprávy o pečlivých opatřeních Palaiologových. Palaiologos měl v úmyslu zapálit dřevěnou věž, kterou dal Robert postavit. Dal na hradbách připravit naftu, smůlu a třísky suchého dřeva, rozestavit kamenometné praky, a pak už jen čekal na vypuknutí boje. Počítal s tím, že Robert zaútočí příštího dne. Už dříve připravil ve městě dřevěnou věž, kterou dal postavit přímo proti věži, která byla vně hradeb. Celou noc pak dával zkoušet kládu upevněnou nahoře na věži, kterou chtěli vysunout proti dveřím vnější věže. Zkoušeli, zda lze kládou snadno pohybovat, zda zapadne přesně proti dveřím a nedovolí, aby se snadno otevřely. Palaiologos se přesvědčil, že kládou lze snadno posunovat a že vyhovuje svému účelu, a pak s klidem očekával útok, který předvídal. (…)

…Příštího dne vydal Robert rozkaz, aby se všichni ozbrojili a aby do dřevěné věže vstoupilo asi pět set mužů, pěšáků i ozbrojených jezdců. Pak přitáhli věž k hradbě a snažili se otevřít horní dveře a použít je jako most k vpádu do pevnosti. Palaiologos dal mezitím vysunout onu velikou kládu pomocí předem připravených mechanismů a množství statečných mužů a znemožnil tak Robertovu lest. Kláda zcela zabránila otevření dveří. Palaiologos pak neustále ostřeloval Kelty [pozn.: tak Byzantinci nazývali příslušníky západních národů], kteří stáli nahoře na věži. Ti se skryli, protože nemohli ostřelování nést. V té chvíli Palaiologos přikázal věž zapálit. Ještě nevyřkl poslední slovo, a požár na věži se stal skutkem. Vojáci seshora se vrhali dolů, vojáci dole otvírali dolní dveře a prchali. jakmile to Palaiologos viděl, vyrazil v čele oddílu statečných ozbrojenců zadní branou z pevnosti a vzal s sebou i muže vybavené sekyrami, aby jimi zničili věž. A to se mu také podařilo - seshora věž zapálil a zezdola ji podkopal pomocí nástrojů drtících kámen, až ji zcela zničil. (…)

…Robert začal rychle stavět novou věž ... a připravoval obléhací stroje proti Dyrrhachiu. Císař Alexios pochopil, že obránci Dyrrhachia potřebují rychlou pomoc, uspořádal své vojsko a vydal se na pochod do Dyrrhachia. Sotva tam dorazil [pozn.: 15.října 1081], dal postavit pro své vojsko opevněný tábor u řeky, které říkají Charzanes. Potom poslal k Robertovi posla s dotazem, proč přišel a jaké má úmysly. ... "Já", tvrdil Robert, "jsem se v žádném případě nevydal na tažení proti Tvému císařskému veličenstvu, ale vytáhl jsem jen, abych pomstil křivdu spáchanou na tchánu mé dcery. Chceš-li mír se mnou, i já to vítám, pokud budeš ochotný splnit podmínky, které ti sdělí moji poslové." Žádal však zhola nemožné věci, které by poškodily zájmy římské říše. Zároveň sliboval, že bude považovat Lombardii za léno svěřené mu císařem a že pomůže císaři v případě potřeby, dosáhne-li ovšem splnění svých slibů. Ale to byla jen přetvářka, aby vyvolal zdání, že za jeho požadavky stojí jeho přání zachovat mír. Kladl však nesplnitelné požadavky, aby mohl začít boj, nedosáhne-li jejich splnění, a přičíst vinu za válku římskému císaři. Když jeho nesplnitelné požadavky byly odmítnuty, svolal všechna svá hrabata a pronesl k nim tuto řeč: "Je vám známa křivda, jíž se císař Nikeforos Botaneiates dopustil vůči tchánu mé dcery, a urážka, kterou musela snést má dcera, která spolu se svým tchánem byla zbavena vlády. To jsme si nemohli nechat líbit a vytáhli jsme z naší země proti Botaneiatovi, abychom pomstili křivdu. Botaneiates byl však zbaven vlády a my nyní máme co dělat s mladým císařem a statečným vojákem, jehož zkušenosti ve vojenském umění daleko přesahují jeho věk. S ním nemůže vést válku nepromyšleně. Kde je mnoho velitelů, tam různost názorů mnoha lidí vyvolává zmatek. nezbývá než aby všichni ostatní se podřídili jednomu z nás, a ten aby se každého zeptal na jeho názor a nejednal jen nahodile podle vlastní úvahy. Ostatní nechť mu otevřeně řeknou svůj názor, a pak ať se podřídí rozhodnutí zvoleného velitele. Podívejte se, já jako první ze všech jsem ochoten podřídit se tomu, koho zvolíte." Všichni souhlasili s Robertovým návrhem, prohlašovali, že Robert mluví správně, a jednomyslně mu nabídli velení. Ten se naoko stydlivě zdráhal a chvíli odmítal velení přijmout, ani však na něho stále více naléhali s týmž požadavkem. Robert jen zdánlivě ustoupil před jejich nátlakem, ve skutečnosti už dávno po tom toužil. Zahrnoval je množstvím slov, obratně spřádal argumenty, a tak se těm, kteří neprohlédli jeho záměr, zdálo, že dosahuje vytouženého cíle proti své vůli. Nakonec jim řekl: "Hrabata a vojáci, slyšte mé rozhodnutí. Opustili jsme své domovy a přišli jsme sem. nastávající bitva bude bitvou s velmi statečným císařem, který se sotva chopil vládního kormidla. Svedl už mnoho vítězných bitev za vlády dřívějších císařů a přivedl jim jako zajatce nejednoho významného vzbouřence. Do této bitvy se proto musíme pustit celým srdcem. Dopřeje-li nám Bůh vítězství, pak už nám nebudou scházet peníze. Proto musíme teď spálit všechny naše stany, provrtat lodě, potopit je na dno moře a pak jít do boje s Alexiem, jako bychom se byli právě narodili a dnes měli i zemřít." Všichni s jeho slovy souhlasili. (…)

