Margaritone de Brindisi

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Margaritone de Brindisi

Příspěvek od t.hajek »

Margaritone de Brindisi
Jedna kariéra na pozadí konce vlády Normanů na Sicílii

Úplně původně to měl být článek o jednom z významných mužů Středomoří konce 12. století, který začínal svou kariéru jako pirát a dotáhl to opravdu vysoko. Jenomže v průběhu práce jsem zjistil, že Margaritus z Brindisi sice ve své době byl vysoce postavený a mocný, ale tolik toho o něm zase nevíme. Jeho životní příběh jsem tak zasadil do širších souvislostí posledních dvou desetiletí 12. století.

Obrázek

Margaritus z Brindisi

Zřejmě jen málokdo o Margaritovi ví a snad jen zběžně si o něm přečetli v turistickém průvodci někteří návštěvníci Korfu, Zakyntu nebo dalších Iónských ostrovů. Z toho se dá lehce usoudit, že pro Řeky to byl nájezdník, pirát, vrah, prostě jedním slovem „Frank“. Naopak pro západní svět se Margaritus z Brindisi honosil poměrně slušnou sbírkou titulů, amiratus amiratorum (volně přeloženo jako velkoadmirál sicilský), falckrabě z Kefalonie a Zakynthu, kníže Tarantský, vévoda z Drače, hrabě z Malty a přezdívkami Král moře, Nový Neptun od svých obdivovatelů a též Arcipirát, od těch druhých.

Mládí Margarita je obestřeno mlčením pramenů. Jako datum jeho narození se obvykle uvádí rok 1149 a co víme zcela jistě, byl to Řek a byl nazýván jako Margaritis, Megareites či Margaritoni. Zda se narodil někde na západním pobřeží Řecka nebo přímo na některém z Iónských ostrovů nebo zda pocházel z početné řecké komunity v jižní Itálii, se můžeme jen dohadovat. Nicméně pravděpodobnější je zřejmě druhá možnost, už kvůli svému přídomku „de Brindisi.“ Začal jako „soukromý“ pirát, ale brzy zjistil, že je mnohem výhodnější pirátství provozovat pod záštitou některého z Normanských šlechticů. Díky svým námořním, válečným a organizačním schopnostem začala jeho hvězda stoupat velmi vysoko. Margaritis se usadil ve strategickém přístavu Brindisi, kde kotvily jeho lodě. Zde si také vybudoval luxusní sídlo se zahradami a širokým hospodářským zázemím zvané Domus Margariti. Palác se bohužel nedochoval, později byl na jeho místě postaven kostel sv. Pavla. Margaritis si své značné bohatství získané na námořních výpravách nenechával jen pro sebe. Roku 1180 věnoval velké finanční prostředky na stavbu kostela Panny Marie na Malém mostě a přilehlého kláštera. Díky jeho nadání vznikly i další kostely Svaté Markéty a Svatého Demetria. Jeho postup po společenském žebříčku kromě schopností a bohatství potvrdila i svatba s Marinou, nelegitimní dcerou krále Rogera II. Měl s ní dvě dcery, přičemž jedna z nich se provdala za Janovana Leona Vetrana, druhá si vzala za manžela Matěje Orsiniho.

Roku 1184 dosáhla Margaritova kariéra vrcholu. Králem Vilémem II. byl jmenován do vysoké funkce amiratus amiratorum a stal se nejvyšším hodnostářem státu. Téhož roku došlo v Sicilském království k zásadní politické události. Bezdětný Vilém II. nechal zasnoubit svou tetu Konstancii (1154-1198), pohrobka Rogera II. a první dědičku trůnu, s Jindřichem VI. (1165-1197), synem Fridricha Barbarosy. Svatba se odehrála o dva roky později. Pokud by Vilém nezanechal dědice, mělo Sicilské království přejít z Normanských rukou rodu Hauteville pod vládu Štaufů z říše, římských králů a císařů.

