Vasco da Gama-objevitel a dobyvatel

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Vasco da Gama-objevitel a dobyvatel

Příspěvek od jarl »

VASCO DA GAMA - OBJEVITEL A DOBYVATEL
Obrázek
Mládí Vasco da Gami a doba slavných objevitelských plaveb
Nejznámější portugalský mořeplavec se narodil v městečku Sines, ležícím v jihozápadní části Portugalska, které tvoří nejzápadnější výspu evropského kontinentu, omývanou vodami Atlantického oceánu. Přesný rok jeho narození není znám, ale nejčastěji se uvádí rok 1469. Jeho otec byl příslušníkem nejnižší šlechty, ale postupně se vypracoval ve službách rytířského Řádu svatého Jakuba, který mu svěřil svoji komendu v Sinesu. Rod Gama získal své jméno po zvláštním druhu daňčí srny (portugalsky gama), kterou si ochočil jeden z jeho předku, ale jistý představitel českého národního obrození se v 19. století snažil prokázat jeho český původ a tvrdil, že se ve skutečnosti jednalo o našeho krajana Vaška z Jámy (staročesky z Gamy). Mladý Vasco da Gama vyrůstal i se svými pěti sourozenci v přístavním městě Sines, kde se již jako malý chlapec seznámil s nástrahami moře, když vyplouval s místními rybáři a jistě nadšeně poslouchal vyprávění o neuvěřitelných zážitcích portugalských námořníků, kteří se každoročně vydávali na nové a nové výpravy směrem k neznámým africkým břehům.

Těmito objevitelskými plavbami tenkráte žila doslova celá země, protože úsilí, na jehož počátku stál legendární princ Jindřich Mořeplavec, jenž začal již ve 20. letech 15. století vysílat své lodě na objevné plavby, přineslo nakonec ovoce, a do Portugalska už několik desetiletí proudil příliv cenného zboží získaného obchodem s africkými domorodci. Ti ochotně měnili s Portugalci slonovinu, pepř, ba i zlato za, z pohledu Evropana, téměř bezcenné tretky jako byly zrcátka, rolničky a kousky látek. Nejcennější komoditou byli ovšem černí otroci, které Portugalcům dodávali místní náčelníci, a kteří byli následně s obrovským ziskem prodáváni na otrokářských trzích. V téhle fascinující době se mapy Afriky měnily tak rychle, že tehdejší kartografové ani nestačili zaznamenávat všechny nové poznatky. Jestliže Portugalcům trvalo zhruba čtyřicet let nežli jejich koráby dopluly k břehům Guinejského zálivu, tak mnohem delší úsek afrického pobřeží, až k mysu Dobré naděje, dokázali překonat za dalších přibližně dvacet pět let.

Obrázek
Princ Jindřich Mořeplavec

Zatímco se portugalské karavely postupně blížily k nejjižnější výspě Afriky, Vasco da Gama dospíval v mladého muže a snažil se získat pro sebe odpovídající postavení. Svou kariéru zasvětil, stejně jako jeho otec, službě v rytířském Řádu svatého Jakuba a věrné službě královskému dvoru. Z roku 1492 se zachovaly dvě zmínky o jeho tehdejších činech. Toho roku se vyhrotil spor mezi Portugalskem a Francií, když francouzští korzáři zajali portugalskou loď s nákladem afrického zlata, načež portugalský král nařídil zajmout francouzské lodě kotvící v portugalských přístavech. Jedním z velitelů, kteří plnili tenhle příkaz byl i Vasco da Gama, který zabavil francouzská plavidla v přístavu Setúbal. V tomhle přístavním městě se ještě téhož roku udál incident mezi Gamou a starostou Setúbalu. Ve městě platil zákaz nočního vycházení a budoucí objevitel byl v jeho nočních ulicích přistižen samotným setúbalským starostou, který se jej pokoušel zadržet, což skončilo šermířským soubojem. Celá záležitost byla posléze předložena portugalskému králi, jenž uděl Gamovi pokutu 1000 reálů. I přes tento incident byl Gama pokládán za muže na svém místě a velmistr Řádu svatého Jakuba mu v roce 1495 přenechal výnosy z několika měst, což činilo dohromady 137 500 reálů ročně a zajistil mu tím odpovídající společenský vzestup.

Právě v té době organizoval portugalský král výpravu, jež měla završit dlouholeté úsilí o otevření vytoužené cesty k bohatství Orientu a do jejího čela poněkud překvapivě jmenoval tehdy ještě ani ne třicetiletého Vasco da Gamu. Tahle námořní expedice měla za úkol doplout do Indie, navázat obchodní styky s tamějšími vládci a otevřít Portugalcům cestu k indickému zboží; především koření. Ano právě koření, které dnes bereme za naprosto běžnou surovinu, bylo tehdy opravdu luxusním zbožím, jehož cena dosahovala astronomických výšin. Pepř, skořice, hřebíček, muškát a vanilka byly pěstovány především v dnešní Indonésii, odkud se tyhle komodity dovážely do Indie, kde je kupovali arabští obchodníci, kteří je přes Rudé moře dovezli do Egypta, aby je prodávali benátským kupcům, kteří je následně dopravovali do Evropy. Tahle složitá cesta s mnoha prostředníky samozřejmě mimořádně prodražovala cenu tohohle zboží. Například jeden kilogram pepře stál podle Jana Klímy v Indii 1 - 2 gramy stříbra, v Egyptě už 10 -14 gramů, v Benátkách 14 -18 gramů, a ve zbytku Evropy už celých 20 až 30 gramů. A to byl pepř tím nejméně žádaným druhem koření. Proč bylo vlastně tohle zboží v Evropě tak žádané? Koření sloužilo jako důležitá konzervační látka, přidávalo se do léčivých elixírů, kadidel a vykuřovadel. Vyráběly se z něj vzácné voňavky, vylepšovalo chuť vařených pokrmů, a v neposlední řadě se i přidávalo do vína a piva.