…Takové byly úvahy a záměry Robertovy. Císařovy plány byly jiné, ale ještě promyšlenější a bystřejší. Oba vůdcové svolali své vojsko a radili se o strategických a velitelských problémech, aby vedli své vojsko i boj uváženě. Císař chtěl přepadnout Robertův tábor náhle v noci z obou stran. Spojeneckým oddílům dal příkaz, aby prošly salinami [pozn.: slané bažiny na dně laguny u Dyrrhachia] a zaútočily na nepřítele zezadu. Sám chtěl zaútočit na Roberta zpředu, jakmile bude vědět, že spojenecké oddíly dorazily. Robert nechal za sebou prázdné stany, v noci přešel přes most (bylo to osmnáctého října páté indikce) a dorazil s celým vojskem k chrámu, který byl kdysi postaven na břehu moře a zasvěcen mučedníku Theodorovi. Po celou noc se snažili získat boží přízeň a účastnili se svaté bohoslužby. Pak Robert seskupil své vojsko, sám zaujal místo v jeho středu, křídlo k straně k moři svěřil Amiketovi (patřil mezi významná hrabata, měl statečnou ruku i srdce) a druhé křídlo svěřil svému synu Bohemundovi zvanému Saniskos. Když se to císař dozvěděl, přizpůsobil se okolnostem a sešikoval své vojsko na svah u moře. A protože už předtím rozdělil vojsko na dvě části, nepozastavil útok barbarů, kteří směřovali k Robertovým stanům, ale zadržel i s jejich velitelem Nampitem oddíly nesoucí na ramennou dvousečné meče a nařídil jim, aby sesedli z koní a táhly v malém odstupu v sevřených řadách před šiky. Všichni, jak je u jejich národa zvykem, se chránili štíty. Zbytek vojska rozdělil císař na šiky, sám velel střední linii, pravému a levému šiku postavil v čelo césara Nikefora Melissena a velkého domestika jménem Pakurianos. Prostor mezi císařem a pěšáky zaplňoval dosti silný oddíl vojáků lukostřelců , které chtěl Alexios vyslat proti Robertovi jako první. Nampitovi přikázal, aby jim vždy uvolnili průchod tím, že se jeho vojáci rozestoupí vpravo a vlevo, kdykoli lučištníci vyrazí proti Keltům [pozn.: takto nazývali Byzantinci západní země], a aby po návratu lučištníků zase kráčeli v sevřených řadách a kryli se hustě sraženými štíty. (…)

