"Deus le volt III“ Svatá země v ohrožení

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

"Deus le volt III“ Svatá země v ohrožení

Příspěvek od t.hajek »

„Deus le volt III“ Svatá země v ohrožení
Třetí křížová výprava a její dozvuky 1189-1198


Konečně o vánocích plním svůj slib a další část křižáckého příběhu je tady. Není to úplně tak jak bych si představoval, ale to bych nedodělal asi nikdy.
Pokud jsou obrázky opět maxi..tak už vážně nevím co s tím, ale co jsme si všiml, nejsem jediný, kdo má problém s ukládáním.
______

Franské státy v Zámoří jsme opustili vy chvíli, kdy po fiasku druhé výpravy stály proti silnému nepříteli, což byl do jisté míry nový stav. Ponechme nyní stranou jejich boje s Núr ad Dínem, vzestup Saladina a bitvu u Hattínu. Tento článek bude pojednávat o tom, co následovalo po osudném 4. červenci 1187.

Situace v Evropě se v druhé polovině 12. století změnila. Za Pyrenejemi sílila reconquista, němečtí šlechtici vedli války proti Slovanům u Baltu, Fridrich Barbarossa toužil podrobit si Itálii a Anglie s Francií tradičně bojovali o kontinentální léna. Přísun nových křižáků se značně omezil, a zůstal v rovině průběžného příchodu nepříliš významných šlechticů a jejich družin, často spíše s vidinou zisku bohatého léna v Zámoří než s nadšením bojovníků proti nevěřícím. Ani finanční pomoc, kromě obnosů Jindřicha II. Plantageneta, nebyla nijak výrazná. Vyslanci jeruzalémského krále, kteří žádali na přelomu let 1184 a 1185 v Evropě o pomoc před vzrůstající mocí Saladina dostali jen neurčité přísliby. Ráznou a konkrétní akci, označovanou jako třetí křížová výprava přímo vyprovokovala až bitva u Hattínu 4. července 1187, která měla pro křižácké státy v Zámoří katastrofální důsledky. Oprávněné se ukázaly prosby o pomoc jeruzalémských vyslanců a lehkovážné bylo jejich odmítnutí.

Obrázek
Mapa pochodů 3. křížové výpravy

Ještě v létě 1187 bylo prakticky bez odporu dobyto nebo opuštěno mnoho hradů a pevností jeruzalémského království, z nichž nejdůležitější byly Akkon, Nábulus, Toron, Sidon, Bejrút. I poslední významný přístav Tyros, kde se shromáždila většina franských uprchlíků, byl obležen Saladinovým vojskem. Reginald ze Sidonu byl zbylými představiteli království zmocněn k jednání o kapitulaci, ale zde do situace vstoupil Konrád z Montferratu. Do Palestiny shodou okolností připlul v červenci 1187 na janovské lodi. Připlouval však do již muslimy obsazeného Akkonu a s velkou dávkou štěstí a duchapřítomnosti unikl do Tyru, kde přistál 14. července. Zde rázně odmítl jednání o kapitulaci a iniciativně se ujal obrany i držení města. Na to Saladin odtáhl dále na jih, kde dobyl Caesareu, Jaffu, Arsuf a Askalon a zabezpečil si týl pro obléhání Jeruzaléma. Svaté město a celé vnitrozemí padlo 2. Října 1187. Byzantský císař Izák II. si pospíšil s blahopřáním vítězi a rovnou požádal, aby křesťanská Svatá místa ve městě byla pod správou ortodoxních duchovních. Současně pokračoval v protizápadní politice a nabízel Saladinovi spojenectví proti Frankům. Oslabená Byzanc v té době již nemohla výrazněji zasáhnout, nicméně diplomaticky to bylo pro západní Evropany silné rozčarování, které podnítilo další úvahy o útoku na byzantské zrádce.

Konrád z Montferratu
Konrád pocházel z markýzství Montferrat v Piemontu. Jeho rod byl provázán s předními evropskými panovnickými dvory. Byl bratrancem Fridricha Barbarossy i francouzského krále Ludvíka VII. V roce 1179 se Montferratové stali spojenci byzantského císaře Manuela I. Komnéna a vystupovali tak i proti Barbarossovi. V roce 1180 byl Konrád odměněn za své služby císařem v Konstantinopoli. Další byzantský císař Andronikos I. vedl silně protizápadní politiku a až jeho nástupce Izák II. navázal na předchozí spojenectví. Konrád odjel na východ, kde krátce působil v byzantských službách, ale v létě 1187 se přesunul do Palestiny. I zde rod Montferrat zapustil kořeny. Žili zde Konrádův otec Vilém i Konrádův starší bratr Vilém zvaný Dlouhý meč. Ten pojal za manželku princeznu Sibylu. Jejich syn Balduin V. (pohrobek) krátce vládl na jeruzalémském trůně v letech 1185-1186. Králem se poté stal druhý manžel Sibyly, Guy z Lusignanu.


Konrád z Montferratu poslal do Evropy se žádostí o pomoc tyrského arcibiskupa Josiáše. Jeho loď s černými plachtami na znamení smutku nejprve přistála na Sicílii, kde Josiáš žádal o pomoc Viléma II. Kromě vylíčení hrůz, které muslimové na křesťanech páchají, používal k dokreslení situace i kresby, kde Saladinovi koně využívají chrám Božího hrobu jako stáje. Normanský král pomoc přislíbil a plánoval, že se připojí k tažení na východ. V Římě pak nový papež Řehoř VIII. (dosavadní papež Urban III. zemřel podle Ernoulovi kroniky po obdržení zprávy o katastrofě u Hattínu) bulou Audita tremendi vyhlásil křížovou výpravu. Výzvy k sedmiletému příměří pro uskutečnění nové výpravy se sice míjely účinkem, ale nakonec se podařilo ukončit válku mezi Filipem II. Augustema a Jindřichem II. Plantegenetem. Oba se na počátku roku 1188 přihlásili k budoucí křížové výpravě. V obou zemích byl také k financování výpravy vybírán tzv. Saladinův desátek. Jediná reálná pomoc zatím byla normanská flotila 60 lodí s 200 rytíři pod velením Margarita z Brindisi, která vyplula na jaře roku 1188 a prakticky vynulovala muslimské námořní síly. Další loďstvo z Anglie, Dánska a severního Německa se „tradičně“ zastavilo v Portugalsku a pomohlo dobýt město Silves (Algarve).

Mezitím se na počátku listopadu 1187 před Tyros vrátil Saladin. Město bylo zatím dobře zásobeno a připraveno na obléhání. Konrád nechal před hradbami vykopat široký příkop, který byl zaplaven mořem. Přístup po souši tak vedl po dlouhé a úzké šíji, která eliminovala početní převahu muslimů. Pozemní útoky nevedly k úspěchu nejen díky ztíženému přístupu, ale i díky námořní převaze Tyru. Útočící jednotky Saladinova vojska byly napadány z Franských lodí, které připlouvaly k šíji a ostřelovaly boky i týl muslimů. Po připlutí egyptské flotily, tyto útoky ustaly, ale na souši se nadále nedařilo. Saladin zkusil další trik a nechal před hradby předvést Konrádova otce Viléma z Montferratu, který byl zajat u Hattínu. Pohrozil Konrádovi, že pokud nesloží zbraně, bude jeho otec popraven. Konrád sám vzkázal, že jeho otec je již dost starý a může klidně zemřít. Toto tvrdé chování vůči vlastnímu otci způsobilo v muslimském táboře značné rozčarování. Saladin svou hrozbu neuskutečnil a ani ji pravděpodobně nemyslel vážně. Konrád, označovaný muslimy jako al-Markis, získal pověst odvážného a krutého muže. Kronikář Ali ibn al-Athír o něm napsal: „Byl ztělesněním ďábelských schopností vládnout a bránit město a mužem neobyčejné odvahy.“

Obrázek
Obléhání středověkého města

Námořní blokáda egyptské flotily byla na konci prosince prolomena překvapivým ranním útokem, pět lodí bylo zajato a zbytek prchal podél pobřeží k Bejrútu. Frankové je pronásledovali a zajali nebo zničili mnoho dalších lodí. Když se o tom dozvěděl Saladin, nařídil okamžitý útok na město a doufal, že většina bojovníků je na moři. Ale výpad posádky vedené Konrádem a Hugem z Tiberiady muslimský pokus odrazil. Saladin poté nařídil ústup. Obyvatelé Tyru si oddechli.