Portugalský král si tedy mohl od otevření přímé cesty ke zdroji koření slibovat tučné zisky, jež by pokryly obrovské náklady na předchozí objevné plavby. Proto dne 8. července roku 1497 vyplula od portugalských břehů flotila čtyř lodí, na jejichž palubách bylo pravděpodobně 150 až 170 mužů, dychtících na vlastní oči spatřit břehy Indie (údaje kolísají v rozmezí od 118 do 260 osob). Tahle flotila se skládala z jedné malé spižní lodě, která měla převážet zvýšené zásoby potravin a ostatních potřeb, a po jejich spotřebování byla potopena. Dále ze dvou karak pojmenovaných SAO RAFAEL (velitel Paulo da Gama), SAO GABRIEL (velitel Vasco da Gama), a jedné karavely nesoucí jméno BÉRRIO (velitel Nicolau Coelho).

Obrázek
Karavela latina

Na karavelách a karakách vykonali portugalští a španělští námořníci své objevné plavby, takže jistě neuškodí se s těmihle typy plavidel seznámit blíže. Karavela vznikla někdy v průběhu 13. století na Pyrenejském poloostrově, kde původně sloužila jako rybářská loď, ovšem později se začala používat i jako loď obchodní a válečná. Oproti karace se vyznačovala o něco štíhlejším trupem a tedy i větší rychlostí a lepšími manévrovacími schopnostmi. Výhodná byla zejména pro pobřežní plavbu, kde využívala svůj menší ponor umožňující i plavbu v mělčinách a v ústí řek. V průběhu 15. století dostaly karavely svou konečnou podobu. Jednalo se o poměrně malá plavidla, jejichž délka zpravidla o mnoho nepřesahovala 20 metrů a nosnost se pohybovala mezi 50 až 100 tunami. Podle způsobu oplachtění rozlišujeme karavely dvou typů. Starší karavela „latina“ měla tři stěžně a na každém z nich trojúhelníkovou plachtu nazývanou latinská, která tomuhle typu karavely dala jméno.

Obrázek
Karavela redonda

Novější karavela „redonda“ měla na zadním stěžni rovněž latinskou plachtu, ale na hlavním a předním již byly plachty čtyřhranné, které byly při příznivém větru o dost účinnější. Oba dva typy karavel se používaly ještě koncem 15. století, kdy se uskutečnila Gamova plavba do Indie.

Karaka vznikla asi o století později ve Středozemním moři. Karaky se vyznačovaly robustním trupem s mohutnými kastely na přídi a zádi. Rozměrově překonávaly karavely často i dvojnásobně a nosnost běžně činila i 500 tun. Také karaky měly tři stěžně a nesly podobné oplachtění jako karavela redonda.

Obrázek
Karaka

Na stavbu těchto lodí se používalo především dubové a borové dřevo, jehož spotřeba vzrůstala natolik, že portugalští králové raději nechávali s severní části své země vysazovat nové lesy. Obšívka se na lodní žebra připevňovala dřevěnými kolíky, protože ocelové hřeby byly příliš drahé, takže se používaly pouze na připevnění těch nejvíce namáhaných lodních částí. K utěsnění lodního trupu se používala koudel zalévaná smolou a dehtem. Karavely a karaky složily nejenom jako obchodní, ale i jako válečná plavidla a byly pro tyhle účely vyzbrojeny děly. V popisovaném období se již dříve převládající komorová děla používala především k likvidaci živé síly protivníka a v tomto případě se jednalo o lehké zbraně, umístěné na kastelech a lodním zábradlí. Hlavní zbraní se stávala těžší, zepředu nabíjená děla s menší rychlostí střelby, ale s větším ničivým účinkem, jejichž účinný dostřel činil i několik set metrů. Neustále stoupal celkový počet nesených děl a velké karaky jich nesly i několik desítek.
První plavba do Indie

Flotila čtyř lodí vyplula na svou slavnou plavbu dne 8. července 1497. Zpočátku se koráby plavily po osvědčené trase podél západního pobřeží Afriky, ovšem jakmile dorazily na Kapverdské ostrovy zamířily na jihozápad, čímž se dostaly na širý oceán a teprve po téměř stech dnech plavby se před nimi znovu objevilo africké pobřeží. Tenhle odvážný manévr, připisovaný kormidelníkovi Pero de Alamenquerovi, přivedl flotilu neomylně přímo k nejjižnějšímu výběžku Afriky - mysu Dobré naděje. Třebaže tenhle kormidelník vedl lodě delší trasou než kdyby se plavily podél pobřeží, přesto ušetřil výpravě spoustu času, jelikož lodě hnaly mořské proudy a příhodný vítr. V těchto vodách Portugalci spálili spižní loď a v plavbě do Indického oceánu už pokračovaly pouze tři koráby. Zde se poprvé dostali do ozbrojeného konfliktu s domorodými obyvateli, který si na portugalské straně vyžádal několik zraněných.

Dne 1. března 1498 připluli k ostrovu ležícímu poblíž ústí řeky Zambezi, jenž se nazýval Mosambik. Zde začínala zájmová sféra Arabů, kteří neměli mnoho důvodů jásat nad příjezdem křesťanských námořníků do míst, kde už sami nerušeně obchodovali po celá staletí, a proto není divu, že se výprava dostala znovu do konfliktu s místním obyvatelstvem a Vasco da Gama nechal přístav ostřelovat z lodních děl.

