Stránka 1 z 3

Mongolská vojenská výprava do Svaté země

Napsal: 27/8/2008, 11:36
od Pátrač
Nedá mi to abych nezkusil i zde podnítit diskusi o jedné mé skryté vášni. Jsou to Mongolové a jejich říše. Toto téma jsem v minulosti diskutoval na dvou nevojenských fórech.

Obrázek

Práce kterou si pokud vydržíte přečtete, má podhoubí v tom, že nepovažuji rytíře a rytířské řády za nic zvláště výlučného. Dále je to dáno tím, že nemám rád když zjistím, že v jakési shodě všech se všemi z dějin úplně zmizí něco zajímavého. Na něco takového jsem narazil. Pracoval jsem na tom dlouhou dobu, měl jsem na toto téma i přednášku pro jednu zájmovou skupinu.

Pokud vás to bude zajímat, můžeme pokračovat, věnoval jsem se těmto věcem dlouho a o Mongolech zde můžu napsat ledacos zajímavého. Takže se tím zkuste prokousat. A tak jako vždy - přívítám jakoukoliv odezvu.


Mongolská říše a její pokus osvobodit Svatou zemi

Upřímně se přiznám k tomu, že nesouhlasím s glorifikací úlohy rytířských řádů při vytlačení islámu a jeho nositelů Turků z Evropského kontinentu. Křížové výpravy přinesly na poměrně dlouhou dobu významný efekt a vznik křesťanských knížectví ve Svaté zemi je neoddiskutovatelným vojenským i politickým úspěchem. Nakonec však roztříštěnost křesťanského světa z působila ztrátu všech území která byla za cenu velkých obětí na muslimech dobita a tragédii křesťanů na obrovských rozlohách Blízkého, Středního a Dalekého východu. Islám z vítězil a nakonec se usadil ve velké části jižní a střední Evropy, odkud byl opět za cenu velkých obětí vytlačen. Podíl rytířských řádů na tomto vytlačení islámu představovanému Turky z Evropy je často zveličován. Jistě - neuvěřitelné vojenské skutky jako byla dvojitá obrana Rhodu nebo Malty si zaslouží hlubokou úctu a i když nepřinesly žádné zlomové úspěchy, podílely se na vojenském, morálním a politickém oslabení protivníka a tím k jeho porážce významně přispěli. Zveličování účasti rytířských řádů na tomto boji se pak často používá na zastření vojenských a politických přehmatů, kterých se rytířské řády dopustili v době křížových výprav do Svaté země a v období které bezprostředně následovalo.
Jsem přesvědčen že křesťanství je a bylo náboženství mimořádně agresivní a nesnášenlivé a to nejen vůči vírám jiným - tedy hlavně islámu, protože jsou spolu po dlouhá staletí v nejtěsnějším kontaktu, ale i vůči jednotlivým frakcím, které se v něm postupně vytvářely. A právě rytířské řády se aktivně podílely na boji jak proti jinověrcům a tak i proti všem, které katolická odnož křesťanství označila za odpadlíky od víry - kacíře. Při boji proti kacířům pak na těchto křesťanech páchaly stejná zvěrstva jako válečníci nepřátelských náboženství a dokonce pragmaticky uzavírali krátkodobá účelová spojenectví s těmito náboženskými protivníky jen proto, aby mohly účinněji likvidovat křesťany považované za kacíře.

V tomto pojednání které jsem chtěl napsat poměrně dlouho bych chtěl opustit známé končiny dějin křížových výprav tak často popisované v literatuře a filmech jako slavnou a velikou dobu. Má práce je o vojenském tažení, na které evropské dějiny jakoby zapomněly. Je to vojenská výprava za osvobození Svaté země, kterou vedla Mongolská říše. Zde vás chci požádat, aby jste se pokusili zapomenout na běžně šířená klišé o mongolských hordách vyvražďujících vše živé a hlavně je popisující jako nepřátele Evropské civilizace a křesťanů. Není to pravda a myslím si, že naopak Mongolové vytvořili užasnou civilizaci. V jeden čas byla tato říše největší a nejmocnější na světě.

Než se rozepíšu, musím vést, že tato práce není výsledkem ničeho jiného než dlouhé práce s literaturou a je tedy prácí složená z práce více autorů, kteří na toto zapomenuté tažení poukazovali ve svých dílech v průběhu posledních 50 let. Bibliografii samozřejmě dodám- je na konci této práce. Nemám historické vzdělání a tato práce si nedělá nárok na nalezení pravdy. Jen jsem chtěl upozornit na něco zajímavého z dějin válek o Svatou zemi. A ještě něco. Pro toto válečné tažení budu používat termín křížová výprava, i když vím že tento název není správný, přestože byla vedena za stejným účelem jako I. křížová výprava.

V roce 1253 se na břehu horního toku řeky Onom sešel pravidelný Chural mongolského lidu – vojska. Po dlouhých rozpravách bylo rozhodnuto o dvou zásadních věcech, které měli na jedné straně mongolskou říši po deset let trvajících mocenských bojích vnitřně zklidnit a na druhé straně ji měli dostat do povědomí lidstva jako sílu, která osvobodí Svatou zemi a porazí islám tak, aby přestal hrát jakoukoliv významnější roli. Šlo o dva úkoly:

1: ukončit válku v Číně, což byl úkol pro část armády pod vedením chána Chubilaje. Ukončit válku znamenalo dosažení vítězství a pacifikace místního obyvatelstva. V této době to neznamenalo likvidaci, ale naopak na základě sociálních a územních opatření zachování životů co nejvíce obyvatel. V této době už Mongolové dobře věděli že slovo obyvatelstvo je synonymum pro slova produkce a daně.
2. chán Hülegü pak dostal úkol nevídaný - osvobodit Jeruzalém od muslimů. Tento úkol dostal prioritu. A co víc - Mongolové nepředpokládali, že by nebyl naplněn.

Než se ale budu věnovat tomuto tažení je potřeba se podívat na to, co se dělo ve Svaté zemi v období asi tak dvaceti let, před tímto rozhodnutím.

Pokud se někdo z vás zajímá o dějiny, asi jste narazili na legendu o křesťanské říši krále a kněze Jana. Tato legenda byla zkoumána celá staletí a tuto říši badatelé situovali do více lokalit. Například na Dálný východ, do Etiopie a podobně. A tato říše měla svým zásahem podle této legendy mít upřímnou snahu dobýt na islámu Svatou zemi. Bohužel v době kdy se to mělo stát, tedy asi tak 1125 až 1135 n.l. taková říše neexistovala a neexistovala ani nikdy jindy. Pravda ale je, že v roce 1231 porazili Mongolové armádu chórezmského vládce Džalál-uddína a stanuli na březích řeky Tigrid. Mongolský velitel v této oblasti Čormachan měl dva zetě. Oba byli nestoriáni, tedy křesťané a on sám toto náboženství měl v úctě. Jeden ze dvou zeťů byl horlivý a jako pověřenec pro náboženské otázky byl znám pod jménem Rabbán Sauma. Pravé jméno měl Simon. Stavěl kostely v Tebrízu, kde dříve vyslovení jména Kristus znamenalo naražení na kůl pro viníka a zotročení celé jeho rodiny. Také pověřený úředník civilní zprávy Ujgur Korkuz - křtěný jako Jiří byl hledač pravé víry. Pocházel z křesťanské rodiny. Do Chorásánu však přijel již jako buddhista a zde dokonce přijal islám. Ale po celou dobu svého působení vytvářel prostředí tolerance mezi různými věroukami.

Zdálo by se, že křižákům z celé Evropy se splnil jejich sen. Jen několik dní cesty - pro rychlá mongolská vojska - se nacházel mocný, statečný spojenec. A dokonce ochotný pomoci vybojovat pro křesťany Svatou zemi. Bohužel v této oblasti nikdo neprojevil o Mongoly sebemenší zájem. Od roku 1241 v Palestině mezi sebou bojovaly jednotlivé křižácké rytířské řády – johanité, teutoni i templáři. Na Kypru se němečtí baroni poslaní na podporu křesťanské věci dostali díky naprosto nepřijatelnému povýšeneckému chování do sporu s kyperským panujícím rodem a museli Kypr opustit. Na moři pak Janované potápěli lodě a přepadali osady Benátčanů a naopak. Prostě křesťané ukazovali jim vlastní pojetí jednoty v boji o víru a tento nesmyslný zápas všechny strany natolik vyčerpával, že Mongolskou nabídku položenou na jednací stůl nikdo ani neviděl. Ne tak, aby nad ní objektivně zapřemýšlel.

Mongolové nemohli čekat na to, až se křesťanským představitelům uráčí si jich všimnout, a tak nejlepší doba pro spojenectví byla ztracena. V roce 1242 Čormachan onemocněl a byl nahrazen Bajdžu-nojanem. Byl to snaživý veterán ale více než otázky víry ho zajímalo zabezpečení dosažených úspěchů. Proto se rozhodl zabezpečit hranice a do roku 1244 vytlačil z Mezopotámie zbytky chórezmských oddílů. Tito poražení chórezmští muslimové našli útočiště v Egyptě. Křižáci se spojili s Ajjúbovci - šlo o dynastickou větev založenou potomky Saláhuddína - tedy s jejich syrskou větví a společně napadli druhou dynastickou větev, sídlící v Egyptě. Takže křesťané se spojili s muslimy za účelem potření jiných muslimů. To je z hlediska jejich věcí poměrně moudré rozhodnutí. Bohužel vojska koalice byla 18.října 1244 u města Gaza strašlivě poražena egyptskými a chóremzskými oddíly. Ty se nezastavily a do konce roku dobily i Damašek. V roce 1245 pak Egypťané už bez Chórezmanů, dobyly křižácký opěrný bod –Askalon. Chórezmané ale v té době už neexistovali jako vojenská síla. Něco, co jsem nedokázal identifikovat je donutilo povstat proti Egypťanům a to je stálo téměř úplné vyhlazení. Ale aby to nebylo všechno, islámští Turkmeni z Ikonia což je oblast v Maloasijské vysočině napadli Antiochejské křižácké území a důkladně pošramotili vojsko Bohemundových rytířů. Uznejte sami, že to nebylo pro křižáky a jejich snahy nic, na co by mohli hrdě poukazovat.

