První útok Arabů na Perskou říši (633)

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

První útok Arabů na Perskou říši (633)

Příspěvek od kacermiroslav »

arabsko-perské války

PRVNÍ ÚTOK ARABŮ NA PERSKOU ŘÍŠI
rok 633


Většina textu použita s laskavým svolením: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady

S příchodem nového učení, které hlásá Prorok Mohamed, se do prostoru středního a blízkého východu dostal i nový mocný soupeř dosavadních pánů tohoto prostoru, Východořímské (Byzantské) a Perské říše. Jak rostla moc Mohameda a jeho nástupců, tak se jejich šíření víry přeneslo z loupežných výprav namířených proti obchodním karavanám proti mocným sousedům. Několik následných bitev pak ukázalo, že z podceňovaných Muslimů se stala silná horda zabijáků, proti které se musí do boje vyrazit s plnou silou. V opačném případě hrozilo, že Peršané, či Římané budou nepřítelem smeteni. Arabové pak šikovně načasovali doby svých vpádů. V průběhu 6. a na počátku 7.století se totiž odehrálo hned několik Byzantsko-perských válek, které obě země značně finančně i materiálně vyčerpaly. Poslední tři byzantsko-perské války vyhrála Byzanc včele s císařem Herakleiem, když tato římská velmoc dobyla nazpět prakticky všechna území, která sásánovská Persie obsadila dříve. V roce 629 se zpět do Jeruzeléma vrátil i Pravý kříž, který ale nedokázal ochránit křesťanskou říši před expanzí islámem sjednocených Arabů. Ty pak britský historik James Howard-Johnston přirovnává k lidskému tsunami:- ) Další historik George Liska pak dodává: „zbytečně protahovaný byzantsko-perský konflikt islámu otevřel cestu“.


Vlády se ujímá poslední sásánovský král Jazdkart III.
(¬632) Poslední perský král Jazdkart III. nastoupil až 10. června 633, ale počítal svůj první rok vlády už od 16. června 632, kdy začínal nový rok. Toto datum je velmi památné a pro datování v orientálních dějinách a literaturách důležité. Je to epocha čili první den letopočtu, podle něhož dodnes počítají perští a indičtí Pársové, stoupenci Zarathuštrova mazdakovského náboženství.

První útok Arabů na perskou říši
Krátce poté, co v polovině února roku 633 padla poslední „odpadlická“ pevnost Nudžaír (Nujair), stanovil chalífa Abú Bakr, že cílem nového útoku bude perská říše. Svému veliteli Chálídovi ibn al–Valídovi poslal tehdy do Jamamahu tyto rozkazy:
„Přejdi do Iráku a zahaj boj v oblasti Ubally. Bojuj s Peršany a s lidmi, kteří jejich zemi obývají. Tvým cílem je Híra.“
(Híra ležela na západním břehu Eufratu dvanáct mil jihovýchodně od Nadžafu (Nejef) a půl míle na jih od současného Abú Sukajru (Sukheir). Byla hlavním městem arabských nestoriánských Lákšímovců (Lachmorců), perských vazalů. Nyní již neexistuje a do současné doby se z ní zachovaly pouze zbytky tzv. „Bílého paláce“, který ležel v její severní části. Uballa byla zase hlavní námořní přístav impéria důležitá pro obchod s Čínou, Indií a Západem a zároveň sídlo vojenského velitele oblasti Dast Meisan. Nyní je jako čtvrť Ašar (Ashar) součástí Basry.)
Chálíd nebyl první arabský velitel, který se vydal do Iráku. Již před ním tam operoval Muthanná ibn Háritha, který později zahynul v bitvě s Peršany. Podobně jako chalífa pocházel z arabského kmene Bakr, jenž obýval severovýchod Arabského poloostrova a jižní Irák. Stal se muslimem, ale není jasné, zda k islámu konvertoval ještě za Prorokova života. Svoji pozornost k Iráku obrátil krátce po bitvě u Jamamahu. Povzbuzen chaosem v říši sebral své stoupence a začal napadat jižní hranici impéria. Zpočátku se pohyboval poblíž hranic pouště, aby se mohl v případě problémů stáhnout do písečných pustin, ale postupně se osměloval. Třebaže rychle měnil cíle, směřovala většina jeho nájezdů do oblasti Ubally. Domů se vracel s bohatou kořistí. To imponovalo věčně hladovým Arabům, a proto není proto divu, že se řady jeho bojovníků rychle rozrůstaly. Posádky perských pevností byly bezmocné proti těmto útočníkům, kteří zmizeli stejně rychle, jako se objevili.
Povzbuzen těmito úspěchy přijel Muthanná počátkem února roku 633 k chalífovi a vylíčil mu Persii jako nesmírně bohatou zemi, zmítanou však krizí a neschopnou tak čelit jeho rychlým jezdcům.

Obrázek

„Postav mě do čela svých lidí,“ řekl tehdy, „a já přepadnu Peršany. Tak ochráním i naše území.“
Chalífa souhlasil a jmenoval jej velitelem všech muslimských sil kmene Bakr. Když se Muthanná s jeho pověřujícím dopisem vrátil zpět do severovýchodní Arábie, přinutil mnoho lidí ke konverzi k islámu a začal shromažďovat armádu. Jakmile měl dva tisíce mužů, pokračoval v nájezdech s ještě větší tvrdostí a horlivostí.
Muthanná již dávno odejel z Medíny, ale chalífa Abú Bakr stále přemýšlel o tom, co se od něho dozvěděl. Po několika dnech dospěl k závažnému rozhodnutí – napadne perskou říši. Samozřejmě tehdy ještě neměl dostatek sil na to, aby ovládl celé impérium, před nímž se po tisíc let „třásl svět“. Stanovil si skromnější cíl – zmocní se Iráku západně od řeky Tigridu, které obývají Arabové. Tím posune hranice islámu a rozšíří novou víru. Na Arabském poloostrově ostatně nyní po Kindově porážce v pevnosti Nudžaíru panuje klid.
Islám je sice náboženstvím míru, ale mír nemohou nastolit bázlivci. Věříme v mír, ale ten musí být spravedlivý a trvalý (silný, odolný?). Jak říká korán: „Bojuj za Alláha proti těm, kteří bojují proti tobě, dokud nepřestanou hřešit. A bojuj proti nim, dokud nepřestanou páchat zlo a nepostaví se všichni na stranu Alláha.“ A tak vyhlásil válku perským „uctívačům ohně“.
Chálídovi napsal do Jamamahu dopis a poručil mu, aby povolal do zbraně ty, kteří bojovali s odpadlíky a byli po Prorokově smrti pevni ve víře. Ti však, kteří ve své věrnosti k islámu zakolísali, měli byli z účasti na tažení vyloučeni.
„Kdokoliv by však měl přání vrátit se domu,“ nařizoval dále, „může tak učinit.“
Když tedy Chálíd vojákům sdělil, že se mohou vrátit domů, tisíce jich armádu opravdu opustily a vydaly se do Medíny i do dalších oblastí Arábie. A tak zatímco v bitvě u Jamamahu velel třinácti tisícovkám mužů, nyní mu jich zbyly ztěží dva tisíce. Neprodleně tedy o situaci informoval Abú Bakra a žádal jej o posily. Chálífa, který jeho dopis dostal právě, když seděl v kruhu svých přátel a poradců, jej přečetl tak, aby ho všichni slyšeli. Pak poslal pro jednoho mladého siláka jménem Káka ibn Amr – ten se dostavil již ozbrojený a vybavený na cestu. Všichni nyní užasle zírali, když mu poručil připojit se k Chálídovi.
„To chcete posílit armádu jediným mužem,“ zeptali se ho.
Bakr se chvíli díval na Káku a pak optimisticky odpověděl:
„Žádná armáda nemůže být poražena pokud v ní bojuje takový muž jako je tento.“
Káka tedy odejel – co však Chálíd takové „posile“ říkal, arabský letopisec [Tabarí] neuvádí. Chalífa samozřejmě vše nenechal jenom na Kákovi a kontaktoval Muthannu a velitele muslimských ozbrojených sil v severovýchodní Arábii Mazura (Mazhur) ibn Adího. Poručil jim, aby se dostavili i se svými válečníky k Chálídovi a podřídili se jeho velení. Když vydal tyto své instrukce, více již do průběhu bojových operací nezasahoval a „odpočíval“.
Také Chálíd vyslal své jezdce nejenom do okolí Jamamahu, ale i do střední a severní Arábie, a poručil jim, aby svolávali muže do zbraně. A opravdu se jich přihlásily tisíce – včetně těch, kteří již armádu opustili –, aby zažily dobrodružství a vydobyly si nehynoucí slávu. Svému veliteli důvěřovali – jméno Chálíd pro ně znamenalo nejenom vítězství, ale i kořist a otroky; „ve skutečnosti to nejlepší na tomto i onom světě“. Za několik týdnů bylo v Jamamahu již na deset tisíc válečníků, přičemž výzvy uposlechli i relativně samostatní velitelé – kromě Muthanny a Mazura, o nichž jsme již psali dříve, i Harmala a Sulma. (Např. Muthannu zastihl rozkaz v Kafranu (Khafran) dvacet mil na jih od Híry, a třebaže se mohl oprávněně cítit poškozený, že se vrchním velitelem nestal on, přesto přijel na shromaždiště armády a dal své síly k dispozici Chálídovi.) Každý z těchto velitelů velel dvěma tisícovkám mužů, takže muslimská armáda nyní čítala na osmnáct tisíc mužů – největší počet, co se kdy pod praporem islámu shromáždil.

