Počátky sovětské radiolokace

Letadla 1918-1945 - Šturmovik, Lavočkin, Jak, MiG.....

Moderátor: Hans S.

Odpovědět
Uživatelský avatar
Barrymore
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 407
Registrován: 11/4/2006, 17:33

Počátky sovětské radiolokace

Příspěvek od Barrymore »

Počátky sovětské radiolokace

Obrázek




Radiolokační prostředky pro protiletadlové dělostřelectvo

Ve 30. letech se sovětská vojska PVO opírala o stíhací letectvo, protiletadlové dělostřelectvo a protiletadlové kulomety. Nehledě na úroveň výcviku stíhačů a obsluh hlavňových prostředků, PVO nemohla úspěšně plnit své úkoly bez dobře organizovaného vzdušného průzkumu a pozorování. Protože k napadení ze vzduchu mohlo dojít v kteroukoliv denní i noční dobu, musely prostředky průzkumu vést nepřetržité pozorování, odhalovat nepřátelské letouny a sledovat je.

Po první světové válce byly prostředky průzkumu především optické přístroje: triedry, vizíry a dálkoměry.

Způsob optického určování vzdálenosti pomocí triedru:
Serjoža pozorující letoun, vidí jeho křídla pod úhlem 3/1000 dílku. Jestliže rozpoznal, o jaký typ jde, ví, že rozpětí křídel je 15m. Než vypočítá jeho vzdálenost, letoun už je někde úplně jinde.

Obrázek Obrázek

Stereoskopický dálkoměr DJA: umožňoval současně určit azimut, elevaci a vzdálenost cíle.

Obrázek


I přes vysokou přesnost určení azimutu a elevace letounů měly tyto přístroje výrazné nedostatky: nemožnost použití v noci a za nepříznivých meteorologických podmínek, omezené zorné pole a nízkou přesnost určení vzdálenosti. Proto začaly být optické systémy doplňovány akustickými zaměřovači a světlomety.

S růstem dostupu, rychlosti a doletu letectva začaly být možnosti optických a akustických přístrojů nedostačující. Bylo nutno vynaleznout principiálně nové technické prostředky. Roku 1929 byl na základě zadání Vojensko-technického výboru Dělnicko-rolnické rudé armády zahájen výzkum možností odhalení letounů na základě tepelného vyzařování motorů.

V červnu roku 1932 na vědecko-výzkumném polygonu hlavní dělostřelecké správy probíhala ukázka vzorů ženijní techniky, spojovacích prostředků a logistického zabezpečení vyvíjených v rámci prvního pětiletého plánu rozvoje národního hospodářství. Představené vzory se předkládaly k přijetí do výzbroje Rudé armády. Během tří dnů si techniku prohlížela komise vedoucích funkcionářů Revoluční vojenské rady vedená Národním komisařem obrany K. E. Vorošilovem. Členové komise byli rozděleni na tři skupiny vedené Vorošilovem, Tuchačevským a Buďonným. Skupiny přecházely od jednoho vzoru ke druhému, prohlížely si je a vyslechly krátký výklad vedoucího konstruktéra. Pak se každá skupina samostatně vyjádřila ke každému vzoru.
K přijetí do výzbroje byly vybrány prostředky průzkumu lehký akustický zaměřovač ZT-2 a systém Prož-zvuk (zkratka z Prožektor-zvukoulavlivatel = Světlomet – akustický zaměřovač).

Obrázek
Lehký akustický zaměřovač ZT-2

Obrázek

Systém Prož-zvuk: Zleva: Aljoša s Borisem sedí u akustického zaměřovače a ke každému uchu mají připojenou jednu troubu. Aljoša otáčí troubami nahoru a dolu tak, aby slyšel vrčení motorů letounu z obou trub stejně silně. Boris dělá to samé ve směru vpravo/vlevo. Denis a Jevgenij sedí u korektoru - bedýnky položené plošině akustického zaměřovače. Korektor slouží k opravě odchylky zaměření způsobené větrem, výškovým gradient tlaku vzduch atd. Serjoža, Ivan a Voloďa stojí u řídícího panelu, ze kterého ovládají čínnost celého systému. Nakonec nám zbývá Lev Nikolajevič, který se podle údajů na budících připevněných ke světlometu snaží zachytit letoun světelným paprskem.

Při Tuchačevského rozhovoru s konstruktéry těchto zařízení sdělil M. M. Lobanov, že jeho konstrukční kancelář již tři roky pracuje na zařízení odhalování letounů na základě jejich tepelného vyzařování a již zkoumají možnosti radiotechnických metod průzkumu. To Tuchačevského zaujalo a vývoji tímto směrem poskytl svou plnou podporu.

Odbočka: Tuchačevskému samozřejmě neuniklo, že se akustické zaměřovače a světlomety nacházejí ve výzbroji i jiných armád. Proto vydal nařízení pro Hlavní dělostřeleckou správu, aby vypracovala studii na téma „Potlačení hluku vícemotorového letounu s využitím interference zvukových vln“. Nápad spočíval v naladění motorů na shodné otáčky tak, aby se vznikající zvukové vlny vzájemně rušily. Dále doporučil zvážit, zda by se nedalo podobného efektu dosáhnout i u tanků.

Návrat na trasu: Všesvazovým elektrotechnickým ústavem byly v letech 1932-1934 prováděny práce na vývoji zařízení určeného k vypátrání letounů na základě jejich tepelného vyzařování (dnes bychom je označili za detektory infračerveného záření, raději budu používat pojem „tepelné vyzařování“ – zní to tak nějak hřejivěji). Výsledky těchto pokusů prokázaly neperspektivnost použití těchto prostředků proti letounům. Nicméně byly provedeny i zkoušky použití detektorů tepelného záření proti tankům ve prospěch dělostřeleckého průzkumu a proti plavidlům ve prospěch sovětského námořnictva.

Testy s tanky nedopadly uspokojivě. Zkoušky s plavidly na Baltu byly nepoměrně úspěšnější. V červnu a červenci roku 1934 byly na palubě plavidla Marat provedeny zkoušky průzkumu vedeného proti obchodním plavidlům a lodím Baltské flotily. Detektor o průměru 150cm zjistil následující cíle na vzdálenostech:
- obchodní plavidlo 8-9km
- strážní loď 12-16km
- eskadrová minonoska 16-22km
- ponorka na hladině 3-4km
- parní kutr 4-5km
Dosažená přesnost zaměřování byla 1-1,5°.

Obrázek
Detektor tepelného záření TU-1

Již počátkem 30. let však zkoušky zařízení akustického a tepelného průzkumu použitých proti letounům nepodávaly uspokojivé výsledky a v delším horizontu se jevily neperspektivními. V tomto období Vojensko-technický institut Dělnicko-rolnické rudé armády zpracoval studii, porovnávající možnosti bombardovacích letounů s možnostmi PVO. Na základě této studie se ukázalo, že možnosti letectva protivníka provádět údery jsou mnohem větší, než možnosti sovětské PVO ničit útočící letouny. Podrobná analýza prostředků PVO ukázala, že příčinou tohoto stavu nejsou nedostatečné vlastnosti stíhacích letounů ani nízká účinnost protiletadlového dělostřelectva. Za příčinu byla označena absence účinných průzkumných prostředků umožňujících s dostatečným předstihem zjistit nepřátelské letouny a navést na ně stíhací letouny a palbu dělostřelectva.

Již v roce 1930 provedl Vědecký výzkumně-zkušební institut telekomunikací Rudé armády (Existuje-li korektní překlad do češtiny z „Naučnyj issledovatelsko-ispytatelnyj institut svjazi Krasnoj armii“, dejte mi vědět. Dále budu uvádět jen NIIIS KA) experimenty se zachycováním elektromagnetického záření zapalovacího systému motoru letounu (magneto). Jak se dalo očekávat, ani tyto experimenty nebyly úspěšné. Jednomotorový letoun s odkrytým motorem byl zjištěn na vzdálenost 1km a při kapotovaném motoru se detekce stala nemožnou.

