Stránka 1 z 1

„Deus le volt ??“ úpadek a pád

PříspěvekNapsal: 20/12/2019, 13:19
od t.hajek
„Deus le volt ??“ úpadek a pád
Poslední roky křižáků ve Svaté zemi.

Obrázek


Čeká nás posledních devatenáct let křižáckého panství v Zámoří. Co zbylo z kdysi poměrně rozsáhlých křesťanských států na východě? Jeruzalémské království se scvrklo na pobřežní pevnosti, které už můžeme přesně vyjmenovat. Od jihu to byl templářský Athlit, Haifa, Akkon, Tyros, Sidon, Bejrút s neširokým pásem vnitrozemí. Tripoliské hrabství pak od jihu tvořil Gibelet (Byblos), Botron, Nephin (Enfeh) a vlastní sídelní město Tripolis. Severněji ležela templářská Tortosa a johanitský Margat. Nejseverněji pak byl osamocen poslední zbytek Antiochijského knížectví, přístav Latakija. A samozřejmě bohatý a bezpečný Kypr. Nu nebylo toho mnoho, ale veškerá tato území byla chráněna téměř jedenáctiletým příměřím uzavřeným mezi Hugem III. a sultánem Bajbarsem za zprostředkování anglického prince Eduarda v roce 1272 http://palba.cz/viewtopic.php?f=257&t=8548&sid=c2950df9a3abbb740d2be2615a41ecb6. Tripoliský Bohemund VI. Krásný uzavřel se sultánem příměří ještě o rok dříve.

Obrázek
Zámoří v roce 1285, červeně křižácká města a pevnosti

A skutečně až do Bajbarsovi smrti 1. července 1277 měli Frankové od mamlúckých útoků klid. Sultán se věnoval své říši, zpacifikoval Nizárijce v syrském pohoří Nusayirah, řešil problémy na jihu Egypta s královstvím Makúrie v Nubii a s Armény v Kylýkii. V roce 1277 pak zaútočil směrem na největšího nepřítele, Mongoly. Vedl útok na Seldžucký sultanát v Anatolii, vazalský stát Ilchanátu a porazil mongolskou armádu u Albistanu. Více už toho nestihl a 1. července 1277 v damašku zemřel. Jeho nástupcem se stal jeho syn Al-Said Barakah, který potlačil vzrůstající moc emírů. Některé uvěznil, další (mezi nimi Kalavuna) poslal s vojskem do Kylýkie, aby proti němu nemohli intrikovat v Káhiře. Po návratu se jich plánoval zbavit, ovšem jeho plány byly prozrazeny a jeho tah poslat je s vojskem pryč se neukázal jako šťastný. Po návratu Kalavuna do Káhiry byl vojensky slabší Al-Said Barakah nucen abdikovat a uchýlil se na Kerak, kde v roce 1280 zemřel. Novým sultánem se stal druhý Bajbarsův syn Badr al-Dín Sulamiš. Teprve sedmiletý sultán byl ovšem pod plnou kontrolou Kalavuna, který se po upevnění své pozice v listopadu 1279 rozhodl k úplnému převzetí moci a prohlásil se sultánem. Badr al-Dín Sulamiš zemřel v roce 1291 v exilu v Konstantinopoli.

Po svém návratu do Evropy papež Řehoř X. usiloval o pomoc Zámoří. Šel na to ovšem systematičtěji než jeho předchůdci. Nechal sepsat návrhy a plány ke svolání nové výpravy a řešení situace na východě vůbec. Sešla se v zásadě jednomyslná kritika křižáckého hnutí a odmítání nových tažení. Důvodem byl pokles prestiže, ustupující víra ve spásu za účast na nich, nechuť k odpustkům i velkým daním na jejich vydržování. Třeba náš Bruno ze Schauenburku doporučoval zaměřit se proti severovýchodním pohanům. Také bylo navrženo vytvoření stálého křižáckého vojska, tedy vlastně rozšíření francouzské kontingentu. Vše se řešilo i na 2. Lyonském koncilu v letech 1272- 1274, bez valného úspěchu. Jen byla vytvořena další unie s Řeky, kteří se obávali Karla z Anjou. Francouzský vyslanec dokonce přirovnal křížovou výpravu k malému psíkovi, který jen štěká na obrovského hafana. Na spolupráci s Evropany, ale nezapomínal ani vládce Ílchanátu Abaqa, který směřoval své listy s žádostí o pomoc na dvůr anglického krále Eduarda I. Mimojiné se zde omlouvá za nedostatečnou pomoc při útoku na mamlúky v roce 1271. To ovšem byla spíše diplomatická úlitba, když Eduard a křižáci tenkrát naprosto nesplnili, co bylo dohodnuto.

Dva králové jeruzalémští a občanská válka v Tripolisu

Ze strany muslimů bylo tedy v Zámoří vše v pořádku, ale to by v tom byl čert, aby si Frankové nezadělali na nějaké problémy sami. Nejprve po smrti tripoliského hraběte Bohemunda VI. v roce 1275 vystoupil jeruzalémský a kyperský král Hugo III. s nároky na poručnictví nad tehdy čtrnáctiletým dědicem hrabství Bohemundem VII., jako jeho nejbližší mužský příbuzný. Ve svém snažení byl ale neúspěšný a regentkou se stala chlapcova matka Sibyla Arménská až do nabytí jeho zletilosti v roce 1277.

A to již na Franky v Zámoří čekala další výzva. Princezna Marie Anriochijská, která se v roce 1269 neúspěšně ucházela o jeruzalémský trůn, svoje královská práva prodala. A komu jinému, než neúnavnému sběrateli titulů Karlovi z Anjou, králi Sicilskému, Albánskému, knížeti Achájskému, lennímu pánu Archipelágu, Korfu, Drače a franských držav v Épeiru. Karel nelenil a vyslal do Palestiny vojsko pod vedením nového bailiho Rogera ze San Severina. Království o pěti městech a hned dva králové k tomu. Karla okamžitě podpořili templáři a tedy i město Sidon, když jeho citadela Mořský hrad byl v jejich držení. Velmistr Vilém z Beaujeu byl ostatně vzdáleným Karlovým příbuzným. Důležitá byla i podpora Benátek. Jeruzalémský baili v Akkonu Balian z Ibelinu odmítl Rogera vpustit do pevnosti, dokud nedostane listiny podepsané Marií, Karlem z Anjou a papežem Janem XXI. Brzy se ale Roger díky přesile stal pánem města. Johanité se v této situaci drželi stranou stejně jako jeruzalémský patriarcha Jan z Versailles. Hugovi zůstal věrný Tyros a Bejrút.

Obrázek
Denár krále Huga III.

Roger centralisticky požadoval po šlechtě přísahu Karlovi z Anjou, ale ta to většinou odmítala provést bez rozhodnutí Haute Cour. Část šlechty také chtěla být zbavena předchozí přísahy Hugovi III., což samozřejmě kyperský král odmítal. Roger nakonec začal hrozit konfiskacemi majetku a většina šlechty se podřídila. Hugo nebyl dost silný a hledal pomoc v Tripolisu. Díky předchozí snaze o zisk regentství ovšem podporu nezískal a Bohemund VII. uznal Rogera jako bailiho a Karla z Anjou jako krále. Roger spravoval území, která mu byla věrná poměrně poklidně. Koneckonců díky staršímu příměří a zmatkům v mamlúckém sultanátu neměl silného protivníka. V roce 1281 mu nabízí spojenectví chán Abaqa, ale Roger se s Kalavunem dohodl na dalším příměří. Nepodpořil Mongoly v druhé bitvě u Homsu na konci října a naopak gratuloval Kalavunovi k vítězství.

Po nástupu do čela hrabství roku 1277 Bohemund VII. mimo jiné osvobodil Benátčany od cla, čímž si ovšem odcizil Janovany. V hrabství ale také sílilo napětí mezi arménskou stranou reprezentovanou matkou hraběte Sibylou Arménskou a jejím rádcem Bartolomějem, biskupem z Tortosy na jedné straně a katolíky vedenými tripoliským arcibiskupem Pavlem ze Segni s podporou templářského velmistra Viléma z Beaujeu a pány z Gibeletu. Koneckonců sám Bohemund byl vychováván na arménském dvoře svého strýce Lva III. a klonil se spíše k Arménům. K posílení jejich vlivu hodlal provdat bohatou dědičku z rodu Aleman za arménského synovce biskupa Bartoloměje. Mezitím byla ale nevěsta unesena Guyem II. Embriacem z Gibeletu, který ji oženil se svým bratrem. Guy II. se uchýlil pod ochranu templářů a hrabě jako mstu zničil templářům majetek v Tripolisu. Odpovědí řádu a Embriaců bylo vypálení Botronu a obležení Nephinu. Bohemund vytáhl na Gibelet, ale byl u Botronu poražen Guyem II. z Gibeletu a donucen ke smíru.

