První dělení Franské říše (817)

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

První dělení Franské říše (817)

Příspěvek od kacermiroslav »

PRVNÍ DĚLENÍ FRANSKÉ ŘÍŠE (s přihlédnutím ke střední Evropě)
rok 817


Obrázek
Vývoj Franské říše v letech 481-814 (zdroj: Wikipedia.org)

Poté, co bylo roku 486 vyvráceno tzv. Syagriovo království, jakožto poslední zbytek římské moci na území dnešní Francie, mohla započít franská expanze, která se za ta staletí rozšířila prakticky všemi směry. Především pak za krále a císaře Karla Velikého (císař v letech 800-814), který znovu obnovil tradici římské říše, se z Franské říše stala skutečná světová velmoc, která expandovala mimo jiné i naším směrem. A jak se tedy vyvíjela situace říše Karla Velikého vůči našim zemím? V roce 781 připojuje franský panovník ke své říši Bavorsko, jehož panovník Tassilo III. byl Karlem Velikým (král od roku 768 a císař od roku 800) donucen k podrobení se. Bavorsko samo pak sousedilo s českou kotlinou a tak bylo otázka času, kdy se i o tyto končiny začne karolínská říše zajímat. V roce 788 byl Tassilo III. (748-788) sesazen čehož využili Avaři, kteří na Bavorsko zaútočili. Následně vzniklá první válka mezi Avary a franskou říší, která byla zakončena roku 791. Při té příležitosti prošlo vojsko útočící na Avary (a poté i zpět) přes Čechy za osobního vedení Karla Velikého. Král při té příležitosti rozdělil své vojsko na dvě části, z nichž jedna postupovala po jižním a druhá po severním břehu Dunaje. Vojsko bylo doprovázeno Bavory, kteří vezli na lodích po Dunaji zásoby pro obě vojska. Poté co vojska dosáhla soutoku Dunaje s Rábou, přikázal král části svého vojska tvořené Sasy a Frísy, „aby se vrátili přes Čechy cestou, po které přišli“. Kromě zřízení České marky nám tak letopisci výpravě z roku 791 podávají první zprávy o Čechách. Jelikož se kronikáři nijak blíže nezmiňuji o tomto průchodu přes českou kotlinu „per Beehaimos“ (pozn.: anály království Franků), může to znamenat zřejmě jediné, a to že čeští Slovani tento průchod Frankům umožnili, ale zároveň jejich neúčast na tažení dokazuje, že nebyli ve franském područí. V opačném případě by král zcela jistě po svých podřízených požadoval vojenskou či věcnou podporu pro své tažení. Pro Karla Velikého tedy v této době české území nepředstavovalo vyloženě nepřátelské území. Můžeme tak usuzovat z toho, že král poslal výše uvedenou část vojska přes Čechy a to právě v momentě, kdy se jeho armáda chystala na jedno z nejmohutnějších tažení proti doposud neporaženému a mocnému nepříteli Avarskému kaganátu. Bylo by tedy neprozíravé, aby vojsko procházelo přes území, kde může být boji s místním nepřátelským obyvatelstvem značně oslabeno před dosažením hlavního cíle, tedy porážce mocné Avarské říše (kaganátu). Avaři sice již nepředstavovali takovou hrozbu pro své okolí jako v době Sámova kmenového svazu (7. století), ale stále se jednalo o velice mocného a nepodceňovaného protivníka. V roce 795 pak byly boje s Avary opět obnoveny a trvaly do roku 803 (kromě dvouleté přestávky v letech 797-799). Moc avarské říše rychle slábla. V roce 803 Karel Veliký již jako císař uspořádal poměry v Panonii, kde se mu poddala knížata Slovanů. Při té příležitosti nelze vyloučit, ale ani potvrdit, že se mohlo jednat i o knížata z existujícch útvarů na jižní Moravě či na Slovensku. Také samotné Čechy se dostali do sféry zájmu Franské říše a to zřejmě již hluboko v 8. století, i když o tom nemáme žádné písemné záznamy. Můžeme tak ale usuzovat v souvislosti s rokem 788, kdy byla franským králem Karlem Velikým zřízena pohraniční Česká marka [1]. Ta měla fungovat jako nárazníkové pásmo mezi Říši a Čechy a měla být také odrazovým můstkem k další franské expanzi. Ke zřízení České marky tak musela panovníka zřejmě inspirovat vojenská srážka s českými Slovany. Proto usuzujeme, že k těmto srážkám muselo docházet již před zřízením samotné marky. Jejich charakter byl ale zřejmě nepříliš velký, proto nám o těchto střetech letopisci žádné zprávy nepodávají.