Obrázek
Vlastnoruční podpis Margarita z Brindisi

Amiratus amiratorum

Jako pozůstatek arabské minulosti na Sicílii zdomácněla řada arabských termínů. Jedním z nich byl amiratus, zkomolené slovo z původního emir. Nejčastějším překládaným významem je asi kníže. Nicméně na Sicílii byl amiratus „předsedou vlády“. Pro Rogera II. to byl Jiří z Antiochie, který byl označován jako amiratus amiratorum či magnus amiratus (emír emírů, velkoemír). Tento titul se neuděloval pravidelně ale jen opravdu významných osobnostem. Po smrti Jiřího nebyl několik let udělen než jej získal Matyáš z Bari, který jej opět držel až do svého zavraždění roku 1160. Posledním velkým amirátem na Sicílii byl Margarito, který titul obdržel roku 1185. Tedy titul nebyl 25 let používán. Zejména díky velké námořní moci nositele začal být titul amiratus vztahován na velitele loďstva a stejně se začali nazývat i janovští, benátští a další velitelé námořnictva. Obecné používání termínu amiratus původní arabské slovo ještě více upravilo a ve 13. století se ve středomoří setkáváme s prvními opravdovými admirály.


Margaritis měl jako velitel loďstva velký podíl na dlouho plánovaném rozsáhlém normanském útoku na Byzantské državy v roce 1185. Oslabená Byzanc neměla být schopná vzdorovat. Podle kronikářů se do útoku zapojilo na 200 lodí a 80 000 mužů (údaj o lodích by mohl být reálný, počet vojáků je silně nadnesený). 11. června byla dobyta Drač (Dyrrachion, Durazzo, dnes Dürrez v Albánii), do konce července byly Margaritem obsazeny Iónské ostrovy Korfu, Kefalonie, Ithaka, Zakynthos, Lefkada a v srpnu byla rychlým útokem dobyta a vydrancována Soluň.

Obrázek
Vylodění

Své akce proti Byzanci král Vilém II. koordinoval s překvapivě se objevivším spojencem. Jeden z byzantských vysoce urozených odpadlíků s císařskými předky, Izák Komnénos si chtěl vybudovat vlastní stát. Vybral si ostrov Kypr, kde se prokázal falešnými jmenovacími listinami coby nový guvernér. Zbytek zařídilo jeho vojsko, které se chovalo jako na dobytém území a zlomilo jakýkoli odpor. Byzantský císař Andronikos I. Komnenos se začal jeho moci obávat, ale zanedlouho byl svržen a na trůn dosedl Izák II. Angelos. Izák Komnenos zatím na Kypru vytvořil nový patriarchát a kyperským patriarchou se nechal korunovat kyperským císařem.

Tato pro Byzanc poměrně vyhrocená situace se uklidnila po bitvě u Mosinopolu (Demetritzes, dnes Sidirokastro na severovýchodě řecké Thrákie) 7.listopadu 1185, kde byzantské vojsko vedené Alexiem Branasem náhlým útokem porazilo Normany a pronásledovalo je až do Soluně. Odtud zbytky vojska Margaritovy lodě přepravily do Drače, čímž skončila poslední velká Normanská ofenziva proti Byzanci. Za své služby získal Margaritus ostrovy Kefalonii, Ithaku, Zakynthos a Lefkadu, ze kterých bylo vytvořeno falckrabství (častěji je používán pozdější termín hrabství).

Méně úspěšný byl byzantský útok na Izákův Kypr na jaře 1187. Sedmdesát lodí vedených neschopnými veliteli Janem Kontostefanosem a Alexiem Komnenem vysadilo invazní vojsko. Na to již čekal Margaritus z Brindisi se svou flotilou. Překvapivě zaútočil na nepřipravené lodě a drtivá většina byzantských lodí tak posílila námořní moc Sicilského království. Zajatí kapitáni pak byli drženi v Palermu, zatímco většina vojáků na břehu do boje vůbec nezasáhla a buď byla následně pobita nebo přešla do služeb kyperského císaře. Izák vládl na Kypru do roku 1192, kdy jej zajal Richard Lví srdce a předal johanitům, kteří jej drželi ve stříbrných okovech na hradě Margat.