V roce 1278 se přenesla válečná aktivita na moře. Templáři napadli a porazili Bohemundovo loďstvo před Tripolisem, ale jejich dvanáct galér bylo následně poškozeno bouří. Templářské lodě narušovaly obchod v Tripolisu, hraběcí flotila patnácti lodí zase poškodila templářský hrad v Sidonu. Smír pak sjednal velmistr johanitů Mikuláš z Lorgne. V roce 1282 se Guy II. Embriaco pokusil překvapivě obsadit Tripolis. Templářský okrsek, kde chtěl vyčkat vhodné chvíle, byl uzamčen a Guy a jeho společníci utekli k johanitům. Ti je vydali hraběti pod podmínkou, že ušetří jich životy. To se stalo tak napůl. Hrabě je sice přímo nepopravil, ale odvezl je do hradu Nephin, který je na skále vybíhající do moře. Hrad od pevniny odděluje mohutný příkop snad ještě fénického původu. Zde byl Guy a jeho společníci umořeni hlady. Verze, že byli zahrabáni po krk do písku se při pohledu na skalnaté dno příkopu nezdá reálná, snad byli nějakým způsobem zazděni, jak zmiňují jiné prameny. Tento krutý konec vyvolal samozřejmě pohoršení u Embriaců a jejich janovských spojenců, ale Bohemund nad nimi zvítězil a dokonce načas obsadil rodové sídlo Embriaců v Gibeletu.

Obrázek Obrázek
Pozůstatky Nephinu vybíhající do moře a bližší pohled na hrad z ptačí perspektivy

Obrázek
Hradní příkop Nephinu – připomíná zmenšeninu příkopu na Saonu včetně jehly/pilíře na most

Roku 1282 také zemřel mongolský chán Abaqa, který byl nakloněn mongolo-franské spolupráci. Jeho nástupce Tekuder byl muslim a samozřejmě neměl na ochraně křižáků zájem. Roku 1284 byl Tekuder zavražděn a nahrazen Abaqovým synem Arghunem, který byl opět prozápadní. Musel ale řešit vnitřní záležitosti a neměl síly na účinnou pomoc pobřežním státům. Díky uzavřeným příměřím jí ani Frankové moc nepotřebovali, ale celková situace pro ně rozhodně vypadala hůře.

Soumrak anjouovské přítomnosti v Palestině nastal v roce 1282, kdy byl Roger s většinou vojska po Sicilských nešporách povolán do Itálie bojovat proti Aragoncům. Bailim se stal Odo Poilechien, dřívější senešal francouzského kontingentu v Akkonu. V roce 1283 mu Kalavun nabídl oboustranně výhodné prodloužení příměří navazujících na mír sjednaný ještě s Bajbarsem. Sultán se Franků již neobával, naopak Akkon byl pro něj výhodným obchodním partnerem. Tato smlouva byla jednou ze série několika listin uzavírající příměří mezi Kalavunem na jedné straně a různými frakcemi křižáků na straně druhé. Kalavun si byl vědom roztříštěnosti jejich správy a podle toho se také zařídil. V dubnu 1282 byla uzavřena smlouva s templáři z Tortosy o vzájemném nenapadání, přičemž byl výslovně zmíněn zákaz obnovy a stavby opevnění. Smlouva pro Akkon, Athlit a Sidon měla začít platit od 3. června 1283 na dobu deseti let, deseti měsíců, deseti dnů a deseti hodin. Za Franky jí potvrzovali baili Odo Poilechien, velmistr johanitů Mikuláš z Lorgues, velmistr templářů Vilém z Beaujeu a maršálek německých rytířů Konrád. Byla v ní vyjmenována křesťanská území a kromě výše uvedených pevností se jednalo o Haifu, Marinu, klášter Sajádž, Mar Elias na hoře Karmel, majetky johanitů u Caesareje. Scandelion (Iskandarouna) a Marun byly rozděleny na polovinu mezi Franky a muslimy. Byla také stanovena bezpečnost muslimům ze strany autorit království a řádů, stejně jako případná ochrana muslimských uprchlíků, pokud by byli nuceni odejít na franské území před mongolskou hrozbou. Frankové také měli dát vědět Kalavunovi o chystané výpravě z Evropy nejméně dva měsíce dopředu. Bylo zakázáno vzájemné napadání a podpora pirátství. Mimo Akkon, Athlit a Sidon bylo také zakázáno stavět opevnění. Křesťanští poutníci mohli navštěvovat chrám v Nazaretu, ale nesměli jej opravovat.

Města Tyros a Bejrút v této smlouvě nebyla zahrnuta – nebyla pod správou bailiho Oda. Za Tyros uzavřela s Kalavunem smlouvu Markéta z Tyru v roce 1285. Opět se nesmělo obnovovat opevnění a v případě bojů mezi Akkonem a mamlúky měla zůstat neutrální. Podobné listiny existovaly i pro Bejrút a třeba i johanity. Právě johanité z Margatu ale poměrně soustavně podmínky porušovali a napadali široké okolí včetně vesnic u Kraku a Coliathu (la Colée, al-Qulay´at). To byla poslední kapka a ačkoli dříve vše procházelo téměř bez reakce, tentokrát se sultán rozhodl „margatský“ problém vyřešit. Na jaře 1285 proti hradu vytáhl, oblehl jej a po více než měsíčním dobývání se 25. května nedobytný Margat vzdal http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=247&t=5014.

Obrázek
Margat

Dalším Kalavunovým cílem byla pevnost zvaná Maraclea (Maraquíja, Maraqiya), kterou měl pán Bartoloměj z Maracley nechat vybudovat mezi Margatem a Tortosou. Nejzajímavější na tom ale je, že tento hrad nestál na pevnině, ale byl postaven v moři. Dle popisu na dvě dostřelení šípu od pobřeží, byly potopeny lodě s kameny, které tvořily základy sedmipodlažní čtvercové věže o straně 16, 3 metru. Síla zdiva byla prý 5, 5 metru a velké kameny byly spojeny železnými tyčemi a olověnou sítí. Uvnitř se nacházela cisterna a ubikace pro 100 mužů posádky. Na obranu zde byly tři katapulty. Díky absenci mamlúcké námořní síly byla tato věž nerušeně vybudována prakticky jen za nesouhlasných pohledů a skřípění zubů muslimů na břehu. Materiál na stavbu si lodě vozili sebou. Muslimové se nemohli pevnůstky zmocnit silou a tak to Kalavun zkusil diplomatickým nátlakem. Stavbu v moři označil jako porušení smlouvy a vyhrožoval, že pokud jí nenechá hrabě Bohemund zbořit, zaútočí na Tripolis. Hrabě hrad vykoupil a nechal jej pod dohledem Kalavunových vyslanců zbořit. Ovšem nikde jsem o této velmi zajímavé stavbě nenašel nic bližšího. Každopádně v požehnanějších časech by to bylo skvělé místo pro podmořskou archeologii.

Kupcům ze Sýrie v té době začal citelněji chybět vlastní přístav. Všechno zboží muselo buď přes křižácká překladiště nebo velkou oklikou po souši. Oboje obchod samozřejmě prodražovalo. Usmálo se ale na ně štěstí, když 22. března 1287 zasáhlo Latakii silné zemětřesení a město bylo vážně poškozeno. Toho se rozhodl využít Kalavun. V blízkosti města zrovna operovaly oddíly pod Usámou al-Dín Turuntajem, který potlačil vzpouru rebelujícího pána Saonu (Sahjúnu) Sunkura al-Aškara. Nyní dostal Turuntaj rozkaz obsadit Latakii. Ta se po krátkém obléhání 20. dubna 1287 vzdala. Na protesty z Tripolisu reagoval Kalavun prohlášením, že Latakie patřila k Antiochijskému knížectví a příměří s Tripolisem se na ní tedy nevztahuje.

Finis Tripolorum

Ovšem sami Frankové v Tripolisu dali příčinu k poslednímu sultánovu útoku. Nešlo o ideály, ale čistě o obchod, kdy spolu začaly soupeřit Benátky a Janov. Po smrti hraběte Bohemunda VII. roku 1287, jeho matka Sibyla Arménská povolala z Auxerre dceru Lucii provdanou za Narjota z Toucy. Měšťané v Tripolisu zatím vytvořili vlastní obci dle italských vzorů a odmítali přijmout novou hraběnku, která byla podle nich příliš spjatá z Anjouovci z Neapole. V čele komuny stál Bartoloměj Embriaco z Gibeletu. Tripolis tedy požádal o pomoc Janov, který sem vyslal pět galér pod vedením Benita Zaccarii, který se měl patrně stát podestou a zařadit tak Tripolis do janovského impéria. Proti tomu se ovšem komuna postavila a vše uvázlo na mrtvém bodě. Po řadě jednání a intrik byl roku 1288 Bartoloměj Embriaco sesazen z čela komuny, protože byl podezříván z podpory hraběnky Lucie. Lucie byla zatím podporována johanity a boje v okolí Tripolisu si vyžádali jistý počet obětí. To přiklonilo část veřejného mínění na stranu Lucie. Lucie zatím požádala Janov o pomoc s prosazením jejího nároku. Tedy ten, kdo měl ochránit Tripolis před Lucií, jí měl být najednou nápomocen k získání dědictví. No.. Nakonec došlo ke smíru, Lucie potvrdila výsady komuny a zisky Janovanů. To nemile překvapilo Benátčany a Pisánce, kteří začali jednat. Benátští vyslanci přijeli v zimě 1288/89 do Alexandrie požádat Kalavuna o intervenci proti Janovanům, kteří by mohli ovládnout místní obchod a silně omezit mamlúcké zisky (a samozřejmě hlavně Benátské).