V létě roku 1931 na mimořádném zasedání Vědecko-technické komise Vojensko-technické rady Rudé armády byly probírány otázky postupu prací na vývoji radiotechnických průzkumných prostředků. Na zasedání bylo vytvořeno zadání pro NIIIS KA zahájit vývoj radiotechnických prostředků průzkumu vzdušných cílů.
Vedoucí pracovníci Hlavní dělostřelecké správy se na myšlenku zachycování vln odražených od letounu netvářili zrovna nadšeně. Přeci jen to nebyl zrovna jejich šálek čaje a literatury k této problematice v té době bylo minimálně. Proto se kolektiv řešitelů rozhodl prolomit zeď skepticismu a nedůvěry exprimentem.

Vedoucí kolektivu řešitelů z NIIIS KA, již zmíněný Lobanov, se v září 1933 účastnil v Centrální radiolaboratoři zkoušek elektroakustického zaměřovače, který ze zvukového spektra zvuků vydávaných letounem zpracovával pouze tu nejzajímavější část – infrazvuk. Zde mu vedoucí oddělení akustiky doporučil kontaktovat vedoucího skupiny decimetrových vln Ju. K. Korovina. Korovina problematika zaujala a okamžitě rozšířil tým řešitelů. Sám Korovin v létě 1933 prováděl u Leningradu zkoušky spojení na přímou viditelnost v pásmu UKV. Při těchto zkouškách se ukázalo, že dochází k odrazům vln od zemského povrchu, vyvýšenin a domů, což způsobuje příchod vyslané vlny k přijímači několika různými cestami.

Pro provedení experimentu použil Korovin zařízení pro obousměrné spojení v pásmu decimetrových vln, s minimálními úpravami pro provedení zkoušky. Zařízení se skládalo z vysílače pracujícího se stálou nosnou v pásmu 50 – 60cm o výkonu 0,2W, superregeneračního přijímače a parabolických antén o průměru 2m. V prosinci 1933 byly ukončeny všechny přípravné práce a aparatura byla odvezena na mořské pobřeží u Leningradu. Z počátku byla aparatura nastavována pomocí hliníkových disků různých rozměrů, které sloužily jako svérázné etalony citlivosti. Metoda určení vzdálenosti byla založena na poslechu pulsací přijímaného signálu. Při praktických zkouškách sloužil za cíl hydroplán. Vysílací stanice byla umístěna na břehu a přijímací byla zpočátku na ledu u břehu 20m a posléze 10m od vysílací stanice. Dlouho očekávaný experiment proběhl 3. ledna 1934. Průlet hydroplánu před aparaturou umožnil úspěšně pozorovat interference vysílaného a přijímaného signálu. Provedený experiment potvrdil nejen to, že se elektromagnetické vlny odráží od letounu, ale že mohou být i zachyceny pozemním přijímacím zařízením. První výsledky pokusů u Leningradu byly následující:
- zjišťování letounů pomocí decimetrových vln je možné při výkonu desítek wattů při vlně 10-20cm na vzdálenost 8-10km (závěr učiněn na základě výsledků získaných s výkonem 0,2W na vlně 50cm)
- při výkonu v anténě 0,2W a délce vlny 50cm je vzdálenost zjištění letounu 600-700m

Základním nedostatkem zařízení byla nemožnost rychlého a plynulého natáčení antén v horizontální a vertikální rovině. Signál odražený od letounu bylo možno přijímat pouze po krátký okamžik daný vyzařovací charakteristikou antén.

Na základě úspěšně provedeného experimentu byly dne 14. února 1934 zahájeny práce na vývoji zařízení umožňujícího navedení paprsku světlometu na cíl. V květnu 1935 byla ukončena stavba prvního kusu. Při zkouškách byla vzdálenost zachycení jednomotorového letounu přibližně 3km. Zjištěny byly následující nedostatky: silný šum v obvodech magnetronu a silný vliv vysílané energie na přijímací obvody. Tyto problémy zdůvodnil Korovin nízkou kvalitou elektronek vyrobených „podomácku“ v laboratoři a tím, že projekt byl zaměřen na dosažení co silnějšího vyzařovaného a odraženého signálu.
Projekt byl přepracován a v roce 1936 bylo vyrobeno první zařízení Jenot. Zařízení používalo dvě spřažené parabolické antény o průměru 1,5m, pohyblivé v horizontální i vertikální rovině. Srdcem vysílače byl magnetron kmitající na vlně 18cm s výkonem 8W. Přijímací vysokofrekvenční část měla dvě varianty. V první variantě sloužila jako směšovač speciální elektronka s postupnou vlnou, ve druhé variantě jako detektor sloužila vakuová dioda s velmi malou vzdáleností elektrod. Efektivita obou variant se ukázala jako srovnatelná. Nízkofrekvenční zesilovač přímo zesiloval dopplerovský kmitočet získaný výše popsanými detektory z přímého a odraženého signálu. Vysílání a příjem zabezpečovaly půlvlnné rezonátory v ohniscích reflektorů antén.

Zkoušky prototypu prokázaly schopnost zachytit letoun na vzdálenost až 11km a opět nestabilní práci vysílacích a přijímacích obvodů a vysokou úroveň šumů při příjmu odražených signálů.

Po provedení úspěšných zkoušek zachycení letounu zařízením Centrální radiolaboratoře pochopili inženýři Hlavní dělostřelecké správy složitost řešení tohoto problému. Proto bylo rozpracování této problematiky zadáno paralelně i Leningradskému elektrofyzikálnímu institutu. Důležitost řešení tohoto problému takové zdvojení omlouvala.

Radiozaměřovač Burja
Už 11. ledna 1934, osm dnů po provedení Korovinova experimentu, byl realizací projektu Leningradského elektrofyzikálního institutu pověřen B. K. Šembel, vedoucí radiového oddělení. Výzkum se soustředil na decimetrové pásmo, které umožňuje konstrukci mobilních zařízení a poskytuje dostatečnou přesnost určení úhlových souřadnic cíle. Po zvážení zadání došel řešitelský tým k podobnému řešení jako konkurence z Centrální radiolaboratoře: systém pracující se stálou vlnou a využívající Dopplerův jev. Použití v té době existující aparatury pro zkoumání ionosféry bylo nemožné, protože délka impulsů vysokofrekvenčního signálu byla pro zamýšlený dosah příliš velká. Proto by bylo nutno vyvinout úplně nová zařízení: krátkoimpulsní zdroje napájení anody generátoru, vysokofrekvenční generátor, širokopásmové přijímače, rychloběžné oscilografy, ... Kromě toho byl obezřetný přístup k impulsní metodě podložen nebezpečím, že rušení, vyvolané odrazy od stacionárních překážek a úroveň šumu širokopásmového přijímače mohou vést nepředvídatelným obtížím. Nelze také zapomínat, že v případě fatálního neúspěchu hrozil řešitelům ozdravný pobyt na Sibiři. Oproti tomu bylo řešení založené na interferenčním principu velmi přitažlivé, protože mohla být využita již existující zařízení. Dalšími plusy tohoto řešení byla možnost použít úzkopásmové zesilovače, čímž se sníží šum při příjmu a využitím Dopplerova jevu bude zajištěna selekce pohyblivých cílů.
V první polovině roku 1934 byl vyroben generátor v decimetrovém pásmu a přípravky pro měření sekundárního vyzařování předmětů různých rozměrů a tvarů. V té době B. K. Šembel provedl orientační výpočet výkonu potřebného pro zjištění a zaměření letounu na vzdálenost 10km. Při zisku antén 33dB a citlivosti přijímače 50μV/m je potřebný vysílací výkon řádově 1W.

Na jaře roku 1935 byla ukončena většina zásadních prací a bylo možno přistoupit k sestrojení experimentálního prototypu. Tento prototyp byl osazen magnetronem pracujícím v pásmu 21-29cm s výkonem 10W.