Margaritus se do východního Středomoří v roce 1187 ještě vrátil. Po porážce Franků u Hattínu v červenci 1187, volalo celé Zámoří po posilách z Evropy proti nezadržitelnému Saladinovi. Jako první výzvu vyslyšel Vilém II. a vyslal do Palestiny Margarita s 60 loděmi, na kterých bylo 200 rytířů a neupřesněný počet dalších vojáků. Svou silou zamezil egyptské flotile zapojit se do válečných akcí, navíc výrazně podporoval obležená města Tyros a Tripolis. Právě v zámoří se zrodily příběhy o Novém Neptunovi a Králi moří z Brindisi. Dvouleté působení v Zámoří skončilo na podzim 1189. 11. listopadu 1189 zemřel Vilém II. bez potomků a v Sicilském království se rozhodovalo o nástupnictví. Jeden z nejvyšších představitelů státu u toho nemohl chybět.

Smrti Viléma II. využil hrabě Tankred z Lecce (1138-1194), vnuk prvního sicilského krále Rogera II. a nemanželský syn Rogera III. Vévody z Apulie. V tendenční obrázkové kronice Liber ad honorem Augusti Petra z Eboli nebo též z Ebulo sepsané roku 1196 v Palermu, je popisován jako malý ošklivý bastard, který vypadal jako opice s korunou na hlavě. Již v roce 1161 se Tankred účastnil neúspěšného povstání proti Vilémovi I. a byl nucen odejít do vyhnanství, zřejmě na 20 let. Již roku 1185 se podílel na námořních útocích proti Byzanci a patrně sídlil v Puglii. Po smrti Viléma se okamžitě vydal do Palerma a s podporou kancléře Matěje z Ajela se na začátku roku 1190 stal králem, byť část šlechty podporovala legitimní následnici trůnu Konstancii a jejího manžela Jindřicha VI. Margaritus se rozhodl sloužit dál rodu Hauteville a svou mocí se důrazně postavil za nového krále. Normané se mohli chystat na nepřátelské akce Jindřicha a jeho spojenců. Jindřich ale momentálně Tankredovi starosti nedělal.

Část oddílů třetí křížové výpravy se rozhodla cestovat do zámoří po moři a zvolila si cestu přes Sicílii. V září se zde objevilo vojsko Richarda Lví srdce. Protože dějiny píší vítězové je otázka, zda se následující události opravdu staly nebo sloužili pouze jako záminka a ospravedlnění Richardova počínání. Richard téměř vzápětí po přistání požadoval po Tankredovi propuštění své uvězněné sestry Johany, vdovy po Vilémovi II. a také vyplacení důchodů, které jí náleží a které Tankred zabavil. Současně požadoval i vyplacení sumy přislíbené Vilémem II. na křížovou výpravu. Aby svůj nárok podpořil, obsadil několik hradů a klášterů. Po přistání francouzské části výpravy se Tankred neodvážil vojenské konfrontace, ale mezi prostým lidem narůstala nespokojenost s pobytem tolika vojáků a jejich ne zrovna bohulibým chováním. V říjnu v Messině došla místním trpělivost a křižákům se postavili. Richard odpověděl útokem na město, odkud na poslední chvíli prchl nejen stratég Jordan du Pin, ale také Margaritus. Messina byla vydrancována a stala se zimním ležením pro anglické i francouzské vojsko. Tankred nepospíchal a podmínky plnil postupně. Nejprve k Richardovi poslal jeho sestru Johanu a čekal, zda snad příbuzenské setkání nebude Richardovi stačit. Nestačilo a v březnu 1191 byla podepsána dohoda, kde Johana získala dědictví ve výši svého věna, 20 000 uncí zlata, které bylo obratem použito na válečné účely. Na oplátku Richard a Filip II. uznali Tankreda králem a konečně odpluli. Sicílii opustila také královna vdova Johana, bez věna, a vstříc dalším dobrodružstvím svého bratra. Plánované svatbě se Salah ad Dínem a té skutečné s Raimondem VI. z Toulouse To už byl ale na cestě do jižní Itálie další problém.

Obrázek
Obléhání Neapole, Češi (Boemii) ovládají prak

Syn Fridricha Barbarossy, římský král a právoplatný dědic Sicílie, Jindřich VI. se ujal vlády po smrti svého otce v roce 1190. Uspořádal poměry v Říši a v zimě se vydal na římskou jízdu. Jeho vojsko zahrnovalo poměrně početně zastoupené české oddíly Konráda II. Oty. O velikonocích 1191 jej nepříliš nadšený papež Celestýn III. korunoval na císaře a Jindřich pokračoval na jih, vzít si silou dědictví své manželky. Po prvotním úspěchu u Salerna, Capuy a Aversa se vojsko rozložilo kolem Neapole. Pokud můžeme věřit obrazovému zpravodajství Petra z Eboli, počínali si Češi velmi aktivně. Pasivní nezůstali ani Normané a Margaritus se chopil iniciativy, kde jinde než na moři. Zle poškodil pisánské loďstvo a téměř zničil pozdě příchozí janovské posily. Podle Petra z Eboli se mohl při jednom z výpadů střetnout i s českými oddíly.

