Stránka 1 z 1

Portugalské objevitelské plavby (I)

PříspěvekNapsal: 8/2/2013, 19:33
od jarl
Portugalské objevitelské plavby kolem Afriky

Díl první

Obrázek

Jako století zámořských objevů se označuje období zahájené útokem na Ceutu a zakončené prvním obeplutím zeměkoule. Během těchto několika desetiletí se podstatně rozšířily zeměpisné znalosti Evropanů a bylo navázáno přímé obchodní spojení i s velmi vzdálenými oblastmi. Díky neuvěřitelnému nárůstu nových poznatků byli kartografové už ve 20. letech 16. století schopni zakreslit do map pětinu celosvětových moří a čtvrtinu pevnin, což byl oproti počátku 15. století obrovský pokrok. Jako první zahájili průzkumné plavby Portugalci, kteří toto období dodnes považují za neslavnější kapitolu v dějinách své země, a je nesporné, že právě tento malý národ stál na počátku nebývalého vzestupu našeho kontinentu a pomáhal vyšlapal cestu, po které později kráčeli slavnější španělští, britští, nizozemští a francouzští kolonizátoři.

Podhoubí portugalské expanze

Portugalsko vzniklo v r. 1140, kdy byl hrabě Alfons z burgundské dynastie po vítězné bitvě s Araby svými vojáky provolán vládcem oblasti známé tehdy jako Portucalense a podařilo se mu získat dědičný královský titul (v r. 1179 jej stvrdila papežská bula), o což čeští Přemyslovci marně usilovali po celé 12. století. Král Alfons I. vládl pouze malému území kolem řeky Dauro, ale nové království bylo možné rozšířit na úkor nenáviděných muslimů. Tehdy už byla v plném proudu reconquista, jak se nazývá dlouhé období boje proti Arabům (Maurům) usazeným na Pyrenejském poloostrově a Alfons I. brzy dokázal posunout jižní portugalskou hranici až k řece Tejo. Jeho nástupci v této expanzi úspěšně pokračovali až do poloviny 13. století, kdy je od zbývajících muslimských držav oddělila rychle sílící Kastílie.

A protože portugalští králové vyznávali zásadu že národ musí rozvíjet ideu, která stála na počátku jeho samostatnosti, bylo nutné v boji proti Arabům pokračovat, až do konečného vítězství křesťanského kříže nad muslimským půlměsícem. Jednou z možností bylo podpořit Kastílii v jejím boji proti zbytkům maurského panství na Pyrenejském poloostrově, ale Portugalci si raději začali pohrávat s myšlenkou přenést zápas proti nevěřícím do Afriky, kde vycítili možnost zasadit nepřátelům citelný úder a získat bohatou kořist. Portugalsko totiž stále zůstávalo chudou a řídce usídlenou zemí na periferii Evropy a obsazením bohatých měst na pobřeží Maroka, by nejen pozvedlo vlastní prestiž v očích ostatních křesťanů, ale proniknutím do obchodní sféry Arabů mohlo posílit vlastní ekonomiku.

Obrázek
Král Alfons I.

Ke splnění tohoto záměru bylo nutné vybudovat obchodní a zejména válečnou flotilu, o což se měli postarat zahraniční odborníci najímaní zejména v Itálii, ale i kupř. v Aragonu nebo Maroku. Jádro portugalského loďstva vzniklo počátkem 14. století, kdy byl jeho prvním velitelem jmenován janovský admirál Pessanha a dalších dvacet jeho krajanů zde sloužilo jako důstojníci. Stavba lodí umožňovala provádět dálkový obchod a král Dinis I. v r. 1293 posvětil vznik Obchodní burzy, která jej měla usnadňovat a dokonce nechal na pobřeží sázet jehličnaté lesy, zatímco v horách ve východní části země se rozšiřovaly lesy dubové, aby svým nástupcům zajistil dostatek kvalitního dříví na stavbu lodí.

Ideu boje proti muslimům podporovali i papežové, kteří vybízeli portugalské vládce k otevření nové fronty v Maroku, takže myšlenka, že portugalští rytíři vymění sedla ušlechtilých ořů za velitelské posty na válečných lodích, se v průběhu 14. století stávala stále populárnější. V zemi postupně narůstal počet loděnic, kde vznikaly koráby vhodné pro plavbu po neklidném Atlantickém oceánu a v r. 1380 schválil král Ferdinand I. zákon podporující lodní stavitelství např. tím, že pro tyto účely povoloval zdarma kácet stromy v královských lesích, nebo nejrůznějšími půjčkami a úlevami pro řemeslníky v loděnicích. I přes veškerou snahu se však stavba korábů v Portugalsku nerozvíjely nijak závratným tempem a mnoho plavidel (a lodních komponentů) muselo být stále kupováno v zahraničí, přičemž byli majitelé osvobozeni od dovozní daně. Přesto se plavba po moři stávala stále častěji zdrojem obživy pro mnoho Portugalců od prostých rybářů až po větší obchodníky a odrazila se i ve zdejší literatuře, když básník João Zorro někdy ve 13. století napsal:

„Nad mořem, tam v Lisaboně
dal jsem stavět nové lodě,
ach, má paní plachet!

Dal jsem dělat nové lodě
u moře, tam v Lisaboně,
ach, má paní plachet!,... „

Je třeba si uvědomit, že pořízení korábu schopného plavby po otevřeném moři představovalo nemalou investici, kterou si kromě krále a největších šlechticů mohli v Portugalsku dovolit pouze nejzámožnější kupci, a i ti se k tomuto účelu raději spojovali do obchodních sdružení, aby finanční náklady rozdělili mezi více osob. A když už byla nová loď postavena, požadovali její majitelé co nejrychlejší návratnost vložené investice, takže namísto snahy prozkoumávat neprobádané oblasti upřednostňovali komerční aktivity slibující pravidelné zisky. Proto se Portugalci plavili snad do všech významnějších přístavu ve Středomoří a západní Evropě, ale když se jim v první polovině 14. století podařilo doplout ke Kanárským ostrovům, nevzbudila tato zpráva takřka žádný zájem. Důvod byl nasnadě, neboť odvážní kapitáni si sice během takové plavby mohli do svých „roteiros“ zaznamenat množství zajímavých zážitků, ale lodní sklady zely po návratu prázdnotou, neboť tyto ostrovy neoplývaly žádným hmotným bohatstvím a jejich kolonizace neslibovala přinést okamžitý finanční efekt.

Naopak bohaté maurské državy na pobřeží Maroka lákaly Portugalce jak svou polohou, tak vidinou snadného zisku, zvláště poté co spojená vojska Kastílie a Portugalska porazila v r. 1340 koalici granadských a marockých Maurů a v jejich ležení našla obrovskou kořist. Uskutečnění tohoto záměru se podařilo provést až na počátku 15. století. Evropu totiž v polovině 14. století těžce postihla jedna z největších epidemií moru v dějinách kontinentu (údajně zemřela čtvrtina zdejší populace) a Portugalsko tehdy navíc muselo čelit vážné krizi ohrožující jeho existenci jako samostatného státu. Po smrti krále Ferdinanda I. (rok 1383) vymřela burgundská dynastie po meči a jediná králova dcera Beatriz byla zasnoubena s kastilským králem Janem I., jenž pochopitelně očekával, že získá věnem i portugalskou korunu. Jeho záměr však narazil na rozhodný odpor většiny zdejší šlechty, která o dva roky později prohlásila vládcem země levobočka předchozího krále Pedra I., který po vítězství nad Kastilií vládl jako Jan I. a založil novou královskou dynastii Avízů. Trvalo sice ještě mnoho let než se Kastilci s touto skutečností smířili, ale v roce 1411 byl dynastický spor urovnán a Portugalci mohli konečně přikročit k útoku na arabské pozice v Maroku.

Počátek objevitelských plaveb

Dobytí Ceuty

„Nesnese hrdina žít v klidu, líně
nemít soka, nezasadit ránu.
Tak nemaje s kým válčit na pevnině,
pustil se náš král do vln oceánu
co první král, jenž táhl po cizině,
kdež zbraněmi dal poznat Afričanu,
oč Kristův zákon, jenž se popřít nedá,
vždy převyšuje zákon Mohameda.“

Takto během své vojenské služby v Indii, někdy ve druhé polovině 16. století, výstižně popsal dobytí Ceuty básník Luís Vaz de Camões, jehož „Lusovci“ skládají hold generacím portugalských námořníků a několikrát byli přeloženi i do češtiny. Po uzavření mírové smlouvy s Kastilií se král Jan I. cítil dost silný, aby se celému křesťanskému světu mohl předvést jako bojovník proti islámu a získat uznání hlavy katolické církve. Už v r. 1414 vyhlásil embargo na vývoz potravin a dalších komodit do Maroka a následujícího roku vydal rozkaz k zahájení nepřátelství. V Lisabonu se shromáždila na tehdejší poměry nevídaná válečná flotila a v červenci 1415 nařídil král napnout plachty a 212 plavidel přeplněných ozbrojenci vyplulo na moře. Teprve tehdy byl oznámen cíl válečné výpravy, jimž byla Ceuta. Ta nebyla vybrána náhodou, jelikož tento starobylý a bohatý obchodní přístav (na zdejších bazarech údajně bylo 20 000 kupeckých krámů) těžil po staletí ze své výhodné polohy a za jeho zdmi čekala na dobyvatele bohatá kořist. A hlavně byl v držení nenáviděných Maurů, takže papežská bula zaručovala Portugalcům odpuštění hříchů, což byl tehdy významný motivační faktor nejenom pro rytíře, ale i řadové vojáky, neboť člověk je jak známo tvor hříšný a účast na této „křížové vpravě“ byla brána jako bohulibý čin.

Flotilu sice zdrželo špatné počasí, ale 21. srpna se 20 000 Portugalců vylodilo poblíž Ceuty a se jménem Ježíše Krista na rtech zaútočilo na její hradby. Zdálo se, že se vrátila éra vikingských nájezdů, jen dračí lodě nahradily mohutnější plachetnice a místo plavovlasých seveřanů se do útoku vrhli snědí poddaní portugalského krále. Třebaže válečné přípravy neušly pozornosti Maurů, byli obránci zcela zaskočeni a město během několika dní padlo. To co následovalo vyvolalo rozpaky i mezi tehdejšími otrlými kronikáři. Středověké válčení se vyznačovalo velkou krutostí a pro milosrdenství zde obvykle nebylo místo a poražení museli počítat, že jim vítězové nechají okusit Boží hněv. Bývalo běžné vydat dobyté město vítězným vojákům v plen, ale tentokráte Portugalci překročili únosnou míru a Václav Patočka mohl napsat, že jejich oddíly „rozpoutaly v poraženém městě doslova peklo. Bezuzdně vraždily bezmocné obyvatelstvo, děti, ženy i starce. Rozvášnění Portugalci plenili, loupili a současně nepochopitelně ničili obrovská množství vzácného zboží, zpiti nečekaným a laciným vítězstvím.“

Obrázek
Dobytí Ceuty

Mezi veliteli drancujících vojáků poprvé vynikl tehdy 21letý princ Jindřich, jenž si za své počínání vysloužil 25. srpna 1415 rytířské ostruhy. Král Jan I. mohl být s výsledkem tažení nadmíru spokojen, jenomže teď musel vyřešit otázku, co si s vypálenou Ceutou počít a Josef Janáček k tomu uvedl: „Když nebylo již co plenit a vojsko se připravovalo k triumfálnímu návratu do vlasti, ověnčeno vítěznými vavříny a obtěžkáno nesmírnou kořistí, pohled na vydrancované město odrazoval samé Portugalce a pobízel je k spěšnému odchodu. Bohatství krámů, bazarů, paláců bylo zničeno, obyvatelstvo rozprášeno nebo pobito. Za těchto okolností se však museli Portugalci rozhodnout, zda využijí příležitosti, která se jim po levném vítězství naskytla, a zda si ponechají nad městem svrchovanost.“

Jan I. se jak známo rozhodl pro druhou alternativu a Ceutu připojil ke svému království. Zdejší hlavní mešita byla přeměněna na katolický chrám (v roce 1420 už zde bylo samostatné biskupství) a ve městě zůstala vojenská posádka. Tím byly zájmy země trvale spojeny s Afrikou a Portugalci začali pomýšlet na podrobení dalších marockých měst, takže ze severní Afriky se v dalších desetiletích stalo nové válčiště v nekonečném boji křesťanů a muslimů, což později brzdilo další kolonizaci afrického pobřeží, neboť malá země (ještě počátkem 16. století neměla víc než 2 miliony obyvatel) díky tomu zbytečně tříštila své síly. Kromě toho se angažování v Maroku stalo později osudnou pro dynastii Avízů, protože král Sebastian I. zde v r. 1578 padl v bitvě u Alcazarquiviru, aniž by zanechal mužského potomka.