Obrázek
Karaka Sao Gabriel

Další zastávku učinili až v keňské Mombase, která již byla pevnou součástí arabského světa a již ničím nepřipomínala území osídlené primitivními černošskými kmeny, s nimiž se Portugalci setkávali na západoafrickém pobřeží. Arabové, které Portugalci nazývali Maurové, na zdejším tržišti nabízeli pro Evropany velmi cenné zboží včetně vytouženého koření, ovšem obchod zhatila nedůvěra k Portugalcům a zprávy o ostřelování Mosambiku lodním dělostřelectvem. Na Pyrenejském poloostrově probíhal dlouholetý boj mezi křesťany a muslimy, jenž se přenesl až do těchto vzdálených končin. Vasco da Gama dostal od svého krále pokyn navázat přátelské styky s indickými vládci, ovšem s Araby měl jednat jako s nepřáteli. Samozřejmě že i Arabové měli dost důvodu k nevraživosti na nové křesťanské konkurenty, kteří se nijak netajili záměrem narušit jejich obchodní monopol. Proto i zde brzy došlo k rozmíšce, po níž dal Gama mučit dva zdejší zajatce, kteří mu následně vyzradili záměr mombaských vládců, zmocnit se jeho lodí, jako pomstu za ostřelování Mosambiku.

Nezbývalo nežli zvednout kotvy a opustit tohle nepřátelské město. Nedlouho po odplutí zajali Portugalci jednu zdejší bárku, na jejíž palubě se, kromě zlata a stříbra, zmocnili i sedmnáct cestujících, kteří je zavedli do přístavního města Malindi. Zdejší sultán se již nepochybně doslechl o síle portugalských děl, takže je přijal přátelsky a Gama s ním uzavřel výhodné spojenectví. Vládce Malindy jim poskytl potraviny, určité množství vytouženého koření a hlavně spolehlivého lodivoda, který je 20. května 1498 bezpečně dovedl do indického Kalikatu.

Vasco da Gama a jeho námořníci si mohli zhluboka oddechnout. První část jejich historického úkolu se jim podařilo splnit a přivedli své koráby až k břehům vytoužené Indie. Gama se během plavby projevil jako rázný velitel, který udržel na uzdě jak své mužstvo, tak arabské nepřátele, jimž názorně předvedl účinnost lodního dělostřelectva. Ovšem nyní bylo zapotřebí i jeho diplomatických schopností, jelikož v Kalikatu toho silou mnoho pořídit nemohl. Tohle lidnaté a nesmírně bohaté město bylo vlastně samostatným státem a jeho vládce, nazývaný zamorim (samorim), měl obrovské příjmy z obchodů, které v jeho městě uzavírali především arabští kupci. Zamorim si podle tří Gamových korábů mohl stěží učinit náležitou představu o síle portugalského krále. Lodě to sice byly na zdejší poměry nevídané, ale jejich posádky na něj příliš okázalým dojmem nezapůsobily a zatím měl pouze neurčitou představu o účinnosti evropských palných zbraní.

Gamovu pozici nijak nevylepšily ani dary, které kalikatskému vládci poslal portugalský král. Šest stříbrných misek, jantar, bavlněné látky, med, olej a cukr, vypadaly v přepychovém zamorimově paláci naprosto uboze a vyvolávaly posměch jeho dvořanů .Gama dokázal trapnou situaci alespoň částečně zachránit, když na poslední chvíli prohlásil že tyhle dary neposílá kalikatskému vládci portugalský král, ale že je zamorimovi věnoval on sám. Zamorim se s tímhle krkolomným vysvětlením spokojil, nebo to alespoň předstíral, a nakonec povolil Portugalcům zahájení obchodní výměny, kde se však znovu projevila do očí bijící chudoba evropských mořeplavců, kteří měli sice zájem o zdejší obchodní komodity, ale sami neměli na výměnu nic, co by na zdejší obchodních trzích mělo nějakou hodnotu, takže museli za koření a ostatní zboží platit drahými kovy, kterými ovšem také právě neoplývali.

Obrázek
Gama u kalikatského zamorima

Za téhle situace se Vasco da Gama rozhodl svou indickou misi ukončit a vrátit se domů. Vytouženého koření sice mnoho nezískal, ale dokázal nashromáždit velké množství zeměpisných i hospodářských poznatků, jež se zhodnotily později. Navíc houstla i atmosféra v Kalikatu a Portugalci se stávali stále častěji terčem útoků arabských obchodníků a zdejších velmožů, které možná skrytě podporoval i samotný zamorim, takže Gama byl nakonec rád, když se mu podařilo koncem srpna 1498 odplout a zamířit k africkému pobřeží. Odvážel si s sebou i dopis, jenž kalikatský vládce posílal portugalskému králi, kde mimo jiné napsal: „Vasco da Gama, šlechtic Vašeho domu, přijel k mé radosti do mé země. V mé zemi je mnoho skořice, hřebíčku, zázvoru, koření a drahých kamenů. To, co chci z tvé země, je zlato, stříbro, korály a šarlat.“ O obsahu tohohle dopisu pravděpodobně Gama neměl ani ponětí, poněvadž si lze těžko představit, že by si dovolil otevřít list adresovaný svému králi, ale jistě už dobře věděl, že Portugalci si budou muset podíl na indickém obchodu vynutit svými děly, jelikož Evropa je sice chudá na drahé kovy a výrobky, které by se dokázaly prosadit na zdejších trzích, ale zato má kvalitní zbraně, jimiž může vnutit svou vůli i bohatým velmožům v této vzdálené zemi.

Zpáteční cesta k břehům Afriky se změnila v jednu velkou noční můry, kdy museli námořníci zápolit s neustálým nepříznivým větrem, takže, když po téměř čtvrt roce plavby spatřili africké břehy, trpěly posádky všech lodí kurdějemi a mnoho Portugalců zemřelo, zatímco zbytek byl velmi oslaben nemocemi. Naštěstí jim pomohl vládce Malindy, který obstaral čerstvé potraviny, takže kurděje zmizely a Gama mohl nechat zvednout kotvy a pokračovat v dlouhé cestě domů. Brzy ovšem musel nechat spálit SAO RAFAEL a v cestě tak pokračovala pouze velitelská karaka SAO GABRIEL a karavela BERRIO. Dne 20. března 1499 minuli mys Dobré naděje a vpluli do Atlantiku. Ovšem brzy se opět vrátily nemoci a na poslední etapě plavby z Kapverdských ostrovů zemřelo mnoho námořníků, mezi nimiž byl i bratr velitele výpravy Paulo da Gama. Nakonec však oba zbývající koráby šťastně dopluly do Portugalska a jejich posádky čekalo triumfální přijetí. Cíl výpravy byl splněn a tihle muži otevřeli své zemi brány k pohádkovému bohatství Indie.