Obrázek
Boemii vs. Tancredini

Hlavními osvoboditeli obležených ale byla epidemie zřejmě malárie, těžce řádící v táboře obléhatelů, v současných pramenech označované jako mor. Kromě mnoha prostých vojáků zde svou smrt na konci obléhání našel i český kníže. Měkké části Konrádova těla byly pochovány na zpáteční cestě v benediktinském klášteře Monte Cassino, kosti byly převezeny až do Čech a uloženy v Praze.
Druhým neméně důležitým činitelem byly nepokoje v Říši. Jindřich se rozhodl tažení přerušit a vrátil se za Alpy urovnat místní poměry. Na dobytém území ponechal posádky a v Salernu i svou manželku Konstancii. Místní však po jeho odchodu Němce vypudili a zajatou Konstancii poslali Tankredovi. Papež Celestýn se přimlouval za její propuštění k čemuž i došlo, výměnou za potvrzení Tankredova královského titulu. Konstancii nakonec osvobodili Jindřichovi muži a Celestýn se nemohl pochlubit svým diplomatickým úspěchem. Za své činy obdržel Margaritus od krále Tankreda v roce 1192 titul hraběte z Malty. V letech 1192 a 1193 se podílel na Tankredových útocích proti straníkům císaře Jindřicha v Apůlii.

Na scénu se ale dostal jiný vznešený zajatec, se kterým se Tankred i Margaritus již setkali. V zimě 1192 lidé Leopolda V. Babenberského zajali nedaleko Vídně Richarda Lví srdce, vracejícího se z Palestiny, když si to mířil patrně do Českých zemí. Jindřich za jeho propuštění požadoval a nakonec i inkasoval pěknou sumu 80 000 hřiven stříbra (dalších 70 000 šlo Leopoldovi). Součástí smlouvy bylo i propuštění kyperského císaře Izáka Komnéna z Margatu. Izák odešel do Ikonyjského sultanátu, kde se snažil podnítit boj proti Byzanci, ale nejpozději roku 1196 byl otráven. Z inkasovaných peněz financoval Jindřich novou výpravu na Sicílii, kde zatím král Tankred v únoru 1194 zemřel. Vlády se ujala vdova Sibylla z Acerra jako regentka devítiletého Viléma III.

Obrázek
Jindřichovo vojsko

V létě se císařská armáda dala na pochod směrem k jihu. Pisánské a janovské loďstvo pod vedením Markvarta z Anweileru bylo posíleno o dalších 50 lodí, které poskytl Richard Lví srdce jako část úhrady výkupného. 25. srpna 1194 se Jindřichovi jednotky vylodily u Neapole a město brzy kapitulovalo, zanedlouho prakticky bez odporu padla i Messina, Katánie, Syrakusy a další města. Na řadě bylo Palermo, hlavní město Sicilského království. Margaritus organizoval obranu, ale obyvatelé byli proti. 20. listopadu 1194 se vzdalo celé město a posádka s podmínkou zachování života královny vdovy a mladého krále Viléma III. s nárokem na knížectví Taranto a rodové hrabství Lecce. O vánocích 25. prosince 1194 přihlížela Jindřichově korunovaci v palermské katedrále elita normanského panství na Sicílii. Kromě Margarita, zde byli přítomni členové královské rodiny, vdova po králi Tankredovi Sibylla z Acerry i její syn Vilém III., arcibiskup Mikuláš ze Salerna, kancléř Matěj z Ajela a řada nejvýznamnějších normanských pánů.

