Stránka 1 z 1

„Deus le volt VI“ Císařský triumf.. no a dál

PříspěvekNapsal: 25/3/2019, 10:01
od t.hajek
„Deus le volt VI“ Císařský triumf.. no a dál
Šestá křížová výprava 1228-1229 a její důsledky


Obrázek
Al Kámil (vpravo) a Fridrich II. před Jeruzalémem


Tato výprava je v českém prostředí obecně označována pořadovým číslem 6. V širší evropské historiografii ale existují v číslování odchylky a někdy je jak tažení k Damiettě v roce 1219 tak pobyt Fridricha II. v Zámoří zahrnuto do 5. výpravy, snad z důvodu nevelkého časového odstupu, snad kvůli totožným protagonistům, když Fridrich přijal kříž už v roce 1215.

Pátá výprava skončila v roce 1221 neslavně http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=8378&f=257. Papež Honorius III. sice dál pošilhával po vítězství na východě, ale více jej zaměstnávaly méně vzdálené problémy. Fridrich II. Sicilský vládl za Alpami, na severu Itálie i v Neapolsku a doslova existenčně ohrožoval papeže a jeho moc. Honorius se částečně pod tlakem veřejného mínění snažil přimět císaře k tažení na východ, k čemuž posloužilo setkání ve Ferentinu v roce 1223. Zde se s císařem setkal kromě papeže také jeruzalémský panovník Jan z Brienne, de iure jen regent vládnoucí za svou dceru Jolandu (někdy je též uváděna jako Isabela II. Jeruzalémská). Fridrich opět přislíbil svou účast na výpravě, ovšem s podmínkou, že se ožení s Jolandou, nositelkou jeruzalémského královského titulu. Ve svém pojetí vlády tak chtěl spojit důstojenství císaře na západě a krále Jeruzaléma na východě. Žádal také finanční přispění církve.

V červenci 1225 v San Germanu se Fridrich definitivně zavázal vyplout na východ do dvou let pod hrozbou exkomunikace a zaplacení nepředstavitelné pokuty 100 000 uncí zlata. Na své (nikoli již církevní) náklady bude vydržovat po dobu dvou let vojsko 1 000 rytířů a zajistí přepravu dalších 2 000 mužů. Vliv na výpravu ze strany papeže tak byl minimální. V srpnu 1225 proběhl v zastoupení sňatek s Jolandou a 9. listopadu se v Brindisi konala velkolepá svatba. Římský císař a Sicilský král Fridrich se stal také králem jeruzalémským. Ještě v průběhu svatebního veselí se ukázal císařův pragmatismus, když z funkce regenta s okamžitou platností uvolnil Jana z Brienne. Císař ovšem předvedl i jinou lidskou stránku, když svedl jednu z Jolandiných příbuzných a mladá, teprve třináctiletá královna, byla držena ve zlaté kleci. O rok později porodila dceru, která záhy zemřela.

Od roku 1224 mezi sebou začali mít ajjúbovští bratři vážné spory, které v roce 1227 už musely být rozhodnuty silou zbraní. Al Kámil se chystal válčit s al Muazzamem z Damašku. Muazzam spolupracpval s Chorezmským šahem a tak i al Kámil chtěl získat spojence. Nabízel tedy Jeruzalém a další území za Fridrichovu pomoc v nadcházejícím boji. Kdy přesně al Kámil Fridricha oslovil, nevíme, ale je pravděpodobné, že první kontakty byly navázány ještě před smlouvou v San Germanu, kdy víme o cestě al Kámilova vyslance emíra Fakr ad Dín ibn aš Šajcha na Fridrichův dvůr. Ovšem v Itálii došlo k jedné změně v neprospěch císaře. Honorius III. zemřel v březnu 1227 a nahradil jej Řehoř IX., spolupracovník a příbuzný Inocence III. Ten měl vůči Fridrichově politice v Itálii a jeho vzrůstající moci velké výhrady a čekal jen na záminku, jak jeho moc snížit.

Obrázek
Císař Fridrich II. spolu s Ludvíkem IV. Durynským na křížové výpravě, mozaika z komnaty ve Wartburgu o životě Alžběty Uherské

V létě 1227 v souladu s ujednáním ze San Germana (a na základě kontaktů s al Kámilem) císař shromáždil své síly v Brindisi a plánoval vyplutí na východ. V ležení vypukla epidemie (malárie? úplavice?), které podlehla část mužů. Další onemocněli včetně císaře a Ludvíka Durynského. Přesto výprava vyrazila na východ, ovšem zhoršení stavu panovníka si vynutilo přistání v Otrantu. Že se nejednalo o triviální záležitost, dokazuje také brzké úmrtí Ludvíka Durynského. Velmistr Řádu německých rytířů Herman ze Salzy císaře přiměl nepokračovat do Palestiny, kam zatím odplulo loďstvo pod vedením admirála Jindřich z Castra, řečeného Pescatore (Rybář) hraběte z Malty, které naložilo cca 800 mužů Jindřicha IV. Limburského a 500 rytířů sicilského maršálka Richarda Filangieriho. Spolu s nimi odplul i diplomat Tomáš z Aquina, který byl jmenován baillim Jeruzalémského království a nahradil dosavadního správce Odona z Montbéliardu.

Obrázek
Papež Řehoř IX.

Na takovýto vývoj ale slib ze San Germana nepamatoval a papež Řehoř IX. císaře s velkou mírou zadostiučinění 29. září 1227 exkomunikoval a zakázal mu účast na výpravě. Zatímco štaufská a papežská strana si vyměňovali propagandistické listy vzájemně se obviňující listy, Tomáš z Aquina a Richard Filangieri vstoupili do jednání s al Kámilem a informoval jej o brzkém příjezdu císaře. Vzhledem k tomu, že 11. listopadu 1227 zemřel al Muazzam a z al Kámilova pohledu pominuly důvody pro spojenectví, sultán začal svého předchozího kroku litovat. V Damašku se ale chopil vlády mladý Muazzamův syn Násir al Dawúd a spory pokračovaly. V létě 1228 pak k ochraně svého dědictví volal po zásahu al Ašrafa, pána Horní Mezopotámie. Al Ašraf by rád opanoval Damašek sám a s Al Kámilem si vyměnili několik listů, kde si navzájem hrozí pomocí císařova křižáckého vojska. Oba císařovi vyslanci byli spraveni o snaze po diplomatickém řešení situace v Palestině a tak nechal Richard potrestat skupinku rozradostněných křižáků, kteří se vrátili z nájezdu na muslimská území a jejich kořist vrátil původním majitelům. Také se několikrát sešel se sultánovými vyslanci, což ale neuniklo pozornosti ostatních, protože papež záhy obdržel list, kde se píše o zlých císařských. Německé vojsko si zatím krátilo čas výstavbou hradu Montfort (Starkenberg), hlavního sídla Řádu německých rytířů.