Zato události z let 805 a 806 jsou poměrně dobře zmapované a v konečném důsledku donutili Čechy poddat se franské vojenské moci. Tím se Čechy a zřejmě i Morava a Slovensko dostali do sféry vlivu nově vzniklé římské říše Karla Velikého (císařem od roku 800). Je pak logické, že o tato území, ačkoliv byla vně impéria, byl ze strany členů císařské rodiny zájem, což nám dokládá ještě sám Karel Veliký, který si k roku 811 nechal do Cách pozvat vyslance okolních slovanských knížat. Dá se předpokládat, že mezi vyslanci byli zástupci jak z nedávno podrobených Čech, tak i Moravy, protože se zde jistě řešilo problematické soužití na pomezí Slovansko-Avarského světa.

Císař uzavřel tedy mír s Hemingem (pozn. dánský král). Když podle zvyku uspořádal sněm v Cáchách, poslal do tří částí svého království stejné vojsko: jedno za Labe proti Liňanům…, druhé do Panonií k ukončení sporů mezi Avary a Slovany, třetí proti Bretagni… Vojska splnila se zdarem všechny úkoly a nedotčena se vrátila … Císař přišel do Cách okolo poloviny měsíce listopadu… V Cáchách očekávali jeho příchod [ti], již přišli z Panonie: kanizauci, vládce Avarů a tudun a jiní velmoži a vévodové Slovanů přebývajících kolem Dunaje, kteří se dostavili k audienci vládce na příkaz vojevůdců sborů, jež byly poslány do Panonie.
(Letopisy království Franků, k roku 811)

Jenomže císař Karel Veliký se ze svých úspěchů na severovýchodní hranici říše příliš dlouho neradoval. Dne 28. ledna roku 814 totiž v Cáchách umírá a tak se jeho dědicem stává syn Ludvík I.Pobožný (778 Chysseneuil u Poitiers – 20.červen 840 Ingelheim). Zpráva o úmrtí zastihla Ludvíka poblíž Samuru a tak se ihned odebral do Cách, kde nahradil otcovy rádce a služebníky svými věrnými. Jako nejdůležitější tzv. ideový inspirátor mu stál po boku sv. Benedikt z Anianu. Ludvík se pak pro roli dědice Karlova impéria rozhodně nenarodil, protože byl až třetí v pořadí po svých starších bratřích, které měl Karel ze svého druhého manželství s Hildegardou. Jenomže prvorozený syn Karel, který vedl v roce 805 tažení proti Čechům, roku 811 umírá s tím, že již rok předtím umírá další Karlův syn Karloman řečený Pipin. Proto císař v roce 813 ustanovil svým dědicem právě Ludvíka a dokonce jej sám korunoval na spolucísaře a krále Akvitánie. Nový císař v červenci roku 817 uspořádal obecný sněm v Paderbornu (císařská falc východně od Dortmundu), kam se znovu dostavili zástupci i východních Slovanů z oblasti kolem středního Dunaje. I když opět ze zprávy není zcela jasné, o jaké Slovany šlo, dá se znovu předpokládat, že se jednalo i o Čechy a Moravany. Nový vládce Ludvík tak měl svým otcem dobře vyšlapanou cestu, když se mu klaněli a vzdávali holt nejen jeho vlastní lidé, ale i zástupci celé řady okolních zemí. V celé obrovské Franské říši pak panoval klid, nikdo se nebouřil, nikdo nevyvolával nepokoje, ani nikdo neusiloval o císařský trůn. Kontinuita vlády se tak na první pohled zdála být nepřerušenou, ovšem bylo by chybné se domnívat, že by žádné vnitřní napětí v říši nepanovalo. Naopak. Již Karel Veliký si uvědomoval, že Říše potřebuje reformy, ale za svého života se dostal pouze k reformě armády, jakožto nejdůležitější složce své země. Armáda se totiž dále již odmítala podílet pouze na obranných bojích proti okolním sousedům, především pak proti Normanům, Arabům z Pyrenejského poloostrova a Slovanům. Obranné boje totiž přinášeli pouze vnitřní výdaje a armáda se tak nemohla zahojit na kořisti z dobývaného území. Stroj na válku se tak zadrhl a pravidelný příjem z nepřátelských území byl výrazně omezen. Císař sice tento problém vyřešil a to poměrně jednoduchou formou zavedením obecného hotovosti. Ovšem jiné složky Říše na tom byli hůře a bylo potřeba je rovněž reformovat. Tyto reformy ale čekali právě na Ludvíka, který na ně zřejmě nebyl plně připraven, protože nebyl k roli vládce, jakožto třetí v nástupnictví, vychováván. Jenomže aristokracie, která byla zvyklá na pravidelné příjmy z dobyvatelských aktivit, se nemohla smířit s tím, že by zlatá léta skončila. A tak Ludvík musel hledat prostředky, jak uspokojit jejich požadavky a mnohdy se tak cílem volných císařských prostředků stávala církev. Církev tak velice trpěla, když jí Ludvík sáhl na majetek jen proto, aby uspokojil požadavky aristokracie. Jenomže Ludvík nedosahoval kvalit svého otce a je otázkou, jestli by vůbec nějaký tehdejší panovník byl schopen čelit tomu, co mělo přijít. Tolik potřebné reformy pak Ludvík začal na místě, kde to Říši přineslo pramalý efekt, nebo spíše naopak. Císař totiž vsadil na nápravu klášterů a kapitul i věcí světský, kterou svěřil mnichu Benediktovi (kolem 750 - 821), kterého bychom mohli v dnešním slova smyslu nazvat fanatikem. Tento mnich pak následně zorganizoval tři synody (816, 817 a 818/819), na kterých zakázal prakticky vše, co nesouviselo s praktickým životem. Kromě jiného například zakázal školy. Tím se role církve dostala na stejnou úroveň s císařem, ne-li dokonce na úroveň vyšší, aby kázala císaři, jak má spravovat Říši, aby to nebylo v rozporu s církevním učením. Tím se Ludvík dostal do úplně jiné role, než jakou měla církev za vlády jeho otce, pro kterého to byl pouze nástroj, jeho služebníci. Karlův syn se tak přiblížil k pojetí vlády v Byzantské říši. Jenomže Franská říše na tuto správu nebyla připravená, navíc východní panovník i nadále zůstával církvi nadřazený (caesaropapismus), zatímco u Franků prakticky císaři mohl do vlády mluvit kdejaký biskup. Církevní reforma tak byla nakonec s Ludvíkovou a Benediktovou podporou završená, ale další požadavky řízení států byly zanedbávané. Když pak aristokracie musela být finančně uspokojovaná z církevního majetku, přestal mít císař církevní podporu a jelikož nestačil plnit požadavky aristokracie, tak neměl plnou podporu ani z této strany. K tomu se ještě přidal Ludvíkův způsob řízení Říše, které nejčastěji prováděl přímo ze sídelních Cách (Aachen, SeverníPorýní), což bylo v úplném rozporu s řízením Karla Velikého, který svému mnohonárodnostnímu státu de facto vládl ze sedla koně. Byl tak operativně vždy osobně přítomen tam, kde to situace vyžadovala. Ludvík si však z toho bohužel nevzal příklad a maximálně z Cách vyrážel do nějaké z okolních falcí ležících v jádru Říše mezi Seinou a Rýnem.