A zde papež a jeho představitelé ukázali jak jsou jako politici a křesťané neuvěřitelně zaslepení v boji proti odpadlíkům od pravé víry, tedy proti všem, kdo nevyznávají římsko katolické pojetí křesťanství. Dne 24.května 1247 dorazili do Bajdžuchova hlavního stanu dva dominikáni.Ascelin a Guichard Cremonský. Aniž by cokoliv chtěli vidět či slyšet, vyzvali tohoto starého vojáka a vítěze k tomu, aby se okamžitě podrobil papeži. Tento veterán je skoro nechal okamžitě popravit. Na přímluvu nestoriánských příslušníků svého štábu je nechal pouze uvěznit a věnoval se podle něj rozumnějším otázkám zabezpečení území. A začal diplomaticko politický mlýn jaký neměl v této oblasti obdobu. Bajdžu byl odvolán a na jeho místo přišel Eldžijen-nojan, který Ascelina propustil a v roce 1248 vyslal poselstvo k papeži Inocenci IV. do Říma a ke králi Ludvíku IX. na Kypr. Francouzský král pak nezávisle na těchto aktivitách poslal vyjednávat do Karakorumu - daleko na východ od dosud popisovaných událostí- dominikána Andrého Lonjumeaua. Ten sem dorazil bohužel krátce po smrti mongolského vládce Güjüka. Vdova - regentka Ogul-kajmiš zrovna neoplývala rozumem a nepochopila o co vyjednávači jde. A proto vzkázala francouzskému králi, že očekává, že bude platit daně, jinak že nechá vyhubit francouzský národ!! Po mocenském zvratu za tuto hloupost těžce zaplatila ona i mnoho jejích přátel a příbuzných.
Diplomacie na obou stranách prostě selhala. Když se tedy stala možnost společného boje proti muslimům reálnou, byla takto nešťastně ztracena. Evropané nevěděli co si mají myslet a mongolští nestoriáni byli prozatím ponecháni svému osudu. Navíc se blížilo potvrzení jejich označení za odpadlíky od pravé víry. Proto se věnovali průzkumu a hledání spojenců mezi svými souvěrci, kteří strádali pod tvrdou vládou muslimských sultánů v Sýrii a Malé Asii. Prostě se rozhodli, že Svatou zemi osvobodí sami.

Řečtí diplomaté se ukázali jako podstatně schopnější. Podařilo se jim navázat velmi dobré vztahy s Mongoly a nakonec s nimi uzavřeli dohodu proti Seldžukům. Tím se podařilo uvolnit ruce nikajskému císařství v boji proti latinské říši. Císařství existovalo v letech 1204 až 1261 a zaniklo po obsazení Cařihradu křižáky z maloasijských oblastí byzantské říše.

Takto tedy vypadala situace v oblasti Svaté země před vyhlášením mongolské křížové výpravy.

Jak jsem již napsal, bylo v roce 1253 rozhodnuto na churalu Mongolů o křížové výpravě cílem osvobodit Jeruzalém od muslimského područí. Samozřejmě, že nepadl termín křížová výprava.

Velitelem byl určen válečník a politik jehož volba byla pro podmínky tažení kterému měl velet velmi zvláštní. Velením byl pověřen chán Hülegü. Byl to vyznavač jednoho ze směrů buddhismu, který velmi inklinoval k mystice. A to měl být velitel části mongolské armády kde převažovali nestoriáni, která měla daleko od centra mongolské říše bránit křesťanskou věc. Jeho doprovod byl složen z buddhistických mnichů, Ujgurů, Tibeťanů, Číňanů. Jeho vojáci byli křesťané nestoriáni i předchůdci pravoslaví, hinduisté a dokonce i vyznavači filozofického směru řízení společnosti konfucianismu.
Ale Hügelüho manželka byla křesťanka od narození a nad křesťany držela ochranou ruku. Náčelník štábu jeho armády byl příslušník národa Najmanů Kit-buka-nojan, horlivý nestorián který se obklopil souvěrci a armáda jej ctila.
Mongolové využily v tomto roce skvělé možnosti. Tím bylo to, že velký chán Möngke uzavřel mírovou smlouvu s arménským králem. Arménie v té době byl celá křesťanská. Její král Hethum I. přijel s promyšlenou koncepcí které měla jemu zajistit silného a bojovného spojence a Mongolům mohla zajistit klid v týlu bojující armády. Arméni chtěli smlouvu, která by obsahovala:
-křest všech mongolských vojáků podílejících se na tažení a pokud možno tak křest co nejvíce lidí z celé mongolské říše
- potvrzení přátelství mezi křesťany a Mongoly jiné víry
- potom něco zajímavého - tedy aby bylo duchovenstvo zbaveno daní - to mi něco připomíná i
v dnešní době
- aby mongolští vojevůdci měli za povinnost pomoci Arménům pokud tito o to zažádají
- zvláště byl zdůrazněn požadavek na likvidaci bagdádského chalífátu jako protivníka ,který
Armény dlouhodobě napadal
- pro toto pojednání však nejdůležitější požadavek či návrh bylo NAVRÁCENÍ SVATÉ ZEMĚ ZPĚT KŘESTANŮM

Požadavků hodně ale v zájmu věci na ně velký chán Möngke přistoupil. Dobře asi věděl, že jeho armáda bude bojovat daleko od vlastního území a chtěl mít klid v zázemí. Ale zde ještě nekončí pozitiva při politické přípravě. Hethum I. totiž na misky vah položil na jedné straně požadavky a na druhé straně přinesl příslib vojenské pomoci od antiochejského knížete Bohemunda. Ten byl totiž k Arménům připoután tím, že se za něj provdala Hethumova dcera.
Z toho všeho vyplývá, že zatímco křižácké řády a jimi dobytá a ustavená knížectví s výjimkou Bohemunda z Antiocheje v té době necítily nejmenší potřebu bojovat proti nepřátelům víry, tak křesťané z východu byli odhodláni bojovat a Svatou zemi získat zpět.

Vojenské přípravy byly důkladné a v ničem si nezadaly s těmi politickými.Mimo výběr jednotek Mongolové provedli tato strategická opatření:
- po celé trase přesunu jezdeckých a pěších armád vytěsnili místní kočovníky tak, že vznikl
asi 150 kilometrů široký neobydlený koridor se zachovanou pastvou pro koně
- vybudovali linii potravinových základen s obrovskými zásobami.
- vybudovali síť kováren, polních lazaretů a zemních cisteren na pitnou vodu
- z Číny si zajistili účast asi dvou tisíc odborníků na vybudování a provoz dobývacích strojů

Moderní armáda by to nedokázala lépe a potom se v létě roku 1255 Mongolské vojsko dalo do pohybu. V lednu roku 1256 se armáda po předem připravených pontonových mostech přepravila na levý břeh Amudarji. Za 22 měsíců mongolská vojska zlikvidovala všechny pevnosti ismáílovců v Iránu a v únoru 1258 padl Bagdád. Jeho pád byl pro všechny východní křesťany zadostiučiněním - viděli v tom boží trest za desítky let příkoří, zvůle a nájezdů spojených s hromadným vražděním křesťanů v okolních oblastech.

Hülegi pod vlivem svojí manželky vydal pokyn všem vojskům šetřit majetek a životy křesťanů pod pohrůžkou drakonických trestů. Po jejich několikeré aplikaci se Mongolská armáda chovala v křesťanských oblastem na tehdejším tvrdou dobu překvapivě mírně.

Chalífovo bagdádské sídlo dostal jako rezidenci nestoriánský patriarcha. To vyvolalo v Arménech a Syřanech vlnu sympatií k mongolským silám.

Arménský patriarcha dal chánovi Hülegimu požehnání ke svaté válce a král Malé, někdy zvané Kilikijské Arménie Hethum I. a jeho zeť Bohemund připojily svoje armády k Mongolským sborům. Zdálo se, že cesta do Sýrie a k Jeruzalému je otevřená. Nestoriáni v řadách Mongolů a vlastně celá mongolská armáda triumfovaly.

Vše vypadalo jednodušší hlavně proto, že potomci nejlepšího islámského válečníka Saládína, dynastie Ajjúbovců, která si jeho říši rozdělila na oblast Sýrie a Mezopotámie na jedné straně a na Egypt na straně druhé, se v oblasti, která byla první na ráně, nedokázala proti mongolské posílené armádě prosadit. Stali se tak obětí vlastních nesvárů a souběžně zloby, kterou za dlouhá léta vyvolala v místně utlačovaných křesťanech. Utrpěli několik krutých porážek. Vzhledem k tomu, že se ani jedno muslimské město nevzdalo a ani jedna polní armáda nekapitulovala, Mongolové uplatnili svůj kodex zvaný JASA a své protivníky nešetřili. Tažení se tak vyznačovalo vzájemnou mimořádnou krutostí. Tato krutost se projevila i na křesťanech protože v bitvě u města Damašek na straně muslimů bojovalo i několik jednotek křesťanské jízdy z knížectví Sidon. Ti co přežili bitvu, byli jako zrádci víry do jednoho popraveni.
Padl Damašek, Cham, Homs, a Banijasu. Mešity hořely a na křesťanských chrámech přibývalo trofejí. Na jaře roku 1259 stálo Mongolské vojsko u Gázy a dny muslimského bytí na zemi se zdály být sečtené.

