Válka Boleslava I. s německou říši (936-950)

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Válka Boleslava I. s německou říši (936-950)

Příspěvek od kacermiroslav »

České knížectví vs. Saské království (římsko-německá říše)

Válka Boleslava I. s říši
roky 936 - 950


Obrázek střední Evropa v letech 919-1125

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
České knížectví
Velitel: Boleslav I. (český kníže v letech 935 – 972)
Počty: ???

Saské království
Velitel: Ota I. Veliký (Saský král od roku 936 a zakladatel římskoněmecké říše, která trvala od roku 962 do 1806)
Počty: cca 2.000 -3.000 bojovníků ??? (v roce 936)
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Koncem září roku 935 (ve starých zdrojích je uváděn rok 929) se situace v českém knížectví dramaticky změnila. Staroboleslavská vražda knížete Václava jeho mladším bratrem Boleslavem změnila postoj českého přemyslovského státu vůči západním zemím, nebo spíše vůči Saskému království jakožto následníka právě se rozpadnuvší Východofranské říše. Tato říše byla celé předchozí 9.století rivalem Velkomoravské říše a potažmo i českých kmenů ovládajících českou kotlinu. Nicméně v první čtvrtině 10.století procházela velkou krizi a rozpadla se na samostatná vévodství (911). Mezi nimi získalo Sasko vůdčí postavení pod vládou krále Jindřicha I. Ptáčníka (cca *876 - +936), který pocházel ze saské dynastie a stál v čele země od roku 919. Jindřichovi se podařilo postupně sjednotit jednotlivé země a položit tak základy německé říše v jejimž čele stál král, který po korunovací v Římě získal titul římského císaře.

V září roku 935 vyvrcholil dlouholetý spor mezi bratry (zřejmě nevlastnímii) Václavem a Boleslavem. Ambiciózní Boleslav živený ve svých touhách neméně ambiciózní matkou a Václavovou macechou Drahomírou, pozval koncem září svého knížecího bratra do Staré Boleslavi, kde pak v ranních hodinách 28.září 935 došlo k bratrovraždě. Důvodem byly zřejmě rozdílné názory na politiku vůči říši (především pak vůči Sasku kde panoval Jindřich I. Ptáčník) a možná i spory náboženské. V očích kněžny Drahomíry vdovy po knížeti Vratislavovi (+921) a jejího syna Boleslava, byl kníže Václav slaboch na trůně, který se věnoval spíše modlení než vládnutí. Tento jejich názor mohl být i umocněn Václavovým podřízením se králi Jindřichovi v roce 929, poté co do Čech vtrhl nejen král Jindřich ale i bavorský král Arnulf (+937). Václav se před Prahou králům a jejich vojenské moci podřídil a uvolil se znovu splácet do říše tribut, který si na českých kmenech vymohl již zakladatel Svaté říše římské Karel Veliký (800-814). Ten totiž v roce 805 vtrhl do Čech aby si podmanil zdejší slovanské kmeny. Svůj úmysl opakoval o rok později a předáci českých kmenů nakonec zřejmě roku 807 svolili s placením tributu a s formálním uznáním nadřazenosti Franské říše (Svaté říše římské). Ovšem o sto let později již byla situace jiná. Již někdy od třicátých nebo čtyřicátých let 9.století české kmeny tribut do říše odmítli platit a tak si Východofranská říše, která vyrostla na troskách Franské říše (Verdunskou mírovou smlouvou z roku 843 byla říše rozdělena mezi tři dědice), začala znovu uplatňovat právo na tento tribut. Z toho vzešel dlouholetý boj s říši, který ale de facto nebyl nikdy ukončen. Načas říše dokonce v českých kmenech a ve Velkomoravské říši našla spojence proti společnému nepříteli starým Maďarům (podzim 894 – 897). Když tito vyvrátili nájezdy Velkomoravskou říši v letech 906/907 vynutili si vojenskou silou placení tributu z říše. Jak pak říše pod vedením Jindřicha I. Ptáčníka sílila, snažila se znovu podmanit české kmeny, nebo spíše již zárodek českého knížectví, kterému po smrti knížete Vratislava (+921) a krátké poručnické vládě Drahomíry vládl syn Vratislava a jeho první (nám neznámé) manželky Václav.