Obrázek
Katedrála v Palermu

Obrázek
Tyto mozaiky viděly první štaufskou korunovaci

Jindřichovi úspěchy pokračovaly i na jiném poli. 26. prosince 1194 v Jesi u Ancony spatřil světlo světa jeho prvorozený syn Fridrich Roger, který do dějin vstoupil jako Fridrich II. nebo též Stupor Mundi (Div světa). Fridrich se narodil opravdu nestandardně. Jeho matka Konstancie byla v pokročilém věku téměř i na dnešní poměry (bylo jí 40 let), a aby byly vyvráceny všechny možné dohady o eventuální nelegitimnosti syna, porod se odehrál ve stanu uprostřed městského tržiště za přítomnosti mnoha městských paní.

Možná i v návaznosti na svého dědice se Jindřich rozhodl radikálně dokončit převzetí moci na Sicílii. 28. prosince bylo „překvapivě“ odhaleno tajné spiknutí. Všichni významní Normané v Palermu byli zadrženi a odvezeni do Říše, kde dožili své životy. Jindřich se tak velmi brzy a radikálně zbavil nejsilnější možné opozice a podhoubí budoucí revolty. Vzhledem k tomu, že nebyl požadován jejich návrat, nebyli drženi v žádné zlaté kleci, ale užili si opravdové vězení. Margaritus z Brindisi byl podle Ansberta odvezen na hrad Trifels. Podle tradičního podání byl ještě před odjezdem ze Sicílie oslepen. Ve svém vězení patrně také roku 1197 zemřel.

Obrázek
Zajatí Normané

Dílo anglonormanského kronikáře Rogera de Hoveden hovoří ale o tom, že před rokem 1200 byl téměř slepý Margaritus ve službách francouzského krále Filipa II. Augusta. To by naznačovalo možnost, že po smrti Jindřicha byli někteří přežívající zajatci propuštěni. Margaritus se odebral do svého milovaného Brindisi, kde organizoval loďstvo, zřejmě na podporu povstání proti Štaufům. Záhy byl ale v Římě zavražděn vlastním sluhou.

Obrázek
Nejhorší chvíle Viléma III., miniatura z 15. Století

Také ostatním zajatcům se nevedlo o mnoho lépe a snad nejhůře dopadl mladý nekorunovaný král Vilém III., který byl se svou matkou a sestrami odeslán místo do Lecce do Německa. Vilém byl držen na hradě Alt-Ems (dnes vorarlberský Hohenems, nejdelší zřícenina v Rakousku). Zde byl údajně oslepen a vykastrován. Zemřel snad násilnou smrtí roku 1198. Sibyla a její dcery byly internovány v alsaském klášteře Hohenburg (Odilienberg), odkud byly v roce 1198 na přímluvu papeže Inocence III. propuštěny a odešly do Francie.

Štaufská vláda na jihu Itálie se ale nesetkala s pochopením, Jindřich sídlil za Alpami a normanská šlechta opět začala snovat povstání, které propuklo roku 1197. Revolta byla krvavě potlačena babenberskými oddíly pod vedením říšského maršálka Jindřicha z Kaldenu a regenta Sicílie Markvarta z Anweileru. Následoval doslova hon na spiklence, kteří i na poměry 12. století skončili neskutečně krutě (nabodnutí na kůl, upálení, rozřezání pilou..) Podle kronikáře Ansberta v té době byli oslepeni i zajatci odvezení do říše v roce 1194. Zbylí Normané od té doby nerevoltovali a loajálně stáli za svým králem i jeho dědici. Jindřich VI. zemřel v září 1197 v Messině na malárii, uprostřed příprav na křížovou výpravu.

Dědictví Margarita de Brindisi

Margaritus měl v roce 1194 plné ruce práce s obranou království a o jeho falkrabství Kafalonie a Zakynthos se staral jeho zeť Matěj Orsini. Po převzetí moci Štaufy se Matěj osamostatnil a během své požehnané, 44 let dlouhé vlády, skvěle manévroval mezi zájmy Benátek, Janova, Byzance, Štaufů a Achájského knížectví. Neváhal přijmout svrchovanost kohokoli, ale udržoval si velkou míru samostatnosti, narozdíl od svého švagra Janovana Leona Vetrana. Ten s další Margaritovou dcerou sídlil na Korfu, ale roku 1206 byl ostrov obsazen Benátčany a Vetrano skončil na popravišti. Poslední Margaritovo dědictví, hrabství Malta bylo Jindřichem VI. uděleno janovskému pirátu Vilému Tlustému, byť je Vilém někdy uváděn jako Margaritův levoboček.