Jediný protivník které bylo potřeba porazit byly egyptští mamlúkové. Jeden vedle druhého měli s Mongoly nevyrovnané účty. Byli to totiž jejich bývalí zajatci prodaní na trzích s otroky v Súdánu a na Krymu egyptským pánům. Ti je nekupovali na práci. Svých daně platících feláhů měli dost, ale neměli vojáky. Tito státní otroci zkušení v boji, zdatní a hlavně hořící touhou splatit Mongolům vše co museli vytrpět, byli pro boj nenahraditelní. Časem se z nich stala svobodná jen sultánovi podřízená sorta ekonomicky zajištěných profesionálních vojáků, kteří představovali jedinou skutečnou moc v Egyptě. V roce ohrožení Mongoly se postavili dokonce do čela vlády. Stalo se tak po několika palácových otřesech, podobných jaké známe v této oblasti i dnes. Byla to vražda sultána a jeho nahrazení mamlúkem Ajbekem, který si vzal vdovu. Toho manželka - sultánka otrávila pro nevěru ale v kritickém roce ji uvěznil mamlúk Kutuz, který donutil armádu přísahat mu věrnost. Tyto veletoče nikoho v Egyptě netrápily – u Gázy stala mongolská vojska a mamlúkové byli jedinou nadějí země. Nikdo o jejich schopnosti bojovat nepochyboval. Několikrát porazili křižáky a oni to byli, kdo donutil krále Ludvíka IX. vzdát se jim na milost a nemilost.
S Mongoly se rozhodli bojovat do posledního muže a jejich šance nebyly malé. Byli to stejně dobří válečníci jako oni, a jejich velitelé Kutuz a Bajbars byli stejně schopní a zkušení velitelé jako Kit-buka- nojan. Navíc měli na své straně několik výhod:
- jejich základnou byl blízký bohatý Egypt.
- Mongolové byli unaveni dlouhými pochody a třemi roky dobývání měst a pevností.
- syrští muslimové na ně čekali stejně netrpělivě jako předtím křesťané na mongolské vojáky.

Před rozhodujícími boji Mongolové čekali na pomoc. Mysleli si že ji dostanou. Jen několik denních jízd na koni přece byla křesťanská křižácká knížectví se silnými vojsky. Jako hlavní bylo jeruzalémské království. Sice bez Jeruzaléma ale stále mocné, opřené o pevnosti Tyr, Sidon a Akru. Faktickou moc zde měli templáři a johanité, moře ovládali Janované a Benátčané. Stačilo podat pomocnou ruku a i když to nelze nijak dokázat, islám by do jednoho roku mohl zmizet v propadlišti dějin.
A zde se křížové řády dopustily něčeho co tehdy bylo běžné ale dnes bychom to chápali jako zradu. Prohlásily že: „ pokud se v blízkosti objeví mongolští ďáblové, najdou na bojišti Kristovi sluhy připravené bojovat.“ A papežský legát exkomunikoval antiochijského knížete Bohemunda za jeho spojenectví s Mongoly. Tehdejší myšlení bylo takové jaké bylo. Neposkytnout pomoc nebylo považováno za něco nečestného. A nestoriáni byly považováni za kacíře a poskytnou jim pomoc by znamenalo stát se kacíři také.

Nešlo jen o jakousi zradu Mongolů - ti sice s pomocí počítali ale neměli k ní příslib. Šlo o podlomení pevnosti celé křesťanské věci s důsledky, které popíšu později. Opět zde musím zdůraznit, že tento závěr je poplatný dnešnímu pohledu na situaci. V tehdejší době takové jednání bylo běžné.

Malá vložka:
Nestoriánství vzniklo v 5. století a bylo založeno konstantinopolským patriarchou Nestorem. domníval se, že Ježíš v sobě spojuje dvě osoby, boží a lidskou. Syn boží se tedy spojil s člověkem Ježíšem – z čehož vyplývalo, že Kristus byl obyčejný člověk a jeho matka nebyla bohorodička, ale rodička člověka. Nestorovo učení bylo na III. ekumenickém sněmu v Efesu roku 431 odsouzeno jako kacířské; nestoriáni byli pronásledováni a mnoho jich nakonec muselo prchnout z říše.


Mongolové zůstali sami a co horší, nevěděli zda v případě boje s mamlúky jim do boku či zad nevpadnou křižácká vojska. Přesto se rozhodli vytrvat a začali se připravovat na boj s mamlúky kteří se chystali vyrazit ke Gaze.

Další problém se objevil ve vazalské zemi, Gruzii. Tato křesťanská země byla údělem Zlaté hordy. Měla samostatnost, vlastní vládu a 5 milionů křesťanských obyvatel. Byla schopna postavit až 300 tisíc vojáků. Tato čísla prosím berte s velkou rezervou. Není je možno ověřit a mě sdají silně nadnesená. Zdá se že autor mého zdroje se přepsal o řád. Pokud by byla pravdivá, byla v té době silnější než celé Rusko. Mongolové s ní počítali jako se spojencem v boji proti muslimům, kteří byli jejími nepřáteli od nepaměti. Ale Gruzie pod vlivem katolických kněží podbízených papežem vystoupila v letech 1258 a 1259 proti Mongolům. Ti místo aby se připravovali k poslednímu boji s muslimskou armádou, museli vyčlenit nemalé síly a prostředky k opětnému nastolení klidu ve vlastním týlu.
Podruhé tak křesťané ovládaní papežem vystoupili vojensky proti jiným křesťanům - nestoriánům. Dokonce v tom roce kdy se Mongolové rozhodli vybojovat pro křesťany zpět Jeruzalém, tedy v roce 1253, proti nim začal sám papež organizovat křížové tažení jako proti kacířům. Možná tyto události přímo korespondují s tímto zámyslem, ke kterému však nikdy nedošlo.

Je nade vše jasné, že jediný kdo na tom mohl vydělat byli bojovní mamlúkové. V roce 1259 v době plného rozvoje vojenských operací v Sýrii, zemřel Hülegüho bratr, velký chán Möngke. To v Mongolské říši znamenalo vážný oblém. Všechny velké akce se pozastavily a všichni příslušníci Čingischánova rodu se museli zúčastnit churalu. Navíc Hülegü se nesnášel s chánem Berkem. To byl přesvědčený muslim a nepřítel nestoriánů. Proto se Hülegü okamžitě vypravil do Íránu a v Palestině nechal pouze silný oddíl 20 tisíc nejlepších vojáků pod vedením Kit-buka-nojana. A začal naprostý průšvih.

Křesťanský místní vládce, Julien, hrabě Sidonský, přepadl ze zálohy mongolský průzkumný oddíl. Ten až na dva opozdilce padl do posledního muže. Mezi padlými byl bohužel synovec velitele, Kit-buka-nojana. Mongolové se rozzuřili a s brutální účinností vyvrátili v rychlé a i na tehdejší dobu kruté ofenzívě celý Sidon. Křižáci – původci tohoto neštěstí začali do světa roztrubovat zvěsti o Mongoly páchaných hrůzách.
Křesťanský svět se vyděsil a začal se chystat na boj právě s Mongoly. V této atmosféře naprosto v klidu - když se dva perou, třetí toho má prospěch, z Egypta dne 26. července 1260 vyrazil slepenec mamlúckých armád. Postupoval na lehko a z chodu zničil slabé pohraniční oddíly Mongolů v oblasti Gazy. Vstoupil na francké území – tedy na křižácké teritorium. Zde od svých nepřátel ve víře dostali potřebné potraviny.U hradeb Akry si mamlukové odpočinuli a 3. září 1260 po rychlém pochodu u Ajn Džalúdu porazily v mimořádně kruté bitvě arménsko- mongolské vojsko a Kit-buka-nojana zajali. Kutuzovo vojsko dorazilo k nebráněnému Damašku a oslavilo vítězství vyvražděním 25 tisíc křesťanů během 48 hodin. Ani toto šílenství nezměnilo nic na postoji křižáků vůči Mongolským silám.
Hülegü se snažil pomoci a poslal do Sýrie novou armádu. Ta se zmocnila Slepla ale o několik dní později, 10. prosince byla poražena u Homsu a stáhla se za řeku Eufrat. Toto mamlúcké vítězství spustilo lavinu, která se nedala zastavit.

Zajatý Mongolský velitel Kit-buka-nojan byl předveden před mamlúckého velitele Kutuze. Projevil se jako člověk statečný a věrný myšlence kterou se velkému chánovi Möngkovi zavázal naplnit. Neprosil o milost ale bez známek strachu obvinil Kutuze ze zrady a vraždy právoplatného sultána. Jeho stětí na místě bylo završením života tohoto mimořádného člověka a vojáka. Takže tento troufám si tvrdit skutečný obhájce křesťanské víry , příslušník národa Najmanů a horlivý nestorián – tedy podle papeže kacíř - položil život za osvobození Svaté země, která se nacházela 4000 kilometrů od jeho domoviny. Ti co mu mohli pomoci - křižáčtí rytíři se na jeho smrt a záhubu jeho vojska dívali zpoza hranic a hradeb svých držav a mysleli si, že nakonec vše dopadlo nad očekávání dobře. Koneckonců kacíři byli pobiti nevěřícími a tím obě strany byly podle jejich pohledu na svět oslabeny. Jak to viděli, nebylo to tak špatné. Ve své antikacířské zaslepenosti neviděli problém, který tímto vytvořili.