Ani obrovská kořist však sama o sobě nemohla výraznějším způsobem pozvednout chudé Portugalsko a oživit jeho ekonomiku. Země byla díky hanzovním obchodníkům sice napojena na mezinárodní obchodní síť, jenomže tam zatím mohla ve větší míře dodávat pouze ryby a sůl, což samozřejmě nemohlo pokrýt její potřeby a vývoz znatelně zaostával za dovozem. Pasivní obchodní saldo narůstalo a za stále žádanější komodity jako bylo např. koření perly, vzácné dřeviny, léčiva, voňavky a jemné tkaniny, museli Portugalci platit zlatem a stříbrem. Stejné potíže tehdy řešily i ostatní křesťanské země, takže nedostatek drahých kovů se stával celoevropským problémem a před skutečností, že Evropané nejsou schopni vyprodukovat prakticky žádné výrobky, které by s Araby mohli směnit za požadované luxusní zboží, nešlo přezíravě mávnout rukou. Zjednodušeně řečeno drahé kovy mizely z Evropy a hromadily se v pokladnách arabských a indických obchodníků, zatímco v Evropě měly z tohoto vývoje prospěch jenom italské městské republiky sloužící jako zprostředkovatelé této obchodní výměny. Situace zašla počátkem 15. století tak daleko, že zlatých mincí byl na celém kontinentu takový nedostatek, že většinou ani nemohly plnit funkci oběživa (v Portugalsku byla jejich ražba zastavena v r. 1385 a v r. 1402 došlo k zákazu vývozu zlata) a většina transakcí se musela provádět v mincích stříbrných, jejichž hodnotu často snižovala nekvalitní ražba.

Odliv zlata a stříbra mohla sice zastavit jejich zvýšená těžba, jenomže náš světadíl byl na jejich naleziště chudý, a když už se prospektorům podařilo objevit nějaké větší ložisko, umožnilo to hospodářský rozmach celé země, což se po zahájení těžby stříbra v Kutné Hoře za posledních Přemyslovců podařilo Českému království. Proto byl každý způsob jak si zajistit přístup ke zdrojům zlata vítaný a Portugalci věděli, že Arabové je získávají kdesi v africkém vnitrozemí, takže plány na jeho ovládnutí tu vyvolávaly příznivou odezvu.

Obrázek
Mladý Jíndřich Mořeplavec

Tím mužem, jenž se jako první pokusil zajistit své zemi přístup k africkému zlatu byl princ Jindřich, jenž jako čtvrtý syn krále Jana I. nemohl počítat s nárokem na portugalskou korunu, což mu ale umožnilo nasměrovat svoji nevšední energii jiným směrem a získat pro sebe čestné přízvisko Mořeplavec. Již v r. 1416 se stal „ochráncem Ceuty“ a v této roli zazářil o dva roky později jako velitel válečné flotily, která vyprostila město ze sevření maurských vojsk. Jan Klíma o něm napsal, že „byl robustní muž poněkud pochmurného vzezření. Odíval se většinou střídmě, zůstával, jak praví kronikář, trochu bázlivý při jednání s těmi, které neznal“. Zato tehdy obvyklý strach z neznámých moří dokázal potlačit dokonale a na jeho rozkaz se už ve druhé dekádě 15. století vydávaly portugalské lodě na první průzkumné plavby a započala kolonizace ostrovů Madeira a Porto Santo.

Strach z nejrůznějších nebezpečí číhající při dalekých plavbách na portugalské koráby byl z části pochopitelný, jelikož tehdejší nedokonalé lodě se mohly snadno stát obětí řádících živlů, ale námořníci se více obávali nejrůznějších monster a dalších překážek, jimiž je obdařilo tehdejší vnímání světa. Jejich myšlení hezky vystihuje jedna z literárních postav polského fantasy spisovatele Sapkowského: „Člověk musí obdivovat tyto mořeplavce a mít v úctě jejich nebojácnost, jsou to zajisté kurážní lidé. Pravý horror je pouštět se pod plachtami na širý oceán. Vždyť tam hrozí vichřice a bouře, podvodní útesy, magnetické hory, vody vroucí i lepkavé. Ne-li víry, tak turbulence, ne-li turbulence, tak proudy. Všelijakými příšerami se ta místa doslova hemží: vodními draky, mořskými serpenty a hippokamty, různými sirény, tritóny, delfíny a platejsy. Vyskytují se tam všemu popisu se vymykající sanguissugae, polypi, octopi, locustae, cancri, pistrixi, různé et huic similia. A nejstrašnější nakonec - totiž tam za hranou světa, kde končí oceán, tam se otevírá propast pekelná. Od čeho si myslíte, že má zapadající slunce červenou barvu? Proto přece, že se v něm odrážejí pekelné ohně. Navíc v oceánu jsou porůznu rozesety zvláštní díry, když nad takovou díru připluje koráb, propadne se rovnou do pekla. Se stěžni i plachtovím a se vším všudy. Tak byl zkrátka svět stvořen, aby nebylo člověku smrtelnému po vodních pláních daleko od pevné země cestovati. A peklo rádo pohltí ty, kdož zákazy porušují! Jenže jak znám život, Portugalce to v žádném případě nezadrží “

Portugalští předchůdci

Výkony portugalských námořníků lze skutečně obdivovat, ale koráby vyslané Jindřichem Mořeplavcem na průzkumné výpravy podél Afriky nebyly zdaleka prvními plavidly v dějinách, které se o něco podobného pokusily. Pomineme-li údajné obeplutí Afriky opačným směrem, které snad provedli kolem roku 600 př. n. l. Féničané ve službách faraóna Neka II. jsou prvními doloženými mořeplavci zkoumajícími západoafrické pobřeží rovněž Féničané a jejich nástupci Kartáginci, kteří dávno před Portugalci prokazatelně objevili nejen Madeiru, ale i Kanárské ostrovy a podle nálezu jejich minci snad i Azorské ostrovy.

Nejznámější výprava vyplula někdy kolem r. 480. př. n. l. z Kartága a vedl jí muž jménem Hannón. Jeho flotila čítala na 60 padesátiveslic osazených několika tisíci kolonisty a Hannónovým úkolem bylo zakládat na pobřeží severozápadní Afriky nové osady. Lodě propluly Gibraltarskou úžinou a pomalu směřovaly k jihu, kde Hannón na příhodných místech postupně vysazoval kolonisty (např. dnešní Mehedia a Mogador) a po splnění svého úkolu se rozhodl s několika plavidly od zbytku výpravy oddělit a vydat se na sólovou objevitelskou plavbu. Kartáginské lodě hnané mořskými proudy dorazily už za dvanáct dní k dnešnímu Zelenému mysu a pokračovaly podél pobřeží dále na jih.

Obrázek
Kartáginská loď

Nelze přesně určit kam až odvážní plavci pronikli, ale vzhledem k tomu, že po návratu popisovali hořící horu (Hannón ji nazval „Vozem bohů“) a jedinou činnou sopkou na pobřeží západní Afriky je Kamerunská hora naproti ostrovu Bioko, lze odvodit, že možná dorazili až k pobřeží dnešního Kamerunu. To bývá často zpochybňováno a oním „Vozem bohů“ mohl být obyčejný stepní požár, ale i kdyby Kartáginci dopluli „pouze“ k Zelenému mysu, pořád se jednalo o zcela mimořádný námořnický výkon, k jehož zopakování potřebovali Portugalci vyvinout úsilí trvající celá desetiletí. O průběhu této výpravy jsme dobře obeznámeni z opisů originálních dokumentů, které po dobytí Kartága pořídil řecký historik Polybios a Římané na vlastní oči spatřili v kartáginském chrámu kůže tří lidoopů, které přivezl Hannón.

Kartáginci drželi své objevy v tajnosti, takže s nimi byl seznámen jenom úzký okruh lidí a později byly takřka úplně zapomenuty, i když různě převyprávěná dobrodružství zdejších mořeplavců se mohla stát prazákladem středověkých legend líčících různé nástrahy číhající na odvážlivce, kteří by se pokusili jejich činy zopakovat. Ještě ve starověku se však v jejich stopách vydal řecký dobrodruh a mořeplavec Eudaxos z Kiziku, jenž ve službách egyptských Ptolemaiovců nejprve objevil novou námořní cestu do Indie, když se na místo obvyklé trasy podél Arabského poloostrova a pobřeží dnešního Pákistánu, pustil z Adenského zálivu na širý Indický oceán a s využitím monzumů doplul přímo do Indie. Do Egypta se vrátil s velmi cenným nákladem, jenž se však stal kořistí krále Ptolemaia VIII. zvaného Fyskón (Tlusťoch). Eudoxos byl vyslán do Indie znovu a tentokrát měl obdržet podíl na výnosu, jenomže po návratu se historie opakovala a lakomý Ptolemaiovec si znovu přisvojil všechen zisk. Proto se Eudoxos rozhodl podniknout na vlastní náklady třetí výpravu do Indie, ale nyní se hodlal plavit kolem západního pobřeží Afriky, díky čemuž se stal prvním doloženým mořeplavcem, jenž se o něco takového pokusil. Stalo se tak v r. 112 př. n. l., kdy odvážný Řek vyplul z dnešního Cádizu, ale tentokrát jej štěstí opustilo a on už se zpět nevrátil.

Obrázek
Mapa Hannónovy plavby

Další podobný pokus se uskutečnil až v r. 1291, kdy z Janova vypluly dvě galéry (snad se jmenovaly Allegranza a Sant´Antonio), kterým veleli sourozenci Vandino a Ugolino Vivaldiové. Jejich výpravu financovali zdejší obchodníci, kteří ji také stanovili jasné zadání: plout podél západního pobřeží Afriky a vytipovat vhodná místa k zakládání opěrných bodů, odkud by později mohly vycházet další výpravy do vnitrozemí a hledat africké zlato. Dalším záměrem snad mělo být obeplutí kontinent a otevření nového spojení s Indií. Bratři Vivaldiové vypluly na Atlantik a jejich galéry byly naposledy spatřeny někde u pobřeží Maroka, ale jejich další osudy jsou pro historiky stejnou záhadou jako osud jejich předchůdce, takže můžeme pouze spekulovat, zda se stali obětí bouře a nebo jejich vybělené kosti zůstaly ležet někde na pobřeží po prohraném boji s domorodci.

Později se objevily názory, že Vivaldiové dopluli až na Kanárské ostrovy (proč ne?) a dokonce i na Azory (co by tam dělali?) a v polovině 15. století tvrdil po návratu z jedné portugalské výpravy italský mořeplavec Antonio Uso di Mare, že se na řece Gambii setkal s posledním žijícím potomkem některého z členů zmizelé expedice, který mu sdělil, že jedna galéra ztroskotala a druhá doplula až k ústí Senegalu, kde její posádku zajali domorodci. Do pátrání po osudech nešťastných Janovanů se v r. 1315 zapojil Sorleone Vivaldi (syn Ugolina Vivaldiho), jenž pátral po svém otci a strýci na východním pobřeží Afriky a údajně dorazil až do somálského města Mogadišo, zatímco jiný člen rodu odcestoval z téhož důvodu do Indie. Z toho lze usuzovat, že hlavním cílem výpravy bylo opravdu najít cestu do Indie a ne pouze sondovat možnosti obchodu s africkým vnitrozemím.

I Portugalci podnikli několik objevitelských výprav ještě předtím, než Jindřich Mořeplavec vyslal na moře své první koráby. Mezi významné činy patří dosažení Kanárských ostrovů. Toto souostroví znali už Féničané, kteří s nim obchodovali a tuto tradici převzali i Kartáginci, jež se sem pravidelně plavili a dováželi odsud velmi ceněné ostranky, sloužící k výrobě proslulého purpurového barvila, které bylo jedním z jejich nejvýnosnějších vývozních artiklů. O existenci těchto ostrovů věděli ještě antičtí historici jako třeba Plinius starší, ale po rozpadu Římské říše tyto znalosti upadly v zapomnění a na Kanárech pravděpodobně nezakotvila žádná loď (i když v některých arabských pramenech se tyto ostrovy uvádějí) celá dlouhá staletí. Teprve v r. 1312 byl k jednomu z těchto ostrovů zahnán bouří italský mořeplavec Lanzarotte Malocelli, po němž nese ostrov dodnes jméno Lanzarote. Podle nepotvrzených zpráv si zde postavil tvrz a žil tu 20 let, ale nakonec byl vyhnán Guanči. Malocelli se na „svůj“ ostrov údajně vrátil ještě ve druhé polovině 30. let 14. století ve službách portugalského krále, ale to se jeví jako nepravděpodobné.