Obrázek Obrázek
Hrad Montfort alias Starkenberg

Exkomunikace se Fridrichovi samozřejmě nehodila. Šlo mu o obecné uznání a političtí oponenti neváhali vytáhnout tuto kartu. Snaha o zrušení exkomunikace narazila na nepřijatelné podmínky, a sice papežský dohled nad vládou na Sicílii. Také se lehce změnila právní situace, když mladičká dědička království Jolanda zemřela v dubnu po porodu syna Konráda. Novým králem byl dle jeruzalémských zákonů Konrád a nikoli Fridrich, což si ovšem císař odmítal připustit. Zareagovali na to ovšem jeruzalémští šlechtici v Haute Cour, kteří sesadili císařského bailliho Tomáše z Aquina a do čela země opět uvedli Odona z Montbéliardu.

A tak ač to bylo papežem výslovně zakázáno, Fridrich v létě 1228 vyplul do Svaté země. Přistál v kyperském Limassolu, kde potvrdil svou svrchovanost a jako lenní pán (kyperský král byl vazalem římského panovníka od roku 1197) podle svého urovnal místní vztahy. Vyřešil spory o regentství, které odňal Janovi z Ibelinu, ovšem nejmenoval regenta nového a kyperské království měla nadále spravovat rada pěti bailliů, místních šlechticů, kteří se přiklonili na císařovu stranu. V jejich čele stál Aimery z Barlais, dlouholetý oponent Jana z Ibelinu. Toto uspořádání ale nebylo schváleno v Nikosijském Haute Cour, právně bylo neplatné, pouze prosazené Fridrichovou silou. Silné hrady na severu Kypru dostaly císařské posádky.

7. září přistál v Fridrich II. Akkonu vítán obyvateli jako „osvobození Izraele“, podporován Benátčany, Janovany a Řádem německých rytířů, ovšem ignorován místím duchovenstvem v čele s jeruzalémským patriarchou Geraldem z Lausanne (též z Valence) a mocnými řády johanitů a templářů. Také místním šlechticům v čele s nespokojeným Janem z Ibelinu se císařova přítomnost příliš nezamlouvala a obávali se zásahů do svých práv, spíše než by řešili jeho exkomunikovaný status. Jan z Ibelinu měl mimojiné odevzdat i Bejrút, ale odvolával se na výsledek rozhodnutí Haute Cour, ke kterému nakonec nedošlo. Navíc pro ně císař už nebyl formálně jeruzalémským králem, ale „jen“ Konrádovým zástupcem. Ten se navíc dle zvyklostí měl do roka a do dne dostavit osobně do Zámoří, jinak pozbýval nároku na korunu. Císař začal ihned jednat. Dosavadní bailli Odo z Montbéliardu se stal konetáblem království a na jeho místo nastoupili císařovi straníci, místní Balian ze Sidonu a Němec Werner von Egisheim (ve frankofonní Levantě známý jako Garnier l'Aleman).

Obrázek
Císař Fridrich II. Sicilský

Vojensky se ovšem mohl spoléhat jen na své vojáky a nevelkou sílu Řádu německých rytířů. Aby vojsko zaměstnal, současně měl vlastní pevnou základnu a v neposlední řadě vyslal vzkaz sultánovi, že je zde přítomen vojensky i osobně, začal v listopadu 1228 opevňovat Jaffu. Záhy navázal úzké styky se sultánovým dvorem, aby byly doladěny předběžné sliby. Císařští vyslanci Tomáš z Aquina a Balian ze Sidonu často pobývali na sultánově dvoře v Gaze a Nábulusu, stejně jako byl u Fridricha II. častým hostel al Kámilův vyslanec Fakr ad Dín. O diplomatické aktivitě se dochovala řada záznamů na muslimské straně, zejména od kronikáře ibn Wásila, který oceňoval jeho zájem o arabskou vědu a zaznamenal přítomnost muslimů v císařově doprovodu: Tento císař se od franských králů liší, je to vzdělaný přívrženec logiky a medicíny, je přítelem muslimů, neboť sídlil na Sicílii, kde se mu rovněž dostalo vzdělání. V rámci jednání posílal mimojiné Fridrich muslimským učencům na sultánově dvoře složité otázky z logiky, filozofie a matematiky, na které se mu dostalo odpovědí.

Na konci listopadu se v Tell al Adšulu al Kámil a al Ašraf dohodli na rozdělení sfér vlivu. Sýrie měla připadnout al Ašrafovi, Palestina al Kámilovi. Samotný Damašek ale držel stále ještě Muazzamův syn Násir al Dawúd. Al Kámilovo vojsko začalo Damašek obléhat. Ovšem ani Fridrich neměl vše pevně v rukách. Jednak byl vojensky poměrně slabý, jednak se potýkal s finanční tísní a na zásobování svých oddílů si musel půjčovat u templářů a johanitů. Ke všemu k němu dorazily zprávy z jižní Itálie. Papežské vojsko pod vedením zhrzeného Jana z Brienne vpadlo do Neapolska. Císař se rozhodoval, zda se nemá urychleně vrátit, ale jednak nebyla plavební sezona a případná cesta zpět by byla plná zimních bouří, jednak tento věrolomný čin výborně poslouží k působení na veřejného mínění. Když císař dlí na křížové výpravě, papež, místo aby jeho majetek chránil, na něj útočí. Útok na majetek či území křižáka, pokud je účastí na výpravě byl vždy samotnou církví vyzdvihován jako extrazavrženíhodný skutek.