Obrázek
Zde je černou barvou vyznačena Gamova plavba do Indie

Tahle epochální plavba trvala celkem 732 dnů, z čehož 479 dnů strávili Gamovi muži na moři. Nelze přesně zjistit kolik námořníků podlehlo útrapám dlouhé plavby, ale pravděpodobně se vrátila pouze třetina všech mužů, kteří před dvěma roky vypluli na svoji slavnou plavbu.
Život Vasco da Gami po první plavbě a jeho druhá objevitelsko-dobyvatelská výprava
Přijetí Vacso da Gamy a jeho mužů bylo opravdu velkolepé a ze všech účastníků plavby se stali oslavovaní hrdinové. Celá země se radovala ze skutečnosti, že úsilí několika generací portugalských námořníků bylo konečně korunováno úspěchem a cesta k bohatství Orientu byla úspěšně otevřena. Z obchodního hlediska skončila sice tahle plavba fiaskem, jelikož ta troška vzácného zboží, které námořníci přivezli zdaleka nedokázala pokrýt výdaje na tuhle expedice, ale král Manuel byl přesto spokojen a udělil Gamovy nezanedbatelné hmotné výhody.

Pokus darovat novému národnímu hrdinovi jeho rodné městečko Sines sice ztroskotal na odporu Řádu svatého Jakuba, který je vlastnil, což pošramotilo Gamovy vztahy s touhle mocnou organizací, ale panovník jej odškodnil udělením titulu Dom, jenž byl vyhrazen pouze těm nejpřednějším šlechticům a církevním prelátům. To velmi pozvedlo prestiž celého rodu, jelikož tenhle titul mohli nyní užívat i Gamovi sourozenci a všichni jejich potomci. Kromě toho obdržel Vasco da Gama roční důchod ve výši 300 000 reálů a právo každoročně dovážet indické zboží za 200 cruzados, jež mohl prodávat bez celních poplatků. Navíc ještě získal jednorázově vysokou částku 1000 cruzados a titul Admirál Indického moře (Almirante do Mar da Índia). Jako finančně zajištěný muž se rozhodl oženit a za svoji choť si vybral dceru starosty Alvoru, jménem Catarina de Ataíde.

Obrázek
Gamovo přijetí u portugalského krále

Mezitím vyslal portugalský král Manuel do Indie dvě další výpravy. První velel Pedro Alvarez Cabral a druhé Joao da Nova. Obě byly mnohem lépe zajištěné, takže přesvědčily orientální vládce o síle vzdáleného křesťanského krále. Cabral si ovšem znepřátelil zamorima Kalikatu a poté co Portugalci zajali jednu loď s muslimskými obchodníky, stala se jejich situace neudržitelnou a nově založená obchodní stanice byla vydrancovaná davem místních muslimů a Indů, kteří pobili několik desítek evropských konkurentů a zničili všechno vyložené zboží. Cabral poté zajal mnoho kalikatských plavidel a samotné město nechal ostřelovat z lodních děl, čímž ovšem udělal ze zdejšího zamorima zarytého nepřítele Portugalců. Nakonec zakotvil v Kóčínu a později v Kananoru, kde se mu konečně podařilo získat vytoužené koření a navázat poněkud přátelštější vztahy, což byl nepochybně výsledek demonstrace síly, kterou předvedl v Kalikatu, čímž zastrašil zdejší vládce. V téhle politice pokračoval i Joao da Nova, jenž rovněž nechal bombardovat Kalikat, bezostyšně zajímal indické lodě a loupil jejich náklad.

Tyhle dvě výpravy sice získaly poměrně velké množství koření, ale přesto náklady stále převyšovaly zisky a obě nakonec skončily prodělkem. Ovšem naznačily způsob jakým si budou Portugalci v Indickém oceánu počínat, a obchodní výměna mezi oběma kontinenty se bude často odehrávat pod diktátem lodních děl. Král Manuel se i přes odpor některých vlivných osobností rozhodl vytrvat a začal vypravovat další flotilu, o níž pevně doufal, že konečně dosáhne úspěchu i v obchodní sféře a zvrátí dosavadní pasivní obchodní saldo ve prospěch portugalské koruny. Pokud by se tak nestalo, slíbil portugalský vládce vyslancům benátského dóžete, že další výpravy do Orientu zastaví a soustředí se na výdělečný obchod s koloniemi v západní Africe a v nově objevené Brazílii. Pro tenhle poslední pokus získat přístup k bohatství Orientu, byl opět povolán Vasco da Gama, který byl tentokráte pověřen velením impozantní flotily dvaceti lodí, na jejichž palubách cestovalo celkem asi 1500 mužů, mezi nimiž bylo zhruba 800 vojáků, což jasně naznačovalo, že tentokráte se jedná především o vojenskou výpravu. Král Manuel zamýšlel nejenom získat přístup k tolik žádanému indickému zboží, ale plánoval i zahájit otevřenou válku proti arabským pozicím v Indickém oceánu, která se měla stát součástí nikdy nekončícího tažení proti nenáviděným Maurům.