Zkušenosti se superregeneračním přijímačem decimetrových vln ukázaly, že jeho vlastní šum je příliš veliký a snižuje citlivost na neúnosnou míru. Proto byl přijímač nahrazen přijímačem používajícím elektronku s postupnou vlnou, čímž se úroveň šumu snížla o tři řády.

V létě roku 1935 byl zhotoven anténní systém skládající se ze dvou parabolických antén o průměru 2m umístěných vedle sebe na společném nosníku, umožňujícím jejich natáčení v horizontální i vertikální rovině. Zkoušky prototypu ukázaly, že je schopen zachytit hejno vlaštovek na vzdálenost 150-200m a letoun U-2 na vzdálenost 5-6km.

Obrázek
Experimentální zařízení sestavené při vývoji systému Burja

Na podzim roku 1935 byl Leningradský elektrofyzikální institut sloučen s Radioexperimentálním institutem a vznikl Vědecko-výzkumný institut č.9 (v originále Naučno-issledovatelskij institut, dále v textu jen NII-9). Nové vedení institutu vypracovalo rozsáhlé plány výzkumu ve prospěch armády a dostalo na jejich realizaci značné prostředky.

Podle zadání Hlavní dělostřelecké správy měl NII-9 vyvinout v letech 1935-1936 nový mobilní radiozaměřovač pro protiletadlové dělostřelectvo a provést jeho testy na polygonu Hlavní dělostřelecké správy. Na základě prototypu z roku 1935 a jeho zkoušek zhotovil zkušební závod institutu mobilní radiozaměřovač Burja. Nový zaměřovač se skládal z magnetronu pracujícího v pásmu 24-25cm s výkonem 6-7W, přímozesilující přijímač, dvě parabolické antény o průměru 2m se šířkou svazku 7-10° a napájecí zdroj (akumulátory a suché baterie).

V září a říjnu roku 1936 proběhly na dělostřeleckém polygonu Hlavní dělostřelecké správy zkoušky zaměřovače proti jednomu letounu a proti roji letounů R-5. Při kursu cíle 0° byla maximální vzdálenost zjištění cíle 10-11km, střední chyba určení azimutu 3° a elevace 4,1°. Po ukončení zkoušek se Hlavní dělostřelecká správa obrátila na NII-9 s požadavkem pokračovat v pracích na zařízení, aby se zvýšil dosah a přesnost zaměřování a zvýšila se pravděpodobnost zjištění cíle, pro což se doporučila oddělit sledování cílů v azimutu a elevaci.

Obrázek
Radiozaměřovač Burja

Cesta vedoucí ke zvýšení dosahu a přesnosti byla jasná: zvýšení vysílacího výkonu, zvýšení směrovosti antén zkrácením použité vlnové délky nebo zvětšením průměru reflektorů antén a zvýšení citlivosti přijímače.

Jednou z variant zvýšení pravděpodobnosti zjištění cíle bylo nahrazení stávajících antén novým systémem s vícesvazkovou vyzařovací charakteristikou používaným u radiomajáků. Tato varianta předpokládala jedno vysílací a tři přijímací zařízení s parabolickými anténami.

Pro ověření možnosti zvýšení dosahu a provedení různých experimentů bylo v roce 1937 sestaveno stacionární zařízení RI-4. Směrovost antén zařízení RI-4 byla čtyřikrát lepší, než u zaměřovače Burja, protože při použití stejné vlnové délky byly antény dvojnásobného průměru (4m). Pokusy s RI-4 měly za cíl zvětšit dosah na alespoň 25km, čehož bylo dosaženo v roce 1938. Nová přijímací část se lišila od původní z Burja v tom, že bylo pásmo přijímaných dopplerovských kmitočtů rozděleno na 18 kanálů po 50Hz, což umožnilo v každém kanále zvýšit čtyřnásobně citlivost přijímače, čímž se zdvojnásobil dosah. Vysílací výkon byl zvýšen na 100-150W.

Radiolokátory B-2 a B-3
V plánu výzkumů u NII-9 byly na rok 1937 také práce na radiodálkoměru využívajícího frekvenčně modulovanou nosnou pro ověření možnosti získání třetí souřadnice cíle – vzdálenosti. O bylo nutné pro zařazení zařízení do systému řízení protiletadlové palby (pribor upravlenija artillerijskim zenitnym ognem, PU AZO). Ideu radiodálkoměru používajícího kmitočtovou modulaci navrhl B. K. Šembel na základě osobních zkušeností s odrazy vln od krymských hor v době zkoušek Burji na polygonu. Zkušenost ukázala, že frekvenční modulace s pomocí filtrů dovoluje provádět selekci cílů podle vzdálenosti, čímž se odstraní rušení způsobené odrazy od blízkých předmětů. Pod vedením B. K. Šembela byl zahájen vývoj dálkoměru s mechanickým zařízením, umožňujícím modulovat kmitočet generátoru o 2-3%. Zařízení mělo dvě parabolické antény a generátor v pásmu 15-25cm s výkonem 5-10W.

Práce byly ukončeny v létě roku 1938. Zkoušky ukázaly, že z důvodu vysoké úrovně šumů v magnetronovém generátoru a kvůli nestabilitě jeho parametrů, má zařízení dosah 7-8km. Z toho důvodu byl vývoj ukončen a vývoj dálkoměrů se v NII-9 ubíral již cestou impulsních zařízení.

V roce 1938 se předpokládalo vyřešení otázek jako zvýšení dosahu a pravděpodobnosti zjištění cíle. V NII-9 došli konstruktéři k závěru, že možným řešením těchto problémů bude použití antén s vějířovou vyzařovací charakteristikou. Tím by se současně zvýšil dosah i přesnost zaměřování. V NII-9 byly vyrobeny tři prototypy radiolokátorů, z nichž jeden dostal označení B-2 a druhý (složený ze dvou identických zařízení) dostal označení B-3.
U všech tří prototypů pracoval generátor v pásmu 15cm s výkonem 12W.
Radiolokátor B-2 měl parabolické antény s kuželovou charakteristikou o šířce svazku 5-6°. Pro vyhledávání se používala kuželová vějířová charakteristika se šířkou vějíře 40-50°. Prostor byl ozařován postupně a v okamžiku zjištění cíle by letoun sledován pomocí rovnosignálové metody.

Obrázek
Radiolokátor B-2

Pro radiolokátor B-3 byl vytvořen systém, ve kterém jedno zařízení provádělo vyhledávání cíle v horizontální rovině a druhé zařízení ve vertikální rovině. Obě zařízení měla antény s vějířovými charakteristikami se šířkou svazku v jedné rovině 35-40° a ve druhé rovině 2-3°. Obě zařízení byla prakticky identická, pouze anténní systémy byly vzájemně natočeny o 90°. Vyhledání cíle prováděla nejdříve azimutální stanice, která svazkem ve tvaru vějíře postaveného svisle postupně projížděla prostor. Když operátor zaslechl ve sluchátkách charakteristický vibrující zvuk interferujících signálů vysílače a přijímače, zahájila vyhledávání cíle elevační stanice. Ta projížděla vějířovým paprskem orientovaným vodorovně sektor určený azimutální stanicí zdola nahoru až do zachycení signálu cíle.

Obrázek
Radiolokátor B-3

Při vojskových zkouškách se prokázalo, že přesnost zaměřování je 1,5-3x vyšší než u akustických zaměřovačů a dosah je také značně větší – 20km u B-2 a 17,5km u B-3 (akustický zaměřovač – 10km). Nedostatkem radiolokátorů byla nízká pravděpodobnost zjištění cíle a jeho sledování na výškách nad 4000m.

V předtuše blížícího se ukončení vývoje prakticky použitelného radiolokátoru splňujícího požadavky protiletadlového dělostřelectva, vznesla v březnu 1939 Hlavní dělostřelecká správa požadavek na přípravu průmyslové výroby radiolokátorů pro PVO, vyčlenění závodu k jejich výrobě a vyrobení prvního prototypu v závodě do 1. 4. 1941.

