Bitva u Chlumce (1126)

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Bitva u Chlumce (1126)

Příspěvek od kacermiroslav »

České knížectví vs. Svatá říše římská

Bitva u Chlumce
Chlumec u Chabařovic
České knížectví
18.února 1126


Obrázek německý král Lothar III. v bitvě u Chlumce

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
České knížectví
Velitel: český kníže Soběslav I.
Počty: ???
Ztáty: malé

Svatá říše římská
Velitel: německý král Lothar III., kníže Ota II. Olomoucký
Počty: ???
Ztráty: cca 270 - 500 mužů
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Bitva u Chlumce v Čechách (Ústecký kraj) byla vyvrcholením bojů o pražský knížecí stolec mezi knížetem Soběslavem I. (*cca 1075 - +1140, kníže od 12.dubna 1125) synem krále Vratislava I. a údělným olomouckým a brněnským knížetem Otou II. Olomouckým (*? - +1126). V roce 1125, když umíral kníže Vladislav I. (za jehož éry psal svou Kroniku Českou, Kosmas), chtěl tento jako svého nástupce ustanovit Otu II. Olomouckého (též znám jako Ota Černý), jakožto nejstaršího žijícího Přemyslovce a to plně v souladu se Stařešinským řádem ustanoveným Břetislavem I. v polovině 11.století. Ovšem do záležitosti ohledně pražského knížecího stolce se vložila Vladislavova matka Svatava Polská (*cca 1046 - +1126), která prosadila následovnictví pro svého mladšího syna a Vladislavova bratra, Soběslava. A to i přesto, že mezi bratry nepanovali zrovna dobré vztahy a dá se říct, že Soběslav svému knížecímu bratru spíše jen škodil. Po velkém nátlaku, k němuž se přidal kromě Svatavy Polské i biskup Ota Bamberský, se nakonec umírající kníže se svým bratrem Soběslavem smířil, i když velmi nerad. Možná i tušil, že porušením Stařešinského řádu Břetislava I. hrozí zemi občanská válka mezi novým knížetem a Otou II. Olomouckým, který měl podle práva usednou na Pražském Hradě místo umírajícího Vladislava.

Královna matka Svatava (nebo též Luitgarda) neprosila své syny o smíření poprvé. Již v minulosti smíření jejich horkých hlav stálo starou královnu nemálo energie. A stará to královna opravdu byla. Když stála u lůžka svého umírajícího syna Vladislava bylo ji mezi 77 až 84 léty, což bylo na 12.století opravdu požehnaně let. Občas se ji podařilo vztahy mezi bratry narovnat, občas ne. Dokonce mezi sebou vedli i otevřenou válku. Roku 1110 Soběslav překročil s polskou ozbrojenou pomocí hřebeny Krkonoš a vtrhl hluboko do vnitrozemí. Ten vpád cestou kolem Sněžky, přes hory tenkrát zalesněné skoro až k vrcholkům, to byl čin, který signalizoval Soběslavovy mimořádné válečnické schopnosti. Tenkrát Soběslav ještě nezasahoval ve svůj prospěch. To bylo na tom schopném mladíkovi stejně sympatické jako udivující. Tedy že byl vlastně jediným ze čtyř princů, synů, kdo v letech nenávistných sporů o trůn neprosazoval sám sebe. Svoji energii propůjčil cílům staršího bratra. Byl nejspíš přesvědčen, že Bořivoj má právem seniora sedět na přemyslovském stolci. Tedy - že tam má sedět spíš než mladší Vladislav. Soběslav měl toho měkkého Bořivoje asi čistě lidsky rád. Nebylo jeho vinou, že ten málo schopný nešťastník si tolik podpory ani nezasloužil...

Svatava toho za svůj dlouhý život viděla mnoho hořkého viděla. Zažila čtyři nezdařené pokusy o státní převrat a poté co zemřel její manžel král Vratislav, tak se za těch 33 let na Pražském Hradě vystřídalo pět Přemyslovců, z toho jednoho jejího syna (Břetislav) a synovce (Svatopluk) zavraždili. Podle Kosmase, který stejně jako jeho kníže Vladislav psal na jaře 1125 poslední kapitoly svého života pak Svata stála u Vladislavova lože a prosila takto: „"Já, ač jsem tvá matka a královna, přicházím pokorně a v bázni a padám před tebou kvůli tvému bratrovi na svá již třesoucí se kolena, na nichž jsem tě maličkého hýčkala. Neboť nežádám věcí, kterých by bylo lze právem odepříti, nýbrž věci, které se i Bohu líbí i lidem jsou příjemné. Ať smím já, stařičká matka, u svého syna dosíci toho, zač prosí a žádá na kolenou klečící celý národ český, nechť mohu já, věkem sešlá, vás viděti usmířené. Právem věru rmoutím se, že divoká lítice v této zemi vládne a vás bratry, kdysi svorné, k boji rozněcuje". (…)

…"Kdopak by nevěděl, že košile je bližší tělu než kabát? Vždyť příroda působí, že ten, koho učinila příbuznějším podle narození, bývá též příznivější k svým i ve všem jednání. Ten však, ten, jehož sobě bratrem činíš a jemuž právě péči o své dítky a drahou choť ukládáš a v ochranu je svěřuješ, věř mně, matce, sám první jim bude osidlem a jámou a hanbou." Tato slova byla vztažena na Otu II. protože tento údělný kníže byl s Vladislavem bratranci a zároveň si byli u švagři. Vzali si totiž za ženy dvě dcery Jindřicha z Bergenu. Svatava pak pokračuje: "Onen však, jehož od sebe vzdaluješ a jako za cizího pokládáš, ač je to tvůj vlastní bratr, bude k tvé rodině mnohem milostivější než tvého strýce syn, jemuž chceš po sobě odkázati stolec otcovského knížectví“. Celý rozhovor byl jistě citově vyčerpávající pro oba aktéry, protože za Otu II. se naopak přimlouvala Vladislavova žena Richenza, která se tak de facto přimlouvala za svou sestru Žofii, Otovu manželku.

