Vpád do Ilyrie a válka mezi Slovany a Heruly (545)

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Vpád do Ilyrie a válka mezi Slovany a Heruly (545)

Příspěvek od kacermiroslav »

VPÁD DO ILYRIE A VÁLKA MEZI SLOVANY A HERULY
rok 545

----------------------------------------------------------------------------------------------------------
Slované
velitel:

Herulové
velitel: Filimuth , Ioannes zvaný „Fagas“ (Žrout)
----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Obrázek
Obr.č XX: Pravděpodobná pozice Slovanů a Herulů vprvní polovině 6.století v severozápadní Evropě a jejich místo vzájemných střetů.

Kdo to vlastně byli Herulové? Jedná se o jeden z východogermánských kmenů příbuzní se Skiry a Rugii, který zřejmě pocházel z jižní části Skandinávského poloostrova a Jutska (dnešní Dánsko). Přibližně na začátku 3.století tento kmen opustil domovské Jutsko a vydal se směrem na východ do Polska, kde nějaký čas pobyl. Motivací odchodu byla zřejmě snaha nalézt zemi, která by početný kmen dokázala snadněji uživit než nehostinné a studené severní země Skandinávie. Po svém putování se část Herulů usadila na pobřeží Černého a Azovského moře, kde se postupně sblížili s Ostrogóty. Vzhledem k tomu, že okolí Černého moře v této době ovládala Římská říše, potažmo Východořímská (Byzantská říše) [1], tak máme většinu písemných zmínek o Herulech právě z Byzance. Ostatně Byzanc se již brzy přesvědčila o jejich síle. Roku 267 Herulové s Góty úspěšně zaútočili na Byzantion [2], ale o dva roky později jsou poraženi Římany císaře Claudia II. (268-270) v bitvě u Naissu (dnešní Niš v Sbrsku). O síle Herulů spojených s Góty v tzv. Ermanarichově říši hovoří jejich počty, které se v této bitvě odhadují na 50.000 bojovníků. Následkem porážky došlo k pádu barbarské východní říše. Jejich západní říše je zmiňována v roce 289 u ústí Rýna. V průběhu 4.století se Herulové dostali do područí Ostrogótů, které pak spolu s nimi podmanili nově příchozí Hůnové (rok 375). Herulové se tak stali první obětí Hunské expanze na západ, která nastartovala process tzv. stěhování národů. Na straně Hunů se take účastnili slavné bitvy na Katalaunských polích v roce 451 pod Attilovým vedením. Po smrti Attily [3] se Herulové stávají součástí koalice kmenů, které povstali proti Hunům a porážejí je v roce 454 v bitvě na řece Nedao. Po rozpadu Hunské říše po roce 454 si Herulové založili vlastní království severně od Dunaje na území dnešního jižního Slovenska a Moravy s uvažovaným centrem na Brněnsku (vrch Žuráň u Podolí). Jejich vliv zřejmě zasahoval až do Čech. Toto království, ale brzy po svém vzniku opět zaniká. Část Herulů se poté spojila s dalším tzv. barbarským kmenem Langobardů [4]. Další část se pak spojila s Gepidy [5], kteří měli ve střední Evropě svou říši. V druhé polovině 5.století se Herulové usazují na území dnešní severní Itálie, Rakousko a Moravy. Jejich moc ale zlomil gótský král Theodorich Veliký (králem v letech 474-526) a Langobardi, kteří jim odváděli poplatky za mír. Byli dokonce ochotni odvádět větší poplatky, jaké měli z Herulů obavy. Nicméně družiníci herulského krále Rodolfa (Radolf, Rodulf) očekávali v případě války s Langobardy bohatší kořist, než jim poskytoval tribute. A tak se rozhořel boj, který ale skončil velkým překvapením, když Herulské vojsko bylo i se svým králem Rodolfem kolem roku 508/510 poraženo. Oslabení kmene zřejmě využili i nově příchozí Slované, kteří se s Heruly střetly v roce 545. O tom ale o něco později.

