BITVA U TAGIN (552)

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

BITVA U TAGIN (552)

Příspěvek od kacermiroslav »

BITVA U TAGIN (Tadinum, nebo též Busta Gallorum)
červen/červenec 552

--------------------------------------------------------------------------------------------------
Ostrogóti
velitel: Totila
počty: 11.000 jezdců + 7.000 pěchota

Byzantinci (Římané)
velitel: Narses, Valerianus, Jan Hltavý a Ioannes
počty: 20.000 mužů
(z toho 8.000 herulských a langobardských žoldnéřů)
--------------------------------------------------------------------------------------------------

Příčiny vzniku války jsou blíže popsány ZDE: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4598

Obrázek


Úvod
Gótové se zmohli k útoku na Římany a oblehli jihoitalský Kroton (Crotone). Velitel vyhladovělé posádky Palladius marně žádal sicilského velitele Artabana o pomoc. Císař proto vydal příkaz posádce v Thermopylách město vyprostit. Jakmile se u Krotonu objevilo velké císařské loďstvo, Gótové propadli panice – někteří prchli do Tarentu, zatímco jiní se uchýlili na horu Skylaion. Ragnaris, velící Tarentu, a Moras z tvrze Acherontie vyjednávali s císařským velitelem Hydrunta (Otranto) Pacuriem a nabídli mu kapitulaci, bude–li jim zachován život. Pacurius se to neodvážil rozhodnout sám, a jel se poradit do Konstantinopole.
Mezitím vyrazil vrchní velitel Narses (eunuch, vynikající stratég a taktik) s velkým vojskem o síle třiceti tisíc mužů k rozhodnému útoku na ostrogótskou Itálii. Ze Salon (Solin u Splitu, Chorvatsko) pochodoval k hranicím, které překročil v dubnu 552 se záměrem probít se do Ravenny. Jeho protivník ostrogótský král Totila se tomu snažil zabránit, a proto vyslal k Venetii své nejlepší vojenské oddíly o síle padesáti tisíc mužů vedené Teiou s úkolem zahradit Římanům cestu do údolí Pádu. Třebaže Gótové zaplavili oblasti jižně od Verony a Frankové blokovali průchod přes svá území, Narses unikl: pochodoval po pobřeží, přeplavoval se přes ústí řek a v červnu se objevil v nedobytné Ravenně, kde se spojil s Valerianem a Justinem. Po devíti dnech odpočinku a doplnění zásob vyrazil na Řím a po nějaké době se objevil u gótského Ariminia (Rimini), kde mu další postup blokoval stržený most. Zde zničil menší nepřátelský kontingent, ale nezdržoval se obléháním města a po opravě mostu postupoval dále. Protože průsmyk Petra Pertusa (Furlanský průsmyk, Furlo) byl v nepřátelských rukou, odbočil z Via Flaminia vlevo a vydal se severními Apeninami. Teias se v Římě spojil se s Totilou a oba společně vyrazili proti Narsovi.

Koncem června až začátkem července přišly obě armády do kontaktu v úzkém horském údolí/na široké náhorní plošině u Busta Gallorum (v překladu „Hroby Galů“) a svedly zde bitvu – též bitva u města Tadinum (Gualdo Tadino v Toskánsko, nesprávně Tadinae).


Bitva u Tagin
Byzantská armáda z roku 552, které velel Narses, byla úplně jinou armádou, než která zahajovala v roce 535 římsko-gótskou válku. V armádě bylo již málo římských prvků a byla téměř výhradně složena z barbarských žoldnéřů, z Peršanů, Herulů, Gepidů, Hunů, Langobardů a dalších. Paradoxem doby tak sto a jeden rok po bitvě národů na Kataulanských polích (Římané proti Attilovým Hunům) útočili v řadách „křesťanského“ byzantského vojska nomádští Hunové, kteří za doby krále Attily pustošili celou římskou armádu. Narses si byl vědom, že jeho vojsko drží pohromadě pouze touha žoldnéřů po rabování a plenění. Aby tedy jeho žoldnéři nemohli změnit stranu, vozil Narses pořád s sebou značné množství peněz.