Dohoda zatím byla v nedohlednu, když se Fridrich odvolával i na deset let starou al Kámilovu nabídku Pelágiovi, s tím, že nemůže dostat od sultána méně než jeho poslední služebník - myšlen Pelágius. A sultán argumentoval tím, že by Fridricha velmi poškodilo, kdyby neuspěl, protože tolik dát nemůže. Nakonec se shodli na tom, že Frankům připadne Jeruzalém, který nebude opevněn. V městě pak zůstane muslimská čtvrť se Skalním dómem a mešitou al Aksá. Stejně tak v okolí města zůstanou muslimové, kteří budou spadat pod jurisdikci jeruzalémského qadího. Po cestě ale bude Frankům předána řada obcí pro zabezpečení cesty, mezi jinými Lydda, Betlém a Nazaret. Z křižáckých pramenů máme zmínky o výstavbě jeruzalémských hradeb, ale to je více než nejisté.

Al Kámil patrně považoval příměří i předání Jeruzaléma za dočasný krok. Nicméně s Fridrichem byla nakonec dne 18. února 1229 v Jaffě uzavřena smlouva, na jejímž základě Frankové získali vše výše uvedené a k tomu bylo uzavřeno příměří na deset let, pět měsíců a čtyřicet dní od 24. února, tedy zhruba do začátku září 1239. Součástí dohody byla také křižácká neutralita ve vnitřních ajjúbovských zápasech. Dále prý křižáci získali Sidon a Toron. Jejich držba Franky je nezpochybnitelná, otázkou je, zda je získali na základě této smlouvy.

Císař v druhé polovině března navštívil Jeruzalém, kde se 18. března objevil s korunou jeruzalémského krále. Neproběhla ovšem skutečná církevní korunovace, protože veškeré duchovenstvo exkomunikovaného císaře ignorovalo. Navíc na ni vlastně ani neměl nárok, byl jen regentem svého syna. Korunu na hlavu mu posadil jeho blízký spolupracovník Hermann ze Salzy, velmistr Řádu německých rytířů. Z muslimských pramenů máme i několik perliček o císařově pobytu v Jeruzalémě. V době jeho návštěvy doporučil al Kámil prostřednictvím císařova průvodce Šams ad Dína z Nábulusu muezzinům, aby nesvolávali k modlitbě. Císař si toho povšiml a toto nařízení považoval za pošetilé. Stejně tak je popisována císařova rozepře s jedním knězem před al Aksá, která skončila těžkou inzultací dotyčného služebníka církve. Strážci chrámového okrsku pak vyprávěli, že to byl plešatý krátkozraký muž se zarudlou pletí. Podle nich by za něj na trhu s otroky nedostali více jak 200 dinárů. Císař při odchodu strážce a služebníky obou mešit podaroval po deseti dinárech.

Smlouva příliš nadšení ve vyšších kruzích nepřinesla. Nevadilo by diplomatické jednání s pohany, ale církevní úřady i řády přišli v okolí Jeruzaléma o velké majetky, na kterých nadále hospodařili muslimové. Templáři navíc měli původně své sídlo na Chrámové hoře, kde nyní byli muslimové. Patriarcha Gerald z Lausanne byl striktně proti přítomnosti muslimů ve Svatém městě a ani přes naléhání Fridricha a Hermana ze Salzy s dohodou nesouhlasil. Navíc vyhlásil nad městem interdikt a prohlásil císařovu korunovaci za neplatnou. V dopise papeži Fridricha vykresloval téměř jako pohana a uzavřenou smlouvu označil za podvod. Ovšem papež ač ve sporu s císařem interdikt nad Svatým městem zrušil. Ani ortodoxnější muslimové nebyli spokojeni. Ztráta Jeruzaléma byl považována za tragédii a al Dawúd se těchto nálad snažil využít, aby v obléhaném Damašku získal větší podporu obyvatel. Nebylo to nic platné, projevila se větší síla al Kámila a město konečně 12. července 1229 padlo. Násir al Dawúd byl následně odměněn/odškodněn Kerakem.

Dohoda je občas vykládána jako důsledek Fridrichovi tolerance vůči islámu, ovšem mnohem spíše oba panovníci prostě potřebovali mír a dohoda byla pro ně maximálně oboustranně výhodná. Al Kámil se mohl věnovat reorganizaci říše, Fridrich se obklopil aureolou osvoboditele Jeruzaléma. Císař mohl být spokojený, na východě dosáhl prakticky všechno, co si předsevzal. Ovšem znepokojovala jej situace doma, když Jan z Brienne obsadil Neapol. Byl nejvyšší čas na návrat do Evropy. Císař zde zanechal jako regenta Tomáše z Aquina a chystal se k odjezdu. I poté ale byl se sultánem a jeho dvorem v písemném kontaktu, který byl čas od času zpestřen návštěvou vyslanců.

Působení duchovních, kteří kázali pod dojmem papežových nařízení a teze, že exkomunikovaný císař nemůže vést kruciátu, záhy přineslo své ovoce. Lid, který jej zprvu nadšeně vítal, se k císaři obrátil zády. Dne 1. května Fridrich odplul z Akkonu, sice ověnčený vavříny vítězství a leskem jeruzalémské koruny, ale doprovázen také nadávkami davu. A nejen to. Na císaře a jeho doprovod létaly odpadky, hnůj a dobytčí vnitřnosti, přičemž nejméně jednou opravdu zasáhly svůj vznešený cíl. 10. června přistál císař v Brindisi a ihned zahájil úspěšné akce k vytlačení papežského vojska. V květnu 1230 v San Germanu pak uzavřel císař a papež mír. Vítězný císař se formálně pokořil a papež zrušil exkomunikaci.

Obrázek
Jeruzalémské království, zvýrazněná místa se týkají tohoto článku

Fridrichova výprava byla nepopiratelným úspěchem. Doslova jedním tahem pera, bez jediné prolité kapky krve, dosáhl toho, oč usilovali křižáci posledních 40 let. Z reálného pohledu už byl jeho úspěch problematičtější. Jeruzalém měl až na citadelu pobořené opevnění a pokud by bylo přerušeno příměří, mnoho by toho nebránilo v jeho obsazení. Také chybělo širší zázemí a na nově získaná území, stejně jako do celého Zámoří se osadníci právě nehrnuli.