Portugalská flotila vyplula 10. února 1502 a v červnu zakotvila ve východoafrické Sofale, což byl přístav odkud se vyváželo zlato těžené ve vnitrozemské říši Monomatapa rozkládající se na území dnešního Zimbabwe. Zde se mu pod hrozbou děl snadno podařilo získat velké množství tohohle kovu a následně se přesunul ke Kilwě kterou nechal nejprve bombardovat lodními děly a poté vymohl od zdejšího vládce tučný tribut a slib poddanství portugalské koruně. Poté se přesunul k břehům Indie a až do podzimu se věnoval námořnímu pirátství. Nechal vyloupit mnoho zdejších plavidel, jejichž posádky nemilosrdně pobil. Tyhle útoky byly velmi snadné, jelikož arabské lodě zvané dhau, ani indické patamary se výzbrojí nemohly měřit s evropskými koráby, jelikož jim téměř úplně chyběla děla.

Obrázek
Arabská dhau

Gama své námořní převahy bezostyšně využil a beztrestně řádil na frekventovaných lodních trasách vedoucích z Rudého moře do Indie. Na místní obyvatelstvo nejvíce zapůsobila zpráva o otřesném činu, jehož se Portugalci dopustili po zajetí velké arabské lodi vezoucí bohaté kalikatské obchodníky vracející se z náboženské pouti do Mekky. Osazenstvo lodě se vzdalo bez boje, jelikož spoléhalo na skutečnost, že evropští piráti ušetří jejich životy a dají přednost bohatému výkupnému. Gama ovšem v žádném případě nehodlal šetřit nenáviděné Maury, a když loď důkladně vyraboval a obral zajatce o všechny cennosti, rozhodl se ponechat na živu pouze sedmnáct mladých chlapců, z nichž měli být vychováni křesťanští mniši. Zbytek posádky nechal na vyrabované lodi a přichystal pro ně smrt v plamenech. Teprve tehdy si zajatci uvědomili jaký osud jim jejich přemožitelé uchystali a začali se bránit. Za pomoci několika ukrytých zbraní a zejména množství kamenů, které sloužily jako lodní zátěž, vyhnali Portugalce ze svého plavidla a pokusili se odplout. Gama ovšem nehodlal připustit, aby unikli osudu, který pro ně přichystal a pustil se do několikadenního pronásledování, které nakonec skončilo dobytím lodě a tentokráte již Arabové svému osudu neunikli a všichni skončili v plamenech.

Gama věřil že tímhle krutým činem dostatečně přesvědčí své odpůrce o síle lodních děl, portugalského krále, i křesťanského Boha a rozhodl se ztrestat i kalikatského zamorima, jehož považoval za největšího odpůrce Evropanů na indickém pobřeží. Ihned po připlutí do místního přístavu přikázal zajmout několik lodí a ponechal si jejich posádky jako rukojmí. Poté nadiktoval kalikatskému vladaři tvrdé podmínky, po jejichž splnění by se mohl vyhnout válce s portugalskou flotilou. Gama nařizoval zamorimovi okamžitě vyhnat všechny zdejší muslimy za hranice Kalikatu a nahradit škody, které Portugalci utrpěli při zničení jejich obchodní stanice. Zamorim ovšem odmítl s poukazem na mnohem větší ztráty, které on utrpěl při nedávném zajetí kalikatské lodě s místními obchodníky, což rozzuřilo Gamu natolik, že zajal jeho posly a urážel i samotného zamorima, kterého nazýval „žvýkačem betelu“ a bezostyšně vyhrožoval vybombardováním města. Zamorim se hrozeb nezalekl, takže portugalský velitel přikročil od slov k činům a po dva dny město ostřeloval ze všech lodních děl. Také nechal usmrtit všechny zajatce a jejich zohavená těla byla vhozena do moře a příliv je vyvrhl na břeh, kde si je mohli dobře prohlédnout šokovaní obyvatelé Kalikatu. Portugalská kanonáda sice v přístavu napáchala značné škody, ale přimět zdejšího vládce ke spolupráci nedokázala.

Proto Portugalci museli nepřátelský Kalikat opustit a odjet do Kóčínu, kde se jim konečně podařilo uzavřít obchodní dohody podle svých představ. Vládce Kóčínu usoudil, že mnohem výhodnější nežli marný odpor proti dobře vyzbrojeným Evropanům, bude navázat s těmito vetřelci přátelské vztahy, a proto se formálně podřídil portugalskému králi a byl ochoten dodat velké množství koření za velmi výhodné ceny. Gama mohl být s výsledkem své mise velmi spokojen, protože podobnou dohodu brzy uzavřel i s panovníkem Kananoru. V obou indických městech byly zřízeny stálé obchodní faktorie a Portugalci tak získaly dvě základny pro svou další expanzi v těchto vzdálených končinách. Politika zastrašování těžkými děly slavila úspěch a v obou přístavech brzy kotvily plně naložené koráby čekající na povel k návratu do daleké domoviny. Dokonce i kalikatský zamorim vyslal zvláštního posla s návrhem mírového urovnání jejich sporu a sliboval Portugalcům zaplacení všech škod, které dříve utrpěli. Gama se tedy s několika menšími plavidly navrátil do Kalikatu, ovšem zamorim se ve skutečnosti pouze pokoušel vlákat portugalského velitele do připravené léčky, což se mu téměř podařilo a Gama vyvázl pouze s notnou dávkou štěstí. Rozlícený admirál povolal další lodě a znovu nechal nepřátelské město bombardovat, aby se poté opět stáhl do Kóčínu.