Dalším novým prvkem v římské armádě obdržela jízda. Zatímco římská republika a císařství stavěli svou moc na vojenské organizaci ve složkách legie, kde hrála prim pěchota, tak po rozpadu Impéria v roce 395, se východní i západní říše začínala v názorech na organizaci a výzbroji rozcházet. Východořímská říše, která na rozdíl od své západní sestry měla dostatek času vstřebat nové vojenské a organizační prvky, se snažila napodobit efektivitu nomádských jízdních lučištníků. Postupně pak z těchto jízdních bojovníků u Byzantinců vznikají tzv. katafrakti – neboli těžce ozbrojeni jezdci. Jeho specialitou bylo masivní brnění, které chránilo kromě jezdce i koně. Název vznikl podle řeckého κατάφρακτοι, katafraktoi (zcela krytí). Pozdější římský název zněl clibanarii (kamnáři), podle zkušenosti s nošením brnění v horkém pouštním dni. Hlavní zbraní kataraktů bylo 3,5 metru dlouhé kopí, kterému se v řečtině říkalo kontos (bidlo). Kopí bylo nejčastěji drženo oběma rukama, podle stylu Sarmatů. Později bylo převzaté Perské držení, kdy kopí bylo přivázáno k sedlu koně, který tak zachycoval sílu nárazu. Jelikož průraznost šípu byla proti těžce pancéřovaným kataraktům omezena, mohli tito útočit i proti jejich palbě přímo do předních pěších řad nepřítele.

„Naproti tomu dnešní lučištníci jdou do boje chráněni pancířem a holeněmi až po kolena; na pravém rameni mají zavěšeny šípy, na levém meč. Někteří mají ještě na sobě zavěšeno kopí a přes ramena malý štít bez držadla kryjící též částečně obličej a šíji. Jsou výbornými jezdci a dovedou za nejrychlejšího trysku snadno napínat luk na obě strany a střílet na pronásledující i prchající nepřátele. Přitahují tětivu do výše čela těsně k pravému uchu; přitom dávají střele takovou průbojnost, že vždy zabije každého, kdo přijde do cesty, protože ani štít ani pancíř nemohou odolat jejímu nárazu.“
(Zdroje: Prokopios - Válka s Peršany a Vandaly – str. 10-11 – Praha 1985)

Totila byzantince dohnal a utábořil se u vesnice Taginae (Tadinum, nesprávně Tadinae, dnešní Gualdo Tadino v Toskánsku), která ležela jen dvacet kilometrů od místa, kde tábořil Narses se svými muži. Taginae si vybral jako místo bitvy Totila, který měl výrazně početnější jízdní jednotky a prostor kolem Taginae právě poskytoval jízdě dostatek prostoru k pohybu.
Samozřejmě obě vojska o sobě velmi dobře věděla ze zpráv zvědů a tak Narses do Totilova tábora vyslal posly s požadavkem, aby se ostrogótský král svými muži bez boje vzdal, jinak že bude jeho vojsko zničeno. Totila samozřejmě odmítl. Měl ale proti sobě početnou armádu, kterou navíc vedl brilantní mozek.
Narses si velmi dobře prohlédl místo předpokládaného boje a umně rozmístil své muže. Do středu své formace umístil 8.000 langobardských a herulských žoldnéřů spolu s dalšími barbary, které nechal sesednout z koní a vytvořil z nich velkou falangu. Zřejmě se domníval, že takto ve středu nemohou tito nestálí žoldnéři nečekaně změnit bojující stranu. Nalevo i napravo rozmístil svou těžkou římskou jízdu (katafrakty - kyrysníky), kterým velel osobně spolu s Valeriánem a Janem Hltavým. Před římskou jízdu pak rozmístil osm tisíc pěších lučištníků. Na každé křídlo po čtyřech tisících (někdy je psáno, že jen po dvou tisících na každé křídlo). Celou formaci pak rozmístil tak, že křídla byla předsunuta před střed. Bojová línie tak byla prohnuta jak půlměsíc. Proti gótské jízdě pak lučištníky chránila řada zašpičatělých kůlů zaražených do země ve směru proti nepříteli. Díky předsunutým křídlům s početnými lučištníky by tak na střed útočící Gótové, byly zasypání křížovou palbou šípů. Kromě toho si Narses povšimnul blízké vyvýšeniny, na kterou rozmístil padesát lučištníků a další pěšáky, a za ní pak jako zálohu rozmístil dalších tisíc jezdců. Jejich úkolem bylo ze zálohy zaútočit na Góty poté, co jejich vlastní jízda bude zaujata bojem s římskou jízdou.