Obrázek
Obléhání Tripolisu

Pro Kalavuna byla ekonomická hrozba Janovanů druhořadá. Mamlúci si stále dobře pamatovali podporu Antioško-Tripoliského soustátí Mongolům v polovině století a toto pozvání k intervenci vzali jako vhodnou záminku ke konečnému zúčtování se severními křižáckými státy. Kalavun se na tažení připravil a nechal vybudovat po cestě mnoho skladů se zásobami. Tažení mělo začít v lednu roku 1289. O chystaném záměru byli informováni templáři díky svému výkonnému agentovi Badr al-Dín Bektaš al Fakrímu. Varování předali dále, ale v Tripolisu se cítili chránění příměřím. Pokud něco, tak očekávali útok na Nephin, který by rozdělil křesťanská území. 9. února vyrazilo z Egypta mamlúcké vojsko, 9. března byli v Damašku, kde se k nim připojily oddíly ze Sýrie, a také řada dobrovolníků, často potomků muslimů vyhnaných z palestinských měst ještě první křížovou výpravou. Až při průchodu údolím Bikáa se v Tripolisu začali horečně připravovat na obranu. Rozhádané strany se smířily, Lucie žádala o pomoc v Evropě, stejně jako u Mongolů, ale žádné skutečné pomoci se z těchto stran nedočkala. Mnoho obyvatel mezitím uprchlo po moři na Kypr a současně sem dorazily posily templářů pod vedením Goeffreye z Vendac, johanité pod Matějem z Clermontu, vojsko z Akkonu vedené Janem z Grailly a čtyři galéry vojáků z Kypru vedené Amaurym, mladším bratrem krále Jindřicha II. Na moři kromě janovských lodí operovaly dvě benátské galéry a několik pisánských lodí.

Obrázek
Moderní Tripolis. V červeném oválu je starý hrad Raimonda St.Gilles. Vzadu je vidět poloostrov, na kterém bylo antické a středověké přístavní město.

Tripolis byl chráněn mořem ze tří stran a proti pevnině měl vysoké hradby, ale většinou postarší a málo udržované věže. Ostatně toho se týkalo i jedno z ustanovení příměří s Bajbarsem a pak Kalavunem. Hrad Raimonda ze St. Gilles byl opuštěn a vše, co mělo ruce a nohy se stáhlo do města. 25. března začalo obléhání. 19 velkých katapultů si vyhlédlo nejslabší místa opevnění a pravidelně do nich bušilo, zatímco 1 500 obléhacích specialistů hloubilo podkopy. Nejslabší místo opevnění, postarší Biskupova věž se doslova rozpadla na kusy, ale věž Johanitská, relativně nově vybudovaná neodolala o mnoho déle a objevila se v ní puklina na šíři koně. Krátce nato Benátčané a záhy i Zaccaria usoudili, že je vše ztraceno, stáhli se do přístavu a odpluli. 26. dubna ráno mamlúci zaútočili plnou silou na poškozené jihovýchodní hradby a po krvavém boji se města zmocnili. Kalavun a jeho velitelé ztratili nad oddíly kontrolu a následovala krvavá lázeň. Tu odnesli především nejchudší obyvatelé, kteří nemohli dříve odjet, či neměli zajištěná místa na lodích jako aristokracie. Většina šlechticů se zachránila, dřívější vůdce komuny Bartoloměj Embriaco ale padl v boji, stejně jako mistr aragonské templářské provincie Petr z Moncady. Část obyvatel uprchla na blízký ostrov sv. Tomáše, ale muslimové se na něj dostali, 1 200 mužů pozabíjeli a zbytek prodali do otroctví.

Už 2. května se ke Kalavunovi dostavil Bartolomějův bratr Petr Embriaco s nabídkou vazalské smlouvy, pokud si bude moci Gibelet ponechat. Bylo mu vyhověno, složil sultánovi hold a zavázal se platit poplatek. Pro udržení jeho majetku byla důležitá i velká podpora místních Maronitů. Tou dobou to byl již poslední zbytek Tripoliského hrabství. Botron a Nephin se ocitli v moci muslimů krátce po pádu hlavního města. Tripolis byl pobořen a nové město bylo přeneseno dále od pobřeží pod starý Raimondův hrad Mons Pelegrinus. Všeobecné nadšení z úspěchu vyvolalo u vojska touhy táhnout na Akkon. Přeci jen po 32 dnech obléhání získat město, které se bránilo 180 let je celkem působivé. Sultán ale rozhodl o konci tažení, cítil, že jejich chvíle ještě přijde a Frankové sami nabídnou další casus beli. Lucii zbyl ze zámořského panství jen prázdný titul, který zdědil její syn Filip z Toucy. Po jeho smrti roku 1300 přešel na kyperské krále.

Obrázek
Hrad Gibelet - Byblos, rodové sídlo Embriaců


Začátek konce

Kyperský král Hugo zatím bez podpory vlastní šlechty nemohl získat kontrolu na anjouovskou částí Palestiny a zemřel nakonec v Tyru v květnu 1284. Na trůn nastoupil jeho syn Jan, který nebyl zcela zdráv a neměl stejně jako jeho otec dostatek sil k boji proti anjouovské straně. To se částečně změnilo, když 7. ledna 1285 zemřel Karel z Anjou. Moc Anjouovců se v Zámoří zvolna hroutila. Když v květnu 1285 zemřel Jan Kyperský (prý za jisté dopomoci svého mladšího bratra Jindřicha), nový král Jindřich II. začal jednat o své podpoře se zástupci Akkonu a templáři. Nakonec 4. června 1286 Jindřich II. přistál bez odporu v Akkonu. Když se baili Odo Poilechien s Francouzi chystali k obraně citadely, velmistři řádů je přemluvili ke klidu zbraní. Odo následně odplul do Itálie a bailim v Akkonu se stal Filip z Ibelinu. Jindřich pak byl zvolen jeruzalémským králem. Korunovace proběhla 15. srpna v Tyru. Slavnost to byla velkolepá a dle popisů se kromě turnajů, hrály rytířské hry, ožily postavy z artušovských legend nebo Tristan či Palameda.

Reálná Jindřichova moc byla ale i v hlavním městě království mizivá. Pokud zde král nebyl, jeho baily nebyl hlavním představitelem politické moci. Tím byl uznáván jeruzalémský patriarcha a baily byl jen jedním z členů rady spravující město. Když se dostalo soupeření italských námořních republik Janova a Pisy, králi přímo pod nos, neměl Jindřich jak zasáhnout. Janované vyslali v roce 1287 na východ flotilu vedenou Tomášem Spinolim a Orlandem Ascherim. Základnu si zřídili v Tyru a Spinola jednal o spolupráci s Kalavunem. 31. května se před Akkonem odehrála námořní bitva mezi Janovany a Pisánci s Benátkami. Janovská flotila zvítězila, ale do přístavu se nedostala. Několik týdnů pak blokovala obchodní lodě v Akkonu. Až johanité s patriarchou je přiměli k odjezdu do Tyru.

V roce 1287 do Akkonu připlula v čele svých rytířů také třiačtyřicetiletá hraběnka Alice Bretaňská, vdova po Janovi z Blois. Alice byla nositelkou tak „křižácky“ známých jmen jako hraběnka z Blois a Chartres a paní z Avesnes. Do zámoří plánovala vyplout již se svým manželem, ale výprava se uskutečnila až o osm let později. Zda se jednalo o křížovou výpravu či spíše zbožnou pouť není až tak důležité. Trvající příměří a hlavně síla místních Franků znemožnili válečné střetnutí s muslimy. Výprava se alespoň podílela na modernizaci akkonských hradeb, když byla na náklady Alice postavena či výrazně přestavěna věž nově pojmenovaná Hraběnky z Blois. Alice sama pak v Akkonu v létě 1288 zemřela a její kosti byly přeneseny do Francie.