Král Alfons IV. sem v r. 1341 vypravil tři lodě, na kterých sice vlály portugalské vlajky, ale jejich posádky tvořili především najetí Italové, kteří stáli i v čele expedice. Velitelem byl jmenován Angiolino del Tegghia de Corbizzi, zatímco vrchním kormidelníkem se stal Nicoloso da Recco. Výprava byla dobře vyzbrojena, z čehož lze usuzovat, že jejím cílem spíše než průzkum souostroví mělo být získání co největší kořisti. Flotila financovaná portugalským králem skutečně připlula ke Kanárským ostrovům a provedla jejich podrobnější průzkum. Bylo zjištěno, že archipelag tvoří větší množství ostrovů, z nichž pět je obydleno lidmi vysokých postav, majících modré oči, bledou pleť a světlé vlasy. Jednalo se o záhadný národ Guančů hovořících zvláštním hvízdavým jazykem, jenž sice žil na úrovni mladší doby kamenné, ale přesto choval domácí zvířectvo a pěstoval některé zemědělské plodiny.

Námořníci brzy zjistili, že Gaunčové chodí většinou nazí a jejich očividná chudoba vylučovala možnost získání větší kořisti. Evropané se na několika ostrovech vylodili a získali zde kozí a tulení kožešiny, sádlo, rybí tuk, přírodní barviva a exotické dřeviny. Zpět do Portugalska přivezli na ukázku i čtyři nedobrovolné domorodé pasažéry, které se podařilo zajmout za pomoci úskoku, jenž dobře charakterizoval způsoby jakými se Portugalci měli později prezentovat při svých slavnějších výpravách. Námořníci nejprve spustili na vodu čluny a připluli do blízkosti pobřeží, kde se shromáždili zvědaví Guančové, ale na břeh se nevylodili a brzy čluny zase obrátili a veslovali zpět k zakotveným korábům. Několik domorodců skočilo do vody a doplavalo k lodím, kdy byli zajati a dopraveni do Portugalska.

Obrázek
Mumie náčelníka Guančů

První pokus navázat obchodní kontakty s Kanárskými ostrovy tedy z ekonomického hlediska skončil prodělkem, ale dobře ukazuje reálné možnosti Portugalců v polovině 14. století. Poddaných portugalského krále bylo v této výpravě minimum a odpovědnost za lodní navigaci ležela zcela na bedrech italských námořníků, mezi nimiž hráli prim Janované. Stejná situace panovala i v lodním stavitelství, kde italští mistři loďaři teprve zaučovali své budoucí nástupce. Král Alfons IV. se však pokusil prodělečný podnik využít alespoň ke získání svrchovanosti nad Kanárskými ostrovy, jenomže papež Klement VI. vlastnictví těchto ostrovů přiřkl Kastilii. Souostroví obdržel jako léno Luis de la Cerda, jenž byl pravnukem kastilského krále Alfonse X,, jenomže ještě dříve než se jej mohl ujmout, padl v bitvě u Kresčaku, kde bojoval ve službách francouzského krále Filipa VI.

K ostrovům se příležitostně vydávali nejrůznější dobrodruzi, kteří se zde nejenom snažili obchodovat s místními obyvateli, ale také je unášeli a prodávali na evropských otrokářských trzích. Takovéto „podnikání“ samozřejmě vyvolávalo odpor Guančů, což velmi ztížilo činnost křesťanských misionářů, kteří sem byli vysílání v průběhu druhé poloviny 14. století s úkolem šířit mezi domorodci učení Ježíše Krista. Bojovní Guančové vyznávali vlastní bohy a křesťanští vyslanci se netěšili o mnoho větší oblibě, než evropští kořistníci, takže není divu, že třináct misionářů bylo v r. 1391 zabito.

Obrázek
Jean de Béthencourt

Kanárské ostrovy stále ovládali místní vládcové a tato pro Evropany nepříznivá situace se začala měnit teprve počátkem století patnáctého. V r. 1402 sem připlul normanský rytíř Jean de Béthencourt, jenž se se souhlasem kastilského krále stal jejich prvním guvernérem. Jeho muži se během několika let zmocnili ostrovů Lanzarote, Feurteventura a El Hierro, kde zakládali opevnění a umožnili i zřízení samostatného biskupství (prvním biskupem byl v r. 1406 jmenován Alberto de las Casas). Jean de Béthencourt se později vrátil do Evropy a práva k ostrovům získal jeho synovec Macioto de Béthencourt, jenž se však jako guvernér neusvědčil a svůj majetek nabídl k prodeji.

Tehdejší lodě, nautické přístroje a mapy

U objevů dalších souostroví v Atlantiku je už možno připsat prvenství Portugalcům, byť určité pochybnosti přetrvávají, a proto bude nejprve dobré popsat na jakých plavidlech se vlastně tito „synové Lusitánie“ plavili. V 15. století se už dokázali místní loďaři oprostit od svých italských učitelů a ve zdejších loděnicích vznikaly koráby přizpůsobené požadavkům na plavbu po neklidném Atlantiku. V tomto směru mohli využívat skutečnosti, že díky prozíravosti předchozích vladařů, byl v zemi dostatek lesů poskytujících kvalitní stavební dřevo a nechybělo ani konopí nutné k výrobě lanoví a len nezbytný pro tkaní plachtoví. To postupně umožnilo přechod ke stavbě opravdu velkých lodí, které však i přes značné rozměry mohly snadno vyplouvat na moře díky pravidelnému střídání přílivu a odlivu. V dálkové obchodní přepravě se nejvíce uplatnily mohutné karaky, jejichž výtlak někdy přesahoval i 1000 tun, a které dokázaly pojmout stovky tun nákladu, ale při portugalských objevitelských plavbách hrály prim podstatně menší karavely.

Tento typ vznikl pravděpodobně na Pyrenejském poloostrově už někdy v 13. století a postupným vývojem byl neustále zdokonalován. Karavely byly poměrně malými koráby, jejichž délka se obvykle pohybovala v rozmezí od 20 do 30 m a nosnost nepřesahovala 100 tun. Jednalo se o obratná a dobře ovladatelná plavidla schopná rychle zdolat i značné vzdálenosti, čímž byla vlastně předurčena k jejich objevitelské úloze. Stejně jako karaka i karavela kombinovala přednosti arabských a středomořských typů zvaných dhau a nao s velmi rozšířenými kogami a hulky, které provozovala německá Hanza. Ke zhotovení kýlu a lodních žeber využívali stavitelé většinou kvalitní dub, ale u obšívky a stěžňů se uplatnila borovice a využívaly se i jiné dřeviny (pinie). Z úsporných důvodů se drahé hřeby používaly jenom u nejvíce namáhaných spojů a jinde je nahrazovaly levnější dřevěné kolíky. Stavitelé brzy vynalezli nový způsob lodní obšívky, která se nazývá karvelová a naši autoři Hynek a Klučina o ní napsali, že „jednotlivé její části (prkna, fošny) se připevňovaly na žebra tak, že přiléhaly těsně k sobě (na sraz) a každý díl dosedal celou plochou na žebra. Trup byl potom zvenku hladký a dala se tímto způsobem stavět mnohem větší plavidla než dříve.“

K utěsnění trupu sloužila koudel zalitá smolou, dehtem a lojem, ale nikdy se jej nepodařilo úplně utěsnit, takže se v podlodí hromadila prosakující voda, jíž museli námořníci odčerpával ručními pumpami. K ovládání se používala kormidelní páka a na zádi stál mohutný kastel (na přídi později přibyl další trojúhelníkového průřezu). Podle oplachtění se u karavely rozlišují dva různé typy; starší latina a novější redonda. Karavela latina měla tři (menší dva) stožáry opatřené trojúhelníkovou latinskou plachtou převzatou od Arabů, což bylo uspořádaní vhodné pro časté křižování podél pobřeží, ale pro plavbu stálým kursem byly výhodnější čtyřhranné ráhnové plachty, které se objevily u redondy, takže u tohoto typu nakonec zůstala latinská plachta jenom na zadním stožáru.

Obrázek
Karavela latina

Karavely dlouho sloužily zejména jako obchodní koráby a jako specializované válečné lodě se v Portugalsku začaly používat až v 70. letech 15. století, ale již dříve se na jejich palubách a v kastelech začala objevovat děla. Těch sice zpočátku nebylo mnoho, neboť na malých karavelách jich šlo umístit jenom omezené množství, ale právě děla zajišťovala evropským plavidlům převahu nad arabskou konkurencí a stala se jedním z nástrojů koloniální politiky. V 15. století se používala zejména tzv. komorová děla, o nichž Hynek s Klučinou napsali: „Dělo mělo na konci hlavně odnimatelnou nábojovou komoru, která byla opatřena jedním nebo dvěma držadly. Nabila se mimo dělo, a pak se vsunula zezadu do hlavně. Aby lépe těsnila a při zpětném rázu nevyletěla, utěsňovala se dřevěným klínem, který se zarazil mezi zadek nábojové komory a výstupek lafety. Výhodou těchto děl byla snadná ovladatelnost minimem mužů. Stačili dva lidé. Jeden dělo odpaloval rozžhaveným želízkem nebo loučí, druhý připravoval náhradní nábojovou komoru. Po odpálení vytáhl střelec klín, za držadlo vyňal vypálenou nábojovou komoru. Jeho pomocník zasunul novou nabitou, byl opět zaražen klín a dělo bylo připraveno ke střelbě.“

Posádku karavely obvykle netvořilo víc než třicet mužů, kteří se živili hlavně nasoleným masem a suchary. V první fázi plavby měli ještě k dispozici i čerstvé maso, popřípadě mléko z vezených zvířat a nějaké ovoce a zeleninu, ale po několika týdnech byli odkázáni toliko na trvanlivou stravu, takže není divu, že při dálkových plavbách často trpěli kurdějemi. Tato nemoc vznikající nedostatkem vitamínu C trápila námořníky po několik staletí a teprve v 18. století byla odhalena její příčina a jídelníček námořníků byl obohacen o zdroje vitamínu C. Kurděje se projevovaly hlavně při dlouhých plavbách mezi kontinenty, ale při plavbách podél pobřeží bylo příležitostně možné získat čerstvé potraviny a pitnou vodu, takže tato obávaná nemoc začala Portugalce sužovat až později, kdy se trasy jejich korábů začaly neúnosně prodlužovat.

Tehdejší plachetnice vypadají značně primitivně, a jejich životnost v průměru nepřekračovala deset let, ale na podobných, byť na základě nových poznatků zdokonalených lodích, dokázal Kolumbus v r. 1492 doplout do Ameriky a Magalhães se na nich o pouhých sedmnáct let později vydal na epochální plavbu kolem světa.

Čas měřili středověcí mořeplavci pomocí přesýpacích hodin, u nichž byla stálá služba. Tyto hodiny bylo každou půlhodinu nutné obrátit, takže námořníci nedělili den na 24 hodin, ale na 48 otočení přesýpacích hodin. K určení kursu sloužil kompas vynalezený Číňany, od nichž jej převzali Arabové, kteří s ním ve 12. století seznámili středomořské národy. Tehdejší kompas nebyl ničím jiným než obyčejnou nádobou, ve které plavalo stéblo rákosu, k němuž byla připevněna ocelová jehla, která se po zmagnetizování natočila k severu. Tento primitivní přístroj zdokonalili počátkem 14. století Italové, takže Portugalci už používali kompas, jenž slouží jejich následníkům v téměř nezměněné podobě až do dnešních dnů. Bohužel tento „zázračný“ vynález přitahoval i pozornost nechvalně proslulé inkvizice a úspěšný lodivod mohl být obviněn ze spolku s Ďáblem, což jak známo mívalo fatální následky.