"Milý synu, nelkám nad tvým pro člověka neodvratným osudem, nýbrž pláči nad tvým bratrem a jeho životem, jenž je žalnější než smrt. Jsa uprchlíkem, tulákem a vyhnancem, raději by si přál nyní šťastně umříti než nešťastně žíti." To řekla královna a dosáhla svého: "Učiním, matko, učiním, k čemu mi domlouváš, nejsem zrozen z diamantu nebo z Charybdy, že bych nevzpomínal na rodného bratra." A tak Vladislav poslal místo pro Otu, pro svého bratra Soběslava.

Soběslav se tak mohl dne 2.února 1125 vrátit ze svého saského vyhnanství, ale zastavil se v lesích u břevnovského kláštera. Dál se přeci jenom neodvážil do doby, než jej nemocný bratr vezme na milost. Než byla jeho matkou vyjednaná audience u bratra, cestoval Soběslav trochu po zemi, i když zatím pořád skrytě. Nakonec jej dne 25.března Vladislav pozval na svůj vyšehradský palác, kde jej přijal na milost. Podle Kosmase se tak stalo ve středu o velikonočním týdnu. Tímto gestem jej uznal jako svého nástupce.

Vladislav I. nakonec své nemoci podlehl a dne 12.dubna 1125 umírá. Dle dohody mezi jim a bratrem nastupuje na pražský knížecí stolec Soběslav I., který měl i podporu českých velmožů a byl knížetem zvolen 16.dubna 1125. "Za panování Pána našeho Ježíše Krista, trojího a jediného všemohoucího Boha, když kníže Vladislav sešel z tohoto světa, jak jsme svrchu pověděli, jeho bratr Soběslav, věkem sice mladší, ale moudrostí nad jiné zralejší, štědrý dárce, obyvatelům milý, lidu obojího pohlaví i stáří příjemný, za svorného souhlasu všech Čechů byl pozdvižen dne 16. dubna podle dědičného práva na starobylý knížecí stolec." Kosmas

Pro osmdesátiletého kronikáře Kosmu byl Soběslav I. jedenáctým panovníkem, kterého na českém trůně zažil. To už je slušná statistika. Není dána ani tak Kosmovým dlouhým životem (i když tím samozřejmě také), ale daleko více nestabilitou českého trůnu. Po čtvrtstoletí zmatků se ujal toho dubnového dne roku 1125 vlády v Českém knížectví konečně zase jednou panovník s politickou soudností, člověk pevné a spravedlivé ruky.


Ovšem proti jeho zvolení protestuje nejstarší Přemyslovec Ota. II. Olomoucký (též jako Ota Černý). Ten přísahal, že Soběslav z Vyšehradu odejde jako poražený a bude za to pykat ztrátou hrdla, nebo jako vítěz a dosáhne tak výše stolce knížecího. Ota pak měl příkladu z minulosti celou řadu, jak se domáhat svých práv. Proto s plnými měšci zlata, nebo alespoň s jejich sily prchá do Německa, kde ve Svaté říši římské hledá podporu u jejího krále Lothara III. (*1075 - +1137, král Svaté říše římsko od roku 1125). Ten tento spor mezi Přemyslovci uvítal a podpořil nároky Oty II. Olomouckého už jenom proto, že nově zvolený Soběslav I. zrovna horlivostí před Lotharem neplýval a nespěchal žádat jej o stvrzení držení knížecího stolce a lenního slibu, jak bylo v říši zvykem. A tak král Lothar II. předpokládal, že s jeho pomoci usedne na pražský stolec panovník, který mu bude za jeho podporu zavázán a tak připojí České knížectví pevněji ke Svaté říši římské. České země totiž i když formálně podléhali Svaté říši římské, žili svůj vlastní život a panovníkům Svaté říše římské se do vnitřních českých záležitostí nedařilo příliš proniknout a zemi pevněji svázat s říši.

Král Lothar III. tedy vyzval českého knížete Soběslava I., aby se dostavil k projednání celého sporu do Řezna (Regensburg). Soběslav se však nedostavil a místo sebe poslal jen málo reprezentativní delegaci složenou z málo urozených, mezi kterými byli jistí Načerat, Smila a Miroslava. Lothar se tedy rozhodl řešit celou záležitost vojenskou cestou a připravoval vojsko k výpravě do Čech. V řadách jeho vojska kromě Oty II. Olomouckého byl i Albrecht Medvěd (*1100 - +1170) z dynastie Askánců, budoucí braniborský markrabě, zvaný též Albrecht Sličný. Tou dobou již Soběslav, značně rozezlený na Otu odňal mu na Moravě jeho úděly.
Obrázek