V roce 1188 Saladin vedl tažení proti hrabství Tripolis a knížectví Antiochie. Sice měli se Saladinem uzavřeny mírové smlouvy, v konečném důsledku jim to ale nebylo příliš platné a zbyly z nich jen izolované pevnosti. Saladin v létě rozpustil armádu a v Tortose propustil ze zajetí mezi jinými Viléma z Montferratu i krále Guye z Lusignanu. Ten mu slavnostně odpřísáhl, že odejde do Evropy, což v Tripolisu opět slavnostně zrušil jako přísahu vynucenou a danou bezvěrci. Z jeho království v současné chvíli zůstal jen přístav Tyros, a hrady Beaufort, Safad a Belvoir, přičemž dva posledně jmenované byly dobyty v zimě 1188/89. Guy se se svým bratrem Amaurym a dalšími přívrženci vydal k Tyru, kam jej ale Konrád odmítl vpustit, stejně jako odmítl uznat jej králem. Ta hrstka pánů, která v Levantě zbyla, ovládající mizivé území si dovolila luxus dvou skupin soupeřících o moc. Konrádova strana měla převahu nejen díky držení Tyru, ale i díky podpoře většiny představitelů tradičních rodů. V červnu se Konrád a jeho příznivci neúspěšně pokusili rozšířit svou moc dobytím Sidonu, celá akce ale ztroskotala.

Guy nakonec zjistil, že před Tyrem jej štěstí nečeká a v srpnu 1189 se vydal podporovaný silným pisánským loďstvem k Akkonu, který začal obléhat. Respektive, usadil se v jeho blízkosti, napadal jeho zázemí. K úplnému obležení nebo dokonce k přímému útoku na město zatím neměl dostatek prostředků, byť síla jeho vojska se odhaduje na 400 rytířů a celkem slušných 7 000 pěších. Saladin byl o přesunu informován a rozhodl se nezaútočit na vojsko za pochodu. Chtěl Guye rozdrtit před Akkonem, což se ale nepovedlo a Saladinova armáda od té doby obléhala s proměnlivou intenzitou i vzdáleností Francké vojsko obléhající město. Po malých skupinách se k Akkonu mezitím začali dostávat první křižáci z Evropy. Nejprve to byly oddíly z Dánska a Anglie, které se již do boje dostaly v Portugalsku. Příliv bojechtivých křižáků zvolna sílil a obležení začalo město vážně ohrožovat. Akkon byl úplně uzavřen a jeho opevnění bylo ničeno obléhacími stroji.


Německá výprava Fridricha Barbarossy

V německých zemích mezitím probíhala intenzivní kazatelská činnost a Barbarossova diplomatická aktivita. Jednak se sešel s francouzským králem Filipem II. Augustem, dále si podmaňoval poslední ohniska opozice. Na sněmu v Mohuči 27. března 1188 císař Fridrich Barbarossa přijal kříž, aby se tak ještě více přiblížil vzoru Karla Velikého, jako bojovník proti nevěřím. Současně se přihlásilo velké množství šlechticů včetně mnoha knížat a hrabat, včetně českého knížete Bedřicha a velmože Hroznaty (ani jeden z nich se k výpravě nakonec nepřipojí- Bedřich zemřel v březnu 1189 a Hroznata nakonec rezignoval na dalekou cestu a jako pokání založil klášter v Teplé). Jeden z nejvýznamnějších aristokratů Jindřich Lev, ale odmítl tažení na východ a byl vypovězen na tři roky do vyhnanství. V Říši byl regentem po dobu Fridrichovi nepřítomnosti ustanoven císařův syn Jindřich. Vzhledem k tomu, že císař již jednou cestu do svaté země zažil, snažil se vše připravit a maximálně zabezpečit. Každý příslušník výpravy měl mít finanční prostředky na dva roky. Sraz byl stanoven na 23. duben 1189 v okolí Řezna a trasa pochodu měla být ve stopách tažení Konráda III. Souběžně vedl císař diplomatická jednání o volném průchodu výpravy.

Obrázek
Křižák Fridrich I. Barbarossa

Uherský král Béla III. umožnil průchod a k výpravě se připojil jeho mladší bratr Gejza s vojskem 2 000 mužů. Byzantský císař Izák II. nebyl nadšen, ale k průchodu dal souhlas, stejně tak přislíbil zásobování a přepravu přes Hellespont. Volný průchod potvrdili i vyslanci Kiliče Arslana II. vládnoucího Ikonyjskému sultanátu. Tažení se snažili využít i Srbové. Župan Štěpán Nemanja jednal v Norimberku s císařem o spojenectví proti Byzanci, ale císař jej odmítl. Přípravy probíhaly celý rok a výprava se na přelomu dubna a května 1189 shromáždila v okolí Řezna. Byla součastníky odhadovaná na 120 000 vojáků a 30 000 rytířů. Střízlivé odhady mluví i tak o značné síle 12 000 prostých vojáků a 3 000 rytířích.

11. května se dala armáda na pochod podél Dunaje, přičemž císař a nejpřednější členové výpravy jeli na lodích. V Ostřihomi se k vojsku připojil český oddíl vedený Děpoltem II., složený dle kronikářů částečně ze šlechtických družin, částečně z vyvrhelů a zločinců, pro které byla výprava cestou k vykoupení svých hříchů. Řada těchto živlů ze své původní cesty nesešla a víme, že v okolí Niše bylo za své chování popraveno osm křižáků českého jazyka. Český a Uherský oddíl tvořil předvoj císařova vojska a k plenění měl obecně ty nejlepší podmínky. V Braničevu výprava opustila Dunaj a údolím Moravy se vydala na východ znepokojována drobnými útoky, záhy připisovaným Řekům.

Zřejmě největší obavu z výpravy měl Izák II. a Byzantinci obecně. Slovy kronikáře Niketase Choniatese: „Z velké dálky se blížilo nové neštěstí, jako by bojovní barbaři nebyli dostatečným soužením, byl to Friderichos, král Alamanů.“ Byzanc oproti podzimním slibům nijak nehodlala podporovat výpravu a křižáci si značnou část zásob obstarávali sami na úkor venkovského obyvatelstva. V Niši se na Fridricha obrátil Štěpán Nemajna s žádostí o vazalství i Bulhaři Asen a Petr z Tarnova s nabídkou vojenské pomoci za carský titul a lenní podřízenost císaři. Fridrich se nechtěl zaplést do balkánské politiky a tyto návrhy odmítal, respektive takticky oddaloval jasné vyjádření. Izák II. věděl o jednáních aniž znal výsledek a začal vystupovat proti výpravě nepřátelsky. Uzavřel dokonce se Saladinem dohodu, že tažení přes své území zabrání a uvěznil císařské poselstvo. To se naopak dozvěděli křižáci a nepřátelství vypuklo naplno. Němci obsadili Sofii, Filippopolis (Plovdiv), Adrianopol, a další města, obvykle opuštěná veškerým obyvatelstvem i posádkou. Následovalo plenění Thrákie, kterého se velmi aktivně účastnili Češi a demonstrativní útok na městské hradby hlavního města. Barbarossa měl nepřátelství s Izákem dost a napsal papeži list, ve kterém jej žádal o rozšíření cíle výpravy o Byzanc. Svého syna Jindřicha požádal o vyslání severoněmeckého loďstva na jaře 1190 k hradbám Konstantinopole.

