Arabský útok na Sýrii (634)

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Arabský útok na Sýrii (634)

Příspěvek od kacermiroslav »

Arabský útok na Sýrii
rok 634


většina textu uveřejněna s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady

Počátkem roku požádal Chálíd ibn Saíd, velitel muslimských záloh ve městě Tajma (severně od Medíny), chalífu Abú Bakra o souhlas s výpadem do Sýrie. Chalífa sice nevěřil, že by jeho nepočetné oddíly něco zmohly, přesto souhlas vydal a svého dosud neprověřeného generála pouze varoval, aby se stáhl do bezpečí Arábie, kdyby se objevily nějaké závažnější problémy. Měl totiž pouze málo informací o rozmístění římských (byzantských) vojenských sil v této oblasti a celou akci považovala za pouhý průzkum bojem. Začátkem jara se na jih od Mrtvého moře spojily medínské oddíly pod Ikrimou ibn Abú Džáhlem a al–Valídem ibn Okbou s oddíly Chálída ibn Saíd a společně se vydaly na sever. Římský generál Bahan (Baanes) před nimi ustupoval směrem k Damašku, na Mardž as–Soffar (Ptačí louka), východně od Tiberiadského jezera, je vlákal do léčky, odřízl jim ústup a v boji porazil. Chálíd prchl do Medíny, kdežto jeho syn Saíd padl. Mnozí však nevěří, že by Arabové počátkem roku 634 mohli proniknout tak hluboko na římské území a bitvu datují až na 25. 12. 635. Podle jiných zdrojů však Chálíd nikdy neopustil Arábii – Omar se totiž postaral o tom, že byl odvolán a ve velitelské funkci nahrazen Jazídem, synem Abú Sufjána. Po Chálídovi, který ztratil nervy a z bitvy prchl, převzal velení Ikrima ibn Abí Džáhl a pouze jemu mohli stoupenci Prorokovi děkovat za to, že porážka neskončila katastrofou. Chálíd samozřejmě upadl v nemilost a sám chalífa se opovržlivě vyjádřil o jeho zbabělosti a neschopnosti. Později se však mohl připojit k syrské armádě a svoji ztracenou čest získal zpět smrtí v jakési bitvě.

Obrázek
Územní rozsah tzv. patriarchální chalifátu v roce 654


Medína se však s plánů na ovládnutí Sýrie nevzdala a rozhodla se podniknout tažení nové, tentokráte s podstatně většími silami. Ještě v únoru tohoto roku ihned po své pouti do Mekky proto začal chalífa s přípravami. Doba byla příznivá – na perské hranici panoval klid a pokladna byla po předešlých taženích plná. Muslimové si také věřili – když porazili obávané Peršany, proč by se neutkali i s Římany, kteří jim již vůbec nenaháněli hrůzu? A islám přece měl být požehnáním pro celé lidstvo a všem se mělo dostat Prorokova poselství. Arabové z celého poloostrova včetně tak vzdálených zemí jako byl Jemen a Omán uposlechli výzvy a po tisících se scházeli i se svými ženami a dětmi. Shromažďování kontingentů skončilo již v březnu a pouze odpadlíci od víry byli vyloučeni. Abú Bakr nyní rozdělil bojovníky do čtyřech skupin po sedmi tisících mužích a určil jim velitele a trasu pochodu. Arabové v dubnu vyrazili z Medíny a ještě se zastavili na planině Jurf nedaleko města, aby se rozloučili s chalífou a vyslechli si ponaučení. Abú Bakr promluvil takto: „Muži! Mám pro vás deset rozkazů, které musíte oddaně plnit! Nepodvádět, nekrást, zachovávat věrnost a nikoho nemrzačit, nezabíjet děti a ženy, ani staré muže, nepálit datlové palmy, nekácet ovocné stromy, neničit úrodu a dobytek a velbloudy zabíjet jenom když budete mít hlad. Jestliže se setkáte s muži s vyholenými temeny, udeřte jim do něho mečem [tzn. zabíjejte mnichy]. Jestliže se setkáte s lidmi, žijícími v kobkách, nechte je být, ať se věnují tomu, čemu se zasvětili [tzn. ušetřit poustevníky]. Pak se obrátil na velitele s jednoduchými instrukcemi, které přivedou pod vládu islámu území od Pyrenejí až po údolí řeky Indus – slibovat lidem dobrou vládu, být mírný a tolerantní, zachovávat stávající status quo, příliš nemluvit a plnit své sliby, respektovat vyslance, ale nenechávat je u sebe příliš dlouho, aby se nestali vyzvědači, zbytečně nežvanit, držet hlídky ve dne i v noci a nikdy nebýt nepozorný (unavený?, zemdlelý?). Třebaže arabská armáda již dávno zmizela směrem na sever, přicházeli do Medíny další a další dobrovolníci, kteří byli okamžitě posíláni na frontu, takže celkový počet útočníků lze odhadnout na cca dvacet čtyři tisíc. Velením jednoho takového oddílu byl pověřen Abú Obajda ibn Džarrah.

Amr ibn al–Ás měl postupovat přes Eilu do vádí Araba a odsud do Palestiny. Jazíd ibn Abí Sufján, Šurahbíl ibn Hasan a Abú Obajda ibn al–Džarrah měli pochodovat s určitými časovými odstupy do Tabúku. První z nich pak měl proniknout k Damašku, druhý do Jordánska a třetí k Emesse (Homs, Sýrie). (Šurahbíl bojoval pod Chálídem v Iráku a byl jím jako posel vyslán do Medíny. Chalífa je však zde zadržel a pověřil velením syrské kampaně.)
Chalífa neznal detailně rozmístění římské armády v dané oblasti, a proto vyslal všechny kontingenty stejně silné. Protože si však uvědomoval, že Římané by mohli nasadit jednu silnou armádu proti kterémukoliv z nich, poručil svým velitelům, aby byli ve spojení a v případě nutnosti si přišli na pomoc. V případě, že by se všechny sbory spojily do rozhodující bitvy, měl velet Obajda. Podle plánu vyrazil první dubnový týden jako první Jazíd. Chalífa jej doprovázel a říkal mu slova, které potom zopakoval i ostatním velitelům:
„Na vašem pochodu nebuď tvrdý na sebe, ani na armádu. Nejednej hrubě se svými muži, ani s důstojníky – s nimi se raď ve všech záležitostech. Buď spravedlivý, potlačuj v sobě zlo a tyranii, protože žádný národ, s kterým se jedná nespravedlivě, není úspěšný a nedosáhne vítězství nad svými nepřáteli. Když se setkáš s nepřáteli, neotáčej se k nimi zády, protože každý, kdo se k nim zády otočí – s výjimkou manévru v bitvě nebo přeskupení sil – přivede na sebe Alláhův hněv. Jeho příbytkem se stane peklo, a to už je nějaké hrozné místo! A když dobudete vítězství nad svými nepřáteli, nezabíjejte ženy, ani děti, ani staré lidi. Dobytek zabíjejte jen tehdy, máte–li hlad. Neporušujte uzavřené smlouvy. Narazíte–li na lidi, kteří žijí jako poustevníci v klášterech s vírou, že se vzdali všeho ve jménu boha, nechte je být a neničte jejich kláštery. A vy se setkáte s jinými lidmi, kteří jsou spolčenci Satana a ctitelé křížů. Holí si temena, takže vidíš kůži na jejich hlavách. Ty napadejte svými meči, dokud nepřestoupí k islámu, nebo nebudou platit džizíju!“