Falckrabství Kefalonie a Zante zůstalo v rodě Orsini do roku 1325, kdy se jej zmocnili Neapolští Anjouovci a stalo se lénem Achájského knížectví. Od roku 1357 zde vládl Leonard Tocco, vnuk posledního falckraběte z rodu Orsini, Jana I. Konec hrabství znamenal turecký útok roku 1479.

Obrázek
Námořní bitva

Námořní válka 12. století

Na čem vlastně Margaritus a jeho muži pluli? Normané, potomci vikingů, byli stále velmi dobří mořeplavci a měli velké znalosti ve stavbě lodí. Vycházeli ze starých osvědčených drakkarů a normanských lodí 11. století, ale jejich tvar postupem času přestal vyhovovat. Vyvinul se typ lodi označované jako nef, dlouhý cca 25 x 7 metrů o výtlaku až 100 tun. Na přídi a zádi vyrostly dřevěné nástavby zvané kastely opatřené dřevěným cimbuřím, na které se často umísťovaly štíty a pavézy s heraldickými symboly. Centrální stěžeň s čtverhrannou plachtou zůstal, ale postupně se systém ovládání plachet vylepšil a vesla byla odstraněna. Na původní drakary se stále odkazovalo kormidelní veslo, někdy umístěné na obou stranách lodi, stejně tak zaoblená záď, která se ale mění v rovnou. Postupně bylo oplachtění dále vylepšováno a přibyl přední stěžeň, výrazně nakloněn dopředu. U největších lodí označovaných jako hulk se objevil i třetí stěžeň na zádi. Plachty byly většinou čtverhranné, jejich zmenšování se ještě neprovádělo zkasáním, ale odstraněním bonetů, širokých pruhů plachtoviny na spodní čísti plachty. U hlavní plachty byly dva, přední eventuálně zadní jeden. Pod arabským vlivem se začíná objevovat jako vedlejší latinská plachta, někdy měla loď pouze latinské plachty. Vedle plachetních lodí byly ve Středomoří používány původně byzantské dromóny, lodě silně podobné nefu, ale využívající i vesla. Koneckonců v obrazové kronice Petra z Eboli jsou prakticky všechny lodě opatřeny vesly.

Obrázek
Starší anglické provedení nefu

Obrázek
Novější francouzská verze nefu s vazovým kormidlem

Obrázek
Dromón v anglických službách

Středověké lodě neměly žádné prostředky jak potopit protivníka na dálku. Jedinou možností bylo loď zapálit nebo poškodit velkými torzními stroji, kušemi, balistami. Hlavní tíha boje na dálku ale spočívala na střelcích, ať už lučištnících nebo střelcích z kuše, kteří měli maximálně oslabit posádku protivníka. Někdy se používalo i nehašené vápno, které mělo za úkol oslepit nepřátele, nicméně jeho vypouštění po větru mělo někdy stejné následky jako vypouštění chloru za 1. světové války, tedy ztráty ve vlastních řadách. Po oslabení protivníka k sobě lodě přirazili a vojáci se klasickou abordáží pokoušeli dobýt druhou loď.


POUŽITÁ LITERATURA

Hroch, M.; Hrochová, V.: Křižáci v Levantě. Praha 1975.
Hynek, V.; Klučina, P.: Válečné lodě 1. Praha 1985
Runciman, Steve: A history of the crusaders I-III. Cambridge 1950-1954.
Setton, K.M. (ed.): A history of crusades I-VI. University of Pennsylvania press 1955-1962.
http://rpgforum.cz
http://wikipedia.org
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Margaritone de Brindisi

Příspěvek od jarl »

Zajímavé čtení. O námořním válčení si vždy rád přečtu. Doposud jsem si myslel, že slovo admirál se do Evropy dostalo z turečtiny a ono to nakonec bylo trochu jinak. Zmenšil jsem ten obrázek anglického nefu protože na menších monitorech rozhazoval text, ale snad to autorovi nebude vadit.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Scrat
podporučík
podporučík
Příspěvky: 683
Registrován: 1/8/2009, 12:06

Re: Margaritone de Brindisi

Příspěvek od Scrat »

No jestli z turečtiny nevím ale já měl za to že slovo "admirál" je zkomoleninou arabského termínu "Amir-al-bahr", titulu pro námořního velitele.
Jinak souhlas, zajímavý článek o jednom zajímavém člověku.