Bitva u Chlumce
Chlumec u Chabařovic
Česko
18.února 1126

Král Lothar III. i Ota II. Olomoucký si slibovali od nadcházející výpravy do Čech snadné vítězství. Předpokládali, že Morava z velké části zůstane věrná Otovi a že Soběslav svou pozici na Pražském Hradě teprve musí budovat a upevňovat, zatímco Ota II. má prý (aspoň jako Lotharovi našeptával) valnou podporu i mezi předními českými předáky. Možná i z těchto důvodů nebyla shromážděna plná branná moc říše, ale do výpravy byly povolány pouze válečníci z východní poloviny saského vévodství. O tom že se něco chystá proti Soběslavovi musel pražský kníže mít zcela jistě informace a také se připravoval na válku. Údajně mě na tento nepřátelský akt z říše reagovat slovy: „Doufám v milosrdenství Boží a zásluhy svatých mučedníků Kristových, Václava a Vojtěcha, že nebude vydána naše země do rukou cizinců“ [pozn.: Mnich sázavský]. Pro morální podporu svého vojska nechal z knížecí pokladnice vyzvednout kopí svatého Václava a kaplana poslat do Vrbčan (u Českého Brodu), kde byl v prostorách místního kostela nalezen údajný prapor svatého Václava (inu kdo hledá, najde). O pravosti obou relikvií nikdo nepochyboval. Jejich účel byl jasný - měly posílit sebevědomí českého vojska. A posílily. Na Soběslavovu stranu se přidali skoro všichni, kdo v Čechách něco znamenali.

Zima na přelomu roku 1125 a 1126 byla krutější a tvrdší než bylo na Českou kotlinu obvyklé (podle tehdejších kronik napadlo tolik sněhu, jaký žádný člověk nepamatuje a spousta lidí zemřela hladem a prochlazením) a tak se Lothar III. nemohl odhodlat ke vstupu do Čech. Dne 16.února 1126 se však náhle oteplilo a silná obleva zřejmě popohnala Lothara III. k výpravě. Vojsko se tedy hnulo ze svých pozic a dne 18.února 1126 vstoupilo do Čech skrze úžiny za Chlumem (zde koncem srpna 1813 proběhla Bitva u Chlumce v rámci napoleonských válek). Soběslav I. předpokládal směr útoku a tak nechal v pohraničí na příhodných místech udělat záseky na zpomalení nepřátelského vojska. Záseky u Chlumce ale byly zřízeny spíše jen pro jistotu, protože hlavní nápor Sasů se předpokládal stranou těchto těžko průchodných cest. Když se pak dozvěděl o skutečném směru postupu Sasů, vytáhnul jim naproti. Své vojsko pak před bitvou nechal rozdělit na tři skupiny, přičemž je vhodně rozmístil jak v údolí v kolmém směru na směr nepřátelského útoku, tak i po okolních vrších. Jelikož obleva s sebou přinesla velké množství tajícího ledu a nepevné cesty, musela většina jezdců sesednout ze svých koní a sundat si i brnění, protože jejich tíhu rozbředlá cesta a pukající ledy neunesli stejně jako bylo obtížné se prodírat bořícím sněhem. Takže se většina bojovníků vezla bez brnění a na hřbetech soumarů.

V čele vojska jel Ota II. Olomoucký, který zároveň výpravu vedl jakožto člověk znající Českou zemi. Za ním pak pochodovalo několik skupin. Oba hlavní velitelé německého vojska se zřejmě domnívali, že o jejich úmyslech nemá Soběslav I. informací a že jeho české vojsko bude překvapeno nečekaným německým přesunem přes zasněžené podhůří. Ostatně v té době bylo obvyklé, že se válečné výpravy začínaly a končily od léta do podzimu, kdy byla možnost zásobovat vojsko pleněním nepřátelského území. Ovšem jak už bylo výše řečeno, Soběslavovo vojsko na nepřítele čekalo a to už u pohraničního hradiště Chlumec. Lothar dokonce ani nevyslal zvědy, jak si byl jist, že o jeho vojsku nemá český panovník žádných zpráv a útok nečeká. A tak postupoval přímo proti připravenému českému vojsku aniž by to tušil.

Bitva se strhla pro Sasy nečekaně. Vojsko (nebo spíše jeho předvoj) bylo napadeno zároveň ze tří stran a v momentě, kdy stále vojáci neměli kvůli sněhu a cestě na sobě brnění a kolikrát ani zbraně. Proto se jen někteří postavili na odpor, ale byli rychle smeteni českým vojskem, které prý útočilo za zpěvu „Kyrie eleison“. Ostatní se dali na útěk zpět do Saska. Svou roli sehrál i ten Soběslavův kaplan, který přinesl bojovým jednotkám vzácný praporec z kostela ve Vrbčanech. "Druhové a bratří, buďte stálí," měl takto promluvit onen kněz, o němž dokonce víme, že se jmenoval Vít, k českému vojsku: "Buďte stálí, neboť nad hrotem posvátného kopí vidím svatého Václava, jak sedě na bílém koni a oděn bílým rouchem bojuje za vás. I vy pohleďte!" Všichni hleděli, nic neviděli. Ale věřili. Věřili kaplanovým slovům, protože pouze vyvoleným dovolí Bůh uvidět zázrak.