Podle byzantského historika Prokopia z Kaisarreie se část Herulů navrátila do své původní vlasti ve Skandinávii (konkrétně v Dánsku), kde se usadili poblíž Gétů. Nicméně nemalá část bojovníků zůstala, usadila se v okolí Bělehradu, přijala křesťanství a sloužila v byzantských armádách řadu let. Jejich služby využíval především vojevůdce Belisar (*505 - +565) při svých taženích do Itálie s cílem očistit Západořímskou říši od barbarů. Jak víme Západořímská říše byla barbary vyvrácena roku 476, což je také pro svůj význam pokládáno za milník, který v časové ose dělí Starověk od Středověku. Herulů sloužících v Belisarových službách nebylo málo, protože jen v jeho osobních strážích sloužilo několik tisíc bojovníků z tohoto kmene.
Po roce 550 nám Herulové z písemných pramenů mizí. Zřejmě to bylo způsobeno jejich odchodem do Skandinávie a take asimilací těch, kteří zůstali sloužit v Belisarově byzantinské armádě. V anglosaských a franských pramenech z tehdejěí doby nemáme o Herulech žádné zprávy. Zřejmě je kronikáří z těchot ktrajin znali pod jiným jménem. Nicméně na konci 3.století máme doložené záznamy o Herulských nájezdech do Gálie (dnešní Francie) a Hispánie (dnešní Španělsko). Tito Herulové jsou označování jako západní s jejich centrem na dolním toku Rýna v dnešním Německu a Nizozemí. V případě naších zemí je s Heruly spojován vrch Žuráň na katastru obce Podolí u Brna, který je podle některých historiků mohylou herulského krále Rodolfa.

Žuráň (Podolí) – návrší, z kterého roku 1805 vedl Napoleon Bonaparte bitvu tří císařů u Slavkova, bylo v minulosti považováno za mohylu první slovanké mobility. Až pozdější výzkumy prokázaly, že se jedná o germánské hroby z 5. a počátku 6.století. Slovanská spojitost s mohylníkem byla pouze taková, že právě Slovani zřejmě hrobky v 6. nebo 7.stoletá vykradli. Což byla běžná praxe jak ve středověku, tak i starověku. Proč si ostatně nepřilepšit nějakým tím pokladem, když “lupič” jde najisto. Podle nálezů časné slovanské keramiky se dá soudit, že z dálky viditelný vrchol mohyly byl Slovany uctíván jako kultovní místo.

Pokud bychom se měli pokusit charakterizovat Heruly, tak se jednalo o kmen nesmírně statečný, který v průběhu staletí svou bojovou sílu neustále četnými válkami zvyšoval. Ostatně jinak by tento kmen nemohl podniknout dalekou cestu ze Skandinávie až k Černomoří. V rámci Hunské říše, jejichž součástí se stali po roce 375, se z Herulů stávají v náslených 130 letech de facto profesionální vojáci pohrdajícími zemědělský způsobem obživy. Jejich novým způsobem života se stal neustálý boj a jejich obživou válečná kořist a tributy, které jim byly okolními kmeny vypláceny. De facto taková forma výpalného. Herulové take tvořili jádro vojenské družiny Odoakera při jeho dobývání a pádu Západořímského říše v roce 476. Proto byl Odoaker v Byzanci nazýván “králem Herulů”.

rok 495-508/510
Když byli Herulové poraženi v boji s Langobardy, odešli z otcovského území, jak jsem vyprávěl výše, jedni z nich se usadili na území Ilyrů, ostatní nechtěli jít přes řeku Ister (Dunaj), ale hleděli se usadit v nejvzdálenějších místech obydleného světa. Měli mnoho vůdců z královské krve, prošli postupně všemi slovanskými kmeny, potom překonali velké pusté země a dorazili k takzvaným Varnům. Potom procházeli územím Dánů, aniž jim tamější barbaři ubližovali. Potom přišli k oceánu, nastoupil do lodí, zamířili k ostrovu Thule a zůstali tam.
(Zdroje: Prokopios z Kaisareie, Historie o válce s Góty II, kap.15)