Scrat
All great things are simple, and many can be expressed in single words: freedom, justice, honor, duty, mercy, hope.
Winston Leonard Spencer-Churchill
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Re: Margaritone de Brindisi

Příspěvek od t.hajek »

Vkládání obrázků mi dělalo problémy, takže jejich velikost nebyla úplně podle mých představ.. zejména toho nefu, takže díky.

Co jsem našel tak "admirál" se začal používat až jako zkomolenina polatinštěného amiráta, nikoli přímo z arabského originálu. Trochu tomu napovídá i relativně pozdní používání termínu ve 13. století. Ale nerad bych se pouštěl do hlubší etymologie.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Stuka
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2120
Registrován: 22/8/2010, 20:18

Re: Margaritone de Brindisi

Příspěvek od Stuka »

Zajímavý pirát aneb jak se z obyčejného chlapíka vládce stal.

Jen na okraj doplním, že na Zakynthosu (překrásný ostrov) v letech 1185 - 1357 rodina Orsini (dosud jsem nevěděla v jakém příbuzenském svazku byla s Margaritusem) vládla poněkud krutou rukou. Vraždili ostrovany a neustále přepadali vesnice. Když poté převzal správu ostrova Leonardo Tocca, všichni si oddechli. Vládl spravedlivě, zavedl nové změny, stavěly se kostely a kláštery. A jak je v článku uvedeno - rodina Tocca byla v r. 1479 poražena Turky.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Re: Margaritone de Brindisi

Příspěvek od t.hajek »

K panství Zakynthos nebo zkráceně italsky Zante.. Ostrov byl součástí nově vytvořeného léna Sicilského královtsví zvaného falkrabství Kefalonie a Zante jehož součástí byly i ostrovy Ithaka a Lefkada. V anglických pramenech je panství důsledně označováno jako palatine county, německy Pfalzgrafschaft, česky vždy jen jako hrabtsví.

Orsiniové tam vládli do roku 1325, kdy vládu převzali Anjouovci z Peloponésu. Orsiniové se totiž zapletli v Épeiru, kde roku 1318 dosedli na despotský stolec, ale následné bratrovražedné války a útoky Albánců, Byzance, Benátek i Achájského knížectví jejich moc prakticky zničili. Jak se chovali Anjouovci těžko říct, ale na Peloponésu to žádná sláva nebyla. Možná ve srovnání s nimi byla normální vláda Leonarda Tocca brána jako učiněná pohádka :) .

Že západní pánové nebyli beránci a k pravoslavným Řekům se chovali velmi přezíravě vůbec nezpochybňuji. Jen se mi nezdá, že by feudální pán přepadal a ničil prakticky vlastní majetek a zdroj peněz. Při obsazení ostrova -samozřejmě, při potlačení vzpoury -samozřejmě. Ale "jen tak" ?

Řecká správa památek a historie obecně přehlíží Franské období jako dobu "temna". Ještě tak uznávají Benátky a Turky, ale fragokratia byla prostě hrůzovláda.

Trochu mi to připomíná popis průvodců na hradech německých rytířů v Polsku. Prakticky všichni (až na jednu světlou výjimku na hradě Świecie) tvrdili, že sklepy sloužili k věznění poddaných, které trýznili, trápili a utlačovali. Ale co by z toho řád měl ?
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Stuka
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2120
Registrován: 22/8/2010, 20:18

Re: Margaritone de Brindisi

Příspěvek od Stuka »

Trochu mi to připomíná popis průvodců na hradech německých rytířů v Polsku.
Je to možné, že z pohledu Řeků resp. pro cizince se historie trochu přibarvuje o krvižíznivost nebo krutost. :)

Ale asi to období - 1185 až 1357 nebylo pro Řeky opravdu růžové - a jak se tak probírám historií Zakynthosu ani období předtím. Chtělo by to asi podrobnější rozbor působení rodu Orsini na ostrově , což samozřejmě přesahuje daleko nad rámec článku a bylo by to i zbytečné.
Takže jen pro zajímavost, jsem hledala nějaký zdroj k podrobnější historii z tohoto období a tento
http://www.hri.org/infoxenios/english/i ... story.html
uvádí, že r.1194 nový guvernér ostrova, pirát Matteos Orsini, neustále napadal okolité oblasti.
Nic bližšího se neuvádí, ale vyplývá mi z toho, že někteří členové rodu byli neurvalí a drancovali. Ale budeš mít asi pravdu v tom, že přímo Zakynthos asi nedrancovali, leda že by na něm neměli svoje sídlo.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Margaritone de Brindisi