Již v roce 794 uzavřel Ludvík manželství s dcerou franského hraběte Ingrama Irmingardou (Ermengardou), s kterou měl pět dětí, z toho tři syny (Lothar I., Pipin I. a Ludvík II. Němec). Tím sice zajistil pro Říši nástupce, ale zároveň zařídil další problémy. Jak totiž bylo již od Merovejců zvykem, bylo potřeba dědictví spravedlivě rozdělit mezi všechny potomky. To v konečném důsledku téměř vždy vedlo k oslabení Říše a vnitřním bojům mezi jednotlivými dědici. A jelikož i všichni Ludvíkovi synové se halasně hlásili o svá dědictví, musel císař začít pomýšlet na rozdělení říše mezi své tři syny. A to ani nemluvíme o tom, že roku 819 se císař znovu oženil (s Juditou 795-843, dcerou hraběte Welfa), která mu poradila další dvě dcery a syna Karla (jako Karel II. Holý 823 – 877). Jenomže Ludvík se nechtěl zachovat jako jeho předchůdci a rozhodl se rozdělit Říši jiným, než doposud běžným způsobem. Na červenec roku 817 vyhlásil po celé zemi povinné půsty, jakožto přípravu na všeobecný sněm v Cáchách, kde hodlal vyhlásit své dědice a přidělit jim jednotlivé části země a jejich postavení.

V roce DCCCXVII od vtělení Páně, v indikaci desáté a ve čtvrtém roce naší vlády jsme uspořádali ve jménu božím v měsíci červenci v našem paláci v Cáchách jako obvykle posvátný a všeobecný sněm našeho lidu, aby se na něm projednaly zájmy církve a celé říše … Řízením božím bylo rozhodnuto a námi vyhlášeno (i schváleno) veškerým našim lidem, aby [prvorozený syn Lothar] byl podle slavnostního zvyku korunován císařským diadémem a aby se podle společné vůle stal naším spoluvládcem a nástupcem v císařství…, bude-li to vůle Páně … II. Podobně chceme, aby Ludvík obdržel Bavory, Karantánce, Čechy, Avary a Slovany, kteří jsou z východní části Bavor; nadto dáváme do jeho poddanství dvě dominikální osady v župě Nortgau…
(Rozdělení impéria císařem Ludvíkem I., k roku 817)