Obrázek
Jakubova Hůl

Zeměpisná šířka se určovala pomocí přístrojů zvaných astroláb a Jakubova hůl (Portugalci jí říkali balestilha), což byli primitivnější předchůdci sextantu. Také astroláby do Evropy přivezli Arabové a Patočka jejich princip popsal následovně: „Byl to dřevěný nebo měděný kruh, na jehož obvodu byly vyznačeny úhlové stupně. Kolem jeho středu se otáčela tyčinka s průzory na obou koncích. Námořník držel přístroj zavěšený v ruce a průzory tyčinky zaměřil na hvězdu nebo slunce. Naklonění tyčinky určovalo sklon nebeského tělesa nad obzorem . Úhel se četl na obvodu kruhu.“ Jednoduší bylo použití Jakubovy hole, které se nám dochovalo v popisu středověkého astronoma Johannese Müllera: „Vezme se hladká tyč AB a počínaje od A se na ní vyznačí stejné dílky; čím více, tím lépe. Na ní se v pravém úhlu posuvně nasadí příčná tyč CD, jejíž obě ramena musejí být stejně dlouhá. I na té se vyznačí přesně stejné dílky jako na tyči AB. V bodech A, C a D se upevní tři jemná mířidla a instrument je hotov. Pozorování probíhá takto: Přilož konec A k pravému oku, levé zavři, namiř tyč AB ke středu hvězdy a posunuj příčnou tyč tak dlouho, až se bude přesně krýt s průměrem hvězdy. Nato odečti počet dílků mezi bodem A a příčnou tyčí CD a ve speciálně k tomu určené tabulce, kterou vysvětlím na jiném místě, najdeš průměr nebeského tělesa.“

Praktická použitelnost těchto přístrojů byla experimentálně ověřena, takže můžeme směle tvrdit, že určení přesné zeměpisné šířky bylo pro portugalské objevitele poměrně snadné, což se ovšem nedá konstatovat o zeměpisné délce, kterou dokázali vypočítat pouze přibližně a tento problém se podařilo uspokojivě vyřešit až ve století osmnáctém. Už před Portugalskými objevy dokázali kartografové kreslit mapy podobné těm našim, jenomže do nich dlouho neměli co nového zaznamenávat, jelikož zeměpisné znalosti Evropanů ustrnuly na mrtvém bodě a obrat přinesly teprve výzkumné plavby organizované Jindřichem Mořeplavcem. Do té doby dokázali dobře zakreslit téměř celou Evropu, Blízký východ a pobřeží Asie až na Dálný východ, ale zeměpisné znalosti o Africe měli jenom mlhavé a v podstatě bylo známo jenom její severní pobřeží a část pobřeží východního. O vnitrozemí tohoto kontinentu nevěděli Evropané téměř nic, takže se zde mohla projevit fantazie jednotlivých kartografů, kteří si pomáhali kresbami skutečných i mýtických zvířat a nápis „hic sunt leones“ (zde jsou lvi) se stal do určité míry symbolem středověké nevědomosti.

Objev a kolonizace Madeiry

A právě princ Jindřich začal jako první soustavně vysílat koráby k průzkumu nejenom severozápadního pobřeží Afriky, ale i obávaného Atlantického oceánu a stal se tak významným protagonistou období nazývaného století zámořských objevů. Tento záměr se v jeho mysli pravděpodobně zrodil, ještě před útokem na Ceutu, protože v dobytém městě vyslýchal zajaté maurské obchodníky a snažil se zjistit trasy karavan dopravujících do města zlato a exotické zboží odněkud z tajemného nitra Afriky. Jeho zjištění v podstatě odpovídala tomu co už bylo známé dříve. Středisky tohoto obchodu byla města Gao a Timbuktu (s proslulou univerzitou) na středním toku Nigeru. Právě sem zajížděli arabští obchodníci, aby tu získávali otroky, slonovinu a hlavně zlato, které sem dopravovali domorodci z oblasti zvané Zlaté pobřeží.

Proto mohl Jindřich vymyslel plán, kterak získat kontrolu nad tímto obchodem a zničit arabskou konkurenci. Nepřátelské pozice na pobřeží severní Afriky byly příliš silné, takže Portugalci nemohli doufat, že se zde sami dokáží výrazněji prosadit, ale pokud by mohli území ovládaná Araby obejít a zaútočit současně nejen ze severu, ale i od jihu či západu, šance na úspěch mohla být podstatně větší, obzvláště za předpokladu, že je podpoří legendární kněz Jan, o jehož existenci byli skálopevně přesvědčeni. Tento mýtický křesťanský vládce se v představách Evropanů zrodil už v době křižáckých tažení do Svaté země, ale zatímco tehdy jeho říši situovali někam do nitra Asie, portugalským záměrům více vyhovovalo hledat tohoto potenciálního spojence v Africe.

Obrázek
Znak Kristova řádu

Díky věhlasu, který si Jindřich získal svou účastí při záchraně Ceuty, se z něj stal respektovaný vojevůdce, takže brzy dostal nabídky k boji proti muslimům nejenom od vládce sousední Kastilie, ale kupř. i od byzantského císaře a k prosazení svých plánů jej hodlala využít i „liška ryšavá“ král Zikmund Lucemburský. Mladý portugalský princ však všechny zájemce o jeho služby odmítl a soustředil se na realizaci vlastních záměrů. Boj proti muslimům však přijal za svůj a v r. 1417 stanul v čele mocného rytířského Kristova řádu, jenž byl nástupcem portugalských templářů, a znak tohoto řádu býval umístěn na plachtách všech Jindřichových korábů. Titul velmistra ovšem nepřijal, jelikož ten byl podmíněn složením slibu chudoby a Jindřich se rozhodně nehodlal zříci svých pozemských statků, což je poněkud v rozporu s legendou o asketickém princi šířenou generacemi portugalských kronikářů. Jeho hlavním motivačním faktorem byla dozajista touha po slávě a bohatství neznámých krajů, i když nelze podceňovat ani náboženský prvek, protože boj proti nevěřícím a šíření křesťanství v pohanských končinách, muselo mít u hluboce věřícího člověka nezanedbatelnou váhu.

V dobyté Ceutě osvobodili Portugalci zkušeného lodivoda Moralese, jenž vstoupil do služeb prince Jindřicha a stal se jedním z mnoha zahraničních odborníků, kteří mu pomáhali s organizováním výzkumných plaveb, k čemuž je ponoukal i papež, jenž portugalské aktivity podporoval. Zpočátku se Jindřich pokoušel obsadit Kanárské ostrovy, kam vyslal v letech 1415 a 1416 dvě výpravy a zkusil od rodu Béthencourtů odkoupit práva k jejich držení. Jeho počínání k úspěchu nevedlo, takže se rozhodl problém vyřešit silou a v r. 1424 vyplul Fernão de Castro s 2500 vojáky směrem k ostrovu Gran Canaria.. Pokus získat sporné území však ztroskotal na odporu Guančů a protestech Kastilců, takže Jindřich se musel svých kolonizačních plánů dočasně zříci a ostrov vyklidit.

Přesto ještě před koncem druhé dekády 15. století dosáhl agilní princ prvního úspěchu. V r. 1418 vyslal k africkému pobřeží kapitána João Gonçalvese Zarca, jehož loď však bouře zahnala na západ a on nečekaně přistál u ostrova Porto Santo. O rok později připlul Tristão Vaz Teixeira k Madeiře a v krátké době byl prozkoumán celý zdejší archipelag. Také souostroví Madeira bylo podle středověké legendy objeveno ještě před Portugalci, protože sem měla být někdy v první polovině 14. století zahnána anglická loď vezoucí rytíře Roberta Machina a jeho snoubenku. Jejich loď v bouři ztroskotala a část posádky se zachránila na Madeiře, kde po několika dnech zemřela Machinova družka a posléze i on sám (podle jiné verze naopak přežil). Jejich druhové jim navršili mohylu a ostrov opustili na člunu vlastní výroby, na kterém dopluli k africkému pobřeží. Pravděpodobně se jedná toliko o legendu, ale je pravda, že toto souostroví je zaneseno na několika mapách ze 14. století, takže určité povědomí o jeho existenci v Evropě panovalo.

Povzbuzen tímto úspěchem vyslal princ Jindřich k Madeiře již v r. 1420 větší expedicí vedenou opět Teixeirou, jenž dostal od svého chlebodárce úkol neobydlené ostrovy zabral pro Portugalsko a připravit podmínky pro jejich kolonizaci. Teixeira se svěřeného úkolu zhostil na výbornou a za odměnu byl spolu se Zarcou jmenován jejich guvernérem. Madeira se stala majetkem Kristova řádu a její kolonizace se zdárně rozvíjela. Husté lesy byly zčásti vyklučeny a na úrodné půdě zakládali Portugalci nejenom plantáže cukrové třtiny, kterou sem přenesli ze Středozemí, ale i dodnes proslulé vinice. Chybou se ukázalo vysazení králíků, kteří se zde přemnožili stejně jako později v Austrálii, což podvazovalo pěstování zemědělských plodin. Kolonizační podnik se přesto zdařil a na ostrovech žilo koncem 15. století už 20 000 stálých obyvatel a z Madeiry se ve velkém vyvážel cukr, stavební dříví a víno.

Azory a zlověstný mys Bojador

Těžištěm Jindřichovi činnosti se však nestal průzkum Atlantiku, ale severozápadního pobřeží Afriky. Je pravda, že tímto směrem vyplouvaly portugalské plachetnice již dříve, jenomže se jednalo o ojedinělé výpravy zdejších otrokářů, kteří na marockém pobřeží „lovili“ maurské obyvatelstvo. Teprve po dobytí Ceuty se organizace těchto expedic ujal princ Jindřich, jenž jim dodal úplně jiný rozměr. Je třeba zdůraznit, že i jeho plavci při každé příležitosti přepadali pobřežní osady a snažili se získat co největší množství otroků, ale princovým hlavním záměrem bylo otevřít cestu k bohatství Afriky, takže kapitáni dostali rozkaz snažit se prozkoumat co největší úsek zatím neznámého pobřeží. V tomto směru měl Jindřich nespornou výhodu před svými konkurenty, neboť obyčejný otrokář byl ekonomicky závislý na výsledku každé plavby a v případě, že se vložené náklady nevrátily, ztratil o další výpravy zájem. Z tohoto důvodu nejevili soukromníci přílišný zájem o vzdálená „loviště“, neboť náklady na tento podnik by logicky stouply a jeho rentabilita by byla ohrožena.

Naopak bohatý člen královské rodiny a představený Kristova řádu si mohl dovolit financovat i ztrátové výpravy do vyprahlých a takřka liduprázdných oblastí, kam dosud noha Evropana nevkročila. Jenomže ani peníze nemohly sami o sobě Portugalcům nahradit nedostatek zkušeností ani odstranit strach z plavby do neznáma, takže námořníci sváděli zápas nejenom s přírodními živly, ale i se staletými pověrami. Proto průzkum pobřeží pokračoval jenom pozvolna, zatímco ztrátovost těchto plaveb rychle narůstala, jak se portugalské karavely začaly vzdalovat maurským osadám a plavit se podél nehostinné Sahary. Jindřichovi kapitáni zpočátku každou noc zakotvili u pobřeží a teprve za denního světla se odvážili pokračovat v plavbě. Velkou psychologickou bariéru představovalo přesvědčení, že někde na jihu začíná „Moře temnot“ odkud nebude návratu. Už na jižním cípu dnešního Maroka leží mys zvaný Portugalci lakonicky Não (Ne), za nějž se Evropané dlouho báli plout a ještě dále na jihu vybíhá do moře legendární mys Bojador, za kterým měl začínat horký pás, kde není možný život. Námořníci dokonce věřili, že po obeplutí tohoto mysu se jejich lodě samovolně vznítí horkem a je čeká strašná smrt v plamenech.

Zatímco mys Não dokázali Jindřichovi kapitáni pokořit už v r. 1422 bez větších potíží, Bojador se ukázal být mnohem tvrdším oříškem a podařilo se jej obeplout teprve v r. 1434. Autor Bernhard Kay vypočítalá, že Jindřich vyslal do roku 1433 přes 40 námořních expedic, ale žádné se nepodařilo obávaný mys obeplout. Je nepochybné, že některé měly i jiné zadání, ale mnohé kapitány dozajista odradil strach z „Moře temnot“ a o jeho obeplutí se ani nepokusili. Jména většiny těchto mořeplavců upadla v zapomnění, ale za připomenutí určitě stojí Gonçalvo Velho Cabral, jenž už v r. 1416 prozkoumal část marockého pobřeží, ale mnohem větší slávu si později získal jako objevitel Azorských ostrovů.

Obrázek
Cabral-objevitel Azorských ostrovů

I toto souostroví možná už před Portugalci spatřili jiní Evropané, jenomže důkazy chybějí, takže jsme opět odkázáni pouze na nepotvrzené legendy. U tohoto archipelagu měl údajně někdy v 6. století zakotvit irský mnich Brendan, jenomže jeho putování zaznamenané o mnoho let později v knize „Navigatio Saneti Brendani“, se zdá příliš fantastické (měl navštívit např. i Grónsko, Karibské moře a Severní Ameriku) a pravděpodobně se jedná jen o legendu vylepšenou generacemi vypravěčů. Stejně nepodložené jsou i hypotézy, že Azory znali Vikingové a Arabové. Mnohem pravděpodobnější je teorie o italských mořeplavcích, kteří sem byli zahnáni bouří v polovině 14. století, protože na jedné janovské mapě z r. 1351 jsou zakresleny jakési ostrovy, které je možné ztotožnit s Azorami, ale i tentokráte se jedná o těžko doložitelnou hypotézu.