Radiolokátor Mimas
Souběžně s vývojem radiozaměřovačů B-2 a B-3 probíhal u NII-9 i vývoj radiolokátoru většího dosahu. Podařilo se zvýšit výkon vysílače i citlivost přijímače, což umožnilo konstrukci radiolokátoru Mimas s dosahem 30-35km na bombardér SB a přesností určení úhlových souřadnic 0,6°. Zvláštností této stanice byl anténní systém skládající se ze tří trychtýřových antén – jedné vysílací a dvou přijímacích. Každá anténa se skládala ze čtyř menších trychtýřů čtvercového průřezu, uvnitř pokovených. Vyzařovací charakteristiky všech antén byly shodné – listová charakteristika s vertikální šířkou 20° a horizontální šířkou 4°. Přijímací (boční) antény byly od střední vysílací antény lehce odkloněny do stran, což umožňovalo zaměřování cíle rovnosignální metodou.

Radiolokátor Strelec
Dalším příspěvkem NII-9 k pracím pro protiletadlové dělostřelectvo byla konstrukce impulsního radiodálkoměru Strelec dokončená koncem roku 1939. Dálkoměr pracoval v pásmu 70-80cm s impulsním výkonem 20kW a superheterodynním přijímačem. Při testech v zimě 1939-1940 vykázal dosah 20km na letoun U-2 a přesnost určení dálky 160m.

Tak všestranné výzkumy a vývoj v rámci NII-9 připravili počátkem roku 1940 dobrý základ pro zahájení prací na stanici navádění zbraní protiletadlového dělostřelectva.
Dne 4. června 1940 vydala Rada obrany nařízení zavazující jeden radiozávod společně s NII-9 do šesti měsíců zhotovit předsériový prototyp radiolokátoru odpovídajícího vlastnostem systémů Mimas a Strelec. Tomuto typu bylo dáno jméno Luna.
Po dohodě NII-9 s Hlavní dělostřeleckou správou bylo odloženo dokončení úkolu na březen 1941. Ani tento termín se nepodařilo dodržet. Pak ještě 13. července 1941 Státní rada obrany nařídila ukončit vývoj do 5. srpna a 20. srpna zahájit sériovou výrobu. Evakuace závodu na východ a ukončení činnosti NII-9 nedovolili dovést systém Luna do sériové výroby.

Radiolokátory dalekého dosahu pro PVO
Radiolokátor Rapid
Zatímco se Hlavní dělostřelecká správa soustředila na rozvoj protiletadlového dělostřelectva a systémů patřících do sestavy protiletadlových baterií, Velení PVO se věnovalo radiotechnickým prostředkům služby Vzdušného pozorování, uvědomování a spojení (Vozdušnoe nabljudenie, opeveščenie i svaz – dále jen VNOS).

Počátkem roku 1933 člen Velní PVO inženýr P. K. Oščepkov předložil zprávu o výhodách impulsních metod radiolokace před metodami využívajícími stálou vlnu při zjišťování letounů na velké vzdálenosti. Pro zvýšení dosahu je nutno zvýšit vyzařovaný výkon, což pro systémy se stálou vlnou představuje problémy s konstrukcí generátorů. Impulsní signál poskytuje podstatně vyšší výkon po dobu trvání impulsu při stejném průměrném výkonu.

Národní komisař obrany Vorošilov se postavil kladně k iniciativě Velení PVO a doporučil posoudit danou problematiku společně s vědci z Akademie věd SSSR. V souvislosti s tímto doporučením dne 16. ledna 1934 proběhlo v Leningradském elektrofyzikálním institutu zasedání vědeckých špiček v oboru. Závěrem jednání bylo, že:
1) plánované zařízení musí používat elektromagnetické vlny v decimetrovém až centimetrovém pásmu
2) vzhledem k předpokládanému dlouhému vývoji bez jistých výsledků pokračovat ve vývoji akustických přístrojů a přístrojů využívajících tepelného záření. (byl teprve rok 1934)

Dne 19. února 1934 uzavřelo Velení PVO smlouvu s Leningradským elektrofyzikálním institutem smlouvu, která předpokládala:
1) k 1. červenci 1934 sestavení experimentálního zařízení zjišťování letounů
2) výzkum odrazů elektromagnetického vlnění od různých předmětů
3) na základě shromážděných výsledků do 1. prosince 1934 vypracovat projekt stanice vzdušného průzkumu.

Vedoucím tohoto výzkumu byl určen již zmiňovaný B. K. Šembel, který v té době již pracoval na projektu radiozaměřovače.

Podle zadání Velení PVO se měl systém skládat z jednoho vysílacího a tří přijímacích stanovišť, z nichž jedno se mělo rozmisťovat v blízkosti vysílače a zbylá dvě ve vzdálenosti do 10km. Nehledě na výše zmíněnou zprávu o výhodách impulsního signálu nezahrnul P. K. Oščepkov tuto metodu do zadání pro Leningradský elektrofyzikální institut. Tudíž se vývoj systému ubíral cestou signálu se stálou vlnou, stejně jako v případě vývoje zařízení pro Hlavní dělostřeleckou správu. Stejný šéf výzkumu a stejný přístup k řešení. Náhoda?

Do 1. července 1934 se podařilo vyvinout zařízení Rapid, obsahující generátor vln o délce 4,7m s výkonem 200W, superregenerační přijímač a přijímací anténu ve tvaru půlvlnného dipólu. V červenci 1934 bylo zařízení Rapid testováno v blízkosti Leningradu. Vysílací stanice byla umístěna na střeše budovy Leningradského elektrofyzikálního institutu a přijímací stanice během testů putovala po okolí ve vzdálenosti 11-50km.

Zpočátku byla přijímací stanice pro detekci signálu vybavena undulátorem – zařízením, které s použitím elektromagnetického vychylovacího systému hýbe zapisovačem a maluje na papír cosi, co se velmi podobá záznamu ze seismografu. Při testech létal letoun po zadané trase a v určených bodech protínal spojnici mezi vysílací a přijímací stanicí, aby bylo možno určit maximální vzdálenost, na kterou je možno detekovat jeho průlet. Na základě výsledků testů byly vyvozeny následující závěry:
- ve všech případech se přítomnost letounu na výšce do 1000m v zóně do 3km od přijímací stanice projevovala ve sluchátkách charakteristickými zázněji, způsobenými interferencemi mezi vysílanou a odraženou vlnou,
- princip detekce letounů je funkční a považuje se za vhodné zaměřit další úsilí na zdokonalení zřízení a výrobu prototypu č.2.

Ve dnech 9. a 10. srpna byly provedeny zkoušky upraveného zařízení při vzdálenosti vysílací a přijímací stanice 50-70km. Při vzdálenosti 50km byly letouny detekovány do výšky 5200m bez ohledu na typ stroje. Letoun byl spolehlivě detekován v případě, že prolétal mezi vysílačem a přijímačem. Spolehlivost detekce se snižovala, pokud se pohyboval v blízkosti přijímače mimo přímou spojnici obou stanic. Vzdálenost 75km byla při vysílacím výkonu 180W maximální vzdáleností, na kterou systém spolehlivě fungoval.

V září 1934 představil Leningradský elektrofyzikální institut dopracovaný zbytek systému Rapid: Vysílací stanici s výkonem 100W, pracující na vlně 4,8m se směrovou anténou o šířce svazku 60° a přijímač centrálního stanoviště se zařízením pro záznam přijímaného signálu na papírovou pásku. Tyto části systému se už testů neúčastnily a spolu s již dříve vyrobenými zařízeními byly používány zákazníkem (Velení PVO) pro různé experimenty. Systém Rapid se později stal základem systému RUS-1 Reveň.

Systémy Vega, Konus a Model-2
V září roku 1934 P. K. Oščepkov zformuloval zadání pro vývoj na nového systému služby VNOS nazvaný Elektrovizor. Zadání obsahovalo dva požadavky:
1) vyvinutí stanice celokruhového přehledu s dosahem 100-200km se zobrazováním odraženého signálu na obrazovce
2) systém bude složen z jednoho vysílacího/přijímacího stanoviště a několika pomocných přijímacích stanovišť, rozložených okolo vysílače v různých vzdálenostech.