Kutuz, přemožitel Kit-buka-noana a jeho armády přežil svého soka jen o dva měsíce. Tento zrádce a vrah vlastního sultána byl sám zavražděn svým nejlepším přítelem a spolubojovníkem Bajbarsem, který se následně vyhlásil za sultána. Mamlúkové pod jeho vedením porazily jak jsem již uvedl mongolskou záchranou výpravu u města Homs a definitivně vytlačily Mongoly ze Svaté země. Tím křížová výprava Mongolů a jejich spojenců skončila neúspěchem a začalo systematické vyvražďování křesťanů všech vyznání v celém světě, který islám ovládl. Kdo se nepodřídil a nekonvertoval, byl zabit. Islámský svět pochopil že největší nepřátelé křesťanů jsou si navzájem sami křesťané. Přestal se jich obávat a jejich úplná porážka a vyhnání ze všech míst které islám mínil dobít bylo jen otázkou času.

Jak jsem již uvedl, události po porážce u Homsu nabraly podobu laviny. Křižáci ponechali Mongoly a jejich spojence Armény jejich osudu. Bohemund se stáhl do svých držav a pokoušel se urovnat rozpory mezí ním a papežem. Toto chování křižáků byla dovršeno tím, že bránili přejít Mongolům do protiútoku až do roku 1263. Tím zůstali na teritoriu Svaté země sami s mamlúky, kteří metodickou vojenskou , politickou a diverzní činností docílili svůj cíl. Po agónii dlouhé 31 strastiplných let dne 18. května 1291 opustili poslední křižáci syrské břehy. Tak to co trochu nepřesně nazývám zradou křesťanů a křesťanské víry způsobilo, že bylo zničeno křesťanské obyvatelstvo na obrovských rozlohách Blízkého a Středního východu. A v konečném důsledku byla ztracena a to navždy i Svatá země, prvotní cíl křížových výprav. Cíl, za který položilo život těžko odhadnutelné množství upřímně věřících lidí a statečných bojovníků.

Ale lavina pokračovala. Stejně tragická se stala situace mongolských křesťanů a jejich spojenců i v na území dnešního Iráku a Íránu. Idea vybudování křesťanské říše v oblasti celého Středního a Blízkého východu byla jednou provždy ztracena, protože území obývaná křesťany se dostala do rukou nepřítele. Je asi dobře, že nevíme skoro nic o tragédiích, které to těmto lidem opuštěných evropskými katolíky přineslo. Celý proces rozpadu a nakonec zániku křesťanství nejenom zde, ale vlastně v celé říši ovládané Mongoly a v Číně, byly nastartovány neúspěchem mongolských vojsk poražených mamlúky s přímou podporou křižáckých knížectví. Pod tímto neúspěchem křesťanů, kteří předvedli dokonalou ukázku své nesourodosti, po smrti velkého chána Möngkeho a po zničení elity křesťanských sil mongolské armády, v mongolské říši získalo převahu islámské křídlo potomků Čingischána. Jejich představitel a vůdce islámského křídla ve Zlaté hordě chán Berke se nakonec spojil se sultánem Bajbarsem. Na jeho pokyn přešly všechny vojenské jednotky které v souladu s mongolským kodexem Jasou bojovaly v Hülegüho vojsku přešly na stranu mamlúkú a odpochodovali do Egypta. Tím sultán Bajbars získal čerstvé a zkušené vojenské síly. Stalo se to v roce 1261. Od té doby bylo jasné že válka mezi Zlatou hordou a říší ilchánů je jen otázkou času. Berke se navíc projevil jako politicky mimořádně obratný člověk. V roce 1261 totiž zřídil v Saraji pravoslavné biskupství. Tak tento muslim, přítel mamlúků a nesmiřitelný nepřítel křesťanů – nestoriánů uzavřel spojenectví s jinými křesťany. A to hlavně proto, že potřeboval oporu a věděl, že to může vyprovokovat západ k útoku na pravoslavné křesťany jako na kacíře. Bohužel netušil, že dvě prohrané bitvy – porážka švédských vojsk v bitvě na řece Něvě (15. červenec 1240) a porážka jednotek řádu německých rytířů v tzv. ledové bitvě na Čudském jezeře (5. duben 1242). způsobily, že ještě další 4 století nebudou mít katolíci a jejich prodloužené ruce - křižáci na podobné dobrodružství ani pomyšlení. Navíc Rusové byli v té době už delší dobu spojenci Zlaté hordy - tedy Tatarů, kterých se západní vládci obávali.

Následovala tragédie křesťanů na Středním východě a na Dálném východě. Přesahuje to rámec tohoto pojednání. Jen uvedu že byla důsledkem oslabení postavení křesťanů ve Zlaté hordě a tím pádem v celé Mongolské říši. Výsledkem bylo několik kol občanské a náboženské války mezi Mongoly a nakonec téměř úplná likvidace - fyzická likvidace a islamizace nestoriánů v celé Mongolské říši. Došlo k téměř úplnému nastolení tvrdé islámské vlády v celé této říši, která byla byť jen nakrátko velkou nadějí křesťanského světa. Je paradoxem, že v bojích na straně muslimů jako bojovníci nejvíce vynikli vojáci z pravoslavného Ruska, kteří byl v té době považováni za to nejlepší co se na bojištích vyskytovalo.

V některých částech severní se na zániku křesťanství podíleli i budhisté, To se konkrétně stalo na území severní Číny. To je moment, který si ale zaslouží pozornost. Ukáže se totiž jak se chovala v té době katolická církev. Proto mi promiňte malou odbočku od tématu.
Katolická církev po několika pokusech se začala poměrně silně etablovat od roku 1293 – tehdy do Číny přijel Giovani de Monte Corvino, františkánský mnich a jak ukázala budoucnost i příští čínský arcibiskup. Dříve to ani asi nešlo, 30 let před tím se měnila politická i náboženská mapa Evropy a to hlavně západní, křižáci museli opustit svatou zemi. Bylo potřeba vyřešit jejich etablování do evropské civilizace a bylo potřeba rozhodnout kdo je vlastně křesťan a kdo není. Svatá země až na pevnost Akra byla ztracena a Akra samotná se blížila ke svému konci jako křesťanská enkláva.
Na místě latinské říše zvedal pyšně hlavu obnovená Byzanc. V roce 1287 konečně skončila složitá válka v Itálii. Giovani de Monte Corvino vlastně přišel pozdě. Poté co vládce severní Číny císař Chubilaj musel potlačit povstalé nestoriány, ztratil v křesťany důvěru.. Navíc nestoriáni okamžitě obvinili de Monte Corvina ze špionáže. Pět let byl vyšetřován ale nakonec se očistil a to hlavně díky nečekané přízni samotného nového císaře, Chubilajova vnuka Temüra. Ten totiž musel čelit útoku nepřítele čínských Mongolů Chajdua. Temür se musel opřít o stepní jezdce - Onguty a Kerejty a to byli nestoriáni. Giovani de Monte Dorváno sehrál zvláštní roli. Znovu pokřtil nestoriána, knížete oblasti Tenduk a to na katolíka. Jeho jméno Korkuz bylo křtem změněno na Jiří. Tento katolík velící nestoriánům porazil a vytlačil a Chajduovu armádu až pramenům Černého Irtyše. V roce 1298 kníže Jiří udělal chybu a padl do zajetí. Byl sťat. V roce 1301 poslední opravdový stepní Mongol Chajdu zemřel a občanská válka začala dohasínat. Na znamení vděku byly katolíci podpořeni bojovníky jiných nekřesťanských vír a došlo lavinovým pogromům na nestoriány. Kdo se odmítl nechat překřtít na katolíka, zahynul. Katolíci a buddhisté triumfovali ale nakonec po desítkách letech živoření katolíci v Číně pod tvrdým tlakem islámu a budhismu zanikli. Přelomový rok byl 1368, kdy byla svržena a vyvražděna mongolská dynastie. Její nástupce dynastie Ming která byla všemu křesťanskému velmi nepříznivě nakloněna a celý tento proces iniciovala a udržovala v chodu.
Celá ta nešťastná válka byla nepřehledná, zanikly v ní celé národy a státy. Jiné naopak vznikly. Svět se nezvratně změnil. Celé to šílenství skončilo asi v roce 1395. Nikdo nikdy nezjistí kolik křesťanů toto zaplatilo životem a kolik jich bylo donuceno konvertovat na jiné víry.

Všechno toto bylo způsobeno pouze a jen tím, že určitá část křesťanů, která získala potřebnou světskou moc a byla nazvána katolickou, začala určovat kdo je a kdo není pravý křesťan. Ty správné podporovala a využívala k boji proti těm, které označila za odpadlíky a kacíře. Jen ti praví měli právo bojovat proti nevěřícím. Ti nepraví mohli, ale byla to jejich věc a nemohli počítat podporou. Tento způsob uvažování tehdy naprosto obvyklý se nezastavil ani před tím, že praví křesťané se bez jakýchkoliv skrupulí spojili klidně i s nepřáteli své víry, jen aby mohli zlikvidovat ty druhé. A ozbrojené řády křižáků sloužili jako úderná síla.

Jak už jsem uvedl, dne 18. května 1291 opustili poslední křižáci syrské břehy. Část se jich usídlila na Rhodu, část na Kypru či Maltě. Templáři se ve většině vrátili do Francie. Nevím jestli je pravda, že boží mlýny melou pomalu. Možná to byl boží byť opožděný trest. Sami templáři se stali obětí těch, kterým bezmezně věřili a možná si mysleli, že je ovládají, tedy Francouzského krále a papeže.
Od roku 1307 až do roku 1313 trvaly hrůzné procesy s templáři, kteří byli obviněni z neskutečných skutků. Napadlo mě když jsem tuto práci psal, že možná v mučírnách, na popravištích a na hranicích si uvědomili svoji neblahou roli, kterou pod vlivem papeže a jím ovládaných panovníků sehráli v historické události, kterou jsem se pokusil popsat. Klesli na úroveň mouřenínů plnících úkoly svých pánů. Poté co ji splnili bylo potřeba je odstranit aby nezůstali pamětníci. Navíc jim byl zabaven mimořádný majetek, jehož základ byl vytvořen na obsazených územích ve Svaté zemi.