Hlavní strůjce tažení, Ota II. se ocitl se svým předvojem v obklíčení a v bezvýchodné situaci v boji padl, nebo spíše jeho předvoj byl přesilou a nečekaným momentem doslova smeten. Albrecht Medvěd padl do zajetí a král Lothar, který postupoval více vzadu se svou osobní gardou a trénem, se se svými štítonoši uchýlil na nedalekou výšinu, kde očekával pokračování boje. České vojsko také návrší obklíčilo a přehradilo všechny únikové cesty. Král viděl bezvýchodnou situaci a proto za knížetem poslal své posly s žádostí, aby za ním přišel. Soběslav vyhověl. Předstoupil tedy před krále, ale jelikož byl realista a nechtěl docílit příliš velkého ponížení německého krále, a pokračování bojů s celou říši, rozhodl se pro mírovou cestu. Takové zkušenosti již Přemyslovci měli, když v 10.století za Boleslava I. vedl český stát dlouhý, patnáctiletý spor s říši. Proto Soběslav nabídl králi mírové řešení, kterému ostatně po smrti Oty II. již nic nebránilo. Král předal Soběslavovi jako symbol uznání jeho volby panovníkem Českých zemí knížecí praporec a na důkaz přátelství se navzájem jako pravý křesťané políbili. Poté se kníže vrátil do svého tábora, kde byl vojskem bouřlivě přijat. Lothar a jeho družina byla bez výkupného propuštěna. Teď již definitivní vládce českých zemí tak využil své vítězství k posílení své moci a pozice českého knížectví v rámci Svaté říše římské a na vzájemně dobrých vztazích s Lotharem III., který se již dále do vnitřních českých záležitostí nemíchal.



"Mnich sázavský“ o bitvě u Chlumce a dění v zemi k roku 1126:
Když byl tedy slavný kníže Soběslav za jásotu všech předáků Čech povýšen na stolec otcovské slávy, nastala všude nesmírná radost, protože počátky dobrého knížete provázela, jak bylo viděti, milost shůry a že toho roku, čemuž bylo těžko věřiti, nedošlo mezi tímto knížetem a Otou k žádnému krveprolití. Ale bohužel! Starý nepřítel, rozsévající všude nesvornost a domácí války, svým zuřivým štvaním způsobil, že naši radost vystřídal opak. Neboť příštího roku řečený kníže Ota, jsa nadmíru zarmoucen, že se zklamal v slibné své naději, pokládaje své rozhodnutí za nejvýhodnější, ale s malou prozíravostí o sebe do budoucna, vydal se spěšně se svými na cestu ke králi Lotarovi a ke knížatům veškerého Saska. A byv přijat s příslušnou poctou a našed příhodnou chvíli i místo, vyložil přede všemi důvod své cesty, totiž že kníže Soběslav vkročil do Čech pokoutně a že se násilím zmocnil knížecího stolce, který byl podle dědičného práva jemu určen a přísahou všech velmožů země české přislíben. Nakonec doložil stručně toto: „Vaše důstojnost, nejmilostivější císaři, nechť neodmítne učinit v této věci dobrotivé opatření. Vás povýšila mezi všemi knížaty celé říše milost božského řízení k vysoké hodnosti císařské proto, aby Vaše laskavost prokazovala všem, kdož toho vyhledávají v svých nesnázích, milosrdenství a spravedlnost; neboť my víme, že jsme povinni ve všem se podrobiti rozkazům vaší milosti a právě proto nám nemá býti pořad spravedlnosti podle vaší vlídnosti odpírán“. Nato král laskavou odpovědí uspokojil mysl knížete a přede všemi saskými knížaty prý promluvil takto: „Knížectví české, jak jsme zvěděli od svých předchůdců, stálo od počátku pod mocí císaře římského a nebylo nikdy dovoleno vykonati volbu nebo povýšení kteréhokoli knížete v té zemi, leč dá-li k tomu císařská milost svou mocí podnět, provedení a stvrzení. Je tedy sdostatek zřejmé, že ten, kdo by se dopustil nějaké opovážlivosti proti tomuto ustanovení, opovrhuje naší milostí, a že nejen tobě, nýbrž i nám a celé říši byla způsobena nemalá potupa; a to nelze snášeti lhostejně“. Co dále? Král a všechna knížata i nejpřednější muži Saska se pevně zaručili knížeti Otovi, že nikdo jiný nebude v Čechách panovati než on. Zatím chytrý, ba až příliš prozíravý kníže obcházel o překot nejlepší muže saské, jednoho po druhém, sliboval jim nesmírné dary, a jak se říká zlaté hory, aby si je zavázal všechny k pomoci pro sebe co nejochotnější.