Umístění přijímačů ve větší vzdálenosti od vysílače bylo požadováno z toho důvodu, že při nedostatečné síle odraženého signálu bude přijímač v blízkosti vysílače zahlcen signálem vysílače a odražený signál nebude schopen detekovat. V tom případě budou signály zachycené pomocnými přijímači vzdálenými od vysílače předány buď rádiem nebo po kabelu na centrální přijímací stanoviště. Určení vzdálenosti cíle se předpokládalo buď triangulační metodou pomocí dvou stanic nebo z fázového rozdílu vysílaného a přijímaného signálu.

Pro řízení těchto prací byla na rozkaz Tuchačevského v říjnu 1934 vytvořena Konstrukční kancelář Velení PVO Dělnick-rolnické Rudé armády (Konstruktorskoe Bjuro Upralenija ProtivoVozdušnoj Oborony Raboče-Krestjanskoj Krasnoj Armii - KB UPVORKKA). Vedoucím kanceláře se stal P. K. Oščepkov. Této kanceláři byly adresovány požadavky na urychlení vývoje systému Elektrovizor a byl jí svěřeno vypracování návrhu konstrukce radiolokační stanice PVO v Moskevské oblasti předávající informace o nepřátelských letounech rádiem na vzdálenost 200-250km.

V červnu 1935 uzavřelo Velení PVO smlouvu s neupřesněným radiozávodem na vývoj a výrobu radiolokačních zařízení Vega a Konus, která se měla stát součástí systému Elektrovizor. Jejich výroba měla být ukončena v roce 1936.
Zadání na zařízení Vega obsahovalo vysílač v pásmu 3,5-4m o výkonu 5-10kW, pracující do antény rotující v horizontální rovině a pět sad přijímacích zařízení ve stejném pásmu s rotujícími anténami.

Výrobní závod termín dodávky splnil, ale zařízení Vega neprošlo vojskovými zkouškami a nebylo přijato do výzbroje.

Zařízení Konus se skládalo z vysílače krátkého dosahu (10-15km) v pásmu 20-40cm s výkonem 25W, vysílače dalekého dosahu (do 100km) v pásmu 50-100cm s výkonem 1kW, dva přijímače v pásmech 20-40cm a 50-100cm, parabolické antény vysílačů a přijímačů o průměru 0,8m a zařízení synchronního otáčení antén. Vysílací obvody byly založeny na magnetronech. Protože systém měl pracovat se stálou vlnou, byla pro určení vzdálenosti cíle použita frekvenční modulace vysílaného signálu.

Zkoušky systému krátkého dosahu ukázaly, že dosahu 10-15km se nepodařilo dosáhnout a použití frekvenční modulace je neperspektivní. S tímto závěrem byla zakázka na systém Konus zrušena.

Již počátkem roku 1935 P. K. Oščepkov rozhodl rozšířit systém Elektrovizor impulsním zařízením pracujícím v decimetrovém pásmu. Zařízení dostalo název Model-2 (Model-bis).

V polovině roku 1935 KB UPVORKKA sestavilo laboratorní vzor zařízení Model-2 a převezlo ho do Sevastopolské oblasti na zkoušky. Testy ukázaly nedostatky vzoru a ten se vrátil do kanceláře k dopracování.

V říjnu roku 1935 Velení PVO doložilo Národnímu komisaři obrany, že zkušenosti s radiolokačními metodami detekce letounů plně potvrdily svou správnost a není pochyb o tom, že tyto metody najdou široké uplatnění v rámci PVO.

Aby byla realizace zařízení Model-2 a Vega co nejvíce urychlena, bylo v rámci Velení PVO zřízeno Zkušební oddělení PVO, které mělo zajistit, aby bylo možno v roce 1936 přejít k vybavování jednotek služby VNOS moderní technikou. Realita však nic nedala na optimistické představy P. K. Oščepkova, ba se jim přímo vysmívala. Vybavování vojsk PVO radiolokační technikou nezačalo a ani nemohlo začít v roce 1936.

V prosinci 1935 Národní komisař obrany přeměnil KB UPVORKKA na Zkušební odbor průzkumu a navádění PVO (Opytnyj sektor razvedki i navedenija PVO – OSRN PVO) a určil jeho strukturu: 11 inženýrů, 1 technik a 18 příslušníků velitelské čety. Téměř každý inženýr měl své dva velitele. Efektivitu tohoto systému potvrzuje to, že se ve Střední Evropě zachoval až do dnešních dnů :-).

Úkolem Zkušebního odboru bylo provádět komplexní studium otázek vzdušného průzkumu a prostředků řízení PVO, testování techniky v polních podmínkách a shromažďování výsledků testů.

Koncem roku 1936 se Zkušební odbor již nezvládal plnit funkci vědecko-technického poradního orgánu průmyslových podniků v otázkách radiolokace. Náčelník Velení PVO a náčelník Zkušebního odboru předložili tento problém Národnímu komisaři obrany Vorošilovovi a žádali přenést tuto funkci na Technickou správu RKKA a Zkušební odbor zachovat jako základnu pro vývoj radiolokačních průzkumných prostředků PVO.

Vorošilov však přijal jiné řešení. Podle nařízení GŠ z 31. 12. 1936 byl Zkušební odbor začleněn do sestavy Technické správy RKKA s podřízeností NIIIS KA. Tímto nařízením Národní komisař obrany vyřešil nejen otázku řízení rozvoje prostředků dalekého dosahu služby VNOS, ale i problém vědecko-technické kontroly činnosti Zkušebního odboru, jež ze strany Velní PVO neexistovala. Tímto okamžikem byl P. K. Oščepkov odstaven od účasti na rozvoji radiolokace.

Po přepodřízení Zkušebního odboru pod NIIIS KA byl vypracován nový tematický plán Zkušebního odboru na rok 1937. Tento plán obsahoval:
- dokončení vývoje systémů Vega a Model-2,
- vývoj přehradného systému pro ochranu státních hranic Reveň,
- vývoj stanice dalekého dosahu v pásmu UKV,
- vývoj vysílačů v pásmech 5-10cm a 15-20cm s výkonem 5-20W.

Na rok 1938 předpokládal plán Zkušebního oddělení, přeorganizovaného na 6. oddělení NIIIS KA, následující:
- pokračování vývoje a zkoušek přehradného systému v pásmu UKV,
- zkoušky stanice dalekého dosahu,
- vývoj a zkoušky radiozaměřovače pro protiletadlové dělostřelectvo.

Tyto tři okruhy byly základem činnosti 6. oddělení až do poloviny roku 1943.

Systém Reveň (RUS-1)
Prvním výsledkem činnosti NIIIS KA v oblasti radiolokace byl vývoj systému Reveň. V zájmu urychlení vybavení vojsk radiolokační technikou byl jako základ tohoto systému použit systém Rapid z roku 1934.

Systém Reveň se skládal z jedné vysílací a dvou přijímacích stanic na automobilech. Stanice byly v terénu rozmístěny v jedné linii, vysílací stanice byla uprostřed. Vzdálenost přijímacích stanic od vysílací byla 30-40km. Vysílací stanice vytvářela „přehrady“ z elektromagnetického záření směrem k přijímacím stanicím. Pokud letoun narušil tuto „přehradu“, byla jeho přítomnost detekována undulátorem zaznamenávajícím zázněje přímého a odraženého signálu.

V říjnu-prosinci 1937 prošel systém Reveň zkouškami nedaleko Moskvy a po dopracování v létě 1938 podstoupil detailní zkoušky zaměřené na pravděpodobnost zjištění cíle. Na základě dosažených výsledků objednala RKKA první zkušební sérii systémů Reveň. 30. června 1939 převzal NIIIS KA tuto první sérii na 16 automobilech (pravděpodobně 5 kompletních systémů + 1 vysílací stanice samostatně).