Příspěvek od jarl »

Není znám nějaký konkrétní případ použití toho nehašeného vápna v námořní bitvě? Docela by mě zajímalo jak nasazení této netradiční zbraně pobíhalo.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Re: Margaritone de Brindisi

Příspěvek od t.hajek »

Skotský historik David Hume z Godscroftu (1558-1629)ve svých Dějinách Anglie píše o použití nehašeného vápna Angličany proti francouzské flotile někdy kolem roku 1220 za vlády Jindřicha III. Velitel Angličanů D´Albiney přišel s novinkou, kterou Francouzi neznali. Přiblížil se z návětrné strany a v příhodné vzdálenosti a začali Angličané na protivníka vrhat velké množství nehašeného vápna. Tím je oslepil a Francouzi se nebyli schopni bránit.

Ve Válečných lodích 1 je uvedeno, že vrhači nehašeného vápna měli při boji své stanoviště ve strážním koši, tehdy nazývaným jako čapí nebo vraní hnízdo.

Jak přesně vrhání vápna vypadalo, jsem nenašel, ale představuji si, že k tomu mohly sloužit praky, kam se místo kamene nasypalo vápno. Po vypuštění se prach v dostatečné vzdálenosti a hustotě rozptýlil. Otázkou tady zůstává například hrubost materiálu. K vrhání mohly sloužit jak ruční praky, tak složitější mangonely ovládané více muži – ty zejména pro vytvoření vápenného mraku, jak je uvedeno v popisu Davida Hume. Zacházení muselo být velmi opatrné a dovedu si představit, že často byla zasažena i vlastní posádka a sám vrhač.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Re: Margaritone de Brindisi

Příspěvek od Destroyman »

Jo, to souhlasí, jednalo se o tzv. Bitvu u Sandwiche z 24. srpna 1217. Mimochodem docela dobrej masakr. Vápno mělo být vypouštěno snad z hrnců (pots) a zůstává otázkou, do jaké míry se o francouzskou porážku přičinilo vápno a do jaké vyhlášení angličtí lučištníci. Na ilustraci kronikáře Matthewa Parise z r. 1250 se ovšem zdá, že vápno střílí lučištníci a jiní borci ho po Francouzích zase hážou pomocí nějakejch klacků s ošatkama (nebo co to je). Každopádně Francouzi záhy přišli o vlajkovou loď, v jejich řadách nastal zmatek a do zajetí padala jedna loď za druhou. Jeden z francouzských velitelů Eustace Mnich byl zajat a pro předchozí pirátství ihned popraven. Druhý velitel Robert de Courtenai a asi stovka rytířů měla větší štěstí, protože se mohli ze zajetí vykoupit. Obyčejné vojáky a námořníky v počtu asi 600 kusů však vítězové neprodleně podřezali nebo naházeli do moře...

Obrázek
さようなら。
Uživatelský avatar
kopapaka
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 3837
Registrován: 26/1/2008, 20:47
Bydliště: kósek od Prostějova

Re: Margaritone de Brindisi

Příspěvek od kopapaka »

Destroyman píše: jiní borci ho po Francouzích zase hážou pomocí nějakejch klacků s ošatkama (nebo co to je).
Ten "klacek s ošatkou" je taky prak, odstředivý, jen je pro zvýšení výkonu uvázaný na holi. Jen jedním koncem, druhý je nasazený na konec a na konci vrhu se uvolní a vypustí "užitečnou zátěž".

Další možnost dopravy ( ač nevím, jak se to jmenovalo ) byly koše na dlouhých holích upevněných k boku lodi. Díky lanu od koše ke stěžni trčely výše zmíněné koše poměrně daleko od lodi a mohly se použít na posypání či podpálení lodi protivníka...
ObrázekObrázek Obrázek
"Válka je Mír, Svoboda je Otroctví a Nevědomost je Síla!"
Odpovědět

Zpět na „osobnosti a dynastie“