Poté, co skončil s ponaučeními, šel vedle Jazída ještě po dvě míle, a když byl požádán, aby se vrátil, ještě ho povzbudil: „Slyšel jsi posla Alláhova – říkal, že ten, kdo kráčí pokryt prachem ve stopách Alláhových, se nemusí obávat ohně pekelného.“
Jazíd postupoval do Tabúku a za ním pochodovaly sbory Šurahbílovy a Obajdovy, každý s denním zpožděním, takže pouze Amr táhl západněji. Dva nebo tři denní pochody za Tabúkem se poprvé dostal do kontaktu s nepřítelem. Křesťanští Arabové, které Římané vyslali na průzkum, se však rychle stáhli, jakmile uviděli jeho předsunuté hlídky. V téže době, kdy Amr přišel do Eily, pronikl Jazíd již do údolí Araba, které vede k Mrtvému moři. Při své cestě na sever se však spolu s Amrem dostal do střetu se dvěma římskými přibližně stejně silnými oddíly, které se oddělily od hlavní armády v Adžnádajnu, aby zabránily nepřátelskému průniku do Palestiny. Oba dva Římany porazili a zahnali na útěk. Jazíd pak nařídil pronásledování a vpřed vyslal své rychlé oddíly, které prchající předstihly ještě před Gazou u města Dasínu. Zde je napadly, způsobily jim další těžké ztráty a vrátili se zpět do vádí. To vše se stalo prvních čtrnáct dnů po odchodu z Medíny. Šurahbíl a Abú Obajda postupovali na sever po hlavní silnici ve směru Maán – Mutá – Ammán a Jazíd šel v jejich stopách. Do poloviny května dosáhli oblasti měst Busra a Džabíja, zatímco Jazíd se utábořil někde v severovýchodním Jordánsku a Amr zůstal ve vádí Araba. (Podle Masúdího ležela Džábíja dvě míle od Džásímu, západně od spojnice Džásím – Nava, a muslimové si zde později zřídili svoji vojenskou základnu.)
Císař Herakleios dosud neměl o Arabech velké mínění, porážka perské armády jej však poučila o tom, že by mohli být nebezpeční. Když se tedy dozvěděl o Chálídově – byť nepovedeném – průniku do Sýrie, rozhodl se preventivně umístit několik svých legií do Adžnádajnu, tj. mezi Ramlu a Bajt Džibrin (Bét–guvrín, antická Eleutheropolis), odkud by mohly zasáhnout proti komukoliv, kdo by pronikl do Palestiny nebo Jordánska. Poté, co muslimové opustili Medínu, vyslal na průzkum spojenecké Araby, kteří jej seznámili se situací a se směrem jejich pohybu. Byl znepokojen rozsahem invaze a poprvé si uvědomil si, že situace by mohla být vážná. Po porážce svých pravidelných vojsk se rozhodl tyto drzé vetřelce ztrestat a vrhnout je zpět do pouště. Podle jeho rozkazu nyní začaly silné vojenské oddíly opouštět pevnosti v Sýrii a Palestině a připojovaly se k armádě u Adžnádajnu. Muslimští velitelé se o tom prostřednictvím svých špehů dozvěděli – zvláště ohrožen se cítil Amr – a informovali Obajdu. Ten se jako vrchní velitel necítil dost silný svést s Římany bitvu sám, a proto podstoupil problém Medíně – Abú Bakr si jeho dopis přečetl někdy ve třetím květnovém týdnu. Stálo v něm, že nepřítel má na sto tisíc mužů v Adžnádajnu (podle moderních odhadů jich bylo jen asi 9.000), odkud může zaútočit čelně proti Amrovi, nebo do boků či zad ostatním velitelů. Chalífa byl překvapen, protože s tak velkou vojenskou silou původně nepočítal. Nyní již bylo jasné, že Římané nebudou poklidně sedět za hradbami svých pevnosti, ale že vyšli do otevřeného pole, aby svedli jedinou rozhodující bitvu. Muslimové se tedy musí stáhnout do bezpečí Arábie nebo tuto bitvu podstoupit. První variantu zavrhl a začal řešit otázku, kdo bude jeho vojskům v následujícím střetu velet. Obajda byl sice inteligentní a osobně velmi statečný muž, vážený muslim, avšak chyběla mu ráznost a dosud neměl zkušenosti s velením velkým armádám, takže chalífa měl oprávněné pochybnosti, že je schopen vést své muže do boje proti silné a dobře organizované císařské armádě. Při promýšlení ostatních alternativ však dostal spásný nápad – měl přece muže, který byl schopen v několika velkých bitvách zničil perskou armádu: „U Alláha“, zvolal, „ať zničí Římany, ty spolčence ďábla, Chálíd ibn al–Valíd!“