Obrázek Přemyslovská doména (růžová barva) počátkem 10.století a další slovanská hradiště v Čechách

Roční placení tributu, které si v roce 929 Jindřich Ptáčník vymohl na Václavovy, nebylo natolik ekonomicky zatěžující pro české knížectví jak by se na první pohled mohlo zdát. Ostatně bylo to 120 vybraných volů a 500 hřiven stříbra (hřivna = stříbrný kov formovaný do oblých či hraněných tyčinek oválného, plochého či půlkruhového průřezu o délce cca 10 až 13 centimetrů), což na stříbrnou rudu bohatých Čech nebylo zase tak moc. Spíše ale Boleslavovi a Drahomíře byla trnem v oku samotná formální podstata podřízenosti vůči říši (i když říše pro změnu odváděla tribut Maďarům a je otázkou, jestli třeba staří Maďaři zase neodváděli tribut někomu jinému, kdo je vojensky trápil). Jejich názor na politiku českého státu vůči říši a na jeho vzájemném vnitřním uspořádání byl diametrálně odlišný od názoru knížete Václava. Ten se spíše snažil sjednotit Čechy nenásilnou formou. Jakým způsobem chtěl postupovat Boleslav jsme zjistili z jeho následných let v roli českého knížete.

Na podzim roku 935, když došlo ke Staroboleslavské vraždě (není zcela vyloučeno, že to byla možná vražda v afektu a nebyla vůbec plánovaná), utrpěl Václavův chráněnec král Jindřich I. Ptáčník mozkovou mrtvici a až do své smrti již nemohl vládnout. (Václav byl Jindřichovým chráněncem z logických důvodů, podvolil se mu a tak Jindřich nechtěl na trůně někoho, kdo by jeho vůli vzdoroval). Ovšem od konce září 935 byl na pražském knížecím stolci již zcela jiný panovník, který chtěl vést vlastní politiku bez ohledu na názor saské dynastie. A svou politiku začal Boleslav prosazovat velice krvavě. Nejprve se musel vypořádat s Václavovou družinou. Ihned po staroboleslavské vraždě dal Boleslav rozkaz k likvidaci jeho přátel. Podle kronikářů a legend se nezastavil ani před dětmi a nemluvňaty, které nechali jeho věrní topit ve Vltavě.


Válka se sousedním „podkrálem“
rok 936

Poté co se Boleslav koncem roku 935 vypořádal s opozici, začal prosazovat postupně svou vůli i mimo hranice přemyslovské domény (ta v této době byla vymezena hrady Mělník, Stará Boleslav, Lštění, Tetín a Libušín a de facto zaujímala území dnešního Středočeského kraje). Aby Boleslav mohl vést velmocenskou politiku, která se tak lišila svým pojetím od jeho staršího bratra Václava, musel ovládnout mnohem větší území než které na počátku své vlády držel. Přemyslovská doména totiž měla jen omezené zdroje a to i včetně těch lidských. Václavova družina měla jen pár desítek možná nějakou tu stovku profesionálních vojáků, což pro boj s králem Jindřichem Ptáčníkem rozhodně nemohlo postačovat. Proto musel ovládnout takové území s velkým počtem obyvatel, které by mohlo uživit větší množství bojovníků. Teprve poté mohl Boleslav pomýšlet na další výboje. Podle demografických průzkumů se odhaduje, že koncem vlády Boleslavova syna kolem roku 1000 žilo v celých Čechách kolem 500.000 obyvatel. Což již umožňovalo postavit vojsko o několika desítkách tisíc bojovníků. Za těch necelých 70 let od roku 936 do roku 1000 se jistě počet obyvatel v celých Čechách dramaticky nezvedl a tak Boleslav měl na začátku své expanze velký potencionál v lidských i jiných zdrojích. Šlo tedy jen o to, podmanit si sousední knížectví a panství, která byla více či méně formálně podřízena již jeho bratru Václavovi. Ale až jejich plná podřízenost mohla Boleslavovi umožnit bez omezení disponovat i jejich vojenskými družinami atd.