rok 552
Potom se vojska připravila k boji a seřadila se takto. Všichni stáli na obou stranách čelem proti sobě tak, aby bitevní šik byl co nejhlubší a nejširší. Na levém křídle Římanů a pahorku byli Narses a Ioannes a spolu s nimi výkvět římského vojska, ježto každý z nich kromě jiných vojáků měl v doprovodu množství vybraných kopiníků, štítonošů a barbarských Hunů. Na pravém křídle se postavil Valeriánus, Ioannes, Fagas, Dagisthaios a všichni ostatní Římané. Po obou stranách postavili asi osm tisíc pěších lučištníků z vojáků pravidelných jednotek. Uprostřed bitevní linie umístil Narses Langobardy, Heruly a všechny ostatní barbary, poručil jim sesednout z koní a ponechal je pěší, aby nebyli liknaví a zbabělí a při vhodné příležitosti se sami nedali na spěšný útěk. Jen na kraji levého křídla vytvořil Narses z čela Římanů úhel, když tam umístil tisíc pět set jezdců. Pěti stům z nich dal rozkaz rychle přispěchat na pomoc v případě, že by někde ustoupili, a tisíci přikázal ve chvíli, když nepřátelští pěšáci zahájí boj, vrhnout se jim do týlu a sevřít je ze dvou stran. Také Totila seřadil týmž způsobem celé své vojsko před nepřáteli: potom projížděl mezi řadami, dodával zmužilost svým vojákům a povzbuzoval je k odvaze jak posuňky, tak slovy. A Narses dělal totéž, dal upevnitna kopí a ukazoval jim náramky, řetěz, zlaté uzdy a jiné věci, které rozpalují srdce před nebezpečím. Po nějakou dobu ani jedni, ani druzí nezačali boj, nýbrž v klidu čekali na útok nepřátel.
(Zdroje: Prokopios – O válce s Góty IV, kap. 31)

Jelikož se ani jedno z vojsk nehrnulo do boje, začalo na tu dobu obligátní vyzývní k boji. Z gótského vojska vystoupil jistý Kokkas, který byl v Gótském vojsku vážen pro svou statečnost, pobídl koně a přijel před římské vojsko, kde vyzýval Římany k boji. Kokkas byl původně římský voják, který ale během dlouhého a krvavého konfliktu, zběhl k Totilovi. Samozřejmě Římané si tuto troufalost nemohli nechat líbit a tak z vojska vystoupil jeden z Narsových kopiníků, jistý Anzalas, původem Armén. Boj zahájil gótský válečník, který se proti svému soku rozjel na koni chtěje nepřítele bodnout kopím. Armén ale nečekaně uhnul se svým koněm a svému protivníku ze strany zasadil kopím smrtelnou ránu do jeho pravého boku. Římští vojáci zajásali. Tento úvodní souboj v jejich srdích rozhořel naději, že samotná bitva se bude vyvíjet stejným směrem. A nemýlili se, i když za samotným úspěchem Římanů nebyla prozřetelnost, nebo Boží znamení v podobě tohoto souboje, ale schopnosti římského velitele.
Tato morální vzpruha římského vojska ale neměla dlouhého trvání. Důvod proč Totila nezahájil bitvu, byl totiž ten, že čekal na posilu v podobě dvou tisíc Gótů. A tito se právě blížili k bitevnímu poli. Příjezd významnamných posil musel gótské vojsko nabudit, zatímco Římany deprimovat. Nejdříve ale bylo potřeba co nejvíce zahájení bitvy zdržet. A postaral se o to sám ostrogótský král Totila.