Obrázek
Pečeť Alice Bretaňské, hraběnky z Blois

Po pádu Tripolisu se v Akkonu setkal Jindřich II. se zástupci Kalavuna a po počátečním výčtu porušení příměří z obou stran se dohodli na dalším desetiletém příměří. Jindřich si uvědomil svou slabost. Vzhledem k nedostatku vlastních sil se obrátil s naléhavým požadavkem o pomoc do Evropy. Zde probíhalo několik velkých konfliktů, a i když pád Tripolisu vyvolal zděšení, nikdo se k pomoci nepřihlásil. Jen Eduard se snažil ve shodě se svým slibem pomoci, ale měl plné ruce práce se Skoty a snahou o smír mezi Francií a Aragonem. V květnu 1289 obnovil svůj slib k tažení do Svaté země a zatím poslal do Itálie 60 rytířů pod vedením Oty z Grandsonu. Mj. Alfons III. Aragonský již předtím uzavřel smlouvu s Kalavunem o neposkytnutí pomoci Akkonu v případě, že Frankové poruší příměří. Také Janov po omluvě za pirátské akce Benita Zaccarii uzavřel s Kalavunem novou obchodní dohodu a Akkon už nepotřeboval. Vedoucí jeruzalémského poselstva Jan z Grailly byl papežem Mikulášem IV. vřele přijat, ale tím to skoro končilo. K výpravě se přihlásil Sicilský král Jakub (syn Alfonse III.) a slíbil 30 galér a 10 000 pěšáků, proti čemuž se ovšem postavil jak papež, tak neapolský král Karel II. Aktuální místní politické zájmy převládaly nad snahou pomoci Východu. Grandson se vrátil Anglie, aby se do Akkonu vypravil v létě 1290 s větším počtem rytířů anglického řádu sv. Tomáše Canterburského. Skoro aby se neřeklo, byla vyhlášena křížová výprava, která ovšem přesně ve shodě se závěry zpráv Řehoře X. měla minimální odezvu. Vlastně se přihlásili nebo spíše byli přihlášeni nezaměstnaní žoldnéři a příslušníci městských milicí, kteří dříve bojovali za papežovi zájmy. Do Zámoří odplulo 1 600 mužů na dvaceti benátských galérách pod velením Jakuba Tiepola spolu s Janem z Grailly, Rouxem ze Sully a tripoliským arcibiskupem Pavlem ze Segni. Benátčané se na moři potkali s pěti aragonskými galérami směřujícími do Akkonu, které vezly 40 katalánských templářů, Angličany a zásoby. Pikantní na tom ovšem bylo, že „v Evropě“ byly tyto státy oficiálně ve válce.

V Palestině zatím vládl relativní klid a obě strany využívaly své špiony ke zjištění plánů svého protivníka. To mělo záhy skončit, v létě zde přistáli italští žoldnéři a bez hlubší znalosti místních poměrů začali dělat pořádek po svém. Velitelé výpravy Jakub Tiepolo a Roux z Sully se vrátili do Benátek a rvačky a šarvátky špatně placených vojáků s místními byly v Akkonu na denním pořádku. Vše vyvrcholilo, když Italové napadli muslimské obchodníky z Damašku a Galileje. Není jasné jak celý incident vznikl, buď z opilecké hádky nebo snad jeden křesťan bránil svou manželskou čest tak, že zabil svou nevěrnou ženu a jejího muslimského milence. Ať tak nebo tak, vše se zvrhlo v pobíjení muslimů, respektive všech kdo měli plnovous, což byli v očích soldatesky muslimové. Reálně jejich řádění odnesla i řada křesťanů - katolíků, Arménů i pravoslavných. Nějaké řeči o příměří tyto křižáky nemohly zastavit a dokonce ani rytířské řády ani městské stráže nedokázaly zasáhnout a vlastně ani neměly dost sil, aby nově příchozí zpacifikovaly. Ranění, poškození na majetku a hlavně příbuzní zabitých muslimů si na toto chování šli stěžovat Kalavunovi do Káhiry. Ten požadoval vysvětlení od Franků v Akkonu a také potrestání viníků a napravení škod. Akkonští dlouho rokovali a nakonec i přes některé smířlivé návrhy odpověděli ve shodě s názorem templářského velmistra Viléma z Beaujeu, že viníci nebudou vydáni, a že muslimové si svým jednáním za následné skutky nesou odpovědnost.

Obrázek
Jindřich II. Kyperský

Pokud sultán Qalawun hledal záminku k válce, nyní jí měl. U duchovních si vyžádal dobrozdání, že Akkon tím porušil smlouvu o příměří a sultán smlouvou není dále vázán. V mamlúcké říši se začalo vše připravovat k velkému tažení na Akkon. Příprava opravdu nebyla podceněna z žádné stránky. Kázání dokázala vyvolat živelnou vlnu podpory této výpravy a vyhlášeného džihádu proti Frankům snad srovnatelnou s nadšením křesťanů při první křížové výpravě. Na trase tažení se opět budovaly sklady zásob, byly káceny lesy u Caesareje, aby bylo dost dřeva na obléhací práce, stejně jako padly vysoké cedry v Libanonu, které byly použity k výrobě dalších velkých praků, které se tak osvědčily v předcházejících kampaních. V Damašku pak třeba počet dobrovolníků překročil kapacitu arsenálu a pomocníci museli být odesíláni domů, protože pro ně už nebyla práce. Výprava měla být zahájena v listopadu. K tomuto termínu se měly shromáždit egyptské vojenské oddíly v Káhiře, další se Sýrie a Zajordánska se měli přidat po cestě, případně dorazit až před Akkon. Ovšem navenek Kalavun používal „maskirovku“ a uváděl, že potáhne na jih do Núbie.

Templáři díky svým informátorům věděli o pravém cíli tažení a varovali Akkon, kde jim ovšem opět nikdo nevěřil. Velmistr Vilém z Beaujeu, z vlastní iniciativy poslal poselstvo do Káhiry. Kalavun požadoval vysoké odškodnění a vydání strůjců pogromu. To Akkonští odmítli a dokonce považovali velmistra za zrádce. Tady je trochu s podivem, že v předchozích rokováních Vilém odmítal odškodnění, ale později změnil názor. Jakoby se opakoval rok 1187 a Renaud z Castillonu, Guy z Lusignanu proti Saladinovi. Ovšem tenkrát byla šance i v otevřeném poli řekněme půl na půl. Nyní tak jedna ku deseti a to včetně obrany opevněného města. Nakonec si ale Akkon a celé zámoří uvědomilo, že se schyluje, když ne k rozhodujícímu, tak nejméně obrovskému, střetu, který se odehraje u hlavního města království.

Obrázek
Mapa Akkonu od Pietra Vesconteho


Akkon

Akkon, Acre, či Sv. Jan z Akry, bylo přístavní město založené Féničany ve středu rozlehlé zhruba polookrouhlé planiny mezi pohořím Karmel a Horní Galileou. Po znovudobytí města za třetí křížové výpravy v roce 1191 se stalo nejdůležitějším přístavem Zámoří a pokud přijížděl někdo významný z Evropy, pak zamířil právě sem. Vzrůstající význam města s sebou nesl i přirozené rozšiřování počtu obyvatel a rozrůstání zástavby. Kromě usedlých obchodníků z italských námořních republik, kteří měli vlastní čtvrtě, se sem začala stahovat šlechta, stejně jako těch nemnoho franských obyvatel venkova. Na sever od města tak vzniklo předměstí Montmusart (Montmussard, Montmusard) a odhadovaný počet stálých obyvatel Akkonu byl na 40 000, převážně Franků, ale také Arménů, Řeků, Židů i muslimských Arabů. Dnes má město Akko kolem 50 000 obyvatel na výrazně větší ploše.

Ale jaký vlastně byl křižácký Akkon? Překvapivě o něm zas tak mnoho nevíme. Po smutném konci byl opuštěn a pobořen. Až po mnoha desetiletích v 16. století Osmané opět využili přístav a k znovuobnovení města došlo až v letech 1750-1751 Dáhir al Umarem. Posléze bylo město nově opevněno a právě všem těmto stavebním počinům padly za oběť prakticky veškeré pozůstatky původních staveb včetně opevnění. Dlouho se například nevědělo, jak vlastně velký středověký křižácký Akkon byl. Máme sice nádhernou mapu od Pietra Vesconteho, kde jsou znázorněny významné stavby, ale ta je samozřejmě proporčně nepřesná. Původní opevnění města navazovalo na arabské a starší antické opevnění, které se táhlo od pobřeží východním směrem, kde se po cca jednom kilometru lomilo do pravého úhlu a směřovalo na jih k moři.

Obrázek
Johanitská komenda v Akkonu po osmanských přestavbách

Obrázek
Klenuté přízemí komendy

Ve městě bylo několik dalších samostatných pevností. Zhruba uprostřed severních hradeb stála rozlehlá opevněná johanitská komenda. Východně od ní pak byl hrad královského místodržícího. Obě tyto stavby výrazně zesilovaly severní opevnění, ovšem po rozšíření města a obehnání Montmusartu hradbou někdy v první polovině 13. století se oba městské hrady ocitly uprostřed zástavby. Montmusart měl mimojiné velikost zhruba dvou třetin Akkonu a rozšíření města tak bylo opravdu významné. Na severozápadě u brány sv. Lazara se nacházely řádové domy řádů sv. Lazara a sv. Tomáše. Ačkoli Montmusart získal opevnění, nebyl zřejmě po právní stránce automaticky považován nedílnou součást Akkonu. Stará severní hradba Akkonu se nyní ocitla uprostřed aglomerace, ale stále před ní byl udržovaný příkop a dbalo se na to, aby v dostatečné vzdálenosti severně od hradeb nevznikaly žádné budovy. Spojení s „předměstím zajišťovalo pět bran. Ve východní části Akkonu pak stála komenda německých rytířů, naopak u přístavu byly opevněné věže italských republik, Řetězový dvůr a opevněné benátské tržiště. Nejlépe na tom byl templářský hrad v jihozápadním nároží města, obklopený ze dvou stran mělkým mořem. Do moře vybíhala tzv. Saladinova věž, postavená někdy v letech 1188-90. Zde byl umístěn templářský poklad. Hlavním městským svatostánkem byla katedrála sv. Kříže, dále kostel sv. Jana v johanitské čtvrti, sv. Vavřinec u Janovanů, sv. Ondřej u přístavu. Na jihu byly dva přístavy, vnitřní na západě a vnější východněji. Oby ale byly otevřené východním větrům, což někdy znesnadňovalo plavbu. Uprostřed vjezdu do přístavu stála Věž much, sloužící jako maják, ale také jako ochrana přístavu a kontrolní stanice.