Asi třetí týden v březnu vyrazil Chálíd z Jamamahu. Perskému guvernérovi pohraniční provincie Dast Meisan Hormuzovi napsal toto:
„Přestup k islámu a zůstaneš v bezpečí. Nebo souhlas s platbou džizíje [daň pro nevěřící] a ty a tvojí lidé budou pod naší ochranou. Jinak poneseš jen ty sám vinu za důsledky, protože já přivedu lidi, kteří touží po smrti stejně tak horoucně jako vy po životě.“
Hormuz si dopis přečetl a plný hněvu a opovržení informoval perského velkokrále Ardšíra (Ardsheer). Výhrůžky jej vůbec nezastrašily a barbaři měli dostat lekci, na kterou nikdy nezapomenou. Muslimská armáda mezitím postupovala k perským hranicím rozdělená na tři skupiny, které pochodovaly vždy s jednodenním zpožděním. Den byl dost na to, aby si nepřekážely, na druhou stranu to byla doba dostatečně krátká, aby se mohly v případě ohrožení rychle spojit. Chálíd osobně velel třetí armádě.
Hormuz věděl, odkud přišel Chálídův dopis, a proto opustil Uballu a s kavalérií včele postupoval po cestě vedoucí do Jamamahu s úmyslem ztrestat drzého povýšence. U Kázimy pak zaujal bojové postavení čelem k jihozápadu s armádou rozdělenou klasicky na střed a dvě křídla a očekával nepřítele. Ten ale stále nepřicházel a až následující ráno mu zvědové přinesli znepokojivou zprávu, že Arabové postupují severněji po silnici do Hufaíru. Chálíd se totiž obával přímého střetu, a proto chtěl svého protivníka přinutit k dlouhým pochodům, jimž ostatně byli jeho muži zvyklí, unavit jej a teprve pak porazit. (Kázima ležela na břehu Kuvajtského zálivu asi pět mil od současné silnice Basra – Kuvajt. Dnes jsou na tom místě pouze rozvaliny, ale neví se, z které doby pocházejí. Po Hufaíru nezůstaly žádné stopy. Podle jednoho pramene ležel osmnáct mil od Basry na cestě do Medíny. Protože staří Arabové měli míly delší než je míle současná, snad by to mohla být Rumaila dvacet jednu míly od Basry.)
Chálíd věděl, že jej Hormuz bude očekávat v Kázimě, a proto se tedy vydal severněji. V Nibbaji se spojil s Muthannou a při další cestě na severovýchod i s dalším muslimským velitelem, takže k Hufaíru přivedl všech osmnáct tisíc mužů. Před městem se však zastavil. Uvědomoval si totiž, že kdyby pokračoval dále, odřízli by mu Peršané cestu do bezpečné pouště. Ale ani Hormuz nemohl ztratit spojení se svými základnami, a proto zavelel k přesunu k padesát mil vzdálené Nibbaji (Nabkíja, 25 mil severovýchodně od Burajdy). Dvoudenní pochod byl únavný a tvrdý, ale perský voják byl disciplinovaný a nereptal. V Nibbaji však nebylo po Chálídovi ani stopy. Peršané tedy zaujali bitevní formaci a vyčkávali. V tom přijel zvěd a Hormuzovi oznámil, že Arabové postupují na Kázimu. Peršané si tedy opět sbalili svá zavazadla a vydali se za nimi. (Hormuz asi nechtěl riskovat poplenění vlastního území, a proto se nestáhl k Uballe.) Třebaže ke Kázimě dorazili vojáci již vyčerpaní, Hormuz nedbal na jejich reptání a rozestavil je k bitvě. Zatímco sám se postavil do středu, jako velitele křídel určil Kubaze a Anušjána. Svým důstojníkům pak poručil, aby vojáky přivázali k sobě řetězy. Peršané totiž často před bitvou poutali vojáky k sobě do skupin po třech, pěti, sedmi nebo deseti. Tvrdilo se, že to bylo proto, aby se jim v panice nerozprchli. Spíše však byl řetěz symbolem sebevražedného odhodlání raději zemřít na bojišti, než prchnout. Řetězy také mohly ztížit průnik nepřátelské jízdy do semknutých řad vlastní pěchot, v případě porážky však znemožňovaly ústup a vojáci přivázaní k tělům svých mrtvých kamarádů byli proti útočníkům bezmocní. Araby tento způsob boje zaujal natolik, že nadcházející bitvu, ke které došlo v první dubnový týden, nazvali „řetězová“.
Chálíd přitáhl ke Kázimě až po Hormuzovi. Nespěchal a nechal protivníka vybrat si místo pro bitvu, aby pak sám mohl zaútočit podle vlastního uvážení. Perská armáda stála před západním okrajem města na písečné vegetací spoře porostlé planině. Tři míle před jejími pozicemi se táhlo návrší dvě stě až tři sta stop vysoké a za ním až do Hufaíru byla už jenom poušť. Chálíd přijel od západu, vyjel na návrší, pak sestoupil na rovinu a rozestavěl armádu k bitvě. Sám velel středu, kdežto Asím ibn Amr (bratr Káky) a Adí ibn Hátí křídlům. Když je uviděl Hormuz, pobídl svého koně vpřed, zastavil se v prostoru mezi oběma armádami a zvolal:

Obrázek

„Muž proti muži. Kdo z vás je Chálíd?“
Chálídovi tedy nezbylo nic jiného než jeho výzvu přijmout a vyjet z řady. Hormuz nyní sesedl z koně, a to bylo odvážné, neboť tak v případě porážky neměl možnost uniknout. Chálíd také sesedl a oba se utkali svými meči. Hormuz pak navrhl, že zbraně odloží a budou zápasit holýma rukama. I s tím Chálíd souhlasil, aniž si uvědomil, že by to mohl být úskok. Když se totiž oba drželi v pevném sevření, začal najednou Hormuz křičet na vojáky, které si předem vybral, aby mu přišli na pomoc. A tak dříve než si Chálíd mohl uvědomit, co se děje, byl obklopen Peršany. Třebaže neměl meč ani štít a soupeř jej pevně svíral, přesto jedno řešení našel – roztočil Hormuze kolem sebe takovým způsobem, že mu jeho lidé nemohli přijít na pomoc. Obě armády nyní začaly řvát a v tom křiku zanikl dusot koňských kopyt. Káka ibn Amr se přiřítil na bojiště a všechny perské zabijáky zlikvidoval. Chálíd se nyní uvolnil ze sevření a Hormuze dýkou zabil. Pak zavelel do útoku a tvrdě napadl Peršany po celé délce jejich linie. Po určité době tuto linii prorazil a perská křídla začala ustupovat. Po nich se dal na ústup i perský střed, což podnítilo muslimy k ještě větší aktivitě. Ústup se nyní změnil v útěk a Peršané bitvu definitivně ztratili. Třebaže Kubazovi a Anušjánovi se podařilo i s většinou armády uniknout, tisíce vojáků znehybněných řetězy bylo pobito.
Celý příští den pečovali Arabové o raněné, brali zajatce a sbírali kořist – zbraně, brnění, zásoby, drahé oděvy a koně. Chálíd jim z ní ponechal čtyři pěti a jednu pětinu poslal do Medíny. I tak na každého jezdce vyšlo tisíc dirhamů (zlaťáků), na pěšáka pak třetina této částky, stejně jako za Prorokova života. Do Medíny tehdy dorazil i symbol Hormuzova úřadu – koruna vysoká jako dospělý muž oceněná částkou sto tisíc dirhamů. Abú Bakr si ji však neponechal a vrátil ji Chálídovi, neboť všechny věci poraženého patřily vítězi souboje. Velké pozdvižení tehdy způsobil slon, kterého se muslimové v bitvě zmocnili. Chalífa však nevěděl, co si s ním počít, a proto jej také vrátil Chálídovi. O dalším osudu zvířete pak nejsou žádné zprávy. Muslimové pak brali do zajetí rodiny Peršanů a jejich spojeneckých Arabů. Zbytek obyvatel – většinou drobné rolníky a pastýře – nechali na pokoji a zavázali se jejich ochranou oproti výplatě džizíje.

Po několika dnech se Chálídova armáda opět dala do pohybu a zamířila na sever. V jejím čele jel Muthanná se svými dvěma tisíci jezdci pověřený úkolem zajišťovat cestu a likvidovat všechny perské opozdilce. Když dosáhl jakéhosi malého vodního toku (na jeho severním břehu dnes stojí Zubajr), spatřil perskou pevnost, které velela žena – proto Hisnul Marát (Pevnost ženy). Aby se nezdržoval, pověřil velitele Muannu s několika sty muži jejím obléháním a sám pokračoval v postupu. Po několika dnech perská posádka poznala, že nemůže očekávat žádnou pomoc, a proto nabídla svoji kapitulaci. Muanná ji přijal a pevnost obsadil, aniž se uchýlil k jakémukoliv krveprolévaní či zotročování. Zdá se, že místní dáma v něm našla zalíbení, protože poté, co se stala muslimkou, si jej vzala za manžela.
Když perský císař dostal od Hormuze zprávu a chystaném arabském útoku, vyslal mu na pomoc armádu pod velením generála Karina ibn Kariána. Z Ktésifontu postupoval Karin podél levého břehu Tigridu a překročil jej u Mazaru. Po jeho pravém břehu pak pokračoval až k ústí řeky Makil, kterou přešel stejně jako ještě jednu větší vodoteč o něco jižněji. Tehdy dorazila do jeho tábora zpráva o pohromě u Kázimy a po ní i Kubaz a Anušján se zbytky své armády. Perští generálové stále nemohli uvěřit, že byli v regulérní bitvě poraženi necivilizovanými barbary, a z neúspěchu se obviňovali vzájemně spolu se svými spojeneckými Araby. Byli to ovšem stateční vojáci a neúspěch v nich vyvolal spíše hněv než obavy. Za poraženou perskou armádou se však objevil Muthanná a jeho průzkumníci slídili po venkově a sháněli zásoby. Peršané mu v pohybu nebránili a neučinili žádný pokus o výpad ze svého tábora.