Prokazatelně objevil první tři z Azorských ostrovů teprve v r. 1431 Cabral, jenž sem připlul ve službách prince Jindřicha Mořeplavce. Je možné, že měl v Atlantiku pátrat po mýtických Ostrovech sedmi měst (jinde se uvádí sedmi biskupů), kterážto legenda se v Evropě tradovala od 8. století a jejím základem bylo tvrzení, že po zničení říše Vizigótů odplulo z Pyrenejského poloostrova sedm mnichů na jakési ostrovy v Atlantickém oceánu, kde každý založil jedno město. Cabrala snad přivedlo k tomuto archipelagu sledování tahů mořských ptáků a jméno dostal podle hojného výskytu jestřábů (portugalsky açores). Podrobnější průzkum neobydleného souostroví proběhl až ve 40. letech, kdy se začalo s jeho kolonizací. Stejně jako na Madeiře i zde zakládali Portugalci plantáže cukrové třtiny, ale nezanedbatelný význam později mělo i pěstování obilí. Tyto investice se však začaly zhodnocovat až později, ale v době svého objevení nemohly Azory Jindřichovi přinést žádný okamžitý užitek a pomoci mu tak ke zlepšení rentability jeho ztrátového podnikání.

K tomu bylo nutné konečně obeplout mys Bojador a otevřít cestu k bohatsví Afriky. Bojador leží zhruba na 27. stupni severní šířky v oblasti dnešní Západní Sahary a pokoření této překážky zabraňovaly i přírodní podmínky, jelikož moře je tu velmi mělké, takže nebezpečné útesy a mělčiny vybíhají mnoho kilometrů od pobřeží a navíc se právě zde mění směr mořských proudů, které se obrací na jihozápad a ženou lodě na širý oceán. Není proto divu, že se jej podařilo obeplout teprve dvanáct let po zdolání mysu Não, a třebaže podle kronikáře Gomese Eannese Azurary, Jindřich své neúspěšné mořeplavce chápal a „s vlídnou spokojeností vyslechl jejich vyprávění o tom, co zažili a děkoval jim, jak byl zvyklý děkovat všem, kdo mu sloužili“ ve skutečnosti musela být jeho trpělivost vystavena těžké zkoušce, neboť on sám nesl na svých bedrech finanční náklady a během těchto hubených let musel sáhnout hluboko do kapsy. Jeho buldočí vytrvalost byla nakonec odměněna a tím mužem, jenž historický úkol splnil se stal Gil Eanes.

Tento lagoský rodák je v našich končinách takřka neznámý, protože jeho jméno zavál prach zapomnění a Eanese odsunuly do pozadí slavné činy jeho následovníků, ale přesto by jeho jméno mělo být v kronice století objevů zvěčněno zlatým písmem. Neboť právě on v sobě našel odvahu zlomit hrozivou legendu a není tedy divu, že Kay o něm napsal, že Eanesovo jméno „platilo v 15. století víc než jméno Kolumbus a jeho Indie.“ Tak jako mnoho portugalských mořeplavců patřil i Eanes k nižší šlechtě, což mu umožnilo přístup k Jindřichovu okolí, kde zpočátku působil jako panoš, ale v r. 1433 jej princ pasoval na rytíře, čímž se stal řádným členem jeho osobní družiny, a jmenoval velitelem výpravy, která dostala staronové zadání - překonat mys Bojador.

Obrázek
Gil Eanes

Eanes dostal loď a s hrstkou námořníků vyplul na jih, ale ani tento bezesporu statečný mořeplavec napoprvé nesplnil naděje svého vládce a úkol nesplnil. Doplul pouze na třicátý stupeň severní šířky, ale zde jej opustila odvaha a nařídil změnit kurs a po mezipřistání na Kanárských ostrovech se vrátil do Portugalska. Zklamaný Jindřich sice Eanese koncem téhož roku jmenoval do vysokého úřadu v lisabonském přístavu, ale jeho současník Azurara prozradil, že si kapitána pozval takříkajíc „na kobereček“ a mj. mu řekl: „Nemůžeš se setkat s tak velkým nebezpečím, aby je naděje a odměna nepřevýšily. Nesmíš brát vážně historky, které se o tomto mysu vyprávějí . Šíří je lidé, kteří nemají nijak vysokou vážnost, příliš nevědomí, než aby dokázali navigovat podle kompasu a mapy.“ Nevíme co si Eanes o tomto poučování od člověka, jenž sám nikdy nevytáhl z rodné země paty dál než do severního Maroka myslel, ale v květnu 1434 se poslušně vydal na další plavbu a tentokráte byl odhodlán necouvnout a zlověstný mys obeplout, i kdyby jej to mělo stát život.

Vzhledem k historickému významu této plavby se zcela výjimečně zachovaly i některé údaje o jeho korábu. Gil Eanes a jeho muži se plavili na raném typu karavely se dvěma stěžni, jejíž délka byla asi 18 m a výtlak pouhých 55 tun. Karavela hnána příznivým větrem rychle zdolala trasu až k poslednímu známému místu na africkém pobřeží a začátkem června se už na obzoru objevil obávaný Bojador. V té chvíli se posádka začala bouřit a vyděšení muži žádali kapitána, ať dá povel k návratu, jinak se ve zdejším moři zaživa uvaří. Eanes však měl větší strach z další blamáže, než z plavby po „Moři temnot“ a nepovolil. Podařilo se mu uklidnit posádku tím, že nechal do džbánu nabrat mořskou vodu a každý se mohl na vlastní kůži přesvědčit, že moře není o nic teplejší, než v předchozích dnech.

Sotva Eanes potlačil hrozící vzpouru nahlásit námořník měřící olovnicí hloubku, že mořské dno není od hladiny dále než tři sáhy. Proto musel kapitán zamířit přímo na západ, aby se pokusil zrádné mělčiny obeplout velkým obloukem a teprve druhý den vydal povel k dalšímu obratu. Karavela se znovu začala blížit k africkému pobřeží, kde nechal Eanes změnit kurs a loď se i přes nepříznivý vítr zvolna probíjela směrem na jihovýchod.. Kay tento historický okamžik popsal následovně: „Pluli pomalu, ale jistě. A konečně přímo před nimi mlhavě vyvstaly útesy Sahary. Když následujícího horkého dne připluli blíž k pobřeží a nebylo slyšet nic víc než šplouchání vln o příď lodi a svist větru v lanoví, shromáždili se námořníci znovu na přídi, clonili si oči a upírali zrak k pobřeží, podél kterého se plavili už řadu dní. Když však připluli ještě blíž, zjistili velký rozdíl. Země se táhla do daleka na jih, plochá, písčitá mihotající se ve slunečním svitu - plochá země s jednotvárnou pobřežní linií nepřerušovanou žádným mysem. A na severozápadě spatřili, že nepřekročitelnou hranici nechali za sebou. Obepluli mys Bojador!“

Teď už mohl hrdinný kapitán dát povel k návratu, protože jeho úkolem nebylo zkoumat neznámé krajiny, ale toliko obeplout zlopověstný mys, což bezezbytku splnil, takže Janáček mohl konstatovat, že „obeplutí mysu Bojadoru bylo historickým okamžikem. Rozbilo prvou geografickou tradici, stojící Portugalcům v cestě, a bylo také prvým vítězstvím zkušenosti nad vžitými představami a pověrami. Mys Bojador ztratil kouzelnou moc, hrozící prý plavcům jistou zkázou, a stal se bezvýznamnou částí pobřeží, kolem níž mohly plout portugalské lodi stále blíže k horkému pásu.“ Není proto divu, že Eanes byl po návratu zahrnut vděčností a bohatě odměněn. Jindřich mohl být spokojen, ale ještě zbývalo ověřit zda v právě objevených končinách spalovaných horkým africkým sluncem, vůbec mohou žít lidé a nebo se jedná o pouhou neobyvatelnou pustinu, která nemůže vyprodukovat žádný zisk.

Proto v r. 1435 vypluly další dvě lodě, kterým veleli osvědčený Eanes a Afonso Gonçalves Baldaia, s příkazem proniknout co nejdále za Bojador. Mořeplavci prozkoumali dalších 50 leguí afrického pobřeží, a třebaže žádné domorodce nespatřili, získali důkazy osídlení, neboť našli lidské a velbloudí stopy. Povzbuzený Jindřich vyslal Baldaiu v r. 1436 znovu na moře a tentokráte doplul až do vzdálenosti 120 leguí za mys Bojador. Pří této výpravě zakotvil poblíž řeky (spíš vádí), kterou nazval Rio de Ouro podle legendární Zlaté řeky, i když zlata tu samozřejmě bylo jako šafránu, ale zvučný název se pěkně vyjímal na mapách zaznamenávajících nové objevy. Portugalci zde našli rybářské sítě, což je utvrdilo v názoru, že zdejší kraj musí být obydlen a Baldaia vyslal na břeh malý průzkumný oddíl, jenž se však ve vnitrozemí dostal do potyčky s domorodci. Zpět se Portugalci vrátili nejen s konečným důkazem o lidském osídlení těchto končin, ale i s nákladem tuleních kožešin.

Re: Portugalské objevitelské plavby (I)

PříspěvekNapsal: 8/2/2013, 19:37
od jarl
Úspěch Jindřichova snažení

Porážka u Tangeru

Tyto plavby sice přinesly množství poznatků, ale ekonomický přínos zůstával takřka nulový a Jindřichovo hospodaření se stále hlouběji propadalo do červených čísel. A přesto, že jeho aktivity rozšiřovaly moc portugalského krále (zatím čistě nominálně) a Jindřich nechával do kůry stromů vyrývat své motto „talent de bien faire“ (touha po úspěchu), čímž objevené země de facto zabíral pro Portugalsko, nedočkal se ze strany vládnoucí dynastie žádné podpory a nedokázal probudit ani zájem ostatní šlechty a měšťanstva. Naopak stále sílily hlasy, že jeho aktivity zbytečně odčerpávají prostředky, které by bylo možné nasadit proti Maurům v severní Africe, kam se v předchozích letech začal znovu upírat zájem koruny. V r. 1433 zesnul uznávaný král Jan I. a na uprázdněný trůn zasedl jeho syn Duarte I., který se rozhodl opět zatnout křesťanský meč do maurských držav v Maroku. Portugalci zde sice stále ovládali jenom Ceutu, ale kořist získaná jejím dobytím a dalšími válečnými výpravami, umožnila v r. 1435 obnovit ražbu zlatých mincí, což je povzbudilo ke spřádání dalších dobyvačných plánů.

Proti expanzi v Maroku nebyl ani princ Jindřich, jenž podpořil svého nejmladšího bratra Ferdinanda a společně přesvědčili Duarteho, aby jim svěřil velení výpravy, jejímž cílem mělo být dobytí Tangeru. Vrchním velitelem se stal starší Jindřich, na nějž tedy padá hlavní část viny za katastrofální výsledek tažení. Válečná flotila přepravující 6000 vojáků zvedla kotvy 22. srpna 1437, ale na místo k Tangeru zamířila nejdříve k Ceutě. Tím Portugalci prováhali moment překvapení, a když jejich armáda připochodovala 13. záři k Tangeru, bylo město připravené k obraně a útok ztroskotal. Poměrně slabé a k delšímu obléhání špatně vybavené portugalské síly se sice mohly stáhnout na své lodě a odplout, jenomže Jindřich se rozhodl pokračovat, a když městu přišlo na pomoc silné arabské vojsko (podle Skřivana a Křivského 100 000 mužů) stala se jejich pozice rázem beznadějnou.

Obrázek
Král Duarte I.

Muslimové prorazili blokádu města a naopak sami své protivníky odřízli od moře a uzavřeli do pasti ze které nebylo úniku. Jindřich si v boji počínal statečně, ale oba princové museli nyní vyřešit dilema zda zvolit beznadějný boj až do hořkého konce, a nebo se s nenáviděnými Maury pokusit vyjednávat. Vybrali druhou alternativu a vrchní velitel Jindřich byl donucen přijmout velmi tvrdé podmínky, které však odpovídaly situaci. Vítězové Portugalcům umožnili odplout, jenomže předtím museli složit zbraně a Jindřich a Ferdinand se jménem krále zaručili, že Ceuta bude vyklizena a vrácena Arabům. Dlouholeté zkušenosti obě strany přesvědčili, že ani slavnostní přísahy ve jménu Boha, Alláha nebo proroků Ježíše a Mohameda, nemají patřičnou váhu, takže jako záruka musel v zajetí zůstat princ Ferdinand a dalších sedm předních šlechticů.