Obrázek
Věž much

V letech 1198 -1212 byla postavena v blízkosti původní zdi vnější linie hradeb, přičemž byla o třetinu nižší se chovala částečně jako parkánová zeď, přes kterou bylo možno střílet z vnitřní hradby. Ludvík IX. v letech 1253/4 investoval velké prostředky na obnovu a přestavbu opevnění. Hradby od moře na západě po jih byly dlouhé cca 2 km, na tuto délku zde bylo na středoevropské poměry poměrně málo věží. Hradby Montmusartu o délce 1 km zpevňovaly pouhé 4 hranolové věže, z nichž nejméně dvě byly zároveň branami. Na západním konci hradeb u pobřeží stála okrouhlá věž. Vnitřní hradba obsahovala tři věže a byla také nad mořem uzavřená okrouhlou věží. Vnější opevnění na východě, tedy původní opevnění vlastního města zpevňovalo šest hranolových věží a hradby na jihu zabíhaly do moře, kde končily další věží na molu. Nejohroženějším úsekem bylo nároží, ve kterém stála také nejmohutnější Králova věž, před níž byl vybudován dle dobových pramenů „barbakán“. Co to přesně znamenalo, těžko říci, snad další vysunutý parkán podle patrně okrouhlého půdorysu mi připomíná pozdně gotický rondel. Králova věž byla označována také jako Nová, či okrouhlá a je pravděpodobné, že byla dílem Ludvíka IX. Druhá linie hradeb obsahovala také šest věží. Poněkud paradoxně byly tyto vyšší hradby zpevněny menšími věžemi a vnější nižší hradby měly věže větší, alespoň pokud můžeme věřit Vesconteho plánu. Plocha posledního podlaží často sloužila jako stanoviště válečných strojů.
Obrázek
Novověké hradby akkonského přístavu

Ale ani sebelepší opevnění nevydrží bez obránců. Nemáme nijak přesné počty bojovníků, kteří město hájili. Snad to bylo až 14 000 mužů. Odhaduje se, že zde bylo na 1 000 johanitských a templářských rytířů a služebných bratrů. Oba řády sem pak směřovaly vše, co bylo možné uvolnit jinde v Zámoří a kromě toho najaly i další posily. Přijelo sem 400 křižáků s 40 rytíři řádu německých rytířů pod velmistrem Burkhardem ze Schwandenu. Ten se spíše zasazoval o podporu řádových území v Prusku, ale přesto nečekaně a z nám neznámého důvodu v roce 1290 v Akkonu složil svůj úřad a vrátil se do Evropy. Kromě největších řádů zde byli i rytíři sv. Tomáše a řád sv. Lazara, který sdružoval jen malomocné, respektive nevyléčitelně nemocné. Byl zde také francouzský kontingent cca 100 rytířů, podporovaný střelci z kuší. Město samozřejmě mělo své stráže a milice, které stavěly cechy kupců a řemeslníků, stejně jako zde byly přítomny a do obrany se aktivně zapojily milice italských čtvrtí. Kromě toho zde byly šlechtické družiny. Připluly také posily z Kypru, který mohl vypravit maximálně 200-250 rytířů a je pravděpodobné, že se zde většina z nich objevila ať už nyní, nebo později s králem Jindřichem. Obraně Akkonu velel králův bratr Amaury.

Muslimský nástup

4. listopadu 1290 vyrazilo muslimské vojsko z Káhiry i s nemocným Kalavunem, který ale již 10. listopadu zemřel. V Akkonu nyní doufali v mír, ale Kalavunův nástupce Chalíl al Sálih měl v úmyslu dokončit dílo svého otce. Tažení bylo přerušeno, ale Chalíl vzkázal všem vazalům a emírům, aby byli připraveni na březen příštího roku. Kromě vojáků měli být připraveni horníci, tesaři a zedníci. Emír z Hamá Ajjúbovec al Muzzafar měl dohlížet na stavbu dalších obléhacích strojů. Nový sultán také poslal do Akkonu list, kterým vyhlásil Frankům nepřátelství. Sultán všech sultánů, král všech králů, mocný, hrozivý, bič na odbojníky, lovec Franků, Arménů a Tatarů, pán dvou moří.. vyčítal křesťanům veškeré křivdy, kterých se kdy dopustili na muslimech a oznamoval mimo jiné, že nechce už žádná poselstva a listy. Akkon nedbaje na tyto výzvy poslal ještě deputaci pod vedením Filipa Mainboeufa, ale on i jeho společníci, templářský rytíř Bartoloměj, johanitský sekretář Jiří a jistý arabský učenec bez audience skončily ve vězení, kde patrně zemřeli. Chalíl plnil, co slíbil a ukázal se být opravdu nemilosrdný. Ovšem ani v Káhiře neměl sultán na růžích ustláno a už 8 dní po svém nástupu na trůn likvidoval první spiknutí proti své osobě.

V zimě panoval mezi Akkonem a Kyprem čilý dopravní ruch. Na ostrov prchala řada bohatších obyvatel města, žen a dětí, ale i mužů. Naopak do Akkonu směřovalo vše, co mohlo být postrádáno v ostatních křižáckých pevnostech, kde zbylo opravdu jen to nejnutnější ke strážní službě. V březnu konečně muslimové vyrazili. 6. března se vydal Chalíl z Egypta, po cestě se k němu v Gaze připojily oddíly ze Zajordánska a až k Akkonu měla dorazit vojska ze Sýrie. Déšť a sníh ve vyšších polohách, ale zapříčinily nesjízdnost cest a tak třeba vojsko z Hamy táhnoucí přes Krak dosáhlo Akkon až za měsíc, i když běžně by to bylo méně než deset dní. Na počátku března se ale v okolí Akkonu objevily první oddíly, aby blokovaly spojení na pevnině. Vojsko z Damašku vyrazilo 25. března, o tři dny později odtud vytáhly oddíly z Hamá. Sultán Chalíl se dostal před Akkon 5. dubna a nechal si postavit stan na návrší Tal al Fukhar. 8. dubna bylo obléhání „oficiálně zahájeno“ a třeba 9. dubna dorazil z Damašku i sultánův harém. Mamlúcká obléhací taktika navazovala na vyzkoušené a úspěšné Bajbarsovy postupy. Začalo se s hloubením podkopů proti vybraným částem opevnění, obvykle věžím. Současně proti nim zdokonalené praky metaly velké projektily.

Jaká byla velikost muslimského vojska není snadné odhadnout. Určitě výrazně méně než 200 000, o kterých se běžně píše v kronikách a někdy i moderních pojednáních. I 100 000 zní značně neuvěřitelně, ale jistě to byla veliká síla. Kromě cca 1 000 opravdových elitních mamlúků to byly oddíly ze všech částí Chalílovi říše vyjma severní Sýrie. Počet mužů také rozšiřovaly stovky pomocníků při obléhání – horníků, zedníků, tesařů. Nadšení, které se povedlo vyvolat pro podporu tažení, ale také zapříčinilo, že zde bylo dokonce snad více dobrovolníků, než skutečných vojáků. Obléhatelé postavily tábor v širokém půlkruhu kolem města. Na západě se rozložilo vojsko z Hamá, tradičně zaujímající pravé křídlo sestavy. Na ně navazovaly oddíly ze Sýrie pod damašským místodržícím Usámou ad Dín Ládinem po celé délce montmusartských hradeb. Vedle nich leželi Egypťané, kteří dosáhli až k moři na jihovýchodě. Nárožní úsek před Královou věží obléhal Bajdar al Mansúrí s vojskem z Keraku. Nekonečné moře stanů sice mělo poměrně demoralizující účinek, ale nejprve ani nebyly zavřeny městské brány. Frankové s muslimy měly před hradbami časté potyčka a šarvátky. Patrně se jednalo o snahu křesťanů znemožnit stavbu obléhacích stanovišť, ideálně poničit obléhací stroje. Muslimové ale pracovali na čtyři směny, takže stavba krytů a prakovišť probíhala velmi rychle. Stejně jako sestavování strojů, které byly po dvou dnech hotové.

Obléhání

11. dubna začala palba velkých katapultů. Prameny mluví o 15 velkých strojích ifrandží mandžaník, neboli franských pracích. Ty pracovaly na vahadlovém principu a o jeden z nich byl přepravován prý na 100 vozech. Ty opravdu největší katapulty dokázaly dostřelit až 230 kg vážící břemeno do vzdálenosti 200-300 metrů. Častěji byly ovšem vrhány kameny váze 70-90 kg.