rok 552
Do středu obou šiků vjel sám Totila, ne však aby se utkal s protivníkem, nýbrž aby uloupil nepřátelům příhodný okamžik; dověděl se totiž, že ony dva tisíce Gótů, kteří se opozdili, už se blíží, a pokoušel se odložit utkání až do jejich příchodu. Prováděl to takto. Především se neostýchal ukázat nepřátelům, kdo je. Nosil zbraně zdobené jen zlatem a výstroj měl nachovou od chocholu až po oštěp; vypadal nádherně jako opravdový král. Jel na nesmírně krásném koni a pohrával si pohotově zbraněmi mezi oběma vojsky. Řídil svého koně kolem dokola, pak se obrátil na druhou stranu a zse jel dokola. A jak jel na koni, vyhazoval do vzducho oštěp a zase ho chytal, jak se točil a padal, podával si ho stále z ruky do ruky; ukazoval svou zručnost a pyšnil se svou obratností. Potom si lehl na záda nebo se houpal v bocích a spustil se na jednu stranu, pak na druhou jako člověk, který se už v dětství naučil kouskům na závodišti. Takto si hrál a vyplnil celé dopoledne. Poněvadž chtěl co nejvíc oddálit začátek boje, vyslal pak posly k římskému vojsku se vzkazem, že se chce s nimi dohodnout. Preses však rozhodně řekl, že je hledí oklamat: když dřív měl možnost si pohovořit, dychtil po boji; nyní se však chce na bojišti domluvit.
(Zdroje: Prokopios – O válce s Góty IV, kap. 31)

Totilovi se skutečně podařilo zdržet zahájení bitvy předváděním svého jízdního a vojenského umu. Určitě za to musel sklidit velký potlesk, tedy alespoň ve vlastním vojsku. Mezitím se ale dostavilo oněch dva tisíce Gótů. Jakmile Totila dostal zprávu, že dorazili do tábora, zamířil do svého stanu a jelikož bylo poledne, stáhl své vojsko a oněm dvou tisícům nechal podávat oběd. Zároveň se postaral, aby každý z nich dostal vhodnou vojenskou výzbroj a výstroj. Evidentně se tak jednalo o neprofesionální vojáky. Jejich bojová hodnota tak v porovnání se žoldnéři ve služnách Římanů byla jistě výrazně nižší.
Po polední pauze se Totila rozhodl napadnout nepřítele. Zřejmě očekával, že stejně jako oni, museli si i Římané vzít čas na oběd, a jejich vojsko tak bude nepřipravené. To se ale přepočítal. Zkušený Narses nikomu nepovolil ani naobědvat se, ani odpočívat v teplém letním poledni, ani sundat brnění, ani odstrojit koně. Nicméně vojsko nehladovělo, protože Narses přikázal vydávat obědy přímo do sešikovaných řad.