V srpnu 1939 proběhly vojskové zkoušky systému. Na základě výsledků zkušební komise uznala systém Reveň způsobilým služby v rámci VNOS. Ocenila zejména jeho vysokou pravděpodobnost zjištění cíle. V září 1939 byl systém Reveň rozkazem Národního komisaře obrany přijat do výzbroje vojsk PVO pod označením RUS-1 (RadioUlavlivatel Samoljotov).

Obrázek
RUS-1: vysílací stanice

V zimě 1939-1940 prošel systém RUS-1 bojovou prověrkou ve válce s Finskem. K předejití neočekávaných úderů finského letectva na Leningrad bylo okolo města vytvořeno radiolokační pásmo ze systémů RUS-1. V podmínkách frontového města však nemohl systém plnit svou funkci plnohodnotně. Po postupu sovětských vojsk do oblastí Vyborgu a Keksholmu byla vytvořena dvě pásma, která umožňovala upřesnit místa a směry pohybu prolétávajících letounů. Tyto informace byly předávány na velitelství služby VNOS Leningradského sboru PVO. Během pětiměsíčního nasazení systémy RUS-1 pracovaly spolehlivě a bez závažnějších poruch. V dubnu 1940 byly stanice RUS-1 z Karelské šíje rediskokovány do Zakavkazska. Do začátku Velké vlastenecké války bylo vyrobeno celkem 45 systémů, které byly během války nasazeny na Dálném Východě a v Zakavkazsku.

Další výroba byla ukončena, protože byly stanice RUS-1 nahrazeny ve výrobě stanicemi RUS-2.

Stanice dalekého dosah Redut
Po experimentech s odrazem elektromagnetických vln od letounu a výpočtu možných dosahů radiolokátorů přistoupila KB UPVORKKA v roce 1936 v vývoji systému pracujícího v impulsním režimu.

První zkoušky zjištění vzdušného cíle s použitím laboratorních přístrojů proběhly 15. dubna 1937. Dosah byl 7km. Další zkoušky byly provedeny 10. května. Pro zmenšení vlivu generátoru na přijímací stanici, byla přijímací stanice přesunuta 500m od vysílací. Letoun ve výšce 1500m byl zjištěn na vzdálenost 12,5km, přičemž mohl být odražený signál ofocen z obrazovky indikátoru. Okem byl signál zjistitelný ještě při vzdálenosti cíle 17km. Zkouška s rojem letounů R-5 byla provedena 16. května. Letouny byly zjišťovány na vzdálenosti 15km. Tyto zkoušky ukázaly, že armádou požadovaný dosah 50km je dosažitelný při výkonu vysílače 50kW.

Na základě těchto výsledků byl zahájen vývoj kompletního systému. Nový systém, vyrobený v polovině roku 1938 měl vysílač postavený na elektronkách IG-8 a modulátor na elektronkách G-3000. Vysílač poskytoval impulsní výkon 40-50kW. Anténa typu Yagi s pěti direktory a třemi reflektory se nacházela ve výšce 12m. Přijímací stanice měla stejnou anténu a nacházela se ve vzdálenosti 1000m od vysílací. Synchronizace otáčení antén se odvozovala od 50Hz napájecí sítě.

V srpnu 1938 prošel systém zkouškami a prokázal schopnost zjištění cíle letícího ve výšce 1500m na vzdálenost 50km.

Teď již bylo jasné, že je možno sestrojit prototyp splňující požadavky na praktické použití u vojsk. NIIIS KA kontaktoval vedení závodu, vyrábějícího systém RUS-1 s návrhem vyrobit zkušební prototyp s využitím výsledků zkoušek. Závod odmítl systém vyrobit, protože podle jeho názoru byla stavba takového zařízení v mobilní verzi nemožná. Proto se NIIIS KA rozhodl vyrobit prototyp vlastními silami ve spolupráci s Leningradským elektrofyzikálním institutem.

Za rok, v srpnu 1939, bylo zařízení vyrobeno a zahájeny jeho zkoušky s dosahem:
- na cíl ve výšce 500m: 5-30km,
- na cíl va výšce 3000m: 15-65km,
- na cíl ve výšce 7500m: 25-95km.

Taktické schopnosti systému byly následující:
- přesnost určení dálky 2-3km,
- možnost celokruhového přehledu,
- určení azimutu cíle,
- určení směru letu cíle a jeho rychlosti,
- určení druhu cíle (jeden cíl nebo skupina) podle charakteru pozorovaného odrazu na indikátoru,
- mrtvá zóna dosahující do vzdálenosti 10-20km od stanice.

Obrázek
Redut: vysílací stanice

Na základě těchto výsledků byl v únoru 1939 předložen v Radě obrany návrh na výrobu dvou zkušebních prototypů mobilní varianty stanice Redut. Státní zakázka na tyto prototypy byla oficiálně zadána 2. dubna. Během jednoho roku byly prototypy vyrobeny a v dubnu 1940 předány ke zkouškám. Mobilní systém Redut však prošel bojovým křtem již během války s Finskem v zimě 1939-1940. Prototyp z dílen NIIIS KA byl rozmístěn v prostoru Peremyaki a jeho obsluhu zajišťovali pracovníci NIIIS KA.

Systémy vyrobené na jaře roku 1940 měly vysílače o impulsním výkonu 50kW na vlně 4m umístěné uvnitř otočné nástavby na automobilovém podvozku. Anténní systém byl pevně montován na střeše otočné nástavby. Přijímací část měla konstrukci shodnou s vysílací. Antény se zjednodušily, nyní obsahovaly jeden půlvlnný dipól, pět direktorů a jeden reflektor. Systém obsahoval ještě jeden automobil GAZ-ZA vezoucí elektrocentrálu o výkonu 40kW.

Dne 31. května 1940 vydal Národní komisař obrany nařízení o provedení vojskových zkoušek. Ty proběhly v červnu a červenci téhož roku. Jeden prototyp byl zkoušen u NIIIS KA a druhý kus u útvaru služby VNOS. Oba kusy prošly zkouškami úspěšně a 26. července 1940 byl systém Redut přijat do výzbroje sil PVO pod označením RUS-2.

Obrázek
RUS-2

První zkušební série 10 kompletů měla být dodána do 1. ledna 1941. Dodávku se však podařilo splnit až červnu 1941.

Radiolokační stanice RUS-2s
Při výrobě zkušební série a při praktickém používání u vojsk bylo zjištěno, že by stanice šla značně vylepšit a zjednodušit. Radikální modernizace se měla týkat zejména nahrazení dvojanténního systému jednoanténním. To by umožnilo umístit vysílací i přijímací aparaturu společně v jedné pevné nástavbě s rotující anténou. Tím by se také zjednodušilo veškeré připojení kabeláže k nástavbě.

Sloučení dvou antén do jedné bylo založeno na využití vlastností čtvrtvlnného dvoudrátového vedení. Vysílač byl k vedení připojen pomocí indukční vazby a přibližně ve vzdálenosti λ/4 od anodového obvodu byl připojen na vedení přijímač. Stanice tak mohla pracovat pracovat v impulsním režimu s využitím elektrických rozbočovačů, automaticky přepínajících anténu na příjem a vysílání.

Zkušební prototyp nesl pracovní označení Redut-41. Podle zadání měl splňovat následující požadavky:
- společná vysílací a přijímací část na jednom podvozku pracující do společné antény,
- otáčivá nástavba bude nahrazena pevnou nástavbou s otáčivou anténou,
- ve druhém vozidle budou umístěny dvě elektrocentrály (pracovní a záložní),
- dosah 10-30km na cíle ve výšce 500m a 25-110km na cíle ve výšce 8000m,
- přesnost určení dálky 1,5km a azimutu 7°,
- stanice bude pracovat v pásmu 4-4,3m s délkou impulsu 10-12μs.

Velení PVO si prosadilo do zadání vývoj dvou variant: automobilní s vysokou pohyblivostí a převoznou v rozebraném stavu v bednách. Převozná varianta byla prosazena z toho důvodu, že většina stanovišť služby VNOS byla stacionárních a v té době nebylo v armádě automobilů na rozdávání. Nová stanice dostala název Pegmatit.