Kníže Soběslav tedy dostal zprávu, že král Lotar hrozí Čechům, strojí se k válce, zamýšlí zemi popleniti, jestliže oni co nejrychleji nevypudí Soběslava a nesvolí, aby jim byl dosazen Ota za knížete. Ale kníže Soběslav nebyl v duši nijak znepokojen těmito řečmi a klidným hlasem na to krátce odvětil: „Doufám v milosrdenství Boží a v zásluhy svatých mučedníků Kristových, Václava a Vojtěcha, že nebude vydána naše země do rukou cizinců“. Od té chvíle tedy velmi moudrý kníže řídil své myšlení k Hospodinu, navštěvoval všechny chrámy a vzýval Boha o pomoc a ochranu v svých protivenstvích. Když se však dověděl, že se král Lotar blíží se silným vojskem Sasů k hranicím Čech, pospíšil postaviti se mu vstříc u hradu, který se nazývá Chlumec. Když druhého dne seděl kníže Soběslav se svými u oběda, přišli mu oznámiti: „Nejmilostivější kníže, ty si hledíš chutných jídel a nejednáš dost opatrně: neboť již, hle! nevyjdeš-li jim rychle vstříc, budou meče nepřátel panovati našim šíjím“. Ozve se ihned pokřik v táboře, aby byl každý pohotově. Mezitím poslal kníže Soběslav posly Načerata, Miroslava, Smila a jiné ze svých předních ke králi s tímto vzkazem: „Toto praví Soběslav: »Moudrosti tvé, dobrý císaři, sluší věděti, že volba knížete českého, jak jsme slyšeli od svých předchůdců, nikdy nebyla závislá na vůli císaře, nýbrž vždy záležela na vůli předáků země české; v tvé však moci je toliko stvrzení volby.Bez důvodu se pokoušíš spoutat nás jhem nového zákona. Věz, že my k tomu naprosto nesvolujeme a chceme raději za právo čestně padnouti, než poddati se nespravedlivým nálezům, a zajisté, neupustíš-li od tohoto pokusu, je nasnadě, že se soud všemohoucího Boha mezi tebou a mnou projeví divem, který bude do budoucna památný na věky«“. Avšak král a všechno vojsko měli tato slova za bláznovství. Neboť kníže Ota se zaručoval králi úplnou jistotou, že mu všichni vznešenější Čechové dali bezpečný slib věrnosti, a tvrdil, že není potřebí zbraní, nýbrž spíše, že kdo bude chtíti, může vejít se sokoly a jestřáby do země beze všeho úrazu.

Tedy dne 18. února táhly v osudné bezstarostnosti zástupy saských tlup mezi dvěma horami, a protože velmi hustý sníh učinil cestu obtížnou, mnozí, složivše brnění, šli pěšky. Ale když přišli do úzkého průsmyku mezi dvěma horami, kde byli jako z božského řízení sevřeni bez jakékoli možnosti útěku, kníže Soběslav, rozděliv své bojovníky na tři zástupy, náhlým útokem na ně vyrazil, a všechny, kdož se mu naproti postavili, ostřím meče přivítal. Tam padl kníže Ota, původce tohoto neštěstí, tam bylo pobito velmi mnoho nejlepších mužů saských, a stěží kdo mohl vyváznouti, leč snad ti, kdo zůstali opodál u zavazadel nebo po boku královu. Utrpěv tedy toho dne žalostnou porážku, vypravil král posly ke knížeti Soběslavovi se vzkazem a s žádostí, aby k němu přišel. On, nemaje strach z žádného protivenství a vzav s sebou jen několik předáků, odebral se ke králi a oslovil ho první, stoje, těmito slovy: „Nepopudila nás, nejmilostivější králi, ani naše nerozvážná smělost k bezpráví proti tobě, ani nepřiměla nás pyšná opovážlivost ku prolití krve tvých předáků. Nezamýšleli jsme zajisté způsobiti tvé milosti žádnou škodu ani potupu, nýbrž nechtěli jsme, jak jsme ti už častěji předtím po svých poslech oznámili, skloniti své šíje pod jařmo nového zákona, které ani otcové naši nemohli snést. A ejhle! Božský soud dal zjevně svědectví o právu jednoho i druhého z nás a odklidil všelikou záminku k nezaviněné roztržce mezi oběma stranami. Nechť tedy už přestanou i příčiny všeliké nesvornosti, nechť se vrátí jednota svornosti. Všechen právní závazek, který naši předkové vůči královské milosti uznávali, jsme ochotni i my stejně plniti svými statky i osobně podle místa i času“. K tomu král odpověděl: „Kdyby nás nebyl kníže Ota nejusilovnějšími prosbami donutil, abychom se postavili v cestu celému tomu záměru, nebyla by se dala naše mysl žádným, sebenaléhavějším důvodem pohnouti k tomu, aby některý kníže směl i jen prst proti tobě vztáhnouti. Tedy se svolením Božím a z jeho přízně měj knížecí čest i otcovský stolec a zachovávej svazek vzájemné lásky a přátelství nám i celé říši neporušený“. A po těch slovech mu odevzdal vlastní rukou jako odznak knížectví p r a p o r e c ,a když si dali navzájem políbení, kníže Soběslav, vrátiv se s největší slávou a ctí za nesmírného jásotu svého lidu do líbezného hlavního sídla, šestnáct let vládl na vytouženém stolci.(…)

…Téhož roku zemřela královna Svatava, matka knížete Soběslava, dne 1. září.



„Kanovník vyšehradský“ o bitvě u Chlumce a dění v zemi k roku 1126:
Řečený Soběslav přijel na Moravu, a odňav Otovi úděl Oldřichův, dosadil zase Oldřichova syna Vratislava na otcovský stolec. Ota, kníže moravský, navštívil Lotara v Řezně. Soběslav poplenil Otovu část Moravy.

Téhož roku, dne 2. ledna, bylo viděti na úsvitě znamení blesku: někteří je viděli před narozením Páně, někteří v předvečer narození Páně, ale zřetelně je bylo viděti v noci na den svatého Štěpána prvomučedníka. Té zimy pomřelo mnoho lidí a napadalo takové množství sněhu, jaké prý žádný člověk neviděl. Dne 16. února byla zátopa a led nadělal škody na mnohých věcech.