Koncem května ve městě Híra si otevřel Chálíd jeho dopis a četl: „Ve jménu Alláha dobrotivého a milosrdného, od otroka Alláhova Atika, syna Abú Kuhafy, Chálídovi, synovi al–Valída. Mír s tebou. Velebím Alláha, kromě něhož není žádného jiného boha, a prosím o požehnání jeho Proroka Muhammada, který byl požehnán Alláhem a mírem. Vydej se na pomoc muslimům v Sýrii, kteří jsou ve stavu velké úzkosti.“
Chálíd si již myslel, že je odvolán z funkce vrchního velitele a že tedy intriky Omarovy slavily úspěch. Zamumlal tedy pouze: „To musí být práce toho křiváka jednoho. Žárlí na mě pro má vítězství v Iráku,“ a pokračoval ve čtení. Jeho obavy se však nenaplnily, neboť následovaly tyto věty: „Jmenuji vás velitelem muslimských armád a posílám vás do boje proti Římanům. Jste velitelem Abú Obajdy a všech těch, kdo jsou s ním. Vyrazte okamžitě a postupujte cílevědomě, ó otče Sulejmána, a splňte svůj úkol s pomocí Alláha Velebného. Buďte mezi těmi, kdo bojují za Alláha. Rozdělte svoji armádu na dvě části a nechte polovinu Muthannovi, který bude velitelem v Iráku. Neberte si více mužů, než zůstane jemu. Až zvítězíte, vraťte se do Iráku a dostanete zpět velení. Nechť pýcha neovládne vaší mysl a nepomýlí vás. Vyrazte okamžitě! Alláh je štědrý a odmění vás.“
Chálíd, nyní již nejvyšší velitel muslimských sil v Sýrii, seznámil ihned s obsahem dopisu Muthannu a začal dělit armádu. Nepostupoval však spravedlivě a ponechal si ty neosvědčenější – všechny muže, kteří již s Prorokem odešli z Mekky do Medíny, a Ansary, nejzkušenější vojáky. Muthanná však protestoval: „Trvám na splnění Bakrových příkazů! I já budu mít polovinu Prorokových společníků, protože s jejich pomocí – jak doufám – dobudu vítězství.“ Chálíd tedy ustoupil a zanechal mu mnoho nejlepších armádních důstojníků. Jemu samému zůstalo asi 9.000 mužů (ženy a děti odeslal do Medíny s tím, že pak za ními mohou do Sýrie přijít). S Chálídem táhlo na devět tisíc zkušených bojovníků, účastníků mnoha vítězných bitev, včetně mnoho perspektivních mladíků – např. jeho osmnáctiletý syn Abdur–Rahman, zeť Ráfe ibn Omajra, který byl na cestě průvodcem, dále chalífův syn Abdur–Rahman ibn Abú Bakr a Kaka ibn Amr, jediná to posila z Medíny, dále mladý Zarrar ibn al–Azvar a pak pravá Chálidova ruka odvážný Dirár.
Nyní začal plánovat trasu pochodu – detaily celé operace nechával chalífa vždy na svých podřízených. Situaci mu však komplikoval ten fakt, že neznal rozmístění muslimských sil; věděl pouze, že jsou někde v oblasti měst Bostra a Džabíja. Do Sýrie tehdy vedly dvě cesty – jižní karavanní přes Daumat al–Gandal a severní podél Eufratu do severovýchodní Sýrie. Ani jedna z nich však nebyla ideální. Na první z nich byly sice dostatečné zdroje vody, avšak byla delší než druhá, na níž by zase postup komplikovaly římské pevnosti kolem řeky.
Chálíd tedy svolal válečnou radu a zeptal se shromážděných velitelů: „Jakou cestou se máme vydat do Sýrie“, abychom se vyhnuli Římanům? Jistě by se pokusili zabránit nám tomu, abychom přišli na pomoc muslimům v Sýrii.“ „Neznámě žádnou takovou, kterou by prošla armáda, pouze jednu, vhodnou však tak pouze pro jednotlivce“, odpověděli důstojníci. „Střez se svést armádu z pravé cesty!“ Ale Chálíd byl pevně rozhodnut nějakou cestu najít a vyzvídal dále. Dlouho všichni mlčeli, až známý válečník Ráfe ibn Omajra navrhl trasu přes zemi Samava. Armáda měla podle něho jít z Híry přes Ain at–Tamr do Kurakiru. Cesta až sem byla snadná, neboť Kurakir byla oáza na západě Iráku, kde bylo možno doplnit zásoby vody. Od Kurakiru se však mělo pochodovat do oázy Suva. Prameny byly až jeden denní pochod před Suvou, což obnášelo pět denních pochodů bezvodou vyprahlou pouští v délce sto dvaceti mil. Ráfe proto velitele varoval: „Neberte armádu touto cestou. U Alláha, i osamělý poutník, který se o to pokusí, je v nebezpečí života. Pět dnů bez kapky vody a ve stálém nebezpečí, že sejde z cesty.“ Důstojníci vyjádřili s jeho názorem souhlas – vzít armádu takovou cestou, kde se mohli lehce ztratit a zemřít žízní, bylo proti zdravému rozumu.
Chálíd se však již rozhodl a klidným hlasem oznámil: „Podnikneme tu cestu.“ Když však viděl zděšení na tváří přítomných, dodal ještě: „Buďte odhodlaní a věřte, že s Alláhovou pomocí přejdete tu poušť. Muslimové se nemusí obávat čehokoliv, věří–li v pomoc Alláha.“ Účinek jeho slov byl okamžitý – všichni jednohlasně zvolali: „Jste muž, kterému Alláh věnoval svoji přízeň. Uděláme, jak si přeješ“ a začali se připravovat k pochodu do Sýrie cestou, kterou zatím žádná armáda neprošla a kterou znal pouze jediný člověk – Ráfe ibn Omajra.

Veliteli každého oddílu poručil vzít vodu na pět dnů a velbloudy napojit takovým množstvím vody, co se do nich vejde. Když byly tyto jeho rozkazy splněny, poručil zvířatům zavázat uši a pysky, aby nemohli přežvykovat a ztrácet tak drahocennou tekutinu. Každý den pochodu potom tyto velbloudy zabíjeli – vždy deset na skupinu „jednoho sta oštěpů – a z jejich těl získávali vodu, kterou smíšenou s jejich mlékem dávali pít koním. Pátého dne však voda úplně došla – to byli právě u al–Alemainu (Dva Rozcestníky), kde měl být pramen. Průvodce je vyzval:
„Dívejte se, zda neuvidíte trnitý strom, vysoký asi jako sedící muž!“
Nikdo však žádný takový neviděl. Rafi proto zcela propadl zoufalství:
„Bože, tobě náležíme a k tobě se obracíme. Jste ztraceni a já jsem ztracen s vámi! Hledejte znovu, neštěstí přišlo sem mezi nás!
Hledali tedy znovu a našli ten strom, z něhož zbývaly pouhé kořeny. Pak křičeli: „Allah Akbar“ (Alláh je velký) a kopali; našli pramen a pili.
„Bože,“ pochlubil se nyní průvodce, „nikdy jsem u tohoto pramene nebyl. Pouze jednou se svým otcem ještě jako malý chlapec.“