Obrázek
V popředí vahadlový prak, v Evropě známý jako trebuchet, zde ifrandží mandžaník

Dále zde bylo 52 šejtanjáh mandžaník (ďábelských praků) poháněných živou silou obvykle kolem deseti mužů a vystřelující kameny o váze 30-45 kg do vzdálenosti kolem 130 metrů. Ty se používali spíše proti živé síle a ochozům. Bylo zde i pět velkých karaboghas (praků ve tvaru černého býka..), o kterých se neví nic bližšího, snad jen že možná vystřelovali velké šípy. Různých velkých kuší a balist stejně jako malých otočných praků lu´ab o síle maximálně osmi mužských paží bylo nepočítaně. Jen pro představu některé kuše dokázaly vystřelit půl kila těžký šíp na vzdálenost 900 metrů. Stejně tak mohly metat kameny či nádobky s hořlavinou. Váha střely mohla dosáhnout až 9 kg, ovšem za cenu výrazně nižšího dostřelu.

Obrázek Obrázek
Tažný prak „šejtanjáh“ a malý otočný prak „lu´ab“

Obrázek
Velká kuše

Kromě kamenů proti zdem a šípů proti živé síle, používali muslimové i zápalné zbraně. Tradičně byly západními prameny nazývány jako řecký oheň, ale patrně se jednalo o místní směs „naft“. Co to bylo, nevíme přesně, jak název napovídá, byla to směs upravené ropy a snad ledku. Podle výbuchů po dopadu snad byla směs nějakým způsobem obohacena o střelný prach či jeho primitivní formu (nevyznám se příliš v chemii, je možné, že zde podané informace nejsou přesné). Tato směs byla plněna do keramických „iráckých“ hrnců a vrhána praky do města. Stejně tak byly speciální šípy velkých i malých kuší opatřeny za hrotem očkem, kam byly připevňovány menší nádobky se zápalnou směsí. Podle nalezených střepů mohly mít tlustostěnné nádobky i střepinový účinek. Přesto se prameny o nějakém větším poškození města nebo obav z účinků vybuchujících hrnců nezmiňují.

Obrázek
„Praková baterie“

Stejně jako později velká děla měly i velké katapulty svá jména. „Zuřivý“ směřoval na hradby bráněné templáři, „Vítězný“ na Pisánce, další na johanity a celkem čtyři na klíčové místo akkonského opevnění, Královu věž. Přední linie muslimů se každou noc o něco posouvaly k hradbám, až dosáhly hrany příkopu. Malé katapulty a kuše chráněné rohožemi pak působily obráncům velké ztráty. Současně začala podkopová činnost proti Králově věži a Věži hraběnky z Blois. Obránci měli k dispozici také válečné stroje, velké kuše a katapulty jak tažné tak vahadlové, v jejichž ovládání vynikali Pisánci. Ovšem nebyli k dispozici v takovém množství a v takové velikosti, aby dokázaly vyřadit největší praky muslimů.

Jednotlivé skupiny obránců dostaly přiděleny své úseky hradeb. Od západu drželi opevnění Monmusartu templáři, včetně rytířů, služebných bratrů i vojáků najatých za řádové peníze, patrně ještě posílení rytíři sv. Lazara a sv. Tomáše. Od zlomu v linii montmusartských hradeb již byla odpovědnost za obranu na johanitech, kteří bránili opevnění až za Bránu sv. Antonína. Věž hraběnky z Blois a Anglickou věž bránili němečtí rytíři, nárožní úsek kolem Královy věže připadl rytířům z Kypru. Mikulášovu bránu střežili Francouzi Jana z Grailly, Mostní věž Angličané Oty z Gransonu. Patriarchovu věž bránili Benátčané, italští křižáci a městské milice. Hradby u pobřeží pak připadly Pisáncům s podporou místních. Jak byla obrana organizována nevíme. Formálně měl městu velet Amaury z Lusignanu, ale zdá se, že značnou iniciativu vyvíjeli řádoví velmistři.

Obrázek
Rekonstrukce hradeb Akkonu v roce 1291 na současné mapě
Dobře je vidět rozsah pozdějšího osmanského přístavního města a odlišný průběh opevnění

Červeně původní hradby Akkonu, oranžově hypotetická část hradeb
Hnědě hradby Montmusartu
Modře první linie hradeb

Červená linie - úsek bráněný templáři s účastí rytířů sv. Lazara a sv. Tomáše
Růžová linie - úsek bráněný johanity
Béžová linie - úsek bráněný německými rytíři

Světle zelený pás - obléhací vojsko Hamá
Tmavě zelený pás - obléhací vojsko ze Sýrie
Žlutý pás - obléhací vojsko z Egypta
Hnědý pás - Bajdar al Mansúrí s vojskem z Keraku

13. dubna byly sice uzavřeny brány, ale Frankové byli dál aktivní. 13. a 14. dubna pisánské lodě vypluly na sever a z boku napadly tábor emíra z Hamá. Ostřelovali je z moře šípy a katapultem postaveným na jedné z lodí. Zhoršené počasí ale zapříčinilo rozbití katapultu a tento nájezd už nebyl opakován. V noci z 15. na 16. dubna provedli templáři, rytíři sv. Tomáše a sv. Lazara za účasti Oty z Grandsonu noční výpad opět proti vojsku z Hamá s cílem poničit obléhací stroje. Útok byl překvapivý, ale jízdní se nakonec zamotali mezi šňůry stanů a museli ustoupit bez úspěchu. Asi nejhůře dopadl rytíř, který ve tmě spadl do latríny a byl tam zabit. Při útoku ztratili útočníci 18 mrtvých, jejichž hlavy pak ukázal emír sultánovi. Frankové naopak zajali nějaké muslimy a jejich zbroj pak vystavili z hradeb. Hlavní cíl – zapálit velký prak se ale nepodařilo. Z 18. na 19. dubna provedli johanité výpad Bránou sv. Antonína, ale útok byl neúspěšný, stejně jako další templářský pokus o napadení muslimů na východním pobřeží.

4. května v Akkonu přistál Jindřich II. se 40 loděmi, 100 jízdními a 2 000 pěšími vojáky (nebo také jen se 700 muži) sebranými ze všech křižáckých pevností v Zámoří. Krále přivítal slavnostní ohňostroj, ale po obhlídce možností obrany a poničeného opevnění Jindřich realisticky požádal 7. června sultána o příměří. Při jednání očekával sultán kapitulaci a předpokládal zachování životů křesťanů. Vyslanci neměli k takovému aktu mandát, ale horší bylo, že v průběhu jednání vystřelil franský katapult. Poté se obě strany velmi rezervovaně rozešli. Asi na 3 000 bohatších obyvatel následně uprchlo z města, stejně jako většina Benátčanů. V sultánově táboře ale také nebyl zcela klid. 9. května byl obviněn ze spiknutí velitel syrských vojsk Usáma ad dín Ládin. Mj. není zcela jasný původ tohoto mamlúka. Z některých náznaků se usuzuje, že pocházel z Evropy snad z Řecka či dokonce z Prus. Později byl omilostněn, opět uvězněn a opět omilostněn.

8. května bylo opuštěno předbraní podkopané Královy věže, následující týden začalo být neúnosné poškození Brány sv. Mikuláše, Anglické věže, Věže hraběnky z Blois a zdivo u Brány sv. Antonína. 12. května padl velmistr a devět rytířů řádu sv. Tomáše Canterburského, snad v důsledku ostřelování hradeb Montmusartu. Dá se předpokládat, že bránili bránu sv. Tomáše a přilehlý úsek hradeb, který byl pod palbou jednoho z velkých praků vojska z Hamá. 15. května došlo ke zřícení části Královy věže, snad v důsledku neúspěšného protipodkopu. Vojsko z Keraku pod ochranou plstěných clon pak zaházelo příkop pytli s pískem. 16. května zaútočili mamlúci na Bránu sv. Antonína, aby odvedli pozornost. Hlavním cílem ale byla Králova věž, které se nakonec zmocnili. Za obsazenou věž přisunuli Frankové dřevěnou kočku – věž pobitou kůžemi a zabránili tak v muslimském postupu. 17. května se muslimové zmocnili dalších částí vnějšího opevnění, zřejmě mezi Věží hraběnky z Blois a Patriarchovou věží. Ta zůstala v držení křesťanů. Situace už byla opravdu kritická a druhý den měli nebojující obyvatelé raději zůstat doma.

Obrázek
Obrana Akkonu – romantická malba Dominika Papety


Poslední útok

I muslimové cítili, že se blíží rozhodnutí a v pátek ráno 18. května byl zahájen generální útok. Za děsivého rachotu stovek bubnů zaútočili muslimové na široké frontě mezi Branou sv. Antonína a Patriarchovou věží. Zásadní byla ale Prokletá věž bráněná družinou krále Jindřicha. Tato věž stála v nároží vnitřního hradebního okruhu za Královou věží. Co se ten den dělo nelze přesně rekonstruovat a díky lehce zmateným a zejména pozdním citově zabarveným pramenům, se tak dozvídáme, že Jan z Grailly a Oto z Grandsonu odpluli ještě před útokem muslimů, stejně jako, že statečně bojovali. Že se italští křižáci oddávali vínu a ženám, zatímco současně statečně bojovali u Proklaté věže.. Pokud chceme, můžeme věřit tomu lepšímu a tedy, že v kritické chvíli všichni bojovali statečně a s odhodláním. Jisté indicie ale ukazují na to, že tak velký a hlavně úspěšný útok Frankové opravdu nečekali. Templářský velmistr byl oděn jen narychlo v lehčí zbroji, stejně tak král Jindřich odjížděl do přístavu přímo z oběda.