Chálíd mezitím opustil Kázimu a pochodoval na sever, až dosáhl jakýchsi rozvalin nedaleko Zubajru asi deset mil jihozápadně od Ubally. Zde jej zastihl Muthannův posel a informoval jej, že došlo ke kontaktu se silnými perskými oddíly na jižním břehu „síní“, tj. řeky. Chálíd nyní vyslal za kořistí do Ubally Makala ibn Mukarrína (při akci zahynul) a sám se vydal za Muthannou. Spojil se s ním třetí dubnový týden a sešikoval své lidi k bitvě. Protože však Peršané – s Kubazem a Anušjánem na křídlech, Karinem ve středu a spojeneckými Araby rozmístěnými po celé délce jejich fronty – měli za zády řeku, nemohl je obejít a útočit ze zadu. Proto se rozhodl napadnout je čelně v perském stylu.
Bitvu „u řeky“ začal Karin tím, že opustil perskou formaci a vyjel vpřed, aby podstoupil osobní souboj. Na jeho výzvu zareagoval Chálíd, ale než se s ním mohl střetnout, zabil jej jakýsi muslim jménem Makal ibn al–Ásí. Po Karinově smrti opustil perské řady i Kubaz a Anušján, ale byli poraženi a zabiti veliteli muslimských křídel Ásímem a Adím. Po těchto úspěších zavelel Chálíd k útoku na deprimovaného nepřítele. Ten však i bez svých vrchních velitelů bojoval statečně a byl schopen po nějakou dobu jeho útoky odrážet. Po nějaké době se však perská formace zhroutila a všichni se dali na útěk směrem k řece, kde měli připraveny lodě [pontonový most?] Třebaže pohybliví muslimové je urputně pronásledovali a na břehu byl totální zmatek, tisíce jich uniklo na lodích do bezpečí. Podle Tabarího čítaly perské ztráty na životech na třicet tisíc lidí a kořist opět rozdělená v poměru 1 : 5 překonala tu od Kázimy. Chálíd se nyní začal zabývat správou dobytého územím a Suvaídovi ibn Mukarrínovi poručil, aby v Hufaíru vybíral daně – všichni místní obyvatelé s platbou džizíje souhlasili a přešli tak pod muslimskou ochranu. Průzkumníky pak vyslal za ustupujícím nepřítelem, jiné oddíly zase k Híře, aby jej informovaly o příchodu další perské armády.
Zprávy o debaklu v bitvě „u řeky“ císaře Ardšíra znepokojily – již druhou armádu mu rozsekali útočníci odkudsi z pustin Arábie. Teď se rozhodl již nic neponechat náhodě a postavit dvě nové silné armády. Poslušní jeho rozkazů přicházely do hlavního města Ktésifontu posádky měst a pevností nejenom z blízkého okolí, ale dokonce i ze vzdáleného západního pohraničí s římskou říší. Perští stratégové znali dobře zvyky Arabů a věděli, že se nyní vydají podél Eufratu do severozápadního Iráku, aby se příliš nevzdálili od pouště, která jim v případě neúspěchu skýtala možnost úniku. Císař tedy velením své první armády pověřil Andarzaghara, vojenského velitele provincie Chorasánu, který mezi Araby v Iráku vyrůstal a tudíž je dobře znal, a poručil mu, aby nepřítele zastavil u Valaji. Andarzaghar opustil Ktésifont a postupoval nejdříve po východním břehu Tigridu, v Kaskaru však přešel na jeho druhý břeh a zamířil na jihozápad k Eufratu. Ten překonal nedaleko Valaji, vybudoval si zde opevněný tábor a čekal, až dorazí druhá šáhova armáda. Ještě než opustil hlavní město vyslal kurýry ke spřáteleným arabským kmenům a dotázal se jejich náčelníků, zda nechtějí bojovat pod jeho praporem. Tisíce Arabů jeho výzvy opravdu vyslyšely a nyní se dostavily do jeho tábora stejně jako zbytky poražené Karinovy armády. Mezitím císař postavil druhou armádu, jejím velitele jmenoval Bahmana a poručil mu spojit se s první armádou. Bahman vyrazil na pochod několik dní po Andarzagharovi a postupoval přímo na jih v prostoru mezi Eufratem a Tigridem.

Chálíd měl nyní vážné starosti. Sice úspěšně vybojoval dvě bitvy a zničil dvě perské armády, ale stále stál jenom na okraji impéria, jehož zdroje se zdály nezměrné. Uvědomoval si, že nyní nemůže splnit chalífův rozkaz a zabývat se Hírou, neboť pak by byl nucen bojovat proti spojeným perským armádám. Jediným řešením bylo nejdříve vyřídit Andarzaghara a po něm Bahmána. Proto nechal na Suvaídovi, aby spravoval dobytou oblast, několik oddílů pak vyslal k dolnímu Tigridu s úkolem varovat jej před nepřítelem, který by přicházel od východu nebo severu, a sám se se zbylými patnácti tisíci muži vydal počátkem května po okraji velkých mokřin k Valaje. Kdyby se Andarzaghar mohl rozhodnout, nepochybně by čekal na Bahmana, ale když se na východním obzoru objevila muslimská armáda, nedělal si starosti. Měl velkou armádu a věřil, že i s pomocí perských Arabů zvítězí. Byl dokonce i tak bezstarostný, že se ani neobtěžoval posunout své muže asi jednu míli zpět k řece, která by mu jako Karinovi kryla záda a bránila tak obchvatu jeho pozic.
Celý následující den po příchodu muslimů zůstaly obě armády ve svých táborech a připravovaly se k bitvě a teprve následující ráno zaujaly bojová postavení, přičemž muslimským křídlům opět veleli Asím ibn Amr a Adí ibn Hátí. Bojiště – dvě míle od současného Ain al–Muharí a šest mil jižně od Šínafíje – tvořila pláň široká asi dvě míle ohraničená na severovýchodě a západě dvěma plochými návršími dvacet až třicet stop vysokými. Za severovýchodním návrším pak byl zavodňovací kanál snad totožný s dnešním ramenem Eufratu zvaným řeka Kásíf. Peršané stáli ve středu této pláně čelem k jihovýchodu; za zády měli západní návrší a levým křídlem se opírali o vršky na severovýchodě. Chálíd pak zaujal pozici čelem proti nim.

Obrázek

Andarzaghara pohled na arabskou armádu příjemně překvapil – je jich pouze tak deset tisíc, odhadoval. Z toho, co slyšel od vojáků, kteří bojovali u Kázimy a „řeky“ totiž původně usuzoval, že bude podstatně větší. Ale poražení vždycky přece přehánějí. A kde je vůbec obávaná muslimská jízda? Většina z nich jsou pouzí pěšáci. Že by sesedli z koní? Přes svoji početní výhodu se rozhodl nechat zaútočit nepřítele jako prvního a teprve protiútokem jej rozdrtit. Když tedy Chálíd opravdu vyrazil vpřed, dělal pouze to, co si Andarzaghar přál. Jeho muži totiž stáli pevně a útoky Arabů odráželi. Po jedné či dvou hodinách bitvy však byli muslimové již vyčerpaní na rozdíl od Peršanů, kteří do prvních řad povolávali stále čerstvé síly. Chálíd však šel příkladem a sám neúnavně bojoval v předních řadách. Mečem zabil obrovitého perského válečníka, který se jmenoval Hazar Mard, tj. Tisíc lidí, na znamení, že se vyrovná tisícovce válečníků, pak se posadil na jeho širokou hruď, pak zavolal svého otroka, který mu přinesl jídlo, a v klidu poobědval.
Po určité době Andarzaghar uznal, že známky únavy na tvářích muslimů jsou již zjevné, a zavelel k protiútoku. Muslimové nejdříve drželi své pozice, pak se však pod tlakem dali na pomalý ústup. Peršané tedy znásobili své úsilí a vítězství již měli na dosah, když se jim v zádech objevilo čtyři tisíce nepřátelských jezdců pod Busrou ibn Abím Rámem a Saídem ibn Marrou, kteří se od hlavní muslimské armády oddělili již včera a skryti za návrším na severovýchodě jen čekali na dohodnuté znamení. Když jej od Chálída opravdu dostali, zaútočili a spolu s pěšáky Peršany obklíčili a téměř úplně zničili. Andarzagharovi se sice podařilo uniknout, ale v poušti zabloudil a zemřel žízní.
Chálíd si uvědomil, že to bylo nejhorší střetnutí, které kdy museli podstoupit. Aby své deprimované bojovníky povzbudil, nechal si je shromáždit a promluvil k nim. Začal chválou Alláha a prosbou, aby požehnal svému svatému Prorokovi. Pak pokračoval již věcněji: „Copak nevidíte bohatství Persie! Cožpak si už nepamatujete na bídu v naší zemi! Cožpak nevidíte všechny ty plodiny, co tu rostou? I kdyby nás Alláh nepověřil svatou válkou, stejně bychom přišli a vybojovali tuto bohatou zemi, abychom vyměnili hlad naší pouště za prostřený stůl. A ten je teď náš!“ Po těchto slovech se muslimové rozešli, aby si rozdělili svoji kořist.