Ovšem největším průšvihem bylo dědictví v podobě císařské správy v Levantě. Jakmile císař a jeho vojsko v dubnu 1229 odplulo, vystoupili místní vedení rodem Ibelinů proti císařovým straníkům a začala vleklá Lombardská či Longobardská válka (Lombarďany byly zváni císařští vojáci italského původu z Neapolska a Sicílie, bývalého byzantského thématu Langobardia ). Byl to střet dvou státních koncepcí, centralistické vlády, kterou prosazoval Fridrich a stavovského státu, který samozřejmě preferovala místní šlechta, žárlivě si střežící svá práva. Jan z Ibelinu se pokusil silou domoci zpět svého úřadu kyperského regenta. Situaci mu usnadnila nevybíravá daňová politika procísařských správců a s podporou jejich místních oponentů, 24. června 1229 u Nikósie porazil císařské. Aimery z Barclais i se svým svěřencem králem Jindřichem I. byli obleženi na St. Hilarionu. Do roka pak všechny císařské posádky na Kypru kapitulovaly.

Na poslední vývoj reagoval Fridrich II. a jmenoval baillim říšského maršálka Richarda Filangieri, který zde měl hájit císařovi zájmy. Do Zámoří se dostal Richard se svými bratry Lotharem a Jindřichem s vojskem na jaře 1231 a Jan z Ibelinu snadno odrazil jeho nepříliš razantní pokus o vylodění na Kypru. Richardova cesta pak směřovala k Tyru, který se stal hlavní základnou císařské strany. Ta byla podporována Pisou, německými rytíři, johanity, spíše formálně Antiochijskotripoliským soustátím, a držela i Jeruzalém.
Ibelinové drželi Bejrút, Arsúf, Cesareu a hlavně Akkon, na jejich straně stáli templáři a většina domácí šlechty. Místní se díky novému ohrožení spojili a v Akkonu vznikla komuna, do jejíhož čela byl zvolen Jan z Ibelinu. Snaha o získání pomoci z Janova se zatím ukázala jako marná. Formálně byl ale baillim za nepřítomného krále Konráda zvolen Odo de Montbéliard, který se snažil vystupovat smírně mezi oběma stranami.

Richard Filangieri nebyl potvrzen ve svém úřadě místními šlechtici na zasedání Haute Cour, ale formálně byl jeho úřad uznáván. Richard ovšem naopak zcela ve shodě s centralistickým přístupem Fridricha II. prohlásil ibelinské majetky za propadlé a začal obléhat jejich hlavní opěrný bod Bejrút. Město pod vlivem biskupa Galerana kapitulovalo, a Richardův bratr Lothar útočil na citadelu, která později také padla. Haute Cour protestoval proti tomuto postupu, protože zákony zakazovaly panovníkovi vyhlásit léno za propadlé, pokud s tím nesouhlasí Haute Cour. Richard se ale na nějaký Haute Cour neohlížel, čímž si proti sobě poštval prakticky veškerou místní šlechtu, včetně dřívějšího císařova exponent Baliana ze Sidonu a smírného Odona.

Obrázek
Erby nejdůležitějších šlechticů zde zmíněných

Po vítězství lombardské strany u Casal Imbertu v květnu 1232 vedl Richard Filangieri další útok na Kypr, císařské léno. V součinnosti s jedním z císařem jmenovaných bailliů Aimerym z Barlais oblehl St. Hilarion s Buffaventem a zmocnil se Kyrenie a Nikosie. Po porážce císařských sil u Agridi zůstal na Kypru pod císařským praporem jen přístav Kyrenie, který za pomoci janovských galér kapituloval v roce 1233. Situaci se snažil řešit také Řím. V srpnu 1234 sem připlul papežský legát arcibiskup Theodor z Ravenny s cílem smířit vzpurnou šlechtu a císařskou stranu. V té době stál papež na straně císařově a po odmítnutí vyjednávání legát exkomunikoval místní šlechtice a nad Akkonem vyhlásil interdikt, což bylo ovšem do roka zrušeno. I další papežské pokusy o smír ztroskotávaly na neústupnosti zejména šlechtické strany. Lombardská válka zatím uvázla na mrtvém bodě, žádná ze znepřátelených stran nedokázala získat rozhodující převahu a prosadit svou vizi.

Na druhou stranu papež Řehoř IX. nepodcenil blížící se konec desetiletého příměří. Již v roce 1234 začal uvažovat o výpravě, která by měla dorazit do Zámoří v roce 1239, aby zabezpečila křesťanské zisky. Vydal bulu Rachel suum videns, která sloužila jako zdroj kázání pro žebravé řády doslova ve všech koutech křesťanstva a navazovala na Inocencovu bulu Quia maior. Snažil se vytvořit ideál křesťanské jednoty k obraně Zámoří. Měla to být univerzální výprava, ke které byli vyzváni všichni křesťané. Kdo se nemohl zúčastnit, měl se alespoň modlit za zdar podniku nebo poskytovat finanční podporu. Kampaň měla jistý ohlas ve Francii, Anglii i Uhrách zatímco v Říši ovládané Fridrichem II. se nesetkala s kladnou odezvou. Toto své snažení, ale sám Řehoř podkopal, když chtěl pomoci svému chráněnci a nyní již latinskému císaři v Konstantinopoli Janu z Brienne. Od konce roku 1235 měli kazatelé místo na osvobození Jeruzaléma lákat křižáky na boj proti schizmatickým Byzantincům z Nikáji a nepřátelům Jana z Brienne obecně. Tato snaha byla ale veskrze marná. Uherský král Béla IV. odmítl jít do Konstantinopole a bojovat s Ivanem Asenem II. Z Bulharska a Janem III. Dukásem Vatatzesem z Nikáji. Navarský král Theobald I. (IV. jako hrabě ze Champagne) papeži neurčitě slíbil tažení na Bospor, ale později jej odvolal a papež souhlasil s jeho cestou do Palestiny.