Izák v tváří tvář diplomatickému tlaku i vojenským útokům povolil, posly propustil a uzavřel příměří, kde sliboval zásobování výpravy a průvodce Anatolií. Vojsko přezimovalo v Adrianopoli, v březnu 1190 se přepravilo přes Helespont. Český oddíl pak iniciativně zaútočil na Filadelfii a jen rychlý zásah Barbarossova syna Fridricha a řezenského biskupa Konráda von Laichling útok zastavil. Část nadšených řeckých obyvatel pak podnikla proti ustupujícím Čechům výpad, o jehož průběhu nás informuje již známý Niketas Choniates: „Jakmile zjistili, že narazili do značné míry spíše na železné sochy a nezranitelné giganty než na smrtelníky, kteří je navíc přivítali hromovým smíchem nad jejich pošetilostí, obrátili se tito zmatení mladí lidé na místě a hledali v útěku spásu, přičemž mnohým z nich způsobili tito obři protáhlá zranění na citlivém místě zadku - na oněch polokoulích - svými zvláštními dlouhými biči.“

Na konci dubna dosáhli křižáci Ikonyjského sultanátu. Ve vnitrozemí se vojsku nedařilo dobře a můžeme-li věřit oficiálnímu kronikáři výpravy Ansbertovi, „někteří pili vlastní moč, někteří krev koní, jiní žvýkali kvůli šťávě koňský hnůj a mnozí přežvykovali travnaté drny,“ k čemuž se přidaly i neustálé útoky Kilič Arslanova syna Qutb ad Dína. České oddíly postupovaly na čele výpravy a u Filomelionu porazily útočící Turky. Další vítězství si připsali 13. května u Axarate. V polovině května dosáhla výprava Ikonion, kde 18. května rozdrtila turecké vojsko. Křižáci velmi strádali nedostatkem soumarů a mnoho výstroje a výzbroje zanechali na cestě. Za zmínku stojí i absence kopí u většiny vojska, protože ratiště byla použita jako palivové dřevo. Měla následovat snazší část cesty přes arménskou Kylýkii, ale zde došlo k tragédii, která se výrazně podepsala na pokračování výpravy.

Obrázek
Fridrichova smrt

V neděli 10. června vojsko přecházelo horskou řeku Salef (turecky Göksu), a jak informuje Ansbert: „Císař, který si postoupil všechna nebezpečí, si přál uniknout mimořádnému vedru a vyhnout se stoupání na horský vrch. A tak se pokoušel přeplavat přes velice prudkou řeku Kalycadmus. Ale jakýsi rozumný muž řekl:" Nemůžeš plavat proti toku řeky!" Jinak vždy velmi rozumný císař bláznivě zkoušel svoje síly proti proudu a proti síle řeky. Ačkoli každý se snažil ho zastavit, vstoupil do vody a ponořil se do vodního víru. A tak ten, co podstoupil mnohá nebezpečí, nyní uboze zahynul...“ Císař zemřel, ať již to bylo utonutí, tepelný šok nebo na infarkt, výprava ztratila svého vůdce a pána. Menší část křižáků se vrátila do Evropy, ale většina, byť značně demoralizovaná, se rozhodla pokračovat pod vedením Barbarossova syna Fridricha Švábského do Palestiny. 14. června ze Seleukie odpluly hlavní síly na lodích do Antiochie, Fridrich s tělem svého otce putoval po souši. Co se Barbarossova těla týče, v Seleucii (Silifke) bylo nabalzamováno, v Tarsu byly v kostele sv. Petra a Sofie uloženy jeho vnitřnosti a v Antiochii našli v katedrále sv. Petra poslední odpočinek zbylé měkké tkáně, oddělené od kostí po předchozím vyvaření v octě. Kosti měly spočinout v bazilice Božího hrobu v Jeruzalémě, ale nakonec byly pochovány v katedrále sv. Mikuláše v Tyru. Německé vojsko postihla po nadšeném přijetí v Antiochii velká epidemie úplavice, která mezi své oběti zařadila kromě mnoha bezejmenných i biskupy Martina z Míšně, Gottfrieda z Würzburgu, bádenského markraběte Hermanna a holandského hraběte Florise. Po této pohromě se do Evropy urychleně vracela další velká skupina křižáků a z původního velkolepého vojska nezbývala ani třetina. Na konci srpna 1190 se zbytek Němců přepravil po lodích z Tripolisu do Tyru.

Obrázek
Situace před Akkonem v létě 1190

Mezitím v Palestině stále probíhaly válečné akce. Saladin vyslal některé oddíly vojska znepokojovat zázemí u Tyru, část vojska na jaře 1189 oblehla Renaudův hrad Beaufort. Zbytek armády se připojil k blokujícím silám u Akkonu, kde sevřel obléhatele. Frankové se nenechali vypudit, průběžně dostávali posily a neúspěšně útočili na město. Nejméně tři obléhací věže křižáků byly zničeny řeckým ohněm. Křižácké útoky na město se Saladin snažil eliminovat současným napadením tábora obléhatelů. Od podzimu 1189 sem připlouvaly menší kontingenty z Kolína, Brém, Fríska a Durynska. K pomoci svým souvěrcům se nakonec nechal přesvědčit i Konrád z Montferratu a poslal k Akkonu část svých vojáků. V červenci 1190 sice konečně kapituloval po více než roce hrad Beaufort. Jenže příliv křižáků stále sílil, v létě dorazil k Akkonu Jindřich ze Champagne, 10. září připlulo 500 bojovníků ze Sicílie, na konci října první nepočetné anglické jednotky pod arcibiskupem Balduinem z Canterbury, 7. října se připojili Němci z Barbarossovi výpravy a postupně přibývali další křižáci jedoucí na vlastní pěst. Podzim 1190 byl ale nemilosrdný i pro křižáky. V táboře vypukly epidemie a kromě řady prostých vojáků zemřel jeruzalémský patriarcha Heraklios, Děpolt II. zesnul 21. listopadu a na věčnost se odebral i Filip Flanderský. V této době zde kupci z Brém a Lübecku s úzkými kontakty na johanity založili špitál, který se měl starat o poutníky a vojáky z německy mluvících oblastí říše. Zemřela i královna Sibyla s dcerami Alix a Marií. Jejich smrtí ztratil Guy z Lusignanu právní nárok na trůn, ale odmítl se jej vzdát. Konrád zatím rozehrál zákulisní hru. V Tyru byla přítomna mladší sestra Sybily, Isabela. Isabela měla za muže Homfroie IV. z Toronu. Konrád za pomoci Baliana z Ibelinu a Renauda ze Sidonu zinscenoval zrušení jejich manželství. 24. listopadu 1190 naopak Konrád vstoupil do svazku manželského s Isabelou. Sňatek byl požehnán Filipemde Dreux, biskupem z Beauvais přestože Konrádovo předchozí manželství nebylo zrušeno. Stejný postoj k bigamii zaujal i papežský legát Ubald Lanfranchi. Konrád se stal de iure jeruzalémským králem.