Na zpáteční cestu se portugalské loďstvo vydalo koncem února roku 1503 a k domovským břehům připlulo postupně během září a října tohoto roku. Během dlouhé plavby byly vracející se koráby vystaveny nepřízni počasí a mužstvo opět decimovaly mnohé choroby, díky nimž celkem zemřelo přibližně 350 mužů. Ovšem z obchodního hlediska se konečně jednalo o úspěch, jelikož Gama přivezl asi 1500 tun pepře a množství ostatního vzácného koření, takže portugalský král mohl být spokojen. Náklady na výpravu činily asi 200 000 dukátů, ale cena dovezeného koření měla hodnotu asi pětinásobku téhle sumy a značnou cenu mělo i zlatu z Kilwy a zboží naloupené ze zajatých plavidel.
Naposledy upravil(a) jarl dne 5/8/2012, 00:17, celkem upraveno 3 x.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Vasco da Gama a jeho život mezi druhou a třetí plavbou do Indie
Z malé země na Pyrenejském poloostrově se díky bohatství proudícímu sem z Afriky a nově i ze vzdáleného Orientu, stala významná velmoc a středisko evropského obchodu s kořením a dalším exotickým zbožím. Prestiž krále Manuela se pozvedla do nebývalých výšin a tento monarcha teď sám sebe považoval za vůdce křesťanských sil, jež zničí moc nenáviděných Arabů na pobřeží Indického oceánu a rozšíří křesťanství do všech nově objevených zemí. Portugalský král si jistě uvědomoval, že za tenhle úspěch vděčí především svým odvážným mořeplavcům, kteří mu otevřeli cestu ke slávě a bohatství, takže byl připraven je náležitě odměnit. Samozřejmě nemohl přehlédnout Gamovy zásluhy, takže udělil svému admirálovi každoroční důchod 400 000 reálů a celý rod tím opět stoupl na vážnosti.

Obrázek
Král Manuel I.

Vasco da Gama stále toužil získat do vlastnictví rodné město Sines, ale jeho snahy ovšem narazily na rozhodný odpor Řádu svatého Jakuba, jenž se svého města nehodlal vzdát. V pozadí celého sporu byla snaha této organizace udržet si nezávislost na konkurenčním Kristově řádu, který plně ovládal portugalský panovník a obětí nastalé situace se stal právě slavný mořeplavec. Mocný Řád svatého Jakuba si svoji autonomii dokázal uhájit a král byl nucen ustoupit jeho požadavkům a svým výnosem zakázal admirálovi vstup do města. Tento zákaz se týkal i ostatních členů jeho rodiny, což musel hrdý Gama pociťovat jako citelné ponížení. Roztržka s Řádem svatého Jakuba tak značně podryla jeho postavení u dvora, k čemuž přispěly i neuvážené činy jeho příbuzných, kteří zůstali v Indii a snažili se vést vlastní obchody na úkor portugalského krále.

Poněkud odstrčený admirál mohl nacházet alespoň nějakou útěchu ve svém manželství, jež se zdá býti šťastné, jelikož právě v těchto letech přišlo postupně na svět šest Gamových synů a jedna dcera. Ovšem s postupujícími roky se jeho postavení u dvora začalo zase zlepšovat, jelikož král Manuel si nepřál odchod slavného admirála do zahraničí a v roce 1515 mu přidělil další roční rentu ve výši 60 000 reálů a přiznal mu i další příjmy z obchodu s orientálním zbožím. Gama a jeho rodina se v té době přestěhovali do Nisy, což byla malá obec na hranicích se Španělskem, kterou mu panovník i s okolními pozemky přenechal jako určitou kompenzaci za neúspěšnou snahu získat Sines. Z toho je dobře patrné, že portugalský král sice musel svého chráněnce načas vyřadit z okruhu svých nejbližších dvořanů, ale slavný admirál pro něj měl stále značnou cenu a král si hrdiny dvou slavných plaveb považoval, jelikož se jej v případě potřeby chystal znovu využít.

Mezitím se Portugalci pomalu ale jistě, stávali pány Indického oceánu. Jediný vážný pokus o zlomení jejich námořní převahy se odehrál v roce 1509 u Diu, kde se indický místokrál Francisco de Almeida rozhodným způsobem vypořádal se spojeneckou flotilou egyptského sultána a vládce indického Gudžarátu, která měla rozdrtit portugalské loďstvo a obnovit svobodu plavby na obchodních trasách vedoucích z Indie do Rudého moře. Po vítězství u Diu se Portugalci stali nespornými vládci Indického oceánu a v celé oblasti již nebyla žádná námořní síla, která by jim mohla vzdorovat. Také na pevnině neustále rozšiřovali své državy nejenom na indické pobřeží, ale začali pronikat i na Arabský poloostrov a nespočetné ostrovy tvořící dnešní Indonésii. Dokonce dopluli až k pobřeží Číny, ale zde narazili na hranice svých možností a tento obrovský a nesmírně lidnatý stát se ohrozit neodvážili. Ovšem na pevnině tvořily jejich kolonie stále pouze malé ostrůvky obklopené územím ovládaným Indy a nepřátelskými muslimy, takže jejich udržení bylo velmi nejisté a silně vyčerpávalo stále dosti skromné portugalské zdroje a vyžadovalo si neustálý přísun čerstvých posil ze vzdálené evropské domoviny.

Vasco da Gama se těchto plaveb osobně neúčastnil, ale jeho příbuzní ano, takže měl jistě velmi dobrý přísun nejčerstvějších zpráv o vývoji v Orientu a dozajista se mu donesly znepokojivé zvěsti o dění v těchto vzdálených državách. Mezi samotnými Portugalci totiž docházelo ke ztrátě loajality k vlastnímu panovníkovi, prudce narůstaly případy rozkrádání královského majetku a bující korupce společně se soupeřením jednotlivých úředníků, zajímajících se především o vlastní zisk, neustále podrývalo stále ještě vratké základy portugalské koloniální říše, což do budoucna představovalo potencionální hrozbu. Král Manuel se v té době musel potýkat i s případy odchodu zkušených mořeplavců, kteří se dávali do služeb cizích panovníků, což mohlo mít pro celou zemi závažné následky, jak dokázaly příklady Kolumba a Magalhaese. Z těchto důvodů si král nepřál Gamův odchod do ciziny, a když se dozvěděl že stárnoucí admirál o emigraci vážně uvažuje, zahrnul jej dalšími projevy své přízně. Portugalský šlechtic Jaime de Braganca byl vyzván k prodeji měst Frades a Vidigueira Vasco da Gamovi a král povýšil jejich nového vlastníka na hraběte z Vidigueiry. K této události došlo roku 1519 a následujícího roku získal ještě další rentu ve výši 102 864 reálů. Ve svých padesáti letech se Gama přestěhoval do Vidigueiry a začal městečko zvelebovat novými stavbami.