Obrázek
Akkon ve 13. století

Po smrti Jana z Ibelinu se roku 1236 stal předákem opozice jeho syn Balian a v roce 1239 Filip z Montfortu. V roce 1238 také zemřel al Kámil a jeho synové al Ádil v Egypě a as Sálih Ajjúb v Horní Mezopotámii začali téměř okamžitě boj o získání otcova dědictví. Do toho se zapojili další Ajjúbovci, což maximálně nahrávalo Frankům. V této atmosféře nikomu nevadilo, že v únoru 1239 vypršelo příměří uzavřené mezi Fridrichem II. a al Kámilem a obě náboženské skupiny vůči sobě zachovávaly nevyslovenou dohodu o neútočení a řešili si vlastní problémy.
Al Ádil byl svým otcem vybrán jako budoucí sultán, v době jeho smrti, ale nebyl na převzetí moci připraven. Jeho bratr as Sálih Ajjúb v prosinci 1238 obsadil Damašek a setkal se zde s egyptskými vyslanci, kteří jej vyzývali, aby přijel do Káhiry a stal se sultánem na místo svého bratra. Začal tedy sbírat vojsko, ale intrikovali proti němu místní vládci, zejména as Sálih Ismaiíl, emír Bosry a Baalbeku, který byl dříve také vládcem Damašku. As Sálih Ismaiíl s podporou emírů z Hamy, Homsu a Keraku obsadil v září 1239 Damašek, vojsko as Sálih Ajjúba se rozprchlo a on sám byl zajat beduíny a předán Násir al Dawúdovi z Keraku. Oba nakonec uzavřeli spojenectví, ale když se chystali k útoku na Egypt, dorazila na začátku roku 1240 zpráva, že al Ádil II. byl uvězněn mamlúky a as Sálih Ajjúb mohl bez boje triumfálně vstoupit do Káhiry, kde se stal sultánem a hlavou Ajjúbovců. Nový sultán se ale záhy dostal do rozepří se svým bývalým spojencem Násir al Dawúdem, který naopak opět přešel k as Sálih Ismaílovi z Damašku.

Finální přípravy výpravy už běžely naplno a různé skupiny křižáků se začaly vydávat na východ. Tato výprava nemá přidělené číslo a někdy se nazývá jako „baronská“, někdy se rozpadá dokonce na tři nezávislé výpravy. Nejmenší severní proud pod vedením Balduina z Courtenai vyslyšel papežovy prosby a za svůj cíl si vybral Konstantinopol. Uherský král Béla IV. se odmítl tažení účastnit, ale v létě 1239 povolil průchod křižáků směrem ke Konstantinopoli. Jeho oddíly v Thrákii oblehly a dobyly přístav Tzurulum (Corlu). Balduin se později oženil s dcerou Jana z Brienne a stal se posledním latinským císařem.

Vůdcem hlavní části výpravy byl navarský král a hrabě ze Champagne Theobald. Sraz křižáckých oddílů byl stanoven na léto 1239 do Lyonu. Dorazil sem Hugo IV. vévoda Burgundský, Amaury VI. z Montfortru, Robert z Courtenay, Petr I. vévoda z Bretaně, hrabata Guigues IV. z Foréz, Jindřich II. z Baru, Ludvík ze Sancerre a další. Vlastní Theobaldovo vojsko mělo na 1 500 rytířů, kde část tvořily navarské oddíly. V srpnu 1239 vyrazili z Marseilles a částečně i Fridrichových jihoitalských přístavů, aby 1. září přistáli v Akkonu, právě v době kdy mělo vypršet Fridrichovo příměří.

Tady je poněkud překvapující, že se příchozí křižáky žádná ze stran nesnažila přetáhnout k sobě a s jejich podporou zvítězit v domácí válce. To ovšem neznamená, že by příchozí neměli své favority. Zatímco se u břehů Akkonu shromažďovaly bouřemi rozptýlené oddíly křižáků, k Theobaldovi se připojili místní šlechtici, Walter z Brienne, Odo z Montbéliardu, Balian Ibelin, Jan z Arsúfu a Balian ze Sidonu. Dostavili se také někteří šlechtici z Kypru, tedy prakticky kompletní výkvět proticísařské strany se kterou tradičně udržovali frankofónní křižáci dobré vztahy. Navíc Theobald byl synovec krále Jindřicha ze Champagne. Theobald si užíval nicnedělání v Akkonu, kde mimojiné napsal několik básní své manželce a 2. listopadu se vydalo spojené křižácko-jeruzalémské vojsko o síle cca 4 000 mužů na jih. Polovinu tvořili příchozí křižáci, polovinu místní. Doba byla příhodná, příměří již skončilo a Frankové jej tedy neporušili a okolní Ajjúbovci měli své starosti s budování a udržením svých emirátů, případně sultánského důstojenství.

Obrázek Obrázek
Theobald I. ze Champagne jako navarrský král a trubadůr

Záhy se od hlavního vojska oddělila skupina vedená vévodou Petrem z Bretaně a Raoulem ze Soissons, která měla za cíl získat kořist. Frankové obsadili cestu podél Jordánu směřující do Damašku a napadli procházející karavanu emíra z Keraku Násir al Dawúda. Řadu muslimů pobili, řadu zajali a zmocnili se velkého množství dobytka a zboží. O tomto úspěchu se záhy dozvěděli v hlavním vojsku a pokusili se úspěch Petra z Bretaně zopakovat. Z ležení od Jaffy 12. listopadu odjel silný oddíl o cca 600 mužích vedený Jindřichem z Baru, Amaurym z Montfortu, Hugem z Burgundska, Walterem z Brienne, Balianem ze Sidonu, Janem z Arsúfu a Odonem z Montbéliardu. Ač proti tomu protestoval Theobald a byli proti i velmistři johanitů, templářů a německých rytířů nedalo se nic dělat. Po celonočním přesunu zaútočili na Gazu, ale byli poraženi místní egyptskou posádkou pod vedením Rukn ad Dín al Hijáwího. Mezi padlými byl také hrabě Jindřich z Baru, zbytek padl do zajetí. Zbytek armády se pak vrátil do Akkonu. Ani v době absence křižáckého vojska císařská strana příležitost nijak nevyužila, snad v obavě před pomstou křižáckých oddílů, snad na základě vlastní slabosti či nevysloveného příměří.