Osud Boleslavovi skutečně přál. Jindřich Ptáčník nebyl schopen od podzimu roku 935 díky mrtvici vykonávat svůj úřad a tak měl Boleslav volný prostor k uskutečňování svých snů. Navíc Jindřich o půl roku později dne 2.července 936 umírá, což byl signál ke vzpouře mezi následníky v říši. Následné boje o trůn ochromily celou říši, čehož využili například kmeny polabských Slovanů a také Boleslav I., který začal budovat české knížectví, které se nemělo omezovat jen na přemyslovskou doménu. V cestě mu ale stál sousední „podkrál“, tedy jak kronikář Widukind napsal „vicina subregula“ (tj. doslova „sousední podkrálíček“). Tento český kníže, jehož panství leželo někde mezi přemyslovskou doménou a saským královstvím, uznával jako svého panovníka právě saského krále. To však bylo trnem v oku pražskému knížeti a tak se schylovala k prvnímu střetu mezi Boleslavem I. a nástupcem Jindřicha Ptáčníka, Otou I. Velikým (*912 - +973). Ota I. Veliký z dynastie Liudolfovců byl synem Jindřicha Ptáčníka a vévodkyně Matyldy a byl určen za jediného vládce rodinným řádem z Quedlinburku (929). Svůj trůn si však po smrti otce musel nejdříve vybojovat.

Hlavní nápor vojenských sil knížete Boleslava v polovině roku 936 tedy směřoval do českého knížectví „sousedního podkrále“. Tento panovník se cítil pražským knížetem ohrožen a proto požádal o pomoc Otu I. Velikého. Ten zorganizoval vojenskou výpravu, která byla složena ze dvou vojsk. První vojsko vyrazilo do Čech z Merseburku (legie složena ze zločinců – cca 1.000 bojovníků) a dále jej podpořili pomocné zdroje z Hassegau. Druhé vojsko pak bylo vysláno z Durynska. Vzhledem k místům odkud vojska vyrazila, postupovala do Čech od severozápadu, ze Saska, přes Krušné hory. Otázkou ale zůstává, jestli tato vojsko vůbec překročila hranice české kotliny. Boleslav se totiž ukázal jako velký stratég a předešel spojení nepřátelského vojska. Proto zřejmě Sasy a Durynky předešel a se svým vojskem sám zaútočil na ještě samostatná nepřátelská vojska. Podle Widukinda své vojsko rozdělil a zaútočil nejdříve na Durynky. Ti neočekávali že již v této fázi na ně Boleslav zaútočí (mělo to být podle plánů opačně) a před jeho vojskem vzali nohy na ramena. Krátce poté bylo poraženo i Saské vojsko vyšlé z Merseburku. To by svědčilo o tom, že Boleslavovi podařilo nepřítele překvapit krátce před jeho plánovaným spojením. Pokud se předpokládá postup Sasů z Merseburku na jihovýchod na Míšeň a Durynků z Erfurtu rovněž na Míšeň, tak toto území můžeme pokládat za místo bojů. Moment překvapení tak vyvážil početní převahu Sasko Durynského vojska a pomohl ve vítězství Boleslavova vojska. Po rozehnání Durynských oddílů a porážce Saského vojska již Boleslavovi nebránilo nic, aby urovnal věci u „sousedního podkrále“ podle svých představ. Jeho vojsko pronikalo dále až k hradu podkrále a zmocnilo se jej hned prvním útokem. Hrad pak byl vypálen a zůstal neobnoven až po dobu, kdy se o této válce zmiňuje ve své kronice Widukind.