V květnu 1941 byly vyrobeny první dvě stanice Pegmatit a zoušky potvrdily, že jejich parametry plně odpovídají parametrům stanic RUS-2.

Začátek války a následná evakuace závodů nedovolili výrobu první série ve stanoveném termínu. Ta byla vyrobena až v prvním čtvrtletí roku 1942. Vzápětí byly provedeny vojskové zkoušky a stanice byla přijata do výzbroje.

Během výroby první série probíhaly další vývojové práce a v dubnu 1942 se přešlo na výrobu modernizované stanice P-2M, která byla vyráběna po dobu celé války.

Zdroje:
M.M. Lobanov: Razvitie sovetskoj radiolokacionnoj techniki
www.aldebaran.cz
N. N. Nikiforov a spol: Artillerija
http://russianengineering.narod.ru/tank/russradar.htm - hezké obrázky, ale v textu zkopírované na hulváta celé stránky z Lobanova
Naposledy upravil(a) Barrymore dne 19/3/2010, 20:18, celkem upraveno 2 x.
A Mistr Sun pravil: "Pokud nebyly povely dosti jasné, rozkazy dosti srozumitelné, pak je to chyba hlavního velitele."
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Pane desátníku tak to je tedy práce. Nedávno někdo na Palbě napsal, že tento server má rád protože jsou zde věci které nejsou jen tak všude. Tato práce to jen potvrzuje.

Jsou to věci které jsou málo známé a mají proto velkou cenu.

Pokud máš, tak doplň ještě další zdroje, tím se ta práce potvrdí. Pokud ale jsi uvedl všechny tak je to v pohodě.

Velmi dobrá práce. :up:
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Barrymore
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 407
Registrován: 11/4/2006, 17:33

Příspěvek od Barrymore »

Vzhledem k sovětské lásce k utajování (to je snad dané geneticky) zdrojů moc není. Do roku 1990 se to tajilo a po rozpadu sojuzu to už nikoho nezajímalo. Když už se něco najde, tak člověk zjistí, že všechny zdroje vycházejí z jednoho.
A Mistr Sun pravil: "Pokud nebyly povely dosti jasné, rozkazy dosti srozumitelné, pak je to chyba hlavního velitele."
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Dobře i tak je to dobré. Sapíku nehodíme to na portál? Barrymore nemáš nějakou pěknou čučavou fotku? Že bys ji hodil před nadpis aby to na portálu dobře vypadalo?
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Díky kolego Barrymore.
Opět poučení.
Znal jsem jen povrchně RUS 1 a 2.
No, ale toto...
Takhle uceleně.

Překvapivé pro mne byly dosahy již roku 1935.
Wat v Anglii 1935,1936 snad začínal na 12,5 km ( 1940 pak RDF v Anglii až 240 km)?
Paráda chlape a za sebe děkuji.

Fakt se učí člověk celý život.
Já určitě.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
sa58
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 3477
Registrován: 4/2/2005, 12:43
Bydliště: Zlínsko
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od sa58 »

Jasně že to patří na portál, ale když už to tam někdo nacpe, tak taky ručí na to, že to bude mít trochu štábní kulturu. V praxi to znamená jen jeden obrázek na portálu. Trochu jsem to přeformátoval, nechtěl jsem moc přehazovat obrázky s textem, snad to takto bude vyhovovat i majitelům monitorů s nižším rozlišením.
ObrázekObrázekObrázekObrázek

"Nachystejte květináče, na vánoce sem zpátky!"
Uživatelský avatar
Barrymore
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 407
Registrován: 11/4/2006, 17:33

Příspěvek od Barrymore »

Sa58: Díky za úpravy. Nevěděl jsem, jak dát ty první dva obrázky vedle sebe.
Pátrač: Přidal jsem čučavou fotku :-) Nepočítal jsem s tím, že by se článek mohl kvalifikovat až na portál. Co se týče zdrojů, mám v plánu ještě Velkou vlasteneckou. Tam už je situace mnohem lepší.
A Mistr Sun pravil: "Pokud nebyly povely dosti jasné, rozkazy dosti srozumitelné, pak je to chyba hlavního velitele."
vodouch
nadporučík
nadporučík
Příspěvky: 936
Registrován: 15/1/2008, 23:15
Bydliště: Praha

Příspěvek od vodouch »

Barrymore píše:Tuchačevskij ... vydal nařízení pro Hlavní dělostřeleckou správu, aby vypracovala studii na téma „Potlačení hluku vícemotorového letounu s využitím interference zvukových vln“. Nápad spočíval v naladění motorů na shodné otáčky tak, aby se vznikající zvukové vlny vzájemně rušily.
Vidíte, a já si myslel, že Tuchačevskij byl moudrý.
Interferencí lze potlačit dva stejné tóny-zvuky, vzniklé periodickým chvěním, nejlépe monofrekvenční; uvedou-li se do protifáze, odečtou se. Stroje vydávají hluk, tedy zvuk neperiodický a multifrekvenční. Takový zvuk by nedostali do protifáze ani v zemi, kde atd.
Obrázek
tazzz
vojín
vojín
Příspěvky: 13
Registrován: 9/3/2010, 20:13
Bydliště: Táborsko

zajímavé téma

Příspěvek od tazzz »

velmi dobře zpracované, možná by bylo zajímavé doplnit článek o typy RL techniky, kterou SSSR obdržel v rámci koaliční pomoci od Spojených států.
Jeden z nosných radarů ruského (ale i našeho) PVOS, který vychází právě z výše uvedené pomoci z dob WW2, se po x modifikacích a úpravách používá do současnosti i v armádách NATO.Jedná se o typ P-37 ("Dyšina") ... více o sovětské RL technice lze zjistit na stránkách patrně spřízněného portálu Československá PVO 1950 - 1992 http://forum.presscont.eu/forum/.To jen k doplnění, jinak skvělá práce, děkuji.
Uživatelský avatar
Barrymore
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 407
Registrován: 11/4/2006, 17:33

Re: zajímavé téma

Příspěvek od Barrymore »

tazzz píše:velmi dobře zpracované, možná by bylo zajímavé doplnit článek o typy RL techniky, kterou SSSR obdržel v rámci koaliční pomoci od Spojených států.
Jeden z nosných radarů ruského (ale i našeho) PVOS, který vychází právě z výše uvedené pomoci z dob WW2, se po x modifikacích a úpravách používá do současnosti i v armádách NATO.Jedná se o typ P-37 ("Dyšina") ... více o sovětské RL technice lze zjistit na stránkách patrně spřízněného portálu Československá PVO 1950 - 1992 http://forum.presscont.eu/forum/.To jen k doplnění, jinak skvělá práce, děkuji.
I na tohle si mé grafomanské JÁ dělá zálusk. Ale je to na delší povídání, takže časy Velké vlastenecké války přijdou ... až přijdou. Termín neodhadnu. Zatím syslím zdroje.
A Mistr Sun pravil: "Pokud nebyly povely dosti jasné, rozkazy dosti srozumitelné, pak je to chyba hlavního velitele."
Uživatelský avatar
kopapaka
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 3837
Registrován: 26/1/2008, 20:47
Bydliště: kósek od Prostějova

Příspěvek od kopapaka »

vodouch píše: Vidíte, a já si myslel, že Tuchačevskij byl moudrý.
Interferencí lze potlačit dva stejné tóny-zvuky, vzniklé periodickým chvěním, nejlépe monofrekvenční; uvedou-li se do protifáze, odečtou se. Stroje vydávají hluk, tedy zvuk neperiodický a multifrekvenční. Takový zvuk by nedostali do protifáze ani v zemi, kde atd.
Jo, to si myslí spousta lidí a nejspíš to pravda nebude.
Ale kolikrát za to ti papaláši tak úplně nemůžou, možná si jen vybral špatného poradce.
Barrymore píše:I na tohle si mé grafomanské JÁ dělá zálusk. Ale je to na delší povídání, takže časy Velké vlastenecké války přijdou ... až přijdou. Termín neodhadnu. Zatím syslím zdroje.
Super počtení, sláva grafomanství :D
ObrázekObrázek Obrázek
"Válka je Mír, Svoboda je Otroctví a Nevědomost je Síla!"
jmodrak
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1376
Registrován: 20/1/2010, 20:53

Příspěvek od jmodrak »

kopapaka píše:
vodouch píše: Vidíte, a já si myslel, že Tuchačevskij byl moudrý.
Interferencí lze potlačit dva stejné tóny-zvuky, vzniklé periodickým chvěním, nejlépe monofrekvenční; uvedou-li se do protifáze, odečtou se. Stroje vydávají hluk, tedy zvuk neperiodický a multifrekvenční. Takový zvuk by nedostali do protifáze ani v zemi, kde atd.
Jo, to si myslí spousta lidí a nejspíš to pravda nebude.
Ale kolikrát za to ti papaláši tak úplně nemůžou, možná si jen vybral špatného poradce.

