Bitva u hory Uhudu (625)

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Bitva u hory Uhudu (625)

Příspěvek od kacermiroslav »

války Proroka Mohameda

BITVA U HORY UHUDU
19. března 625 (jsou uváděná i jiná data v březnu)
Arábie


většina textu použita s laskavým svolením: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poté, co Prorok Mohamed na svou stranu získával stále více a více přívrženců, mohl si dovolit vyrážet k větším vojenským akcím za účelem získání kořisti. Tak tomu bylo i v roce 624, kdy se jeho muži chtěli zmocnit bohaté karavany. Za tím účelem shromáždil několik set svých věrných, se kterými zaútočil na mekkánské vojsko, které vyrazilo ohroženou karavanu chránit. Přestože mekkánské vojsko bylo mnohem početnější, došlo k jejich porážce (bitva u Badru) a věhlas Mohameda, jakožto vítězného bojovníka tak mohl začít.


Muslimové z Medíny
Velitel: Prorok Mohamed
Počty: 700-1.000 mužů pěchoty, 2-4 jezdci

Kurajšovci z Mekky Velitel:
Velitel: Abu Sufyan, Chálid ibn-Walid, Ikrimah ibn Abi-Jahl
Počty: 3.000 pěšáků, 200 jezdců
Obrázek

Po úspěchu u Badru se muslimové z podnětu povinné msty za jednoho ze svých řad obrátili proti nejslabšímu přímo v Medíně žijícímu židovskému kmeni, který vypudili, jeho nemovitý majetek zabrali, movitý mu však ponechali. Bitva u Badru byla v historii islámu zlomovým bodem a tři stovky, které v ní bojovaly, se staly nejoceňovanějšími věřícími. Prorok naplno využil božského zásahu, který takové vítězství umožnil, a zpráva o vítězství byla sama po staletí předávána do nejmenších detailů. Badr také učinil konflikt s Mekánci nevyhnutelným: jejich čest byla naprosto pošpiněna vyvržencem, a co více bylo nyní jasné, že Mohammad si na nich zamýšlel vybojovat duchovní a světský vliv, který tak dlouho v Arábii měli. Kurajšovci neměli jinou možnost než dovést záležitost do konce. V samotné Medíně byl Prorok stále obtěžován židy a farizeji. Protože nebyl ještě dost silný, aby proti nim podnikl odvetu jako proti skupině, uchýlil se k jiné taktice. Měsíce následující po Badru jsou prostoupeny rostoucí bezohledností a fanatismem a vraždami prováděnými v duchu vášnivé a krvavé spravedlnosti. Rok po Badru uběhl v atmosféře vznětlivých nepokojů a pak přišla spásná bitva u Uhudu. Během roku následujícím po bitvě o Badr provedl Prorok několik malých nájezdů na Kurajšovce; v Mekce zatím synové těch otců, kteří byli poraženi jako nevěřící u Badru, shromažďovali lidi na boj proti Prorokovi. A poslali své vyslance na venkov, aby tam proti němu podněcovali


Bitva u hory Uhudu
Konečně vyrazili Kurajšovci s elitou své armády na cestu, společně s několika habešskými jednotkami, spojenci z Banú Kinany a nížin a s ženami v nosítkách na velbloudech, které s nimi jely, aby přiživily plamen svého hněvu a odvahy. Armádu vedl Abu Sufjan, který ji dovedl až tam, kam Adžnadžn a zastavil se na kopci nad údolím Kanat nedaleko Medíny.
Když se to doslechl Alláhův Prorok, řekl:
„U Alláha, měl jsem příznivou vizi. Viděl jsem krávy a zásek ostří mého meče; viděl jsem, jak strkám ruku do silné drátěné košile, což znamená, že věřím, Medíno.“
Pak řekl svým společníkům:
„Pokud si myslíte, že je správné zůstat v Medíně a nechat nepřátele tam, kde jsou, bude to tak v pořádku; oni buďto zůstanou na místě, což by nebylo dobré, nebo k nám přijdou a budeme s nimi bojovat ve městě.“
I když Prorok nechtěl táhnout proti nevěřícím, někteří z jeho stoupenců, kterým se Alláh v den Uhudu odvděčil mučednickou smrtí a mezi kterými bylo několik takových, kteří se neúčastnili bitvy u Badru, vykřikli:
„Vydej se s námi proti nepřátelům, nebo nás budou mít za zbabělce a slabochy.“
Jiní říkali:

„Zůstaň v Medíně. Netáhni proti nim. Pokud přijdou do Medíny, naši muži se s nimi utkají tváří v tvář, zatímco naše ženy a děti na ně budou seshora házet kameny; a pokud se stáhnou, tak se stejnou ostudou s jakou přijeli.“
Avšak ti, kteří se chtěli s nepřítelem rychle setkat, nepřestávali na Alláhova proroka naléhat, dokud nešel do svého domu a neoblékl se do zbroje. To vše se stalo v pátek, poté, co ukončil své modlitby.
Avšak když Prorok vyšel z domu, začali se kát a říkali:
„Naléhali jsme na tebe a to jsme neměli. Proto zůstaň ve městě a Alláh ti žehnej.“
Avšak prorok odpověděl:
„Když si Prorok nasadí zbroj, nesmí ji neodložit dříve než po boji!“
A tak se vydal se sedmi sty druhy na cestu. Když dorazili ke kotlině Uhud, Prorok řekl:
„Nechť se nikdo nepouští v boj bez mého rozkazu.“
Nato sestavil armádu do válečného šiku a mezi svými padesáti lučištníky vybral muže, který byl nápadný svým bílým oděvem a řekl mu:
„Drž se se svými šípy za kavalerií, aby nás nenapadli zezadu. Ať se bitva bude vyvíjet v náš prospěch nebo naopak, vždy setrvávej na svém místě, jinak nás napadnou z tvé strany.“
Potom si Alláhův Prorok oblékl dvě drátěné košile a praporec předal Musabovi. Prorok nabídl svůj meč ostatním, řka:
„Kdo si vezme tento meč za odpovídající cenu?“
Mnozí po něm prahli, ale nikomu ho nechtěl dát, až se Abu Dujana zeptal:
„Za jakou cenu ho nabízíš?“
Prorok odpověděl:

„Za cenu toho, že s ním budeš bojovat proti nepříteli tak dlouho, dokud se neohne.“
A Abu Dujana si meč vzal; byl to statečný muž, horlivý po tom, aby se prosadil ve válce a byl známý svým červeným turbanem, který nosil do boje. Vzal si meč, nasadil červený turban a vykračoval si hrdě kolem řad; když to viděl Prorok, řekl:
„Taková chůze těší Alláha jen při příležitostech jako je tato!“
Kurajšovci se také sešikovali do bojové pozice; jejich armáda sestávala z třech tisíců mužů, křídla tvořilo dvě stě jezdců na koních, přičemž pravému velel Chálíd ibn al-Valíd a levému syn Abu Džála.
Když se k sobě vojska přiblížila, Hind, dcera toho Utby, který byl zabit u Badru, společně s dalšími ženami z Mekky tloukla na bubny a povzbuzovala výkřiky Kurajšovskou armádu.
Tenkrát u Badru křičeli Prorokovi stoupenci:
„Jeden bůh! Jeden Bůh!“
Ale toho dne u Uhudu provolávali:„
Zabít! Zabít!“
Lidé se bili divoce a Abu Dujana pronikl až do samého středu nepřátelské armády a zabil každého, koho napadl. Avšak mezi Kurajšovci byl jeden muž, který také zabil každého protivníka. Ti dva se střetli a pustili se do sebe. Bezvěrec zasáhl Abu Dujanův štít, na kterém se jeho meč zasekl a Abu Dujana ho zabil jedinou ranou.
„Brzy nato jsem spatřil několik lidí z Mekky, kteří povzbuzovali nepřátele k dalšímu úsilí, a napřahujíc meč, zaslechl jsem jekot a hle! Byla to žena! (tzn. Hind). Měl jsem příliš úcty k Prorokovu meči, než abych s ním zabil ženu.
Hamza toho dne také bojoval statečně a zabil několik bezvěrců. Ale jeden z Kurajšovců nařídil svému otrokovi jménem Wahši, který byl Habešan znalý v umění hodu oštěpem, aby Hamzu zabil.
„Když zabiješ strýce Mohammada Hamzu pomstou za smrt mého strýce, který zemřel u Badru, dám ti svobodu.“
„Zatímco Hamza bojoval s jiným mužem“, vyprávěl Wahši, „pečlivě jsem zamířil na jeho slabiny a mrštil oštěp takovou silou, že mu ostří vyšlo ven vzadu mezi nohama. Poté, co přemožen slabostí upadl na zem, počkal jsem dokud nezemře a teprve potom jsem vytáhl oštěp z jeho těla. Pak jsem se vrátil hrdě do tábora, protože s nikým jiným jsem neměl co do činění.“
Také Musab toho dne zemřel, a to rukou muže, který si ho spletl s Alláhovým Prorokem, a proto řekl své armádě:
„Zabil jsem Mohameda.“
Poté, co byl Musab zabit, předal Mohammad praporec Alímu, který společně s ostatními muslimy pokračoval v boji.
Když Alláh seslal muslimům pomoc, tak jak slíbil, zaútočili na bezvěrce meči a zahnali je na útěk. Avšak muslimští lukostřelci neuposlechli Prorokových rozkazů a odbočili k opuštěnému kurajšovskému táboru, čímž zanechali zadní stranu šiku Věřících otevřenou útoku kurajšovské kavalerie. Kurajšovci na ně zaútočili a zahnali je na ústup. Brzy se nepřítel přiblížil i k samotnému Mohammadovi. Byl zasažen kameny, které mu vyrazily přední zub.
Krev mu stékala po zraněné tváři; a když si ji otíral, vykřikl:
„Jak se jen může dařit národu, který zbarví tvář svého Proroka krví, přesto, že je vybízí k uctívání Alláha“. Ali vzal Proroka za ruku a Talha ho vyzdvihl tak, aby stál zpříma, a Malik slízal a spolkl krev z jeho tváře, načež Prorok řekl:
„Ten, jehož krev se dotkla mojí krve, bude osvobozen od hrozby pekelného ohně.“
Když se nepřítel protlačil blízko k Prorokovi, zeptal se:
„Kdo mi zachrání život?“
Přistoupilo šest z jeho stoupenců a bojovali po jeho boku. Jeden po druhém byli usmrceni, až zůstal poslední obránce, který byl také zraněn; avšak v tu chvíli přijela skupina muslimů a zahnali bezvěrce na útěk. Prorok řekl:
„Přiveďte ho ke mně.“
A když mu přivedli zraněného muže, Prorok podložil jeho hlavu svojí nohou namísto polštáře; a takto zemřel, tvář položenou na noze Alláhova Proroka.
Abu Dujana teď chránil Proroka vlastním tělem tak, že se před ním sehnul, aby na jeho záda přistál hustý déšť nepřátelských šípů a Saíd, který byl poblíž, střílel na bezvěrce poté, co mu Prorok předal své šípy a řekl:
„Střílej. Ať je můj otec a moje matka tvým výkupným!“
Dokonce mi dal šíp bez hrotu a řekl:

„Vystřel ho!“
Alláhův Prorok také sám střílel, dokud se jeho luk nezlomil. Luk poté vzal a ocenil Kuatada, jenž toho dne přišel ke zranění oka, které mu viselo na tváři; avšak poté, co mu Alláhův Prorok vlastní rukou vrátil oko do jamky, stalo se tím lepším a bystřejším z jeho dvou očí.
Prvním, kdo poznal Alláhova Proroka poté, co se rozšířila fáma o jeho zabití, byl Kab:
„Poznal jsem jeho oči pod přilbou a tak jsem začal co nejhlasitěji křičet: „Ó muslimové, radujte se! Tady je Alláhův Prorok!“ On mi však naznačil, abych byl zticha.“
Teď se Prorok, Abú Bakr, Umar, Alí, Talha, al-Zubajr a další vzdálili do nedaleké doliny, aby si zde odpočinuli. Alí naplnil svoji láhev vodou z jezera a přinesl ji Prorokovi, aby se napil; ten však shledal, že voda ošklivě páchne a nechtěl ji pít. Místo toho si vodou omyl krev z tváře a řekl:
„Alláhova zloba vůči tomu, kdo potřísnil krví tvář Jeho Proroka, bude obrovská.”
Zatímco Prorok se svými druhy odpočíval v dolině, objevila se na vrcholku hory kurajšovská kavalerie a Prorok vykřikl:
„Ó Aláhu, není správné, aby byli nad námi!? A tak je napadla a úspěšně odrazila skupina emigrantů; avšak většina Prorokovy armády byla zahnána na útěk.
Bezvěrecká žena Hind a její druhové zohavili těla muslimů, kteří byli toho dne zabiti; usekali jim uši a nosy a Hind z nich vyrobila náhrdelníky, náramky a náušnice. Také uřízla kus Hamzových jater a začala je žvýkat, ale nemohla je spolknout, a tak je zase vyplivla. Pak vyšplhala na vysokou skálu a provolávala z ní vítězství Kurajšovců.
Když se Abú Sufján rozhodl opustit válečné pole, vylezl na vrchol hory a hlasitě křičel:
„Je rozhodnuto, vítězové se střídají! Dnešek je výměna za Badr! Braňte svoji víru!“
Prorok řekl Omarovi:
„Vstaň a řekni: „Aláh je nejvyšší a nejskvostnější. Naši zabití jsou v ráji; vaši jsou v pekle.“
Poté, co se Omar ukázal a takto odpověděl, Abu Sufjan ho k sobě zavolal a zeptal se:
„Zabili jsme Mohameda?“
Omar odpověděl:
„Ne, chvála Alláhovi. Slyší, co říkáš.“
A tak Abú Sufján zakřičel:

„Někteří z vašich mrtvých byli zohaveni, ale já nejsem ani potěšen ani zarmoucen, nezakázal jsem to, ani nenařídil. Sejdeme se příští rok v Badru“, načež se začal se svými druhy připravovat k odjezdu. Alláhův Prorok řekl jednomu ze svých druhů, aby odpověděl:
„Dohodnuto. Bude to místo našeho příštího setkání.“
Medínští se poté vydali hledat své mrtvé a Prorok poslal jednoho z Pomocníků, aby zjistil, zda Saíd žije či ne; muž našel Saída smrtelně zraněného.
„Jsem mezi mrtvými?, řekl, „Dej mé pozdravy mým lidem a předej jim tento vzkaz: „Pokud je váš Prorok zraněn, nedostane se vám Alláhova odpuštění, dokud budete mezi živými.“
S těmito slovy zemřel. Prorok šel sám hledat svého strýce Hamzu a když našel rozsekané tělo, řekl:
„Pokud by to nezarmoutilo jeho sestru a nehrozilo, že se to stane zvykem, nechal bych tělo zde, aby ho sežrala zvěř a ptáci. Ale pokud se mi dostane Alláhovy pomoci v příští bitvě proti Kurajšovcům, pak zmrzačím na třicet jejich mužů.“
Když muslimové viděli Prorokův žal a hněv vůči těm, kteří takto naložili s jeho strýcem, přísahali, že pokud jim Alláh napomůže k vítězství, tak zmrzačí své nepřátele tak, jak žádný Arab ještě nebyl zmrzačen. Avšak Alláh seslal přikázání, které Prorok následoval tím, že se omluvil, zakázal mrzačení a trpělivě čekal. Ostatní těla byla položena po bok Hamzy, bylo nad nimi proneseno sedmdesát dva modliteb a poté byla pohřbena.
Prorokův návrat do Medíny doprovázelo velké bědování. Když projížděl kolem domu Pomocníků, zaslechl, jak oplakávají mrtvé a jeho oči se zalily slzami, když zjistil, že nebylo žádných žen, které by bědovaly za Hamzu. A tak dva z jeho druhů nařídili svým ženám, aby se opásaly a šly oplakávat Prorokova strýce. Prorok je poslouchal a pak k nim přišel a řekl:
„Vraťte se domů a Alláh měj s vámi slitování. Jste vyčerpané.“
Prorok toho dne zakázal nářek a bědování. Když jedné ženě řekli, že u Uhudu zemřel její manžel, bratr a otec, zeptala se:
„A co Alláhův prorok?“
Odpověděli jí:
„Je v pořádku.“
A ona řekla:

„Pokud on je stále s námi, pak jsou veškerá neštěstí bezvýznamná.“
Když Prorok přijel domů, dal svůj meč své dceři Fátimě a řekl:
„Smyj z něho krev, maličká. U Alláha, dnes mi prokázal opravdovou věrnost.“
Alí jí také podal svůj meč a řekl:
„Vezmi ho a smyj z něj krev. U Alláha, dnes mi prokázal opravdovou věrnost.“
Prorokův meč nesl jméno Dúl-Fakuár.
Příštího rána se vydal Mohamed a ti, kteří přežili, osm mil za město, stejně daleko jako Hamraul-Asad, kde zůstali tři dny, než se vrátili zpět do Medíny, aby si nepřítel myslel, že je pronásledován a aby věděl, že výsledek bitvy u Uhudu Prorokovy stoupence ani trochu nezastrašil. Události u Uhudu byly testem, pohromou a očistou, v které Alláh podrobil Věřící zkoušce a udeřil na ty, jejichž víra nebyla hlubší než jejich slova; toho dne odměnil mučednictvím ty, které vybral.
Část Koránu, kterou vyjevil Alláh, popisující události u Uhudu, súra Imránova rodina, sestává z šedesáti veršů. Mluví se v ní o pohromě, která postihla Věřící u Uhudu a o zkoušce, která vedla k očistě a o tom, jak si On mezi nimi vybíral mučedníky. Alláh jim poté dal útěchu a tuto informaci:
„Před vaší dobou byly stanoveny vzory; obejděte svět a spatříte, co se stalo s těmi, kdo nařkli Aláhova proroka z podvodu.“
Toto je jasné sdělení lidem a napomenutí zbožných:
„Nebuďte zdrceni, ani netruchlete nad tím, co vás postihlo, neboť vy, pokud jste Věřícími, se nakonec budete radovat z vítězství. Stejného utrpení, které postihlo vás, se dostalo i vašim nepřátelům a my zapříčiníme, že lidé zažijí takové dny, aby Alláh poznal ty, kdo věří a mohl si mezi vámi vybrat mučedníky; Alláh nemiluje ty, kteří mají víru pouze na jazyku a ne v srdci. Mysleli jste si, že můžete vstoupit do ráje, aniž by Alláh poznal, kteří z vás jsou silní a nezlomní v boji?
Alláh vám již pomohl (u Uhudu), tak jak slíbil, a vy jste s Jeho souhlasem zahnali bezvěrce na útěk; avšak vy jste se pobláznili a pochybovali jste o Jeho nařízení a neposlechli Jeho Proroka (když se lukostřelci vydali loupit místo toho, aby drželi pozici). A tak vás nechal uprchnout z boje, aby vás vyzkoušel. Avšak nyní vám odpustil, protože k Věrným je velkorysý. Nevěřte tomu, že bezvěrci nakonec zvítězí, pevně se Mne držte a poslouchejte Mé příkazy. Věřte v Alláha, protože Alláh miluje ty, kdo v Něho věří. S Alláhovou pomocí vás nikdo neporazí, ale pokud vás opustí, kdo vám pak pomůže? Alláh byl k Věřícím laskavý, když seslal do jejich národa proroka, jenž jim předává Jeho pokyny, očišťuje je a učí svatému písmu a moudrosti; zatímco do té doby žili v naprostém omylu. Když na vás padne neštěstí (u Uhudu) potom, co jste zvítězili v dvakrát tak velké bitvě, neříkejte:
„Jak jsme si tohle zasloužili?“
Říkejte:

„Můžeme si za to sami, protože Alláh je všemohoucí.“
A to, co se vám stalo toho dne, kdy se střetla dvě vojska, se stalo se souhlasem Alláha, aby poznal, kteří z vás jsou Věřícími a kteří farizeové. Nemyslete si, že ti, kteří jsou zabiti na cestě Alláha, jsou mrtvi; oživil jsem je a jsou nyní se Mnou, radují se z požitků a lehkých vánků rajských, šťastni, protože je Alláh odměnil za to, že pro Něho vedli svatou válku.
Pak Prorok řekl:
„Potom, co byli vaši bratři poraženi u Uhudu, Alláh umístil jejich duše do těl zelených ptáků a ti poletují kolem rajských řek a pijí z nich vodu, jedí ovoce z rajské zahrady a posedávají na zlatých svícnech pod Alláhových trůnem. Když poznali blaženost toho všeho, řekli:
„Kdyby naši bratři věděli, co nám Alláh dal, nepolevovali by ve vedení svaté války.“
Šedesát pět muslimů, kteří bojovali u Uhudu, se stalo mučedníky a dvacet dva bezvěrců bylo toho dne zabito.
Po bitvě u Uhudu, ve třetím roce Hidžry, přišla ze dvou sousedních kmenů delegace, která požádala Mohammada, aby vyslal učitele, kteří by jim vyložili islám. Prorok poslal Marthada, Chálída, Ásíma, Kubajaba, Zajda bin al-Dathinnu a Abduláha bin Taríka, kteří šli s muži těchto kmenů až k vodám al-Radži, které patřily kmenu Hudhajl. Během nočního odpočinku je muži zradili a napadli je ozbrojeni meči; avšak když Medínští popadli své meče, útočníci jim přísahali, že je nechtěli zabít, jen je chtěli využít pro svůj záměr získat něco od obyvatel Mekky. Marthad, Khalid a Asim odpověděli:
„U Aláha! My nikdy nevěříme slibu ani dohodě s uctívači model.“
A tak s nimi bojovali, ale byli zabiti.
Žena z Mekky, jejíž oba syny zabil u Uhudu Ásím, přísahala, že bude pít vína z jeho lebky. Avšak na jeho tělo se snesl roj včel a nepustil k němu uctívače model. Ti řekli:
„Počkejte do večera než včely odletí a pak mu usekneme hlavu.“
Avšak Alláh poslal proud vody, který odnesl tělo Ásíma, který Mu přísahal, že se nikdy nedotkne nebo nenechá na sebe sáhnout uctívačem model, aby nebyl poskvrněn; a tak ho Alláh ochránil před poskvrněním po smrti, stejně tak, jako byl chráněn za živa.
Ostatní tři Medínští muži se vzdali, a tak byli odvezeni do Mekky, aby zde byli prodáni do otroctví. Abduláh se během cesty pokusil o útěch, ale byl zabit. Kubajba a Zajda vyměnili únosci s Kurajšovci za dva vězně z jejich vlastního kmene. Kurajšovci Zajda zabili a Kubajba ukřižovali odplatou za své ztráty u Uhudu.
O čtyři měsíce později došlo k podobné zradě. Čtyřicet nejlepších muslimů bylo pozváno do Najdu, aby zdejším lidem vyložili islám a všichni až na dva byli zabiti.
Krátce poté židé z Banú al-Nadir plánovali vraždu samotného Alláhova Proroka, ale Alláh Prorokovi poslal varování. Ten vydal příkaz k připravení výpravy proti Židům a pochodoval a obléhal je po šest nocí, během kterých mu Alláh seslal zákaz pití vína.
Mezitím jisté osoby z Medíny, které nebyly Věřícími, poslaly Banú al-Nadir zprávu, která říkala:

„Vydržte a ubraňte se; nenecháme vás vzdát se Mohammadovi. Pokud budete napadeni, budeme bojovat s vámi a pokud budete posláni pryč, půjdeme s vámi.”
Ale ve skutečnosti nebyli ochotní za al-Nadir bojovat, protože Alláh naplnil jejich srdce hrůzou. Pak židovský kmen požádal Proroka, aby neproléval jejich krev, ale povolil jim odnést si tolik svého majetku, kolik unesou jejich velbloudi. Ten souhlasil a oni na své velbloudy naložili tolik majetku, kolik jejich velbloudi unesli. Pak odešli se svými ženami, dětmi a domácími potřebami a doprovázel je zvuk jejich bubnů, fléten a zpěváků. Zbytek nechali Alláhovu Prorokovi.
Když Židé odešli, Mohammad se vydal na výpravu, aby potrestal lidi z Najdu, kteří zabili všechny kromě dvou lidí, které poslal, aby poučili lidi o islámu. Strany se přiblížily jedna ke druhé, ale nedošlo k žádné bitvě, protože se jedni druhých báli, a Prorok pochodoval se svými muži zpět.
Ve čtvrtém roku hidžry prorok napochodoval do Badru, jak se dohodl s Abú Sufjanem po bitvě u Uhudu, a čekal tam po osm dní. Abú Sufján vyrazil se svojí armádou z Mekky a došel až do Madžany; pak řekl svým lidem:
„Toto setkání není pro vás, když není rok bohatství, kdy rostou keře, na kterých se může pást skot, a je dost mléka, které můžou muži pít. Toto je rok nedostatku a já se vrátím domů. Učiňte totéž.”
Tak se armáda Kurajšovců vrátila do Mekky a byla lidmi, kteří zůstali doma přezdívaná “armáda sawik” - tzn. armáda, která vyrazila jenom proto, aby se živila ovesnou kaší. Mommahed proto čekal v Badru zbytečně a pak se vrátil do Medíny


Závěr
Prorok Muhammad ve svém džihádu oproti minulému roku již tak úspěšný nebyl a jeho bitva s obyvateli Mekky (19. 3.) u hory Uhudu skončila nerozhodně. I roku 625 mařili muslimové obchody Mekky a napadali její karavany. Došlo k boji, při němž Mekce pomáhaly i kmeny Kinána a Thakíf. Muslimové museli utéci a rozšířila se zpráva, že sám Muhammad padl. Mohlo to být příčinou, proč Mekkánci svého vítězství, jehož dosáhli, nevyužili a vrátili se domů. Teprve roku 627 zaútočil na Medínu Abú Sufján.Po této srážce s Kurajšovci byl z Medíny vyhnán druhý ze zdejších židovských kmenů (první roku 624) a po roce 627, na základě obvinění ze spolupráce s nepřáteli muslimů z Mekky za tzv. příkopové války, ztrestala umma poslední z nich, kmen Banú Kurajza. Když bylo po třítýdenním obléhání dobyto jeho čtvrtí a obyvatelé odmítli přijmout islám, byli muži kmene popraveni, ženy a děti rozděleni muslimům v rámci kořisti.



Zdroje:
GIBBON, Edward - Úpadek a pád římské říše - Praha, 2005
LEWIS, Bernard - Dějiny Blízkého východu - Praha, 1997
TAUER, Felix - Svět islámu - Praha, 1984
WANNER, Jan - Krvavý Jom Kippur: Čtvrtá a pátá arabsko-izraelská válka ve světové politice - Praha: 2002
www.wikipedia.org
www.palba.cz
Korán
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „významné vojenské události“