Jak už jsme si řekli v kapitole o „Válce Slovanů ve středoevropském prostoru v 1.polovině 6.století“, k válce mezi Heruly a Langobardy došlo někdy mezi lety 495-508/510. Výsledek pak byl pro Heruly drtivý. Jejich král Rodulf v boji proti králi Langobardů Tatonovi z rodu Lethingů padl a v následné bitvě bylo poražené i herulské vojsko. Říše byla prakticky zničena. Část kmene (na území Moravy) se podřídila vůli vítězných Langobardů, část se jich rozhodla hledat nové domovy a odešla nejdříve do Rugilandu (dnešní rakouský Wald - a Weinviertel) odkud je ale vyhnal hlad do středního Podunají. Zde se usadili v blízkosti Geoidů. Vzájemné soužití s Gepidy ale nebylo klidné a tak roku 512 cestují Herulové na žádost byzantského císaře Anastasia do Ilyrie, kde se mohli usadit na určených územích. Ale ani tady s odvěkými válečníky němeli sousedé klid a tak musela zasáhnout byzantská armáda, která Heruly porazila a jejich zbytky přijala do svých vojenských služeb. Za císařů Justina I. a Justiniána I. žili Herulové na území říše v provincii Dacia ripensis, později se usadili kolem Singudunu (dnešní Bělehrad). Jiná část Herulů jak jsem již popsal výše se rozhodla navrátit do svých původních skandinávských domovů. Zřejmě jen malá část původně mocného a silného kmene se pak usadila na území říše Geoidů, v blízkosti s územím dnešního Slovenska. A zřejmě právě tato již notně oslabená část kmene se v roce 545 dostala do konfliktu se Slovany, kteří pronikali přes Karpaty na území dnešního Slovenska, části Moravy a Panonie.

rok 545
Zanedlouho potom císař mu [Belisarovi]poslal Ionna, synovce Vitaliova, Arména Isaka, bratra Aratiova a Narsova, s vojskem složeným z barbarů i římských vojáků. Po příchodu do Epidamnu se spojili s Belisarem. Dále poslal kleštěnce Narsa k herulským vůdcům s rozkazem přimět většinu z nich, aby vytáhli s vojskem do Itálie. Vskutku se k němu připojilo mnoho Herulů, vedených mimo jiné Filimuthem, a zamířili spolu s nim na thrácké území, poněvadž tam chtěli přezimovat a teprv na jaře se spojit s Belisarem. Spolu s nimi byl Ionannes, zvaný “Fagas” (Žrout); při postupu jakousi náhodou prokázali nečekaně Římanům velké dobrodiní. Nedlouho předtím překročilo právě totiž velké množství barbarských Slovanů řeku Dunaj, zpustošili tamější území, zajali spoustu Římanů a učinili z nich otroky. Herulové se znenadání utkali s těmito Slovany a nečekaně je porazili, ačkoli je Slované o mnoho převyšovali počtem; pobili je a zajatce všechny propustili, aby se vrátili do svých domovů.
(Zdroje: Prokopios z Kaisareie, Historie o válce s Góty III. kap. 13)