Lokalizace hradu a knížectví „sousedního podkrále“ není doposud zcela jasná. Na první pohled by se zdálo, že najít hradiště (hrad), které bylo roku 936 zničeno by nemělo být pro archeology velký problém. Ovšem problém je v určení alespoň přibližného místa, kde mohl stát, a také jestli od 10.století zůstal v troskách nebo byl někdy v pozdější době obnoven. Pokud budeme vycházet z Widukinda a jeho kroniky jakožto hlavního zdroje, tak hrad „sousedního podkrále“ musel ležet poblíž místa saské porážky. Jeho lokalizace se tak dá klást do severozápadní části Čech. Nejčastěji se mluví o hradišti v Zábrušanech u Duchcova. Další teorie ražené již od počátku 20.století jej ztotožňují s Chlumem nad Mladou Boleslaví.


Boleslav obávaje se sousedního podkrále, protože poslouchal rozkazů Sasů, vypověděl mu válku. Ten pak vyslal posly do Saska, aby si vyžádal pomocné sbory. Je mu pak poslán Asic s legií Merseburských a s bojovníky z Hassegau a je mi přidáno i vojsko Durynků. Byla pak ona legie shromážděna z lupičů. Král Jindřich (pozn. Jindřich I. Ptáčník) totiž, ač byl dosti přísný vůči cizincům, za všech okolností byl mírný ke svým; tak kohokoli viděl ze zlodějů a lupičů silné ruky a schopného k válkám, ušetřil jej zasloužilého trestu, umisťuje jej mezi podhradskými Merseburskými, dav mu pole a zbraně, poručil mu ovšem chránit vlastní, ale vůči barbarům, pokud by se odvážili, aby prováděli loupeže. Tím tudíž shromážděné množství lidí vydalo plnou legii k výpravě. Boleslav však uslyšev o saském vojsku a že proti němu jdou zvlášť Sasové a zvlášť Durynkové, i sám rozděliv své druhy, jak byl bystrého úsudku, rozhodl se vytáhnout proti obojímu vojsku. Avšak Durynkové jakmile viděli, že nepřátelé znenadání proti nim postupují, unikli útěkem nebezpečí. Asic však se Sasy a ostatními pomocnými sbory neváhaje vtrhne na nepřítele a největší část jejich zbraněmi rozptýlil, ostatní donutil prchnout a jako vítěz se vrátil k táboru. A nevěda o vojsku, jež stíhajíc zahnalo Durynky, méně opatrně využil docíleného vítězství. Boleslav pak vida naše vojsko rozptýlené, jiné stahující výstroj z padlých, jiné občerstvující svá těla, jiné zaměstnané shromažďováním plev pro koně, spojuje zahnané a vracející se vojsko vpadl náhle na nepřipravené a čerstvým vítězstvím ukojené, a vůdce se vším našim vojskem zničil. Pronikaje odtud k hradu podkrále, zmocnil se ho prvním útokem a až po dnešní den je učinil pustým. A tato válka trvala až do čtrnáctého roku královy vlády“.
(Widukindova kronika k roku 936)


roky 937 – 949
Porážkou Durynského a Saského vojska a vypleněním hradu „sousedního podkrále“ započala válka s říši, která trvala prakticky nepřetržitě čtrnáct let od roku 936 do roku 950. O jejím dalším průběhu se nám však nedochovalo žádných zpráv ani v dobových kronikách. Dá se však odhadovat, že boje byly střídavě úspěšné na jedné i druhé straně, ale žádných velkých a drtivých vítězství dosaženo zřejmě nebylo. Saský panovník musel konsolidovat svou říši, která byla neustále oslabováno vnitřními spory i boji se starými Maďary, kterým byl povinen již od roku 926 odvádět roční tribut. Tento tribut však značně zatěžoval královskou pokladnici. Daň za mír s Maďary nebyl levnou záležitostí a tak již Jindřich I. Ptáčník se jej snažil rozšířit na ostatní vévodství a panství, která postupně začleňoval pod svou moc (například Bavorsko a od roku 929 Čechy donutil k placení tributu). Boleslav se pak snažil ovládnout celé Čechy, což pro změnu odvádělo jeho pozornost a bojovou hotovost od sporů se Saskem.