Obrázek
Svatba Konráda z Montferratu a Isabely

Drtivá křižácká převaha v loďstvu vedla Saladina v lednu 1191 k žádosti o pomoc almohádovského chalífy Jakúba al Mansúra v Maroku. Chalífa odmítl a naopak Maročané pomáhaly Janovanům a čile s nimi obchodovali. Přes blokádu křižácké flotily do Akkonu prorazily v zimě 1190 některé lodě vezoucí zásoby, stejně jako se podařilo při jednom ze Saladinových útoků 13. února 1191 dopravit do města další pomoc, včetně vojáků a nového velitele. Ale v muslimském vojsku narůstaly problémy. Již v listopadu bylo povoleno demoralizovaným iráckým oddílům odejít domů. Naopak na jaře se do ležení nedostavil Saladinův synovec Takí ad-Dín a místodržící Dijár Bakru, kteří bojovali o vládu v téže oblasti Anatolie. Saladin byl navíc dlouhým a nákladným vydržováním vojska finančně vyčerpán. Na jaře 1191 zemřel i Barbarossův syn Fridrich Švábský a v čele německých oddílů jej nahradil rakouský vévoda Leopold V. z Babenberka, který sem dorazil na benátských lodích. Objevuje se i poslední zmínka o zbytcích českého vojska, které se zapojili do srážky u mostu na řece Belus: „Nebylo jich více než tři sta, když na svých koních, vyjíce přitom spíše jako ďáblové než dítka Boží, vpadli na onen most, kde předtím tolik dobrých křesťanů své životy nechati muselo. Mnoho jich padlo, sestřeleno z koní, jiní zahynuli skláceni šavlemi, ale oni neustali rubat Saracény, dokud je všechny nezdolali.“ Zbytek Čechů, řádově desítky, zřejmě vstoupil do anglických služeb.

Richard a Filip

I na západě velmi zvolna probíhaly přípravy na výpravu, jejíž anglickou část měl vést nejstarší žijící syn Jindřicha II. Richard. Původní termín byl stanoven na Velikonoce 1189, ale do toho vstoupilo nově vyhlášené nepřátelství a výprava byla odložena. Jindřich II. v červenci 1189 zemřel a Richard uzavřel s Filipem II. mír. Do Zámoří odjížděl již jako anglický král. Richard i Filip II. vyrazili v létě 1190 z Vézelay, ale u Lyonu se jejich cesty rozešly. Oba králové se rozhodli pro dražší, ale rychlejší námořní přepravu. Richard směřoval do Marseille, kde jej očekávala anglická flotila, Filip táhl do Janova. Celá výprava byla původně pozvána králem Vilémem II. na Sicílii, kde se obě vojska měla na konci září setkat v Messině a posílena o Normany vyplout vstříc Svaté zemi. Král Vilém II. zemřel 11. listopadu 1189. Dědicem království se stala princezny Konstancie provdaná za Barbarossova syna Jindřicha. Nicméně je předběhl Tankred z Lecce nemanželský syn Rogera III., vévody z Apulie. Po smrti Viléma se okamžitě vydal do Palerma a s podporou kancléře Matěje z Ajela se na začátku roku 1190 stal králem, byť část šlechty podporovala legitimní následnici trůnu. Tato změna na trůně způsobila i návrat úspěšné normanské flotily ze Zámoří.

Tankred se obával vlivu vdovy po Vilémovi II. Johany Anglické a dal jí internovat. Současně si přivlastnil její vdovské důchody. Po přistání anglické výpravy u Messiny Richard téměř vzápětí požadoval po Tankredovi propuštění své uvězněné sestry a také vyplacení důchodů, které jí náleží. Současně požadoval i vyplacení sumy přislíbené Vilémem II. na křížovou výpravu. Aby svůj nárok podpořil, obsadil několik hradů a klášterů. Záhy doplulo i francouzské vojsko a Tankred se neodvážil vojenského zásahu. Messina byla po revoltě místních obyvatel vydrancována a pro pokročilou dobu byla vybrána za zimní ležení celé výpravy. Tankred nepospíchal a podmínky plnil postupně. Nejprve k Richardovi poslal jeho sestru Johanu a čekal, zda snad příbuzenské setkání nebude Richardovi stačit. Nestačilo a v březnu 1191 byla podepsána dohoda, kde Johana získala dědictví ve výši svého věna, 20 000 uncí zlata, které bylo obratem použito na válečné účely. Na oplátku Richard a Filip II. uznali Tankreda králem. Po drobných rozmíškách mezi Filipem a Richardem, anglický král zrušil zasnoubení s Filipovou sestrou Adélou a zasnoubil se znovu s navarrskou Berengarií. 30. března 1191 vypluli Francouzi a 20. dubna posílili za velkého nadšení Franky u Akkonu. Filip II. byl místními šlechtici vesměs francouzského původu považován za nejvyššího vládce a Richard byl podle nich jako vévoda Normanský a Akvitánský jeho vazalem. Anglická flotila vyrazila 9. dubna a stihlo jí patrně špatné počasí, které několik lodí zahnalo na Kypr. Richard se po mezipřistání na Krétě a Rhodu na další cestu vydal 1. května.

Obrázek
Příjezd Filipa Augusta k Akkonu

Na Kypru byli dle anglických kronikářů účastníci výpravy zajati kyperským císařem Izákem Komnénem. Není úplně jisté, zda se to opravdu stalo. Nevíme, jaký zájem by měl Izák na vyvolání války s křižáky. Sám byl spojencem Normanů a vystupoval proti Byzanci nepřátelsky. Snad jedině jako pomstu za Anglické řádění na Sicílii, pokud o něm byl zpraven, ale to by musel být skutečně výjimečně dobrý a čestný spojenec a přítel. V Limassolu (Lemessos) na jihu Kypru přistála také loď s fraucimorem a oběma urozenými dámami, Johanou a Berengarií. Izák je prý na lodi internoval a nedovolil jim doplnit zásoby. Když Richard na Kypru přistál, okamžitě chtěl své zajaté vojáky osvobodit, což bylo odmítnuto. Následoval boj, rychlé dobytí Limassolu a další vojenské akce, především zásobovacího charakteru, na které Izák reagoval ozbrojeným odporem. K Richardovi připlul od Akkonu král Guy, který se jej snažil přiklonit na svou stranu. Richard zaútočil na všechny Izákovi posádky, které se po minimálním odporu vzdaly. Během května byl Kypr v Richardově moci. Izák byl zajat v Kantaře, uvězněn a dle pověsti ve stříbrných okovech odeslán na johanitský hrad Margat. V kyperském Limassolu se dvaatřicetiletý Richard také oženil s Berengarií. Bezdětné manželství rozdmýchalo novověké spory o Richardovu sexuální orientaci mimo jiné i díky kronikářově poznámce: „Richardovy zájmy nesměřovaly k manželství.“

6. června 1191 připlula Richardova flotila k Tyru. Konrád informovaný o jeho jednání s Lusignanem, jej odmítl vpustit do přístavu. Angličané odpluli k Akkonu, kde se vylodili o dva dny později. Podle arabského kronikáře Baha ad Dína připlulo i velké množství žen, které klasifikoval následovně: „Připlulo tři sta krásných franckých žen v květu mládí a líbeznosti, které se shromáždily za mořem a upsaly se hříchu. Opustily svoji vlast, aby učinili nešťastné šťastnými. Hořely touhou po soužití s muži a po tělesném spojení s nimi. Kráčely domýšlivě s křížem na prsou a říkaly, že touto cestou se obětují, a věřily, že nemohou získat boží přízeň žádnou lepší obětí, než je právě tato.“

Akkon a tažení na Jeruzalém

S příchodem Francouzů vyvstala velká očekávání a skutečně nové vojsko 5. června podniklo velký útok na hradby Akkonu, který byl narušen Saladinovým výpadem proti obléhacímu táboru. Po Richardovi k Akkonu v polovině června doplula i silná janovská flotila a posádka v obleženém městě začala mít opravdu velmi vážné problémy. Navíc Francouzi při svých útocích na konci června a začátku července poškodily hradby. Angličané se těchto útoků neúčastnili. Zřejmě zde panovala silná řevnivost mezi panovníky nadřazující osobní či národní úspěch celkovému výsledku. Angličené a Pisánci pak společně provedli dva velké útoky na Věž zatracených. Tou dobou již zástupci Akkonu hledali cestu k dohodě o kapitulaci, která byla bez Saladinova vědomí stvrzena 12. července. Spojení s obleženým městem sice zajišťovali plavci, z nichž vynikl jistý Ísa, ale toto předávání zpráv bylo velmi nepravidelné. Akkon kapituloval a podmínky slíbené jeho představiteli byly velmi štědré. Zaplatit 200 000 zlatých, propustit 100 urozených zajatců a 1 400 dalších, vrátit relikvii Pravého kříže ukořistěnou u Hattínu. Problém byl, že Saladin se o kapitulaci nedověděl včas a podmínky neschválil, přesto velkou část z nich splnil.