rok 552
Nezachovali však totéž uspořádání, nýbrž křídla Římanů, ve kterých bylo po čtyřech tisících pěších lukostřelců, se na Narsův pokyn prohnula do půlkruhu jako měsíc. Gótští pěšáci byli však všichni shromážděni v týlu jezdců, kdyby náhodou jezdci byli obráceni na útěk, aby se mohli zachytit a zachránit, pak se spojit spolu a znova zaútočit. Všichni Gótové dostali příkaz, aby v této bitvě nepoužili ani šípů, ani nic jiného, ale jen oštěpů. Tak se stalo, že Totila byl poražen pro neuváženost; nevím totiž, proč nastoupil k tomuto boji a postavil své vojsko proti nepřátelům, jimž se nevyrovnalo ani výzbrojí, ani taktickým uspořádáním, ani vším ostatním; Římané totiž používali všech zbraní, jak se jim hodilo, buď stříleli šípy, buď házeli oštěpy, buď sekali meči, anebo dělali něco, co jim bylo tehdy možno, jedni na koni, druzí zařaděni mezi pěšáky podle potřeby; a někdy obešli nepřátelé, jindy se postavili čelem proti útočníkům a odráželi je štíty. Gótští jezdci, mající v týlu své pěšáky, se však vrhali neopatrně vpřed, spoléhajíce na sílu svých kopí; a když se dostali do tísně, sklízeli ovoce své neopatrnosti. Když se totiž vrhli doprostřed nepřátel, octli se v obklíčení osmi tisíc pěšáků, kteří na ně stříleli šípy ze dvou stran, a najednou ztratili odvahu; lučištníci, jak jsem řekl dřív, odbočili totiž postupně s oběma křídly z čela do tvaru půlměsíce. V této změti tedy Gótové ztratili mnoho mužů a mnoho koní, ještě než se srazili s nepřáteli; a tak dorazili pozdě a s obtíží k linii nepřátel, když už utrpěli těžké ztráty. (…) Byl večer, a najednou se obě vojska dávala do pohybu: Gótové na útěk a Římané k pronásledování. Gótové totiž nevydrželi prudké údery nepřátel; couvli před útočníky, obrátili se v nepořádku, ohromeni přesilou a dobrým uspořádáním. A vůbec už nehleděli na hrdost, nýbrž byli vyděšeni, jako by mezi ně vpadly nějaké přízraky nebo bojovníci z nebe. Když se zakrátko dostali až k svým pěšákům, pohroma byla ještě hrozivější a našla si další cestu. Nepřišli tam totiž a neustoupili k nim v pořádku, aby si trochu oddechli a pak se snimi spojili k boji, jak tomu bývá, buď aby náporem zastavili pronásledující, anebo aby se pokusili o protiútok či jinou bojovou akci, nýbrž couvli zpět v takovém zmatku, že někteří pěšáci byli ženoucími se jezdci přímo sraženi. Pěšáci se nerozestoupili, aby je přijali, ani nezůstali na místě, aby je chránili, nýbrž všichni o překot prchali s nimi. Proto se pobíjeli navzájem jako v noční bitvě. Římské vojsko tedy využilo jejich zděšení, zabíjelo neustále a nelítostně každého na potkání. Gótové se ani nebránili, ani se neodvážili podívat na nepřítele, ale vzdávali se jim na milost a nemilost: zachvátila je hrůza a ovládal je strach. Šest tisíc jich zahynulo při tomto krveprolévání a mnoho se jich vzdalo do rukou nepřátel. Ti je napřed zajali živé, ale zanedlouho je zabili. Byli pobiti nejen Gótové, ale i mnozí z dřívějších římských vojáků, kteří byli napřed zařazeni do římského vojska, ale potom přeběhli k Totilovi a Gótům, jak jsem vyprávěl v dřívějších knihách. Kdo z gótského vojska zrovna nezemřel nebo nepadl do rukou nepřátel, tomu se podařilo ukrýt nebo zachránit útěkem, ať už koňmo nebo pěšky, jak se naskytla příhodná chvíle i místo.
(Zdroje: Prokopios – O válce s Góty IV, kap. 31, 32)

Poté co Totila shromáždil celou svou armádu, včetně posil v podobě příchozích dvou tisíc mužů, které vedl pozdější ostrogótský král Teias, rozmístil své vojsko do dvou bojových linii, kde v čele stáli těžcí jízdní kopiníci a vzadu za nimi se nacházeli lučištníci a pěchota s oštěpy a sekerami. Gótská bitevní strategie většinou vycházela ze zkušenosti, že bitvu rozhodli již jízdní bojovníci a pěší do boje nezasáhli. Tedy zasáhli, ale v momentě, když doráželi zraněné, nebo pronásledovali nepřítele.
Bitvu krátce po poledni zahájila gótská jízda v počtu šesti tisíc mužů, kteří počítali s tím, že prolomí nepřátelské linie a rozhodnou tak bitvu. Během svého útoku se gótští jezdci dostali do Narsem nastražené pasti v podobě křížové palby lučištníků na obou prohnutých křídlech. Také těch několik desítek lučištníků na vyvýšenině vlevo (z pohledu byzantské armády), zasáhlo do bitvy a to jako první. Palba byla natolik úspěšná, že se jízda téměř nedostala k nepříteli a zůstala napůl cesty tísněná nepřítelem a vlastní postupující pěchotou. Tedy přesněji křídla jízdy byly zdecimovány lučištníky a střed byl odražen naježenými píkami a kopími středu byzantské formace (falangy). Ani útok na byzantská křídla křídla se Gótům nezdařil. Jejich koně se napichovali na zaostřené kůly chránící lučištníky, bojovníci byli shazováni z koní a na zemi dobíjeni Byzantinci.
Poté co Narses viděl účinek vlastní palby, rozhodl se proti Gótům vyslat svou tisíc hlavou jízdní zálohu, schovanou za vyvýšeninou. Ta zaútočila na nepřátelský nechráněný bok, rozvrátila jejich řady a vytlačila je z bitevního pole. Gótové byli šokování útokem z nečekané strany. Následně se do boje zapojily i hlavní římské jízdní jednotky (katafrakti) kryté pohyblivými pěšími lučištníky, kteří dokonali dílo zkázy.