Tolik co dokážu napsat o této v dějepisu neučené a vlastně neznámé události, která je neprávem a na objednávku církví z historie vytlačena. Potěší mě jakákoliv reakce a pokud se objeví dotazy a připomínky pokusím se reagovat.

BIBLIOGRAFIE:

Bartoš: Za královstvím kněze Jana, 1947, v. Čas.

Cestopis Mandevilla, Praha 1963

Gumiljov:Objevení země Chazarů, Praha 1971

Tajná kronika Mongolů, Praha 1955

Sertvens, Předchůdcové Marca Pola, Praha 1965

Horák: Dějiny zeměpisu I, Praha 1954

Marco Polo: Milion, Praha 1961 a je toho ještě více. Snad to stačí.

Dále pak hromada časopisů, něco z internetu a nějaké Atlasy dějin co dostala dcera jako danajské dary od babiček.

Napsal: 27/8/2008, 14:36
od YAMATO
To je naprosto fascinující historie o které slyším poprvé!

Napsal: 27/8/2008, 14:55
od Rosomak
Ano, např. tento autor se ve své práci o těchto událostech moc nezmiňuje...
http://www.georgesmart.com/ktc2c4.htm
Je vidět, že katolická cenzura je dosti důsledná v likvidaci zdrojů.

V podstatě byla proti Mongolům jako kacířům vyhlášena 7. Křížová výprava, na 13 koncilu...
BTW, jak se zachovali Židé?

Napsal: 27/8/2008, 19:08
od Pátrač
Bohužel anglický text je pro mě nedobytný. Této řeči jsem nějak nedorostl. Takže děkuji za link ale nepomůže mi.

Na cenzuru měli katolíci dost času. I když naopak hledání bájné říše kněze krále Jana se církev věnoval s plnou vážností několik set let. A události na Dálném východě na tuto úžasnou legendu mají přímou vazbu.

Celá ta oblast je Evropou opomíjena. Pod všeobecným klišé o asijských hordách, zaostalých Asiatech a podobnými bláboly jsme zatratili impozantní kulturu a zárověň úžasný potenciál zde ukrytý.

Vždyť i slovo HORDA je vnímáno jako zlo aniž by lidé věděli co to slovo vlastně znamená.

A Židé? Rosomaku, to by nebylo jednoduché. Třeba časem. Podívám se zda tady máme nějaké téma s vazbou na Židy a arabsko izraelské války.

Napsal: 28/8/2008, 11:13
od kacermiroslav
Pátrač píše:Na cenzuru měli katolíci dost času. I když naopak hledání bájné říše kněze krále Jana se církev věnoval s plnou vážností několik set let. A události na Dálném východě na tuto úžasnou legendu mají přímou vazbu.
Neřekl bych, že země kněze krále Jana byla jen bájí. Podle všeho se jednalo o Etiponské křesťanské (koptské) království, které vzniklo již ve 4.století. Již v 15.století se vyslanec z Etiopie dostavil do Evropy (Benátky...atd.) a hledal u křesťanského světa spojence proti muslímům, kteří začali trápit africkou křesťanskou říši.

Tato říše (Aksumská říše) údajně vznikla již kolem roku 1000 př.Kr, a to králem Menelikem I., který údajně pocházel ze spojeni židovského krále Šalamouna a královny ze Sáby. Od 4.století po Kr. se pak v zemi rozšířilo křesťanství, které bylo uznáváno až do roku 1974!

Napsal: 28/8/2008, 12:14
od Cassius Chaerea
Pátrač píše: Celá ta oblast je Evropou opomíjena. Pod všeobecným klišé o asijských hordách, zaostalých Asiatech a podobnými bláboly jsme zatratili impozantní kulturu a zárověň úžasný potenciál zde ukrytý.
Nutno říci že toto "lišé" si vybudovali Mongolové a spol. svojí vojenskou pověstí, které se více než zákládala na pravdě. Zdrancovaná Rus si jejich impozantní kulturu taky moc neužila.

Napsal: 28/8/2008, 18:01
od Pátrač
Cassius Chaerea - dovolím si zdvořile nesouhlasit. Pokusím se to prokázat. Ale na to potřebuji více času.

kacermiroslav - myslím že s tou říší se mýlíš. A to dost zásadně. Pokusím se pár věcí se svého archivu upravit tak aby získali vazbu na vojenství a pokusím se to dokázat . Samozřejmně s jistou možností omylu.

To vojenství musím dodržet nebo vyfasuju par dní naostro dříve než se tady rozhlédnu.

Na úvod

Napsal: 28/8/2008, 18:57
od Drillich
Zdravím všechny ze zdejšího fóra.
Hned na úvod musím smeknout před Vašimi znalostmi.
S radostí jsem včera večer zhltnul tento článek,pro mne doposud ukrytých věcí a souvislostí.

To Cassius Chaerea:

Musím zdvořile nesouhlasit.

--------------------------------------------------------------------------------

Pátrač napsal: ‹ Zvolit ›

Celá ta oblast je Evropou opomíjena. Pod všeobecným klišé o asijských hordách, zaostalých Asiatech a podobnými bláboly jsme zatratili impozantní kulturu a zárověň úžasný potenciál zde ukrytý.

Nutno říci že toto "lišé" si vybudovali Mongolové a spol. svojí vojenskou pověstí, které se více než zákládala na pravdě. Zdrancovaná Rus si jejich impozantní kulturu taky moc neužila.


Dle mého názoru se evropa a její vládci(včetně katolických představitelů)
zalekla před představou,že by někdo jiný než právě oni,měl právo být pravými křesťany.A tudíž osvobodit svatou zemi.
Myslím si,že v tom mohla hrát i velkou roli obava co by následovalo.
Vždyť do této doby byly oni kdo rozhodoval co je co a jak se má vše chápat.Ale najednou by zde byla moc konkurenční,stejně nebo možná i více vyspělá a zcela jistě i vojensky zdatnější.
Vždyť by byl oslavován jako osvoboditel někdo úplně jiný.
Moc nad obsazeným územím by zcela jistě spravovali Mongolové či někdo z jejich velkých spojenců ze středního východu.A evropští panovníci by se rázem stali pouhými " chudými příbuznými ".
Těžko pak obhajitelná situace církve v evropě před tváří lidu (ikdyž v té době....) a světských panovníků.Těm by se zcela jistě hodila jakákoliv záminka pro posílení svých mocenských postavení vůči papeži.
Proto si myslím,že hlavně církev měla pramalý zájem na celém podniku.A proto vznikly až neuvěřitelně nepřesné a vykonstruované vzkazky o činech "mongolských barbarů"

A co se týče jejich krutosti?
Ta se dá pochopit.

Strach před tím co by se mohlo stát všemu živému v případě odporu hrál určitě velkou roli v bitvě i před.Těžko se vcítit,ale já bych asi se necítil moc dobře když bych věděl ,že to nej co mne může potkat v případě,že přežiji boj,je useknutí hlavy.
Stejné to určitě bylo i při obraně měst.
Raději se domluvit,než pak dlouho pochvávat mrtvé.
A pokud vím,Mongolové se neuchylovali k násilí jen tak z potěšení jako u nás v evropě.
A co Asyřané a pod?Vždyť oni svou až neuvěřitelně krutou politikou (přesídlováním apod)ukázali jak na to.
A to ještě o pěkných pár staletí dříve.

A hlavně rusové se pokud vím hordě postavili.....
Ale to snad bylo o pěkných pár let déle a to "asijští křesťané" nebyli u kormidla.

Mongolská výprava do Svaté země

Napsal: 28/8/2008, 20:04
od Ljubov
Také s tímto souhlasím, Rusové se postavili Zlaté Hordě, a doplním to o následující informaci: Mongolové byli poprvé poraženi ruskými vojsky vedenými knížetem Dmitrijem Donským v roce 1380 během bitvy na Kulikovském poli při řece Don.. Po rozpadu říše přešla většina nástupnických chanátů pod jejich správu (Astrachaňský, Kazaňský, Krymský, Sibiřský)..

Napsal: 29/8/2008, 01:55
od Hans S.
Já naopak zcela souhlasím s názorem kolegy Cassia. Jsem vychován v podobném duchu, tedy že mongolská kultura (vojenská) byla natolik odlišná od té naší, evropské, že je pro mě nepřijatelná a krutá. Spíše taková "japonská" (nevím, jakým slovem to lépe vyjádřit). Ale pochopte, že mám historický základ pouze z gymnasia a od té doby čistě technika :)

Napsal: 29/8/2008, 04:41
od Alchymista
Myslím, že cieľom a zmyslom mongolskej "krutosti" bolo priamo zlomiť u protivníkov "vôľu k odporu", poraziť ich nielen vojensky, ale aj "morálne" (lepší výraz ma nenapadá) - proste poraziť tak, aby sa porazení do budúcnosti báli nielen účasti na aktívnom odpore, ale aj samotnej myšlienky na odpor.

A keďže nemali k dispozícii moderného hromadného zabíjania, museli to riešiť ručne.

Napsal: 29/8/2008, 10:14
od kacermiroslav
Souhlasím,
měl to být tak odstrašující příklad, že de facto pak mohl předejít dalším vojenským konfliktům a tím pádem i šetřil obyvalstvo, které pak mohl svým novým vládcům sloužit a vytvářet potřebné hodnoty (zemědělství, obchod, průmysl....). Život pak až na občasné remcání mohl mít relativně klidný a bezpečný průběh.

Ovšem tím nechci takový způsob obhajovat. Pouze se dá v daném kontextu chápat, proč tak asi bylo.....