Tu Lotar, král saský, byv sveden od Oty, knížete moravského, a nadmut velikou pýchou a lakotou po penězích, též zlobou a ničemností, táhl se svým vojskem proti Čechům a dorazil k hradu jménem Chlumec. Tam kníže Soběslav s pomocí Boží a se svou družinou pobil dne 18. února pět set jejich šlechticů, štítonoše v to nečítaje; mezi nimi padl řečený kníže Ota. A v tak veliké bitvě zahynuli jen tři Slované; králi pak saskému s ostatními Soběslav odpustil a propustil ho v pokoji. A tak se pan Soběslav a Čechové s velikou ctí a slávou bez úrazu vrátili. I nastala nevýslovná radost mezi duchovními i světskými v celé rodině svatého Václava, protože se ani otcům našim, ani dědům a pradědům nedostalo takové cti, jakou nám všemohoucí Bůh ze své milosti udělil a svou pravicí a spravedlivým soudem nepřátele přemohl. Amen. Nechci však, aby vám, otcové a matky, ušlo, co jsem slyšel, zvěstuji vám pravdu o pomoci Boha všemohoucího, kterou vidělo skoro obojí vojsko: před počátkem bitvy mezi Sasy a Čechy letěl toho dne orel a křičel nad Sasy, vyhlížeje si z vnuknutí Božího již předem jejich mrtvoly; též bylo slyšeti zvonící zvon. A dále: když na sto předáků českých i proboštů a kaplanů hlídalo, stojíce dokola, kopí svatého Václava, mezi nimi jeden kaplan ctnostný, urozený, jménem Vít, jenž držel kopí řečeného světce, jak je zvykem, oděn jsa v brnění a p ř i l b u jako Achilles, zvolal slze radostí na své: „Druhové a bratří, buďte stálí, neboť nad hrotem posvátného kopí vidím svatého Václava, an, sedě na bílém koni a oděn bílým rouchem, bojuje za nás; i vy vizte!“ Oni pak užaslí hleděli sem i tam, ale nic neviděli, protože ne všem, nýbrž jen hodným toho bylo popřáno od Boha viděti ten zázrak. I truchlili, slzeli, z celého srdce vzdychali k Bohu, oči a ruce vzpínali k nebi a tak dlouho volali Kyrie eleison, až všemohoucí Bůh ze svého milosrdenství a svým svatým poslem Václavem, naším ochráncem, porazil nepřátele naše. Amen. Kníže Soběslav, jenž všechny přípravy k boji zařídil, poslal svého kaplana, v té věci znalého, do vsi, která se nazývá Vrbčany; ten nalezl na stěně kostela praporec svatého Vojtěcha biskupa, i byl zavěšen na kopí svatého Václava mučedníka v čas bitvy proti Sasům, kde Bůh je přemohl. Amen.





ZÁVĚR
Soběslav I. ukázal, že je velkým panovníkem, který netouží jen po krvi, i když průběh samotné bitvy mu tuto příležitost poskytnul. Raději se rozhodl upevnit svou moc a vybudovat zahraniční politiku na dobrých vztazích s říši a s jejím králem a pozdějším císařem Lotharem III. Saské vojsko sice v bitvě utrpělo ztráty odhadované mezi 270 až 500 muži, ale mírové řešení konfliktu a pro Lothara čestné podmínky míru pro něho byli mnohem přijatelnější, než vyhlídky na předem prohraný boj. Proto uznal Soběslavovu volbu knížetem. Ten se pak později dostavil do Řezna, kde složil Lotharovi lenní slib. Z Lothara a Soběslava se stali dokonce přátelé a na těchto dobrých vztazích mohl Soběslav vybudovat svou zahraniční politiku.



Zdroje:
Kosmova kronika česká – Hrdina, Bláhová – 1972
Čechy v době knížecí – J.Žemlička – 1997
www.moraviamagna.cz
http://curiavitkov.cz/
www.wikipedia.org
www.rozhlas.cz
Naposledy upravil(a) kacermiroslav dne 14/1/2010, 13:40, celkem upraveno 3 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
sa58
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 3477
Registrován: 4/2/2005, 12:43
Bydliště: Zlínsko
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od sa58 »

Teda už za to "Česko" bych ti nejradši dal banána, to je děsné označení.... Snad by tam mělo být "ČECHY", ne?
To je jako bych já napsal místo Morava "Moravsko".... fuj
ObrázekObrázekObrázekObrázek

"Nachystejte květináče, na vánoce sem zpátky!"
Uživatelský avatar
Tunac
podporučík
podporučík
Příspěvky: 678
Registrován: 29/5/2006, 22:23
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Tunac »

sa58 píše:Teda už za to "Česko" bych ti nejradši dal banána, to je děsné označení.... Snad by tam mělo být "ČECHY", ne?
To je jako bych já napsal místo Morava "Moravsko".... fuj
Sapíku, "Česko" je hanlivý název pro Čechy. Ale nevím, proč se tu použil, když správně mělo být "České knížectví", nebo Čechy.
Vojáci!!!!
Jste vojáci smrtí!!! A já jsem ten, co Vás bude posílat tam, kde se umírá!!!
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Když už se tu bavíme nad názvem země a ne nad článkem, tak následuje malé školení.

Dnešním oficiálním označením českého státu je Česká republika. Tento politický název se také vyskytuje v Ústavě České republiky. Hned po osamostatnění státu v roce 1993 se však objevovaly snahy o zavedení kratšího obecného (geografického) jednoslovného názvu. Jako tento jednoslovný název se dnes používá slovo Česko.