Prokopios popisuje, že v bitvě padlo na šest tisíc Gótů, tedy třetina celého ostrogótského vojska, což i na dobu raného středověku svědčí o mimořádně krvavém průběhu bitvy. Muži, kteří se dostali do zajetí, pak byli na příkaz byzantského velitele popraveni včetně těch, kteří dříve bojovali v řadách Byzance a kteří v průběhu tohoto vleklého konfliktu přešli na gótskou stranu. Situace po bitvě tak svědčí o doslovné genocidě páchané na Gótech. Ostatně to nám dosvědčují dobové písemné prameny, které konstantinopolského Východořímského císaře Justiniána popisují jako člověka, který více než podrážděně reagoval na pouhou zmínku o Gótech. Genocida pak nebyla páchaná jen na Gótech, ale i na někdejších bojovnících Byzantské říše, kteří přešli na Totilovu stranu.
Byzantské vítězství bylo drtivé a stejně tak ztráty nepřítele. Ostrogótové ze z těchto ztrát již nikdy nevzpamatovali a bylo otázkou času, kdy budou definitivně poraženi.

Co je poměrně zajímavé, je srovnání Taginae s bitvou u Kresčaku z roku 1346. Obě bitvy jsou si velice podobné jak taktikou, tak i výsledkem boje. Docela je možné, že se Angličané nechali touto pozdně antickou bitvou inspirovat. Nebylo by to poprvé, ani naposled.


TOTILOVA SMRT
červen/červenec 552


Totilu prchajícího ve tmě jen s pěti muži, mezi nimiž byl náhodou také Skipuar, pronásledovalo několik Římanů; nevěděli však, že mají před sebou vládce; byl mezi nimi též Gepid Asbados. Když se přiblížil k Totilovi, vrhl se na něho, aby mu vrazil kopí do zad. Ale mladičký Gót z Totilova domu, jenž byl se svým pánem během útěku, rozlícen nad tím, co se mělo stát v onom okamžiku, se rozkřikl: „Co to znamená, ty pse? Zaútočil jsi na svého pána?“ Asbados přesto vrazil kopí vší silou Totilovi do zad, ale sám byl zasažen do nohy Skipuarem a zůstal ležet na místě. Také Skipuar byl zraněn jedním z pronásledovatelů a zastavil se, a ti čtyři, kteří se účastnili pronásledování spolu s Asbaden, aby mu zachránili život, už ho nestíhali, nýbrž se vrátili spolu s ním. Totilovi průvodci usoudili, že je nepřátelé stále pronásledují, spěchali dále kupředu a vedli ho s krajním úsilím, ježto byl na smrt zraněn a téměř umíral. Nezbytnost je nutila prchat ze všech sil. Když urazili čtyřiaosmdesát stadií, dospěli na místo zvané Caprae (Caprara). Tu si odpočinuli, ošetřili Totilovi ránu, ale ten zanedlouho skonal. Jeho průvodci ho tam tajně v zemi pohřbili a odešli. To byl konec vlády a života Totily, který jedenáct roků vládl Gótům; nebyla to smrt hodná jeho dřívějších činů, neboť zpočátku měl velké úspěchy, konec však nebyl úměrný jeho skutkům. (…). Jiní však říkají, že to s Totilou v tomto boji bylo jinak, což se mi nezdálo nevhodné zaznamenat. Vykládají, že ústup gótského vojska nebyl bezdůvodný a nerozumný; zatímco někteří Římané stříleli zdálky, šíp z jednoho luku zasáhl - bez střelcova úmyslu - Totilu. Totila byl totiž oděn jako prostý voják a byl někde bezstarostně skryt mezi řadami Gótů, ježto nechtěl být nepřáteli poznán a poskytnout jim příležitost, aby na něho zaútočili; jenom náhoda to všechno způsobila a zamířila šíp na jeho tělo; on pak smrtelně zasažen a zachvácen velikou bolestí, opustil řady bojujících a s několika muži se pomalu vzdálil. Až do Caper jel na koni, ač měl velké bolesti, tam však ztratil vědomí a bylo nutno se zastavit, aby se ošetřila rána; zanedlouho nastal poslední den jeho života.
(Zdroje: Prokopios – O válce s Góty IV, kap. 32)