Na sněmu tak Ludvík oproti tradičním zvyklostem vyhlásil, že celou Franskou říši o výměře nějakých 1.000.000 km2 přenechává nejstaršímu Lotharovi, který se tak měl stát císařem a jeho nástupcem. Zbylý dva synové měli vládnout v okrajových částech Říše jako suverénní, ale nicméně podřízení vládcové. Záznam o rozdělení říše se nám pak dochoval v díle „Rozdělení impéria“ (Divisio imperii neboli Ordinatio imperii) pocházející právě z července roku 817. Lothar I. (795-855) se tak stal nástupcem a spolucísařem svého otce Ludvíka a obdržel nejbohatší část impéria Itálii a centrální části Říše, mladší bratr Pippin I. (797/kolem 803 – 838) obdržel Aquitánii (zde králem od roku 814), dále pak Gaskoňsko, marku toulouskou a další čtyři hrabství. Nejmladší Ludvik II. Němec (kolem 805/806 – 876) pak obdržel Bavorsko, které sousedilo s českými zeměmi a dvě dominikální osady v kraji Nortgau (Nordgau, Severní bavorská marka), jmenovitě Luttraif (dnešní Lauterhofen) a Ingolstadt. A právě osoba Ludvíka II. Němce měla mít pro další vývoj ve střední Evropě velký význam. Proto vás vlastně s tímto rozdělením impéria seznamuji. Syn Ludvík totiž kromě říšského území Bavorska obdržel i rozsáhlá území pro svou sféru vlivu, kam kromě jiných patřili Čechy, Morava a dnešní Slovensko. Není se tedy čemu divit, že dějiny sousední Velké Moravy jsou úzce svázané právě s dějinami Franské říše a především pak Bavorska a jeho krále Ludvíka II. Němce.

Ludvík I. Pobožný se pak při vyhlášení o rozdělení říše oháněl údajem, že mu toto bylo vnuknuto Bohem. To zřejmě proto, aby nějakým způsobem zlomil staletími zaběhnutou tradici o „spravedlivém“ dělení. Dá se říct, že zpočátku mu nebyl ani kladen příliš velký odpor, až na Karlomanova (+811) syna Bernharda (773/777 – 818, italský král od roku 812, langobardský král od 813), který se odmítal podřídit rozhodnutí, protože jej zcela v rozdělení říše opominul. Ludvík I. se ale zachoval velice tvrdě a svého vnuka nechal uvěznit, odsoudit k smrti, ale i když se nakonec nad jeho životem slitoval, neváhal jej zbavit zraku. Na těžká zranění nakonec Bernhard stejně dne 17. dubna 818 umírá. Ludvík zřejmě neměl tohoto nemanželského potomka svého syna Karlomana příliš v lásce, a proto mu nečinilo vydat takové rozhodnutí. Další odpor císař nemusel řešit ani přesto, že prováděl čistky nejen na dvoře, ale v císařské rodině mezi svými nevlastními bratry. Roku 818 Ludvíkovi umírá jeho první žena Ermengarda a roku 821 i jeho církevní opora mnich Benedikt z Aniane. Císař se nacházel v hlubokých depresích, čehož využili biskupové, kteří jej donutili většinu mocenských zásahů odvolat. Na sněmu v Attigny konaném v roce 822 císař kajícně přiznal svou vinu a podrobil se veřejnému pokání. Tím se de facto na veřejnosti prezentoval jako panovník, který se dostal pod moc vysokého kléru. Což rozhodně nemohlo být po vůli aristokracii, i přestože tento čin tehdejší kronikáři chválili. Ale to bylo pochopitelné, protože kroniky té doby psali právě vzdělaní církevní představitelé. V každém případě bylo tímto Ludvíkovým pokáním zaděláno na další problémy, které na sebe nenechali dlouho čekat. O tom dále v tomto článku na téma rozdělení franské říše v roce 843 (http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=263&t=5874).

Poznámky
[1] Česká marka – Karel Veliký zakládal pohraniční marky, což byla nárazníková území s odlišným režimem než zbytek území říše. V roce 788 tak vytvořil českou marku jako nárazníkové vojenské pásmo proti slovanským Čechům. Kromě této marky existovala celá řada dalších, španělská, arabská, východní, bretaňská.

Zdroje:

• Měřínský Z. – České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I. – Praha 2009
• Měřínský Z. – České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu II. – Praha 2009
http://www.moraviamagna.cz
http://www.wikipedia.org
http://www.palba.cz
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „ostatní“