Kde to situace umožnovala, seskupily se muslimové v jakousi „želvu“, když vpředu a po stranách nesli velké štíty, za nimi postupovali vrhači řeckého ohně, střelci z luků a vrhači oštěpů. Pod jejich tlakem a zejména díky nebezpečí požáru musela být opuštěna kočka za královou věží. Útočníci pak postupovali mezi hradbami k Bráně sv. Antonína, ale část pokračovala v náporu a pronikla branou v Proklaté věži. Z mezihradebního prostoru se muslimy pokusil vytlačit protiútok templářů a johanitů, kteří se stáhli z hradeb Montmusartu. Část rytířů pod vedením velmistrů Viléma z Beaujeu a Jana z Villiers včetně johanitského maršálka Matěje z Clermontu se pokoušela zastavit prchající už ve městě a nadto se chtěli opět zmocnit Proklaté věže. Velký počet řádových rytířů byl raněn a do relativního bezpečí se dostali pomocí pážat a zbrojných sluhů. Řecký oheň si také vybíral svou daň a padla mu za oběť řada obránců. Vysloveným cílem ohně pak byly válečné stroje a dřevěné zátarasy Franků. Plameny a dým ještě více znepřehlednili situaci pro obránce. Jan z Villiers byl zasažen kopím mezi ramena, Vilém z Beaujeu bez štítu byl zasažen oštěpem do podpaží zrovna, když zvedal levou ruku. Těžce zraněného velmistra odnesla jeho stráž přes celé město až do templářského hradu. Tam se museli dostat postranní brankou, kudy se obvykle vyvážel hnůj. I přes veškerou pomoc Vilém záhy zemřel.

Muslimové tedy u Proklaté věže pronikli do vlastního města, přesto se stále držela Patriarchova věž vnějšího opevnění. V její blízkosti u moře ale obléhající vypáčili mříže postranní branky a hrnuli se dovnitř. Patrně současně byly jen lehce obsazené hradby Montmusartu překonány vojskem z Hamá a Syřany. Všichni členové řádu sv. Lazara, kteří se zde bránili, byli pobiti. V nastalé panice už nebylo na organizování a hlavně uskutečnění protiútoku mezi hradbami ani u Proklaté věže ani pomyšlení. Angličané, italští křižáci a Francouzi pod vedením Oty z Gransonu a Jana z Grailly se na východě zuřivě bránili. Grailly byl záhy raněn a po dobytí Věže sv. Mikuláše obránci kvapně ustupovali k přístavu, aby nebyli obklíčeni postupujícími muslimy. Zde si přisvojili benátské lodě a odpluli do templářského hradu. Zbytek, který neměl to štěstí, byl vyloženě zahnán do moře, kde řada rytířů a vojáků utonula.

Ve městě samozřejmě vypukla obrovská panika a velká část obyvatel začala prchat k přístavu, zachraňujíc si holé životy a nejcennější majetek. V ulicích se mísili s prchajícími vojáky a místy i útočícími muslimy. Řada z nich později se smutkem vzpomínala na velký počet zabitých a ušlapaných dětí, které se staly obětí prchajících davů. Ani ti co se dostali do přístavu v naději, že se dostanou na nějakou z lodí, neměli vyhráno. Král Jindřich II. a raněný Jan z Villiers usoudili, že boj je ztracen. Nalodili, co mohli a odpluli na Kypr. Ostatní lodě ovšem naprosto nepostačovaly zájmu. Menší lodě byly přeplněné a potápěly se i s uprchlíky. Zmiňuje se, že tak zemřel i jeruzalémský patriarcha, ale Mikuláš z Hanapes zemřel až roku 1294. Bohatší uprchlíci nabízeli za místo na lodi různě vysoké peněžní částky. Někteří kapitáni velkých lodí pak velmi rychle zavedli opravdu nekřesťanský systém výběru vysokého poplatku za „lodní lístek“. Z nich se nejvíce proslavil kapitán templářské lodě Roger de Flor http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=257&t=5394, který si prý většinu takto získaných peněz ponechal. Ovšem ani řada z těch co peníze měli a byli ochotni zaplatit, se na lodě nedostalo. Podmořští archeologové při průzkumu akkonského přístavu objevili řadu středověkých šperků a mincí. Za všechny nálezy můžeme zmínit kupičku 30 zlatých florénů ražených ve Florencii v roce 1252, které byly patrně původně v měšci. Snad to byla cena za místo na lodi a můžeme se jen dohadovat, zda tato kulatá sumička vypadla při předávce na palubě lodi, či zda její majitel klesl na dno spolu s dalšími prchajícími v potopeném přeplněném člunu.

Obrázek
Bezant Jana III. z Nikáji nalezený na dně Akkonského přístavu

Obvykle očerňovaní Janované zachraňovali, koho mohli. Přesto to nestačilo a snad až 7 000 zoufalých křesťanů se natlačilo do templářského hradu. Ve městě se ještě bránili osamocené skupinky rytířů a křesťanů, ale rychle podléhaly přesile. Jedno z posledních johanitských ohnisek odporu v janovské čtvrti pod vedením maršálka Matěje z Clermontu, bylo zlomeno a všichni obránci zde padli. Večer bylo město v rukách sultána Chalíla a nemohlo čekat milosrdenství. Většina lidí, kterým se nepodařilo uprchnout, se ukryla doma a čekala na uklidnění situace. Muslimové vraždili, znásilňovali, kořistili, ostatně stejně jako dříve křižáci a jak bylo v kraji zvykem.

Ale celé město ještě neříkalo mamlúkům pane. Stále se držely komendy johanitů, německých rytířů, citadela a hlavně templářský hrad. Templáři měli velkou výhodu, protože jedině jejich pevnost byla na břehu moře, ostatní byly v městské zástavbě zcela obleženy muslimy. 20. května všechna místa odporu nabídla kapitulaci za slib volného odchodu. Tak byli propuštěni johanité s řadou arménských vojáků, němečtí rytíři i rytíři Jindřicha II. Kapitulovali do rukou sultánova zmocněnce Zaína al Dína Kitbughy al Mansúrího (původem Mongola). Jiní sultánovi pověřenci s oddílem 400 jízdních měli zajistit kapitulaci a bezpečnost templářů a uprchlíků. Ovšem poté, co se muslimové dostali dovnitř, někteří z nich patrně rozkurážení dny rabování se vrhli na majetky a ženy umístěné v hradě. Při strkanici, která se okamžitě rozrostla, byl zabit sultánův emisar Sajf al Dín Akbugha. Templáři pak zavřeli brány a část muslimských vojáků pobili. Všeobecnému zmatku ovšem padli za oběť i někteří dřívější muslimští zajatci. Část sultánových úředníků se ukryla v místnostech hradu a dlouho se bránila, než přeživší vyskákali oknem do moře a zachránili se. Poté se templáři rozhodli bojovat dál. Stejně tak mamlúci začali ze strany města budovat podkopy.

Obrázek
„Tajný templářský tunel“ vedoucí z hradu do přístavu. Templářský určitě, skrytý také, spíše však soukromý než tajný


V noci z 25. na 26. května připlula z Kypru loď, na kterou byl naložen řádový poklad. Dostalo se sem i několik uprchlíků včetně Oty z Grandsonu. Tomu byla mimojiné později vytýkána zbabělost, ale sám papež jej za tyto pomluvy odškodnil. Savojan Ota z Grandsonu pak po celoživotní službě Eduardovi I. dožil u Neuchatelského jezera, kde zemřel stár téměř neuvěřitelných 90 let. 28. května sultán vyzval templáře ke kapitulaci. Maršálek řádu Petr ze Sevrey s několika rytíři odešli na jednání, ale byli popraveni jako odveta za zabité zajatce z 20. května. Templáři pak shodili z věže pětkrát tolik zajatých muslimů, přičemž jeden z nich pád přežil. Poté byl vydán rozkaz k útoku, podkopy vykonaly své a zřítili se vnější části budov. Muslimové vnikli dovnitř ženy a děti zajali, všechny muže pobili. Konec všemu udělalo následné zřícení jedné z věží, která pod sebou pohřbila drancující vojáky i zajaté templáře. Vpravdě boj do posledního muže.