Z výše uvedených důvodů měl Jindřichův následník Ota velký zájem o pokračování placení tributu z Čech i po smrti knížete Václava, ale jeho nástupce Boleslav to odmítl a vedl vlastní expanzivní politiku. Ota však měl dost vlastních problémů a nedisponoval takovou vojenskou mocí (i z finančních důvodů), aby dokázal jednim či dvěma výpady donutit pražského knížete k poslušnosti. Další průběh válečných operací mezi léty 937 až 949 tak odpovídal možnostem saského království a jeho spojenců na jedné straně a českého knížete na straně druhé, který se snažil rozšířit svůj vliv na celé Čechy. Jednalo se tak asi spíše jen o pohraniční boje, kterých se na každé straně zúčastňovalo vždy jen pár desítek nebo stovek bojovníků. Možná i díky těmto pohraničním bojůvkám nevelkého významu a rozsahu nebyl další průběh války dostatečně motivujícím pro kronikáře, aby jej zaznamenali. Je možno uvažovat, že tento čtrnáctiletý boj s říši nebyl vyplněn jen nepřetržitými boji, ale možná i ozbrojeným příměřím. To by také vysvětlovalo velkou expanzi pražského knížete směrem na sever a severovýchod a de facto vytvoření státního útvaru, který by se klidně také mohl nazývat Boleslavovou říší.


rok 950
O dalším průběhu války mezi Boleslavem a Otou nám opět podává zprávy Widukindova kronika. V červenci roku 950 opět vtrhlo saské vojsko do Čech. Tentokráte se do jeho čela postavil sám král Ota I. Veliký. Otovo vojsko zřejmě vyrazilo z Durynska a přes Krušné hory zamířilo do Čech, kde oblehlo jakýsi nový hrad, kterému velel Boleslavův syn (zřejmě Boleslav II. český kníže v letech 972 – 999, nebo jiný Boleslavův syn, který zemřel před nástupem na trůn). Tato válečná výprava nakonec skončila smírem mezi hlavními aktéry pod Novým hradem bez ozbrojeného střetu. Možným důvodem proč samotný čtrnáctiletý spor s říši skončil mírovou cestou mohla být již silná armáda, kterou Boleslav v roce 950 disponoval. Boleslav I. v roce 950 byl v úplně jiné pozici, než jeho bratr Václav o 21 let dříve. Proti Otovu vojsku mohl Boleslav I. již postavit početnou a dobře vyzbrojenu armádu posílenou o již o jednotky z ovládnutých území severních a východních Čech. O síle jakou Boleslav v té době disponuje podává důkaz účast jeho vojenské tisícihlavé jízdný družiny v roce 955 v bitvě na řece Lechu proti starým Maďarům (zřejmě byl tento oddíl veden nejmenovaným Boleslavovým synem, který možná v této bitvě i padl). Je jasné, že této bitvy se nezúčastnila ani zdaleka celá Boleslavova vojenská hotovost (ta byla potřebná hlavně doma) a tak se dá předpokládat, že o pouhých pět let dříve (950) mohla být jeho vojenská síla v počtu několika tisíc mužů, možná 5.000 až 10.000 bojovníků (prvního i druhého sledu) nebo i více. Podle demografických odhadů v té době mohl Boleslav I. disponovat územím na kterém žilo cca 300.000 až 400.000 obyvatel.


Onoho času král táhne do boje proti Boleslavovi, králi Čechů, a když měl být dobyt hrad zvaný Nova, v němž uzavřen byl obležen Boleslavův syn, král rozumným rozhodnutím přerušil bitvu, aby bojovníci při uchvacování kořisti nepřátel neupadli do nějakého nebezpečí. A tak uváživ moc královu a nesčetné množství vojska, Boleslav vyšed z hradu dal přednost podřídit se takovému majestátu než utrpět konečnou záhubu a stoje pod praporci a krále poslouchaje a odpovědi vraceje, zasloužil konečně milosti. Z toho stav se plným vítězstvím slavným, král se vrací do Saska“.
(Widukindova kronika k roku 950)

Obrázek České knížectví za Boleslava I. a II.