Brzo po poledni dorazili do Suvy, první osady poblíž syrské hranice. Byla to oáza pokrytá hustou trávou, na níž se pásla stáda dobytka a ovcí. Chálíd potlačil veškerý odpor a zvířata prostě zrekvírovala. Nazítří přišla armáda do Araku, což bylo opevněné město bráněné posádkou křesťanských Arabů pod velením římského důstojníka. Vojáci se stáhli za hradby, ale když se dozvěděli, že přitáhl samotný Chálíd, byli ochotni se vzdát. Navržené mírové podmínky byly velkorysé a kromě daně z hlavy, kterou museli platit všichni nevěřící, neměli být obyvatelé Araku nijak zatěžováni. Smlouva byla tedy podepsána a pevnost bez boje kapitulovala. Muslimové však do ní nevkročili a přenocovali před hradbami. Na druhý den ráno vyslal Chálíd dva vojenské oddíly, aby si podrobily města Suchná (Sýrie) a Kudajm (Sýrie), a za Obajdou, který se nacházel v oblasti Džábije, vypravil jezdce na velbloudu s rozkazem, aby nic nepodnikal, zůstal na místě a čekal na další instrukce, zatímco on sám se zbytkem armády vyrazil směrem na Tadmur (Palmyra, Sýrie). Když výše zmíněné oddíly dorazily k Suchná a ke Kudajmu, jejich obyvatelé se poddali – aniž bylo nutno prolít jedinou kapku krve – a svá města odevzdali muslimům, protože již věděli o tom, jak výhodné mírové podmínky dosatli Aračtí. Také posádka Tadmuru utekla za hradby a její arabský velitel začal vyjednávat, aby nakonec souhlasil s daní a s tím, že bude procházejícím vojskům poskytovat potraviny a ubytování. Na rozloučenou ještě daroval Chálídovi nádherného koně, který se pak účastnil několika bitev. Z Tadmuru pokračovali do již bojovněji naladěného Karjatejnu (Sýrie) – ten dobyli a vyloupili, načež zamířili k deset mil vzdálenému Huvarínu. V jeho okolí se pásla velká stáda dobytka, ale když se na zvířata vrhli, sesypaly se na ně tisícovky místních Arabů posílené o své příbuzné z ghassánovského města Bostry. I tentokrát muslimové nepřítele porazili a jeho město vyplenili, takže již následující den ráno mohli pokračovat směrem k Damašku. Po třech dnech přišli do průsmyku na horském hřebeni Džebel aš–Šark (v orig. Jabal–ush–Sharq), táhnoucího se od pohoří Antilibanonu na severovýchod k Tadmuru, mezi dnešní Kutejfu a Adru. Stoupání asi do výšky dvou tisíc stop nad úroveň okolní krajiny nebylo prudké, ale zato únavně dlouhé. V průsmyku vztyčil Chálíd svůj velitelský prapor s orlem – proto se toto místo dodnes nazývá Saniyyat–ul–Uqab/Thaniyat al–Okab (Průsmyk Praporu, Průsmyk Orla) nebo prostě Al Saniyya (takže Saníja?) – asi hodinu pod ním postál, kochajíce se spíše množstvím kořisti, kterou viděl před sebou, než krásou syrské krajiny. (Hlavní město Sýrie Damašek vzdálený pouhých dvacet mil však nemohl vidět, protože mu jej zakrýval svah.)

Chálíd pak přes Suvu pokračoval do Tadmuru (Palmyra, Sýrie) a odsud pak do průsmyku severovýchodně od Damašku, přes nějž vedla silnice do Emesy (Homs, Sýrie). Byl tedy na stejném místě, co kdysi Prorok. Zde vylezl na skálu a začal mávat svojí černou zástavou s obrazem orla – proto Saniyyat–ul–Uqab/Thaniyat al–Okab (Průsmyk Praporu/Orla) –, stejnou zástavou, pod kterou brzo celou zemi okupuje. Je známo, že v Damašku se tehdy slavili buď Velikonoce, nebo již svatodušní svátky (50 dnů po Velikonocích) a že Chálíd navázal styk s místním biskupem nebo místodržícím. Pak se vydal dále na jih k důležité pevnosti syrské pouště Bostře (Bosra, Sýrie), kde se spojil s Jazídem, Obajdou a Šurahbílem (červen/ červenec).
XXXXXXX
Obrázek

Pád Bostry
Z průsmyku pokračoval směrem na Mardž Rahit, velké ghassánovské město nedaleko dnešní Adry na silnici do Damašku, které právě slavilo nějaký svátek (Velikonoce nebo letnice). Ghassánovci však již nebezpečí nepodcenili a pod průsmyk umístili své jednotky, aby muslimům zabránily v dalším postupu. Muslimská kavalerie však prorazila, a třebaže stále obtěžována, vtrhla do města plného uprchlíků z dobytých oblastí, sebrala kořist a nějaké zajatce, načež se utábořila vně hradeb. Následující den ráno vyslal Chálíd silný oddíl na lup do okolí Damašku a sám vyrazil na jih. Obajdovi pak prostřednictvím posla poručil, aby jej čekal u Bostry. Přepadová jednotka úspěšně splnila svůj úkol a připojila se k hlavní armádě s kořistí a mnoha zajatci.
Posel našel Obajdu v Hauranu, severovýchodně od řeky Jarmúku, a předal mu Chálídův rozkaz. Obajda se chtěl ještě před příchodem posil z Iráku nějak vyznamenat, a proto se rozhodl vytáhnout k Bostře a město dobýt. Provedením celé akce pověřil Šurahbíla, kterého vyslal vpřed s pouhým čtyřmi tisícovkami mužů, což byly síly naprosto nedostatečné. Bostra byla totiž hlavním městem ghassánovských křesťanských Arabů a měla silnou arabsko–římskou posádku o síle dvanácti tisíc mužů. Šurahbíl však měl štěstí, neboť když velící římský důstojník jej viděl přijíždět, myslel si, že to jsou pouze předsunuté hlídky velké armády a stáhl se za hradby. Arabové se utábořili západně od města, rozestavili hlídky a nic nepodnikali. Když se již uplynuly dva dny a stále se nic nedělo, vyvedl římský velitel své muže z města a sešikoval je k bitvě. Šurahbíl mu dal – tak jako obvykle – na vybranou: buďto platit daň, nebo meč. Říman si vybral to druhé a propukl boj. Dvě hodiny se bojovalo nerozhodně, pak však Římané uplatnili svoji početní převahu a v časném odpoledni nepřítele prakticky obklíčili. V tu dobu byl ovšem Chálíd pouhou míli od města, a když uslyšel ryk bitvy, rychle zformoval své muže a spolu s Abdur–Rahmánem ibn Abú Bakrem vyrazil Šurahbílovi na pomoc. Ke střetu však nedošlo, neboť když se od severovýchodu přiřítili na bojiště, stáhli se Římané za hradby.
Obrázek