Několik tisíc nepřátelských válečníků však bitvu u Valaji přežilo. Jednalo se hlavně o křesťanské Araby z Muthannova kmene Bakr, kteří žili hlavně v Iráku jako perští poddaní, dosud nepřijali islám a zůstávali věrni své staré nestoriánské víře. Po Andarzagharově porážce opustili bojiště, přešli Kásíf – k Eufratu to bylo asi tři míle – a po deseti mílích přišli do Ullais. Zde se mohli cítit relativně v bezpečí, neboť město chráněné Eufratem a Kásífem – ten se od Eufratu odděloval o něco severněji – bylo po souši přístupné pouze od jihovýchodu. Na rozdíl od Tabarího však jiný zdroj uvádí, že město Ullais leželo u Aš–Šásí, tj. u dnešního Al–Así asi čtyři míle na severozápad od Šínafíje. Chálíd je prozatím nepovažoval za vojenský problém. Nevšímal si jich tedy a pokračoval v dělení kořisti.
Křesťanští Arabové však věděli, že dříve či později muslimové obnoví svůj postup na sever směrem na Híru. Jestliže tedy chtěli zabránit dalšímu drancování a zotročování, rozhodli se tedy bojovat na straně Peršanů a třebas zemřít se zbraní v ruce. Do Ktésifontu tedy vyslali své poselstvo, aby císaře informovalo o situaci a požádalo jej o pomoc. Císař jim opravdu vyhověl a poručil Bahmánovi, který se po porážce u Valaji utábořil severně od Eufratu a v klidu čekal na jeho „další instrukce“, aby postupoval do Ullais, zde převzal velení nad zdejšími arabskými kontingenty a Chálída zastavil. Ani nyní však Bahmán žádnou velkou bojechtivost neprojevoval – povolal si totiž k sobě generála Džabana (Jaban), předal mu velení a tlumočil mu rozkazy císaře s tím, že on sám musí neprodleně odejet do Ktésifontu.
„Vyhni se bitvě, dokud se nevrátím – ledaže bys k ní byl přinucen,“ poradil mu ještě, než nastoupil služební cestu, jejíž účel je neznámý. Faktem však je, že v Ktésifontu našel císaře již ve velmi špatném zdravotním stavu a zůstal v jeho blízkosti. Džaban pak splnil rozkaz a u Ullais se spojil s Araby kmene Bakr včetně jejich přátel z okolí Híry a Amgisíje (Amghishiya). Sám převzal vrchní velení, křesťanským Arabům pak velel Abdul Asvád, který u Valaje ztratil dva syny a nyní hořel touhou po pomstě.
Třebaže Chálíd byl o příchodu arabských posil do Ullais dobře informován svými špehy, stále nic nepodnikal a čekal, až si jeho muži odpočinou. Teprve desátého dne se rozhodl zasáhnout a s osmnácti tisíci muži vyrazil do akce. Jako první přišla do kontaktu s nepřítelem muslimská lehká kavalérie. Její velitel Muthanná podal znepokojivé zprávy – do města přicházejí stále další a další arabské posily a na cestě jsou ještě Peršané. Třebaže Chálíd nyní přidal do kroku, k Ullais dorazil až několik hodin po Džabanovi (někdy v polovině května). Znovu tak stál proti velké nepřátelské armádě a bylo jasné, že musí svést již třetí krvavou bitvu. Rozhodl se na nic nečekat a ještě týž den zaútočit, aby nepřítel neměl čas se připravit. K městu se již ostatně blížil v bojové formaci – sám ve středu, Adí ibn Hátí a Asím ibn Amr pak na křídlech.
Zpráva o příchodu muslimů zastihla Peršany kolem poledne, když se právě chystali k jídlu. Nikdo z nich však nebyl ochoten bojovat s prázdným žaludkem, třebaže Chálíd byl již na dohled. Džaban se jen bezmocně díval na své vojáky u plných hrnců, a rukou ukazoval směrem k jihu. Vojáci se však neznepokojovali:

„Nechte nás to dojíst. Budeme bojovat později.“
„Bojím se,“ odpověděl jim Džaban, „že nepřítel vás to v klidu dojíst nenechá.“
„Nikdy! Nejdříve se najíme a pak budeme bojovat,“ trvali na svém vojáci, kteří si stále mysleli, že mají dost času.
Na zem pak položili ubrusy a zasedli k teplému jídlu, které měli tolik rádi. Stačili však sníst maximálně dvě až tři sousta, když se muslimové rozvinuli do bojové formace. Všem bylo nyní jasné, že bude následovat útok a že kdyby i nadále otáleli, bylo by jim jejich plné břicho již zbytečné. Kvapem tedy své jídlo opustili a zaujali pozici ve středu spojenecké formace s Araby pod Abdul Asvádem a Abdžárem (Abdjar) na křídlech. Bojiště leželo jihovýchodně od Ullais mezi kanálem, (pro muslimy „řekou“) a Eufratem. Bitevní fronta pak byla asi dvě míle dlouhá. Chálíd tak neměl k manévrování dostatek prostoru, a proto útočil čelně. O boji samém mnoho zpráv nemáme; víme pouze, že byl podstatně tvrdší, než v předcházejících dvou bitvách. Chálíd tvrdě útočil a osobně zabil Abdul Asváda. Persko–arabská kolice však, třebaže měla velké ztráty na životech, stále odolávala – jedni nechtěli pustit muslimy k Híře, druzí pak umírali za čest svého císaře. K nejtěžším střetům došlo na břehu „řeky“ a muslimové již byli zoufalí, neboť nejenom že se jim zde nepodařilo prorazit, ale nepřítele ani viditelně oslabit. Situace byla dokonce již tak vážná, že sám Chálíd pozvedl své ruce k nebi a začal se modlit:

„Ó pane! Jestli mi dáš vítězství, pak neponechám naživu žádného nepřátelského válečníka a budu je pobíjet tak dlouho, dokud se řeka nenaplní jejich krví.“
Muslimové nyní obnovili své útoky a Alláh jim dal vítězství. Ještě v poledních hodinách se odpor císařské armády zhroutil a vojáci se dali na útěk. Tisíce mrtvol však zůstalo na břehu „řeky“ a jejich krev zbarvila písek. Řeka však stále nebyla plná krve, jak Chálíd slíbil. Proto si k sobě povolal velitele své lehké kavalerie a poručil jim, aby uprchlíky pronásledovali.
„Nezabíjejte je však a přiveďte je zpět,“ dodal ještě.
Muslimští jezdci se tedy rozdělili do několika skupin a vydali se pronásledovat nepřítele, který se snažil dostat se do Híry. Zoufalí Peršané a Arabové pak byli izolováni, v malých skupinkách obklíčeni a zajati. Pak je přivedli k řece a každému z nich setnuli hlavu. Ale třetího dne zajatci již došli a řeka stále nebyla naplněna jejich krví. Šokovaní velitelé nyní obklopili Chálída a Káka jim všem promluvil z duše, když poznamenal:
„I kdybyste zabil všechny lidi světa, nikdy by jejich krev nenaplnila tuto proklatou řeku. Země už žádnou krev nechce! Pusť vodu do řeky. Tak splníš svůj slib.“
Ostatní se k němu okamžitě přidali:
„Slyšeli jsme, že když zem pohltí krev mnoha Adamových synů, žádnou další už nechce.“
Chálíd dal na jejich rady a poručil otevřít stavidla. Voda zabarvená krví mrtvých naplnila kanál; slib Alláhovi byl splněn.
Zatímco se jízda zabývala uprchlíky, zasedli muslimové k nedojedenému obědu Peršanů. Moc jim chutnalo a všichni se divili, jak kvalitní menáží je krmen perský voják.
V bitvě „u krvavé řeky“ prý padlo na sedmdesát tisíc Peršanů a spojeneckých Arabů; kořist pak byla obrovská, samotný Džaban však unikl.
Po několika dnech opustil Chálíd svůj tábor a ještě téhož dne dorazil do Amgisíje, velkého a bohatého iráckého města, které leželo tak blízko, že Ullais mohlo být považováno za jeho předměstí. Město však našel vylidněné – muži padli v bojích a ženy a děti se rozutekly po venkově. Muslimové se tedy rozptýlili po ulicích, v poklidu město vyrabovali a pak jej na Chálídův rozkaz zničili. Kořist byla obrovská; svým množstvím dokonce předčila i tu získanou v předešlých čtyřech bitvách. I pouhá pětina kořisti dopravená do Medíny chalífu Abú Bakra přímo šokovala. Ve snaze pochlubit se svým vítězstvím a podělit se o svoji radost i s ostatními sezval si lid do mešity a promluvil takto:
„Ó Kurajšovci! Váš lev napadl jiného lva a přemohl ho.“
Největší kompliment pak složil svému slavnému vojevůdci, když o něm prohlásil toto:

„Žádná žena již neporodí takového syna jako je Chálíd.“
Na rozdíl od Medíny nepanovala v Híře optimistická nálada. Perským guvernérem zde byl Azazbeh, který odpovídal nejenom za správu, ale i obranu města. Místní arabský vládce Ijás ibn Kubajsa (Iyas bin Kubaisa) vládl pouze formálně a mohl rozhodovat pouze v záležitostech svého kmene. Veškera obrana tedy ležela na Azazbehovi a bylo pouze na něm, jak si poradí. Guvernér samozřejmě již věděl o pohromách, které potkaly perskou armádu u Kázimy, „u řeky“, Valaji a Ullais, a bylo mu jasné, že cílem dalšího Chálídova útoku bude on sám. A může vůbec s tak málo početnou posádkou vzdorovat nepříteli, když velké perské armády vedené známými generály v boji neobstály? A churavějící císař také neposílá žádné instrukce...
Přes všechny tyto pochybnosti zavrhl myšlenku na kapitulaci a připravoval se k obraně. Vytáhl z města a vybudoval si tábor na jeho předměstí. Vpřed pak vyslal svého vlastního syna s jízdními oddíly. Mladý důstojník si vybudoval opěrný bod asi dvanáct mil od Híry v místě, kde se od Eufratu odděluje řeka Atík (Ateeq), načež pokračoval až na dohled Amgisíje. Na muslimy pak číhal tam, kde se od Eufratu odděloval zavodňovací kanál nyní zvaný řeka Badkala (Badqala). Brzo opravdu dostal zprávy, že přicházejí; vojáci jedou na koních a velbloudech a kořist převážejí s pomocí místních Arabů vzhůru po kanálu na člunech. Azazbehův syn tedy nechal spustit stavidla, načež voda klesla a čluny uvázly v blátě. Rozzlobený Chálid utábořil své bojovníky na břehu nedalekého Eufratu a sám s jízdním oddílem vyrazil zjistit, co se to děje. U Badkaly pak zlikvidoval Peršany i s jejich velitelem, načež znovu pustil vodu do kanálu a pokračoval v cestě. Smrtí svého syna zdrcený Azazbeh na obranu Híry nyní již zcela rezignoval, ponechal na místních Arabech, ať si poradí, jak umí, a sám stáhl se do Ktésifontu. Naděje na pomoc zvenčí se totiž zcela rozplynuly, když dostal zprávu, že císař zemřel.