Ale bol, resp. mal dobrého poradcu. Len to nesmieme vytrhávať z kontextu doby. Keby sme si pozreli archívy min. vojny Nemecka, USA, V. Británie, Talianska ale aj 1.ČSR, boli by sme prekvapený akými "nezmyslami" sa generalita zaoberala. A to s profesormi fyziky svetovej úrovne. Bol to vlastne pokus o "Stealth" svojej doby. Práve rozpracovanie "nezmyslou" prispelo viac k rozvoji fyziky ako čokoľvek iné.
Uživatelský avatar
Barrymore
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 407
Registrován: 11/4/2006, 17:33

Příspěvek od Barrymore »

S těmi "nesmysly" bych byl opatrný. Kolikrát se na pohled kapitální békovina projevila jako výborný nápad? Kdyby bezejmeného Moravana nenapadlo před lety ochutnat ten nevábný zbytek zapomenutého tvarohu ve spíži, tak jsme dodnes bez Olomouckých tvarůžků!
Někde jsem četl a viděl foto sovětského "průhledného " éra". Ve 20. nebo 30. letech zkoušeli potáhnout letadlo speciálním plátnem napuštěným čímsi, co způsobovalo jeho průhlednost (tipuji 75%). Slibovali si od toho horší zachytitelnost světlometem a obecně horší optickou zjistitelnost.
A Mistr Sun pravil: "Pokud nebyly povely dosti jasné, rozkazy dosti srozumitelné, pak je to chyba hlavního velitele."
Uživatelský avatar
Spandau
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 123
Registrován: 17/10/2009, 19:49

Příspěvek od Spandau »

kopapaka píše:
vodouch píše: Vidíte, a já si myslel, že Tuchačevskij byl moudrý.
Interferencí lze potlačit dva stejné tóny-zvuky, vzniklé periodickým chvěním, nejlépe monofrekvenční; uvedou-li se do protifáze, odečtou se. Stroje vydávají hluk, tedy zvuk neperiodický a multifrekvenční. Takový zvuk by nedostali do protifáze ani v zemi, kde atd.
Jo, to si myslí spousta lidí a nejspíš to pravda nebude.
Ale kolikrát za to ti papaláši tak úplně nemůžou, možná si jen vybral špatného poradce.
Ono....teoreticky stačí, že ten druhý zvuk má rovnakú frekvenciu, rovnakú fázu, len periódu posunutú o 180°. Tam kde bude mať prvý zvuk minimá, tam musí mať ten druhý maximá...a vice versa. Prakticky sa to ale dá uskutočniť len pri monofrekvenčom a periodickom zvuku - pretože sa dá "predvídať". Ak by sa dal nejakým spôsobom predvídať aj zvuk motoru - dá sa úplne utlmiť aj ten.
Takže Tuchačevskij a jeho poradcovia neboli blbci, len mali vysoké ambície.
:razz:
Barrymore píše:S těmi "nesmysly" bych byl opatrný. Kolikrát se na pohled kapitální békovina projevila jako výborný nápad? Kdyby bezejmeného Moravana nenapadlo před lety ochutnat ten nevábný zbytek zapomenutého tvarohu ve spíži, tak jsme dodnes bez Olomouckých tvarůžků!
Někde jsem četl a viděl foto sovětského "průhledného " éra". Ve 20. nebo 30. letech zkoušeli potáhnout letadlo speciálním plátnem napuštěným čímsi, co způsobovalo jeho průhlednost (tipuji 75%). Slibovali si od toho horší zachytitelnost světlometem a obecně horší optickou zjistitelnost.
Neskúšalo sa to už cez prvú svetovú vojnu??? Nemci Gothy poťahovali nejakým priehľadným celuloidom (??)
A: "Počul som, že internetové diskusie spôsobujú degeneráciu. Je to pravda???"
B: "IMHO LOL"
Uživatelský avatar
Barrymore
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 407
Registrován: 11/4/2006, 17:33

Příspěvek od Barrymore »

Spandau: Tak jsem se zetal strejdy Gůgla a musím přiznat, že jsi měl pravdu. Zas ti zlí Germáni ukradli sovětům jedno prvenství: http://www.military.cz/accessories/Invisibility.htm Žil jsem v omylu, to plátno bylo ve skutečnosti plexisklo. Ona ta říjnová revoluce vlastně byla taky v listopadu, že ...
A Mistr Sun pravil: "Pokud nebyly povely dosti jasné, rozkazy dosti srozumitelné, pak je to chyba hlavního velitele."
Uživatelský avatar
kopapaka
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 3837
Registrován: 26/1/2008, 20:47
Bydliště: kósek od Prostějova

Příspěvek od kopapaka »

Spandau píše:Takže Tuchačevskij a jeho poradcovia neboli blbci, len mali vysoké ambície.
Jo, tak tohle platí...
Poradci na to doplatili, tím že jim to nevyšlo ( ale bližší informace nemám... co s nimi bylo ).
Ale Tuchačevský doplatil na jiné ambice - politické...

Průhledná letadla se zkoušela myslím už před první válkou, postupně to zkoušel kde kdo, ale myslím že to nějak extra nefungovalo.
Optickou viditelnost se snad nejlíp podařilo vyřešit Američanům, protiponorkový B-24 se speciálním zařízením byl viditelný až ze vzdálenosti cca 3km. Nevím přesně jak to fungovalo, ale na letadle byla soustava světel...
Nakonec to ukončili vzhledem k rozvoji radiolokace... Tak se aspoň vracíme k tématu :D
Barrymore píše:Ona ta říjnová revoluce vlastně byla taky v listopadu, že ...
Už zase, VŘSR samozřejmě byla v říjnu, to že se pak změnil kalendář a díky tomu se to " slavilo " v listopadu je snad už vedlejší...
Ale tohle už je těžký OT
ObrázekObrázek Obrázek
"Válka je Mír, Svoboda je Otroctví a Nevědomost je Síla!"
Uživatelský avatar
Barrymore
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 407
Registrován: 11/4/2006, 17:33

Příspěvek od Barrymore »

Barrymore píše:Ona ta říjnová revoluce vlastně byla taky v listopadu, že ...
Už zase, VŘSR samozřejmě byla v říjnu, to že se pak změnil kalendář a díky tomu se to " slavilo " v listopadu je snad už vedlejší...
Ale tohle už je těžký OT[/quote]

Asi jsem se špatně vyjádřil. Bylo to myšleno jako nadsázka v souvislosti s tím, že to plátno napuštěné čímsi bylo ve skutečnosti plexisklo. Mimochodem o rozdílech kalendářů pánů Julia a Řehoře mě poučovat nemusíš. Tchán žije cca. 100km od Oděsy a vánoce tak můžeme slavit 2x ročně :lol:
A Mistr Sun pravil: "Pokud nebyly povely dosti jasné, rozkazy dosti srozumitelné, pak je to chyba hlavního velitele."
Odpovědět

Zpět na „Ruské letectvo“