Obrázek
Kapitulace Akkonu do rukou Filipa Augusta za přítomnosti Richarda

Filip II. považoval dobytím Akkonu své povinnosti ve Svaté zemi za splněné a chystal se k návratu do Francie. Spolu s ním se chystal odjet i Leopold Bábenberský. Zatím ovšem musel Filip vyřešit několik sporů s anglickým králem. Předně po smrti Filipa Flanderského se ocitlo bohaté hrabství Flandry bez dědice a nastal problém, kdo má být jeho lenním pánem. Nárok si samozřejmě činil Filip, ale také Richard se snažil z této situace profitovat. Dalším jablkem sváru byla pozice dvou velmožů nárokujících si jeruzalémský trůn. Richard a Pisa podporovali Lusignana, většina místních šlechticů, Filip, Leopold coby zástupce říše a Janov se stavěli za Konráda. Proti Guyovi hovořila i smrt Sibyly, protože panoval jen jako její manžel a na trůn tak ztratil nárok. Naproti tomu Konrád měl za ženu Sibylinu mladší sestru Isabelu, byť církev a jeho podporovatelé přehlíželi zjevnou bigamii. Reálně se však oba opírali o jedno silné město. Nakonec bylo dosaženo dohody, kdy si Guy ponechá doživotně královský titul a Konrád s Isabelou budou vládnout po jeho smrti, přičemž každý si ponechá jím ovládané území. Po obsazení Akkonu došlo dle kronikářů k řekněme protokolární rozepři, kdy měl na hradbách zavlát vedle francouzského a anglického praporce také prapor Leopolda Babenberského, jakožto zástupce římské říše. S tím nesouhlasili angličtí vojáci a zástavu svrhli do příkopu. To snad zavdalo příčinu k nepřátelství vévody Leopolda i císaře Jindřicha k Richardovi, které se projevilo při jeho návratu zajetím. Takový důvod nepřátelství a následného Richardova zajetí se mě osobně jeví jako velmi malicherný.

3. srpna 1191 Filip II. August odplul zpět do Evropy vstříc útoku na Flandry a získávání dalších pozic na úkor Angličanů. Na východě zůstalo vojsko cca 2 000 mužů pod vedením burgundského vévody Huga III. Richard se stal faktickým vládcem Zámoří a jeho 8 000 vojáků z Anglie a francouzských držav zůstalo v Palestině ještě rok. Jako první přišlo na řadu splnění podmínek kapitulace Akkonu. Saladin sice zaplatil část obnosu, Richardovým vyslancům ukázal i Pravý kříž, ale vydat jej nechtěl. Propustil řadu zajatců, ale nebyl mezi nimi žádný rytíř, velmi pravděpodobně proto, že v Saladinově zajetí již jednoduše žádný nebyl. Richard na jejich propuštění trval, Saladin to bez většího vysvětlování odmítal. Richard nakonec přistoupil k radikálnímu řešení. 20. srpna 1191 nechal 2 700 muslimů vyvést před město a na dohled Saladinových hlídek dal příkaz k jejich povraždění. Pokus o jejich osvobození byl odražen. Proč vůbec došlo k takové, na křižácké straně bezprecedentní, popravě je otázka. Samozřejmě po dobytí Antiochie, Maarrat an-Númán nebo Jeruzaléma tekly potoky krve, ale to bylo v rámci plenění dobytého města. Z dnešního pohledu nepříliš ospravedlnitelné, ale ve středověku regulérní završení úspěšného útoku. Snad Richard zamýšlel, že tím uspíší plnění podmínek kapitulace. Mělo se možná jednat i o odvetu za popravené templáře a johanity po bitvě u Hattínu. Ovšem zatímco řádoví bratři byli principiálně bojovníci proti nevěřícím, u Akkonu to byli prostí obyvatelé města snad včetně žen, dětí i starců.

Obrázek
Vyobrazení popravy zajatých muslimů u Akkonu

MassAcre ?
Dovolím si malou jazykovědnou poznámku, mluví se masakru před Akkonem a mě v téhle souvislosti napadlo, zda vlastní slovo „masakr“, anglicky „massacre“ nemá svůj původ právě tady. Bylo pozabíjeno spousta (Mass) zajatců u Akkonu (anglicky obvykle Acre). Masakr tedy může mít v angličtině podobný původ jako v češtině maglajz (na základě útoku Bosenských Turků na anektující R-U jednotky v městě Maglaj roku 1878).


24. srpna se anglické a francouzské oddíly doplněné o templáře, johanity a vojsko místních pánů podporujících Guye z Lusignanu, vydaly na jih. Jeho počet se odhaduje na 10 000 pěšáků a 2 000 jízdních. Z moře postup kryla anglická a pisánská flotila. Konrád a jeho přívrženci zůstal v Tyru a tažení nepodporovali. Saladinovy lehké jezdecké jednotky na křižáky průběžně útočily, zatímco sultán s většinou vojska čekal u Arsúfu. Křižácké vojsko bylo poměrně roztažené a zadní voj, který tvořily Francouzi pod vedení Huga III., se zpozdil a hrozilo mu odříznutí a obklíčení. Richard mu ihned přispěchal na pomoc a raději přeorganizoval pochodovou sestavu. Čelo a zadní krytí nyní tvořily řádové kontingenty a oproti většině předchozích tažení, zde velkou roli hrála pěchota. Jízda a zásobovací vozy se pohybovaly uprostřed, na křídlech pochodovala pěchota s velkým zastoupením anglických lučištníků a střelců z kuší. Obě křídla se každý den střídala, takže jednou byli pěšáci v bezpečí u moře, podruhé odráželi Saladinovi jezdce. Sestava byla dlouhá zhruba 2 kilometry a byla téměř dokonalá a v dané situaci proti nájezdníkům velmi účinná. Dalším nepřítelem bylo vedro a žízeň, které zapříčinili rychlé vyčerpání vojáků, někdy i s následkem smrti. I s ohledem na ně vojsko postupovalo rychlostí pouhé 4 km denně s mnoha přestávkami přes vylidněnou Haifu a zničenou Cesareu.

Obrázek
Sestava vojsk při pochodu a bitbě u Arsúfu

Saladin si místo bitvy vybral předem. Zvolil pobřežní pláň u Arsúfu, která je směrem do vnitrozemí ohraničena pahorky porostlými hustým lesem. 7. září se křižáci konečně dostali k Arsufu. Vzhledem k tomu, že o této srážce máme velmi detailní informace od očitých svědků z obou stran (Richardův dopis, trubadúr Ambroise, Bahá ad-Dín, Abú Šama, Ibn al Athír), můžeme její průběh dobře zrekonstruovat. Armáda šla v obvyklém pochodovém tvaru s křídly chráněnými pěchotou pod vedením Jindřicha ze Champagne. Předvoj tvořily templáři pod vedením velmistra Roberta de Sable, za nimi byli rytíři z Anjou, Poitou, Guy a Geofrey z Lusignanu. Richard, Angličané a Normané byli ve středu, další skupinu tvořili Francouzi s Hugem III. Burgundským, Vlámové a místní šlechtici pod vedení Jakuba de Avenes. Zadní voj chránili johanité. Saladinovi jednotky vystoupili z lesa zformovaly se a zahájily útok. Rojnice muslimské pěchoty, střelců z luků, praků a vrhači oštěpů zaútočily na levé křídlo a týl. Následovaly jízdní útoky zejména na zadní voj. Pod tlakem byly johanitské oddíly a pěchota, která část dne kráčela pozpátku, aby odrážela neustálé výpady. Velitel zadního voje johanitský velmistr Garnier z Neapole, žádal Richarda o povolení k výpadu, ale Richard to vždy zamítl a čekal na vhodný okamžik.