Obrázek
Gama v posledních letech svého života

Stárnoucí admirál mohl být se svým údělem spokojen, ovšem v roce 1521 zemřel král Manuel a na portugalský trůn nastoupil jeho mladičký syn, který ale postupně potvrdil všechny Gamovy výsady udělené zesnulým králem, takže jeho postavení u dvora zůstalo nadále pevné. Ovšem neustále se zhoršovaly poměry v Indii, kde korupce a rozkrádání státního majetku překročily únosné meze a začaly ohrožovat i královy příjmy z obchodu s touhle zemí. Proto se mladý vládce rozhodl povolat slavného admirála znovu do služby a vyslat jej potřetí do této vzdálené oblasti, aby tam nastolil pořádek a potrestal úplatné úředníky.
Třetí plavba a admirálův odkaz

Vasco da Gama dostal k dispozici loďstvo čítající třináct plavidel, na nichž se plavilo asi 3000 mužů. Velitel dostal od svého panovníka vskutku mimořádná pravomoci, když ke svému titulu admirál Indického moře byl ještě jmenován místokrálem a guvernérem Indie. Navídaná koncentrace tří významných pravomocí mu dávala neomezené právo zatýkat, soudit a okamžitě trestat všechny, o nichž by usoudil, že se obohatili na úkor portugalské koruny a proti jeho rozsudkům nebylo odvolání, jelikož měly stejnou platnost jako by je vynesl sám král. Třetí výpravy se zúčastnili i dva Gamovi synové, kteří také obdrželi důležité velitelské posty.


Obrázek
Gamův pomník u mysu Dobré naděje.

Portugalská flotila vyplula z rodné země v únoru 1524 a v srpnu toho roku minula mys Dobré naděje a vplula do Indického oceánu. Zde se ukázalo, že ne všichni Gamovi muži se ztotožňují s hlavním cílem výpravy, jelikož posádka jedné lodě se vzbouřila a po zabití velitele se vydala na pirátskou plavbu do Rudého moře. Zbytek eskadry ale v pořádku doplul v září roku 1524 ke břehům Indie.

Noví místokrál Indie se vylodil v Čaulu a ihned se pustil do plnění úkolů, jimiž ho pověřil portugalský král. Svým mužům zakázal vylodit se na břeh, aby je nemohl strhnout špatný příklad zdejších Portugalců, mezi nimiž provedl nemilosrdnou čistku a všechny, kteří nepatřili mezi zdejší usedlé osadníky přinutil k nalodění na jeho koráby, čehož dosáhl pod pohrůžkou zastavení jejich mzdy a ostatního hmotného zabezpečení. Není úplně jasné co těmito opatřeními sledoval, ale pravděpodobně se snažil zbavit zdejší osadu nejrůznějších vyžírků, kteří zde neměli co pohledávat a pouze odčerpávali státní prostředky. Dosavadní místokrál Indie Duarte de Meneses, který se ocitl na Gamově černé listině, jelikož až do vzdáleného Lisabonu na něj přišlo mnoho udání, se právě nalézal v Hormuzu, takže jej nemohl potrestat a proto Čaul opustil a plul podél pobřeží k jihu a postupně odvolával zkorumpované státní úředníky a snažil se o nápravu poměrů. Při tomhle sysifovském úsilí ovšem narážel na silný odpor místních velitelů, kteří o žádné zásahy do zdejších ustálených poměrů nestáli a v Gamovi viděli nebezpečného nepřítele, jehož snahu o reformu zavedených pořádků se snažili ze všech sil narušovat.

V listopadu toho roku postihla Vasco da Gamu jakási choroba, díky níž se rychle začal zhoršovat jeho zdravotní stav a nový indický místokrál tušil, že jeho dny budou brzy sečteny. Až do poslední chvíle se snažil o nápravu poměrů a ještě na smrtelné posteli vedl ostrý spor s dosavadním místokrálem Menesesem, který se právě dostavil do Kočínu, kde vážně nemocný Gama trávil své poslední dny. Meneses byl nakonec odvolán a donucen k návratu do Portugalska, kde se měl zodpovídat samotnému panovníkovi.

Koncem roku se již Gamův zdravotní stav zhoršil natolik, že umírající místokrál sepsal svoji poslední vůli a dne 25. prosince 1524 zemřel. Podle závěti mělo být jeho tělo převezeno zpět do vlasti, k čemuž došlo až v roce 1537, kdy ostatky slavného objevitele odvezl jeho syn Pedro. Vasco da Gama byl pohřben v kapli Panny Marie ve městě Vidigueira, ale v roce 1880 byly jeho ostatky slavnostně vyzvednuty a dopraveny do Belénu, kde byly uloženy v chrámovém komplexu svatého Jeronýma, kde spočívají dosud.

Obrázek
Hrobka Vasco da Gamy

Vasco da Gama je dodnes uznávaný portugalský národní hrdina. Je nepochybné, že tento muž se nesmazatelně zapsal nejenom do historie své země, ale i celého světa, z jehož mapy dokázal odstranit několik bílých míst. Z našeho pohledu se jedná o osobu poněkud kontroverzní, jelikož kromě značné dávky odvahy a nezpochybnitelné oddanosti svému králi, nelze přehlížet i jeho mnohokráte projevenou krutost a neúctu k cizím kulturám. Nelze ovšem zapomínat, že Vasco da Gama byl typickým představitelem své doby a na jeho počínání nelze vztahovat dnešní morální měřítka. Tehdejší křesťanská Evropa sváděla již několik staletí úporný nábožensky motivovaný zápas s Araby, a nově i s osmanskými Turky, který se oboustranně vedl s velkou krutostí a Vasco da Gama jej přenesl i do vzdálených vod Indického oceánu.