ZÁVĚR
I když na první pohled v červenci 950 přijal Boleslav stejné „mírové“ podmínky jako jeho bratr Václav v roce 929, přece jenom jeho pozice vůči říši byla již zcela jiná. Pro Otu byl Boleslav již prakticky rovnocenným partnerem, se kterým stálo být zadobře a kterého lze v případě zachování určité volnosti využít pro vlastní potřeby. Mírová varianta byla pro Otu přijatelnější, než aby riskoval pokračování boje s Boleslavem a vzájemné vykrvácení obou říší, které by se pak mohli stát snadnou kořistí dalších stran.

Klid zbraní s říši Oty I. Velikého a následné spojenecké svazky umožnili Boleslavovi po ovládnutí české kotliny pokračovat dále v mohutné expanzi směrem na severovýchod. V následných dvaceti letech ovládlo české knížectví celou Moravu, severní část Slovenska, Lužici, Krakovsko a Červeňské Hrady. Z českého knížectví a z Boleslava I. se tak stal jeden z nejmocnějších vládců celé Evropy a z Prahy se stalo centrum největšího obchodu s otroky v Evropě, kam se sjížděli kupci i ze vzdálených arabských států. Díky nim se nám dochovali první písemné zmínky o Praze jako například od Ibrahíma Ibn Jákúba (10.století), který byl vyslán kordóbským chalífou (jižní Španělsko) ke dvoru císaře Oty I. a zřejmě i k Boleslavovi.

V červenci 950 vydal Ota I. Veliký dokument pro bavorský klášter sv. Jimrama v Řezně jehož obsahem bylo darování dvou hornobavorských královských dvorů. Na první pohled ni zajímavého pro nás, až pokud se nepodíváme na datum a místo sepsání tohoto dokumentu. „Data XVII. kalendas Augusti anno Domini DCCCCL, indictione VII. Regnate serenissimo rege Ottone anno XV actum Beheim, suburbio Niuunburg“ (česky: Dáno 17. před srpnovými kalendami léta Páně 950 za indikce sedmé, panování nejjasnějšího krále Oty léta patnáctého, vykonáno v Čechách v podhradí Nového hradu). Jak vidno Ota I. nezahálel se svým úřadováním ani na válečné výpravě v Čechách. Tato listina tak dokazuje, že saský král Ota dne 16.července 950 pobýval v Čechách v podhradí „Nového hradu“ a my už víme i proč.


Další již hotové války Českého knížectví naleznete ZDE:
- Lucká válka (856-865) - http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3845
- Vpád Bavorů do Čech (922) - http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3866
- Vpád Sasů a Bavorů do Čech (929) - http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3867
- Bitva u Chlumce (1126) - http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3748



Zdroje:
Evropa králů a císařů – Čornej, Kučera, Vaníček a kolektiv – Praha 1997
Po stopách prvních Přemyslovců I. – Michal Lutovský – Praha 2006
Encyklopedie Slovanské archeologie – Michal Lutovský – 2001
Československé dějiny v datech – kolektiv –1986
Historical Atlas – William R. Shephard - 1911
Počátky Přemyslovců – Dušan Třeštík - 1997
Vznik Velké Moravy – Dušan Třeštík – 2001
www.moraviamagna.cz
www.wikipedia.org
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Zdeněk
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 117
Registrován: 21/1/2009, 08:20
Bydliště: Vysoké Mýto

Příspěvek od Zdeněk »