Křižáci stále postupovali a během dne tak urazily 3 km, za mnoha obětí převážně v zadním voji. Nakonec johanité útoky nevydrželi a tlačili se do francouzských oddílů. Garnier se rozhodl zaútočit i bez Richardova rozkazu. Velmistr a Balduin de Caron vedli protiútok s bojovým heslem sv. Jiří. Výpad johanitů a Francouzů téměř vzápětí podpořil i Richard, pěchota vytvořila koridory, kterými jízda zaútočila na muslimy. Ti nápor nevydrželi a začali prchat, pronásledováni jízdními i pěšími oddíly Franků. Hrabě z Leicesteru odřízl muslimy útočící na týl a pravé křídlo a zahnal je vysloveně do moře. Saladinovi jednotky tentokrát protiútok nečekali a řada pěších i jízdních jednotek byla rozprášena bez možnosti uniknout. Situaci začala komplikovat mračna prachu a před vstupem do lesa se křižáci zastavili, obávajíce se léčky. Po krátké chvíli následoval protiútok Saladinovi osobní stráže a několika shromážděných jednotek, ale byl odražen konsolidovanou obranou Richardova vojska. A následoval další křižácký útok, který se zastavil až v hloubi lesa a na vrcholech blízkých pahorků. Muslimové prchali, a kdyby byli křižáci v pronásledování důslednější mohlo být vítězství skutečně zdrcující. Ještě v noci se na bojišti potkali muslimší sběrači padlích a raněných a křižáčtí sběrači drahých kovů a kořisti, tentokrát již bez vážnějších střetů. Saladin byl poražen a přišel o značný počet vojáků, udává se až 7 000, nicméně okamžitě povolal posily, ze všech koutů své říše. Ustoupil do Ramly, aby blokoval postup na Jeruzalém a vydal také rozkaz zničit město Askalon, aby se zde Richard nemohl uchytit, protože jednoduše neměl dost sil na obranu obou měst. Situaci mu navíc komplikovala nemoc a potíže na severních hranicích. Křižácké vojsko zatím vyhnalo Saladinovi jednotky z Arsúfu a utábořilo se v Jaffě, kterou opevnil

Obrázek
Zříceniny hradu v Arsufu

Následovala přestávka v bojích a několik kol jednání mezi Richardem a Saladinem. Přímých jednání se v Lyddě účastnil Al Ádil a Homfroi IV. z Toronu. První křižácký návrh byl požadavek na celé území jeruzalémského království a Pravý kříž, protihodnotou by byl mír a odchod Richarda do Evropy. Al Ádil to zamítl. Nový návrh zněl podobně utopisticky. Al Ádil se měl oženit s Johanou Sicilskou. Tento pár se sídlem v Jeruzalémě by ovládal jak pobřežní křižácká města, tak vnitrozemí. Poutníci by měli volný přístup na Svatá místa, hrady a pevnosti rytířských řádů by se jim vrátily, ale léna straníků Konráda z Montferratu by získali muslimové. I zde došlo k odmítnutí jak ze strany Al Ádila, tak ze strany Richardovi sestry Johany a dokonce i ze strany křižáků, kterým se nelíbil málo „protiislámský“ výsledek. Za zády Richarda se Saladinem na konci října tajně jednal i Konrád z Montferratu. Nedůvěřoval Richardovi a obával se o Tyros, ze kterého by mohl být vypuzen. Konrádovi vyslance vedli aktivní Renaud ze Sidonu a Balian d´Ibelin s následující nabídkou: Saladin uzná Konráda Jeruzalémským králem, ponechá mu Tyros, Sidon a Bejrút, za to se Konrád vzdá Akkonu (který nedržel) a nebude pomáhat Richardovi. Saladin požadoval přímou vojenskou akci proti anglickému králi, na čemž jednání ztroskotala. Stejně tak k ničemu nevedla jednání mezi Richardem a Saladinem, což nebránilo al Ádilovi uspořádat v listopadu v Lyddě na Richardovu počest slavnostní hostinu.

Saladin zatím posílil posádku Jeruzaléma a ustoupil k Latrúnu a dále do vnitrozemí. Richard zatím obdržel posily a na konci listopadu obsadil v Saladinových stopách Ramlu, Latrún a dostal se k pevnosti Bejt Nubá, 20 km od Jeruzaléma. Kromě drobných srážek s muslimy byly největšími nepřáteli špatné počasí a zejména nejisté zásobovací trasy, až příliš často napadané Saladinovými jednotkami. Od dalšího postupu Richarda odrazovali johanité a templáři, naopak Evropané a zejména Francouzi dychtili po dalším postupu. Sultán rychle povolal veškeré dostupné jednotky z Egypta a Richard po delším rozvažování v lednu ustoupil k pobřeží, kde obsadil a opravil poničený Askalon. Dohoda mezi Konrádem a Guyem platila, ale stále panovalo velké napětí, které pomáhaly udržovat a navyšovat Janov a Pisa, které spolu na podzim 1191 začali válčit. Konrád se snažil získat uznání v Tripolisu a Antiochii. Sílila i nespokojenost místních šlechticů s Guyem, kterou Richard částečně ignoroval, částečně mírnil, ale nešlo to donekonečna. V dubnu 1192 byl svolán do Akkonu sněm, kde si místní feudálové měli zvolit krále sami. Jednomyslně byl zvolen Konrád, který byl následně slavnostně korunován. Richard svému chráněnci Guyovi z Lusignanu nabídl ostrov Kypr a zprostředkoval jeho odkoupení od templářů. 28.dubna 1192 by Konrád zavražděn na ulicích Tyru dvěma asasíny, kteří tuto akci provedli na příkaz Starce z hory, šejcha Rašída ad-Dín Sinana. Prý v odvetu za útok na asasínskou obchodní loď. Samozřejmě byli z útoku obviňováni Guy a Richard, ale zřejmě neprávem. Markýzem z Montferratu se stal mladší bratr Bonifác, který se angažoval v dalším křížovém tažení. Dědičkou království se stala Marie (další královský pohrobek z rodu Montfferatů), vlády se ale ujala jednadvacetiletá Isabela a během krátké doby pojala za třetího manžela Jindřicha ze Champagne synovce králů Richarda I. i Filipa II. Augusta. Richardovi na klidu nepřidali zprávy z domova o přílišné aktivitě jeho bratra Jana. Také Saladin neměl klidné zázemí a vojsko, které shromažďoval v Džazíře (Mezopotámii) spíše využil k nastolení klidu v této oblasti.

Oba vůdci měli zájem na ukončení bojů a mírové rozhovory brzdila jen nevyřešená otázka Askalonu. Nakonec se Richard pokusil využít Saladinovi předpokládané nepřítomnosti a opět vytáhl do pole. V květnu 1192 křižáci obsadili Darum a 7. června opět vytáhli na Jeruzalém. Ve městě byl oproti zvěstem přítomen sám Saladin, ale jeho dlouho vydržované vojsko projevovalo stále více nevole, včetně rozbrojů mezi jednotlivými veliteli i etnickými složkami, zejména Turky a Kurdy. Saladin nechal připravit město na obléhání. Součástí příprav bylo otrávení studní a vykácení hájů obdobně jako se to stalo u Damašku. 11. června se Richard opět objevil v Bejt Nubá a podnikal pouze průzkum bojem. Neznal Saladinovi potíže a nakonec 4. července dal povel k ústupu. Následovalo další kolo jednání, kde Saladin požadoval pro spojení Egypta a Sýrie veledůležitý Askalon a výměnou nabízel Lyddu, přítomnost latinské církve v Jeruzalémě a mír s Franky. To zase odmítl Richard a odjel do Akkonu připravovat útok na Bejrút. Ještě v červenci Saladin vytáhl na Jaffu a po třídenním obléhání se jí zmocnil vyjma citadely. Další den se však u Jaffy vylodil Anglický král a v čele 80 rytířů, 200 pěších a 2 000 námořníků vytlačil muslimy z města. Hlavní armáda zatím byla u Cesareje. 4. srpna došlo k další bitvě, kdy 7 000 Saladinových mamlúků prakticky celý den neúspěšně útočilo na Richardův tábor. Do vývoje střetnutí se zde opět výrazně zapsali angličtí lučištníci, kterým zdatně sekundovali janovští střelci z kuší. Saladin ustoupil do Jeruzaléma a obával se dalšího obléhání.