Slavnější Jindřich představoval dozajista cennějším rukojmí, ale Arabové se jej přesto rozhodli propustit, takže mohl nalodit zbytky poražené armády a odplout do Lisabonu, kde seznámil krále s mírovými podmínkami. Požadavek na vydání Ceuty však narazil na rozhodný odpor portugalských cortesů a král Duarte s Jindřichem se podvolili, čímž svého bratra odsoudili k doživotnímu žaláři. Ceuta zůstala portugalská, jenomže Ferdinand v zajetí roku 1443 zemřel a Jindřich se musel vyrovnat se skutečností, že svým vojenským selháním zavinil jeho smrt. Ferdinandovo neštěstí se však v dlouhodobém horizontu ukázalo jako požehnání pro jeho zemi, protože pokud by se na jeho místě ocitl Jindřich, veškeré jeho objevitelské úsilí by přišlo vniveč a Portugalsko by možná muselo čekal celá desetiletí na nalezení cesty k vytouženému bohatství černého kontinentu.

Jindřich se v důsledku tangerské katastrofy a portugalských vnitřních problémů musel na několik let vzdát průzkumu afrického pobřeží, neboť král Duarte I. v r. 1438 nečekaně zemřel a zemi hrozila občanská válka. Na trůn měl nárok nezletilý Duarteho syn Alfons, za nějž zatím vládl jako regent jeho strýc Pedro, jehož ale odmítl uznat vévoda z Bragançy.

Arguimská zátoka a Zelený mys

Teprve počátkem 40. let byly plavby na jih obnoveny a tehdy se také Jindřich usadil v Sagresu na jihozápadě Portugalska, kde začal budovat svůj hlavní stan odkud budou v následujících letech koordinovány všechny námořní expedice. V Sagresu neúnavný Jindřich postupně soustředil skupinu lodních stavitelů, mořeplavců, navigátorů, kartografů, ale i astronomů a lékařů, kteří spojili své síly a společně se přičinili o to, aby byl průzkum afrického pobřeží organizován už vskutku na pevném základě. Jindřichovy peníze sem přilákaly schopné muže nejenom z Portugalska a sousední Kastilie, ale i třeba z Itálie, Francie a Anglie, ba nechyběli ani vzdělaní Židé a Arabové. Zjednodušeně řečeno Jindřich zaměstnával lidi podle schopností a příliš nehleděl na jejich národnost ani náboženskou víru.

Podle legendy měl být sám vynikajícím znalcem v oboru navigace, což můžeme směle odkázat do říše bajek, ale nikdo mu nemůže upřít vskutku lví podíl na rozmachu tehdejší mořeplavby, protože dříve chaotickému úsilí dal pevný řád a stal se nejenom koordinátorem, ale i mecenášem slavných objevitelských plaveb. Tvrzení o založení nautické školy v Sagresu je však patrně jen další legendou, jelikož jeho poradní sbor zdaleka nedosahoval úrovně proslulé „Junty dos Mathemáticos“, kterou založil v 80. letech portugalský král Jan II. Jindřichovi spolupracovníci však přesto nebyli žádní šarlatáni a svým dílem přispěli k úspěchu Jindřichova snažení. Na základě zkušeností lodních kapitánů vylepšovali stavitelé jejich koráby, zatímco kartografové a astronomové zase zdokonalovali mapy a navigační přístroje. Kapitáni si vedli podrobné záznamy o plavebních trasách, směru převládajících větrů a mořských proudů, a po utřídění těchto poznatků vznikaly v Sagresu nové plavební příručky.

Jindřichovo postavení na přelomu 30. a 40. let nebylo rozhodně záviděníhodné, protože přišel o aureolu úspěšného válečníka a ani jeho podnikatelské aktivity v zámoří se nevyvíjely kýženým směrem. Princ se sice rozhodl v r. 1441 založit první portugalskou koloniální společnost pro obchod s Kanárskými ostrovy, ale aby vůbec sehnal dostatečný provozní kapitál, musel jako podílníky přijmout i židovské investory, a teprve s jejich pomocí se jeho záměr podařilo uskutečnit. Obchod nejen s Kanárskými, ale i s Azorskými ostrovy a Madeirou, se začal brzy vyplácet, ale v době založení této koloniální společnosti bylo ještě nemožné zlomit odpor bohatých feudálů a obchodníků k financování průzkumu afrického pobřeží. V celé zemi se kromě zadluženého Jindřicha nenašli žádní lidé věřící v úspěch tohoto podnikání, takže zůstal osamocen a zdálo se, že jej může zachránit jenom zázrak, protože plavby spolykaly veškerý jeho majetek a ani Kristův řád nemohl jeho snažení podporovat donekonečna. Jindřich však neztrácel víru, a když počátkem 40. let začal opět vysílat lodě k jihu, úspěch se brzy dostavil.

Nuno Tristão a Antão Gonçalves obepluli v r. 1441 hranici oddělující dnešní Západní Saharu a Mauretánii. Západní Sahara patří k nejsušším oblastem na Zemi a průměrný roční srážkový úhrn zde nepřesahuje 100 mm, zatímco v Mauretánii jsou životní podmínky o něco příznivější, což se samozřejmě již tehdy pozitivně projevilo na výši lidské populace. Portugalci původně zamýšleli lovit zdejší tuleně, ale když narazili na stopy lidského osídlení rozhodli se pro hodnotnější kořist. Vylodili se na břeh, kde se pustili do boje s domorodým obyvatelstvem; jejich snaha byla úspěšná a J. B. Vodák uvádí, že navíc „zajali bohatého Maura, kterého pak vyměnili za deset otroků, pštrosí péra a zlatý prach.” Poté se objevitelé rozdělili a zatímco Gonçalves s kořistí odplul do Portugalska, Tristão pokračoval dále na jih a jako první Evropan obeplul Bílý mys ležící na 20 stupni a 45 minutě severní šířky.

Obrázek
Portugalská karavela

Povzbuzený Jindřich cítil, že úspěch je na dosah a vyslal na moře další kapitány. Největší slávu si získal opět výše zmíněný Tristão, jenž v r. 1443 doplul k ostrovu Arguim a stejnojmenné zátoce, na jejímž břehu ležela velká domorodá osada. Aniž by to Portugalci tušili, dosáhli tím jednoho z hlavních záměrů prince Jindřicha, protože zdejší vesnice byla napojena na obchodní trasu vedoucí do bohatého Gao a Timbuktu. Námořníky však mnohem více zajímali domorodí obyvatelé, na které uspořádali nemilosrdný hon a štvali je jako zvěř ve snaze získat co nejvíce otroků. Jejich snaha byla odměněna mírou vrchovatou, takže tato vysoce zisková plavba představovala rozhodující zlom v Jindřichově podnikání a pomohla mu získat společníky ochotné vložit své peníze do dalších výprav.

Jako první vycítili příležitost měšťané z Lagosu a v r. 1444 vznikla v tomto městě Lagoská obchodní společnost, která měla zajišťovat nejen další průzkum afrického pobřeží, ale hlavně získala monopolní postavení na obchodní výměnu mezi Portugalskem a zeměmi na jih od mysu Bojador. Jindřich si od svého bratra Pedra vymohl právo na pětinu všech příjmů, která obvykle připadala přímo panovníkovi, a zajistil si tak návratnost předchozích investic. Třebaže zaměření tohoto sdružení bylo široké, hlavní zisky měly dlouho plynout z prodeje otroků. Nově založená koloniální společnost vypravila ještě téhož roku k Arguimskému zálivu novou expedici, které velel Lançarote Pessanha a její podílníci napjatě čekali jestli předchozí úspěch nebyl náhodný a zda se jim vložené prostředky vrátí.

Jejich obavy se ukázaly liché a když Lançaroteho loď v létě 1444 zakotvila v Lagosu, tísnilo se v jejím podpalubí 235 Afričanů, které kolonizátoři pochytali v jejich vzdálené domovině a svázané přivezli do Portugalska. Tito nešťastníci se měli 8. srpna stát hlavními aktéry podívané, o které mělo ještě dlouho mluvit celé město. Toho dne muselo všech 235 otroků nastoupit na zdejší tržiště, kde vyděšeně hleděli na skupinu důležitě se tvářících mužů - členů Lagoské společnosti. Nemohl chybět ani princ Jindřich, jenž si dovedl vychutnat chvíle svého triumfu a sám rozděloval mezi jednotlivé podílníky přivezené otroky. Od nynějška se už nemusel obávat o své další kolonizační aktivity, protože zájem o vstup do jeho společnosti byl obrovský, takže jí v r. 1447 musel otevřít i pro zájemce z ostatních měst, i když původní název zůstal zachován.

Lançarote byl za odměnu pasován na rytíře a brzy už k Arguimskému zálivu pluli i jiní kapitáni (de Cintra, Tristão,... ba i slavný Eanes) a do země bylo jenom do r. 1448 dovezeno 927 otroků získaných v této výnosné oblasti. V Arguimské zátoce byla zřízena první portugalská opevněná faktorie a ke zdejšímu pobřeží mířili další a další dobrodruzi hnaní touhou po rychlém výdělku. Největší výpravu vedl už v r. 1445 Lançarote Pessanha a čítala 26 korábů, což byl obrovský pokrok oproti nedávné minulosti, kdy se podél afrického pobřeží obvykle probíjela k jihu jedna, nanejvýš dvě karavely.

Obrázek
Regent Pedro

Rozvoj otrokářství utěšeně pokračoval i v dalších letech, ale poptávka nijak neklesala protože po nasycení trhu v samotném Portugalsku, bylo možné „přebytky“ výhodně prodávat do zahraničí. Zatímco ve střední Evropě bylo tehdy otrokářství takřka neznámým pojmem, a když do Portugalska v 60. letech 15. století přicestovalo poselstvo českého krále Jiříka, hleděli jeho členové na množství „mouřenínů“ prodávaných na zdejších tržištích s neskrývaným údivem. Zcela jiná situace panovala v oblasti Středomoří, kde se v tomto směru od starověku změnilo pramálo a otrokářství bylo stále považováno za seriózní obchodní odvětví, mající zlaté dno. Bible i Korán sice zakazovaly zotročování souvěrců, ale právě v této oblasti neustále probíhal zápas křesťanů s muslimy, takže přísun nových otroků zajišťovala hlavně kořist z válečných tažení.

Zotročené zajatce čekala většinou neradostná perspektiva života plného dřiny a bití, protože k běžným donucovacím prostředkům patřil dlouhý bič, se kterým jejich majitelé uměli velmi dobře zacházet. Otroci po většinu svého bídného života ohýbali hřbet při těžké práci v dolech, lomech, na plantážích a u vesel galér. Z tohoto důvody byli obzvláště vyhledáváni mladí muži, zatímco ženy pracovali především jako služebné a majitelé si jich cenili spíše pro schopnost přivádět na svět potomstvo a tím rozhojňovat jejich bohatství. I přes zákaz zotročovat křesťany zůstávaly totiž i děti pokřtěných otroků ve vlastnictví svých pánů a čekal je stejný úděl jako jejich rodiče.

Otroctví se významnou měrou podílelo na ekonomice křesťanských zemí v celém jihoevropském regionu, takže Portugalcům nelze přisuzovat vinu na jeho zavedení, jelikož ti pouze využili poptávky po levné pracovní síle a jak píše Patočka „v polovině 15. století, po čtvrtstoletí usilovné snahy o dosažení afrického zlata, Portugalci narazili na zlato černé, jež výhodně měnili na evropských otrokářských trzích za zlato žluté.“ Počet otroků v zemi byl sice dlouho nízký, ale právě ve 40. letech 15. století začal být pociťován jejich nedostatek v souvislosti se zakládáním plantáží cukrové třtiny na ostrovech v Atlantiku, takže Lagoská společnost využila zvýšení poptávky a svým podílníkům zajistila pohádkové příjmy. Zdá se téměř neuvěřitelné, že už v r. 1450 vyplácela dividendy ve výši 700 % a v obzvláště dobrých letech dokonce 800 %.

Počet černých otroků v Portugalsku rychle narůstal a zdejší král si tento stav nechal posvětit i od samotného hlavy katolické církve, když mu papež Mikuláš V. v r. 1452 zvláštní bulou udělil souhlas k podrobování nevěřících a jejich zotročování. Je nutné připomenout, že stejný pohled na věc měly i muslimské náboženské autority a otroctví provozovali i pohanští feudálové, s nimiž se Portugalci měli již brzy seznámit na březích Guinejského zálivu. Podobně později postupovali i kolonizátoři ze západní Evropy (Angličané, Francouzi, Nizozemci, Dánové), takže Jindřichova Lagoská společnost nijak nevybočovala z tehdejších zvyklostí a jeho počínání nelze v dobovém kontextu pokládat za nemorální. Teprve v 18. století se pohled na otroctví začal zvolna měnit, ale teprve ve století devatenáctém bylo z větší části vymýceno.