Pěkné čtení, díky za něj. Někde v literatuře (tuším v Třeštíkovi) je zmínka o lužickosrbském původu Ludmily a obodritském původu Drahomíry. Odtud měl pramenit dlouholetý spor o orientaci buď na Sasko nebo Bavorsko, víš o tom něco bližšího?
A jako hlavní důvod sporu mezi bratry (v tom se myslím shoduje i s Lutovským) uvádí vnitřní politiku, tj. způsob, jak "sjednotit" českou kotlinu. A tvrdí, že Václav až takový pánbíčkář nebyl, také si bojem podmanil nějaké to území (Kouřim, pokud se nepletu). Každopádně, Boleslav uměl být asi razantnější a Václavův způsob mu možná přišel i tak pomalý.
Obrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Přesně jak píšeš. O původu Ludmily i Drahomíry u tebou zmiňovaných kmenů jsem také četl. U Ludmily by to mohlo být dosti pravděpodobné, protože Pšovsko (Mělnicko) k Lužici zase tak daleko nemá. S orientaci na Sasko nebo Bavorsko to však nemělo vliv. Ten problém pocházel z místa, odkud bylo šířeno křesťanství. V našem případě tedy z Bavorska. Někdy koncem 8.století z Bavorska do Čech a na Moravu začali přicháze iroskotští misionáři (nebo misionáři iroskotského vyznání). Proto již kolem roku 800 na území Moravy nacházáme první křesťanské kostelíky stavěné podle iroskotského stylu. Poté víme, že roku 828 nechal nitranský kníže Pribina vysvětit kostelík (za jehož stavbu mohla zřejmě jeho bavorská manželka). Mojmírovcká vládnoucí knížecí družina pak přijala křest z rukou bavorských kněží již roku 831. Východofranská říše v celém 9.století pak výrazně zasahovala do dění na Moravě a v Čechách, a hlavně pak její část Bavorsko, které sousedilo jak s Moravou, tak i Čechama. Ostatně do Bavorska se z Čech odváděl roční tribut, který si na českých kmenech vynutil Karel Veliký asi roku 807. Na přelomu 9. a 10.století se však výrazně měnil poměr sil. Na Bavorsko a Velkou Moravu útočili staromaďarské kmeny a Bavorsko v rámci Východofranské říše sláblo. Říše se nakonec po vymření Karlovské dynastie v roce 911 rozpadla na řadu samostatných vévodství. V roce 919 pak v Sasku usedá na trůn Jindřich I. Ptáčník, který těží z toho, že jeho země není tak nájezdy Maďarů postižená jako Bavorsko nebo Švábsko. Měl tak v porovnání s kdysi dominantním Bavorskem větší sílu a začal znovu dávat dohromady říši. Roku 921 uznal jeho svrchovanost i bavorský vévoda Arnulf. V této době se tak začala měnit i orientace okolních zemí z Bavorska k Sasku. Syn Jindřicha Ptáčníka Ota I. Veliký pak proces sjednocování říše dokončil v roce 962, kdy se nechal v Římě korunovat římsko-německým císařem. Drahomíra, Ludmila a svatý Václav žili právě v této bouřlivé době, kdy se výrazně měnil poměr sil mezi Bavorskem a Saskem.

Svatý Václav ani podle mě nebyl takový pánbíčkář, jak se z něj někteří snaží udělat. Spíše to byl horlivý křesťan v době, kdy ještě v celých Čechách bylo hojně praktikováno pohanství. To ostatně místy vydrželo až do 11.století. Rozdíl mezi nim a Boleslavem však byl velký co se sjednocovací politiky týče. Václav byl spíše diplomat, který se snažil nejprve o mírovou cestu. Teprve poté, když mu to nevyšlo sáhl po meči. Jeho úkol však byl těžší než Boleslavův, protože od počátku proti němu v knížecí rodině a družině působila opozice v podobě Drahomíry a Boleslava. Takže prosazování svých představ měl značně stížené a vedení tak bylo nejednotné. Naproti tomu Boleslav po zavraždění Václava (28.9.935) se zbavil všech Václavových spojenců. Také se nemusel obávat jako jediný Přemyslovec, že někdo jiný usedne na jeho trůn. Proto jeho úloha byla jednodušší než Václavova. Určitě mu v tom pomohla i jeho prchlivá povaha, která měla možná za následek i zabití Václava v afektu a ne plánovaně, jak tvrdí legendy (Kristian, Kosmas atd.). Všichni se báli jeho nečekaných a prudkých nálad (viz. useknutí hlavy stařešiny, když odmítl stavět Starou Boleslav po novém, tedy zděnou). Václav by tohle nikdy jako hluboce věřící křesťan neudělal. Dle křesťanské víry nemohl ani odsuzovat zločince k smrti a měl tak s tím nemalé problémy.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „významné vojenské události“