Napsal: 29/8/2008, 10:30
od vencour
Nic ve zlym, ale "okecat" jde takhle všechno. Tedy pochopit z jedné strany, že to "srovnání do latě" porobených národů ukázkou terroru a krutosti pomůže klidu pro mírový život.
(Sám pozoruju, co se kde ukáže jako názor z další strany na daný výklad.) Tak jako tak děkuji autorovi za příspěvek do stránek historie. Mj. mne napadlo, že ty útočící vojska Mongolů asi neměli v první vlně, linii, vyjednavače? Tedy vím o "Tatarech" u Olomouce (tuším z prózy obrozeneckých autorů), to byli asi Mongolové a ne muslimové? To jako příklad, že se nezjišťovalo, kdo je pro a proti?

Napsal: 29/8/2008, 11:46
od skelet
Kdysi dávno jsem zaslechl něco v tom smyslu, že během v pádu Mongolů do Číny bylo první město, které kladlo odpor následně vypáleno a vyhlazeno. Další města prý již měly brány otevřeny dokořán.

Napsal: 29/8/2008, 13:01
od Pátrač
Děkuji za příspěvky a za podněty. Pokusím se odpovědět najednou. Snad zodpovím to na co jste se ptali či naznačili jako nejasnost.

Mongolská říše pokud to vezmu od počátku byla středověký státní útvar ve Střední Asii, založený začátkem 13. století Temüdžinem. Pokud všechny možné prameny nejsou v omylu tak v době kterou se pokusím sledovat abych se vyjádřil k legendě o krutosti Mongolů se stalo vše co budete číst dále .

Po datacích a vysvětleních jsem se pokusil o vyjádření svého pohledu na tuto legendu. Zkuste se tím prokousat.

Roku 1206 se na březích Ononu konal velký chural. Sešla se zde všechna vojska která hájila bílou devíticípou korouhev v bojích proti všem .Tento chural byl nejvyšším orgánem moci a pouze ten mohl zvolit jediného člověka do nejvyšší funkce-chána. Byl zvolen podle očekávání Temüdžin a byl tedy potvrzen jeho titul Čingis-chán.
Dále a to je velmi důležité musel být zvolen národ jehož jádro tvořili věrní Čingischánovi spojenci. Šlo o Mongoly a tak bylo velikým churalem potvrzeno jednotné oficiální pojmenování celé této pospolitosti.
Jaká byla v této pospolitosti disciplína, loajalita věrnost ukazuje to, že od posledního churalu vzrostla síla mongolské armády na 100 000 vojáků první linie z původních 13 000. Tak se vlastně mongolský podíl snížil na jednu desetinu - a zbytek armády pod jejich vedením bojoval jako jeden muž. O to je to zajímavější že velká část armády byla tvořena poraženými Kerejty a Najmany - dodnes se to těžko vysvětluje. Já si osobně myslím že poražení dostali možnost podílet se na něčem velkém za patřičnou odměnu a hlavně se dostali pod ochranu silné centralizované vlády v stepích, která mohla čelit silným soupeřům - Džurčenům, Tangutům a na západě muslimům. Kdo se nechtěl účastnit stáhl se na západ a bojoval dál - hlavně houževnatí Merkité a část Najmanů.
Vznikla společnost která neměl v té době v Asii obdobu. Rodové principy byly okamžitě a vědomě narušeny. Odměny velitelů a vojákům byly dány podle zásluh, původ a minulost neměly nijak velkou váhu. Tak nesourodá a přitom vznětlivá a bojovná masa potřebovala pevnou ruku. A tak nade všemi byl ustanoven speciální sbor - garda, která měla 10 tisíc válečníků a mimo jiné měla na starost i bezpečnost chánova sídla. Její příslušník - prostý voják byl považován za hodnostně vyššího než tisícník, tedy velitel jednotky o síle 1000 vojáků.To je velmi zajímavé-ti lidé museli mít velikou důvěru a z ní plynoucí moc.

Základem zákonodárství byl vojenský kodex nazývaný Jasa. Jeho strážcem byl jmenován druhý Čingischánův syn Čagataj. Měl titul nejvyšší žalobce.

Pro zajímavost uvedu že zde byly pouze dva tresty- smrt a vyhnanství na Sibiř. A pro vojenskou pospolitost a vedení války obsahoval zajímavý paragraf jak by se dnes řeklo: neposkytnutí pomoci svému spolubojovníkovi v boji. Ale nás zajímá ta pověstná krutost, a k tomu se dostanu za chvíli.

Tisícníky-veliteli základních bojových jednotek bylo jmenováno 95 nojanů kteří se zasloužily o vybudování říše. Tak z lidí i obyčejných stala vojenská elita, která založila říši kterou nelze nazvat aristokracií – na rodové principy nikdo nemyslí, oligarchií – moc má v rukou chán a už vůbec ne demokracií – masy jsou podrobeny tvrdé kázni. Ani monarchie to není – chán je volená funkce.

Jak tedy tuto společnost nazvat?
Byla to prostě HORDA tak jak ji znal starý turecký kaganát, která se ale rozrostla přes celou velkou step a pohltila všechny kmeny. Termín horda znamená vojenskou pospolitost v níž pojmy lid a vojsko splývají. Velitel není považován za aristokrata - titul má za zásluhy pokud v boji selže může o něj přijít. A starobylostí rodu jsou si všichni Mongolové rovni.

Tolik vložka k tomu jak vlastně dospěla Mongolská říše do své finální podoby a jaké byly základy jejího fungování.
A teď se podíváme ve zkratce na to předcházelo tomu co lze nazvat útokem na Evropu.

V roce 1207 tedy vypukla válka nanovo: Čingischánův nejstarší syn Džoči si podrobil lesní sibiřské kmeny zajistil tak týl mongolské armádě.
1208 - vojevůdce Sübetej dostihl Najmany a Merkity u soutoku Irtyše a Buchtarmy a donutil je k bitvě: jejich porážka byla tvrdá. Co zbylo ustoupilo za Altaj a Tarbagataj a kde se spojily s Kumány. Džoči s dvaceti tisíci elitních vojáků přešel do útoku a u řeky Irgizu je donutil k boji. Padli do posledního muže.
1209- Ujgurové rozhodli pro změnu a nabídli věrnost Čingischánovi – ten tak získal potřebné finance z jejich obchodu a Ujgurové se dostali k jeho bohaté kořisti kterou mohli dále obchodovat. V ten samý rok porazili Tanguty , získali obrovskou kořist a uzavřeli s nimi spojeneckou smlouvu
1211 - začala válka s džuřčenskou říší Ťin. Ta byla zdatný protivník – bojovala už na třech frontách a neustále vítězila.
V dané roce Mongolové dobili pohraniční pevnost Wu-ša a vyvracely jednu pevnost za druhou - Džurčenové bili v šoku - ty pevnosti kočovníci neměli nikdy dobít. Zlom nastal roce 1214 kdy kitanské oddíly v džurčenské armádě povstaly a přešly k Mongolům.
1215 - nakonec padl i Peking. Čingischán uzavřel příměří a obrátil se na západ.
1218 - podrobili se Karakitané a jejich desetitisícový sbor byl začleněn do mongolské armády se stejnými právy jako ostatní mongolské oddíly.
1219 - konflikt s chórezmským šáhem Muhamedem se rozvinul v regulerní válku. Mongolové triumfovali a šáhovu armádu totálně rozbili. Jejich vojska pronikla do Indie, na Kavkaz i do jihoruských stepí ale okupovat se jim podařilo pouze Střední Asii k Amudarji. To umožnilo chórezmskému následníkovi obnovit síly a přejít do protiútoku, který se ale zadrhl bojem s Gruzií. Mongolové odolali a v roce 1225 jen tak mimochodem porazili Tanguty kteří se pod vlivem dílčích neúspěchů pokusili o rozkladnou hru uvnitř říše.
V roce 1227 Čingischán během obléhání města Edzin-aj zemřel. Mongolové jeho smrt utajili, město dobili a obrovskou kořistí obnovili vnitřní rovnováhu vlastního týlu. Na frontě ve Střední Asii se vytvořila krajně napjatá situace.

V roce 1229 se sešel další velký chural.
Čingischánův syn Džoči už nežil - byl zavražděn v roce 1227. Jeho děti Ordu a Batu obdrželi skromné úděly v severozápadních částech říše. Ochránce Jasy Čagataj dostal Střední Asii. Ögedej dostal západní Mongolsko a Džúngarsko.Poslední syn Toluj byl považován za schopného vládce válečníka - vyrostl pod vedením Sübetejovým ve válce v Číně a obdržel jako úděl území svého otce.
Jako velký chán byl zvolen Ögedej po dvouleté dočasné vládě Tolujově. Po celou tuto dobu mongolská armáda byla v klidu, odpočívala čekal na rozhodnutí churalu.

Tato Jasou předepsaná přestávka umožnila Džurčenům a muslimům se vzpamatovat a dokonce na několika místech zatlačili mongolské pohraniční oddíly.

V roce 1230 pak Mongolové přešli na všech frontách do útoku. Do roku 1235 byla dovršena porážka Džurčenů v Číně a byl poražen chórezmský vůdce Džaláludín. Pak Mongolové pokračovali do Přední Asie a podrobili si všechny muslimské panovníky s výjimkou bagdádského chalífi.