Ani rozmach obchodu s „černým zlatem“ nepřerušil další průzkum afrického pobřeží, protože Jindřich ani na okamžik neuvažoval o jeho zastavení, neboť věřil, že opravdové úspěchy mají teprve přijít. Jeho přání z části naplnil Diniz Dias, jenž v r. 1444 obeplul nejzápadnější výběžek Afriky, který podle hojné vegetace přiléhavě pojmenoval Zelený mys a o něco později připlul až k ústí mohutné řeky Senegal, kterou starší geografové považovali za západní rameno Nilu. Na scéně se znovu objevil i Tristão, který v r. 1446 připlul k další velké řece pojmenované Gambie a o rok později doplul Alvaro Fernandez až do míst, kde dnes stojí město Conakry. Objevení těchto hustě obydlených a tropickým pralesem porostlých oblasti s konečnou platností rozmetalo klasické pojetí geografie, nastolené před dlouhými staletími Klaudiem Ptolemaiem. Proto kronikář Diego Gomes mohl napsat: „Ptolemaios dělil svět na tři pásma: neobydlený chladný sever, neobydlený horký jih a obyvatelný střed. My jsme se však přesvědčili, že je to naopak, že jih je obydlen a že na rovníku žije tak mnoho černých národů, až je to neuvěřitelné. A ta jižní část oplývá množstvím stromů a plodin.“

Tyto objevy znovu rozšířily základnu portugalského koloniálního podnikaní, které sice dosud stálo v první řadě na obchodu s otroky, ale Portugalci brzy zjistili, že mnohem výhodnější než dosavadní sprosté rabování a lov otroků, bude výměnný obchod s důvěřivými Afričany. Jejich dosavadní počínání totiž vyvolávalo ozbrojený odpor a i přes nepopiratelnou převahu evropského způsobu válčení, končili mnohé potyčky porážkou Portugalců. Na pobřeží mohli kolonizátoři těžit z podpory lodních děl, jenomže dále od břehu museli vystačit s ručními zbraněmi.

Obrázek
Arkebuza

Nejrozšířenější střelnou zbraní byl ještě v počátcích portugalské expanze luk, ale později se stále více prosazovaly kuše a také zatím primitivní palné zbraně zvané hákovnice s doutnákovým zámkem. Střelba z hákovnice se vyznačovala hlasitým efektem doprovázeným výšlehem plamene z hlavně a oblakem dýmu ze spáleného střelného prachu, což mohlo patřičně psychologicky zapůsobit na domorodce neznalé těchto zbraní. V boji zblízka byli Portugalci zocelení dlouholetým zápasem s Maury a Kastilci, prakticky neporazitelní, ale při boji na dálku využívali domorodci své početní převahy a mnohdy se jim podařilo evropské rytíře zaskočit a uštědřit jim nečekanou porážku.

Prvním mořeplavcem zabitým domorodci se stal v r. 1445 Gonçalo de Cintra, jenž se stal obětí vlastní chamtivosti. Třebaže jej princ Jindřich pověřil průzkumem afrického pobřeží, de Cintra se v oblasti Arguimského zálivu raději věnovat lovu otroků a na ostrově Naar byl spolu s několika námořníky obklíčen přesilou a zabit. Jen o tři roky později vyslal Jindřich na moře další průzkumnou výpravu vedenou dánským mořeplavcem Vallartem a Fernandem d´Affonsem. Zatímco D´Affonso se šťastně vrátil do vlasti, Vallarte padl v boji s Afričany a byl pohřben daleko od své severské domoviny. Zdaleka nejznámější obětí domorodých válečníků se stal slavný Nuno Tristão. Ten se i se svým doprovodem vylodil v r. 1446 poblíž ústí Gambie, ale při průzkumu vnitrozemí byli napadeni Seréry a většina výpravy padla za oběť jejich lučištníkům. Přežilo jenom pět námořníků, kteří dokázali dopravit svou karavelu zpět do vlasti, což byl bezesporu výjimečný výkon, kterým Portugalci dokázali, že překonali své italské mistry a stali se nejlepšími námořníky své doby.

Ale ne všechny pokusy proniknout do nitra tajemného kontinentu končily tragicky a João Fernandez prožil v přestrojení za Araba v r. 1445 v africkém vnitrozemí několik měsíců a věnoval se nejenom studiu zvyků domorodých obyvatel, ale i sběru informací o karavenních trasách a obchodu se zlatem. Jeho počin však prozatím zůstal ojedinělý a Portugalci se raději drželi u pobřeží a věnovali se výměnnému obchodu. V té době na nějaký čas ustaly i průzkumné plavby, protože stále ještě zadlužený Jindřich musel svou pozornost načas přenést do rodné země. V Portugalsku vypukla koncem 40. let regulérní občanská válka a vojska regenta Pedra utrpěla v r. 1449 krutou porážku v bitvě u Alfarrobeiry, kde padl i sám Pedro. Díky tomu na trůn dosedl Duarteho syn Alfons V., jenž dokázal posílit královskou autoritu, i když mocnou šlechtickou opozici zcela potlačit nedokázal. Své postavení tehdy posílil i princ Jindřich, který už v r. 1436 adoptoval dalšího Duarteho syna Fernanda a o osm let později z něj učinil velmistra Řádu svatého Jakuba. Protože chlapci tehdy bylo pouze jedenáct let, je nasnadě, že skutečnou moc nad tímto bohatým řádem převzal Jindřich.

Rozkvět koloniálního obchodu a hledání říše kněze Jana

Portugalci postupem času přivedli výměnný obchod s Afričany takřka k dokonalosti a jejich koráby nejenže odtud přivážely stále větší množství otroků a dalších komodit, ale vznikající koloniální říše se postupně stávala i odbytištěm pro portugalské výrobce. To se sice většinou týkalo až pozdější fáze kolonizace, ale tento trend potvrzuje i údaj z r. 1444, kdy k africkým břehům vyplula karavela vezoucí 2442 loktů portugalských látek. V nově zakládaných obchodních faktoriích vykládali Jindřichovi kapitáni přivezené zboží a měnili je nejenom za otroky, ale stále častěji i za slonovinu, kůže exotických zvířat, a v malém množství dokonce i za vzácný pepř a zlato. Získané zboží se v Lagosu skladovalo v budově zvané „Casa de Guiné“ a nabízelo k dalšímu odprodeji, tentokráte už za „světové“ ceny. Z dnešního pohledu je snadné tuto formu podnikání odsoudit jako pouhou sofistikovanější formu původní zlodějiny, protože kolonizátoři tyto komodity získávali často výměnnou za pro ně takřka bezcenné tretky jako kupř. rolničky, barevná sklíčka nebo mosazné kruhy, ale ty v očích domorodců měly opravdu cenu zlata. Portugalci však prodávali i sůl, plátno, vlněné látky, oděvy a koně, o jejichž přínosu pro kupující nemůže být sporu a není divu, že africký náčelník byl ochoten jednoho koně vyměnit za deset otroků.

Jindřich sice své úsilí soustředil téměř výhradně na zkoumávání pobřeží západní Afriky, ale přesto vyslal v r. 1452 kapitána Diega de Tevie do hloubi Atlantiku s úkolem objevit ostrov Antilia, který se od 14. století objevoval na některých mapách. De Tevia vyplul z Azorských ostrovů směrem na severozápad, ale kam až dospěl není známo, i když podle jedné z legend vážících se ke Kolumbově slavné plavbě, jej bouře zahnala k jakémusi neznámému ostrovu. Bohužel právě na portugalských plavbách směrem na západ se nejvíce projevila jejich snaha tajit dosažené výsledky před konkurencí. Toto opatření samozřejmě ve své době nepostrádalo logiku, ale dnes nesmírně ztěžuje práci všem badatelům, protože portugalské archívy padly za oběť velkému zemětřesení, k němuž došlo v Lisabonu v r. 1755. Proto dnes existuje jen velmi málo dobových dokumentů zaznamenávajících slavné plavby kolem Afriky a o výpravách do nitra Atlantiku nelze dohledat téměř nic.

Obrázek
Jindřich Mořeplavec na sklonku života

Jindřich nechal v polovině 50. let objevné plavby obnovit, neboť stále věřil, že může nejen dosáhnout Zlatého pobřeží a navázat spojenectví s říší kněze Jana, ale už tehdy se vynořila i svůdná myšlenka na otevření nové cesty do Indie. Tuto ideu Jindřichovi pravděpodobně podstrčil jeho nedávno zemřelý bratr Pedro, který si z jedné zahraniční cesty přivezl slavnou knihu „Milion“ od Marka Pola, který zde barvitě líčil bohatství asijských zemí. A protože Jindřich se už v r. 1415 od Maurů v dobyté Ceutě dozvěděl, že Afriku považují za obrovský poloostrov spojený s Asií pouze úzkou Suezskou šíjí, mohl doufat, že jeho koráby nakonec obeplují nejjižnější výspu černého kontinentu a Portugalsku se otevřou nedozírné perspektivy obchodu s pohádkově bohatým Orientem.

Jenomže bohatství Afriky lákalo i jiné zájemce a stálo také v pozadí odboje proti Pedrově regentské vládě, neboť vévoda z Bragançy byl ochoten výměnou za kastilskou podporu, přenechat část těchto zisků Kastilcům. I proto se Portugalci snažili své vznikající africké državy legalizovat i diplomatickou cestou a v tomto směru se mohli spoléhat na podporu papeže. Již Mikuláš V. jim v r. 1445 potvrdil práva na nově objevená území, což ztvrzovaly i jeho buly z 50. let, a podobně postupoval i jeho nástupce Kalixt III., jenž v r. 1456 Portugalcům vyhradil monopol na hledání cesty do Indie kolem Afriky.

Brzy se zdálo, že alespoň jednoho Jindřichova velkého cíle bude brzy dosaženo. Benátský dobrodruh Alviso Ca´da Mosto pronikl v r. 1455 do afrického vnitrozemí v povodí řek Senegalu a Gambie, aby se sem o rok později vrátil v doprovodu Janovana Antonia Uso di Mareho. Jejich výprava nejprve objevila některé z Kapverdských ostrovů a později se oba Italové plavili hluboko proti proudu Gambie a dostali se až do oblastí kudy vedly hlavní karavanní trasy do bohatého Kantoru. Ca´da Mosto byl nadaným spisovatelem a ve své knize „Navigatio ad terras incognitas“ barvitě popsal jak zdejší obyvatele, tak zvířectvo a rostlinstvo, ale po návratu do Portugalska popustil příliš uzdu své fantazii a svému chlebodárci bezostyšně tvrdil, že se přiblížil až k hranicím říše kněze Jana (pátého toho jména) a na vlastní oči spatřil jeho vojáky. Přisadil si i Uso di Mare, který vykládal, že odhalil tajemství dávno zmizelé výpravy bratří Vivaldiů. Těžko říci zda Jindřich opravdu uvěřil v objevení říše kněze Jana, ale po tomto mýtickém vládci patrně v r. 1457 pátral i Diego Gomes, který se také vydal proti proudu Gambie a doplul až do Kantoru, kde získal další cenné poznatky o trasách obchodních karavan.

Poslední roky Jindřicha Mořeplavce

Stárnoucího prince však vojenské povinnosti znovu odvelely do Maroka, kde se Alfons V. rozhodl odčinit pokořující nezdar u Tangeru a v r. 1458 zde zahájil novou ofenzívu. Ze Sagresu vyplulo 220 plavidel a 64letý Jindřich si tehdy jistě vzpomněl nejen na události z r. 1415, které jeho osud natrvalo spojily s Afrikou, ale i na katastrofální výsledek tangerské operace. Tentokráte však šlo všechno hladce, a když se Portugalci v říjnu 1458 vylodili, zmocnili se bez větších potíží opevněného města Alcácer-Ceguer, které bylo následně připojeno k jejich državám.

Z úspěšného tažení se Jindřich vrátil do Sagresu a věnoval se dalším průzkumným plavbám. V r. 1460 Antonio de Nola a Diego Gomes podrobně prozkoumali Kapverdské ostrovy a o rok později dopluli Pedro de Cintra a Soeiro da Costa k pobřeží, které podle pohoří připomínající svým tvarem lví hřbet nazvali Serra Leona (dnešní Sierra Leone) a pokračovali dále až k místům, kde se v současnosti rozkládá město Monrovie. Tato oblast byla pojmenována Pepřonosné pobřeží a portugalští mořeplavci (aniž by to tušili) se tehdy ocitli u samých bran afrického bohatství. Tato výprava se ještě uskutečnila na Jindřichův příkaz, ale v době, kdy de Cintra a da Costa vyplouvali na moře, byl už princ Jindřich po smrti a další podobné výpravy byly načas zastaveny.