…Takovým způsobem uspořádal svou armádu a sám se hnal podél mořského břehu proti čelu keltského vojska. Odeslané barbarské oddíly prošly salinami a napadly keltské stany, sotvaže obránci Dyrrhachia otevřeli podle císařova příkazu brány. Vojevůdci postupovali proti sobě. Robert vyslal dopředu jízdní oddíl, aby se pokusil odlákat proti sobě část římského vojska. Císař však nepadl do pasti a poslal proti nim jen silný oddíl lehkých zbraní. Nejdříve docházelo jen k lehlým srážkám. Robert postupoval pomalu, ale prostor mezi oběma vojsky se stále zužoval, zvláště když Amiketův šik, pěšáci i jezdci, napadl krajní křídlo šiku Nampitova. Když se naši statečně bránili, vrátili se útočníci zpět, vždyť to nebyli samí vybraní vojáci. Vrhali se do moře a až po krk ve vodě se blížili k římským a benátským lodím a dožadovali se od nich záchrany. Námořníci je však na lodě nevzali. Gaita, Robertova žena a družka v boji, jak se vypráví, při pohledu na prchající na ně vrhla rozzlobený pohled a jako druhá Pallas (i když ne Athéna) hlasitě vykřikla a jako by svým jazykem křičela onen homérský verš: "Jak dlouho ještě budete prchat? Stůjte, buďte přec chlapi." A když viděla, že stále prchají, popadla dlouhé kopí a vší silou jím mrštila po uprchlících. Ti se vzpamatovali a vrátili se do boje. Oddíly ozbrojené sekyrami i jejich velitel Nampites z nezkušenosti a v zápalu boje postupovali příliš rychle a vzdálili se na dost velkou vzdálenost od římských linií. Plni stejné odvahy jako Keltové nemohli se už dočkat, až se s nimi střetnou. Robert zpozoroval, že se Nampitova oddílu zmocňuje únava a že jeho vojáci těžce oddechují. Ujišťovala ho o tom rychlost jejich pochodu, vzdálenost, kterou urazili, a váha jejich zbraní. Proto vydal rozkaz, aby proti nim vrazil oddíl pěšáků. Poněvadž Nampitovi [pozn.: Vikingové] vojáci se předem unavili, ukázalo se, že jsou slabší než Keltové. Celý tento oddíl barbarů padl [pozn.: asi 1.000 mužů]. Těch několik málo, kteří unikli, hledali ochranu v chrámu archanděla Michaela. Část naplnila chrám, pokud se tam vešli, část vylezla na střechu chrámu a myslela, že se tak zachrání. Ale Latinové založili oheň a upálili všechny i s chrámem. Zbytek římského vojska statečně odolával nepřátelům. Robert se hnal se svým vojskem jako okřídlený rytíř proti římským šikům, odrazil je a rozbil na mnoho částí. Část jeho protivníků padla v boji, část se zachránila útěkem. (…)

…Císař Alexios vytrvával jako nezdolná věž, ačkoli ztratil mnoho druhů, mužů vynikajících rodem i vojenskými zkušenostmi. ... Boj neustával, protože všichni viděli, že císař odolává. Tu vyrazili tři Latinové, jeden z nich již uvedený Amiketes, druhý Petr, syn Alifův, jak sám říkal, a třetí kdosi neméně významný než oni. Ti pobídli vší silou koně ostruhami a s dlouhými kopími se hnali proti Alexiovi. Amiketes císaře minul, protože jeho kůň se maličko odchýlil z dráhy. Císařovi se podařilo odrazit kopí druhého jezdce mečem, pak jej udeřil vší silou do klíční kosti a odsekl mu paži od těla. Třetí jezdec mířil na vladařovo čelo. Alexiem, který byl rozvážný a pevné mysli, to vůbec neotřáslo. V mžiku se rozhodl a věděl, co má dělat. Jak rána mířila, sklonil se nazad až k ocasu svého koně. Ostří meče jen lehce škráblo povrch jeho těla, hrot meče zachytil o okraj přilby, rozsekl řemen pod bradou, kterým byla přilba upevněna, a shodil ji na zem. Kelt se ihned přihnal, protože myslel, že srazil Alexia z koně. Ale Alexios už seděl vzpřímeně a pevně v sedle a neztratil žádnou ze svých zbraní. V ruce třímal obnažený meč, byl pokryt prachem smíšeným s jeho vlastní krví, s nepokrytou hlavou, zářivě rudé vlasy mu poletovaly kolem očí a obtěžovaly ho. Vyděšený kůň se totiž snažil zbavit otěže a nepokojně poskakoval, proto padaly Alexiovy vlasy do tváře. Alexios znovu sebral všechny síly a odolával nepřátelům, jak jen to vůbec bylo možné. Pak ale viděl, že prchají i Turci a že Bodinos ustupuje bez boje [pozn.: seldžučští Turci v počtu 7.000 mužů]. I on totiž sáhl ke zbrani, seřadil své vojsko do bojového šiku a zůstal v den boje v tomto postavení, jako by chtěl císaři přispět podle uzavřené smlouvy na pomoc. Zdá se však, že Bodinos vyčkával s útokem na Kelty až podle toho, zda se bude vítězství klonit na stranu císařovu. V opačném případě měl v úmyslu klidně ustoupit. Že skutečně takto uvažoval, je zřejmé z jeho jednání: jakmile viděl, že vítězství už patří Keltům, rychle se vrátil domů, aniž zasáhl do boje. Císař viděl, že tu už není nikdo, kdo by mu přispěl na pomoc, obrátil se tedy rovněž zády k nepříteli. A tak se Latinové jali římské vojsko pronásledovat. (…)