Šurahbíl byl statečný a zbožný muž, již šedesátník, blízký Prorokův druh. Byl to písař a patřil k těm, kteří zapisovali Alláhovo poselství. Jako válečník byl schopný, bojoval pod Chálídem u Jamamahu a pak v Iráku a mnoho se toho od něho naučil. Když však nyní Chálíd viděl ten obrovský nepoměr mezi Araby a Římany, který panoval na bojišti, obrátil se na něho těmito slovy: „Ó Šurahbíle! Copak nevíš, že je to důležité pohraniční město Římanů a velká pevnost, které velí slavný generál? Proč jdeš do bitvy s tak malými silami?“ „Podle rozkazu Abú Obajda“, odpověděl Šurahbíl.“ Chálíd si jenom povzdychl: „Abú je muž čisté povahy, o válečné lsti však neví nic.“ Třebaže teď byly síly na obou stranách přibližně vyrovnané, rozhodli se Římané druhý den vyjít z pevnosti a pokračovat v boji, protože předpokládali, že nově příchozí muslimské oddíly budou po dlouhé cestě unaveny. Také Chálíd rozestavěl své muže k bitvě – střed sestavy si vzal na starost sám a před sebe umístil malý oddíl Abdur–Rahmáma ibn Abú Bakra. Ráfe ibn al–Omajra velel pravému křídlu a Dirár levému. Na začátku bitvy se střetl Abdur–Rahmán s římským velitelem a zahnal jej do hloubky nepřátelského šiku, načež Chálíd nařídil všeobecný útok. Římané po nějakou dobu statečně vzdorovali, pak se však zase stáhli do pevnosti. (Zvláště statečně si v boji počínal Dirár, kterému bylo takové horku, že si svlékl drátěnou košili a bojoval do půl pasu nahý.)

Chálíd právě vydával rozkazy k obléhání, když zpozoroval, že se na bojiště dostavil stávající velitel syrské armády Abú Obajda al–Džarrah. Tento muž byl nejbližší Prorokův druh a patřil ke špičkám muslimské společnosti. Byl to vysoký, šlachovitý a štíhlý padesátník, mírně shrbené postavy s barvenými řídkými vousy, na sobě měl drátěnou košili, která nezakrývala jeho prosté oblečení, a v ruce držel žlutou velitelskou standartu, pod kterou bojoval za pravou víru již u Kajbaru. Když přijel blíž a usmál se na Chálída, bylo vidět, že nemá přední zuby. (Přišel o ně v bitvě u Uhudu, když jejich pomocí sundával zraněnému Prorokovi z hlavy helmu.) Jeho skutečné jméno však bylo Amir ibn Abdullah, přičemž al–Džarrah (Chirurg) si říkal po jeho dědečkovi, jak to tehdy bylo obvyklé. Muslimové jej pak prostě nazývali „Ten bez předních zubů“.
Když Obajda dojel až ke Chálídovi, chtěl na znamení úcty sestoupit z koně, byl však vyzván, aby zůstal v sedle. Když si oba velitelé potřásli rukou, předal Obajda Chálídovi dopis, v němž jej chalífa jmenoval vrchním velitelem, a ubezpečil ho, že se tomuto rozhodnutí rád podvoluje, protože uznává jeho velitelské schopnosti. „U Alláha! Nikdy bych nepřijal velení nad Vámi, kdyby to nebyl chalífův rozkaz“, zvolal Chálíd a pak pokračoval: „Jste mi jako muslim nadřazen, protože já jsem pouhý Prorokův společník, kdežto Vás on nazval „Jedním z důvěryhodných v tomto národě.“
Římský velitel města se brzo vzdal [v polovině července] a souhlasil s výplatou daně. Uvědomoval si totiž velmi dobře, že je bez zásob a že naděje na pomoc zvenčí je nulová – veškeré římské síly byly tehdy v Palestině. Bostra bylo první důležité město, které muslimové obsadili. Svůj úspěch zaplatili sto třiceti mrtvými, ztráty Římanů a ghassánovských Arabů nebyly zaznamenané.

Bitva u Adžnájdanu
Chálíd právě informoval chalífu o svém úspěchu a posílal do Medíny pětinu kořisti, když dorazil zvěd se zprávou, že římská armáda je v Adžnádajnu. Chálíd věděl, že nemůže operovat v Sýrii s nepřítelem za zády, a proto výzvu přijal a všem svým velitelům poručil vyrazit na nepřítele. (V té době byl Jazíd ještě na jih od řeky Jarmúku, Amr ibn al–Ás se ve vádí Araba třásl strachy, že na něj Římané zaútočí, a některé Šurahbílovy a Obajdovy oddíly stále ještě tábořily v Hauranu.)
Muslimové se tedy vydali na cestu i se svými manželkami, dětmi a stády ovcí, která jim sloužila jako živá zásobárna masa. Trasa pochodu není zaznamenána, ale asi postupovali přes Jaraš a Jericho a potom kolem Mrtvého moře. Silně obsazenému Jeruzalému se vyhnuli – hory v Judeji obešli jižně od něho – a pak sestoupili do nížiny, aby se dne 24. 7. objevili u Adžnádajnu. Uviděli zde protivníkův vojenský tábor, který se rozkládal kolem cesty z Jeruzaléma do Bajt Džibrinu. (Pokud by měl zdroj pravdu a Římanů by bylo opravdu devadesát tisíc, jednalo by se o největší armádu, kterou kdy Řím postavil. Ve skutečnosti byly císařovy armády podstatně slabší a obvykle se podařilo shromáždit maximálně čtyřicet až padesát tisíc mužů. I tak je to pokrok proti ostatním arabským internetovým stránkám, které počet nevěřících v každé bitvě uvádějí na sto tisíc, přičemž není výjimkou ani čtvrtmilionová armáda.) Římanům velel Vardan, guvernér Emessy, náčelníkem štábu a jeho zástupcem byl jakýsi Kubuklar.