V prosinci ovšem vytáhl do pole také poškozený Násir al Dawúd, který utrpěl při zničení karavany značnou ztrátu. Jako odvetu se rozhodl vtáhnout do Jeruzaléma, který byl v zásadě neopevněn. Města se snadno zmocnil a po měsíčním obléhání kapitulovala i posádka v městské citadele, Davidově věži. Posádka souhlasila za slib volného obchodu s vydáním pevnosti, která byla následně zničena. Tady je s podivem, že prakticky nezaměstnané křižácké vojsko v jejich prospěch nijak nezasáhlo, i když Násir al Dawúd nebyl nijak extra vojensky silný. Jeruzalém byl opět v muslimských rukách. Stále nečinného vojska si všimli i další vzájemně se hašteřící Ajjúbovci. Emír z Hamy al-Muzaffar Mahmúd požádal o pomoc proti emírovi al Mudžahídovi z Homsu. Za to sliboval zázemí Tripolisu, ovšem poté, co se sem vojsko přemístilo, zůstalo jen u slibů a křižáci se vrátili v květnu 1240 do Akkonu. To už se opět změnili poměry v muslimském světě. Na začátku roku 1240 k as Sálih Ajjúbovi dorazila zpráva, že al Ádil II. byl uvězněn mamlúky. As Sálih Ajjúb mohl bez boje triumfálně vstoupit do Káhiry, kde se stal sultánem a hlavou Ajjúbovců. Nový sultán se ale záhy dostal do rozepří se svým bývalým spojencem Násir al Dawúdem, který naopak opět přešel k as Sálih Ismaílovi z Damašku.

Obrázek
Citadela Davidova věž v Jeruzalémě po mamlúcké přestavbě

Theobald začal s rozhádanými a vzájemně válčícími Ajjúbovci velmi šikovně vyjednávat. V srpnu 1240 v Jaffě uzavřel smlouvu s as Sálih Ismailem z Damašku proti Egyptu a Násir al Dawúdovi z Keraku. Křesťané měli dle této smlouvy opět získat Jeruzalém, Betlém, Nazaret a většinu Galileje s mnoha ztracenými pevnosti včetně Tiberiady, Château Neuf, Beaufortu a Safedu. Smlouva to byla pro obě strany výhodná – Frankové by získali značné území a as Sálih by měl za malé územní ztráty krytý bok. Část území, která ve smlouvě Frankům předával, navíc nepatřila jemu, ale al Dawúdovi. Tato smlouva byla v Damašku ostře kritizována a její hlavní kritik a kazatel Izz al Dín ibn Abd al Salam, byl za její veřejné odsouzení dokonce uvězněn. Ani vlastní předávání území a pevností neprobíhalo lehce, když původní as Sálihova posádka odmítla vydat Beaufort Balianovi ze Sidonu. As Sálih Ismaíl pak musel hrad několik měsíců obléhat, aby dostál svému slovu. Současně postoupili křižáci na Dawúdovo území, aby si zajistili smluvně předaný majetek. Začali stavět pevnost v Askalonu, obnovili osídlení Jeruzaléma a napadli Nábulus. Tyto akce přiměly al Dawúda zasednout také k jednacímu stolu a záhy byla na světě další mírová smlouva. Keracký emír v ní prakticky potvrzoval franské zisky, které sliboval as Sálih Ismaíl, výměnou za klid zbraní.

Obrázek Obrázek
Hrad Beaufort

Theobald ze Champagne nečekal na dodržení veškerých podmínek smluv a polovině září 1240 odplul. Zda pospíchal domů a chtěl ještě stihnout podzimní plavební sezonu nebo se chtěl vyhnout připlouvajícímu Richardovi z Cornwalu není jasné. Theobald s sebou do vlasti přivezl nejen slávu křižáka, ale také ve své helmě místo květníku damašskou růži a odrůdu Chardonnay, která se stala základem později proslaveného šampaňského. Část vojska se svým vůdcem odplula, Hugo Burgundský a Guigues z Forézu ale dále dohlíželi nad přestavbou Askalonu.

Poslednímu anglickému proudu velel Richard, I. hrabě z Cornwallu druhorozený syn Jana Bezzemka a švagr císaře Fridricha II. Vyrazil z Anglie 10. června 1240 v čele poměrně malého vojska s přibližně deseti urozenějšími anglickými šlechtici a několika stovkami rytíři. V polovině září vypluli z Marseille a v Akkonu přistáli 8. října. Další anglický křižák Simon z Montfortu spolu se svou manželkou Eleanorou putoval do Brindisi po souši. Odtud se pak sám vydal do Zámoří. Důvodem jeho separátní cesty byly napjaté vztahy s Richardem, který nesouhlasil se sňatkem své sestry Eleanory a Simona. Na Richardovi oddíly nezbyla žádná sláva bojovníků. Richard prakticky jen dokončil Theobaldova jednání o příměří. Finální smlouva nakonec křižákům přinesla zázemí Sidonu, východní Galileu až k Jordánu, Tiberias a na jihu Jaffu s Askalonem, který pak předal císařskému straníkovi Walterovi Pennenpié. Vzhledem k jeho příbuzenským svazkům toto jednání nebylo až tak překvapivé. 23. dubna 1241 byla zorganizována výměna muslimských a křesťanských zajatců. Při té příležitosti se jistě radostně shledal Aimery Montfort se svým mladším bratrem Simonem. Pozůstatky padlých z Gazy byly vyzvednuty a pohřbeny u Askalonu. Tím Richardova práce na východě skončila a 3. května 1241 odplul do Anglie.

Obrázek Obrázek
Richard z Cornwallu, jezdecká pečeť a socha

Jak ukázal do jisté míry už Richard Lví srdce a na něj navazující Fridrich II. Nemusí být vždy vše získáno silou zbraní. Z vojenského hlediska byla tato výprava téměř debaklem, ovšem reálné zisky ještě přesáhly předchozí císařský triumf. Ano z velké části díky soupeření Ajjúbovců z Egypta a Sýrie.