V roce 1235 se v mongolském hlavním městě Karakorumu sešel první chural po vítězství nad Džurčeny. A bylo rozhodnuto:

Porazit Polovce a povolžské Bulhary a Rusy kteří jim pomáhali. Válku měly vést vojska ze všech údělů. Velitelem byl určen chán Batu. Ten rozdělil armádu do tří proudů kterým veleli Čingischánovi vnuci – Güjük, Bari a Möngke. Jádro armádu posílili oddíly středoasijských Turků - neměli zrovna nic na práci a jako pomocné sbory bylo použitelné vcelku dobře.
Opět pár chronologických dat:
1236 - Mongolové překročili Volhu a dobili město Velký Bulhar. Poté Möngke napadl Kumány a na hlavu porazil jejich velitele Bačmana. Následovala porážka Alanů a Möngke pokračoval k Donu ženouce před sebou zbytky poražených Kumánů.
1237 - Batu s hlavním vojem dobil Rjazaň a pokračovala do vladimirského knížectví kde vypálil Sundal a 7. října 1238 padl Vladimír.
4. března 1239 chán Batu zničil domobranu shromážděnou Jurijem II. Mongolové pokračovali přes Toržok k Novgorodu. Po jarním tání Mongolové konsolidovali síly a pak pokračovali na západ.
1239 až 1240 padl Kyjev - byla to strašlivá záležitost, protože Mongolové se pomstili za popravu vlastních vyjednavačů. Hlavní voje pod vedením Batua pokračují do Uher kde 11. dubna 1241 nad řekou Slanou drtivě poráží armádu krále Bély IV. Celé Uhry od Tater až po Sedmihradsko jsou vystaveny Mongolskému plenění. Odolávají pouze hrady jako Komárno,Tenčín, Prešburk a Nitra. Sám Béla IV. Se zachránil útěkem na ostrovy v Dalmacii.
Od hlavního náporu na Uhry se oddělil proud pod velením Chána Kajdu ale narazil, jsem i na jméno Petu - nevím co je správně. Došlo k bitvě u Lehnice kde Mongolové 9. dubna 1241 zničily armádu Jindřicha II.Pobožného.

Je to výčet který se zdá potvrzovat, že se jednalo opravdu o agresivní a kruté válečníky. A objektivně musím uznat, že to tak také bylo.

K tomu ale mimo nekončící sérii válečných tažení Mongolové vybudovali velmi dobře prosperující říši. Mongolské kmeny se tradičně zabývaly pastevectvím, částečně lovem a rybolovem. Součástí hospodářství byl obchod s Čínou, odkud Mongolové získávali zejména výrobky a suroviny určené pro zemědělství a řemeslo směnou za suroviny živočišné produkce. V mongolské říši platily přísné zákony a vojenský režim spolu s centralizovanou správou, při níž byly využívány i zkušenosti zahraničních poradců. Feudální poměry v říši se v průběhu 13. – 14. stol. upevnily, byla vybudována rozsáhlá poštovní síť a postavena řada významných měst jako centrum říše Karakorum nebo Chánbalyk. Rozvinuly se všestranné styky s Čínou, Indií, Střední Asií i s Evropou. Podle tradice je Čingischánovi připisován zákoník Jasa a sbírka výroků Bilig.


Jenže je možný i jiný pohled. Mongolové věděli, že je jich málo. Když velký Čingis začínal, měl na své straně 13 tisíc věrných. V roce 1206 už podstatně více. Vedl válku na několika frontách a Mongolové věděli, že v globále na jednoho jejich obyvatele připadá několik desítek nepřátel nebo potenciálních nepřátel.

Jejich výboje měli poměrně přesně specifikovaný postup, který byl striktně dodržován. A bylo to asi takto - varianty:

A/ Protivník byl vyzván k podrobení se. Pokud to akceptoval byl obsazen vojensko-správní jednotkou, platil daně a své vojsko podřídil vedení Mongolů. Za to byl chráněn majetek a životy jeho obyvatel, nyní už vlastně majetek občanů Mongolské říše. Místní elita nebyla perzekuována a pokud nepodněcovala nějaké povstalecké aktivity mohla se přímo podílet na správě svého bývalého území. Z pohledu dnešního nic moc ale v tehdejší tvrdé době to bylo velmi solidní.

B/ Protivník byl vyzván k podrobení se. Ten nabyl dojem že ne a došlo tedy k válečnému tažení. Ještě před zahájením bitvy v otevřeném terénu bylo jeho vojsko vyzváno ke kapitulaci. Pokud se podrobilo bylo popraveno určité množství protivníkových vojáků a byla popravena hlava elity s celou rodinou. Dále pak platilo to co v bodě A. Země ale byla spravována Mongolskou správou a podíl místních byl omezen.

C/ Protivník byl vyzván k podrobení se. Ten nabyl dojem že ne a došlo tedy k válečnému tažení. Ještě před zahájením bitvy v otevřeném terénu bylo jeho vojsko vyzváno ke kapitulaci. Pokud se nepodrobilo, muselo čelit útoku nejlepší armády tehdejšího světa a bylo zpravidla nelítostně zničeno.
Obyvatelé poražené země byli dílem vyhlazeni a dílem podrobeni mongolské správě. To už bylo horší, v mongolské říši po dobu jedné generace byly považováni za občany druhé kategorie.

Pokud se jednalo o velké země - Čína, nebo oblasti Ruska, byl postup jiný. Šlo potom o sérii bitev v otevřeném poli a o dobývání měst. Pokud se Mongolové dostali až sem tedy k tomu, že museli město oblehnout, bylo zle. Mongolové města dobývali neradi - nebylo to pro ně lehké, měli velké ztráty a hlavně museli sesednout z koní. Proto pokud to šlo to neděli sami ale jejich pomocné sbory z národů, který tento způsob boje neděla potíže.

A jak to vypadlo s městy? Kodex Jasa byl neúprosný.

A/ město bylo ještě před obležením vyzváno k podrobení se. Pokud uznalo marnost boje, bylo obsazeno, vypleněno a stalo se součástí říše pod mongolskou správou. Mrtvých bylo dost ale nebyla to likvidační akce.

B/ město se postavilo na odpor a bylo obleženo. Po obležení bylo znovu vyzváno ke kapitulaci. Pokud se podrobilo platil bod A ale za trest a pro výstrahu byla popravena veškerá místní elita a část obyvatel.

C/ pokud muselo dojít k výstavbě obléhacích strojů a alespoň jednomu šturmu hradeb, následky byly vážné. Pokud po tomto útoku město kapitulovalo, přišla o život veškerá elita a polovina obyvatel.

D/ město muselo být vyvráceno silou po dlouhodobém obléhání. Naprostá katastrofa. Většinou bylo totálně zničeno a vybito.

Dále se pak můžeme podrobněji podívat na jejich chování v Evropě.

Podle rozhodnutí churalu z roku 1235 měli být poraženi Kumáni, Povolští Bulhaři a jim pomáhající Rusové. Ne celé Rusko. To v té době vlastně neexistovalo.

Malá vsuvka:
První státní útvar obsahující slovo Rus vznikl přičiněním vládce OLEGA roku 822 a nazýval se Kyjevskou Rusí někdy také Kyjevsko-novgorodskou Rusí. Sahala od ústí Dunaje po Volhu a od Kavkazu po Finský záliv.
Za vlády knížete Vladimíra Monomacha se dostala do potíží a po jeho smrti v roce 1125 se rozpadla Kyjevská Rus.Na jejích troskách vznikly městské stráty - například Novgorodský nebo Pskovský a nebo knížectví - Haličsko – Volyňské, Vladimirsko - Suzdalské . Celkově jich vzniklo na základě rodových dědických linií snad okol 250.

To se také stalo. Během dobývání těch částí Ruska, které se nepoddaly a nebo skutečně pomáhaly pronásledovaným Kumánům, Mongolové (v Evropě nazývaní Tataři) z velké časti porazili kočovný národ Kumánů a zbytek a ne malý se dal na útěk směrem na západ. Zde Kumáni požádali o ochranu uherského krále Bélu IV. Kumáni na oplátku slíbil konvertování k západnímu křesťanství a poskytnutí 40 000 mužů k obraně Uher. Béla IV. s radostí přijal. Viděl možnost zvýšit počet obyvatel a hlavně pokud by do lůna křesťanství přivedl tolik nových duší výrazně by vrostla jeho prestiž.

Chán Batů se toto dozvěděl během dobývání Przemyslu v prosinci 1240. Ihned poslal uherskému panovníkovi ultimatum od spojenectví s Kumány odstoupit. Béla odmítl a začal se připravovat k válce. Výsledek je známý a výše popsaný. Ale i zde vojenské akci předcházela diplomatická aktivita.

Ano, příklady ukazují a stručný výčet s daty také, že jejich protivníci moc na výběr neměli. Buď se podrobit, nebo být zničeni. Možnost uniku byla malá a navíc Mongolové při pronásledování svých nepřátel byly neuvěřitelně úporní - příklad Merkurů, Najmanů a nakonec Kumánů hovoří jasně. Ale volba zde byla.

Příklad Pekingu nebo Kozelska - malého ruského města, které dokázalo odolávat 7 týdnů je takový jaký je. Kozelsk byl vybit do poslední živé duše. Peking po dlouhodobém obléhání dopadl stejně. Co se tam muselo dít. Četl jsem překlad svědectví nějakého misionáře. Popsal Peking který navštívil necelý rok po jeho dobití, vyplenění a vyvraždění. Popisoval desítky tisíc koster a tlejících těl, totální spáleniště a rozvaliny. Psal o silné vrstvě lidského tuku který byl uvolněn při hoření desítek tisíc upalovaných a spalovaných mrtvol obyvatel. I po této době ještě ležel na ulicích a dvorech trosek domů.

Jenže položme si otázku. Chovaly se jiné státy a jejich armády jinak?
- co dělali Asyřané se svými nepřáteli
- co dělali Římané s Galy a nebo v Judei
- co naopak dělali Galové s Římany v Británii za třeba Boudicina povstání
- co udělali křižáci s muslimským Jeruzalémem
- co udělali jiní křižáci s Cařihradem a mohl bych pokračovat.

A nebo si skutečně někdo myslí, že jiné armády po vítězných bojích své těžké ztráty oslavili ohňostrojem a bratřením se s poraženými?