Druhý den dorazil Amr, shromáždění celého muslimského vojska pak trvalo celkem čtrnáct dní, oproti dvěma měsícům, které ke stejnému účelu potřeboval jejich méně mobilní protivník. Chálíd poručil vybudovat opevněný tábor asi jednu míli od římského; nálada v něm však byla mizerná, neboť pohled na početného nepřítele muslimy děsil – většina z nich se zatím nezúčastnila žádné větší bitvy a dokonce ani devět tisíc Chálídových mužů se v Iráku nesetkalo s tak obrovskou armádou. Chálíd se tedy vydal po vojenských jednotkách a své muže povzbuzoval slovy: „Vím, ó muslimové, že jste ještě nikdy neviděli takovou armádu Říma, jako vidíte nyní. Jestli je Alláh vaší rukou porazí, již nikdy se proti vám nepostaví. Buďte v bitvě vytrvalí a braňte svoji víru. Neobracejte se zády k nepříteli, jinak vás stihne oheň pekelný. Buďte bdělí, vytrvejte ve svých šicích a neútočte, dokud vám nedám příkaz.“ Ve druhém táboře svolal Vardan válečnou radu a promluvil ke svým generálům takto: „Ó Římané! Caesar vám důvěřuje. Jestli budete poraženi, již nikdy nebudete schopni postavit se Arabům. Oni vybojují vaši zemi a uchvátí vaše ženy. Buďte vytrvalí. Až zaútočíte, útočte jako jeden muž a rozprašte nepřítele. Hledejte pomoc v kříži a pamatujte si, že jste tři na jednoho.“

Ráno 30. 7. po ranní modlitbě vyšli muslimové několik set metrů před svůj tábor a zaujali bojová postavení. Podle instrukcí, které jim udělil Chálíd již předešlého dne, utvořili frontu dlouhou pět mil směrem na západ. Středu velel Muád ibn Džabal, levému křídlu Saíd ibn Amr a pravému Abdur–Rahman, chalífův syn. Aby je početnější římská armáda nemohla obklíčit, byla křídla ještě vyztužena dvěma oddíly – levý dostal na starost Šurahbíl, velitel pravého je neznámý. Za středem umístil Chálíd ještě čtyři tisíce mužů pod Jazídem a pověřil je úkolem chránit tábora se ženami a dětmi, kdyby Římané prorazili. (To bylo dost pravděpodobné při hustotě čtyřech mužů na jeden metr fronty.) Sám se spolu s několika osvědčenými důstojníky (Amr, Ráfe, Abdulláh) pohyboval poblíž středu, kdyby bylo potřeba splnit nějaký neočekávaný úkol.
Když to viděli Římané, postavili se do podobné formace. Seřadili se však do větší hloubky – podrobnosti nejsou známé, ale Vardan a Kublukar stáli v jejím středu obklopeni osobní gardou. Při pohledu na masu Římanů se standartami a velkými kříži v rukou muslimové znejistěli. Chálíd se tedy vydal kolem svých bojovníků v předních řadách a povzbuzoval je, aby statečně bojovali ve jménu Alláha. „Spojte své šiky a zaútočte jako jeden muž. Když použijete své luky, ať šípy padají na nepřítele jako kobylky.“, prohlásil tehdy. Nakonec přijel i do tábora, kde ženy a děti nabádal, aby se samy bránily, kdyby nepřítel prorazil až sem. Dostalo se mu ujištění, že je to to nejmenší, co nyní mohou udělat, když jim nebylo dovoleno bojovat v přední linii.
Po několika hodinách, když bylo šikování na obou stranách skočeno, se k muslimům vydal jakýsi biskup v černém klobouku a dokonalou arabštinou zvolal: Kdo z vás půjde ke mně, aby se mnou hovořil?“. Protože funkci imána tehdy zastával sám Chálíd, popojel vpřed. Biskup se ho zeptal: To jste vy, velitel armády?“. Chálíd přisvědčil a hned mu začal vysvětlovat poměry ve svém vojsku: „Velitelem mě však uznávají pouze tehdy, pokud se podrobím Alláhovi a následuji příkladu Proroka. Jestliže ale selžu, velení ztratím a oni nebudou mít povinnost se mně podřizovat.“ Na biskupa asi udělal velký dojem, neboť se prý na chvilku zamyslel a pak poznamenal: „Porazí nás!“ Po tomto projevu chvilkové slabosti však již pokračoval bojovněji: „Víte, ó Arabové, že jste napadli zemi, kterou ještě žádný král neporazil. Peršané to zkusili a byli rozdrceni. Přišli i jiní a nasadili v boji své životy, ale nedosáhli ničeho toho, oč usilovali. Dosud jste nad námi vítězili, ale štěstěna vám nebude stále nakloněna. Naše armáda má tolik mužů, kolik je zrnek písku – ne jako armády, se kterými jste se dosud setkali. S touto armádou poslal caesar vynikající generály a nejproslulejší biskupy. Můj pán, Vardan, je však nakloněn tomu, být k vám velkorysý. Poslal mě tedy za vámi, bych vám řekl, že jestliže odtáhnete z naší země, daruje každému z vás jeden dinár (tj. solidus), jeden oděv a jeden turban. Tobě pak sto dinárů, sto rouch a sto turbanů.“ Chálídovi to však rozhodně neimponovalo a dal biskupovi na výběr opět tři alternativy: přijmout islám, podrobit se a platit daně nebo meč, jinak prý Sýrii rozhodně neopustí. A pokud se jedná o peníze a jemná roucha, dobudou si je prý muslimové sami.