Po křižáckém intermezzu se válka v Zámoří opět rozhořela v roce 1241. Johanitská komenda v Akkonu byla obležena templáři a místními oddíly. Johanité se spojili s některými měšťany a dohodli se na předání města Richardovi Filangierimu. Filangieri vstoupil do města v přestrojení, ale byl odhalen a jen stěží utekl. Posléze byl Richard povolán k císaři do Evropy, Tyr zůstal pod vládou Richardova bratra Lothara. Na jaře 1242 byl císařovým regentem jmenován opět Tomáš z Aquina. Ke slovu ale přišla také diplomacie a právo. Blížilo se datum Konrádovi plnoletosti a nový král se měl dostavit do svého království, jinak by pozbyl nároky na trůn. Haute Cour už ale nečekal a zbavil jej práv díky dlouhodobé nepřítomnosti v zemi. Po předchozím jednání s anglickými křižáky, začali místní šlechtici diplomatickou aktivitu. Fridricha II. požádali, aby regentem jmenoval Simona z Monfortu, který se zdál být přijatelným řešením. Na jednu stranu byl příbuzným císaře, na druhou stranu byl Simon v dobrém vztahu s místními prostřednictvím svého bratrance Filipa z Montfortu. Císař ale tuto možnost odmítl a trval na současném stavu.

Regentem byla nakonec v červnu 1242 zvolena kyperská královna Alice, vdova po Hugovi I., jako nejbližší Konrádova příbuzná v Zámoří a její manžel Ralf z Nesle. Královské hrady ovšem měli, držel Balian i Ibelinu a Filip z Montfortu. Alice se záhy začala chovat mnohem spíše jako královna než jako povolná regentka. Při svém návratu z Itálie Richard Filangieri ztroskotal na pobřeží kontrolovaném Alicí a Ibeliny a byl zajat. Část obyvatel Tyru pak nabídla Alici pomoc proti Lotharovi. Stejně tak se zachovali Benátčané, kteří poskytli námořní síly. Obležený Tyr padl v červnu 1243, o měsíc později kapitulovala citadela. I Lothar byl uvězněn a vzdaly se i zbylé císařské posádky. Richard a Lothar Filangieri byli propuštěni a odpluli na Sicílii, kde je ovšem rozezlený císař Fridrich nechal uvěznit.

Obrázek
Jeden z nemnoha středověkých reliktů opevnění v Tyru, Požehnaná věž

Lombardská válka skončila v roce 1243 vítězstvím domácí šlechty a to doslova, protože královská práva i moc byla značně omezena. Koneckonců i Tyr nepřipadl regentovi, ale Filipovi z Montfortu. Fridrich neměl eminentní zájem na prosazení své moci v Zámoří, bližší mu byly problémy v Itálii a Říši. Králem byl uznáván Konrád IV., ovšem bez jakéhokoli vlivu na místní dění. Pro Franky v Zámoří mohlo nastat období klidu. Vnitřní problémy byly víceméně urovnány a vnější nebezpečí nehrozilo díky rozhádaným Ajjúbovcům.

As Sálih Ajjúb v Egyptě měl problémy s věrností svých rádců a místních emírů. Řada z nich chtěla do Egypta dosadit jeho strýce as Sálih Ismaíla. As Sálih Ajjúb se tedy do té doby nevídanou měrou začal opírat o mamlúky, vojenské otroky původem kipčacké Turky. Po mongolských útocích do střední Asie bylo vhodných adeptů na trhu mnohem větší množství než dříve. Nazývali se Bahríija podle kasáren na ostrově na Nilu, případně Salihíija, podle své příslušnosti k as Sálihovi. 1 000 mamlúků pak tvořilo jádro Sálihova vojska, další část Jamdáriíja byla osobní gardou panovníka. Nebyli to ale otroci ve smyslu pozdějších janičárů. Do služeb svého pána vstupovali dobrovolně, byli vycvičeni ve vojenském umění a stali se doživotními vojáky, otroky sloužícími a bojujícími za svého majitele/velitele. Muslimové obecně brali vztah k otrokům jinak než Frankové, zacházeli s nimi lépe a schopní otroci se mohli dostat do nejvyšších pater společnosti.

V roce 1244 začali syrští a palestinští Ajjúbovci v Egyptě vidět rostoucí ohrožení své samostatnosti. Násir al Dawúd z Keraku a al Mansúr Ibrahím z Homsu stáli u zrodu koalice proti Egyptu a nabídli spojenectví Frankům. Ti obdrželi nabídku i z Egypta, ale díky tradičnímu zájmu o palestinské vnitrozemí jeho zájem odmítli. V rámci nabídek také ajjúbovští emírové nechali odstěhovat všechny muslimy z Jeruzaléma. As Sálih navázal kontakt s Chorezmijci, kteří se po vyvrácení své říše Mongoly potulovaly po Středním a Blízkém východě a nechávali se najímat místními vládci k vojenské službě. Cestou do Egypta jedna z těchto skupin 23. srpna 1244 vyplenila Jeruzalém a vyhnala odtud všechny křesťany.

Na podzim byly přípravy k válce v plném proudu a vojska obou stran se v říjnu 1244 setkala nedaleko Gazy. Egyptské vojsko o 11 000 mužích s mamlúckým jádrem doplnila chorezmská jízda. Osobně byl přítomen as Sálih Ajjúb, ale velení vojska bylo svěřeno mamlúkovi Bajbarsovi (jen shoda jmen s mladším a mnohem významnějším mamlúkem). Ajjúbovskojeruzalémská koalice postavila do pole oddíly ze všech koutů Palestiny a Sýrie. Franské vojsko mělo kolem 1 000 jezdců a 6 000 pěších. V jeho řadách byli přítomní velmistři johanitů a templářů se svými bojovníky, jeruzalémský patriarcha Robert z Nantes a konetábl Filip z Montfortu. Emír z Homsu al Mansúr Ibrahím přijel v čele 2 000 jízdních a dalších oddílů z Damašku. Zajordánsko reprezentovalo na 2 000 beduínů pod vedením Sunqur al Zahírího a al Wazírího. Hlavní velení bylo předáno hraběti z Jaffy a Askalonu Waltru IV. z Brienne. Tato koalice nevýrazně ale přeci jen početně převyšovala Egypťany. Vojska se setkala severovýchodně od Gazy u vsi Hiribija, francouzsky zvané La Forbie.