Tento přežívající pohled na Mongoly musí mít nějaké jádro. Proč se jim dostalo nálepky nevídaně zběsilých a krutých válečníků? Popsal jsem co vím o faktech co dělali, kdy to dělali a proč to dělali. Nazvat je útlocitnými je nemožné ale nijak si nezadali křižáky, mamlůky, Chorézmany či Džurčeny. Ale tato legenda existovala a je jednoznačně doložena už ve 13.století. Tedy v době vrcholu Mongolské říše. Jelikož není možno zjistit kdo je jejím autorem, je možno zkusit zjistit alespoň prostředí ze kterého vzešla. Takže to zkusím.

- Čína s tím asi nic společného nemá. Její kronikáři psali o válkách Mongoly stejně věcně a s obdivem ke statečnosti protivníků ať šlo o Džurčeny, Kitany. Huny Tanguty nebo Turky. Dokonce se zdá že Džurčenové v jejich vidění byli horší než Mongolové.
- na Blízkém východě se Mongolům věnovali hlavně Arméni. Ale jak jsem uvedl byli to spojenci Mongolů a tak byli loajální.
- autoři z ruských území Mongoly považovali za naprostou katastrofu ale jejich hlasy katolická Evropa nebral v potaz - kdo by naslouchal de facto kacířům. Navíc opravdové protitatarské nálady kulminovali až ve stoletím 14. s vazbou na potíže které Rusové měli se Zlatou Hordou. V 13. století spolu ruská knížectví a Zlatá horda úzce spolupracovaly a nebyl důvod k zhoršovat vztahy.
- skutečnou nenávist k nim pociťovali muslimové jak v poraženém Íránu, Chorézmu tak i v Egyptě který je nakonec porazil. Mongolové je dráždily vším. Podporou křesťanů, ničením mešit, rozsáhlým vyhlazováním populace v dobytých enklávách a třeba i popravami za pro muslimy nezbytné rituální omývání. Ale na druhou stranu proč by katolická Evropa měla brát za své názory svých nepřátel ve víře i ve výbojích?
- při cestě na západ můžeme vyloučit celé ghibellinské prostředí - Ludvík IX. Svatý o své vůli vyslal poselství k Mongolům a později se francouzská koruna snažila spolupracovat s nástupnickými státy.
- papežská stolice v té době bojovala o vlastní existenci a stejně jako Anglie, Aragonie a Kastilie se o Mongoly nezajímala - nedošly s nimi do styku stejně jako Německo.
- pro naše území byl v pád Mongolů stejně ničivý jako vpád Uhrů o 10 let později.
- Poláci trpěli stejně od Mongolů jako od jiných protivníků.

Hledal jsem marně. Až když jsem se po dlouhé době vrátil ke knize „Hledání vymyšlené země“ od L.N. Gumiljova narazil jsem na možné řešení. Autorem této legendy mohou být křižácké řády v knížectvích ve Svaté zemi.

Jejich nečinností a dokonce podporou muslimských armád a to nemůžeme zapomenout na jejich přímé vojenské vystoupení proti nestoriánskému vojákovi Kit-bukovi nojanovi totiž byla podpořena porážka mongolských sil, které se snažily dobýt pro křesťanský svět znovu Jeruzalém.
Po porážce a odchodu Mongolů netrvalo ani 30 let a Svatá země byla ztracena. Jak to vysvětlit vládcům v Evropě? Tvrzení že „MONGOLOVÉ JSOU NAPROSTÁ HRŮZA , SPLOZENCI SNAD Z PEKLA A JSOU HORŠÍ NEŽ MUSLIMOVÉ A KDOKOLIV JINÝ“ , jim pomohlo se částečně vyvinit z této katastrofy. A koneckonců zničení evropských armád v Uhrách a u Lehnice - hlavně rychlost porážky a krutost nakládání s poraženými toto tvrzení podporovaly.

V té době se nenašel nikdo kdo by měl odvahu přirovnat postupy mongolských sil se spouští kterou napáchali křižáci kamkoliv došli, třeba v Cařihradu. A pokud by se i našel, skončil by jako kacíř. Chování evropských armád kdekoliv bylo obdobné ale bylo považován za normální.

No nic. Myslím že jsem téma Mongolové a jejich krutost vyčerpal. Omlouvám se za opětovně dlouhý text. Ale takto se mi snad podařilo téma probrat s všemi souvislostmi a dodat vám i dost podle mého názoru zajímavých fakt.

Pokud vás to bude i nadále zajímat, příště bych vám pojednání o mimořádné osobnosti dálného východu, kitanském princi Jie-lü Ta-šovi.

Napsal: 29/8/2008, 13:55
od Cassius Chaerea
Zatímco u Evropských armád to bylo vyjímečné, u mongolů na prosto běžné. Tady prostě nejde říct že vlastně mongolové byly stejný jako Evropani. Za 50 let, byly vydrancovány a zmasakrovány tísíce měst v Číně, Persii, Rusku a dalších oblastech. Takovou spoušť nedokázali ani všechny křižácké výpravy za několik století. To co bylo ve středověké Evropě hrůznou vyjímkou, bylo pro mongoly běžnou praxí.

Napsal: 29/8/2008, 14:19
od Ljubov
Můj názor je že Mongolové byli natolik odlišnou kulturou s jinými zvyky a tradicemi, že prostě není možné je srovnávat s Evropany. Tím samozřejmě nechci tvrdit, že je pokládám za méněcennou rasu, jsou to lidé jako všichni ostatní. Ale to stejné lze říci i kdybychom se na věc podívali z pohledu Mongola, jistě by byla pro nás Evropa nepochopitelná a odlišná.

Co se týče jejich krutosti, nebylo to typické jenom pro ně, kupříkladu o téměř 500 let později během války Ruska a Turecka, se car Alexader II. setkal s něčím "podobným", když nalezli po dobytí Plevna či průsmyku Šipka mrtvé ruské vojáky s uřezanými končetinami. Jistě to není vhodné srovnávat dohromady, je to je můj názor, nejsem v tomhle oboru žádný specialista a vím o tom.

Napsal: 29/8/2008, 14:29
od YAMATO
Hm, když nestačí chování Evropanů v Evropě, tak si jen tak letmo připomeňme jejich chování v Americe...prakticky genocida...v Austrálii, na Novém Zélandu...jak přes kopírák...o Africe ani nemluvě. No a pak vrcholné výkony evropské civilizace v 20. století.

Myslím že Mongolové určitě nebyli HORŠÍ!

Napsal: 29/8/2008, 14:49
od Cassius Chaerea
YAMATO píše:Hm, když nestačí chování Evropanů v Evropě, tak si jen tak letmo připomeňme jejich chování v Americe...prakticky genocida...v Austrálii, na Novém Zélandu...jak přes kopírák...o Africe ani nemluvě. No a pak vrcholné výkony evropské civilizace v 20. století.

Myslím že Mongolové určitě nebyli HORŠÍ!
Bavíme se o středověké Evropě, nikoli o novověké kolonizaci, to už by si to mohl srovnávat s 2. s.v. Mimo jiné nejde o to kdo je horší a kdo lepší, ale vojenské chování Mongolů, které nelze srovnat s Evropským.

Napsal: 29/8/2008, 14:59
od Pátrač
Ljubov - ani nemusíme do Ruska. Když bojovaly Rakousko - Uherské armády s Turky tak naprosto běžně sledovali jak před bitvou Turci jejich zajatým druhům zaživa uřezávají hlavy.

Ale co se týká Mongolů oni to jako krutost neviděli. Prostě to byl jejich způsob vedení boje a zajištění dobytých území. A na druhou stranu pokud se do toho pustili tak jejich způsoby se ke krutosten ani jen nepřiblížili.

Zajatce nikdy nemučili, to se naučili až od seldžuckých muslimů. Zajatce zbavili života proříznutím hrdla. Ono to moc humanity v sobě nemá ale není to mučení.

A při popravách vlastních lidí - při řešení vzpour, zbabělosti v boji, neposkytnutí pomoci spolubojovníkovi zase provinilce nemučili - byl sťat. Na druhou stranu stětí , tedy prolití krve při popravě bylo pro Mongoly potupné a ponižující.

Pokud bylo potřeba popravit někoho z rozvětveného Čingischánova rodu a dělo se to často nikdy nebyla prolita krev. Zde se používali vlastně jen tresty smtri udušením v pokrývce, zlomení vazu a uškrcení.

Mongolové byly a dodnes jsou jiný svět.

Cassius Chaerea - s Tebou až tak moc nesouhlasím. Ale nebudu se snažit najít důkazy, že to tak není. V Evropské historii a historii křížových výprav se plošné a hromadné vraždění objevuje kontinuálně a bez rozlišení kdo je viník. Nikdy jsem se nepokoušel tvrdit, že Mongolové byli jako Evropané. Expanze mongolské říše trvala jen asi 75 let.
Za tu dobu bylo spácháno ledacos. Byla obsazena obrovitá území - de fakto jako dvě Evropy dohromady. Při takové koncetraci bojů, přesunů a z toho plynoucí potřeby klidu na obsazených území to možná ani jinak nešlo. Tím nikoho neomlouvám.

Zůžit válečné šílenosti pouze na křížové výpravy je asi chyba. Pokud jsem k tomu dovedl diskusi já, je to moje chyba. Evropské dějiny nejsou jen tyto akce. Zde bych se měl omluvit.

Ale na druhou stranu ani Mongolové nedokázali napáchat taková zvěrstva jako Evropští dobyvatelé v Africe, Jižní a Střední Americe. Ale to jen jako doplněk aby z Evropanů nevyšli kulturou a humanismem prodchnutí holoubci a beránci a z muslimů a Mongolů nebyla jen sběř. Taky se chci držet tématu - Mongolů. Toto je mimo časový rámec.

Na konec až upravím další práci tak bude myslím zajímavější a méně kontroverzní. Toto téma prostě kontroverzní je.