Obrázek
Památník Jindřicha Mořeplavce

Velký organizátor objevitelských plaveb skonal v Sagresu 13. listopadu 1460 a jeho sny o otevření cesty k bohatstvím Zlatého pobřeží a Indie museli uskutečnit až jeho nástupci. Je zajímavé, že ani vysoké příjmy z obchodu s koloniemi pravděpodobně nedokázaly pokrýt jeho výdaje z předchozích hubených let, takže Klíma mohl napsat, že po jeho smrti „pokladna církevních řádů pod jeho správou zela prázdnotou a sám princ odešel ze světa poměrně chudý.“ Svým nástupcům však zanechal nepřeberné množství poznatků, které nashromáždili jeho kapitáni, lodní stavitelé, kartografové a astronomové, takže Jindřich právem patří mezi velké postavy století objevů, jež ostatně sami Portugalci označují jako „século maravilhoso“ (zázračné století). Svými aktivitami nasměroval zájem měšťanstva k Africe a dokázal vybudovat solidní hospodářské základy koloniální říše, čímž zajistil, aby tato sílící společenská třída měla zájem na pokračování průzkumu afrického pobřeží i po jeho smrti a zlomila odpor tradicionalistů požadujících zastavení těchto plaveb.

Kormidlo dějin již nešlo obrátit a Portugalci byli předurčeni k vybudování jedné z největších koloniálních říší v dějinách. Jindřich Mořeplavec je v Portugalsku dodnes uznávanou osobností, a když tamější Ústav společenských věd zjišťoval v r. 1988 nejváženější postavu portugalských dějin, umístil se na druhém místě, což jenom dokládá jeho význam pro celou zemi. A třebaže se sám žádné delší plavby nezúčastnil, lze na něj vztáhnout slova, jež kdysi pronesl římský filosof Seneca: „Hanba kormidelníkovi, kterému vyrazila vlna kormidlo z rukou, hanba kapitánovi, který opustí plachty zmítané větrem a vydá loď bouřce. Ten však, koho pohltilo moře - držícího kormidlo a vzpírajícího se, ať je pochválen, i když ztroskotá.“

Použité zdroje:
Josef Janáček: Století zámořských objevů. Vydalo nakladatelství Orbis 1959.
Aleš Skřivan a Petr Křivský: Moře, objevy, staletí. Vydalo nakladatelství Mladá Fronta 1980.
Jan Klíma: Dějiny Portugalska. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1996.
Jan Klíma: ZÁMOŘSKÉ OBJEVY Vasco da Gama a jeho svět. Vydalo nakladatelství Libri 2006.
Václav Patočka: Plachty objevují svět. Vydalo nakladatelství Albatros 1987.
Vladimír Hynek a Petr Klučina: Válečné lodě (1). Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1985.
Ivan Hrbek: ABC Cestovatelů, mořeplavců, objevitelů. Vydalo nakladatelství Panorama 1979.
Bernhard Kay: Dobrodružné plavby. Vydalo nakladatelství Albatros 2004.
J. B. Vodák: Příběhy sedmi moří. Vydalo Nakladatelství dopravy a spojů 1989.
Рихард Хенниг: Неведомые земли (3). Moskva 1962.
Dějiny Afriky (2). Vydalo nakladatelství Svoboda 1966.
http://www.wikipedia.org/
http://www.portugal.sk/kultura/historia ... entos.html
Citát od Andrzeje Sapkowského je převzatý z knihy „Boží bojovníci“ a ukázky z portugalských kronik pocházejí z publikací od autorů Aleše Skřivana, Petra Křivského, J. B. Vodáka a Bernarda Kaye. Ukázky z tvorby básníků João Zorry a Luíse de Camõese jsou převzaty z knih Jana Klímy.

Re: Portugalské objevitelské plavby (I)

PříspěvekNapsal: 9/2/2013, 00:06
od VGR_j4ck41
parada, az se mi chce v knihovne najit a znova po x-ty precist "Piratova plavba kolem sveta"

Re: Portugalské objevitelské plavby (I)

PříspěvekNapsal: 9/2/2013, 00:10
od Cassius Chaerea
Jj, moc pěkný článek, to panenské období objevitelských plaveb mám nejraději.

Re: Portugalské objevitelské plavby (I)

PříspěvekNapsal: 9/2/2013, 12:43
od Bleu
Článek je dobrej, jen houšť. Jen si dovolím malou opravu - to co je na obrázku označeno jako hákovnice, je arkebuza.
Vojáci té doby by měl ivypadat nějak takhle - jedná se o Španěly.
Obrázek

Re: Portugalské objevitelské plavby (I)

PříspěvekNapsal: 9/2/2013, 13:35
od jarl
Chlapi, díky. Jsem rád, že se vám mé dílko líbí. Potřeboval jsem si odpočinout od svých oblíbených válečných lodí a tak mě napadlo, že princ Jindřich Mořeplavec a portugalské objevné plavby, by mohlo být pro Palbu zajímavé téma. Včera už nebyl čas, tak jsem dnes přidal ještě nějaké další obrázky a trošku to celé upravil, ať to lépe vypadá.

Bleu-Máš samozřejmě pravdu. Na tom mém obrázku je opravdu arkebuza.

Re: Portugalské objevitelské plavby (I)

PříspěvekNapsal: 9/2/2013, 21:18
od vodouch
Bleu píše:Článek je dobrej, jen houšť. Jen si dovolím malou opravu - to co je na obrázku označeno jako hákovnice, je arkebuza.

Mládenci, někteří autoři (jmenovitě nevím) uvádějí jazykovou změnu hákovnice-hakkenbüchse-arquebuse.

Re: Portugalské objevitelské plavby (I)

PříspěvekNapsal: 11/2/2013, 13:55
od RiMr
Paráda!!!
Jen, jak mě upozornil kolega námořník - nebyl Jindřich třetím synem Jana (a ne čtvrtým)?

Re: Portugalské objevitelské plavby (I)

PříspěvekNapsal: 11/2/2013, 14:33
od jarl
RiMr píše:Jen, jak mě upozornil kolega námořník - nebyl Jindřich třetím synem Jana (a ne čtvrtým)?

Je zajímavé, že jednotlivé prameny, ze kterých jsem vycházel, si v tomto protiřečí, ale většinou se uvádí, že byl Jindřich čtvrtým synem (Janáček, Patočka, Skřivan a Křivský).

Re: Portugalské objevitelské plavby (I)

PříspěvekNapsal: 11/2/2013, 15:45
od Alfik
Taky jsem viděl obě číslovky. Je možné, že se narodil jako čtvrtý syn, ale v dospělosti byl třetím (možná smrt sourozence).

Re: Portugalské objevitelské plavby (I)

PříspěvekNapsal: 11/2/2013, 16:05
od Bleu
Jindřich byl 5. dítě. (prvním byla Branca umřela ve věku kolem jednoho roku) a 4. synem. Jeho starší bratr infnat Afonso zemřel ve věku deset let.

Re: Portugalské objevitelské plavby (I)

PříspěvekNapsal: 12/2/2013, 17:58
od Bublifuk
Paráda, Patočkovy "Plachty" jsem dostal ještě jako pachole školou povinné a úplně jsem je hltal, takže jsem si připomněl dobu, kdy jsem byl ještě mlád a perspektivní :up:

Jen si tedy neopustím poznámku, žes od těch lodí zas tak daleko neuhnul :razz: Pravda, psal jsi válečných...

Ale super, tohle období je opravdu fascinující, dnes si těžko umíme představit, jaké předsudky a představy tu námořníci museli překonávat (tedy myslím pocitově, jinak jsi to taky popsal hezky).

Re: Portugalské objevitelské plavby (I)

PříspěvekNapsal: 12/2/2013, 18:29
od jarl
Bublifuk píše:Jen si tedy neopustím poznámku, žes od těch lodí zas tak daleko neuhnul :razz: Pravda, psal jsi válečných...

No na mě je to docela velký odklon proti většině dosavadních článků. Tentokrát jsem psal víc o lidech, než o lodích. Ono to vlastně ani jinak nešlo, protože a těch lodích se toho bohužel moc neví. Toho Patočku jsem si koupil jako dvanáctiletý kluk a byl jsez z něho úplně unešený. Později na stejné téma napsal i nějaké další knihy, ale ty jsem nečetl, protože mé finanční možnosti při nákupu literatury pro psaní toho článku byly dost omezené a ani v naší knihovně jsem toho moc nenašel.

Re: Portugalské objevitelské plavby (I)

PříspěvekNapsal: 13/2/2013, 12:07
od Marvin
Skvělý článek. Určitě si ho přečtu ještě jednou až budu mít víc klidu. :up:

Re: Portugalské objevitelské plavby (I)

PříspěvekNapsal: 22/2/2013, 09:21
od Morty
Na toto téma bych doporučil knihu Ronalda Watkinse Neznámá Moře- jak Vasco da Gama otevřel cestu na Východ.
Vydalo nakladatelství BB Art 2006.

Re: Portugalské objevitelské plavby (I)

PříspěvekNapsal: 22/2/2013, 11:52
od jarl
Díky za tip. Na téma objevitelských plaveb vyšla v češtině spousta knih, které by určitě stály za přečtení. Bohužel jak praví můj oblibený spisovatel Sapkowski "dostat můžeš tak akorát kopanec do prdele" . No a protože množství financí, které můžu v nejbližší době uvolnit na nákup této literatury se prakticky rovná nule, budu muset i v dalším pokračování vycházel hlavně z těch knih, které jsem už uvedl v použitých zdrojích.

Re: Portugalské objevitelské plavby (I)

PříspěvekNapsal: 22/2/2013, 16:35
od Bleu
Něco málo k literatuře, která se týká Portugalců kterou jsem vytáh z sylabu o kolonizaci...
Vim, že část tu je už napsaná tak doufám, že to co zmíněno zatím nebylo někomu k něčemu bude.

BINKOVÁ, Simona, Čas zámořských objevů, Praha 2008.
BOMBARD, Alain, Velcí mořeplavci, Praha 1981.
JANÁČEK, Josef, Století zámořských objevů (1415–1522), Praha 1959.
KLÍMA, Jan, Dějiny Portugalska, 2. vyd., Praha 2007.
KLÍMA, Jan, Portugalská Indie, Praha 2010.
KLÍMA, Jan, Zámořské objevy: Vasco da Gama a jeho svět, Praha 2006.
OPATRNÝ, Josef, První plavba kolem světa, in: Historický obzor, roč. 5, č. 10, 1994, s. 218–223.
RASQUILHO, Rui, Portugalsko a moře: cesty za objevy, Brno 1999.
SKŘIVAN, Aleš – KŘIVSKÝ, Petr, Moře, objevy, staletí, Praha 1980.
SKŘIVAN, Aleš, Portugalská epopej, in: Historický obzor, roč. 7, č. 5/6, 1996, s. 98–107.
STANĚK, Karel, Portugalsko a jeho šťastný král, in: Historický obzor, roč. 20, č. 5/6, 2009, s. 98–113.
WANNER, Michal, Portugalská Indická společnost, in: Historický obzor, roč. 23, č. 7/8, 2012, s. 146–161.
WANNER, Michal, Portugalští noví křesťané a integrace světové obchodu 1580–1640, in: Historický obzor, roč. 8, č. 1/2, 1997, s. 2–8.
WATKINS, Ronald, Neznámá moře: jak Vasco da Gama otevřel cestu na Východ, Praha 2006.
ZWETTLER, Otto, Tordesillaská smlouva z roku 1494, in: Historický obzor, roč. 6, 1995, č. 1, s. 5–7.

Re: Portugalské objevitelské plavby (I)

PříspěvekNapsal: 22/2/2013, 19:47
od Stuka
Skvělý článek. Určitě si ho přečtu ještě jednou až budu mít víc klidu.


Jo, chce to chvíli klidu, aby si člověk mohl článek vychutnat.
Je výborný. Jarle, :up:

Re: Portugalské objevitelské plavby (I)

PříspěvekNapsal: 23/2/2013, 02:01
od jarl
Stuka píše:Jo, chce to chvíli klidu, aby si člověk mohl článek vychutnat.
Je výborný. Jarle, :up:

Děkuji, uznání od jedné z mála příslišnic ženského pohlaví, které na Palbě máme, mě samozřejmě těší a motivuje k další práci. Příští týden se plánuji pustit do dalšího pokračování, které bych chtěl zakončit obeplutím mysu Dobré naděje.