Richard onemocněl a znepokojovali ho stále horší zprávy z Evropy. Ani Saladin se netěšil dobrému zdraví a i on neustále řešil problémy ve své říši a armádě. Další kolo mírových jednání tak přineslo výslednou dohodou podepsanou 2. a 3. září 1192. Bylo uzavřeno pětileté příměří, do Jeruzaléma měli přístup neozbrojení křesťanští poutníci a Frankům zůstal pás pobřeží od Bejrútu po Jaffu. Askalon měl zůstat neutrální. Poté řada křižáků provedla pouť do Jeruzaléma. Saladinova armáda byla rozpuštěna a 9. října 1192 odplul do Evropy i král Richard. Z Istrie, kam bouře zahnala jeho loď putoval na sever, kde chtěl přes Moravu a Čechy dosáhnout území svého spojence Jindřicha Lva. U Vídně byl zajat a Leopold jej držel na Dürnsteinu, dokud jej nepředal císaři Jindřichovi VI. Oficiálně jej zadržel kvůli podezření z vraždy Konráda z Montferratu. Roku 1194 byl propuštěn za ohromné výkupné., které zčásti posloužilo k vypravení německého vojska do zámoří. Takže Richard se nejenže jedné výpravy účastnil, ale druhou do značné míry financoval.

Obrázek
Zajetí Richarda u Vídně

Očekávání papeže a všech, kdo zůstali v Evropě, nebylo naplněno, Jeruzalém dobyt nebyl. Katolíci museli opustit vnitrozemí Palestiny ať už nadobro nebo se usídlili na pobřeží. Na jejich místa se začali stěhovat muslimové a ponecháni zde byli židé a nekatoličtí křesťané, ortodoxní, jakobité, maronité. Noví vládci Jeruzaléma se snažili ekonomickou složku stavět nad ideologii. Království nebylo obnoveno ve své původní velikosti. Třetí výpravu ale můžeme z hlediska reálných možností označit jako poměrně úspěšnou. S prostředky, které měl, dosáhl Richard stabilizace situace v Zámoří. Jeho iniciativa je poněkud v kontrastu proti francouzskému králi, který zde pobyl pouhé tři měsíce a ověnčen vítězným dobytím jediného přístavu se vrátil do Evropy. Frankové nyní ovládali značnou část pobřeží, které mohlo posloužit jako nástupiště pro budoucí útoky. Nekorunovaný panovník Jindřich ze Champagne se stal oblíbeným a uznávaným vládcem, který těžil zejména z diplomatického jednání. V roce 1194 zemřel Saladin a na Kypru král Guy. Jeho bratr Amaury si nedělal na jeruzalémský trůn žádný nárok, byť se nakonec králem stal. Průběh třetí výpravy měl i jiné důsledky. Pod vlivem obtíží německé výpravy i smrti Fridricha Barbarossy bylo definitivně opuštěno od využití pěších tras přes Byzanc a Anatolii. Jedinou cestou se tak stala rychlejší, snad bezpečnější, ale dražší lodní doprava, která znamenala nárůst moci a bohatství italských republik Janova, Pisy a Benátek.

Pokračování třetí výpravy, Německá výprava císaře Jindřicha VI.

V Evropě se nový císař Jindřich VI. nevzdával myšlenek na pokračování křížového tažení, které započal jeho otec, a které skončilo jeho smrtí bez většího úspěchu císařských barev. V říši si zatím zajistil pevnou pozici a v prosinci 1194 konečně získal i Sicilské království. Mohl se pak bez dalších rušivých vlivů věnovat přípravám na křížovou výpravu. Dalším podnětem pro aktivní východní politiku byl sňatek Jindřichova mladšího bratra Filipa s Irenou, dcerou byzantského císaře Izáka II. Angela. Jindřich si byl vědom potíží, které měl Barbarossa při průchodu Byzancí a na oslabeném císaři požadoval uznání lenní závislosti na císaři říše římské a placení ročního poplatku. Izák byl zatím v dubnu 1195 oslepen a spolu se svým synem Alexiem uvězněn v Konstantinopoli. Na trůn dosedl jeho bratr Alexios III., který si nechtěl dělat další problémy na západě. Zavázal se platit ročně 16 talentů zlata a vypsal novou daň zvanou Alamannikon. Jindřich VI. původně uvažoval o ozbrojeném zásahu ve prospěch Izáka, ale nakonec se i kvůli neústupnému stanovisku papeže spokojil s poplatkem.

Obrázek
Jindřich VI.

Na říjnový sněm konaný v Gelnhausenu přijeli vyslanci Amauryho z Lusignanu se zajímavým návrhem. Amaury coby vládce Kypru složí císaři lenní přísahu, výměnou za povýšení do královského důstojenství. Jen o něco málo později a nezávisle na Francouzích z Kypru přijeli také zástupci arménského knížete Lva II. s totožným návrhem. Pro Jindřicha o důvod víc vypravit se na východ a zasadit vzájemně soupeřícím Saladinovým dědicům těžký úder. O velikonocích 1196 v Bari přijal kříž a celé léto podporoval kazatelskou činnost, která využívala i relativně velké nadšení pro předchozí „nedokončenou“ Barbarossovu výpravu. Jindřichovo tažení bývá označováno jako Německá křížová výprava a účastnili se jí jen oddíly z území říše. Mimojiné se k výpravě opět přihlásil náš blahoslavený Hroznata, tentokrát dojel až na Sicílii, ale po zprávách o smrti knížete Jindřicha Břetislava se vrátil do Čech (a opět zakládá klášter, tentokrát ženský v Chotěšově).

V srpnu 1197 vyplulo 44 lodí s křižáky ze Saska a Porýní pod vedením falckraběte Jindřicha Brunšvického a brémského arcibiskupa Hatwiga II. z Utlede do Messiny, kde se spojily se zbytkem výpravy. Dorazili právě včas, aby pomohly potlačit normanské povstání proti Štaufům. Nespokojení Normané si nemohli vybrat horší termín a revolta byla příchozími pod vedením říšského maršálka Jindřicha z Kaldenu a regenta Sicílie Markvarta z Anweileru krvavě potlačena, vůdci byli exemplárně potrestáni. Výpravy se zúčastnili arcibiskupové z Mohuče a Brém, devět biskupů, pět vévodů a řada dalších šlechticů, celá výprava je odhadována na asi 1 500 rytířů a 4 500 neurozených vojáků. V létě se výprava přesouvala do Akkonu, zatímco Jindřich ještě řešil záležitosti říše a římským králem nechal zvolit svého tříletého syna Fridricha II. Německým oddílům velel říský kancléř Konrád z Querfurtu, biskup Hildensheimský a říšský maršálek Jindřich z Kalden, který byl kvůli obecné neoblíbenosti sesazen a nahrazen Jindřichem Brabantským. Kancléř Konrád se s pověřením císařem zastavil na Kypru, kde 22. září v Nikósii korunoval Amauryho kyperským králem a přijal jeho hold.