Obrázek
Náhrobek Oty z Grandsonu v katedrále v Lausanne

Jaké byli důsledky pro Akkon po jeho dobytí? Obyvatelstvo bylo z větší části pobito (snad až 30 000 mrtvých?), ženy a děti prodány do otroctví a třeba řada jeptišek skončila v harémech emírů, i když kolovaly zvěsti o tom, jak si sami uřezávaly nosy, aby se muslimům nelíbili. Dominikáni a minorité byli sehnáni dohromady a pozabíjeni za odříkávání modliteb. Bylo zajato poměrně hodně řádových rytířů, ovšem vykoupeni byli jen nemnozí. Jsou známé informace o templářích žebrajících na ulicích Káhiry nebo pracujících jako dřevorubci u Alexandrie ještě v roce 1340. Překvapivě většina z nich patrně konvertovala k islámu, což je nejméně případ bývalého templáře Pierra, který v roce 1323 sloužil jako sultánův překladatel. Město bylo vydrancováno a byla z něj odvezena nesmírná kořist. Portál chrámu sv. Ondřeje byl rozebrán a vestavěn do mauzolea sultána Kalavuna v Káhiře. Město pak bylo pobořeno a po několika letech zde žilo jen několik venkovanů. Naopak Chalíl se ověnčil nehynoucí slávu vítěze nad Franky. Někteří muslimští kronikáři pak schválně změnili datum dobytí města na pátek 17. července, aby se tak jednalo o symbolickou tečku a nápravu Saladinova neúspěchu. 17. června 1191 totiž muslimský Akkon kapituloval před křižáckým vojskem 3. křížové výpravy http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=257&t=5958. Ani muslimské ztráty nebyly nejmenší, i když máme vyčíslenu jen část. Padlo sedm emírů (na úrovni knížete), šest velitelů svobodných vojenských oddílů, 30 (slovy třicet) vojáků z elitního mamlúckého sboru a nevyčíslený počet bezejmenných vojáků a dobrovolníků.

Obrázek
Patrně pozůstatky templářského hradu v Akkonu


Po pádu Akkonu

Zpráva o pádu Akkonu se rychle nesla dále. Jen slabě bráněný Tyros považoval muslimské blokovací oddíly Sandžara as Sawabího za předvoj obléhacího vojska a začal s evakuací 22. května. Záhy bylo město vydáno muslimům.

Obrázek
Přímořská strana hradu v Tortose

V Sidonu se připravovali na obléhání, ale když sem opravdu směřovalo na konci června vojsko Sandžara as Sawabího, byli posláni do bezpečí všichni obyvatelé a město bylo ponecháno osudu. Templáři se stáhli pod vedením Thiébaulta Gaudina do Mořského hradu. 14. července jej ale pod tlakem opustili a odpluli do Tortosy. 30. července se vzdala Haifa a byl zničen karmelitánský klášter na hoře Karmel. 31. července byl opuštěn Bejrút. To již byla obležena Tortosa http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=247&t=5158, kterou 4. srpna 1291 templáři opustili. Athlit byl evakuován mezi 3. a 14. srpnem, podle muslimských pramenů to bylo již 30. července. Jediné obléhání nakonec přineslo to, v co se muslimové na počátku tažení ani neodvážili doufat. Akkon a další místa byla pobořena, aby se zde křesťané nemohli uchytit. Jiné pevnosti, například Athlit, byly naopak osazeny silnou posádkou.

Obrázek
Athlit (Chateau Pelerin)

Chalíl se ze svého vítězství neradoval příliš dlouho. Původní mamlúky nahrazoval Čerkesy, opíral se o původní arabské šlechtické kruhy místo mamlúků a nakonec byl 13. prosince 1293 zavražděn Bajdarem al Mansúrím, který se ihned prohlásil sultánem. Byl ale záhy zajat a zabit veliteli mamlúckých oddílů pod Zaij ad dín Kitbughou. Ten vládl rok mamlúcké říši ve jménu devítiletého Chalílova bratra Násira ad dín Muhamada. Poté si ovšem Kitbugha upevnil moc a stal se sultánem sám. Za tři roky jej zabil a nahradil další známý z obléhání Akkomu Usáma ad dín Ládin. I on byl ale v roce 1299 zavražděn a sultánem se podruhé stal Násir ad dín Muhamad. Ten byl ještě jednou sesazen a ještě jednou opět vynesen na trůn v roce 1310, tentokrát na celých 31 let.

V Evropě dal zatím 18. března 1291 papež Mikuláš IV. požehnání nové Eduardově křížové výpravě. Ta měla vyrazit na konci června, ale to již do Evropy dorazily hrůzné zprávy o pádu Akkonu a padla tak i rozbíhající se výprava. Křižáci ustoupili na Kypr a stále doufali v opětovné získání Svaté země. Jejich útoky však měly spíše podobu loupežných nájezdů. Nebyli schopni se na pevnině udržet. V souvislosti s útoky Mongolů z Persie pod vedením Ghazana, které odvrátili pozornost mamlúků od pobřeží, Guy z Ibelinu a Jan z Gibeletu na dvou lodích s 400 rytíři a turkopoly a 60 střelci na podzim roku 1299 obsadili Botron a obnovili Nephin. Očekávali posily k útoku na Tripolis, ale udrželi se zde jen do února 1300, kdy pod tlakem egyptského vojska ustoupili na Kypr.

Obrázek
Romantická představa Jakuba z Molay

V listopadu 1300 templářský velmistr Jakub z Molay a bratr kyperského krále Amaury vytáhly ke znovudobytí Tortosy. Spoléhali se na slíbené mongolské vojsko, které mělo zaútočit na syrské pobřeží. Se 150 templáři a 450 dalšími vojáky se přepravili na ostrov Rouad (Arwad) a čekali slíbené posily. Mongolové nebyli schopni zaútočit dostatečnou silou a Frankové museli spoléhat sami na sebe. Tortosu dobyli a vyplenili, ale zdrželi se zde pouze 25 dní a ustoupili zpět na ostrov, kde postavili hrad. Papež Bonifác VIII. v listopadu 1301 předal ostrov templářům, kteří zde umístili silnou posádku 120 rytířů 500 lučištníků a 400 dalších vojáků pod vedením Bartoloměje z Quincy. Následující rok vypravili mamlúci z Egypta flotilu 16 lodí a začali blokovat ostrov.

Obrázek Obrázek
Ostrov Rouad s červeně označeným místem křižácké pevnosti a pevnost samotná

Templáři trpěli nedostatkem zásob, ale vyloďující se vojáky vždy odrazili. Hugo Dampierre nakonec vyjednal kapitulaci ostrova na 26. září, pod podmínkou volného odchodu. Nicméně když templáři začali odplouvat, mamlúci je napadli a začal boj, ve kterém byl Bartoloměj z Quincy zabit a zbylí křižáci poraženi a zajati. Záchranné lodě z kyperské Famagusty dorazili k ostrovu pozdě. Vojáci a syrští křesťané byli ihned popraveni. Přeživší templáři byli odvezeni do Káhiry, kde jich několik desítek dlouhou dobu přežívalo v nepěkných podmínkách místního vězení. Paradoxně přežili mnoho svých druhů i velmistra Jakuba z Molay, kteří byli ve Francii upáleni v letech 1308-1314. Pod vlivem těchto událostí Embriacové na konci roku 1302 opustili Gibelet, opravdu poslední místo na pevnině křižáckého Zámoří.

Tím končí série článků týkajících se křižáckých tažení do Svaté země. Pokračovat budu zřejmě až po nějakém čase ostrovním panstvím Franků a Italů v Egejském moři, včetně johanitského řádového státu. A někde v dálce je i řádový stát německých rytířů.

POUŽITÁ LITERATURA

Bohstrom, P.: Crusader Shipwreck, Gold Found by Diving Archaeologists in Israel. http://www.haaretz.com 15.3.2017.
Bridge, A.: Křížové výpravy. Praha 1995.
Duggan, A.: Křížové výpravy. Praha 1973.
Gabrieli, F. (ed.): Křížové výpravy očima arabských kronikářů. Praha 2010.
Hartal, M.: Excavation of the courthouse site in Akko: Summary and historical discussion. (In) Excavation Reports and Historical Studies. Akko 1997.
Hroch, M.; Hrochová, V.: Křižáci v Levantě. Praha 1975.
Lewis, B.: Dějiny Blízkého východu. Praha 1997.
Kedar, Z.B.: The Outer Walls of Frankish Acre. (In) Excavation Reports and Historical Studies. Akko 1997.
Mayer, H.E.: Dějiny křížových výprav. Praha 2013.
Nicolle, D.: Křižácké hrady ve Svaté zemi 1092-1302. Praha 2009.
Nicolle, D.: Pád Akkonu 1291. Praha 2010.
Nicolle, D.: Středověké obléhací zbraně. Byzanc, islámský svět a Indie 476 – 1526. Praha 2008.
Radojewski, B.: The Historical Documentation of the Water Cisterns under
the Jazzar Pasha Mosque in Acre. (In) International Conservation Center. Akko 2010.
Tate, G.: Křižáci v Orientu. Praha 1996.
Tauer, Felix: Svět islámu. Praha 1984.
Young, J. R.: A Vision for Khan esh-Shawarda. A Vision for Khan esh-Shawarda. In International Conservation Center. Akko 2012.
http://deviatnart.com
http://www.orient-latin.com
http://wikipedia.org

Re: „Deus le volt ??“ úpadek a pád

PříspěvekNapsal: 20/12/2019, 17:09
od palo satko
Napisal ste članky dobre a zaujimavo. Jednoducho vyživne a moderne. Vdaka.

Re: „Deus le volt ??“ úpadek a pád

PříspěvekNapsal: 21/12/2019, 10:57
od t.hajek
díky za díky, snad to čtenáře moc nenudilo

Re: „Deus le volt ??“ úpadek a pád

PříspěvekNapsal: 21/12/2019, 14:48
od Zemakt
Kdepa. Já jsem si o těchto výpravách něco pořádného přečetl až zde. Díky