Obrázek
Portugalský básník Luis de Camoes

Kolonialismus představuje pro mnohé evropské země dosud velmi citlivou část jejich dějin, během níž bylo napsáno i mnoho temných kapitol. Přesto bychom tohle období historie našeho kontinentu neměli hodnotit pouze jako dobu neslýchaného vykořisťování mimoevropských národů, ale i jako slavnou epochu, kdy se zeměpisné znalosti celého lidstva nebývale rozšířily a poprvé v historii bylo možné podnikat kulturní a obchodní výměnu skutečně v celoplanetárním měřítku. A právě odvážným portugalským mořeplavcům patří v tomto směru nezpochybnitelné prvenství, protože příslušníci tohoto malého národa se jako první odvážili obrátit přídě svých korábů směrem k neprobádaným dálavám a překonat středověký strach z neznáma, který celá staletí svazoval jejich předchůdce. Na těchto objevných plavbách se podílely celé desítky dnes již většinou dávno zapomenutých mořeplavců, mezi nimiž vynikli zejména Gil Eannes, Nuno Tristão, Diego Cão, Batrolomeo Diaz a samozřejmě Vasco da Gama, jenž úsilí svých předchůdců úspěšně završil. Všem těmto odvážným mužům složil hold ve svém eposu Lusovci básník a cestovatel Luís Vaz de Camões, z jehož díla tu uvádím krátkou ukázku, v níž se básník obrací na portugalského krále:
„A slyš, jak tvé jméno proslavily
tvých služebníků činy přestatečné!
Pak zvážíš sám, co víc je v tomto věku:
být králem světa, nebo těchto reků.“
Použité zdroje:
Jan Klíma: ZÁMOŘSKÉ OBJEVY; Vasco da Gama a jeho svět. Vydalo nakladatelství Libri roku 2006 (jedná se o zdaleka nejdůležitější zdroj).
Václav Patočka: Plachty objevují svět. Vydalo nakladatelství Albatros roku 1987.
Vladimír Hynek a Petr Klučina: Válečné lodě 1. Vydalo nakladatelství Naše vojsko roku 1985.
http://www.wikipedia.org/
Naposledy upravil(a) jarl dne 5/8/2012, 00:19, celkem upraveno 5 x.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
vodouch
nadporučík
nadporučík
Příspěvky: 936
Registrován: 15/1/2008, 23:15
Bydliště: Praha

Příspěvek od vodouch »

Článek je perfektní. Nepodstatná vada na kráse: karavela s čtyřhrannými plachtami se nazývá redonda.
Obrázek
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

vodouch píše:Článek je perfektní. Nepodstatná vada na kráse: karavela s čtyřhrannými plachtami se nazývá redonda.
Máš pravdu tenhle typ karavely se opravdu nazývá redonda. Jako desetiletý kluk jsem si poprvé přečetl knihu Válečné lodě 1, zkomolil tenhle název na redontu, a od těch dob jsem tohle označení měl v hlavě zafixované chybně.

Nevíte někdo, jak označení "karavela redonda" vlastně vzniklo? Tipoval bych, že bude odvozené od slova reduta.
Naposledy upravil(a) jarl dne 29/8/2009, 09:36, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
vodouch
nadporučík
nadporučík
Příspěvky: 936
Registrován: 15/1/2008, 23:15
Bydliště: Praha

Příspěvek od vodouch »

jarl píše: Nevíte někdo, jak označení "karavela redonda" vlastně vzniklo? Tipoval bych, že bude odvozené od slova reduta.
Našel jsem zmínku:
In this form it was sometimes known as caravela redonda (a bulging square sail is said to be round, redonda, in the Iberian tradition).
Což by snad mělo být něco jako ... (vzduté čtvercové plachtě se říká, že je oblá, redonda) ...
Obrázek
stepan-hawk
Příspěvky: 3
Registrován: 7/10/2011, 21:38
Bydliště: praha

Příspěvek od stepan-hawk »

noo redonda podle slovníku znamená mimo jíné celá nota nemůže to být narážka na to že jejich plachta byla "celá" na rozdíl od latiny?
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

Karavela redonda je obvykle trojstěžník (mohl být i dvoustěžník), na prvních stěžních jsou plachty latinské, na jednom je čtvercová. Předchozí typ karavela latina měla na všech stěžních plachty latinské, což nebylo zrovna moc veselé řešení. Dlouhá ráhna latinských plachet se totiž musela spouštět na palubu, aby se mohla dát na druhou stranu stěžně, což pro posádku byla práce sedmistrašná - hlavně při dlouhých plavbách.
Typický příklad je Kolumbova Niňa. Původně to byla karavela latina, ale těsně před vyplutím do Ameriky kapitán Pinzón nechal změnit oplachtění na karavelu redondu.
さようなら。
stepan-hawk
Příspěvky: 3
Registrován: 7/10/2011, 21:38
Bydliště: praha

Příspěvek od stepan-hawk »

Já myslel (někde četl), že na první plavbě to ještě byla latina až později byla předělána.

A ohledně Redondy jsem myslel, že latinu měly maximálně na zadním stěžni a někdy ani to ne. Ony to měly i na předním stěžni?
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

Někdy na předním, někdy na prostředním, někdy na zadním, někdy na obou - jak to koho napadlo. Replika Niňy to má takhle a snad páni věděli, co dělají:

Obrázek

Jinak Pinta byla přestavěna na redondu už v Palosu, Niňa Španělsko opravdu opustila jako latina, na redondu ji překopali až na Kanárech.
さようなら。
Odpovědět

Zpět na „osobnosti a dynastie“