Chálíd však o odchodu Peršanů nic nevěděl a stále očekával, že mu budou klást tuhý odpor. Proto nepostupoval přímo, ale Híru obešel od západu a přes Kavarnak (Khawarnaq) do ní pokojně vstoupil od severozápadu. Místní obyvatele ušetřil – nepokusili se ani o útěk, ani o obranu. Problém tak představovaly pouze arabské posádky čtyřech městských citadel, které se pod velením svých náčelníků připravovaly k obraně. Každá citadela měla vlastní palác, podle něhož byla i pojmenována. V „Bílém paláci“ se zabarikádoval „král Iráku“ Ijás ibn Kubajsa, pevnosti Al–Addassín (Al Adassiyin) velel Adí ibn Adí (Adi bin Adi), pevnosti Baní Mazin (Bani Mazin) zase Ibn Akal a paláci Ibn Bukajla (Ibn Buqaila) pak Abdul Masí ibn Amr ibn Bukajla (Abdul Masih bin Amr bin Buqaila). Chálíd proti každému z nich vyslal jednoho svého velitele a to v tomto pořadí: Dirára ibn al–Azvara (Dhiraar bin Al Azwar), Dirára ibn al–Chattába (Dhiraar bin Al Khattab, nebyl příbuzný s budoucím chalífou Omarem), Dirára ibn al–Mukarrína (Dirraar bin Al Muqarrin) a Muthannu. Velitelé přitáhli k citadelám a dali místním Arabům opět na vybranou – islám, džizíju nebo meč s tím, že na odpověď budou čekat do příštího dne. Když však nazítří dostali na své mírotvorné návrhy zamítavou odpověď, připravili se k boji a jako první zaútočil al–Azvar. Obránci „Bílého paláce“ však stáli na hradbách a pálili po jeho mužích. Největší problém pak představoval prak vystřelující velké koule z jílu. Dirár si proto vzal skupinku lukostřelců, obsluhu válečného stroje zlikvidoval a ostatní nepřátele donutil odstoupit od cimbuří. Podobné přestřelky nejdříve probíhaly i u ostatních citadel, pak se však obležení rozhodli vyjednávat. Jako svého zástupce si vybrali Abdula Masího.
Abdul se objevil v otevřené bráně a blížil se k Chálídovi. Šel pomalu, byl to totiž již letitý muž, jehož „obočí překrývalo oči“. Třebaže nezastával žádnou oficiální funkci, těšil se se jako princ obrovské autoritě. Byl to švihák a známá osobnost již za perského krále Chosroea, s nímž se krátce před jeho smrtí i setkal. Nyní měl prokázat, že je i moudrý a že má i svérázný smysl pro humor.
„Kolik je vám let,“ začal konverzaci Chálíd.
„Dvě stě,“ odpověděl stařec.
Chálíd pocítil úctu k tak neobvykle vysokému věku, ptal se však dále:

Jaké to byly ty nejúžasnější věci, které jste kdy viděl?“
„Nejúžasnější věc, kterou jsem kdy viděl, byla vesnice mezi Hírou a Damaškem. Do ní když cestovala místní žena, nepotřebovala nic víc než bochník chleba.“
Chálíd nepochopil, že to byla narážka na pořádek v zemi, který panoval za krále Chosroea, a proto – aniž zvýšil hlas – jenom poznamenal:
„Stáří mu přineslo jenom senilitu. Slyšel jsem, že obyvatelé Híry jsou mazaní a prolhaní lotři. Jak to, že mi ale posílají chlapa, který ani neví, kde se tu vzal.“
„Ó veliteli,“ zaprotestoval mudřec, „já ale vím, odkud jsem se vzal.“
„Tak odkud jsi se vzal?“
„Z penisu svého otce!“
„Odkudže jsi přišel?“, nevěřil svým vlastním uším Chálíd.
„Z lůna mé matky!“
„A kam jdeš?“
„Kupředu!“
„A co je vepředu?“
„Konec.“
„Běda ti,“ zvolal Chálíd. „Na čem stojíš?“
„Na zemi!“
„Co máš na sobě?“
„Své šaty.“
Protože poslední dvě otázky byly zodpovězeny uspokojivě, pokračoval Chálíd v dotazech:
„Rozumíš mi?“
„Ano!“
„Chci ti jen položit několik otázek.“
„A já ti chci dát na ně odpovědi.“
Pohněvaný Chálíd jen zamumlal:
„Země ať zničí všechny blázny dříve, než blázni zničí zemi. Předpokládám, že tvoji lidé tě poznali lépe, než já to s tebou tady skoncuji.“
„Ó veliteli,“ namítl Abdul Masí, „pouze mravenec a ne velbloud se vyzná v kdejaké díře.“
Chálíd si nyní uvědomil, že stojí tváří v tvář člověku s pronikavou myslí a že všechno, co on říkal, bylo na svém místě. Každá odpověď měla smysl a vtip. Proto již s úctou v hlase pokračoval:

„Řekni mi něco, na co si pamatuješ?“
Stařec se krátce zasnil, podíval se na věže citadely, které čněly nad okolními domy, a odpověděl:
„Pamatuji si na doby, kdy se pod těmito věžemi plavily lodě až z Číny“ – byl zase ve zlaté době Anušírvánově.
Vzájemné oťukávání nyní skončilo a Chálíd přešel rovnou k věci:
„Vyzývám vás, obraťte se k Alláhovi a islámu! Jestliže na to přistoupíte, stanete se muslimy a získáte to, co i my získáme, a budete nést i to, co i my neseme. Pakliže odmítnete, plaťte džizíju, a jestliže odmítnete i džizíju, pak přivedu lidi, kteří touží po smrti stejně jako vy po životě.“
„Naším přáním není bojovat proti vám,“ odpověděl Masí. „Zůstaneme však u své víry. Budeme platit džizíju!“
Dohody bylo dosaženo, rozhovory skončily a Masí již odcházel, když Chálíd zpozoroval u opasku jeho sluhy, který stál po celou dobu několik kroků za ním, podezřelý váček. Vrhl se tedy na něho, váček mu vytrhl a jeho obsah si vysypal do dlaně.
„Co to má být,“ zeptal se mudrce.
„To je jed. Účinkuje okamžitě.“
„Ale na co jed?“
„Obával jsem se,“ přiznal se Masí, „že toto setkání by mohlo dopadnout i jinak než ve skutečnosti dopadlo. Jsem již na konci svého života a spíše bych zemřel, než bych viděl neštěstí, které by potkalo můj lid a zemi.“
Koncem května roku 633 byla tedy mírová smlouva podepsána, citadely kapitulovaly a otevřely své brány, za což Chálíd poděkoval Alláhovi osmi modlitbami. Híra se zavázala platit muslimům každoročně na sto devadesát tisíc dirhamů, zásobovat jejich armádu sedly a dodávat jí průvodce a špehy. A pak tam byla ještě pasáž o místních arabských princeznách...
Jednoho dne totiž Prorok seděl v kruhu svých společníků a mluvil s nimi o různých věcech. Hovor se pak stočil i k cizím zemím a Prorok poznamenal, že by se měla obsadit Híra. Jeden přední muslim – jinak však prosťáček a nevzdělaný muž – jménem Šuvaíl (Shuwail) se jej pak dotázal:

„Ó posle Alláhův, až vybojujeme Híru, mohl bych dostat Kiramá, dceru Abdula Masího?“
Kiramá byla totiž princezna, o jejíž kráse si lid Arábie vyprávěl legendy; žádná ženy prý nebyla krásnější než ona. Prorok se tomu jenom smál, pak ale odpověděl:
„Ať je tedy tvoje.“
A nyní po letech přišel tedy Šuvaíl za Chálídem pro svoji sladkou odměnu:
„Ó veliteli,“ řekl, „když se nyní Híra vzdala, mohu dostat Kiramá, dceru Abdula Masího? Posel Alláhův mi ji slíbil!“
Chálíd nemohl uvěřit, že by Prorok slíbil princeznu takovému ťulpasovi. Zeptal se ho tedy:
„A máš na to nějaké svědky?“
„Ó ano,“ přisvědčil Šuvaíl a hned si přivedl muže, kteří mu vše dosvědčili. Nyní již Chálídovi nezbylo nic jiného, než zahrnout tento jeho požadavek do smlouvy.
Když se o tom ženy z Abdul Masího paláce dozvěděly, začaly kvílet a naříkat. Kiramá byla přece navyklá žít v přepychu a nyní že by měla být vydána surovému Arabovi z pouště? Nejsměšnější na tom však bylo to, že to již nebyla mladá dívka, ale osmdesátiletá stařena, jejíž krása byla již dávno pryč. Princezna proto zůstala v klidu: „Předejte mě! Ten blázen musel slyšet, jak jsem byla krásnou zamlada, a snad si myslí, že mládí je věčné,“ a pouze v doprovodu své služky opustila palác Ibn Bukajla.
Šuvaíl těšící se na milostné dobrodružství byl její seschlou tváří tak šokován, že nebyl schopen slova. Trapné ticho přerušila až princezna:
„K čemu jsem vám dobrá já, taková stará žena. Nechte mě jít:“
Arab se však rychle vzpamatoval a rozhodl se i na své prohře vytřískat alespoň nějaký kapitál:
„Ne,“ odpověděl, „nenechám vás jít, pokud nepřistoupíte na mé podmínky!“
„A jaké to jsou ty vaše podmínky? Stanovte si cenu.“
„Ať nejsem syn své matky Šuvaíl, jestliže vás nechám jít za méně než tisíc dirhamů!“
Chytrá stará žena nemohla uvěřit vlastním uším: „Pouze tisíc dirhamů?“
„Ano, a ne méně!“
Kiramá tedy předala zmíněnou částku a rychle se vrátila se do svého paláce. Dobrým obchodem rozradostnělý Šuvaíl se pak chlubil svým přátelům:
„Nechal jsem jít Kiramá. Musela ale platit jako mourovatá. Celých tisíc dirhamů!“
Vyslechl si však jen jejich bujarý smích:

„Tisíc dirhamů!? Za Kiramá bys přece mohl dostat mnohem a mnohem více.“
Prosťáček Šuvaíl byl tímto zjištěním evidentně překvapen:
„Já ale nevěděl, že existuje více než tisíc dirhamů.“
Když tuto příhodu vyprávěli Chálídovi, pouze smál a pak polohlasem zamumlal:
„Člověk míní, Alláh mění.“
Po podrobení Híry obrátil Chálíd svoji pozornost k jejímu blízkému okolí – psal dopisy představitelům a radám starších okolních měst a nabízel obvyklé alternativy: islám, džizíju nebo meč. Všichni se podrobili a oproti muslimské ochraně se zavázali platit daň. Za muslimskou stranu příslušné dohody podepisovali vyšší důstojníci včetně Chálídova bratra Hišáma (Hisham). Na druhou stranu nejvyšší perský velitel – stal se jím v tu dobu Bahman – již nebyl schopen vojensky zasáhnout, v rukou muslimů ponechal celou oblast západně od dolního Tigridu a soustředil se pouze na obranu Ktésifontu, na jehož opevnění horečně pracoval. Když Chálíd zjistil, že mu z této strany nehrozí žádné vážnější nebezpečí, vyslal svoji kavalérii pod Dirárem ibn al–Azvarem a Muthannou za Eufrat do středního Iráku. I tato akce dopadla úspěšně a do konce června oba velitelé obsadili celé území až k řece Tigridu. Ty, kteří se jim postavili na odpor, zotročili a oloupili; ty však, kteří se jim podrobili, pak ušetřili. Kromě vojenských operací organizoval Chálíd i správu dobytých provincií. Do jejich čela dosazoval své důstojníky, kteří měli vybírat daně, organizovat výzvědnou službu a zajišťovat pro muslimské jednotky průvodce. Císařskému dvoru do Ktésifontu tehdy napsal dopis:
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

„Ve jménu Alláha dobrotivého, milosrdného. Od Chálída ibn al–Valída králům Persie. Pochválen buď Alláh, který zničil Vaši moc a zkřížil Vám Vaše plány! A kdyby to neudělal, bylo by to pro Vás ještě horší. Podrobte se jeho příkazům a my Vás zde zanecháme a poklidně opustíme Vaši zemi. Jinak si Vás podrobí lid, jenž miluje smrt tak, jako Vy milujete svůj život.“
Druhý dopis pak adresoval perskému lidu. Měl podobné znění jako první, ale navíc se v něm objevil slib ochrany těm, kteří se podrobí a budou platit džizíju. Oba listy byly pak svěřeny místním Arabům a jejich prostřednictvím doručeny do Ktésifontu. Zůstaly však bez odezvy.
Část středního Iráku mezi Eufratem a Tigridem pod Ktésifontem tedy byla v muslimských rukou a nečinnost Peršanů utvrzovala Chálída v přesvědčení, že již nejsou schopni narušovat operace muslimů, napadat jejich základnu v Híře nebo odříznout jim ústup do pouště. Proto se rozhodl postoupit dále na sever až do oblastí, kam jeho jednotky dosud nepronikly. Cílem útoku se měla stát dvě velká opevněná města bráněná silnými arabskými posádkami pod perskými veliteli – Anbar a Ain at–Tamr (Ain–ut–Tamr). První z nich bylo důležité obchodní centrum již od starověku navštěvované obchodními karavanami z celé Sýrie a Persie, hlavní město provincie Sabat, rozkládající se mezi „řekami“ západně od Ktésifontu, a sídlo jejího guvernéra Šírzáda (Sheerzad), muže moudrého a učeného, ale nepříliš vojáckého. Chálída lákalo nejenom svým bohatstvím, ale i velkými zásobami obilí/zásobami.
Koncem června roku 633 tedy svoji armádu rozdělil: několik oddílu zanechal ve středním Iráku, silnou posádku pak v Híře a sám se zbytkem (tj. cca devíti tisíci muži) se vydal podél západního břehu Eufratu na sever. Řeku překročil na neznámém místě a zatímco své špehy poslal ke Ktésifontu, aby mu podávali informace o pohybech nepřítele, sám se utábořil u Anbaru. [Město již neexistuje, zbyly z něho pouze náspy asi tři míle na severozápad od dnešní Falúdži. Zbytky keramiky můžeme najít na ploše asi půl míle čtverečné. Peršané toto město nazývali Fiaroz Sabur.] Na druhý den zjistil, že dobytí Anbaru bude představovat tvrdý oříšek. Město totiž obklopoval hluboký vodní příkop, mosty byly strženy a na vysokých hradbách blízko cimbuří stálo velké množství místních Arabů, kteří sledovali dění dole jako nějakou přehlídku. Ohromen jejich bezstarostností poznamenal:

„Je vidět, že tito lidé nevědí nic o válce.“
K sobě si pak povolal na tisíc svých nejlepších lukostřelců a poručil jim, aby vyrazili vpřed s luky v rukou, ale se šípy skrytými ve svých toulcích. U hradebního příkopu pak měli zahájit na nepřítele palbu. „Miřte na oči, nikam jinam než na oči,“ radil jim ještě. Oddíly lukostřelců opravdu v pořádku dorazily až k okraji příkopu a zahájily palbu na nepřítele. Salva následovala za salvou a již za několik okamžiků přišla pevnost o tisíc očí. Panika se šířila městem a lidé volali: „Oči lidí z Anbar jsou ztraceny!“ (proto „bitva očí“)
Jakmile se Šírzád dozvěděl o tomto neštěstí na hradbách, nabídl jednání a byl ochoten se i vzdát, pokud mu budou nabídnuty přijatelné podmínky. Chálíd však trval na bezpodmínečné kapitulaci. Největší překážku pro muslimy nyní představoval široký a hluboký vodní vodní příkop před hradbami; v okolí nebyly žádné lodě a Arabové z pouště nebyli žádní plavci. Ale nebyl by to Chálíd, aby si nevěděl rady – postaví most z „masa a kostí“. Pro realizaci svého záměru si vybral místo poblíž hlavní brány, kde byl příkop nejužší, a vpřed vyslal své lukostřelce, kteří smetli nepřítele z hradeb. Pak poručil přivést staré a slabé velbloudy, pozabíjet je a jejich těla naházet do příkopu. Brzy tak opravdu vznikl most z „masa a kostí“, po němž došli muslimští válečníci až k hradbám. Peršané si však uvědomili hrozící nebezpečí, a proto vyrazili do protiútoku. Po krátkém, ale tvrdém boji však byli odraženi a donuceni stáhnout se do bezpečí. Po celou tu dobu pálili muslimští lukostřelci na nepřítele na hradbách a bránili mu tak zasáhnout do boje. Chálíd již vydal příkaz k dalšímu útoku, když se znovu otevřela brána a v ní se objevil perský posel, který tlumočil tuto nabídku: Šírzád se vzdá pevnosti, jestliže muslimové nechají jeho a všechny Peršany nerušeně odejít. Chálíd posla vyslechl a vše znovu uvážil – i kdyby pronikl na hradby, čekal by jej ještě krvavý boj ve městě jistě spojený s vysokými ztrátami. Těch se však obával, a proto s uzavřením míru souhlasil. Nazítří se tedy brány otevřely a perští vojáci i s rodinami se vydali do Ktésifontu. Křesťanským Arabům zbaveným jejich podpory tak nezbývalo nic jiného, než se poddat a souhlasit s placením daně. Chálíd se pak zaměřil na okolí města, kde si podrobil několik tamních kmenů. (Všechny tyto události se styly ve druhém červencovém týdnu.)
Bahmán Šírzádovi v Ktésifontu těžce vynadal a obvinil jej z neschopnosti. Guvernér však tak jako každý neúspěšný velitel vinu svaloval na někoho jiného a z pádu města obviňoval spojenecké Araby:

„Byl jsem obklopen lidmi, jenž neměli smysl pro čest a jejichž rodové vazby je poutaly k nepříteli,“ stěžoval si.
Chálíd jmenoval pro Anbar správce a sám nastoupil cestu zpět na jih. Ještě jednou se přeplavil přes Eufrat a po jeho druhém břehu postupoval na Ain at–Tamr. Deset mil před ním pak narazil na silné vojsko křesťanských Arabů sešikované k bitvě.
Ain at–Tamr bylo totiž velké opevněné město. Stálo uprostřed datlových hájů a po datlích bylo také pojmenováno: v překladu Ain at–Tamr znamená „Pramen u datlí“. Patřilo přednímu arabskému kmeni Namr, jehož starému náčelníkovi Akkovi ibn Abí Akkovi (Aqqa bin Abi Aqqa) se ke společné akci proti vetřelcům podařilo přemluvit i sousední klany. Když zvědové přinesli zprávu, že muslimové jsou již nedaleko, vyhledal Akka i velitele místní perské posádky schopného císařského generála Mahrána ibn Bahrán Džabína (Mahran bin Bahran Jabeen), aby se s ním poradil.
„Arabové sami vědí nejlépe, jak bojovat s Araby. Nechte mě vyřídit Chálída“, nabídl Mahránovi.
Peršan jen souhlasně přikývl, načež mu začal lichotit:
Máš pravdu, vy opravdu víte nejlépe, jak bojovat s Araby. Jděte tedy a bojujte s Chálídem! A až propukne boj, bojujte tak, jako bychom to bojovali my. A jestliže byste potřebovali pomoc, můžete se na nás spolehnout. “
Když Akka odešel, zeptali se Mahrána jeho důstojníci, kteří po celou dobu stáli nedaleko:
„Proč se vůbec bavíte s takovým psem?“
Mahrám ji však oponoval:

„Nechte to na mně. Musím brát v úvahu, co je nejlepší pro nás a co je nejhorší pro ně. Jestliže tito Arabové zvítězí, bude to i naše vítězství. Ale i když podlehnou, tak Chálída přinejmenším oslabí. A my pak odpočinutí napadneme unaveného nepřítele.“
Peršané tedy zůstali ve městě a Arabové zaujali bojové pozice na sever od města. Když dorazili i Chálíd, byl překvapen, že vidí čistě arabské vojsko, neboť dosud byl zvyklý bojovat pouze proti persko–arabské koalici. Dlouho se však tím nezabýval a zformoval svoji armádu k bitvě klasicky na střed a dvě křídla. Sám pak stál i se svojí tělesnou stráži ve středu své sestavy přímo proti Akkovi. Bitvu zahájili velitelé jeho křídel a Akka se jenom divil, jak opatrně a nedůrazně si počínají. To však byl Chálídův záměr. Svého protivníka chtěl totiž ukolébat, pak na něj osobně zaútočit a zajmout živého. Po křídlech se totiž dal do pohybu i muslimský střed a zatímco mobilní oddíly zaměstnávaly své křesťanské protivníky, utkali se oba vrchní velitelé v boji muže proti muži. Třebaže Akka byl velni schopný válečník, neměl proti Chálídovi šanci a padl do zajetí. Odpor křesťanských Arabů se pak úplně zhroutil; nejdříve se dal na útěk střed a po něm i obě křídla a všichni společně prchali zpět k Ain at–Tamru. Když však dorazili do města, našli je opuštěné. Mahrán měl totiž na bojišti zvědy a již znal výsledek bitvy. Přes svá dřívější prohlášení se rozhodně nechtěl utkat s Chálídem, a proto město vyklidil a ustoupil do Ktésifontu. Třebaže se křesťanští Arabové cítili opuštění a zrazení, obsadili hradby a váhavě se chystali k obraně.
Muslimové se již zanedlouho objevili před městem a žádali jeho bezpodmínečnou kapitulaci. Návrhy na vyjednáváni odmítali a obleženým pouze sdělili, že se musí spoléhat pouze na jejich milosrdenství. Aby svým argumentům dodali na pádnosti, vodili kolem hradeb svázané zajatce včetně Akky a jasně dávali najevo, jaký osud je čeká. Ve městě se proto sešla rada starších a ovšem dlouho diskutovala. Její závěr byl jednoznačný: naděje na přežití obyvatel Ain at–Tamru po dobytí města by byla minimální a bezpodmínečná kapitulace je méně riziková, než setrvávání v dalším odporu.

Koncem července se tedy otevřely brány a Chálíd vstoupil do města. Ke svým arabským soukmenovcům se však nezachoval příliš velkoryse, když poručil popravit všechny jeho obránce i všechny ty, kteří v předešlé bitvě bojovali proti muslimům, zbylé pak zotročit, město vyloupit a pak vypálit. O hlavu tehdy přišel i velký náčelník Akka ibn Abí Akka. V Ain at–Tamru se nacházel klášter, v němž muslimové objevili na čtyřicet převážně arabských chlapců, kteří se zde připravovali na klášterní život. Do zajetí byl tehdy vzat i jeden hoch jménem Nusair. Ničím zvláštním se neproslavil a do dějin vstoupil až jeho syn Músa ibn Nusair tím, že dovedl muslimskou expanzi až k Pyrenejím.
Několik dnů následujících po pádu Ain at–Tamru se Chálíd věnoval organizačním a administrativním záležitostem a již se chtěl vrátit zpět do Híry, když dostal žádost o pomoc ze severní Arábie, kde se muslimové ocitli v tísni. Změnil tedy úmysly a svým mužům vytyčil nový cíl: Daumat al–Džanadal (Daumat–ul–Janadal).
Daumat al–Džanadal bylo jedním z velkých obchodních center poloostrova. Stálo na křižovatce obchodních karavanních cest vedoucích ze střední Arábie, Iráku a Sýrie a proslulo svými bohatými a hojně navštěvovanými trhy. Chálíd jej znal z doby Prorokovy expedice proti Tabúku, kdy jeho vládce Ukajdara ibn Abdul Malika (Ukaidar bin Abdul Malik) porazil, zajal a donutil přísahat Prorokovi věrnost. Po vojenských operacích Amra ibn al–Áse a Šurahbíla ibn Hasana proti „odpadlíkům“ však Ukajdar svoji přísahu přísahu porušil, odpadl od Medíny a vládl svému knížectví křesťanů a „pohanů“ jako suverénní vládce. Proto asi v té době, kdy Chálíd zahájil svoji iráckou kampaň, vyslal chalífa Abú Bakr proti němu svého generála Ajáda ibn Ganám (Ayad bin Ghanam) s úkolem zmocnit se Daumat al–Džanadalu a podrobit si severní kmeny. Protože nepředpokládal žádné komplikace, pravděpodobně pak zamýšlel převelet i jeho na irácké bojiště.
Ajád však narazil v Daumat al–Džanadalu na tuhý odpor silného a sebevědomého křesťanského kmene Kalb, obývající tento region až po hranici východní Sýrie. Protože muslimů bylo málo, neobklíčili ani město celé a utábořili se na jih od něho, zatímco celý severní sektor nechali volný. Vojenská aktivita se nyní omezovala pouze na akce lukostřelců a občasné výpady z pevnosti, které však naneštěstí pro muslimy byly natolik důrazné, že nebylo jasné, kdo koho vlastně obléhá. Po několika týdnech této vyčerpávající taktiky přišel za Ajádem jeden důstojníka řekl:

„Za určitých okolností je moudrost lepší než velká armáda. Povolej na pomoc Chálída!“
Ajád souhlasil a napsal do Iráku dopis, v němž vysvětli svoji situaci a požádal o pomoc. Dopis došel do Ain at–Tamru právě vechvíli, kdy muslimská armáda odcházela do Híry, a byl doručen Chálídovi. Ten si jej přečetl, dlouho se nerozmýšlel a vyrazil směrem k Daumatu – situace na dobytých územích byla klidná a jeho podvelitelé byli dostatečně schopní na to, aby odrazili každý protiútok ze směru od Ktésifontu. Pouze Kákovi do Híry poslal list, v němž jej jmenoval svým zástupcem, a sám již nazítří vyrazil se šesti tisíci muži na cestu. Ajádovi poslal uklidňující list, začínající celkem poeticky takto:
„Počkej ještě chvíli, koně se již ženou jakou o závod
a na nich sedí lvi, mávající svými nablýskanými meči.
regiment za regimentem...“
Zpráva o tom vyvolala u „odpadlíků“ v Daumatu paniku – zatímco samotnému Ajádovi čelit mohli, po Chálídově příchodu by neměli ani tu nejmenší šanci. Proto vyslali své kurýry k sousedním křesťanským Arabům kmene Kalb a Ghassan a požádali je o pomoc. Ti jim vyhověli a pod Džadím ibn Rabíjou (Judi bin Rabia) přitáhli k pevnosti. Protože uvnitř nebylo pro tak velké množství lidí místa, tábořili vně hradeb, zatímco Ajád se jen modlil, aby pomoc dorazila včas. Samotný Ukajdar však velkou bojechtivost neprojevoval – Chálída již znal a bylo mu nevolno již při pouhém pomyšlení na to, že by se s ním měl opět utkat. Proto pozval domorodé náčelníky na poradu a prohlásil:

„Já znám Chálída lépe, než kdokoliv z vás. Nikomu nepřeje štěstí více, než jemu. Nikdo se mu v Boji nevyrovná. Kdokoliv se mu postaví tváří v tvář v bitvě – ať je silný nebo slabý –, je poražen. Dejte si říct a uzavřete s ním mír.“
Válečná rada však na jeho slova nedbala a rozhodla se podstoupit boj. Nešťastný Ukajdar nyní úplně ztratil nervy, opustil v noci tajně tábor a prchal do Jordánska – tak moc jej „Meč Alláhův“ děsil. Na útěk však již bylo pozdě, neboť muslimové již byli na cestě a jeden jejich oddíl pod Ásímem ibn Amrem jej zajal. A tak znovu stál Ukajdar před Chálídem. Jestliže doufal, že i nyní bude mít jejich rozhovor stejně poklidný průběh, jako minule, pak se hluboce zmýlil. Situace byla totiž jasná: porušil svoji přísahu věrnosti, byl tudíž rebel a jako rebel musel být neodkladně popraven. A meč tehdy opravdu ukončil život Ukajdara ibn Abdul Malika, prince z Kindy a pána Daumatu al–Džandal.
Nazítří převzal Chálíd velení nad celou islámskou armádou a zahájil obléhání. Aby přerušil spojení s Arábií, rozmístil Ajádovy oddíly jižně od pevnosti, přičemž zbytek armády pak střežil ostatní úseky hradeb a blokoval tím i spojení s Irákem a Jordánskem. Své mobilní oddíly si pak ponechal jako rezervu pro řešení neočekávaných situací. Přímo útočit na hradby se však neodvážil, neboť obránců byl dostatečný počet na to, aby každý takový pokus krvavě odrazili. Oproti tomu správná taktika byla nepodnikat nic a vyčkávat. Nepřítel pak jistě bude netrpělivý a podnikne výpad do otevřeného poli, při němž bude zdecimován. Útočit na oslabenou pevnost pak bude zcela evidentně jednodušší. Aby nepřátelským velitelům jejich rozhodovaní usnadnil a vylákal je ven, držel své muže poměrně daleko od pevnosti. Po Ukajdarově útěku přešlo velení celé křesťanské armády na Džadího ibn Rabíju. Džadí nejprve čekal na útoku islamistů, když ten ale stále nepřicházel, osmělil se a přesně podle Chálídova předpokladu naplánoval výpad. Svoji armádu rozdělil do dvou skupin. První měla napadnout Ajáda na arabské silnici, zatímco druhá, početnější, tvořená především muži jeho vlastního klanu Vadíja se měla utkat přímo s Chálídem severně od města.
Výpad však úspěšný nebyl, neboť Ajád způsobil křesťanským Arabům těžké ztráty a zahnal je zpět do města. Tito poražení bojovníci však měli paradoxně štěstí v tom, že se utkali s nezkušeným velitelem a vojáky, kteří měli daleko do kvality Chálídových iráckých veteránů. Džadí totiž dopadl podstatně hůře.