…Robert se zmocnil bez potíží kořisti i s císařským stanem a pyšně obsadil rovinu, na níž tábořil už dříve při obléhání Dyrrhachia. Po krátkém odpočinku začal uvažovat, jestli se má ihned pokusit o útok na hradby, nebo raději odložit obléhání na příští jaro a obsadit zatím jen města Glabinitzu a Ioanninu. Tam v údolích nad dyrrhachijskou rovinou by mohlo přezimovat i celé vojsko. Jak jsem již dříve uvedla, pocházeli obyvatelé Dyrrhachia většinou z Amalfi a z Benátek. Sotva se dozvěděli, jaké neštěstí postihlo císaře Alexia, že padlo velké množství mužů, že loďstvo se muselo stáhnout a že Robert chce příští rok na jaře město oblehnout, tu každý přemýšlel, jak se zachránit a jak uniknout hrozícímu nebezpečí. Na společném shromáždění každý řekl svůj názor a v diskusi se vyjádřili ke všem návrhům. Východisko z nouze viděli v návrhu, který doporučoval vzdát se Robertovi a vydat mu město. K takovému rozhodnutí je podněcoval také jeden vystěhovalec z města Amalfi, dali tedy na jeho rady a vpustili Roberta do města [pozn.: stalo se tak v únoru 1082]. ...



ZÁVĚR
Síly v bitvě byly na jejím začátku přibližně vyrovnané. Zatímco Guiscardovo vojsko mělo k dispozici cca 20-30.000 mužů a cca 800 až 1.000 rytířů, disponoval byzantský císař kolem 18-20.000 vojáky včetně samotné posádky z pevnosti Dyrrachion, která taktéž vyrazila toho dne 18.října 1081 do boje. Úspěch ale opět slavila bojová taktika a výzbroj těžkých normanských rytířů a také neukázněnost byzantinského vojska. To bylo složeno z mnoha národností, které měli různou bojovou morálku a úroveň. Například oddíl Vikingů v počtu 1.000 mužů byl zcela zbytečně zdecimován poté, co se svou přílišnou horlivostí oddělil od hlavního vojska a byl tak téměř do posledního muže pobit. Rozhodujícím faktorem bitvy se pak ukázalo nezapojení se do jejího průběhu 7.000 seldžuckých Turků. Tito v rozhodujícím momentě dezertovali. Bojiště pak ovládli Normani, kteří pobili celkem na 5.000 vojáků z byzantinského vojska. Ztráty Normanů nejsou známé, ale podle dochovaných pramenů byly velké.

Primární úkol byzantského vojska se tak nezdařil a pevnost Dyrrachion nebyla vysvobozena ze čtyř měsíčního obléhání. To pak pokračovalo a obránci bez možnosti vnější pomoci se nakonec rozhodli město v únoru 1082 vydat nepříteli.
Obrázek


Zdroje:
Historie válek s Normany – Anna Komnena (1083-1148), překlad Růžena Dostálová – Odeon 1996
www.wikipedia.org
www.livius.org
vlastní hlava:-)
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „významné vojenské události“