Římané by jistě rádi o Totilově smrti věděli co nejdříve, aby z ní mohli náležitě vytěžit co nejvíce, ale dozvěděli se o ní později od nějaké gótské ženy. Ta jim ukázala i jeho hrob. Římané nechali Totilovu mrtvolu vykopat, aby se přesvědčili, že jejich největší nepřítel je skutečně mrtev. Poznali ho, následně mu usekli hlavu a ruku a tento důkaz královy smrti poslali do Konstantinopole. Narses měl samozřejmě z této zprávy radost a děkoval za ní Bohu, protože věřil, že to byla právě Boží vůle, která připravila o život jeho velkého soupeře.



Zdroje:

• Axman J. – Dějiny evropských zemí – Plzeň 1995
• Brownstone D., Franck I. – Historie válek – Praha 1999
• Conolly P. – Dějiny římského vojska – Bratislava 1992
• Čapek V., Pátek J. – Světové dějiny I. – Praha 1994
• Čornej P., Čornejová I., Charvát P., Charvátová K., Kepartová J., Kostlán A. - Dějiny evropské civilizace I. – Praha 1997
• Dorazil O. – Světové dějiny v kostce – Praha 1997
• Čornej P., Kučera J., Vaníček V. a kolektiv – Evropa císařů a králů - Praha 1997
• Dorazil O. – Světové dějiny v kostce – Rudná u Prahy 1997
• Honzák, Pečenka, Stellner, Vlčková – Evropa v proměnách staletí – Praha 1997
• Kolektiv – Encyklopedie historie světa – Praha 2001
• Kolektiv – Velká rodinná encyklopedie Dějiny světa – Praha 2005
• Kosminský J.A. – Dějiny středověku I. – Praha 1957
• Kvirec J. – Evropa do roku 1914 Historie v dokumentech – Liberec 2007
• Maxwell-Stuart P.G. – Papežové život a vláda – Praha 1998
• MNO a Československá akademie věd - Československý vojenský atlas – Praha 1965
• Prokopios z Kaisareie – Válka s Góty – Praha 1985
• Prokopios z Kaisareie – Válka s Peršany a Vandaly – Praha 1985
• Regan G. – Rozhodující bitvy – Praha 2006
• Zamarovský V. – Dějiny psané Římem – Praha 1969

www.e-stredovek.cz
www.wikipedia.org
www.panovnici.cz
www.slovane.cz
www.palba.cz
www.gjp.cz (úvod článku uveřejněn s laskavým svolením autora Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady)
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Bleu
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1693
Registrován: 29/9/2009, 00:00
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Bleu »

hezký článek! :)

a teďka dotaz na autora - měl si v drápech Strategikon/kos (ten ze šestého století) pokud ano zkoušel skrz něj promítnout průběh bitvy?
Obrázek

"Slepému neukážeš, hluchému nepovíš, debilovi nedokážeš..."
- Anonym -

Historie bude mít právo nárokovat si místo mezi znalostmi opravdu hodnými úsilí pouze tehdy, pokud nám místo pouhého výčtu postrádajícího souvislosti a prakticky i omezení umožní racionální řazení a postupnou srozumitelnost.
Marc Bloch, 1942
Odpovědět

Zpět na „významné vojenské události“