Když se biskup vrátil s jeho odpovědí do tábora, Vardan se rozzuřil a přísahal, že muslimy rozdrtí jediným zničujícím úderem. Vpřed vyslal své lehké oddíly, které začaly ostřelovat nepřítele z luků a praků. Muslimové měli mnoho mrtvých a raněných a jejich ztráty neustále rostly, protože jejich luky neměly takový dostřel. Důstojníci navrhovali zaútočit meči a oštěpy, ale Chalíd s útokem váhal, neboť ho zřejmě děsil pohled na sevřené formace římských legií. Nakonec to nevydržel horkokrevný Dirár, přicválal k němu a začal křičet: „Na co ještě čekáme, když Alláh, Nejvyšší, je na naší straně? U Alláha, vždyť naši nepřátelé si budou myslet, že se jich bojíme. Vydej rozkaz k útoku a my zaútočíme s tebou!“ Opatrný Chálíd se však rozhodl zahájit bitvu souboji jednotlivců, neboť věděl, že jeho lidé mají v individuálních soubojích převahu a že tak mohou pobýt mnoho římských důstojníků. „Můžeš zaútočit“, prohlásil tedy, načež potěšený Dirár vyjel na poloviční vzdálenost k římským pozicím, zde se zastavil a začal řvát: „Jsem zabiják Římanů, každého sprovodím ze světa! Jsem bič, který dopadne na vaše záda! Jsem Dirár ibn al–Azvar!“ a pak se vysvlékl do půl těla, aby všichni viděli, že to je on, ten nahý hrdina od Bostry. Jen málo Římanů se nechalo vyprovokovat a ti, kdo s ním boj podstoupili, byli zabiti – mezi nimi i dva význační generálové, guvernéři Ammánu a Tiberiady. Když však Chálíd viděl, že se se směrem k Dirárovi vydal skupinka deseti římských důstojníků, poslal proti nim také deset svých vojáků, kteří je všechny pobili. Bojová nálada se stupňovala a stále více bojovníků – jednotlivě i ve skupinách – se vydávalo vpřed, aby se utkalo s nepřítelem, zatímco úspěšní římští lučištníci a prakovníci stáli v nečinnosti. Vzájemné škádlení pokračovalo po dvě hodiny a teprve po poledni Chálíd konečně zavelel k čelnímu útoku. Bojovalo se pak urputně s meči a štíty v rukou a teprve večer se obě strany odpoutaly.
Vardan šokován pohledem na bojiště, které pokrývaly tisíce mrtvol jeho mužů, svolal válečnou radu a vyjádřil obavy z běhu dalších událostí. Přítomní generálové však přísahali, že budou bojovat až do posledního dechu, a dávali různé rady. Jeden navrhl, aby si pod záminkou mírových jednání dohodl schůzku s Chálídem, někde poblíž ukryl deset mužů a pak ho zabil. Vardan s riskantním podnikem statečně souhlasil a ještě v noci poslal na dohodnuté místo oněch deset mužů. Pak si k sobě povolal důstojníka svého štábu Davida, křesťanského Araba, a pověřil ho jednáním s Chálídem. Poručil mu vyřídit lítost nad krveprolitím, navrhnout mír a pozvat je na druhý den ráno na schůzku, na které by se dohodli podrobnosti. Samozřejmě oba měli přijít sami. David však takové paktování s nepřítelem považoval za zradu císaře, a proto odmítl rozkaz provést. Vardan ho tedy do celého spiknutí zasvětit, což byla – jak se zanedlouho ukázalo – zásadní chyba.

David se totiž opravdu vydal k muslimským pozicím a dožadoval se rozhovoru s velitelem. Když o tom Chálída informovali, vyšel před své šiky a výhružně se blížil k Davidovi. „Nejsem žádný válečník, já jsem posel.“, zvolal David polekaně. „Mluv!“, nařídil Chálíd. „Jestliže budeš mluvit pravdu, nechám tě žít. Jestliže však budeš lhát, zemřeš!“ Křesťanský Arab tedy promluvil: „Vardana, mého pána, bolí všechno toto zbytečné krveprolití a chce jej ukončit, a aby ušetřil životy těch, kdo ještě žijí, je připraven podepsat s tebou smlouvu. Navrhuje ti schůzku a zastavení bojů na dobu, než bude dojednán mír.“ Chálíd opět začal Davidovi hrozit, že pokud je to úskok, všechny Římany zničí, pokud ale mluví pravdu, neuzavře mír a neodtáhne, dokud nedostane daň – džizíju. Na žádné výpalné nepřistoupí, protože si kořist opatří sám. Vystrašený posel již odcházel, když se najednou otočil, vrátil se a vše muslimům prozradil – asi si nedělal žádné iluze o výsledku zítřejší bitvy a chtěl především chránit sebe a svoji rodinu. Chálíd se tak dozvěděl o spiknutí i o těch deseti vojácích, kteří jej zakopáni na kopečku napravo od římského středu mají ve vhodný čas zabít. Přislíbil Davida ušetřit pod podmínkou, že se vrátí k Vardanovi, potvrdí schůzku, ale o tom, že o jeho zradě již ví, mu nic neřekne. David se vrátil do římského tábora a splnil vše, na čem se dohodli.

Chálíd nejdříve chtěl vyrazit na kopeček sám a osobně všechny Římany pobít, pak se ale nechal přesvědčit a ještě před půlnocí tam vyslal Dirára s devíti muži. Krátce po východu slunce, když se obě armády sešikovaly k boji, dostavil se na místo schůzky Vardan s císařskými odznaky a v krásné zbroji na místo schůzky a hned se snažil vyprovokovat konflikt tím, že haněl Araby a vysmíval se jim jako primitivům. To se mu samozřejmě podařilo, neboť Chálíd vzkypěl hněvem: „Křesťanský pse! Máš poslední šanci přijmout islám nebo platit džizíju.“ Vardan se nyní na něho vrhl holýma rukama – svůj meč z nepochopitelných důvodů nepoužil –, pevně jej sevřel a volal na své lidi, aby mu přišli na pomoc. A opravdu zpoza kopečku se objevili Římané a běželi směrem k nim. Chálíd se nejdříve zděsil, protože proti takové přesile neměl šanci, pak si však všiml, že jeden z nich je do půl těla vysvlečený. Dirár totiž v noci dorazil na místo, zabil oněch deset nepřátel, a protože měl smysl pro humor, poručil svým lidem, aby si oblékli jejich šaty a zbroj. Ráno se ještě pomodlil, a když uslyšel Vardanovo volání, vydal se svému veliteli na pomoc, přičemž sám běžel svlečený, aby všichni viděli, že to je on, hrdina od Bostry. Muslimové obklopili Vardana a Dirár k němu přistoupil s taseným mečem. „Prosím tě ve jménu toho, co uctíváš! Zabij mě sám a nedávej mně tomu ďáblovi!“, obrátil se římský velitel na Chálída. Ten však jeho přání nevyslyšel a pokynul Dirárovi, aby mu setnul hlavu.
Muslimové nyní zuřivě zaútočili proti římské armádě šokované Vardanovou smrtí. Sám Chálíd se svými důstojníky bojoval v předních řadách a také mnoho římských generálů se osobně zapojilo do boje a bylo připraveno zemřít pro slávu impéria. Zápas byl dlouho nerozhodný a na obou stranách se již začaly projevovat známky vyčerpání, když Chálíd nasadil svoje poslední zálohy – čtyři tisíce Jazídových mužů. S jejich pomocí se muslimové vzepjali k poslednímu velkému náporu a podařilo se jim vrazit několik hlubokých klínů do římské sestavy. Uprostřed bitevní vřavy našli Kublukara s hlavou zahalenou pláštěm – prý nesnesl pohled na takové krveprolití – a zabili ho, načež se odpor Římanů zcela zhroutil. Jedni prchali k Jaffě, druzí ke Gaze, největší část uprchlíků se však vydala do bezpečného Jeruzaléma. Ukázalo se však opět, že největší ztráty má armáda na útěku. Muslimská kavalerie je totiž až do večera urputně pronásledovala a pobila jich více, než za celé dva předcházející dny.
Obrázek