Ve stejnou dobu, kdy první oddíl, vyšel z pevnosti – aniž mu v tom kdokoliv bránil – i klan Vadíja. Chálídova nečinnost Džadího povzbudila – sešikoval své lidi do bitevní formace, vyrazil vpřed a již se viděl, jak smete muslimy z bojiště. Chálíd jen čekal, až se přiblíží na minimální vzdálenost, a pak na něho rychle a tvrdě zaútočil. Účinek byl okamžitý a křesťanští Arabové „se sesypali jako domeček z karet“. Džadí i se stovkami svých mužů padl do zajetí, zbytek jeho formace se rozpadl a pronásledován prchal za hradby pevnosti. Muslimové i křesťané se však promíchali, takže když stráže viděly, že se do města žene taková zmatená horda, zavřely městské brány a nechali své kamarády venku. Výsledek byl jednoznačný – další stovky křesťanských Arabů padly do zajetí, zbytek pak byl pobit. První část Chálídova plánu tedy vyšla skvěle.
Aby nyní nikoho nenechal na pochybách, že šance uniknout z města je nulová, přesunul Chálíd svoji armádu blíže k hradbám a městskou posádku vyzval ke kapitulaci. Když ta byla odmítnuta, přitvrdil – Džadího a všechny zajatce nechal přivést před hradby a zde mečem popravit. Obležení však pokračovali v odporu a odolávali až do posledního srpnového týdne roku 633, kdy muslimové pronikli za hradby. Město padlo, většina jeho obránců byla povražděna, přičemž ženy, děti a mladí chlapci skončili v zajetí. Chálíd byl vždy přitahován krásnými ženami, zdá se však, že měl obzvláště slabost pro ženy svých zabitých protivníků. Koupil si totiž roztomilou dceru Džadího a držel si ji jako otrokyni. Několik následujících dnů se zabýval záležitostmi dobytého města a pak se vydal spolu s Ajádovými oddíly zpět do Híry. A zde jej již opravdu bylo zapotřebí, neboť Peršané obnovili boj.
Již po několika dnech dorazila zpráva o Chálídově odjezdu z Ain at–Tamru do Ktésifontu a královský dvůr s úlevou přijal fakt, že podstatná část muslimské armády se vrátila zpět do Arábie. Po určité době však úlevu nahradilo odhodlání znovu zaútočit, drzé vetřelce porazit a zahnat zpět do pouště. V případě úspěchu by tak impérium získalo zpět nejenom svá ztracená území, ale napravilo by si i svoji otřesenou prestiž. Peršané se znovu nechtěli utkat s Chálídem, byli však připraveni bojovat s muslimy bez Chálída. Bahmán se nyní dal do usilovné práce a začal sbírat novou armádu. Začlenil do ní ty, kteří přežili bitvu u Ullais, dále pak posádky pevností ze všech částí impéria a nakonec vyzbrojil i čerstvě odvedené rekruty. Uvědomoval si však, že ani tak nemá dostatek sil utkat se s muslimy, a proto zahájil jednání s dosud loajálními křesťanskými Araby a požádal je o pomoc. Jednání dopadla úspěšně a velké množství klanů, které chtěly pomstít za Akkovu smrt, získat zpět svá ztracená území a osvobodit své ženy a děti z otroctví, bylo ochotno bojovat na straně Peršanů.
Bahmám nyní své síly rozdělil do dvou skupin a poručil jim opustit Ktésifont. První z nich pod Ruzbehem se přesunula do Husaídu a druhá se Zarmahrem v čele se utábořila v Kanafisu (Khanafis). Rozkazy byly jasné – zatím čekat a nic nepodnikat, dokud nedorazí spojenečtí Arabové, spolu s nimi pak utvořit jedinou obrovskou armádu a s ní zastavit nepřítele, resp. zaútočit na něj přímo v Híře. Spojenečtí Arabové však stále nebyli připravení – jen pomalu shromažďoval Huzaíl ibn Imran své muže v Muzajá (Muzayyah) a c v Sání (Saniyy) a Zumailu, který je také znám jako Baráz.

Perské protiofenzívě čelil stávající nejvyšší velitel na irácké frontě Káka, který tehdy k sobě do povolal Híry určité oddíly, které operovaly za Eufratem, a konal nezbytné přípravy k boji. Dva regimenty poslal k Husaídu a Kanafisu a jejich velitelům poručil, aby byli v kontaktu s Peršany, zadržovali jejich případný postup a pravidelně jej o vývoji situace informovali. Sám pak byl připraven se s Peršany utkat. Poslední týden v září roku 633 se však v Híře objevil Chálíd a znovu převzal velení. Od samého počátku mu bylo jasné, že situace by mohla být vážná, kdyby se všechny nepřátelské sbory spojily do jedné mohutné armády a zahájily vojenské akce proti Híře. Aby tomu předešel, rozhodl se zahájit ofenzívu a zničit každou protivníkovu armádu zvlášť. Dva sbory proto vyslal do Ain at–Tamru, přičemž jejich velitelům Kákovi a Abú Lajlovi poručil, aby zde na něho počkali. Jeho muži si odpočinou a pak přijdou za nimi. Po několika dnech přenechal kontrolu nad Hírou Ajádovi ibn Ganámovi a sám se připojil ke svým podvelitelům v Ain at–Tamru. Muslimská armáda tedy čítala tři sbory po pěti tisících mužích. Káka pak vyrazil do Husaídu a Ajád do Kanafisu s úkolem spojit se zde s předsunutými oddíly a Peršany zničit. Sám Chálíd zůstal na místě, aby zabránil nepříteli od Sání a Zumailu v postupu na Híru.
Když se perský velitel Husaídu Ruzbeh dozvěděl o příchodu Káky, požádal svého kolegu Zarmahra o pomoc. Ten však odmítl a zdůvodnil to tím, že k tomu prý potřebuje Bahmánův souhlas. Do města se však dostavil osobně, aby se zúčastnil boje. Uprostřed října roku 633 přijeli muslimové k městu a okamžitě se zformovali do bitevní sestavy. Bitva u Husaídu začala již klasicky osobními souboji, které opět nedopadly pro Peršany příliš dobře – Káka a jeden jeho důstojník zabili Ruzbeha a Zarmahra. Muslimové pak podnikli frontální útok, a třebaže Peršané odolávali statečně, porazili je a s velkými ztrátami zahnali na útěk. Ti, kdo řež přežili, se připojili k armádě v Kanafisu. Její velitel generál Mahbuzan se však již z porážky poučil a zavelel k ústupu do Muzajá, kde se připojil k Huzaílu ibn Imranovi. Lajla tedy vstoupil již do opuštěného města a o všem informoval Chálída.
Protože po tomto svém vítězství Peršané již nebyli pro Híru nebezpeční, plánoval Chálíd další akce. Mohl zaútočit proti samotnému Ktésifontu, dále pak proti Muzajá nebo nepřátelským Arabům v Saníji nebo Zumailu. První možnost zamítl ze dvou důvodů. Podle Tabarího se obával negativní reakce chalífy, který – jak se zdá – by takové akci nepřál, a také by svoji armádu jen nerad vystavoval útoku nepřítele z Muzajá. Tyto síly by ho mohly napadnout zezadu, až bude u Ktésifontu, nebo napadnout jeho základnu v Híře a odříznout mu tak ústup do pouště. Ze dvou zbývajících cílů si tedy vybral právě Muzajá. Tři arabské sbory tedy opustily Husaíd, Kanafis a An at–Tamr a samostatně postupovaly v prostoru mezi Eufratem a spojnicí tvořenou městy Sání a Zumailem, aby se jedné noci několik mil před Muzajá spojily a napadly nic netušícího nepřítele. Peršané a křesťanští Arabové se nezmohli na odpor a v panice se dali na útěk. Tisíce mrtvých vojáků zůstalo ležet na bojišti, tisícům vojákům se však podařilo ve tmě prchnout. O Mahbuzanově osudu nejsou zprávy, arabský velitel Huzaíl ibn Imran se však v pořádku dostal do Zumailu. To se stalo v prvním listopadovém týdnu roku 633.

Mezi Araby, kteří v Muzajá ztratili své životy, byli i dva muslimové. Krátce před bitvou opustili rodný Irák a přicestovali do Medíny, aby se zde osobně setkali s chalífou Abú Bakrem. Poté přijali islám a vrátili se zpět žít mezi svými křesťanskými sousedy. Když se tedy v Medíně rozšířila zpráva o jejich smrti rukou Chálídových mužů, přišel Omar k chalífovi a rozhořčeně odsuzoval to, co nazýval „Chálídovou tyranií“. Abú Bakr jej však odbyl slovy: „To se může stát všem těm, kteří žijí mezi nevěřícími.“ Pak však nařídil, aby rodinám zavražděných byla vyplacena finanční náhrada, načež zopakoval památná Chálídova slova: „Přece neschovám svůj meč, který Alláh vytasil proti nevěřícím!“
Po vítězství u Muzajá vytáhl Chálíd ve druhém listopadovém týdnu proti Sání a znovu nasadil svojí osvědčenou taktiku. Armáda vyrazila tajně v noci ve třech pochodových proudech, které se pak spojily a ještě před úsvitem napadly nic netušící Araby. Zdá se, že tento noční útok tehdy přežilo ještě méně nepřátel, než minulý týden. Ženy, děti a mladí muži pak byli ušetřeni a vzati do otroctví. O život tehdy přišel i náčelník Rabía ibn Budaír, jeho krásná dcera však přežila a v Medíně se provdala za budoucího chalífu Alího. Druhou nebo třetí noc po Sání si Chálíd vše ještě jednou zopakoval i se stejným výsledkem i u Zumailu a pak zamířil k Ruzabu, kde Hilál, syn Akkův, shromažďoval arabské klany, aby pomstil otcovu smrt. Když ale muslimové přijeli k městu, nenašli v něm ani živé duše. Křesťanští Arabové totiž poznali, že další odpor je marný a zmizeli v poušti.
Dalším cílem muslimského útoku se pak stala silná perská pevnost Firáz, ležící západně od Ktésifontu, poblíž nynějšího Abú Kamalu, střežící území říše před Římany. Chálíd k ní dorazil někdy v první prosincový týden a našel zde nejenom armádu perskou se svými arabskými spojenci, ale i armádu římskou. Obě mocnosti sice v uplynulých třiceti letech vedly vleklou a vysilující válku, ale nyní je spojilo dohromady muslimské nebezpečí. Po více než šest týdnů se pak nic významného nedělo – Chálídovi muži trávili čas na jižním břehu Eufratu a jejich protivníci na břehu severním, přičemž nikdo z nich se neodvažoval přejít na druhou stranu.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „významné vojenské události“