Obrázek
Mořský hrad v Sidonu

V Palestině nově příchozí Němci vystupovali značně agresivně vůči jinověrcům, což zapříčinilo neshody s místními Franky. Král Jindřich ze Champagne se k výpravě stavěl neutrálně a před vojenskými útoky dával přednost diplomacii těžící z bojů mezi ajjúbovci. Většina vojska dorazila v září a po dohodě s jeruzalémskými představiteli, vyrazila z Akkonu přes Tyros na sever, kde na pobřeží zůstávaly poslední muslimské výspy získané po bitvě u Hattínu. V první polovině října byl obsazen Sidon, kam se vrátil jeho dřívější pán Reginald, na konci měsíce padl Bejrút. Mezitím došlo k dvěma nečekaným, nahodilým a veskrze nešťastným událostem. Ještě v září při přehlídce vojska nekorunovaný král Jindřich ze Champagne nešťastně vypadl z balkonu a zemřel. Okamžitě se objevila otázka o nástupnictví skrze jeho manželku Isabelu. A náhoda tomu chtěla, že zanedlouho, v říjnu, zemřela Amauryho manželka Eschiva. Císařská diplomacie tedy navrhovala sňatek dědičky trůnu Isabely a vdovce Amauryho z Lusignanu, čerstvého krále a také vazala říše. Vojenské úspěchy německé výpravy měly jeho kandidaturu podpořit. V Messině na následky malárie 28. září zemřel i císař Jindřich VI. a zpráva o jeho smrti pomalu putovala do Zámoří. Němci zatím dobyli Gibelet, kam se navrátili Embriacové a obrátili se do vnitrozemí, kde oblehli Toron. Zde se dozvěděli o císařově smrti a aniž by dokončili obléhání, začali se zvolna vracet do Evropy. V Palestině nebyl vhodnější kandidát na krále než Amaury, navíc s takovou vojenskou a diplomatickou podporou. Na podzim 1197 Amaury a Isabela uzavřeli sňatek a v lednu proběhla korunovace. Kromě přímého spojení Tripolisu a zbytků jeruzalémského království na jihu dosáhl král Amaury II. a německá výprava i vyjednání pětiletého příměří se sultánem al-Ádilem.

Německá přítomnost byla stále slabší, ale dost silná na to, aby byl v březnu 1198 v Akkonu původní německý špitál rozšířen a následovalo založení Řádu německých bratří, zatím jako lazaretního bratrstva (papež Inocenc III. je pověřil bojem proti pohanům až o rok později). Poslední Němci odpluli v létě 1198. Mohučský arcibiskup Konrád z Wittelsbachu korunoval cestou zpět v Tarsu Lva II. arménským králem a přijal jménem císaře jeho hold.

POUŽITÁ LITERATURA
Bennet, J. (ed.): Bojové techniky středověkého světa 500 n.l- 1500 n.l. Praha 2007.
Bridge, A.: Křížové výpravy. Praha 1995.
Duggan, A.: Křížové výpravy. Praha 1973.
Gabrieli, F. (ed.): Křížové výpravy očima arabských kronikářů. Praha 2010.
Hroch, M.; Hrochová, V.: Křižáci v Levantě. Praha 1975.
Lewis, B.: Dějiny Blízkého východu. Praha 1997.
Nicolle, D.: Třetí křížová výprava. Praha 2008.
Oppl, Ferdinand. Fridrich Barbarossa. Císař a rytíř. Praha-Litomyšl 2001.
Soukup, P.: Třetí křížová výprava dle kronikáře Ansberta. Praha 2003.
Tate, G.: Křižáci v Orientu. Praha 1996.
Tauer, Felix: Svět islámu. Praha 1984.
http://www.orient-latin.com
http://pages.usherbrooke.ca/croisades/crusades.htm
http://wikipedia.org
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: "Deus le volt III“ Svatá země v ohrožení

Příspěvek od jarl »

Jako obvykle moc pěkný článek. Zaujala mě zpráva o české účasti ve výpravě Fridricha Barbarossy. Jak se zdá, naši předkové o sobě dávali vědět, když o nich píší tehdejší kronikáři. Chtěl bych se zeptat jestli se Češi nějak podíleli i na některých dalších křížových výpravách.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Alfik
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4160
Registrován: 16/9/2008, 19:23
Bydliště: Jeseník

Re: "Deus le volt III“ Svatá země v ohrožení

Příspěvek od Alfik »

No... přinejmenším coby Husité na těch proti nim... :razz:
A celkem úspěšně :mrgreen:
"Zapomněli jste na syny Vorvénovy. Ztratili jste Greptrovo kladivo. Vás nikdo mstít nebude." Dr. Lazarus
Uživatelský avatar
Scrat
podporučík
podporučík
Příspěvky: 683
Registrován: 1/8/2009, 12:06

Re: "Deus le volt III“ Svatá země v ohrožení

Příspěvek od Scrat »

K tomuto tématu (Češi a III křížová výprava) vyšla v roce 1998 kniha "Bůh tomu chce: Češi a Moravané na III. křížové výpravě do Svaté země" od Karla von Wetzky. Ještě se dá sehnat různě na webu v cenovém rozsahu cca 100 - 150 Kč. Pasáže věnující se Čechům sice nemám s čím porovnat ale příliš lichotivě se o nich kniha nevyjadřuje. Jistě, neupírá jim hrdinství v bojích jichž se účastnili ale jinak bylo jejich chování údajně velmi extrémní. Vždyť i těch osm popravených českých křižáků bylo odsouzeno za zvěrstva spáchaná na civilním obyvatelstvu neutrálního (??) Srbska. Co už sakra museli provést že to bylo i na tehdejší násilnickou dobu přespříliš.

Scrat
All great things are simple, and many can be expressed in single words: freedom, justice, honor, duty, mercy, hope.
Winston Leonard Spencer-Churchill
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: "Deus le volt III“ Svatá země v ohrožení

Příspěvek od jarl »

Scrat píše: Pasáže věnující se Čechům sice nemám s čím porovnat ale příliš lichotivě se o nich kniha nevyjadřuje. Jistě, neupírá jim hrdinství v bojích jichž se účastnili ale jinak bylo jejich chování údajně velmi extrémní. Vždyť i těch osm popravených českých křižáků bylo odsouzeno za zvěrstva spáchaná na civilním obyvatelstvu neutrálního (??) Srbska. Co už sakra museli provést že to bylo i na tehdejší násilnickou dobu přespříliš.
No i tak se dá zapsat do kronik. Po té knize se podívám, ale teď by mě zajímala jejich případná účast na jiných výpravách.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Re: "Deus le volt III“ Svatá země v ohrožení

Příspěvek od t.hajek »

1) Wetzky - tu kniku jsem si půjčil, prošel a styděl bych se jí uvést mezi prameny - spíše historický román

2) česká účast na výpravách - účast stojící za řeč byla pouze v druhé a třetí výpravě

druhá výprava - silný oddíl knížete Vladislava II., nevíme zda bylo součástí Konrádovi armády, čemuž by odpovídalo postavení českého knížete nebo táhlo nejméně do Nikáje s Francouzi, jak to popisuje byzantský kronikář Kinnamos. Vojsko se pak vrátilo s do Konstantinopole a pře Rusko zpět.. Takže kromě pár zajatých a mrtvých při srážkách s Turky se nic extra neudálo. Asi nejvýznamjější je pozdější příspěvek již krále Vladislava I. na přestavbu Kraku des Chevaliers kolem roku 1170

Třetí výprava byla jediným reálným bojovým vystoupením, pak už se čeští panovníci v Zámoří neangažovali.

Do Svaté země ale putovalo mnoho velmožů, spíše s úmyslem skutečné pouti a ne boje s nevěřícími. Přesto část z nich našla v daleké zemi své místo posledního odpočinku.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „významné vojenské události“