Poražená římská armáda ustupovala na sever a Theodoros se vrátil za svým bratrem Herakleiem do Emesy. Ten však na něj zanevřel a vykázal jej v nemilosti do Konstantinopole, kdežto sám odešel na sever do bezpečnější Antiochie (Antakya, Turecko). Muslimové pak v klidu obsadili Gazu i s okolími městy, dále Sebasté (Samaří), Neapolis (tzn. Nové Město, Sichem, Šekem, dnešní Nábulus), Lyddu (antická Diospolis, arabsky Ludd, hebrejsky Lod, jihovýchodně od Jaffy), Emaus, Jaffu a Beit Jibrin. Životy a majetky lidí byly ušetřeny, všichni však museli začít platit daň z hlavy a daň pozemkovou. Pak se Arabové opět rozdělili: Amr zůstal v Palestině (Filastin) a oblehl Jeruzalém, zatímco Chálíd následoval Římany, kteří dostali posily a zaujali postavení v údolí řeky Jordánu u Beisanu (Bethshean, antická Skythopolis, hebrejsky Bét Šeán, arabsky Tell al-Husn, dvacet čtyři kilometrů pod Tiberiadským jezerem). Protože Herakleiovi generálové se obávali útoku arabské jízdy, nechali přehradit zdejší horské potoky, neboť předpokládali, že rozbahněná půda znemožní nepřátelským koním pohyb. Úskok se však nezdařil a Chálíd je opět porazil, přičemž bahno se ukázalo překážkou spíše pro prchající. Císařská armáda pak ustoupila na jihovýchod do města Fihlu (též Fahlu, antická Pella), kde však někdy začátkem prosince po krátkém obležení kapitulovala. Muslimové pak rychle obsadili celé Gaulansko (řecky Gaulanitis, arabsky Džulán, krajinu východně od horního toku Jordánu mezi pohořím Hermon a řekou Jarmúkem) a během dvou dnů pronikli k Damašku, kde se zastavili a čekali na další chalífovy instrukce. Třebaže neměli žádné zkušenosti s dobýváním opevněných měst a obléhání Damašku se tak protahovalo, čas jim ubíhal poměrně příjemně – země jim poskytovala dostatek potravin a krmiva pro koně a velbloudy a císařovi ghassánovští spojenci se nechovali nepřátelsky.

Pád Damašku
Po porážce od Arabů v bitvě u Adžnádajnu se Římané stáhli do opevněných měst a odmítali se nechat vylákat ven. Zatímco císař Herakleios připravoval v severní Sýrii velkou protiofenzívu, oblehli arabští generálové Abú Obajda, Chálíd ibn al–Valíd, Jazíd ibn Abí Sufján, Šurahbíl ibn Hasan a Amr ibn al–Ás hlavní město Sýrie Damašek. Protože však město bylo těžce opevněno a oni neměli s bojem o hradby žádné zkušenosti, obléhání se protahovalo a trvalo již pár týdnů. Jednoho dne však špióni Chálídovi oznámili, že se veliteli městské posádky narodil syn a že všichni pijí, jedí a oslavují. Chálid si uvědomil svoji příležitost a aniž informoval ostatní velitele, vyrazil do akce. S několika odvážnými muži překonal hradební příkopy, pomocí lan vyšplhal na hradby, zlikvidoval stráže u městských bran a otevřel je jízdě, která se s výkřiky „Allah akbar“ vřítila do města. Římané byli v šoku a nezmohli se na obranu. Jeden dobrý nápad však měli: aby předešli rabování a krveprolití, otevřeli protilehlou bránu, přiběhli k Obajdovi a požádali ho o mír. Ten samozřejmě o Chálidově akci nic nevěděl, a proto s mírovou smlouvou souhlasil a vstoupil do města. Teprve když se setkal s Chálidem, uvědomil, že naletěl. Své slovo již nemohl vzít zpět. Vojenským velitelem města jmenoval Jazída, který si se svým mladším bratrem Azízem hned začal podrobovat města v okolí. Arabská armáda pak pochodovala k pevnostem Marg ar–Rum, Hirns a Qansrin a dobyla je. Římané byli bezmocní.

Třebaže císař Herakleios utrpěl těžké porážky, svůj boj o Sýrii rozhodně nevzdal a postavil novou armádu, do níž začlenil ty, co přežili bitvu na „Brokátové louce“, a dále pak vojenské kontingenty ze severní Sýrie, Džazíry (severní Irák) a Evropy. Poté, co vojáci se shromáždili v Antiochii a zbytek se vylodil v syrských a palestinských přístavních městech, vydal rozkaz přesunout se do města Baisanu, ležícího západně od řeky Jordánu. Odtud pak měli společně pokračovat na východ, kde se ještě držel Fahl obléhaný Abul Avarem, odříznout muslimy od spojení s Arábií a donutit tak k opuštění Damašku.
Arabové se však o všem dozvěděli od špehů – ti hlásili, že v Baisanu je na osmdesát tisíc císařských vojáků pod velením Sakalara, syna Mikrahova, a že odsud evidentně zamíří dále na východ. Abú Obajda tedy svolal válečnou radu, na níž bylo rozhodnuto, aby Jazíd i nadále držel Damašek a bránil nepřátelskému průniku ze severu nebo západu. Ostatní oddíly se pak měly vydat k Baisanu a rozdrtit císařskou armádu. Vojáci ostatně již byli odpočatí, většina raněných bojeschopná a z Arábie přišly další posily, s nimiž islámská armáda čítala na třicet tisíc mužů rozdělených do pěti sborů. Chalífa Omar však rozhodl, že velitel celé akce nebude Obajda, ale Šurahbíl, na jehož území Baisan i Fahl ležel. Druhý týden v lednu roku 635 tedy vyrazil Šurahbíl do akce a postupoval k Fahlu.

Obrázek
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „významné vojenské události“