Jinak osobně vaše poznámky by se snad spíše než pod článek mohli dát přes SZ ne? Nebo tu snad začneme slovíčkařit? I když osobně název Česko také nemám rád a když už byl uzákoněn (i když nevím jestli je ještě stále platný), tak jsem jej prostě použil. OK změnil jsem to tedy na Česká republika...aby byl klid.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
sa58
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 3477
Registrován: 4/2/2005, 12:43
Bydliště: Zlínsko
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od sa58 »

Zase špatně, takto to vypadá, že bitva proběhla v České republice... A ta byla v roce 1126 ještě na houbách...

Něco podobného nepovažuji za slovíčkaření, to je bohužel chyba a dost viditelná. Podobné věci nehodlám řešit přes SZ, je potřeba poukazovat na určité přehmaty aby se jich vystříhali ostatní.
ObrázekObrázekObrázekObrázek

"Nachystejte květináče, na vánoce sem zpátky!"
vodouch
nadporučík
nadporučík
Příspěvky: 936
Registrován: 15/1/2008, 23:15
Bydliště: Praha

Příspěvek od vodouch »

sa58 píše:Teda už za to "Česko" bych ti nejradši dal banána, to je děsné označení ...
Já si na to taky nemohl zvyknout; trochu pomohl čas, teď už to se mnou při zaslechnutí "Česka" tolik neškubne ...
Off topic a dopředu zdvořilá omluva všem, kterých bych se měl dotknout: Máme Polsko, Německo, Maďarsko, Rumunsko, ... i to Rusko, z tohohle náhledu má jisté opodstatnění i to Česko. Bylo Československo, pak Česko-Slovensko ...
Slováci jsou svobodný národ a mají nezadatelné právo rozhodnout o svém osudu.
Obrázek
Stanley
desátník
desátník
Příspěvky: 52
Registrován: 29/10/2009, 14:31
Bydliště: Jablonec nad Nisou
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Stanley »

Moc pěkný článek, čekal jsem jinou debatu, než o název Česko. Česko se používá standartně a i když nám to moc nezní, tak je to správně. Další hřebík do rakve názoru, že se Češi nikdy nebránili.
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

Taky se docela divím, že se hádáte o slovo Česko. Správně by asi bylo na místě hádat se o to, kde ta bitva vlastně byla. Sice se tvrdí, že u Chlumce, ale to je jen přibližné určení polohy. Jediný, co se ví přesně je, že to bylo pravděpodobně někde v prostoru zemské stezky do Němec. Ta mimochodem vedla v podstatě stejnou trasou, jako dneska dálnice (při její stavbě se našly zbytky středověkýho hostince-motorestu apod.). Takže to bylo zhruba někde tady:

Obrázek
さようなら。
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11468
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Příspěvek od Zemakt »

Další hřebík do rakve názoru, že se Češi nikdy nebránili
Češi platili vždy za dobré bojovníky. Když jsme u toho středověku, tak jsem kdysi někde zeznamenal, že při nějaké příležitostné návštěvě Itálie, čeští rytíři ohromili místní obyvatele svým uměním, především......útok dřevcem proti zdi! Neví někdo náhodou o tomto "crashtestu" něco bližšího?
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Zemakt píše:Češi platili vždy za dobré bojovníky. Když jsme u toho středověku, tak jsem kdysi někde zeznamenal, že při nějaké příležitostné návštěvě Itálie, čeští rytíři ohromili místní obyvatele svým uměním, především......útok dřevcem proti zdi! Neví někdo náhodou o tomto "crashtestu" něco bližšího?
Jojo..čeští bojovníci měli svůj evropský věhlas hned v několika dobách. Ta první byla za doby císaře Svaté říše římské, Karla Velikého, který na území Čech proti Slovanům podnikla tuším nějakých 5 výprav, ale i tak se mu nepodařilo českou kotlinu přivtělit k říši. Naopak musel na toto území uvalit embargo na zbraně. Slované však rychle zvládli tajemstvé metalurgie a dokázali si poradit i bez kupců a černého obchodu se zbraněmi.

Druhá velká éra věhlasů českých bojovníků byla za knížete a druhého českého krále Vladislava II., (12.století), který se zúčastnil II.křížové výpravy, i když pouze do Cařihradu a pak se vrátil přes Kyjev a Krakov zpěv. Jeho peníze však přispěli na stavbu největší křížácké pevnosti v Palestině (dnešní Syrie), Krak de Chevalier. Poté se Vladislav zkamarádil z Fridrichem Barbarossou a začal s ním dobývat severní Itálii. Konkrétně se velice český kontingent vyznamenal v dobývání Milána. Češi pro Italy byly něco jako barbaři, kteří prý jedí nepřátelé. Takže vtipálkové ve vojsku tyto bajky podporovali tím, že když si nad ohněm pekli chleba, tak ho záměrně uplácali do podoby lidského těla:-) A Italům na hradbách pak hrůzou vstávali vlasy na hlavě:-) Během dobývání Milána se kromě řady jiných vyznamenali i páni z Pardubich, kteří tak do znaku dostali půlku koně v městské bráně. To se stalo tak, že pronikl nějaký ten předek pardubického rodu do města, ale musel prchnout. A železná brána byla spuštěna zrovna v tom momentě, že přesekla jeho koně vejpůl. Rytéř se ale zachránil.

Jinak to dobývání Milána bylo roku 1158, tedy jen pár desítek let po výše uvedené bitvě u Chlumce z roku 1126.