Podle dochovaných zpráv podnikli v tomto roce Slované ničivý vpád do římské Ilyrie (zřejmě zdaleka ne první a rozhodně ani ne poslední), když překročili Dunaj, od kterého na sever měli svá sídla (dnešní Slovensko a přilehlá území). Cestou se zmocnili mnoha zajatců, které si s sebou brali zpět na svá území. Při návratu na svá území byli ale Slované nečekaně přepadeni Heruly, a přestože nad nimi měli výrazně větší početní převahu, v boji byli přemoženi. Osudným pro Slovany se zřejmě stalo to, že kořistí obtížení a bojem znaveni nečekali při zpátečním návratu z úspěšné akce, že budou muset ještě bojovat. Zřejmě i jejich ostražitost byla ta tam. Herulové pak jako spojenci Byzancké říše, navíc nedávno povolání do zbraně, byli připraveni zakročit v prospěch Říše. Je možné, že jejich útok proti Slovanům byl i motivován kořistí, protože za staletí boji přivyklí Herulové jistě ve svých nových domovinách nepěstovali zemědělskou obživu v takové míře, aby nezatoužili po nějakém to přilepšení si kořistí z boje. K útoku pak zřejmě došlo ještě před návratem Slovanů za Dunaj a pravděpodobně někde poblíž byzantského území, protože zajatci byli po bitvě propuštěni, aby se vrátili do svých domovů. K boji tak mohlo dojít někde na území Panonie nebo v jejim blízkém okolí. V každém případě i když Slované měli velkou početní převahu, nečekaný útok, navíc od tak výtečných válečníků jakými byli Herulové, je zaskočil a zřejmě i pod tíhou cenné kořisti nekladli velký odpor. Pro Heruly to ale byla labutí píseň jejich kmenové historie. Již jen pár let po této události nám mizí beze stopy z dějin poté, co byli rozptýleni po celé Evropě a asimilováni. Jejich nečekané vítězství nad početným nepřítelem tak pěvci u večerních táborů dlouho neoslavovali.

Poznámky:
[1] Římská říše se v roce 395 rozdělila na dva samostatné celky na Západořímskou s centrem v Římě a Východořímskou s centrem v Konstantinopoli (Cařihrad, dnešní Istanbul).
[2] Byzantion – též latinsky Byzantium byla původně antická osada na Bosporu mezi průlivem Černého a Marmarského moře. Velký rozkvět město zaznamenalo již roku 330, kdy jej začal císař Konstantin Veliký velkomysleně přebudovávat. V době dělení Římské říše v roce 395 se stáva Byzantion (Konstantinopol) hlavním městem Východořímské (Byzantské) říše.
[3] Attila – nejvýznamnější hunský král (+březen 453), zvaný v latinských a řeckých pramenech “Bič boží”.
[4] Langobardi - (název podle Bardengau u Lüneburku) byli západogermánské kmeny, pocházející z dolního Labe. Roku 568 dobyli severní Itálii a založili tady svoji říši, která existovala až do konce 8. století, kdy ji dobyl Karel Veliký a založil na jejím území italské království.
[5] Gepidové či Gepidé byli východogermánský kmen, původem zřejmě z jižní Skandinávie. Poprvé jsou zmíněni v roce 260 n. l., když se s Góty zúčastnili invaze do Dácie. Název Gepidové pochází z gótštiny ze slova gepanta, což znamená líný nebo pomalý. Gótové jim tak říkali, poněvadž Gepidé se živili zemědělstvím (narozdíl od Gótů, kteří sháněli obživu z kořisti, tributů a z římských foederátních plateb).


Zdroje:
• Čapek, V.; Pátek, J. – Světové dějiny I. – Praha 1994
• Čornej, P.; Čornejová, I.; Charvát, P.; Charvátová, K.; Kepartová, J.; Kostlán, A.; - Dějiny evropské civilizace I. – Praha 1997
• Čornej, P., Kučera J., Vaníček V. a kolektiv – Evropa císařů a králů - Praha 1997
• Dorazil, O. – Světové dějiny v kostce – Rudná u Prahy 1997
• Honzák, Pečenka, Stellner, Vlčková – Evropa v proměnách staletí – Praha 1997
• Chropovský, B. – Slované, Historický, politický a kulturní vývoj a význam – Praha 1989
• Kolektiv – Československé dějiny v datech – Praha 1987
• Lutovský, M. – Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – Praha 2001
• Měřínský, Z. – České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I. – Praha 2009
• MNO a Československá akademie věd - Československý vojenský atlas – Praha 1965
• Prokopios z Kaisareie – Válka s Góty – Praha 1985
http://www.gedevasen.dk/heruleng.html
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „významné vojenské události“