Obrázek
Bitva u La Forbie

Al Mansúr navrhoval opevnit tábor a držet obrannou pozici proti nedisciplinovaným Chorezmijcům, kteří to záhy vzdají a opustí jádro vojska. Valter ale chtěl využít početní převahu a rozestavil své vojsko k bitvě tak, že levé západní křídlo tvořili beduíni, střed oddíly z Homsu a Damašku a silné pravé křídlo u pobřeží tvořilo jeruzalémské vojsko. 17. října koaliční vojáci opakovaně útočili po celé délce linie, ale Egypťané se udrželi. Druhý den zahájil boj naopak Bajbars a vrhl Chorezmijce na damašské oddíly ve středu nepřátelské pozice. Chorezmijci triumfovali, načež se obrátili nalevo a zničili beduínskou jízdu. Al Mansúr se tvrdošíjně bránil, ale nakonec ustoupil jen s 280 přeživšími. V hrozící katastrofě Frankové zaútočili na střed egyptské sestavy. Byli zpočátku úspěšní a Egypťany donutili ustoupit. Ovšem na jejich křídla a do týlu zaútočili Chorezjmici, kteří se již vypořádali s beduíny i emírem z Homsu.

Pěchota, která měla krát jízdní jednotky krýt, je nedokázala odrazit a boj byl rozhodnut, i když rytíři prý bojovali ještě několik hodin. Urputný boj přinesl také vysoké ztráty. Beduíni ze Zajordánska padli prakticky všichni, jízda emíra z Homsu přišla o 1 700 mužů. Padlých Franků bylo prý 5 000. Známe dokonce výčet ztrát u řádových bojovníků. Z 312 templářů přežilo 33, z 325 johanitů zůstalo na živu 24 mužů. Bojovníci Řádu sv. Lazara, jehož příslušníci trpěli malomocenstvím nebo podobnou nevyléčitelnou chorobou, padli všichni. Z 400 příslušníků Řádu německých rytířů přežili 3 rytíři, zbytek včetně maršálka Konráda z Nassau zde nalezl smrt. Mezi padlými byl i templářský velmistr Armand z Perigordu, dále templářský maršálek, biskupové z Lyddy a Ramly nebo Jan a Vilém synové Bohemunda z Botronu. Do zajetí se dostal velitel vojska Valter z Brienne, johanitský velmistr Vilém z Chastelneuf a dalších 800 mužů. Jen velmi malý počet Franků spěšně ustoupil do Askalonu včetně Filipa z Montfortu a patriarchy Roberta z Nantes.

As Sálih Ajjúb následně získal Damašek a Baalbek a byl mu udělen titul sultána, ovšem většina Ajjúbovců si své pozice udržela. V roce 1246 pak byli nekontrolovatelní Chorezmijci poraženi u Homsu al Mansúr Ibrahímem. Mamlúk Bajbars, vítěz od La Forbie, který se k nim přidal, byl zajat a dožil ve vězení v Damašku. Zničení vojenské síly Jeruzalémského království v roce 1244 u Gazy znamenalo konec ofenzivních choutek Franků v Zámoří. Nedostávalo se ani obránců a záhy byla ztracena východní Galilea, roku 1247 padl Askalon. Jižní výspou Jeruzalémského království se stala Jaffa, hranici ve vnitrozemí pak tvořily pevnosti Safed a Beaufort.

Obrázek
Papež Inocenc IV.

Zprávy o pádu Jeruzaléma už nevyvolaly v Evropě větší emoce. Papež Inocenc IV. na prvním Lyonském koncilu sice vyhlásil další křížovou výpravu, ale bez valné odezvy. Regentka královna Alice zemřela v roce 1246 a regentství přešlo na jejího nevýrazného syna Jindřicha I., který se s titulem „seigneur de Jérusalem“ stal loutkou v rukách palestinských šlechticů. Druhý Lyonský koncil pak měl pro Zámoří jediný politický dopad, papež zrušil lenní závislost Kypru na císaři a vzal jej pod ochranu svatopetrského stolce. Nicméně v Evropě byl panovník, jehož vedla zbožnost a který měl plány k tažení na Východ. Tím mužem byl francouzský král Ludvík IX., který přijal kříž na konci roku 1244 spíše na základě svého zotavení z těžké nemoci, než na základě zpráv o ztrátě Jeruzaléma. O jeho výpravě více příště..

POUŽITÁ LITERATURA
Bridge, A.: Křížové výpravy. Praha 1995.
Duggan, A.: Křížové výpravy. Praha 1973.
Gabrieli, F. (ed.): Křížové výpravy očima arabských kronikářů. Praha 2010.
Hroch, M.; Hrochová, V.: Křižáci v Levantě. Praha 1975.
Lewis, B.: Dějiny Blízkého východu. Praha 1997.
Lothan, S.: The Battle of La Forbie (1244) and its Aftermath. In ORDINES MILITARES
COLLOQUIA TORUNENSIA HISTORICA vol. XVII. Toruň 2012.
Mayer, H.E.: Dějiny křížových výprav. Praha 2013.
Nicolle, D.: Pád Akkonu 1291. Praha 2010.
Tate, G.: Křižáci v Orientu. Praha 1996.
Tauer, Felix: Svět islámu. Praha 1984.
http://www.orient-latin.com
http://wikipedia.org

Re: „Deus le volt VI“ Císařský triumf.. no a dál

PříspěvekNapsal: 28/3/2019, 17:41
od palo satko
Je zaujimave že mongolsky chán Ogodei mal celkom dobre informacie o tom čo sa v Levante deje. Napisal list, v ktorom uviedol, že ked dobije Zapad može sa mu Fridrich II. starat o lovecke sokoly. (Fridrich bol milovnik lovu so sokolmi a napisal dobru priručku vycviku.)