No a asi třetí slavné období českých bojovníků bylo za husitských válek, které jsou snad notoricky známé. Husitská vojska i poté, co bylo husitství de facto u konce, byla okolními státy najímaná včetně jejich vozové hradby a tak ex husité bojovali i třeba v Uhersku atd. v místních válkách.
ObrázekObrázekObrázek
Stanley
desátník
desátník
Příspěvky: 52
Registrován: 29/10/2009, 14:31
Bydliště: Jablonec nad Nisou
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Stanley »

Asi půjde o dobytí Milána roku 1158, kdy Fridrich Barbarossa požádal Vladislava o vojenskou pomoc při jeho dobývání (Vladislav tím získal královskou korunu). Tam Češi jako jedinní dokázali překonat řeku Addu. Před Milánem byli ještě dřív, než císař. Ale o tom "crashtestu" teda nikde nic není.
Uživatelský avatar
skelet
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 17710
Registrován: 26/1/2008, 15:48

Příspěvek od skelet »

O crashtestu jsem sice nic neslyšel, ale zase jsem slyšel (mýtus?) o zděšení francouzského dvora během rytířských turnajů. Zatímco frantíci přijížděli na turnaj v těžkém brnění, Češi dorazili na "lehko", prý by je to jinak nebavilo :lol:
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Tunac
podporučík
podporučík
Příspěvky: 678
Registrován: 29/5/2006, 22:23
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Tunac »

Zemakt píše:
Další hřebík do rakve názoru, že se Češi nikdy nebránili
Češi platili vždy za dobré bojovníky. Když jsme u toho středověku, tak jsem kdysi někde zeznamenal, že při nějaké příležitostné návštěvě Itálie, čeští rytíři ohromili místní obyvatele svým uměním, především......útok dřevcem proti zdi! Neví někdo náhodou o tomto "crashtestu" něco bližšího?
V nějaké knížce (?Z Čech až na konec světa?) jsem četl, že na turnaji (asi ve Francii), který byl uspořádán na počest výpravy, podezřívali vítěze (Českého pána), že je v sedle přivázaný. Tak si vzal nový dřevec a rozjel se proti zdi. Dřevec zlámal a pak seskočil ze sedla, aby dokázal, že nepodváděl.
Vojáci!!!!
Jste vojáci smrtí!!! A já jsem ten, co Vás bude posílat tam, kde se umírá!!!
Uživatelský avatar
Zdeněk
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 117
Registrován: 21/1/2009, 08:20
Bydliště: Vysoké Mýto

Příspěvek od Zdeněk »

Ten útok dřevcem proti zdi je z výpravy Jiříkova mírového poselstva (tedy z mnohem pozdější doby). Je to zmíněno v kronice Šaška z Bířkova (Z Čech až na konec světa, jak říká Tunac), onen bohatýr se je tuším pán z Žerotína, poshazuje všechny soupeře a když nenastoupí nikdo další, rozjede se proti zdi a rozseká o ni dřevec. V kronice vystupuje víckrát - někoho neporaženého porazí v zápase holýma rukama a také je příčinnou obležení Čechů ve španělské hospodě - nevhodně se tam chová k nějaké slečně a když se to někomu místnímu nelíbí, prohodí ho oknem, což ovšem rozčílí celé město. Šaška z Bířkova doporučuju, je to skvělé čtení
Argonantus
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 417
Registrován: 13/12/2013, 15:13

Re: Bitva u Chlumce (1126)

Příspěvek od Argonantus »

K těm turnajům - omlouvám se za mírný offtopic, ale začali s tím jiným a ke 12. století to patří:

Vzniklo to ve Francii, jako skoro veškerá rytířská kultura, a to právě někdy ve 12. století. V zásadě se první turnaje drasticky lišily od naší vžité představy, jak jedou dva rytíři proti sobě. Původně totiž šlo o malou válku, nejvíc ze všeho připomínající vojenské cvičení; dvě skupiny se utkaly v terénu. takže byl rytíř závislý na výkonech ostatních, právě jako ve skutečné válce (Podrobnosti Georges Duby, Neděle u Bouvines).

Jízdy neboli hnání jsou až pozdější vychytávka, dělaná hlavně pro diváky. Nepodařilo se mi vypátrat, jestli to začalo už ve 12. století, nebo až později; ale na katedrále v Remeši už je něco podobného k vidění a to je počátek 13. století.

K nám dorazily turnaje za Václava I., s německým rytířem jménem Höger, který to všechny naučil. První zpráva, co vím, se týká turnaje v Mainzu, kde vynikli čeští páni Smil z Lichtenburka, Havel z Lemberka a Hron z Náchoda, a to roku 1247.

Další zprávy z doby jana Lucemburského při nějaké další konfrontaci prohlašují Čechy za obzvláštní drsňáky, bojující s delšími a těžšími kopími, připomínající opravdové.
A úplně nakonec, v závěru středověku, je ten Šašek z Mezihoře, zpopularizovaný Jiráskem, kde v poselstvu Jiřího z Poděbrad se naši opět zapojili do turnaje v Burgundsku (tehdy samostatná země) a zase tam vynikli coby drsňáci. Jídka proti zdi bylo parádní číslo Jana Kolovrata Žehrovského.

Tohle všechno tedy z bitvou u CVhlumce moc nesouvisí, tehdy nebylo po podobných frajeřinách ještě moc stop, rytířský způsob boje teprve začínal. U toho Chlumce to byla hlavně perfektně zvládnutá taktika.
Odpovědět

Zpět na „významné vojenské události“